2026-10-12

Je umělá inteligence Slovem božím?

Pojetí konzervativní
a fundamentalistické.

Napadlo mě potrápit umělinu (AI), tedy uměliny, protože jich je víc, otázkou, na které se dnes tříští křesťanstvo:

Je Bible slovem božím?

Postupně sem dám odpovědi jednotlivých umělin, na konci pak vlastní shrnutí:

(Copilot pro PowerPoint nám udělal obrazovou ilustraci různých pojetí vztahů Bible a božího slova)

Copilot EDGE:

To je jedna z nejdůležitějších otázek křesťanské teologie a odpověď závisí na tom, co přesně myslíme výrazem „slovo Boží“.

Pojetí tradičně katolické.

V Bibli samotné se pojem „slovo Boží“ používá různými způsoby:

Boží promluva – když Bůh mluví k lidem skrze proroky („Toto praví Hospodin“).
Poselství evangelia – zvěst o Božím jednání.
Ježíš Kristus – v Janově evangeliu je Ježíš nazván „Slovo“ (řecky Logos): „Na počátku bylo Slovo… a Slovo bylo Bůh“ (Jan 1,1).

Proto mnozí teologové zdůrazňují, že v nejhlubším smyslu je Božím Slovem Kristus, zatímco Bible je svědectvím o Božím Slově a prostředkem, skrze který k nám Bůh promlouvá.

Různé křesťanské tradice to formulují odlišně:

Tradice	Pohled
Evangelikální a fundamentalistická	Bible je přímo a plně Boží slovo.
Reformovaná	Bible je Boží slovo, protože skrze ni Bůh mluví.
Katolická	Boží slovo je širší než Bible; zahrnuje Písmo i apoštolskou tradici.
Karl Barth a některé moderní proudy	Jediným vlastním Božím Slovem je Ježíš Kristus; Bible je lidské svědectví, které se stává Božím slovem, když skrze ně Bůh oslovuje člověka.

Pokud se ptáte čistě biblicky, pak je zajímavé, že Bible sama sebe jen zřídka nazývá „Božím slovem“ ve smyslu celé knihy. Mnohem častěji označuje jako Boží slovo konkrétní Boží promluvu nebo samotného Krista.

Stručně řečeno: Ano, křesťané běžně označují Bibli za Boží slovo. Otázkou však je, v jakém smyslu. Někteří to chápou doslova, jiní jako inspirované lidské svědectví, skrze které mluví Bůh, a další zdůrazňují, že vlastním Božím Slovem je především Ježíš Kristus.

Copilot OneDrive:

To záleží na tom, z jaké perspektivy se ptáme.

V tradičním křesťanství se Bible běžně označuje jako „Boží slovo“. Tím se obvykle myslí, že Bůh je konečným zdrojem jejího poselství, i když jednotlivé knihy napsali lidští autoři v různých dobách a kulturách.

Existují však různé způsoby, jak tomuto tvrzení rozumět:

Fundamentalistický pohled
- Bible je doslovně Boží slovo.
- Každé slovo je přímo inspirováno Bohem a je bez omylu.
Evangelikální pohled
- Bible je Boží slovo skrze lidské autory.
- Je plně spolehlivá v tom, co chce sdělit o Bohu a spáse.
Katolický a pravoslavný pohled
- Bible je Boží slovo zapsané pod inspirací Ducha svatého.
- Musí být vykládána v rámci tradice a společenství církve.
Historicko-kritický pohled
- Bible je sbírka lidských textů o zkušenosti lidí s Bohem.
- Její autorita je náboženská a duchovní, nikoli nutně doslovně božská v každém detailu.

Zajímavé je, že v samotné Bibli je výraz „Slovo Boží“ často použit především pro Boží promluvu, prorocké poselství nebo v Novém zákoně dokonce pro Ježíše Krista („Na počátku bylo Slovo...“ v Jan 1,1). Samotná Bible se jen zřídka označuje jako celek za „Boží slovo“ v tom smyslu, jak tento výraz používáme dnes.

Proto lze odpovědět dvojím způsobem:

Z pohledu víry: ano, Bible je Boží slovo.
Z pohledu historie a literární vědy: Bible je knihovna lidských textů, které věřící považují za inspirované Bohem.

Pokud chceš, mohu také ukázat, jak tuto otázku chápali různí teologové, například Augustin, Luther, Karl Barth nebo Joseph Ratzinger.

Pojetí klasicky reformační.
Geminy:

Otázka, zda je Bible slovem Božím, nemá jedinou univerzální odpověď — záleží na tom, zda se na ni díváme z pohledu víry, teologie, nebo historie a vědy.

1. Pohled křesťanské víry

Pro křesťany je Bible považována za Boží zjevení a slovo Boží. Křesťanská teologie však rozlišuje různé způsoby, jak tomuto pojmu rozumět:

Božská inspirace (vdechnutí): Většina křesťanských směrů (katolíků, pravoslavných i protestantů) věří, že Bible byla napsána lidskými autory, kteří byli vedení Duchem svatým. Bůh tedy nepřediktoval každé slovo jako diktát, ale působil skrze myšlení, jazyk a kulturu konkrétních lidí.
Slovní doslovnost (fundamentalisme): Některé konzervativní skupiny věří, že každé slovo v Bibli je doslovným a neomylným výrokem Boha.
Ježíš jako primární Slovo: V teologickém smyslu (zejména podle Janova evangelia) je skutečným „Slovem Božím“ samotný Ježíš Kristus, zatímco Bible je psaným svědectvím o něm a o Božím jednání v historii.

2. Pohled historie a literární vědy

Sekulární historie, archeologie a textová kritika nahlížejí na Bibli jako na soubor lidských textů:

Rozmanitost autorů a doby: Bible vznikala v průběhu více než jednoho tisíce let (přibližně od 10. století př. n. l. do 2. století n. l.). Obsahuje 66 až 73 knih (podle kanónu dané církve) napsaných desítkami různých autorů (proroci, básníci, kronikáři, apoštolové).
Kulturní a dobový kontext: Texty odrážejí představu o světě, morálku a vědecké poznání doby, ve které vznikaly (např. představy o kosmologii starověkého Blízkého východu).
Vývoj kánonu: To, které knihy do Bible patří a které ne, bylo předmětem lidských diskusí a rozhodování církevních sněmů během prvních století n. l.

Shrnutí

Z hlediska víry: Je to spisy zachycené Boží poselství lidstvu, psané lidmi pod Božím vlivem.
Z hlediska vědy: Je to historická, literární a náboženská sbírka textů starověkého Izraele a rané křesťanské církve.

Chcete se podívat blížeji na to, jak k Bibli přistupuje konkrétní křesťanská tradice, nebo vás zajímá spíše její historický vznik?

Meta:

Je - podle toho, koho se zeptáš. A i uvnitř křesťanství to slovo "je" znamená pro různé lidi dost odlišné věci.

Tady je přehled hlavních pohledů:

1. Co o sobě tvrdí sama Bible

Klasický verš je 2. Timoteovi 3:16 - "Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem" - řecky theopneustos. A 2. Petrův 1:21 mluví o tom, že lidé mluvili "uneseni Duchem svatým".

Z toho vychází tradiční křesťanská nauka o inspiraci.

2. Tradiční křesťanské pohledy - ale ne stejné

a) Katolický a pravoslavný pohled:

Ano, Bible je Boží slovo, ale je zapsané lidským jazykem, v konkrétní historii a kultuře. Bůh je autor, ale používá lidské autory s jejich stylem, znalostmi, omezeními. Proto je potřeba ji vykládat v rámci Tradice a Církve, ne jen doslovně.

b) Protestantský - evangelikální / konzervativní:

Ano, doslova a plně. Často se mluví o "verbální inspiraci" nebo "neomylnosti". Bůh vedl autory tak, že to, co napsali, je přesně to, co chtěl sdělit, bez chyby v původních rukopisech. Některé směry jdou až k doslovnosti každého slova.

c) Liberální protestantský pohled:

Bible obsahuje Boží slovo, nebo se stává Božím slovem, když k člověku promluví. Je to svědectví lidí o jejich zkušenosti s Bohem. Je inspirovaná ve smyslu duchovně hluboká, ale je zároveň plně lidskou knihou s historickými nepřesnostmi, různými teologickými pohledy a vývojem.

3. Pohled mimo křesťanství

Historicko-kritická věda:

Přistupuje k Bibli jako k souboru 66 (respektive 73) knih vzniklých v průběhu cca 1000 let, od různých autorů, s redakcemi, s rozpory, s vlivem okolních kultur. Otázku "je to slovo boží?" nechává jako otázku víry, ne vědy.

