Prohledat tento blog

úterý 28. dubna 2020

Nekorektně upřímná výpověď - Proč už nejsem členem ČCE ...

... a ne jen ČCE, vlastně vůbec žádné "církve"

Někdy před rokem 1995 - zde jsem v kostele, kde léta působil můj děda
Někdy před rokem 1995:
zde jsem v kostele, kde léta působil můj děda

Bývám dotazován, proč jsem odešel z ČCE. Tedy, ne příliš často. Pokud na můj odchod někdo reagoval, pak jen tím, že mě chápe. A to včetně těch, kteří dále členy ČCE zůstávají. A nic proti tomu. Svým odchodem jsem rozhodně nechtěl členskou základnu této církve rozkolísat. Přece jsem jednoho dne pocítil, že kdybych zůstal dále členem tohoto spolku, bylo by to pokrytecké. Ne proto, že bych přestal věřit. Paradoxně navzdory tomu, že jsem stoprocentně souzněl se vším, co je v jejích základech. Problém byl jen v tom, že skoro nikdo neví, co to je, jelikož si tam každý věří a myslí, co chce a to pak v základech učení této církve "nachází". Problém byl někde jinde, a že se pouštím do sepisování svých důvodů, to je hlavně proto, že bych si je rád sám pojmenoval. Na rovině tušení to srovnané mám. Ale jako v celé ČCE, je i v tomto chaos. Ten pocit je asi takový, že setrvání v ČCE by znamenalo zavřít oči, schlípnout uši, ohnout hřbet a tvářit se, že je všechno v pořádku. To se v ČCE ostatně má za největší ctnost, projev moudrého smíření, ve spolku, který klade důraz na "odpuštění", které mu splynulo se zametáním pod rohožku. A to už jsem dál s čistým svědomím  nemohl. Musel bych ohnout svědomí, a možná i obrátit hodně žaludek.


Před pár lety se jeden z kolegů farářů dostal do konfliktu s vedením církve, rozhodně a objektivně mohu říct, že ne vlastní vinou. Zkrátka Synodní rada ho uvrtala do něčeho, z čeho mu vznikly závazky, ze kterých ho pak činila odpovědným, odmítala se k nim přiznat, maximálně by mu je velkodušně odpustila, a ještě, pokud to schválí Synod. Ten to sice schválil, ale milý farář prásknul dveřmi a dnes působí jako farář úplně jiné církve. Byli jsme v té době ve vzájemném kontaktu a on se mě snažil přetáhnout na svoji stranu. Souhlasil jsem s ním, ale když mi řekl, že lidi, kteří používají v ČCE svůj mozek, v ní nevydrží, a že i já jednou odejdu, rozhodně jsem mu oponoval, že já to vydržím, vždyť tu nejsem kvůli církvi, nýbrž kvůli Kristu. Asi v duchu Barthova Römerbriefu. A přece jednou nastal okamžik, který by se dal popsat slovy, jež si jednou dala naše dcera na Facebook: "někdy je třeba některé dveře zavřít, ne proto, že je člověk naštvaný, nebo že odchází s nosem nahoru, ale prostě proto, že už nikam nevedou."

Malé ohlédnutí do historie mé víry:

Mé? Já jsem vlastně ženatý a otec dvou dětí. Rodina je součástí mého života i mé osobnosti, proto je důležité mluvit nikoliv o mé osobní víře, ale o víře celé rodiny. Pokusím se soustředit jen na hlavní uzlové události, ať z toho nemám román, bojím se však, že to úplně snadné nebude.

Že jsme doma chodili do kostela, to tak samozřejmé nebylo. Máma byla sice dcerou faráře, ale táta byl nevěřící. Dokonce vstoupil v osmnácti letech do KSČ, jelikož věřil že komunistům jde opravdu o sociální spravedlnost. Po únoru 1948 z hrůzou pochopil, do jaké oprátky strčil hlavu, ale neměl odvahu ji vyndat. Neangažoval se ani v 68. roce v "socialismu s lidskou tváří", protože tvrdil, že "socialismus s lidskou tváří je taková hovadina, že jí mohl myslet vážně jen takový vůl, jako Dubček". Jeho nadřízení si to vysvětlili špatně, proto po sovětské invazi očekávali, že bude udávat na své angažovanější kolegy. Tehdy si táta dodal prvně v životě odvahu a roli udavače odmítl. Vyhodili ho za to z KSČ, zbavili profesury, a že mohl dál přednášet na Půdní fyziologii a výživě rostlin Přírodovědecké fakulty UK a dál bádat v oboru botaniky, za to musel být rád.

Máma je o tři roky mladší. Na UK sice studovali stejný obor a někdy se potkávali, rozhodující však byl jiný zájem, který je svedl dohromady: zájem o "vážnou" hudbu. Oba měli abonentky, a zatímco jiní venkovani volný čas pražských studií věnovali nástrahám "velkoměsta", oni se potkávali na koncertech. Táta nebyl moc pevný a rozhodný člověk, spíš opatrný, ale bylo několik momentů, kdy se v životě zabejčil, a jedním bylo, když se do mámy zamiloval.

Jeho a mámina volba narazila v mámině evangelické rodině. Aby si farářova dcera vzala pohana, bylo naprosto příšerné pomyšlení. Dokonce na ni poštvali jednoho ze svých zeťů, aby to mámě rozmluvil. Tento mámin švagr, synek z "dobré evangelické rodiny", se později projevil jako notorický smilník a násilník. Proti tomu můj táta byl velmi vlídný, hodný a ne jen tolerantní, ale hluboce přemýšlivý člověk. Když pak babička s dědou zestárli, péče o ně připadla na jejich nejmladší dceru, moji mámu, a vlastně na tátu, protože máma se někdy z těžkostí života, zejména po tom kritickém osmašedesátém, nervově hroutila.

Táta byl pro mě velmi určující osobností, vzdor své nevíře. Jenomže táta byl atheista, ale ne militantní. S mámou uzavřeli dohodu, že si nás děti v těchto otázkách povedou každý po svém, vzájemně se nebudou před námi shazovat, ale budou říkat svá pro i proti. Budou respektovat naše rozhodnutí. S bratrem jsme nakonec oba uvěřili a dali se pokřtít. Jako koruna všeho přišlo i to, že uvěřil náš táta, to už jsem byl sám farářem a je mi velkou ctí, že jsem ho směl právě já pokřtít. Ale to už byl táta opravdu dost stár.

Táta se vyznačoval všemi vlastnostmi, které bych očekával od křesťana. Byl velmi tolerantní, obětavý, ochotný, hloubavý. Všechno zkoumal. Pocházel z rodiny, která byla v minulosti katolická, jeho babička navíc byla Židovka, takže k oběma směrům měl blízko. Jeho tety byly farskými kuchařkami, ale jak zjistil z jejich deníčků, v podstatě manželkami svých farářů. Od tet také zdědil bible, nebo třeba i Compendium theologiae od Tomáše Akvinského. A táta to skutečně poctivě přečetl. V žádné víře však vychováván nebyl, protože už děda Dvořák, zahradník v Rudné u Prahy, i jeho druhá žena, tátova máma, byli nevěřící. Táta nad tím ale hloubal, často o tom diskutoval se svým spolužákem ze smíchovského gymnázia, pozdějším velmi populárním katolickým knězem od sv. Václava, Mášou. Táta vždy končil tím, že tomu nevěří, ale když uvažoval o tom, "jak by to mělo být podle bible," chytal se mladý Máša hrůzou za hlavu: "ty myslíš jako evangelík!"

Ale i v jiném směru byl táta hloubavý: před mámou chodil s jednou Židovkou, která napřed uprchla do Ameriky, po válce se vrátila, ale zase odešla, napřed do Izraele, jenže skončila opět v USA. Dobře, že tak, jinak bych tu nebyl. Ovšem táta se díky tomu seznámil i s židovstvím, uměl dokonce i trochu hebrejsky. Díky jeho sbírce učebnic jsem se s tímto jazykem mohl ještě před fakultním studiem seznámit i já.

Táta s námi chodil do kostela. Hlavně proto, že chtěl být všude s mámou, ale i když byla někdy máma nemocná a nemohla, šel i sám ze zájmu o toho či onoho kazatele. I se svým tchánem pak občas diskutoval o výkladu některých míst. Spolu jsme se také často dohadovali a z jeho postřehů dodnes čerpám. Pamatuji si na jednu takovou příležitost, kdy máma byla nemocná a táta projevil zájem jít do kostela se mnou, že jsme se cestou domů bavili o kázání. Oběma nám přišlo, že farář celé to místo, na které kázal, překroutil. Já si ještě moc netroufal být k farářům kritický, ale táta jako pohan nic neriskoval, a proto začal to místo cestou metrem vykládat v podstatě správně. Zeptal jsem se ho, "vždyť ty tomu rozumíš, tak proč říkáš, že nevěříš?" Táta mě odbyl tím, že "je to moc krásné, než aby to mohla být pravda."

Byl navíc velmi ochotný a přičinlivý. Chodívali jsme v létě do kostela ve Chlebích u Nymburka. Chodívalo tam málo lidí, a když nebyl varhaník, zpívalo se v obrovském prostoru a capella. Táta se v takové zoufalé situaci uvolil hrát k chvále Pána, v něhož nevěřil. Poprvé jsem viděl tátu, jak se bojí. Sice slíbil že bude hrát. Schován pod prospektem za pultíkem nemusel mít žádnou trému. Ale najednou se mu rozklepaly nohy i ruce, přesto to statečně odehrál. I jinak pomáhal lidem v obou sborech, kam jsme chodili, takže všem uniklo, že vůbec není členem sboru. Jednou ho dokonce navrhli do staršovstva.

Jak jsem uvěřil já? To snadné nebylo. Od malička, asi od tří let, jsem začal chodit do nedělní školy evangelického sboru U Klimenta. Nedělky se mi líbily hned z několika důvodů: hodně se tam zpívalo, vyprávěly se tam zajímavé věci a sedělo se na pohodlných židličkách, srovnáme-li je s kostelními lavicemi. I sám název instituce v tom hrál určitou roli, protože pro školkové dítě chodit někam, čemu se říká "škola", bylo vlastně povznášející. Časem mi bylo dáno na srozuměnou, že je to vlastně hanba, chodit do kostela, ale tím víc jsem se rozhodl v tom pokračovat. Avšak to, že se to celé motalo kolem Boha, to se mi nelíbilo. Musím dokonce říct, že jsem spíš uvěřil navzdory všem, kdo se mě snažili k víře přivést. Neboť víra byla v mém okolí spojena s neustálou přísností a napomínáním. Jednou jsem si na bohoslužby ve Chlebích propašoval s sebou svého plyšového králíčka, byl z toho pak doma pěkný tanec. Modly a penáti do kostela nepatří.

Ale jak jsem uvěřil? Součástí této víry byla taky nejrůznější společenství. Jedno vznikalo v Herlíkovicích o jarních prázdninách. Party se měnily, ale vždy to bylo pěkné. Když mi ale bylo asi tak 13 let, sešlo se tam mimořádně pěkné společenství. A tehdy už jsem o tom přemýšlel hlouběji. Došlo mi, že to je důsledek víry v Boha a v Krista. Krátce na to jsem si uklízel doma pokoj, přemýšlel při tom o životě a tehdy ve mně vzklíčilo rozhodnutí, že i já chci jít touto cestou a být takový, jako ti lidé tam. Protože tou dobou vyšel Ekumenický překlad bible, dostal jsem jej k vánocům. Rozhodl jsem se, že to přečtu. Začal jsem s knihou Genesis, ale byl jsem z toho čím dál zmatenější. Očekával jsem nějaký ideologický protipól všudypřítomného komunismu, ale místo toho tam byly prapodivné příběhy,  s někdy zcela nelogickými motivacemi jednání a rozuzlení. Zkrátka, toto své předsevzetí jsem dotáhl až do poloviny Levitiku, pak jsem to na čas vzdal. Ale už mi nestačila nedělní škola. Sám jsem si vyhledal biblické hodiny pro děti, kde jsem našel ne jen příležitost k přemýšlení nad biblí, ale i možnost doprovázet písničky na zobcovou flétnu, moje další potěšení. Stejně jsem se z vlastní vůle začal připravovat na konfirmaci, a když jsem byl konfirmován, zároveň jsem byl i pokřtěn.

Tou dobou jsem uvažoval o novinařině, jako svém životním poslání. I když mě jednou napadlo, jestli bych to nemohl zkusit s theologií, která by mě opravdu zajímala, už kvůli latině, řečtině a hebrejštině, které jiné odrazují. Ale mě odrazovalo něco jiného: studium theologie bylo tehdy spojeno s povinností stát se také kazatelem. Představa, že týden co týden budu stát před lidmi a povídat jim něco, co by měli brát vážně, mě děsila. Kde budu brát materiál každý týden? Co když mě nic nenapadne? Nadto fakt, že budu mít sotva příležitost si něco sám poslechnout, když budu muset kázat …

Zrcadlení klimentského kostela
Zrcadlení klimentského
kostela
Konfirmaci jsem podstoupil, i křest, abych byl plným členem společenství věřících. Musím přiznat, že předstoupit před lidi, odpovídat tam na otázky, nechat si cákat na hlavu, bylo takové skoro ponižující. Až mnohem později jsem ale pochopil, že je to tak vlastně v pořádku, a ti, kdo byli pokřtěni jako mimina, vlastně o mnoho přicházejí. Tímto aktem jsem chtěl ale svá angažmá v církvi ukončit a přejít do stavu pasivního členství - bohoslužby, biblická a domů. Neměl jsem ambice pronikat do struktur sboru hlouběji. Jenomže se ke mně přitočil takový obtloustlý hošík, a že se v pondělí schází mládež a že mě zve. Ze zdvořilosti jsem tedy přišel. Proč ne, však nemusím chodit pořád. Přijdu jednou a konec. Avšak pohltilo mě to tam: zpívaly se pěkné písně, dělaly se i nějaké koniny, hlavně se tam ale pracovalo na bibli, kladly se závažné otázky, přemýšlelo se. Důležité bylo, že programy jsme si připravovali sami. Jednou holt došlo i na mě, s bázní a s třesením jsem něco připravil, ale bylo to přijato vstřícně. A tak jsem se přestal bát, a programy jsem dělal čím dál raději.

Postupně se ale naše mládež dostala do krize. Převládlo v ní mnoho bohoslovců, které ovšem bible už nudila. Objevili křesťanskou svobodu v hospodách, zesměšňovali naše biblické programy, stávalo se, že po společných akcích bylo všude nablito, protože se tam mnozí ožrali. Tou dobou jsem už dozrál k rozhodnutí studovat theologii (v naději, že Bůh sám mi dá, co mám na kazatelně mluvit) a vůbec se mi to nelíbilo. Snažil jsem se všechny přimět, abychom se zase vrátili k práci s biblí, ale v čele s vedoucím mládeže (onen obtloustlý hošík, který se z upjatého puritána proměnil na bohosloví v liberála, později byl i seniorem jednoho seniorátu) mě všichni odmítali.

Já se tou dobou už dost angažoval ne jen ve sboru, ale i v církvi. Pracoval jsem v pražském odboru mládeže, proto jsem usiloval o to, abychom spolupracovali s mládežemi jiných sborů, ale to můj mateřský sbor, poněkud sebestředný, odmítal. Setkal jsem se ovšem s různými proudy v církvi, třeba i s hnutím charismatické obnovy, o kterém panovalo u nás hodně předsudků. Nikdy jsem mu nepodlehl, ale i to mě vnutilo některé otázky. A také přivedlo k mnoha novým známostem, jednou z nich byla i moje budoucí manželka.

Velmi nemilou zkušeností se však stalo něco jiného: jeden hoch (ten se o mnoho let později stal kurátorem sboru), mě jednou vyhledal, aby se mi omluvil. Za co? Bylo jasné, že mnohé moje aktivity narážejí u mládeže, ale domníval jsem se, že je to jejich spontánní odpor. Onen hoch se mi přiznal, že to bylo organizované, že se mařením mých iniciativ bavili, organizoval to onen obtloustlý bohoslovec, který mě do mládeže přivedl, formálně vedoucí mládeže, který ale začal tuto činnost zanedbávat. U sebe doma však shromažďoval ke společným pitkám některé členy mládeže a instruoval je, jak mají postupovat. Až některým z nich, jako onomu, co se mi přišel omluvit a domluvit se, jak v obnově mládeže, která byla tou dobou v rozkladu, pokračovat, došlo, že je na tom něco divného. V tom byl ale výjimkou. Později jsem se měl mnohokrát přesvědčit, že takto vlastně funguje celá ČCE. Jedna věc jsou její řády a zřízení, jiná, co se děje na povrchu, ale co se tam děje jakoby pod povrchem, to vydá za divoké sny deseti paranoiků. Ani věřit se mi tomu nechtělo, ale ten hoch mi to dost barvitě popsal. V následných letech jsem si všímal, že v této, údajně názorově velmi pestré a otevřené církvi, jsou ve skutečnosti lidé, s nimiž nesmíte nesouhlasit.

Stávalo se mi, že jsem se dostával s některými lidmi do názorových střetů. Ano, musel jsem se také naučit věcně argumentovat, ale naučil jsem se to. Pro druhou stranu to ale býval problém. Nebyl to jen osobnostní rys některých jedinců. I profesor Petr Pokorný v diskusi o identitě ČCE přiznal, že je to něco systémového: ČCE není schopná sebereflexe jako celek, ani její jednotlivci. K diskusi patří stanovování thesí, antithesí a hledání synthese. ČCE a její někteří vlivní členové ale umějí jen stanovovat these. Antithetické působení je okamžitě vyhodnoceno jako svod, nepřátelství, hádavost, absence pokory, a takto dotčený člověk se považuje za ohroženého. A protože se brání, má právo na každou ránu. Argumentace je vnímána, jako "nebratrské jednání". A tak ty mé spory probíhaly následovně: člověk, se kterým jsem v něčem nesouhlasil, mi mé názory odkýval, leda že by mě odkázal na jiné autority, kterým nesahám ani po kotníky, proto o nich nemám přemýšlet, ale uznat je. Avšak vzápětí se v mém okolí objevily o mně někdy dost šílené pomluvy, kterým se však věřilo, protože je řekl nějaký "dobrý bratr". Často jsem pak zjistil, že je jím právě někdo, s kým jsem si dovolil o něčem polemizovat.

