Je umělá inteligence Slovem božím?

Pojetí konzervativní
a fundamentalistické.

Napadlo mě potrápit umělinu (AI), tedy uměliny, protože jich je víc, otázkou, na které se dnes tříští křesťanstvo:

Je Bible slovem božím?

Postupně sem dám odpovědi jednotlivých umělin, na konci pak vlastní shrnutí:

(Copilot pro PowerPoint nám udělal obrazovou ilustraci různých pojetí vztahů Bible a božího slova)

Copilot EDGE:

To je jedna z nejdůležitějších otázek křesťanské teologie a odpověď závisí na tom, co přesně myslíme výrazem „slovo Boží“.

Pojetí tradičně katolické.

V Bibli samotné se pojem „slovo Boží“ používá různými způsoby:

1. Boží promluva – když Bůh mluví k lidem skrze proroky („Toto praví Hospodin“).
2. Poselství evangelia – zvěst o Božím jednání.
3. Ježíš Kristus – v Janově evangeliu je Ježíš nazván „Slovo“ (řecky Logos): „Na počátku bylo Slovo… a Slovo bylo Bůh“ (Jan 1,1).

Proto mnozí teologové zdůrazňují, že v nejhlubším smyslu je Božím Slovem Kristus, zatímco Bible je svědectvím o Božím Slově a prostředkem, skrze který k nám Bůh promlouvá.

Různé křesťanské tradice to formulují odlišně:

Tradice	Pohled
Evangelikální a fundamentalistická	Bible je přímo a plně Boží slovo.
Reformovaná	Bible je Boží slovo, protože skrze ni Bůh mluví.
Katolická	Boží slovo je širší než Bible; zahrnuje Písmo i apoštolskou tradici.
Karl Barth a některé moderní proudy	Jediným vlastním Božím Slovem je Ježíš Kristus; Bible je lidské svědectví, které se stává Božím slovem, když skrze ně Bůh oslovuje člověka.

Pokud se ptáte čistě biblicky, pak je zajímavé, že Bible sama sebe jen zřídka nazývá „Božím slovem“ ve smyslu celé knihy. Mnohem častěji označuje jako Boží slovo konkrétní Boží promluvu nebo samotného Krista.

Stručně řečeno: Ano, křesťané běžně označují Bibli za Boží slovo. Otázkou však je, v jakém smyslu. Někteří to chápou doslova, jiní jako inspirované lidské svědectví, skrze které mluví Bůh, a další zdůrazňují, že vlastním Božím Slovem je především Ježíš Kristus.

Copilot OneDrive:

To záleží na tom, z jaké perspektivy se ptáme.

V tradičním křesťanství se Bible běžně označuje jako „Boží slovo“. Tím se obvykle myslí, že Bůh je konečným zdrojem jejího poselství, i když jednotlivé knihy napsali lidští autoři v různých dobách a kulturách.

Existují však různé způsoby, jak tomuto tvrzení rozumět:

1. Fundamentalistický pohled

   • Bible je doslovně Boží slovo.
   • Každé slovo je přímo inspirováno Bohem a je bez omylu.

2. Evangelikální pohled

   • Bible je Boží slovo skrze lidské autory.
   • Je plně spolehlivá v tom, co chce sdělit o Bohu a spáse.

3. Katolický a pravoslavný pohled

   • Bible je Boží slovo zapsané pod inspirací Ducha svatého.
   • Musí být vykládána v rámci tradice a společenství církve.

4. Historicko-kritický pohled

   • Bible je sbírka lidských textů o zkušenosti lidí s Bohem.
   • Její autorita je náboženská a duchovní, nikoli nutně doslovně božská v každém detailu.

Zajímavé je, že v samotné Bibli je výraz „Slovo Boží“ často použit především pro Boží promluvu, prorocké poselství nebo v Novém zákoně dokonce pro Ježíše Krista („Na počátku bylo Slovo...“ v Jan 1,1). Samotná Bible se jen zřídka označuje jako celek za „Boží slovo“ v tom smyslu, jak tento výraz používáme dnes.

Proto lze odpovědět dvojím způsobem:

• Z pohledu víry: ano, Bible je Boží slovo.
• Z pohledu historie a literární vědy: Bible je knihovna lidských textů, které věřící považují za inspirované Bohem.

Pokud chceš, mohu také ukázat, jak tuto otázku chápali různí teologové, například Augustin, Luther, Karl Barth nebo Joseph Ratzinger.

Pojetí klasicky reformační.

Geminy:

Otázka, zda je Bible slovem Božím, nemá jedinou univerzální odpověď — záleží na tom, zda se na ni díváme z pohledu víry, teologie, nebo historie a vědy.

1. Pohled křesťanské víry

Pro křesťany je Bible považována za Boží zjevení a slovo Boží. Křesťanská teologie však rozlišuje různé způsoby, jak tomuto pojmu rozumět:

• Božská inspirace (vdechnutí): Většina křesťanských směrů (katolíků, pravoslavných i protestantů) věří, že Bible byla napsána lidskými autory, kteří byli vedení Duchem svatým. Bůh tedy nepřediktoval každé slovo jako diktát, ale působil skrze myšlení, jazyk a kulturu konkrétních lidí.
• Slovní doslovnost (fundamentalisme): Některé konzervativní skupiny věří, že každé slovo v Bibli je doslovným a neomylným výrokem Boha.
• Ježíš jako primární Slovo: V teologickém smyslu (zejména podle Janova evangelia) je skutečným „Slovem Božím“ samotný Ježíš Kristus, zatímco Bible je psaným svědectvím o něm a o Božím jednání v historii.

2. Pohled historie a literární vědy

Sekulární historie, archeologie a textová kritika nahlížejí na Bibli jako na soubor lidských textů:

• Rozmanitost autorů a doby: Bible vznikala v průběhu více než jednoho tisíce let (přibližně od 10. století př. n. l. do 2. století n. l.). Obsahuje 66 až 73 knih (podle kanónu dané církve) napsaných desítkami různých autorů (proroci, básníci, kronikáři, apoštolové).
• Kulturní a dobový kontext: Texty odrážejí představu o světě, morálku a vědecké poznání doby, ve které vznikaly (např. představy o kosmologii starověkého Blízkého východu).
• Vývoj kánonu: To, které knihy do Bible patří a které ne, bylo předmětem lidských diskusí a rozhodování církevních sněmů během prvních století n. l.

Shrnutí

• Z hlediska víry: Je to spisy zachycené Boží poselství lidstvu, psané lidmi pod Božím vlivem.
• Z hlediska vědy: Je to historická, literární a náboženská sbírka textů starověkého Izraele a rané křesťanské církve.

Chcete se podívat blížeji na to, jak k Bibli přistupuje konkrétní křesťanská tradice, nebo vás zajímá spíše její historický vznik?

Meta:

Je - podle toho, koho se zeptáš. A i uvnitř křesťanství to slovo "je" znamená pro různé lidi dost odlišné věci.

Tady je přehled hlavních pohledů:

1. Co o sobě tvrdí sama Bible

Klasický verš je 2. Timoteovi 3:16 - "Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem" - řecky theopneustos. A 2. Petrův 1:21 mluví o tom, že lidé mluvili "uneseni Duchem svatým".

Z toho vychází tradiční křesťanská nauka o inspiraci.

2. Tradiční křesťanské pohledy - ale ne stejné

a) Katolický a pravoslavný pohled:

Ano, Bible je Boží slovo, ale je zapsané lidským jazykem, v konkrétní historii a kultuře. Bůh je autor, ale používá lidské autory s jejich stylem, znalostmi, omezeními. Proto je potřeba ji vykládat v rámci Tradice a Církve, ne jen doslovně.

b) Protestantský - evangelikální / konzervativní:

Ano, doslova a plně. Často se mluví o "verbální inspiraci" nebo "neomylnosti". Bůh vedl autory tak, že to, co napsali, je přesně to, co chtěl sdělit, bez chyby v původních rukopisech. Některé směry jdou až k doslovnosti každého slova.

c) Liberální protestantský pohled:

Bible obsahuje Boží slovo, nebo se stává Božím slovem, když k člověku promluví. Je to svědectví lidí o jejich zkušenosti s Bohem. Je inspirovaná ve smyslu duchovně hluboká, ale je zároveň plně lidskou knihou s historickými nepřesnostmi, různými teologickými pohledy a vývojem.

3. Pohled mimo křesťanství

Historicko-kritická věda:

Přistupuje k Bibli jako k souboru 66 (respektive 73) knih vzniklých v průběhu cca 1000 let, od různých autorů, s redakcemi, s rozpory, s vlivem okolních kultur. Otázku "je to slovo boží?" nechává jako otázku víry, ne vědy.

Judaismus:

Tanach (to, co křesťané nazývají Starý zákon) je inspirovaný, Tóra zvláště, ale v jiném smyslu než křesťané chápou Nový zákon.

