Otvírák na Bibli 7.

(Vracím se tímto k projektu, který jsem musel před pěti lety přerušit, zaneprázdněn soukromými starostmi, včetně zdravotními. Spoustu věcí se vyřešilo, i zrak mi byl chvála Bohu navrácen, takže můžeme pokračovat. Bohužel se k tomu přidal i kolaps jednoho počítače a jeho harddisku. Snad se ho, tedy hlavně data na něm, podaří vzkřísit.)

Houby v lese jsme nasbírali, teď je budeme čistit a krájet, čili -

ANALÝZA TÉMATU

O čem to vlastně je?
O čem chce autor mluvit? Copak to není jednoduché?

Jeden starý farář, který se v devadesátých letech pokusil normovat pracovní dobu svých kolegů, stanovil na přípravu kázání či biblické hodiny 10 minut! Prý to stačí: "nikdo přece nestudujeme Bibli, jak se to učí na fakultě - přečíst text, nějaký komentář, a je to." Skutečně to stačí? Komentář, a pokud možno ne jen jeden, by měl být až na samém konci práce s Biblí, jinak si nebude s to její čtenář udělat vlastní představu. A tu by měl mít, než ji bude konfrontovat s představami a postřehy jiných lidí, včetně odborníků, kteří píší komentáře. Mimo jiné i proto, aby takovým komentářům vůbec rozuměl, věděl, co v nich hledat a dokázal s jejich autory držet krok (Wilhelm Egger, Methodenlehre zum Neuen Testament, ISBN 3-7462-0441-0). To platí ne jen pro kazatele a jiné profesionály, nýbrž i pro laiky.

Otvírák na bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.

Práci na každém textu je třeba si nějak rozvrhnout. Bible není jednotný text, i když se to tak mnoha lidem jeví. Proč se učí studenti biblistiky o historii jejího vzniku? Proto aby dokázali sledovat vliv této na konečnou podobu Bible, dokázali pochopit, co s čím a jak souvisí a jak to poznamenalo prezentaci významu textu v dané době. Především je zřejmé, že Bible nevznikla jako celek. Jím se stala postupně. Jde spíš o almanach židovské (Starý zákon, respektive Apokryfy) a raně křesťanské literatury (Nový zákon). V důsledku toho zahrnuje původem, účelem, okolnostmi, stylem a dalšími faktory, které se podílely na jejich vzniku, tak rozmanité, že neexistuje jednotná methodika k jejich výkladu, ačkoliv různí autoři takové návody (název Otvírák na bibli byl míněn trochu ironicky) nabízejí.

Jedinou univerzální methodou k výkladu biblických textů je, zaposlouchat se do nich, o jaký další postup si řeknou samy.

O čem to vlastně je? O čem chtěl autor mluvit? Copak to není jednoduché?

V minulém kroku jsme tedy pracovali s křížovými odkazy. K tomu se ještě vrátíme. Ale napřed je třeba si říct, o čem to vlastně je, provést analýzu tématu. Není to jasné, o čem to je. I z každodenní zkušenosti víme, jak často si lidé neporozumí, a to i přesto, že mluví stejným jazykem, ve stejné kultuře a době. Oč spíš, když je mezi námi a autory tisíce let a velký kulturní odstup!

Autor (často spíš redaktor):

• Je dítětem své doby a kultury.
• Zpracovává své představy a zdroje, záměry a cíle v nový celek.
• Cílí na určitého čtenáře a chce jej ovlivnit.
• Jakmile vypustí dílo z rukou, ztrácí na jeho další působení vliv.

Čtenář:

• Je dítětem své doby a kultury.
• Vnímá podle svých představ, kódů, záměrů a cílů v jiné době a prostředí.
• Řeší jiné otázky.
• Nemůže se autora zeptat.

TYTO DVA SVĚTY SE SEJDOU JEN NESNADNO!

Můžeme mít pocit, že jsme text pochopili, a může být dokonce i správný. Přesto se na to musíme i opakovaně ptát.

Dosavadní kroky, zejména uvědomění si, jak na nás text působí, by nám nyní měly pomoct k tomu, abychom svá čtenářská očekávání upozadili (ne zrušili!) a dali chvíli prostor právě autorovi, jeho světu, čtenářům a záměrům.

I když si kazatelé a katecheti zvykli říkat, že "Pavel nám říká", ve skutečnosti Pavel mluví k někomu jinému. My jim jen nakukujeme do jejich korespondence. Toho si musíme být vědomi.

Vyjdeme nyní z toho, co jsme s textem vykonali, a prohlédneme si pomůcky, které máme k dispozici. Vybereme z nich ty, které se nám budou pro příslušný text hodit, které nám pomohou hledat odpovědi na otázky, které nám v průběhu práce s textem vyvstaly. Odkazuji zde na materiál z kroku 6. V něm jsme se seznámili s některými z dostupných pomůcek a ukázali si podrobně na odkazované oddíly k našemu textu v Bibli Kralické a v Českém ekumenickém překladu. I když se už Pavla nezeptáme, co a jak myslel a proč to psal, odkazy na (zřejmě) související místa nám poskytnou do jeho světa, myšlení a vyjadřování alespoň nějaký vhled. Nyní se na ně podíváme podrobněji:

Práce s odkazy:

V minulém kroku jste si měli zapsat své postřehy a zkušenosti s odkazy. Moje komentáře najdete v prezentaci Ř 01, 18-32 - Analýza 02 - Analýza tématu, kterou najdete spolu s ostatními materiály pro veřejnost v cloudu, na který odkazuje QR kód a odkaz dole.

Zde jen malá ukázka →

Jeden odkaz mi ale u všech vydání chybí – na 3. Sibyllu, kde čteme dost podobnou zprávu. Jde o Chválu Židů, tedy jakési dodávání si sebevědomí Židů, oč jsou lepší, než pohané. Pavel zjevně na něco podobného naráží:

3. Sibylla, řádky 595-602

z Chvála Židů

Posvátnost lože manželského vždycky na mysli mají, s mladými chlapci nic nemají, tak jak to obvykle činí foiničtí, egyptští, latinští muži, i široké Řecko podobně jako z ostatních národů veliké množství, jako jsou Peršané, Galatští i muži Asie celé rušící posvátný zákon od Boha nesmrtelného. Pro to vše Nesmrtelný sám na lidi smrtelné sešle pohromy, hladomor, rozličné rány a trápených nářek, války i morové rány a zármutek s bolestí k slzám, za to, že nesmrtelného nechtěli uctívat dárce lidského života, ale jen rukama dělaným modlám vzdávali chválu.

