Prohledat tento blog

pondělí 22. července 2019

Křesťané proti humanismu

Řekl bych, že náboženství (ale mně jde především o křesťanství, neboť, ač necírkevně, zůstávám Kristu věrný) stojí na křižovatce, kdyby to nebylo už trochu otřepané klišé. Kdy vlastně nestálo? Pozorný čtenář nového zákona musí vycítit, že tato kniha je plná odkazů na takové křižovatky, kdy se v raném období křesťanství rozhodovalo, kudy se budou jeho dějiny, a tím i podoba, ubírat. Až pozdější generace začala "učení" chápat, jako by to byla ona zázračná Jankova hůl, kterou Janko v pohádce dostal, aby ji zapíchl do země, ovce se mu kolem ní pásly, a nerozutíkaly se. Tím je však vývoj křesťanstva, ne-li zbržděn, pak alespoň silně zpomalen a limitován. V domnění, že se pasou věrně kolem své kouzelné pastýřské hole (bible/učení), přešlapují církve bezradně na různých křižovatkách, řešíce aporie, jak se pohnout přece jen vpřed, nemuset si vybírat směr, nepřebrat odpovědnost, a nepřiznat, že se hnuly, že se hnout vůbec musely: "Svět se mění, ale my zůstáváme!"

A přece muselo církevní učení naznat za dva tisíce let mnoho změn. Už vlastně prvotní církev, očekávající, že si pro ni Pán brzo přijde, jen vytrvat, se proměnila v seriózní společenství s nějakým programem pro tento, ne pro nějaký příští či jinak imaginární, svět. Ale vždy bylo nutné dodat, že to tak vlastně bylo vždycky: "my byli první, kdo to říkali," a podobně.

Ačkoliv reformace zaútočila na nárok neomylnosti církevního magisteria, v letech konfesijních válek a formování ortodoxie v podstatě propadla témuž. I ona se zafixovala proti jakékoliv reformovatelnosti, také proti hledačskému typu zbožnosti ve zbožnosti vlastnické.

Dokladem budiž souboj některých křesťanských kruhů s humanismem. Humanismus je křesťany brán dílem shovívavě, jako nějaká úchylka, jindy s opovržením, jako cosi odporného, dokonce prý (mylně ztotožňován s anthropocentrismem): "Kam až zajde touha nahradit Kristovo učení nejstarším Satanovým svodem- antropocentrismem?" (viz zde→). Očekávám, že se mnou budou mnozí nesouhlasit a poukáží na  výroky a práce slovutných theologů. Leč ti jsou zpravidla v Ghettu akademické obce. Jejich sebelepší myšlenky do terénu nepronikají, a když, pak bývají přijímány s ostražitostí. Obracím se proto k onomu terénu, k výrokům laiků i farářů na internetu. Právě zde, na chatech, jsem v poslední době několikrát narazil na velmi signifikantní projevy odporu k humanismu. Ukázky pocházejí z diskusí na Evangnetu, ale ty jen odrážení celkové klima ne jen v ČCE.

Tak například 23. 4. tohoto roku zareagoval nějaký Jiří Polák, prý laik, starší jednoho ze sborů zmíněné církve, na deset let starý, poněkud primitivní, výpad jakéhosi Deštenského, který bibli vytýká nedostatek humanismu. Za tím účelem vykousává ze starého zákona verše, v nichž se hovoří o tom, že Bůh vyhání či přímo likviduje různé národy. Polák je se svou mizernou erudicí neschopný odpovědět, leč spoustou floskulí a klišé, prostých jakéhokoliv obsahu i významu. Hned na prvním místě prohlásí: "Bible nechce ani nemůže být humanistická. Humanismus je lidský výmysl, je to antropocentrické učení, které si z Kristova učení vzalo jen lásku k bližnímu, nic víc."

Odkaz >>>
Zatímco zde jsme měli tu čest s theologicky nepolíbeným, prapodivná argumentace překvapí v jiném vlákně u faráře, toho času spirituála a učitele křesťanských nauk na Evangelické akademii - na olomoucké církevní konzervatoři, u pana Aleše Wrany.

Ten se dal zaplést do diskuse o homosexualitě. Věnuje se tomu už, vlečen jedním trollem, několik let.

Předně chci ocenit, že se do tohoto podniku pouští, tím se liší od většiny svých kolegů, kteří strčili hlavičky do svých písečků, a potenciál v chatech i sociálních sítích je zcela míjí. Ale ani on nevykazuje žádnou velkou erudici.

V této diskusi je zcela rozerván: snaží se být loajální ke své církvi, ale to, že se začala dívat na homosexuály a homosexualitu vstřícněji, nežli by se od ní dalo ještě třeba před dvaceti lety očekávat, s tím se též nevyrovnal. Není zlý, není homofob (k užívání těchto nálepek viz →), jen mu to prostě neštymuje s biblí, jak jí rozumí a chce rozumět. Tím se do jisté míry solidarizuje s trollem, který je mu protivný, jenž ho už pár let úspěšně vodí Evangnetem za nos, ale současně se musí proti své církvi postavit. Její rozhodnutí ke vstřícnosti vůči homosexuálům je prý pražské (Morava je dnes sebevědomější, dnes už by si to líbit nedala), bylo vedeno vlivem nekriticky přijímaných autorit ETF UK. Fakultní odborníci prý verše týkající se stejnopohlavní erotiky odvysvětlili, sebrali bibli laikům, a tak podobně. Uznává však, že je k tomu nevedl žádný mrzký záměr, prý jen podlehli humanismu. Účelově se přitom utíká k až marxistickému agnosticismu: "objektivní pravda neexistuje, všichni jsme něčím zaujatí." Tím zcela odmítl jeden z hlavních pilířů jakékoliv vědy, včetně theologie, chce-li ještě patřit do společnosti věd, že je možné pracovat objektivně, vzdor různým zaujetím, i když se k pravdě spíš blížíme, než abychom ji jednou pro vždy odhalili. Upadl tak do tenat sofistiky, proti které se, jak dále ukáži, bude ohrazovat. Církev totiž pravdu vlastnit potřebuje, aby mohla říkat, že vždy říkala, co je zrovna trendy. V devadesátých letech to byla tolerance, dnes zase volání po všech návratech k evropským a křesťanským hodnotám. Proto pravda nemůže existovat objektivně, jinak by za ni nebylo možné prohlašovat co chvíli jinak protichůdné věčné pravdy.

Odkaz >>>
Jako pan Polák charakterizuje humanismus jako "lidský výmysl, anthropocentrické učení," pan farář jde dokonce tak daleko, že mu přisuzuje heslo, že "člověk je mírou všech věcí," prozrazuje tím mimoděk, jak evangeličtí theologové fatálně ignorují filosofii.

Západoevropský středověk vrcholí rozpadem křesťanského monopolu na vytváření paradigmatu světa. Předně rozpadem spíš chtěné než faktické jednoty církve nástupem Reformace, ale také zpřesněním metodiky a nástrojů k poznávání světa, jimž už nebylo možné oponovat prostředky scholastiky. Připočítáme-li k tomu vynález knihtisku a profanaci informací, vytvoří se z toho prapodivné, matoucí mračno, ve kterém se církve nemohly včas rozkoukat. Církve mají k prostředkům veřejného myšlení vůbec rozporuplný vztah: knihtisk, stejně jako internet, jsou církevními lidmi sice využívány, ale současně haněny, zdůrazňuje se, že autoritami nekontrolované šíření informací může být nebezpečné. Internet a chaty kazatelé ve svých homiliích rádi prezentují jako nějaký hnojník. Skutečně jsem zažil faráře ČCE, který, ač sám účastník mnoha diskusí, varoval lidi, ať tam nechodí. I když se dnes veřejně bijí představitelé církví za svobodu slova, je cenzura čímsi bytostně spjatým s církví, neboť církve byly vždy nervózní z informací, které nemají pod kontrolou. Vzpomeňme jen, že ne premiér Babiš vymyslel okřídlenou "kampáň", ale již zmíněná ČCE takto reagovala kolem roku 2000 na mediální zprávy o tom, že jeden z jejích duchovních rozkrádá majetek Diakonie téže církve, později i na námitky proti podobě zákona o církevních restitucích a způsobu jeho protlačení sněmovnou. Každá negativní, byť pravdivá, informace o jakékoliv církvi je "kampáň".