Judaismus:

Tanach (to, co křesťané nazývají Starý zákon) je inspirovaný, Tóra zvláště, ale v jiném smyslu než křesťané chápou Nový zákon.

Islám:

Bibli uznává jako původně inspirovanou, ale považuje ji za textově pozměněnou, a za finální Boží slovo považuje Korán.

Proč je ta otázka tak složitá?

Protože "Slovo Boží" může znamenat tři různé věci:

Doslovný diktát: Bůh nadiktoval každé slovo.
Inspirace: Bůh inspiroval myšlenku, člověk ji zapsal svými slovy.
Setkání: Text je lidský, ale Bůh skrze něj jedná, když ho čteš.

Většina křesťanů v Česku, včetně katolické a hlavních protestantských církví, je dnes někde mezi bodem 2 a 3. Doslovný fundamentalismus (bod 1) je silnější spíš v USA.

Záleží tedy na tom, co pro tebe znamená "slovo boží". Myslíš tím historicky přesnou zprávu bez chyby, nebo knihu, skrze kterou Bůh mluví k lidem, i když ji psali nedokonalí lidé?

Jaký pohled je ti nejblíž, nebo co tě na tom nejvíc zajímá - ta historická stránka, nebo ta osobní, duchovní?

ChatGPT:

Otázka, zda je Bible slovem Božím, patří k nejzásadnějším otázkám křesťanské víry. Odpověď závisí na tom, zda se na Bibli díváme z pohledu víry, historie, nebo osobního přesvědčení.

📖 Co říká samotná Bible?

Bible se na několika místech označuje za text inspirovaný Bohem.

* 2. Timoteovi 3,16: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha…“ (ČEP)

* 2. Petrův 1,21: Proroctví nevzniklo z lidské vůle, ale lidé byli vedeni Duchem svatým.

* Žalm 119,105: „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.“

Z křesťanského pohledu tyto verše podporují přesvědčení, že Bůh promlouval prostřednictvím lidských autorů.

Jak se na to můžeme dívat?

1. Z pohledu křesťanské víry

Většina křesťanů věří, že Bible je inspirována Bohem. Ne všichni však chápou inspiraci stejně. Někteří věří, že každé slovo je Bohem přímo určeno, jiní zdůrazňují, že Bůh působil skrze lidské autory, jejich jazyk, dobu a zkušenosti.

2. Z historického pohledu

Bibli napsali různí lidé v průběhu mnoha staletí. Obsahuje různé literární žánry, například historická vyprávění, poezii, zákony, podobenství a dopisy. Historická metoda může zkoumat její původ, rukopisy a okolnosti vzniku, ale sama nedokáže s jistotou potvrdit ani vyvrátit její božský původ.

3. Z pohledu osobního hledání pravdy

Někteří lidé v Bibli nacházejí Boží hlas, moudrost a hluboký smysl. Jiní ji vnímají především jako významnou sbírku náboženských a historických textů. Samotné přesvědčení o jejím božském původu je otázkou víry.

A co když jsou v Bibli rozpory?

To je důležitá otázka. Některé pasáže se na první pohled liší, například v popisu určitých událostí. Křesťanští teologové se je snaží vysvětlit s ohledem na kontext, žánr a záměr autora. Kritičtí badatelé v některých případech poukazují na skutečné historické nebo textové nesrovnalosti. Jejich posouzení závisí na konkrétním textu.

Rád bych ti položil jednu otázku, abychom se dostali hlouběji k podstatě věci:

Když se ptáš, zda je Bible slovem Božím, zajímá tě spíše, zda skutečně pochází od Boha, nebo zda lze důvěřovat všemu, co je v ní napsáno?

To jsou dvě související, ale přece jen odlišné otázky. Můžeme je probrat otevřeně, i s obtížnými místy Bible.

Další kolo debaty s ChatGPT:

Je Bible skutečně Božím slovem? A lze důvěřovat všemu, co je v ní napsáno?

Abychom na tyto dvě otázky odpověděli poctivě, musíme rozlišit tři věci: zda Bible pochází od Boha, zda je její text spolehlivě dochován a zda všechno, co Bible obsahuje, musíme chápat jako doslovnou pravdu. To nejsou totožné otázky.

Pokusím se je rozebrat bez toho, abych předem předpokládal, že Bible musí být pravdivá, nebo naopak, že musí být pouze lidským dílem.

1. Pochází Bible skutečně od Boha?

Co tvrdí Bible sama o sobě?

Bible obsahuje tvrzení, že Bůh promlouvá k lidem a že někteří její autoři byli vedeni Božím Duchem.

Například:

„Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení…“

2. Timoteovi 3,16

A ve 2. Petrově 1,21 se píše, že lidé mluvili z Božího pověření, vedeni Duchem svatým.

To je významné svědectví o tom, jak biblická tradice chápe svůj původ. Je však důležité si uvědomit jednu věc: tvrzení knihy o vlastním božském původu samo o sobě ještě nedokazuje, že kniha skutečně pochází od Boha. K posouzení potřebujeme i další důvody.

Co můžeme zjistit historicky?

A. Bible má skutečné historické kořeny

Její knihy vznikaly v různých obdobích, v odlišných historických okolnostech a v různých literárních podobách. Starý zákon byl psán převážně hebrejsky, některé části aramejsky a Nový zákon řecky. Dochované rukopisy a archeologické nálezy nám pomáhají zkoumat jejich historii.

B. Text se dochoval prostřednictvím rukopisů

Nemáme původní rukopisy všech biblických knih, ale máme velké množství opisů a dalších textových svědků. Jejich porovnáváním lze rekonstruovat text s vysokou mírou jistoty v mnoha pasážích. Existují však také místa, kde se rukopisy liší.

C. Některá biblická svědectví odpovídají historickým nálezům

Archeologie potvrzuje existenci řady starověkých míst, národů, panovníků a historických okolností zmíněných v Bibli. Jiné události zůstávají sporné nebo je nelze nezávisle ověřit. Archeologie sama nedokáže prokázat, že Bůh inspiroval autora.

Historie tedy může zkoumat, kdy biblické knihy vznikly, jak se předával jejich text a do jaké míry odpovídají známým dějinám. Nemůže však vědeckou metodou jednoduše rozhodnout, zda jejich původcem byl Bůh.

Jaký je tedy rozumný závěr?

Máme několik možností:

Věřící pohled: Bůh inspiroval lidské autory, aby předali jeho poselství.
Historicko-kritický pohled: Bible je soubor starověkých náboženských textů, které lze zkoumat jako jiné historické prameny.
Otevřený pohled: Historická fakta lze zkoumat, zatímco otázku božské inspirace člověk posuzuje také na základě filosofie, zkušenosti a víry.

Žádný z těchto přístupů by neměl zaměňovat osobní přesvědčení za důkaz, který přesahuje to, co skutečně víme.

Můj závěr je tento: Je možné rozumně věřit, že Bible je inspirována Bohem, ale její božský původ nelze prokázat pouze tím, že to sama Bible tvrdí. Stejně tak samotná existence lidských autorů neprokazuje, že Bůh skrze ně nemohl působit.

2. Lze důvěřovat všemu, co je v Bibli napsáno?

Zde je podle mě potřeba být obzvlášť pečlivý. Odpověď zní: Bibli nelze správně číst tak, že každou její větu automaticky považujeme za doslovně pravdivou ve stejném smyslu. To ale samo o sobě neznamená, že jí nelze důvěřovat.

Existuje několik důležitých hledisek.

A. Bible obsahuje různé druhy textů

Představ si rozdíl mezi básní, historickou kronikou a podobenstvím.

Když žalmista říká, že hory poskakují jako berani (Žalm 114,4), jde o básnický obraz, ne o geologické tvrzení.
Když Ježíš vypráví podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lukáš 10,25–37), hlavním cílem je předat morální a duchovní poselství, nikoli nutně zaznamenat skutečnou událost.
Když evangelia popisují Ježíšův život, smrt a vzkříšení, předkládají tvrzení o událostech, která mají historický význam a která lze zkoumat historickými metodami.

Prvním pravidlem je tedy číst každou pasáž podle jejího literárního druhu a záměru autora.

B. V Bibli jsou místa, která se na první pohled rozcházejí

Podívejme se na konkrétní příklady.