Překlad Thdr. Prof. Petr Pokorný, in KNIHY TAJEMSTVÍ A MOUDROSTI I., ISBN 978-80-7021-144-1

Spis vznikl před 160 př.n.l. a byl velmi populární. Pavel ho mohl znát, ale i kdyby ne, vyrůstal v prostředí, kde se takto myslelo. Ani u Bible si nevystačíme pouze s tím, co je v ní.

Je velmi důležité se takto u textu pozdržet a detailněji se jím zabývat. Býváme totiž plni svých otázek a hledáme na ně odpovědi. Může nám tak uniknout, že Pavel mluví o něčem jiném.

Například nehovoří o žádné anthropologii, ani o přirozeném poznání Boha. To jsou otázky pozdně středověké scholastiky. Přesto na tom mnozí kvůli 19. verši ulpěli.

Dnes, kdy mnozí hledají, i vedeni svojí vírou, spravedlivý postoj k sexuálním menšinám, zatímco druzí jsou svojí vírou puzeni bránit tzv, tradiční hodnoty, ulpíváme na vv. 24. a 26.n. Také Pavel tu trochu prodlévá, ale není to těžiště výpovědi ani tohoto oddílu, natož epištoly.

Proto se musíme od svých otázek odpoutat a dát prostor jemu. V následujícím kroku si v tématice uděláme trochu pořádek:

Hledání smyslu:

Dost jsme se obírali detailní analýzou, mimo jiné, abychom se od svého tázání odpoutali a víc se zaposlouchali.

Detailní tematický průzkum ukazuje, že ani téma anthropologie a přirozeného poznání Boha, ani homosexuality nejsou tím, co chtěl Pavel řešit, i když na tom trochu prodlévá.

Nyní si to uspořádáme:

Tvrzení	(předpokládaný) Opak
v. 18.
· Hněv Boží vzbuzuje bezbožnost a nespravedlnost lidí, kteří …	·
· … převracejí pravdu v nepravost.	·
v. 19.-20.
· Pravda se týká toho, kdo je a jaký je Bůh.	·
· Pravda o Bohu (jeho moc a božství) je čitelná od stvoření světa.	·
· Absence výmluvy. (× K Athéňanům ve Sk 17, 30 hovoří o prominutí času jejich nevědomosti. Není úplně jasné, zda si tou nevědomostí byli sami vinni. ČEP je vyviňuje).	·
v. 21.
· Boha poznali, ale nevzdali mu chválu,	·
· … jejich mysl se tím zatemnila (Židé většinou Gójů, upírají schopnost rozlišovat).	·
v. 22.
· Přesvědčení o své moudrosti jsou hloupí …	·
v. 23.
· Důsledkem je modlářství.	·
v. 24-32.
· Důsledkem modlářství je morální rozvrat.	·

Vašim úkolem bude:

1. Pročíst si témata jednotlivých veršů, zda byste je neuspořádali jinak.
2. Do druhého sloupce napsat, co by mělo být jinak?

Pokud přijmeme tvrzení A, říkáme, že neplatí Ā, dokonce může být jeho pravým opakem.

Máme-li pochopit, o co mluvčímu (Pavlovi) šlo, proti čemu a pro co mluví, musíme se zamyslet nad tím, jaké důsledky vyplývají z jeho tvrzení.

Z toho také vyplyne, která část jeho tvrzení je těžištěm, a která jen prostředkem k vyjádření.

Jedním z omylů katecheze je tvrzení, že v Bibli má všechno stejnou důležitost. I v Bibli naopak platí, že se její výpovědi dělí na SDĚLENÍ a PROSTŘEDEK KE SDĚLENÍ. Zaměňováním obojího k porozumění nedojdeme.

3. Úkolem tohoto kroku bude zkusit si vyplnit podle předchozí tabulky jednotlivé kolonky.

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

Je Babiš bezpečnostním rizikem?

"Napište mi příběh ..."

Za zády mi právě běží zprávy v televizi, ale co to dramatizovat: jsou toho plné sdělovací prostředky už delší dobu. Ministr financí Jan Lipavský v televizním rozhovoru nazval bývalého agenta Stb, spíš podnikavce, než podnikatele, bývalého ministra financí a premiéra, nakonec prezidentského kandidáta, který ve volbách propadl i díky neuvěřitelné fražce, když chtěl "hovořit o míru" a zapojil do ní i tzv. Pražské Jezulátko, Andreje Babiše, právě pro jeho lavírování mezi rozhodnou politikou EU ve věci ruské agrese na Ukrajině a orbánovsko-ficovskou pátou kolonou Ruska v EU jako bezpečnostní riziko. 

Na to následovalo něco, co je sice neuvěřitelné, přesto nikoliv překvapivé. Bývalý neschopný premiér, který se ale sám tituluje jako "krizový manažer", který absolutně nezvládl nástup ani průběh pandemie, protože sledoval víc své vlastní zájmy než zájmy občanů této země, projevil ne neuvěřitelnou sprostotu (ta je známa už dávno), ale fatální neschopnost i v tom, co by mohlo být vzhledem k jeho minulosti jeho doménou - v intrikování. Jako nacisté měli své SA a SS či komunisté Lidové milice, má ANO v Agrofertu svoji vlastní tajnou službu - bezpečnostní odbor. Babiš, neschopný ani toho, aby sám vymyslel nějaký plán, přikázal své milici, aby mu připravila podklady pro sviňárny vůči "tomu zmrdovi", jak v dopise tituluje ministra zahraničí. Buď je ale vážně tak neschopný, nebo boží mlýny doopravdy melou, ale nebyl schopen ani poslat ten e-mail správnému člověku. A ten se dostal na veřejnost. Nikdo se mu nemusel nabourat do jeho počítače. On to prostě vypálil sám! A tak se kvůli tomu dokonce sešla i poslanecká sněmovna.