Pan Wrana je především úplně vedle, charakterizuje-li evropský, novověký humanismus výrokem "člověk mírou všech věcí". Ten totiž s humanismem nic společného nemá, leda pojem lidství (humanitas). Pochází od právníka a sofisty z 5. století před naším letopočtem Prótágorase z Abdér. Doslovně zní: "Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou". Samozřejmě nelze zpochybnit, že humanisté, opojení řeckou literaturou, kterou na západ Evropy přinesli byzantští, před Osmany prchající, učenci, že se tam našlo i něco sofistiky, ale ta už ve své době byla podrobena kritice. Západoevropský humanismus šel zcela jinou cestou. Přesto tu jedna podobnost je, která však ještě víc usvědčuje pana faráře a učitele z ignorance.

I z úst ne moc chvalně známého Prótágorase totiž zní jako noetický princip. V tom může částečně odpovídat i humanistickým ideálům. Ale pan farář se snaží navodit domněnku, že jde o záležitost zájmů: "pravdivé/správné je to, co vyhovuje člověku," jeho zájmům. To už bychom byli o nějaké století jinde, u Epikura, ještě méně dobropověstného filosofa (i humanista Komenský jej odmítá), lépe řečeno u některých epikurejců, kteří hédonismus svého mistra domýšleli k mravním důsledkům, které sám nechtěl. Theologové ale s oblibou své odpůrce klasifikují jako hédonisty, což jim umožňuje jejich názory mravně shodit bez nutnosti argumentace. Humanismus tak pan farář zpochybnil mravně, ačkoliv jeho myšlenka lidství, humanity, nikdy hédonistická nebyla.

Jestliže pan Polák charakterizuje humanismus jako anthropocentrický, pak má pravdu. Ale postuluje tím nějakou mravně-theologickou nepřístojnost, a tu tady nenacházím. Opět jde o zkratkovitou demagogii, kterou sotva pochopí někdo, kdo v prostředí takto polovičatých argumentů nevyrůstal. Peiorativní pojetí anthropocentrismu totiž z pouhého vědomí, že ke skutečnosti přistupujeme z lidské pozice a jako lidé, vytváří cosi náboženského. Předpokládá totiž opozitum theocentrismus = myšlení, zaměřené na boha/Boha, orientující se na jeho vůli, jakoby to byly nějaké nesmiřitelné antagonismy. Tím pádem pan Polák zpochybňuje humanismus jako lidský výmysl, proti Bibli, kterou tiše chápe jako božský produkt, tudíž hodný nekritického přijímání.

Právě o to tady jde: i když to budou mnozí popírat, ale nakonec jde o kultivování zástupu lidí, kteří se vzdají vlastního rozumu ve prospěch nějaké nadpřirozené autority. Ale kdo je ta autorita? Bůh? Bible? Ale to vždy předpokládá nějakého mluvčího či interpreta, tedy opět člověka. Theocentrismus je zakuklený a záludný anthropocentrismus. Je vždy pokryteckým zbožštěním nějakého lidského zájmu, který předstírá, že je původu nadpřirozeného, nad lidské chápání.

Církevníci odmítají humanismus, protože je optimistický vůči lidskému rozumu, racionalitě. Tím se ale vymyká kontrole autoritou, která se urývá za církevním úřadem i biblí. Racionalita je dnes spolu se sexualitou strašákem v mnohých homíliích, které kárají "svět" za odklon od Boha, či přímo vzpouru proti němu. Jestliže takový humanista, jako byl Jan Amos Komenský, dokáže např. v písni Ó, sešli Ducha svého (Evangelický zpěvník = EZ 373, 3) v roce 1659 za dar rozumu zdravého Bohu poděkovat, pro soudobého textaře písně 689, 2 - Proč se svět marností, bohatstvím honosí je "hloubání" a "rozum" jen marností, do sebe zahleděním člověka: "Kde jsou dnes ... mudrci hloubaví, v rozum zahledění?" Jasně: Bůh je věčný, myslící lidé omylní a smrtelní, takže - ha, ha, ha!

Ale kde je poznání Boha a boží vůle? K hrůze theocentricky věřících je opět v člověku, jako tvoru, který jediný je nadán schopností poznávat.

Ona Jankova kouzelná hůl mi připomíná jiný, poněkud falický, symbol, o němž se píše v bibli: Gn 11, 1-9. Lidstvo stále hledá nějaká zadní vrátka do nebe, jak se spojit snadno a rychle s božským světem a tím se sjednotit. Dokonce i církve, jejichž posláním by mělo být pokorné odkazování nad sebe, sama chce být věží, kolem níž se má lid shromáždit a věřit, že má horkou linku (nebo wi-fi) na nebesa. Bránit jejich individualitě a svobodnému rozvoji. Humanismus nespočívá ve stavění člověka na boží místo, ale pokorné přistání člověka na lidském zadku.

Údajný theocentrik chce rozhlašovat, co je a co není (skutečné/správné) z pozice neomylné interpretace, kterou nelze nijak verifikovat. Rozpor mezi katolicizmem a protestantizmem kdosi charakterizoval tak, že katolíci mají jednoho neomylného papeže, zatímco evangelíci chtějí být všichni neomylní. A ještě horší charakteristika téhož zní, že katolíci mají v Římě papeže z masa a kostí, kdežto evangelíci mrtvého, papírového, ve dvou deskách s nápisem "Bible". Obojí je špatně a odporuje skutečné reformaci. Udělat z bible nebeský telefon, znamená udělat z ní modlu, což je celému duchu bible odporné.

Ale lidé, odkazující na bibli, se často zaštiťují údajnou verifikovatelností svých výroků: "Bible jasně říká ...". Vždycky jasně říká to, co si chce mluvčí myslet. Ukážete-li mu, že ani z bible nic takového "jasně" nevyplývá, nakonec zjistíte, že jí nerozumíte, protože nemáte "ducha" - nadpřirozeného interpreta, který jí nakonec ony neverifikovatelné významy dává. Jiným problémem je, proč by měl člověk brát nekriticky co je v bibli, i kdyby to tam bylo "jasné"? A myslím i na věřícího člověka. Má přestat myslet?

Humanismus vlastně vrací všechna bloudění člověka po nebesích tam, kam patří. Hříchem v bibli je, chce-li člověk být víc, než člověkem. V novém zákoně sledujeme jasně :-) opačný pohyb: zejména Janovo evangelium, čteme-li jej pozorně, je obrovskou mystikou navráceného lidství člověku. Většina dnešních křesťanů vidí stále spasení v tom, kdo si to za nás a proč po smrti odskáče? Ale to není spása v novozákonním smyslu. Zatím co v bibli i historii se snaží lidé být víc, než lidmi, v novém zákoně se Bůh sám stává člověkem, aby nás naučil lidství. Hledat v lidství, humanitě své poslání a uspokojení. Ne v nadčlověku, nýbrž v člověku. Na Ježíšově lidství máme rozpoznat, že právě lidství se nám nedostává. To je ten hřích.

