Jo, jo, ale jak se to dělá? Jak může být někdo tak hloupý? To nevíš, přece: koukni se do Bible, ne? Jo, a ty už ses kouknul? Kdybys to někdy doopravdy udělal, zjistil bys, že to tak snadné není. Kupříkladu trvalo víc než 300 let od sepsání Epištoly k efezským, než se Bible stala tou, kterou známe dnes. Většina biblických lidí neměla při svém rozhodování o tom, co dělat a jak žít, žádnou knihu, do které by se mohli podívat, už vůbec ne do Listu k efezským, který byl právě sepisován. Ani proroci nečetli Bibli; k nim se Boží slovo jaksi "
stávalo" (např.
Jr 29, 30 he,ř,l); jejich spisy teprve vzniknou. A navíc řešilo jen aktuality, ne nějaké nadčasové vize. Zatímco mnoho čtenářů Bible očekává nějaké vnuknutí nad Písmem svatým, prorok Elíša (Elizeus) si, nic takového nemaje, pozval šumaře, aby mu k tomu zahrál (
2Kr 3, 15 he,ř,l). Boží slovo může dokonce nabádat ke lži:
2Kr 8, 10 (
he,ř,l). Zatím co mnohá vnuknutí, dokonce i v Novém zákoně, přicházejí ve snu (oneiromantie) (zejména v Ezechielovi a v Matoušově evangeliu či ve Skutcích apoštolských), prorok Jeremjáš takové praktiky odmítá (
Jr 23, 25-28 he,ř,l). Avšak Daniel, který se hlásí k inspiraci Jeremjášem (
Dn 9, 2 he,ř,l), oneiromantii sám užívá (za vše třeba jen
Dn 7 ar,ř,l). Ale to není ten největší problém.
Největší problém je, že Bible sama osobě
jasnou řečí, jak to ve své situaci účelově formuloval Martin Luther, nemluví (srv. ostatně třeba
2Pt 3, 15n ř,l). Ona je vlastně sbírkou různých svědectví, z různých dob a situací, ty sledují různé zájmy a řeší všelijaké problémy, kromě těch našich. Nikde například nezpochybňuje ani otroctví, ani mnohoženství, ačkoliv si to zastánci tzv. "
křesťanských hodnot" stále myslí. Ve skutečnosti není žádný
jasný biblický postoj, že sexualita patří jedině do manželství, jak často slýcháme. Hospodin vyzývá Jozua ke genocidě kenaanských etnik, a theologové mají plné ruce práce dnešním lidem pomocí tuny religionistických spekulací vysvětlit, že to tak bylo vlastně správně a plně v souladu s evangeliem. A to je dnes hlavní hermeneutická otázka -
co je tím, co mám/e dnes vyslechnout z Bible já/my, v našich dnešních podmínkách? Naší otázkou dnes není, proč šel Izrael do Babylonského zajetí, a co potom, ani jak se vyrovnat s tím, že význam etnického původu přestal být po Kristu důležitý, ani jak přežít a co očekávat v podmínkách římského impéria a odloženého druhého příchodu Kristova (parúzie).
Kraegeho kniha Bible a to, co říká Bůh slibuje jistotu při čtení Písma, ale recenze upozorňuje, že právě tato jistota je vykoupena zjednodušením hermeneutiky. Místo poctivého zápasu s textem dostává čtenář hotové odpovědi, které obcházejí klíčové otázky výkladu.
Kraeges Buch Die Bibel und das Wort Gottes verspricht Klarheit im Verstehen der Schrift, doch die Rezension zeigt, dass diese Klarheit oft auf Kosten einer sorgfältigen Hermeneutik geht. Statt ehrlicher Auseinandersetzung mit dem Text werden fertige Antworten angeboten, die wichtige Auslegungsschritte überspringen.
Le livre de Kraege, La Bible et parole de Dieu, prétend offrir une lecture sûre et directe de l’Écriture. La recension souligne cependant que cette assurance repose sur une herméneutique simplifiée, qui remplace le travail interprétatif honnête par des réponses toutes faites.
Kraege’s The Bible and Word of God promises confident, straightforward access to Scripture, yet the review argues that this confidence comes from oversimplifying hermeneutics. Instead of engaging the text with care, the book offers ready‑made conclusions that bypass essential interpretive questions.