„Dejte mi nějaká témata, nějaké pozadí toho zmrda. Napište mi příběh o Izraeli, jak se otočil našim lidem zády, jak šel do Dohy, jak chodí všude, dělá kampaň, hlasování poštou. Má děti? Mluví jazyky?“

Co s tím mohou zákonodárci pořídit, to nevím. Je vůbec otázkou, zda tomu věnovat tolik marného času. Ale přeci jedna věc na tom za pozornost stojí. Média se zasekla na několika drobnostech: že použil hrubý vulgarismus a že si shání informace o ministrově rodině. Popravdě, vulgarismy nepřekvapují. Že zmrd a kokot jsou v Babišově soukromí nejčastější slova, která jediná umí tento rádoby génius bez chyby vyslovit, to už odhalil novinář Kmenta, a ani tehdy to nebylo žádné překvapení. Překvapení nejsou ani jeho gangstersko estébácké metody. Spíš ona neuvěřitelná neschopnost. S ní také prozradil i to, jak vedl svoji prezidentskou kampaň, a proč v ní působil jak čerstvě vyoraná myš. Je zřejmé, že není ani schopen lži, které pouští z pusy, sám vymyslet. Píšou mu je jiní, on pak často neví, co plácá, a bývá i ve sněmovně dost mimo. Útočí například na rozhodnutí, která ale udělala jeho vláda, tvrdí, že Lipavský není v Izraeli, ačkoli celá republika ví, že tam hned po útoku Hamásu zajel. I když to byl zase jeho propadák, stejně se chce k tomu vracet. Babiš sám prozradil, jak vzniká jeho konstrukce reality: opakováním připravených tezí a příběhů, které mu jiní musejí vytvořit: o neschopné vládě, která nic nedělá, o svých úspěších, o katastrofálním stavu ekonomiky, o bezvýznamnosti našich úspěchů v diplomacii ... Jediné, co je překvapivé, je, že v téhle zemi se najde strašně moc ještě větších idiotů, kteří by takového ňoumu volili a kteří mu věří. V uniklém e-mailu je přitom zřejmé, že jeho výroky jsou předem někým připravované lži podle jeho pokynů, které ani není sám schopen vymyslet, ale ani v písemném projevu neumí postavit kloudnou větu, když o ně žádá.

Mě ani tak nezaráží vulgarity či kompra na děti. To by zvládl nalézt na Lipavského na internetu i průměrný absolvent praktické školy (Babiš by si tam ale nejspíš, kdyby to hledal sám, našel informace na svého stejnojmenného politika ve Vysokém Mýtě). Ale to konstruování příběhu, jak jej popisuje. A že mu ještě vůbec někdo věří. To je skutečně morální a bezpečnostní riziko.

Traktory se valily do Prahy

 Komentář k zemědělským nepokojům ne jen v pondělí 19. 2. 2024, i dalším následujícím.

Celá ta akce byla naprosto hloupá. Hloupá stejně, jako všechny co následovaly a následovat ještě budou. Četl a slyšel jsem od té doby spoustu komentářů na dané téma, a i to je trochu špatně: sice mají z našich traktoristů mnozí srandu, už proto, že akce neměla takový ohlas, jak slibovali. Komentátoři si všímají různých problémových stránek:

1. celá akce začala poněkud rozpačitě, už proto, že zastupovala jen minimum skutečných zemědělců, což vedlo k tomu, že
2. se od ní serióznější partneři vlády, kteří se různých jednání s vládou účastní, distancovali, a že
3. se na ní objevily všelijaké podivné existence. Ty prý zemědělcům demonstraci ukradli. To zní logicky: v ČR se krade všechno, tedy i demonstrace. I učitelům a lékařům přece někdo jejich demonstrace ukradl.
4. Hlavně ale demonstrující neměli úplně jasno, za co či proti čemu vlastně demonstrují. Někteří například měli na traktorech nápis, že nejsou proruští, přesto se nakonec s jejich akcí svezli proruští a antisystémoví agitátoři, šiřitelé konspiračních theorií a podobně.
5. I když údajně nebyli proti našemu členství v EU a NATO, vyjeli s technikou dotovanou EU proti ní demonstrovat, což působilo obzvlášť trapně.

V komentářích k dané akci jsem toho slyšel a četl až dost, ale jednou věc jsem přece postrádal. A tu považuji za nejzásadnější. Ovšem ta vypovídá o jedné velmi závažné poruše v komunikaci se zemědělci jak ze strany vlády, tak i evropských orgánů.

Nejsem sedlák, ale jsem dítě botaniků. Kdyby jen to - děda Josef Dvořák měl v Rudné u Prahy zahradnictví. Sice umřel 5 let před mým narozením, ale zahradnická zkušenost se promítala do hovorů v naší rodině, jejíž domácnost tak trochu připomínala odbočku botanické zahrady na Albertově. Táta byl odborníkem na obor s fantasktním názvem: "půdní fyziologie a výživa rostlin". Nepřejte si vědět, jak se zkoumá, jak rostliny papají. Ale táta na to vytvořil i počítačový program, jednal, jako to tenkrát bylo, se zemědělskými družstvy o tom, co je dobré do půdy cpát a co ne, i kdyby to mělo zvýšit raketově výnosy. Doma bylo zakázané hovořit v souvislosti s botanikou o hlíně. "Půda, maximálně zem! Ale s hlínou pracují hrnčíři." Následovala přednáška o tom, že půda je malý vesmír, který se skládá z nerostů i organismů veškerého typu. I když jsem se po rodičích nevyvedl, květiny mám rád, ale nepropadl jsem tomu s takovou vášní, jako oni. Měli jsme ve Chlebích u Nymburka zahradu a rodiče snad nebyli šťastnější, než když se v ní mohli vrtat, a nás děti k tomu nutili také. Ačkoliv se mi to nelíbilo, později jsem sám zahradničil a trochu mi to chybí. Ještě že mám ve městě balkón a své květináče. Takto veden jsem ale pochopil hodně z toho, jak svět funguje. A právě tady se divím ignoranci našich zemědělců.

