Prohledat tento blog

2022-11-08

Věřím těla z mrtvých vzkříšení ...

Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?

 (Kaz 3, 21 he)

On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.

(Kaz 3,11 he)

Podnětem k vybrání takového tématu k úvaze mi bylo mnoho věcí z mého osobního života, ale i zkušenosti mimo něj. Chtěl bych některé tyto zkušenosti zmínit:

  1. O Velikonocích 2002 položil jakýsi redaktor RSE-RS velmi nešikovnou otázku komusi z nějaké židovské instituce v Holešově (přesnější údaje jsou zbytečné), jíž ho nutil porovnávat kvalitu slavení Velikonoc židy a křesťany. Pochopitelně jsme byli obviněni z totálního paganismu, oslavujícího nástup životodárných sil po vynesení Morany a jediné správné Velikonoce jsou ty židovské. Redaktor se pokusil ještě nešikovněji zmírnit onen protikřesťanský výpad tím, že ale Ježíš přišel s učením, že není jen tento, nýbrž i posmrtný život a od tohoto strachu ze zániku přišel osvobodit (je bezpředmětná v tuto chvíli reakce osloveného, jehož výklad Velikonoc byl nesen v duchu Exodu heslem „svoboda“, a proto křesťanská svoboda je „jen theoretická“, kdežto vyvedení otroků ze zajetí „faktická…“. Mne tu spíš šokovala samozřejmost, s jakou onen redaktor mohl říct takový blábol!). Ačkoliv předznamenávám, že celý rozhovor považuji za nesmyslný, nelze nepřipomenout v této souvislosti Žd 2, 14-15 (ř)!
  2. Víru v těla z mrtvých vzkříšení sice vyznáváme, ale hovoříme-li o Ježíšově početí z Ducha Svatého a narození z Panny, řekl bych, že jsme spíše s to vysvětlit toto druhým i sobě, nežli poslední věty Apostolika! Výklady posledních vět sklouznou do přísného „co je psáno, to je dáno“ (kde vlastně?), nebo se mnoha slovy vysvětlí, že se nic nevysvětlí. Jistý zážitek z jedné pastorální porady kazatelů, na níž byl hostem bratr Pavel Říčan s programem o stárnutí, myslím ilustruje míru rozpaků nad tímto tématem v církvi dostatečně: Říčan poukázal na generaci „civilních interpretů“ když řekl: „ostatně mnozí theologové také nevěří v život po smrti; vzkříšení a život věčný chápou jako existenciální obrat v tomto, časově omezeném, lidském životě“. Reakce byla asi taková, že my pod 50 jsme se netvářili nijak, zatímco ti hodně nad 50 vyprskli zoufalým smíchem a jeden stařičký farář bolestně zasténal „to ti mladí“ (měl jsem štěstí na intenzivní kontakty s touto generací teologů – civilních interpretů = ti mladí, ale už tehdy bych ji za mladou nepovažoval). Podobné vyznění mají i jiné zkušenosti, snad jen jednu ještě: zemřela jedna zdravotně postižená sestra a s farářem (dnes už v důchodu, tehdy pod padesát – ani mladý ani starý), který ji měl pohřbívat, jsem krátce před tím mluvil o přípravě kázání k pohřbu. On chvíli zrozpačitěl, a pak najednou bojovně vychrlil, že tam také zmíní, že věří, že po vzkříšení bude ona sestra zdravá, protože bychom tomu tak věřit měli a on je přesvědčen, že „potom něco je“ a tam se tyhle problémy vyřeší. Ta bojovnost ukazovala nejen že neví, kam mě zařadit a co si o něm pro tuto víru budu myslet, ale především, že už s ní asi měl mezi kolegy potíže.

  3. Nejhorší je role smrtelnosti ve víře, zejména u jejího vzniku. Hesla jako „memento mori“, „hora ruit, respice finem“ atd. ukazují, že šokování člověka jeho smrtelností je stále osvědčeným misijním nástrojem (např. nejstarší verze stránek sboru Brno – Husovice! Jeden náš kazatel na evangelizačním shromáždění řval z kazatelny: „obraťte se, nebo zemřete! Já vím, vy si myslíte, že máte dost času …“. Měl úspěch). Přestože jsem křtil i ženu, kterou k úvahám o víře přivedlo, když byla o samotě se svojí tchýní, docela mladou, která se náhle vymrštila a padla mrtvá na zem (snad infarkt, nebo embolie, to už si nevzpomenu) a že Dr. M. Luther prožil něco podobného, jsou mi tyto „gilgamešovské“ motivy podezřelé, neboť soudím, že o své smrtelnosti každý člověk ví i bez podobných zážitků. Podstatnou je však otázka, zda může vědomí smrtelnosti přivést ke skutečně kvalitní víře. Mě spíš církevní morbidita odpuzovala a moji počáteční víru mi usnadnil br. Funda, který tuto otázku odsunul zcela programaticky stranou (později jsem se od Fundy odvrátil, ale immanentní výklad těchto článků víry byl pro mě alespoň z počátku přínosný a později mě naučil vnímat širší škálu významů evangelia, nežli jen tzv. „poslední věci člověka“). V podstatě se mohu podepsat pod svědectví svého dědy, který napsal, že stál na počátku I. sv. války smrti tváří v tvář, ale neuvěřil. Uvěřil v podmínkách klidnějších. „Bůh,“ podle něj, „nepotřeboval její (smrti) služby“. Neměli bychom zapomínat, že je to mocnost Bohu nepřátelská (1Kor 15, 26 ř). Ostatně nemravnost misie přes tyto „poslední věci člověka“ po mém soudu dobře vyhodnotil Dietrich Bonhoeffer. Vůbec bychom neměli k misii zneužívat žádných mezer (intelektuálních, existenciálních, …)!

  4. Naposledy snad zmíním tezi, která uzavírala jakýsi novinový článek, že „moderní člověk se smrti už nebojí, protože ji nebere vážně“. I studenti Evangelické akademie byli často přesvědčeni, že člověk se nemá zabývat tím, co stejně neovlivní. Otázkou je, zda to není spíš tak, že moderní člověk bere život jako videopásek, který je možné kdykoliv pustit znovu, nebo vrátit zpět? Nebere-li člověk vážně smrt, nebere vážně ani život a opačně.

Dějiny vyrovnávání se člověka se smrtí a smrtelností jsou dobře zmapované a nechci do nich zabíhat. Spokojím se pohodlně s jejich známostí, abych se mohl soustředit na některé zajímavé momenty. Člověku konečně nic jiného, nežli se s tím vyrovnávat (čeština naštěstí rozlišuje vidy!), nezbývá. Dalo by se říct, že existuje několik metod: nevnímat smrt (kupř. Epikúros, ale i filosofická představa nesmrtelné duše je formou nevnímání smrti, stejně jako romští mulu), zesměšňovat smrt (herec Divadla J. C. Hraběta - Nejistá sezóna), zesměšňovat smrtelníka (Lukianos), zevšednit smrt (morbidní řeči herce V. Brodského, jakož i morbidita současného člověka či Stoa), idealizovat smrt (lidové pohádky, Kaz 7, 1-4 (ř), eufemismy, jako že někoho už nic netrápí/nebolí, smrt je spravedlivá - měří všem stejně, těšení se na setkání se zemřelými blízkými, různé představy o přežití vlastní identity, které Robert F. Murphy (Robert F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální anthropologie, SLON - Praha 2001, ISBN 978-80-86429-25-0.) nazývá „(kulturním) smiřováním vědomí biologické smrti s toužebným přáním pokračování vědomého já.“), či infernalizace života do té míry, aby smrt byla vykoupením (hinduismus upanišád, askeze, Aristeas 268, ale i naše písničky v EZ, např. 190, 6 nebo 366, 5 a j.).

Zcela originální přístup zvolil Sókratés: zvědavost na smrt. Benjamin Kuras ve svém zmateném (ač ne nezajímavém) dílku „Jak přežít padouchy“ (Praha 1998, ISBN 80-86316-09-2) sice tvrdí, že systém posmrtných odměn a trestů, tento nástroj padouchů, vynalezený k ovládání malomocných a bezmocných vypracoval právě Sókratés, ale nic by mu nebylo cizejšího (i jeho žák a interpret Plató na to šel odjinud). Sókratés z principu nevěděl to, s čím nemohl mít zkušenost; a kdo může mít zkušenost se smrtí (Kaz 3, 21 he; 6, 12 he…!) , ten ji už nepředá. Učili jsme se, že se poddal v duchu řeckého fatalismu nezměnitelnému běhu okolností, ale to je vedle. Měl možnost smrti ujít, ale neunikl programaticky. Svoji roli v tom sehrál vysoký věk, otázky cti i pověstná snaha podvolit se špatným zákonům, aby se jejich obejití nestalo záminkou k porušování těch správných (Kritón; Obrana 38c-e). Mnohem zajímavější je pro mě to, že nechtěl svým útěkem ulehčovat svědomí svým vrahům: co rozsoudili, to ať si také vykonají (Obrana 39a-d). Ale ta intelektuální stránka spočívá v něčem jiném: konečný důvod, proč smrti neuniká, spočíval v analyse strachu ze smrti: smrt, právě proto, že s ní nikdo nemůže mít žádnou zkušenost, představuje neznámo, a to děsí. Děsí ovšem hlupáka; u moudrého člověka budí naopak zvídavost (Kritón; Obrana 40c-42).

Smrt budila a budí strach i zvědavost. Nejrůznější rituály přivádějí člověka na práh smrti. Mrtvola člověka zároveň přitahuje i odpuzuje (podobně jako nahé ženské tělo, ale mnohem víc). V učebnici francouzštiny, z níž jsem se učil, byly zpravidla (pokud se sloveso v 1. osobě užívá) demonstrovány u sloves jejich tvary v různých časech na první osobě, ale sloveso mourir opatrně na 3. Kdosi provedl jakýsi dotazníkový výzkum v domově důchodců, kdy do nevinného dotazníku zamíchal otázku, co hodlá respondent dělat za dvacet let. Nikdo tuto otázku nezodpověděl „budu mrtev (mrtva);“ buďto ji proškrtli, nebo si z ní dělali legraci. Ale škádlení smrti (které se musí čas od času nepovést, jinak by to ztratilo svůj šmrnc), patří k dnešnímu „plnému“ životu. Před lety bylo možné vystavět dramatický detektivní příběh na pouhé loupeži. Detektivka, v níž nejde o vraždu, nestojí dnes za čtení. Ale nestačí už ani jedna obyčejná mrtvola, bohatý továrník, zavražděný univerzálním dědicem: vrah musí být ušinutá bestie své oběti náležitě vychutnávající. Konečně to, co děsilo lidi před dvěma světovými válkami a totalitními režimy, vraždícími lidstvo po milionech, už dnes nevzruší víc, nežli příběh o dvou dětech, které upečou osamělou stařenku v lese za živa v peci. Smrt budí dnes vskutku víc zvědavost, než strach: jsou známy případy vražd mezi dětmi motivovaných jen touhou zkusit, jaké to je, zabít. Ne že by se smrti moderní člověk nebál; bere však život jako hru a stejně přistupuje i k otázce smrti.