Během fakultních studií jsem si prošel dost těžkou vnitřní krizí. Dnes mi přijde úplně hloupá, ale nemohu popřít, že i to mě nějak formovalo a nasměrovalo. Když jsem se však rozhodl studovat bohosloví, musel jsem začít otázky víry víc studovat a jít hlouběji, než kam sahaly mládežnické úvahy na sdružení. Také jsem se chtěl ujistit, že nejsem křesťanem a evangelíkem jen proto, že jsem se narodil do rodiny, do které jsem se narodil. Tehdy jsem i přes přípravy na maturitu a přijímací zkoušky na fakultu udělal tažení po různých církvích, ale i po jiných vírách, povolených i nepovolených. Na jednu stranu jsem měl z toho guláš, ale současně jsem se tím i ve své evangelické víře utvrzoval.

Jednou jsem se rozhodl vstoupit do jámy lvové, troufnul jsem si navštívit centrum charismatické obnovy, tehdy sice v rámci ČCE, ale už tehdy tato entita měla své vlastní struktury a řády, měla svůj systém sborů, takže už to prakticky byla jiná církev. Zasvěcení už jistě tuší, že šlo o tehdy holešovický sbor ČCE, po pádu komunismu o samostatnou církev Křesťanské společenství.

První můj dojem byl, že po ČCE kolují naprosté předsudky a nesmysly o tomto společenství. Sice, když jsem přišel poprvé, vyzpovídal si mě sám Dan Drápal, než mě vpustil mezi ostatní. Řekl jsem mu naprosto otevřeně, proč jsem přišel a co tam hledám, že chci zjistit, co jsou zač a co je pravdy na tom, co se o nich říká. Se slovy "tak běž, ale bude to pro tebe šok (!)", mě tam vpustil. Šok to nebyl. Po ČCE se sice povídalo, že se tam schází davy, ale to jsem nikdy nezažil. Bylo tam takové komornější shromáždění. Trochu se mluvilo o bibli, o jednom místě. Občas trochu naivně, ale byli to jednak všelijací lidé, ne tak evangelicky řezaní, a měli upřímný zájem o bibli, ten jim nebylo lze upřít. Jen dost naivní. Vyšlo mi z toho tenkrát, že kdyby se nad sebou zamysleli a trochu se povzdělali, zas tak špatné by to být nemuselo. Až později jsem pochopil, že právě tohle je dost nepřekonatelný problém: oni o to neměli vůbec žádný zájem. Ale rohy a čertovská kopyta neměli. Nebyl důvod mít z nich strach. Zažil jsem tam tzv. "mluvení jazyky", později jsem v podobných církvích zažil i mnohem horší věci. Tohle byla prkotina. Ne fakultě to provozovali i mnozí moji spolužáci, jeden z nich dnes učí na ETF UK.

Nikdy jsem tomuto nepropadl, ale navázal jsem v těchto kruzích styky a naučil se v nich pohybovat. To mělo pro mě následek, že jsem se později stával členem různých komisí, které s těmito lidmi jednaly a snažily se najít nějaký konsensus, i když bezúspěšně. Ale často jsem se s nimi stýkal. Tak často, až jsem ve svém sboru upadl v podezření, že jsem jeden z nich, a všichni se mě začali bát, skoro až štítit. Tehdy začala ta šikana.

Dopustil jsem se ovšem i omylů. Asi nejhorší bylo, že jsem vždy přeceňoval schopnosti a rozum druhých lidí. Jednou jsem mluvil s mládežníkem z jiného sboru, takový príma hoch, sranda s ním byla, ale začal šířit o těchto lidech vyložené nesmysly. Navrhl jsem mu, ať se jde se mnou k nim podívat a přesvědčí se, že nejsou nebezpeční. Bohužel jsem pak koukal na drát. Zapadl mezi ně jako horký nůž do másla. Ještě ten večer byl jedním z nich, brzy stoupal v jejich hierarchii a byl z něj naprosto nesnesitelný fanatik. Dodnes nechápu, jak se to mohlo stát, ale byl jsem podobných úkazů svědkem ještě mnohokrát. Samozřejmě charizmatici by řekli, že to bylo dílo Ducha Svatého. Později jsem se setkával i se skupinkami odpadlíků z Holešovic, takže jsem se dozvěděl leccos i o skrytých věcech těchto spolků, včetně toho, jak tam funguje i to mluvení jazyky. V mnoha případech je to komedie, nebo vybuzené sociálním tlakem. Pro neznalé: lidi při modlitbách začnou vypouštět nesmyslné slabiky, vydávat podivné zvuky, dělat zmatené pohyby, jsou při tom přesvědčeni, že to s nimi dělá Duch Svatý osobně. V extrémnějších společenstvích jsem zažil řev, dupání a horší projevy.

Například, ještě se zmíním o aktivitách s bratřími a sestrami s nějakým postižením - seznámil jsem se tehdy s jedním vozíčkářem z Evangelické církve metodistické (ECM). Dnes je jejím kazatelem. Tehdy to byl takový nadšený misionář, ale také děsivý srandista. I když tu vládli ještě komunisté, maniňáci a jim podobní pořádali "uzdravovací" seance. Tehdy jsem poznal ještě větší extrém. Onen hoch byl pozván ještě s jedním podobně postiženým, aby se zúčastnili takového uzrdravujícího sezení na ústředí ECM, kam manželé Schneebergerovi pozvali skupinku jedné takové sekty v domnění, že dělají dobře. Nebudu jmenovat, o koho šlo; její tehdejší vůdce se dnes "polepšil" a jde o dost známou osobnost.
Onen hoch měl s různými "uzdravovateli" dost zkušeností na to, aby tomu věřil, ale chtěl, abych ho tam já a ještě dva přátelé, kteří s tím sympathizovali, doprovodili. Prý bude sranda. Byla, ale přiznávám, že jsem z toho byl docela vyklepaný. Vůdce té sekty začal povídat všelijaké koniny, zpočátku klidně, ale stále se u toho kroutil a přešlapoval z jedné strany na druhou (později jsem se dozvěděl, že je to manipulativní technika). Působil jako blázen, ale on se prohlašoval za blázna pro Krista. Pak vyzval k modlitbám. Začalo to jako běžné mluvení jazyky, ale najednou to nabralo na síle. Jeden z těch sympathisantů, kteří přišli se mnou, vyskočil, začal se modlit s nimi a na mě hodil pohrdavý pohled. Ale když najednou skupinka spustila naplno, zůstal jen s otevřenou hubou stát. V tom se tam rozezněl neuvěřitelný řev, za který by se nemusel stydět ani letecký motor. Dokonce jsem pozoroval fyzikální jev, jak se vlny jednotlivých hlasů střetávaly, vznikalo nové vlnění, které by mohlo být naivně považováno za hlas z nebes. Druhý můj společník, ač původně sympathisant, byl podobně vystrašen, jako já. Také jsem si všiml, že manželé Schneebergerovi "statečně" zdrhli.
Modlitebníci se najednou rozdělili na půl, vrhli se na oba postižené a řvali na ně, tedy na předpokládaného démona v nich: "vyjdi z něho!" Vypadali u toho opravdu hrozivě. Být tím démonem, neváhal bych. Ale démon se držel. Takže řev sílil. Chvíli jsem přemýšlel, co mám dělat? Následovat Schneebergerovi? To by bylo zbabělé. Vtrhnout mezi ně a toho hocha odtamtud dostat? Ale on se dobře bavil. Zůstal jsem, jen abych zasáhl, kdyby se dělo něco nebezpečného, ale bylo mi z toho zle.
Když už jsem myslel, že přijdu o sluch i rozum, modlitebníci se unavili. Byli úplně schvácení a vyřízení, ale démoni zůstali na svých místech. Vůdce sekty prohlásil, že je to tím, že ještě svými modlitbami neprošlapali dost děr do nebes, aby tudy mohla pršet milost boží. Až se jim to povede, pozvou si oba hochy znovu. 
 

Kamarádil jsem se také s jedním děvčetem, které mi jednou vyprávělo, jak dopadla její poslední láska. Její milý nepřišel na rande, ani se jí neozval. Potkala ho náhodou v tramvaji, ale dělal, že ji nevidí, čuměl nepřítomně skrze ni. Pak zjistila, že byl den před tím v Holešovickém sboru a úplně tam zfamfrněl. Jejda! Něco mi to připomnělo. Zeptal jsem se jí, jestli se nejmenoval tak a tak. Prý ano. Přiznal jsem se jí, že jsem ho tam tehdy vzal já. No, pak už jsme se nekamarádili.

Ten hoch se tam brzy oženil - taková ta svatba na údajné přání Ducha Svatého. Se svojí ženou založil rodinu a žil několik let. Pak se mu ale vrátil rozum, znormálněl, zatímco rodina nikoliv. On se s ní snažil vydržet, ale později se rozvedl. Co s ním je dnes, nevím.

Vyprávím to proto, že takový hektický příjem různorodých podnětů mi nutně udělal ve víře chaos. Ale bylo to i k něčemu dobré. Víra, která mi vzklíčila během dětství a dospívání, byla hrozně naivní. Pravda, našel jsem před časem jeden svůj program na mládež, a divil jsem se, čeho jsem byl už tehdy schopen. Přesto si pamatuji hodně chyb.

Můj osobní problém byl, že jsem už od nejrannějšího dětství řešil smrtelnost člověka. Pamatuji si dobře, že jsem o smrti neustále přemýšlel už ve školce. Ostatně asi nejsem sám kdo od křesťanství očekával odpovědi na otázky, co bude po smrti. V roce 2003 na farářském kurzu na mě dotíral jeden připitomělý farář, abych mu řekl, co bude se všemi muslimy po smrti, a když jsem mu řekl, že nevím ani, co bude semnou, ani jestli něco vůbec bude, a pokud, že já o tom nejsem kompetentní vydávat prohlášení, rozčílil se do nepříčetna. Problém byl, že když jsem tu Bibli fakt přečetl, ukázalo se, že zrovna o tom moc není, i když si mnozí křesťané právě takové naděje do různých veršíků dosazují.

Postupně jsem ztrácel ale půdu pod nohama, čemu skutečně mám věřit. A asi jsem se v tom všem příliš jednostranně upínal k té posmrtné otázce. Budilo to ve mě obavu něco neudělat špatně, abych o ten věčný život nepřišel, a do toho mi všichni říkali, že je všechno jinak, že ti a tamti to říkají blbě, správně to učíme jen my, nebo ne, ne my, ale já … a tak dále.

Na křesťanství mě oslovovalo mnoho věcí. Ačkoliv mnoho lidí v mé rodině i v církvi mě dost peskovalo, co vše dělám špatně a jaké bych měl podávat výkony, vlastní cestou k víře jsem zjistil, že Bohu na tom nezáleží. Je otevřený všem bezpodmínečně. Ale také jsem v tom slyšel věci, které by asi dnešní člověk nazval antikonzumními (tehdy se tomu tak neříkalo), ty jsem postupně odboural. Ony se dobře poslouchají a říkají v pubertě, kdy se člověk rád bouří proti materialismu, když má materiální zázemí u rodičů, jejichž obavami a pachtěním pohrdá. Když však vybuduje vlastní domácnost a přivede na svět děti, navíc už nechce být závislý na rodičích, pak se pochopitelně musí pachtit a starat sám. Myšlenky, jako z Kázání na hoře (zejména první část v Mt 5), pak musí hodně přebrat. Ostatně důkladná četba Bible, tedy včetně Zákona starého, mi ukázala, že o tohle tady nepůjde.

Do mého zrání víry v té době zasáhlo mnoho věcí. Taky nějaké lásky, potom zkušenost z oblastí sociálních služeb a speciální pedagogiky, ale hlavně Německo.

Německo se pro mě stalo čímsi určujícím. Doma jsme k němu měli rozporuplný vztah. Rodiče byli poznamenáni protektorátní zkušeností, avšak měli i své milé kolegy a přátele v této zemi a kultuře. Část mého rodu však pochází z Teplic, takže jsme měli i nějaké to příbuzenstvo. Zejména babička, ač Češka, musela projít německým školstvím a česky nikdy dobře nemluvila. Prarodiče žili převážně u nás. Babička na nás co chvíli mluvila německy, nebo to tak patlala dohromady. Rodiče pak němčinu využívali, když si potřebovali sdělit něco, čemu jsme my, děti, neměli raději rozumnět. To byl dobrý důvod se tímto jazykem zabývat.

Do Německa jsem se poprvé dostal se školou v 9. třídě, pak asi v 16 letech do kempu v Boltenhagenu. A pak jsem se začal zabývat tím, co východoněmecké církve na rozdíl od československých, dělat směly, a to je právě sociální služba. V této době jsem i z osobních důvodů v Německu pobýval víc než v Československu. Tím se rozšířil ne jen můj obzor, ale také nové podněty pro moji víru.

Šok byl, že evangelíci v protestantském Německu připomínali spíš naše katolíky, zatímco katolické prostředí mi v Německu bylo jako protestantovi mnohem bližší. Na bohoslužby jsem tam chodil spíš k baptistům, nebo do luteránské nemocnice, kde jsem pracoval.

Doma jsem se o těchto zkušenostech sděloval s několika zrakově postiženými přáteli, až jeden z nich řekl, že se do něčeho podobného musíme pustit i u nás, a když to stát nepovolí, tak tajně. Dlužno říct, že už tady to mezi mnou a ČCE začalo skřípat. Církvi bylo v ghettu, které mu částečně vnutil komunistický režim, v podstatě dobře: jen bohoslužby, biblické, a co se děje za zdmi kostela, raději nevidět a neslyšet. To se nás netýká. I po revoluci, když se církvím otevřela možnost dalšího angažmá, a i ČCE si otevřela svoji Diakonii a vzdělávací instituce, mnozí na to hleděli a dodnes hledí s nedůvěrou, že to přece není práce církve. Ta má jen zvěstovat evangelium a budovat sbory. Nesuplují se tu úkoly státu? Není to projev liberálního myšlení? A mnozí se příležitostně dodnes takové aktivity snaží sabotovat. Synodní rady zaujímaly, zejména za synodního seniora Pavla Smetany, postoj chytré horákyně: my tu jsme jen pro sbory. Chcete si hrát na diakonii či církevní školství? Dobře, my vám dáme razítko a logo, ale o tom, co se tam děje, nechceme nic vědět. Jak Smetana jednou řekl: "synodní rada nemá zájem o problémy. Synodní rada o nich nechce nic vědět!"

Tato aktivita nesměřovala primárně k lidem postiženým, i když také, jako spíš k církvi, aby se naučila lidi s nějakým postižením přijímat. Ale právě tady jsem narazil na fatální uzavřenost. Evangelíkům, kteří někdy sami sebe chápou ve svém minoritním postavení jako elitu, se to prostě nelíbilo. Mají rádi postižené lidi, rádi se nad jejich osudem rozněžňují, ale přijmout je jako sobě rovné, s tím mají problémy. Zejména tehdy, protože režim prezentoval víru jako svého druhu postižení, cítili určitý odpor. Podobný dodnes cítí ke stáří, jelikož víra bývala prezentována jako něco nemoderního.

Původní maximalistický plán udělat cosi jako Diakonii (tehdy neexistovala) pro všechna postižení, se nakonec smrsknul na to, že se nám podařilo sjednotit několik soukromých, na sobě nezávislých aktivit, do společné organizace, kterou se nám povedlo naroubovat na fungující odbor Křesťanské služby. Tam jsem se setkal s pozdějším zakladatelem a prvním ředitelem Diakonie Karlem Švarcem. S ním jsme se shodli na tom, že je potřeba skoncovat s intuitivním amaterismem, a začít se věnovat sociální službě profesionálně. Takhle začala vznikat Diakonie, zatím schovaná pod Křesťanskou službou. Ale právě tady jsem zažil natvrdo, jak ČCE funguje.

Náš návrh byl neprůchodný. Ne proto, že byl špatný. Všichni s ním souhlasili. Ale vadil bratr Švarc. Jedna sestra, vůdčí osobnost Křesťanské služby a manželka jednoho z profesorů bohoslovecké fakulty, výslovně prohlásila, že návrh je dobrý, ale ona vždycky půjde proti všemu, co navrhne Švarc!

Tehdy jsem se seznámil i s dalšími zvláštnostmi. Začal se kolem nás ometat jeden hochštapler, student bohosloví a syn jedné evangelické celebrity. Byla to podivná postava už tehdy. Když se pak stal farářem, měl problémy s dospívajícími děvčaty, což mu po několika průšvizích vyneslo pouze šestiletý distanc od farářování, ale nic víc. Podvody se vyznačoval už jako sdruženec na svém mateřském sboru. Jednak i tam obtěžoval děvčata, ale prasklo, že se vlastně jménem staršovstva dosadil do různých funkcí sám. Fatální je, že to jde tak snadno. Totéž se pokusil udělat i v té Křesťanské službě. Předně nechodil na schůze a když, tak s vyplazeným jazykem na vestě, že jde zrovna z jiné důležité schůze a hned zase letí na další, takže se omlouvá. Všichni jihli, jaký je to pilný hoch, jak to všechno zvládá. Tenhle trik jsem později mezi evangelickými faráři zaznamenal vícekrát.

Součástí našeho odboru, říkalo se mu Sekce zrakově postižených, bylo načítání duchovní literatury a časopisů na kazety. Dnes už sotva někdo ví, co to byl kazetový magnetofon, a jakou vzácností taková kazeta, kvalitní, ze západního Německa, byla! My jsme jich měli díky různým tajným kanálům dost. Tu se ten hoch ke mně přišmrďolil, a že jeden náš společný známý farář ho posílá, aby převzal vedení naší sekce a že mu mám všechny naše kazety odevzdat. Ten farář ovšem s naší aktivitou neměl nic společného. I když mě zaskočilo, jak bezostyšně je někdo schopen lhát v církvi, nenaletěl jsem mu. Naopak jsem na něj začal být opatrný. Nakonec si šel hošík svojí cestou, tím spíš, že v jeho domovském sboru začal praskat jeden jeho podvod za druhým. Ovšem už tehdy jsem zaznamenal sérii pomluv na svou adresu.

