Prohledat tento blog

2017-11-24

#MeToo - blind

Rozjela se kampaň "#MeToo". Jsem z ní opravdu poněkud rozpačitý. Obtěžování žen tu bylo vždy. Tím nechci říct, že to není problém. Ale není to problém, na který by se muselo upozorňovat, protože prý o něm nikdo neví, bagatelizuje se, je tolerován ... Jistě, že jsou tu muži, kteří považují ženy za objekt pro "své potěšení". Titíž ovšem zpravidla považují všechny lidi bez ohledu na pohlaví za nástroj k uspokojení svých potřeb a tužeb. Rádi dokazují, že "pány jsou tady oni". Je to komplexní jev. A mimochodem, takové ženy existují rovněž. Jsou ženy, které musejí všichni, ne jen muži a ne jen sexuálně, uspokojovat. Na druhou stranu by se dalo říct, že muži i ženy by si měli být vzájemně, recipročně "pro potěšení", raději než pro zlost, jen jisté formy, obzvláště důvěrné, by měly být vyhrazeny do exkluzivních, oboustranně příjemných vztahů. Avšak kampaně, jako tato, mívají často za následek "hony na čarodějnice" pro vyložené hlouposti: ano, někteří úchyláci ženy osahávají, mají hloupé narážky, plácají po zadku, ale když se najednou začne dělat problém i z toho, že někdo hvízdl, či dokonce na ženu zamrkal, už to začíná smrdět hysterií. Potom bychom tu měli to, co si v USA snad už odbyli v 80. letech, kdy mohl muž dostat od ženy pohlavek i za to, že jí pustil do dveří napřed, přidržel dveře, nebo nabídl pomoc do kabátu, tedy za galantnosti, které jindy ženy od mužů marně očekávají.

Když například novinářka Markéta Kutilová popisuje případy, kdy jí někdo při předjíždění na kole uchopil za prs, nějaký muž před ní masturboval, nebo si její šéf v autě při společné jízdě obnažil pohlaví, mluví o tom ve smyslu, jako že by se mělo "mužům něco změnit v hlavě", nebo že naše "společnost není v pohodě". Která společnost ale kdy byla v pohodě? V naší společnosti, a ne jen v ní, se vraždí, krade korumpuje a td. Hlavně to, co popisuje, nedělají muži, nýbrž konkrétní pánové, které by každý považoval za úchyláky. Možná i proto podobným svědectvím nemohou lidé uvěřit, protože to není normální jednání. Je úchylné, a tomu se vždy věří těžko, i když postižený ví své. Rovněž komentáře, které dostává na svůj web, nejsou komentáři "mužů", nýbrž zase jen těch, kdo se cítí dotčeni, tedy těch výjimečných mužů - úchylů. Dělat z toho problém "mužů" nebo "společnosti" je úchylné neméně. Je pochopitelné, že se tím cítila dotčena, ale svalováním viny na všechny muže a celou společnost se to rozhodně nevylepší. Spíš vzniká nová nespravedlnost.

Jsou lidé, kteří ve společnosti prožívají opravdové problémy. Ne jen, že o nich někdo hloupě mluví, nebo se na ně nevhodně zatváří. A je takových skupinových problémů určitě víc, než o kterém chci hovořit. Ale budu hovořit o tom, co důvěrně znám a prožívám prakticky každý den, kdy s manželkou vyjdeme do obchodu či jednoduše na veřejnost. Budu-li o tom hovořit, nečekám, že někdo zaslzí, že se rozohní a rozpoutá nějakou kampaň, že bude obviňovat společnost, Čechy a podobně. Raději bych, aby se lidé lépe kolem sebe dívali a přemýšleli, co dělají. Samozřejmě prožíváme i mnoho dobrého, setkání s fantastickými lidmi.

Budu mluvit o tom, co ve společnosti prožívají postižení lidé, především nevidomí. Posuďte samy, dámy, zda je nějaké písknutí, mrknutí či pohled možná (a možná také ne) do výstřihu takovým utrpením?