Jediné totiž, co se nakonec ze sedláků, kteří dopadli v Praze nad Vltavou jako jejich kolegové u Chlumce nad Cidlinou, dalo vylámat, je, že nechtějí Green Deal (jeden měl na traktoru napsáno Gren Deal, za což si ho novináři vzali na paškál). V tom se ovšem shodnou i s těmi, kdo se k jejich protestům nepřipojili. Co hůř, dokonce i s částí naší vlády - cokoliv protievropského a protiekologického je tak trochu folklórem nejvýznamnějšího článku pětikoalice - ODS, dědictví jinak zatraceného a zatracujícího zakladatele této strany. V tom se ODS shodne s opozicí, která je prozměnu proti čemukoliv. Dokonce i proti Green Dealu, ačkoliv ho podepsal za ČR předseda největší opoziční strany ANO, Andrej Babiš. Tomu jeho marketéři poradili, že má mluvit proti němu, i když je sám jeho strůjcem. Ale ani naši novináři si s ním tak úplně nevědí rady, zda mají být pro nebo proti. Bohužel, zemědělci opatření EU na ochranu klimatu vnímají jako útok na svůj obor, a to celosvětově. Nemají ani pochopení pro to, proč jim nějací úředníci kecají do toho, čím smějí hnojit, čím krmit, čím stříkat své plodiny a tak dále.

A přece vidím tyto protesty jako trestuhodné selhání zemědělců. Kdo jiný, než oni, by měl chápat, jak je všechno v přírodě spolu provázané? Především oni jsou na ozdravění klimatu a životního prostředí závislí, stejně jako rybáři na tom, aby se mohly ryby množit, kteří také protestují, že jim EU brání vytěžit moře až do dna Mariánského příkopu. Pokud nezlepšíme vývoj klimatu, budou především oni, snad po krátké epizodě, kdy budou moci i v ČR pěstovat banány, za chvíli orat se svými traktory leda tak písek.

No dobře, ale proč jim to tedy někdo nevysvětlí? Zdá se, že tomu nerozumí ani ministr zemědělství (jako theolog je jistě odborníkem na hospodaření v Kenaanu při příchodu etnarchy Jozua a jistě zná i Ježíšova podobenství z této oblasti, ale to asi stačit nebude), nemluvě o hypersedlákovi Babišovi. Horší však je psychopathie ekologických aktivistů i úředníků, kteří to skutečně tak trochu pojímají jako nějaký boj proti nenasytným sedlákům, toužícím si jen nahrabat. A to je ta komunikační chyba. Jakékoliv akce k ozdravění klimatu by se měly dělat se sedláky, ne proti nim!

---

Pod čarou:

• Rozhovor s klimatologem Miroslavem Trnkou na dané téma v ČRo Plus.
• 168 10. 3. 2024 - k podstatě a pozadí zemědělských nepokojů.
• Rozhovor se zemědělským expertem České ornitologické společnosti Václavem Zámečníkem v ČRo Plus.

Josef Dobrovský spatřen v Praze roku 2023!

Zkusil jsem zase potrápit umělou inteligenci (AI). Dostala úkol: "Vytvoř dopis od Josefa Dobrovského, "Modrého abbé", který se dostal do roku 2023 a zpět do 19. století, jak svým současníkům líčí, co tam viděl."

Její odpověď:

To je zajímavý úkol. Zkusím vytvořit takový dopis, ale nezaručuji, že bude věrně odrážet Dobrovského styl a názory. Zde je můj pokus:

Vážení přátelé,

píši vám zpět do naší doby, abych vám sdělil, co jsem zažil a spatřil v roce 2023, kam jsem se dostal neznámým způsobem. Bylo to jako sen, nebo spíše jako noční můra, neboť jsem byl svědkem takových věcí, které byste si ani nedovedli představit.

Nejprve jsem se ocitl v Praze, která se změnila k nepoznání. Místo starých kostelů a paláců jsem viděl vysoké budovy ze skla a kovu, které se tyčily do nebe. Místo koňských povozů a pěších jsem viděl rychlá vozidla, která jezdila po silnicích bez koní. Místo tržiště a krámů jsem viděl obrovské obchody, kde se prodávalo všechno možné i nemožné. Místo českého jazyka jsem slyšel spoustu cizích řečí, které jsem ani nerozuměl. Místo lidí v krojích a šatech jsem viděl lidi v podivných oděvech, které byly buď příliš krátké, nebo příliš barevné, nebo příliš těsné.

Byl jsem zmaten a vyděšen, a tak jsem se snažil najít někoho, kdo by mi pomohl. Ale nikdo mi nevěnoval pozornost, neboť všichni byli zabráni do nějakých malých přístrojů, které drželi v rukou. Ty přístroje jim sloužily k psaní, čtení, hraní, poslouchání hudby, sledování obrazů a dokonce i k telefonování. Ano, slyšeli jste dobře, telefonování. To je způsob, jak si lidé v roce 2023 mluví na dálku, aniž by museli používat poštu nebo posly. Mají k tomu speciální síť, která pokrývá celý svět, a která jim umožňuje komunikovat s kýmkoli a kdykoli.

Nakonec jsem se dostal do jedné knihovny, kde jsem doufal, že najdu nějaké knihy, které by mi vysvětlily, co se stalo. Ale i tam jsem byl zklamán, neboť knihy byly nahrazeny dalšími přístroji, které se nazývaly počítače. Ty počítače byly schopny uchovávat a zobrazovat obrovské množství informací, které se daly vyhledávat pomocí něčeho, co se jmenovalo internet. Internet byla ta samá síť, kterou jsem zmínil dříve, a která propojovala všechny počítače a telefony na světě. Na internetu se dalo najít cokoli, od historie a vědy, po umění a zábavu, po politiku a náboženství. Ale také se tam dalo najít mnoho lží a klamů, které šířili lidé, kteří chtěli ovlivnit nebo okrást ostatní.