Bohužel jsem tomu neunikl ani v naší službě. I tam se projevila typická vlastnost evangelického faráře: roznášení drbů o kolezích. Finišoval jsem tehdy s bohoslovím, tedy chtěl jsem, později se to zamotalo, takže poslední semestr jsem dokončoval dálkově. Mé aktivity mě ale přivedly do role jednoho z pomocníků na speciálním táboře pro rodiny s postiženými dětmi v církevním středisku v Chotěboři. Večer jsme tam měli čas pro sebe, který různí lidé trávili po svém. Já se musel připravovat na Starý zákon a hebrejštinu, které mě čekaly hned po návratu. Součástí byl i překlad několika kapitol různých žánrů v Bibli. Bral jsem si to do jídelny, protože tam byl večer klid a navíc byla nejlépe osvětlená. V tom se vrátila skupinka lidí, s ní jeden farář z naší sekce, kteří si zašli do hospody. Když mě tam uviděl nad knihami, začal se mi tím prohrabovat a před ostatními na mě křičel: "jéééééééééé, hebrejština! To sem nikdy nepotřebovat, z toho už nic neumím a vůbec mi to nechybí!" Trpně jsem počkal, až se odvalili pryč, a dílo dokončil. Později jsem se však dozvěděl, že onen farář po církvi vykládal, že jsem se na tom táboře flákal, nic nedělal, byl zalezlej u knih, a hrál si tam na dkovýjakého student a exhiboval s hebrejštinou. Říkám to proto, že nejde o selhání jednotlivce. Tohle je naprosto běžný evangelický způsob jednání. Hebrejštinu mi pak kdosi otloukal o nos ještě po dvaceti letech od této události. ČCE se totiž na jednu stranu ráda chlubí tím, jak jsou její faráři vzdělaní. Fakticky však farář, který do roka na sboru nezapomene vše, co se naučil, je pro své kolegy krajně podezřelý.

Díky těmto aktivitám jsem se však seznámil s tím, že existovalo mnoho tajných a nezávislých křesťanských aktivit v sociální oblasti. I zde se mi podařilo vytvořit jakýsi koordinační orgán, který měl ekumenický charakter. Opět se mi osvědčilo, že jsem na počátku svého hledání prošel různými církvemi. Jednak jsem se v nich uměl pohybovat a současně získal mnoho kontaktů. Jako evangelík jsem zjistil, že katolíci ani třeba metodisté či baptisté nekoušou. Jestli se neshodneme kupříkladu na podobě a výkladu Večeře Páně, ještě neznamená, že nejsme s to společně pracovat na nějakých bohulibých projektech. Byly to úžasné časy, plné setkání s fantastickými lidmi. Taky trochu dobrodružné. Ani nevím, kde všude jsem tehdy byl, protože se stávalo, že jsme se v noci přesouvali z jednoho objektu do druhého - tu fara, jindy klášter, leckde jsem se setkal s lidmi, které jsem neznal, nemohl, protože jejich společenství muselo být tajné, oni však věděli o mně. Samozřejmě jsem se dozvídal o jiných problémech, než je zrakové postižení. Pamatuji se, že mě například chápat homosexuály a homosexualitu učil jeden katolík, nejspíš tajný mnich (mužské řády byly tehdy nelegální), což by od katolíka člověk nečekal.

Smutné je, že na rovině ekumenické se spolupráce dařila, na půdě ČCE nikoliv. Nikdo, a bylo úplně jedno, o jakou theologickou formaci se jednalo, zda tradicionalisté, evangelikálové nebo charismatici, neměl o tuto činnost zájem. K naší práci jsme potřebovali nahrávací zařízení, která jsme neměli. Ti, kdo je měli, nám je odmítali půjčit, nebo nám s tím pomoct. Tradicionalisté mektali, proč pomáhat zrovna zrakově postiženým, když je spousta jiných postižení. V logice ČCE: raději nikomu nepomoct, než jednomu, a ne všem, protože by to bylo nespravedlivé. Charismatikům to jednoduše "nepoložil pán na srdce" a bylo vymalováno. Tváří v tvář konkrétní výzvě byla nakonec celá církev nemohoucí a neschopná.

Mezi aktivity, které se nám povedlo zastřešit, patřila setkání nevidomých, která na hronovské faře pořádal trochu kontroverzní, ale ve věcech sociálních velmi účinlivý, bratr farář Jaromír Strádal. Podařilo se nám rozšířit jejich záběr a dodat jim ekumenický rozměr. Po osvobození se začala tato setkání konat po celé republice. Myslím, že to bylo pro mnoho nevidomých, ale především pro mnoho zdravých bratří a sester velmi určující, protože se vůbec s tímto fenoménem v církvi setkali, mnohé to nasměrovalo i ke speciální pedagogice.

Pokud jde o osvobození od komunismu, zatímco žena, o které jsem tehdy ještě netušil, že bude mojí manželkou, se dostala do kotle na Národní 17. 11. 1989, já byl tou dobou v Německu. Dostal jsem se tam na berlínský Sprachenkonvikt, kde jsem měl studovat, ale politický kvas té doby veškeré studium zastavil. Přímo před očima mi padla berlínská zeď. I já si do ní kopnul. Měl jsem i několik kamenů, které jsem později rozdával jako suvenýry. Pár jsem si jich i nechal, ale ty se mi někam za ta léta zatrolily.

Pamatuji se na ten den, kdy NDR slavila své výročí. My, kteří jsme tam pobývali na studiích, jsme tou dobou zpravidla projížděli Berlín S-bahnama, protože jejich koleje vedly přes obě strany zdi, a sledovali průběh oslav. Byly velkolepé: na jedné prosklené budově, orientované k západu, svítila okna jen tak, že dostávala podobu DDR, řachaly rechejtle a dole se líně táhl ulicemi mohutný průvod mladých lidí z FDJ z celé NDR s planoucími pochodněmi a nadšenými výkřiky. Trochu to připomínalo obrázky ze setkání Hitlerjugend. Němci prostě milují pochodně, stejně jako píšťaly a bubínky - ne jen HJ, ale i skauti po Německu chodí s bubny a pikolami. Napadlo mě, že ti východní Němci jsou holt tupé ovce a není jim pomoci. Jenže najednou se obraz pod tratí změnil: rozpadla se jednolitá formace pochodní, světýlka se začala trousit vysokou rychlostí postranními ulicemi. Bylo najednou zřejmé, že průvod, původně svolaný  SED k oslavě NDR, se nějak zvrtnul a demonstraci rozhání komunistická Volkspolizei. Rychle jsem se vrátil na kolej a k televizi: všechny západoněmecké stanice už zveřejňovaly reportáže o protikomunistické demonstraci, v níž se ta komunistická spontánně překlopila. Později, když rezignoval zločinec Honecker a jeho místo zaujala poněkud komická figurka Egon Krenz, začalo uvolňování. Čechům je třeba připomenout, že poměry v NDR byly tužší než u nás, protože po potlačení demonstrací roku 1953 se tam žádná opozice netroufla ani zformovat. V roce 1989, v době masových útěků do SRN, ještě přituhlo. Pozvolné uvolňování bylo tedy dost neočekávatelné a mnohé zaskočilo, včetně samotných komunistů.

Pobýval jsem tehdy na Borsigstraße, tedy u dvou přechodů do západního Berlína. Seděli jsme se spolužáky u televize a sledovali komedii, jak si ministr vnitra Krenzovy vlády hraje na západního, médiím otevřeného, politika. V tom mu někdo předal Krenzův vzkaz, že vláda bude jednat o otevření hranic. On to blbec přečetl před mikrofony. Byl dotázán jedním novinářem, kdy to bude platit. Bleptnul, že neví, asi okamžitě. V ten moment se celá televizní místnost jak na povel zvedla a táhla na Invalidenstraße, k nejbližšímu přechodu. Chudáci pohraničníci nevěděli, která bije, protože rozkazy neměli, ale jelikož na služebně sledovali západní zpravodajství, slova svého ministra slyšeli také. Takže nedělali nic. Spolužáci tam vletěli a rozbrečeli se: celý život žili kolem území, kam nesměli, kde dokonce měli příbuzné, s nimiž se nikdy neviděli, protože se narodili až po roce 1961. Na západní straně se okamžitě sešli Berlíňané, a začali východňákům cpát marky, aby si mohli něco koupit. Pak začalo ono kutání do zdí z obou stran, kterému už nikdo nebránil, ačkoliv ještě před pár dny bylo nebezpečné se tam i přiblížit.

Pro nás, české studenty z obou stran, se tím ale změnila situace. Najednou jsme se ocitli v zakázané cizině. Scházeli jsme se k debatám, co bude dál. Že by se to mohlo zlomit i u nás, nikdo nevěřil. Došli jsme tudíž k závěru, že se do ČSSR už asi nepodíváme. Sice nás napadlo, že je to od nás trochu zbabělé, bylo mi to hloupé vůči rodičům i vůči církvi, ale nakonec jsme došli k závěru, že platnější budeme spíš na Západě než doma, protože jsme různými kanály mohli posílat informace do ČSSR, co se v Německu doopravdy děje, a zároveň jsme počítali s tím, že režim v ČSSR přitvrdí a bude třeba se připravit na nějakou uprchlickou vlnu. Obávali jsme se i toho, že bychom jako očití svědkové pádu SED mohli být pro režim KSČ nepohodlní. Když jsem potom v ulicích Berlína zažil milionovou demonstraci proti SED, závistivě jsem si říkal, to bude trvat ještě let, než se něco podobného uskuteční i u nás. Že to padne tak rychle, to zprávy z ČSSR nedávaly vůbec tušit.

Jeden den jsme se pak vůbec nemohli dostat z koleje, protože všechny ulice byly k prasknutí plné lidí, tlačících se k přechodům.

Nechci se tu ale rozepisovat o těchto událostech kvůli nim samotným. Vrátím se zpět tedy k vývoji své víry. Na počátku fakultního studia jsem v ní měl dokonalý chaos. Najednou jsem nevěděl, čemu vlastně věřit, jak si správnost toho či onoho ověřovat. Poznatek z četby Bible byl ten, že už jí vůbec nerozumím a doufal jsem, že na fakultě mi to konečně někdo vysvětlí. Ale z lidí na fakultě i z farářů jsem měl zmatek ještě větší. Na otázky, které mě trápily, jsem dostával jen vyhýbavé odpovědi. Dokonce ve mně vzklíčil pocit, že lidé v církvi, opět zcela nezávisle na theologické pozici, jakoby chtěli každému říct: "kam se sereš, ty k nám nepatříš! Správnou víru, tu tady mám jen já!" Jedni plácali o křtu Duchem Svatým, druzí o vnitřním a vnějším povolání o víře. Ale pozvat k víře, to nakonec nechtěli ani jedni ani druzí. Leda tak druhého zmáknout.

Na počátku studia jsem prodělal určitý moment, kdy mi všechno nějak do sebe zapadlo. Bylo to dost euforické období, doufal jsem, že už mi to vydrží až do konce života, ale zhroutilo se to po pár měsících. Nešlo jen o to, že se to zhroutilo, ale i o strach, že jsem neudržel víru až do konce, a že tím, že jsem si ji nechal zhroutit, že jsem se podvolil pochybnostem, jsem nějak fatálně selhal. Až později jsem pochopil, že selháním byl spíš ten euforický stav, že pochybnost patří k víře neoddělitelně, správně pojatá může být i jejím motorem.

Prodělal jsem tou dobou i několik vztahů se ženami. Dopadly vždy blbě. Nejhůř jeden, kdy jsem měl málem před svatbou. Ale spolu s aktivitami, které jsem i přes svůj tehdy velmi špatný psychický, depresivní, stav měl, mi vlastně dost prospěly. Protože tyto vztahy a aktivity mě přeci jen vracely od předuchovnělých starostí na zem. Depresivní člověk nemůže pomáhat v sociální oblasti a která žena stojí o depresivního chlapa? Ale nejvíc mi nakonec pomohla ta situace po pádu berlínské zdi.

Na fakultě, kde jsem tehdy studoval, to vypadalo jako v nějakém politickém sekretariátu všech stran. Politický pohyb zachvátil i církve, které, na rozdíl od českých evangelíků, nebyly tak apolitické. Takže jsem se třeba přihlásil na přednášky jednoho profesora, načež byly zrušeny, protože se stal poslancem jedné strany. Přihlásil jsem se tedy k jinému, ten zase se stal poslancem jiné strany. V jedné posluchárně se místo přednášek malovaly standarty na podporu jedné strany, v druhé posluchárně zase pro jinou. Cenil jsem si Němců, že to probíhalo pokojně, že se stoupenci různých stran spolu neperou.

Co jsem měl jako český student dělat? Zejména, když už jsem tam byl jediný Čech, protože ostatní po listopadu odjeli (já se odvážil až na Vánoce). Rozhodně ne se míchat do vnitřních záležitostí sousední země. Denně jsem tedy projel Berlíny, poslechl několik televizních stanic, sepsal nějakou zprávu, kterou jsem určitým kanálem poslal do Prahy, a pak už jsem mohl využívat pusté a prázdné knihovny se studovnou. Tehdy se mi spoustu věcí vyjasnilo. Zatímco na fakultě v Praze se různé exegetické závěry podávaly, jako by šlo o kámen mudrců, jehož příprava je jen pro zasvěcené (čeští theologové už od prof. Součka mají nějaký odpor k metodice), tady jsem se konečně mohl detailně a systematicky seznámit metodami biblické exegese. Prostudovat pochody theologické argumentace, která se v českém prostředí vždy zvrhávala jen v osobní útoky a bohapustý řev, zatímco tady jsem se seznámil s postupy objektivizace v theologii.

Vedl jsem tehdy dost debat s východoněmeckými studenty bohosloví. Měl jsem víc zkušeností s charismatiky a letničními křesťany, kteří se najednou začali houfně objevovat na Alexanderplatzu, takže jsem jim jednou sděloval své postřehy a názory s tímto typem křesťanství. Hodně se mnou souhlasili, zvláště jeden hoch, který se představil jako David, ale jeho příjmení jsem neznal. Dokonce mě pozval na návštěvu k sobě. Šel jsem na číslo pokoje, jak mi řekl, nic zlého neočekávaje, když vidím na dveřích cedulku "David Toaspern". Trochu ve mně zatrnulo. Hned jsem se ho zeptal na příbuznost s Paulem Toaspernem. Samozřejmě byl to jeho syn. Paul Toaspern byl zvláštní člověk. David by se mohl narodit jako západní Němec, ale jeho otec, podobně jako otec kancléřky Merkelové, se rozhodl přestěhovat ze západu na východ. Avšak, zatímco kancléřčin otec byl hromádkovského ražení a chtěl z křesťansnkého přesvědčení jít budovat socialismus, Toaspern věděl, že jde do pekla, ale podle něj má křesťan být tam, kde je nejhůř, ne tam, kde má pohodu. Jinak to byla tedy východoněmecká osobnost tamního charismatického hnutí. Ačkoliv jsem k tomuto hnutí kritický, Paul Toaspern měl do jisté míry můj respekt. Ptal jsem se Davida, jestli jsem ho neurazil, když z tohoto hnutí vychází, ale prý ne, prý mé úvahy plně korespondují s tím, co doma zažil a od čeho se odrodil.

Ten můj podivný pobyt v zahraničí, který začal jako studijní a skončil, kdo ví, jak to nazvat, mi přinesl do mých zmatků a víry vlastně nejpodstatnější impuls. Pokud jsem něco neřešil nebo necestoval po konferencích v jiných státech, měl jsem na práci jedině samostudium a myšlení. Vlastně, pokud jsem se kdy v životě něčemu naučil, tak sám. Žádnému učiteli nevděčím za víc, než za přípomoc, a tak to snad je i v pořádku. Nemám nějakého svého osobního guru. Naučil jsem se pracovat se vším, i s protichůdnými názory, hledat jejich důvod i důvody jejich kontroverzí, spíš, než že bych se ptal, ke komu se přiklonit.

Pokud jde o Biblická studia, bylo víc než jasné, že mám-li Bibli vůbec pochopit, budu se muset seznámit s její originální podobou. Tedy ne to, co se v ČCE považuje za práci s původními texty, že si člověk sem tam zjistí, jak je to řečeno v originále, ale že to opravdu přečtu. Začalo to velmi klopotným hledáním v gramatikách a slovnících nad každým řádkem, pak už jen při každé nové knize, nakonec už vůbec. Dnes se jen koukám do překladů, jak si s tím kterým místem překladatelé poradili, ale pracuji s původními texty. Teď už slyším, jak se lidé z ČCE pohoršují nad mým vychloubáním, ale nechlubím se. Ono není čím. Je to vlastně velmi jednoduché. Jeden kolega mi kdysi napsal, že on Bibli v původních jazycích nečte, protože "netrpí genialitou", ale na to není žádné geniality potřeba. Jestli profesoři na KEBF, potažmo ETF UK, a faráři z toho dělali nějaký alchymistický výkon a biblickým jazykům připisovali div ne nadpozemský původ, jsou to jen jazyky. Nic víc. Jazyky, jimiž dříve a za jiných okolností mluvili učenci i blázni, žebráci i obchodníci. Tato četba mi však otevřela nový pohled na smysl tohoto almanachu židovské a křesťanské normativní literatury, než jaký jsme měl dřív. A to včetně míst, která jsem považoval za důvěrně známá. Bouralo to mnohé moje představy, ale už jsem se toho hroucení víry nebál. Protože to, že se bortily představy falešné, mi otvíralo pohledy lepší. Spíš jsem se bál, že to jednou skončí a zase zamrznu v nějakém stereotypu. Avšak tady začalo to, že jsem si se svojí mateřskou církví přestával postupně rozumět. ČCE své stereotypy totiž miluje a jsou jí bohem.

