Prohledat tento blog

2019-07-22

Křesťané proti humanismu

Řekl bych, že náboženství (ale mně jde především o křesťanství, neboť, ač necírkevně, zůstávám Kristu věrný) stojí na křižovatce, kdyby to nebylo už trochu otřepané klišé. Kdy vlastně nestálo? Pozorný čtenář Nového Zákona musí vycítit, že tato kniha je plná odkazů na takové křižovatky, kdy se v raném období křesťanství rozhodovalo, kudy se budou jeho dějiny, a tím i podoba, ubírat. Až pozdější generace začala "učení" chápat, jako by to byla ona zázračná Jankova hůl, kterou Janko v pohádce dostal, aby ji zapíchl do země, ovce se mu kolem ní pásly, a nerozutíkaly se. Tím je však vývoj křesťanstva, ne-li zbržděn, pak alespoň silně zpomalen a limitován. V domnění, že se pasou věrně kolem své kouzelné pastýřské hole (Bible/učení), přešlapují církve bezradně na různých křižovatkách, řešíce aporie, jak se pohnout přece jen vpřed, nemuset si vybírat směr, nepřebrat odpovědnost, a nepřiznat, že se hnuly, že se hnout vůbec musely: "Svět se mění, ale my zůstáváme!"

A přece muselo církevní učení naznat za dva tisíce let mnoho změn. Už vlastně prvotní církev, očekávající, že si pro ni Pán brzo přijde, jen vytrvat, se proměnila v seriózní společenství s nějakým programem pro tento, ne pro nějaký příští či jinak imaginární, svět. Ale vždy bylo nutné dodat, že to tak vlastně bylo vždycky: "my byli první, kdo to říkali," a podobně.

Ačkoliv reformace zaútočila na nárok neomylnosti církevního magisteria, v letech konfesijních válek a formování ortodoxie v podstatě propadla témuž. I ona se zafixovala proti jakékoliv reformovatelnosti, také proti hledačskému typu zbožnosti ve zbožnosti vlastnické.

Dokladem budiž souboj některých křesťanských kruhů s humanismem. Humanismus je křesťany brán dílem shovívavě, jako nějaká úchylka, jindy s opovržením, jako cosi odporného, dokonce prý (mylně ztotožňován s anthropocentrismem): "Kam až zajde touha nahradit Kristovo učení nejstarším Satanovým svodem- antropocentrismem?" (viz zde→). Očekávám, že se mnou budou mnozí nesouhlasit a poukáží na  výroky a práce slovutných theologů. Leč ti jsou zpravidla v ghettu akademické obce. Jejich sebelepší myšlenky do terénu nepronikají, a když, pak bývají přijímány s ostražitostí. Obracím se proto k onomu terénu, k výrokům laiků i farářů na internetu. Právě zde, na chatech, jsem v poslední době několikrát narazil na velmi signifikantní projevy odporu k humanismu. Ukázky pocházejí z diskusí na Evangnetu, ale ty jen odrážení celkové klima (ne jen) v ČCE.

Tak například 23. 4. tohoto roku zareagoval nějaký Jiří Polák, prý laik, starší jednoho ze sborů zmíněné církve, na deset let starý, poněkud primitivní, výpad jakéhosi Deštenského, který bibli vytýká nedostatek humanismu. Za tím účelem vykousává ze starého zákona verše, v nichž se hovoří o tom, že Bůh vyhání či přímo likviduje různé národy. Polák je se svou mizernou erudicí neschopný odpovědět, leč spoustou floskulí a klišé, prostých jakéhokoliv obsahu i významu. Hned na prvním místě prohlásí: "Bible nechce ani nemůže být humanistická. Humanismus je lidský výmysl, je to antropocentrické učení, které si z Kristova učení vzalo jen lásku k bližnímu, nic víc."

Odkaz >>>
Zatímco zde jsme měli tu čest s theologicky nepolíbeným, prapodivná argumentace překvapí v jiném vlákně u faráře, toho času spirituála a učitele křesťanských nauk na Evangelické akademii - na olomoucké církevní konzervatoři, u pana Aleše Wrany.

Ten se dal zaplést do diskuse o homosexualitě. Věnuje se tomu už, vlečen jedním trollem, několik let.

Předně chci ocenit, že se do tohoto podniku pouští, tím se liší od většiny svých kolegů, kteří strčili hlavičky do svých písečků a potenciál v chatech i sociálních sítích je zcela míjí. Ale ani on nevykazuje žádnou velkou erudici.