To je podstatou morálních úvah o smrtelnosti člověka: zaujetí postoje k životu a smrti spolu úzce souvisí. Také Pavel přisuzuje názoru na smrt morální význam (1Kor 15, 32b ř). Má jej již proto, že smrt působí dvojznačně: byl-li by lidský život nekonečný, nemá smysl bádat nad tím, jak prožiji určitý okamžik; okamžik by jednoduše nebyl. Že je však konečný, padá každý okamžik na váhu (Ž 90, 12 he). Ovšem zároveň je otázkou, končí-li každý okamžik v bezčasné nicotě, nevnímání, má vůbec smysl se jím zabývat (Kaz 1-3 he); mělo smysl vnímat? Smysl okamžiku je tak zdůrazněn i popřen najednou. E. Lévinas ve své analyse lenosti (Existence a ten, kdo existuje, Praha 2009, ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, ISBN 80-86005-36-4) říká, že to není morální, ale existenciální záležitost – je to váhání obětovat svoji věčnost okamžiku. Člověk, aby obětoval (a v lidském životě je vlastně každá vteřina obětovaná) okamžik svého života musí být přesvědčen, že to stojí za to. Ale tuto jistotu nezíská nikdy. Zůstane-li však v té váhavé pozici, neuchrání se pro věčnost, nýbrž ztratí i ten okamžik, který mohl odžít! Je zřetelné v lidských dějinách, že život kulturního člověka, aby byl kulturní, byl vždy směřován k „něčemu“ (lhostejno nyní, zda správnému či nesprávnému). Ovšem hamingwayovské postavy či Čechovův lékař popřením tohoto dalšího smyslu života získávaly svobodu k rozhodnému morálnímu, ničím postranním nezatíženému, jednání, jelikož je otázka, co bude „potom“, netrápila, nemuseli si tudíž dělat starosti s tím, co je teď; mohli jen jednat správně. Naopak totalitní režimy popřením této složky lidského života vyhlásili likvidační válku lidskosti; jejich nositelé nakonec popírali i smysl vlastní existence. Přece i zde se objevovala upřímná touha po věčnosti: mnozí (nacisté i komunisté) byli ochotni sehrát roli zrádců své strany, pokud si to strana přála, ve vykonstruovaných monstrprocesech, dát se i popravit, jen když nebudou vyškrtnuti ze strany! Vůdcové si nechávali stavět monumentální pomníky, balzamovat ostatky … A také NASA vyslala zprávu o lidstvu mimo sluneční soustavu v naději, že někoho bude zajímat v hlubokém vesmíru, až přestane existovat i celá naše planetární soustava! V každém případě mortalita člověka, i výhled za smrt, dávají jedině smysl konkrétní, efemérní, akci. Kde tento motiv je, tam je možné sázet stromy, z nichž neokusím ovoce, tam má smysl konat či šetřit něco pro budoucí generace, ano i stavět babylonskou věž má smysl pouze tehdy, jsem-li si jist, že se o ni bude někoho po stavitelově smrti zajímat (Chrám sv. Víta v Praze byl stavěn půl tisíciletí! Gaudí, architekt dosud nedokončeného kostela Sagrada Familia v Barceloně, prohlásil, „můj investor má čas“). A toto „někdo zajímat“ bych zatím považoval za vyjádření toho, co tady myslím věčností. Leccos je totiž potom možné, dokonce odložit dosažení spravedlnosti do budoucna. Naopak, pokud popřeme „věčnost“, nemá smysl nic, co nestihneme dnes (Arne Novák napsal o vášni T. Bati pro rychlé stroje, že to bylo „podvědomé tušení člověka, jenž měl příliš naspěch v časnosti, když ho věčnost nezajímala“). I naše kultura má naspěch: stavějí se stavby s krátkodobou životností a život je třeba především užít. Pokud jej nelze užívat, nemá smysl žít vůbec, je třeba se vypnout. Odsud ten dvojaký poměr ke smrti. Katolický theolog Metz hovoří o tom, že cílem moderního člověka je „ubavit se k smrti“. Možná je morální vzpruhou pro lidský život žít jej v širší perspektivě, ale pokud je to placebo, pak je to stejně lhostejné. Moderní člověk se bojí smrti, ale i věčné nudy věčného života (v mnoha dnešních dílech hrdinové volí raději smrt jako cosi smysluplnějšího než „neplnohodný život“, nebo život odnikud nikam → srovnej Jb 7, 16 he)!

Podstatná je však otázka mortality v biblické („biblickým“ míním judaismus → křesťanství) víře. Br. Prof. Petr Pokorný rád uváděl jako model toho, že důvody proč vezme člověk bibli do rukou a proč u její četby setrvá, mohou být různé, příklad, kdy se člověk ptá po nesmrtelnosti, ale v bibli zjistí, že jejím postavám víc záleželo na tom, jak obstojí před Hospodinem. SZ se skutečně oněm „posledním otázkám“ věnuje minimálně (jen některé spisy). Konečně soustředění na specifičnost vyvoleného národa poněkud zbraňuje řešit otázky „všelidské“ (jinak ovšem Talmud a pozdější literatura, literatura apokryfní a pseudoepigrafní …). Kde byli ovšem Židé (dnes se to týká především těch liberálních) v bližším kontaktu s nežidovským okolím, tam se podobným otázkám neubránili. V Tóře se to však týká pouze známých příběhů o Adamovi a Evě (i když moderní exegeti zde rádi upomínají, že nikde není řečeno, že by Adam s Evou byli před hříchem nesmrtelní!) a trochu téma potopy světa, viděno v kontextu tohoto tématu v dobové literatuře „světové“. Jinak se spíše setkáváme s otázkou „požehnanosti“ tohoto života, která spočívala v pokoji, dostatku, dlouhověkosti (Kaz 2, 10 he; 3, 12.22 he; 6, 12 he; 8, 7 he; 10, 14 he; 11, 9 he; Ž 34, 12-16 he > 1Pt 3, 10-12 ř), „sytosti dnů“ (Gn 25, 8 he; 35, 29 he; 46, 30 he; 1Kr 2, 6 he > L 2, 29 ř). Po smrti šlo hlavně o ochranu těla před zneuctěním, ale představa vzkříšení či postmortální existence zcela chybí. Teprve pozdní literatura začíná spekulovat o odměně pro zabité spravedlivé. Vynechme Ezechielovo „Údolí suchých kostí“ (Ez 37 he), to hovoří o vzkříšení lidu božího do dějin.

V židovstvu Ježíšových časů byl o to spor. Hlavním tématem byl příchod „věku přicházejícího“, ale dnešní židovstvo si z těchto časů přineslo i víru ve vzkříšení, které zahrnuje dokonce přímluvy živých za mrtvé, což jako evangelíci odmítáme. Za časů Ježíšových to byli ovšem jen farizeové, pro jejichž vyznání to bylo významné, tak významné, že se tím dá vysvětlit, proč bývalý farizeus Pavel na to kladl takový důraz. Podle Sk 23, 6 ř alespoň víru v Krista podává jako víru farizejskou (na ní se ovšem rozešel se stoiky a epikurejci, k nimž má jinak také podivuhodně blízko! – Sk 17, 18.32 ř). Pavel je z novozákonních autorů jediný, který nám plasticky přiblížil svoji představu onoho rozměru lidského života za smrtí (nepočítám-li obrazy ve Zj, které jsou podle mě o něčem jiném), představu trochu šestákovou (1Tes 4, 13-18 ř; 1Kor 15, 51-58 ř), ač sám varuje parafrází Dt 30, 11-18 heŘ 10, 6-10 ř před ulpěním v této tématice (podobně i 2Pt 3, 8-11 ř). I pro Pavla jsou přednější imanentní projevy „smrti a vzkříšení s Kristem“. Jeho žáci se rozešli mj. i na této otázce: 2Tm 2, 18 ř prohlašuje za blud víru, že by naše vzkříšení už nastalo, se kterou (spolu s J 11, 24n ř, negujícím farizejské pojetí „vzkříšení“) Ef 2, 6 ř klidně operuje.

Samo Ježíšovo slovo je mnohoznačné (odpověď Saduceům Mk 12, 27 ř, rozhovor kolem „Milosrdného Samařana“ L 10, 28 ř, kde otázka po „věčném životě“ ustoupí otázce po životě jako takovém). A konečně Mk se vůbec nezabývá otázkou, kam se Ježíš po svém vzkříšení poděl? Pavel předpokládá, že ho adresáti jeho listů osobně znají, ač ho nikdy neviděli a milují ho (svoji zkušenost považuje vpravdě za „exkluzivně apoštolskou“ – 1Kor 15, 8 ř). Mt vidí v Ježíšově vzkříšení naplnění Izajášova zaslíbeného „Immanuele“ (Iz 7, 14 he), jeho Vzkříšený proto zůstává se svými, kteří „učí zachovávat, to, co je naučil“ a kteří to sami praktikují (Mt 1, 23 ř; 7, 21-27 ř; 28, 20 ř), takže Vzkříšený je vzkříšeným do životního stylu, což má své oprávnění i u Pavla (Ř 6 ř; Ga 2, 20 ř), ale je to i janovské. Janův Ježíš sice odchází připravit učedníkům příbytky, sám si však činí s Otcem příbytek mezi těmi, kdo mu věří a řídí se jeho přikázáním a jsou při takových v lásce. Teprve Lukáš „uklidí“ Ježíše „do nebe“, aby udělal prostor Duchu Svatému. Novozákonní svědkové očekávali brzký příchod Ježíšův a boží soud. „Poslední nadějí“ pro ně bylo na tomto soudu obstát. Již u Pavla lze najít stopy toho, že to takhle dál nepůjde, ale teprve později, když už bylo jasné, že se jeho příchod odkládá, byla jejich naděje církví přeznačena na naději posmrtnou, spojenou ve středověku s filosofickou vírou v nesmrtelnost duše, která je v různých dobách a církvích povyšována na téměř nejdůležitější článek víry (běžný křesťan, dokonce theolog, někdy považuje spasení za totožné s postmortální existencí, takže v některých kruzích testují sílu své víry zkoumáním, zda věřím, že „spadne-li na mě teď strop, budu hned u Ježíše“, což i literatura z těchto kruhů doporučuje)! Ještě že bratr J. M. Lochman dodává ke své víře v osobní vzkříšení po smrti, že tou vírou nestojí a nepadá spasení člověka, proto pro pochybnost v této otázce nemůže člověk spasení ani ztratit (Krédo, ISBN 80-7017-960-0).

Žd 2, 14-15 ř:      SVOBODA OD STRACHU ZE SMRTI je podstatou této víry, která ovšem nutně neimplikuje představu posmrtného života. Jde o to, nebýt ve svém rozhodování určován takovým strachem víc než boží vůlí. Ono místo, kde se Ježíš přiblíží farizeům, lze, zejména pro spojení s „dvojpřikázáním lásky“, zcela „civilně“ interpretovat, že žít = patřit Bohu jako praotcové, z čehož podstatné je totální milování Hospodina a v důsledku člověka, což je vlastně pragmatikou Tóry! Projev takové svobody byl vyjádřen ve východoněmeckém (trochu kýčovém) filmu „Jedni druhých břemena neste“, pokoušejícím se o problematickou věc: smířit upřímné křesťany a komunisty, případně pragmatické světonázorové turisty z dobré vůle.       (k pochopení tohoto tématu u Žd viz Žd 11, 4g ř × Za 1, 5 he!)

Sám tuto otázku neřeším a i tato úvaha je projevem „neřešení“. Nevyhýbám se jí, jen na ni nemám odpověď a není ani tak závažná, abych bez jejího vyřešení nemohl věřit v Krista, či vůbec žít.

(Použito jako 2. program při pastorální poradě kazatelů Královéhradeckého seniorátu ČCE 19. 1. 2004)


Dodatek - 4 vyznání:

Augustana čl. XVII. „O Kristově návratu k soudu“:

 

1)      Učí též, že [náš Pán Ježíš] Kristus při skonání světa zjevně přijde soudit a vzkřísí všechny mrtvé; zbožným[JD1]  a vyvoleným dá život věčný a neustávající radost; bezbožné lidi však a ďábly zatratí [do pekel], aby se bez konce mučili.

2)      [Proto] odsuzují novokřtěnce, kteří soudí, že trestání zatracených lidí i ďáblů bude mít konec.

3)      Odsuzují i jiné, kteří nyní rozsévají židovské doměnky, že zbožní před vzkříšením z mrtvých zaujmou království světa a že bezbožní budou všude potlačeni.[JD2] 

 

Helvetica čl. XXVI „O pohřbu věřících, o péči o mrtvé, o očistci a o zjevování duchů“:

3)    Stav duše, ubírající se z těla. Věříme totiž, že se věřící ubírají po tělesné smrti přímo ke Kristu a že tedy nijak nepotřebují přímluv či modliteb žijících lidí za zesnulé ani jejich služeb. Věříme také, že nevěřící jsou vrháni přímo do pekel, z nichž se bezbožným neotvírá žádnými službami živých žádný východ.

4)      Očistec. To pak, co někteří učí o očistném ohni, je v rozporu s křesťansku vírou, <vyznávající> „Věřím hříchů odpuštění a život věčný“, i s plným očištěním skrze Krista a s těmito výroky Krista Pána: Amen, amen pravím vám: Že kdo slovo mé slyší, a věří tomu, který mne poslal, má život věčný, a na soud nepřijde, ale odešel (jest) ze smrti do života (Jan 5,24). A : Kdo jest umyt, nepotřebuje, než aby nohy umyl; ale čist jest všecken. I vy čisti jste (Jan 13, 10).