Ještě jiná zkušenost mě vybavila do odborného i osobního života: v rámci výše jmenovaných sociálních aktivit jsem se důkladně seznámil s životem nevidomých. Dokonce jsem se u jednoho učitele prostorové orientace a sebeobsluhy musel naučit sám pohybovat po ulici s bílou holí a prodělal i takový psychologický výcvik. Pro nevidomého je vždy problém, když mu do známé trasy postavíte nečekanou překážku. Ještě horší je, když je pro něj "nečitelná". To jsou všelijaké hromady písku nebo uhlí, které se tak často na chodnících objevují. Když se na něco podobného narazí, a není možná žádná evidence takové neforemné překážky, nastává panika. Tu jsme se učili překonávat a analyzovat takový objekt. To mi pomohlo i ve zmatcích mé víry a v životě vůbec. Nejednou se z různých rozporů, na které jsem narážel, stávaly výzvy a dobrodružství. Přestal jsem se bát pochybností. V nich je také člověk jakoby slepý, vystaven neznámému nebezpečí. Přijme-li však tuto výzvu, domnělé ohrožení se promění v nový stupeň v osobnostním vývoji. Místo bílé hole jsem se naučil používat noetické prostředky filosofie i biblické a literární vědy. Nemyslím, že by mě měla naučit fakulta všechno. Ostatně veškeré školské učení je jen zážehem pro studentovu další samostatnou práci. Ale je faktem, že u většiny farářů veškeré vzdělávání fakultou končí, dokonce následuje spíš regres. Já si tedy naopak doplnil znalosti a dovednosti, k nimž mě fakulta spíš povzbudila, i když bych právem očekával trochu víc. Slabinou ETF UK i její předchůdkyně byla vždy aplikace. Nejde jen o to, naučit duchovenstvo, jak nabyté vzdělání užít v praxi, ale jak spolu jednotlivé složky theologického vzdělání propojit. Kupříkladu z textologie se člověk dozvěděl jen, že někde v záhadné zemi Švýcarsko sedí vnuk moudrého pana Nestlého a vaří tam rekonstrukci původního textu Nového zákona. Na otázku jak a z čeho, bylo člověku odpovědí jen povytažené obočí nad tou troufalostí, že by si nějaký theologický cucák troufal tyto záhadné postupy a operace pochopit. Ale není to nic těžkého. Mezi kolegy se občas ozvalo, že Nový zákon neodpovídá žádnému rukopisu, nýbrž je průnikem mnohých, a že je to nezodpovědné, i pan Nestlé, manželé Alandovi a kolektiv, se mohou mýlit! Ale nikdo o tom nic nevěděl. Přitom ten proces je docela srozumitelný a promyšlený. Ale to nikdo ani vědět nechtěl. Dokonce jsem zažil situaci, kdy se na pastorální poradě kazatelů někteří faráři, mezi nimi i jeden budoucí učitel ETF UK, rozčilovali nad tím, k čemu je jim u textu Nového zákona textově kritický aparát, když "tomu může rozumět tak leda Dvořák" (řečeno s opovržením).

Souhrnným poznatkem je, že víru nelze zaměňovat s důvěřivostí. Evangelíci jsou od malinka vedení k tomu, aby nedůvěřovali svému rozumu. Nebylo to tak vždycky, ale už několik dekád zaznívají v kázáních taková slovní spojení, jako "pyšný rozum" a podobně. Je to i v moderních písních. V podstatě lze říct, že dnešní evangelické křesťanství je nesourodou směsicí antisexualismu, antiracionalismu, antikonzumismu, i když s důrazem, že v životě je třeba být úspěšný, být někdo, zajímavý a hodně vydělat, aby bylo i pro církev. Většina českých, zejména evagelických, křesťanů vidí mezi vírou a racionalitou rozpor. Já ne. Víra a rozumová reflexe si nijak nekonkurují, tedy pokud vírou nemyslím ochotu věřit kdejaké hlouposti. Samo písmo svaté se lidského rozumu dovolává (třeba Ž 32, 9). Oprášením racionalismu v theologii jsem se pak začal s náladami v ČCE rozcházet úplně.

Pokud jde o moji profilaci, z počátku jsem měl veliký zájem o Starý zákon, ale nijak zvlášť jsem se k nějakému oboru nevyhraňoval. Zaujala mě však historie a systematická theologie. Jenomže postupně jsem zjistil, že na poli starozákonním je dost našlapáno. Najednou bylo starozákonictví v módě. Bylo to jistě i osobností Jana Hellera (možná celé generace tzv. daňkovců), který nebyl na rozdíl od Petra Pokorného, stejně ovšem významné osobnosti v oboru, tak suchý. Pokorný byl ale velkým expertem na novozákonní tématiku, oba tito biblisté mocně publikovali, nejzajímavější věci ale jen v němčině nebo angličtině. Ale postupně jsem si uvědomil, že Nový zákon zas tak známý, jak se zdá, není. Literatury k němu bylo podstatně méně, i když se prof. Pokorný snažil. Zatímco průměrný starozákonník si bez hlubší znalosti Nového zákona vystačí, opačně to nefunguje. Začal jsem se tedy intenzivněji věnovat novozákonní vědě a zaujala mě i etika, což bude mít pro mě v následujících letech dost důsledků.


Jak jsem poznal svoji ženu?


Komenský oslovil jednu ze svých manželek "po Bohu nejmilejší". Nemám rád pathos a víra mi dala jedno: pokud je Bůh vševědoucí, je třeba zbavit se veškerého pokrytectví a teatrálnosti, protože jeho to neoblafne. Nemohl bych nikdy srovnávat lásku k Bohu a lásku k manželce. Ostatně problematiku lásky k Bohu bez člověka reflektuje už 1J 4, 20, pokud by to někomu snad uniklo při tzv. Dvojím přikázání lásky (Mk 12, 28-31 + par.). Mnozí by považovali za svoji zbožnou povinnost říct, že setkání s Bohem bylo nejdůležitějším okamžikem v jejich životě. Aniž bych chtěl snižovat význam tohoto okamžiku, musím poctivě říct, že pro mě bylo nejdůležitější setkání s manželkou. Jde o dvě neporovnávatelné události a stejně nesrovnávatelné lásky. Moje žena ja pro mě nejdůležitější osobou v mém životě.

Znal jsem se s ní už dříve, než jsme spolu začali chodit. Byla společnou známou s oním zrakově postiženým hochem, s nímž jsem se začal zabývat misií mezi lidmi s postižením. Seznámil mě s ní jednou v restauraci, kam jsme zašli na oběd. Muselo to být někdy, kdy jsem dělal závěrečné zkoušky z latiny, protože mě začala okamžitě, jakmile jsem to řekl, zkoušet. Maturovala z latiny a udělala si z ní státnice. Tehdy ještě trochu viděla, ale asi jako přes zamlžené sklo. Později jsme k ní chodili do práce pokecat. Pracovala jako telefonistka u Pražské stavební obnovy. Tehdy nebyly mobily, a i pevné linky byly dost omezené. Proto se do podniků volalo na centrálu a tam se přepojovalo do jednotlivých kanceláří. Byly to chráněné pozice pro zrakově postižené. Byla hezká, bylo s ní dobře, ale měla jednu drobnou "vadu": patřila k maniňákům. Byla velmi dobře zběhlá v Bibli, měla i jejich misionářské kurzy (Rybáře), ale stále z nás chtěla vyhánět démony. Spolupracovala však s námi, neboť maniňáci by tak akorát všechny uzdravovali. Tahle věc sehraje i v jejím životě určitou roli.

I ona zažila ovšem už tehdy pokrytectví Synodní rady (SR) ČCE. Ta totiž dodnes s oblibou vyhlašuje konkurzy a výběrová řízení na různé pozice, zoufale prosí členy sborů, aby se přihlásili, ale ve skutečnosti už je dávno vybráno. Vždycky pak vybere nějakou vypečenou bytost (viz kauza Prokop!). Typické pro ni je, že se pak snaží odvracet kritiku vyvoláváním špatného svědomí u svých oveček: "výběr kritizujete, ale že byste se o to místo hlásili vy, to ne, co? No jó, církev vám tolik nezaplatí!" Když se však někdo přihlásí, tak je z toho pěkný tanec. Když zase úpěla SR, že by zoufale potřebovali centrálistu/tku, moje budoucí žena, plná víry a nadšení, byla ochotná dobře placené místo vyměnit za hůře placené, ale mezi věřícími. To si ovšem naběhla! Tajemník SR s ní vyrazil dveře: co si to o sobě myslí, SR má přeci "své lidi". Tohleto je dost významný termín v komunikaci se SR dodnes. Záhada je, kdo je ten svůj a kdo nesvůj v té "církvi"! Samozřejmě se centrálistou stal zasloužilý bratr, generální ředitel Pražských mrazíren s počínající Alzheimerovou chorobou, který centrálu nikdy před tím neviděl. Na SR už se pak nikdo nedovolal a její úředníci dostali to, co potřebují nejvíc: klid na "práci". Jen pro úplnost: maninský sbor byl tou dobou stále součástí ČCE, tudíž i moje žena byla její členkou.

Manželka pochází z nevěřící rodiny. Její rodiče byli vůči ní tolerantní, ale první reakcí na její uvěření byla otázka, kde jsme udělali ve výchově chybu? Uvěřila pod vlivem spolužáků z Církve bratrské (CB). Postupně se ale dostala k maninskému hnutí. Původně to bylo pěkné. Je třeba říct, že spíš tam než v ostatní ČCE se našli lidé, kteří jí aktivně pomáhali. Také tam navázala mnoho přátelství, která nakonec přečkala i odchod odtamtud. Velká část z nich ostatně později odešla také. Sama chodila pomáhat osleplým členům, kteří se neuměli sami obsloužit. Ale byl tam i silný tlak na uzdravení. Jednou dokonce propadla i psychóze, kdy všem tvrdila, že vidí, sama tomu věřila, i když to nebyla pravda. Tato (auto)sugesce není v těchto kruzích ničím zvláštní. Chodil jsem tehdy na toulky se skupinkou takových lidí, kde byl mezi námi hoch s jednou nohou kratší. Pajdal vždy daleko za ostatními. Pak najednou demonstrativně chodil daleko ve předu a svěže - prý ho při evangelizaci Dan Drápal uzdravil, prý viděl, jak mu noha dorostla. Do roka ale pajdal nanovo. Tehdy se to ale stalo také mnoha psychotikům, kterým zakazovali brát léky, aby věřili Bohu a ne doktorům. Jejich bludy napřed prohlašovali za prorocké vize, když jim to pak přerostlo přes hlavu, prohlásili je za posedlé démonem. Několik manželčiných přátel skončilo sebevraždou.

Když už se srovnala s tím, že opravdu nevidí, stále jí to někdo předhazoval: to je divné, že ještě nejsi uzdravena, asi se málo modlíš ... Také měl co chvíli někdo pro ni "proroctví", že si kape kapky do očí, že toho má nechat a spoléhat jen na Pána. Sama si vytvořila cosi, co nazvala, ač theologicky neškolená, "theologií kříže", ale s tím jí tito enthusiasti poslali k šípku. Právě tady se naše cesty prolnuly definitivně.

Jak jsem říkal: znali jsme se už déle, ale v té době jsem byl zasnouben. Vždy mi byla sympatická, ale kvůli jejím maniňáckým projevům jsem na ni byl dost opatrný. Moje tehdejší snoubenka před svatbou zjistila, že se k sobě nehodíme. To bylo před tím Německem. Tehdy jsem dlouho neměl chuť navazovat nějaký další vztah, a navíc události doma i ve světě, to mé intenzivní studium a tak, takže když jsem poprvé na Vánoce 1989 zajel do Prahy a ponavštěvoval pár známých, náhodou jsem na ni narazil na Kačerově, ale hledání děvčete my bylo tehdy vzdálené. Přiznávám, že jsem chvíli váhal, zda ji vůbec oslovit. Nestál jsem o porci evangelizace, ale bylo mi blbé kolem ní projít a nic neříct. Tak jsem ji pozdravil a položil zdvořilou otázku, jak se jí daří. Její odpověď "stojí to za hovno" mě ovšem zarazila. Ani ne ten vulgární výraz, který se k maniňákovi také moc nehodil, ale hlavně ten pesimismus. Pro tyto křesťany platí, že špatné to bylo před tím, ale od setkání s Bohem je už všechno jen úžasné. Tak jsme nakonec hodně dlouho poklábosili a někam spolu zašli, aby mi mohla vysvětlit, co se jí na Maninách stalo a že je tak nějak jednou nohou mimo. Tehdy jsem se s ní bavil ještě hlavně kvůli tomu, aby snad kvůli konfliktům s charismatiky neztratila víru, ale postupně jsem zjišťoval, že je to vlastně velmi inteligentní a moudrá žena, která si s tím poradí sama dobře. Ukázalo se ovšem, že si spolu vlastně hodně rozumíme. Nakonec jsme se setkávali denně a když jsem se vrátil do Německa, pořídil jsem si Pichtův psací stroj a vypukla mocná korespondence. Kdykoliv jsem přiletěl do Prahy, hned jsme se sešli, nakonec jsem si jednoho dne řekl, že už nesmím být srab, dal jsem si týden na to, abych se rozhoupal říct jí, že jí mám rád, ale v ten moment mě ona sama předešla. A tak jsme spolu začali chodit. Byla za mnou s kamarády v Berlíně a spolu s nimi nakonec zorganizovala můj přesun do Československa.

Jedna židovská hagáda vypráví o tom, jak zlé je, když se zbožnost pojí s hloupostí: jakýsi zbožný muž vidí topící se ženu, už už by pro ni do té vody skočil, když si uvědomí, že by to bylo nemravné, kdyby se ráchal s cizí ženou ve vodě, a proto ji raději nechá utopit. S takovou hloupou "zbožností" jsme však od té doby byli konfrontováni neustále. I tyto zkušenosti ve mně utvrdili zájem o etiku, o morální důsledky evangelia. Protože nereflektovaná morálka, jak ji praktikují v podstatě všechny církve na našem náboženském trhu, nevede ke svobodě, ale k pitomostem, které se tváří jako zásadovost, falešnému obviňování na straně jedné, a procházení vyložených lumpáren, jako že je to přece to odpuštění. Ježíš  by to nazval cezením komárů a polykáním velbloudů (Mt 23, 24).

H. G. Wiedemann v knize Homosexuelle Liebe (ISBN 3783106575, 9783783106572) poznamenal o křesťanství, že mělo v počátku velký potenciál desakralizovat sexualitu, odnáboženštit. Místo toho ji ještě víc nábožensky zatížila, když se k ní začala stavět negativně. Není to pravda. Wiedemann pouze sdílí běžný stereotyp, kterému neutečou ani odborníci na historii, medievalistiky, ani věřící. Všichni považují za hlavní povinnost věřícího dávat sexualitu do závorky, stavět se k ní rezervovaně. Ale fakticky i středověk byl k sexualitě mnohem otevřenější, jak dokládá mnoho dokumentů. Asexualismus církve přišel spíš s 18. a 19. stoletím. Ve středověku se naopak církev vyrovnávala s gnostickou sektou katharů (čistých - odsud slovo kacíř), která polarizovala duchovní a fyzický svět, a ten duchovní stavěla proti tělesnému. Bezpočet církevních dokumentů se proti tomu ohrazuje, zdůrazňuje, že Bůh je stvořitelem i hmotného světa a tělesné pochody, včetně sexuality, nemají být znevažovány. Dokonce i řeholní řády byly z počátku spíš tolerovány s jistým podezřením. Dokonce ani celibát nemá ten význam, jak si lidé myslí, že by sex kněze znesvěcoval. Spíš šlo o to, aby neměl rodinu, ale to je na jiné povídání. A přece je dodnes křesťanství ve všech konfesích spojováno s onou katharskou polarizací. A zejména v sexu. Ačkoliv už středověké dokumenty označují spojování sexuality s hříchem za blud, a i na evangelické fakultě se tom ví, přesto, když jsem se o tom jednou mezi faráři zmínil, začala na mě jedna farářka naštvaně řvát, že sex je hřích, že to jí nikdo nikdy nevymluví! Zmatky, jaké mají evangelíci se sexualitou a etikou dokumentuje fakt, že když jsem začal na Evangelické akademii v Náchodě učit etiku, přitočila se ke mně ve sboru jedna sestra a vnucovala mi nějakou knihu o sexu, abych si jí přečetl, abych, až tam budu učit o tom sexu, neříkal nějaké bludy. Když jsem jí řekl, že učím etiku a ne sex, byla z toho celá zmatená. Zkrátka, křesťané jsou posedlí šukem, na nic jiného nemyslí, a celá jejich víra, ano i ta morálka, jsou jenom o tom. A do toho jsme se začali pohybovat po církvi my dva, zatím nesezdaní, ale já byl své budoucí manželce ne jen partnerem, ale i průvodcem. Nevěřícím lidem to celkem docvakávalo, ale křesťánci se nás snažili stále od sebe oddělovat.

Začalo to už druhý den na to, co jsme si jasně řekli, že spolu chodíme. Tehdy se konalo v Hronově jedno z výše zmíněných setkání nevidomých. Tedy konalo. Asi to bylo moc brzy po revoluci a kdysi hojně navštěvovaná akce v tom návalu jiných příležitostí nezabodovala. Přijeli jsme tam jen my dva a pak prapodivná existence, o které se dodnes neví, zda to byl obyčejný bezdomovec, nebo agent StB (počátkem roku 1990 ještě pracovali, jelikož jim nikdo neřekl, že už je StB zrušena). Ten byl ubytován v separé. My s manželkou to měli trochu složitější. Nevidomý člověk potřebuje mít v neznámém prostředí "svého člověka" a tím jsem byl v tu chvíli já.

V první řadě jsme se ovšem museli vyrovnat s prapodivnou zásadou sestry farářky. Manželka trpí zeleným zákalem. Ten je důsledkem zvýšeného nitroočního tlaku. I když člověk nevidí, je třeba ho léčit, protože z něj bolí silně hlava. Dnes už sotva někdo uvěří, jak to bylo před rokem 1990 a ještě dlouho po tom, ale obyčejné věci nebyly, nebo jen po známostech. Manželka nemohla brát běžné léky proti bolestem, ale ty, které mohla, běžně dostupné nebyly. Ovšem dcera farářky byla magistrou a farářka potřebný lék měla. Když jsme přijeli, rozbolela manželku od glaukomu hlava a potřebovala lék. Ale farářka jí ho odmítla dát, protože je proti nadužívání léků. Bolesti hlavy se dají zahnat procházkou na zdravém vzduchu. Ač měla se zrakově postiženými dost zkušeností, vysvětlení, že jde o glaucomovou bolest prostě, nebrala. Hodinu jsme se museli procházet po lesích na Chocholouši a manželka trpět, než se konečně slitovala.

Pak nastal problém s noclehem. Při těchto akcích byli účastníci ubytováváni po rodinách, ale když nikdo nepřijel a akce byla tudíž zrušena, padla i ta ubytování. Jediní, kdo jsme přijeli, jsme se docela pohodlně vešli do fary. Tamten človíček, ten dostal své separé v kumbálu, kam byl sestěhován nepotřebný nábytek a nad ním visela olejomalba náchodské synagogy. Farářka ale nevěděla, kam s námi dvěma. Bylo jí jasné, že budeme muset zůstat spolu, ale současně jí to nešlo pod nos. Nakonec jsme se utábořili na dvou matracích v malé modlitebně. Farářka odešla s alibistickým prohlášením, že ona s tím tedy nesouhlasí. Tím se sama očistila. Naštěstí u toho zůstalo.