V této diskusi je zcela rozerván: snaží se být loajální ke své církvi, ale to, že se začala dívat na homosexuály a homosexualitu vstřícněji, nežli by se od ní dalo ještě třeba před dvaceti lety očekávat, s tím se též nevyrovnal. Není zlý, není homofob (k užívání těchto nálepek viz →), jen mu to prostě neštymuje s biblí, jak jí rozumí a chce rozumět. Tím se do jisté míry solidarizuje s trollem, který je mu protivný, jenž ho už pár let úspěšně vodí Evangnetem za nos, ale současně se musí proti své církvi postavit. Její rozhodnutí ke vstřícnosti vůči homosexuálům je prý pražské (Morava je dnes sebevědomější, dnes už by si to líbit nedala), bylo vedeno vlivem nekriticky přijímaných autorit ETF UK. Fakultní odborníci prý verše týkající se stejnopohlavní erotiky odvysvětlili, sebrali bibli laikům, a tak podobně. Uznává však, že je k tomu nevedl žádný mrzký záměr, prý jen podlehli humanismu. Účelově se přitom utíká k až marxistickému agnosticismu: "objektivní pravda neexistuje, všichni jsme něčím zaujatí." Tím zcela odmítl jeden z hlavních pilířů jakékoliv vědy, včetně theologie, chce-li ještě patřit do společnosti věd, že je možné pracovat objektivně, vzdor různým zaujetím, i když se k pravdě spíš blížíme, než abychom ji jednou pro vždy odhalili. Upadl tak do tenat sofistiky, proti které se, jak dále ukáži, bude ohrazovat. Církev totiž pravdu vlastnit potřebuje, aby mohla říkat, že vždy říkala, co je zrovna trendy. V devadesátých letech to byla tolerance, dnes zase volání po všech návratech k evropským a křesťanským hodnotám. Proto pravda nemůže existovat objektivně, jinak by za ni nebylo možné prohlašovat co chvíli jinak protichůdné věčné pravdy.

Odkaz >>>
Jako pan Polák charakterizuje humanismus jako "lidský výmysl, anthropocentrické učení," pan farář jde dokonce tak daleko, že mu přisuzuje heslo, že "člověk je mírou všech věcí," prozrazuje tím mimoděk, jak evangeličtí theologové fatálně ignorují filosofii.

Západoevropský středověk vrcholí rozpadem křesťanského monopolu na vytváření paradigmatu světa. Předně rozpadem spíš chtěné než faktické jednoty církve nástupem Reformace, ale také zpřesněním metodiky a nástrojů k poznávání světa, jimž už nebylo možné oponovat prostředky scholastiky. Připočítáme-li k tomu vynález knihtisku a profanaci informací, vytvoří se z toho prapodivné, matoucí mračno, ve kterém se církve nemohly včas rozkoukat. Církve mají k prostředkům veřejného myšlení vůbec rozporuplný vztah: knihtisk, stejně jako internet, jsou církevními lidmi sice využívány, ale současně haněny, zdůrazňuje se, že autoritami nekontrolované šíření informací může být nebezpečné. Internet a chaty kazatelé ve svých homiliích rádi prezentují jako nějaký hnojník. Skutečně jsem zažil faráře ČCE, který, ač sám účastník mnoha diskusí, varoval lidi, ať tam nechodí. I když se dnes veřejně bijí představitelé církví za svobodu slova, je cenzura čímsi bytostně spjatým s církví, neboť církve byly vždy nervózní z informací, které nemají pod kontrolou. Vzpomeňme jen, že ne premiér Babiš vymyslel okřídlenou "kampáň", ale již zmíněná ČCE takto reagovala kolem roku 2000 na mediální zprávy o tom, že jeden z jejích duchovních rozkrádá majetek Diakonie téže církve, později i na námitky proti podobě zákona o církevních restitucích a způsobu jeho protlačení sněmovnou. Každá negativní, byť pravdivá, informace o jakékoliv církvi je "kampáň".

Pan Wrana je především úplně vedle, charakterizuje-li evropský, novověký humanismus výrokem "člověk mírou všech věcí". Ten totiž s humanismem nic společného nemá, leda pojem lidství (humanitas). Pochází od právníka a sofisty z 5. století před naším letopočtem Prótágorase z Abdér. Doslovně zní: "Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou". Samozřejmě nelze zpochybnit, že humanisté, opojení řeckou literaturou, kterou na západ Evropy přinesli byzantští, před Osmany prchající, učenci, že se tam našlo i něco sofistiky, ale ta už ve své době byla podrobena kritice. Západoevropský humanismus šel zcela jinou cestou. Přesto tu jedna podobnost je, která však ještě víc usvědčuje pana faráře a učitele z ignorance.

I z úst ne moc chvalně známého Prótágorase totiž zní jako noetický princip. V tom může částečně odpovídat i humanistickým ideálům. Ale pan farář se snaží navodit domněnku, že jde o záležitost zájmů: "pravdivé/správné je to, co vyhovuje člověku," jeho zájmům. To už bychom byli o nějaké století jinde, u Epikura, ještě méně dobropověstného filosofa (i humanista Komenský jej odmítá), lépe řečeno u některých epikurejců, kteří hédonismus svého mistra domýšleli k mravním důsledkům, které sám nechtěl. Theologové ale s oblibou své odpůrce klasifikují jako hédonisty, což jim umožňuje jejich názory mravně shodit bez nutnosti argumentace. Humanismus tak pan farář zpochybnil mravně, ačkoliv jeho myšlenka lidství, humanity, nikdy hédonistická nebyla.

Jestliže pan Polák charakterizuje humanismus jako anthropocentrický, pak má pravdu. Ale postuluje tím nějakou mravně-theologickou nepřístojnost, a tu tady nenacházím. Opět jde o zkratkovitou demagogii, kterou sotva pochopí někdo, kdo v prostředí takto polovičatých argumentů nevyrůstal. Peiorativní pojetí anthropocentrismu totiž z pouhého vědomí, že ke skutečnosti přistupujeme z lidské pozice a jako lidé, vytváří cosi náboženského. Předpokládá totiž opozitum theocentrismus = myšlení, zaměřené na boha/Boha, orientující se na jeho vůli, jakoby to byly nějaké nesmiřitelné antagonismy. Tím pádem pan Polák zpochybňuje humanismus jako lidský výmysl, proti Bibli, kterou tiše chápe jako božský produkt, tudíž hodný nekritického přijímání.