Byl jsem zvědavý, co se stalo s českým národem a jazykem, a tak jsem se podíval na internet, co se o nich píše. Byl jsem překvapen a potěšen, že čeština stále existuje a že je používána miliony lidí. Zjistil jsem, že Češi jsou nyní součástí něčeho, co se nazývá Evropská unie, což je svazek několika evropských států, které spolupracují v oblasti obchodu, práva, obrany a kultury. Zjistil jsem také, že Češi mají svou vlastní vládu, parlament, prezidenta a ústavu, a že si mohou volit své zástupce a rozhodovat o svých záležitostech. To mě potěšilo, neboť jsem viděl, že český národ se osvobodil od cizí nadvlády a že si udržel svou identitu a svobodu.

Ale také jsem byl smutný a zarmoucen, když jsem viděl, co se stalo s českou kulturou a literaturou. Zjistil jsem, že čeština je ohrožena vlivem jiných jazyků, zejména angličtiny, která je považována za mezinárodní jazyk a která je používána v mnoha oblastech života. Zjistil jsem, že české knihy, básně, divadla a hudba jsou málo čteny, psány, hrané a poslouchány, a že jsou zastiňovány cizími díly, které jsou považovány za modernější a zajímavější. Zjistil jsem, že česká gramatika, pravopis a slovník jsou často porušovány a zanedbávány, a že se čeština stává chudší a chudší. Zjistil jsem, že české dějiny, tradice a hodnoty jsou zapomínány a opomíjeny, a že se čeští lidé stávají více a více podobní ostatním národům.

To mě zarmoutilo, neboť jsem viděl, že český národ ztrácí svou duši a své srdce. Připadalo mi to jako zrada všech těch, kteří bojovali a trpěli za českou věc, a kteří se snažili zachovat a rozvíjet českou řeč a literaturu. Připadalo mi to jako ztráta všeho, co jsem dělal a psal já sám, a co jsem považoval za své poslání a povinnost. Připadalo mi to jako smrt českého ducha.

Proto jsem se radoval, když jsem se probudil zpět v naší době, a když jsem zjistil, že to všechno byl jen sen. Ale byl to sen, který mi dal poučení a varování. Poučení, že český národ a jazyk jsou cenné a vzácné dary, které je třeba chránit a pečovat o ně. Varování, že český národ a jazyk jsou ohroženy a zranitelné, a že je třeba bránit a posilovat je. Proto vás, vážení přátelé, prosím a vyzývám, abyste nezapomínali na svou českost, a abyste ji projevovali ve svých slovech i skutcích. Abyste četli a psali české knihy, básně, divadla a hudbu, a abyste je podporovali a ší...

Zdroj: Konverzace s Bingem, 8. 2. 2024

(1) Josef Dobrovský - modrý abbé — PSK - Ptejte se knihovny.

(2) Modrý abbé | Klatovy - Facebook.

(3) Modrý abbé Dobrovský - DějePIC! | Česká televize.

(4) Modrý abbé Dobrovský – Videa – Déčko – Česká televize.

(5) Josef Dobrovský – Wikipedie.

(6) Josef Dobrovský - narození, díla, citáty, životopis, ... - Pravopisně.cz.

(7) Josef Dobrovský | Czech linguist, philologist, historian.

Ještě jeden pokus, tentokrát s AI Gemini:

Dopis z budoucnosti

V Praze, dne 20. února 1823

Drazí přátelé,

Píši Vám z daleké budoucnosti, z roku 2023. Vím, že se to zdá nemožné, ale věřte mi, že se mi podařilo cestovat v čase.

Můj návrat do Prahy byl poněkud šokující. Město se za těch sto let neuvěřitelně proměnilo. Kde dříve stály starobylé domy, tam se nyní tyčí mrakodrapy z oceli a skla. Lidé se pohybují v podivných strojích bez koní, které se nazývají auta. A co je nejpodivnější, všichni nosí v kapse malý přístroj zvaný mobilní telefon, s nímž mohou mluvit s lidmi na druhém konci světa.

Měl jsem tu možnost navštívit mnoho úžasných míst. Viděl jsem létající stroje, které se nazývají letadla, a ponořil jsem se do hlubin oceánu v ponorce. Také jsem se setkal s lidmi z celého světa, kteří mluví různými jazyky a mají různé zvyky.

I když jsem se v budoucnosti setkal s mnoha zázraky, musím říci, že mi chybí naše stará Praha. Chybí mi klidné uličky, malebná náměstí a laskaví lidé. A nejvíce mi chybí Vaše společnost.

Doufám, že se mi brzy podaří vrátit se do Vašeho světa. Do té doby Vám budu posílat zprávy z budoucnosti.

S pozdravem, Josef Dobrovský, Modrý abbé

Normální život v nenormálním světě

 Recenze knihy Paula Rolanda, ŽIVOT V TŘETÍ ŘÍŠI, ISBN     978-80-7584-029-5, 2017. Každodenní život v nacistickém Německu mezi lety 1933-1945. (Life in the Third Reich).

Vracím se opět k době covidové, kdy mě obávaný, a pro mnohé bohužel fatální, virus, pouze omezil v pohybu, izoloval od společnosti a občas zaskočil prudkým nástupem únavy, ale jinak mi popřál hodně času ke čtení. Toho jsem tehdy využil hlavně ke studiu všeho, co se týkalo 2. světové války, nacismu, ale i NDR, komunismu, berlínské zdi a podobně.

Při té příležitosti se mi dostaly do rukou dvě knihy britského historika Paula Rolanda: Ženy ve třetí říši a Život ve třetí říši. O první z nich se zmíním jindy, teď se chci věnovat té druhé. Vyšla v pražském, holešovickém, nakladatelství Brána a.s.

Zatímco se dříve "vážná" historiografie soustředila na klíčové historické události, osobnosti, hybatele dějin, a hledala příčiny buď v jejich osobnostech, nebo v sociálních a hospodářských procesech, již několik dekád se historici věnují všednímu životu v různých epochách, ať nějak převratných, nebo i jinak historiograficky nezajímavých. Pramenům, jako třeba soukromé dopisy, deníčky, někde utrousené poznámky, rodinné filmy a fotografie, se tak dostává větší vážnosti, ne jen jako doplňků k oficiálním dokumentům či zápiskům těch takzvaných "osobností". Paul Roland jde nepochybně touto cestou. Ptá se při tom, kdo je vlastně odpovědný za to, co se stalo? Osobnosti, ať už Hitler, ale třeba i Lenin, Stalin, Mao, konečně ani ti lepší, jako třeba Masaryk, by nebyli ničím významným, kdyby se nevezli na ramenou milionů bezejmenných občanů, kteří během jejich působení hledali naplnění svého života, svých plánů, obživy, ambicí atd., často ochotných to vše pro své vůdce obětovat.