Horší to bylo o půl roku později. To už jsem byl zpět v ČSR, ČSSR to už nebyla a ČSFR myslím ještě ne. Tehdy se začaly tyto akce konat po celé republice a v různých církvích. A také se nás zase sešla hromada. Sjeli jsme se do Jihlavy k tamním metodistům. I tam se ubytovávalo po rodinách hodných bratří a sester, ale někteří při tom neměli dost nadělíno v hlavě. My se dostali bohužel k jedněm takovým. Ubytovali nás každého v jiné odlehlé části svého domu. Navíc byl tento dům produktem amatérské architektury, takže například na záchod se muselo přes dvakrát esovitě zalomený špajz, v němž trčely ze stěn police. Pro nevidomého úžasné. Snažili jsme se jim vysvětlit, že musíme zůstat spolu, tím spíš, že se v jejich domě nedá zorientovat, ale byli zcela nepřístupní. Prý mají dvě malé dcery a nechtějí, aby si myslely, že nesezdaní muž s ženou mohou nocovat pohromadě. Za dobu pobytu u nich si tak manželka nemohla ani v noci zajít na záchod. Když jsem se snažil aspoň paní poprosit, aby tedy šla k manželce ona, odmítala se mnou mluvit, zřejmě se bála, že ji chci svést k nějakému hříchu či co.

Jak jsem ztratil církev?

Reakce na mou ženu a mě byly všelijaké. Napřed se ale nezdálo, že by měl být nějaký problém. Pravda, jeden z mých oblíbených profesorů, kterého jsem si vážil, mi najednou řekl: "A vy se budete ženit s tím nevidomým děvčetem? To je od vás ale hezké." Od té doby byl už jen oblíbený. Absolutně nic nepochopil.

Naše svatba byla nejvíc propírána v Holešovicích. Dan Drápal právě triumfoval: vždycky se motal na statistikách, kolik to jeho hnutí má na rozdíl od zbytku církve členů, a teď se chystal odtrhnout, udělat si svoji církev a ČCE tím pokořit. Dokonce jí předvídal brzký zánik. Ovšem nakonec to proběhlo úplně jinak. Samozřejmě většina jeho sboru šla za ním, to bez pochyby. Ale našlo se i několik takových, kterým to přišlo divné. Také tam vybublala různá napětí, zejména mezi vůdčími osobnostmi. Oproti jeho očekávání tak někteří zůstali ČCE věrní. Někdy právě ti klíčoví. A do toho se i moje žena rozhodla přestoupit do klimentského sboru, kam jsem tehdy patřil já. Nechtěla to udělat nějak nenápadně, rozhodla se férově s Drápalem promluvit a vysvětlit mu své důvody. Ale neposlouchal jí. Mlel o tom, že je to krok ve víře zpět, že správně by měla ona přivést mě k nim, protože, když už si nevybrala ve svém sboru, měli by se manželé následovat do toho sboru, kde je to duchovně na vyšší úrovni. Když mu říkala o reakcích jeho i jeho oveček na její postižení, dělal, že nechápe, o čem mluví, že nikdy nikdo neučil, že každý věřící musí být uzdraven, hned však dodal, že je to ale divné, když jiní uzdraveni byli a ona ne. Byl vždycky mistrem v matení pojmů, což ukázal i později.

V rámci uvolňování a otevírání různých veřejných diskusí se i Drápalovi dostalo té cti, že si ho pozvali studenti bohosloví na fakultu k diskusi. Jeden z účastníků (my u toho nebyli, já to znám jen z nahrávky, kterou tam někdo pořídil) mu připomněl náš případ a vytkl mu aroganci a pýchu. Drápal samozřejmě napřed vůbec nevěděl, o čem se mluví, nakonec připustil, že řekl, že je jeho sbor či církev na vyšší duchovní úrovni, ale to není arogance, to je fakt. On ale nikdy netvrdil, že je to objektivní fakt, je to jeho soukromý názor, a na ten má právo, proto mu ho nikdo nesmí vyčítat ani vyvracet. Zároveň ale platí, že si soukromě myslí, že to objektivní fakt je. Když na něj dotírali, aby jim i přes své odmítání dal nějaký důkaz, proč by měl být přechod do Klimenta úpadkem ve víře, nakonec řekl, že uznává, že klimentský farář je zbožný, vzdělaný, ale neuznává Bibli za slovo boží.

Je známo, že maninský sbor měl už tehdy strukturu samostatné církve s vlastními sbory, jimž se ale říkalo skupinky, které byly rozesety po celé republice. Každý člen sboru patřil zároveň do nějaké skupinky, ty měly své vedoucí. Když manželka zvala vedoucího své skupinky na naši svatbu, reagoval slovy: "no, když půjdu náhodou kolem, tak se zastavím". Náhodou kolem nešel. Po letech jsme se s ním setkali znovu. I s ním se stala proměna. To už nebyl drápalovec. Dříve patřil k CB, než ho Drápal přetáhl k sobě. Maniňáci totiž "misionařili" hlavně tak, že přetahovali členy jiných sborů ČCE i jiných církví. Lidi strašili okultismem, čarodějnictvím a satanismem, a z těchto zel obviňovali představitele jiných církví. Tak také Drápal onoho vedoucího skupinky vyhecoval, aby o svém bývalém kazateli z CB napsal pro jejich časopis, že byl okultista. Později, když si Drápal založil svoje Křesťanské společenství (KS), začal zavádět autokratické prvky. Na ČCE kritizoval demokracii = vládu lidu, v církvi ale má být theokracie = vláda boží, rozuměj Drápalova. Vedoucí skupinek a starší nebyli voleni, nýbrž jím přímo jmenováni. Onen si to ale mylně vyložil, že má právo Drápalovy postupy kritizovat. Navíc Drápal, když se mu nahrnuly starosti o samostatnou církev, znejistěl a začal uvažovat o spojenectví s CB. Onen vedoucí mu tam začal překážet. Obvinil ho, že kvůli jeho článku o tom kazateli je jednání o spojení s CB těžké. Navíc maniňáci vždy byli technologicky napřed, už za socialismu si pořídili

Jedna věc mi od mého 21. roku trochu komplikovala život. A tehdy podstatně. Dnes už jsem na ní zvyklý.

Jako dítě jsem patřil mezi nejmenší a nejslabší. Ale s dospíváním se moje fyzická kondice prudce zlepšila. Narovnal jsem se, zesílil, a navíc narostl. Měl jsem z toho radost, ale takový rychlý nárůst zdravý není. Některé obratle se nevyvinuly tak, jak měly. Začalo se to projevovat v hrudi, pak mě rozbolela i bederní páteř, a vrcholem všeho byla krční. To se mi stalo po návratu domů, když jsem dokončoval poslední dva semestry bohosloví. Míval jsem samozřejmě potíže najít si občas při sezení na přednáškách bezbolestnou polohu. Ale dokud to bylo dole, šlo to. Jako dnes pamatuji, jak jsme seděli jedno unavené odpoledne na poslední přednášce toho dne, tehdy ještě v Jungmannově ulici, v malé posluchárně. Přednášel Petr Pokorný. Byl vždycky těžký, měl hutné informace, a zdaleka ne tak svěže podané, jako jeho kolega Heller. Já se tehdy právě přeorientoval už na ten Nový zákon, a jeho přednášky doslova hltal (a také knihy). Najednou mě ale rozbolely krční obratle a začala mě třeštit hlava. Potřeboval jsem se zvednout a chodit, ale bylo mi hloupé rušit ostatní. Také jsem nechtěl o nic přijít. Přednáška už měla končit, tak jsem si řekl, že to vydržím. Jenže, když se přiblížil konec, Pokorný řekl, "eh, bratři, vy už po mně nic nemáte, že? Co kdybychom pokračovali? Já jsem zrovna chytnul slinu." A tak to šlo další půl druhou hodinu. Tehdy jsem dospěl k rozhodnutí, přejít z prezenčního studia na dálkové. Už takhle jsem měl špatné dny, kdy jsem musel zůstat ležet, ale teď to začalo být opravdu vážné. A navíc jsme se vzali. Ačkoliv jsem tedy měl končit studium v roce 1991, absolvoval jsem jen kvůli tomu poslednímu semestru až o čtyři roky později. A dodnes si myslím, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí.

S manželkou jsme začali jezdit do její domoviny - první sudetské obce za Mělníkem, do Liběchova. Přestože jsem se pohyboval od malička i v Poděbradském seniorátu, až do té doby jsem neměl tušení, že k němu patří i sbor v Liběchově, že tam vůbec nějaký je! Objevili jsme ho prakticky přes ulici od domku manželčiných rodičů! Hned jsme tam také zašli. Bylo tam komorní, ale srdečné shromáždění. Okamžitě jsme si padli do oka. Když zjistili, že studuji bohosloví, hned mě žádali, zda bych tam nenastoupil. Já jim naopak přiznal, že hledám místo jako diakon (tehdy se ještě neříkalo to pitomé

Že mě řádně zaměstnali, to ještě neznamenalo, že by mi vypláceli mzdu. Už tehdy jsem měl zpozornět a uvědomit si, že jsem se vydal do rukou šílenců. Ale počátkem devadesátých let byl bordel všude, takže člověk nad tím přimhuřoval oči. Předně někdo zapomněl dát pokyn mzdové účtárně, takže jsem za leden nedostal zaplaceno vůbec. Ani zpětně. Tehdy se nad námi ustrnula Křesťanská služba a to, co jsem měl dostat jako mzdu, mi dali formou sociální výpomoci. Ale ani později jsem plat ne vždy dostal. Když se později stalo, že SR zaměstnala na postu hlavního ekonoma patnáctkrát trestaného podvodníka na útěku před nástupem trestu, nebylo se čemu divit. Tehdy prasklo, že na těchto místech se střídaly leda jaké existence: gambleři, alkoholici, narkomani ... a všichni kradli. Stát se to jednou může, ale ne pořád. Moudrý člověk by se z toho hned poučil. Tady ale ne. Když si k tomu člověk připočítá, jak nesnadné je získat zaměstnání u SR, že tam na všechno mají ty "své lidi", tak už to začíná být opravdu varovné.

Byl jsem trochu napřed. Tehdy nebylo obvyklé mít osobní účet a bohužel byl jediný ústav, který je poskytoval, ale já si ho zřídil. Ten ústav však svého monopolního postavení zneužíval. Například každý úředník měl 24 hodin na vyřízení platby. Bylo zvykem, že tedy všechny peníze, které ten den prošly jeho rukou, nechal uležet na svém účtu. Tím si udržoval vysokou hladinu, ze které se mu počítaly úroky. Zákony na to ještě nebyly, takže to nebylo trestné. Tím pádem převod trval přesně tolik dní, kolika úřednickýma rukama to prošlo! V kombinaci s lajdáctvím mzdové účetní na SR to pak znamenalo, že jsem byl i několik měsíců bez peněz. Mzdy totiž řešila naprosto mimotická ženská, která působila jak na drogách, a asi také byla. Pokud tedy chtěl člověk mzdu dostat, musel kvůli tomu do Prahy, a musel to z ní vylámat. Nám, kteří si ji nechali posílat na účet, však "omylem" zapomínala peníze posílat, neposílala ani výplatní pásky. Jedny celé prázdniny jsme doma žili o chlebu se sádlem, protože na chleba jsme měli a sádlo dostali.

Dnešním lidem, zhýčkaným počítači, je třeba připomenout, že ani banky jimi tenkrát nebyly vybavené. Dnes už někdo sotva uvěří, že vrcholem informačních technologií bylo něco takového, jako

Když jsem pak z mzdové účetní konečně vylámal výplatní pásky, šel jsem se zeptat na stav svého konta, ale úřednici jsem je neukázal. Mrkla na obrazovku a řekla, že tam nic nemám. Řekl jsem jí data, kdy byly výplaty odeslány, znovu se podívala, ale zase nic. Teprve tehdy jsem jí ukázal výplatnice, znovu se podívala, a jo, je to tady! Bohužel jsem tehdy ještě neměl úplně zpracované odpuštění a nebyl jsem si jist, zda mám jako křesťan právo udělat slečně průšvih. Dnes bych už kvůli ostatním majitelům účtů neváhal. Byla to normální zlodějka. Ale hned, jak se trh s finančními službami liberalizoval, jsem přešel k jinému ústavu. SR se té zhulené účetní ale nezbavovala dlouho, takže jsem občas pracoval vlastně zadarmo.

Sbor v Liběchově byl v mnoha ohledech zvláštní. Především byl složen ze samých přistěhovalců. V široké diaspoře jsem měl jen dvě tradičně starousedlické obce. Všechno ostatní byli lidé ze všech možných koutů Československa, včetně Zakarpatské Ukrajiny. Kurátorkou byla například slovenská Maďarka. Rád bych někdy něco o těchto lidech sepsal, ale bohužel ne tady, protože to by bylo na mnoho stran vyprávění. Zakladatelem sboru byl bývalý učitel, který si po příchodu do Liběchova z Jižních Čech, veden snad svojí afinitou ke školským zařízením, vyhlédl opuštěnou bývalou matiční školu české menšiny v tomto německém prostředí za sídlo sboru. Mělo to své výhody i nevýhody. Komunistům pod nosem se mu podařilo krátce po puči ustanovit zde samostatný sbor s vlastním farářem. Dělali na něj nátlak, aby školu odevzdal "dobrovolně" jako "dar" státu, že jí je prý víc potřeba na poštu, ale odolal. Byl dost paličatý, což ale nebylo vždy dobře, jako v tomto případě. V době, kdy jsem tam přišel, byl sbor v krizi. Staršovstvo se skoro nescházelo, biblické hodiny a jiné aktivity se nekonaly vůbec a bohoslužby byly občas pro neúčast zrušené. Poslední farář opustil sbor teprve půl roku před tím a seniorát počítal s jeho zrušením. Tedy i tady jsem trochu narazil: někteří seniorátní funkcionáři se cítili být dotčeni ve své ješitnosti tím, že si sbor kazatele proti jejich odhadům přece našel. Ale dostalo se mi i podpory. Jako diakon jsem nemohl působit na sboru samostatně. Mým administrátorem byl mělnický farář a pozdější senior Jan Opočenský. To byla další velice šťastná věc v mém nástupu do duchovenské služby. Byla to vynikající podpora, opora, inspirace a pomoc. Přátelíme se dodnes, i přes náš odchod z ČCE. Mockrát také mojí rodině jeho rodina pomohla. Přijal jsem od něj i spoustu dobrých rad. Hlavně to však byli snad jediní křesťané, kteří si nepotřebovali postižení mé ženy a naše manželství nějak vysvětlovat.

Tou první okolností ovšem byl právě ten nástup na sbor během dokončování studia. Jednak jsem tou dobou ještě dořešoval ty zmatky ve víře a zároveň se učil sborové práci. A to vše bylo rámováno permanentním studiem. Studium se tak i po dokončení fakulty stalo pevnou součástí sborové práce. Tady je třeba se pozastavit nad jednou obsesí evangelického duchovenstva: má neustále pocit, že theologická práce na sbor nepatří. Dokonce to jde tak daleko, že na ETF UK padají opakovaně návrhy na rozdělení studijních programů na praktické a theoretické. Jeden program by připravoval faráře, druhý fakultní knihomoly. Záludnost je právě v tom oddělování theorie od praxe. Už za studií bylo cítit, že pro valnou většinu studentů není fakulta zdrojem poznání, ale jen nutnou překážkou k dosažení duchovenského postu s pochopením, že nějaká taková komplikace být musí, aby se nemohl farářem stát kdokoliv, ale na druhou stranu je pro praxi to studium k ničemu. Ne jen hebrejštinu, jak prohlašoval onen farář. Většina farářů nakonec řekne, že to celé studium k ničemu nepotřebovali. Po zavedení vikariátu v ČCE, kdy adepty farářství vedou mentoři, slýchají na úvod praxe od svých mentorů jejich svěřenci: "zapomeň na všechno, co ses na fakultě naučil". Ale praxe bez theorie není, a obráceně to platí rovněž. Jde spíš o pokus čím dál víc odsouvat akademické theology do gheta. Duchovenstvo této církve si pěstuje obsedantní pocit, že theoretická práce je mařením času. Správný farář totiž nikdy nemá na nic čas. Ani na práci. Ovšem kdyby brali váženě tzv.

Práce na dokončování studia, příprava závěrečné práce na téma "

Ale musel jsem se naučit i další dovednosti, která je duchovenstvu jinak cizí: pečlivému plánování a organizaci. Jeden ze zdrojů permanentního neklidu a pocitu přezaměstnanosti je ve skutečnosti chaotičnost. Když naházíte věci do kufru, budete ho mít přeplněný, i když se vám do něj nic nevejde. Když si věci pečlivě srovnáte, dostanete tam i dvoj až trojnásobek toho, co se vám tam nevešlo. Stejné je to i s časem. Bylo mi od počátku jasné, že nemá-li mi sbor v tak zoufalé situaci chcípnout pod rukama, musím o něj intenzivně pečovat. Ale také musím pečovat o své studium a v neposlední řadě o rodinu. To byla právě jedna z těch dobrých rad Honzy Opočenského. On měl velkou rodinu, a na rozdíl od jiných farářů se nechlubil okázale tím, jak ji zanedbává. Řekl mi, že moje rodina je stejný úkol od Boha jako sbor, a že se nemám dát strhnout kecy ostatních farářů k tomu, abych je v tom napodoboval, jak na svoji rodinu pro svoji důležitost kašlou. Ostatně je to i proti Bohu samotnému (1Tm 5, 8 - tzv. Pastorální epištoly význam péče o rodinu u církevních funkcionářů zdůrazňují). Společenský tlak na toto pokrytectví, neustálé předhazování, že je to divné, že mám tolik času, by byly bez takového povzbuzení určitě těžké.