Islám:

Bibli uznává jako původně inspirovanou, ale považuje ji za textově pozměněnou, a za finální Boží slovo považuje Korán.

Proč je ta otázka tak složitá?

Protože "Slovo Boží" může znamenat tři různé věci:

• Doslovný diktát: Bůh nadiktoval každé slovo.
• Inspirace: Bůh inspiroval myšlenku, člověk ji zapsal svými slovy.
• Setkání: Text je lidský, ale Bůh skrze něj jedná, když ho čteš.

Většina křesťanů v Česku, včetně katolické a hlavních protestantských církví, je dnes někde mezi bodem 2 a 3. Doslovný fundamentalismus (bod 1) je silnější spíš v USA.

Záleží tedy na tom, co pro tebe znamená "slovo boží". Myslíš tím historicky přesnou zprávu bez chyby, nebo knihu, skrze kterou Bůh mluví k lidem, i když ji psali nedokonalí lidé?

Jaký pohled je ti nejblíž, nebo co tě na tom nejvíc zajímá - ta historická stránka, nebo ta osobní, duchovní?

ChatGPT:

Otázka, zda je Bible slovem Božím, patří k nejzásadnějším otázkám křesťanské víry. Odpověď závisí na tom, zda se na Bibli díváme z pohledu víry, historie, nebo osobního přesvědčení.

📖 Co říká samotná Bible?

Bible se na několika místech označuje za text inspirovaný Bohem.

* 2. Timoteovi 3,16: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha…“ (ČEP)

* 2. Petrův 1,21: Proroctví nevzniklo z lidské vůle, ale lidé byli vedeni Duchem svatým.

* Žalm 119,105: „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.“

Z křesťanského pohledu tyto verše podporují přesvědčení, že Bůh promlouval prostřednictvím lidských autorů.

Jak se na to můžeme dívat?

1. Z pohledu křesťanské víry

Většina křesťanů věří, že Bible je inspirována Bohem. Ne všichni však chápou inspiraci stejně. Někteří věří, že každé slovo je Bohem přímo určeno, jiní zdůrazňují, že Bůh působil skrze lidské autory, jejich jazyk, dobu a zkušenosti.

2. Z historického pohledu

Bibli napsali různí lidé v průběhu mnoha staletí. Obsahuje různé literární žánry, například historická vyprávění, poezii, zákony, podobenství a dopisy. Historická metoda může zkoumat její původ, rukopisy a okolnosti vzniku, ale sama nedokáže s jistotou potvrdit ani vyvrátit její božský původ.

3. Z pohledu osobního hledání pravdy

Někteří lidé v Bibli nacházejí Boží hlas, moudrost a hluboký smysl. Jiní ji vnímají především jako významnou sbírku náboženských a historických textů. Samotné přesvědčení o jejím božském původu je otázkou víry.

A co když jsou v Bibli rozpory?

To je důležitá otázka. Některé pasáže se na první pohled liší, například v popisu určitých událostí. Křesťanští teologové se je snaží vysvětlit s ohledem na kontext, žánr a záměr autora. Kritičtí badatelé v některých případech poukazují na skutečné historické nebo textové nesrovnalosti. Jejich posouzení závisí na konkrétním textu.

Rád bych ti položil jednu otázku, abychom se dostali hlouběji k podstatě věci:

Když se ptáš, zda je Bible slovem Božím, zajímá tě spíše, zda skutečně pochází od Boha, nebo zda lze důvěřovat všemu, co je v ní napsáno?

To jsou dvě související, ale přece jen odlišné otázky. Můžeme je probrat otevřeně, i s obtížnými místy Bible.

Další kolo debaty s ChatGPT:

Je Bible skutečně Božím slovem? A lze důvěřovat všemu, co je v ní napsáno?

Abychom na tyto dvě otázky odpověděli poctivě, musíme rozlišit tři věci: zda Bible pochází od Boha, zda je její text spolehlivě dochován a zda všechno, co Bible obsahuje, musíme chápat jako doslovnou pravdu. To nejsou totožné otázky.

Pokusím se je rozebrat bez toho, abych předem předpokládal, že Bible musí být pravdivá, nebo naopak, že musí být pouze lidským dílem.

1. Pochází Bible skutečně od Boha?

Co tvrdí Bible sama o sobě?

Bible obsahuje tvrzení, že Bůh promlouvá k lidem a že někteří její autoři byli vedeni Božím Duchem.

Například:

„Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení…“

2. Timoteovi 3,16

A ve 2. Petrově 1,21 se píše, že lidé mluvili z Božího pověření, vedeni Duchem svatým.

To je významné svědectví o tom, jak biblická tradice chápe svůj původ. Je však důležité si uvědomit jednu věc: tvrzení knihy o vlastním božském původu samo o sobě ještě nedokazuje, že kniha skutečně pochází od Boha. K posouzení potřebujeme i další důvody.

Co můžeme zjistit historicky?

A. Bible má skutečné historické kořeny

Její knihy vznikaly v různých obdobích, v odlišných historických okolnostech a v různých literárních podobách. Starý zákon byl psán převážně hebrejsky, některé části aramejsky a Nový zákon řecky. Dochované rukopisy a archeologické nálezy nám pomáhají zkoumat jejich historii.

B. Text se dochoval prostřednictvím rukopisů

Nemáme původní rukopisy všech biblických knih, ale máme velké množství opisů a dalších textových svědků. Jejich porovnáváním lze rekonstruovat text s vysokou mírou jistoty v mnoha pasážích. Existují však také místa, kde se rukopisy liší.

C. Některá biblická svědectví odpovídají historickým nálezům

Archeologie potvrzuje existenci řady starověkých míst, národů, panovníků a historických okolností zmíněných v Bibli. Jiné události zůstávají sporné nebo je nelze nezávisle ověřit. Archeologie sama nedokáže prokázat, že Bůh inspiroval autora.

Historie tedy může zkoumat, kdy biblické knihy vznikly, jak se předával jejich text a do jaké míry odpovídají známým dějinám. Nemůže však vědeckou metodou jednoduše rozhodnout, zda jejich původcem byl Bůh.

Jaký je tedy rozumný závěr?

Máme několik možností:

• Věřící pohled: Bůh inspiroval lidské autory, aby předali jeho poselství.
• Historicko-kritický pohled: Bible je soubor starověkých náboženských textů, které lze zkoumat jako jiné historické prameny.
• Otevřený pohled: Historická fakta lze zkoumat, zatímco otázku božské inspirace člověk posuzuje také na základě filosofie, zkušenosti a víry.

Žádný z těchto přístupů by neměl zaměňovat osobní přesvědčení za důkaz, který přesahuje to, co skutečně víme.

Můj závěr je tento: Je možné rozumně věřit, že Bible je inspirována Bohem, ale její božský původ nelze prokázat pouze tím, že to sama Bible tvrdí. Stejně tak samotná existence lidských autorů neprokazuje, že Bůh skrze ně nemohl působit.

2. Lze důvěřovat všemu, co je v Bibli napsáno?

Zde je podle mě potřeba být obzvlášť pečlivý. Odpověď zní: Bibli nelze správně číst tak, že každou její větu automaticky považujeme za doslovně pravdivou ve stejném smyslu. To ale samo o sobě neznamená, že jí nelze důvěřovat.

Existuje několik důležitých hledisek.

A. Bible obsahuje různé druhy textů

Představ si rozdíl mezi básní, historickou kronikou a podobenstvím.

• Když žalmista říká, že hory poskakují jako berani (Žalm 114,4), jde o básnický obraz, ne o geologické tvrzení.
• Když Ježíš vypráví podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lukáš 10,25–37), hlavním cílem je předat morální a duchovní poselství, nikoli nutně zaznamenat skutečnou událost.
• Když evangelia popisují Ježíšův život, smrt a vzkříšení, předkládají tvrzení o událostech, která mají historický význam a která lze zkoumat historickými metodami.

Prvním pravidlem je tedy číst každou pasáž podle jejího literárního druhu a záměru autora.

B. V Bibli jsou místa, která se na první pohled rozcházejí

Podívejme se na konkrétní příklady.

Příklad 1: Jak zemřel Jidáš?

Matouš 27,3–10 a Skutky 1,18–19

Matouš popisuje, že Jidáš vrátil peníze, odešel a oběsil se. Skutky popisují, že získal pole a jeho tělo se roztrhlo, takže se vyvalily jeho vnitřnosti.

Možné vysvětlení: Někteří vykladači se domnívají, že oba texty popisují různé části jedné události — oběšení a následné roztržení těla. Takové spojení je možné, ale žádný z textů nepopisuje celý tento sled událostí výslovně.

Poctivý závěr: Oba popisy se liší v tom, na co kladou důraz, a jejich přesné sladění není jisté.

Příklad 2: Kdo přiměl Davida sečíst lid?

2. Samuelova 24,1 a 1. Paralipomenon 21,1

V první knize se píše, že Hospodin podnítil Davida k soupisu lidu. Ve druhé je původcem tohoto podnětu označen satan, případně protivník podle konkrétního překladu.