Už v dobách svého theologického studia jsem se začal intenzivně zabývat souběhem interpretace Bible a etiky. Slýchal jsem často, že podle Bible je něco jasné, proto musíme jednat tak a tak, a hlavně o tom nepřemýšlet. Jelikož jsem Bibli opravdu přečetl, a to už před studiem theologie, věděl jsem, že to nesedí. Hledám od té doby cestu, jak to dělat správně. Bohužel jsem až později pochopil, že značná část křesťanů, včetně theologů, se podobnými úvahami cítí být přímo existenciálně ohrožena. V prostoru evangelické církve je totiž každá hermeneutika v podezření z "odvysvětlování" Písma. Prakticky pouze
prof. Petr Pokorný (P.P. a kol. Hermeneutika, ISBN 80-7021-776-0), alespoň na té evangelické půdě, měl odvahu otevřít otázku biblické hermeneutiky (trochu i
prof. Jan Heller, ale ten jen specificky při hledání christologie ve Starém zákoně (např. Von der Schrift zum Wort, ISBN 978‑3374004560; Bůh sestupující, ISBN 978‑80‑7017‑307‑7). Naposledy
Miloš Rejchrt, ale pouze v míře omezené - viz odkazy dole). Bohužel to dotáhl jen k historii hermeneutiky; perspektivy a metodika pro dnešek zůstaly v náznacích.
Jako pedagog však mám především zájem na vysvětlení těchto stránek biblistiky laické veřejnosti, protože je mnohem důležitější, aby byly akceptovány běžnými čtenáři Bible, než zapadnout do ghetta odborné obce. Vysvětlit složité věci kolegovi odborníkovi obsáhlým textem je mnohem jednodušší, než je stručně, ale přesvědčivě a výstižně zprostředkovat veřejnosti. Hledám proto publikace, které bych mohl doporučit. Jistá naděje mi svitla, když jsem v nabídce vydavatelství
Mlýn našel
Kraegeho knihu s mnohoslibným názvem. Po přečtení mi však zůstaly určité rozpaky.
 |
Roztříštěnost textu
nedovoluje rukopis
přečíst ani určit, ale m.j.
se tu zřetelně rýsuje koptské
slovo ⲚⲀⲞⲨⲞⲘϤ =
myslí,uvažuje. |
A tak jsem se dočkal objednané publikace s typickým mlýnským designem, ač bez mlýnského kola, který byl ještě obohacen pozadím, dotvořeným snímkem nějakého
koptského, sahidského, rukopisu, patrně dokonce z nějakého apokryfu. Sice bych očekával nějaký řecký, novozákonní; nevím, jestli to pro autora designu (v rejstříku firem neregistrovanou firmu Splácal a Uhladil) mělo nějaký význam, ale asi se mu jen líbil. Vydavatelem i překladatelem je
Jan Keřkovský. Jde o celkem aktuální dílko: originál vyšel v roce 2020, a už za rok byl k dispozici českému čtenáři. Tím spíš ovšem zarazí, že je nakonec mnohými dnešními otázkami zcela nepoznamenáno.
Autorem je podle obálky i internetových zdrojů bývalý farář reformované církve ve Francii a ve Švýcarsku, který příležitostně přednášel na theologických fakultách. To je dobrá kvalifikace - mezi odbornou vědou a praktickou zkušeností v kontaktu s laickou veřejností. A při všech nedostatcích, toto je na knize znát. Autor má odvahu položit si mnohé otázky, které se snaží ledsjaká duše zbožná spíše potlačovat. Otázky, které, jak sám otevřeně říká, vedou k tomu, že Bibli brutto - její literu, rozhodně jako přímé sdělení boží skutečně brát nelze. Je ale schopen s tím pracovat? Jak ukáži dále, jeho další kroky jsou dost diskutabilní, a je zřejmé, že nakonec zůstává v zajetí bludiště klasické evangelické "hermeneutiky," která čím dál víc ukazuje, že její chodbičky nevedou nikam, kdo se v nich ztratí, točí se v beznadějném kruhu. Tak bohužel i Kraege.
Kniha je skutečně vedena Cimrmanovou
frustrační kompozicí: na počátku vyvolá velká očekávání, po nichž následuje zklamání, a nakonec z ní vypadne nechtěná komedie a hra na hermeneutiku. Nejvíc práce mi dalo vysledovat, kde k těm zlomům vlastně došlo, a jak se mohl autor při tom nadějném nástupu tak absolutně ztratit v hromadě nesmyslných vývodů. Bylo to sice najednou, ale známky budoucího zhroucení systému se rýsovaly vlastně už v průběhu těch nadějných paragrafů. Když dostal jaderný fyzik
Izák (Izidor) Izrael Rabi Nobelovu cenu, ptali se ho novináři, jak ke svým objevům došel. Prý ho už v mládí maminka naučila, že základem poznání je dobře položená otázka. Opačně se o Kraegeho zbloudění dá říct, že si do cesty nastavěl spoustu chybných otázek, axiomů a postulátů, které mu přes dobré znalosti nedovolily dojít ke správnému cíli. Avšak díky střídání dobrých otázek se zmatenými působí dílko nakonec velmi nekonzistentně. Proto se nedá jednoznačně říct, je-li kniha dobrá nebo špatná.