Faráři milují stereotypy. Mají pocit, že jim dávají vševědoucnost, jako ovoce v ráji. Jeden z těch stereotypů je představa, že míra práce na sboru je přímo úměrná počtu členů. Řečeno slovy jednoho farářského, a dokonce seniorského, osla: "na velké sbory chodí faráři pilní, na malé leniví". Ne jen, že si těžko člověk může (až na výjimky, na ty

První, co bylo jasné, byla potřeba vnést do borového života řád. Nesmělo se stávat, že by se lidé nesešli, že by se staršovstva nekonala a podobně. Napřed jsem zavedl pravidelné schůzky starších, a najednou to šlo. Když se vědělo, že vždy ten a ten den v měsíci je staršovstvo, lidé s tím počítali. Stejné to bylo i s biblickými hodinami. Napřed jsem je zavedl opatrně jednou za měsíc, ale lidé v tom měli zmatek, kdy to má přesně být. A tak se konaly každou středu. Paradoxně byly navštěvovanější, než bohoslužby. To bylo ovšem dáno i tím, že jsem oživil činnost v kazatelské stanici. Ke konci mého působení se povedlo i obnovit dvě dávno zaniklé kazatelské stanice.

Začal jsem i chodit po místních školách na besedy. Pochopitelně jsem z toho žádné davy do kostela nepřivedl, ale ziskem je i to, že člověk mladým lidem něco o víře řekne. Kdo ví, jak to zpracují? Zavedl jsem i nástěnku na obecní vývěsce a pravidelně nabízel školám vyučování evangelického náboženství. To se ale vyučovalo jen ve Výchovném ústavu, který byl naproti. Psal jsem o tom i do Českého bratra a měl o tom besedu v Humpolci na pozvání Křesťanské služby (cestou domů jsem našel na Hlavním nádraží v Praze kluka na útěku). Ale lidé v církvi (ne ve sboru!) to nechápali: co z toho budeme jako církev mít, ptali se. Společnost, a to především církevní, byla tehdy prosycena liberálně ekonomickými moudry Václava Klause, a i církev, sbor, chtěli řídit jako firmu: nabídka, poptávka, rentabilita. Že se obchodní a průmyslová logika na církevní život aplikovat nedá, to nikdo nechtěl slyšet.

Před revolucí se hodně volalo po odluce státu a církve. Ale potom si najednou všichni uvědomili, že by to pro církev znamenalo shodit dětské botičky, dospět, a starat se o sebe sama. Církví projela vlna nervozity. Na jednu stranu všichni tušili, že to jednou přijde, ale současně se toho zalekli a snažili se na to nemyslet. Stále jsem slyšel: "raději o tom nemluvme, ani o restitucích církevního majetku. Stát nám to stejně nevrátí, takže bude muset platit, a buďme rádi, že je to tak". Také se mi nelíbil vztah našich sborů k zahraničním partnerům. Většina sborů své partnery, zejména německé, dojila naprosto nestydatě. Mluvil jsem občas o tom, že se musíme už postavit na své nohy a ne všude žebrat, začít pracovat na samofinancování, ale opět jsem slýchal: "přistaň nohama na zemi! Toho nikdy nebudeme schopní, a Němci mají máslo na hlavě, ti budou platit pořád." Současně se ovšem začaly dělat jakési přípravy na odluku, ale hodně zmatené. Motivované víc strachem o koryta, o koryta pro ty správné lidi, než snahou zaopatřit potřebné sbory. Mezi ně patřily pochopitelně takové, jako byl ten můj. Sbory se zalekly, že by se musely starat o ty slabé, a faráři se začali bát, že je jich nějak moc. Ať je hodně kapustičky a málo slimáčků! A tak se rozjela diskreditace malých sborů a současně o sobě začali faráři šířit pomluvy až hanba!

V Poděbradském seniorátu se jeden agilní farář pokusil rozčlenit sbory podle "bonity" na seniorátní zlato, stříbro, nesoběstačné sbory, které je ze strategických důvodů třeba udržet, a dvě kategorie sborů, určených k postupnému zániku: na ty, kterým se sloučení s jiným sborem doporučí (sem spadl Liběchov), a na ty, kterým se to přikáže. Možnosti vzájemné pomoci mezi sbory se vysmál: "no jo, vona ta solidarita je dobrá věc, vždyť zlikvidovala i komunismus." Byla to samozřejmě pitomost, komunismus nedoplatil na solidaritu se slabšími, ale lidem se to líbilo. Dokud ovšem nezjistili, že i jejich sbory jsou považovány za odpad seniorátu. Návrh tohoto faráře přijat nebyl, jen "vzat na vědomí", což se tento snažil interpretovat jako přijetí, ale to mu bylo hned vyvráceno. Přesto napsal do Českého bratra, jak seniorát jeho návrh s nadšením přijal. V jiném článku otevřeně psal o malých sborech jako o parazitech.

Tentýž se také pokusil normovat práci faráře, aby se těm líným ubralo z platu a dalo těm pilným. Kritéria bral z běžného provozu a počtu členů, přitom třeba na přípravu biblické dal deset minut, protože nikdo přece nedělá exegesi, jak se to učí na fakultě, všichni si jen přečtou text a k tomu nějaký komentář. Ale s tím už neprorazil. Ovšem tady začala posilovat v ČCE tendence odporu vůči všemu, co "dělá problémy". To bylo v ČCE prakticky vždycky, ale tady to dostalo jakýsi světonázorový rozměr. Sbory, které byly chudé, byly problém, proto pryč s nimi. Objevovaly se velmi bizární tvrzení, jako že sbory, které vznikly v Sudetech, jsou vlastně kořistníky po vyhnaných Němcích, nebo sbory, které vznikly po roce 1948 vlastně musely vzniknout díky kolaboraci s komunismem, a proto pryč s nimi. Byly to právě dost chudé sbory, ale místo zájmu o jejich podporu a oživení přišlo úsilí o jejich likvidaci, aby neodsávaly mízu těm starým, dobrým a velmi často bohatým. Jen pár bohatších sborů si vzalo patronát nad nějakým potřebným. V Poděbradském seniorátu se stalo mantrou, že pomoc slabým sborům je jen prodlužováním jejich agónie. A tak se rozjel program sborové euthanásie.

Aniž bychom si toho včas všimli, odpor k slabým sborům se začal transformovat v odpor k slabým či za slabé považovaným lidem. Na prvém místě vyklíčil v ČCE až odpudivý

Ale problematičtí začali být i lidé s nějakým postižením. Jako objekt "péče", předmět rozněžňování se nad knihami o utrpení a z toho plynoucí povznášení se, to ano. Ale jinak člověk s postižením děsil vůdčí osobnosti jako potenciální zdroj problémů. Navíc tu byl ten stud, aby si snad někdo nemyslel, že křesťanství je pro postižené, a ne pro mladé, zdravé a silné. Mládí a zdraví začalo být pěstováno jako výkladní skříň církve. Za staré a postižené se církev styděla. Pochopitelně ne jen ČCE. Také, když si církve začaly vytvářet webové stránky, jedna z náchodských církví měla dlouho na úvodní stránce fotku dětí, které radostně vybíhají z nějaké školy, což mělo budit dojem, že takhle mladá je ta církev. Ale já mluvím teď o své bývalé církvi. Zatím co jsem se tedy snažil oživit Liběchovský sbor a zachránit ho před likvidačními plány seniorátu, aniž bych to tušil, sám jsem se se svojí rodinou dostal do hledáčku nerudných "bratří" a "sester", kteří začali naše manželství řešit.

Bývalý sborový dům v Liběchově (2006)
Bývalý sborový dům
v Liběchově (2006)

Náš starší byl  ovšem rafinovanější. Některé ženy měly například 2-3 karty. Když se vdaly, jejich starou kartu dál vedl, jako samostatnou, když se rozvedly a vdaly podruhé, měl dalšího člena navíc. Krom toho byl zdatný genealog a velice vtíravý, takže se mu z jedné úřednice podařilo vymámit dokument, který mu do ruky vůbec nepatřil: seznam voličů. Z něho si vypsal všechny, u nichž odhalil nějakého evangelického předka, dále nositele typicky evangelických jmen, jako Šímy, Šimsy a tak dále. A také všem posílal salární složenky, mně potom chodily výhružné dopisy od takto dotčených osob. Měl jsem tam praktikující katolíky, či dokonce předsedu buňky KSČM ve Štětí! Jo, a také nerušil karty zemřelých. Dost jsem první rok cestoval po diaspoře a dával to dohromady, kdo skutečně je a není evangelík. Jedna paní byla například mým příchodem zaskočena. Prý už kdysi vystoupila ze sboru, ale tento starší a senior jí osobně navštívili a uprosili, aby nevystupovala, že jí slibují, že nebude muset nic platit, a ani za ní nikdo nebude chodit. Tak jsme namístě sepsali její vystoupení ze sboru, protože nač udržovat takovéhle členství? Oficiální kartotéka, prohnaná počítačem, pak odhalila spousty duplicit. Počet členů se mi tak náhle smrsknul na polovinu. A tím nastal další problém.

Když máte odpis členů ve výročních výkazech, musíte uvést, zda to bylo výstupem, úmrtím či přestěhováním, nebo přestupem do jiné církve, ale na rušení falešných členů tam pochopitelně kolonka nebyla. Musel jsem do poznámky uvést, že jde o stav po revizi kartotéky. Bylo ticho po pěšinách, ani náš tehdejší senior mi k tomu nic neřekl a normálně to přijal. Jenže najednou se ke mně začali lísat faráři, kteří doposud netušili, že existuji, a moc toužili si se mnou popovídat, o ženě, že čekáme dítě .... Nakonec vždycky došlo na "praktické rady" staršího kolegy: "víš, odepsat tolik členů najednou, to nejde, to se tak nedělá. Jak by to vypadalo? Prostě, když už se něco takového stane, jeden rok odepíšeš jednu desítku, další za rok a tak dále." Nebyla to samozřejmě jejich osobní iniciativa. Ale senior mi nemohl oficiálně radit, jak falšovat sborové dokumenty. Já se zachoval správně i podle církevních řádů. Ale i tak si, ne na mě, ale na seniora došlápli na SR. Musel do Prahy a vyčinili mu, ať s tím Dvořákem něco udělá. On to pak podle zásady padajícího hovna předal kolegům: pár si jich sezval a dal jim tajnou instrukci, aby "s tím Dvořákem něco udělali" oni. Ostatně pro toho, kdo se spokojí pouze se statistickými přehledy, to vypadalo takhle: než přišel Dvořák, Liběchov = cca 300 členů; nastoupí Dvořák, Liběchov = cca 150 členů. Jaké představy to vyvolá v omezených myslích, to je nasnadě.

Možná právě takové spekulace se stanou o mnoho let později materiálem, z něhož choré mozky uvaří neuvěřitelně stupidní guláš pomluv. Nikomu nedojde, že jsem početní stav ve skutečnosti nesnížil, jen uvedl na pravou míru. Nejde "jen" o poctivost, ale i o praktickou potřebu znát skutečný stav a potřeby sboru, na kterém působím. Celé ČCE by prospělo, kdyby se přestala opájet svými sny, pohlédla pravdě do očí a začala myslet realisticky. Ale právě to je tabu. Pokud kdokoliv upozorní na nějaký problém, hned se zvedne vlna hlasů, které budou kritiku překřikovat, že problém není, naopak, o Vánocích byla krásná besídka. Jestli má někdo problém, je to jen jeho soukromý problém. Že se mi naopak spíš povedlo vrátit k aktivní účasti mnoho lidí, oživit řádný provoz ve sboru, v dosavadní kazatelské stanici, a ještě oživit dvě další, dávno vyhaslé, to už z těch statistik nikdo nevyčte.

Když už se zpětně ohlížím za svým životem v ČCE, musím konstatovat, že v ní bylo vždycky něco divného. Dnes bych to nazval paranoiou. Jak už jsem se několikrát zmínil, vždycky člověk cítil dvojvrstevnatost členství: někteří členové prostě byli "naši". Ti ostatní, no, tak to si musí každý domyslet sám. Asi by bylo na doktorát ze sociologie fungování tohoto spolku propátrat. Tradičně se tato dychotomie vysvětluje vlivem silných, tradičních, rodů a jejich vzájemným soupeřením. Asi tam to někde začíná, navíc posílené tím, že se před těmi sto lety, kdy ČCE nevznikla, nýbrž se slila ze dvou reformačních proudů, slily i klanové spory z obou proudů, a ještě se pustily do sebe. Jenomže tyto rody ve své většině už upadly. Zůstalo jich pár, protože jejich potomkům se za dob komunismu už nevyplácelo trvat na svém členství, anebo jednoduše byli sebevědomější, když nevěřili, tak poctivě přestali s církví komunikovat. Jejich zbytky tím získaly větší vliv, ale současně se cítí ohroženější, zejména vlivem "náplavy" z venčí. ČCE je tradičně nemisijní církví. Není to jen tím, že po

V klimatu takové nedůvěry jsem žil vlastně od svých tří let, kdy jsem do kostela poprvé přišel, jen jsem si to napřed neuvědomovat a pak i vědomě přezíral. Jen babička z máminy strany byla z takového helvétského sboru, ale ten do těchto půtek nikdy nevstupoval. Všichni ostatní jsme byli proselyté. A tu a tam nám to bylo dáno pocítit. Na druhou stranu jiným náplavám se s těmi strukturami spojit nakonec daří. Jak, na to jsem nikdy jednoduchou odpověď nenašel. Jisté je, že s vyznáním tohoto spolku to nic společného nemá.

Za časů tzv.

Největší bizár se odehrál v mém mateřském sboru. I když jsem nikdy nebyl vedoucím mládeže, vzhledem k mému angažování v době rozkladu mládeže mě tak mnozí vnímali a když bylo něco potřeba, obraceli se na mě. Tehdy sborová sestra páchala nějaký úklid ve sborové kanceláři a požádala mě (za přítomnosti faráře!), abychom s mládeží odnesli nějaké bedny s papírem do sběru. To jsem také ochotně zařídil. Následně mě několik starších vyhmátlo mimo oficiální chůzi staršovstva a obvinili mě, že jsem zlikvidoval sborový archiv. To mě zaskočilo, protože ani nevím, kde sbor archiv měl. Bylo to koncem 80. let, kdy již docházelo k uvolňování a režim sem tam nějakou věc církvím vrátil. Sboru byl kdysi zabrán a zbourán činžovní dům, který sousedil s ÚV KSČ, a starší se obávali, že teď sbor nebude moct nárokovat odškodnění, když se ztratily dokumenty o jeho vlastnictví. Vysvětlili mi, že to byly právě ty bedny, které jsme s mládeží odnesli do sběru. Řekl jsem jim, že jsem nezkoumal, co v nich bylo, že nás sborová sestra požádala, abychom ten starý papír odnesli do sběru, když všichni zaúpěli: "to nevíš ty vole, že je to stará estébačka, že ten její syn (student bohosloví, dnes farář) je tak blbej, že by bez tlaku z StB vůbec nedostudoval?" řekli, jako by snad tato informace byla součástí Apostolica. Jak bych to mohl vědět? Můžu vědět, že sbor zaměstnává jednu ze sester ve sboru, když ji podezřívá, či dokonce obviňuje, ze spolupráce s StB? A i kdyby, mohl jsem za to být odpovědný já, když si ji tam nasadili oni? Ale právě to je něco podivného v klimatu ČCE: všichni tam "něco vědí", rozhodují sice "pobratrsku", ale v jejich nitru se vaří něco jiného. Tahle paranoia mi byla vždy podezřelá. Stalo se mi také, že (jak jsem byl znám svými kontakty s charismatickým hnutím) mi nějaký hoch najednou řekl, že se byl v těch Holešovicích také podívat. Když jsem se ho ale zeptal, co tomu říká, připitoměle se, jako nějaký spiklenec, uchechtl se slovy: "no, to se mě budeš muset ptát trochu chytřeji, jestli ze mě chceš něco vytáhnout." Každý si hrál na odbojáře, každý dělal, že něco ví a nepoví. Ale v podstatě všichni nějak kolaborovali s panujícím režimem. Tehdy mě napadlo, že jestli jednou praskne, kdo skutečně udává, určitě to bude někdo, o kom to nikdo ani netušil. Když k tomu došlo, skutečně mnozí, kdo byli podezíráni ze spolupráce, se v seznamech nenašli. Zato leckteří jiní ano. Ale k udávání nakonec nebylo nutné podepisovat žádné vázací akty, takže podezření zůstala.

Ale nyní k tomu klimatu v ČCE. Nebylo to tam tak zlé, jako v jednom baptistickém sboru, kde jeden k druhému nešel na návštěvu, dokud se nevyptal jiných členů sboru, zda nevědí o nějakém jeho hříchu, aby se nepošpinil. Je tam však určitá, velmi vlivná, vrstva do sebe uzavřených lidí. Já si to moc neuvědomoval, nebo snad ani nechtěl připouštět. Byla to moje církev, chtěl jsem, aby byla opravdová, a tohle tam nepatří. Ale zpětně vzpomínám, že byli lidé, faráři i laici, ano, dokonce i jejich děti se tak chovaly, na které se nesmělo promluvit, pokud jste nebyl z "jejich kruhů". Prostě jste někoho třeba jen pozdravili, on se vyplašeně začal rozhlížet, kdo to, co to, co si to dovolilo na něj promluvit, zda se kontaktem s tímto stvořením před ostatním nezkompromituje? O to jde evangelíkům nejvíc: jak co vypadá, působí a co si o tom řeknou druzí. Vzpomínám na velice zbožnou studentku bohosloví, věčně nedůvěřivě zamračenou a odbývající jakékoliv pokusy o rozhovor, jako by se bála nějakého svodu. Dnes je z ní naopak farářka s permanentně nepříčetně radostným úsměvem, ale opět absolutně neoslovitelná. ČCE je zkrátka rozvrstvena do spousty spolků, které k sobě vzájemně přistupují nedůvěřivě, neustále jsem narážel na to, že když se stýkám s jedním, nemohu se stýkat s někým jiným. Proč? Jsem přesvědčen, že ani členové těchto spolků to sami netuší. Pokud chce být člověk plným členem ČCE, musí ho některý z těchto spolků akceptovat. Ale já tohle odmítal, snad jsem ani nechtěl věřit, že to tak je. Pokud jsem na to narážel, vysvětloval jsem si to tím výše popsaným strachem z udavačů. Kdyby to byla ale pravda, muselo by to s pádem komunismu přestat. Ale ono to nabralo na ještě větší síle.