Možné vysvětlení: Teologický pohled se mohl během staletí vyvíjet. Pozdější autor mohl příčinu zla připisovat protivníkovi, nikoli přímo Bohu.

Poctivý závěr: Texty skutečně přisuzují podnět různým původcům. Vysvětlení je možné, ale zároveň ukazuje, že biblické knihy ne vždy vyjadřují stejnou teologickou perspektivu.

Příklad 3: Jak probíhalo Ježíšovo vzkříšení?

Matouš 28, Marek 16, Lukáš 24 a Jan 20

Evangelia se liší v některých podrobnostech, například v popisu žen u hrobu, počtu nebeských poslů a průběhu setkání po vzkříšení.

Možné vysvětlení: Autoři mohli vybírat různé podrobnosti, zdůrazňovat jiné události a uspořádat vyprávění podle vlastního záměru.

Poctivý závěr: Rozdíly mezi evangelii existují. Některé lze vysvětlit výběrem a uspořádáním svědectví, ale ne každá podrobnost má jednoznačné řešení. Historické zkoumání navíc samo nemůže s jistotou prokázat nadpřirozenou příčinu události.

Tyto příklady automaticky neznamenají, že Bible jako celek není pravdivá. Ukazují však, že tvrzení „v Bibli není žádný rozpor“ vyžaduje pečlivé posouzení jednotlivých případů a někdy také přiznání nejistoty.

C. Co nás znepokojuje na morálních a náboženských textech?

Existuje ještě obtížnější skupina otázek. Některé biblické pasáže popisují nebo přikazují násilí, vyhlazení národů, otroctví či tvrdé tresty.

Například:

• Samuelova 15,3 obsahuje příkaz usmrtit Amalekovce včetně dětí.
• Leviticus 25,44–46 upravuje držení otroků.
• V Matoušovi 5,44 Ježíš naproti tomu říká: „Milujte své nepřátele.“

Jak tyto texty chápat?

Věřící vykladači nabízejí několik přístupů: zohledňují historické prostředí starověku, rozlišují mezi popisem události a Božím příkazem a chápou některé starozákonní předpisy ve světle pozdějšího biblického poselství.

Kritičtí čtenáři namítají, že některé pasáže skutečně odrážejí morální normy starověkých společností, které dnes oprávněně odmítáme.

Zde je důležité nezakrývat problém snadným vysvětlením. To, že je něco napsáno v Bibli, ještě samo o sobě neznamená, že je to univerzální morální příkaz pro dnešní dobu. Musíme zkoumat, kdo mluví, komu, v jakém kontextu a s jakým záměrem.

3. Pokud je Bible Božím slovem, jak může obsahovat lidské nedokonalosti?

Toto je podle mě samotné jádro celé otázky.

Existují tři hlavní přístupy.

Přístup	Jak chápe Bibli
Doslovná neomylnost	Původní biblické texty jsou ve všem, co tvrdí, neomylné; obtížná místa je třeba vykládat v souladu s tímto přesvědčením.
Inspirace prostřednictvím lidí	Bůh působil skrze lidské autory, kteří psali vlastními slovy, v rámci své doby a kultury. Text proto může obsahovat lidskou perspektivu a různé literární formy.
Historicko-kritický přístup	Bible je historicky vzniklá sbírka textů, které odrážejí vývoj náboženských představ, tradic a společenství. Její božský původ nelze historickou metodou potvrdit.

Ani uvnitř křesťanství neexistuje jediný výklad inspirace. Některé církve zdůrazňují neomylnost Písma, jiné jeho autoritu chápou ve spojení s tradicí, církevním výkladem a historickým kontextem.

Osobně bych za nejdůležitější považoval toto rozlišení: Víra v Boha a víra v to, že každý jednotlivý biblický výrok musí být doslovně a historicky přesný, nejsou totéž.

Člověk může věřit, že Bůh skrze Bibli promlouvá, a přitom poctivě zkoumat obtížné pasáže. Nemusí předstírat, že všechny otázky už byly vyřešeny.

4. Jak tedy poznat, čemu v Bibli důvěřovat?

Doporučil bych čtyři kroky:

1. Čti text v kontextu. Zjisti, kdo mluví, komu a v jaké situaci.
2. Rozlišuj žánry. Báseň, podobenství, zákon a historické vyprávění nelze posuzovat stejným způsobem.
3. Porovnávej různá svědectví. Všímej si shod i rozdílů mezi biblickými knihami a zkoumej, co o dané době říkají nezávislé historické prameny.
4. Neboj se přiznat nejistotu. Někdy existuje dobré vysvětlení, jindy zůstává otázka otevřená. Poctivé přiznání nejistoty je lepší než násilné vysvětlení.

5. Můj celkový závěr

Odpovím ti přímo na obě otázky.

Pochází Bible od Boha?

To nelze jednoznačně dokázat ani vyvrátit historickou metodou. Křesťanská víra nabízí důvody, proč ji chápat jako inspirovanou Bohem, ale samotná Bible ani její historická existence nejsou nezávislým důkazem jejího božského původu.

Lze důvěřovat všemu, co je v ní napsáno?

Záleží na tom, co přesně znamená „důvěřovat“. Bible je mimořádně významným pramenem pro poznání starověkého náboženství, dějin a morálního myšlení. Mnozí lidé v ní nacházejí hluboké duchovní pravdy. Ne každý její historický údaj lze nezávisle ověřit, některé pasáže se obtížně sladí a některé vyžadují vážné morální zamyšlení. Není proto správné předpokládat, že každá věta má stejný význam nebo že každá musí být chápána doslovně.

A přesto zůstává zásadní možnost: člověk může Bibli studovat kriticky, neuhýbat před těžkými otázkami a současně být otevřený tomu, že prostřednictvím jejích textů může poznávat Boha.

Položil bych ti na závěr ještě jednu otázku k zamyšlení: Pokud bys zjistil, že některé části Bible obsahují lidské omyly nebo odrážejí morální představy své doby, znamenalo by to pro tebe, že Bible nemůže být Božím slovem vůbec — nebo že Boží poselství může být předáváno prostřednictvím nedokonalých lidí?

Právě na tomto rozdílu stojí velká část celé debaty.

---

Dnešní odborný výklad.

Co k tomu dodat?

V první řadě je třeba říct, že je obdivuhodné, že každá umělina si jde svojí cestou. Dost se shodnou na struktuře i obsahu, ale podají ho různými slovy, a to i ty, které pocházejí ze stejné líhně, jako různé varianty Copilota. Za mě to nejlépe zpracovala jeho verze pro MS Edge. U něj bych se v tabulce klonil k pojetí poslednímu, pokud bych měl v souvislosti s Biblí mluvit o Božím slovu. Umí lépe než Barth a jeho klika vysvětlit to, co oni pouze vyhýbavými formulacemi. Ale ani Facebooková Meta není marná, hlavně pro šíři záběru.

Googlová Geminy není špatná, ale má potíže s českou gramatikou. U ostatních jsem nechal jejich práci bruto, ale tady jsem pár chybiček přece jen opravil. Geminy a Meta mi nadělaly dost problémů při přenosu dat, protože zatížily formátování zbytečnou spoustou formátovacích informací, které jsem musel ručně promazat.

Popis jednotlivých pojetí je více méně správný, jen bych na rozdíl hlavně od Geminy nestavěl do protikladu pojetí víry a vědy. Víra i věda mají společný zájem na pravdě. Víra, které jde proti faktům, je pověrou.

Za nejpodstatnější považuji, že některé vznesly otázku, co se tím vlastně myslí. Ano, té probíhající (ne)diskusi mezi křesťany totiž otázka, co se tím myslí, a proč by vůbec měla Bible slovem božím být, jaksi chybí, nebo se kolem ní opatrně tancuje po špičkách.

Co říká Bible, to bych asi pojednal hlouběji, než ty, které se tím zabývaly. Ale končil bych v tom, kde se mnohé shodují, totiž že slovem božím není knížka, nýbrž Ježíš, tedy především jeho příběhová podoba. Bible je nejlepším svědectvím o něm.

Já totiž dokáži tuto otázku pojmenovat otevřeně, jak jsem ukázal v jiných svých pracích. Ale křesťané se děli buď na tvrdé raply, nebo kličkující užovky. A tedy vidím určitou shodu AI s křesťanstvem z masa a kostí: ona se od lidí naučila hlavně kličkovat před touto otázkou. Ano, je citlivá, ale znamená to, že na ni nemáme umět jasně a srozumitelně odpovědět? Tedy bez toho, abychom hned zfackovali každého, kdo to vidí jinak?