Právě o to tady jde: i když to budou mnozí popírat, ale nakonec jde o kultivování zástupu lidí, kteří se vzdají vlastního rozumu ve prospěch nějaké nadpřirozené autority. Ale kdo je ta autorita? Bůh? Bible? Ale to vždy předpokládá nějakého mluvčího či interpreta, tedy opět člověka. Theocentrismus je zakuklený a záludný anthropocentrismus. Je vždy pokryteckým zbožštěním nějakého lidského zájmu, který předstírá, že je původu nadpřirozeného, nad lidské chápání.

Církevníci odmítají humanismus, protože je optimistický vůči lidskému rozumu, racionalitě. Tím se ale vymyká kontrole autoritou, která se ukrývá za církevním úřadem i Biblí. Racionalita je dnes spolu se sexualitou strašákem v mnohých homíliích, které kárají "svět" za odklon od Boha, či přímo vzpouru proti němu. Jestliže takový humanista, jako byl Jan Amos Komenský, dokáže např. v písni Ó, sešli Ducha svého (Evangelický zpěvník = EZ 373, 3) v roce 1659 za dar rozumu zdravého Bohu poděkovat, pro soudobého textaře písně 689, 2 - Proč se svět marností, bohatstvím honosí je "hloubání" a "rozum" jen marností, do sebe zahleděním člověka: "Kde jsou dnes ... mudrci hloubaví, v rozum zahledění?" Jasně: Bůh je věčný, myslící lidé omylní a smrtelní, takže - ha, ha, ha!

Ale kde je poznání Boha a boží vůle? K hrůze theocentricky věřících je opět v člověku, jako tvoru, který jediný je nadán schopností poznávat.

Ona Jankova kouzelná hůl mi připomíná jiný, poněkud falický, symbol, o němž se píše v bibli: Gn 11, 1-9. Lidstvo stále hledá nějaká zadní vrátka do nebe, jak se spojit snadno a rychle s božským světem a tím se sjednotit. Dokonce i církve, jejichž posláním by mělo být pokorné odkazování nad sebe, sama chce být věží, kolem níž se má lid shromáždit a věřit, že má horkou linku (nebo wi-fi) na nebesa. Bránit jejich individualitě a svobodnému rozvoji. Humanismus nespočívá ve stavění člověka na boží místo, ale pokorné přistání člověka na lidském zadku.

Údajný theocentrik chce rozhlašovat, co je a co není (skutečné/správné) z pozice neomylné interpretace, kterou nelze nijak verifikovat. Rozpor mezi katolicizmem a protestantizmem kdosi charakterizoval tak, že katolíci mají jednoho neomylného papeže, zatímco evangelíci chtějí být všichni neomylní. A ještě horší charakteristika téhož zní, že katolíci mají v Římě papeže z masa a kostí, kdežto evangelíci mrtvého, papírového, ve dvou deskách s nápisem "Bible". Obojí je špatně a odporuje skutečné Reformaci. Udělat z Bible nebeský telefon, znamená udělat z ní modlu, což je celému duchu Bible odporné.

Ale lidé, odkazující na Bibli, se často zaštiťují údajnou verifikovatelností svých výroků: "Bible jasně říká ...". Vždycky jasně říká to, co si chce mluvčí myslet. Ukážete-li mu, že ani z Bible nic takového "jasně" nevyplývá, nakonec zjistíte, že jí nerozumíte, protože nemáte "ducha" - nadpřirozeného interpreta, který jí nakonec ony neverifikovatelné významy dává. Jiným problémem je, proč by měl člověk brát nekriticky co je v Bibli, i kdyby to tam bylo "jasné"? A myslím i na věřícího člověka. Má přestat myslet?

Humanismus vlastně vrací všechna bloudění člověka po nebesích tam, kam patří. Hříchem v bibli je, chce-li člověk být víc, než člověkem. V novém zákoně sledujeme jasně :-) opačný pohyb: zejména Janovo evangelium, čteme-li jej pozorně, je obrovskou mystikou navráceného lidství člověku. Většina dnešních křesťanů vidí stále spasení v tom, kdo si to za nás a proč po smrti odskáče? Ale to není spása v novozákonním smyslu. Zatím co v bibli i historii se snaží lidé být víc, než lidmi, v novém zákoně se Bůh sám stává člověkem, aby nás naučil lidství. Hledat v lidství, humanitě, své poslání a uspokojení. Ne v nadčlověku, nýbrž v člověku. Na Ježíšově lidství máme rozpoznat, že právě lidství se nám nedostává. To je ten hřích.