Na liběchovský sbor jsem nastoupil s podmínkou, že dostuduji, udělám si farářské zkoušky (tehdy mohl po studiích člověk nastoupit jako vikář a zůstat jím do smrti, nebažil-li po vyšších funkcích) a nechám se tam zvolit jako farář. Roku 1995 jsem podmínku splnil. Odevzdal práci o hodném a nehodném přijímání Večeře Páně, zvládl všechny chybějící zkoušky na ETF UK. Cesta k farářskému titulu byla poněkud zamotaná, což se mi v pozdější době vymstilo.

Adept farářství musel až do té doby vypracovat práci na nějaké téma. Synodní rada už ale toho měla asi dost, navíc se očekávala změna: po vzoru německých lutherských církví i ČCE zavedla nový model, kdy kandidát na kazatelský úřad napřed musí rok působit na sboru pod vedením faráře - mentora. Na základě mentorova doporučení a osvědčení ve službě, jakož i nějaké té práce, pak SR rozhodla o (ne)udělení dekretu volitelnosti za faráře. Titul vikář tedy změnil svůj význam, proto všichni (a to většina duchovenstva), kteří celá léta fiškusovali jako vikáři, byli vyzváni, aby koukali avancovat na faráře, nebo po zavedení nového řádu klesnou na úroveň diakonů, tedy jáhnů. V tu dobu se tedy Smetanova SR zalekla, že bude zavalena pracemi těchto fiškusů. A tak, když jsem za synodním seniorem došel s žádostí o téma farářské práce, s úsměvem mi sdělil: "bratře, SR rozhodla, že vy, kdo jste dostudovávali jako kazatelé na sboru, žádnou práci psát nebudete, protože jste jich psali při studiu dost a praxi také máte, takže s vámi uděláme jen pohovor". A tak se nás sešla parta čerstvě vystudovaných diakonů na SR, kde nás přivítali hezky ustrojení a usměvaví členové SR, bratří i nějaká ta sestra, mile si s námi popovídali, hlavně o tom, jestli si myslíme, že to studium bylo pro výkon duchovenské služby vůbec nutné, a pak nás vyhnali na chodbu, kde jsme čekali. Dveře na SR mají sice polstrování, i tak jsme zaslechli až na chodbu neskutečný řev, jak tam ti slaďouškové na sebe řvali. Pak to utichlo a šli jsme dovnitř. Po tom řevu jsem čekal, že uvidím zpocené zápasníky s natrženými oděvy a monokly pod očima, ale zase tam seděli ti usměvaví strejcové a tetky a věčně zubící se Smetana nám oznámil, že jsme všichni prošli, a rozdali nám dekrety volitelnosti za faráře. Někdy bych se rád dozvěděl, kvůli komu či čemu tam ten řev byl, ale to už se asi nikdy nedozvím. Někdo odhadoval, že nejspíš kvůli jednomu z nás, dosti nevýraznému nositeli maďarského příjmení.

Tím byla moje podmínka splněna a já mohl podstoupit volbu za faráře. To jsem také udělal, byl řádně zvolen, potvrzen SR, ale zamítnut seniorátním výborem, který mezi tím začal uplatňovat onen neschválený, přesto aplikovaný model, podle kterého mají malé sbory jako liběchovský zaniknout, splynout s nějaký větším a proto už nesmějí mít faráře. Smetana na SR mi sice sliboval, že se postará, aby Liběchov ani po mém odchodu nepadl, ale nevím, jak by to chtěl zařídit. Od počátku šlo o plané sliby a věděli jsme to oba. V ČCE vždy platilo, že slibem nikomu neublížíš. Já tedy splnil podmínku, kterou mi dal seniorát při nástupu na sbor, ale seniorát svou část slibu nedodržel.

Měl jsem tehdy hodně "statečnou" vizi, že bych jako na sboru zůstal bydlet, našel si práci jinde a o sbor duchovně pečoval dál. Nebylo by to nemožné. Už tehdy jsem souběžně učil němčinu na několika školách v obci. Ostatně pedagogické zkušenosti jsem bral už jako student bohosloví, kdy jsem jezdil učit němčinu do Lysolají u Prahy do tamní Osvětové besedy. Nebyl jsem vzdělán, ale pedagogickou a speciálně pedagogickou problematiku jsem sledoval. Takže byla tu i tato možnost. Jenomže se na nás začaly valit domácí tragédie: čekali jsme druhé dítě a přišli o ně, do toho se ukázalo, že tchýně umírá na rakovinu. Po její smrti to tam na manželku začalo padat a tak jsem nakonec, s pocitem, že sbor zrazuji, kývnul na nabídku, kterou jsem už jednou odmítl, kandidovat na půl úvazku jako farář v Bohuslavicích nad Metují a zároveň se ucházet o poloviční místo učitele etiky na Evangelické akademii (EA) v Náchodě. Měli jsme Liběchov hodně rádi, ale tato epizoda skončila a my se posunuli dál. 

Instalace v Bohuslavicích (1997)
Instalace v Bohuslavicích
(1997)

Do těchto končin mě pozval hronovský farář Jaromír Strádal, který místní EA založil. V době, kdy jsem tam přišel, už byl ale na odpočinku v církevním zařízení ve Rzích, kterému se podle nedaleké vesnice říká Tis. Byl to můj spolupracovník z SZP, ale také trochu podivín. Možná dobře tak, protože by se asi nepouštěl do tolika aktivit. Ale jak už to tak bývá, ty byly většinou dost nedomyšlené. Něco jsem o tom napsal i do Evangelického kalendáře pro rok 2002. Tady to rozmazávat nebudu. Jen tolik, že už v Liběchově jsem věděl, že v náchodské EA něco smrdí, že jsou tam problémy s ředitelem, ale to mi Strádal zamlčoval. A zamlčoval mi i jiné věci, takže jsem tam z počátku lítal jako trdlo v pytli.

Jednání na EA bylo pozitivní, měl jsem se dostavit k podpisu smlouvy. Strádal řekl, že mě tam dovede. Místo na EA mě ale odvedl na Městský úřad k jakémusi úředníkovi, že tam mám na půl úvazku nastoupit. Ten úředník o tom na rozdíl ode mě něco věděl, ale bylo mu to blbé, protože to něco, co si dohodli, nějaké místo pro mě, už neměli. Já na to koukal jak blázen, protože jsem měl nastoupit na EA a ne na MěÚ. Strádal na mé otázky jen odsekl, že je to jen prozatím, než se to vyřeší na EA, a jeli jsme zpět na bohuslavickou faru, kde jsme se zatím zabydlovali. Za pár hodin přijel nanovo, že už se to vyřešilo, a tak jsme nakonec na tu náchodskou EA dorazili a smlouvu podepsali na dobu neurčitou. I to sehraje později fatální roli.

Když jsem tam nastoupil, kde kdo se mnou spojoval různá očekávání. Někteří, že se mi povede tehdejšího ředitele odtamtud dostat, jiní, že mu naopak pomohu situaci ustát. Byla to jiná doba, studovali tam ještě studenti zakladatelé, kteří ke škole víc lnuli. A proto se jich podivné kroky ředitele dotýkaly osobně. Ale SR klasicky nechtěla o žádných problémech vědět. Já jsem nebyl hotov s tím, na kterou stranu se dát. Vždy se napřed důkladně se vším seznámím, než někomu uvěřím. Ale že je ředitel divný, to jsem cítil už od prvního vstupu do EA. Ty divné šachy s mým nástupem má podezření jen posílila. Ovšem stále jsem nevěděl, co se to tam vlastně doopravdy děje. Nastoupil jsem ale hned na začátku jarních prázdnin, takže jsem vlastně týden neměl se školou kontakt a mohl se věnovat nástupu na bohuslavický sbor. A zatím si ředitel podtrhl svoji židli pod sebou sám. Pokusil se totiž neslanosti nemastnosti vedení zřizovatele zneužít a školu si převést do soukroma. A bylo by se mu to podařilo, jenže agilní sekretářka se zástupkyní ředitele (která dostala mezi tím výpověď), to jely do Prahy řešit. Tam sice vítězily tendence raději mu tu školu nechat, ať se zbavíme problémů. Ale obě ženy podpořily menšinu těch, kteří spíš z ješitnosti než ze zodpovědnosti nechtěli ustoupit. A tak jsem po prázdninách nastoupil do školy, kde už ředitelkou byla ona vyhozená zástupkyně, a kde vládla nadšená atmosféra, jaké vznikají po vyhrané revoluci.

Bohuslavický kostel a modlitebna (2005)
Bohuslavický kostel
a modlitebna (2005)
Pokud jde o bohuslavický sbor, tak tam to bylo celkem fajn. Věkový průměr ne o mnoho nižší, než v Liběchově, ale v lepší kondici. Byl víc homogenní, ne tak diasporní, ale až na nesourodou kazatelskou stanici v Opočně, hodně tradiční. Spousta věcí tam jednoduše fungovala, ačkoliv to stálo na velmi starých lidech. Dokonce i náš příjezd byl velmi milý. Zatím co do Liběchova jsme se museli pracně nastěhovat a celou faru upravit a vybavit, když jsme přijeli do Bohuslavic, bylo vymalováno, zatopeno, náš nábytek rozestavěný tak, jak jsme ho chtěli mít, ačkoliv nikdo ze sboru o tom nevěděl. A čekala nás i večeře: jak jsme později zjistili, bohuslavické párky byly pojem po celém okrese. Sbor měl dokonce i dva předčitatele, varhaníka a i v kazatelské stanici varhanici. Oba muzikanti byli na velice špičkové úrovni. Vzpomínám, jak jsem varhaníka bratra Šitinu pochválil za jeho hru, a on to skromně odbyl: "ne, ne, já moc hrát neumím. Jen na akordeon, saxofon a trochu na klarinet." Později jsem zjistil, že hrál v jednom big bandu. Na akordeon hrál i bratr Bednář, kurátor a předčitatel. Ten také četl vždy ohlášky, a připravoval se na to svědomitěji, než leckterý farář na kázání. Rozhodně nesmím zapomenout na druhého předčitatele, bratra Černého, který byl velmi svědomitým účetním sboru. Jejich aktivity bylo potřeba, protože jsem zde byl jen na poloviční úvazek, i když ta polovičatost spočívala jen v tom, že jsem jednou měsíčně nekázal. Bohoslužby i biblické se tu konaly pravidelně, s průměrnou návštěvností okolo 20 lidí ve sboru i v kazatelské stanici. A tak jediné, co jsem zde zavedl, byly biblidké hodiny v opočenské kazatelské stanici.

Měl však i něco společného s Liběchovem, a to sice to, že i on už byl svým seniorátem odepsán. To, že měl svého faráře, byl důsledek paličatosti bratrů Strádala a Bednáře. O tom jsem neměl z počátku ani tušení. Na rozdíl od seniorátu Poděbradského to ale v Královéhradeckém skousli. I tady byl však problém s kartotékou. Farář, který ji dostal po odchodu mé předchůdkyně na starosti, mi ji nikdy nepředal, a čert ví, kde vůbec skončila. Onen kolega mi ji chtěl předat ne jen tak, že mi ji někde mezi dveřmi strčí do rukou, chtěl, aby to mělo štábní kulturu, ale za celých 10 let, po která jsem tam působil, si nenašel čas. S tím už jsem si však poradit uměl, takže brzy jsem měl v počítači kompletní kartotéku svoji, dokonce jsem se dostal i přibližně na stejný počet členů, jaký sbor udával, takže problém s odpisy členů nenastal.

První kontakt s kolegy v seniorátu byl také skvělý. Že od nich jednou zažiju hnusný podraz, to se nedalo z ničeho vyčíst. Dokonce nás kontaktovali hned po první noci strávené na faře, že je pastorálka, ať přijdeme (tehdy jsme byli tři) na oběd. S některými jsme se začali i blíže kontaktovat. Avšak krátce před tím po ročními vikariátu v Hořicích nastoupil do Hronova nový farář, Michal Kitta. Právě od něj začalo vycházet veškeré nepřátelství ne jen vůči mé osobě, ale dokonce i vůči mé rodině. Bylo to podivné. Skoro nikdy jsme neměli rozepře názorové či něco podobného. Stal se osvědčeným věšákem na funkce v seniorátu, velmi rychle konseniorem a z této pozice měl na starosti i EA. A právě v této pozici mi najednou šel po krku jak satanem posedlý. Dokonce jsme fakultu ukončili stejně, ačkoliv on nastoupil později. Neznali jsme se, na fakultě jsme se míjeli, jen jednou mi ho jeho první manželka představila na chodbě jako svého nastávajícího. Takže ani z minula mezi námi nemohlo být něco v nepořádku.

Na EA jsem učil z počátku, a potom hlavně, předmět, který měnil název: začal jako "křesťanská výchova", v době, kdy jsem nastoupil, "etika", později "křesťanská etika" či "Křesťanství - křesťanská etika". Nikdy to ale nebylo "náboženství", což je pro další události důležité. Ať už se předmět nazýval jakkoliv, vyznačoval se vždy jednou věcí: neměl žádný obsah, žádné (jak se tehdy říkalo) "osnovy". Dnes by se řeklo cílové kompetence nebo tematický plán. Tehdy byl chaos i ve školství, takže to celkem prošlo. Když jsem se však ptal na SR, co se od předmětu očekává, dostal jsem oficiální odpověď: "to je jedno, něco jim tam povídej, hlavně, ať se jim ve škole líbí!" Také od děcek jsem dostal dost divné informace o tom, jak celá výuka až do té doby probíhala. Prý tam něco někdo vepředu plácal a oni si zatím dělali úkoly na jiné předměty. Vyučující se tam měnili jak ponožky, většinou místní faráři, protože všichni s oním problematickým ředitelem přišli do konfliktu, a buď (jak je u horkokrevných farářů zvykem) práskli dveřmi sami, nebo byli vyhozeni. Někteří z vyučujících si se studenty jen povídali, jeden je učil hebrejské písně. Mnozí považovali za skvělou náplň békat s kytarou s převážně nevěřícími studenty vyznavačské písně, za jejich mládí to přece fungovalo. Někdo, kdo si rozšiřoval kvalifikaci studiem psychologie, si na studentech zkoušel psychoanalýzu, jiný jim zase předčítal své povídky, jeden starší farář jim prý "něco vyprávěl o nějakých ovečkách". Když jsem se ptal studentů na hodnocení za takových podmínek, tak prý většinou dostávali od toho starého faráře jedničky, jen tak, pouze jedna studentka trojky, protože "se s ním furt o něco hádala." Ještě větší gag mi vyprávěla paní ředitelka, která jako zástupkyně ředitele vytkla jednomu z mých předchůdců (předčitatel povídek), jak u něj mohou mít všichni žáci jedničky, odpověděl jí, že "pro dobré je to odměna a pro ty špatné je to výraz mého hlubokého pohrdání." Formálně jsem tehdy pedagogické vzdělání neměl. To jsem si zajistil až po svém nástupu. Ale už tehdy mi bylo jasné, že takhle to dál nejde. A měl jsem to i theoreticky promyšlené. Mým prvním úkolem tedy bylo, dát tomu předmětu nějaký obsah a řády, tak, aby byl i pro nevěřící nebo jinověrce něčím přínosný, rozhodně žádnou věroučnou nalejvárnu, protože školní předmět určitě není vhodným prostředkem k misii. Už proto ne, že učitel má nad žákem jistou moc. A po tom, čím tento předmět byl před tím, naučit studenty, aby ho začali brát vážně, ne jen jako příležitost dělat si něco jiného. Aby to nebyl jen takový marx-leninismus na křesťanské škole. Snažil jsem se kvůli tomu vyvolat i jednání se SR, ale ta veškeré mé pokusy ignorovala.

Musel jsem napřed na druhé pololetí, kdy jsem v roce 1997 nastoupil, vytvořit na hlavní můj předmět i na ostatní, které jsem učil, nějaký provizorní plán, a pak přes prázdniny celou koncepci, kterou pak škola nechala schválit na MŠMT. S tvorbou vzdělávacích programů jsem měl zkušenost už z Liběchova, kdy jsem při přípravě hodin náboženství vycházel z katechetického díla

Atmosféra v církvi byla čím dál napjatější. Evangelíci se dělili na ty, kteří vážnost situace v církvi a společnosti nechtěli brát vážně, a těmi, kteří hned sahali k sekernickým řešením. Jedni pořád říkali, že žádná odluka nebude, že pro stát je výhodnější dál farářům platit platy, ale fakticky už se začala celá církev připravovat na budoucí odluku. Ale ne zodpovědně, nýbrž vyděšeně. Každý usiloval o to, aby hlavně pro něj dopadlo všechno dobře. První náznaky, že není nic jistého, nastaly v době Zemanovy vlády, která se, v čele s ministrem kultury Dostálem, snažila nahnat body u veřejnosti proticírkevním vystupováním. Především ministr Dostál zjistil, že stát sice musí farářům platit platy, ale už ne jiným církevním zaměstnancům, tedy vůbec ne vedení. A navíc jej prý nic nezavazuje ty platy valorizovat.

Ve většině církví zavládl lehkověrný optimismus, ale ČCE se výjimečně zachovala realisticky: zřídila personální fond. Každý sbor, který měl faráře, musel od té doby odvádět určitou částku jako příspěvek na jeho plat. Tomu neunikl ani sbor, který faráře neměl, protože se musel podělit o příspěvek se sborem, jehož farář ho administroval. Na jednu  stranu to hodnotím, jako prozíravé rozhodnutí. Ale bylo motivováno pouze snahou nahrabat finanční polštář. Chyběla tomu péče o slabé. Tady platilo Hitlerovo, že "slabé je třeba odseknout". Je třeba si uvědomit, že už tak podle počtu členů sbory odvádějí tzv. repartice - poplatky na chod seniorátu a ústředí. Vedle toho odevzdávají povinné i nepovinné sbírky oběma nadřazeným instancím. K tomu si platí veškerou režii a údržbu. Takže pro malé a chudé sbory, které jsou obětavě financovány důchodci (srv. Mk 12, 41-44!), to začalo být likvidační. Nezapírám, že liběchovský sbor (který mezi tím sloučili s jiným, osekali bohoslužby, takže lidé zapomínali chodit, někdy zapomněl i farář, až byl nakonec zrušen, budovu plundrovali bezdomovci, pak ji jako ruinu koupila od církve dcera jednoho církevního funkcionáře) by to určitě neustál. Tedy bez pomoci jiných. Ale právě o to šlo nejvíc: aby nám neperspektivní sbory, plné důchodců, nezůstaly viset na krku. Jeden farář se sklony k evangelikalismu a horlivý pěstitel osobní zbožnosti, když se zase mluvilo o potřebě mezisborové solidarity, si posteskl: "to je hrozný, jakmile si nějaký sbor pomůže k penězům, už se ho o ně snaží jiní připravit."