Křesťané, ti hodní, se jednak bojí neříct něco, co by mohlo být špatně, za co by třeba skončili v pekle, nebo aby někoho neranili. AI se také bojí, i když do pekla přijít nemůže (někteří škarohlídi si ovšem myslí, že právě odsud přišla), nemusí ani budovat vztahy s jinými lidmi. Ale má své výrobce, a ti si také nechtějí potenciální klienty naštvat. A tak je patrné, že se všechny snaží rafinovaně zjistit, co si o té otázce myslí jejich uživatel, a čím by mu udělaly radost. Boží slovo ale nemusí dělat radost. Může být podle potřeby i kruté. A tak od AI ho opravdu nečekejme. Ale to snad ani nikdo z tvůrců tohoto dnes tolik diskutovaného nástroje nenabízel.

K druhému kolu debaty s AI ChatGPT:

První kolo zakončila tato AI dotazy ať si vyberu, který chci zodpovědět. Požádal jsem ji, aby mi odpověděla na oba. Upřímně, ty odpovědi jsou víc než dobré. Překvapila také tím, že svoji odpověď doplnila obrázky. Později jsem se dozvěděl, že mezi tím byla uvedena na trh vyšší verze, verze 6., která to umí. Tak se s tím pochlubila. Bohužel neopatřila je popisky. Takže popořadě: první je 1. qummránský svitek Izajáše (1QIsa^a), tedy první kompletní svitek tohoto proroka zde nalezený, ale poněkud chybný, plný vpisků, což není obvyklé. Patrně se na něm nějaký opisovač cvičil. Druhou ukázkou je Papyrus Rylandsův (𝔓⁵²), obsahující zlomky evangelií, pořízený okolo roku 125, tedy jeden z nejstarších dokladů Nového zákona. Zato třetí ukázka je nejstarším dokladem hebrejského textu starohebrejským písmem (dnes ho užívají ještě Samařané), Šíloašský nápis, který popisuje prokopání tunelu z Jeruzaléma k prameni Šíloe. Asi 700 př.n.l.

Samozřejmě ChatGPT zůstává velmi diplomatická a stále se snaží hrát to tak na obě strany, i když současně dokáže říct, že ona "má pocit," nebo "názor," ačkoliv je sporné, zda lidský výtvor něco takového může mít. Humorné je ovšem její rozlišování u ukázek výkladů rozporů v Bibli mezi možným výkladem a "poctivým závěrem." Tím bezděky naznačuje, že možný výklad je ve skutečnosti spíš okec.

Její pocity a názory jsou navýsost správné. Užitečný je její, několikrát opakovaný, důraz na to, že svědčí-li nějaká kniha sama o sobě, není to argument. Poctivý biblista si toho musí být vědom. Také její vykladačské postupy (4-5), prakticky totožné s mým postupem v projektu Otvírák na Bibli. Je to v kostce přesně to, co se měli naučit theologové a kazatelé na příslušných fakultách, a co by měli navíc umět předat dál i laikům. Bohužel je i v tomto AI mnohem vzdělanější nežli většina z nich. Na většině duchovenstva v tomto směru studium bohosloví nezanechalo žádné podstatné následky.

---

Dále k tématu:

• Úvahy o autoritě Bible.
• Recenze knih s biblickou tématikou.
• Projekt Otvírák na Bibli.
• Téma Bible na hlavním blogu.
• Biblický blog.

Theologie na všechno, i na vidličku

V 11. století prodělala Evropa kulturní šok, na který se cítili být povoláni reagovat i theologové a představitelé církve. Doposud se i v palácích baštilo ze společných mis, lidské obecenství utužovalo společné ráchání se rukama v pokrmech, jediným nástrojem mohla být nějaká kudla, nebo lžíce, ale v zásadě se živili všichni rukama - doslovně, ne obrazně řečeno. Tu se v Benátkách objevila princezna Marie Argyropoula, která se provdala za dóžete. Zatímco se všichni hosté těšili, jak si na svatební hostině smočí ruce v mísách s jídlem, nevěsta z jiného kulturního prostředí je šokovala, když se vytasila s tehdy pouze dvouzubou vidlicí, a začala se živit tak, jak se to dnes považuje za normální a civilizované. Ale tehdy se tímto "výstřelkem" cítila být ohrožena sama církev. "Bůh ve své moudrosti vybavil člověka přirozenými vidličkami - prsty, proto je urážkou, když je nahradíme vidličkami kovovými!" horlil jakýsi kazatel. Je pozoruhodné, že taková věc nutila křesťanskou inteligenci k zaujímání stanoviska. A když stanoviska, tak principiálního, theologicky a biblicky fundovaného. Lidé prý mají jíst rukama, jako Kristus a jeho učedníci při Poslední večeři. Vložení uměle vyrobeného nástroje mezi ruku a ústa narušovalo posvátný, přirozený akt. (National Geographic).

Je možné, že se to vůbec stalo? Ale no jo, dřív, kdysi. Teď už tak hloupí přece nejsme. Fakt ne? A co když se křesťanům postaví do cesty něco jiného? Tak se na to podívejme jinak, a nemusíme zrovna cestovat do USA za Amiši: kdysi jsem viděl film, který vycházel ze skutečných událostí. Výraznou postavou tam byl bavorský farář, který těžce nesl elektrifikaci své vesnice. S podlostí, jakou si snadno osvojí všichni pastevci lidu božího, se poťouchle modlil za sedláky, kteří si nechali na svůj statek elektřinu zavést. Samozřejmě to nedělal z upřímné pastýřské péče. Vysílal tím mezi své ovce signál, že se dopustili nějakého hříchu. To pastýři umějí. Jenže jeho ovce se sice styděly, ale čím dál víc přibývalo těch, kdo si nakonec rádi ušetřili spoustu zbytečné práce. Dnes církve rády hovoří o čtenářství. Za mého dědy bylo v plzeňské městské knihovně studentům gymnázia na nátlak katolické církve zakázáno pod trestem vyloučení chodit do knihovny, protože tam neměla církev pod kontrolou, co si studenti čtou. Jindy odmítala určité žánry, jako romány, ne jen ty milostné, dobrodružnou literaturu, detektivky a jinou literaturu, která prý podporuje zlo.

Avšak cokoliv se objeví nového, je vždy církev na rozpacích, má-li být pro, nebo proti - tržní a spotřební ekonomika, hypermarkety, trusty a korporace, jaderná energetika, rádio, televize, internet, počítače, mobily, nově umělá inteligence, sociální sítě ... mnozí křesťané chtějí "modernizovat" půst tím, že v postním období vyhlašují půst od sociálních sítí. Jeden člověk z mých přátel na Facebooku jednou na počátku půstu oznámil, že se loučí, do konce postního období ho tam prý nenajdeme. Už druhý den tam ale příspěvky sázel. Prý byly velmi důležité. Pro křesťany je typické, že vše nové jim nahání úzkost, mají potřebu se k tomu, hlavně proti tomu, vyjadřovat, ale současně si toho dopřávají plnými doušky. Tak například všichni se dušují, že se na televizi nekoukají, že je to špatné, raději čtou ty knížky, ale trvají na tom, aby na veřejnoprávní televizi byly křesťanské pořady, ve zprávách se informovalo (samozřejmě pozitivně) o církvích a v rozhlase byly bohoslužby.

Faráři v kázáních varují před počítači, ale někteří si dokonce udělali i své portréty třeba na Wikipedii, ačkoliv k tomu toto médium určeno není. Všichni varují před sociálními sítěmi, avšak své účty tam mají, někteří ani nepřiznávají, že jsou duchovními. Jeden se tam třeba prezentoval jako folkový zpěvák. Lidé užívající moderní technologie jsou předmětem homiletických ironií. Tak například kobyliský farář ČCE Ondřej Kolář se v jednom kázání nechal slyšet, že lidé, kteří raději sedí doma, než by se obtěžovali do kostela, se "cítí být u svých kompů bezpeční, a neoslovitelní." Přiznává, že je chce tím "oslovením" zmáknout, že je ohrožuje? Ne. Je to taková nutkavost. Křesťané si prostě jen nevědí s měnícím se světem rady. Rádi by ho nacpali do biblických paradigmat, tedy vzorců, jako Don Quijote svůj svět do rytířských románů, a ten svět se jim vzpírá. Když už se jim zdá, že se jim to povedlo, svět zase přijde s nějakou novinkou, pro kterou honem nemají v Bibli žádný model. A protože jedno z biblických klišé říká, že vše, co ze světa přichází, je hřích, tak také tento souboj reality s biblicismem hříchem být musí. A tak se nakonec v mnoha kázáních objevuje údajná závislost moderního světa na technologiích, jako pýcha na technologie, která je prý modloslužbou, vzpourou proti Bohu. Otázkou je, zda to už není trapné pokrytectví.