Humanisté tohle pochopili. Bylo úplně jedno, z které denominace, bylo to prohlédnutí nadkonfesijní, dokonce použitelné i mimo křesťanské millieu, i když zde, a nutně zde k němu došlo. Uvědomili si, že lidství, se vším, co k němu patří, tedy včetně omezených, ale přesto daných rozumových a poznávacích schopností, patří k největším božím darům. Vždyť i Bůh se dovolává našeho rozumu (např. Ž 32, 9). Humanisté objevili člověka v sobě i za biblí nebo jinými autoritami. Nebyla to vzpoura proti Bohu, ale poctivost vůči sobě i Bohu, když nemohli z fleku uznat, co jim někdo předkládá autoritativně k věření, byť se to příčí rozumu. Víra ovšem není lehkověrností. Humanisté poznali lidství, jako úkol, který nám dal Bůh sám - být lidmi, zlidšťovat sebe i svět kolem nás, objevovat člověka v bližním, trpícím, či dokonce v nepříteli. Bible je svědectvím o tom, jak k lidem mluvil Bůh, ale mluvil k nim jako k lidem, prostředky jejich doby a v jejich situaci, oni tak jeho slovo vyjadřovali, svými prostředky a pro svoji dobu. Ale to je nekončící proces, který se nedá do knižní vazby uvěznit.

Církve jsou však k této stránce humanismu slepé a hluché. I za komunismu si mnozí s tímto antiklerikálním režimem rozuměli v pohrdání humanismem, jako nějakou naivní ideologií ekonomicky dobře zajištěných vrstev společnosti. Je to asi důvod, proč mají církve fatální afinitu ke všem autoritativním režimům. Kolaborovaly s nacismem i komunismem, mnozí se dali svést fašismem a jinými korporátními ideologiemi, protože svobodomyslný humanismus na ně působil jako zdroj nezdravého chaosu a sebeprosazování lidí, zatímco korporátní ideologie nabízely řád. Ale byl to lidský řád.

Humanismus je poctivý. Theocentrismus je ve skutečnosti nejstarším vynálezem satanovým, protože staví na boží piedestal člověka, který vyvolává dojem, že je božím mluvčím. Není božský, ale je nelidský. To je jeho satanské pokušení, že mate lidi, kteří se domnívají, že skrze nekriticky přijímanou autoritu přijímají Boha samotného. Výkonem víry se pak zdá být schopnost potlačení vlastního myšlení. Zejména evangelíci to budou popírat, ale nejsilnějším argumentem ve sporech mezi evangelíky vždy bylo: "o tom už učenější a zbožnější lidé řekli své, takže vůbec nemá nad tím cenu přemýšlet." Neuznat takový výrok je pak vnímáno jako pýcha rozumu a nedostatek pokory. A tím bohužel táhnou lidi, kteří ve víře hledají osvobození od vlastní povinnosti užívat rozum a zodpovědně za své životy rozhodovat. Stačí přece jen poslouchat, co se mi řekne.

Jestli pan Polák tedy tvrdí, že chybou humanistů bylo, že si z Bible nevzali víc než lásku, měl by si to vyřídit s jiným anthropocentrikem, ve kterého údajně věří, s jistým Ježíšem z Nazaretu, který v jedné velmi theocentrické otázce neváhá vyslovit: "Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu" (Mk 2, 27). A mohli bychom pokračovat: nějaký Pavel lásku prohlásí za naplnění Zákona a Jan dokonce za Boha samotného. Lidé, kteří se ve jménu božím vyjadřují proti humanismu a zákonu svobody a lásky, by si měli ujasnit, jestli ještě věří tomu, co jim nabízí Ježíš?


P.S.
Protože sleduji dále vývoj křesťanského diskursu i historii komunikace církví o humanismu, musím doplnit ještě pár detailů: humanismus nezaútočil, jak si to křesťané různých konfesí rády vysvětlují, na Boha tím, že se začal zabývat člověkem. Ale samozřejmě rozkotal vírou v rovnost lidí dosud fungující systém, který kladl důraz na nerovnosti dané společenským stavem. V něm mělo svoje místo, a ne špatné, rovněž duchovenstvo. Církev cítila, že ztrácí půdu pod nohama a nastupující racionalitou je i obírána o svůj monopol na vytváření paradigmatu světa a jeho výklad. Protože už k tomu neměla co říct, přestali se jí lidé ptát. A tak se brzy objevily představy nějakého spiknutí: nejčastěji tzv. žido-zednářské, (později i žido-bolševické), které se staly velmi populárními i mimo církevní kontext. Dnes jsou známé hlavně z tzv. Protokolů mudrců ze Siona. Tvrdí, že humanismus je výtvorem nějakého spiknutí, které má pomoct jisté skupině ke světovládě tím, že se rozkotají dosud nezpochybnitelné hodnoty.

Dnes tyto výrazy používají jen vyložení extrémisté, ačkoliv jsem články o spiknutí Zednářů, kteří diktují zákonodárným sborům všech zemí vytvářet zákony zrovnoprávňující třeba homosexuály (dřív třeba i rasy, nebo rehabilitaci Židů v křesťanských kulturách, náboženskou toleranci), našel i v katolickém časopise s licoměrným názvem Světlo! Většinou si to ale vývojem světa poplašené kruhy "seriózních" církví takto pojmenovat nedovolí, takže se objevilo nové spiknutí: spiknutí progresivistůneomarxistů či liberálů, nebo ještě víc dnes zaznívají úvahy o spiknutí elit, které si prostřednictvím tlaku na společenské změny (rovnost pohlaví, odpovědné nakládání s životním prostředím ...) chtějí prý uchovávat svá navyklá privilegia (?). Princip je ale stále stejný: humanismus je dílem spiklenců, kteří z podnětu nějakého satana berou církvi její oblíbené hračky a chtějí svět uvrhnout do zkázy. Jde o stále stejné koncepty, jen místo Židů a zednářů nastupují jiné proměnné. V ČCE, kterou jsem opustil, byli rafinovanější: tam se všichni bojí spiknutí nějakých nepojmenovaných "tamtěch".