V našem páru jsem já ten zdravý a vidící, proto mohu reakce okolí na svoji manželku sledovat a komentovat. Manželka je jimi hlavně deptána.

Musím říct, že od devadesátých let, kdy jsme se vzali, se toho dost změnilo. Pamatuji doby, kdy se manželka na něco zeptala třímajíc bílou hůl prodavačky, která jí dosekla: "se podívejte, né". Když jí řekla, že nevidí, vztekla se: "no přece tady, za mnou!" Také jsme měli vždy v obchodech za sebou ocas: stále nás někdo hlídal, jestli nekrademe. Dokonce v jedné samoobsluze prodavačka, která nás hlídala, pokaždé vše, co manželka vzala do ruky, jí okamžitě vyškubla a vrátila do police, takže jsme raději odešli. To už se nestává, alespoň ne na Náchodsku, kde si na nás už asi zvykli. Když jsem v jednom obchodě nedávno četl v lahůdkách manželce ceny salámů a nějaká prodavačka na nás vyletěla, jestli jako monitorujeme ceny pro konkurenci, byl jsem tím po těch letech dost zaskočen. Přece život nevidomého není jednoduchý ani dnes, i když to dramatizovat nemíním.

Postižený (ale i třeba starý) člověk především překáží. Tak to je a nic se s tím nenadělá. Řeklo by se, že člověk se standardním IQ, dospělý a střízlivý, by to měl pochopit. Ale běžná zkušenost je taková, že lidé důsledky absence zraku stále nedomýšlejí. A hlupákovi nepomůže ani vysoká škola, jenže pak by tu muselo být těch hlupáků požehnaně.

Před čtvrt stoletím jsme byli šťastní, když jsme čekali naši prvorozenou. Když však manželka přišla na gynekologii na prohlídku, zdrtila jí sestřička slovy: "aha, a vy nevidíte, tak to bude na přerušení, že?" Manželku to dojalo k slzám. Paní doktorce to pak sestra ohlásila slovy: "těhotná, a prý je to chtěné. No to je zase hvězda, co?" Paní doktorka jí tedy za to vypucovala, to zase ano. Ale i lékaři o postižených často hovoří, jako o věci, jako by to nebyli lidé. Když manželku doprovázím, mívají sklon mluvit se mnou místo s ní. Schválně se někdy koukám jinam a nereaguji na ně. Ať se učí mluvit s pacientkou, ne s doprovodem.

Se zdravotnictvím souvisí jistě nejšílenější atak, který jsme zakusili roku 2004 na příjmu na chirurgii královéhradecké nemocnice, když šla manželka na operaci žlučníku. Jakýsi pečovatel tam tehdy vezl pacientku na vozíku, a místo do volného koridoru sní ve zřejmé snaze ji i sebe trochu pobavit najel do fronty pacientů u příjmu. Manželka pochopitelně neviděla, co se děje, když jsem ji pak strhnul stranou, byla z toho zmatená. Toho kreténa jsem na místě seřval, že do mé ženy málem najel, ten vůl ale odsekl: "snad neni slepá, né?" Asi jsem si měl jít na něj okamžitě stěžovat, už kvůli dalším pacientům, ale také jsem se bál dělat tam nějaké vlny, když jim tam nyní ženu nechám, a na nich bude záviset její přežití. Dobrý pocit jsem z toho neměl. Ani z toho, že jsem z čekajících a uskakujících ve frontě byl jediný, kdo se proti tomu ohradil. Přece nebudu tvrdit, že je divná celá společnost, když něco podobného toleruje. Ale divné to je. Správně by mu měli všichni na místě nařezat.

Lidé ale například nechápou, proč mají nevidomým uvolnit místo v dopravních prostředcích, když mají nožičky v pořádku. Tedy zamyslete se: když člověk vidí ví, čeho se chytit, co očekávat, kam ustupovat. Zkuste si to, jet se zavázanýma očima třeba v metru ve stoje. Snad pochopíte.