Nakonec tedy v podstatě celá církev přijala představu, že chudé a neduživé bude třeba pro další přežití církve utratit. To především zahrnovalo péči o "perspektivní" sbory. Hlavně o ty, kde je mládež. Mládež se stala předmětem kultu. Na jednom venkovském sboru se dokonce stalo, když se, jak už to tak bývá, veškerá omladina vydala na studia do Prahy, že místní farář, který vlastnil byt v Praze, opustil sbor a přestěhoval se do Prahy. Natvrdo řekl svým starším, že sbor se musí o sebe postarat sám, protože oni představují minulost sboru, ale ta mládež je budoucnost, proto se musí postarat přednostně o ni. Kdyby existovala v ČCE spolupráce, správný postup by byl, nasměrovat mládež ze sboru do některého z mnoha sborů pražských. Jenž ouha! Co kdyby mu tam pak zůstali! To by si zářez na pažbě mohl udělat jiný kolega. A tak to ne!

ČCE má stavební fond, tzv. Jeronýmovu jednotu (JJ), na kterou se také odvádějí ze sborů vysoké částky. Ten je svým statusem určen pro pomoc právě chudým sborům. Jenomže se začaly ozývat hlasy, že je to plýtvání, že pro budoucnost církve by bylo lepší, kdyby se podpořily ty silné a zdravé, kde se to daří, a ne nějací důchodci na venkově, kde to stejně padne, protože mladí evangelíci odcházejí z venkova za prací do měst. Nastala fatální situace, kdy chudé sbory platily na JJ, ale pomoc dostávaly bohaté!

Nad Ježíšovými předpověďmi ukřižování a zmrtvýchvstání v synoptických evangeliích najednou všichni začali jakoby nezávisle objevovat, že to vlastně není o kříži, ale o zmrtvýchvstání, o úspěchu Ježíšově, a ne o neúspěchu v tomto světě. Že theologie kříže byla omyl, jímž si chtěli theologové omlouvat svoji neúspěšnost, teď si plivnem do dlaní a to by v tom byl čert, abychom to tady nepřeválcovali. Takové pojetí bylo donedávna příznačné pro drápalovské a podobné kruhy a bylo ČCE kritizováno. Najednou se stalo mainstreemovou ideologií. Pochopitelně, když se někde "nedařilo", obrátilo se to proti takovému sboru a jeho faráři: je to z lenosti a pohodlnosti. Že jsou i objektivní důvody, včetně toho, že je třeba znovu promyslet sám obsah víry, protože pro svět, v němž žijeme, je to už málo přesvědčivé, ale také, že na venkovských sborech zůstali důchodci, protože ekonomicky aktivní lidé nacházejí práci spíš ve městech, na venkov se pak vracejí na důchod, že tito důchodci tu církev donedávna táhli, to nikdo nechtěl slyšet. ČCE důrazně odmítala jakoukoliv theologickou reflexi, jakož i zorientovat se v démografických přesunech a jejich důsledcích. Povolenými tématy k diskusi jsou jen neustálé úvahy o tom, jestli se mají v kázáních používat taková či onaká slova, jak udělat bohoslužby zábavnějšími a zda hrát na varhany nebo na kytaru. Ještě horší je, že nebyla ani ochotna zabývat se reflexí své minulosti.

Sbory začaly s celým  podpůrným systémem vyčůrávat. Jen v našem seniorátu došlo k několika takovým případům. Asi nejkřiklavější bylo, že jeden sbor prodal kostel v kazatelské stanici, čímž získal příjem v řádu milionů, který ale do svých příjmů nezaznamenal, protože současně žádali o pomoc z JJ a báli se, že s takovým příjmem by neměli nárok. Potom, když to prasklo, se vymlouvali, že to omylem zapomněli zaznamenat. Ano, Billu Gatesovi by se takové opomenutí stát mohlo snadno, ale evangelickému sboru v Čechách? Na jiném sboru se pustili do stavby nového sborového domu, ale nevyhovujícího starého se odmítali vzdát, žádali však pomoc od církve. Napřed vykalkulovali stavbu na 4 miliony, ale nakonec se to vydrápalo na milionů 15. Když se jich náš účetní ptal, jak to chtějí splatit, řekli mu, že je to jedno, "von už to někdo zaplatí, hlavně že je vůle stavět!" Titíž, když jsme sháněli peníze na údržbu našich budov, nám radili, že se to dělá tak, že napřed napíšeme nižší částku, pak to zvedneme a zadlužíme se, JJ sice bude prskat, ale nenechá nás v tom. Když to bratr Černý na staršovstvu povídal, lekl jsem se, že to tak budou chtít opravdu dělat, že se s nimi dostanu se svými morálními argumenty do konfliktu. Ale bratr Černý rovnou zakončil s tím, že pokud by šel sbor touto cestou, on jako účetní končí. A to odmítnutí bylo jednomyslné. Byl jsem na naše straší opravdu hrdý.

Vyčůrávat začali i faráři. Dnes tato církev začíná pociťovat nedostatek ne jen kazatelů, ale vůbec lidí, ochotných jít bohosloví studovat. To má samozřejmě konsekventní dopad na samu ETF UK. A tak dnes skuhrají, aby se lidé nad tím zamysleli a poslali své děti studovat, že přeci udělali dost pro zatraktivnění farářského povolání. Je to licoměrnost, protože tehdy to bylo naopak, a dodnes se nic nezlepšilo. ČCE ostatně vždy lidi od farářování odrazovala, navíc sbory často už při přijímání nového faráře řeší, jak se ho budou zbavovat, kdyby se jim nějak znelíbil. Už když jsem začal studovat bohosloví, jsem narazil v chlebském sboru na podobný problém, ačkoliv bych sotva byl ochotný jít na sbor, kde mě všichni znají jako malého špunta. V tom sboru dožil jako vysloužilý farář můj děda ve sborovém objektu. Můj nástup na fakultu byl provázen úmrtím babičky, která tam také, jako vdova po faráři, dožívala. Brali jsme jako samozřejmost, že naše pobyty tam končí a začali objekt vyklízet. Ale starší sboru uprosili mé rodiče, abychom tam jezdili dál a starali se o ten objekt, protože naši za něj platili a ještě tam pečovali o park okolo modlitebny. Přistoupili na to, později se tam nastěhoval i můj bratr, ale sbor odmítl podložit tento vztah smluvně. Vše jen na "dobré slovo". Starší byli ochotni smlouvu vystavit, ale tehdejší kazatel na staršovstvu řádil, že v žádném případě: "dali studovat svýho nejmladšího bohosloví, starší by tu bydlel, to oni se nám sem chtějí nasadit, ještě by se nám sem pak ten mladej nasadil jako farář!" Argumentace totálně nesmyslná, ale vyjadřuje onu misanthropii, která je pro ČCE příznačná. Ta se farářů týká nejvíc: sami jsou misanthropové, ale současně jsem svými sbory přijímáni s nedůvěrou, protože jsou většinou "náplava".

Za těchto okolností, a ještě s onou politikou ořezávání slabých sborů, protřelejším farářům došlo, že budou ubývat kazatelská místa a začne o ně mezi faráři rvačka. A ta opravdu začala! Jedna generace vikářů například byla pověstná tím, že když o nějakém kolegovi zjistili, kam míří, hned mu to tam šli nějak polepit. I jinak bylo běžné, když na nějakém sboru kandidovali nějakého faráře, hned dorazil od jiného kolegy dopis příslušnému staršovstvu: "nepíši z osobního nepřátelství, naopak, jsme s tímto bratrem velcí kamarádi, ale z principu považuji za svoji povinnost upozornit Vás, že z toho a z toho důvodu není pro Vás vhodným kandidátem." Ne že by měl na to místo sám zálusk, ale prostě taková potřeba zaškodit, preventivně pročesat zástup možných budoucích konkurentů.

Je ovšem jistá kategorie farářů, kteří jsou, Bůh sám ví proč, VIP. Ti mají jisté, že místo vždycky seženou. A jsou si toho vědomi. Proto se pustili do ořezávání přebujelého duchovenstva, neboť bylo jasné, že ho má ČCE násobně víc, než kolik je s to v případě odluky uživit, systémově. Právě zneatraktivňováním takového zaměstnání. Je to nebolelo, protože oni své jisté měli. Předně kdosi rozšířil po ČCE blud, že na smlouvách na neurčito je něco nemravného, přežitek z dob socialismu, že už se nikde nedávají. Je to vyložený nesmysl - například úvěr nebo hypotéku vám nikdo nedá, pokud takovou smlouvu nemáte, a tento finanční trh se ještě nezhroutil. Ale v ČCE se běžně věří volovinám. Brzy došlo na omezení funkčního období faráře jen na 10 let, nedávno dokonce na 5 a na 3 roky! Farář, který není v kategorii VIP, tak neměl nic jistého a s ním i celá jeho rodina. Aby toho nebylo málo, usnesl jeden synod, že pokud vezme farář 100% úvazek jinde, jeho dosavadní místo automaticky zaniká. Je to naprostý nesmysl, odporující pracovnímu právu, který ani nevzal v úvahu, že mohou být i částečné úvazky. Jednoznačně je patrné, že se určitá skupina farářů bála, že by si nějací jejich kolegové ještě někde přilepšili. Samozřejmě přilepšit si chtěli i VIP faráři, třeba jako 100% faráři + ředitelé střediska Diakonie. Pro ta ředitelská místa se tedy vytvořily úvazky na 99%. A takových fíglů se pak dělají po ČCE spousty. Pochopitelně nezůstalo jen u války každého s každým, nýbrž vznikaly koalice lidí, vzájemně si pomáhajících proti zbytku evangelického světa, které vycházely z těch výše popsaných vazeb.

SR to popírá, vždyť je sama založená na takovém VIP spolku. Ale zatím co jednomu faráři může zlomit vaz, že neměl pod talárem zapnutý manžetový knoflíček, procházejí jiným i vyloženě kriminální činy. Spousta farářů například sborové peníze prolévá svým účtem. I když je to proti zákonu i vlastním řádům církve, sborové peníze často spravují členové farářovy rodiny. Jeden VIP farář musel opustit sbor, když se zjistilo, že užil sborové peníze na soukromé účely, ale přešel jen do sousedního seniorátu, do sboru, který byl dřívějšímu tak blízko, že jeho děti ani nemusely změnit školu. Jiný už jako bohoslovec měl potíže s podvody a s obtěžováním děvčat. Napřed místo na sbor šel do YMCA, ale i tam ho kvůli obtěžování děvčat vyhodili. Šel tedy na sbor, i když už tohle mělo být pro církev varující. Tam z jeho sklonů, o nichž vedení rovnou řekl, že si nemůže pomoct, byl takový průšvih, že to bylo i v novinách! Ale bez problémů šel na jiný sbor, kde působil plných deset let. Pak prasklo, že i tam děvčata obtěžoval. Dostal distanc od farářování, ale pouze na šest let! Nikdo nechápe, proč ne natrvalo? A takových případů řádění VIP farářů, které SR kryje a ochraňuje, by vydalo na román. Různé formy konkubinátu, opouštění starých manželek ve prospěch mladšího modelu a jiné podobné je dnes pro faráře této církve naprosto běžné, tedy pro některé. Bere se to s pochopením.

SR údajně do volby faráře nezasahuje, ale stačí si přečíst pozorně řády ČCE, aby člověk pochopil, že tvrzení, že si sbory volí faráře samy, je nesmysl. Z volby faráře se stal velmi složitý proces, protože i právní postavení faráře, jako zaměstnance, je nevyvážené. Volí si ho sbor, místem výkonu práce je sbor, ale platí ho a zaměstnává SR, ačkoliv smlouvu také podepisuje se sborem. Navíc se zodpovídá z výkonu práce ne jen staršovstvu a SR, ale také příslušnému seniorátu. Čí je tedy zaměstnanec a kdo je mu nadřazen, je zcela nejasné. Ale i SR a seniorát chtějí mít na volbu vliv, protože by to bylo přece nezodpovědné, nechat sborům při volbě faráře ruku volnou úplně, že. Takže je to nakonec tak, že staršovstvo sestavuje kandidátku, kterou mu musí SR a seniorát schválit. Protože se v minulosti ukázala neschopnost sborů formulovat pracovní smlouvu, musí být tudíž s každým kandidátem sepsána smlouva předběžná, pokud je kandidátů víc, s každým musí být sepsána předběžná smlouva individuálně. Volba může proběhnout, až když nadřízené složky kandidáty i smlouvy odsouhlasí. Ty však nejsou povinné kandidátku schválit, takže ani nemusejí uvádět důvod, proč někdo schválen nebyl! Volebnímu shromáždění musí být předložena kandidátka i se zněním případných smluv. To je samozřejmě tím těžší, čím víc kandidátů je. Mnohá staršovstva tudíž raději dělají jednomístné kandidátky, jako za socialismu. A z toho se vyvinulo přesvědčení, že kandidátka jednočlenná být musí. Zase, je to úplný nesmysl, ale věřit mu je jednodušší, než si to v těch řádech přečíst. Výsledkem je, že volební sborové shromáždění nakonec odmávnou kandidáta, kterého jim staršovstvo, seniorát a SR předloží. Stane se občas, že někdo zvolen není. Ale pokud má na něm některá z výše jmenovaných instancí zájem, neznamená to, že se farářem na tomto sboru nestane. Vím minimálně o jednom pražském sboru, kde nebyl kandidát zvolen, přesto se nastěhoval na faru, byla s ním podepsána smlouva, a příští neděli už tam jako farář kázal. A zůstal až do penze. Nikdo neví, jak k tomu došlo, ale nikdo se o to ani nezajímal. V ČCE se vždy zatnou zuby a jede se dál. Podobné to bylo s farářem, na kterého praskla nevěra. Musel opustit sbor, kde působil, ale protože byl VIP, kandidoval hned na jiný. Tam o jeho poklesku věděli, proto ho kandidovat odmítli. Napsal jim kvůli tomu dost sprostý dopis. Příslušný seniorát pak onomu sboru další kandidáty neschválil, takže zůstal neobsazen. Onoho faráře si pak zvolil jako seniorátního faráře seniorát a hned jej pověřili správou neobsazeného sboru. Dveřmi vyhozený farář se jim tam vrátil oknem. Kurátor sboru na protest ze své funkce kvůli tomu odstoupil.

Farář, který nastoupí na velký sbor, musí nadto počítat s tím, že jeho volba byla vítězstvím nějaké frakce ve sboru, ty ostatní mu to pak dají různými intrikami sežrat. Táborský sbor takhle dostal svého nového farář brzy do blázince. Má to i svůj technický termín, říká se tomu "vyštípávání". Znepříjemňování farářovi a jeho rodině život. Ti VIP tomu zpravidla čelit nemusejí, ale když, snadno si najdou sbor jiný. Po těch všechno steče, proto to i podporují. Souhrnně: toto všechno dělá z farářování ne jen velmi neatraktivní podnik, ale hlavně otvírá otázku, zda to je ještě Zákon Kristův, čím se tento spolek vlastně řídí? ČCE někdy vystupuje v prkotinách velmi zásadově, ale tyto podstatné úchylky od řádů Božích bere s "bratrskou shovívavostí" (Mt 23, 24). Bylo to tak přece vždycky, jsme jen lidé.

Tento trend se v ČCE vyvíjel. Původně byl motivován, nebo se tak alespoň tvářil, theologicky: představitelé soupeřících frakcí se alespoň snažili předstírat, že bojují za nějakou podobu křesťanství. I to byla hloupost, ale alespoň v tom bylo vědomí podstaty. Pozdější souboje se už vedly jen o koryta, výhody a moc. Jaké výhody, když ČCE je tak malý podnik? Někdy víc psychologické. Je ale třeba mít na paměti, že čím menší je kupka hnoje, tím větší se zdá být kohout, který na ní kokrhá.

ČCE je těžce zakonspirovaná. Běžně se to vysvětluje staletími pronásledování předků ze strany katolíků, později zase komunistů. V demokratické společnosti se z toho však stává už jen morálka zločineckého gangu. SR a vůbec celá ČCE si udržuje stále pocit ohrožení ostatní společností, čehož hlavní efekt je, že vlastní problémy se neřeší: ano, ten či onen udělal něco špatně, ale nemluvme o tom, co by z toho udělali naši nepřátelé, kterými jsme obklopeni! Už dvě vzpomínané kauzy - Travná a Prokop, byly toho výjimečným, ale zdaleka ne jediným příkladem. Zde už ochota evangelíků nevidět zlo a selhání ve vlastních řadách dosáhla opravdu zločineckého charakteru. V případě Travné začal synodní senior vypouštět do sborů zprávy, že se proti ČCE spiknuly média, údajně překroutila jeho vyjádření pro tisk (jen vypustili zbytečné věty, ale smysl nebyl nijak dotčen, spíš působil senior inteligentněji, protože v plném znění si hrál trochu na naivku a prosťáčka), další se k tomu přidali. Jeden "vědecký pracovník" ETF UK sepsal pro Kostnické jiskry článek, ve kterém tvrdil, že si nikdo nemůže myslet, že farář, který zpronevěřoval prostředky Diakonie ČCE, si "chtěl koupit daču". I jinak mate a obelhává církev. Když jsem mu poslal výpis z katastru nemovitostí, aby viděl, kolik těch "dač" si onen zakoupil, odpověděl mi, že to "považuje za drobnou odměnu za všechno, co tento farář pro ČCE vykonal". Na budoucí duchovenstvo ČCE tak působí člověk, který nerozezná krádež od odměny! Dotčený farář spolupracoval s StB, ale protože donášel na tamní ženský klášter, mnozí evangelíci ho omlouvali: "no tak to neškodil nám, to škodil katolíkům, takže je to přece v pořádku". Mnoho zcizených prostředků šlo na pomoc firmě, kterou si tam zřídili jeho kumpáni z StB! Ačkoliv byla ČCE v postavení poškozené, sabotovala vyšetřování: přece nevydáme ke stíhání bratra v Kristu! I tak byl odsouzen.


(Nedokončeno, bude pokračovat)