Příklad 1: Jak zemřel Jidáš?
Matouš 27,3–10 a Skutky 1,18–19
Matouš popisuje, že Jidáš vrátil peníze, odešel a oběsil se. Skutky popisují, že získal pole a jeho tělo se roztrhlo, takže se vyvalily jeho vnitřnosti.
Možné vysvětlení: Někteří vykladači se domnívají, že oba texty popisují různé části jedné události — oběšení a následné roztržení těla. Takové spojení je možné, ale žádný z textů nepopisuje celý tento sled událostí výslovně.
Poctivý závěr: Oba popisy se liší v tom, na co kladou důraz, a jejich přesné sladění není jisté.
Příklad 2: Kdo přiměl Davida sečíst lid?
2. Samuelova 24,1 a 1. Paralipomenon 21,1
V první knize se píše, že Hospodin podnítil Davida k soupisu lidu. Ve druhé je původcem tohoto podnětu označen satan, případně protivník podle konkrétního překladu.
Možné vysvětlení: Teologický pohled se mohl během staletí vyvíjet. Pozdější autor mohl příčinu zla připisovat protivníkovi, nikoli přímo Bohu.
Poctivý závěr: Texty skutečně přisuzují podnět různým původcům. Vysvětlení je možné, ale zároveň ukazuje, že biblické knihy ne vždy vyjadřují stejnou teologickou perspektivu.
Příklad 3: Jak probíhalo Ježíšovo vzkříšení?
Matouš 28, Marek 16, Lukáš 24 a Jan 20
Evangelia se liší v některých podrobnostech, například v popisu žen u hrobu, počtu nebeských poslů a průběhu setkání po vzkříšení.
Možné vysvětlení: Autoři mohli vybírat různé podrobnosti, zdůrazňovat jiné události a uspořádat vyprávění podle vlastního záměru.
Poctivý závěr: Rozdíly mezi evangelii existují. Některé lze vysvětlit výběrem a uspořádáním svědectví, ale ne každá podrobnost má jednoznačné řešení. Historické zkoumání navíc samo nemůže s jistotou prokázat nadpřirozenou příčinu události.

Tyto příklady automaticky neznamenají, že Bible jako celek není pravdivá. Ukazují však, že tvrzení „v Bibli není žádný rozpor“ vyžaduje pečlivé posouzení jednotlivých případů a někdy také přiznání nejistoty.

C. Co nás znepokojuje na morálních a náboženských textech?

Existuje ještě obtížnější skupina otázek. Některé biblické pasáže popisují nebo přikazují násilí, vyhlazení národů, otroctví či tvrdé tresty.

Například:

Samuelova 15,3 obsahuje příkaz usmrtit Amalekovce včetně dětí.
Leviticus 25,44–46 upravuje držení otroků.
V Matoušovi 5,44 Ježíš naproti tomu říká: „Milujte své nepřátele.“

Jak tyto texty chápat?

Věřící vykladači nabízejí několik přístupů: zohledňují historické prostředí starověku, rozlišují mezi popisem události a Božím příkazem a chápou některé starozákonní předpisy ve světle pozdějšího biblického poselství.

Kritičtí čtenáři namítají, že některé pasáže skutečně odrážejí morální normy starověkých společností, které dnes oprávněně odmítáme.

Zde je důležité nezakrývat problém snadným vysvětlením. To, že je něco napsáno v Bibli, ještě samo o sobě neznamená, že je to univerzální morální příkaz pro dnešní dobu. Musíme zkoumat, kdo mluví, komu, v jakém kontextu a s jakým záměrem.

3. Pokud je Bible Božím slovem, jak může obsahovat lidské nedokonalosti?

Toto je podle mě samotné jádro celé otázky.

Existují tři hlavní přístupy.

Přístup	Jak chápe Bibli
Doslovná neomylnost	Původní biblické texty jsou ve všem, co tvrdí, neomylné; obtížná místa je třeba vykládat v souladu s tímto přesvědčením.
Inspirace prostřednictvím lidí	Bůh působil skrze lidské autory, kteří psali vlastními slovy, v rámci své doby a kultury. Text proto může obsahovat lidskou perspektivu a různé literární formy.
Historicko-kritický přístup	Bible je historicky vzniklá sbírka textů, které odrážejí vývoj náboženských představ, tradic a společenství. Její božský původ nelze historickou metodou potvrdit.

Ani uvnitř křesťanství neexistuje jediný výklad inspirace. Některé církve zdůrazňují neomylnost Písma, jiné jeho autoritu chápou ve spojení s tradicí, církevním výkladem a historickým kontextem.

Osobně bych za nejdůležitější považoval toto rozlišení: Víra v Boha a víra v to, že každý jednotlivý biblický výrok musí být doslovně a historicky přesný, nejsou totéž.

Člověk může věřit, že Bůh skrze Bibli promlouvá, a přitom poctivě zkoumat obtížné pasáže. Nemusí předstírat, že všechny otázky už byly vyřešeny.

4. Jak tedy poznat, čemu v Bibli důvěřovat?

Doporučil bych čtyři kroky:

Čti text v kontextu. Zjisti, kdo mluví, komu a v jaké situaci.
Rozlišuj žánry. Báseň, podobenství, zákon a historické vyprávění nelze posuzovat stejným způsobem.
Porovnávej různá svědectví. Všímej si shod i rozdílů mezi biblickými knihami a zkoumej, co o dané době říkají nezávislé historické prameny.
Neboj se přiznat nejistotu. Někdy existuje dobré vysvětlení, jindy zůstává otázka otevřená. Poctivé přiznání nejistoty je lepší než násilné vysvětlení.

5. Můj celkový závěr

Odpovím ti přímo na obě otázky.

Pochází Bible od Boha?

To nelze jednoznačně dokázat ani vyvrátit historickou metodou. Křesťanská víra nabízí důvody, proč ji chápat jako inspirovanou Bohem, ale samotná Bible ani její historická existence nejsou nezávislým důkazem jejího božského původu.

Lze důvěřovat všemu, co je v ní napsáno?

Záleží na tom, co přesně znamená „důvěřovat“. Bible je mimořádně významným pramenem pro poznání starověkého náboženství, dějin a morálního myšlení. Mnozí lidé v ní nacházejí hluboké duchovní pravdy. Ne každý její historický údaj lze nezávisle ověřit, některé pasáže se obtížně sladí a některé vyžadují vážné morální zamyšlení. Není proto správné předpokládat, že každá věta má stejný význam nebo že každá musí být chápána doslovně.

A přesto zůstává zásadní možnost: člověk může Bibli studovat kriticky, neuhýbat před těžkými otázkami a současně být otevřený tomu, že prostřednictvím jejích textů může poznávat Boha.

Položil bych ti na závěr ještě jednu otázku k zamyšlení: Pokud bys zjistil, že některé části Bible obsahují lidské omyly nebo odrážejí morální představy své doby, znamenalo by to pro tebe, že Bible nemůže být Božím slovem vůbec — nebo že Boží poselství může být předáváno prostřednictvím nedokonalých lidí?

Právě na tomto rozdílu stojí velká část celé debaty.

Dnešní odborný výklad.
Co k tomu dodat?

V první řadě je třeba říct, že je obdivuhodné, že každá umělina si jde svojí cestou. Dost se shodnou na struktuře i obsahu, ale podají ho různými slovy, a to i ty, které pocházejí ze stejné líhně, jako různé varianty Copilota. Za mě to nejlépe zpracovala jeho verze pro MS Edge. U něj bych se v tabulce klonil k pojetí poslednímu, pokud bych měl v souvislosti s Biblí mluvit o Božím slovu. Umí lépe než Barth a jeho klika vysvětlit to, co oni pouze vyhýbavými formulacemi. Ale ani Facebooková Meta není marná, hlavně pro šíři záběru.

Googlová Geminy není špatná, ale má potíže s českou gramatikou. U ostatních jsem nechal jejich práci bruto, ale tady jsem pár chybiček přece jen opravil. Geminy a Meta mi nadělaly dost problémů při přenosu dat, protože zatížily formátování zbytečnou spoustou formátovacích informací, které jsem musel ručně promazat.

Popis jednotlivých pojetí je více méně správný, jen bych na rozdíl hlavně od Geminy nestavěl do protikladu pojetí víry a vědy. Víra i věda mají společný zájem na pravdě. Víra, které jde proti faktům, je pověrou.

Za nejpodstatnější považuji, že některé vznesly otázku, co se tím vlastně myslí. Ano, té probíhající (ne)diskusi mezi křesťany totiž otázka, co se tím myslí, a proč by vůbec měla Bible slovem božím být, jaksi chybí, nebo se kolem ní opatrně tancuje po špičkách.