Humanisté tohle pochopili. Bylo úplně jedno, z které denominace, bylo to prohlédnutí nadkonfesijní, dokoce použitelné i mimo křesťanské millieu, i když zde, a nutně zde k němu došlo. Uvědomili si, že lidství, se vším, co k němu patří, tedy včetně omezených, ale přesto daných rozumových a poznávacích schopností, patří k největším božím darům. Vždyť i Bůh se dovolává našeho rozumu (např. Ž 32, 9). Humanisté objevili člověka v sobě i za biblí nebo jinými autoritami. Nebyla to vzpoura proti Bohu, ala poctivost vůči sobě i Bohu, když nemohli z fleku uznat, co jim někdo předkládá autoritativně k věření, byť se to příčí rozumu. Víra ovšem není lehkověrností. Humanisté poznali lidství, jako úkol, který nám dal Bůh sám - být lidmi, zlidšťovat sebe i svět kolem nás, objevovat člověka v bližním, trpícím, či dokonce v nepříteli. Bible je svědectvím o tom, jak k lidem mluvil Bůh, ale mluvil k nim jako k lidem, prostředky jejich doby a v jejich situaci, oni tak jeho slovo vyjadřovali, svými prostředky a pro svoji dobu. Ale to je nekončící proces, který se nedá do knižní vazby uvěznit.

Církve jsou však k této stránce humanismu slepé a hluché. I za komunismu si mnozí s tímto antiklerikálním režimem rozuměli v pohrdání humanismem, jako nějakou naivní ideologií ekonomicky dobře zajištěných vrstev společnosti. Je to asi důvod, proč mají církve fatální afinitu ke všem autoritativním režimům. Kolaborovaly s nacismem i komunismem, mnozí se dali svést fašismem a jinými korporátními ideologiemi, protože svobodomyslný humanismus na ně působil jako zdroj nezdravého chaosu a sebeprosazování lidí, zatímco korporátní ideologie nabízely řád. Ale byl to lidský řád.

Humanismus je poctivý. Theocentrismus je ve skutečnosti nejstarším vynálezem satanovým, protože staví na boží piedestal člověka, který vyvolává dojem, že je božím mluvčím. Není božský, ale je nelidský. To je jeho satanské pokušení, že mate lidi, kteří se domnívají, že skrze nekriticky přijímanou autoritu přijímají Boha samotného. Výkonem víry se pak zdá být schopnost potlačení vlastního myšlení. Zejména evangelíci to budou popírat, ale nejsilnějším argumentem ve sporech mezi evangelíky vždy bylo: "o tom už učenější a zbožnější lidé řekli své, takže vůbec nemá nad tím cenu přemýšlet." Neuznat takový výrok je pak vnímáno jako pýcha rozumu a nedostatek pokory. A tím bohužel táhnou lidi, kteří ve víře hledají osvobození od vlastní povinnosti užívat rozum a zodpovědně za své životy rozhodovat. Stačí přece jen poslouchat, co se mi řekne.

Jestli pan Polák tedy tvrdí, že chybou humanistů bylo, že si z bible nevzali víc, než lásku, měl by si to vyřídit s jiným anthropocentrikem, ve kterého údajně věří, s jistým Ježíšem z Nazaretu, který v jedné, velmi theocentrické, otázce neváhá vyslovit: "Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu" (Mk 2, 27). A mohli bychom pokračovat: nějaký Pavel lásku prohlásí za naplnění Zákona a Jan dokonce za Boha samotného. Lidé, kteří se ve jménu božím vyjadřují proti humanismu a zákonu svobody a lásky, by si měli ujasnit, jestli ještě věří tomu, co jim nabízí Ježíš?

čtvrtek 18. července 2019

Luxus nahoty

Zvyklo se kolem lidské nahoty nadělat v křesťanském prostředí mnoho řečí. Bible však o ní svědčí velmi přejně:

"Oba dva byli nazí,
člověk i jeho žena
ale nestyděli se"
(Gn 2,25)

Mělo by se správně říct, "nestyděli se před sebou navzájem". Mohli si dovolit být nazí - měli jistotu, že jejich nahoty nebude zneužito.
Stěžujeme si na pokrytectví druhých lidí, mrzíme se často nad sebou, že před svým okolím neumíme být, čím jsme. Nezdržíme se sami mnohé přetvářky. Bojíme se, možná právem, jak nás budou posuzovat. Bojíme se sami před sebou žít bez předstírání. Nahota je luxus, který si v dravém světě nemůžeme dovolit, neboť číhá na naše slabá místa a konečně my na slabá místa lidí v našem okolí též. Není snadnější cesty, jak zakrýt svoji nahotu, nežli poukázat na odhalená místa svého bližního. Člověk a jeho žena ztrácejí luxus nahoty ve vzájemných výmluvách a přenášení odpovědnosti - čtěme noviny, poslouchejme zprávy v televizi, ale i co naše vlastní ústa mluví…
Je hezké poukázat na to, jak je to v tom našem světě špatné, hezky si o tom popovídáme a zase jsme sami o kus lepší. Pomůže však jen slabá místa tohoto světa odhalovat? Bůh nabízí jinou cestu: dovoluje člověku nahlédnout svoji nahotu. V Ježíšovi obnažuje svůj záměr s námi, lásku, která přemáhá naše selhání, za výmluvy ukrývané.
Ježíš osvobozuje: osvobozuje nás především od přetvářky. Jako Bohem milovaní dostáváme nyní konečně svobodu pohledět sobě do tváře. Zbaveni mnohých iluzí, ale nikoliv v rezignaci, neboť před ním smíme být tím, čím jsme, a přece nás neodsoudil.
Láska k člověku přetíná začarované kruhy výmluv a přetvářek. Ale umíme stejně přijmout své bližní, jací jsou, bez svých iluzí o nich, bez jejich masek, bez svých vlastních nároků, jaké bychom je chtěli mít, jako v Kristu přijal Bůh nás?
Člověk má svobodu být sebou samým, přeje-li ji též druhému. Mohou-li se druzí na nás spolehnout, že jejich slabého místa nezneužijeme. Bohu je naše nahota příležitostí k tomu, aby ji přikrýval, naposledy vlastním tělem. Právě tím, že ji nepranýřuje, ale pomáhá nám, je příležitostí k sebepoznání a uznání, a tím předpokladem nápravy. Dokud se člověk skrývá za své masky a výmluvy, žádné naděje není. Dokud pase po chybách druhých, bere jim svobodu k přiznání.
Moralisté, škarohlídi a všichni ti, kdo jen hubují, byť právem, na zlo kolem nás, jsou podobni Chámovi, synu Noemovu, jenž nahotu svého otce roztrubuje, zatímco ostatní ji přikrývají. Moudrý není ten, kdo toho kolem sebe nejvíc odhalí, ale kdo bolavá místa uzdraví. A Bůh k tomu dává jedinečnou příležitost ve svém odpuštění…

Psáno koncem 90. let pro studentský časopis Quo vadis Evangelické akademie v Náchodě

pátek 5. července 2019

Charakteristika osob s Aspergerovým syndromem


„Když se setkáte s jedním autistou, setkali jste se s jedním autistou.“


Jakub Dvořák, seminární práce PSYCHOP, 28. 5. 2019


Jako téma své práce jsem si vybral právě charakteristiku nositelů výše zmíněného syndromu, protože jsem o tomto jevu jednak hodně četl, s jeho diagnostikovanými a možná i nediagnostikovanými nositeli se i osobně setkal. Hlavně však jde stále o značně otevřený problém, protože jde o syndrom, tedy souběh různých příčin a projevů, tudíž těžko zmapovatelný jev. Navíc velmi mladý, takže málo prozkoumaný, mnohými odborníky dokonce neuznaný, ostatní se na jeho charakteristikách nemohou shodnout, je těžké odlišit jej od jiných postižení. Do debaty však začínají čím dál více promlouvat sami nositelé tohoto syndromu[1], nezřídka současně odborníci na danou problematiku (např. Christine Peißmann[2]), jejich rodiče, učitelé či vychovatelé[3] a další.