Rolandova kniha mapuje, jak se jednotlivci i vrstvy německé společnosti, frustrované po světové válce, deptané hospodářskými krizemi, postupně dávali zlákat vidinou lepší budoucnosti, ale i toho, jak nesnadné bylo po válce určit skutečnou odpovědnost, když do fungování totalitárního státu byl namočen kde kdo, ale ne úplně všichni, jak se to po válce říkalo i u nás, že je vinen každý Němec. Kromě Němců a německých občanů židovské národnosti a vyznání zde bylo mnoho politických odpůrců, byly tu církve, které buď nacistickému režimu nedůvěřovaly, nebo se mu stavěly přímo na odpor, častěji si však v podmínkách panující ideologie hledali všichni koutek k přežívání. Jak občané vnímali to, že na základě svých postojů, národnosti, náboženství či zdravotního stavu, jsou najednou jejich sousedé i členové domácnosti jímáni do různých zařízení, kde se stopy po nich většinou nadobro ztrácejí? Paul Roland volí podobné postupy a zdroje, jako třeba již mnou zpracovaná Julie Boydová, která pracovala s deníčky a jinými soukromými materiály cestovatelů, kteří z nějakého důvodu Německo mezi lety 1918-1945 navštívili. On si ale všímá, jak všechny tyto události, včetně třeba Olympiády v roce 1936, hlavně však nástup strany, její ideologie a její působení ve společnosti, vnímali přímo němečtí občané, jak se z běžných lidí stávali buď vyvrhelové, nebo katani a nadšení podporovatelé stranou páchaných zvěrstev, aby to vše po porážce popřeli a vytěsnili z paměti, své i kolektivní.

Vlajka s hákovým křížem před
ochranovskou modlitebnou
v Königsfeldu.

Pokud mi v knize něco chybělo, pak zmínka o Herrnhuter Gemeinde. Snad proto, že byla pro autora málo zajímavá. Přesto se na ní dá bída církevního života pod hákovým (spíše s hákovým) křížem plasticky demonstrovat. Ochranovští si chvála Bohu nechali jako jediná církev své dějiny zpracovat sama historikem Hansem-Beatem Motelem, jehož studie z roku 2018 je dostupná v pdf. jako Führer, wir volgen dir! Oder: Jesus, geh voran? Není to zrovna hrdinské čtení, ale výjimečně poctivé.

Knihu lze po všech stránkách doporučit, abychom získali novou optiku vnímání takzvaně velkých dějin, optiku zezdola. Jistě, odborníci by i tady našli nějakou tu chybičku či nedostatek, ale někdy by spíš šlo o hnidopišství. Žádná práce nemůže dějiny postihnout v jejich celku dokonale. Jednu kritiku si ale neodpustím. Nemíří však na autora, nýbrž na překladatele. Na straně 134. se autor zmiňuje o křesťanské pomoci pronásledovaným Židům. To je dobře, jde to proti narativům typu, že "všichni Němci ...," či že "Židům nikdo nepomohl." Zmíní se tam ovšem o i u nás dobře známém křesťanském hnutí Bekennende Kirche. Proto pro ni existuje i zavedený český termín "Vyznávající církev." Anglický termín "Confessing Church" však svedl jinak skvělého Lumíra Mikulku k vytvoření zcela nesmyslného termínu "Konfesijní církev." Není určitě historikem nebo theologem, a možná ani křesťanem, to nevím. Jistou neznalost mu tudíž lze tolerovat. I překladatel však musí mít k ruce též jiné zdroje informací, než jen slovník a gramatiky původního jazyka. Seznámit se s reáliemi, o kterých je v díle řeč. Je to bohužel tragické podcenění popisovaného fenoménu. Jinak lze říct, že kniha neobsahuje mnoho typografických chyb ve srovnání s tím, co je dnes běžné. Sem tam vypadne písmenko, zejména v německých slovech, která asi českým korektorům nic neříkala.

Pokud jde o protinacistický odboj a církevní pomoc Židům samotných Němců, je dobře, že je tu o nich řeč, protože jsou stále ignorovány, zpochybňovány, nebo alespoň bagatelizovány. Proto je škoda, že se nešlo do hloubky víc. Zde by bylo vhodné doporučit k lepšímu obrazu třeba svědectví Maxe Krakauera Lichter im Dunkel.

---

Dále k tématu:

• Zhulený Hitler?
• Hitlerovy ukradené děti.
• Jak vzpomínáte na COVID-19? A jak na 3. říši?

Jaký je Ježíš a Bůh? Vlídný, nebo krutý? (Kázání na J 2, 13-22)

Kázání na neděli 13. 7. 2014 v Náchodě a Šonově-Václavicích. 

Texty:

1. introitus: Ž 67, 2-6 he
2. čtení: Am 8 he
3. text: J 2, 13-22 ř
4. poslání: Žd 12, 5-14 ř
5. požehnání: Ž 121, 5-8 he

Vždy bylo pro věřící těžké určit, co nám vlastně Ježíš říká, a co od nás v důsledku toho očekává, jaký je jeho příklad, abychom se podle něj orientovali ve svém vlastním životě: máme být laskaví? Máme být přísní? Kdo chce, má Ježíše krutého a přísného; komu se to nelíbí, má z něj učitele nenásilí, vlídnosti, pacifismu … A všichni prý mohou podat „důkazy z Písma svatého“ …

    Příběh o vyhnání směnárníků v každém případě vlídný obraz Ježíšův zpochybňuje – být to někdo jiný než Ježíš, věděli bychom hned, že je to neznaboh a výtržník! Co bychom asi řekli my, kdyby nám sem teď někdo vkročil a začal nám vyhazovat vybavení modlitebny ven? V Bohuslavicích se po spojení Lutherské církve s Helvetskou něco podobného skutečně stalo: když bohuslavští helvíti, kteří až doposud chodili do Kláštera nad Dědinou, vstoupili poprvé do bývalého lutherského, nyní společného, kostela a uviděli tam oltář, obraz a další, helvítům odporné, vybavení, začali to vyhazovat na dvorek.

