Prohledat tento blog

2016-11-28

Ortel, ach ortel ...

V nějaké blbé, dávno vyčpělé soutěži, získal Ortel druhé místo, a jsou toho plné noviny, především však sociální sítě. Zajímavé na tom je, že nikdo nepíše o tom prvním. Možná proto, že nikoho nepřekvapilo, hlavně však nepohoršilo. A pohoršení je jistější cestou ke slávě, než kvalitní výkon. Ostatně na tomto Pegasovi vjela do síně slávy i jinak nudná Madona. Sex už dnes ale nikoho nepohoršuje, tak je tu "politická nekorektnost", "alternativní vidění světa", že si jako troufne (ale ono mu snad něco hrozí?).

Můj vztah k soutěžím je, že je neoblibuji, proto je mi fuk, kdo v nich zvítězí. Každý máme svého favorita a je otázkou, proč se jednomu líbí holky, jinému vdolky? Dokonce to nemusí vůbec souviset ani s hudbou, ale ani se symbolikou, s idejemi ... stačí jen vystupovat provokativně.

A tak se o Ortelu/ovi dočteme, že je nácek, xenofob atd. Ti, co mu dali hlas, jsou pochopitelně něco podobného, ne-li horšího. Jsme svědky "duchaplných" analýz nacistických symbolů Ortelu (ve skutečnosti tradiční pirátský symbol, který má v německé armádě kořeny už od Friedricha Velikého, najdeme jej i na špici kostelíčku v Liběchově u Mělníka a jinde), rozborů psychiky jeho fandů atd.

Sám nevím, co se na tom lidem líbí. Není to moje krevní skupina, jejich hudbu považuji za nudnější, než country s folkem dohromady. Nebýt provokací, nebyl by důvod, proč jej poslouchat. Ve svých textech (ty ale běžný posluchač často nevnímá), spíš než fašismus či rasismus, zužitkovává nekonsistentně nejrůznější spiklenecké theorie - 11. září spáchali Američané sami, muslimové jsou nevinní, hned zas "čelí" islámské invazi do Evropy. Stejně neví, chce-li být oddaným rytířem dobrého krále, nebo rebelem, který chrání před zpupným panstvem lid, jestli se "vrátí do času klasů", nebo bude parazitovat na výdobytcích moderní společnosti (už ho chci vidět, jak dře pod bičem drába na panském).

Autorka známé trhovecké písně "O vraždě v Polné" v jednom rozhovoru přiznala, že jí Židé nijak nevadili, že ani nevěděla, co se v Polné doopravdy stalo, jen jí to přišlo, jako zajímavé téma na písničku. Podobně bezideové je i ploché "umění"  Ortelu. Vychází jen vstříc touze publika po alternativní realitě. Svým způsobem oprávněné. Ne jen z amerického filmu "Vrtěti psem" víme, že realita bývá záměrně zkreslována. A tak mnozí tuší, že jsme podváděni, a to z nejrůznějších důvodů, od obchodní po politické. Svoboda slova přinesla nadto nový fenomén, který je drsnější, než totalitní cenzura, a to je politická korektnost. Mnohem lepší duchové rozkrývají její úskalí, jak se do ní civilizovaná Evropa stále beznadějněji zamotává, neschopná nazývat věci pravými jmény.

Někomu stačí, že si někdo "troufne" být "nekorektní", nevidí za tím žádnou ideu. Jen to, že někdo někoho upjatého pěkně nasere. Ostatně, i odpůrci Ortelu vidí v nějakém "nekonvenčně" vystupujícím člověku sympatického rošťáka, pokud je na jejich vlně.

Co si z toho přebrat? Mnozí se cítí být morálními autoritami, protože při vystoupení pískali. Téměř hrdiny a zachránci světa. Proč ne, co jim za to ostatně hrozí? Ale právě tady Ortel dosáhne svého: provokatér chce někoho nasrat, a to se mu vlastně povedlo. Teď ty ideové rozbory jeho hudby a textů: jsou zdrcující, ale vlastně jim tím přiznávají něco, čeho se jim ve skutečnosti nedostává: myšlenku. Zlou, ale myšlenku. Ona tam není, ale najednou jí tam odpůrci tohoto přihlouplého spolku dodají. Už to nejsou jen plácalové, ale nacisté, xenofobové ... zní to najednou zajímavě a ušlechtile.

A tak se nedivím, že skoro neslyšíme o tom, kdo onu hloupou soutěž, které se tím také dostává většího společenského významu, než doopravdy má, vyhrál. Psychologickým vítězem je Ortel, vezoucí se na ramenou svých odpůrců.

2016-11-27

CO JE CÍRKEV? JAKÉ POSLÁNÍ MÁ VĚŘÍCÍ VE SVĚTĚ?