5)      Zjevování duchů. (zavrhuje domělá setkání s duchy zemřelých jako ďábelské mámení)

 

České vyznání čly. XXIV. a XXV. (poslední články):

            XXIV. O vzkříšení mrtvých a posledním soudu:

1. Pán Ježíš kdy má a proč na svět přijíti.     2. Čeho tehdáž pobožní i zase bezbožní očekávati mají.

1)                Věříme, že Pán náš Ježíš Kristus při skonání tohoto světa v slávě přijde, maje všecky souditi, a zase všecky mrtvé vzkřísiti (Job 16, 25; Mat. 16,27; Mar. 13, 26; Luk. 9, 26; Skut. 10, 42).

2)                Tu pobožným a vyvoleným Božím dá život věčný a radost vždycky trvající (Mat. 25, 34; Řím. 2, 6.7), bezbožné pak lidi s ďábly zatratí, tak aby beze všeho skončení věčně se mučili (Mat. 25, 41.46; Řím. 2, 6.8.9; Zjev. 20, 14.15)[JD3] 

XXV. O životu věčném:

1. O životu věčném pěkné a potěšené vyznání, kdy nastane, komu jest připraven i kdo k němu cestu způsobil.    2. Toho života věčného skrze žádný jiný prostředek že se dojíti nemůže, než skrze samého Pána Ježíše Krista, a to podle jeho samého i jiných Písem svědectví.          3. Budoucího toho věčného života hned zde začátečně zakušení docházejí právě v Krista Pána věřící. Odkudž i k dokonalému toho blahoslavenství věčného požívání naděje v nich se plodí. 4. Život věčný jaký jest.                 5. Žádost pobožného srdce, víru o životu věčném majícího, aby ten, na komž to záleží, Bůh věčný, z milosti své k němu dopomáhati ráčil.

1)                Ústy vyznáváme a srdcem s potěšením věříme, že po tomto časném životě jest a na věky trvati bude život potěšený a radostný, všem v Syna Božího Ježíše Krista věřícím od věčnosti připravený, do kteréhož sám jednorozený Syn Boží skrze smrt svou a dokonalé poslušenství cestu připravil a bránu otevřel.

2)                A ovšem tak věříme, a z srdce vyznáváme, že do toho věčného života nižádným jiným prostředkem nižádný nemůže vjíti ani toho jináče než skrze samého Pána Krista dojíti. Jakož sám Pán a Spasitel povědíti ráčil, řka (Jan 11, 25): Já jsem vzkříšení, cesta pravda a život (Jan 14, 6): Kdož věří ve mne, ten má život věčný (Jan 6, 47) a Já jej vzkřísím v nejposlednější den (Jan 6, 44). Item (Jan 17, 24; 12, 26; 17, 12) Otče, kdež jsem já, aby byl i služebník můj, a které jsi mi dal, žádný jich nevytrhne z rukou mých (Jan 10, 28n).

3)                Kteréhožto budoucího věčného potěšeného života zde prvotiny docházejí toliko ti, kteříž z slova Božího pravého a jistého poznání Pána našeho Ježíše Krista a účastenství Ducha svatého nabývají, aby zůstávajíce v Kristu a v pravé víře v něho i naději neomylné zde živi jsouce, potomně v jistotě dokonalého blahoslavenství v nebeském království došli, kdyžto vedle řeči Apoštola (1 Kor. 13, 12) Boha tváří v tvář uzří. Nebo i sám Syn Boží praví (Jan 17, 3): Že to jest život věčný, poznávati Boha pravého a kteréhož On poslal, Ježíše Krista. A v témž evangelistovi (5, 24): Amen pravím vám, kdož slovo mé slyší a věří tomu, kterýž mne poslal, má život věčný a na soud nepřichází, ale přichází ze smrti do života.

A ten věčný život jest pln neobsáhlé, nevýmluvné radosti, o níž Apoštol pověděl (1 Kor. 2, 9), že ucho neslýchalo, oko nevídalo a na srdce člověka nevstoupilo, což jest Pán svým vyvoleným připraviti ráčil. Do něhož nám i všechněm, kteří v jednorozeného Syna Božího svého Spasitele věříme, rač dopomáhati Bůh Otec, který s týmž Synem a Duchem svatým jest v trojí osobě a jedinkém nerozdílném Božství živ a kraluje na věky věků.       AMEN.

 Aug. vers. alemana:         věřícím.

 [JD2] Aug. vers. alemana: že sami svatí, zbožní budou míti světskou vládu a vyhladí všecky bezbožné. (Míněni prý opět novokřtěnci.)

 [JD3]               Čes:         článek převzat z AV 17, 1


Odkazy:

2022-10-22

Hitlerovy ukradené děti, Ingrid von Oelhafen a Tim Tate

 

Koho zajímá projekt Lebensborn?

    • Grada 2019 (pův. 2016)
    • překlad Martin Vondrášek
    • ISBN
      • ePub 978-80-271-1120-6
      • pdf 978-80-271-111-0
      • tisk 978-80-271-0885-5

Počátkem 90. let, kdy padl komunismus, zdroj mnoha tabuizací historie, se stalo módou "objevování holokaustu" s tehdy typickým slovíčkařením: praví "znalci" se při zaslechnutí slova holokaust ostentativně pohoršeně optali: "to myslíte šoa?". Tehdy se tvrdilo, že prý komunisté i toto tajili. Dokonce i lidé, s nimiž jsem o tom před revolucí mluvil, najednou překvapeně zjišťovali, že něco takového vůbec bylo, aby mohli dojít k závěru, že je třeba udělat "novou theologii", ta však už dávno nesla efektní označení "theologie po Osvětimi". I kdyby komunistický režim jinde tuto kapitolu nacismu tajil, v Československu určitě ne. Zmínky byly ve filmu i v literatuře, umlčet se je nepovedlo ani po emigraci některých autorů, jako byl Arnošt Lustig, Jiří Weiss nebo Ján Kadár a Elmar Klos i dalších. Hovořil jsem o tom i se studenty v NDR, ani pro ně to nebylo nic tajemného, i když Honeckerův režim tajil i slova oficiální hymny svého státu. Lze tak maximálně s profesorkou Lipstadtovou (Popírání holokaustu, 2001, ISBN 80-7185-402-6) říct, že se komunisté snažili privatizovat si utrpení pro ty své, židovské oběti jen jakoby bokem, ale tajemství to nebylo.

Nemenší zrůdností, kterou nacistický režim vynalezl, nemenší, než likvidace údajně "podřadných ras", bylo pěstování té nadřazené. Především projekt Lebensborn. Ten byl však zrůdný tak, že se o něm vlastně pořádně mnoho neví, jeho odborný výzkum je stále dost váhavý. V naší filmové tvorbě se sice v roce 2000 objevil film Pramen života od Milana Cieslara, obsahuje však dost historicky sporných tvrzení. Společným nedostatkem je fatální nezájem o osudy takto nakultivovaných dětí!

Nebudu se pouštět do výkladu Himmlerova projektu Lebensborn, zde odkáži na Wikipedii. Jen připomenu, že podle obecně přijímané představy se skládal ze dvou složek:

  1. Řízené plození rasově dokonalých potomků, zejména s příslušníky SS, což se dělo podobně jako vyhlazování jiných ras s jakousi živočichářskou technologií, a
  2. Poněmčování dětí uloupených na okupovaných územích, které vykazovaly rysy Himmlerem vyfabrikované arijské či nordické rasy. (Vzpomeňme na lidické děti!)

Když americká jednotka v jednom jihoněmeckém městě čistě náhodou narazila na cosi, co připomínalo sanatorium plné kojenců, o jejichž původu přítomné sestřičky zarytě mlčely, a ani místní obyvatelé o tom, co se v tom zařízeně SS děje, neměli sebemenší potuchy, byli stejně šokováni, jako když jejich kolegové i z jiných armád naráželi na koncentrační tábory. Přitom bylo jasné, že jde jen o jednu buňku větší sítě, ale další podobné objekty nalezeny nebyly, leda prázdné, navíc se zlikvidovanou dokumentací. Jako se nechtělo dlouho nikomu věřit, že někdo mohl druhé lidi likvidovat průmyslovou metodou, dodnes se nechce mnohým přijmout, že někdo mohl vyrábět děti jako v nějaké líhni nebo psí množírně. A hlavně, že takto nakultivované děti žijí stále mezi námi!

Kniha, kterou tu doporučuji, je dílem jednoho z těchto dětí. Paní Ingrid, která se nakonec se jménem, na které byla zvyklá, identifikovala, i když později zjistí, že se ve skutečnosti jmenuje jinak, že byla ušetřena pro své "nordické rysy" a na rozdíl od svých sourozenců ukradena, ne zlikvidována, se jí pokusila ze svých životních traumat vypsat. Novinář Tim Tate, který se jako jeden z mála po osudech dětí Lebesbornu pídil, jí povzbudil ke knižnímu vydání a pomohl jí to uspořádat.

V knize poznáváme děvče, které prožívalo peripetie německého dítěte na konci druhé světové války, kdy se s paní, kterou považovala za svoji matku, a "bratrem", jehož tato počala s jiným mužem než s manželem, museli několikrát před postupujícími Spojenci prchat, a které i tak žilo v rodině s velmi chladnými vztahy, jak mezi údajným otcem a matkou, tak i dospělých k dětem. Bylo však na to zvyklé. Jediný, ke komu měla bližší vztah, byl ten bratr, ten se však v dospělosti zabil.

Při všem tom utíkání cítila, že je předmětem nějakých konspirací, ale jako malé dítě to neřešila. Bylo ovšem divné, že jí dlouho neposílali do školy, a když chtěla studovat na střední, bylo to ne jen matkou, ale i prapodivně tajemným spolkem osob, které do jejich záležitostí mluvily, zamítnuto. Musela se jít učit na praktický obor. Když dosáhla dospělosti, na truc se na střední školu přihlásila. A tehdy zjistila, proč jí v tom všichni bránili: osobní doklady, které musela předložit, byly falešné. Celá její identita byla falešná!

Kniha popisuje její zápas o poznání vlastní identity, hledání po archivech, souboj s lidmi, kteří mnoho tajili, protože se nevzdávali naděje, že "myšlenka" národního socialismu zase ožije, ale také poznání dalších stejně postižených lidí. Setkání se skutečnými příbuznými, k nimž si však vztah už nevytvořila, jejich jazyk se nebyla s to naučit. Vztah k sobě - kým skutečně je, i ke jménu, které jí sice nepatřilo, ale už si na ně zvykla, proto se ho nevzdala ani později, když jí příbuzní pěstounů o to žádali, nebo aby alespoň nepoužívala to "von". Pátrala i po motivaci pěstounů, proč se do programu Lebensborn zapojovali a přisvojovali si uloupené děti.

Na knize mě zarazilo pouze to, že bod 1. účelu Lebensbornu autorka ne zpochybňuje, ale dokonce popírá. Tvrdí, že se nikdy nepotvrdilo, že by se tam děti přímo plodily. Historici to mají za jisté a doložené. Kdyby ne, od svého dědy, evangelického faráře v Libiši, jsem slyšel historku, jak se ho jedno nacismem zfanatizované děvče pokoušelo přemluvit, aby jí pomohl v matrice zamazat židovské předky, aby se mohla programu Lebensborn zúčastnit. Nepřesvědčila ho a tím jí v tom zabránil.

Kniha tedy vyplňuje alespoň trochu onu mezeru v povědomí o dějinách nacionálního socialismu, co se stalo s dětmi z nacistických líhní a jak vlastně žily/žijí?

Téma je třeba otevřít ne jen kvůli minulosti. I na Ukrajině jsou dnes kradeny děti a jejich osud bude zřejmě podobný, jako plodů zrůdného projektu Lebensborn.

2022-09-24

Emilio Alberich a Ludvík Dřímal, KATECHETIKA

 Výchova a vzdělávání víry (katecheze) potřebuje důkladné theoretické zajištění a zapojení do celku činnosti sboru a církve, aby se minimalizovalo náhodné, naproti tomu posílila cílenost a jasná koncepce smyslu, cílů a poslání katecheze v ČCE. Vhodnou příručku k tomu jsem nalezl v knize KATECHETIKA Emilia Albericha a Ludvíka Dřímala

  Průzkumy, jak u nás fungují nedělní školy a konfirmační příprava, mě přivedly k myšlence, že jistá bezradnost a zmatenost je způsobena absencí jasné, celkové koncepce katecheze v naší církvi. Existují sice různé komise, které připravují praktické příručky a jiné, ale v podstatném se takzvaně "spoléhá na samostatné, tvůrčí osobnosti" přímo na sborech. Ty bývají zatíženy potom neustálým improvizátorstvím, theoreticky nezajištěním prakticismem, vyvíjejícím činnost pro činnost samu, a stíhaní pocitem, že církvi na jejich činnosti vlastně nezáleží. Tyto problémy navíc nelze přiznat, protože by takový katecheta vypadl z kategorie "samostatné, tvůrčí osobnosti", a mohlo by se mu pokrytecky vytknout, proč se své služby vůbec ujímal, když to neumí?