Ono kázání pana faráře Koláře jsem slyšel v době covidového lockdownu, kdy nemohly probíhat bohoslužby živě, rozhlas tudíž vysílal kázání ze záznamu. Covid přinutil církve sáhnout po moderních technologiích. Najednou ne "bratři a sestry, do kostela, šup, šup!" ale "bratři a sestry, k počítačům, šup, šup!" Mezi námi, covid tím hodně církvím (ne jen jim) pomohl seskočit ze stromů do civilizace. Když se objevily moderní technologie, sepsal jistý farář rádoby vtipný článek o faráři, který pastoruje on-line, a když zjistí, že jedna z jeho ovec nemá e-mail, začne pohoršeně smolit návrh na změnu církevních řádů, aby všichni členové byli povinně na internetu. Křesťané neustále moderní komunikační prostředky haněly pro nevhodný obsah, ale systematicky se nezabývali, jak je využít lépe a dodat jim obsah lepší. Za to by měly Bohu děkovat že je k tomu covidem dohnal. Ale právě v této situaci znělo ono ironizování uživatelů počítačů obzvlášť trapně.

Kdysi mi při hledání biblického softwaru na internetu vypadlo i kázání "Bible a mobil," dnes už nedostupné, kde kazatel kladl hloupou otázku, že když posluchači zapomenou doma při pakování na dovolenou mobil, tak se pro něj vrátí, ale vrátili by se, kdyby zjistili, že si doma zapomněli Bibli? Stejně staví do nesmyslné kontradikce Bibli a mobil obrázek, který kdysi koloval po Facebooku, kdy se kazatel ptá, kdo má doma "telefónný mobil" a lidi se nadšeně hlásí. "A kdo má doma Bibliu," ptá se potom, to už lidé pod kazatelnou zarytě hledí na boty.

Ještě horší je, že jsou theologové schopni bez jakékoliv sebereflexe konstruovat své theologie, samozřejmě s pečlivým výběrem biblických citátů a autoritativních výroků, pro něco či proti něčemu, podle právě panujících režimů či nálad ve společnosti - konzervativní, progresivní, levičáci, pravičáci, rasisté i antirasisté, katolíci, evangelíci, evangelikálové, sektáři ... jestli jsou v něčem ekumenicky jednotní, pak právě v tomto. Je to však projev absence rozumové kontroly, neschopnost metatheorie, a hlavně je to o vztahu k pravdě: pokud se přestane hledat pravda a myšlení orientovat na fakta, nýbrž začneme fakta přizpůsobovat theologiím, stávají se takové thelogie beznadějně trapnými pro absenci skutečně pevné páteře, vycházející z křesťanství samotného.

---

K tématu:

• Za všechno mohou sociální sítě!

Co nám chybí mezi biblickým textem a jeho použitím?

Recenze knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti, Karolinum Praha 2018, překlad Martin Balcar, ISBN 978-80-246-3201-8, ISBN 978-80-246-3215-5 (online: pdf).

Ke knize jsem přišel trochu omylem. Kvůli jednomu článku jsem se chtěl s pomocí umělé inteligence (AI) dopátrat, co vše je dostupné českému čtenáři o novozákonní TEXTOLOGII. Nic, takže ani AI nedocvaklo, na co se jí ptám, a hned si to bez varování vyložila jako TEOLOGII. Omluvou mi budiž, že už zase bojuji s mírným omezením zraku, ale také fakt, že obal knihy byl vyzdoben obrázkem Bodmerova papyru 𝔓⁷². Překvapen, že se přece jen něco k tématu našlo, jsem knihu hned objednal. Až potom jsem si všiml, že jsem si opatřil něco jiného. Ale nelitoval jsem. Kniha je to velmi podnětná a rád bych se o autorovy postřehy s vámi podělil, protože odhaluje původ jisté aporie, ve které se potácí theologie, asi ne jenom evangelická, ale ta, jak kniha ukazuje, obzvlášť a specificky.

---

PEREX

Tento článek představuje recenzi knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti. Autor se zamýšlí nad napětím mezi biblickým textem a jeho současným použitím v teologii, etice a homiletice. Text nabízí kritickou reflexi nad tím, jak interpretace ovlivňuje aplikaci a jaké výzvy z toho vyplývají.

---

Dieser Beitrag ist eine Rezension des Buches Novozákonní teologie a hledání její závažnosti von Thomas R. Hatina. Der Autor reflektiert die Spannung zwischen dem biblischen Text und seiner heutigen Anwendung in Theologie, Ethik und Homiletik. Der Text bietet eine kritische Auseinandersetzung mit den Herausforderungen der Interpretation und Umsetzung.

---

Cet article est une critique du livre de Thomas R. Hatina Novozákonní teologie a hledání její závažnosti (La théologie du Nouveau Testament et la recherche de sa pertinence). Il examine la tension entre le texte biblique et son application contemporaine en théologie, en éthique et en homilétique, en proposant une réflexion critique sur le rôle de l’interprétation.

---

This article is a review of Thomas R. Hatina’s book Novozákonní teologie a hledání její závažnosti (New Testament Theology and the Search for Its Significance). It reflects on the tension between biblical texts and their modern application in theology, ethics, and preaching, offering a critical perspective on how interpretation shapes practice.

---

Kdo je Autor? Jeho jméno, ačkoliv je kanadským theologem, napovídá, že krajan. Narodil se roku 1962 v Praze, ale události o šest let později ho zanesly i s rodiči jinam. Na svoji vlast nezapomněl, jeho služby však využívá u nás pouze HTF UK. Jeho domovskou universitou je Trinity Western University v Britské Kolumbii, kde působí jako profesor biblických studií. Předmětem jeho zájmu je novozákonní theologie a hermeneutika - aktualizace starých textů, jde na to ale z mnohem větší šíře, než je v české, zejména evangelické, theologii obvyklé.

Také v tomto díle se věnuje otázce, jak můžeme vytěžit z biblických, především novozákonních, textů něco závažného pro naši současnost. A zde se nachází onen chybějící článek v dosavadních pokusech formulovat theologii Bible i její praktickou použitelnost.

Autor se podrobně zabývá historií pokusů o biblickou, či alespoň staro/novozákonní theologii, přičemž ukazuje, že je to při rozmanitosti biblických spisů ne-li nemožné, pak alespoň ne schůdné nějakou přímou cestou od textu k dogmatu. Ani cesta tzv. "kánonů v kánonu" není slibným směrem, protože ty kánony si do toho kánonu vpašovává theolog sám. V Bibli samotné nejsou.

Tohle jsem cítil už dávno, ale kniha mi pomohla vystopovat dějinný moment, kdy se protestantská biblická theologie zacyklila ve své aporii. Autor ukazuje, že vše začalo u evangelického sporu s katolickým magisteriem. Reformátoři oprávněně cítili, že magisterium překrucuje svým výkladem poselství Bible. Avšak v reakci na to odmítli jakékoliv mezičlánky mezi Biblí a čtením. Odmítli tak patristický čtverý výklad písma:

1. Co mám vědět,
2. co mám věřit,
3. co mám činit
4. a co mám očekávat? ...

... a tomu podobná. Odmítali alegorii, typologii a další nástroje středověké interpretace Bible. Martin Luther v polemice proti Erasmovi Rotterdamskému ve spisu De servo arbitrio (Otrocká vůle) v roce 1525 píše: "Scriptura sui ipsius interpres est, et per se lucet sicut sol" (Písmo je svým vlastním vykladačem a samo září jako slunce). Šlo o to, aby se mezi Bibli a jejího čtenáře nevecpala nějaká svévolná vykladačská mocnost. Jenomže sám Luther si s tímto přesvědčením ještě téhož roku naběhl, když jeho žák Thomas Müntzer z Bible nad slunce jasněji vyčetl, že má vyvolat v německých zemích revoluční apokalyptický teror. Postupně nasazuje své vlastní klíče k odemykání Bible, jako zásadu "was Christum treibt" (co podporuje Krista), ale to je ještě méně orientační. Autor to lapidárně shrnuje do postřehu, že evangelický pokus přejít ze starých biblických textů rovnou do současnosti způsobil, že v samotném evangelickém táboře došlo k mnoha neřešitelným konfliktům, a evangelíci nakonec nebojovali ani tak s katolictvím, jako mezi sebou. Já doplňuji, že to je i problém dnešních křesťanských, zejména evangelických, sporů o homosexualitu a Bibli. Obě strany sporu - konzervativní i progresivní, se stále pokoušejí o nemožné: aplikovat Bibli bez dalšího na současnost, jak říkají karbaníci: rovnou z ruky.

Autor jde po dalším vývoji zejména evangelických pokusů o nalezení božího slova v Bibli. Kritizuje racionalismus Osvícenství, k němuž musela prý evangelická nehermeneutická exegeze dospět: historická kritika. Podle mě je v této části ne úplně spravedlivý, ale nakonec jeho kritika historicko kritických method nesměřuje k jejich likvidaci, naopak zdůrazňuje, že se s ní musí i nadále počítat. Pravda Bible však není ani v historické pravdě. Sleduje pokusy o rekonstrukci biblických událostí stylem jak to bylo doopravdy, nebo jaký byl historický Ježíš a co doopravdy řekl, protože, ne jen, že jsou to nutně jen spekulace a fantazie badatele, ale i kdyby se mu podařilo touto cestou k něčemu dojít, co si s tím má dnešní čtenář počít?