Jde o první ze série meditací, o které jsem byl požádán redaktorem denního čtení z bible Mana pro tento den v době, kdy jsem se již ne v dobrém rozešel se svojí církví, církví Českobratrskou evangelickou, přestal tudíž být jejím farářem. Byl to skoro zázrak, protože dotyčný mě původně vyhledal kvůli mým příspěvkům o nástroji melodika, jelikož potřeboval poradit s výběrem. Teprve během toho vyplynulo, co jsem zač. Chopil jsem se této činnosti vděčně, jak i bez církevní organizace, která mi přestala být zázemím víry, lásky a naděje, naplnit duchovenské poslání. Samozřejmě, i tady prošly mé meditace redakční úpravou, což se na nich místy dost nepěkně podepsalo, ale bez toho to nejde. Rozhodl jsem se je zrecyklovat, a postupně je zde uveřejňovat v neupraveném znění.
Meditace nad
Sk 27,14-26 (na den 27. 9. 2016 - úterý)
Vymýšlet plány na jeho záchranu? Přinášet neotřelá řešení? Hubovat na svět kolem a vymezovat se vůči němu? Nebo přinášet zábavu? Nic z toho. Pavel poslání nehledá. Ono si ho našlo samo na lodi zmítané bouří, kam se dostal ne zcela dobrovolně. Může se zdát, že chytračí: „měli jste mě poslechnout, nemuselo by to tak dopadnout, vidíte, vidíte!“ Jenže divme se, že lidé poslouchají spíš odborníky, mořeplavce, a také své oprávněné obchodní zájmy svých chlebodárců. Sotva kdo dá na nějakého potulného kazatele, dokonce vězně, snad podvodníka. No, měl pravdu, ale co teď s tím?

Pavel jen naplano nechytračí. Sice připomene, že to přece říkal, ale zároveň otevře novou naději. Nesnaží se vrátit všechno do výchozího bodu, ale směřuje dál, ač sám nemá přesnou představu. Ale vepředu nás nečeká zmar. Teď nás obklopuje beznaděj, ale Bůh mi vás daroval. Ne k mé osobní spotřebě, ne pro moji církev. Dal mi i žoldáky, kteří se mě za chvíli pokusí zabít, i důstojníka, který mě zachrání. Dal mi i zrádné lodníky, kteří budou chtít dezertovat. Ale to neznamená, že je bude Pavel vlastnit; jen, že budou žít dál. Pavel zase půjde za svým úkolem.

Věřící nejsou ve světě od toho, aby mu kázali, drželi si odstup od jeho nadějí i beznadějí, a jen z povzdálí chytračili. Tone-li svět, oni s ním. Otevřou-li ze zdrojů okno naděje, bude otevřeno i jim. Především se ale musíme naučit vnímat svět kolem nás ne jen, jako nebezpečí, nýbrž jako příležitost a dar od samotného Boha, společníky na stejné lodi. Místo žalování na svět kéž zazní Bohu díky za něj z našich úst.

Modlitba:
Pomož nám, Pane, prosíme, nést ovoce a otevírat naději tam, kde se jí už nedostává. Amen

Adventní zamyšlení - Pán přichází - ܡܳܪܰܢ ܐܶܬ݂ܳܐ


‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘“

(Mt 1, 23).

Vstoupili jsme do adventního času, času, kdy si my křesťané připomínáme, že náš „Pán přichází“, že svého Boha čekáme. Ne však naslepo – jednou již přišel a ukázal se v těle, jako má člověk. To si připomeneme o Vánocích, jimž předchází Štědrý den. Ten je časem mravokárců, brojících proti konzumnímu zaujetí dárky, které jsme si zvykli při této příležitosti dávat. „Vánoce nejsou přece jen dárky…“

Vánoce nejsou skutečně jen dárky; jsou to opravdové dárky. Proč si dáváme dárky? Abychom tím řekli, že jsme sami byli obdarováni. S dárky je ale potíž: kdy jsou upřímné a kdy už je to jen zvyk, společenská nutnost, nebo dokonce vypočítavost? (V některých rodinách si například předem říkají, v jakých cenách se jejich vzájemné dárky mají pohybovat). Na dárku hned poznáme, zda byl dán z touhy potěšit nás, nebo spíš ohromit a podplatit; to je jedna z životních moudrostí, jíž se učíme: číst v darech. Ale dárky se musíme učit ne jen dávat, nýbrž i přijímat.

Některé lidi nepotěšíte ani dárkem upřímně míněným: neradi přijímají dary, raději je sami dávají. Sami pak vypadají jako hezcí, ostatní jsou jen trpným objektem jejich dobroty. Nejde o to revanšovat se. Je-li jeho dar upřímný, chceme i my přece upřímně projevit svoji lásku k dárci, svoji radost, že ho máme. Kdo dary nepřijímá, vnáší do vzájemného vztahu nervozitu.

Jsou lidé, kteří jen berou a jsou jiní, kteří by jen dávali. Abychom mohli dávat, musíme mít z čeho. Abychom obdarované potěšili, ne jen ohromili, musíme i my umět dárek přijmout. Vánoční dárky jsou výrazem našeho přesvědčení, že jsme dárek přijali od Boha – Boha samotného. Pravý dárek je takový, jímž ve skutečnosti obdarovanému dáváme sebe. A tím je nám Ježíš, jemuž můžeme darovat už jen sebe samotné …


Psáno původně pro Černčické noviny - vyšlo 28. 11. 2004, ale stále aktuální :-)