Je sice pravda, že katechetika se vyučuje jako součást praktické theologie na ETF-UK, že se zástupci naší církve jak ze SR tak z fakulty účastní ekumenických katechetických konferencí, ale minimálně od jednoho z nich vím, že si uvědomuje to, co nakonec vnímáme na sborech všichni, totiž že to na výchovu a vzdělávání ve víře žádný praktický vliv nemá. I pracovníci vedení církve bývají pak zaskočeni, mají-li například odpovědět na otázku po cíli evangelické edukace. To je z pedagogického hlediska dost závažné.

Přes onen všepronikající prakticismus a nevoli k theoretické přípravě jsem došel nakonec k přesvědčení, že katecheze (nejen) v naší církvi potřebuje právě důkladné theoretické zajištění a zapojení do celku činnosti sboru a církve, aby se minimalizovalo náhodné, naproti tomu posílila cílenost a jasná koncepce smyslu, cílů a poslání katecheze v ČCE. Při shánění takové příručky jsem nalezl výraznou inspiraci v jiných vodách než evangelických - v práci dvou katolických autorů KATECHETIKA Emilia Albericha a Ludvíka Dřímala (ISBN 978-80-7367-382-6, Portál Praha 2008).

Jde o odborníky v daném oboru na slovo vzaté, těšící se dobré pověsti i u učitelů a profesorů na ETF-UK. Prof. Emilio Alberich je emeritním profesorem katechetiky na salesiánské univerzitě v Římě; jeho národností si ovšem nejsem jist - zprávy které mám oscilují mezi italskou a španělskou. Doc. Dr. Ludvík Dřímal, Th.D. přednáší katechetiku na Katedře křesťanské výchovy na olomoucké CMTF UP. Katechetiku studoval právě u E. Albericha, k němuž jej pojí i přátelský vztah. Na dotaz po podílu na konečné podobě díla skromně říká, že hlavní podíl má právě E. Alberich, který "většinu kapitol (alespoň v hrubých rysech) vytvořil". On sám prý hlavně "doplňoval a dolaďoval", samostatně vytvořil pouze tři kapitoly včetně kapitoly o katechezi a škole. Jde však o dílo kolektivní, nelze přesně vymezit, která kapitola je dílem kterého z autorské dvojice. Musí-li tudíž evangelík při četbě knihy skousnout, že jde o knihu z katolického prostředí a (především) pro katolíky, není také zcela snadné určit, ze zkušeností které země je čerpáno (kritici upozorňují na její přílišnou španělskost, ale já ji tam nevnímám). Výhodou katolické literatury je ovšem její globální zaujetí.

Už přečtení obsahu naznačí, že katechetika je zde postavena na solidním biblickém základu, jaký je i u evangelíků nevídaný a jaký ani nejsme katolíkům příliš ochotni přiznávat. Přece právě tato skutečnost činí příručku použitelnou pro každého, bez ohledu na denominaci. Může proto překlenout nedůvěru některých evangelíků (s níž jsem se bohužel setkal) dát se poučit při výchově a vzdělávání ve víře právě katolíkem. Biblicistní rys je pak přítomen na každé řádce díla.

Dílko rozebírá otázky identity katecheze v životě církve vůbec, i v církvi současné (a ne jen římskokatolické). Pro evangelického čtenáře pak bude určitě zajímavý exkurs do historie katechetiky, kterou většinou známe jen izolovaně, tedy pouze svoji vlastní. Zde je zasazena do širšího dějinného rámce, též v souvislosti se sociologickými a filosofickými proměnami ve světě. Je zasazena do rámce dějin pedagogiky vůbec, proto i pro pedagogy může být četba knihy v mnohém poučná. Zabývá se ovšem i identitou katecheze v životě každého křesťana, což může být poučné i potud, že se překoná tradiční zúžení katecheze pouze na práci s dětmi a mládeží, ne-li dokonce jen na vyučování náboženství. Vše, také kázání, liturgie atd. je součástí přímé i nepřímé katecheze, v jakési Eriksonovské celoživotní katechezi. Katecheze je součástí pastorace i misie, takže i tato témata jsou zde zmíněna.

Všímají si samozřejmě také chyb, kterých se církev či jednotliví katecheti při katechezi dopouštěli a dopouštějí, pro něž má katecheze u veřejnosti, včetně té křesťanské, nelibou pachuť. Po přečtení knihy evangelík zjistí, že římskokatolická církev dnes řeší stejné problémy v katechezi jako evangelíci, ačkoliv k nim dospěla jinou historickou zkušeností.

Silnou stránku díla představují momenty, kdy autoři vyjasňují otázky, před kterými naše autority zpravidla uhýbají, považujíce je někdy i za nehodné řešení. Velice důležité je mezioborové rozkročení mezi teologií a pedagogikou, aniž by se určovalo kdo je tu pán a kdo služka. Jde o plodnou mezioborovou spolupráci. Stejně dospěle jsou řešeny i další otázky, které nás často nechávají bezradné: vztah mezi (nad)historickým pokladem církve a individuální, aktuální, zkušeností člověka, zkušenost lidu Božího smlouvy staré a nové, růst, zrání či dospívání ve víře a obecná ontogeneze. Potěšující jsou řádky, které řeší kompetenci ke katechezi poukazem na všeobecné kněžství všech věřících, kategorie, kterou jsme si jako evangelíci příliš přivlastnili jako svůj osobitý prvek. I zde se však nevyhnou autoři otázkám osobnostní způsobilosti ke katechezi, erudici a také pověření církevním úřadem. Zejména to poslední zní našim uším podezřele, ale musíme domyslet, že tím církev svého katechetu vybavuje spoluodpovědností. Ostatně církevní pověření, ordinaci, potřebují i naši duchovní k výkonu své služby. Proč ne katecheta (učitel náboženství, učitel nedělní školy, pracovník s mládeží, střední generací či se starými bratřími a sestrami)?

Druhým výrazným a velmi plodným rysem je tedy mezioborovost, překonání "theologické arogance" (na kterou si stěžuje např. D. Sölle ve Fantazie a poslušnost, Kalich, ISBN 978-80-7017-089-2). Pojetí katecheze zde nevystupuje vůči ostatní společnosti ani přezíravě, ani povýšeně či konfrontačně, nýbrž kooperativně. Kniha proto staví vedle sebe křesťanské vzdělávání a výchovu v kontextu společenského života, obecné výchovy a vzdělávání (školní), ale též otázky evangelizace a inkulturace.

Největším přínosem je konečně stanovení a rozbor didaktických cílů (kompetencí), které má katecheze sledovat (stry. 23-40; obr. 2-4). Protože jsou sledovány v kontextu funkce katecheze uvnitř církve, a to v souvislosti se smyslem existence církve samotné, dochází se tu i k úvahám eklesiologickým, možná překvapivě blízkým i eklesiologii evangelické. Je to konečně příležitost nehledět na katolický vklad nedůvěřivě skrz prsty, ale něčemu se tu i přiučit. Východiskem je proto nejen katechetická, ale i eklesiologická theze, že úkolem církve a cílem její katecheze je být "ve světě pro svět ve službě Božímu království". Není nutné jednoduše jejich postřehy převzít; jde o otevření otázek, které by snad mohly přispět k překonání krize křesťanství, kterou alespoň někteří vnímáme a která rovněž ochromuje katechezi.

Kniha je ovšem psána pro katolíky. Evangelík proto asi přeskočí pasáže o funkci katecheze v rozhodnutí pro řeholní život, fenomén, který u nás nepěstujeme. Méně cize bych se díval na pasáže o významu katecheze v rámci iniciace (mystagogii!) k liturgickému život, nebo opačně, o katechetické funkci téhož. Nejde jen o to, že i v některých našich sborech se liturgie pěstuje, i ty reformované mají svoji "liturgii", či lépe: jakýkoli bohoslužebný pořádek vykazuje liturgické rysy a potřebuje "zasvěcení" k plné účasti na něm. Pro evangelíka, nemá-li hlubší zájem o římskokatolickou církev, budou ovšem problematické nekonečné citace z katolických dokumentů a odkazy na ně. Avšak i ty mohou být pro nás poučné. Současně musíme chápat, že každý katolík, který své církvi přináší něco nového (a to autoři určitě přinášejí), je nucen cíleným čtenářům propojit toto nové s dokumenty své církve. Kniha je však uspořádána přehledně, není problém tyto pasáže přeskočit.

Co tedy bude asi čtenář, zejména evangelický učitel nedělní školy, postrádat právem, je skutečnost, že autoři nedospějí ke kurikulu, dokonce ani v předpředposlední kapitole, nazvané Východiska katechetické metodologie. To lze ovšem nahradit jinou literaturou, třeba dnes bohatou pedagogickou literaturou o didaktickém projektování a tvorbě vzdělávacího programu. S dobrým theoretickým základem si však nakonec může (musí) každý učitel snadno vytvořit kurikulum sám. Kniha k tomu dá dobrý podklad.


P.S.:

Příspěvek jsem psal původně ještě jako farář ČCE a učitel na jedné z jejích škol. Tehdy jsem také vedl Seniorátní odbor pro vzdělávání laiků (stránka byla patrně zrušena) královéhradeckého seniorátu této církve. Poprvé jsem jej uveřejnil 30. 7. 2009 na Evangnetu. Paradoxně člověk, který mi za ni v komentáři poděkoval, rozpoutal o rok později proti mně a především jedné další osobě kampaň, kvůli které jsme působení na tomto prostoru opustili a založili si prostor vlastní, tzv. "Svobodné protestantské stránky" (SPS). Tam jsem ho přenesl brzy po roztržce s Evangnetem 4. 8. 2010. SPS jsou sice nezávislé, ale stále vázané na ČCE. Už tehdy jsme byli předmětem útoků. Trutnovský farář Tomáš Molnár, t.č. senior královéhradeckého seniorátu, neváhal dokonce zneužít k pomlouvání SPS i mě osobně prostoru, který mu byl dán v rámci našich akcí 23. 10. 2010 v Třebechovicích pod Orebem, kde měl mluvit o něčem zcela jiném, a před lidmi, kteří o SPS vůbec nic nevěděli. Když jsem nakonec narazil v samotné ČCE a musel z ní raději odejít, kdy mě tam kvůli tomu dodnes mnozí vnímají jako odpadlíka, raději jsem i přes nesouhlas oné druhé osoby (hodnostně 1.) v SPS skončil, ale mé další působení v SPS by jim jen přitěžovalo.

Příspěvek je tedy psán z pozice člena, faráře a aktivisty této církve, i když v ní dnes nepůsobím, nebudu na tom však nic měnit. Podstatné pro mě je, že dotčené dílo považuji za stále velmi významné a chci na něj upozornit, aby nezapadlo. Opravil jsem jen několik chyb.

2022-09-13

Kultura nevnímání

 Před nějakými roky, kdy jsem byl ještě farářem ČCE na volné noze, jsem byl pozván, abych vedl biblickou hodinu na jednom sboru, kde před tím působila mnoho let jedna farářská osobnost. Vyložil jsem jim tam jeden oddíl, potíž však byla, že jeho součástí byl i verš, o kterém se kdysi bavili s oním farářem. To jsem nevěděl. Nerozuměli tomu místu v Bibli. Jednoduše proto, že četli jen ten verš, a ne širší souvislosti, proto jim přišel nesrozumitelný a nesmyslný. Onen farář tehdy sestru, která se ho na něj zeptala, vzal za rameno a, jak měl ve zvyku, povzneseným hlasem i pohledem, jako by právě sestoupil ze Sínaje, pronesl: "Sestro, to je tajemství! Některá místa v Bibli jsou proto nesrozumitelná, abychom si nemysleli, že můžeme všemu rozumět. Tohle místo vyložit nelze." Barvitě mi to vyprávěli s dovětkem: "náš farář by nám přece takhle nelhal!" Stačilo přitom málo, přečíst si to celé, a zase tak nepochopitelné to nebylo. Ale dlouhodobá církevní tradice už od lekcionářů čte jen verše izolované od kontextu, proto ani tohoto faráře nenapadlo si to pořádně přečíst. Já jim výklad podal. Věcný, doložil jsem i souvislostmi, proti tomu nic nenamítali. Přesto mi však nakonec rezolutně řekli, že můj výklad neberou, protože jejich farář jim řekl, že tomu verši rozumět nelze, a oni mu věří. Ač jsou ovce býložravé, na tenhle vypečený špíček svému pastýři skočily.