Začíná několika veleslibnými kapitolkami a paragrafy - prvních 24 paragrafů lze přijmout téměř bez výhrad. Jejich přínos je v tom, že problematiku "božího slova" otvírá s naprostou, dá se říct, až bezohledností k citům mnohé zbožné duše. § 4 naznačí skutečnou cestu k pochopení toho, co se v Bibli míní božím slovem, a v následujících pěti paragrafech přesně rozliší mezi četbou a uctíváním Bible. Avšak už v nich se rýsuje budoucí potácení se mezi hermeneutikou, skutečnou hermeneutikou, a dogmatikou. Totiž následující kapitoly a paragrafy působí, jako by je psal někdo, kdo ty předcházející ani nečetl, natož aby je nenapsal!
Tak například už sama otázka po "božím slovu" lpí stále na klasickém evangelickém ztotožňování tohoto slova s textem Bible, od čehož se neodpoutá, ani když sám prohlásí, že výroky o inspirovanosti v Bibli vlastně nejsou o té naší Bibli (§§ 10-14). Samozřejmě si v tom a mnohém jiném protiřečí. Jak z toho ven. Paradoxně důkazem z Písma (§ 11): cituje
2Tm 3, 16 (
ř,l), který (spolu s nezmiňovaným podobným textem
2Pt 1, 20n -
ř,l) slouží jako "důkaz inspirovanosti" Bible). Naprosto správně říká, že to nemůže být o Bibli, která tehdy ani nebyla - tedy ne v té podobě, jak ji známe dnes (§ 12). A přece se snaží tímto textem proponovat thesi, že
text vlastně říká, že ne všechno v Bibli je inspirované. Použije klasicky "křesťanský," manipulativní postup: napřed čarování s
náznaky, že by se to dalo přeložit i jinak, následně téma opustí, a po několika kapitolách se k něm s plnou vahou vrátí, už ne jako k údajné možnosti překladu, ale pracuje s tímto tvrzením jako s
jasným faktem. Celá faleš spočívá v tvrzení, že prý
podle řecké gramatiky (!) by se to dalo přeložit i tak, že "(Písmo)
je také vhodné k vyučování ...," což sice ničím nepodloží, jen tím nesmyslným odkazem na gramatiku, ale hned stejně nepodloženě tvrdí, že to znamená, že "
ne všechno v Bibli je inspirované" (napadlo mě, zda se něco neztratilo v překladu, ale je to hloupost. Nemaje k originálu přístup, oslovil jsem překladatele dotazem, jak tato pasáž zní ve francouzštině, prý mi to pošle, "jestli to ještě někde najde," ale zřejmě to dodnes nenašel). Celý tento postup je naprosto nesmyslný, navíc zbytečný. Kdyby autor vyšel z toho, že Bibli opravdu není možné, a vlastně ani nutné, brát jako přímé boží sdělení, nýbrž chápat ji v jejích vlastních dobových a kulturních souvislostech (ne, že by to nevěděl) mohl si ušetřit několik dalších, naprosto komických kapitol, Už tady však nasedl na tobogán, který ho nechal řítit se beznadějně do propasti jak gerasenského vepře.
K dalším hloupostem patří nastavení postulátů "božího slova" (§ 15). Tím by měl být údajný
soulad. I zde stačí poukaz na to, co píši v úvodu, že Bible je almanachem spisů různého stylu, zaměření, které v rozličných dobách a situacích sledují různé cíle. Ale veden evangelickým verbalismem ukazuje údajný
nesoulad téměř katechismovým šťouráním slovíček. §§ 16-21 se snaží mapovat rozpory, často údajné, v Bibli. Ne že by tam nebyly. Stačí si jen položit otázku, kolik zvířat si vzal Noe do archy. Avšak Kraege se plácá v údajných rozporech mezi Pavlem a Jakubem. I když tyto rozpory řešili už církevní otcové, dnešní theologové si většinou uvědomují, že mezi nimi žádný rozpor není. Hovoří-li oba o skutcích, Pavel o rituálních a o etnických markerech, kdežto Jakub, plně v souladu s Pavlem, o ovoci nového života v Kristu (
E. P. Sanders,
J. D. G. Dunn,
M. T. Wright,
J. A. Fitzmyer,
L. T. Johnson, i když evangelikály úplně neberu, ale i
J. R. W. Stott,
D. J. Moo ...). Těmito debatami, jakož i jinými poznatky soudobé biblistiky, je Kraege fatálně netknutý. Jakoby zamrzl na pomezí osvícenství a ortodoxie.