    Pro Ježíše se mnozí snaží nalézt nějaké ospravedlnění v představě vietnamského tržiště v chrámových prostorách. Tato představa se pak ráda snoubí s reformační reakcí na svatokupectví, nebo dokonce s obrazem Žida, jako notorického kšeftaře (ten se ale objevil až hluboko ve středověku). Avšak o žádnou tržnici tu ve skutečnosti nešlo. Možná nás to zaskočí, ale šlo o součást bohoslužby, takovou, jaké provozujeme i my sami!

Pořádek bohoslužeb. Písně jsou
číslovány podle EZ z roku 1979

    Ježíš ve skutečnosti reaguje na celkem pochopitelný, logický, servis poutníkům, harcujícím se z daleka, aby uctili Boha v jeho chrámu: jsme rádi, že na svátky přijdou, že se něco děje; nemusejí oběti tahat s sebou, koupí si je na místě; běžná měna je ovšem pro své pohanské symboly nečistá, směnárnictví je výrazem touhy po absolutní (formální) čistotě darů pro chrám. A, ano, někdo si tím také vydělá. Na tom nic špatného není – mnohý chudák má alespoň zaměstnání. Tak se dá všem hromadným slavnostem vytknout sklon ke komercializaci (typicky se to vyčítá vánočním oslavám, někdy i velikonočním).

    Je pochopitelné, že si všichni vkládáme do biblických příběhů své zkušenosti, osobní i historické. Kdyby byly jen o minulosti, nebyly by už o ničem. Nesmíme to však přehnat: našlápneme-li do nich třeba středověk, musíme se někdy vrátit ke kořenům, abychom rozpoznali, kdy jej otřít.

    Všem zmíněným výkladovým modelům pro tento podivný příběh je společné to, že je to „o těch druhých“, také třeba o konzumní společnosti, o kapitalismu, o církevní vrchnosti … Slovo boží je však vždy především o božím lidu. Vrátíme-li se ke kořenům zjistíme, že takový bohoslužebný provoz, jako byl v tom židovském chrámu, máme i mi zde. Co jsou sbírky, co prodej časopisů a literatury? Je to také servis, který slouží provozu církve. V tom problém nebude.

    Je víra jen kšeft? Snadno k tomu sklouzává, ale mnohem horším pokušením jsou formální projevy života společenství tam, kde se sice „něco dělá“, ale ztrácí to obsah, vytratí se smysl, víra neproměňuje, neuzdravuje a nepřivádí člověka k jeho poslání: být člověkem. A tak Janův Ježíš začne hned zhurta (synoptický tím naopak končí), i bič, zbraň, si uplete.

    Jaký je tedy Ježíš? Vlídný nebo krutý. Je takový, jaký jeho lid a situace obou jeho lidů, židovského i křesťanského, potřebují. Potřeba ale není totožná s touhou. Kdo jej vidí vždy jako smiřujícího, mýlí se, stejně, jako ten, kdo je vždy vidí jen s pěstí práskající o směnárníkův stůl. Mýlil by se i ten, kdo by chtěl od Boha/Ježíše, vždy či především „evangelium“, pokud si „radostnou zvěst“ spojí jen s tím, z čeho se naše srdce blahem zatetelí. Evangelium tu je – Bůh nevypráskává z chrámu ty druhé, ale svůj lid, protože mu na něm záleží, a nemůže ho nechat jít bez povšimnutí do zkázy. Proto musí být i krutý. Ale nejkrutějším trestem božímu lidu bylo vždy to, když už si mohl dělat, co jej napadlo, neboť Bohu na něm přestalo záležet. „Vyvolení“ v biblickém smyslu není členstvím ve VIP klubu, leda v tom smyslu, že jsme první na božím soudu.

Pořádek bohoslužeb pro Náchod
a pro Václavice.
Písně jsou číslovány podle EZ
z roku 1979

Máme ještě svobodu slova?

 Už nějaký čas narážím na podobné postupy v různých debatách: někdo něco prohlásí, jiný mu to zkritizuje, načež se ten dotčený, případně jeho fandové, začne ohánět svobodou slova, kritika obviňovat z intolerance, prosazování jednotného názoru atd. Svoboda slova se vztahuje m.j. na:

• Přesvědčení, že Země je plochá,
• Že nám vládnou ilumináti, Soros, Gates a židozednáři,
• Putin je největší křesťan a Ukrajina ho spolu se Západem ohrožuje,
• COVID-19 je podvod, nic takového neexistuje, a navíc je to americká biologická zbraň,
• Očkování proti němu (i proti jiným chorobám) je neúčinné, nebezpečné a při vakcinací jsou lidé čipováni,
• Američani nikdy nebyli na Měsíci, do kosmu se létat nedá, i když Rusům se to povedlo,
• Svět byl stvořen v sedmi dnech,
• Homosexuálové ohrožují rodinu,
• Chystá se spiknutí, homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou rasu a konzervativcům budou odebírány děti,
• Elity chtějí zredukovat počet obyvatel Země, aby si udržely své výhody, proto přišli s Green dealem, očkováním, ekologií, homosexualismem ...
• Liberálové útočí na křesťany,
• Horší než utrpení ukrajinských dětí je výchova dětí stejnopohlavními páry,
• Milada Horáková se přece přiznala a v koncentráku dělala kápo,
• Kundera je kunda a žádný spisovatel ...

Myslím, že seznam by mohl pokračovat do nekonečna.

Omylem 90. let minulého století nebyl jen mafiánský kapitalismus, ale též opojení svobodou myšlení a názorů (i když i to spolu souvisí). Sebevětší pitomost se prezentovala jako úctyhodný názor a přesvědčení. Bylo téměř neslušné říct, že je něco pravda, tudíž opačné tvrzení lež nebo hloupost. Každý máme přece právo na tu svoji pravdu, a na všem může něco být. Také se nesmíme dotknout něčích citů a přesvědčení. I vzdělaní lidé byli tehdy ochotni věřit, že je uzdraví nějaký minerál, strejda z Tramtárie, nebo že naši zemi chrání kus plechu ve Staré Boleslavi. A najdou se takoví i dnes. Mluvil jsem tehdy s jedním profesorem ETF UK, který si posteskl, že studenti z některých církví odevzdávají nesmyslné práce, ale uznat jim je v zájmu dobrých ekumenických vztahů musejí, protože se hájí: "Ano je to blbost, ale naše církev to takhle učí, proto to tak musíme napsat".