Téma se od Levinsonova filmu Rain Man (1988) stalo populárním i na veřejnosti, vznikly spousty dalších filmů[4], seriálů nebo knih[5], které pomohly zpopularizovat téma poruch autistického spektra (dále PAS) a Aspergerova syndromu (dále AS) na veřejnosti. Zároveň ovšem pomohly z pochopitelné neznalosti vytvořit i zafixovat mnohé falešné stereotypy. Zejména osobní svědectví vyvolala mimořádná očekávání, neboť nositelé AS, jimž se podařilo překonat komunikační bariéru, byli nutně vysokofunkční, tedy i nadprůměrně inteligentní, což ale neplatí o všech nositelích AS. Opačný vliv měla diagnostika AS u pachatele[6] teroristických útoků v Oslo a masové vraždy na ostrově Utøya v roce 2011. AS bývá zpětně sledován u osobností z minulosti, zejména u géniů, jako byl Albert Einstein, ale i problematických osobností současnosti, jako u Vladimira Putina. U aspergeriků bývá vynášen i zatracován zonální zájem – obsedantní, soustředěné sledování nějakého detailu, které slibuje, že jeho nositel bude v běžném životě nepraktický, ale v určité disciplíně může dosáhnout mimořádných výsledků. Někdy se tomu říká savantské schopnosti[7]. Ty se ale neprojevují vždy a u všech. Naopak jiní jsou přesvědčeni, že každý, kdo na poli vědy a umění dosáhl nějakého úspěchu, musel být alespoň z části nositelem AS. To posílil stereotyp potrhlého vědce a učence.

Podrobně popisuje dějiny objevu a výzkumu PAS Kateřina Thorová[8], proto se jimi nechci zbytečně zabývat v této práci. Jen zmíním pár bodů, které jsou zdrojem výše zmíněných nejasností.

Především jde o objev autismu vůbec. První zmínku o něm učinil v roce 1911 E. Bleuer, jako o symptomu schizofrenie. Dodnes bývají osoby s PAS nesprávně diagnostikovány, jako schizofrenici[9], což je součást zmatků kolem PAS. Autismus, jak mu rozumíme dnes, popsal teprve roku 1943 americký psychiatr Leo Kanner. Všiml si dětí jakoby zakletých do svého vnitřního světa[10]. U nich předpokládal sníženou inteligenci. Už o rok později si všiml ve své habilitační práci Hans Asperger autistických psychopatů, jedinců s běžnou i nadprůměrnou inteligencí, kteří vykazují znaky Kannerova autismu. Ti se lišili ne jen vyšší inteligencí, ale i neobvyklými zájmy a také tím, že vývoj jejich řeči nebyl jako u Kannerových autistů opožděn.

Kannerův raný autismus byl okamžitě předmětem studií a bádání, zatímco Aspergerovi autističtí psychopati upadli do 80. let minulého století v zapomnění. Teprve v roce 1992 jej WHO uznala za samostatnou diagnózu v klasifikačním systému ICD-10 s označením F84.5. Pro záporné konotace slova psychopat se ujalo označení Aspergerův syndrom (AS). Charakteristická pro nositele AS je sociální neohrabanost, vyplývající z neporozumění běžným sociálním kódům. Autorka knih o AS, sama nositelka této diagnózy, Liane Holliday Willey se charakterizuje jako „hranatý kolík, který se snaží vecpat do kulaté dírky společnosti[11]. Na své okolí může tedy působit ne jen jako nositel všemožných psychóz, ale nezřídka mu bývají přisuzovány morální nedostatky, nebo snížená inteligence. AS ale může být diagnostikován jen u osob s průměrným a vyšším IQ, tedy 90 a výše.

Jinou kapitolou je původní předpoklad odborníků, že jde výhradně o mužskou záležitost, nebo převážně – tedy v poměru 1 žena na 8 mužů. To zpochybňuje právě Rudy Simone v díle Aspergerka[12], v originálu „Aspergirls“. Podle ní jsou jen projevy AS u mužů nápadnější, než u žen. Osobně jsem se jako učitel setkal především se žačkami s AS.

Josef Schovanec, Francouz s českými kořeny, kterému byl AS diagnostikován teprve v 19 letech, tedy v roce 2000, a to po sérii nesprávných, často dost bizarních, diagnóz, tvrdí, že tou dobou bylo ve Francii jen pár psychiatrů, kteří o PAS něco věděli[13]! Popravdě, přečteme-li si definici AS u různých autorů[14], nelze se zbavit dojmu jistého tápání. K tomu je třeba AS odlišit od jiných diagnóz s podobnými projevy, jako je ona schizofrenie, nebo obsedantní jednání, úzkosti a deprese, nebo od vysokofunkčního autismu, který je pro některé autory totožný s AS, pro jiné zásadně odlišný. Také je třeba vyloučit smyslová postižení.

Předmětem sporů byla etiologie AS a PAS vůbec: jde o důsledek výchovy, společnosti, nebo o organický a genetický původ? Poslední verze dnes dominuje, neboť moderní technologie umožňující sledovat aktivity mozkových center, odhalily dysfunkce v oblasti amygdaly i špatnou koordinaci mozkových center. V již zmíněném filmu Rain Man byl ovšem příčinou postižení špatný otec, také Larsův otec se choval k synovi odmítavě. Fakticky, jako syndrom, však nemá AS jedinou příčinu a jde o pervazivní, tedy všepronikající poruchu. Předpoklad viny na straně rodičů, vycházející z psychoanalýzy, u veřejnosti rodičům dětí s PAS velmi ublížil[15].

Základní poučka zní, že je to porucha sociální interakce, porucha v oblasti verbální a nonverbální komunikace a omezené, stereotypní zájmy. Charakteristická je omezená mimika a chudá fantazie. Ale právě tyto charakteristiky bývají dnes v dílech samotných nositelů AS zpochybňovány.

Na prvním místě je třeba zdůraznit, že není člověk jako člověk, tudíž ani nositel AS jako nositel AS. Jako syndrom je AS vícesložkový a jeho jednotlivé složky se nemanifestují vždy ve stejné míře. Nepomůže ani dělení AS na nízkofunkční (IQ v pásmu normálu), vysokofunkční (IQ v nadprůměru) a nespecifický (částečný či nezařaditelný). Ve všech těchto kategoriích jede především o osobnost nositele AS, její lidskou jedinečnost, která by se neměla za diagnózou ztrácet, nebo s ní být ztotožňována.

AS spočívá do značné míry v nekompatibilitě myšlení v oblasti společenského kódování: člověk s „normálním myšlením“ rozumí těmto kódům jaksi intuitivně – tedy ví, co se má v určitých situacích říkat, jak se má tvářit, jak reagovat, jak plnit sociální očekávání. Přes vysokou inteligenci se musí nositel AS těmto kódům učit, nejsou pro něj srozumitelné. Nízkofunkční nositelé AS proto často reagují agresivitou, mylně považovanou za jejich vlastnost, vysokofunkční naopak vyvíjejí netradiční strategie, jak svůj handicap překonat. I přesto působí na své okolí neohrabaně. Co mi chybí, je snaha o porozumění z druhé strany, tedy od těch „normálních“.

Rudy Simone se ptá, proč na AS nahlížet jen jako na nedostatek? AS je především součástí osobnosti svých nositelů (ona mluví ovšem hlavně o nositelkách), něco bere, ale otvírá i jiné možnosti, především nové, laterální, pohledy na známé skutečnosti. Specifické, zonální či obsedantní zájmy nositelů AS mohou působit patologicky. Musí však člověk odpovídat tabulkám? Není sice normální, dokáže-li se šestnáctileté děvče do omrzení zabývat historií leteckých motorů vyrobených v letech 1940-1945, ale nemůže právě z tohoto jejího zájmu společnost i něco vytěžit? Rudy Simone nezpochybňuje, že je třeba nositelům AS rozšiřovat obzory proti tak typickému ulpívání na detailech bez vztahu k celku. Ale rozhodně radí svým aspergirls, aby si nedaly své zájmy brát. Tím směrem by se asi měla ubírat i pedagogika při práci s těmito osobami – ne jen, jak je socializovat, ale především, jak rozvíjet jejich potenciál a jak jej do společnosti adaptovat či asimilovat?