P.s. 10. 6. 2023:

Zaznamenal jsem další demagogický trik některých taky křesťanů, jak znevěrohodnit homanismus: prohlašují, že nacismus a komunismus jsou vrcholem humanismu. Humanismus prý logicky končí v těchto ideologiích. Záminkou k tomu je, že i ony chtěly vylepšovat člověka. Trochu jim uniklo, že tyto ideologie humanismus odmítaly. Humanismus s těmito ideologiemi nic společného nemá. Jejich snaha o zlidštění těmto ideologiím naprosto odporuje.

2019-07-18

Luxus nahoty

Zvyklo se kolem lidské nahoty nadělat v křesťanském prostředí mnoho řečí. Bible však o ní svědčí velmi přejně:

"Oba dva byli nazí,
člověk i jeho žena
ale nestyděli se"
(Gn 2,25)

Mělo by se správně říct, "nestyděli se před sebou navzájem". Mohli si dovolit být nazí - měli jistotu, že jejich nahoty nebude zneužito.
Stěžujeme si na pokrytectví druhých lidí, mrzíme se často nad sebou, že před svým okolím neumíme být, čím jsme. Nezdržíme se sami mnohé přetvářky. Bojíme se, možná právem, jak nás budou posuzovat. Bojíme se sami před sebou žít bez předstírání. Nahota je luxus, který si v dravém světě nemůžeme dovolit, neboť číhá na naše slabá místa a konečně my na slabá místa lidí v našem okolí též. Není snadnější cesty, jak zakrýt svoji nahotu, nežli poukázat na odhalená místa svého bližního. Člověk a jeho žena ztrácejí luxus nahoty ve vzájemných výmluvách a přenášení odpovědnosti - čtěme noviny, poslouchejme zprávy v televizi, ale i co naše vlastní ústa mluví…
Je hezké poukázat na to, jak je to v tom našem světě špatné, hezky si o tom popovídáme a zase jsme sami o kus lepší. Pomůže však jen slabá místa tohoto světa odhalovat? Bůh nabízí jinou cestu: dovoluje člověku nahlédnout svoji nahotu. V Ježíšovi obnažuje svůj záměr s námi, lásku, která přemáhá naše selhání, za výmluvy ukrývané.
Ježíš osvobozuje: osvobozuje nás především od přetvářky. Jako Bohem milovaní dostáváme nyní konečně svobodu pohledět sobě do tváře. Zbaveni mnohých iluzí, ale nikoliv v rezignaci, neboť před ním smíme být tím, čím jsme, a přece nás neodsoudil.
Láska k člověku přetíná začarované kruhy výmluv a přetvářek. Ale umíme stejně přijmout své bližní, jací jsou, bez svých iluzí o nich, bez jejich masek, bez svých vlastních nároků, jaké bychom je chtěli mít, jako v Kristu přijal Bůh nás?
Člověk má svobodu být sebou samým, přeje-li ji též druhému. Mohou-li se druzí na nás spolehnout, že jejich slabého místa nezneužijeme. Bohu je naše nahota příležitostí k tomu, aby ji přikrýval, naposledy vlastním tělem. Právě tím, že ji nepranýřuje, ale pomáhá nám, je příležitostí k sebepoznání a uznání, a tím předpokladem nápravy. Dokud se člověk skrývá za své masky a výmluvy, žádné naděje není. Dokud pase po chybách druhých, bere jim svobodu k přiznání.
Moralisté, škarohlídi a všichni ti, kdo jen hubují, byť právem, na zlo kolem nás, jsou podobni Chámovi, synu Noemovu, jenž nahotu svého otce roztrubuje, zatímco ostatní ji přikrývají. Moudrý není ten, kdo toho kolem sebe nejvíc odhalí, ale kdo bolavá místa uzdraví. A Bůh k tomu dává jedinečnou příležitost ve svém odpuštění…

Psáno koncem 90. let pro studentský časopis Quo vadis Evangelické akademie v Náchodě

2019-07-05

Charakteristika osob s Aspergerovým syndromem


„Když se setkáte s jedním autistou, setkali jste se s jedním autistou.“


Jakub Dvořák, seminární práce PSYCHOP, 28. 5. 2019


Jako téma své práce jsem si vybral právě charakteristiku nositelů výše zmíněného syndromu, protože jsem o tomto jevu jednak hodně četl, s jeho diagnostikovanými a možná i nediagnostikovanými nositeli se i osobně setkal. Hlavně však jde stále o značně otevřený problém, protože jde o syndrom, tedy souběh různých příčin a projevů, tudíž těžko zmapovatelný jev. Navíc velmi mladý, takže málo prozkoumaný, mnohými odborníky dokonce neuznaný, ostatní se na jeho charakteristikách nemohou shodnout, je těžké odlišit jej od jiných postižení. Do debaty však začínají čím dál více promlouvat sami nositelé tohoto syndromu[1], nezřídka současně odborníci na danou problematiku (např. Christine Peißmann[2]), jejich rodiče, učitelé či vychovatelé[3] a další.