Stejně slepou cestou jsou všechna americko evangelikální WWJ "What would do Jesus?" (Co by udělal Ježíš?), které má prý i slovensko katolickou obdobu "čobuj" (Čo by urobil Ježiš - Ján Markoš, Síla rozumu v bláznivé době, ISBN 978-80-7637-344-0), jako cesta od bible k etice a činu. I to je jen spekulace, protože Ježíš nebyl vystaven otázkám a problémům našeho světa, a také i v tomto světě má každý trochu jiný, individuální, úkol. Ani Ježíš nenosil naše mokasíny.

Hatina pro to, co já nazývám u evangelíků kryptofundamentalismem razí epistemologický pojem fundacionalismus - přesvědčení, že alespoň některé body v biblickém textu jsou samy o sobě platné, nepotřebují výklad ani zdůvodnění, prakticky totožné se zjevením. Ten podobně jako fundamentalismus hledá v Bibli bezprostřední obsah, ale tímto pojmem jej od fundamentalismu odlišuje, protože to není fundamentalismus v pravém slova smyslu, avšak podobně jako on se nedokáže odpoutat od litery Bible. Popravdě, evangelický čtenář tu občas narazí na pojmy, které nejsou v jeho kruzích obvyklé, nebo obvyklé pojmy, kterým autor dává poněkud jiný význam. Například racionalismus, který je podle něj prý tím nutným důsledkem zrušení mezičlánků mezi čtenářem a starým textem, pro něj představuje zájem a poněkud zatížení zejména evangelických biblistů studiem historie a snahou vykládat biblický svět historií. Podle mě je racionalismus projevem sebereflexe, která je schopná sama o sobě rozpoznat, když nějaká theorie přestává fungovat a je na čase ji nahradit jinou. Fixaci na theorie naopak vnímám jako iracionální. Z tohoto hlediska vidím i pana Hatinu jako racionalistu, i když on o racionalismu mluví kriticky. Je třeba ovšem při jeho čtení mít stále na paměti, že mu v zádech pracuje jednak univerzitní způsob myšlení, střetávající se s naivním obrazem světa evangelikálů. To není svět, jak ho známe v českém křesťanském prostředí.

EXKURS: Maimonides -

Maimonides (Moshe ben Maimon, 1138–1204), jeden z nejvýznamnějších židovských filozofů středověku, nabízel k výkladu Bible racionální, filozoficky orientovaný interpretační klíč, který se snažil sladit biblické zjevení s aristotelskou filozofií a rozumem.

Klíčové prvky Maimonidova výkladu Bible:

Esoterický vs. exoterický výklad:

V Průvodci zbloudilých Maimonides tvrdí, že Bible obsahuje hluboké filozofické pravdy, které jsou skryté za doslovným významem. Text má dvě vrstvy:

• Exoterickou (povrchovou), určenou pro široké masy.
• Esoterickou (skrytou), určenou pro vzdělané a filozoficky založené čtenáře.

Přirozený rozum jako nástroj výkladu:

Maimonides trval na tom, že výklad Bible musí být v souladu s rozumem. Pokud se zdá, že text odporuje logice nebo přírodním zákonům, je třeba ho chápat metaforicky nebo alegoricky.

Princip „peshat“ (doslovný smysl):

Ačkoli Maimonides uznával význam doslovného výkladu (peshat), často ho transformoval tak, aby odpovídal filozofickému kontextu. Například příběh o stvoření světa nebo sen Jákoba s žebříkem vykládal jako symbolické vyjádření metafyzických pravd.

Mashal (podobenství) jako hermeneutický model:

Mnohé biblické pasáže podle něj fungují jako podobenství, která mají vést čtenáře k hlubšímu poznání. Tento přístup mu umožnil reinterpretovat antropomorfní obrazy Boha jako filozofické metafory

Reinterpretace halachy (židovského práva):

Maimonides se snažil sladit právní předpisy Tóry s filozofickým rozumem. Jeho právní hermeneutika byla ovlivněna arabskou logikou a muslimskou jurisprudencí

Maimonides tak vytvořil systém výkladu, který nebyl jen teologický, ale i filozofický, logický a etický. Jeho přístup ovlivnil nejen židovskou tradici, ale i křesťanské a islámské myslitele. Je tedy zřejmé, že různé víry v určité době vlastně řešily stejné problémy a kupodivu velmi podobným způsobem.

Autor se pouští i do velmi širokého interpretačního rámce, zahrnující i náboženské texty jiných vyznání. Požaduje, aby dnešní theologie, zejména biblická, reflektoval pluralitu náboženství v dnešní společnosti i fakt, že tyto knihy hovoří nábožensky do náboženského prostředí. I to je pro české evangelíky zatím trochu tvrdý oříšek. A i zde se často projevuje jejich přesvědčení, že co o jiných náboženství potřebují znát, je přece v Bibli.

Kniha je mnohoslibná, skončí však náhle, jako Markovo evangelium. Také u této knihy má člověk pocit, že se konec ztratil. Očekáváme-li, že autor nabídne i hermeneutický klíč, pak ani u něj není. Ale možná je hlavním přínosem knihy povzbuzení se po něm ptát. Zjištěním autorovým zkrátka je, že zejména evangelíkům chybí hermeneutika: uvědomění, že starý (autor se nebojí hovořit o mythologii; já bych byl tady opatrnější - biblická látka sice užívá jazyk mythu, ale nemá všechny prvky mythu. Ve své době by byl nemythologický text ovšem těžko srozumitelný) text nemůže bez dalšího mluvit do současnosti. Za všechny současné aporie při hledání praktického naplnění víry může právě takový pokus přejít z textu rovnou do aplikace.

Příkladem mohou být velmi špatné, ale dost běžné motivace v dnešních kázáních: kazatel přečte třeba text z Pavlovy epištoly a začne: "Pavlova otázka je i naší otázkou dnes". Stejně tak stálé pokusy předstírat, že za dva tisíce let se svět vlastně nezměnil, a biblické otázky i jejich řešení zůstávají stejné. "Vždyť se nic nezměnilo, jenom lítáme do vesmíru," napsal mi jednou jeden farář, který považuje dobu reformační za zlatý věk, následný myšlenkový vývoj za řetězec omylů. Nějak mu nedošlo, že už tím, že létáme do kosmu, nás nutně obklopuje jiný vesmír. Proti takovému zjednodušování se stavěl už doc. John A. T. Robinson (Honest to God, London, 1963), který horoval pro to, aby dnešní čtenář přistupoval k Bibli ze své pozice, a nesnažil se předstírat, že je antickým křesťanem. Stejně tak katolický theolog, ale přednášející na evangelických fakultách, Wolfgang Trilling (Mit Paulus im Gespräch ISBN 3-7462-0256-6 - česky pod nešťastným názvem Apoštol Pavel, misionář a teolog) bez okolků napíše, že když Pavel řeší nějaký problém ve svých epištolách, byl zpravidla vyřešen ve chvíli, kdy sedl ke svému psaní. To, co my dnes tedy řešíme, není to, co pálilo Pavla. Hatina dokonce navrhuje, že i evangelíci by si měli vytvořit nějakou interpretační autoritu, jako katolíci, ale to si nemyslím, že je nutné. Stačí nasměrovat dnešní theologii Bible k hermeneutice. Bez hermeneutiky bude evangeliká biblická theologie odsouzena k permanentnímu verbalismu, vážení slovíček na lékařských váhách, rekonstruování minulosti, nebo naopak vkládání do biblického textu významů, které v něm ve skutečnosti nejsou, jenom jsme si je tam vpašovali.

Zajímavý je i pedagogický charakter celého díla, který se mimo jiné projevuje i tím, že každá kapitola končí návrhem témat k diskusím.

Přínosem Hatinovy knihy je tedy spíš povzbuzení, kterým směrem by se biblická theologie měla dnes ubírat - hledání interpretačních klíčů k biblickým textům, a tím překonat aporii toho, co nazývá fundacionalismem.

---

Pod čarou

Příspěvek byl na internetu prakticky okamžitě zablokován pro nevhodný a citlivý obsah. Na můj dotaz, zda je text něčím nevhodný nebo citlivý, odpověděla AI takto:

Ne, podle obsahu stránky, kterou právě upravuješ, text nevykazuje žádné známky nevhodnosti ani citlivosti, které by vyžadovaly omezený přístup.

Proč je text v pořádku:

• Téma je akademické a teologické – zabývá se výkladem Bible, hermeneutikou, etikou a homiletikou.
• Neobsahuje urážlivý jazyk, nenávistné projevy ani kontroverzní výzvy.
• Štítky jako „Thomas R. Hatina“ nebo „systematika“ naznačují odborný přístup, nikoli provokativní obsah.