Základním problémem je odlišné myšlení, logika a způsob hodnocení. Následkem toho má nositel AS problémy se sociálními kontakty. Nerozumí řeči těla, proto ji sám neužívá, reaguje na ni neočekávaně. Domnělá absence emocionality je též důsledkem toho, že jeho emocionalita funguje jinak. Následkem toho se v běžné společnosti ocitá jakoby v cizině, ačkoliv je krajan a nejeví známky postižení. Proto jsou reakce okolí odmítavé i obranné. Aspergerik se proto často uzavírá do sebe, což problém zhoršuje. Pokud k tomu mají, jako třeba Josef Schovanec, předpoklady, uchylují se někteří nositelé AS k předstírání, že jsou cizinci. Protože oni mají na rozdíl od autistů vůli komunikovat, vymýšlejí různé strategie, které ovšem na okolí působí podivně.  Je charakteristické, že stránky www.mujautismus.cz, jsou zcela v rukou nositelů AS, ne autistů, protože ti nejeví o komunikaci zájem. Prostředí elektronické komunikace osobám s PAS vyhovuje lépe než kontakt osobní.

Jako cizinec ve vlastní domovině se tedy nositel AS musí normálním, intuitivním interakcím učit. Proto je vržen do zdánlivého chaosu, ve kterém si musí dělat pořádek, jako Bůh v počátečním chaosu v Gn 1. Vnášet systém do toho, co jemu smysl nedává. Naproti tomu on vidí systém tam, kde jej nevidí většinová společnost. Proto se může jevit jako pomatený, čemuž se snaží uniknout křečovitým lpěním na poučkách, které si o té normální společnosti vytvořil. Někdy až tak, že je vyžaduje od druhých. Proto se zdá, že nechápe jemné rozdíly, neví, že vedle pravdy a lži je také domněnka, omyl, přesvědčení …. Fakticky každodenní pohyb v cizím prostředí neúměrně zatěžuje jeho myšlenkovou kapacitu, proto se s ním nejlépe vyrovnávají vysokofunkční nositelé AS, kteří mají také nejlepší prognózu v budoucí socializaci.

To se dotýká i údajně omezené fantazie aspergeriků, kterou zpochybňuje sama umělkyně s AS Rudy Simone[16]. Podle stereotypu o AS se tito zabývají jen věcmi, jako jsou seznamy, řády, matematika, fyzika, astronomie, biologie – vším, co je exaktní. Předně se mohou tyto ulpívavé zájmy během života měnit, ale to samo neznamená absenci smyslu pro umění, estetiku, filosofii a jiné vědy, vyžadující víc představivosti. Naopak, nositel AS musí vyvinout hodně představivosti k překonávání komunikačních bariér, čímž se do značné míry vyčerpává. Ale jde také o to, že jeho fantazie opět narážejí na nepochopení, působí bláznivě i úchylně, proto se s nimi přestane svěřovat. Podle Rudy Simone, je pro nositele AS, zahnané do vnitřního Ghetta, naopak charakteristický bohatý vnitřní život. Navenek ale manifestují zálibu ve všem, co má řád, včetně svých soukromých rituálků (často zmiňované je třepání rukama), lpění na významech pojmů, nezřídka soukromých, které jim dávají v cizím prostředí alespoň nějaký pocit jistoty. Cokoliv ji narušuje, vnímají s nedůvěrou, třeba i jako nepřátelství. Proto nemají rádi vtípky, dvojsmysly, nepoznají, kdy si z nich děláte legraci v dobrém, nebo kdy na ně útočíte.

Cílem edukace nositelů AS by tedy neměla být jejich normalizace. Je třeba vyjít z podmínek, které mají. Pomoct jim překonávat sociální problémy v komunikaci, v hledání kamarádů, partnerů, vzdělání a uplatnění – to jsou pole, na nichž jsou handicapováni. Ale vlastně toho od nás nepotřebují mnoho – jen vstřícnost, porozumění a toleranci. Totéž bychom měli očekávat i od nich a pomáhat jim k tomu. Složité je zde uplatnit ideje integrace a inkluze. Snaží se o to např. Miroslav Vosmik a Lucie Bělohlávková[17]. Naproti tomu zde hojně zmiňovaná Rudy Simone by za pokrok, v jehož naplnění doufá, považovala zřízení speciálních škol pro nositele AS, dokonce pohlavně rozdělené.

Téma je otevřené, charakteristiky nositelů AS nejsou zatím tedy úplně jasné. Promlouvají do nich už i sami takto charakterizovaní. Jejich hlas je samozřejmě značně zaujatý, moudří odborníci by jej měli brát ale velmi vážně.




Seznam citovaných prací

Autor
Název
ISBN
Thorová Kateřina
Poruchy autistického spektra
978-80-7367-091-7
Vosmik Miroslav, Bělohlávková Lucie
Žáci s poruchou autistického spektra v běžné škole
978-80-7367-687-2
Simone Rudy
Aspergerka
978-80-262-1395-6
Preißmann Christine
Život s Aspergerovým syndromem
978-80-7367-688-9
Schovanec Josef
O kolečko míň
978-80-7432-497-0
Axel Brauns
Pestrostíni a netopýři
978-80-7367-832-6
Mark Haddon
Podivný případ se psem
978-80-7203-541-0



Autor
Článek
URL
Koukolík František
Autismus: Vše, co jste chtěli vědět a báli se zeptat
Drtinová Daniela
Matka autisty: Stát nenabízí nic. Terapie stojí 22 tisíc měsíčně, ale děláme pokroky


Sparrow Max
Proč autisté třepou rukama?




[1] Axel Brauns, Pestrostíni a netopýři, ISBN 978-80-7367-832-6; Josef Schovanec, O kolečko míň, ISBN 978-80-7432-497-0; Denise Linke, Dost dobře nenormální, ISBN 978-80-88290-17-9; Rudy Simone, Aspergerka, ISBN 978-80-262-1395-6.
[2] Christine Peißmann, Život s Aspergerovým syndromem, ISBN 978-80-7367-688-9.
[3] Ludmila Janáková, Sama bych se v nebi bála, 978-80-7387-538-1; Torey Haydenová – veškeré dílo; a další
[4] Např. Craig Gillespie, Lars a jeho vážná známost, 2007.
[5] Zejména v roce 2003 Whitbreadovou cenou oceněná kniha Marka Haddona Podivný případ se psem, ISBN 978-80-7203-541-0.
[6] Jméno záměrně neuvádím.
[7] Rudy Simone, pozn. 1.
[8] Poruchy autistického spektra, ISBN 978-80-7367-091-7, stry. 34nn.
[9] Josef Schovanec, pozn. 1.
[10] Christine Preißmann, pozn. 2.
[11] Rudy Simone, pozn. 1.
[12] Pozn. 1.
[13] Josef Schovanec, tamtéž.
[14] Srv. Thorová, pozn. 8, Tab. 4.4, str. 187, kde jsou srovnána dvě diagnostická kritéria z roku 1989.
[15] Thorová (pozn. 8) hovoří o psychoanalýze jako o „černém období“.
[16] Pozn. 1.
[17] Žáci s poruchou autistického spektra v běžné škole, ISBN 978-80-7367-687-2.