Téma se od Levinsonova filmu Rain Man (1988) stalo populárním i na veřejnosti, vznikly spousty dalších filmů[4], seriálů nebo knih[5], které pomohly zpopularizovat téma poruch autistického spektra (dále PAS) a Aspergerova syndromu (dále AS) na veřejnosti. Zároveň ovšem pomohly z pochopitelné neznalosti vytvořit i zafixovat mnohé falešné stereotypy. Zejména osobní svědectví vyvolala mimořádná očekávání, neboť nositelé AS, jimž se podařilo překonat komunikační bariéru, byli nutně vysokofunkční, tedy i nadprůměrně inteligentní, což ale neplatí o všech nositelích AS. Opačný vliv měla diagnostika AS u pachatele[6] teroristických útoků v Oslo a masové vraždy na ostrově Utøya v roce 2011. AS bývá zpětně sledován u osobností z minulosti, zejména u géniů, jako byl Albert Einstein, ale i problematických osobností současnosti, jako u Vladimira Putina. U aspergeriků bývá vynášen i zatracován zonální zájem – obsedantní, soustředěné sledování nějakého detailu, které slibuje, že jeho nositel bude v běžném životě nepraktický, ale v určité disciplíně může dosáhnout mimořádných výsledků. Někdy se tomu říká savantské schopnosti[7]. Ty se ale neprojevují vždy a u všech. Naopak jiní jsou přesvědčeni, že každý, kdo na poli vědy a umění dosáhl nějakého úspěchu, musel být alespoň z části nositelem AS. To posílil stereotyp potrhlého vědce a učence.

Podrobně popisuje dějiny objevu a výzkumu PAS Kateřina Thorová[8], proto se jimi nechci zbytečně zabývat v této práci. Jen zmíním pár bodů, které jsou zdrojem výše zmíněných nejasností.

Především jde o objev autismu vůbec. První zmínku o něm učinil v roce 1911 E. Bleuer, jako o symptomu schizofrenie. Dodnes bývají osoby s PAS nesprávně diagnostikovány, jako schizofrenici[9], což je součást zmatků kolem PAS. Autismus, jak mu rozumíme dnes, popsal teprve roku 1943 americký psychiatr Leo Kanner. Všiml si dětí jakoby zakletých do svého vnitřního světa[10]. U nich předpokládal sníženou inteligenci. Už o rok později si všiml ve své habilitační práci Hans Asperger autistických psychopatů, jedinců s běžnou i nadprůměrnou inteligencí, kteří vykazují znaky Kannerova autismu. Ti se lišili ne jen vyšší inteligencí, ale i neobvyklými zájmy a také tím, že vývoj jejich řeči nebyl jako u Kannerových autistů opožděn.

Kannerův raný autismus byl okamžitě předmětem studií a bádání, zatímco Aspergerovi autističtí psychopati upadli do 80. let minulého století v zapomnění. Teprve v roce 1992 jej WHO uznala za samostatnou diagnózu v klasifikačním systému ICD-10 s označením F84.5. Pro záporné konotace slova psychopat se ujalo označení Aspergerův syndrom (AS). Charakteristická pro nositele AS je sociální neohrabanost, vyplývající z neporozumění běžným sociálním kódům. Autorka knih o AS, sama nositelka této diagnózy, Liane Holliday Willey se charakterizuje jako „hranatý kolík, který se snaží vecpat do kulaté dírky společnosti[11]. Na své okolí může tedy působit ne jen jako nositel všemožných psychóz, ale nezřídka mu bývají přisuzovány morální nedostatky, nebo snížená inteligence. AS ale může být diagnostikován jen u osob s průměrným a vyšším IQ, tedy 90 a výše.

Jinou kapitolou je původní předpoklad odborníků, že jde výhradně o mužskou záležitost, nebo převážně – tedy v poměru 1 žena na 8 mužů. To zpochybňuje právě Rudy Simone v díle Aspergerka[12], v originálu „Aspergirls“. Podle ní jsou jen projevy AS u mužů nápadnější, než u žen. Osobně jsem se jako učitel setkal především se žačkami s AS.

Josef Schovanec, Francouz s českými kořeny, kterému byl AS diagnostikován teprve v 19 letech, tedy v roce 2000, a to po sérii nesprávných, často dost bizarních, diagnóz, tvrdí, že tou dobou bylo ve Francii jen pár psychiatrů, kteří o PAS něco věděli[13]! Popravdě, přečteme-li si definici AS u různých autorů[14], nelze se zbavit dojmu jistého tápání. K tomu je třeba AS odlišit od jiných diagnóz s podobnými projevy, jako je ona schizofrenie, nebo obsedantní jednání, úzkosti a deprese, nebo od vysokofunkčního autismu, který je pro některé autory totožný s AS, pro jiné zásadně odlišný. Také je třeba vyloučit smyslová postižení.