Představme si poddané, kteří očekávají příjezd krále. Dejme tomu, že monarcha je oblíbený, lidem milován. Proto netrpělivě čekají, až se objeví jeho kočár. Aby zahnali dlouhou chvíli, i pár oslavných hymnů na krále sborem zazpívají. Už je slyšet rachot kol a frkání koní, klapot jejich kopyt. Kočár vjede do nádvoří a dav nadšených vítačů jej obklopí, vrhnou se k němu. Usměvavý monarcha vystoupí, protáhne se a chystá se se svými milými poddanými přivítat. Ale trčí tam jak vidle v hnoji a nevěří svým očím! Poddaní se vrhnou ke kočáru, začnou se mu klanět, líbat ho, plazit se před ním, ale krále si ani nevšimnou. Blázni? Ne. Ten kočár, to je Bible, poddaní její oddaní čtenáři.

Šlomo Sand v knize Jak byl vynalezen židovský národ tvrdí, že Židé ve skutečnosti nikdy Starý zákon nečetli. Předmětem jejich reflexe byli vždy Mišna a Talmud s další židovskou literaturou, ale ne Bible, protože jsou vedeni přesvědčením, že ji lidským rozumem pochopit nelze. Jakmile se v ní etabloval i Nový zákon případně další knihy, jakmile se etablovala jako celek v církvi, podobná myšlenka ovládla i křesťany na víc jak půl druhého tisíciletí. V obou komunitách se sice její četba cení, dokonce vyžaduje, zároveň se jí ale kladou určité překážky. Kolem "svatých knih" se rozestřel již před tisíciletími závoj záhadnosti, který jejím čtenářům systematicky brání čtenému textu porozumět, a tím jej číst s užitkem.

Některé Bible dostanou zabrat!

Dříve to nebylo složité, neboť vlastnění textu mimo věřící komunitu bylo technicky nemožné. Je sporné, zda Bibli dala lidem do rukou reformace, nebo Guttenberg. To, že mají někteří Bibli na nočním stolku a večer si v ní říkají před spaním, to by bez vynálezu knihtisku možné nebylo. Ještě s ní dělají i jiné psí kusy. I synodní rada ČCE před asi čtyřiceti lety vydala návod, jak číst Bibli, sepsaný agentem StB "Šedivým". Ten doporučoval, jak si mají lidé v Bibli podtrhávat různými barvami, co se jim líbí, co je oslovuje, jinou barvou to, co je neoslovuje. Jsou celé seznamy veršů pro různé příležitosti: verše pro potěšení, pro povzbuzení ve smutku, ale i k napomínání ... verše, verše, verše ... Viděl jsem už mnoho Biblí zmatlaných pastelkami. Jeden hoch si lámal hlavu s veršem, který měl podtržený, že prý mu něco říká, ale neví, co. No, bylo to velmi dlouhé souvětí, pokračovalo přes několik dalších veršů, ale ty už podtrhané neměl.

"Křesťanské" debaty
dokumentují ...
Je známo, že až do konce tzv. Středověku bránila katolická církev lidem v četbě Bible, aby to měla pod kontrolou. Když tomu však nešlo bránit, stanovila podmínky, za jakých smí katolík Bibli užívat. Mimo jiné v ní musejí být mezititulky, popisky a poznámky, aby čtenář věděl, jak si má taková místa vykládat. Ale i když takové pomůcky chybí, s některými verši jsou už tradičně spojena nějaká očekávání, takže čtenář nečte to, co tam je, ale to, co si o tom myslí. Například se vžila představa, že Bible, především Nový zákon, mají něco proti tělesnému životu, že je to o boji těla a duše. A slyší to z takových míst, jako je třeba Ef 2, 3 (ř). Mnoho křesťanů je stresováno svojí sexualitou. A přitom tam o nic takového nejde. Onou tělesností Pavel vždy míní náboženskou pýchu, která je u židů i pohanů, ani křesťanům se nevyhýbá. Lidé na sobě rádi nosí nějaká označení, že jsou lepšími. V Korintu to byly tzv. "dary ducha", v Galácii se zase někteří křesťané nechávali obřezat. To tam ale dnešní čtenář Bible nechce slyšet, protože křesťané měli vždy potřebu se něčím nadřazovat ne jen jinověrcům či bezvěrcům, ale i ve vlastní komunitě. Raději budou dál číst o hanebnosti sexu.

Podobně Pavlova slova o hodném a nehodném přijímání eucharistie vedou k mnoha výkladům, co musí účastník splňovat, ať už jde o procedury, morální způsobilost, nebo duchovní nastavení. Přitom Pavel sám vysvětluje, že ta nehodnost je ve špatných vztazích ve sboru. Že se tam lidé nevnímají. A přece komunikanti se při eucharistii rádi propadají do svého vnitřního usebrání, aby je ostatní účastníci v prožívání nerušili. Tím se stává eucharistie svým pravým opakem. Místo probuzení vnímavosti ještě větší uzavřenost do sebe a své pýchy, tím hůř, že náboženské!

... zmatenost představ
o Bibli, jaké by její
skutečný čtenář mít
nemohl!
Vytvořila se kultura nevnímání. Bible je zavalena balastem výkladů, nedůvěrou čtenáře ve vlastní rozumové schopnosti, která je v nich systematicky pěstována. Nad Biblí se nemyslí. A to se přenáší i do mezilidských vztahů. Ani své bližní takový konzument Bible nevnímá. Jako z Bible vnímá jen to, co chce, i druhého vnímá tak, aby mu zapadal do nějakých jeho představ. Nevnímá ho, protože si své představy nechce ničím narušovat. Vtěsnává život i jeho aktéry do různých klišé a vzorců, buď z Bible přejatých, nebo vůbec do Bible vpašovávaných. Bible byla okouzlena mnoha poučkami, které čtenářům účinně brání číst to, co tam doopravdy je, současně jim brání žít v jiném než představovém světě. Brání své nositele před realitou.

Pokud máme Bibli opravdu vnímat, musíme tyto ploty odhodit a začíst se do ní, jako by to nebyla kniha náboženská. Musíme ji odkouzlit, tím ji dát prostor, aby ona sama nám řekla, o čem chce být. A totéž musíme udělat i se světem kolem nás a s lidmi v něm. Přestat se svými představami a začít v nich doopravdy číst.

2022-08-12

Nebýt homosexuálů ...

Komunikace křesťanů v dnešním světě a její patálie s ... Biblí.


Díky jednomu trollovi se i
ostatní vlákna Evangnetu
věnovala homosexualitě.
Právě vrcholí Prague pride, údajně akce na zviditelnění homosexuálů. Ve skutečnosti se zde zviditelňují hlavně křesťané. Jedni, aby upozorňovali na údajné pošlapávání božích řádů, jiní pak chtějí připomenout, že božími řády jsou láska, vstřícnost, tolerance a přijímání lidí různých, prostě i těch jiných. Nebýt homosexuálů, nevěděl by dnes nikdo o tom, že církve ještě existují.

Nebýt homosexuálů, co by se vlastně stalo? Tedy nemyslím, co by se stalo ve světě, ale o co by přišly církve a podobná společenství?

Homosexualita se v moderním světě ujala jako výrazné téma pro nejrůznější:
  • manifesty,
  • protesty,
  • prohlášení,
  • téma do kázání (pro i proti),
  • námět k odborné (často spíš "odborné") diskusi,
  • pořádání různých aktivit (pro i proti),
  • poučovat veřejnost o Boží vůli a řádech a modelech tradiční rodiny, nebo
  • o otevřenosti, toleranci a lásce,
  • nebo také o pluralismu v církvi, když už jim to začíná přerůstat přes hlavu.
Ale hlavně jde o to, dát si pěkně křesťansky a pobratrsku vzájemně do držky. Byly doby, kdy k tomuto bohulibému účelu sloužila témata, jako je třeba spasení, víra a dobré skutky, jedinost či trojjedinost boží, a když trojjedinost, poměr osob v Trojici, vztahy hierarchie a nakonec vztah k jedinosti boží, otázka predestinace, předpoznání Boha ... no zkrátka témata, u kterých dnes spolehlivě usnou i fakultní theologové. A právě zde je podle mého názoru důvod, proč se homosexualita stala tak šťavnatým tématem. Nahrazuje totiž dřívější obsahy víry, se kterými si dnes samy církve už vlastně nevědí rady.

Už asi 500 let je církev odsouvána ze svých postů. Nevnímá to primárně jako útok na sebe. Nebo se alespoň tváří tak, že vyklízí pozice kvůli útokům "světa" na Boha. "Svět" si (slyšíme to v mnoha kázáních kazatelů všech konfesí) chce poradit bez Boha, nechce si jím nechat mluvit do života. Ale on si nechce nechat jen do života kecat od farářů. Avšak v tom kecání lidem do života stále církve hledají svůj raison d'être. Čím méně dnes církev může malovat lidem před očima slasti posmrtného ráje či čerty a hrůzy pekelné, tím víc si samy hledají nějaké vysloužilecké trafiky. Ne, samozřejmě, že ne pro sebe, ale pro svého Boha. To dá rozum. Copak jim jde jen o žvanec svého personálu? (Jo, ale nikomu to neříkejte).

Je možné říct, jak se křesťané staví k homosexuálům a homosexualitě?

Běžný občan si nejspíš myslí, že názor křesťanů na homosexualitu a homosexuály je jasný: NE! HANBA! Proč? Inu i ten nejignorantštější pohan ví, že to jaksi neštymuje s Biblí. Správný konzervativní křesťan okamžitě vysolí nejdůležitější místa v Bibli, tak především Lv 18, 22 (he); 20, 13 (he); odhlédneme-li od tzv. "hříchu sodomských", protože je nesmysl, aby všichni muži v Sodomě byli homosexuálové Gn 19 (he) (podobně i hřích Benjamínců Sd 19 (he)). Neopominou zdůraznit, že Bůh stvořil člověka jako MUŽE a ŽENU (Gn 1, 27; (he)), takže žádné jiné kategorie se nepřipouštějí.

EXKURS K HERMAFRODITISMU: Je nesporné, že se někteří lidé narodí s oběma pohlavními znaky. Podle hrubé znalosti fungování chromozomů by to sice možné být nemělo, ale je to realita i u lidí. Některé organismy, jako třeba hlemýždi, jsou hermafroditi vůbec. Mezi rybami jsou ale i takové, které mění pohlaví buď v rámci dospívání, nebo podle potřeby, když například v hejnu vymřou samci, posamčí nejstarší samice. Když je v hejnu samců zase dost, opět se stane samicí. Žádný z mnou oslovených genetiků mi to vysvětlit nedokázal, ale je to tak. Ještě zajímavější však je skutečnost, že většina náboženské literatury, i mnohem starší než je Bible, dokonce i v prostoru, kde Bible vznikala, to nějak reflektuje: s hermafrodity se setkáváme v literatuře egyptské, mezopotamské, římské, řecké indické i jiných národů, Bible se o tomto fenoménu vůbec nezmiňuje. Ne tak literatura rabínská. Ta řeší, se kterým pohlavím se smí, je-li toho schopen, hermafrodit pářit. Dávají přednost jeho mužské části, tedy páření s ženou. Pokud by se pářil s mužem, je prý hoden s odvoláním na Lv 20, 13 trestu smrti (Mišna, Jevamot 8:6). Tzv. "Bibli věrní" křesťané (a ne jen oni a ne jen v tomto případě) před skutečností prostě zavřou oči. Nechtěná fakta se naučili odfiltrovávat.

Navíc se ohánějí tím, že Bůh ustanovil manželství pro muže a ženu, manželství je prý Bohem stvořená instituce. Sice se nic takového v Bibli nepíše, ale to je otázka, jak si co v té Bibli vysvětlíte. Gn 1, 28 (he) a 2, 24 (he), které je spíš nádhernou erotickou básní, vnímají mnozí jako ustanovení manželství, tak třeba slovník Adolfa Novotného, heslo  "Manžel, manželka, manželství". U něj je ovšem třeba podotknout, že jako pro mnohé jiné křesťany je i pro něj erotika bez manželství nemyslitelná, současně polemizuje proti představě manželství, jako ústupku lidské hříšnosti - zdůrazňuje, že bylo ustanoveno už před hříchem. Fakticky je ale manželství kulturně podmíněnou institucí, Bible o ní mluví, ale nikde ji neustanovuje.