Co říká Bible, to bych asi pojednal hlouběji, než ty, které se tím zabývaly. Ale končil bych v tom, kde se mnohé shodují, totiž že slovem božím není knížka, nýbrž Ježíš, tedy především jeho příběhová podoba. Bible je nejlepším svědectvím o něm.

Já totiž dokáži tuto otázku pojmenovat otevřeně, jak jsem ukázal v jiných svých pracích. Ale křesťané se děli buď na tvrdé raply, nebo kličkující užovky. A tedy vidím určitou shodu AI s křesťanstvem z masa a kostí: ona se od lidí naučila hlavně kličkovat před touto otázkou. Ano, je citlivá, ale znamená to, že na ni nemáme umět jasně a srozumitelně odpovědět? Tedy bez toho, abychom hned zfackovali každého, kdo to vidí jinak?

Křesťané, ti hodní, se jednak bojí neříct něco, co by mohlo být špatně, za co by třeba skončili v pekle, nebo aby někoho neranili. AI se také bojí, i když do pekla přijít nemůže (někteří škarohlídi si ovšem myslí, že právě odsud přišla), nemusí ani budovat vztahy s jinými lidmi. Ale má své výrobce, a ti si také nechtějí potenciální klienty naštvat. A tak je patrné, že se všechny snaží rafinovaně zjistit, co si o té otázce myslí jejich uživatel, a čím by mu udělaly radost. Boží slovo ale nemusí dělat radost. Může být podle potřeby i kruté. A tak od AI ho opravdu nečekejme. Ale to snad ani nikdo z tvůrců tohoto dnes tolik diskutovaného nástroje nenabízel.

K druhému kolu debaty s AI ChatGPT:

První kolo zakončila tato AI dotazy na výběr. Požádal jsem ji, aby mi odpověděla na obě. Upřímně, ty odpovědi jsou víc než dobré. Překvapila také tím, že svoji odpověď doplnila obrázky. Později jsem se dozvěděl, že mezi tím byla uvedena na trh vyšší verze, verze 6., která to umí. Tak se s tím pochlubila. Bohužel neopatřila je popisky. Takže popořadě: první je 1. qummránský svitek Izajáše (1QIsa^a), tedy první kompletní svitek tohoto proroka, ale poněkud chybný, plný vpisků, což není obvyklé. Patrně se na něm nějaký opisovač cvičil. Druhou ukázkou je Papyrus Rylandsův (𝔓⁵²), zlomky evangelií, pořízené okolo roku 125, tedy jeden z nejstarších dokladů Nového zákona. Zato třetí ukázka je nejstarším dokladem hebrejského textu starohebrejským písmem (dnes ho užívají ještě Samařané), Šíloašský nápis, který popisuje prokopání tunelu z Jeruzaléma k prameni Šíloe. Asi 700 př.n.l.

Samozřejmě ChatGPT zůstává velmi diplomatická a stále se snaží hrát to tak na obě strany, i když současně dokáže říct, že ona "má pocit," nebo "názor," ačkoliv je sporné, zda lidský výtvor něco takového může mít. Humorné je ovšem její rozlišování u ukázek výkladů rozporů v Bibli mezi možným výkladem a "poctivým závěrem." Tím bezděky naznačuje, že možný výklad je ve skutečnosti spíš okec.

Její pocity a názory jsou navýsost správné. Užitečný je její, několikrát opakovaný, důraz na to, že svědčí-li nějaká kniha sama o sobě, není to argument. Poctivý biblista si toho musí být vědom. Také její vykladačské postupy (4-5), prakticky totožné s mým postupem v projektu Otvírák na Bibli. Je to v kostce přesně to, co se měli naučit theologové a kazatelé na příslušných fakultách, a co by měli navíc umět předat dál i laikům. Bohužel je v i tomto AI mnohem vzdělanější nežli většina z nich. Na většině duchovenstva v tomto směru studium bohosloví nezanechalo žádné podstatné následky.

Dále k tématu:

2026-05-12

Já mám Ducha Svatého ... ?

Kázání na text 2Ko 1, 19-22 (ř,l) na neděli 27. 5. 2007

Neděle Svatodušní

Bohuslavice nad Metují / Opočno

Je-li skutečně složité dnešnímu člověku vysvětlit něco z článků víry, pak je to určitě jistota, s níž se hovoří v Bibli i v církvi o Kristově či Boží přítomnosti mezi námi. Je mezi námi, s námi, Bůh? Jak to mohu tvrdit tak jistě? Jednou se u nás na Evangelické akademii jedno děvče vyjádřilo: „není to jen ňáká nalejvárna“?

Pavel, jak víme, působil jako cestující misionář po Středomoří. Měl různé plány, ale ne vždy mu vyšlo to, co si předsevzal. A tak před korintskými obhajuje změny ve svém itineráři. Brání se, spíš očekávané, výtce z nespolehlivosti či vrtkavosti. Přitom sklouzne do prazvláštní spekulace o Kristu jako božím „ano“ k jeho zaslíbením. Jeho víra i jeho působení v církvi i navenek má zrcadlit jeho nejvnitřnější a nejpevnější přesvědčení o tom, co Bůh sleduje, co působí skrze příběh Ježíšův, který je zvěstován jako boží syn - tedy jeho právoplatný reprezentant. Přitom se zmíní o daru Ducha (svatého), který si s celou církví tento den připomínáme.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

introitus: Ž 139, 1c-8 he,ř,l
1. píseň: 164 | ×
čtení: Gn 1, 1n he,ř,l
2. píseň: 175/368 | 141/573
text: 2Ko 1, 19-22 ř,l
3. píseň: 363 | 527
poslání: Ř 5, 1-6 ř,l
požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
4. píseň: 702/379 | 757/581

(starý a | nový evangelický zpěvník. / alternativy)

Večeře Páně:

pozvání: J 7, 37c - "Jestliže kdo žízní ..." ř,l

propuštění: Tt 3, 5-7 ř,l

To, co je platné a spolehlivé v Božím slovu, je přijetí, přitakání k nám. Přiřknutí zaslíbení božích – srdce, tedy myšlení (!), ovládla naděje. Duch Boží je zde jakoby zálohou budoucího plnění stejně, jako je příslibem stvoření nad čímkoliv beztvarým a životu nepřejícím při stvoření, příslibem něčeho nového.

Celá ta Pavlova zamotaná spekulace má jedinou logiku – totiž že vychází z přesvědčení a vede k tomu, aby život vyznavačův byl skutečně ve všech směrech propleten a provázán s tím, koho vyznáváme, jak v ontologii, tak i v emocionální, konativní a praktické rovině. V tom se cítí být Korinťanům odpovědný, a tím se také obhajuje – jako Bůh není vrtkavý, ani jeho rozhodnutí lehkovážná nejsou. A zde také bere jistotu, že přítomnost boží je živou zkušeností, vlastní, ale i adresátů.

Zatímco nás zkušenosti (údajně) s Duchem Svatým rozdělují, v Pavlově listu tvoří společný základ, na němž je možné postavit sounáležitost i v případech, kdy je třeba řešit věci sporné (jisté napětí mezi autorem a adresáty nelze přehlédnout).

Pavel tyto spory neřeší z pozice autority nadané Duchem, nýbrž na respektu vůči korintským, nadaným společnou nadějí na naplnění společně přijatých zaslíbení. Nechce být pánem jejich víry; v ní i pro něj nepochybně stojí …

Vyznáním přítomnosti Ducha Svatého v našem společenství ovšem vyznáváme i jistou nehotovost – Duch není znakem naší duchovní zralosti, ale závdavkem pro zrání, proto i mezi námi zůstává mnohé otevřené…

Je-li skutečně těžké vysvětlit přítomnost Boží, Kristovu, tedy Ducha Svatého mezi námi, je to tím, že i my sami si to složitě vysvětlujeme. Církev odzkoušela mnoho modelů – od extatických projevů, zmocnění úřadů, prostého uznání až po city a pocity. Ale máme vůbec oprávnění k takové jistotě?

Když čteme pozorně Skutky apoštolů, kde se o daru Ducha svatého hovoří asi nejplastičtěji, vždy zní, že byl dán. Nejde o to, komu. Židovská naděje s ním počítala, až proběhne soud nad světem. Že byl dán znamenalo, že soud proběhl: v Ježíšově příběhu, a tudíž se dnes i s celým světem nacházíme v nové realitě. A tím si můžeme být jisti bez toho, abychom chtěli být majiteli tohoto Ducha. Ten není náš, ten je boží, je Kristův, protože svatý. Můžeme se jen dohadovat, jak si mohou novozákonní autoři dovolit o přítomnosti Ducha svatého hovořit s takovou jistotou; všimněme si však, že Pavel svoji jistotu nestaví proti druhé straně; naopak má ji i o ní…

2026-02-14

Otvírák na Bibli 12. - HOTOVO

Korunou studia biblického textu je HERMENEUTIKA - VÝKLAD toho, co může přečtené znamenat dnes!