Předmětem sporů byla etiologie AS a PAS vůbec: jde o důsledek výchovy, společnosti, nebo o organický a genetický původ? Poslední verze dnes dominuje, neboť moderní technologie umožňující sledovat aktivity mozkových center, odhalily dysfunkce v oblasti amygdaly i špatnou koordinaci mozkových center. V již zmíněném filmu Rain Man byl ovšem příčinou postižení špatný otec, také Larsův otec se choval k synovi odmítavě. Fakticky, jako syndrom, však nemá AS jedinou příčinu a jde o pervazivní, tedy všepronikající, poruchu. Předpoklad viny na straně rodičů, vycházející z psychoanalýzy, u veřejnosti rodičům dětí s PAS velmi ublížil[15].

Základní poučka zní, že je to porucha sociální interakce, porucha v oblasti verbální a nonverbální komunikace a omezené, stereotypní zájmy. Charakteristická je omezená mimika a chudá fantazie. Ale právě tyto charakteristiky bývají dnes v dílech samotných nositelů AS zpochybňovány.

Na prvním místě je třeba zdůraznit, že není člověk jako člověk, tudíž ani nositel AS jako nositel AS. Jako syndrom je AS vícesložkový a jeho jednotlivé složky se nemanifestují vždy ve stejné míře. Nepomůže ani dělení AS na nízkofunkční (IQ v pásmu normálu), vysokofunkční (IQ v nadprůměru) a nespecifický (částečný či nezařaditelný). Ve všech těchto kategoriích jde především o osobnost nositele AS, její lidskou jedinečnost, která by se neměla za diagnózou ztrácet, nebo s ní být ztotožňována.

AS spočívá do značné míry v nekompatibilitě myšlení v oblasti společenského kódování: člověk s „normálním myšlením“ rozumí těmto kódům jaksi intuitivně – tedy ví, co se má v určitých situacích říkat, jak se má tvářit, jak reagovat, jak plnit sociální očekávání. Přes vysokou inteligenci se musí nositel AS těmto kódům učit, nejsou pro něj srozumitelné. Nízkofunkční nositelé AS proto často reagují agresivitou, mylně považovanou za jejich vlastnost, vysokofunkční naopak vyvíjejí netradiční strategie, jak svůj handicap překonat. I přesto působí na své okolí neohrabaně. Co mi chybí, je snaha o porozumění z druhé strany, tedy od těch „normálních“.

Rudy Simone se ptá, proč na AS nahlížet jen jako na nedostatek? AS je především součástí osobnosti svých nositelů (ona mluví ovšem hlavně o nositelkách), něco bere, ale otvírá i jiné možnosti, především nové, laterální, pohledy na známé skutečnosti. Specifické, zonální či obsedantní zájmy nositelů AS mohou působit patologicky. Musí však člověk odpovídat tabulkám? Není sice normální, dokáže-li se šestnáctileté děvče do omrzení zabývat historií leteckých motorů vyrobených v letech 1940-1945, ale nemůže právě z tohoto jejího zájmu společnost i něco vytěžit? Rudy Simone nezpochybňuje, že je třeba nositelům AS rozšiřovat obzory proti tak typickému ulpívání na detailech bez vztahu k celku. Ale rozhodně radí svým aspergirls, aby si nedaly své zájmy brát. Tím směrem by se asi měla ubírat i pedagogika při práci s těmito osobami – ne jen, jak je socializovat, ale především, jak rozvíjet jejich potenciál a jak jej do společnosti adaptovat či asimilovat?

Základním problémem je odlišné myšlení, logika a způsob hodnocení. Následkem toho má nositel AS problémy se sociálními kontakty. Nerozumí řeči těla, proto ji sám neužívá, reaguje na ni neočekávaně. Domnělá absence emocionality je též důsledkem toho, že jeho emocionalita funguje jinak. Následkem toho se v běžné společnosti ocitá jakoby v cizině, ačkoliv je krajan a nejeví známky postižení. Proto jsou reakce okolí odmítavé i obranné. Aspergerik se proto často uzavírá do sebe, což problém zhoršuje. Pokud k tomu mají, jako třeba Josef Schovanec, předpoklady, uchylují se někteří nositelé AS k předstírání, že jsou cizinci. Protože oni mají na rozdíl od autistů vůli komunikovat, vymýšlejí různé strategie, které ovšem na okolí působí podivně.  Je charakteristické, že stránky www.mujautismus.cz, jsou zcela v rukou nositelů AS, ne autistů, protože ti nejeví o komunikaci zájem. Prostředí elektronické komunikace osobám s PAS vyhovuje lépe než kontakt osobní.

Jako cizinec ve vlastní domovině se tedy nositel AS musí normálním, intuitivním interakcím učit. Proto je vržen do zdánlivého chaosu, ve kterém si musí dělat pořádek, jako Bůh v počátečním chaosu v Gn 1. Vnášet systém do toho, co jemu smysl nedává. Naproti tomu on vidí systém tam, kde jej nevidí většinová společnost. Proto se může jevit jako pomatený, čemuž se snaží uniknout křečovitým lpěním na poučkách, které si o té normální společnosti vytvořil. Někdy až tak, že je vyžaduje od druhých. Proto se zdá, že nechápe jemné rozdíly, neví, že vedle pravdy a lži je také domněnka, omyl, přesvědčení …. Fakticky každodenní pohyb v cizím prostředí neúměrně zatěžuje jeho myšlenkovou kapacitu, proto se s ním nejlépe vyrovnávají vysokofunkční nositelé AS, kteří mají také nejlepší prognózu v budoucí socializaci.