Stejné je to s tím, že se u lidí se zrakem počítá. Proto se někteří lidé pohybují i po ulici s očekáváním, že se jim vyhnou ti druzí. Nevidomý se Vám ale neuhne, ani, když na to máte právo, nebo na něj vrháte zlobné pohledy. Kupříkladu jednou jela manželka s naší známou do pražské Ikey na Černém Mostě. Ta známá neměla moc zkušeností, na co vše dát pozor. A tak se stalo, že v nějaké tlačenici předrandila manželce jakási mamina kočárkem přes nohy, a ještě jí na ně dupla. Teprve potom si všimla bílé hole a omluvila se. Ale ta agresivita s tím kočárkem byla výmluvná. Patrně čekala, že se manželka uhne, a když nic, dopálila se. Že to, že nereaguje, může mít nějaký důvod, že se měla ozvat, a pokud možno z kraje slušně a ne hned naštvaně, to jí nějak nenapadlo.

Do konfliktu se mohou dostat i různá postižení. Když chodila manželka pro našeho synka do první třídy, měla naučenou cestu. Problém nevidomého je, že si ji opravdu musí zapamatovat. My si cestu nepamatujeme. Hledáme ji očima. Když někde někomu překážíme, vidíme, kam uhnout a kudy pokračovat. Ale nevidomý neví kam uhnout. Když ho pak někdo odstrčí, neurvale nebo něžně, nemusí už opět najít svůj orientační bod. Manželka šla po chodníku, holí oklepávala obrubníky, když v tom se za ní ozvala zoufalá, naštvaná paní na vozíku: "no vona se neuhne no to je strašný!" Ale nebyl to žádný naschvál. Nevidomý se prostě uhnout nemůže. Neví kam, a mohl by se ztratit.

Také na ulici to bývá složité. Agresi řidičů při přecházení jsme zažili rovněž několikrát (prosím, jen některých řidičů; ne řidičstva celého - vždyť sám také řídím). Nejhorší to bylo asi tehdy, když se manželka při procházce se psem komusi otřela o zrcátko, ještě ke všemu nesprávně zaparkovaného auta na chodníku se zákazem zastavení. Řidič na ní vyletěl a seřval jí tak, že jen díky tomu, že to bylo už u vchodu do domu, mohla manželka zaběhnout domů, ale zle jí z toho bylo ještě večer. Ostatně auta, bezohledně zaparkovaná na chodnících a u zdí domů, které nevidomým slouží jako vodící linie, to je také těžký problém. Takoví řidiči by skutečně zasloužili jít sami ke zdi.

Mimořádné projevy agresivity vyvolávají obchody, zvláště, jsou-li v nich lidé vyzbrojeni takovou zbraní, jako je nákupní košík. Dokonce v Německu, když jsem prohlížel regály, tudíž poodešel od manželky a hlásil jí, co a za jakou cenu tam mají, najednou jsem koutkem oka zmerčil prodavačku, která se s řadou košíků řítila přímo na ni v očekávání, že manželka uhne. I tehdy u toho byla bílá hůl. Rychle jsem paní vběhl do cesty a zarazil to. Trochu si nabila, ale raději ona, než aby zasáhla manželku. Ostatně nevidomý by v takové situaci nevěděl, kam uskočit, čeho se chytit, jak se chránit. Zranil by se víc, než kdybyste takhle drcli do vidomého.