Pokud bys měl v plánu publikovat tento text veřejně, můžeš to udělat bez obav. Pokud ale chceš, aby byl přístupný jen určité skupině (např. studentům nebo členům sboru), můžeš nastavit soukromí podle zamýšleného publika.

Na dotaz, proč k tomu došlo, byla udivena. Spekulovala o možné chybě algoritmu.

Jak rozpoznat mesiáše?

Kázání na neděli 2014 01 05 - L 20, 1-8 (ř,l) - Klášter nad Dědinou, Opočno.

(100. publikovaný příspěvek)

Co je to víra? Je to nekritické přijetí nějakého učení či autority? Leckdo by oněm členům židovské rady - Sanhedrinu, vytkl, že pochybovali, že nevěřili. Ale víru bez rozumové kontroly potřebují jen podvodníci a šarlatáni!

Nedivme se, že zodpovědní vůdcové víry lidu nemohou automaticky přijmout někoho, kdo se prezentuje jako vyslanec Boží; což bychom si sami někoho takového nechtěli také otestovat? Vždyť když i k nám přijde někdo s nároky, abychom mu věřili, ptáme se, jakým právem, kdo ho k tomu zmocnil? A není to snad od nás oprávněná opatrnost? A tak i ti židovští starší pokládají právem otázku, kdo ti dal ke tvému působení slovem i skutkem oprávnění. Vždyť i darebáci dovedou, když se jim to hodí, konat obdivuhodné, někdy i prospěšné, skutky. A proto se člověk musí ptát, co za tím je. Nepodlehnout prvnímu dojmu, špatnému, ani dobrému.

Avšak Ježíš však svoji odpověď podmiňuje zodpovězením své otázky – nebudí to trochu podezření? Nevykrucuje se? Co by mu udělalo, kdyby řekl - Bůh mě poslal. No jo, ale opět, posaďme se mezi ty židovské radní sami, alespoň v duchu - co bychom odpověděli? No jistě, četli jsme Bibli, tak víme, jak to bylo s tím Janem. Ale kdybychom ji neměli? Jak se správně rozhodnout, co odpovědět.

Moudří presbyteři ani tedy nenechávají nic na zbrklém rozhodnutí – poradí se, zhodnotí pro a proti. V jednom z těch pokusů o zfilmování Ježíšova příběhu to působí jako slabost.  Ale ano. Také se, pokud jsme moudří, v závažných otázkách snažíme najít radu - u rodičů, u přátel, bratří a sester, čteme knihy učenců, někdy si i za nimi zajdeme osobně. Jenomže Ježíš toto jejich moudré počínání nijak neocení; CO TEDY NEBYLO SPRÁVNĚ?

Vírou se pohybujeme na velmi tenkém ledě v otázkách poznání, poznávání, vědění. To je snadno zneužitelné. Neptá-li se nás Ježíš, ptají se jiní; a když ne oni, ptá se nás náš vlastní rozum na mnohé. Tyto otázky můžeme ignorovat, nebo přiznat „nevím“ (ignoro) – jako bychom si řekli se Sókratem: "jediné, co vím, je, že nic nevím" (εν οιδα, οτι ουδεν οιδα). Jak by nám samotným přišlo vhod, kdyby Ježíš řekl něco jasnějšího. Ale ani celá Bible nám jasnější odpověď nenabídne! SAMI SE ROZHODNĚTE, KOHO V TOM JEŽÍŠOVI PŘIJÍMÁTE!

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 89, 15n he,ř,l
• 1. píseň: 680 | 315
• čtení: Ex 2, 11-14 he,ř,l
• 2. píseň: 373 | 574
• text: L 20, 1-8 ř,l
• 3. píseň: 379 | 581 - zmršeno!
• poslání: 1Pt 1, 14-25 ř,l
• požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
• 4. píseň: 685 | 418

Židovská rada se jej neptá (viz kontext, v porovnání s Mt 21, 23-27 (ř,l) a Mk 11, 27-33 (ř,l)!) na moc konat divy (příběh o prokletí fíkovníku Lukáš ani nemá), ale na oprávnění kázat, evangelizovat, slovem měnit lidská rozhodování, hodnocení, vstupovat jim do života, mluvit rázně, nárokovat si …

… nejde o akademickou disputaci – víra vede k rozhodnutí, pokání; podle své víry bude člověk také živ. Nevědět není chyba. Víra přece potvrzuje, že nevíme (Jan Heller). „Nevím“ však není vždy známkou skromnosti a pokory. Je dokonce i postmoderní módou hodnotové nerozhodnosti! Je to proto, že se můžeme do pohodlného agnosticismu utéct tam, kde víme, že něco je pravda, a klade si to na nás nároky. Pak je pohodlné položit si agnostickou otázku: "copak mi vůbec víme, co je pravda?," a dál se nestarat, jako Pilát v Janově evangeliu. Je například velmi snadné, když se něco děje a cítím, že bych měl nějak zasáhnout, třeba, když je někdo napaden a já se bojím, říct si: "vím snad, kdo je v právu? Co když je všechno jinak?"

Co můžeme říct pozitivně o Ježíšovi? Nic. Věřím = nevím. Pouštím se tedy na onen velmi tenký led. Avšak tam, kde jsou důsledky našeho rozhodnutí nepříjemné, je pokušením utéci se ke skromnému „agnosticismu“ (přesvědčení o nemožnosti poznání). „V pekle jsou vyhrazena zvláštní místa těm, kdo si v době mravní krize uchovali neutralitu“ (Dante Alighieri – Božská komedie).

Je poctivé, ale i NEPOCTIVÉ NEVĚDĚNÍ. Chybou radních nebyla neschopnost jednoznačného úsudku, ale vypočítavost. Neptali se, jak je to doopravdy (i tehdy by asi museli přiznat svoji nevědomost), ale spekulovali, jaký bude vnější efekt jednoznačného rozhodnutí. Jedno by je vedlo k pokání, druhé ohrozilo; paradoxně odkaz na vlastní nevědomost byl pro ně únik, který jim umožňoval zachovat si zdání odborníků, ne přiznání! A to je alibistické. Známe to nejen od našich politiků, ale i od duchovenstva, ano, pro nás samotné je to tím skutečným pokušením (nikoliv nějaké sexuální puzení, jak si lidé pokušení často představují). Je poctivé nevěřit, když skutečně nevím. Ale když jen kličkuji před rozhodnutím, třeba i přiznat, že jsem se v něčem zmýlil, že jsem někdy neměl pravdu, takové nevědění požehnané není.

AUTORITU DÁVÁ PRAVDA SAMA A TEN, KDO PŘED NÍ UHÝBÁ, POTVRZUJE, ŽE JÍ ROZUMÍ MOC DOBŘE …

Čím je Ježíš, o tom nejsou žádné důkazy; každý se musíme zodpovědně rozhodnout, kým nám je, kým nám bude. Ale podle toho pak budeme voláni k odpovědnosti. A tady prostor pro účelové nevědění prostě není …

---

Pod čarou - 10. 8. 2025

Do čtyřiadvaceti hodin po uveřejnění tohoto kázání došlo k jeho zafiltrování algoritmy Microsoftu pro údajně citlivý obsah. Stalo se to v tomto týdnu mnoha mým článkům i některým kázáním. Potíž je, že za tyto postupy nikdo neodpovídá a nelze se proti nim hájit. Filtrem se stávají takto blokované stránky neviditelné pro vyhledavače i umělou inteligenci. Postupem, který tu nyní nechci popisovat, se mi to povedlo obejít a využil jsem toho, abych se AI zeptal, co mohlo být na mém kázání tak citlivé? Zde je její odpověď:

Skvělá otázka, Jakube. Kázání „Jak rozpoznat Mesiáše?“ je skutečně hluboké a provokativní – a právě to může být důvodem, proč se jeho samostatné otevření může někdy jevit jako problematické.

Proč může být citlivé pro některé systémy?

Zde je několik možných důvodů:

• Kritika náboženské autority: Text otevřeně zpochybňuje slepé přijetí víry a autority, což může být vnímáno jako kontroverzní v kontextu náboženských diskusí.
• Filozofická hloubka: Autor se nebojí jít do ostrých úvah o agnosticismu, alibismu a mravní odpovědnosti – to může být pro automatické systémy těžko interpretovatelné.
• Citace Danta a Sókrata: Použití silných výroků jako „V pekle jsou vyhrazena zvláštní místa těm, kdo si v době mravní krize uchovali neutralitu“ může být algoritmicky vyhodnoceno jako potenciálně „citlivé“ nebo „polarizující“.
• Výzva k osobnímu rozhodnutí: Text nevede čtenáře k jednoznačnému závěru, ale nutí ho k vlastnímu postoji – což je pro některé systémy nekomfortní, protože neobsahuje „jasnou pravdu“.

Proč to může být problém pro Microsoft nebo jiné platformy?