Zejména dnes si budeme muset vzít k ruce protokol, který jsme si při studiu biblického místa vedli. Shrneme si, co jsme vypátrali, a zda a jak se naše postoje k němu od těch počátečních nějak vyvinuly. Uděláme si nyní generální shrnutí celé práce. Ale to nebude její vrchol. Všechno, co jsme až doposud dělali, byly podklady k tomu nejdůležitějšímu.

Až doposud jsme se snažili pochopit, co oddíl kdysi říkal těm, jimž ho Pavel adresoval. Zejména v kroku 7. jsme si museli ujasnit, že dopis nám určen nebyl, a ani při detailním rozboru neřeší naše otázky a problémy. Zabývá se těmi, které chtěl řešit Pavel se svými adresáty. V posledním kroku si tedy budeme hledat cestu, jak z té cizí korespondence vyposlechnout něco i pro sebe. I když to není to, co Pavel psal a zamýšlel, jen když pochopíme tehdejší význam, můžeme od něj odvodit legitimně nějaký dnešní. Avšak síla toho dopisu (Pavel jich napsal určitě mnohem víc, než co máme v Bibli), že se dostal do NZ, je důvodem, proč si ho pak začali číst i jiní, jímž také určen nebyl, až ho udělali součástí našeho biblického kánonu - byla to schopnost promlouvat i do jiných situací, než pro kterou vznikl.

Co jsme vyčetli z komentářů?

Nespoléhejme nikdy na jeden. I komentáře podléhají mnoha subjektivním faktorům. Proto je dobré poučit se u více, alespoň dvou, nejlépe různého charakteru, theologického pozadí a zaměření (viz pojednání o komentářích z minula). Vždy je dobré podívat se na věc z několika úhlů, i kdyby to mělo znamenat, že se dostanou do konfliktu s tím naším.

Nabídl jsem několik českých komentářů, k dispozici jsou však i jiné, zejména v jiných jazycích. Je nesporné, že se všechny v něčem shodly - nutně v otázkách faktografických. Ale určitě vykázaly mnoho rozdílů:

Komentátor, zejména odborník, je různě zaměřený: tak například u některých komentářů převažují informace historického charakteru, zatímco jiné se věnují jazykovému stavu textu, gramatickým rozborům a podobně.
I komentátor, stejně jako čtenář, vnáší do výkladu svá očekávání a preference. Jako jsme si pořádek v těch svých udělali tím, že jsme si je pojmenovali a zapsali, u komentářů se nejlépe projeví porovnáním různých od různých autorů.
Přístupy se lišily v různých dobách: dříve šlo často o dogmatické výklady - snaha nalézt potvrzení nebo vyvracení nějakého theologického směru, jindy se hledala jazyková, textologická, historická či strukturální analýza. Často se snaží přečtené aktualizovat a spiritualizovat.

V zásadě by ale správně koncipovaný komentář měl postupovat nějak tak, jako jsme postupovali i my, i když na hlubší úrovni:

Měl by postupovat od celku k detailům a od nich zpět k celku.
Měl by z celku izolovat odůvodněně menší úsek, který dále rozdělí na menší segmenty.
Tyto pak pojedná z různých perspektiv, ale ...
... vždy je nakonec vrátí do celku jak svého spisu, tak i do celku ostatní Bible a víry.
Měl by zhodnotit stav, strukturu, literární a dobové pozadí, literární druh a styl, použitou slovní zásobu atd.
Může pojednat vliv rozebíraných částí na dějiny církve, dogmatu, případně i umění a politiky.
Nakonec buď vydestiluje nějaké poselství pro soudobého čtenáře, nebo k tomu alespoň ukáže cestu.
A samozřejmě by měl se čtenářem spolupracovat, ne se ho snažit vodit za ručičku či mu něco, svůj výklad, vnucovat. Jeho závěry musejí být podloženy srozumitelnými a logickými argumenty.

Protože je mnoho komentářů, a určitě jich ještě mnoho napsáno bude, protože se budou otvírat nové otázky i nové pohledy na Bibli samu i její jednotlivé spisy, nemohu předvídat, co jste si nastudovali vy (moje poznámky najdete zde). Vynechám zde výklady slovíček a podobných detailů, které můžete najít v těch komentářích. Jen několik podstatných bodů, které vycházejí ze všeho, co jsme doposud nastudovali.:

Midraš Sifrej Devarim XXXIII, 343, 6:

Hospodin napřed oslovuje Edómce, zda chtějí Tóru. Když se dozvědí, že v ní je i nezabiješ, odmítnou ji, protože je má živit jejich meč (Gn 27, 40 he,ř,l). Oslovil Amónce a Moábce. Ti však odmítli kvůli přikázání nesesmilníš, protože smilstvo je původem jejich rodu (Gn 19, 31-38 he,ř,l). Naposledy oslovil Araby (Izmaelity), ti však odmítli přikázání nepokradeš, protože loupež je jejich osud (Gn 16, 12 he,ř,l). Potom oslovil veškeré národy (Ž 138, 4 he,ř,l), ale všichni odmítli, pouze Židé řekli, že podle ní budou jednat a poslouchat ji.

Podobně i další midraše.

Pavel nepíše dogmatiku, i když sepsal nejucelenější a nejsystematičtější souhrn křesťanské víry, jaký lze v NZ, a vůbec v celé Bibli, najít. Stalo se to ale bezděky: účelem listu bylo představit se římským křesťanům a získat si jejich důvěru.
Nebylo to snadné, protože přichází se zcela novým pojetím křesťanství, které bourá dosavadní představy: Ježíš nepřišel udělat z Židů ještě lepší Židy, nýbrž otevřel boží náruč naprosto dokořán vůči všem lidem. Atributy židovství (obřízka, kašrut, bohoslužba, oběti, etnická čistota ...), které odlišovaly vyvolený národ od nevyvolených, jsou nyní pasé. Jediné, co se po lidech, Židech i nežidech, žádá, je důvěra v to, co Ježíšova smrt znamená: smrt starého lidství a zrození nového - to je cesta ke spravedlnosti, nebo jinak řečeno, ke spáse.
Smyslem listu je především ukázat, proč k tomu došlo, a jaká je dnes pozice Židů a křesťanů, zejména těch, kteří najednou vstupují do církve, ačkoliv nejsou Židé a Pavel je odmítá podrobovat předpisům Tóry.
Jeho dopis je kázáním na toto téma, řečnickou diatribou, která zahrnuje určité pasáže: náš text patří k úvodu, jímž si Pavel připravuje téma, že evangelium je mocí ke spáse pohanům i Židům (Ř 1, 16n ř,l).
Náš text je portrétem pohanů - uctívačů model. Pavel i ostatní Židé je vidí jako bezuzdné lidi, jimž nebyla dána Tóra, nebo ji podle některých legend dostali, ale odmítli (midraš Sifrej Devarim 343 i další. Viz výše vpravo). I pohanům dal ale podle těchto legend Bůh sedm přikázání už Noemovi (Gn 9, 1-17 he,ř,l), ale ani ta nedodržovali. Podobné představy mohou být i za Pavlovými výroky, současně ale předpokládá, že sláva boží je viditelná, když se člověk zamyslí nad světem a přírodou.
Proti nim následuje portrét Židů, kteří sice Tóru měli, ale neplnili ji také, takže to nakonec vyjde nastejno.
Poselstvím listu tedy je, že oba tábory potřebují boží milost, která se jim nabízí v Kristu, tom ukřižovaném. S ním umřeli svému starému životu, s ním vstali z mrtvých skutků k životu novému, s novou motivací.
Tím jsou si ale rovni, proto není třeba na sobě dělat nějaká znamení oddělení - typicky obřízku.
Náš text tedy nepodává žádné učení - dokonce ani o pohanech, ani o lidstvu. Ilustruje jeho situaci, ale ne jako článek víry, nýbrž jako pozvánku k božímu smíření.
To lze říct i o té homosexualitě: Pavel ji nevnímal tak, jak ji vnímáme my. Spolu se svým národem, když viděl, co Řekové, Římané i další národy v impériu dělají či tolerují, vysvětloval si to jako součást jejich pohanství. Dnes víme, že s náboženstvím to nesouvisí. Ale ani v jeho očích nebyla tím hříchem - hříchem byla neúcta k pravému Bohu. To, co Židy na pohanech pohoršovalo, viděl jako důsledek toho, že byly tyto národy ponechány samy sobě.