Zatím co na sebe jedni upoutávají pozornost
tím, že proti homosexuálům protestují ...
V Novém Zákoně mají žně samozřejmě bohatší: přímo ikonickým je oddíl Ř 1, 18-32 (ř; dále k tomu viz rozbor a kázání), kterým se v této souvislosti mává vždy a který se zastáncům homosexuálů stále nedaří přesvědčivě (od)vysvětlit. Dále jsou tu seznamy nejrůznějších pohanských nectností a ve dvou z nich - 1Ko 6, 9 (ř) a 1Tm 1, 10 (ř) se objevuje pojem arsenokoités (αρσενοκοιτης, syr. "ܫܳܟ݂ܒ݁ܰܝ ܥܰܡ ܕ݁ܶܟ݂ܪܶܐ" = ten, kdo leží s muži, lat. masculorum concubitor), který bývá překládán různě: Kral. samcoložní(k), ČEP zvrhlík, zvrácený. Trochu komplikovanější je význam slova malakos (μαλακος, syr. "ܡܚܰܒ݁ܠܶܐ" = ničemníci) v 1Ko 6, 9, které je pouze zde použito v nějakém mravním významu a vztaženo na člověka, jinak je použito jen na oděv, který je měkký. Někteří to tedy překládají jako změkčilý (lat. mollis), ale Kral. jako zženštilý, ČEP rovnou jako nemravný. Předchází onomu arsenokoités a různé překlady si s tím radí všelijak - od rozvracečů rodin až po zhýčkanost. Většinou ale cílí do oblasti sexuality.

Díky takto nabitému kanónu drtivého střeliva se tedy věc zdá jasná. Křesťan je proti homosexuálům, nemůže jinak. Je to tak jasné, že to těžko vymluvíte křesťanovi, ale pohan má v té věci jasno ještě víc. Nic na tom už nikdy asi nezmění fakt, že je dosti početná skupina křesťanů, kteří to vidí přesně opačně. Ti "Bibli věrní" to ovšem vědí a jsou z toho velmi nervózní. I druhá strana má nabito a naládováno. Možná ne tak ničivé střely, ale dovedou se svým arzenálem pracovat taktičtěji. Bitva může začít. Nepřítelem křesťanovým totiž nikdy nebyl pohan, Žid, ani satan sám. Největším nepřítelem křesťana je vždy hlavně jiný křesťan (např. 1J 2, 18n). Ani inkvizice vlastně nelikvidovala lidi jiné víry, alespoň ne tolik a tak systematicky, jako jiné křesťany. A tak je zase oč se hádat, když už stará dogmata tak neinspirují.

Je-li společnost v této otázce rozdělena, křesťany najdeme na obou stranách!

... jiní s nimi pochodují v jednom šiku.
Veřejnost si ale s křesťanstvím spojí
vždy to prvé, protože to od
křesťanů očekávají spíš.

Druhá strana má taky řádnou munici. Teda, vlastně nemá. Měla by, ale Bibli zná stejně mizerně, jako ta první. Výhodou té první ovšem je, že má už své veršíky dávno vyhledané. Jejich veršíky se druhá strana obírat nechce, protože jí nepomáhají. Musela by se jimi zabývat, ale ona je nepotřebuje. Když jsem kázal výše odkazované kázání na Ř 1, 18-32 (ř) jistá farářka mě za to kritizovala. Paradoxně ne za obsah kázání, s tím byla srozuměná, ale za výběr textu: "se to prostě tomu Pavlovi nějak nepovedlo, už to v tý Bibli je, tak to škrtat nebudeme, ale nemělo by se to připomínat." Tím bezděky formulovala vůdčí hermeneutický princip, uplatňovaný na Bibli všemi a vždy.

  1. Bible je slovo Boží!
  2. Bible má vždycky pravdu!
  3. Když jí nemá, když se mi něco nelíbí, tak to přejdeme, ale to neznamená, že bychom rušili body 1.-2.!
Tak čím naládovala druhá strana? "Bibli věrní" je poťouchle žádají, aby jim ukázali v Bibli alespoň jeden veršík, kde by Bůh schvaloval homosexualitu. Tím samozřejmě posloužit nemohou. Dalo by se říct, že jsou vybavení jen jakýmsi neurčitým, přesně nereflektovaným, pocitem, že odmítání homosexuálů asi nebude nějak v pořádku. Spíš než veršíky jí pomáhá jakási generální intence Bible, úsilí o spravedlnost a férovost. V oblíbené křesťanské hře veršíková přebíjená ovšem nedrží v rukou žádné trumfy. Obecná intence se nedá vyřešit jedním řízným citátem. Předpokládá to větší intelektuální výkon na straně jedné, která si na to však netroufá, ochotu nepředpojatě vnímat na té druhé, tu nelze od druhé strany očekávat vůbec. Proto homosexuálům vstřícní sahají ke kartám poněkud sporné, až velmi nízké, hodnoty. Pozice konzervativců se jim tak trochu kryje s novozákonními farizey. Částečně, ale ne zcela, právem. Jisté je, že Ježíš se úplně písmácky nechoval (např. Mk 2, 23-27 (ř), L 13, 10-14 (ř)), ale především J 7, 50-52 (ř) ukazuje, že čistě podle litery Starého Zákona by ani nebyl Ježíš Mesiášem.

Další kartou ne zcela jisté hodnoty jsou odkazy do biblicko kritických nálezků. Ty míří především do oblasti starozákonní. Připomínají nábožensko dějinné, religionistické, souvislosti s egyptskými, a zejména babylonskými, obyčeji.

EXKURS - SODOMÁŘI: Tímto termínem překládá Bible kralická v 1Kr 14, 24 (he); 15, 12 (he); 22, 47 [46] (he) a 2Kr 23, 7 (he) pojem "קָדֵשׁ" (kadeš, svatý, zasvěcený; ČEP "modlářské smilstvo, zasvěcenci bohyně lásky" a podobně). Autoři Septuaginty (LXX) jsou zde zjevně bezradní, Vulgata (Vulg.) effeminatus = zženštilý. Rabínská literatura (např. Raši) pojem vykládají jako prostitut. Tak i Targum Jonatanův, který pojem převádí jako prodejný hoch. Traktát Sanhedrin v obou verzích Talmudu jej vykládá jako mužskou obdobu "הַקְּדֵשָׁ֛ה" z Gn 38, 21 (he). Na tomto místě je zajímavé, že Támar je před tím ve v. 15. (he) označena jako "זֹונָ֑ה", čili jednoduše prostitutka. Ale užití pojmů od kořene "קדש" jasně naznačuje, že nejde o obyčejnou prostituci, nýbrž o součást náboženských úkonů. Oba pojmy, mužský i ženský tvar, se objevují v Dt 23, 18 [17] (hecomp.), kde ho Kral. překládá mimořádně jako nevěstka/smilník (podobně v Jb 36, 14 he, comp.). Ať jakkoliv, stírá Kral. náboženský obsah, činí z toho jen obyčejnou prostituci nebo pohlavní úchylku. Podobné obřady se konaly ne jen v Kanaanu, ale i v Babylonii, byly známy též v Řecku a Římě. Odsud ony religionistické výklady, kterým dnešní čtenář Bible málo rozumí, nerozuměli jim ani ti středověcí a novověcí. Ale v novozákonní době to bylo už pasé. Když o těchto obyčejích v Babylonii referují hellénističtí historici a cestovatelé, činí tak s odporem, ačkoliv i jejich předkové to provozovali. Proto pro novozákonní místa tyto výklady vyznívají málo přesvědčivě. Proč diasporní Žid Pavel (jedině on!) věnuje tomuto tématu pár míst (tedy 2, protože podle široké shody odborníků na Nový Zákon psali listy Timoteovi spíš jeho žáci, ale i tak to má k Pavlovi vztah), tedy jenom pár (!), na to by se muselo jít od jiného konce.

Ne jen, že Pavel už měl jiné zkušenosti, než svědkové ve Starém zákoně, ale odpůrci podobných výkladů se právem ptají, jak tedy tyto hodně historické výroky aplikovat v dnešní době? Tábor příznivců vstřícnosti vůči homosexuálům se vzmůže tak leda na nějaký vtip, jímž by je zesměšnili, aby už si žádné ptaní nedovolovali. Třeba jestli také dodržují příkazy v Dt 22, 5-12 (he) a jiné tomu podobné? Ale to nikdy nefungovalo. Jejich uražená ješitnost je spíš zradikalizuje.

Nebýt homosexuálů, asi by se tak významně neprojevilo, že církev má spousty svých vnitřních problémů. Především, zda má ještě co říct a co to vlastně je?

Homosexualita - problém křesťanů?

"Diskuse" na Evangnetu
odhalila smýšlení
mnohých členů ČCE.

Nebýt homosexuálů, neviděli bychom tak zřetelně, že křesťany už nerajcují vlastní křesťanské obsahy, musí si tudíž hledat témata zástupná. V nedávno zrušeném evangelickém časopisu pro mládež, který ovšem četli už jen kmeti jako já, Nota nebe, byl v některém z posledních čísel rozhovor s farářem "pro menšiny" Mikulášem Vymětalem, což je v této tématice figurka dost klíčová. Nemohu na to odkázat, protože po zrušení časopisu zmizel z internetu i archiv. Ale v rozhovoru přiznává, že mu vlastně křesťanství nic neříká. Umožňuje mu však realizovat své aktivity. Kdyby to byl nějaký sympatizant církve, nic proti. Ale farář?


Křesťané mají problém se svojí vírou

Nebýt homosexuálů, nebylo by tak hned zřejmé, že křesťané neumějí ani o takových tématech komunikovat mezi sebou. A člověk se musí ptát, kde se v těch lidech, lhostejno ze kterého táboru, bere tolik zaťatosti?

Jeden problém, který by se tak jasně, nebýt homosexuálů, nemanifestoval, je, že mezi křesťany, ať si chtějí být věrní Bibli, ať jsou jak chtějí být sebezaťatějšími fundamentalisty, se zcela ignorují všechna místa v Bibli, která vedou k vzájemnému naslouchání (např. Ř 12, 10.16 (ř); Fp 2, 1-11 (ř); Jk 1, 19n (ř) a mnohé další ...), avšak požadavek zachování věrnosti nějakému učení je v jejich kultuře přetažen až do absurdna. A přetažené letadlo padá.

Zaťatost se projevuje především neschopností diskuse. Podle některých myslitelů je smysluplná diskuse možná jen mezi stoupenci stejného názoru. Stoupence jiného názoru lze prý tak akorát tolerovat. Je to nesmysl. Diskuse, má-li být opravdu tím, kde se střetávají these s antithesemi, aby se pomocí synthese posunuly na vyšší úroveň poznání, musejí probíhat mezi různými názory. Tolerance jiného názoru je pouze politikaření k zachování zdání smíru. Ale je to nesmysl i v předpokladu, že stoupenci stejného názoru jsou schopni spolu diskutovat. Jak diskuse křesťanů ukazují, je to spíš složitější. Křesťané, dvě tisíciletí vychovávaní v paranoidní představě, že se celý svět spiknul k tomu, aby prubnul jejich věrnost a pokusil se je připravit o spasení, jsou ze všeho nejméně připraveni poslouchat, co říká někdo jiný. Cítí spíš povinnost hájit pozice, než se někam posouvat. Jiný představuje pokušení a ohrožení, možný svod z pravé cesty. Platí to pro liberály, progresivce, stejně jako pro konzervativce.

K tomu se druží další plod dvoutisícileté výchovy, kdy víra splývá s přitakáním doktríně, v sugerováním si nějakého "názoru", sebe nesmyslnějšího, a zůstat mu věrný navzdory všem nástrahám, třeba i faktům. Stejně tak vidím jako problematické přesvědčení německého theologa Waltera Sparna, že prý náboženství knihy jsou více odolná vůči fixaci na dogmata, jsou učenlivější, protože znají rozdíl mezi kánonem a jeho interpretací (Lösen sich die dogmatische Fixierungen auf? in Theologie für die Praxis, 2020). Dějiny ukazují, že křesťané (ale i stoupenci jiných knižních náboženství) takovou učenlivost projevovali jen výjimečně, neochotně, nezřídka u toho i tekla krev.