úterý 11. prosince 2018

Jaromil Jireš: Neúplné zatmění


Skuteční žáci ZŠ pro děti se zbytky zraku ve filmu

Normalizační film ze života zrakově postižených dětí


Jakub Dvořák | UVEDSPP | 10. 12. 2018

O filmu:


Film natočil roku 1981 režisér Jaromil Jireš podle scénáře Daniely Fisherové. Hlavní dětskou roli zahrála Lucie Pátíková, tehdy žákyně jazykové školy. Většinu dětských rolí zahrály přímo děti ze Školy pro děti se zbytky zraku na Malé Straně v Praze, ve Šporkově ulici, kde bylo také nasnímáno nejvíc obrazů, dokonce i přímo v internátu, v pokojích těchto dětí.
Film byl ve své době unikátní svým syžetem, ale i tím, že se v něm objevily opravdu zrakově postižené děti ve svém soukromí, ačkoliv socialistický stát se jejich existenci snažil popírat. To se podepsalo na mnoha cenzurních zásazích, které konečnou podobu filmu ovlivnily. Jaromil Jireš dokonce zamýšlel svěřit hlavní roli jednomu z dětí tzv. „Šporkárny“, kandidátkami byla dvě děvčata na obrázku vlevo, totalitní dohled však trval na Lucii Pátíkové. Důvody sděleny nebyly. Podrobně v úvaze níže.


Zrakově postižené děti v socialistickém státě (ne)existují


Budu muset uznat hned na počátku, že ve své době (bylo mi tehdy 15 let) byl pro mě tento film skutečným zážitkem. Dodneška si jej pamatuji, ačkoliv za celou éru normalizace se objevil na obrazovce jen jednou, a ani po revoluci neslavil žádné komerční úspěchy. A to jsem nemohl ani tušit, že s většinou dětských herců se za pár let seznámím osobně, stanou se mými kamarády, jedno z děvčat i mojí ženou. Díky ní jsem také získal vhled do věcí které vznik filmu ovlivňovaly. Pokud bych se měl zamyslet proč, bylo to tím, že mě problematika zrakového postižení zajímala od malička, ale prakticky se o ní nedaly sehnat informace, a nebylo to jen proto, že nebyl žádný internet. Můj zájem byl inspirován dvěma věcmi. Předně jsem v dětství trpěl zrakovou vadou, brýle mě obtěžovaly a léky byly nechutné. Rodiče mi často hrozili, že jestli nebudu dělat, co říkají lékaři, mohu o zrak i přijít. Zajímalo mě tudíž, zda je taková perspektiva horší, než vitamín A v odporném oleji. Brzy jsem se seznámil s Brailleovým písmem, což byla druhá motivace, protože písma mě vždy zajímala (v době shlédnutí filmu jsem se obíral ze stejného důvodu japonštinou), ale ani seznámení s tímto písmem nebylo snadné, dokonce ani studenti speciální pedagogiky s ním nepřišli do styku! Ostatně zřídka kdy člověk potkal na ulici v Praze někoho s bílou holí, občas, protože jsem jezdíval Ječnou ulicí do školy, jsem potkával děti, které se dorozumívaly rukama. Ale navenek se stát tvářil, že nic takového, jako postižené děti, v socialistickém ráji není. Film tedy působil jako stržení nějaké opony, za kterou se ukrýval zcela jiný svět.
Ovšem ani tento svět neměl s realitou mnoho společného. Tandem Jireš/Fisherová měl pochopitelně upřímnou snahu vynést utajovaný svět postižených dětí do veřejného povědomí, a i když se jim to povedlo, cenzura se postarala o několik zásadních úprav, které jej znevěrohodnily, později se stával v zasvěcených kruzích i předmětem posměchu. Avšak díky tomu, že jsem získal přístup do zákulisí, nemohu být k němu až tak kritický.
V prvním plánu sledujeme příběh dospívajícího děvčete Marty (Lucie Pátíková), kterou úraz na kolotoči zcela připraví o použitelný zrak (zůstává jí jen světlocit a barvocit), předpokládá se, že už před tím měla nějakou latentní vadu. Značně necitlivým způsobem je vržena do jí neznámého světa, odloučena od rodiny, která jejího odchodu sice lituje, ale pro dlouhodobé odloučení její místo v domácnosti zabírá víc a více mladší sestra. V novém prostředí se aklimatizuje jen těžko: ve snaze nepřipustit si, že její stav je trvalý, sabotuje veškeré pokusy o terapie, sebe i druhé přesvědčuje, že se jednou uzdraví. Její souboj s realitou vrcholí útěkem z ústavu domů, kdy se jí i poslepu povede stopem dojet domů a ohlásit se do telefonu: „to jsem já“. Tím aktem nakonec dochází k sebepřijetí. V tomto procesu je jí nápomocen zkrachovalý psycholog (Oldřich Navrátil), který se pokusí své akademické neúspěchy překonat vědeckou prací o dětech z onoho ústavu, a právě Martu si velmi oblíbil, spojil s ní i naději na svůj vlastní návrat do vědeckého světa. I když mu Marta svojí vrtkavostí zmaří obhajobu vědecké práce, je to on, kdo jí nakonec provede peripetiemi sebeuvědomění, a přijetí své situace.
Druhý plán však spočívá v něčem jiném: film ukazuje, že zrakově postižené děti jsou, že žijí stejný život, jako děti zdravé, mají své naděje i zklamání, radosti i starosti, baví se, ale za poněkud odlišných podmínek. Vidíme děti, které spolu zpívají, vyvádějí za zády vychovatelů rošťárny, děvčata sledují módu, i když spíš hmatem, dokonce i otíráním materiálů o tváře a podobně. Seznamují se s (tehdy) novými technologiemi kompenzace zrakového deficitu. Sledujeme šachový turnaj, výuku sebeobsluhy a prostorové orientace a jiné praktické dovednosti.
Bohužel jsme svědky i toho, jak postižený jedinec začíná být pro svoji rodinu přítěží: když například mladší sestra vezme Martu do divadla a zapovídá se s kamarády, na Martu docela zapomene. Ta zůstane nevědomky stát před zrcadlem, odkud jí neurvale vyhodí dámy, které se potřebují doupravit.