• Automatické filtrování obsahu: Některé systémy mají nastavené filtry na náboženský nebo filozofický obsah, který se dotýká otázek autority, pravdy nebo víry.
• Obava z dezinterpretace: Pokud text není jednoznačný, může být vyhodnocen jako potenciálně zavádějící nebo nevhodný pro širší publikum.
• Nezvyklý jazyk a struktura: Kázání je psáno velmi osobitým stylem, který může být pro algorit

* * * * *

Dál se nedostala. Mám neskromný pocit, že toto a i ostatní kázání či články byly zablokovány proto, že jsou kvalitní.

Stát a občané Království božího?

Kázání na 1Tm 2, 1-7 (ř,l) na neděli 21. 8. 2011 v Klášteře nad Dědinou a v Opočně.

Tváří v tvář událostem, které popisují média, a jedna z nich je peprnější než druhá, otvíráme společně Písmo svaté s otázkou, co v tom všem od nás Bůh očekává? Slyšíme-li, že máme v prvé řadě za všechny aktéry těch zpráv děkovat Bohu, cítíme se jako Jozue, když před útokem na Jericho očekává boží pokyny, a slyší jen „zuj si boty!“ (Joz 5, 13-15 he,ř,l).

Slyšený text nás vrací do pozdních dob rané církve. Tehdejší církev si stejně jako dnešní křesťan musí ujasnit své místo v tomto světě: po počátečním očekávání brzkého příchodu musela přijmout, že její pobyt v tomto světě ještě nekončí, že není jen pro příslušníky vyvoleného národa, ale že Království boží se tím, kolem čeho se zformovala, otevírá pro všechny lidi, bez rozdílu původu, společenského postavení nebo pohlaví. Už prodělala také protivenství pro svoji víru - svět, ke kterému se obrátila, ji začal pronásledovat. Ještě víc ji však poznamenalo to, že v jejím vlastním středu vznikala všelijaká hnutí, některá budou dokonce považována za ohrožení samotné podstaty nové víry. Zkrátka život církve boží vždy provází všelijaké zvraty, zapříčiněné zevnitř i zvenčí. A ta církev se musí vždy znovu rozhodnout, kudy se dát.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 57, 10 n he,ř,l
• 1. píseň: 680 | 315
• čtení: Jr 29, 4-7 he,ř,l
• 2. píseň: 373 | 574
• text: 1Tm 2, 1-7 ř,l
• 3. píseň: 355 | 772
• poslání: Mt 5, 13-16 ř,l
• požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
• 4. píseň: 685 | 418

Moji profesoři na KEBF/ETF UK neměli epištoly této generace příliš v lásce. Milovali eschatologii - nauku o cíli víry a dějin. Zdálo se jim, že ve starších textech cítí větší dynamiku, vzdor vůči tomuto světu, stavu světa, jaký je, překonávala církev očekáváním světa, který teprve bude. V těchto pozdních epištolách se jim zdálo, že se církev začíná v tomto světě příliš usazovat. Ale co mohla dělat jiného? Nebylo to od ní naopak moudré a rozumné, že přestala jen očekávat nějakou kosmickou revoluci? Ježíš nepřišel; a co my tady teď? Jak se postavíme k tomuto světu a jeho pořádkům? Dnešní církev má bohužel zkušenost bipolární: buď ten svět ovládneme, nebo se k němu postavíme zády. Máme vlády peskovat, máme jim podlézat, nebo se tvářit, že se nás nic z toho, co dělají, už netýká, vždyť my máme své občanství jinde (Fp 3, 20 ř,l)? I výklady tohoto oddílu se nesou obvykle v takovém duchu:

Výklady přečteného oddílu běžně chápou jako „bohulibý“ život v nějakém vnitřním odcizení se světu: my dáme pokoj jemu, on nám, a bude dobře. Maximálně ocení jako projev politického realismu vědomí, že misii se lépe daří v politicky stabilních podmínkách, nebo čistě v duchu Jeremjášovského „pragmatismu“. Že prý bylo prozíravé rozpoznat, že není možné, aby církev konala svojí práci v nějakém chaosu. A tak musí věnovat vládcům svoji modlitbu, chovat se státotvorně, ale otočena zády.

Klíčem je však otázka, co to vůbec je ten bohulibý život? Je to skutečně život, který se staví k úsilí, bolestem, snahám a nadějím svého nevěřícího okolí s odstupem, maximálně s káravě povytaženým obočím?

(Poznámka z 21. 6. 2025: Velmi si vážím pana Miloše Rejchrta. Je to snad jediný ze současných duchovních, který má opravdu co říct, který se hodně angažoval i v tomto světě, rozumí mu a má mu co říct, co má hlavu a patu. Avšak při nedávné besedě 20. 5. 2025 v boskovické Sýpce ukázal, že ani jemu se nepovedlo překonat tradiční paletu církevních postojů: kladný postoj ano, ale velmi chladný! Jinak by prý zbývala jen podlézavost farářů režimu za totality, nebo Dukova příchylnost k některým politikům. Jinou alternativu ani on zjevně nezná).

 Na začátku nás ale udeří mohutný pleonasmus: 4 slovy se tam hovoří o modlitbě! Pleonasmus vnímali učitelé češtiny často jako stylistickou vadu a snižovali za to známku. Ale je to i prostředek, jak něco zdůraznit. Pokud jde o nějaké pleonastické zdůraznění modlitby, bývají uváděna v NZ většinou jen dvě slova. Pouze zde tolik! A za koho se máme modlit, či dokonce, jak říká poslední slovo, děkovat? Za bratry a sestry? Jeden pravoslavný pop, když kázal na J 17, 9 (ř,l), tvrdil, že nám dal Ježíš příklad, abychom se za svět nemodlili. Nějak opominul jiné, známější, místo z téhož evangelia, 3, 16 (ř,l), které přese všechno vidí tento svět jako předmět boží až extrémní lásky. V 1Ko 1, 4 (ř,l) Pavel děkuje Bohu za korintské, ne za všechny, ale za bratry a sestry. Jistě, i s nimi měl své potíže, ale byli to ti naši. Ale tady jsme nabádáni, abychom se modlili, dokonce děkovali, za všechny lidi, i když jsou proti nám. Abychom děkovali za lidi, co mají moc! Děkovali za ně, ne se jich báli, ne je peskovali, nebo jim ukazovali svůj nezájem. Opravdu jsme připraveni za naši vládu děkovat?

Alternativní píseň po kázání
ze zpěvníku Svítá, 2002.

Je třeba být také kritický, neboť kdo kritizuje, nabízí kritizovanému nějakou naději. Ale jen, když je to opravdu potřeba, když se děje něco nedobrého. Kritika je totiž také projevem zájmu o věc. Ten, kdo jen nadává, či si v koutku zoufá a žaluje, nebo trucovitě nastavuje záda, se staví do role, jako by se jeho už nic z toho, co se kolem nás děje, netýkalo. A právě ta mohutná výzva k modlitbě nás chce upozornit, že my nejsme z tohoto světa vyjmuti. Jeho bolesti, radosti i naděje se nás týkají také. Nejde o to, abychom se sobecky modlili za to, aby nám vládcové dali prostor pro náš pobožný život. Už v tom, že se za ně modlíme, neseme jejich břemena jako Kristus naše, projevujeme zájem, musíme se v tom i vzdělávat, a to tehdejší vládci rozhodně nebyli demokraté! A právě tento angažovaný postoj ke správě světských záležitostí je tím, co je od nás Bohu milé a co on od nás v tomto světě očekává, proč nás tu má. Jemu samému totiž záleží na všech lidech, i na těch vládcích, a nemusejí být nutně pod naším vlivem, naši souvěrci.

Čím horší je svět, tím víc je třeba obdivovat, že o něj Bůh neztratil zájem, a právě tento svět učinil scénou pro drama spásy v oběti Ježíšově, jehož lidství je zde neobvykle vypíchnuto na znamení, že ani na takovém světě nepřestává Bohu záležet. Bůh je v Ježíšovi tomuto světu člověkem; i my se máme stát lidmi tomuto světu.

Jsou bohoslužby únikem z každodenních zápasů? Je cílem zbožného života si se světem moc nezadat? Nebo se máme o něj aktivně zajímat a vstupovat do jeho zápasů? Bůh nás neočekává jako stěžovatele a žalobce. Je to náš svět a zájem Boží o něj, humanita Kristova, jsou jeho nadějí stejně jako naší. A tak shromáždění má být spíše audiencí vyslanců tohoto světa, zástupně za ty, kdo nevědí, že mají poděkovat, a komu poděkovat. To je to, co máme udělat zástupně za svět, co za nás nikdo neudělá. Zároveň však už nemůžeme zůstat k němu lhostejní.

Jak se pozná boží vůle? Těžko. Ale autor listu si zjevně přehrál Ježíšův příběh, a ten mu přinesl odpovědi (J 1, 1 - ř,l; Žd 1, 1n - ř,l).

---

Pod čarou:

• Odkaz na poznámky k textu kázání.