V § 22 mapuje rozpory mezi vědeckým a biblickým poznáním. I toho by bylo hodně. Jenže Kraege zvolí zrovna naprosto mylný střet Bible s vědou. Už vidět nějaký spor v údajném zahrnutí zajíce mezi přežvýkavce v
Lv 11, 6 (
he,ř,l) je spíš klasický hovor o voze a o koze. Ale tvrzení, že Jákob nemohl v
Gn 32, 16 (
he,ř,l) poslat Ezauovi darem třicet velbloudic s mláďaty, protože prý velbloud nebyl domestikován dříve než v 10. stolení př.n.l., je vyložený nesmysl. Jak na to přišel, nesdělil. Podle dostupných informací jsou doklady o domestikaci dromedára dokonce až do 4.-5. tisíciletí př.n.l. Tedy zase rána vedle!
Podobně lze hovořit i o jeho rozpacích nad údajně ztraceným koncem Markova evangelia. Podle soudobých poznatků se neztratilo nic, jen na pozdější čtenáře působilo vedle ostatních nedokončeně (
Petr Pokorný).
Kapitola 1.4 - Co je pravda?, přináší velmi přínosné dělení na pravdu vědeckou a existenciální. To je ta velmi dobrá část, ale zavede výklad Bible do individualismu, jehož meze si sice uvědomuje (§ 66), ale v zásadě na něm trvá (§ 64), i když i dále hovoří o potřebě komunity (§ 93), jenomže bez nějaké důsledné reflexe se od toho individualismu neodvrátí.
Velmi silnou by mohla být i kapitola 1.5 - Služebník rozum, rehabilitující pro dnešního křesťana racionalitu, kterou křesťané všech barev a konfesí stále zpochybňují a odmítají. Také 2.3 - Historický Ježíš, která propátrává úskalí pokusů o historické rekonstrukce a postavení hermeneutiky na návratu k něčemu "původnímu". Zcela ho však minula debata o kérygmatu - zvěsti, veškerá sémantika, analýza stylu, funkce, pragmatika ... takže, i když má v obou případech pravdu, při pokusu o aplikaci na konkrétní místa se nemůže čtenář ubránit dojmu, že si z nás autor snad dělá srandu. Jeho rozhled po současné exegezi a hermeneutice je až překvapivě omezený.
V § 54 celkem správně pojedná úskalí klasických představ o tom, že Bible obsahuje kánony v kánonu, tedy že některé výroky jsou určující pro chápání ostatních, ale nakonec dojde k tomu, že je to jediná cesta, jak Bibli dále považovat za slovo boží. Zde se vrací k té své chatrné konstrukci o tom, že ne vše je v Bibli slovem božím, manipulací s překladem i pochopením
1Tm 3, 16 (
ř,l). Dojde k prapodivnému závěru, že
úkolem biblické hermeneutiky je rozlišit, co je a co není slovo boží (§ 65). Pracuje s rádoby odbornými termíny, používá pojmy jako
hermeneutický kruh, kterým však dává svůj specifický význam: při čtení Bible je nutné nasadit kritéria toho, co je a co není boží slovo, a dalším čtením je prozkoumávat. Zkoumat ale není co. Kraege napřed postuluje, že je to vše, co odpovídá na obecné otázky lidstva (paradoxně, ve shodě se
Stopařovým průvodcem po galaxii je to hlavně § 42) - jak rozumím sám sobě a o lidské svobodě. Proč tyto, a jsou skutečně otázkami všeho lidstva, světa a vesmíru vůbec? S obhájením tohoto problematického tvrzení se autor neobtěžuje. On se rozhodl to tak brát. Ještě horší ale je, že tou odpovědí na otázky života a vesmíru vůbec není 42, nýbrž
ospravedlnění pouhou milostí. Kraege tvrdí, že k tomu došel svojí četbou a studiem. Avšak katechismové znění tohoto objevu vede k pochybnosti o pravdivosti takového tvrzení. Sumou -
v Bibli je slovem božím jen to, co zvěstuje odpuštění pouhou milostí (
Ř 3, 24 -
ř,l). Proč toto, proč ne něco jiného, proč vůbec číst zbytek Bible, když nám stačí pouze jeden verš, to nevysvětluje. Prostě to postuluje. Další z jeho falešných postulátů. Pokud bychom ho měli brát vážně, musíme se ptát, proč je Bible tak tlustá kniha, když na to podstatné v ní by stačila pohá záložka do ní?