… a je o ně dobře postaráno


Celé to byla ale od A až do Z fikce. První cenzurní zásah byl veden proti samotné škole, kde se tyto děti vzdělávaly. V průběhu natáčení se ze školy, která měla fakticky sídlo přímo v centru Prahy na Malé Straně, hned pod Hradem, stalo jakési rehabilitační sanatorium kdesi v obci Staré Zámky. Režim si nepřál, aby se o existenci školy, a tím i o šíři její potřeby, vůbec vědělo. Podle filmu by měla být hlavní hrdinka jakoby na rehabilitaci. Taková rehabilitace by ale trvala jen krátkodobě, kdežto pobyt hrdinky i ostatních dětí v zařízení byl zjevně dlouhodobý. Navíc rehabilitované by byly jen děti po úrazech, ale děti, které ve filmu vystupují, byly většinou postižené od narození, což je i ve filmu patrné.
Ačkoliv škola ve Šporkově ulici byla na vysoké úrovni, má tento způsob vzdělávání zrakově postižených dětí určitě značný nedostatek v tom, o čem film i hovoří, že mimopražské děti tak byly dlouhodobě, někdy už od předškolního věku (!), odloučené od svých rodin.
Z odborného hlediska lze posuzovat i způsoby, jakými rehabilitace zrakově postižených dětí probíhá:
  • Přístup filmového personálu je bez sentimentu, což je dobře, ale někdy to vyústí až v hrubost a vyhoření. Fakticky se to občas skutečně děje, ale ne v až takové míře. Ovšem sekernická vychovatelka a terapeutka nebyla jen karikaturou. Měla i své reálné předlohy, i v tom, že se pod drsnou slupkou skrýval upřímný zájem o svěřence.
  • Trávení volného času zrakově postižených dětí bylo přes veškerou hranost zobrazeno reálně, včetně hry se zápalkou, kterou skutečně přes veškerá zákazy tyto děti hrály a se kterou se filmaři seznámili při natáčení. Ve filmu hraje moje žena šachy, ty hrála i doopravdy. Podobné aktivity však nebyly systémové, hodně závisely na angažovaných lidech, kteří se jim věnovali ve volném čase. I tady platilo oficiální tabu. Film pochopitelně neprozrazuje úplně všechno, ale i postižené děti vyvádějí takové věci, o kterých se prostě nemluví.
  • Odhadování prostoru pomocí luskání prstů byla naprostá fikce. Dokonce to ani nikde nebylo popsáno v literatuře. Přesto jsem si to párkrát vyzkoušel a domnívám se, že by to i fungovat mohlo. Tyfloped Pavel Wiener (autor např. Prostorové orientace zrakově postižených, ISBN 80-239-6775-4) i s tímto propagoval bílé hole s kovovým, a tedy znějícím zakončením, protože vytvářely zvukový obraz prostoru.
  • Přebírání korálků patří rovněž k reálným terapeutickým aktivitám zrakově postižených dětí.
  • Naprosto nereálný byl výcvik chození s bílou holí, při kterém dojde i k působivé scénce, kdy se spolu dva hoši začnou svými holemi šermovat. Ve skutečnosti ani na speciálních školách taková výuka systematicky neprobíhala, jelikož režim neměl o nevidomé na veřejnosti zájem. Skutečnost byla taková, že přesně v době vzniku filmu po takové výuce někteří odborníci volali, ale pokud se konala, bylo to opět díky soukromým iniciativám. Podle informací od mé manželky k nim do školy právě v době vzniku filmu začal docházet již zmíněný Pavel Wiener. Protože jsem později měl tu čest patřit do jeho týmu, vím, jak složité to bylo. Oficiálně jsme dokonce předstírali, že na těchto školách zakládáme pionýrskou organizaci. Kuriozní bylo, že některými pionýrskými vedoucími byli tajní mniši a řádové sestry! Fakticky tedy film říkal, co by se dělat mělo, ale co se ve skutečnosti zanedbává.
  • Manželce se na filmu nejvíc líbily výcviky odhadů směrů, vzdáleností a hloubky. Ve filmu bylo k posledně jmenovanému použito jójo. Ani tato metoda nikde popsána není a nikdy nebyla použita, o její funkčnosti se ale pro změnu přesvědčila díky filmu moje manželka. Reálné na té scénce je však to, jak kreativně musí speciální pedagog postupovat.

Sci-fi nebo promo?


Právě rozpory s realitou byly předmětem zmíněné odborné kritiky. Stručně: tak to přece není. Jaromil Jireš ovšem nebyl žádným miláčkem režimu, už vůbec ne spisovatelka, scénáristka a pedagožka Daniela Fisherová. Jejich záměrem určitě nebylo vylepšovat před veřejností pozici postižených dětí v reálném socialismu. Faktograficky se tedy zásahy cenzury podepsaly na celkové podobě filmu spoustou naprostých nesmyslů, které jsou při pozorném sledování zřejmé. Ovšem díky určitým kompromisům (včetně zákazu svěřit hlavní roli skutečně zrakově postiženému dítěti) se nakonec film na veřejnost do jejího povědomí dostal, tím i vědomí, že takové děti jsou, že se s nimi nějak pracuje, a nebo, že by se s nimi určitým způsobem pracovat mohlo a mělo. Z tohoto pohledu se film jeví spíš jako určitá promoakce iniciativ, usilujících o zlepšení v této oblasti. Určitě nebude náhodou, že aktivity jiného neoblíbence režimu, Pavla Wienera, syna a manžela husitských farářek, právě v té době, ač potajmu, přešly z teoretické fáze do praktických aktivit. Později se začaly postižené děti, i když nesměle, objevovat ještě před pádem totality i v dalších filmech. Spíš tedy, než za nějakou režimní selanku, je třeba tento film považovat za průkopnický počin s velmi reálnými i praktickými důsledky, ovšem v mezích tehdy daných možností.


Mgr. Jakub Dvořák, účastník programu CŽV, k zápočtu z UVEDSPP.

středa 11. července 2018

Čemu křesťané nerozumí, do toho nemohou mluvit!

Rozpaky nad úvodníkem k Evangelickému časopisu Český bratr 4/2018 Daniely Ženaté: Kdo je tady dylina?

Celkem vzato mi může být fuk, co se píše v časopisu církve, se kterou už toho mnoho společného nemám. Potíž je, že se vyjadřuje bezděky k oboru, který je mi blízký - k pedagogice, zejména k té speciální.

Autorka, šéfredaktorka časopisu a manželka současného synodního seniora této církve, se snaží zaujmout úvodníkem pro téma romské menšiny ve společnosti a v církvi. Přitom začíná v typicky sebemrskačské poloze, jakou se vyznačují všechny nešikovné pokusy vycházet vstříc menšinám útokem do vlastních řad, útokem na majoritu, když romské slovo dilino (zde psáno jako dylina, ale já se držím pravopisu kapesního slovníku ISBN 80-04-21768-0). Tvrdí, že toto slovo, s významem blázen (také hlupák), mluví spíš o "nás", protože jsme přece vinni:

"Začít můžeme dvacet let trvajícími tahanicemi kolem romského koncentračního tábora v Letech u Písku a pokračovat můžeme přes posílání romských dětí do speciálních škol, které jim zavřou cestu ke kvalitnímu vzdělání, až po problémy ve vyloučených lokalitách."

Typické pro nekompetentní mluvení do složitých záležitostí je zjednodušování složitých problémů, převádění na nějakého společného jmenovatele, generalizace a podobné. Je to i móda v jistých rádoby intelektuálních, ale i duchovních, euroamerických proudech, kterou i s jejich negativními dopady popsali pánové Buruma a Magalit v knize Okcidentalismus. Dnes se spíš hovoří v této souvislosti o ideologii univerzální viny bílého muže. A pokušením křesťanů je myslet si, že víra jim dává odpověď na všechny otázky s řešením všech problémů.

V křesťanském podání je tato ideologie svůdná, protože vypadá, jako pokání. Evangelíci ji milují, stejně jako Dostojevského Bratry Karamazovy, kde zazní oblíbený citát: "všichni jsme vinni, a já ze všech nejvíc!" Pokrytectví této ideologie analyzovala v souvislosti s "německou vinou na holokaustu" Hannah Arendtová ve své reportáži o procesu s Adolfem Eichmannem: Eichmann v Jeruzalémě. Proto se nebudu jeho analýzou zdržovat, jen připomenu citát, jímž Arendtová komentuje občasné záchvaty špatného svědomí německé mládeže, která tu dobu ani nezažila: "je příjemné cítit se provinile, když člověk ví, že nic špatného neudělal." Tato komedie odvádí pozornost od skutečných chyb a provinění na pole, v němž se kajícník cítí spíš povzneseně, než zahanbeně.

V tomto duchu tedy autorka úvodník, který se má zabývat pozicí menšin v její církvi (a to by asi byla hutná kapitola, protože v mnoha jejích regionech nepřijmou nikoho, kdo není od nich, a kdo není rodilým evangelíkem, bývá vnímán jako náplava!), teše do společenských záležitostí, na které nemá tato vliv žádný.