Neskutečným problémem jsou palety se zbožím, vystavené v hypermarketech místo ve skladu, i když se z nich zboží nevykládá. Někdy i tarasí přístup ke zboží v regálech. Je mnoho theorií, proč to dělají. Jestli skutečně proto, aby lidé obchodem jen neproběhli, ale museli se u regálů zdržet a pokochat, je to dost pitomý nápad. Lidi to spíš naštve. Zužuje to koridory, lidé propadají panice. Teď tam přijde nevidomý, který má dost problém se zbožím se seznámit. Není to naschvál, prostě to jinak nejde. Musíte si uvědomit, že se zbožím se musí seznámit tam, kde je. Na dálku jej obhlédnout nemůže. Nemůže si ani nikam odstavit vozík, protože by ho nenašel. Navíc by mu ho spolehlivě někdo odvezl, protože i tam by překážel. Není to lepší ani s průvodcem, který musí hlídat spoustu věcí, a tedy ani vozíku nemůže věnovat větší pozornost.

Jednou jsme v Kauflandu zůstali takhle u zeleniny v prostoru zúženém paletou. Čtu manželce, co a za kolik tam je, když tu náhle začala řvát bolestí. Ohlédnu se, a dědek za ní, když mu překážela, do ní začal třískat košíkem. Musel jsem mu honem vysvětlit nevýhody předčasných pohřbů. Pak dal pokoj. Avšak staří lidé, často rovněž se zrakem silně omezeným, bývají obětí agresivity mnohých. Na Facebooku dokonce existuje skupina lidí, kteří se nenávistně vyjadřují o důchodcích v Kauflandu.

Vadit ale můžete i tehdy, když nepřekážíte. Tak například ve skoro prázdném náchodském Lidlu jsem jednou manželce četl, co mají z hovězího v mrazáku. Všude kolem volno, když v tom se na nás řítí baba s košíkem. Jen tak tak jsem manželku strhnul z cesty. Na můj dotaz, jestli se madam nezbláznila, mi odsekla: "stojíte tam moc dlouho". Mimochodem, sama tam na hovězí nešla. Zřejmě nechtěla být kanibalkou. Neméně ale nepřijemné je, když vás lidé neustále odstrkují. Manželka se mě drží za ruku. Stojíme u regálu a já jí říkám, co tam je, když v tom jí ode mě někdo odstrčí, a protože se mě pevně chytne, nahne se do regálu přes ní. Slušný člověk něco takového neudělá.

Jindy se nám derou pod nohy. Lidi si myslí, že můžeme přece uhnout. Ano, o jedno uhnutí by nebylo. Jenomže chce to jeden, druhý třetí ... Nevidomý je permanentně dezorientován. Zkuste si to, zavázat si oči, a nechat sebou stále cloumat sem tam, a ještě se soustředit na nákupy. Lepší je počkat, nechat ho, až si to vybaví, ale lidem to nedochází.

Velmi často se mi stává, že najisto ukládám zboží do košíku, a ejhle, košík mi někam jede. I když se snažíme nepřekážet, někomu vždycky vadíme. Nevím, ale já bych si nikomu netroufnul odvážet jeho košík. Leda s jeho svolením, protože nevím, proč ho má tam, kde ho má. Když odvezete košík nevidomému, už ho nenajde. Když si košík někde necháme stát, i tam buď překáží, ale už se nám dokonce stalo, že nám ho odvezl personál v domnění, že to tam někdo nechal. Tak jsme jednou stáli u mrazáků se salámy v Lidlu ve Vimperku, když nám najednou odjížděl košík. Rychle jsem ho čapnul. Pán, kterému překážel, se čertil a moralizoval. Nevšímali jsme si ho, což ho rozpálilo ještě víc. Nevím. Když někde stojí lidé u regálu, tak počkám, nederu se tam. To považuji za normální. Ale nám, když jsme u regálů, třeba přitroublá holčina najednou vlítne pod nohy, z pravidla to vezmou vždy z manželčiny strany, takže nemohu hned reagovat. Manželka pochopitelně neví, co se to děje, ale dotyčná se domnívá, že je to nedostatek dobré vůle. Jedna takové se nás přiblble otázala: "mohli byste mě pustit vzít si jen housku? Je to problém?" Na mé: "je," se pak zatvářila ještě debilněji.