To se dotýká i údajně omezené fantazie aspergeriků, kterou zpochybňuje sama umělkyně s AS Rudy Simone[16]. Podle stereotypu o AS se tito zabývají jen věcmi, jako jsou seznamy, řády, matematika, fyzika, astronomie, biologie – vším, co je exaktní. Předně se mohou tyto ulpívavé zájmy během života měnit, ale to samo neznamená absenci smyslu pro umění, estetiku, filosofii a jiné vědy, vyžadující víc představivosti. Naopak, nositel AS musí vyvinout hodně představivosti k překonávání komunikačních bariér, čímž se do značné míry vyčerpává. Ale jde také o to, že jeho fantazie opět narážejí na nepochopení, působí bláznivě i úchylně, proto se s nimi přestane svěřovat. Podle Rudy Simone, je pro nositele AS, zahnané do vnitřního Ghetta, naopak charakteristický bohatý vnitřní život. Navenek ale manifestují zálibu ve všem, co má řád, včetně svých soukromých rituálků (často zmiňované je třepání rukama), lpění na významech pojmů, nezřídka soukromých, které jim dávají v cizím prostředí alespoň nějaký pocit jistoty. Cokoliv ji narušuje, vnímají s nedůvěrou, třeba i jako nepřátelství. Proto nemají rádi vtípky, dvojsmysly, nepoznají, kdy si z nich děláte legraci v dobrém, nebo kdy na ně útočíte.

Cílem edukace nositelů AS by tedy neměla být jejich normalizace. Je třeba vyjít z podmínek, které mají. Pomoct jim překonávat sociální problémy v komunikaci, v hledání kamarádů, partnerů, vzdělání a uplatnění – to jsou pole, na nichž jsou handicapováni. Ale vlastně toho od nás nepotřebují mnoho – jen vstřícnost, porozumění a toleranci. Totéž bychom měli očekávat i od nich a pomáhat jim k tomu. Složité je zde uplatnit ideje integrace a inkluze. Snaží se o to např. Miroslav Vosmik a Lucie Bělohlávková[17]. Naproti tomu zde hojně zmiňovaná Rudy Simone by za pokrok, v jehož naplnění doufá, považovala zřízení speciálních škol pro nositele AS, dokonce pohlavně rozdělené.

Téma je otevřené, charakteristiky nositelů AS nejsou zatím tedy úplně jasné. Promlouvají do nich už i sami takto charakterizovaní. Jejich hlas je samozřejmě značně zaujatý, moudří odborníci by jej měli brát ale velmi vážně.




Seznam citovaných prací

Autor
Název
ISBN
Thorová Kateřina
Poruchy autistického spektra
978-80-7367-091-7
Vosmik Miroslav, Bělohlávková Lucie
Žáci s poruchou autistického spektra v běžné škole
978-80-7367-687-2
Simone Rudy
Aspergerka
978-80-262-1395-6
Preißmann Christine
Život s Aspergerovým syndromem
978-80-7367-688-9
Schovanec Josef
O kolečko míň
978-80-7432-497-0
Axel Brauns
Pestrostíni a netopýři
978-80-7367-832-6
Mark Haddon
Podivný případ se psem
978-80-7203-541-0



Autor
Článek
URL
Koukolík František
Autismus: Vše, co jste chtěli vědět a báli se zeptat
Drtinová Daniela
Matka autisty: Stát nenabízí nic. Terapie stojí 22 tisíc měsíčně, ale děláme pokroky


Sparrow Max
Proč autisté třepou rukama?




[1] Axel Brauns, Pestrostíni a netopýři, ISBN 978-80-7367-832-6; Josef Schovanec, O kolečko míň, ISBN 978-80-7432-497-0; Denise Linke, Dost dobře nenormální, ISBN 978-80-88290-17-9; Rudy Simone, Aspergerka, ISBN 978-80-262-1395-6.
[2] Christine Peißmann, Život s Aspergerovým syndromem, ISBN 978-80-7367-688-9.
[3] Ludmila Janáková, Sama bych se v nebi bála, 978-80-7387-538-1; Torey Haydenová – veškeré dílo; a další
[4] Např. Craig Gillespie, Lars a jeho vážná známost, 2007.
[5] Zejména v roce 2003 Whitbreadovou cenou oceněná kniha Marka Haddona Podivný případ se psem, ISBN 978-80-7203-541-0.
[6] Jméno záměrně neuvádím.
[7] Rudy Simone, pozn. 1.
[8] Poruchy autistického spektra, ISBN 978-80-7367-091-7, stry. 34nn.
[9] Josef Schovanec, pozn. 1.
[10] Christine Preißmann, pozn. 2.
[11] Rudy Simone, pozn. 1.
[12] Pozn. 1.
[13] Josef Schovanec, tamtéž.
[14] Srv. Thorová, pozn. 8, Tab. 4.4, str. 187, kde jsou srovnána dvě diagnostická kritéria z roku 1989.
[15] Thorová (pozn. 8) hovoří o psychoanalýze jako o „černém období“.
[16] Pozn. 1.
[17] Žáci s poruchou autistického spektra v běžné škole, ISBN 978-80-7367-687-2.