Celkem by to bylo pro pobavení, kdyby se svobody slova nezačali dovolávat šiřitelné pomluv, hoaxů a naprostých kravin, které se dotýkají i konkrétních osob, nebo hrají nějakou úlohu v hybridní válce.

J. Kmenta, Rudý Zeman: Herec Martin Dejdar se stylizuje
do oběti za svoje názory. Nepochopil, že není
stíhán politickou mocí, jenom jeho kolegové s ním
pro hodnotové rozpory odmítají dále spolupracovat,
na což mají stejně legitimní právo, jako on své,
jim odporné, "hodnoty" prezentovat.

Pokud jde o toho Kunderu, napsal o něm tlustospis jistý Jan Novák. Ten někoho, zejména toho, kdo už beztak neměl Kunderu rád, nadchl, ale spíš vyvolal kritiku (příklad). Jeden evangelický farář se kvůli tomu čílil na svém facebookovém profilu, že je snad zakázáno Kunderu kritizovat. Úplně tím argumenty kritiky přešel, jakoby kritika kritiky byla jen nějakým duševním vyšinutím. Zajímavé je, že tento rádoby ochránce svobody slova podepsal petici proti filmu Havel, protože neodpovídá tomu, jak by Havla chtěl vidět on sám. Pan farář zkrátka nepochopil, že svoboda slova neznamená nekritizovatelnost řečeného. Jako může Novák zdrbat Kunderu, aniž by ho za to pověsili na kandelábr, sám může být kritizován též. Tím jeho právo slova porušeno není.

Takhle se můžeme dozvědět, že liberálové nechápou svobodu slova, protože kritizují jiné názory než svoje. Ale o tom svoboda slova není. Říct, že je něčí názor špatný či chybný, není porušením jeho práv. Tím by byla kriminalizace, ale ne odmítnutí a vyvrácení jeho tvrzení. To ke svobodě slova naopak patří také. Odmítnutí něčího názoru neodporuje tudíž liberalismu.

Jaromír Nohavica tvrdí, že byl zakazován za komunismu,
a teď znovu. Nebyl zakazován nikdy. I když nesměl vystoupit
na Portě, sám Miroslav Šlouf mu zařídil koncert v Praze.
Skutečně zakazovaní umělci takové "štěstí" neměli.
Ani dnes není zakazován, jen je částí veřejnosti pro svoji ostudnou
kolaboraci s Stb, Putinovým režimem a hanebné písně z poslední
doby odmítán. I to je zcela legitimní, a nijak neporušuje
jeho práva. Na přízeň posluchačů žádný nárok nemá.

Kritika cizího názoru je měřitelná věcnými argumenty, nikoliv emocemi a rozkrýváním temných stránek kritikovi mysli. Už v roce 1994 vydal Jiří Krupička knihu Renezance rozumu, v níž kritizuje rezignaci na kvalitativní posuzování různých názorů. Ne každá pitomost je názor, už vůbec ne úctyhodný. Názor musí být podložen něčím pevnějším a objektivnějším, než je pevné a upřímné přesvědčení svého nositele. Ani to, že mu to "něco dává," nebo že to pro něj "něco znamená", že to má tradici, sdílí komunita a učí sekta, nestačí. Není porušením ničího práva říct o blbosti, že je to blbost, stejně jako o blbci říct, že je to blbec. Bude-li někdo tvrdit například, že je Země plochá, a lidi, kteří s tím nesouhlasí, označovat za "kulozemce", jako by šlo o nějaké dva rovnocenné názorové proudy, je třeba to odmítnout. Že je Země plochá, to není názor, nýbrž pitomost. Pokud to někdo tvrdí jinak než z recese, je tudíž pitomec. Racionální debata s ním možná není. Je jen na místě se mu vysmát.

Václav Klaus and his Boys
z jeho tzv. "institutu" se
v této knížce čílí, že jsou
umlčováni. Prý je
potlačována jiná, než
"mainstreamová" pravda.
Že jsou jejich lživá
tvrzení z not ruské
propagandy neznamená,
že jsou jejich názory
potlačovány. Ke svobodě
slova patří i svoboda
bláboly vyvracet.
Neexistuje žádná
mainstreamová ani
alternativní pravda.
Alternativou k pravdě je
vždy lež. Ten jeho institut
plný zkrachovanců dál
existuje, a nikdo mu ho
ještě ani nezavřel, ani
nevypálil.

Shrnuji tedy: svoboda slova neznamená, že mohu lhát, že mohu domněnky vydávat za fakta, že mohu tvrdit, že pravda neexistuje, protože každý máme právo na tu svoji, vedle pravdy jsou ještě "alternativní pravdy," které jsou plnoprávnou alternativou k pravdám "mainstreamovým" (tuto demagogii se dnes obrnilo i několik sektářů - že prý reprezentují alternativní křesťanství proti maninstreamovému) a Křemílek s Vochomůrkou fakt existují. Svoboda slova neznamená, že se hloupost nesmí nazvat hloupostí a že každé tvrzení je úctyhodný názor. Pokud člověk smí říkat hlouposti, a nejít proto na popraviště, je tu svoboda slova. Svoboda říct, že pitomost je pitomost je ovšem svobodou slova také.

---

Odkazy:

• Seznam zprávy 11. 3. 2024: Pavel Kasík - Ruská hybridní válka nepřesvědčuje. Cílem je zpochybnit hledání pravdy.
• Dále k tématu pravda na mém blogu.

---

Odkazy:

• Podobné téma.
• Erik Tabery, Nová totalita hrozí, když zmlkneme, RESPEKT 9. 9. 2023.
• ČRo Plus, Vinohradská 12, Nula, parazit, debil nebo zmrd, 13. 9. 2023.