Samozřejmě, i vy k tomu můžete přičinit své poznámky. Ty si udělejte také k jednotlivým bodům, které jste si vyznačili ve svém protokolu, zejména v analýze svého pochopení a prožitku. Tady nemohu odpovídat za vás, ani rozebírat jednotlivé postřehy k tomu, co jsem si označil při diakritické analýze. Za sebe jen mohu říct, že třeba v otázce co se mi nelíbilo jsem se zmínil o tom, že mě zarazilo (spíš ale kdysi. Popravdě - už se tím zabývám mnoho let, takže to byla spíš vzpomínka na dřívější zkušenosti), bylo jakési nabubřelé škarohlídství. Ostatně dodnes mají mnozí křesťané pocit, že jsou povinni na všem v tomto světě hledat pouze chyby a nedostatky. Ale zasazena do celku listu vyznívá i tato pasáž úplně jinak. Pavel tu vědomě přehání, protože si zjednává pozornost pro mnohem důležitější poselství.

Ale to jsme si jen řekli, co oddíl znamenal ve své době. My ale Bibli čteme, abychom si z ní něco přebrali dnes. A tím se zabývá poslední krok:

Výklad, čili hermeneutika:

Ani Bible není výjimkou mezi starými spisy, že ti, kdo ji dnes čtou (my), nejsou autorem cílenými čtenáři. A přesto, že zejména tady nakukujeme do cizí korespondence, biblické knihy si ovšem právě tím získaly respekt, že i tak měly co nabídnout i jiným čtenářům. Nejde to ale přímou cestou. Nestačí jen přečíst a porozumět. Posledním krokem je INTERPRETACE pro aktuální situaci, osobní i skupinovou.

My nemůžeme vnímat biblické spisy tak, jako dřívější čtenáři. Připomeňme si krok 7. V něm jsme si uvědomili, že původní a dnešní (my) čtenář, jsou naprosto jiní čtenáři, s jinými zkušenostmi, vědomostmi, otázkami a problémy. Jako byla jedinečná a neopakovatelná situace těch kdysi, i ta naše je jedinečná. Proto můžeme z Bible přijmout i naprosto jedinečné poselství. Ale to je stále závislé na tom původním. Porozumění původnímu sdělení má tedy svůj význam, protože na něm můžeme teprve postavit naše vlastní.

V kroku 4. jsme si tudíž museli připomenout, že se na biblický text v dějinách nabalilo mnoho nepůvodních významů. Ty samozřejmě musíme pomocí exegeze odhodit, rozlišit, co je smyslem vykládané pasáže, a co už jsou ty příměsi. Ale nyní bych se na ně chtěl podívat z jiného úhlu. Samozřejmě, že Bible při své cestě dějinami a různými situacemi musela dostávat další významy. Stejně i my si z ní dnes vyloupneme ten svůj. A vlastně, pokud budeme text číst znovu a v jiné situaci, možná že nám zase řekne něco nového, proto čteme Bibli opakovaně, a to i tehdy, když ji máme celou přečtenou.

Tomuto aktualizačnímu procesu se tedy říká hermeneutika. Samozřejmě na to, jak se to má dělat, jsou různé názory (viz odkazy v patě stránky). Hermeneutika, ačkoliv ji budeme věnovat jen jeden modul, je velmi nesnadný proces, protože je právě jedinečnou událostí v neopakovatelných souvislostech a situacích. Proto ani návod, jak to dělat, nemůže být jednou pro vždy a jednoduše poskytnutý. Je nutné zachovávat si navíc zdravou otevřenost, být připraven na nové podněty a zužitkovávat nové přístupy, které se teprve vyvinou.

Už starocírkevní hermeneutika pracovala se čtyřmi body působení biblického textu:

CO MÁM VĚDĚT? - význam doslovný
CO MÁM VĚŘIT? - theologie / věrouka
CO MÁM DĚLAT? - pragmatika / etika
CO MÁM OČEKÁVAT? - naděje / eschatologie

Samozřejmě jsou i jiné možnosti, jsou dokonce i takové názory, že nad biblickým textem nic takového ani řešit nemáme, máme jenom poslouchat a čekat na oslovení. Obecně lze proti tomu namítnout, že mám-li něco poslouchat, musím to pochopit. To se dělá hlavou, tedy rozumem, stejným božím darem, jako všechno ostatní. K tomu nám ho Bůh dal. Proč ho tedy zrovna nad Biblí nepoužívat? Bůh by byl špatný otec, kdyby chtěl dělat všechno za nás. Vypnout rozum a čekat na oslovení je stejně zatraceníhodné, jako skočit z věže a čekat, že nás Bůh zachrání (Mt 4, 5-7 ř,l || L 4, 9-12 ř,l; srv. zde III, 20.).

Naopak různé alternativy hermeneutického tázání jsou zcela legitimní (v. 5. modulu jsem nabídl otázky Clause Wegenasta, ty se mohou hodit i zde), je dokonce nutné, aby vznikaly stále nové, jak se mění naše otázky, hledání i způsob vnímání světa. To starocírkevní je hlavně jednoduché a přehledné.

1. - Co mám vědět?

Z toho, co jsme si nastudovali, je zřejmé, že oddíl z Ř není informativní, spíš preinformativní. Informace, které podává, jsou přípravou pro jiné, důležitější. Ty byly hlavně pro tehdejšího čtenáře. I nám pomáhají zorientovat se v tom, co bude následovat, ale neříkají nám nic pro naše momentální poučení, leda, jak Pavel a jeho současníci viděli svět, který je obklopoval.

2. - Co mám věřit?

Pavel v tuto chvíli nepodává žádné články víry, nedává žádnou katechezi. Neříká nám tedy žádné "pravdy", ať už o lidstvu či pohanech. Pravdu, kterou nám chce sdělit, říká dál - že vyvolený národ i ty nevyvolené jsou pod stejným soudem, nemohou dosáhnout spravedlnosti vlastním úsilím, pouze boží milostí, zásluhou Kristovou.

3. - Co mám dělat?

Pavel žádné konkrétní pokyny, co máme dělat, nepodává. Kdyby, dával by je adresátům. My v jeho době nežijeme. Lze však dovodit, že v prvé řadě chtěl, aby se křesťané z Židů i pohanů přijímali jako rovnocenní. I v jiných epištolách, zejména 1Kor, Ga a Fp usiluje o totéž - aby se nikdo nepovyšoval a nemyslel si, že je pro svůj původ, své zážitky, prožitky a hloubku víry, něco víc, než ostatní. Vzkaz pro sebe i současnou křesťanskou komunitu (lhostejno, pod kterou firmou, či zda vůbec pod nějakou), bych tudíž hledal zde. Rozhodně mě však jeho slovo nezavazuje k nějakému škarohlídství vůči lidem, jak toho býváme svědky v kázáních, už vůbec ne k nenávisti vůči nevěřícím, jinověrcům, ani k homosexuálům. Určitě mám sám vědět, že jsem si nic, ničím nezasloužil.

4. - Co mám očekávat?

Doufám, že to platí pro mě, ale i pro druhé - že právě to nás přivede k větší spravedlnosti, ale také k lepšímu vzájemnému porozumění

Tak tolik stručně. Protože se však hermeneutika odehrává v určitých osobních i globálních souvislostech, je jisté, že každý dojdeme k jiným závěrům a při příštím studiu objevíme zase něco nového.

MÁME HOTOVO? NE, HERMENEUTIKA JE NEKONČÍCÍ PROCES. TAK HODNĚ ZDARU DO DALŠÍHO STUDIA!

Připomeňme si na závěr, jak jsme postupovali:

Otvírák na Bibli

Napřed jsme si propátrali své osobní důvody, proč Bibli vlastně otvíráme, s jakými očekáváními, protože ta ovlivňují naše vnímání. Tím, že si je uvědomíme, získáme od nich odstup. Zavedli jsme si studijní protokol, abychom mohli sledovat vývoj svého chápání textu.
Ujasnili jsme si i výběr. To bylo důležité kvůli tomu, že vykládáme jen oddílky, ale ty patří do většího celku. Výběrem může dojít k přerušení souvislostí a tím zmatení významů. Vybraný oddíl jsme si důkladně pročetli, tedy nejlépe v několika překladech, pokud nepoužíváme původní jazyky, abychom si ujasnili, ne ani tak, který překlad je nejlepší, spíš, který se bude nejlépe hodit k našemu účelu: důkladnému studiu.
V přečteném oddílku jsme si napřed udělali pořádek hrubou segmentací, abychom si uvědomili strukturu zkoumaného textu a získali přehled o jeho vnitřních, posléze i vnějších, souvislostech.
K tomu jsme ale potřebovali ještě jemnější segmentaci na smyslové řádky, abychom si víc uvědomili, co a jak na nás v textu působí a jaké další kroky budeme potřebovat.
V následujícím kroku jsme se proto naučili používat interpunkční analýzu a analýzu prožitku.
Pak jsme se naopak učili vnímat náš oddíl jako součást těch větších celků a širších souvislostí. Pomáhaly nám v tom i odkazy, kterými vydavatelé Bible biblické texty opatřují.
Následně jsme se věnovali tématu, o jaký v textu šlo. Přitom jsme si museli ujasnit, že je tu mezi námi a biblickými texty silný kulturní a historický rozestup, že vlastně nejsme původními adresáty těchto spisů. Autor i my máme rozdílné představy, klademe si jiné otázky a máme jiné představy i informace. Tyto rozdíly však nelze ani popírat, ani potírat a stírat. Stačí o nich vědět, potom můžeme použít nástroje sémantické analýzy. Také ujasnění si literárního druhu a jeho zákonitostí.
Dále jsme se seznámili s některými pomůckami, z nich vybrali ty, které se nám pro daný oddíl a typ textu budou hodit. Začali jsme konkordancemi,
... pokračovali biblickými slovníky, ...
... doplňující literaturou,
... až jsme dospěli k tomu, abychom se naučili pracovat s komentáři.
Korunou všeho se stal výklad. Co si z toho mohu přebrat dnes, v naší situaci, s našimi zkušenostmi. Co si z toho mohu přebrat ne jen já, ale i věřící obecně, a třeba i ostatní společnost?

Tyto postupy jsme si vyzkoušeli na jednom konkrétním místě v Bibli. Bylo třeba, abychom pochopili, jak se na výkladu jednoho místa projevují různé vlivy:

prostředí vzniku - jinak bychom museli přistupovat ke Starému zákonu, ale i k novozákonní látce různých generací. Pavel psal za zcela jedinečných a neopakovatelných podmínek i okolností.
situace - jinak se psalo v dobách raného křesťanství, jinak v dobách formování církve, v dobách pronásledování, a jinak zase, když církev prožívala pokojnější časy. Také situace autorova i jeho adresátů se na tom podílejí, jako i jejich vztahy a události v církvi a ve společnosti té doby. To má vliv na přístup, jaký bychom měli při výkladu zvolit.
Žánr - epištola má jiné zákonitosti, než třeba vyprávění, evangelia, nebo poezie, kázání či apokalyptika.
Důvody a záměry autorovy, se kterými psal - jiný byl důvod sepsání epištoly třeba Korinťanům, jiný Římanům.
Pozice spisu v korpusu biblické literatury a zvoleného místa v něm - tak například, my jsme pracovali jen s pouhým úvodem k epištole. Páteřní epištole v NZ i v dějinách církve, ale jádro sdělení bychom museli očekávat někde uprostřed. Výklad okrajové části musí tudíž vést od středu ke kraji, ne opačně, a ne hledat v oddílu, který připravuje čtenáře k jádru, samostatné sdělení.
Dějiny výkladu - jsou neméně důležité, protože uchovávají povědomí o určitých věcech a faktorech (uvědomme si, jak se do biblického vyjadřování vtiskly pastevecké zkušenosti židovského národa, ačkoliv se z hlediska dějin jednalo o epizodu, přesto jim rozuměli a používali je i pozdější generace, které pastevecký život už znaly jen z vyprávění, a dokážeme jim rozumět i my, kteří mají ještě menší zkušenosti s životem kočovných pastýřů!), současně ale mohou zatížit výklad cizími významy (například zápasy renezančních reformátorů se v Ř sice inspirovaly, ale jejích zápasy nejsou ani Pavlovými, ani našimi!).
Vlastní očekávání - naši četbu a chápání velmi ovlivňuje důvod, proč jsme určitou část Bible (případně Bibli celou) vůbec četli, a co si z ní nakonec vezmeme (pokud vůbec něco). Nezapomeňme, že četbou Bible můžeme dospět ke zcela fatálním důsledkům: zkusme domyslet, co všechno by se mohlo přihodit nesprávným výkladem třeba Mk 9, 42-48 (ř,l)! Výklad je proto vždy velmi citlivou a zodpovědnou věcí, týká-li se knihy s jistou mírou autority. JE JISTÉ, ŽE NÁM NEMŮŽE ŘÍKAT TO, CO PŮVODNÍM ČTENÁŘŮM, ALE NEMŮŽE SE SE SVÝM PŮVODNÍM OBSAHEM ANI MINOUT, ANI DOSTAT DO ROZPORU. Aby se to nestalo, musíme spis především opravdu pochopit, a svá pochopení vždy znovu prověřovat.

Materiály k tomuto modulu jsou ve dvou souborech, pdf i PowerPoint: pro hermeneutiku a pro závěrečné shrnutí.

K dalšímu studiu:

Moje poznámky k textu Ř 1, 18-32.
Laická práce s Biblí.
Odborná práce s Biblí.
Četba Bible - odborník vs. laik? Raději plodná spolupráce.
Biblická nedorozumění.
Vše o Bibli na tomto blogu.
Vše o exegezi na tomto blogu.
Vše o hermeneutice na tomto blogu.
Biblický blog.
Přehled biblických pomůcek, dostupných na internetu.
Úvahy o autoritě Bible.

2026-02-07

Kdy už bude ta apokalypsa?

Recenze knihy Éliana Cuvilliera APOKYLYPSA BYLA ZÍTRA, Mlýn, ISBN 80-902296-4-6.

Jestliže jsem ve své minulé recenzi musel produkci nakladatelství Mlýn (která je drtivou většinou velmi dobrá, zdůrazňuji) zkritizovat, z díla jejich starší produkce, ročník 1999, převažují pocity velmi dobré, i když drobné výhrady také mám.

I v tomto díle jde o otázku interpretace biblického textu, interpretace pro jeho použití dnes, a to o jednu z nejkomplikovanějších částí, totiž spisy apokalyptické. Zdaleka nejde jen o Apokalypsu, tedy tzv. Zjevení svatého Jana (Zj), poslední knihu v Novém zákoně (NZ). Ona by tak komplikovaná nebyla, pokud vezmeme v úvahu takové věci, jako je doba a okolnosti vzniku, pravidla a funkce této formy, ale to se u biblických, zejména tak působivých knih, jako je Zj, moc nedělá, i když se o tom samozřejmě ví.

PEREX

Tato recenze představuje Cuvillierovu knihu Apokalypsa byla zítra, která se srozumitelně a kriticky noří do světa biblické apokalyptiky. Autor zde ukazuje, že apokalypsa není scénářem konce světa, ale symbolickým jazykem naděje, a otevírá čtenáři cestu k hlubšímu porozumění Zjevení Janovu i širší tradici apokalyptické literatury.

Diese Buchrezension widmet sich Élian Cuvilliers Die Apokalypse war morgen, einem Werk, das die apokalyptische Literatur der Bibel verständlich und kritisch erschließt. Das Buch zeigt, dass Apokalyptik nicht als Weltuntergangsszenario zu lesen ist, sondern als symbolische Sprache der Hoffnung – und bietet zugleich einen fundierten Zugang zur Offenbarung des Johannes und ihrer Tradition.

Cette critique présente l’ouvrage d’Élian Cuvillier, L’Apocalypse… c’était demain, qui explore avec clarté et rigueur la littérature apocalyptique biblique. L’auteur y démontre que l’apocalypse n’est pas un récit catastrophiste, mais un langage symbolique porteur d’espérance, offrant ainsi une lecture renouvelée de l’Apocalypse de Jean et de son héritage littéraire.

This review examines Élian Cuvillier’s The Apocalypse Was Tomorrow, a book that offers a clear and thoughtful introduction to biblical apocalyptic literature. Rather than treating apocalypse as a prediction of global catastrophe, the author presents it as a symbolic language of hope, providing readers with a deeper understanding of the Book of Revelation and the broader apocalyptic tradition.

AI Copilot, Zj 12, 1-5, verze
magický realizmus.

Jde o literární manýru, známou již ze Starého zákona (SZ), avšak ani v té době, dokonce ani v době novozákonní, nebudila příliš důvěru. Při kanonizaci obou zákonů málem došlo k tomu, že se takto vyvedené knihy do Bible ani nedostanou. A ano, většina apokalyptické literatury se tam skutečně nedostala. Apokalypsa neznamená katastrofu, jak se to běžně chápe. Znamená odhalení, ovšem odhalení konce všeho, tedy i světa. Už to samo působí hrůzostrašně, ale ona se také v hrozivých obrazech vyžívá. A tak ji někteří raději ani nečtou, zatímco jiní věří, že skutečně popisuje scénář závěru lidských dějin. Někteří se pak na to těší, ale většinou moc ne.

Ambici vysvětlit běžnému, laickému, čtenáři věci, ve kterých často nemají jasno ani faráři, má tedy Cuvillierova kniha s příznačným názvem Apokalypsa byla zítra (L'Apocalypse ...c'était demain, 2. vydání, 1996, překlad a vydavatel Jan Keřkovský). Název napovídá, jaký smysl apokalyptická literatura má.

Autorem knihy je bývalý (bohužel patří k těm, kteří museli po obvinění z nevhodného sexuálního chování ke třem studentkám svoji kariéru 2025 ukončit) profesor Nového zákona na evangelické theologické fakultě v Montpellier. Podílel se i na jiném mlýnském produktu, který zde jinde doporučuji: Daniel Marguerat a kol., Úvod do Nového zákona, ISBN 978-80-86498-78-2. Zpracoval do tohoto úvodu kromě Matoušova evangelia právě Zjevení Janovo.

Už v první části nás srozumitelnou a přístupnou formou zavede do světa apokalyptiky a ukáže nám, kde je její místo a jaký má význam. Popisuje víc současnost cílených čtenářů a poodhaluje její smysl, než budoucnost. Následně nám ukáže, jak s ní pracují různí novozákonní autoři. Zdaleka to není jen Jan, který nám zanechal poslední novozákonní knihu: (odhlédněme nyní od starozákonní a apokryfní apokalyptiky) prvky apokalyptického vyjadřování nacházíme už u Pavla, v synoptických evangeliích, zejména pak v pozdní novozákonní literatuře. Jak s ní jednotliví autoři pracovali, v čem se lišili od jiných apokalyptiků, to se tedy dočteme v části druhé. Podrobnější rozbor Zjevení Janova pak v části třetí. Závěrem i několik nástřelů, jak jí rozumět dnes.

AI Copilot, Zj 12, 1-5, verze
indická grafika.

Elian Cuvillier je nesporným odborníkem. Proto mě zarazila v 2. oddílu 2. kapitoly O novou spravedlnost (ss. 36-41), zejména pododdílu V logice přicházejícího království a Život a smrt (ss. 31-41) jistá nedotaženost, ano, nepoctivost. Aniž by vysvětlil proč, vykládá závěr Ježíšovy apokalyptické řeči právě v tom Matoušově evangeliu, na které je zřejmě uznávaným odborníkem, Mt 25, 31-46 (ř,l), jako útěchu pro Ježíšovy následovníky, že "to má cenu" následovat ho i přes veškerá příkoří. Přezírá (a protože je odborník, určitě záměrně, nikoliv z neznalosti!), že zde samozřejmě pracuje s výkladem, který je poměrně mladý, a vůbec ne nějak masově přijímaný. Jde totiž o výklad toho, kdo vlastně jsou ti maličcí/nepatrní (ελαχιστοι) ve vv. 40. (ř,l) a 45. (ř,l)?

Klasické církevní chápání jejich identity je právě v tom, co o nich říká sám Ježíš. Tedy jako všechny trpící. Avšak už v dobách pietistických, a dnes je to hlavně pole různých evangelikálních kruhů, začali bojovat s údajným katolickým skutkařením: je-li spravedlnost pouze z víry, nikoliv ze skutků (Ř 3, 28 ř,l), tak jak to, že jsou tu najednou lidé souzeni podle toho, jak jednali? Tento tupě dogmatický přístup vyřešili tvrzením, že křesťané stojí mimo shromáždění národů. Stojí, či spíš sedí, bokem, za Ježíšem (Mt 19, 28 ř,l), a "národům," které neuvěřily v Ježíše, je dána ještě poslední šance na spásu - podle toho, jak se chovali ke křesťanům (Mt 10, 42 ř,l). V duchu Jl 4 [3], 12 (he,ř,l), který bývá vykládán tak, jako že všichni gójové budou souzeni podle toho, jak se chovali k Židům, vykládá tento směr nepatrné jako křesťany. Argumentuje se, že Ježíš bratřími označuje jenom učedníky (Mt 12, 50 ř,l). Tento výklad je i dnes velmi populární, protože zdánlivě dává prostor multikulturní a multináboženské toleranci: křesťanství ano, je jediným správným náboženstvím, ale když se ti pohani budou chovat ke křesťanům dobře, mají také šanci (podrobně zde). Avšak i toto propojování různých veršů, byť z Mt, v sobě skrývá faleš: ti, kdo činí vůli boží, nutně nemusejí být formální křesťané. Onen apokalyptický oddíl, který tu Cuvillier vykládá, je zrcadlem Kázání na hoře, a zde má náš oddíl paralelu v Mt 7, 21-23 (ř,l), tam nejde o křesťany a nekřesťany - Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Království nebeského! To potvrzuje i oddíl, který je součástí Matoušova podání tzv. Malé synoptické apokalypsy: Mt 24, 45-51 (ř,l): není důležité, koho Pán ustanovil, aby plnil jeho vůli, ale kdo ji opravdu plní. Tedy nemusí to být ani formálně křesťan. V Matoušově pojetí, a to musí novozákonník Cuvillier přece vědět, tím spíš, že je znám i jako expert na toto evangelium, nejsou křesťané privilegovanou skupinou - i oni jsou souzeni. Výklad, se kterým tady pracuje, nemá oporu ani v žánru: celá ta apokalypsa je parenezí vůči křesťanům, jak mají Ježíše čekat, když se doba jeho druhého příchodu (parúzie) jaksi protáhla (viz častý motiv čekání na někoho, kdo se opozdil - Pán domu, ženich ...). Cuvillier i tento motiv raného křesťanství vlastně ignoruje. Není to o žádné útěše pro trpící učedníky. Ale toto pojetí je samozřejmě příjemnější pro sebestředné křesťanství a církev.

Tradiční pojetí oněch nepatrných je tak mnohem přesvědčivější. Problém je spíš i v Cuvillierově pojetí spásy a posledního soudu, ve kterých stále úřadují otázky co za co, a zapomínají, že spasení není to, že budu po smrti v nirváně. Spasení se projevuje už zde. Křesťan má vidět svého Pána v těch, kdo jsou v potížích, ti jsou jeho bratřími a sestrami v utrpení. (Podrobnosti zde)

Až na tohle škobrtnutí a fakt, že v závěru nedotáhne to, že apokalyptika dává naději v pronásledování, opět se vrátí k tradičním motivům boje s pomíjivostí, lze tuto knihu skutečně doporučit. Ukazuje, že jde o symbolický jazyk, který si nebere za cíl lidi strašit, ale naopak povzbudit v kritických dobách. Ovšem ke křesťanské víře patří i jako blechy k psovi jakási paličatost, kterou si mnozí pletou s pevnou a nezlomnou vírou. Kdo bude chtít stále trvat na tom, že v apokalyptice jde o scénář konce světa, i když je to nesmysl, toho prostě ani Cuvillier nepřesvědčí. Kdo však chce, ne jen věřit, ale také porozumět a chápat, má tady šanci.

Další informace o autorovi:

Odborné zaměření a metodologie

Formován historicko-kritickou metodou, silně ovlivněn Rudolfem Bultmannem a teologií dialektickou.
Později propojuje historickou kritiku s novou literární kritikou, zejména naratologií.
Jeho exegezi výrazně ovlivňuje psychoanalýza (Freud, Lacan) a kontinentální filosofie (Nietzsche, Heidegger, Derrida, Ricœur, Nancy, Badiou, Agamben).

Oblasti výzkumu:

Zjevení Janovo
Evangelium podle Marka
Evangelium podle Matouše
List Jakubův (komentář 2013, s J. Assaëlovou)
Současné zaměření: paulinismus a jeho vztah k derridovské dekonstrukci.

Publikace a veřejná činnost

Au pied de la lettre. Ces textes bibliques qui nous résistent (Labor et Fides, 2023).
Traversée du christianisme. Exégèse, anthropologie, psychanalyse (s J.-D. Caussem; původně Bayard 2013, reedice 2021).
Komentář k Listu Jakubovu (2013).
Během pandemie publikoval v týdeníku Réforme „Chroniques du confinement“, později vydané knižně.

Prohledat tento blog