Neautentické náboženství

Proč? Pro pevnou víru? Ale vůbec ne. Veškerý fanatismus a dogmatismus je projevem rozkolísání vlastního přesvědčení. Přesvědčení, které se neptá po pravdě, nýbrž chce za každou cenu prosadit sebepitomější nauku jako Pravdu. Nebýt homosexuálů, nebylo by tak zřejmé, že "víra" dnešních křesťanů je neautentická.

Pokud jsem doma, chodím oblečen neformálně, chovám se volně a nenuceně. Dokonce si smím přestavět nábytek, když se mi jeho současná pozice nelíbí nebo přestane vyhovovat. Jsem doma. Na návštěvě se člověk, alespoň je-li slušný, chová strojeně. I neformální oděv je formalizován, protože jej nosí se svolením domácích. Aby jim tam začal přestavovat nábytek, to už by byl úplný idiot. A takhle je to i s vírou. Je-li autentická, je-li žitá, vlastní, jsem v ní doma, smím se v ní pohybovat volně. Mohu si dokonce dovolit pochybnost, mám nad ní kritický nadhled. Tehdy mohu opravdu věřit jako člověk učenlivý, připravený korigovat případné omyly. Pokud je ve víře člověk pouze na návštěvě, musí se držet pravidel, kterým ani nerozumí, protože to není jeho byt. Dogmatický strnulost je vždy typická pro takovou nevlastní víru, kterou sdílím pro jiný účel, než je věřené samo. Pro jaký účel? To vezmu trochu ze široka. Jen připomenu, že i v liberalismu či progresivismu se nakonec může člověk chovat strnule a dogmaticky, bez možnosti jakéhokoliv pohybu.

EXKURS PSYCHOLOGIE NEAUTENTIČNA: dovolím si takové vyznavače přirovnat k duchovnímu autismu. U autistů bývá často zmiňována fixace na řády a přesné definice slov, nervozita ze změn a jejich nepřijímání. Dnešní výklad tohoto jevu zní, že autista je v našem světě permanentním cizincem a těžko si v něm dělá záchytné body. Stejně tak jsou cizinci vyznavači věr, které ani nechápou, ale chtějí je sdílet. Nikdo jim v nich proto nesmí dělat chaos. Nejsou schopni se v nich sami volně pohybovat. To vede k dalším autistickým projevům, jako je nevnímání okolí, především všech, kdo jim jejich svět komplikují či berou. Proto nejsou ani schopni diskuse. Diskuse předpokládá připravenost opustit překonané. Tu si dovolit nemohou.
 
Zejména v 50. letech minulého století se diskutovalo o takzvaném "nenáboženském člověku". Jestli na tom bylo něco pomýleného, pak předpoklad, že všichni lidé určité doby jsou stejní. Egon Hostovský má v románu Všeobecné spiknutí postavu doboslovce. Původně to byl bohoslovec, ale z výmluv na dobu vyrozuměl, že skutečným bohem je doba. Církve a křesťané v podstatě praktikují dobosloví: táhnou to s dobovými náladami, i když se tváří, že jejich momentální učení tu vždycky bylo a bude. Jen v jedné době je těch nálad hodně. Po celé dvacáté století se objevují neustále práce o moderním člověku, jako by to byl nějaký fyzikální objekt. Mnoho úvah o nenáboženském člověku bylo stiženo podobným neduhem.

Jistě i u nás stoupenci nenáboženské interpretace, civilní interpretace, nebo nové orientace v theologii občas podléhali domněnkám, že tak budou blíže tomu smyšlenému dnešnímu člověku, ale to byla ta slabší stránka. Síla tohoto přesvědčení byla jinde. Dietrich Bonhoeffer, který je s myšlenkou dospělého, tudíž nenáboženského, člověka spojován, vycházel spíš z toho, jak být vůči lidem i Bohu samotnému poctivý a ve víře autentický. Podobně je třeba chápat i dílo J. A. T. Robinsona Honest to God (1963), které bylo do češtiny přeloženo po všech stránkách špatně, počínaje názvem Čestně o Bohu (1969), což zcela přeznačilo jeho smysl. I když si jeho odpůrci představují, že se chtěl onomu hypotetickému dnešnímu člověku zalibovat, ve skutečnosti šlo o to být poctivě před boží tváří dnešními lidmi a nehrát si na současníky svatopisců či reformátorů, protože před Bohem se nic předstírat nedá. A také svatopisce je potřeba tak vnímat. Celý problém, který dnes církve kolem homosexuálů vyvolávají, je jen důsledkem nezvládnuté theorie Bible, které se vyhýbají, jako to prý dělají čerti se svěcenou vodou.

EXKURS - BONHOEFFER: jedna z mých zkušeností, kterou jsem si z prostředí ČCE odnesl, byla, že tam všichni, především faráři, ale ani laici toho nejsou prostí, chlubí svojí sečtělostí. Když s nimi však hovoříte o knihách, které jako že četli, znají jenom to, co se o autorovi a knize člověk dočte v nějakých přehledech, sotva to, co se o tom píše na přebalu. V jejich pojetí tedy Bonhoeffer = theorie nenáboženského člověka. Působil jsem deset let jako farář v Královéhradeckém seniorátu. Občas tam v diskusích mezi faráři létaly floskulizované výroky z Bonhoefferova Následování o drahé a laciné milosti, ale kdokoliv vyslovil jeho jméno, hned dodal, že v tom dospělém, nenáboženském, člověku se mýlil. Pokud to neřekl, určitě to hned dodal někdo z kolegů. Měli přímo nutkavou potřebu se o tom stále ujišťovat. Na přelomu 80. a 90. let proletěla (post)socialistickým světem vlna religiozity. V zahraničí dávno provaření "evangelisté", "misionáři" a zejména šiřitelé západních derivátů indických kultů tu měli žně. Různí "vůdcové" si tu zakládali církve, někdy s jepičí životností, oddaných stoupenců. To mělo dokazovat, že tzv. náboženské potřeby člověka (komunistický termín!) ještě zdaleka nejsou pasé. Jak dále ukáži, právě tato vlna religiozity byla spíš produktem oné nenáboženskosti. Dokazuje to i lehkost, s jakou náboženští vůdcové manipulovali s pojmem boha samotným. Nebylo to nic víc, než náboženský zážitkový hypermarket. I když nezřídka produkoval fanatické vyznavače, fakticky si tito lidé z náboženství vybírali jen to, co se jim líbilo, co jim něco dávalo a podobně. Uspokojování potřeb, ať náboženských, či dokonce touhy po zážitcích, nejsou náboženstvím.

Dnešní křesťanství, zejména v naší domovině, v podstatě potvrzuje nenáboženskost současného světa. A to dokonce i v jiných vírách, nežli je křesťanství. Stejně i dnešní islám, judaismus, hinduismus či budhismus postrádají fakticky náboženský rozměr. Náboženství by mělo být odpovědí na zkušenost s nějakým přesahem (transcendentnem); v tuto chvíli se raději vyhněme pojmu bůh. Generace theologů barthiánského ražení nám sice vtloukala do hlavy, že víra má být odpovědí na boží povolání (klíčový pojem barthianismu!). Když ale byli dotázováni, jak se to projevilo u nich, začali vždy kličkovat. Navíc je těžké odlišit zkušenost povolání od pocitu zkušenosti povolání, a to nemluvím ani o tom, že u mnohých povolanců jde spíš o duševní poruchu! Veškerý náboženský fanatismus se rodí ne z přesvědčení, nýbrž naopak z pocitu ohrožení, že to, co vyznávají, by pravda být nemuselo. Náboženství dnes slouží spíš ke konstrukci skupinové identity. Od učení či víry se neočekává pravda, nýbrž kam mě to začlení. Dnešní náboženství není nic víc, než sportovní fandovství. Nebýt homosexuálů, nebylo by to dnes tak patrné.

Hlavní, co rozhodně z žádného křesťana nedostanete ani na mučidlech, je právě autorita Bible. Svým způsobem ji všichni uznávají. Ale současně, lhostejno jak fanaticky k ní přistupují, si dělají pouze výběr toho, co ještě ano, a co už ne. Svatopluk Karásek v knize rozhovorů Víno tvé výborné vzpomněl na faráře, který ještě v 60. letech minulého století trval na tom, že Země je plochá, protože s její kulatostí Bible nepočítá. Ujišťoval se, zda kolegové nemají jiný názor. A ti, včetně Karáska, ho ubezpečovali, že ne, aby ho nenaštvali. I tato potřeba zatahovat druhé do svého pojetí, zřejmě v bláhové naději, že když nějaká volovina bude mít dost stoupenců, stane se pravdou, je výmluvná. Ale autentická víra se nemůže s takovými postupy spokojit. Autentická víra musí pravdu hledat, ne ji vyrábět a přizpůsobovat Bibli, či tomu, co bychom v ní chtěli číst. Křesťanství, které už od dob Konstantinismu trpí tím, že je spíš znakem skupinové identity, než autentickým přesvědčením, je však zatížené apologetikou, dokazováním pravdivosti vlastních autorit, především Bible, navzdory všem faktům. Většina křesťanů už skousla, že Země kulatá nebude. Dnes už by nikdo, kromě vyložených tupců, neargumentoval, jako někteří novověcí theologové, Iz 38, 8 (he) proti tomu, že Země obíhá kolem Slunce. Takové ústupky činí křesťané už dávno, ale jen neochotně, reaktivně, ne vědomě, s vlastní touhou po poznání pravdy a po hledání skutečného významu Bible. Pokud jde o vnitrocírkevní spor o homosexuály, problém je, že ať konzervativní odpůrci, nebo liberálnější příznivci, ani jedna strana neopustila koncept Bible jako kouzelné knihy, jen ti liberálové si s ním nevědí rady, zatímco konzervativcům to jde k duhu. Ani jeden z příslušníků obou táborů by si netroufl pomyslet, že by se Pavel mohl v něčem mýlit.

Nebýt homosexuálů, nepoznalo by se, že křesťanům o ně ve skutečnosti nejde

V předcházejícím příspěvku jsem naznačil, že homosexuálové jsou jen trpným bitevním polem dvou koncepcí křesťanství a přístupů k Bibli. Je to podobné jako v roce 2015 s imigranty, kdy spolu v církvích i v sekulární společnosti soupeřili vítači s odpůrci, ale fakticky byli imigranti oběma stranám lhostejní. Církve či křesťanstvo dnes užívá různých společenských problémů ke katalyzování těch svých.

Jeden příklad za mnohé.
Konkrétně homosexualita je dnes bitevním polem o hermeneutiku, o interpretaci Bible (2Ko 3, 6 (ř)). Protože se spolu o tak závažných otázkách nedokáží křesťané bavit přímo a otevřeně, zatahují do svých problémů jiné a jejich prostřednictvím si dávají do držky. Zkoušeli to i přes přistěhovalce, ale homosexuálové byli, jsou a budou a výše dotčená biblická místa také, stejně tak nesmiřitelné a zaťaté postoje. A vždy se některé ze stran podaří přihodit polínko pod kotel. Ale nikdy se nepovede, aby stoupenci protichůdných směrů sedli za jeden stůl a začali spolu mluvit. Mluvit spolu neznamená řvát na sebe, dělat na sebe ramena a snažit se druhou stranu zmáknout, nebo zesměšnit a pokořit. Mluvit spolu znamená umět formulovat své stanovisko, pozitivně, bez okecávek a kličkování, ale také bez napadání a provokování druhé strany. A současně to předpokládá zájem o to, co druhou stranu trápí a oč jí jde. Nic z toho si ovšem tito rozdurdění krocani dovolit nemohou, protože to by jim muselo skutečně o věc samu jít. Pokud je však jejich "víra" a pozice v ní jen nástrojem skupinové identity, nemohou si dovolit myšlení. Myšlení v sobě vždy implikuje pochybnost o vlastním názoru. Kdyby si toto připustili, mohli by se ze svých klubů vyřadit. A tak nebojují s názorem těch druhých, nýbrž obě strany se jen trefují so svých představ o nich.
"Slušno však a nutno pro záchranu pravdy vyvrátit i své vlastní učení, a to zvlášť těm, kteří jsou filosofy, neboť i když jest obojí milé, jest mravní povinností více ctít pravdu."
Aristotelés, Etika Níkomachova, kap. 4. No jo, ale je to od pohana a ne z Bible, takže křesťanské ucho k tomu zůstane asi hluché.

Rudo před očima

... mají samozřejmě obě strany, když narazí na nositele opačného názoru. Je to jako rudý filtr, který propouští světlo jen o jedné frekvenci. Pak vidí samozřejmě jen to, co chtějí na tom druhém vidět.