Falešné jsou i alternativy, které klade: buď čtu Bibli jako slovo boží celou, nebo ji třídím podle kánonů v kánonu; buď ji čtu historicky, nebo podle kánonu v kánonu, a tak podobně. Avšak i představa
kánonu v kánonu je dnes mezi theology odmítána, a to nemluvím o theolozích z kruhů evangelikálních, protože jim jde jen o fundamentalismus (např.
F. Watson, ale podrobnosti především u
T. Hatiny). V zásadě opět navrší kupu nesmyslů, které není ani s to věrohodně obhájit. Toto bloudění ho nakonec vede k potácení se ve 3. dílu, který je věnován Starému zákonu. Ano, odmítne staré reformační klišé, že SZ = zaslíbení, NZ = naplnění (
Ř 3, 21 -
ř,l), ale nahradí ho jiným, snad ještě horším: SZ ukázal, že ospravedlnit člověka skutky se nepovedlo, proto musel přijít NZ - spasení pouhou milostí. SZ je prý cennou pomůckou k probádání hlubin hříchu (§ 85). No, pane, faráři, to nám z toho SZ moc nezbylo, co? Ono z celé Bible vůbec. Zůstane jen tupá dogmatika (tomu říká dogmaticko-kritické čtení Bible, aby to vypadalo učeně).
Závěr (§§ 88-93) obsahují pár dobrých úvah, které jakoby chtěly smutný dojem z větší části knihy napravit, často si s jeho "hermeneutickým" přístupem protiřečí, ale moc to nejde. Když například vyzývá k otevřenosti při četbě Bible (§ 90), těžko tomu věřit, když té četbě svými kánony předem narazil pořádný náhubek. Ani vůči dogmatice kriticky nelze Bibli číst, pokud před tím postuloval ortodoxní požadavek, aby Bible byla vykládána právě dogmatem.
Celkově špatná byla otázka,
co je v Bibli slovem božím. To se podle Bible děje v různých časech a situacích různým způsobem. Bible je dokumentem o tomto setkávání. Vrcholným slovem je Ježíš sám, jeho příběh (
Žd 1, 1n -
ř,l), který je plný významů, a to ne jen reformačního řešení spasení, jestli ze skutků nebo z víry. Proto je i nutné udržet Bibli, jakožto různá svědectví o něm, pohromadě, a ne je dokonce třídit stylem pana Kraegeho (podobně jako Luther), že je třeba Pavel důležitější než Jakub, protože Pavel mluví o milosti, kdežto Jakub o skutcích. Na Ježíšově příběhu je třeba postavit narrativní (vyprávění) hermeneutiku, protože to je hlavní styl biblických autorů. Stavět na kánonech v kánonu, to je stále to, co
Hatina nazývá fundacionalismem, je to verbalismus, v podstatě fundamentalismus, jenom selektivní. Staví na výrocích, zatímco uniká celek. Pokud by takové kánony existovaly, musely by být těmi, které vytvořily kánon, ale to spasení pouhou milostí zjevně nebylo.
Kniha se na polici neohřeje. Poputuje do sklepa. Moc, co si z ní vzít, tam není. Přesto má i své dobré stránky: otevírá některé otázky, zabývá se tím, proč Bibli, proč ne jinou literaturu, otevírá otázky vztahu Bible k jiným knihám, svatým i nesvatým, když Bůh nemůže být vázán jen na jeden spis, formuluje důležité problémy. Jako kladné vidím nakonec i to, že autor k nim navrhuje svá řešení, protože jiné knihy na dané téma pouze shrnují historii a přístupy k hermeneutice, ale nic nenavrhují. Kniha by tedy mohla posloužit jako námět pro diskusi, ale vykopávací otázka by v ní musela znít: "proč takhle ne?"
Kniha má tedy své silné stránky, ale to, co slibuje, to neřeší. Není špatné ji přečíst, ale doporučit ji jako celek, to se zdráhám. Doufám, že na trhu jsou i jiné, a lepší, knížky, a že budou mít mlynáři příště lepší ruku při výběru.
Dále k tématu:
Kázání na Boží hod Vánoční 25. 12. 2006
Bohuslavice n. Metují / Opočno na text Mt 18, 1-5 (ř,l). Bohoslužby s Večeří Páně.
.png)
.png)
.png)