Toto pokrytectví se pak vyznačuje oním zjednodušováním: tak třeba koncentrační tábor v Letech u Písku a památník + vepřín. Jistě, zaznívají i všelijaké zhovadilosti, např. výroky jednoho potomka japonsko korejských imigrantů na Moravě. Ale ten problém jednoduchý není: stát musí vypořádat nejen majetková vyrovnání s majiteli vepřína, nýbrž zvážit i fakt, že vepřín patří do struktury místní ekonomiky a pracovních příležitostí. Tlačením na pilu, jak mají ve zvyku lidskoprávní aktivisté, se to nevyřeší. Navíc současná společnost, kterou takto kárá, není původcem, ale dědicem mnohaletého problému. Ale to mě nepálí. To je jenom příklad autorčiny nekompetentnosti.

Nejhorší tvrzení jsem vyznačil v citátu kurzívou. To už je naprostý nesmysl, co tady nepoučená redaktorka, zjevně oblibující mediální klišé, tvrdí.

Speciální školství je neustále terčem nejrůznějších útoků. Zaznívají slova, jako diskriminace a podobně. Dokonce nás za to prý kritizovala Evropská unie. Na ni se nezlobím, ale na české politiky, kteří jen kývali, ale vůbec nic si o problému nezjistili, stejně jako ona.

Tvrzení, že do speciálních škol jsou děti posílány na základě své etnické příslušnosti, je stejná hloupost, jako tvrdit, že tyto školy uzavírají cestu ke kvalitnímu vzdělání. Mnozí mají asi v podvědomí nešikovné pokusy špatných pedagogů motivovat líné děti k učení hrozbami zvláštní (dnes praktickou) školou. Ještě příšernější je to, co jsem na vlastní uši slyšel, dokonce na střední škole, že učitelka nadává zlobícím dětem, že jsou jako z Jedličkova ústavu! Učitel, který takovou nehoráznost vypustí z huby, by měl být zastřelen na školním hřišti! To se ani za studia pedagogiky o tomto ústavu, jeho učitelích, a zejména o jeho žácích, nic nenaučili? Co tam na tom peďáku vlastně dělali?

Pamětní deska v terase náchodského parku
s QR odkazem na stránky města.
Nejen jako pedagog, ale i obyvatel města Náchoda, k jehož osobnostem patří i Josef Zeman, musím proti takovým hloupostem protestovat. On je zakladatelem těchto škol, proto jsou jimi v Evropě a ve světě známy především Čechy, ačkoliv s tím začal jako pedagog rakousko-uherský a spolupracoval na tom s pedagogy německými. V životopisu jiného speciálního pedagoga, Františka Bakuleho, stejně jako v životopisu ophtalmologa a optopeda Jana Deyla, čteme, že jejich nápady narážely u zemského školního inspektora. Bohužel, jejich životopisci nepíší, kdo to byl a v čem s nimi nesouhlasil. Přitom jde právě o Josefa Zemana a důvod vzájemných rozporů této svaté trojice české speciální pedagogiky je velmi zajímavý: úctyhodní pánové Deyl a Bakule měli totiž za to, že postižené děti třeba ani nepotřebují umět číst a psát, hlavně se uživit. Že se u nich dokonce nemá vzbuzovat falešná naděje, že by se mohly vyrovnat zdravým lidem. Nemysleli to zle, prostě to byl jejich pohled na věc. A právě tohle byl důvod ke sporu se zemským školním inspektorem Josefem Zemanem, který chtěl pro postižené děti plnohodnotné vzdělání, tedy dokonce i pro děti s nějakou mentální poruchou.

Josef Zeman je tak českým průkopníkem toho, o co se neúspěšně pokoušeli ve stejné době adaptivní pedagogové v USA: přizpůsobení výuky možnostem a potřebám žáka. Při frontální výuce však není možné věnovat se, nebo přizpůsobit speciálním potřebám některých žáků. Vznik zvláštních škol však rozhodně nebyl motivován jejich separací. Spíš nešlo jinak vytvořit podmínky, vstřícné jejich způsobu učení. Jeden z adaptivních pedagogů tvrdil: "ukažte mi jakékoliv dítě ve slumu, a já z něj udělám doktora." To je samozřejmě přemrštěné, ale podle něj, když některému dítěti nevyhovují běžné podmínky a tempo učení, ještě neznamená, že je nevzdělavatelné. Jen to potřebuje podat jinak, nebo pomaleji. Podobně i Zeman usiloval o vytvoření paralelního školství, v němž by se s dětmi se speciálními potřebami dalo pracovat jinak, než jak to vyhovuje většině. Smyslem zvláštních škol však nikdy nebylo tyto děti stigmatizovat, nebo jim dokonce zamezit v přístupu ke kvalitnějšímu vzdělání. Vzdor tomu, co se školstvím udělali komunisté, to bylo přesně naopak. Navzdory zažitým představám někteří absolventi speciálních škol dokonce odmaturovali, jiní vychodili i školu vysokou.

Jiná, médii i evropskými politiky šířená, hloupost je, že jsou tam umisťovány romské děti. V devadesátých letech některé lidskoprávní organizace požadovaly jejich zrušení. Ve světě bývají zmiňovány jako porušování práv dítěte v ČR. Celkově je to chyba především českých politiků a diplomatů, že ještě nedokázali světu vysvětlit, o co ve skutečnosti jde. Je to spíš něco na co bychom měli být hrdi.

Jako učitel z jedné takové školy (ale navštívil jsem i jiné), mohu potvrdit, že romských dětí je tam opravdu minimum, a žádné dítě, které tam je, není jenom odklizené proto, že vadilo nějaké nervní učitelce, nebo rodičům "bílých" spolužáků. Na to, aby se dítě do takové školy dostalo, nestačí být jen líný, zlobit, nebo se špatně učit. Musí mu být akreditovanými pracovišti diagnostikována nějaká porucha. Byly dokonce zaznamenány pokusy o uplacení specialisty, aby dítěti zvláštní školu doporučil, neboť rodič, sám absolvent této, se tam měl dobře.

Kdo se však v této oblasti pohybuje, ví, že romský vztah ke vzdělání je složitý. Dovolím si proto zde odkázat na poučenější bakalářskou práci Ireny Růžičkové Romské děti v české škole. Rozhodně ovšem nejde o to, že by majoritní společnost šoupala systémově tyto děti do nějakých odkladišť. I romští aktivisté přiznávají že pro jejich komunitu má vzdělání minimální význam. To je také důvod slabé úspěšnosti, která dotčenými jako neúspěch vnímána není. I když je jim vzdělání lhostejné, v moderní (ne jen bílé) společnosti se však bez něj obejít nelze. Tady je na místě otázka, co s tím? Rozhodně ne falešné obviňování společnosti a speciálního školství.

Možná si řeknete, je to jen úvodník, žádná studie nebo vědecké pojednání. Ale cožpak krátký úvodník nemá být poctivý a poučený? I kvůli takovému štěku by měl autor mít o věci, k níž se vyjadřuje, nějaké informace, a ne se spokojovat se všelijakými stereotypy, byť velmi rozšířenými.

Pokud by to tato církev se svojí vstřícností k romským (ale i jiným menšinám) myslela vážně, měla by se především sama něčemu naučit. Především by měla zapátrat spíš u sebe, než se trefovat do terčů, do nichž se v takové debatě střílí vždycky. Obecně se dá konstatovat, že předsudky vůči menšinám se nevyřeší živením předsudků vůči většině. Analýzu problému nelze nahradit simplifikací.

Shrnuji:

  • Speciální školy nejsou nástrojem diskriminace, nýbrž pomoci.
  • Speciální školy nebrání v kvalitním vzdělání, ale vyrovnávají vzdělávací potřeby dětí, kterým běžné školy nestačí. Jsou tu pro ně, ne proti nim!
  • Speciální školy nejsou primárně pro žádnou etnickou skupinu, ani nejsou za trest!
  • Společnost si musí problém své interakce s menšinami řešit, a není to nikdy ukončený proces. Sebemrskačství, stejně jako odpor vůči menšinám, to ovšem nevyřeší.