Co má před očima "liberál", když pohledí na (ultra)konzervativního křesťana, tedy na každého, kdo plně nesdílí jeho vstřícnost vůči homosexuálům a podobně?
  • Tak předně i lidé, kteří ani řečtinu neumějí, si nedávno osvojili používat příponu -fob. Fobie, strach, může být i chorobná. Jsi homofob, měl by ses léčit.
  • Nevzdělance, kterému je třeba doporučit buď základní vzdělání, nebo tunu knih, které ani doporučující osoba nikdy nečetla, ani nečeká, že si je dotčený skutečně přečte. Nejde o to, poučit jej, nýbrž pokořit.
  • Fundamentalisty. Možná většinou právem. Avšak ne každé volání po autoritě Bible je fundamentalismem. To však jejich odpůrci brát na vědomí odmítají, protože znevěrohodnit oponenta nálepkou fundamentalisty stojí méně námahy, než hledat přijatelnou odpověď.
  • Duši vystrašenou měnícím se světem, která zoufale hledá jistoty, kde nejsou. V mnoha případech právem, ale ne ve všech. Naopak jejich liberalismus jim také skýtá metafyzickou jistotu, jíž se křečovitě drží. Nikdo není takový liberál, aby si mohl dovolit připustit, že postoj konzervativce může mít své oprávnění.
  • Slibné je také vytáhnout fašistu, nacistu a podobné. 
A co má před očima ten, kdo se pokládá za Bibli věrného, když narazí na vstřícný postoj k homosexuálům?
  • Tak především bezbožníka a zaprodance! Není úplně jasné, komu, co a za kolik zaprodal, asi za 30 stříbrných, ale to nevadí. Konzervativec má jasno.
  • Ne-li satana, tak jeho apoštola. Pro tyto kruhy je charakteristické vnímání světa, které se v psychologii nazývá magický realismus. Tito lidé žijí obklopeni spoustou démonů, rarachů, metafyzických nástrah a pokušení, protože celý svět se točí kolem nich. Vše, co je, je tu buď pro ně nebo proti nim. A lidé s jim odporným názorem jsou vyslanci démonských mocností, které se snaží zlomit jejich pevnou víru. Potíž je, že toto myšlení je normální jen v předškolním věku, pak by mělo ustupovat. Svým způsobem to opožděnost je.
  • Nevěří v Bibli. No to je skutečně průser. Je křesťanská víra vírou v Bibli? Víra tu byla dávno před tím, než Bible. On ale nevěří, že Bible je slovem božím. Tak to je také problém: ona je? A jak jsme na to přišli? Teď se tito "Bibli věrní" ušklíbnou nad tak hloupou otázkou a hned vysolí na stůl dvě esa: 2Tm 3, 16 (ř); 2Pt 1, 20n (ř)! Pak se v křesle pohodlně uvelebí a ušklíbnou stejně jako čert na tom žaludském esu, které právě položili na stůl. Tohle nepřebiješ! Opravdu ne? Tihle lidé (ale ani jejich oponenti ne, proto jsou v diskusi tak slabí) nedocení nikdy význam toho, že Bible má své dějiny vzniku. Obě strany byly po staletí vychovávány v tom, že Bible je cosi daného, do sebe uzavřeného, magického. Avšak v době, kdy toto bylo napsáno, ještě nebyl Nový zákon a tyto epištoly nebyly jeho součástí. Na své spisy určitě nemysleli. Tou dobou byl sotva hotový Starý zákon a v církvi se řešil spor o to, zda je ještě po Kristu potřebný. Ještě tak ten Petr mohl za Písmo svaté považovat Pavlovy listy (srv. 2Pt 3, 15n (ř)), ale není jasné, které? A kdybych vám tvrdil, že je tento můj spis slovem božím, věřili byste mi? Ne a právem, stejným, jakým by bylo nevěrohodné každé takové tvrzení. Pokud by si ti bibloni přečetli ony veršíky i se souvislostmi, zjistili by, že jejich autoři tím vůbec nemysleli, že jde o nějakou vševědnu. Cílili na konkrétní věci. A slovo boží? To je v Bibli něco, co se děje, co se stává (viz zde), co nelze spoutat deskami knihy. Avšak Nový zákon o slovu Božím říká, že se zjevilo v Ježíšovi (J 1, 14 (ř); Žd 1, 1n (ř)). Ježíš je slovo boží, ne slovo Pavlovo, i v tom bychom měli Bibli tedy brát vážně. Vážně bychom měli brát i Pavlovo slovo o poznání (1Ko 13,8.12 (ř)), že nenabízí vševědění. To dělá pouze ďábel (Gn 3, 6 (he)).
  • Klasický facebookový, "křesťanský" mudrlant
    k pořadu ČR Můžou být LGBTQ lidé věřící?
    Většinou neupírali svým odpůrcům vzdělání, nýbrž víru. Poslední dobou se však naučili i to. Také oni se chtějí před nimi natřásat jako ti vzdělanější. Ovládli i jiný trik: v podstatě vracejí liberálům jejich argumenty v pozměněné podobě zpět: argument, že nemorální je pouze to, co někomu ubližuje, a homosexuálové nikomu neubližují, pervertovali do podoby - ano, nemorální je to, co ubližuje, a vstřícnost k homosexuálům ubližuje malým dětem, mate jim obraz světa, dokonce prý heterosexuálním manželům, protože prý pak nevědí, kdo je kdo (?). Příkladem budiž licoměrnost generálního vikáře pražské arcidiecéze Jana Balíka v pořadu paní Jílkové v ČT.
  • Chtějí se někomu zalibovat: tomuto světu, přírodovědcům, politikům ... myslí si, že tak získají víc lidí pro své církve. Že je ve společnosti nálad víc, dá se totéž ovšem říct i o nich.
  • K homosexuálům vstřícní jim brání v pokání a tím jim ubližují.
  • Budou také legitimovat zoofilii nebo pedofilii (němečtí Zelení o tom kdysi vážně uvažovali, ale když zjistili, že by jim to kladné body u veřejnosti spíš odňalo než přidalo, zase toho nechali)?
  • Kladou jim za vinu, že matou pojmy a vytvářejí nové. To je trochu pravda, protože už i na nejvyšší úrovni mnohých států se řeší, jak oslovovat, aniž by se zmínilo pohlaví (ve slovanských jazycích je to prakticky neřešitelné). Bývají zdrojem newspeaku, který je právem předmětem ironií. Dovedou se třeba i mezi sebou pohádat o to, zda je správné říkat lesba (etymologický nonsens) nebo lesbička (nikoliv zdrobnělina, za kterou to pokládají a tvrdí, že je to urážející. To by musela být zdrobnělinou i grafička nebo katolička. Je to zkrácené Lesbičanka - obyvatelka ostrova Lesbos - narážka na komunitu řecké filosofky Sapfó). Zatím co jedno křídlo by rádo unifikovalo toalety ve veřejných budovách včetně škol, podle většinových tendencí v těchto kruzích by měly záchody připomínat bubínkový revolver. Biologie je dost kreativní, přibývají další varianty pohlavnosti, za písmenky LGBT přibývají další litery a konce tomu není, ani + na konci to neřeší. S tím rostou i požadavky na počet komor v bubínku záchodového revolveru. Tyto iniciativy jsou spíš provokační, než že by je mohl někdo myslet vážně, a jsou právem terčem kritiky i ironie. Věci samé takové utopické požadavky víc škodí, než prospívají. Takoví "aktivisté" homosexuálům tedy velmi zatápějí, i když se tváří, že to dělají přece pro ně. 
  • Pak jsou i tací, kteří za tím vidí tajné spáry různých spiknutí: zednářů, Sorose a dalších, tam už by asi bylo na místě uvažovat o nějaké léčbě. V "nejlepším případě" propadli humanismu!

Sejmout brunátné brýle

Je patrné, jak je seznam výtek konzervativců vůči "liberálům" bohatší, než obráceně. To nic neříká o charakteru obou skupin, už vůbec ne, kdo má pravdu a kdo ne. Pouze jedna strana toho má té druhé víc co říct, zatímco ta druhá loví vhodná slova v mělčích vodách. Z těch výtek je však také patrné, že obě strany jsou si dost podobné. Předně se charakterizují zaběhanými "myšlenkovými" postupy, používají pro svůj klub charakteristická slova, mobilizují a aktivují proti nějakému zlu, které jen vidí každý někde jinde, a oběma stranám chybí kritický odstup od vlastního názoru, pokus pochopit druhou stranu, nebo s ní vůbec komunikovat.

Obě strany mají sklon sdružovat nesourodé postoje. V jedné diskusi o potratech jistý farář, původně ČCE, dnes Presbyterské církve v USA, řekl, že odpůrci potratů a bojovníci za práva nenarozených bývají i zastánci trestu smrti a volného vlastnění střelných zbraní. Může to být pravda. Dokonce i u většiny. Ale to neznamená, že je to tak ve všech případech. Obě strany sporu o homosexuály mají také takové komplexy o těch druhých. Je to ale jen to zjednodušování, které jim umožňuje názor druhého odmítnout, aniž bychom jej vyslechli a zamysleli se nepředpojatě nad ním (srv. J 7, 50-52 (ř)). Takové spojování různých motivací dohromady dává pocit, že těm druhým vidím až do žaludku, proto je už nemusím brát vážně a vůbec je vnímat. Identitní víra si totiž na rozdíl od autentické nemůže dovolit žádné zamyšlení, které by ji přivedlo k tomu, že by všechno mohlo být ještě jinak. Autentická víra hledá pravdu. Identitní pouze prosazuje postoj klubu. Nemůže přijít mezi své a říct, "možná se pleteme." Ti jeho by ho nepochopili, jen by měli hned jasno, že ho druhá strana něčím zmákla nebo přeplatila. Byl by zrádcem. Proto si obě strany hýčkají své stereotypy. Pokud se však má něco někam pohnout, je třeba brýle hněvu odložit (Jk 1, 20 (ř)).

Podstatné je, že v obou táborech se objevují osoby (někdo říká osobnosti, ale osobnost chápu jako něco kladného, což tady odmítám), vůdčí typy, kteří šikují ty své proti těm druhým. Mívají, zejména ti z tábora konzervativců, sklon chovat se ublíženě, stylizovat se do pronásledovaných proroků a obránců viry. Nedělá se žádná osvěta, to by bylo jen moc práce s nejistým výsledkem. Dělají se provokační iniciativy, různá prohlášení, akce, pochody, které spolehlivě, když už bylo dlouho ticho, druhou stranu naserou, probudí z letargie a zase bude jasné, že jsme ještě tady. To je i to, proč jsem v tom předcházejícím příspěvku vyjádřil negativní postoj k akcím Mikuláše Vymětala (viz tam, odkaz výše). Patří k lidem, kteří problém neřeší, jen ho udržují ve varu. V obou táborech jsou totiž lidé, kteří na probíhajícím sporu založili své živobytí, proto nemají zájem o jeho vyřešení. Co by s nimi bylo, kdyby se přestala formovat stáda, která potřebují vůdce, aby s nimi hulákali buď po návratu k biblickým principům nebo k větší humanitě?

Neztrácím však naději, že, i když v menšině a zakřiknutí, jsou přece jen na obou stranách nějací seriózní hledači pravdy. Že jde na jedné straně o skutečně férový výklad Bible, který jednak neignoruje rozpory se současným vnímáním světa, ale nedává se jimi vláčet, nebere je jako útok, ale jako příležitost Bibli a křesťanské poselství lépe pochopit a očistit ho od balastů a na druhé straně, že nejde jen o nějakou úzkoprsost, nýbrž o upřímnou obavu z toho, aby se křesťanská zvěst zase jen nepřizpůsobovala nějakým dobovým náladám. O takové by bylo možné se opřít ve snaze ukončit tuto studenou válku, v níž homosexuálové hrají jen trpnou úlohu železné opony, a posunout spor do něčeho plodného. Tím plodným by mělo být přestat si namlouvat, že jde o homosexuály, přiznat si, že jde o chápání autority Bible, o to, co je a co není slovem božím, co je podstatou křesťanské víry a zvěstování a jak to aplikovat v životě? Pokud se budeme stále tvářit, že je to o homosexuálech a my jim nějak pomáháme (k toleranci nebo k pokání), budeme do těchto vnitřních sporů stále jen zatahovat lidi nevinné, kteří potřebují od křesťanů jediné: aby jim už dali konečně pokoj!

Nebýt homosexuálů, co by se stalo? Neprofláklo by se, že křesťané si nedokázali stále vyřešit pár svých problémů.


Další odkazy k tématu: