Prohledat tento blog

2021-08-04

Neobyčejný projekt metodistické vysoké školy v Reutlingenu

Dodnes straší v myslích křesťanů a především ostatní veřejnosti představa jakési války mezi vírou a přírodními vědami. Nedávno populární, dnes už trochu zapadlý, spisovatel Dan Brown, na ni postavil své "dílo". Použil poměrně jednoduchou reklamní strategii, kterou před ním už stejně úspěšně využila třeba Madona: naštvi církev, o reklamu už se ti postará.

Běžný, zejména věřící, občan neví, že i ve Vatikánu už dávno pracují komise, složené z theologů a přírodovědců, že u nás máme katolické kněze, kteří začínali jako přírodovědci, nebo vědce, kteří jsou zároveň věřícími křesťany, aniž by museli v jedné nebo druhé stránce dělat nějaké kompromisy. Na Komenského evangelické, theologické fakultě, předchůdkyni dnešní ETF UK, byl například profesor Souček původně přírodovědcem. Setkal jsem se i s nenávistí vůči Jiřímu Grygarovi, čistě jenom proto, že když je věřící, tak nemůže být vědcem. Bohužel české, zejména evangelické, křesťanství se vyznačuje podivnou zapšklostí vůči přírodním vědám a theologové se zpravidla k možnostem diskuse staví značně rezervovaně. Proto bych rád upozornil na zajímavý projekt a také výstup z něj metodistické vysoké školy v Reutlingenu. Již delší dobu zde pracuje komise, v níž zasedají vedle theologů a filosofů také přírodovědci a diskutují o svých metafyzických či naturalistických východiscích a předpokladech, s na křesťanské půdě neobvyklou otevřeností. Ve výše zmíněném 46. ročníku časopisu Theologie für die praxis pak najdeme sérii přednášek, v nichž si zástupci různých oborů k sobě hledají cestu, vysvětlují si vzájemně pozice, hledají kořeny sporů i možnosti spolupráce víry a vědy.

Časopis je díky dnešním bankovním možnostem dostupný i na pár kliků na počítači u nás, lze si ho po zaplacení okamžitě i stáhnout ve formátu pdf. Jediným zádrhelem je, že je k tomu třeba znát němčinu, ale ani to není tak nepřekonatelné. Dovoluji si jej tedy i českému čtenáři vřele doporučit.

2021-07-20

Je to blbost, co myslíte?

Na facebookové skupině Přátelé ČCE se objevil příspěvek od jednoho z farářů tohoto spolku. Snad by nemělo cenu ho komentovat. Snad to bude působit, jakože chci svojí bývalou "církev" znevažovat tím, že jí tímto na veřejnosti stáhnu kalhoty, poukazuje na všepronikající hloupost, jdoucí napříč duchovenstvem i laictvem, spolku, který sám sobě někdy přijde přeintelktualizovaný. Nedělám si iluze, že je možné v ČCE najít někoho moudrého, kdo se nad tím zamyslí, aby ji bylo možné uzdravit (Mt 13, 15). Přesto má smysl o tom mluvit, kdyby pro nic jiného, tedy pro to, aby neměli výmluvu (J 15, 22). Nejde jen o tento podivný příspěvek totiž. Manifestuje se tu jedna z nemocí (nejen) této církve.

Na začátku je třeba říct, že nejsem žádným skalním čtenářem  Antoina de Saint-Exupéryho. Nejde o to, že nemohu připustit, že by snad tento člověk mohl napsat hloupost. To může každý. Jde o to, že zmíněnému faráři se to povedlo ve chvíli, kdy chtěl jeho výrok znevážit, a to hlavně díky celkové povrchnosti, jaká je pro ČCE a dnešní české křesťanstvo přímo fatální. Pokusil jsem se s ním o tom zapříst soukromý hovor (nejsa členem této skupiny, do jejích diskusí se plést ani nemohu) a čekal, zda se ke svým omylům čestně přizná. Doposud to neučinil, ale příspěvek tam viset zůstal (pokud ho po tomto nesmaže, pak by odkazy výše také přestaly fungovat). Nepovažuji tudíž za nic nečestného vyjádřit se, ne k jeho názoru, ale k jeho postupům a prezentaci, veřejně zde.

V našem soukromém rozhovoru mě farář obvinil, že jsem jeho slova překroutil: on přece nenapsal, že je ten výrok blbost, ale že mu "to připadá, že je to blbost." No dobře, připusťme, že by to připadání bylo víc než alibismem. I tak mi tu od duchovního chybí dvě podstatné věci:

  1. dejme tomu, že chtěl vyvolat diskusi. Ale co je to za výkop diskuse, ještě od profesionála (jímž by měl být), který jen konstatuje, že to je/připadá mu to jako blbost? Nechybí tu nějaký výklad? Ne, nechybí. Ovečky se chytnou a souhlasně bečí "blbost, blbost, blbost ..." (čest pár výjimkám), hledání výkladů obstarají za něj. Nikdo se ho nezeptá, proč myslíš, co ti na tom připadá jako blbost?
  2. Autor postu ani nevěděl, zda výrok skutečně pochází od Exupéryho, dokonce to dále i vyloučil, když se do toho připletl jiný farář, který také dohromady nic nevěděl, což mu nebránilo pustit se do hlubokomyslných úvah. Chyběla tomu jen drobnost: otevřít knihu a vyhledat si to! To nenapadlo ani jednoho z nich (ani ostatní debatéry), přestože jako absolventi bohosloví, by měli něco vědět o exegesi a jako faráři ji při studiu Bible, nakonec i jiných textů, užívat tak, že by ji měli mít už v krvi. Ale jakoby byla mezi nimi a zdroji nepřekonatelná propast. Místo analýzy si jen ocucávají palce.

Už jako theology by je mělo hned trknout, že posoudit jakýkoliv výrok mohu jen tehdy, když si položí otázku, jak to autor myslel a na co reagoval? A že si tady nevystačí jen s citátem, protože musíme znát jeho původ a zasazení v kontextech, než si začneme dělat "názor". Jistě, milovníci citátů by měli uvádět své zdroje, ale zejména theology jejich absence neomlouvá.


Každý, i biblický, citát je hloupý, protože je vytržený ze souvislostí. Proto není blbost, co tvrdí autor citátu, nýbrž hodnotit citát jen jako citát, aniž si dám tu námahu jít ke kořenům!

Druhý farář si nepamatuje, že by něco podobného četl v Malém princovi. Má tedy chatrnou paměť. Je sice pravda, že z této knihy citát nepochází, ale i zde najdeme podobné úvahy v závěrečných kapitolách (XXVI-XXVII), kde se letec musí s Princem rozloučit. Ani použití motivu Malého prince na obrázku není nelegitimní, jak naznačuje, protože jednak Malý princ je dávno autorovou ikonou, ale hlavně text pochází z Citadely LV, která je jakýmsi Malým princem pro dospělé. Místo aby oba duchovní podnikli nějakou odbornou analýzu, spokojí se s vařením z vody, z něhož jim vyjde, že jde o falsum, nějaký blbec, kdo ví proč, napsal kravinu, kterou pokryl jménem známé osobnosti, aby jí dodal na důvěryhodnosti. Přitom stačilo tak málo, a tenhle post by se na Facebooku ani neobjevil.

"NEPLEŤ SI LÁSKU s vlastnickým šílením; z něho pochází to nejhorší trápení. Neboť z lásky, na rozdíl od obecného mínění, trápení nepochází. Trápení plyne jen z pudu vlastnictví, který je opakem lásky. Jestliže miluji Boha, budu se především snažit, abych ho přinesl druhým, třebas bych měl jít i pěšky a tvrdě se plahočit. A nebudu si dělat z Boha otroka. Z toho, co dá on druhým, budu živ i já. A proto člověka, který doopravdy miluje, poznám podle toho, že nikdy nemůže být podveden. Nemůže být podveden říší člověk, který pro říši zemře. Ten či onen člověk může snad být nevděčný, ale jak by mohla být nevděčná říše? Říše je vybudována z toho, co jí dáš, a jaké by to bylo špinavé počtářství, žádat od ní projevy vděku! Ten, kdo svůj život věnoval chrámu a za chrám se směnil, ten doopravdy miloval. Jak by se však mohl cítit podveden chrámem? Skutečná láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš. Aje‑li k tomu, aby se člověk naučil milovat lidi, tak důležitá modlitba, pak právě proto, že na ni není odpovídáno."

Kdyby se pánové namáhali udělat to, co je na ETF UK naučili (měli naučit) dělat s biblickým textem, i s tímto citátem, nemuseli by zabřednout do tolika hloupostí sami. Především by zjistili, že citát opravdu existuje, že je součástí celku, z něhož pocházejí jiné oblíbené citace (viz druhý tučný text) a že ve vlastním kontextu má zcela jiný význam, než jaký předpokládali. Proto jsou liché i mnohé rádoby poučené reakce (nezřídka zlobné).

Považuji se za člověka, který kolem Exupéryho díla sotva prošel. Přesto mi bylo hned jasné, s čím polemizuje. Je známo, že mu leželo v žaludku okázalé trpitelství, které bylo mnohdy jediným syžetem mnohých děl.

Děsivé je, co vše lze "umyslet" bez znalosti věci! Problém vidím v tom, že se v křesťanstvu takto pracuje nakonec i s Biblí samotnou: práce s citáty bez vědomí, že do něčeho patří. Práce s citátem, jako by měl být slovem božím. Tedy vytesaným do kamene, někde na pomníku, kde nemá žádných souvislostí, a kde by měl dávat smysl, buď "hluboký", nebo nesmysl.

Jestli jsem považoval za nutné na toto upozornit, pak právě proto, abych připomenul, že takhle se to dělat nedá, dokonce ani s Biblí ne.

2021-06-23

Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl.

 (Joz 6, 20c)

Ian MacGregor: Checkpoint Charlie, ISBN 978-80-257-3462-9 (váz.), 978-80-257-3492-6 (e-kniha)


Co je to blázinec? To je, když normální lidé udělají zdi kolem bláznů, aby jim nenarušovali jejich normální život. Co je to Berlínská zeď? To je blázinec naruby: blázni udělají zeď kolem normálního světa, aby jim normální lidé nenarušovali jejich bláznivý život. Tohle může těžko pochopit člověk, který u Berlínské zdi nežil. Pár let jsem u ní strávil a dodnes nemohu ten pocit plně vyhodnotit. Neuvěřitelná situace, která snad nemá v historii obdoby. Jedni postaví zeď kolem druhých, prý na obranu před pronikáním nacismu, fakticky ale každý věděl, že tím vězní své lidi. Ano - ti zazdění byli svobodní, kdežto ti venku byli tou zdí uvězněni. Z pohledu Čecha za totality se mohlo zdát, že normální život se odehrává někde daleko, za horami, močály a ostnatým drátem, a možná také ve filmech západní provenience, které se i k nám občas dostaly, v nichž žili lidé, kteří se nemuseli bát nějaké strany, mohli si dělat, co chtěli, a nemuseli žádat o povolení na každou pitomost. Mohli si zajít do obchodu a koupit, co potřebovali, aniž by se řešilo, zda to potřebují doopravdy, či si to snad zaslouží. Z pohledu Berlína i okolních obcí a měst, jako je Postupim, se to vše odehrávalo za plotem. Všichni to věděli, ale ani podívat se nějakou dírou v tom plotě nešlo, nešlo se k němu ani přiblížit. Ještě bizárnější ten pocit byl, když člověk přistával letadlem na východoberlínském letišti Schönefeld u samé zdi a říkal si, co kdyby se tak piloti netrefili? Zeď přetínala ulice, vodovody, telefonní a elektrické vedení, kanály řek Sprévy a Havoly, kanalizaci, trasy tramvají, podzemní i povrchové dráhy, vlaků ... stále na člověka mířily hlavně samopalů ...

Osudem Němců na východě bylo okusit dva totalitní režimy během jednoho století. Kdo nebyl náhodou od 9. listopadu 1989 v Berlíně, nepoznal, jaký je to rachot, když se znenadání dají do pohybu dějiny, které už čtyřicet let zamrzly v jednom bodě. Já to potěšení měl, proto mi dodnes fenomén Berlínské zdi straší v hlavě. Jsem proto vděčný britskému novináři a znalci obou Berlínů za jeho ne jen faktografický, ale vyloženě vědecký počin, kdy v této knize zadokumentoval její dějiny, a všem jí chci tímto doporučit.

Anglicky vyšla v roce 2019, česky 2021 v nakladatelství ARGO v překladu Daniely Orlando.

Kniha zachycuje na pozadí nejznámějšího přechodu mezi oběma Berlíny Charlie historii i globální význam událostí, které vyvrcholily roku 1961 izolováním sovětského sektoru v Berlíně od spojeneckých pomocí ostnatého drátu a ostré střelby do východních Němců, snažících se dostat na západ, stejně jako rozpačité reakce spojenců, kteří nevěděli co mají dělat, aby nevyvolali novou světovou válku. Konečná verze zdi pochází z roku 1976, tedy o čtyři roky později po tom, co světové společenství nakonec ustoupilo SSSR a uznalo NDR za samostatný stát. Paradoxem je, že s touto izolací byl konfrontován britský voják, který nakonec velel jako generál britskému sektoru v památný den 9. 11. 1989, když tato před zraky opět stejně zaskočených spojenců.

V knize se seznámíme s pozadím některých událostí, které doposud zůstávalo skryto. Pro Čecha je zajímavé i to že právě zde se objevily první náznaky toho, co Rusové chystali v srpnu 1968, a vlastně důvody pro sovětskou intervenci měly svůj hlavní důvod právě v tomto prostoru, kde na sebe mířily zbraněmi dva antagonní světové systémy. Také je důležité, že Čech se zde seznámí s pohledem z opačné strany železné opony. To je třeba mít na paměti. Víme, že lidé vně této zdi to neměli lehké, ale je zajímavé seznámit se s tím, jak ji prožívali i ti uvnitř. Zejména při neustálých sovětsko-východoněmeckých pokusech spojence z Berlína vystrnadit a ovládnout jej celý, které trvaly až do pádu Honeckerova režimu.

Postupně se seznamujeme s prožitky vojáků, jejich rodin, zahraničních studentů, podzemního hnutí, židovské obce, ale i vojenských misí.

Překlad mi přijde místy toporný, což vede k nesrozumitelnosti. I kvůli němu není bohužel hned jasné, o kterém z obou Němecek se právě hovoří. Jak už je v dnešní české literatuře trapným zvykem, kniha obsahuje mnoho gramatických i stylistických chyb, vzácné nejsou nedokončené věty. Také mi úplně nesedí překládání východoněmecké "Volkspolizei" pojmem z československé reality "Veřejná bezpečnost". Bylo by dobré vydat knihu později, ale řádně redakčně zpracovanou. Přesto ji chápu jako jeden z nejvýznamnějších spisů které letos vyšly.

Kniha mi připomněla opojné okamžiky, kdy jsme začali do té zdi kutat (z východu jsem si tenkrát netroufal, ale ze západu to bylo už bezpečné). Ani jsme netušili, že stačilo málo, aby proti nám zasáhla sovětská posádka, která neměla rozkazy, ale cítila se ohrožena. Díky moudrosti britského velitele a prezidenta USA se nakonec povedlo v míru dosáhnout klidu zbraní a zrušení okupačního režimu, takže tehdy teprve doopravdy skončila 2. světová válka. Ano, do sovětského svazu se za to muselo nalít hodně peněz. Západní Němci museli za ty východní také zaplatit hodně dluhů; koncem éry NDR žil už východoněmecký režim jen z půjček os svého nepřítele SRN! To se moc neví. NDR chybělo před pádem zdi jen pár dnů do totálního ekonomického kolapsu. 

Součástí knihy je jmenný rejstřík i přehled známých obětí Berlínské zdi, mapový a obrazový materiál, dokumentující celý fenomén.

Kniha končí slavnostním zrušením americké budky na Checkpointu Charlie. Ta je dnes v Muzeu Berlínské zdi. Na jejím místě dnes stojí na připomínku replika původní, ještě provizornější. Spojenci totiž vždy počítali s tím, že dojde k opětnému sjednocení, proto na přechodech nedělali žádné složité stavby. V roce 1989 ale nikdo nečekal, že k tomu dojde tak brzy.

2021-03-28

Nebát se a nekát

 motto:

„K hříchu nevede mě neřest, nýbrž pudy ušlechtilé: kdybych nehřešil, z čeho bych se kál? A kdo se nekaje není křesťan, nýbrž pohan je a nepřijde do nebe.“

Shakespeare

I.

 Nebojím se vykrást trochu Masaryka, abych upozornil na jev, který považuji za zločin horší než krádež, tím hůře, že se tváří jako cosi pozitivního: obsedantní sklon ke kajícnosti.

Myslím, že tento hřích je v euro-americké kultuře vynálezem křesťanským (ukáži dále, že je to jev v kulturách, kde křesťanství kořeny nezapustilo, nepochopitelný) dávno však sekularizovaný.

Předem chci vyloučit jedno nepochopení: nejde mi o skutečné pokání, nýbrž o jeho perverzi. Naopak myslím, že právě tato perverze je proto zločinná, neboť je bezděčným útokem na skutečné pokání. Znevěrohodňuje jej a otupuje. Tento mimořádný akt se stává součástí konvence, proto hovořím o jeho perverzi jako o těžkém hříchu a zločinu. Jako Pavel neodmítal Zákon, nýbrž jeho pervertování hříchem (Ř 7, 13), i já tvrdím, že pokání samo není špatné, je dobré a nutné, „Hřích však, aby se ukázal jako hřích, způsobil mi tím dobrým smrt; tak skrze“ pokřivené pokání „ukázal hřích celou hloubku své hříšnosti.“ Pervertované pokání, které je projevem pouhé nutkavosti kát se, nemá totiž už tu moc ke změnám, novému narození, jež by měly být jeho součástí, naopak člověka v jeho hříchu dále utvrzuje. „Hřích však, aby se ukázal jako hřích,…“ si pokání touto cestou ochočil!

Škoda, že jsme příslušníky této kultury. Pohled z venčí musí být určitě velmi humorný. Představte si, jakou moc má podorlický sedlák: likviduje pralesy ve vzdálené Brazílii (takovou zrůdu by bylo asi nejlepší ze světa odstranit). Potřebujeme sledovat v televizi horrory o vraždících dětech? Vůbec ne: vždyť takových bestií je plná církev. Jak jinak si vysvětlit, že děcka, která válku a holokaust znají pouze z knížek, filmů a vyprávění, ochotně vyznávají pod vedením faráře či jiného katechety svoji vinu na likvidaci šesti milionů Židů! Nechci nikoho shazovat, proto neuvedu jména ani bibliografické údaje. Ale že nepřeháním dokládají věty z jednoho ne tak dávno knižně vydaného kázání od velmi populárního kazatele v ČCE. V kontemplaci Kainovského tématu Gn 4 se náhle obrací kazatel na nitro posluchače: „…ale hřích v nás nám okamžitě řekne, ‚Kain ale někoho doopravdy zabil, ale já ne‘. To je právě ten hřích … šest milionů Židů zemřelo v koncentračních táborech, jak to, že ty si klidně žiješ?‘“ (citace nebude přesná, obsahová správnost zaručena. Cituji jen, jak jsem si to z bohoslužeb zapamatoval. Po několika kázáních z této knihy jsem se rozhodl penězy za ni nemrhat1). Nádherně „hluboké“, hluboce intelektuální, intelektuálně duchovní. Člověku zůstane mírně mrazivý pocit v zádech, ale současně klid – nikdo z nás oslovených, ani autor sám u toho nebyl. Takže se nás to týká-netýká. Nikdo za to nemůžeme, vinni jsme všichni, dodáme-li pak „a já ze všech nejvíc“, působí to hezky, navíc všichni poznají jak jsme sečtělí. S vinou si ale hlavu dělat nemusíme. Pokud tak přesto činíme, je to tím, že jsme prostě pašáci. Nebo ano, bratře faráři? My si žijeme; máme tedy cestou z bohoslužeb skočit kajícně pod vlak? Nádherně „hluboké“, hluboce intelektuální, intelektuálně duchovní a bohapustá demagogie.

Církev (a především evangelická se svojí ideologí všeobecné hříšnosti) naučila euro-amerického člověka cítit se provinile na povel, bezmyšlenkovitě přijímat odpovědnost za vše, co se mu předloží. Jsme-li všichni hříšní, má vůbec cenu se zabývat tím, kdo co způsobil konkrétně? Je-li jednou v bibli, že „… všichni zhřešili …“ (Ř 3, 23), musí to být pravda, ať tomu rozumím nebo ne. Kdybych si nebyl vědom nějakého hříchu, to by byl teprve průšvih, protože bych popíral pravdu Písma Svatého – pravdivost Boží (1J 1, 10). Chceš-li být dobrým křesťanem, koukej někde zhřešit. Společný pocit provinění utužuje společenství: nikdo se před nikým nemusí stydět, každý na každého něco ví a proto jsme povinni zachovávat společné mlčení. Běda, kdyby někdo někoho kritizoval, a proto se nikdo nikoho bát nemusí.

Křesťanství vyplodilo (jistě jako nechtěný produkt) kulturu, jejíž příslušníci mají neustále podvědomý a bezdůvodný pocit provinění a studu, který jenom těžce racionalizují. Největším proviněním by pak bylo takový pocit nemít. Tím hůře, že se tato obsese sekularizovala, odtrhla od svých náboženských základů, a proto se kultura kajícnosti stala nepochopitelnou pro její vlastní nositele. A tak se cítíme provinile: za to, že vůbec jsme (každý, kdo žije, může za to vděčit jen tomu, že se některý jeho předek zachoval jako agresor nebo zbabělec, nebo se za něj někdo obětoval. Hrdinové potomky nezanechávají, umírají dřív než stačí zaplodit. A každý, kdo v životě uspěl, nechal spousty lidí za sebou, vyvolal v nich hořkosti …), v přírodě a v zoo, že jsme lidé, muži se musejí stydět za to, že jsou muži, Evropané a Američané že jsme právě Evropané a Američané, bílí, že jsme bílí, zdraví, že jsou zdraví, že jsme příliš moderní, nebo naopak nemoderní, že jsme spojeni se svojí dobou, nebo že jí utíkáme do budoucnosti, případně za ní zaostáváme. Křesťané se tváří provinile, že jsou křesťany a evangelíci, že jsou evangelíky … V tom všem vynikáme zvláště my Češi, protože snad žádný jiný národ na světě nemá takovou potřebu cítit se provinile za to, že je příslušníkem svého národa. A tak jednou o něm hovoříme se zbytečně vypjatou pýchou, hned nás rádoby intelektuálové deklasují na čecháčky, čímž samozřejmě myslí, že oni jsou v tomto klubu čestnou výjimkou a zřejmě omylem. Je zvláštní, že pro české prostředí projevy obecně lidské, nadnárodní malosti získávají právě onen národní rozměr. Příkladem takové české malosti by tedy mohl být Američan skandinávského původu Homer Simpson! Kdybychom měli tyto projevy rádoby sebekritiky či sebereflexe brát vážně, bylo by správné naházet na Evropu a Ameriku pár jaderných pum a pak to za pár desítek let nechat uklidit pro nějakou lepší rasu (tak si ostatně příslušníci jiných kultur naše věčné sebeobviňování nezřídka skutečně vykládají). Věci, z nichž se euroamerický člověk rád kaje, jsou totiž fatální, bez možnosti úniku, už se do nich narodil, a podorlický sedlák bude ničit pralesy v Brazílii, i kdyby se na nos postavil.

I bez této karikující zkratky je zřejmé, že je to jen hra na špatné svědomí. Je to přece pěkné cítit se provinile a tak je také samozřejmé že to nikdo vážně nemyslí. Obsese kajícnosti se ostatně stala v osmdesátých letech předmětem kritiky charizmatických kruhů, a mnozí lidé, přicházející do církve zvenčí jim v tom dávali za pravdu: běžné bohoslužby ČCE na ně působily depresivně, unaříkané, plné zoufalství nad vlastní hříšností, charizmatické naopak plné radosti ze znovuzrození a vítězství nad hříchem. Bylo by v tuto chvíli nemoudré dodávat si sebevědomí poukazem na přemrštěný triumfalismus těchto kruhů. I to by bylo oprávněné, ale moudřejší by zde bylo poučit se: ona permanentní kajícnost je totiž ještě zhoubnější, než co tito lidé dokázali odhalit. Je totiž nesporné, že bohoslužby ČCE tak zoufalé nejsou, protože ty kající výlevy jsou standardní, bezmyšlenkovitě odbývanou součástí bohoslužeb. Se skutečným zoufalstvím to nemá nic společného. Takto pojaté pokání vlastně pomáhá udržovat člověka ve stavu neustálého přešlapování na prahu mezi hříchem a milostí, ve stavu, který dráždí a hned zase uklidňuje naše svědomí. Člověk je tak zneklidňován a přece ví, že mu všechno nakonec projde. Ale je nejistý, vydíratelný. V charizmatické zbožnosti proti tomu bylo přece jen vědomí, že hřích je minulost.

II.

Když začal vycházet časopis Reflex, jeho dva redaktoři Bajgar a Feřtek udělali tah po církvích a sektách v naší zemi. Jejich reportáže byly věcné i kousavé; věřící se nad nimi dílem vztekali, dílem bavili. Jeden z obou redaktorů popsal pocity které v něm vyvolalo jakési evangelizační shromáždění v libeňském sboru ČCE v Praze: „jako by nebylo mých hříchů dost, ještě si to ods… za Adama a Evu“. Onen superhřích (Artur Rich, ETIKA HOSPODÁŘSTVÍ I., ISBN 80-85241-67-1, mu říká strukturální hřích), plynoucí z nevymanitelných institucionálních vazeb, který člověk nese, i když sám má ruce čisté, může být zdrojem oné perverze pokání: hřích se stává neurčitým, abstraktním, nakonec banálním – všichni jsme v tom namočeni a nikdo za to tak úplně nemůže. Církevní zvěstování, to jsou skotské střiky na uzdravení (či spíše otupení) našeho svědomí. Otřesným dojmem na mě zapůsobilo kázání faráře z Mrštíkovic Života na vsi: hrůzný výčet hříchů vesničanů jak na posledním soudu. A pak jednoduchá výzva na závěr: „a tak se pomodlíme a Bůh nám to všechno odpustí“, to vše vrátila do starých kolejí. Nic se nestalo. Ostatně slyšel jsem kdysi parodii na osnovu evangelického kázání: úvod – „Přijde soud!“; stať – „Přijde soudek!“; závěr – „Přijde soudeček“. A ono to tak skutečně funguje – několik let jsem se věnoval sbírání různých homílií a jejich analýze, zvláště strukturální.

Vyprávěl mi jednou jistý katolický kněz, jak mu do zpovědnice přišla paní, a začala podle zpovědního zrcadla: „hodně jsem hřešila, v myšlenkách i činech …“. Protože ji znal, měl už toho dost, přerušil ji: „Prosím vás tyhle blbosti mi neříkejte. Raději mi řekněte, jak jste na tom se sousedkou?“ „Jak jako? S tou já přece už patnáct let nemluvím.“ Hovořím-li o perverzi pokání, nejde o pokání hrané či jinak neupřímné. To by bylo jednoduché. Záludné na tom všem je, že si člověk pocit provinění jako vstupenku na bohoslužby a do dobré společnosti osvojí tak dokonale, že mu i upřímně věří. Nepozná, že jeho vědomí hříchu je projevem rafinované pýchy, která neumí být hříšnou prostě. Chatrná paměť mi už nedovoluje říct, komu jsem tento postřeh ukradl, ale kdesi jsem četl, že i v hříšnosti chceme být hrdinové: když už mám vyznat hřích, tak ať to stojí za to. Může-li se stará dáma chlubit, jak hodně hřešila v myšlenkách i činech, člověk neví, má-li se nad ní pohoršovat, nebo jí obdivovat, že to ještě zvládne! Jak se ale zpovědník zeptá na obyčejný mezisousedský konflikt, topíme se v močálu každodenních banalit. Jenomže právě z něj vystupují páchnoucí bubliny, nekompenzované pocitem hříšníka s přívlastkem „super“.

V zapadlé české obci se sejde ke službám božím hlouček českobratrských evangelíků, příslušníků vymírající církve, o jejíž existenci neví ani pár set obyvatel oné obce nic pořádného. A hlouček vyznává viny za likvidaci pralesů na opačné straně glóbu, za křížové výpravy, decimaci domorodých populací v končinách, kam se žádný z nich nikdy ani nepodívá; jeho význam je náhle nadhistorický, planetární! Ale čím tento selský lid hnojí svá vlastní políčka, čím krmí svůj dobytek a svoji techniku, zda nešidí daně či své zaměstnance, a co doma, o tom už by se mu asi hovořilo hůř. Přitom by se musel doznat jen k věcem, které dělá prakticky každý, příliš průměrným. Sleduje jejich život skutečně zájmy boží? A smí být jejich kazatel při vyznávání vin konkrétní? Nebylo by to od něj nebratrské (a mimo to by mu to při příští volbě mohli bratři a sestry spočítat)? Brazílie je holt Brazílie.

Špatnou zkušenost mám ovšem i s tím, když se o to nějaký kazatel pokusí. Jakmile si troufne přiblížit pokání skutečnému životu svých posluchačů, zpravidla se mu vyřinou jeho stereotypní představy a předsudky o nich. Víc by se tedy měl sám kát za to, jak málo toho o skutečném životě ví. S tím jsem se setkal pod různými kazatelnami v ČCE.

Roku 1963 reflektovala proces s Adolfem Eichmannem, člověkem se skutečným, nesofistikovaným podílem na vyvražďování Židů, a z něj plynoucí veřejné projevy na dané téma Hanah Arendtová (česky EICHMANN V JERUZALÉMĚ, ISBN80-204-0549-6). Zatímco jiná Židovka, jinak úctyhodná prof. Deborah Lipstadtová (POPÍRÁNÍ HOLOKAUSTU, 80-7185-402-6 pro 1. české vydání, roku 2006 vyšlo 2. v pevné vazbě, jeho ISBN neznám) považuje za projev sublimovaného antisemitismu zbavovat moderní Němce vědomí viny (Němec se má prostě natrvalo stydět), Arendtová se k projevům pocitů viny mladé německé generace staví kriticky: „Jak příjemné je cítit se vinným, když člověk nic špatného neprovedl, jak ušlechtilé! Zatímco uznat skutečnou vinu a kát se je velice obtížné a sráží to člověka na kolena. Německá mládež je dnes konfrontována s muži, kteří svými hodnostmi a úřady či veřejným postavením určují tvář země a skutečně se něčeho dopustili, aniž by cítili vinu. Normální reakcí mládeže na tento stav věcí by bylo rozhořčení. A rozhořčení by bylo nepochybně spojeno s jistým rizikem – neznamenalo by ohrožení života, avšak určitě by ohrožovalo kariéru. Jestliže však tato mládež čas od času … propuká v hysterické pocity viny, není to proto, že se hroutí pod tíhou minulosti, pod tíhou viny otců, nýbrž proto, že pod tlakem velice současných a velice skutečných problémů utíká do oblasti citů a laciné sentimentality“.

Nevím, byla-li nebožka Arendtová (zeptat se jí už nemůžeme) schopna domyslet, co skutečně prožívá v takové situaci duše křesťanská? Kromě toho, co oprávněně pojmenovává, křesťansky věřící naráží na takové verše z Písma, jako Mt7, 1-2; Ř 2, 1 či další? Může pak takový křesťánek říct, že někdo udělal něco špatného, a pak se večer modlit Otčenáš (Mt 6, 12)? Smí si dovolit nějaké „rozhořčení“, nebo masírován vědomím vlastní hříšnosti musí raději držet šmakovák? Je známo, že v záchraně válečných zločinců po válce se angažovaly i církevní kruhy, což také mnozí považovali za projev souhlasu s vyvražďováním Židů. Kdo však zná křesťanskou mentalitu ví, že se v tom spíš uplatňoval sklon k hloupoučké, tím však zhoubnější, naivitě. I v jednom kázání jsem zaslechl, že „my přece ani nevíme, co je dobro a zlo“. Jak bychom jej tedy mohli pojmenovávat? Nebyl by to soud? Jediným východiskem pak je, vzít obřadně vše na sebe, proti tomu nemůže nikdo nic namítat. Vždyť je to tak pokorné! Arendtová však trefně komentuje takové masové špatné svědomí slovy, že se tím vytváří „tma, ve které je každá kočka černá“. A ve tmě mohou lumpové dál provozovat své rejdy nerušeně … (J 3, 20)

To, co je na tomto všeobecném pocitu viny zhoubné, není nějaké pokrytectví a faleš, ale pokorný kajícník se tak nakonec sám stává vinným doopravdy, neboť skutečným, primárním, viníkům dělá z pocitu spoluviny křoví, zbavován schopnosti hřích pojmenovávat. „Není přece čas hledat viníky“ napsala mi onehdá jistá hodná sestra, když se řešil jeden problém. Nemohu-li pojmenovat vinu, aniž bych pojmenoval viníka, mohu problém vůbec řešit? Bez stanovení diagnózy není terapie. Milost, kterou dává průměrná zbožnost v ČCE však připomíná spíš návštěvu u lékaře ve filmu VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ. Chraň Bůh, abychom něco léčili či řešili! Spíš se dozvíme, že i lékař má své neduhy.

Bohužel se mi dostal náhodou a na krátko výtisk Husova spisu, snad to byla DCERKA (je to už víc jak dvacet let), nepoznamenal jsem si tehdy potřebné údaje. Útlý spis reformátorův se mi však vryl do paměti předmluvou J. L. Hromádky, která jeho rozsah nadmula do málem biblických rozměrů. Známý teolog tam bez ohledu na spis, na němž jeho předmluva spíš parazitovala, rozvádí nádherné úvahy o povinnosti církve rozkrývat zlořády a bezpráví ve společnosti, zastávat se trpících a pronásledovaných. Vše v počátcích padesátých let, kdy byli popravováni lidé jako Milada Horáková. Proč tento dobrý bratr nešel do kanceláří, kam měl dveře otevřené, a neřekl, že je to zločin? Přesně v půli svých „hlubokomyslných“ úvah nám dává odpověď. Strašlivou, znesvěcující veškeré pokání a pokoru! Položí si napřed řečnickou otázku, zda si to ale může dovolit církev dnes, zatížena vinami z minulosti? A „kající“ odpověď si nakonec čtenář může domyslet sám. Ne! Církev si teď musí zametat před svým prahem a vyznávat všechny viny minulosti. A tak jí tento „prorok“ oslepil tváří v tvář zlu páchanému zde a tady. Proč ne. Však i příští generace křesťanů se budou potřebovat z něčeho kát, a vlastní viny to být nemohou. Potřebuješ zastání, chceš po nás, abychom se zachovali statečně a pojmenovali věci pravými jmény (Ef 5, 13)? Promiň, ale máme inventuru, „z provozních důvodů zavřeno“. My se zrovna kajeme.

Stal jsem se kdysi účastníkem dopravní nehody, kdy za hlavního viníka byl označen jistý pobožný muž. Jeho víra ho evidentně vedla k přesvědčení, že si má na policistovu otázku, co on považuje za příčinu nehody, sypat popel na hlavu. Začal se kát z příliš rychlé jízdy, snad doufal, že policistu obměkčí, ale ten ho prostě vzal za slovo a napařil mu pokutu. Jelikož jsem seděl v autě za ním, vím, že nijak rychle nejel, ale silnice čerstvě zasypaná mokrým sněhem byla tvrdým oříškem. Připadal by si onen bratr nepokorně, kdyby popravdě řekl, že na takové kaši by se vymlátil každý? Že zaspala údržba silnic? Když jsme potom spolu mluvili, tak se však ukázalo něco, čeho si ani policisté nevšimli: onen bráška jel na letních, a možná i sjetých gumách! Tehdy to nebylo tak úplně přestupkem, takže na sebe vzal vinu za hřích větší, ale nebyl skutečný. Poučení žádné – pomaleji už jet nemohl a aby si příště koupil lepší gumy, o tom přece nebyla řeč.

Novináři Buruma a Magalit ve svém pozoruhodném eseji OKCIDENTALISMUS (ISBN  80-7106-762) reflektují nutkavost „západních“ intelektuálů na svoji civilizaci kálet. Jejich povrchní kritiky a zlověstná proroctví (která se většinou nevyplní, a když, tak z jiných důvodů, než prorokovali, což jim však okruh obdivovatelů neumenší) se pak stávají municí odpůrců naší civilizace v jiných koutech světa. Ti si proti nám nic nemusejí vymýšlet, už jsme to za ně udělali sami, a stále v tom pokračujeme. Ano, i ze sebeobranných důvodů bychom se měli mít na pozoru, co to vlastně o sobě říkáme? Nečekat, že obměkčíme sebekritikou policajta nebo militantního odpůrce naší civilizace. Horší však je, že tyto zlověsti jsou pokřivené a neoprávněné. Jednostranně vypichují jen kritické momenty. Pak to vypadá, že zlo do světa přišlo se západní křesťanskou civilizací. Ne, nepopírám, že došlo ke zločinům a je silou této civilizace, že se nad tím umí zamyslet. Musím však popřít černobílou optiku, která z naší civilizace dělá temnou kaňku na tváři slunného, světlého světa. Pro nic menšího, než že to tak prostě není. A i v kajícnosti by měl člověk zůstat poctivý – kát se jen za to, za co doopravdy může. Žijeme ostatně v době restituční - oblíbeným sportem je žádat odškodnění za křivdy dávno minulé. Je zajímavé, že odškodnění se chce pouze po příslušnících euro-americké kultury. Ne proto, že by ve svých dějinách byla mimořádně agresivní, jak někteří tvrdí. Naopak. Ale jediná na to slyší.

Jaký smysl pro humor nám asi musejí přisuzovat třeba hrdé islámské civilizace je patrné z reakce islámského světa na události 11. 9. 2001. Kdyby něco podobného spáchal někdo z tzv. západního světa, cítili bychom se asi hrozně a velice se káli, neboť my se cítíme provinile i za humanitární pomoc jiným civilizacím. Vysvětlovali bychom, prosili za odpuštění. Diplomaté islámských států si však podávali kliky ministerstev zahraničí západních států za účelem jiným. Kdo tehdy sledoval tisk ví, že i americká média přes svůj sklon podléhat pouličním náladám, se mohla přetrhnout ve vysvětlování čtenářům, že podle činu jedné extrémistické formace nelze posuzovat celý islám. Objevily se i pokusy vysvětlit, čím si to USA zasloužily! Vinit z toho dokonce celou Bushovic rodinu! Ale islámští diplomaté žalovali na demokratické novináře pro údajné útoky na islám. A náš premiér jim servilně přislíbil, že všechno vyšetří. Neměl snad svodky z tisku? A co chtěl dělat, zavést cenzuru? Chvála bohu, později, když byli naši lékaři obviňováni, že popsali jakousi iráckou nemocnici arabskými (!) nápisy, hanobícími islám, už byli naši představitelé moudřejší, a když islámská diplomacie tlumočila „velkorysou“ nabídku svých vlád, že to nebudou vyšetřovat, pokud se za své lékaře naše vláda omluví, už je vykázali do patřičných mezí. Omluvit se by znamenalo toto obvinění uznat za oprávněné, a tím lékaře teprve předhodit lvům.

Pravou perverzi ochoty ke kajícnosti ovšem předvedl Josif Vissarionovič Stalin. Součástí jeho stranické politiky byly tzv. „čistky“. Terminologický zmatek ovšem vzniká tím, že si je mnozí, a to včetně odborníků, pletou s procesy. Při čistkách byl sice mimo jiné shromažďován materiál pro případné procesy, ale jedno a totéž to není. Oficiálně byly čistky projevem ochoty strany k sebekritice. Vždy nějaký významný člen (ovšem nižší kategorie) strany byl veřejně přede všemi zaměstnanci továren či kolchozů grilován. Čištěn nebyl jen on, ale i všichni shromáždění. Účast na čistkách byla povinná, zejména pro nečleny strany, neboť toto divadlo pořádala strana především pro nestraníky. Lidoví komisaři kromě čištěného kádra prověřovali i lidi v sále: kdo projevuje oportunismus tím, že se netáže, kdo se táže tak, že čištěnému jde po krku, nebo mu jde po krku málo? Každý musel být ve střehu, protože nikdo nevěděl, bude-li čištěný příště na koni či na šibenici. Kdo chce vědět, jak to fungovalo, odkazuji opět na dílo již zmíněné Hanah Arendtové, tentokrát PŮVOD TOTALITARISMU (ISBN 80-86005-13-5). Kdo chce znát konkrétní průběh, doporučuji mu knihu Jiřího Weila MOSKVA -HRANICE. Weil např. popisuje jak byl čištěn funkcionář, kterého za industrializace zverbovali, aby šel pracovat do průmyslu. Při čistce jej však donutili uznat, že za vlnu hladomoru mohou právě takoví, jako on, co si za industrializace odešli ze zemědělství „za lepším“. Propíraný na sebe musel kálet a doufat, že to strana ocení, což zpravidla udělala, ale jinak než si to představoval. Zůstal-li potom ještě naživu, ocitl se v sedmém nebi! A právě o to šlo – podusit. Jiným literárním uchopením tohoto fenoménu může být takový ZÁMEK nebo PROCES od Franze Kafky, muže, jehož dílo pomohlo fungování totalitních režimů pochopit právě Hanah Arendtové!

Tento zajímavý efekt má svůj rozměr jak systémový, tak i individuální. Jeho funkci rozkrývají František Koukolík a Jana Drtilová v knize VZPOURA DEPRIVANTŮ (ISBN 80-901776-8-9; 80-7262-410-5; 978-80-7262-410-2): „Nástrojem konformity se skupinovým schématem jsou pocity viny a zahanbení, které jsou na dociliě geneticky zřejmě nezávislé. Niterný pocit viny je nejúčinnější. Po vštípení pracuje automaticky. Jestliže bylo jeho vštěpování dostatečné, pak svému nositeli zabrání, aby ho nonkonformní myšlenky napadly byť v nejhlubším soukromí. Nebo mu zabrání, aby nápad přijal za vlastní a začal se podle nepovolených, a tedy abnormálních myšlenek chovat. Koho by smělo napadnout, že akce chystané světskou a duchovní elitou společnosti by mohly být zločinem?“ Taková kolektivně pěstovaná atmosféra pak přitahuje deviantní osobnosti, které se přímo vyžívají v pěstování pocitů provinění u druhých lidí. Vzhledem k tomu, že se v církvi sluší „uznat chybu“, či alespoň takzvaně „projevit ochotu k takovému uznání“, ten kdo kárá je vždy ve výhodě, zatímco ten, kdo by se nařčení bránil, už tím selhává. V církvi nejde velmi často o to, kdo co doopravdy provedl, ale „projevit ochotu“. Projevit ochotu však vždy znamená uznat chybu. A tak se stává snadno prostředím, v němž se mohou rozvíjet nejrůznější deviace, stávají se rejdištěm lidí s narušenou osobností, se sklonem organizovat druhé. Ti v ní pak mohou působit velmi úspěšně, zdánlivě dokonce velice prospěšně. Ale jen za tu cenu, že se jejich osobnostní deformace přenášejí na druhé. Namísto aby se v církvi uzdravovalo, dochází k mrzačení charakterů. Je jen velmi těžké odlišit toto konvenční „vyjadřování ochoty“, zavíjející člověka do pavoučích sítí deviantů, od opravdového pokání, které má moc uzdravovat! Oněm deviantům však rozhodně nejde o uzdravování, neboť zdravý, dospělý jedinec přestává být docilní a pro jejich působení použitelný. Záměrem deviantů proto musí vždy být udržování pocitu viny, dokonce jaksi frontálního pocitu viny, neboť ten tmelí kolektivy. Tito devianti jsou rozpoznatelní snadno, neboť individuální, racionálně myslící bytost považují za nebezpečnou. A právě takto, asertivně, je třeba na jejich pokusy o zlomení reagovat.

Theologie je již tisíc let postupně vytěsňována stále se specializujícími vědami z různých oblastí života. Reminiscence na dobu, kdy byla paní v domě, jí však ani v reformačním prostředí neopustilo. Lidé si ale nalézají na stále více otázek odpovědi i bez ní, mnohé si také přestali klást; marně jim je duchovní a misionáři podsouvají. Dnešní člověk je celkem vyrovnaný i se svojí smrtelností. Co mu nabídnout? Jako nejsnadnější „navazovací bod“ se vždy nabízely nějaké slabiny a nejistoty. Proto i mnohý pokus k oslovení (prvotnímu či průběžnému) bývá veden nějakým znejišťováním. Ale jak je to nepoctivé, to už odhalil svým podobenstvím o boxerském zápase DietrichBonhoeffer: „pravý hák: ‚jseš hříšník‘; levý hák: ‚Bůh ti odpustil‘“ a oslovený je KO a je to OK. Ovšem ještě jinou věcí je takový postup zhoubný: onen pocit hříšnosti se přesouvá do centra naší pozornosti, až se zdá, že celá křesťanská víra je vlastně jen o tom. Slabé víře pak pomáhá i hlubinná psychologie, která propátrá temné skuliny lidské duše. Hříšnost člověka může být považována za pozitivní fakt. Ale v tom podstatném nám žádná věda nepomůže. Tam zbývá víra, zůstává nejistota, a proto se utíkáme k tomu verifikovatelnějšímu. Někdy už pak ani (zvláště v sekularizované podobě) na zvěst o odpuštění a vzkříšení k novému životu nedojde, zůstane jen u škarohlídství za každou cenu.

Naše hříšnost či jakákoliv nespokojenost, špatný pocit z nás samotných, centrem víry nejsou. Je dokonce zhoubné pociťovat vinu za něco, co jsme reálně nemohli nijak ovlivnit, třeba pro historický odstup. Skutečným viníkům totiž zcizujeme jejich odpovědnost. Vlastně je obviňujeme, děláme se lepšími: oni organizovali křížové výpravy, ale my se za ně cítíme provinile; kdo je tady lepší? Každý si musíme nést před boží tvář to své (Jr 31, 29n; Ez 18, 2-4). Cítit se například vinen za otrokářství z dob osidlování Ameriky jen pro to, že jsme se shodou okolností narodili jako bílí, znamená přistupovat na tzv. „kolektivní vinu“, ačkoliv její známější varianty jsou pochopitelně stejně nepřijatelné.

III.

Někdy v roce 1942 napsal Markus Barth svoji první verzi později tlustšího spisu Das Abendmhal (Večeře Páně). Už tehdy si všímá jistého nadužívání kajícnosti v liturgii. Je samozřejmé, že píše na pozadí lutherské liturgie, kterou většina sborů ČCE neužívá. Volnější liturgická pravidla ČCE umožňují všelicos. Budeme-li ale pozorně sledovat průběh bohoslužeb na jakémkoliv sboru, zejména když součástí bude právě Večeře Páně, spolehlivě najdeme obdoby. Markus Barth lutherskou liturgii kritizuje právě za ono nadužívání: už úvodem před začátkem bohoslužeb sbor vyznává viny. Před přijímáním ovšem nanovo. Autor klade poťouchlou otázku, zda shromáždění stačili mezi tím tolik zhřešit, nebo to poprvé nemysleli vážně? I u nás se prakticky v každé modlitbě, v každé písni, ano i v samotném kázání kajeme! A před Večeří Páně znovu! Ještě horší však je, že to navozuje dojem hříchu jako vstupenky na bohoslužby, jinak by k modlitbám člověk mohl těžko říci své „Amen“. Skutečné pokání však předpokládá vůli ke změně. Ta se sice s největší pravděpodobností stoprocentně nepovede, kajícník však musí být otevřen úspěchu. Ví-li dopředu, že to za týden bude stejné, hřích se konzervuje. A on si nesmí myslet, že by se mohlo něco pohnout k lepšímu, jinak by nemohl na bohoslužby. Jsme tedy u logiky poťouchlého úšklebku z úvodu, který slavný dramatik vložil do úst Pukových. Vážně si můžeme myslet, že Bohu jde právě o tohle? Nemusí toho už mít trochu plné uši? Ano, mocní tohoto světa se nemohou nasytit pokory svých poddaných, když tito tlučou hlavami o zem, ale chceme opravdu s tím srovnávat Otce Ježíše Krista (Ř 8, 15; Fp 2, 6-11)?

Na prvém místě je třeba uvědomit si, co je vlastně zdrojem a cílem poznání Boží vůle. Primárním poselstvím není zvěst o naší hříšnosti. Pavel ve Fp 3, 4-11 vybočuje z probuzeneckého modelu obráceného hříšníka: není to člověk bezcílně bloumající od hříchu k neřesti – jeho „hříchem“ byla právě poctivá zbožnost. Poznání Ježíše jej ale ani nezdeptalo, že by dle zase romantického modelu odhalil pokrytectví své ctnostné zbožnosti, nýbrž poznal něco mnohem lepšího. A toto „mnohem lepší“ musí zůstat v centru pozornosti, ostatní je důsledek (Ga 2, 18). Hříšník by se neměl cpát na niku Krista, toho ukřižovaného.

Shrňme si to asi takto: pocit viny, který mi brání zastat se obětí zla, je falešný. Je únikem před odpovědností do pokory a sebeponižování. Falešná odpovědnost odvádí pozornost od skutečné. Neoprávněné přijímání odpovědnosti vyviňuje skutečného pachatele. Potřeba unést tuto situaci s relativně čistým svědomím pak vede k popírání, že tu nějací vinní doopravdy jsou. Nejsou oběti, jen viníci. Kdo pak volá, abychom se jej zastali, může počítat jen s přezíráním, nebude-li rovnou za svoji opovážlivost pokárán. Skutečné pokání se však pozná pávě podle toho, zda nás činí citlivějšími vůči zlu v tomto světě, nebo naše srdce opevňuje krunýřem falešného pocitu spoluviny, povinností dodržovat omertu.

A tak máme-li nutkání přijmout ukvapeně za něco odpovědnost, je namístě položit si nejen otázku, zda jsme se doopravdy provinili, jak a čím, ale i tu, zda přijetím sofistikované odpovědnosti neuhýbáme před něčím méně sofistikovaným, zato těžším? Je-li přijetí globální odpovědnosti snadnější, možná i povznášející, nežli změnit něco na každodenních banalitách, mějme se na pozoru. Něco není v pořádku.

Už Starý zákon samozřejmě reflektuje přepjatou, proto tedy neúčinnou pokoru (Iz 58, 5-7). Pravost pokání nepotvrzuje stupeň našeho sebeponížení. Smyslem pokání je ostatně pozvednutí hlavy, povstání z prachu a hnoje, ne rochnění se v něm. Přesto jsem už slyšel několik kázání na Oz 6, 1-3, jejichž autoři si nevšimli, že je to ironie (Oz 6, 4), brali to jako doporučení: ano, když ukážeme smutné oči, Bůh nám všechno odpustí. On to tak má rád …. Vede to pak k tomu, že je za čestné považováno přijmout jakákoliv obvinění, za nečestnou obrana. Ale tady by nám propadl spravedlivý Jób. A on skutečně propadá, tedy v očích svých přátel. Čteme-li, jak jej poučují jeho přátelé o jeho hříšnosti, může se nám zdát, že slyšíme mnohá pastorační působení našich pastýřů, ohlasy mnohých kázání či napomínání. Dokonce možná tito chlapi vykrádají naše vlastní myšlenky! Ano Jób bude skutečně i Bohem pokárán za lpění na své spravedlnosti, ale jeho kritici nedostanou zapravdu. Naopak! Oni jsou skutečnými hříšníky, neboť svědčili proti Jóbovi křivě. Jób ostatně není „samospravedlivý“, oblíbený slaměný panák, do kterého se trefují mnohá kázání. Chová se však asertivně (nezaměňovat asertivitu s drzostí!): nepřijímá obvinění o nichž ví, že jsou lichá. Nevyjde z toho čistý, ale autentický. Pokání je falešné, je-li zbrklým únikem před konfrontací s vlastní vinou do viny nevlastní, třeba honosnější, ale stereotypní.

Smyslem bohoslužby je člověka uzdravit (L13, 10-17), ne jej posadit na zadek; postavit na vlastní nohy (Mk 10, 49n), ne jej přimrazit k zemi (Mk 10, 48a); přivést ke zralosti a dospělosti (J9, 21b), nikoliv jej udržovat v ideologickém statusu hříšníka (Ga 4, 6n; Kol 2, 18). Pravé pokání činí člověka citlivějším vůči zlu a utrpení ve světě. Kajícník se nestará jen o to, jak jako hříšník projde do bran Království božího, nýbrž jak toto království neznečistit. Nemůže mlčet ke zlu páchanému druhými lidmi, neboť je to zlo páchané na jiných druhých lidech, nemůže přijmout žádnou zásadu omerty. Kajícník nepláče, nebije se okázale v prsa, ale proměňuje se (Ř 12, 1n), proměňuje i svět okolo sebe, to je pravé pokání. Nevyhýbá se, stejně jako arcihříšník Pavel, působení na druhé lidi. Obsahem církevního působení musí být především posila k „chození v novotě života“. Aby pokání zůstalo pokáním, musíme mít odvahu nepřijímat falešné pobídky k pocitům provinění (Mt 12, 7). Musíme trvat na tom, aby ten, kdo obviňuje (karatel, který mluví přímo na nás, nebo kazatel, který mluví frontálně, neadresně), svá obvinění také doložil, abychom je mohli přijmout za vlastní. Je-li tato cesta složitější, než prostě vinu přijmout a mít pokoj, je na místě nebát se a nekát …

(Jakub Dvořák)



1 Abych nebyl nespravedlivý, dnes, tedy 1. 8. 2010 jsem měl to potěšení vyslechnout kázání z téže knihy z Gn 8,15-22, a to mi přišlo zase až nadprůměrně dobré.


2021-03-03

Panoptikum

 Je moudré o tom psát? Mnohý by raději „moudře“ pomlčel, tolerantní vůči lidským slabostem. Avšak zamlčování a popírání nepřináší žádné poučení. Rozhodně to nemá nic společného s odpuštěním. Možná budu osočen ze zlomyslnosti, ne-li z něčeho horšího, domnívám se však, že je užitečné pohledět pravdě do očí. Pravdě o tom, co jsou faráři ČCE zač. Já jí jako farář bohužel pohledět do očí musel. To, co popíši, je jen zlomek skutečnosti, a to ještě většinou ten humornější. I tak je to ale spíš smutné. Tento esej jsem začal psát ještě jako člen a farář této církve. Protože se mi v ní postupně začaly uzavírat všechny dveře, logickým krokem byl můj odchod z celé církve. Práci na článku jsem neměl dokončenou a zdálo se, že to tak zůstane. Je nabíledni, že mohu být osočen, že se tím článkem své bývalé církvi mstím. I s tím rizikem jsem se nakonec do jeho dokončení pustil, protože nejde o pomstu, nýbrž diagnózu, která je předpokladem určení správné terapie. Dovedu si představit, že budu překřikován tím, že jsou i skvělí bratři a sestry faráři, že já vidím (jedním z neduhů ČCE a křesťanstva vůbec je záliba v takovýchto obrazech) „tmavou skvrnu na bílém poli,“ ačkoliv to bílé pole je podstatně větší, než ta malá skvrnka. Ale kde klíčí rakovina, tam jsou druhým krokem metastázy, a já už bych to tak nebagatelizoval. Třeba se stane zázrak, a najdou se i v ČCE uši k slyšení, mezi nimiž sídlí moudrost, aby pochopila, k čemu je takový esej dobrý.

Kousek za Cínovcem je v Krušných horách ztracená saská vesnička Johnsbach. V sedmdesátých letech minulého století zde lutheránům vyhořel kostel a měl být stržen. Ale nadšení místních vedlo ke vzkříšení, ovšem modernizačnímu vzkříšení, tohoto objektu z popela. Ze zvonů sice zbylo jen pár střepů dnes zasazených do omítky ve vstupu, dochovala se ale autentická nahrávka, kterou tam dnes několikrát denně pouštějí. Zvon bez rozeznění a dozvuků působí sice přízračně, ale i tak dobré. Vnější plášť zůstal původní, chrámová prostora však byla vyplněna patry – v podkroví je dnes bohoslužebný sál, pod ním mnoho všelijakých účelových místností a kuchyněk. Kolem kostela stojí dvě staré hrázděné fary. Jedna funguje jako fara dál, ta blíže hřbitovu byla postupně přestavována na rekreační objekt pro východoněmecké faráře, uvězněné v železné oponě. Ale dříve, než se projekt plně realizoval, ta opona padla, s ní i pověstná východoněmecká zeď, a tak faráři vystřelili do celého, dříve zapovězeného, západního světa: teplejší a slanější moře než Balt, Alpy, Izrael, Thaisko … Co teď ale s Johnsbachem a dalšími podobnými objekty na území Německa, demokratického jen oficiálním názvem? Protože jsou němečtí faráři v podstatě hodní, udělali fond pro své české, českobratrské kolegy, a nabídli jim rekreaci i s kapesným. Řekněte však Čechovi, že mu dáte rekreaci v Krušných horách! Z toho bude celý nakřivo. My tehdy v devadesátých letech bydleli pod horami Orlickými. Ale ani ty Krušné nejsou tak špatné, nebýt snad vybydlených Teplic a okolí či cest roubených bordely a dospělými i nedospělými prostitutkami. Za hranicemi jsou ale přeci jen hezčí. Málo kdo o tom u nás ví. A tak, zatímco se vytvořila čekací listina na Rujánu, Synodní rada prosila faráře, aby někdo jel i do toho Johnsbachu, abychom Němce neurazili. Tak jsem se tam s rodinou dostal třikrát i já. A právě zde jsem několikrát narazil na prapodivnou povahu svých kolegů.

Když jsme tam přijeli poprvé, objekt se prakticky dostavoval. Jen dva pokoje byly funkční a jen v jednom byla kuchyňka. Češi se často Němcům posmívají pro jejich akurátnost, ale ona svůj smysl má. Na českobratrském faráři, naprosto nezvyklém dodržovat jakékoliv řády, boží i lidské, si však zuby vylámala. Německá strana trvala přesně na tom, aby pozvaní v den příjezdu přijeli, aby přijely ty osoby, které byly ohlášeny, a ne někdo jiný, víc nebo míň. A také, aby přesně v den odjezdu odjely, ani dřív, ani později. Hostitelé chtěli čas na přípravu ubytování pro nový turnus. Ale právě to je něco, co rozum průměrného českobratrského faráře nikdy nepochopí. Musím zmínit ještě jednu okolnost, která je sice soukromá, ale sehrála v tom jistou roli: moje žena nevidí. Na nové prostředí si musí zvykat a není dobré v něm cokoliv moc měnit. Němci to věděli a byli na nás připravení: měli pro nás pokoj s kuchyňkou a vlastním sprchovým koutem. Ale bohužel, vše sklaplo arogancí českobratrského faráře a jeho rodiny, kteří tam byli před námi.

Tento kolega prostě oznámil správcovým, že se jim tam líbí, proto si pobyt o pár dní protáhnou. Víc s nimi odmítal komunikovat – „zde stojím, nemohu jinak“. Ani náš příjezd a zjištění, že už tam žádné volné kapacity pro nás nejsou, jej neobměkčili. Správcová nám nakonec v rozpacích na ty dva dny ustlala pár postelí v rozestavěném pokoji bez zázemí se společným WC na patře a s tím, že vařit si můžeme v kostele. Snad jen totální blbec, jako onen farář a jeho rodina nepochopí, co svojí arogancí způsobí nevidomé ženě, která kvůli vaření i jiným každodenním nutričním potřebám musí jít přes farní dvůr, prokličkovat krchov do kostela a tamní chodby. Ale mělo být hůř: „klíč najdete na …“, řekla správcová, ale její zrak uvíznul na prázdném hřebíku. Teprve dalším decentním vyšetřováním se podařilo zjistit, že klíč stopila opět rodina onoho faráře a zabrala i společné prostory. Klíč dlouho odmítali vydat: „ale my tam máme náááááááááástroj,“ vypískla příšernou fistulí paní farářová, vlastně též farářka. Do rozumné řeči z jazyka píšťaly parní lokomotivy převedeno to znamenalo, že ta banda sobců měla dceru studující na konzervatoři. Posílali jí cvičit na housle do jedné z oněch mnoha místností v kostelním přízemí, a kvůli tomu zatarasili přístup všem ostatním do celého objektu! Po mnohých diskusích nám naštvaný farář prásknul klíčem do ruky, ale jeho skvav nás při prvním vaření hlídala, zda jim snad „náááááááááástroj“ nepřimícháme do polívky. Chtěli jsme se obrátit na podpatku a vrátit domů, ale soucit se správcovou, evidentně zaskočenou chováním českého faráře, nás přiměl strpět i pár dní provizoria.

S arogancí a sebestředností farářstva jsem se pak setkával mnohokrát a mnohými způsoby i jinak a jinde. Bylo to extrémní vědomí vlastních, často domnělých práv, neschopnost empatie, bohorovné ignorování všech vlastních závazků a ohledů na druhé, neschopnost komunikace. Prostě, když chci, tak udělám, lidi ať se jdou klouzat. Ale v kontextu s německou přesností to obzvlášť tlouklo do očí. Při druhé návštěvě téhož objektu se nám správcová pochlubila, jak práce pokročily: skoro každý pokoj už svoji kuchyni má, navíc přímo v budově je společná prostora, vybavená sporákem se sklokeramickou deskou! Já vím, dnes to má skoro každý, ale tenkrát to i v Německu bylo něco výjimečného. Pak ale nastal trapas, když nám začala obšírně, jako kdybychom přišli odněkud z buše, vysvětlovat, že jsou na čištění této plotny jen speciální přípravky. My takový sporák doma neměli. Jednak nám nevyhovuje, ale je to pro nás i dost drahé. Neznamená to ovšem, že bychom nevěděli, o co jde, a jak se s tím zachází. Ale urazit jsme se nemohli, protože jsme nakonec zjistili, že farářská rodina z ČCE, která tam byla před námi, jim to vše sice odkývala, avšak stejně jim vydrbali desku obyčejným brusným práškem, takže díky našim farářům to byl vlastně už druhý takový sporák, kterým si objekt vybavili. Je sice pravda, že jejich předkové spískali dvě světové války. Přesto si ale myslím, že takové peklo, jako je spolupráce s ČCE, si ti Němci určitě nezasloužili.

Poslední návštěva byla také zajímavá, ačkoliv jsme díky práci ÚCK měli tentokrát k dispozici objekt celý. Ale nebylo to jejich dobrotou, nýbrž bordelem, který tam panuje. Opět jsme byli pozváni dvě farářské rodiny do Johnsbachu. S tou druhou jsme se znali už zdávna, ale neviděli jsme se dlouho, takže jsme se těšili, že se zase setkáme. Přijeli jsme tam však sami, navíc neočekáváni, protože ÚCK naši dovolenou zrušila! Nakonec se ukázalo, že se ta druhá rodina hlásila na úplně jiný termín, ale ÚCK jim to bez vzájemné domluvy změnila. Jim se to nehodilo, protože v době termínu, který jim přidělili, měli nějakou významnou sborovou akci. Proto ten pobyt zrušili. Jenomže nějaká skopová hlava na ÚCK to u Němců zrušila nám, takže ti zas čekali tu druhou rodinu. Našim příjezdem byli zaskočeni. Není dobré dělat Němcům v jejich organizaci chaos. Chaos je však podstatou ČCE, vždyť zejména duchovenstvo této církve si permanentním porušováním všech pravidel potvrzuje svůj pocit výjimečné osobnosti, geniality a nezávislosti. Nakonec to i Němci nějak skousli. Jenže pak se množily potupné přípisy německé strany na ÚCK, v nichž se zdůrazňovaly věci samozřejmé pro lidi slušné, pro duchovenstvo ČCE však zcela nepochopitelné. Jednoduše řečeno, že řády a dohody se mají respektovat. Ne, že se něco ujedná, a lidi si udělají, co je právě napadne. Takhle jeden z farářů Němce zaskočil i tím, že místo se členy rodiny tam dorazil s mládeží ze svého sboru, jindy se tam střídaly osoby z celé širší rodiny farářovy. Vztah duchovenstva ČCE k řádům lze ilustrovat na zážitku z jednoho konventu, kde jsme projednávali změnu znění jednoho článku v Církevních řádech. Vzal jsem si slovo a pokusil se konventuálům vysvětlit nesmyslnost této úpravy, do jakých neřešitelných situací by nás to dostalo. Po mně se přihlásil jeden kazatel a řekl: „on to Kuba moc komplikuje. Když to tam v tý Praze chtěj mít, tak jim to odhlasujme. Stejně si budeme dál dělat každý to, na co jsme zvyklí“. A odhlasovali.

S podivným myšlením ČCE, ÚCK zvlášť, jsem byl konfrontován i jindy, když jsme na fary dostali seznam různých konferencí, na které bychom se mohli hlásit. Většinou jdou takové informace tajnými cestičkami, takže jsou faráři, kteří jsou na konferencích víc než na sboru, ale asi o tyto konkrétně zájem nebyl. Snad proto byly nabídnuty veřejně. Jedna, na níž měl být autor novozákonních komentářů, který na mě působil velmi svěže, by mě i lákala. Proto jsem si na SR (tehdy ještě elektronická komunikace byla v plenkách, takže to šlo klasickou cestou, jistá zdlouhavost tudíž byla pochopitelná) napsal o bližší informace. Po drahné době mi přišel dopis, že žádné nemají, až budou mít, že mi je pošlou, ale zatím to berou, jako že jsem se přihlásil. Nepřihlásil, ale s tím, že věci jsou chápány jinak, se člověk v ČCE po čase nutně smíří, i když to správně není. Za pár měsíců mi přišel štos brožur, z nichž jsem vyrozuměl, že částka v DM, kterou bych musel vydat ne jen na pobyt a stravu, ale i na účastnický poplatek, je pro mě, s polovičním platem faráře a polovičním platem učitele, astronomická. Okamžitě jsem na SR napsal, že to ruším, aby to mohli včas nabídnout někomu zazobanějšímu. Měsíce žádná reakce, když tu mi najednou volá jedna farářka, že dostala ze SR zprávu, že my dva máme jet spolu na tu konferenci, že bychom se měli domluvit na společné cestě, aby to bylo levnější. Poněkud zaskočen tím, že mé odřeknutí nevzali na vědomí, i tím, že někdo mi s někým organizuje život, aniž by dal vědět i mně, jsem jí vysvětlil, že jsem to již dávno zrušil, nemaje peněz. Upřímně udivena mi řekla, že ona je také nemá. Vždycky parta farářů od nás jezdí na tyto konference. Ano, něco o nákladech a poplatcích se tam plká, ale oni vždy jedou bez peněz a „vono to nějak vždycky dopadne“. Věta „vono to nějak vždycky dopadne“ by vůbec měla být napsána na synodněseniorském řetězu, místo onoho „sapere, agere, locqui“. Je to skutečně jediný princip, který život v ČCE řídí.

Stupidita se táhne jako nit osudu všemi orgány ČCE. Po nástupu na bohuslavický sbor jsem musel hned vyřešit objednávku Evangelických kalendářů a Čtení na každý den. Ověřil jsem zájem, sepsal objednávku, a v tabulce Kalichem samým zaslaného formuláře zaškrtl, že si přejeme zásilku zaslat poštou na dobírku. Asi za čtvrt roku telefonát z Kalicha:

Kalich:      „Dobrý den, tak zpracováváme tu vaši objednávku EK a NKD“ řekl kdosi nepředstavený, jako by mě právě nachytal na farských švestkách, ale na úplně jiné faře.

Já:             „Není něco v pořádku?“

Kalich:      „Ne, všechno v pořádku. Jen, že vy tam máte zaškrtnuto, že to chcete na dobírku.“

Já:             „No, vždyť to máte v nabídce. Je v tom nějaký problém?“

Kalich:      „Ne, vůbec. Já jen, že faráři si to normálně vyzvedávají osobně.“

Já:             „To je možné, ale já to chci na dobírku. Nepojedu do Prahy jen kvůli tomu přece.“

Kalich:      „Ale faráři si to vždycky vyzvedávají.“

Já:             „To snad není povinnost. Nemohu mařit čas cestami do Prahy kvůli balíčku. Proč mi voláte?“

Kalich:      „Vy to fakt chcete poslat?“

Já:             „No ano. Jasně jsem to zaškrtnul podle vaší nabídky, tak proč je v tom problém?“

Kalich:      „Není, jen vám budeme muset zaúčtovat poštovné a balné.“

Vylekal jsem se, o jak horentní kapitál svojí neochotou cestovat připravím sbor?

Kalich:      „34,- Kč.“

Já:             „Víte, že celá cesta do Prahy by mě vyšla minimálně na šest stovek a jeden pracovní den ztracený?“

Kalich:      „Tak vy si proto fakt nepřijedete?“

Já:             „NE!“ (dodatek „ty debile“ jsem raději spolknul).

Později jsem jednomu farářovi z nejmenovaného moravského seniorátu Kalich pochválil, jak hodní jsou, že tam už zaměstnávají i mentálně retardované. On mi na to ale řekl, že u nich v seniorátu je to normální postup: farář v neděli odkáže, hupne do auta, během týdne, kdy zruší biblické apod., nebo tím pověří kde koho, prokličkuje pracovní týden republikou, ponavštěvuje své známé faráře, přespí u nich na farách, dorazí do Prahy, kde si vyřídí své soukromé záležitosti, pak zajde třeba do Kalicha, koupí nějakou knihu, tu dá do sborové knihovny a tím se mu z toho stane služební cesta, kterou si celou nechá proplatit. V sobotu dorazí domů, nadlábne se, přes noc spíchne kázání a druhý den se jede nanovo. „Přezaměstnanost“ mnohých farářů, jak jsem se později přesvědčil, skutečně spočívá v takovém neprůhledném přesouvání se z místa na místo za nejasnými cíli. Kdo ví, zda při „služební cestě“ od fary k faře, neřešil s kolegy spásu veškerenstva? Často farář neprchá jen před svojí skutečnou prací, ale i před vlastní rodinou. Z knihy bohoslužeb jednoho sboru jsem zjistil, že místní farářka, aniž by byla ze služby uvolněna, nekázala jeden rok vůbec, zato tam kázal kde kdo, včetně jejího nevěřícího manžela, studentů bohosloví prvního ročníku, kteří ani nemají oprávnění, a další a další. Chtějme pak po farářích, aby chápali, že dělají něco špatného! Pro ně je porušování všech pravidel druhou přirozeností. Vyzvednutí balíčku v Kalichu je dobrou záminkou pro soukromý výlet do hlavního města až z východní periferie republiky za sborové peníze. Farář, který blahosklonně nevyužije dobré sítě pošt v ČR, se jeví jako čipera, nikoho ani nenapadne, zda nemrhá penězi i časem, který mohl být využit lépe. Či spíše už nikomu ani na faře nechybí, možná ani své rodině. Tato úchylka už se stala v církvi normou, racionální řešení tudíž i pracovníka Kalichu zjevně vykolejilo. A já jsem svojí nezkušeností naboural jeden z významných principů této církve. Jako i několikrát později jsem ukázal, že se to dá dělat i jinak, rozumněji a bez podvodů.

Ostatně v dobách, kdy jsem na půl úvazku farářoval a na půl úvazku učil, mi někteří kolegové vyčítali, že nejezdím na lednové farářské kursy. Těžko jsem jim vysvětloval, že se nemohu utrhnout z výuky, že učení není jako jiná zaměstnání, že ve školním roce si nemůžeme brát volno jen tak, musíme odučit hodiny a zvládnout tematické plány, takže ani dobrá vůle vedení školy by na tom nic nezměnila. Na to mi jeden naprosto bezelstně řekl: „a kdyby ses dohodl se žáky, že tam budou ticho, tak si nikdo tvé nepřítomnosti nevšimne.“ Nevím, zda to byl projev jeho pohrdání mou prací, jako učitele, nebo zda je to projev toho, jak faráři přistupují k práci vůbec, především své vlastní? Kdo ví?

Na jednom sboru přijali mladého faráře s očekáváním, jak už tak živý sbor rozpumpuje. První problém ale nastal s vyučováním náboženství, které tam mělo tak bytelnou tradici, že fungovalo i za komunistů. Při příjímacích pohovorech sice neřekl nic, ale pak jim odmítl vyučovat, neboť je prý odpůrcem vyučování náboženství na školách. Nic proti, ale pak tam neměl vůbec nastoupit. Jenomže byl patrně odpůrcem i jiných aktivit sboru, jako jsou biblické, protože rušil postupně všechno, co na sboru fungovalo, a to proto, že neměl čas. Mimo to se zamiloval do 300 km vzdáleného děvčete a musel u něj přes týden pobývat, což kupodivu starší pochopili a se zaťatými zuby mu to pěstování nového vztahu tolerovali. V jakém jiném zaměstnání se člověku tohle povede? Avšak milý farář, nejen, že nebyl vyhozen, dokonce snadno sehnal farářský post v místě bydliště nevěsty, a tak svému původnímu sboru ukázal nečekaně paty. Nikdo se nad jeho pracovní morálkou nepozastavil. Není farář na sboru nakonec skutečně zbytečný?

Zažil jsem i seniorátního faráře, který si našel nějaké školení v zahraničí, svého seniora však neinformoval a zmizel. Teprve po návratu o tom sepsal zprávu seniorátnímu výboru, ale s tím, že to byla vlastně služební cesta, že byl tudíž celý týden 24 hodin denně v práci, takže má přesčasy, napracováno, a tudíž nárok na dovolenou navíc, kterou si okamžitě vybírá, a veškeré náklady si dal proplatit. A výbor na to kývnul. Nikdo se neptal, kdo ho na tu údajně služební cestu vyslal, v čem se tam školil, nic! U každého normálního zaměstnavatele by spíš dostal vyhazov.

Jiný farář – mimoň, měl vážný problém na staršovstvu a byl schopný věnovat jeho řešení i hodinu z každé schůze. Městské fary bývají oázou venkovské idyly. Ale tráva a keře něco chtějí, aby neutekli až do města. Farář však, ještě k tomu ThDr., by byl nerad, aby jej, světce, viděli z okolních domů se sekačkou a hráběmi, ač jinak zdravý jako tuřín. Museli proto sestavit služby ze členů sboru, především starších. Ale ouha! Někteří z nich byli MUDr., jiní Ing., další měli tituly méně známé, nebo vůbec žádné. Farář nebyl s to sestavit jejich seznam na nástěnku, protože nevěděl, má-li uvádět jména i s tituly, nebo bez? Starší i další členové sboru mu stále říkali, že je jim to jedno, ale místo, aby se schůze věnovaly důležitým věcem, stále se vracel k této otázce. Když mu řekli, aby je tam neuváděl, řešil, zda se otitulovaní nebudou zlobit. Když mu řekli, ať je tam dá, prudil s tím, že to těm neotitulovaným bude třeba líto. Tím byla činnost staršovstva dokonale paralyzována.

Už za První republiky československé se jeden podnikavý kurátor zbavil nepotřebného pozemku tím, že jej laskavě daroval svému sboru na stavbu nové modlitebny s farou. Šlo o mokřinu, takže tam byla stavební uzávěra, ale s tím si dobrý evangelík hlavu neláme – korupce kvetla i za Masaryka: postavit modlitebnu v močále bez povolení a dodatečně to zlegalizovat, nebyl ani tehdy problém. Dnes už trochu je, protože se mezi tím objevila i ekologie či ekosystém, a i takto málo bonitní pozemky získaly jistou hodnotu. Všichni, kdo faru obývali, byli potrestáni za kurátorův hřích nemocemi, bodavým hmyzem, houbou; sbor musel neustále udržovat sborový dům nastojato, protože se permanentně propadal. Poslední duchovenská osoba, která tam sloužila, si k ní však chtěla ještě přistavět garáž. Potomci oněch prvorepublikových hříšníků jí to ale nedovolili i s poukazem, že ani stavební povolení by nezískali. Tak si jí ona osoba postavila sama, bez povolení vlastníka i úřadů. Navíc měla tu drzost chtít po sboru proplacení! Ne jen, že částka, kterou žádala, byla přemrštěná, ale dovolil by si to normální člověk? A přece polovina farářů seniorátu se kolegy zastávala, že by mu to sbor měl proplatit: „vždyť přístavba, ač nezákonná, nemovitost zhodnotila“. Sbor byl tedy bombardován zlobnými dopisy úřadů, aby na vlastní náklady odstranil černou stavbu, sbor to chtěl po kazateli, a kazatel a jeho kámoši po nich, aby mu uhradili náklady se stavbou spojené.

Nakonec oné osobě setnula vaz jiná kulišárna. Několik farářů seniorátu se specializovalo na dojení německých partnerských sborů. Někdy měli tu drzost žádat příspěvky i na soukromé nákupy. Tento byl jedním z nich: jak se na sboru něco nevedlo, už smolil dopis do Německa. Starším namluvil, že sbor nemůže mít devizový účet, on ale má soukromý, dary se pošlou na něj a on sboru vše poctivě odevzdá. Po čase však pojal potřebu zavézt do Němec děkovnou delegaci. Podcenil přitom protektorátní vzdělání svých ovec. Ty brzy zjistily, že Němci hovoří o dvojnásobné částce, než jaká byla sboru odevzdána. Kazatel napřed tvrdil, že druhá půlka daru byla osobním darem německého kolegy jemu, ale to mu nespolkli. Nakonec 90% daru sboru vydal, zbytek si nechal, že prý je na to zákon, že jako sprostředkovateli mu náleží 10% daru.

Setnulo vaz? Ale kdeže. Sbor musel opustit. Dodnes si nepřipouští, a mnoho kolegů s ním, že by udělal něco špatného. Důvodem jeho odchodu ze sboru byla prý závist staršovstva, které mu nepřálo jeho misijní úspěchy. Přešel jen na jiný sbor, sbor, který si ho podle jeho mínění zaslouží víc.

Řeklo by se, že v ČCE působí jako faráři samí zloději a podvodníci. Ale je to trochu jinak. Řekl bych, že jde jenom o pozměněné myšlení, o deformované mozky. I když kradou, smilní, časem se možná dočkáme i vražd, upřímně nechápou, že dělají něco špatného. Komunistický, atheistický stát vzal do svých rukou financování duchovenstva, osoboval si za to právo zasahovat do duchovního života církví. Farářům žádný jiný legální příjem neumožňoval, ale to, co jim platil, nebylo k životu. Sbory proto nechávaly farářům prostor pro „přivýdělek“. V krizové situaci, jako je válka, živelná katastrofa, nebo represivní režim, lze určité výjimky z morálky připustit. Ale 1. 1. 1990 mělo to vše skončit. Člověk by čekal, že by to především faráři měli pochopit, že je musela celá ta situace morálně deprivovat. Ale ono to pokračovalo dál, přenášelo se to i na ty, kteří ani za komunismu nepůsobili. Z přiživování se stal služební požitek. Zdá se, že se komunistům podařilo duchovenstvo zlomit především morálně. Podvádělo se ovšem i dřív. Leccos může být způsobeno i tím, že mnozí faráři jsou dětmi farářů, po generace jejich rod vyrůstal na farách a rozdíl mezi soukromým a sborovým majetkem se jim rozmyl. Bez potíží, zejména mravních, kradou, ale nejsou si toho vědomi.

Farář ani jeho rodina by neměli mít vliv na finance sboru. Přesto na mnoha sborech pokladnu spravuje farář a jeho rodina. Několikrát jsem slyšel o farářích, kteří svůj nástup na sbor podmiňují tím, že oni budou spravovat finance. Není to jen ziskuchtivost; nezřídka je za tím farářova představa, že jen on to zvládne správně. Ačkoliv je to v rozporu se zákony i Řády církve, vždy to projde. Na jednom takovém sboru, bohatém na finance i lidi, mezi kterými se našlo rozhodně víc cifršpionů z profese, než aby musela účetnictví a finance spravovat jeho žena, takového faráře měli. Sbor byl hrdý, že vždy vede v celocírkevních charitativních sbírkách. Při jedené takové velevýznamné sledovali starší přehledy jako výsledky olympiády. Ale jejich sbor měl stále rovnou nulu! Začali po tom pátrat. Nakonec se ukázalo, že výsledek sbírky si farář uložil na soukromý termínovaný vklad se čtvrtletou výpovědní lhůtou. Je to dokonce zákonem popsaný trestný čin, ale farář nechápal, co provedl. Vždyť ty tři měsíce jsou ještě v normě do odevzdání sbírky, tak co by si nenechal naběhnout úroky? Výnos sbírky pak přece poctivě odevzdá. Brzy na to musel do penze a tiše se to sprovodilo ze světa. Za pár let se ale objevil v jednom pohraničním sboru a žádal místního faráře o soukromé bohoslužby. V ČCE je to poněkud neobvyklá žádost. Nakonec se ukázalo, že se v onom městě v jednom hotelu sešla mezinárodní skupinka zástupců církevních charitativních organizací. Onen farář na ní zastupoval Diakonii ČCE. Celé to bylo tajemné. Místní farář privátní bohoslužby odmítl, ale pozval je na řádné bohoslužby k sobě do sboru. To ten druhý zásadně nechtěl. Vůbec bylo zřejmé, že se o konání tohoto jednání nemá pokud možno vědět, jenomže německá delegace trvala na bohoslužbách. Později se podařilo zjistit, že tam šlo především o financování těchto organizací, a ten podivný farář byl pověřen z Němců něco pro Diakonii vyzuzat. Místní farář byl dokonce v radě Diakonie, že tam tento kolega působí však ani on nevěděl. Začal po tom pátrat, ale ředitel Diakonie věděl jen, že Diakonie nějaký odbor pro zahraniční styky má, že ho tamten farář vede, čím přesně se zabývá a co se v něm děje, však sám nevěděl! I to je pro ČCE příznačné: všudypřítomné tajnůstkaření. Všechno se tají, nikdo neví, proč, ani před kým.

Faráři na sebe dělají často ramena, víc než v jiných oborech, předně v tomto je to ale obzvlášť smutné. ČCE bývá charakterizována, jako církev, která dbá na vzdělání. Snad to byla někdy pravda, ale touto dobou je to už minulost. Faráři musejí mít sice vysokoškolské vzdělání, fakticky na něj hned v prvním roce služby zapomenou. Někteří studovali se zájmem, ale nemalá část šla fakultu jen „udělat“. Třeba se ctí, třeba s vyznamenáním, ale nic víc. ČCE často zdůrazňuje, že její faráři umějí hebrejštinu a řečtinu, ale je to fikce. Fakticky si tak maximálně „ozvláštní“ kázání tím, že občas prohlásí, že něco se hebrejsky či řecky řekne tak a tak, aniž by bylo řečeno, proč je to důležité. Ne jen, že neumějí takovou znalost při studiu bible používat, ale farář, který tyto jazyky hned v prvním roce služby nezapomene, je pro své kolegy podezřelý. Mnoho farářů skutečně ani bibli nezná. Setkal jsem se dokonce s tím, že jeden farář prohlašoval, že určité biblické knihy nikdy nečetl a číst nebude, protože se obává, že by mu jeho pojetí víry zkomplikovaly. Ovšem jistý bohoslovec to dotáhl i na doktorát prací o Janově evangeliu. Prošlo mu to, přesto, že byla plná nesmyslů. Když jsem se ho ptal, jak k takovým věcem došel, přiznal, že Janovo evangelium nikdy nečetl, jen knihy o něm. To prý stačí. Ostatně ještě se zmíním o tom, že v ČCE se běžně podvádí, a to už při studiu na bohoslovecké fakultě. V roce 2016 se naopak doktorát z theologie stal důvodem k odmítnutí bohoslovce, jako kazatele ČCE, prý (jak mu synodní senior Ženatý odsekl) „k čemu ti bude na sboru doktorát“. A přece je požadavku vzdělanosti alespoň využíváno k vzájemnému znejišťování.

Když píši tyto smutné vzpomínky, nemohu nevzpomenout na faráře, kterého si jinak vážím a měl jsem ho rád. Rozhodně lze říct, že jemu ČCE v životě ublížila moc, víc, než mně, přesto v ní na rozdíl ode mě vydržel. Byl i profesorem jedné západní bohoslovecké fakulty, když v ČSSR upadl jako chartista v nemilost. Měl jisté vědecké ambice, nepochybně i schopnosti. Ale i s ním jsem zažil trapas, jaký je pro ČCE dost typický. Náhodou se mi objevil jednu neděli pod kazatelnou, když jsem v kázání odmítl jedno oblíbené stereotypní theologické klišé. Po kázání si se mnou chtěl promluvit. Samozřejmě jsme ho i s jeho manželkou pozvali na kafe na faru. Obecně mé kázání pochválil, ale v tom odmítnutí onoho stereotypu se prý mýlím, a on mi to dokáže, ať mu prý podám řecký text nového zákona.

Tady musím trochu odbočit. V Čechách byli bohoslovci na fakultě, zejména v době komunismu, kdy byly tyto texty nedostupné, vybavováni vydáním Nestle-Aland 26. V době, kdy mi začal trochu haprovat zrak, mi profesor Petr Pokorný sehnal úplně jiné vydání, GNT 4 – modernější, hlavní text v podstatě odpovídal šestadvacítce, v textově kritickém aparátu měl však jen menší odchylky, zato víc odkazů na citace v církevních otcích, vyznačen stupeň jistoty rekonstrukce, hlavně ale překladatelské poznámky. Tou dobou jsem se totiž překladatelstvím zabýval. Mimo to mělo toto vydání větší formát, tudíž i písmo. Ale jinak šlo o plnohodnotný, vědecky rekonstruovaný text řeckého nového zákona. Na rozdíl od drobné, kapesní šestadvacítky, většinou modrošedé, měl ovšem tmavě červené desky, čímž mohl mírně připomínat jedno vydání Českého ekumenického překladu, které se mi nikdy nedostalo do rukou. Překlad nejrozšířenější, ale také má mnoho odpůrců. Onoho faráře to však mírně popletlo. To bych mu nevyčítal, i když na deskách jasně zářil zlatý nápis „THE GREEK NEW TESTAMENT“.

Podivný byl spíš další postup, který prozradil, že onen člověk vlastně nechtěl vůbec nic dokazovat, jen mě pokořit. Jelikož jsem skutečně vždy pracoval s biblí v původních jazycích, nemusel jsem dlouho hledat. Podal jsem mu ho z pracovního stolku hned, jak jsme do mé pracovny vešli. Skoro se na něj ani nepodíval, hned nasadil pohrdavou grimasu: „já chci ‚ŘECKÝ NOVÝ ZÁKON‘, tenhle překlad dej pryč!“ Jen jsem mu řekl, že to je řecký nový zákon. Najednou se zmátl, udiveně se na něj podíval, zmateně v něm zalistoval, zdálo se, že ani neví, co v něm vlastně chtěl. Najednou se obrátil na svoji manželku, něco k ní prohodil, čímž odvedl pozornost, nový zákon jakoby mimoděk zaklapl, odložil, a celé to zamluvil. Už jsme se k tomu nevrátili. Bylo zřejmé, že po obvyklých zkušenostech s kolegy faráři nepočítal s tím, že bych řecký nový zákon vůbec měl, nebo mu rozuměl. To, že jsem mu ho dal do ruky, ho vyvedlo z míry. Zjevně čekal, jak mě jen za moji nevzdělanost setře, tím zpochybní má tvrzení, i když by to vlastně žádnou souvislost nemělo. Ale najednou nevěděl, kudy kam.

U mnoha farářů jsou patrné i vyložené známky psychopatie. Jednou jsem byl pověřen udělat zápis z konventu. Druhým zapisovatelem byl farář sboru, v němž se konvent konal. Poněkud podivná postava, spolupráce s ní ještě šílenější. Jednání mělo být nahráváno, což mě trochu uklidňovalo. Vedení konventu totiž jednání nemožně odbývalo. Nedodržovali žádný protokol, snažili se mít to rychle z krku: někdo něco navrhl, jiný promptně navrhl uzavření debaty, předseda dal hlasovat, konventuálové zvedli pracky a někdo z vedení prohlásil „jasná většina“. Nikdo nic nepočítal, nikdo nepoložil obligátní otázky: kdo je pro, kdo proti a kdo se zdržel hlasování. Kdyby tohle někdo šetřil, celé jednání konventu by muselo být prohlášeno za zmatečné. Dodnes si vyčítám, že jsem proti tomu neprotestoval, ale asi jsem byl zbabělý. A tak jsem kouzlil se slovy, aby to alespoň v zápisu vypadalo košer.

Nemám rád špatně odvedenou práci a zbytečné průtahy. Hned po skončení konventu jsme se dohodli s revizory z řad laiků, jak si to mezi sebou předáme elektronicky, aby to šlo rychle. Místní farář mi přenechal své záznamy, já měl něco sepsat, rozeslat k opřipomínkování, konečnou schválenou verzi vytisknout, pak bylo domluveno, komu kdo to pošle k podpisu. Posledním měl být místní farář, který měl připojit svůj podpis, přílohy a nahrávku z jednání. Ještě ten den jsem potřeboval vyjasnit sporné místo v poznámkách, volal jsem mu kvůli nahrávce, ale ukázalo se, že někdo zapomněl nahrávání spustit. Co naplat? Do čtyřiadvaceti hodin byl zápis opřipomínkován, vyřešen, vytištěn a vydal se na svoji finální cestu. Ale tam to také skončilo. Během několika dnů byly připojeny podpisy všech a zaslán poslednímu v řadě. Ten vše slíbil okamžitě zaslat seniorátnímu výboru i s přílohami. Tím jsem se uspokojil a pochvaloval si, jak jsme to zvládli. Za pár měsíců mi ale volal senior, kdy už to konečně pošlu (poslat to měl ten druhý, senior to věděl, jemu však nevolal. Asi ho už dobře znal). Tehdy bylo užívání mobilů novinkou, v ČCE zvlášť. Bylo to proto i pro mě zajímavé, že se mi to celé podařilo vyřídit během jedné cesty autem z práce domů. Slabým článkem v řetězu byl samozřejmě ten druhý farář. Ale okamžitě sliboval, že to „někde najde“ a hned pošle. Zase jsem si myslel, že je to hotové. Jenže za pár dní mi od něj přišel poštou cár papíru s neumělými poznámkami z konventu, plný gramatických chyb, styl to nemělo žádný. Nebyl to dokument, na kterém jsme se dohodli. Volal jsem mu, proč mi to posílá, proč nepošle to, co jsme mu poslali, podepsané a s přílohami na seniorát. Prý to někde ztratil, tak se to pokusil sepsat znovu. Nechápal, že má poslat to, co bylo schváleno, a ne cancour, který si vymyslí. Znovu jsem to vytiskl, znovu žádal revizory o podpis, znovu jsem to poslal onomu farářovi. Opět mi však přišel ten jeho hajzlpapír. Zase to prý ztratil, navíc i veškeré přílohy. Museli jsme tedy ještě sepsat protokol o jejich ztrátě, kterou odmítl vysvětlit. Nakonec jsem mu výsledný papír musel vrazit na pastorálce pod nos a přinutit ho hodit tam muří nohu, osobně pak odevzdat seniorovi. Ten mě začal za průtahy veřejně kárat, tak jsem ho odkázal na pravého viníka. Mnozí to považovali za „nebratrské“: podle morálky ČCE je správné, aby si to vždy v Ježíšově duchu odskákal nevinný.

Onen farář byl vždy číslo: nevedl kartotéku, neměl přehled, kdo patří do jeho sboru, protože je prý farářem všech lidí. Neodevzdával žádné výkazy, pokud, pak nikdy včas a zásadně ne na předepsaném formuláři. Když měl například odevzdat účetní výkaz sboru, a bylo mu jasně řečeno, že je nutné, aby to bylo v jednotném schématu a na jednotném formuláři k dalšímu zpracování, vždy to poslal na vlastním, naprosto nekompatibilním s celocírkevním. Seniorát to později skousnul a přimhuřovaly se nad tím oči. Tento farář tíhnul k fundamentalismu. Jeho nástupce, když si onoho zvolili v Praze, byl spíš liberál, ale v podstatě vykazoval stejné osobnostní rysy. Sbor asi miluje stejný model faráře, model „magor“. A není sám. Zdá se, že se v podstatě od faráře očekává, že bude trochu blázen. On pak do ničeho nemůže mluvit a je rád, že je rád. Někdo si pak myslí, že je to znak osobnosti, že se chová nekonvenčně, nedá se svazovat žádnými řády a stereotypy. Ovšem s lidmi, o nichž víte, že zásadně neudělají to, co bylo domluveno, se těžko spolupracuje. Jediný pak znak osobnosti u nich je to, že se každý chová specificky potrhle: má bláznivý vous, hábit, čepičku … nic z toho však skutečně sbor duchovně neobohacuje. Církev se mění v podivnou organizaci, kterou vede panoptikum podivínů.

Psychopatický farář, který nahradil toho prvého psychopata, se vyznamenal i v jiné situaci. Ale v něm se především angažovala další duchovenská „osobnost“. Byl jsem vedoucím Seniorátního odboru pro vzdělávání laiků. Když jsme připravovali akce, snažili jsme se sborům poskytnout co nejlepší servis. Jeden čas jsem měl dokonce i velmi dobré styky s jedním tiskařem, takže mi dělal plakáty grátis. Ale o tenhle kontakt jsem přestěhováním přišel. Jen jedinkrát jsem tudíž žádal seniorátní výbor o peníze, asi tisíc korun, ale byl jsem odmítnut, že prý děláme plakáty moc luxusní. Místo toho mi alibisticky nabídli částku, která by nic nepokryla. Co na tom, že utráceli desetitisícové částky za nesmysly, jako reklamní trička na mládež, která pak nikdo nekupoval, nebo komerční pronájmy prostor pro konání akcí jiných odborů, ačkoliv nedostatkem budov a sálů církev rozhodně netrpí? Nakonec jsem tisky plakátů a další věci financoval za svého. Po seniorátu jsme chtěli jen cestovné pro řečníky. I to nám senior vyčítal, když jsme si pozvali jednou řečníky dva, navíc větší část cesty jeli jedním autem. Pak ale nastal neuvěřitelný problém: evangelíci se jen líně a pomalu učí pracovat s novými technologiemi. Na mnohých farách nebyly tiskárny, jinde farář elektronickou poštu vybíral jen jednou za měsíc (pokud nezapomněl). Plakáty na akce jsme proto posílali běžnou poštou vytištěné, zároveň i elektronicky. Jistá duchovenská osoba se tím však cítila dotčena, tedy, že to dostala i běžnou poštou, protože ona přijímá jen tu elektronickou. Pomsta byla sladká: osoba nelenila, a po všech farách rozeslala o mně elaborát, jak zbytečně mrhám církevními prostředky (připomínám, že církev na to nedala ani korunu). K ní se přidal onen psychopat, že prý se „hrozně rozčílil, když našel ve schránce plakáty vytištěné.“ Holt jsem nebyl dobrý evangelík, ale jak to může někoho rozčílit, to mi hlava nebere. Když jsem zjistil, co ona osoba rozjela, podal jsem slušný výklad. Zajímavé je, že farářům nevadilo přijmout onen hanopis, ale tím, že jsem jim rozeslal odpověď, jak se věci mají, jsem je naštval, a mnozí si moji adresu hned zablokovali. Osoba, která to celé vyvolala, mi pak napsala několik jedovatých dopisů, v nichž vysvětlovala důvody svého rozčilení: jak je to složité, dostat dopis do schránky. Zda si uvědomuji, co jí to stojí práce, když musí jít ke schránce, otevřít ji, vybrat a vytřídit poštu, přemýšlet, co a proč jsem jí to poslal. Chvilku jsem si kladl otázku, zda počítač nějak nepřepnul z jejího dopisu na historii projektu Apollo, kterou v něm také mám. Základním farářským umem duchovních ČCE je schopnost udělat z banálního úkonu klasické řecké drama se všemi základními prvky: kolize, krize, peripetie … Jak ubozí jsme, že dělajíce tyto úkony dennodenně a bezmyšlenkovitě, nevnímáme, jaké je to vlastně dobrodružství! Wolker napsal o poštovní schránce báseň, ale pořádný farář umí o cestě pro dopis sepsat román na pokračování. Díky tomu si pak připadají velice pilní, vytížení až přetížení.

S plakáty jsme měli i jiné potíže. Mnozí faráři mají různé výtvarné ambice, proto si dělali plakáty na naše akce vlastní. Opět onen výše zmíněný moula nám tak jednu akci, která se konala v jeho sboru, přejmenoval. Řečník byl dotčen, že vidí něco jiného, než na čem jsme se dohodli. Prosil jsem proto v dalších případech faráře, aby si svoji kreativitu šetřili na vlastní akce a respektovali, že za své si zodpovídáme my. Přesto mi zase od jiného obratem přišlo, že jim naše plakáty přišly příliš suché, že „si udělali své, lidštější“.

Bohužel mezi našimi faráři je lví podíl těch, kteří by se jinde neuplatnili právě pro neschopnost respektovat druhé a spolupracovat. V jednom seniorátu například dlouhodobě plánoval jeden farář, který vedl příslušný odbor, celoseniorátní akci, jeho kolega však naplánoval na stejný termín sborovou, na kterou zval seniorát, ačkoliv věděl, že to koliduje. Když se mu kolega připomněl, že už v seniorátu něco probíhá, řekl jen přátelsky „tak to tam nějak skrouhněte, a přijeďte k nám“. Těžko chápal, že kolegu neúcta k jeho práci nutně urazila. S tímhle farářem a jeho neschopností koordinovat své nápady s jinými, jsem si také užil své.

Psychopatie jistého faráře se dotkla i mé rodiny kvůli něčemu, co se snad odehrálo jen v jeho hlavě, a to víc než před padesáti lety! Těžko do těchto srdcatých záležitostí vidět, ale vzal si do hlavy, že kdysi chodil s mojí tetou, ale ta ho nechala. Teta sice tvrdí, že spolu nechodili, že spolu ani nikdy nemluvili o samotě, ale on byl přesvědčený, že to tak bylo, a že ji k rozchodu přinutil děda, tedy její otec. Myslím, že můj vlastní děd byl tak povznesen nad všední život, že ho ani nezajímalo, s kým jeho dcery chodí, ale kdo ví. I kdyby to pravda byla, křesťan, dokonce farář, by neměl reagovat, jako onen pán. Napřed jako bohoslovec vyhlásil dědovi nesmiřitelnou válku, a po mnoha letech, kdy byl děda už po smrti, zneužil k pomstě vlastního syna, který byl i úředně potvrzeným šílencem.

Tou dobou už byl onen mstitel nejen ženat a s rodinou, ale měl dokonce i vnuky. Jeden z jeho synů, velmi hodný a sympatický, studoval bohosloví. Moc mu to ale nešlo. Byl starší než já, ale sešli jsme se v jednom ročníku, protože přes svoji fenomenální inteligenci (už v prvním ročníku například plynně četl z řeckého nového zákona, a dokonce mu i rozuměl) postupoval jen pomalu, neboť se pravidelně zbláznil a musel se léčit. Farářem se nikdy nestal. Nikdy se své šílenství nenaučil maskovat.

Závěrečnou práci jsme začali psát stejně, ale on ji dokončil (teda on! Na KEBF, později ETF UK, se také na poctivé studium moc nedrželo) až dávno po mně. Oba jsme dostali téma z církevní historie, ale zatím co já měl zabrousit až do 16. století a zapátrat po Havlovi Caherovi, on dostal za úkol psát zrovna o mém dědovi. Tou dobou jsem ani já a možná ani on nic netušili o tom, jaký vztah k němu měl jeho táta. Profesorka na církevní dějiny mě požádala, abych mu pomohl a půjčil mu i něco z dědovy pozůstalosti. To jsem udělal; bylo později těžké dostat to z něj zpět, ani se mi všechno nevrátilo, protože si v průběhu práce párkrát pobyl v Havlíčkově Brodě. Po několika letech byla jeho práce na ETF UK odevzdána. Moje rodina se o její obsah velmi zajímala, ale když se jim ji podařilo získat, nestačili se divit. Materiály, které jsem údajnému autorovi zapůjčil, vůbec využity nebyly. Veškerá tvrzení byla z palce vycucána a práce byla celkově snůškou dehonestujících pomluv, smyšlenek a špíny. Nejstarší teta (ne ta domnělá snoubenka) dokonce začala pracovat na žalobě. Při její přípravě se však ukázalo, že v době sepsání a odevzdání byl student ve skutečnosti zase v léčení. Jeho rozdělanou práci mu za jeho zády dokončil a jeho jménem odevzdal táta. Mimochodem, mnoho farářů, pokud měli děti na bohosloví, za ně dělali práce. Nejen proto, že by byly jejich ratolesti tak líné a neschopné, ale i proto, že se báli, aby jim neudělaly ostudu. Hromádkovci a barthiáni navíc chtěli zabránit tomu, aby se práce jejich dětí nevymkly z požadovaného ideologického rámce. Prakticky své děti k poctivému studiu nepustili, ony pak takto vedené šly na fary! Nebylo řídkým jevem ani to, že za ženaté studenty bohosloví dělaly práce jejich manželky, které přitom současně studovaly jiné obory. Mnoho farářů šlo ostatně na studium s nějakou představou o svém budoucím farářování, na fakultu se fakticky nešli učit, jen ji jako nutné zlo udělat, aby mohli jít na faru. Proto je na farách nakonec dost theologických nedouků. V každém případě na ETF UK nikoho neudiví, že práci za hospitalizovaného studenta dokončil a odevzdal někdo jiný.

Zvláštní způsoby jednání, jaké jsou v ČCE zcela obvyklé, lze demonstrovat na případu jednoho poněkud neobvyklého kazatele. Od ostatních se lišil především tím, že kazatele určitě nešel dělat proto, že by nebyl schopný uživit se jinak. Že o něm mluvím jako o „kazateli“ je zřejmé, že vlastně nikdy nedosáhl farářské hodnosti, zůstal „diakonem“, později byla tato funkce přejmenována na „jáhna“. Studoval sice bohosloví, ale dostal se do nějaké vnitřní krize, a snad se stal alespoň na čas vyloženým atheistou. Odešel ze studia a dlouhá léta se věnoval velmi zemitému povolání. Postupně se opět k víře vrátil, stal se tím diakonem, oženil se dokonce s rozvedenou farářkou. Měl svůj sbor, na penzi pak pomáhal své manželce. Člověk by ovšem čekal, že muži s takovou životní dráhou nebude realita cizí. Ale opak je pravdou. Jeho kázání bývala příšerná. Často ukázkou totálního porušování všech homiletických pravidel. V ČCE by například kázání mělo vycházet z biblického textu. Jeho jsem však několikrát slyšel úvodem kázání říct: „už jsem měl kázání skoro hotové, ale stále jsem k němu nemohl najít vhodný biblický verš“. I když to neřekl, bylo vždy zřejmé, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice. Měl však jedno veliké plus, které mnoha jiným kazatelům chybí: měl opravdu upřímný zájem o lidi, s nimiž pracoval. Kdokoliv snad jen prošel kolem fary, znal brzy jeho významná data a okamžitě každému gratuloval. I mému tátovi, který tou dobou, kdy jsme do oněch míst jezdili, byl nevěřící. Vlastní theologická složka mu však úplně nesedla. Bylo záhadou, proč se na ní vůbec dal. Hledal z ní vždy cestu ven, jak jen mohl. Zneužíval diasporní charakter svého sboru, kdy bylo nutné svážet lidi z okolních vesnic. Velmi ochotně to dělal, ale každou neděli z jiné světové strany. Údajně proto, že má raději komornější shromáždění. Fakticky proto, že se musel trápit jen jedním kázáním za měsíc. Rád se však pletl do různých manuálních prací, kterým ovšem vůbec nerozuměl, přesto že se fyzickou prací živil. Ale nebyl stavař.

Střechu modlitebny pozlobila vichřice, odnesla pár tašek, ostatní pocuchala. Diakon si na staršovstvu posteskl, že zase nebude mít čas dělat pořádně kázání, protože musí v týdnu vylézt na půdu, a nějakou latí ty tašky porovnat. Starší, kteří už v životě pár baráků postavili, mu jasně řekli, že je to blbost. Že to chce tašky sundat a položit znovu. Ať se do toho neplete a raději udělá pořádné kázání, aby stálo za to v neděli do kostela chodit. Oni se ve čtvrtek sejdou a tu střechu udělají. Jenomže ve čtvrtek, když přišli, už tam diakon pobíhal s latí a šťouchal do tašek. Vyhnali ho a udělali, jak bylo domluveno. V neděli se kazatel samozřejmě na úvod omluvil, že neměl čas dělat pořádné kázání, protože musel při opravě střechy pomáhat. Jeho pletení se do technických záležitostí pak bylo na pořadu jednání staršovstva co chvíli. Náhle se v Kostnických jiskrách objevil článek, podepsaný matkou kurátora onoho sboru, která kazatele nejvíc kritizovala. Ačkoliv byla paní středoškolsky vzdělanou úřednicí, byl psán stylem a jazykem naivní bábrle z lidu. Navážel se do „nejmenovaného“ kazatele, který si myslí, že všechno dělá nejlépe, proto se do všeho motá, ale oni na něj na staršovstvu vyzrají, a všechno udělají za něj, ať má vztek. Do ubohé ženy se ve sboru všichni, tedy včetně jejího vlastního syna, pustili, co že jí to napadlo, takovou kravinu napsat, tahat vnitřní problémy sboru do časopisu s mezicírkevní působností, jestli už jí snad nekape na karbid. Zapřísahala se, že ona nic takového nenapsala. Na článek formou čtenářské reakce hned zareagoval dotčený diakon. Jako by se ho to netýkalo přímo, postavil se za všechny výtky vůči onomu kazateli, ale obrátil je proti svému předchůdci. I to je něco typického pro duchovenstvo ČCE. Prý je kazatelem na sboru, kde takový všetečka působil, navykl lidi ve sboru, že farář dělá všechno a on, ač nerad, musí jednat stejně, neboť se to od něj očekává. Lidem ve sboru to nedalo, stále řešili, kdo to vlastně tenkrát napsal. Jeden podezříval druhého, ten zase třetího. Nakonec se sám diakon přiznal k autorství už toho prvního článku. Upřímně se tomu zasmál a čekal, že i ostatní to budou považovat za prima fór, výtky ze staršovstva proprat takhle veřejně. Naprosto nechápal, že se vlastně dopustil trestného činu, když zneužil cizí identitu. A proč by měl. V ČCE platí jistá forma zločinecké solidarity – evangelík evangelíka, zejména kazatele, nesmí předhodit světské spravedlnosti, ani kdyby mu před očima děti znásilňoval. To by bylo nebratrské.

O jiné podobné věci vím od faráře Šplíchala – seniora, důchodce, který řešil na odpočinku theoretickou otázku, která ho trápila – pastorace pastýřů. Těm, kdo mají pečovat o lidi, se žádné duchovní péče nedostává. Že to má mravní následky, demonstroval na něčem, co se muselo udát kolem mého narození. Jistý kazatel se dopustil spousty podvodů; některými se obohacoval, jinými maskoval jiná selhání. Jelikož hrozilo provalení, napsal jménem svého kurátora na Synodní radu dopis, jímž tehdejšímu synodnímu seniorovi poskytl falešné informace o svých průšvizích. Senior se s kurátorem osobně znal, důvěřoval mu, proto si nic neověřoval. Jiní, kteří se incidentem zabývali, byli ovšem v obraze, a synodní tak byl za hlupáka. Byl prý velmi ješitný, proto řádil jako čert. Napřed atakoval svého málem bývalého kámoše, ten ale žádný dopis neposlal. Hned bylo jasné, odkud vítr fouká. Synodní byl ne jen ješitný, ale i zbabělý. Proto rozhodl, že onen farář musí skončit, ale jeho vyhozením pověřil alibisticky jeho seniorátního šéfa, onoho pozdějšího důchodce-poimenika. Vyprávěl nám, jak to celé probíhalo: oznámil dotčenému, že se musejí sejít za přítomnosti starších a celou věc projednat. Farář navrhl, aby to bylo po bohoslužbách. Sám je vedl, hned uvedl, že se tam všichni sešli na „kajících bohoslužbách“, při kterých chce vyznat své hříchy. Pak postupně vyjmenoval všechno, co se vědělo i něco, co zatím ještě nikdo ani nevěděl. Vše však pravidelně proložil refrainem, že to tedy teď vyznal, a že podle bible je to tím odpuštěno, takže jedeme dál, jako by se nic nestalo. Z toho ho jeho senior, ačkoliv mu to bylo nepříjemné, vyvedl. Své myšlenky zpracovat nestačil, neboť krátce po oné přednášce zemřel na selhání srdce. Ale měl za to, že toho kazatele tenkrát zkorumpovalo to, že farář nemá nikoho, kdo by o něj duchovně pečoval. Sám sobě vyznává hříchy, sám si dává rozhřešení. Pak to v extrémních případech končí tím, že přestane mezi dobrem a zlem rozlišovat. Odpustí si všechno. I když na tom něco možná je, přece se to tím vysvětlovat a vysvětlováním omlouvat nedá. Spravedlivý, žije-li před tváří boží, není nikdy sám.

Celkem známý je případ jednoho vymírajícího sboru s ohromnou lutherskou farou po Němcích. A ještě na jeho území byla budova, která mu sice nepatřila, ale kdysi patřila té lutherské farnosti. V Německu ještě žili pamětníci, bohatí pamětníci, kterým záleželo na tom, aby se vrátila do církevních rukou. Nabídli proto SR finanční dar, aby bylo možné budovu odkoupit a opravit. SR chtěla peníze, ale bez odpovědnosti (opět příznačné!). Přinutila tedy místní sbor, aby se o dar zajímal, ač ten sotva zvládal péči o budovy užívané. Dokonce sehnali velmi agilního a činorodého bratra, který to měl organizovat. Ten vymyslel i pár vzdušných zámků, k čemu by byla budova použitelná, ze kterých SR jihla. Fakticky došlo jen k nákupu a základní údržbě budovy, se zbytkem peněz pověřený „bratr“ zmizel. Později se vyloupl na Plzeňsku, jako zakladatel nějaké letniční církve. Trestnímu stíhání však zabránila sama SR v obavě, že by se o celé věci dozvěděli Němci a přestali další dary posílat. Ale to jí nebránilo tlačit na sbor a jeho faráře, aby projekt, který jim byl naprosto k ničemu, dokončili, a ještě splatili ukradené prostředky. Jako projev veliké milosti jednal Synod o prominutí dluhu, který jim fakticky SR sama způsobila! Farář toho sboru znechuceně opustil ne jen sbor, ale i celou ČCE.

Nejsem příznivcem zpívání při Večeři Páně. Myslím, že by se měli účastníci soustředit na obřad samotný, nehledět do země, ale sdílet jej s dalšími. Evangelíci mají zjevně strach, aby Večeře Páně nenudila, snaží se účastníky bavit, nějak to ozvláštňovat, ale odvádějí tím pozornost od samotného aktu. Někde se varhaník ani nedostane k přijímání. Občas jsem si říkal, jestli nebudeme muset před Večeří Páně dělat dřepy nebo kliky.

Měl jsem jednou vést bohoslužby a vysluhovat Večeři Páně při jedné větší akci v jistém sboru. Mezi přítomnými byl i jeden vysloužilý farář. Připravil jsem shromáždění na to, že se zpívat nebude, že budeme skutečně společně vysluhovat chléb a víno a nerušeně vnímat smysl obřadu a jeden druhého. Ještě, než jsem stačil zahájit čtením ustanovení, skočil mi do toho onen vysloužilec: „ještě jsi nám zapomněl říct, co budeme zpívat?“ Znovu jsem mu vysvětlil, že a proč se zpívat nebude, a Večeře Páně mohla začít. Důchodce se tam však vrtěl, jako dítě s ADHD, tu hustil něco do někoho po levici, tu po pravici, nakonec odkráčel ke skříňce se zpěvníky a vrátil se s náručí zpěvníčků, které otevřené rozdal lidem ve svém okolí. Ke mně jen brouknul: „my si tady zazpíváme 308.,“ udal takt a lidi váhavě zabékali. Faráři prostě nemají schopnost ustoupit, dát prostor, respektovat, že nejsou vždy kohouti na smetišti. Vysvětlují si to vědomím svého poslání. Tím spíše by však měli respektovat, že nejsou sami, kdo jej má. Zmíněný důchodce patřil k těm, kdo svým nástupcům připravili tím, že odchodem do penze neopustili svůj poslední sbor, vyložené purgatorium. Jak jsem se dozvěděl, i svému nástupci zasahoval nepříjemně do služby. Když mu například sborový dopis jeho nástupce přišel „moc moderní“, udělal si jednoduše svůj v duchu evangelické secese a socialistického cyklostylu. Může být hůř. Na jednom sboru, který vznikl v téměř venkovském prostředí na předměstí, ale postupem času obrostl panelovým sídlištěm, si do penze odcházející farář koupil byt v nejvyšším patře paneláku nejblíž faře, takže měl dění na farním dvorku i uvnitř prakticky pod dozorem. Jeho žena také. A tak pravidelně vyjadřovali nespokojenost s tím, co se děje na zahradě, co nová paní farářová kutí v kuchyni, jací lidé k nim chodí …

Již zmíněný důchodce mi nepříjemně zasáhl do práce vlastně ještě jednou. Ani tento zásah nepostrádal komično. Objevil se mi nečekaně na biblické hodině i s chotí, rovněž penzionovanou farářkou. Probírali jsme církevní vyznání a jejich biblický základ. Pro tu příležitost jsem si připravil souhled několika starocírkevních vyznání jako názornou pomůcku, lidem vytiskl, aby se mohli podívat na to, o čem mluvím. Když pak měla vypuknout obvyklá diskuse, vzal si slovo (a už ho nepustil) onen farář. Nasadil vážný ksicht a pravil: „Ježíš nás neposlal dělat tabulky a souhledy … já znám kolegy faráře, kteří jsou schopni hádat se o slovíčka, ale když jde o to, překročit chudáka na cestě, tak ho … tak ho překročí!“ Jeho blbost může omluvit snad jen vysoký věk, ale podle toho, co jsem slyšel, to ani za mlada nebylo lepší.

Když na to tak vzpomínám, vlastně jsem nebyl jediný, komu zasáhla tato dvojice do biblických hodin. Farář na sboru, kde trávili důchod, zřejmě pojal biblickou hodinu, jako otevřenou debatu. Nevím o tom nic bližšího, protože nikdo z nás, kteří jsme s tím byli oním párem konfrontováni, jsme u toho nebyli. Možná by se mi to také nelíbilo, ale člověk musí respektovat, že kolega si to dělá po svém a debata ničemu neodporuje. Způsob, jakým to rozmázli, i argumentace, mluví také za všechno. Na pastorální poradě kazatelů kvůli tomu na něj přede všemi zaútočili, jak prý je možné, že nechává při biblických mluvit jiné lidi – on je tam přece farář, jemu Bůh sbor svěřil, on je na to studovaný, tak jak to, že nechává se k tomu vyjadřovat lidi ze sboru?

Onen farář víru vnímal tak (a ne jen on), že si vytvořil svůj svět. Co se mu nehodilo, to nevnímal, ať už jde o to, že se nebude zpívat při Večeři Páně, nebo že jsou nějaké předpisy. Pobavil dokonce i výrokem, když koncem 90. let minulého století vypukla v církvi debata o homosexualitě a registrovaném partnerství, prohlásil, že „homosexualita je vynález moderních theologů“ (v jeho slovníku je moderní totéž, co zvrhlé, nebo špatné – moderní pedagogiku také prý vymysleli učitelé, protože jsou líní učit), „za mých mladých let nic takového nebylo,“ prohlásil přesto, že za dob jeho bohosloveckých studií na fakultě vypukl skandál kvůli jednomu studentovi, pozdějšímu synodnímu seniorovi, příslušníkovi jednoho z vlivných evangelických rodů. Ten opustil seminář a žil se svým milencem, dokud na něj jeho rodina nedošlápla, nepřinutila ho vrátit se, milého opustit, pojmout manželku a DNA tohoto rodu protáhnout do dalšího kola dějin ČCE. Po své seniorské, později dokonce rotaryánské éře, se se svojí manželkou rozvedl (krátce na to zemřela), a opět se ke svému příteli vrátil a nalezl sám sebe. Ovšem v EČČB, když jej kolem osmdesátin oslavovali, jeho rozvod a homosexualitu přešli, tvářili se, jako by ho s manželkou rozloučila až smrt. Nevidět, jak se věci mají, je pro ČCE typické. Mnozí lidé, a ne fundamentalisté, si namlouvají, že vlastně od dob biblických je všechno stejné, „akorát lítáme do vesmíru,“ jak mi řekl jeden mladý farář, aniž by připustil, že už to je dost silný zásah do paradigmatu světa a vnímání místa člověka v něm. Schopnost vytvářet si svět svých iluzí a žít si v něm, je zaměňována s vírou, a pokud to působí praštěně, pak se z toho dělá „bláznovství pro Krista,“ ale je to jen bláznovství čiré. Oni ale mají pocit, že staré rezavé klíče k pochopení a výkladu světa, stále pasují, měnit se nemusejí, možná trochu promazat.

Zmíněný farář byl zanícený kutil a stavitel (ani on si s projekty a stavebními povoleními nedělal žádné vrásky). Traduje se o něm, že měl kdysi na návštěvě německého kolegu. Bavili se o své práci a kolega se ho ptal, zda se u něj ve sboru konají také biblické hodiny. „No jo,“ odpověděl, „už před půl hodinou jsem tam měl bejt.“ Stejně si nelámal hlavu s jinými věcmi. Jednou jsem ho, krátce po revoluci navštívil v jeho sboru. Ač velký komouš a kámoš s církevním tajemníkem (ten si po revoluci otevřel pohřební službu), rozhodl se na sboru podnikat v cestovním ruchu. Podkroví fary předělal na ubytovnu. Patrně zázrakem se mu podařilo vecpat tři podlaží do podkroví, samozřejmě spíš pro trpaslíky. Měl tam i sál pro hromadné zájezdy dětí, které by při spánku musely mít nohy zasunuté pod krovy. Chlubil se mi, kolik záchodů tam má. Popravdě, dospělému by se tam nevešla řiť, a člověk a hovno už by se tam najednou nesrovnali vůbec. Na první pohled bylo jasné, že to neodpovídá žádným hygienickým ani požárním předpisům. Pokud by tam vypukl požár, než by se spící děti vysoukaly z pod krovů a prošly úzkými koridory s nízkými stropy a strmými schodišti, byly by uzené. Když jsem se ho ptal na projekt a povolení, koukal na mě, jako bych se ho ptal na podíl mimozemských civilizací při stavbě. Jednu z jím ubytovaných výprav postihla epidemie salmonely. Milý farář ovšem ochotně vlastním vozem všechny děti rozvozil domů. Samozřejmě, kdyby přivolal lékaře a oni hygieniky, byl by z toho průšvih jak noha. Ale takové vypočítavosti nebyl onen farář ve své naivitě ani schopen. On upřímně věřil, že to dělá pro ty děti. Že měla být vyhlášena karanténa, že nákazu rozvozil po republice, to mu ani na mysl nepřišlo.

Neschopnost odejít na penzi se zvlášť bolestně projevila u jiného faráře, který byl během své kariéry i členem jedné ze Synodních rad, ale obecně se o něm vědělo, že kdekoliv se vyskytne, začne všechno řídit. Odešel ze sboru, zůstal však v místě, a dále se do jeho záležitostí vměšoval. Po něm nastoupila mladá, sotva vystudovaná farářka po vikariátu. Měli jsme tam známé. Ti za mlada, ještě za faráře důchodce, byli velmi aktivními členy, pán i dlouho kurátorem. S farářem měli dobré, skoro přátelské vztahy, takže další události pro ně byly nepochopitelné. S novou farářkou se také skamarádili, s kurátorovou manželkou si i sem tam zašla farářka na pivo. Ale kurátor stárnul, jeho společenský význam tím rostl. Angažován na mnoha postech v městské politice musel pustit sborové funkce. S paní kurátorkou, která to po něm převzala, měli ovšem vztahy dobré rovněž.

Ty naše známé postihla privatizace jejich domu: nájemníci sice vytvořili projekt, ale na Městském úřadě jim ho úředníci jednoduše odmítli převzít. Konkurs měl předem jasného vítěze, jediného účastníka, který měl s činžákem jiné plány, než je bytový dům. A tak si museli hledat jiné bydlení. S tím však souběžně sbor opustil kostelník. Kostelnická funkce byla za byt. Sbor (pro další pochopení je důležité popsat dispozice) měl vilu, kde v suterénu byl ten kostelnický byt, v přízemí sborové prostory, zdaleka nejen modlitebna, teprve v patře byt farní. Když se o zoufalé situaci svého předchůdce dozvěděla stávající kurátorka, nabídla mu okamžitě kostelnictví, a on rád přijal. Nadšená byla takovým řešením i farářka. Méně už bývalý farář a farářčin nevěřící manžel. Ti se shodli na tom, že na faře nikoho nechtějí. Přestože ani jeden nebyl členem staršovstva, účastnili se schůzí, které se tohoto problému týkaly (farář – důchodce všech, a všechny je řídil!), a byli velmi proti, i když bývalému farářovi to mohlo být už jedno, takže farářka sama najednou zjistila, že ani ona v baráku nikoho dalšího nechce. Emeritus řádil, že se musí ten byt v suterénu okamžitě zrušit úplně, že sbor potřebuje tyto prostory k jiným účelům, ačkoliv, jak jsem již napsal, sborových prostor v přízemí bylo víc, než co mohl sbor využít! A tady zaznělo i pár perliček: Emeritus prohlásil: „FARÁŘ NEMŮŽE BYDLET V DOMĚ S JINÝMI LIDMI, PROTOŽE, CO KDYBY ZROVNA PSAL KÁZÁNÍ, A ONI TAM ZAČALI NĚCO DĚLAT!“ Že sám tak žil leta, že farní a kostelnické prostory jsou oddělené sborovými prostorami, takže k rušení nedochází, že ani v poustevně není člověk izolován od okolního ruchu … nikdo v tu chvíli neřešil. Čiší z toho ale zvláštní, pro ČCE však opět příznačná misanthropie. Co by vlastně mohli lidé okolo faráře dělat takového, že by jej to limitovalo v jeho duchovenském poslání? Druhá perla zazněla, když káral kurátorku: „Pěkně plníte svůj slib! Pěkně! Copak si nevzpomínáte, co jste slibovala, že BUDETE POMÁHAT SVÉMU FARÁŘOVI, A NE NĚJAKÝM LIDEM?“ Pro mnoho lidí v ČCE je právě proto misie problematická, že by se do sboru dostaly nové osoby. Zejména tvrdé jádro, zpravidla provázané příbuzenskými a jinými vazbami, se nekompromisně brání proti lidem, kteří by destabilizovali vyvážený systém, fungující ke spokojenosti onoho jádra už od Tolerančního patentu. Celá ČCE je prokvašená vzájemným strachem, podezíravostí a z toho vyplývajícím kutím všelijakých piklů. V ČCE se má za to, že nic není, jen tak, že za vším něco je, nějaký zájem některé ze soupeřících klik. Proto se už předem chovají lidé defenzivně a ofenzivně, i když o nic nejde.

Ještě horší je neschopnost ustoupit z centra pozornosti, která se s věkem umocňuje. Pochopitelně – ačkoliv ČCE se chlubí demokratickými prvky své správy, fakticky je taková „vláda lidu“ jen povrchní. Kupříkladu, i když si sbor povolává svého duchovního volbou, schvalují toho, koho jim k volbě svolí staršovstvo a nadřízené úřady, to vše v mnoha utajovaných jednáních a procesech. Také správa sboru je věcí jednoho muže/ženy, jde jen o to, zda tuto pozici vyboxuje kurátor/ka z laiků, nebo farář/ka. Mnozí duchovní si prostě bez ohledu na výsledky jednání dělají, co chtějí. Kontrola nad nimi není, protože mnozí laikové, kteří budou faráře tajně kritizovat i pomlouvat, přímo neudělají nic, buď že se to nesluší, nebo je to nebratrské. Nadřízené orgány pak v podstatě nemají zájem o žádné problémy a jejich řešení, proto vizitace a podobné věci konají jen s nevolí, tuší-li někde problém, takovému místu se vyhnou. Pokud už něco řeší, musí jít o pořádný problém, který prosákne do médií (jako když jeden farář obtěžoval konfirmandky), nebo se do toho zamotají orgány činné v trestním řízení. Anebo, pokud mají vyšší místa zájem nějakého duchovního vydeptávat. Když nic podobného nenastane, a to většinou, je farář na sboru sám voják v poli, vším a všemi zapomenutý. Avšak v tomto mikrosvětě je vlastně stálým středem světa. To pak mnohé poznamená, zejména ve stáří.

Celkem známý je případ hronovského faráře Šáry, který se v deformované podobě dostal díky Egonu Hostovskému i do literatury (Žhář). Šárova staropanenská dcera o té události sepsala i knihu Na Chocholouši, plnou nekritického obdivu k tragicky zesnulému tatíčkovi. I z ní je však patrné, že si za svůj osud mohl značnou měrou sám. Naprosto nepochybuji o tom, že jeho konkurent, podvodník Chláda, byl lump. Avšak situaci, kdy sbor dychtil po mnoha letech po nové tváři na kazatelně, vyvolala Šárova zjevná neschopnost předat sbor Bohu a ustoupit do pozadí. Šára přišel do Hronova, jako do upadající kazatelské stanice vzdáleného reformovaného sboru v Klášteře nad Dědinou, aby jej za pár let proměnil v živý samostatný sbor s vlastní modlitebnou, farou a sítí kazatelských stanic. Všechna čest. Ale když zestárl, příliš se na sbor upnul. Nedokázal se s ním rozejít. Byl to sbor „jeho“, tudíž už ne boží. Když došlo ke spojení lutherské a reformované církve do ČCE, byly v kraji obě denominace zastoupené, což vyvolalo mnoho mrzutostí. Jednou z nich bylo, že reformovaný Hronovonáchod a lutherský Šonovonáchod, se měly o své kazatelské stanice podělit, aby se jejich správa optimalizovala. Mladý šonovský farář, pozdější vlivná a kontroverzní osobnost J. L. Hromádka, byl s kmetem Šárou do té doby v dobrých vztazích, oba theologicky naladění na stejnou vlnu. Ale když měl Šára předat Šonovu stanice, ke kterým měl tento blíže, začaly problémy. Sice už skuhral, jak ho to všechno zmáhá, ale do důchodu odejít odmítal, protože co by měl co dělat na „jeho“ sboru jiný farář. Když mu někdo připomněl jeho věk, obviňoval jej, že si přeje jeho smrt. Stejné to bylo s kazatelskými stanicemi: Chládu si vlastně do sboru nasadil, protože péči o ně nezvládal. Ale když měl Náchod s Novým Městem nad Metují předat Hromádkovi, zlobil se: „vždyť ty jsem si založil já, to jsou moje stanice“. „Vděčně“ (jak Šárová píše) sice přebral od Šonova Rtyni a další, které „si“ přece také někdo založil, ale své vydat odmítal. Se skřípajícími zuby se nakonec musel vzdát Nového Města, Náchod si však rozdělili napůl: Šonov si podržel německy mluvící sbor, velkostatek a zámecké úřednictvo, Hronovu zbyli náchodští textilní dělníci. Právě tyto, i v Chocholouši popsané myšlenkové pochody prozrazují, jak farář sebe a sbor vnímal. Už nešlo o pavlovskou dělbu práce, kdy jeden zasívá, jiný zalívá, jiný sklízí, ale Bůh dává vzrůst.

Když po revoluci vznikl „právní stát“, i církve, které vybředly z poloilegality, se zato musely takovému právnímu řádu přizpůsobit, včetně toho pracovního. Prakticky to znamenalo, že faráři měli po divočinách v dovolených a museli si je řádně vybírat. Ale to byl pro mnohé nezvládnutelný problém. Vypařit se z fary jen tak, žádný problém. Ale zažádat o dovolenou od - do, zajistit zastupování a odpočívat v uvedeném termínu, s tím si mnozí nevěděli rady. Jeden dokonce nechápal, co jako bude se sborem za jeho nepřítomnosti? Když mu nadřízení vysvětlili, že si musí dohodnout zastupování v neděli, přes týden pak s jiným kolegou pohotovost, vyděsil se: „co by tu měl co pohledávat jiný farář? Mně přeci Bůh svěřil tento sbor“. Nakonec odjel, ale raději zrušil i bohoslužby, jen aby si do revíru nevpustil jiného kolegu. I to o ledasčem vypovídá.

Já zažil konflikt s ne nezajímavou farářskou osobností, které jsem si až do té doby pro její theologické postřehy vážil, která však už pár let na penzi v domově pro vysloužilé faráře byla. Ztratil zrak, proto se ocitl na společném výletě pro nevidomé a jejich přátele z Německa a Čech, který jsem organizoval. Celou dobu jsem pociťoval, že mu tím, že se všechno kolem mě motá, lezu krkem. Zvlášť komické to bylo při přesunech autobusem, kdy bylo třeba dávat i všelijaké pokyny a informace palubním rozhlasem. Kdykoliv jsem k účastníkům zájezdu začal mluvit, vyskočil za sedačky, hnal se ke mně, jako by potřeboval na malou, nervózně přešlapoval, až mi i dětinsky rval mikrofon z ruky, jako nedočkavý feťák jointa. Sotva mě nechal domluvit, a už řečnil jednu větší pitomost za druhou, alespoň vyprávěl anekdoty, nebo historky z dětství: „když jsem měl jet studovat do Vratislavy, říkala mi maminka ‚synáčku, co si tam v těch Němcích počneš?‘ A já jí povídám, ‚maminko, Pán Bůh, který byl se mnou doma na Vysočině, se mnou bude i v těch Němcích‘ …“. Kvůli němu jsme si nemohli cestou ani mezi sebou povídat. Kdykoliv jsem potřeboval něco sdělit, vrtěl se jak s roupy, skákal mi do řeči. Evangelíci sice na očistec nevěří, ale tehdy mi přišlo, že jestli existuje na světě místo, kde žije pohromadě víc takových vysloužilců, pak je to purgaorium, jak když vyšije. Onen pán měl o dvacet let mladší manželku, tedy asi šedesátiletou. Mnoho evangelíků přestalo považovat kouření za morální úpadek, ale kouření žen je stále podezřelé. Jednou jsem tu jeho manželku přistihl schovanou pod schodištěm ubytovny, kde jsme přespávali, jak kouří, ale kouří tak, jako by z cigarety chtěla vysát oharek i s filtrem. Třásly se jí ruce i veškeré obličejové svalstvo. Bylo mi jí líto. Já dokončím svoji práci, a víc se s jejím starým vidět nemusím. Ona to má ale čtyřiadvacet hodin denně. Pochopitelně bych nic zlého dotyčnému nepřál a hajzla, který ho o pár let později sejmul na přechodu pro chodce, odsuzuji. Je však třeba si i čestně přiznat, že mnoha lidem v jeho okolí se ulevit muselo. Tehdy jsem se zařekl, že takhle dopadnout nechci.

Jak to, že sborům a církvi nevadí zaměstnávat takovou sbírku praštěnců, od nichž mohou očekávat s jistotou jen to, že nikdy neudělají, co se od nich čeká, co je potřeba ani to, co se dohodne? Jednoduše, už jsem řekl, že se tradičně od evangelického faráře očekává jistá povznesenost nad obyčejný život, a tím bláznovství, mylně ztotožňovaným s Pavlovým „bláznovstvím pro Krista“. Ale je nesporné, že to přináší i praktické problémy a tam pak nastávají třenice mezi duchovenskou osobou a staršími sboru. Někdy to bývá i vinou kurátorů či jiných starších. Farář model Magor je pro sbor lákavý, protože si má být vědom své praštěnosti, neschopnosti, a vědět, že jen blahovůlí starších může být tím, čím je, tam, kde je. Ale často jsou ti blázni sebevědomější, nežli by se čekalo, pak jdou svým starším přes hlavy a hned naštvaně práskají dveřmi od far, jak něco není po jejich. Nezřídka kvůli malichernostem své posty opouštějí, ale sehnat místo na jiné faře kupodivu problém nemívají. Samozřejmě se to snaží církev řešit. Provokuje především nekontrolovatelnost farářovy práce a věčné podezřívání duchovenských osob, že se před skutečnou prací na farách jen skrývají (bohužel, nezřídka oprávněné). Starší si stěžují, že je farář prakticky neodvolatelný, ale to není tak úplně pravda. Druhá věc, na kterou si stěžují je, že zatímco oni jej odvolat nemohou, on může, smlouva nesmlouva, prásknout dveřmi, kdy ho napadne, a odejít na jiný sbor, který jim ho přetáhne. To už je pravda, protože jediné, co farářovi diktuje věrnost smlouvě, je jeho osobní morálka, a ta už není, co bývala (pokud vůbec někdy), či spíše, čím by být měla. Jenomže jednoduché věci se v ČCE řeší složitě, a místo přímých řešení je volena nějaká lesní cesta. Když například farář smilní či krade sborový majetek, nebo neplní své povinnosti, nelze jej obvinit, že žije v rozporu s církevními řády a povolávací listinou. To se přece nedělá, bylo by to „nebratrské“. Hledají se tudíž jiné způsoby, jak jej odstranit. Stačilo by přitom jasně stanovit pracovní náplň, což ani u duchovenské činnosti problém není, a když se neplní, tak nazdar. Ne. V ČCE se to řeší zkracováním doby pracovního úvazku pro všechny. Předně někdo po církvi rozšířil blud, že pracovní úvazky na dobu neurčitou se už nikde nedávají, že je na nich něco nemorálního. Není to pravda, ale v ČCE se věří tomu, čemu se věřit chce. Napřed byly striktně omezeny na 10, potom na 5 let. Faráři důchodci pak rádi zůstávají ve službě až do skonu, což nebývá zdravé pro sbor, kde se usadí, navíc zabírají místa pro mladší kolegy. Avšak místo toho, aby se jednoduše řeklo, že s penzí musí farář odejít, jako je tomu v mnoha protestantských církvích v zahraničí (sloužit může dobrovolnicky, jen placené místo někomu přenechat), ono se zavede omezení neomezení: důchodce smí zůstat, ale musí podstupovat rok co rok novou volbu. Jenomže duchovenstvo je ješitné a i to mnozí kmeti považovali za osobní urážku. Běžný postup v ČCE ovšem je, zavést napřed drakonická opatření, a pak hledat kličky, jak je obejít. A to také vedlo na mnoha sborech k mrzutostem.

Vím o dvou případech (ale mohlo jich být i víc), kdy dva faráři, oba shodou okolností působící na jednom sboru neuvěřitelných čtyřicet let, byli sice v důchodovém věku seznámeni s novým opatřením, že se budou muset od sboru nechat každý rok opakovaně volit, ale nějak nevstřebali, že se to týká doopravdy i jich samotných.

Jeden z nich se zásadně neúčastnil ani povinných porad kazatelů – pastorálek. Prý, že „když se sejdou dva faráři, pomlouvají třetího, a to on nechce.“ Fakticky to byl velmi společensky vystupující misanthrop, který před většinou členů sboru dokázal utajit i to, kde se nachází fara, kterou sbor vlastnil! Díky své uzavřenosti před kolegy prohlídal ono opatření pro faráře důchodce. Domníval se, že má smlouvu na neurčito, tudíž na doživotí. Jenomže staršovstvu přišel najednou dopis, že pokud neprovedou do určitého data novou volbu svého faráře, který už dosáhl důchodového věku, jsou bez faráře. To ho zaskočilo. Ve staršovstvu blekotal něco, jako že: „počkat, počkat, já jsem se nerozhodl pro tento sbor sám, na něj mě povolal někdo vyšší a Ten rozhodne, kdy z něj odejedu. Žádná Synodní rada, ani já. Já jsem se s tím sborem oženil, a svoji ženu přece také neopustím jen proto, že jsem někde našel hezčí babu.“ Okamžitě jel na Synodní radu. Z ní odešel ujištěn (jak se alespoň domníval) samotným seniorem, že jeho osobně se to netýká. Ale hned druhý den přišel dopis od téhož seniora, že volbu musejí samozřejmě provést. Uražen odmítl kandidovat, ale sbor, který tím byl zaskočen neméně, jej umluvil. Řekl dobře, ale jen na rok, během něho si sežeňte nástupce. Když se tak stalo, nastal jiný problém. Sbor mezi tím zjistil, kde je fara a jaké jsou její dispozice – především, že jsou tam dva byty, proto mohou nechat jeden dosavadnímu faráři na výměnek a ve druhém ubytovat nového. Jenomže dosavadní si postavil hlavu, že on faru s nikým sdílet nemůže. Obsadil i byt druhý. Někteří starší už se začínali bouřit, ale většina měla k dosavadnímu faráři přeci jen respekt, takže nakonec mu to prošlo. Ostatně fara byla od sboru dost daleko, takže i nový farář radši bydlí v bytě nedaleko sboru, který museli koupit. Vedle toho bytu však vlastní sbor i faru, kam je její obyvatelé nepustí ani kvůli údržbě, která je součástí vlastnických povinností! A tak doufají, že farář a jeho žena jednou umřou, a oni pak budou moci té fary využívat ke sborovým účelům.

Ten jeho druhý kolega, který na tom byl dost podobně, vyvolal dokonce kvůli své volbě pozdvižení ve městě, kde sloužil. Nevím jak moc moudré to bylo, ale kurátor si chtěl v početném staršovstvu udělat před nucenou roční volbou průzkum, kolik starších by si dosavadního faráře ještě přálo, jestli není víc těch, kteří by chtěli změnu. Farář se tím cítil dotčen, proto šel do protiútoku: jeho žena, působící v místní nemocnici, rozjela přes své pacienty po celém městě, tedy i mezi nečleny církve, petiční akci na podporu svého manžela. Tím se interní průzkum ve staršovstvu okamžitě přesunul na veřejnost a sbor se dostal do krize, kterou měl řešit místní senior. Ten však „považoval za svoji povinnost“ nebrat problém vážně a obracet ho v žert. Při vizitaci si z toho dělal srandičky, četl jim z Hostovského Žháře, čímž se beznadějně znemožnil. Farář nakonec odešel s prásknutím dveří do důchodu. Poslední, co udělal, bylo, že si zajistil doživotní užívání jednoho z luxusních bytů ve vlastnictví sboru, které sbor pronajímal. On si ho zajistil za tisícikorunové nájemné! Zásadně odmítl dál kazatelsky vypomáhat, přestal chodit do kostela, jen sbor prudil svými dopisy, co mu mají v bytě z povinnosti vlastníků upravit, opravit, nebo zařídit, asi tak čtyřikrát do měsíce!

Někdy zkušenost s farářským životem poznamená i lidi, kteří se sice faráři nakonec nestali, ačkoliv k tomu směřovali, ale z nějakého důvodu k tomu nedošlo. Jsou buď svým bývalým směřováním pronásledováni, nebo deformováni. To chci demonstrovat na případu dvou bohoslovců, kteří šli nakonec do „civilu“.

První byl obětí toho, že vzal vážně, co mu bratří profesoři, vesměs barthiáni, mlátili do hlavy: „ke službě faráře musíš cítit vnitřní povolání“. Od samého počátku jsme byli masírováni, zda ho máme, a jak se to projevuje. Slabší povahy si něco vymyslely, upřímnější považovali za povolání i to, že se na jinou školu nedostali, nebo že jim rodiče odmítli cokoliv jiného financovat. Jen pár bylo schopno vyjádřit svojí motivaci nějak autenticky. Přiznávám, že pokud jsem patřil mezi ně, bylo to jen tím, že to přede mnou zvládnul jeden starší spolužák, což mi dodalo odvahu nevyjadřovat se frázemi. Jeden hoch, který měl ke studiu vskutku svérázný přístup (výbornou z latiny místo dobré si na profesorce vynutil tím, že jí seděl na zemi před kabinetem, a odmítal odejít, dokud mu nedá lepší známku), vyžíval se v protikomunistických provokacích, ale jinak se jeho přesvědčení moc neprojevovalo. Pád komunistického režimu vyvolal očekávání, že se teď lidé pohrnou do kostelů a nastane náboženské boom. Ale až na chvilkovou módní vlnu zejména u převlíkačů kabátů se nic takového nekonalo. Já spíš očekával, že to bude naopak, protože církev vytvářela bublinu relativní svobody v nesvobodě. Právě pro onoho hocha to znamenalo přehodnocení vůle studovat. Rok před dokončením tedy oznámil, že jeho jedinou motivací ke studiu bohosloví byl odpor ke komunismu a nyní si uvědomuje, jak je to nedostatečné. Jeho farář a profesoři jej však umluvili, aby dostudoval a počkal si, „vono to povolání třeba zatím přijde“. Nepřišlo, to mu bylo jasné i po dokončení studia, takže nejen, že neusiloval o nástup na sbor, ale požádal o vyškrtnutí ze seznamu kazatelů. Jistá farářka tím byla pobouřena, sepsala pro Kostnické jiskry článek o tom, jak mladí bohoslovci vystudují za prachy církve, a pak si jdou za lepším jinam (stal se úředníkem na městském úřadě jednoho většího města). Jeho uvedla, jako příklad. Cítil to, jako nespravedlnost, proto se s ní sešel a vysvětlil jí, proč nemohl nastoupit na místo kazatele; těžko najít hůře placené zaměstnání, ale peníze nebyly tím důvodem. Farářka mu slíbila, že se za článek veřejně omluví. Zmínila se o tom ale svému otci, zasloužilému diakonovi, ten se velmi rozhorlil a přikázal své dceři, aby se neomlouvala a trvala na původním článku. Co na tom, že Bůh je Bohem smlouvy a neplnění dohod je jedním z největších hříchů ve starém zákoně? Pokud si vzpomínám, došlo i na nějaké soudy, v nichž „dobří evangelíci“ stranili proradné farářce. Brát bibli, ideologii „povolání“ a smlouvy vážně, to se v ČCE neodpouští.

Druhý, shodou okolností ze stejného seniorátu, začal studovat s upřímným přesvědčením, že to povolání má. Ale události na KEBF, později ETF UK, po revoluci, kdy v mnoha lidech vyžluklo to nejhorší, jej rozkolísaly. Mlčí se o tom, ale všichni vědí, že se fakulta rozštípla, kde kdo tam s kde kým bojoval velmi nevybíravými až dětinskými prostředky. Děkanem se měl stát po kvapném odstoupení Luďka Brože církevní historik Amedeo Molnár. Sám předpověděl, že se k němu všichni postaví zády, a měl pravdu. On a jeho asistentka se stali černými ovcemi i mezi kolegy. Jeho jmenování sekretářka odmítala přijmout. Jeho asistentka Noemi Rejchrtová navíc od ní dostávala dopisy, zpochybňující její kompetentnost v oboru. Několikrát se jim v třeskuté zimně stalo, že se jim někdo vloupal do kabinetu a vypnul jim tam topení, takže druhý den tam měli psí zimu. Molnár pak sekretářce v nějaké emotivní výměně názorů otevřeně řekl, do kterého typicky ženského tělního otvoru si může své pravomoci nacpat, což ostatní profesory zbožně pohoršilo a žádali ho, ať se plačící sekretářce omluví. Tehdy zazněla památná Molnárova věta: „škoda, že v církvi se nesmí sprostě mluvit, ale sprostě jednat ano“. Pak ho švihlo, brzy umřel, a jeho otalárovaní kolegové pro něj na pohřbu ronili krokodýlí slzy.

Dobrácký student ty války na fakultě nesl těžce. Jednou jsem ho dokonce zastihl, když seděl po nějaké takové vlně v posluchárně, brečel jak malé dítě a štkal, že to jsou fašisti. Studium bohosloví, ať už intelektuálně či morálně, rozkolísalo jeho víru. Ještě nebyl rozhodnut, že nenastoupí na faru, ale dost to zvažoval. Jenomže jeho farář už nezvládal administrovat sousední sbor, proto na něj tlačil, aby přešel na dálkové studium a nastoupil u něj jako diakon. On se mu upřímně svěřil se svými pochybnostmi, zda vůbec má faráře dělat. Jenomže jeho farář s arogancí pro lídry ČCE přímo příslovečnou, to odmítl vzít vážně. Hledal v tom jen tlak na vyšší mzdu. S úšklebkem mu slíbil, že se s ním rozdělí o to, co za administrování toho sboru k platu dostává. Víc se s ním bavit nechtěl. On se jím dal ovlivnit, ale to jej nakonec utvrdilo v tom, že duchovenská služba pro něj není. Seknul s tím úplně, vstoupil do obecní politiky a v těch popřevratových turbulencích se najednou vyloupl jako starosta jednoho historického západočeského městečka. A tehdy se projevila jeho evangelická deformace.

Jedna z nejtěžších kapitol takové obecněradní agendy historických měst je, jak skloubit jejich charakter s moderním životem. Do toho mluví spousty lidí, protichůdně a všichni více méně právem. Krátce po revoluci ale nebyly na mnoho věcí žádné regule, nevědělo se jak, tak si kde kdo dělal, co ho právě napadlo. Náš starosta dostal peníze na rekonstrukci náměstí. Nevyhlásil žádnou veřejnou soutěž, žádná výběrová a připomínková řízení, nýbrž oslovil kámoše architekta, který mu navrhl něco, co mnohým vyrazilo dech. Městská kasa to unese, veřejný rozpočet nekrvácí. Pro posouzení výsledku připojuji obrázek. Na první pohled je jasné, že tento kreativní výstřelek je silným bezpečnostním rizikem, zejména pro lidi hendikepované. Ale mnoha lidem přišlo, že by se to všude jinde vyjímalo lépe, než zrovna na historickém náměstí. Řešilo se to i v televizních zprávách. Redaktor, úpravou náměstí zjevně šokovaný, se onoho byvšího bohoslovce zeptal, co tomu říkali památkáři? A ten mu s odzbrojující bezelstností řekl: „tušili jsme, že odsud přijde asi nejvíc námitek, proto jsme je raději ani nekontaktovali.“ Jako normální postup to může přijít jen někomu, koho (de)formoval život v ČCE.

*****

Nejhorší zážitky jsou z vrchních pater církve. Ještě horší je, když se bordel církevního managementu přelije do sekulárního prostředí. Po pádu komunismu si však ČCE otevřela několik dalších kanálů svého působení. Přiznám se, že jsem si sám tehdy říkal, jestli je to nutné, ačkoliv jsem se podílel na vzniku Diakonie, ale to bylo ještě za komunismu, kdy tím církev vykrývala něco, co nefungovalo, nebo fungovalo špatně. Avšak jednou padlo rozhodnutí: církev se pustila i do sociální a vzdělávací aktivity. Různé osoby měly motivace všelijaké, dokonce i dobré. Jestliže se však něco takového spustí, musí to vzít celá církev za své. Nemůže se tvářit, jako by se jí týkalo jen dění ve vlastním sboru. Farářstvo se bez ohledu na věk stáhlo do ústraní: církvi přísluší jen péče o sbory. Leda by tyto aktivity přinášely nějaký misijní nebo ještě lépe finanční profit. Diakonie ani Evangelické akademie nic takového nepřinášely. Že by tudy mohla církev nabídnout nějaké ovoce víry své společnosti, být tu, jak říkají dobře katolíci „v tomto světě pro tento svět a království boží“, nad tím jedni nechápavě vrtěli hlavami, jiní krčili rameny, nebo rovnou ohrnovali nosy. Někteří faráři, dokonce celé senioráty, práci těchto pro církev satelitních aktivit sabotovali.

Diakonie začala, jako organizace s plně věřícím mančaftem, ale čím dál tím více v ní bylo lidí z jiných církví než ČCE. Členové ČCE se zpravidla o práci této instituce nezajímali. Pokud, tak jen proto, že byli jinak nezaměstnatelní. Dnes je tam víc nevěřících lidí, ale ti dělají svoji práci alespoň jakž takž poctivě.

Učil jsem náboženství v instituci, zvané lidově „pasťák“, tehdy „Dětský výchovný ústav“ pro nezletilé delikventy. Jeden z tamních učitelů vyhrál konkurs na ředitele jednoho z pražských ústavů Diakonie, nadšeně se rozloučil a odjel šéfovat. Do roka byl zpět, otřesen poměry v církevním sociálním ústavu. Předně tam byl, jak už jsem několikrát řekl, pro ČCE typický chaos. Právní postavení jednotlivých středisek bylo nejasné, podivné byly především finanční toky. Nebyla ani jasná žádná subordinace, protože někteří zaměstnanci si z vedení nic nedělali a nacházeli zastání v nejvyšších patrech Diakonie, protože tam měli příbuzné a „bratry v Kristu“.

Pan ředitel, říkejme mu třeba pan Hucul, šel do práce s nadšením, které mu nezchladila ani první věc na kterou narazil, že v ústavu pro mentálně postižené děti není žádný program. Jediné, v čem se vzdělávaly, byl jim nepochopitelný katechismus, modlitby a křesťanské písně. Horší bylo, že všichni jeho pokyny nadšeně přijímali, ale u toho také zůstalo. Vzácné nebyly případy, kdy lidé, kteří měli něco vykonat, se museli zrovna odejít modlit. Zahradník a údržbář v jedné osobě ani zbožnost nepředstíral. Prostě nechodil do práce. Pokud nechtěl ředitel, aby živý plot okoupil celý dvorek a přilehlé komunikace, musel ho zkrotit sám, ale neměl nářadí. Jediné, v čem se pracovní odpovědnost zahradníkova projevovala, bylo, že ho měl důkladně zamčené, a ani ředitelovi ho nevydal. Ředitel si musel sám nakoupil nářadí za svoje peníze. Vyhodit ničemného zahradníka také nemohl, neboť mu vždy někdo z ústředí Diakonie nebo SR vysvětlil, že takhle se mezi křesťany nejedná, to by bylo nebratrské. Když pak uklízečce, která pucovala zařízení pouze svými modlitbami od démonů, sebral část platu, vlítla k němu do kanceláře s nataženou pravicí: „bratře řediteli, odpusťme si“! Ruku nepřijal, neměl, co odpouštět, ač pohan, držel se Pavlova slova „kdo nepracuje, ať také nejí“. Mzda jen za práci. Odsekla mu, „no jó, vy vlastně jste ten nevěřící!“ Opět mu někdo z vedení vysvětlil, že takhle v církevním zařízení jednat nemůže.

Vrchol byl v začachrování peněz, které pro své středisko získal. Naivitou, snad i vyloženou blbostí ČCE je, že chce všechno řídit jedním principem. Ústředí Diakonie mělo být jakoby Synodní radou, střediska sbory. Tehdy ani sbory neměly jasnou právní subjektivitu, své prostředky a rozpočet v pravém smyslu slova neměly. Vše šlo přes ústředí. Stejné to bylo zpočátku i v Diakonii. Pan Hucul měl kamaráda podnikatele, spolu s ním pak zorganizovali síť sponzorů pro Huculovo středisko, ale peníze musely jít na hlavní účet Diakonie, teprve odsud do střediska. Ředitel Diakonie prohlásil za samozřejmé, že peníze, které sehnal Hucul, skončí u něj. Jak jinak? Stále nešly, až Hucul zjistil, že došly do úplně jiného střediska. Jako bylo napřed samozřejmé, že peníze, které si sežene jedno středisko, patří jemu, bylo najednou stejně samozřejmé, že ústředí musí „spravedlivě“ nakládat se sponzorskými dary, a dělit je podle potřeb středisek. Celý milion skončil ve středisku, jehož líná ředitelka prohlásila, že „si je zasloužila nejvíc, protože se za ně nejvíc modlila.“ S prásknutím dveří Hucul odešel. Ještě si ho ředitel Diakonie a synodní senior zavolali do Jungmanky, aby se s ním „bratrsky rozloučili“. Poděkovali mu za jeho práci a nabídli dvacetitisícovou odměnu, hlavně však, aby pomlčel o všem, co v Diakonii zažil. Odměnu odmítl, jestli nemají dost peněz pro střediska, ať ji pošlou raději tam. Je zahanbující, když nevěřící má rovnější a pevnější páteř než celá církev. Ještě smutnější bylo Huculovo shrnutí, když nám to vypravoval: „já nevěřím, ale myslel jsem, že v církevním zařízení budou pracovat lidé, motivovaní svojí vírou. Narazil jsem tam ale jen na lidi, kteří vírou maskují svoji lenost a neschopnost.“ Vedení Diakonie ho nešetřilo rovněž: o jeho odchodu byla zmínka ve zprávě pro synod s tím, že Diakonie je otevřená spolupráci i s nevěřícími lidmi, ale ti „jaksi nesouznějí s křesťanským prostředím“ a neumějí se v něm pohybovat. Ještě perlička, když Diakonie vypsala znovu konkurs na toto místo, zúčastnil se ho i jeden můj vzdálený příbuzný. Šel na pohovor jako prvý. Když skončil a odešel, vyběhl za ním jeden z farářů, který byl v komisi: „to bylo skvělé, udělal jste na nás dobrý dojem. Škoda, že už máme vybráno?“ Vybráno? Konkurs přece teprve začal! Ale s tím, že nic v ČCE není míněno poctivě a vážně, se člověk nakonec setkává všude.

Sám jsem jednou konkursem na ředitele jednoho střediska prošel, a byla to zkušenost k nezaplacení. Předně se pohovor zvrtnul, protože jsem na všechny otázky odpovídal otevřeně a poctivě (tehdejší šéf Diakonie mi za to dokonce se zadrháváním na závěr poděkoval). Tu bylo zřejmé, že všichni v komisi čekali, jak budu lhát, že mě tam budou smažit, ale najednou nevěděli, kudy dál? Chvíli mi přišlo, jako by oni byli na konkursu u mě. Nakonec ze sebe začal tehdejší ředitel Diakonie soukat otázku. Její vážnost byla patrná, protože měl v obličeji výraz člověka, který tlačí na toaletě s úpornou zácpou: co prý bych dělal, kdybych ve středisku našel nějaké nesrovnalosti v účetnictví. Otevřeně jsem řekl, že bych je pochopitelně prošetřil, pokud by šlo o chyby, pokusil bych se je napravit, zjistím-li však nějaké kriminální jednání, okamžitě to nahlásím. V tu chvíli se obličeje zaražených komisařů probraly ze strnulosti a bylo jasné, že jsem konkurs neudělal. Absurdní drama mi od té doby nic neříká a nudí mě.

Jedna moje známá stála u zakládání Diakonie a považovala ji za své poslání. Pak se do ní ale z církve přenesla nějaká soupeření klik, různí lidé byli povyhazováni, mezi nimi i ona, přestože s těmi tahanicemi nic mít nechtěla. Velice jí to mrzelo, ale brzy našla místo v nějakém státním sociálním zařízení. Později si k vyhazovu gratulovala, popsala to, jako přechod z pekla do nebe. Komentovala zejména způsob obsazování funkcí: na novém pracovišti bylo samozřejmé, že když se uvolnilo místo, byly napřed stanoveny potřebné kompetence kandidáta, poté hledána vhodná osobnost. V Diakonii se vždy řešilo, „kým to rychle zaplácnout, aby se nám tam nedostal tamten?“ To je ostatně opět typické pro ČCE jako celek.

Vztah ČCE ke „světu“ je fatálně zapšklý. Většinou všichni, zejména duchovní, jako by se báli, že se ušpiní. Ponorky, nebo kosmické stanice mají přestupní komory, které pomáhají vyrovnávat rozdíly v tlaku a prostředí mezi vnějším a vnitřním prostorem. Diakonie či Evangelická akademie mohou působit, jako takové přechodové prostředí mezi „světem“ a církví. Ale to ČCE nikdy nepochopila. Podmiňovala to maximálně nějakým ziskem pro církev. Že jsou tyto aktivity službou i vizitkou církve v tomto světě, to nedokázala vzít dostatečně na vědomí. Je to tudíž jen kontaminované prostředí, s nímž chce mít církev co nejmíň společného. Štítivost, s jakou se ho dotýká, je zoufalá právě v případě Evangelických akademií. V tomto prostředí jsem pracoval 17 let, a interakce vnějšího prostředí s vnitřním by mohla vydat na román. Pokusím se to dále alespoň trochu popsat, a příliš do toho nezabřednout. Jisté je, že církev rozjíždí spoustu aktivit, s nimiž ale pak nechce mít nic společného. Maskuje to jakoby tolerancí – že se do chodu těchto aktivit nevměšuje, ale je to jen alibismus. Ve skutečnosti jen nechce mít žádnou práci. Je jako dítě, které si pořídí štěňátko, ale chodit ho venčit a pečovat o ně, to už raději přenechá jiným.

SR koupila za peníze z holandského daru vilku, jako školu. Pěkně by se tam učilo. Stará židovská vila po obětech holokaustu. Ale nebyla vybavená pro školní účely. Bylo to vždy strašné provizorium, pro některé třídy bylo třeba najmout učebny v jiných objektech. Když jsem začínal, učili jsme i na půdě železářství, kde nebylo ani topení! SR ale tvrdošíjně odmítala budovu prodat a koupit něco vhodnějšího, že prý by to Holanďanům těžko vysvětlovali. SR nejde především o peníze, nýbrž o čím dál více peněz. Vedení školy jednou určité prostory sehnalo, ale samostatně nic dělat nemohlo, protože dosavadní budova byla majetkem církve. Proto žádala SR o jednání. Ta odmítala, a své odmítnutí přijeli „pilně“ osobně vyjádřit všichni členové SR do Náchoda.

Pokud by někdo chtěl zažít skutečné panoptikum idiocie, není možné doporučit nic lepšího, než takové jednání SR. Padlo při něm i pár dalších perel, hodných zaznamenání. Předně jsme vyslechli kázání, ne úplně nejhorší, od tehdejšího člena SR pověřeného správou Evangelických akademií, dnes synodního seniora Daniela Ženatého. Pak se ujal slova tehdejší synodní senior Pavel Smetana. Nasadil masku připitomělého staříka, který nic nechápe a nerozumí. Jasné poselství: „Synodní rada Vám dává značku, razítko, ale s problémy si musíte poradit sami. MY VŽDYCKY SPOLÉHÁME NA SCHOPNÉ, SAMOSTATNÉ OSOBNOSTI V TERÉNU,“ perla první: okec toho, že SYNODNÍ RADA NIKDY NIC NEDĚLÁ. Ne nepomlouvám; on to opravdu řekl také, to je perla číslo dvě: „SYNODNÍ RADA NEMÁ ZÁJEM O PROBLÉMY, MY NECHCEME VĚDĚT NIC O PROBLÉMECH. Budete-li mít problémy, které si nevyřešíte sami, zrušíme vás,“ vyhrožoval – senilní stařík se začal transformovat v lítou bestii, postupně ale, aby tato nesvatá trojice tváří synodního seniora byla kompletní, i do mesiáše: aby předvedl, že nejsou tak neschopní, oznámil nám dvě evangelia. Předně, že SR nám vyhlédla budovu v našem okolí za rozumnější peníz, než jsme si vyhledali sami, a jeden úředník z MŠMT jim slíbil, že dostanou příspěvek od státu, takže dosavadní budova se prodávat nemusí. Pak jen koukal, jak budeme ohromeni. Učitelé ale kreténi nejsou, proto se snažili zjistit, co se za tím skrývá. Nakonec vyšlo najevo, že SR vstoupila v jednání s člověkem, který vlastnil budovy školského typu proti hronovskému sboru, ale všichni nájemníci mu pro neseriózní jednání nakonec utekli. Byl to vyhlášený podvodník, který napřed někoho nalákal na nízké nájemné, a když se tam tento usadil a stěhování by bylo pro něj problém, začal nájemné prudce šroubovat. Byl tím tak známý, že kromě SR už žádného hejla v okolí sehnat nemohl. SR jsme okamžitě varovali, ale Ženatý s námi mluvil, jako by nám podsouval, že my sami si nic nepřejeme tak, jako přesídlit do Hronova, jen se to stydíme říct. Jeden farář, který se s ním kamarádí, mi pak vysvětlil, že si „přece jenom myslel, že jsme líní se stěhovat“. I tato přezíravost farářů je typická. Ukázalo se navíc, že v případě slíbeného daru jde jen o ústní slib nekompetentního úředníka, ani ministr o tom nic nevěděl. Náš angličtinář je varoval, ať o těch budovách nikomu neříkají, nebo se toho MŠMT chytne, a že nám nic nedá, když už je problém vyřešen. Jednání bylo v pátek, a v pondělí už jsme dostali z MŠMT dopis, který jeho varování potvrdil. Pro salárníky: pro tenhle nesmyslný výlet vyplácala SR církevní prostředky! SR se před učiteli představila, jako sbor hlupáků.

Pan Daniel Ženatý byl také smutným hrdinou v jiném příběhu: za premiérování současného prezidenta republiky, pana Zemana, si stejnojmenný ministr školství vymyslel, že všechny školy musejí mít jednotné osnovy. Proto i křesťanské předměty na křesťanských školách mají mít stejné osnovy. SR, místo aby protestovala, sezvala nás vyučující k poradě o podobě křesťanských předmětů. A tak jsme museli opustit školy, napracovat si ztracený den jindy, rozjet se do Prahy a jednat. Jednat? Jednání „moderoval“ Daniel Ženatý. Byly chlebíčky, čaj, kafe, ale žádná práce. Moraváci plácali o svých zážitcích z minulosti, ostatní jsme na ně čuměli a čekali, kdy se moderátor chopí slova. Ale ten si jen čistil nos. Když už to trvalo hodinu, připomněl jsem jemně, že jsme tam kvůli práci. Ženatý, znechucen víc, než bylo třeba, tedy zahájil. Pak už mělo celé jednání charakter skutečné pracovní skupiny, více méně ovšem díky jeho pokračující nečinnosti: věcné výměny názorů a zkušeností, práce na konečné podobě, stanovování návrhů a požadavků … to se v ČCE jen tak nezažije. Nakonec jsme své představy hodili na papír. Vnímali jsme to, jako splnění úkolu od SR, výstup z pracovního jednání, vůbec to nemělo formát nějaké petice. Všichni jsme se pod to podepsali, aby bylo jasné, že jsme se na tom sjednotili. Kupodivu nám v této fázi jednání Ženatý ještě vycházel vstříc a sám nám nabídl, že udělá kopie pro každého z nás. Avšak, když nám je přinesl a my si je rozebrali, jemu pak předali originál, stala se s ním podivná změna. Najednou zbrunátněl a začal na nás řvát, co si to dovolujeme, dávat SR nějaké podepsané papíry! Zda si uvědomujeme, že od SR to bylo velice vstřícné gesto, když nám dovolila se k věci vyjádřit? Že by také mohla osnovy stanovit jednoduše sama, a nařídit nám je? Asi nikoho nepřekvapí, že po návratu do svých škol jsme zjistili, že nové osnovy přišly poštou ten den, co my jsme na přání milostivé SR šaškovali v Praze. Tehdy jsem pochopil, že to celé byla jen hra na demokracii – měla z toho být jen kecačka u chlebíčků a kávy, a my jsme pak měli vděčně přijmout od SR osnovy, které by nás žádnou práci nestály. Jediné štěstí, že vláda krátce na to skončila, a s ní i požadavek jednotných osnov.

Ani následné kroky SR nebyly lepší. Bylo to spíš horší a horší. Ale začnu v trochu nižších patrech církve. Vše začalo tím, že se na EA v Náchodě začaly v komunikaci s tehdejší ředitelkou projevovat zřetelné prvky šikany některých pedagogů. Sám jsem měl nějaký čas pocit, že ze mě má paní ředitelka strach, ale když zjistila, že rozhodně v církvi žádnou privilegovanou osobou nejsem, začala se mi mstít různými dětinskými zlomyslnůstkami. Vzhledem k její fenomenální hlouposti jsem si s ní snadno poradil s humorem sám. Ale někdy to byly přímo estébácké postupy. Jednou z věcí, o které jsme také v předmětu Křesťanská etika hovořili, byla pochopitelně bible a vše, co s ní souvisí, tedy i židovství. Mluvili jsme také o apokryfní literatuře, Talmudu a jiném. Didaktická technika byla tou dobou a zejména pod vedením této osoby na EA, v době kamenné – tedy v podstatě v době křídy. Počítače pravda patřily všeobecně ještě k luxusu, ale na jiných školách už ne tolik. A tak největším vrcholem didaktické techniky byl xerox, k němuž jsme ale měli přístup jen omezený – podle toho, jak paní ředitelka usoudila, že si to zasloužíme. Demonstroval jsem židovský vztah k apokryfní literatuře kopií jedné stránky z Talmudu, na níž byl dřevořez s židovskými hrdiny, kde mezi biblickými postavami byla například i Judit. Jedna kopie se mi nepovedla, hodil jsem jí proto zmačkanou do odpadků. Druhý den jsem byl volán na kobereček k paní ředitelce. S výrazem divoké saně se na mě obořila, jak to, že učím děti hebrejštinu? Trochu jsem byl zaskočen, co je to za kravinu. Načež se jí najednou na stole objevila ona nepovedená, pomačkaná kopie obrázku z Talmudu, sice s akcentem na obrázky, ale kus hebrejského textu, název traktátu, tam byl také. Slušně a zdvořile jsem jí vysvětlil, která bije. Dostal jsem opět sprchu, jestli si uvědomuji, že jsme křesťanská, a nikoliv židovská škola, že si tudíž nepřeje, abych mluvil v hodinách o židovství. Těžko blbcovi, který byl ještě před pár lety členkou KSČ, vysvětlovat, že to spolu souvisí. Ale stačilo jí ukázat dokument, který by měla znát, a sice osnovy předmětu, kde se výslovně psalo, že obsahem je křesťanská a židovská věrouka. Takovými způsoby se jí dařilo vždy zahánět do kouta. Kvůli sobě jsem si starosti nedělal. Byla to spíš švanda představit si jí, jak večer prolejzá odpadky a hledá v nich nějaký usvědčující materiál. Anebo tu špinavou práci dělal někdo jiný? Někdo, kdo jí řekl, že jde o hebrejský text (pochybuji, že to mohla poznat sama), že by někdo z absolventů bohosloví, někdo z obou farářů, kteří se tam pohybovali, tedy náměstek seniora nebo spirituál? Raději nedomýšlet.

Předmětem jejího mobbingu se však brzy stala i češtinářka, poněkud nervózní, ano i trochu nešikovná žena, která budila pozornost i tím, že měla jednu nohu kratší a dost pajdala. To už jsem řešit musel, navíc si toho začali všímat i jiní kolegové a čekali ode mě, a právem, že něco udělám. Tehdy jsem začal pomalu rozkrývat, mezi jakými sviněmi jsem celou dobu žil, jaký hnůj jsou faráři, které jsem do té doby považoval za bratry. Ne dokonalé, ale snad přece motivované vírou. Ukázalo se, že s nimi cloumá všechno možné, ale s vírou to nic společného nemá.

K osobě češtinářky je třeba říct, že své nedostatky měla, ale čekal bych, že křesťanství „křesťanských“ škol se projeví i v tom, že se slabším pedagogům či žákům, pomůže. Rozhodně, že se s nimi bude jednat férově. Paní ředitelka si ale libovala v ponižování oné učitelky. Ta, na rozdíl ode mě, se z ní nervově hroutila. Dělala chyby čím dál větší. Brzy jí bylo jasné, že se jí paní ředitelka zbaví, nadto přišla nato, že jí manžel podvádí s jinou. Když však chtěla od ředitelky v lednu vědět, jestli si má hledat jiné místo, ředitelka jí upokojila, že s ní počítá i na příští rok. Jenomže hned po maturitách jí dala výpověď, tedy v době, kdy už se učitelská místa hledají jen těžko. Ředitelka tuto faleš obhajovala tím, že jen nechtěla, aby je opustila před maturitami sama, že jí tam chtěla mít na opravy písemek.

Většina členů sborovny dělala, jako že nic nevidí, neslyší. Ale dvě zásadové učitelky to začaly řešit. Bohužel jedna z nich měla doma také problémy, také přistihla manžela s jinou. Zmiňuji to proto, aby bylo zřejmé, jaké prasárny jsou někteří faráři schopní.

S důvěrou jsem se tehdy obrátil na člověka, kterému jsem dosud neměl důvod nedůvěřovat. Teď se však ukázala jedna jeho podivná vlastnost, o níž jsem se měl čím dál víc přesvědčovat, že jde vlastně o jeho standardní charakterový rys: žije jakoby v jiném světě. Mluví z cesty a nesnáší problémy, které by měl řešit, miluje však funkce. Prostě echt evangelík: Michal Kitta – tou dobou náměstek seniora královéhradeckého seniorátu pověřený dohledem nad Evangelickou akademií. Hovořil jsem s ním o tom, ale s házením hrachu na stěnu bych asi pochodil lépe. Napřed blábolil něco o tom, že musím chápat, že je „Vlastička“ (ředitelka) nevěřící, že neví nic o Ježíšovi a odpuštění. Ano, i tak lze projevit „křesťanskou“ aroganci vůči nevěřícím – považovat je za neschopné morálního úsudku, a ještě se tvářit blahosklonně! Upomenul jsem ho, že o to tady nejde. Že lumpárnu rozpozná i nevěřící. Ale ukázalo se, že jeho myšlení se skutečně neumí odpoutat od floskulí, frází a stereotypů. „Vlastička mi vždycky řekne: ‚Já vím, já to s lidma moc neumím‘. Ona umí vyjádřit sebereflexi, zato od tebe jsem se toho ještě nedočkal“. Znovu jsem mu připomenul, že zde neřešíme moji morálku, ale to, že se jménem církve dějí konkrétní osobě křivdy a že to tak nelze nechat. „A ty se bojíš, že by se ti to mohlo stát taky?“ přišla najednou totálně zcestná reakce. Znovu jsem mu připomněl, že nejde o mně, ale o kolegyni. „No, ale sám říkáš, že není dobrá. Škola není zaopatřovací ústav“. Znovu jsem mu připomněl své zásady i to, že byla klamána a často zesměšňována před kolegy i studenty. Zmínil jsem se i o tom, že už si toho všímají i jiní. „Já vím,“ jmenoval onu agilní kolegyni, zřejmě s ním už mluvila sama. „No jo, oni jim oběma zahýbají manželé, takže se spolu vzájemně identifikují“. Zaražen tím jeho plácáním a neschopností postavit se k věci rozumně, obrátil jsem se na druhou duchovenskou osobu, od které jsem doufal nějaké pochopení, na tehdejšího spirituála Radima Žárského.

I to byl případ, ale to už by z toho tady byl román. Nadělal na EA pár pěkných bot, a už vstup byl podivný. Stručně jen, že měl vždy sklony dělat ze sebe kvočnu mládeže a chránit ji. K učitelům také přistupoval tak, že on před nimi studenty chrání. V této věci však zareagoval jako Kittův klon: když jsem mu řekl, o co nám jde, jako satanem posedlý odpověděl: „já vím, ony ty dvě učitelky mají nevěrné manžele, a tak se spolu identifikují.“ Tady už začalo být jasné, že jsem vskutku vydán na pospas vyloženým bláznům, kteří se snad i smluvili, či vyloženému flašinetáři Brundibárovi.

K třetímu pokusu jsme se všichni zainteresovaní rozhodli zajet společně. Další pán, kterému jsem mylně důvěřoval, byl sám senior Vojen Syrovátka. Přesvědčil jsem ostatní učitele, že je to poctivý člověk, chartista, že ten nás určitě vyslechne. Byl jsem pak za pitomce, protože to, co nás ve Dvoře Králové čekalo, bylo všechno jiné, jen ne upřímný služebník Páně.

Už při příjezdu jsme mohli tušit, že se křesťanského přijetí nedočkáme. Vojen nás snad od kuropění čekal za plotem své fary. Vypadal jako nasraný bernardýn, ale byl to Vojen. Že máme zanechat všech nadějí, bylo jasné, jakmile nám znechuceně potřásl rukama a pustil nás dál. Ačkoliv jsme žádali o důvěrný rozhovor, rovnou nám nervózně řekl, že pozval i Kittu a Žárského, aby na nás nebyl sám, ale že ti mají (pochopitelně, jak jinak) „moc práce“. Vyjádřil jsem nad tím podiv, protože s nimi jsme již mluvili, teď chceme mluvit s ním a doufáme v nepředpojaté vyslyšení, že jde vlastně o prohřešek proti kazatelskému reversu, jestliže důvěrný hovor takto napráší. Ale co, vždyť takový papír není v ČCE jedinou normou, která se porušuje. Korunu tomu ale nasadil, když nám řekl, že Michal s Radimem ho ujistili, že je na EA vše v pořádku, a on jim bezvýhradně důvěřuje. Radim ho ujistil, že tam žádná šikana není, protože on má „na to nos“. Proto, jestli se má s námi vůbec bavit, musíme ho napřed přesvědčit, že Michal s Radimem jsou pořádní darebáci. Tak to už byl vyloženě vrchol jeho hajzlovství: celý problém se snažil podmínit něčím, o co vůbec nešlo, navíc nás stavěl do dosti podivné role. Jisté však bylo, že on o poctivý, nepředpojatý rozhovor v duchu Boha, „u něhož není osob přijímání,“ rozhodně zájem nemá. Snažili jsme se mu vysvětlit, že o tom jsme se s ním bavit nepřišli, že mu chceme jen předestřít, co se nám ve fungování EA nezdá být v pořádku. S těmi dvěma jsme už mluvili, nepochodili, proto se snažíme jít o příčku výš, ale nechceme se bavit o nich. Stejně se zarputilostí senilního starce neustále mluvil o těch dvou farářích. Démoni Kitta s Žárským se nad námi vznášeli celou dobu jednání. Najednou Vojen zcela z cesty vyplácl: „Po Kittovi a Žárském nesmíte chtít žádnou práci. To jsou nejpilnější faráři v seniorátě, mají nejvíc funkcí, a proto nesmíme čekat, že je budou dělat doopravdy“. Popravdě, lačnost mnoha „bratří“ po různých funkcích mi byla dlouho podezřelá, a že je to bezvadný způsob, jak se jakékoliv práci vyhnout, mi bylo jasné. Ale doposud jsem to měl spíš za projev hlouposti, sem tam i vyčůranosti některých jedinců. Každý personalista ovšem ví, kolik hodin má den, kolik odpočinku člověk potřebuje, a životopisy uchazečů o místa, které se chvástají spoustou aktivit a funkcí, automaticky zahazují do koše, protože jde buď o lháře, nebo o lidi, jimž pak na skutečnou práci čas nezbývá. Ale ČCE miluje faráře, kteří pracují 25 hodin denně, nejedí, nespí, nesouloží, o rodinu se nestarají, ale mají spoustu funkcí a koníčků. Jenomže díky tomu, že jsme Vojena vykolejili, a on začal kecat, se ukázalo, že jde vlastně o záměrný systém.

Už jsem to zkrátka nevydržel dál odrážet, a na hovor o Kittovi a Žárském částečně přistoupil, když jsem se ho zeptal, po kom tedy tu práci máme chtít, a kdo jí doopravdy dělá? „Ty seš chytrej, no, ty seš chytrej, ale jak to mají všechno zvládat?“ Velice necitlivě jsem mu řekl, že je to jeho manažerská neschopnost, když neumí optimálně rozdělit funkce mezi faráře i nefaráře, protože mnoho z nich mohou zvládat i laici. „Ty seš chytrej, no, ty seš chytrej, ale koho tím mám pověřit?“ Připomněl jsem mu, kolik tam má farářů (tehdy to bylo 17), takže není nutné věšet všechny funkce jen na dva věšáky. „Ty seš chytrej, no, ty seš chytrej, ale to by se mi tam mohl dostat i …;“ tady už si uvědomil, že moc mluví, takže jsme se nedozvěděli, z koho to má takový strach. Ale bylo jasno: jsou osvědčené věšáky na funkce, které, zavalené povinnostmi, na nic nakonec nesáhnou, když nic nedělají, i jejich nadřízení mají klid, protože nedělají a neřeší žádné problémy. Senior jim to blahosklonně odpouští, oni jsou mu vděčni, budují si pověst pilných farářů a mohou se věnovat svým koníčkům.

V jednu chvíli nám Vojen Syrovátka, takto také člen správní rady Diakonie ČCE pohrozil: „my to v Diakonii děláme tak, že když si podřízení stěžují na nadřízené, komplet všechno vyhodíme, vedení i zaměstnance, a nabereme nové, na pracácích je lidí dost.“ Když jsem mu připomněl, že jsou to mafiánské způsoby, že když se něco děje, místo řešení problémů naučí církev lidi jen držet hubu a krok, odpověděl mi, „ale my máme v Diakonii klid.“

Když jsme se s nepořízenou rozloučili, neopomněl říct: „no tak jste mě nepřesvědčili, že by Michal s Radimem byli takoví hajzlové.“ Řekl jsem mu, že o tom jsme se nepřišli bavit, ale bylo to, jako mluvit do dubu. Já ho nepřesvědčil, že jsou to hajzlové, ale on mě o tom přesvědčil sám, přesvědčil mě i o svém vlastním hajzlovství. A tak jediný efekt této návštěvy byl, že mi někdo na parkovišti urazil zpětné zrcátko.

Čím vším se ještě tahle karikatura bojovníka za lidská práva vyznamenala, nebudu rozpitvávat. Vrchol popření jakéhokoliv citu pro spravedlnost či práva, jakékoliv morálky, bylo, když jsem se jednou v diskusi s tehdejším farářem třebechovického sboru, dnes docentem na ETF UK Filipem Čapkem, dostal do sporu na pastorální poradě. Třeba si řeknete, že dostat se do sporu, je něco špatného. Ale tam, kde se myslí, je spor vždycky. Dokonce i se sebou musí vést člověk spor, když zvažuje pro a proti pro nějaké řešení otázek. Nejde o to, jestli se dva lidé mají rádi, jestli spolu souhlasí nebo nesouhlasí. Ať už máte jakékoliv zkušenosti z církevních debat a o mně si myslíte cokoliv, trvám na tom, že jsem nikdy nikoho neponižoval, nesouhlas s nějakým tvrzením nebyl nikdy veden emocemi a vždy jsem jen formuloval argumenty. Nikdy jsem se také na nikoho nezlobil, že si myslí něco jiného, ani že si myslí, že má pravdu, protože by bylo spíš divné myslet si něco, co za pravdu nepokládám. Nevím, o co tenkrát šlo, snad o jeho tvrzení, že pro křesťany není směrodatný hebrejský starý zákon, nýbrž spíš jeho znění Septuaginty, protože to formovalo zákon nový a rané křesťanství. Ale je možné i to, že to byla nějaká banalita. Určitě jsem ale proti Filipovi nevystoupil nijak agresivně. Ostatně člověk s akademickými ambicemi by neměl čekat, že s ním budou všichni souhlasit. Naopak, situaci, kdy musí svá tvrzení vysvětlovat a obhajovat, by měl brát jako samozřejmou. Přesto na mě vylít Vojen a řval přede všemi, že mi zakazuje nesouhlasit s Filipem. Že on, jako senior, sleduje jeho přípravu na doktorát, že Filip je velice učený hoch, že on ví, co všechno čte, a že já nemám právo s ním nesouhlasit. Filipovi ani nikomu dalšímu z přítomných na tom nic divného nepřišlo. Odhlédněme od toho, že ani jako senior není oprávněn vydávat takové zákazy, ale může tohle vypustit z huby někdo, komu kdy šlo o občanské svobody, včetně svobody slova? Jsem přesvědčen, že nikoliv, a jeho chartismus byl zřejmě jen jakýmsi nedopatřením.

Naprosto zničující byl zážitek kolem volby nového ředitele náchodské EA. Kde se vzal, tu se vzal, najednou byl mezi námi nový kolega, prost pedagogických zkušeností (prý se kdysi, když studoval na Vysoké škole středoevropských studií, zúčastnil jakéhosi výzkumu jedné z profesorek, což mu později přičetli jako dostatečný ekvivalent odučených let), nebyl ani z církve, jen bývalým členem CB a měl za sebou pár semestrů na HBF UK. Se zbožností to ale nikdy nepřeháněl, ačkoliv ji občas i sehrál. Od chvíle, kdy vzal poprvé za kliku, bylo jasné, že je to náš budoucí ředitel a také se tak choval. Když například ředitelka rozhodla, že děti musejí v době oběda opustit učebny a učebny se musejí zamknout, prostě řekl (stal se totiž také okamžitě třídním učitelem jedné třídy), že jeho třída se tím řídit nebude. Stejně se postavil i k tomu, když bylo stanoveno datum, ve kterém se mají odehrávat všechny rozdílové zkoušky, aby to nenarušovalo harmonogram akcí. Propadlíci jeho třídy si je sjednávali na různé termíny, prý jim to pan třídní dovolil, a tak dále – dělal chaos, ale procházelo mu to. Jinak ale paní ředitelce lezl do všech tělních otvorů. Mnoho kolegů také brzo pochopilo, že jejich budoucnost závisí na něm, a začali se k němu podle toho chovat. Že má Kittovu podporu, bylo jasné také okamžitě. Blížil se termín odchodu ředitelky do důchodu a tím konkurs. Najednou se začaly proti mně vršit stížnosti – studenti si na mě stěžovali na studentské radě, zejména ti, kteří tam prokazatelně ani nebyli. Studentskou radu dostal pochopitelně na starost budoucí ředitel. Všechno se mi dařilo vyvracet, ale když to na mě vybalil Kitta a já se proti tomu ohradil, úplně nepříčetně na mě řval: „já ti nevěřím, že se nechceš stát ředitelem. Jsem přesvědčen, že se na to nehodíš, a udělám všechno proto, aby ses jím nestal!“ Podobně řval i na moji manželku. Právě v tem moment se najednou po ČCE začaly o mně šířit pomluvy, jako třeba, že jsem rozhádal dva sbory, že se moje manželka s nějakým sborem soudila – naprosté a snadno vyvratitelné nesmysly, ale v ČCE se tomuhle věří.

Dotyčného kandidáta ovšem znali i studenti, protože pracoval v některých sociálních ústavech, kam chodili na praxe. Neměli s ním nejlepší zkušenosti, a i když podkuřoval své třídě, i v ní se jich našlo několik, kteří proti jeho ředitelství protestovali.

Zde chci konstatovat, že ředitelování nikdy nebylo mým snem. Určitě by mě to nebavilo. Kdybych ale chtěl být ředitelem, nebylo by to nic nečestného se do konkurzu přihlásit. Je na jiných lidech, jestli mě schválí, nebo ne. Já se ale nehlásil. Pokud jsem se tedy k protestům přidal, bylo to jednak proto, že jsem dotyčného považoval za nevhodnou osobu, ale také, že bych rád, aby se ČCE začala chovat poctivě: poctivě vypsala konkurs, dala všem kandidátům dost času na přípravu, a aby se tak mezi nimi vyloupla kvalitní osobnost. ČCE konkursy ráda vypisuje, ale jejich neřízených výsledků se bojí, protože, „co kdyby se jim tam dostali ONI?“ Takže se konkursy všelijak falšují. Zatímco budoucí ředitel měl na přípravu tři měsíce, veřejně byl konkurs vyhlášen s týdenním předstihem. I tak se asi tři protikandidáti našli.

Ale i studenti si všimli, komu se jde na ruku, a zaslali Synodní radě protestní dopis. Rekce byla totálním morálním i osobnostním selháním nejvyššího duchovního představitele, synodního seniora Jóela Rumla. Přišel i s novým generálním ředitelem Evangelických akademií, panem Martinem Čechem. Ten zřejmě potřeboval na seniora udělat dojem. Snažil se argumenty studentů odbývat (já u toho pouze byl, ale jednali studenti sami). Jejich argumentům ale nestačil, nervózně šmidral očičkama po seniorovi, co tomu říká, jestli se tím neshodil? Ruml ale čuměl celou dobu na špičky bot. Když už bylo jasné, že s tím si Čech neporadí, ujal se slova sám. Ani na chvíli se nepokusil nad slovy studentů zamyslet. Přišel je prostě zkrotit. Snažil se na to jít tak, jak se to mezi faráři dělá: skákal jim do řeči, překrucoval jejich výroky, zesměšňoval je, ale studenti, snad zvyklí z praxí jednat i s osobami s oslabenou myslí, s ním jednali velmi vyspěle: trpělivě vysvětlovali své argumenty, uváděli věci na pravou míru – nevěděl jsem, mám-li se nad nimi dmout pýchou, nebo se stydět za seniora. Vrcholem trapnosti v této fázi bylo, když chtěla jedna studentka poreferovat o jednom incidentu, k němuž došlo s budoucím ředitelem v ústavu, kde byla na praxích: „Já u toho nebyla,“ začala studentka, „ale slyšela jsem …“ V ten moment jí skočil senior do řeči, s ukazovákem pravice nataženým k nebesům tam poskakoval na jedné noze, jak když si malý harant hraje na indiána, a řval: „slyšeli jste to! Slyšeli jste to! Ona u toho nebyla! Ona to jen slyšela.“ Ale i tady ho studenti usadili. Přinutili ho vyslechnout. Přinutili vyslechnout, ale vnímat, na to už jejich síly nestačily.

Pak přišly dva nejhorší okamžiky:

První, když jsem po této debatě nedebatě přišel do sborovny, kde seděl naprosto zhroucený představitel mé církve, klepal se jak ratlík a brblal do svých vousů: „já nemám problém jednat s mládeží, já rád mluvím s mládeží, ale tohle byli fanatici.“ Jemně jsem ho upozornil, že s ním žádní fanatici nejednali, že to byli oni, kdo jednali věcně, předkládali argumenty, zatímco on na ně řval, zesměšňoval je a skákal jim do řeči, ale oni se tím nedali rozhodit. „Proč jste skákal do řeči slečně, která sama upozornila, že nebyla čehosi očitým svědkem?“ „Já sem považoval za svoji povinnost …,“ začal. Mimochodem, všimli jste si už, že kdykoliv takhle začne farář, spolehlivě bude obhajovat sviňárnu, nad kterou by se i pohan studem začervenal? Ptal jsem se ho, proč nebyl konkurs vyhlášen transparentně a tak, aby se mohli přihlásit kandidáti za stejných podmínek. Odpověděl „Ale vždyť to není proti zákonu?“ Řekl jsem mu, že proti zákonu ne, ale je to nemorální. Uchechtl se, „ale zákonné, takže je to v pořádku.“ A tenhle člověk měl drzost moralizovat několikrát za své oba mandáty vládu i celou společnost! Jasně prokázal, že dobro, právo, spravedlnost a poctivost jsou mu zcela lhostejné.

Když jsem vyšel ze sborovny, obklopili mě studenti a položili mi otázku, a to je ten druhý, a ze všech nejtěžší okamžik: „jak můžete dělat faráře v takové církvi, kterou řídí takovej chlap?“ Odpovědět jsem nemohl, protože všechny ty fráze o tom, že jsme všichni slabí, hříšní, omylní, že jsme v církvi kvůli Kristu a ne kvůli Rumlovi, by byly jen bohapustou výmluvou.

Ještě si nemohu odpustit připomínku jedné události, v níž se Synodní rada pohybovala v sekulárním prostředí Evangelické akademie jako slon v porcelánu. To už byl výše uvedený ředitel pěkně usazený ve svém křesle a měl pár let ředitelování za sebou. Velmi nadšená učitelka výtvarné výchovy, výtvarnice, byla pověřena, aby se studenty udělali školní velikonoční pozdrav. Učitelka je sice katolička, ale většina našich studentů byla nevěřící. Pokud už byli z nějaké církve, tak maximálně z katolické, také tam bylo dost adventistů, kteří běžné církevní svátky neslaví, z ČCE prakticky nikdo. Tohle by měl člověk pochopit a brát tolerantně, když jim bylo ponecháno na vůli, jaké návrhy připraví. Takže co? No, tak upřímně míněné návrhy našich studentů byly plné vajíček a zajíčků. No. Křesťané to nebyli, tak proč je nutit do pokryteckých vyznavačských symbolů. Toho si byla ona učitelka vědoma. Škola bohužel poslala jeden pozdrav i na Synodní radu, jako zřizovateli. Synodní pantátové byli samozřejmě „potěšeni“, jak už takový farář, nota bene bafuňář, potěšen být může: Pavel Kašpar, člen SR pověřený církevním školstvím, odeslal zpět „děkovný dopis“, ve kterém ředitele (ač ho nemám rád, musím se ho zastat, že neprávem) sprdnul: „uvědomujete si, že jste na křesťanské škole! Je Vám jasné, že vajíčko není křesťanský symbol!“ Už jste si také všimli, že, pokud jsou faráři zásadoví, tak jedině v tom, co jim osobně přináší prospěch, nebo v úplných hovadinách, ale to potom opravdu důsledně? Je to asi prokletím lidu božího, že stále cedí komáry, ale velbloudy polyká. A je ten lid ještě opravdu boží?

Samozřejmě se to dle zásady padajícího hovna nezastavilo u ředitele, ten sprdnul onu výtvarnici. Ona to naštěstí dětem netlumočila, alespoň jejich upřímný zápal pro věc nebyl takto zkalen. Málem se to svezlo i po mně, protože tou dobou se už  na mě sháněla horečně kompra, takže i mě ředitel napadl, jak to, že jsem žáky v rámci svého předmětu nepoučil. Než jsem stačil zareagovat, napadená učitelka se mě zastala, že jsem nebyl do projektu vůbec zapojen. Ale i kdybych byl, vedení církve mělo respektovat, že na naší škole studují převážně sekulární studenti. Ani já bych je nenutil k vyznavačským projevům, když to není jejich vyznání. Byla by to jen výchova k pokrytectví. Děti jim upřímně, po svém popřály k velikonocům, reakce Synodní rady byla těžce dacanská, arogance z pocitu, že hájí nějaké čisté zásady.

* * *

Pokud si myslíte, že je toho dost, máte pravdu, ale rozhodně to není všechno. Mohl by člověk přidat, jaké zlodějiny, smilstva a které další lumpárny se péčí nejvyšších míst v církvi kryjí. Ale je dobré v pravý čas přestat.

ČCE je vlastní to, že má sice nějaké řády a zřízení, ale ty nakonec nikoho nezajímají. Stejně se podle nich nejedná. Můj děd, když vzpomínal kolem 70. narozenin na svoje začátky, které provázely konflikty, že při nich narážel na to, že v ČCE ve skutečnosti vládnou autority, o jejichž existenci neměl ani tušení. Samozřejmě mimo oficiální řády. V ČCE se má za to, že dodržování pravidel by bylo úzkoprsé. Jejich permanentní porušování a obcházení považují za známku své svobodomyslnosti. Ale kde není právo, tam není svoboda, nýbrž bezpráví. Tím je ČCE prokvašená, ale nikdo to nevnímá, protože všichni mají za to, že je jejich mravní povinností nad tím zbožně přimhuřovat oči. Konflikty tudíž nikdo neřeší, ty, kdo na ně upozorní, pronásleduje. A kde není právo, není ani odvolání proti takovému pronásledování. Její hřích se tak kumuluje.

Proč to tedy píši? Abych si ulevil? No, a není to pochopitelné? Ale, i když mi to nebudete věřit, jde mi o dobro té církve, dnes už spíš křesťanstva vůbec. Že se mezi tím vyvinula situace, jak se vyvinula, a já ji musel opustit a ulehčit tak svému svědomí, které mi ona otázka těch studentů zatížila, je vedlejší. Začal jsem to psát s tím, že v ní zůstanu a vyvolám diskusi k nápravě. Ryba smrdí od hlavy, proto je třeba začít hlavou. Nabízím závěrem pár bodů, které považuji za závažné k řešení:

·        Je skutečně správné mít řády a pravidla, která se pak soustavně porušují?

·        Jsme (byli jsme) v té církvi skutečně rovnocennými bratřími a sestrami před Pánem, nebo jsou tam někteří rovnější?

·        Proč se do různých funkcí, zejména duchovenských, tak hojně dostávají lidé s psychopatickými rysy (na FB se nedávno dokonce objevilo, že už se i mezi členy církve říká, když hledají školu pro své ratolesti: „když je blbej, tak ať jde alespoň na toho faráře“)?

·        Pokud to míní církev vážně, měla by hledat ne jména, ale kvalitní osobnosti.

·        Kvalita musí přitom být posuzována smyslem existence církve, jímž by nemělo být jen klientelistické zázemí pro příslušníky různých klik, nýbrž vyznání.

·        Především by si církev měla ujasnit, co je smyslem její existence, a zda tomu ještě vůbec věří a slouží.

·        Vzniklé problémy je třeba řešit, a to poctivým zkoumáním jejich podstaty, ne je odbývat různými klišé, odkazy na nějaké „dobré bratry/sestry“, jimž se bez dalšího „věří“, nebo zametat pod rohožku.

·        Může tohle, co se v církvi děje, Bůh schvalovat?

·        Mohou lidé v takovém prostředí, plném podvodů, úskoků, intrik a pomatenosti, věřit, že Kristus byl vzkříšen?

·        Opravdu chcete, aby Vám slovem božím sloužilo tohle?

Jakub Dvořák