Kapitolou samou o sobě je návštěva muzeí, galerií a podobně. Někde jsou na to připraveni speciálními programy, z poslední doby musím pochválit zámek v Děčíně, ale i paní hraběnka v Častolovicích a další. Jinde alespoň povolí nevidomému si proti obecně platným pravidlům na exponáty sáhnout. To však potom slyšíme: "a jak to, že vona na to sahá a my nemůžeme?" Od dospělých lidí, kterým ale morální inteligence zmrzla v rané pubertě! V Kašperku mají zajímavé muzeum hraček a loutkových divadel. Pochopitelně, že si tam nesmí každý na exponáty sahat, vždyť co by z nich pak zbylo? Nevidomých tam ale zase tolik nepřijde, aby to moc omuchlali. Zdvořile jsme se dovolili, a bylo nám samozřejmě svoleno sáhnout si. Lidé se nad tím také nepozastavovali, když viděli bílou hůl. Pak ale přišla rodinka se dvěma dětmi a retardovaným tatínkem. Dítka měl sice na opačné straně výstavní plochy a chovala se slušně, přesto na ně stále řval: "děti, na nic nesahat, to se tady nesmí." Divné bylo, že to neříkal přímo jim, ale neustále kroužil kolem nás a očima po nás ze silně nasraného ksichtu pošmidrával.

Jo dámy, že na Vás mají někdy sexuální narážky, že musíte poslouchat nejapné hlášky? Víte kolikrát nevidomý zaslechne, jaká je to hrůza, a že by pro něj určitě bylo lepší, kdyby se nenarodil? Na neteřině svatbě seděla naproti nám žena z ženichova příbuzenstva, která se se svojí sousedkou naprosto neomaleně a nahlas bavila o tom, že: "já kdybych neviděla, tak spáchám sebevraždu". Nevidomý člověk bývá málokdy i hluchý, proto musí často vyslechnout úvahy lidí okolo, zda lidé, jako on, nezatěžují příliš sociální systém a zda má jejich život nějaký smysl či význam. "Proč nesedí doma na prdeli, když nevidí, a motá se tu?" rozčilují se. I úředníci na Úřadu práce se diví: "a proč chcete práci, když máte důchod? Vždyť není dost práce pro zdravý?" Co je proti tomu nějaký oplzlý vtípek?

Býval jsem farářem Českobratrské církve evangelické. I chování této církve vůči mé ženě byl důvod, proč jsem se s církví rozešel. O to hůř, že zde právem očekáváte víc porozumění. Ale leccos bylo možné vyčíst i z toho, že mě například kolegové řešili, jestli nejsem "nějakej divnej," že jsem si manželku vzal. Manželka jednoho faráře jí to dokonce do očí řekla, že musím být "jinej". Ačkoliv invalidní důchod nedosahuje úrovně minimální mzdy, kolegové měli stále pocit, že si nezaslouženě žijeme jako prasata v žitě a jejich ženám leželo v žaludku, že ony při mateřské mzdu nedostávají, ale moje žena důchod i mateřskou ano. Manželčino nevidění dokonce ohrozilo i moji pozici ve farářské profesi. Usiloval jsem například o místo v jednom sboru na Vysočině. Bohužel tam byl při pohovoru se staršími i bývalý, penzionovaný farář s chotí. Fara i modlitebna jsou ve vile, propojené dřevěným schodištěm. Řešili jsme mojí případnou práci u nich, ale paní farářová nám neustále skákala do řeči s tím, "a jak bude vaše paní drbat ty schody, když na to neuvidí." Jako by tam ji chtěli za uklízečku, a ne mě za faráře. Možná Vás to překvapí, ale doma máme i přesto, že manželka nevidí, uklizeno. Bylo jasné, že mi tam pšenka nepokvete. Postupně mě z různých důvodů odmítli na všech sborech kandidovat, někdy i bez udání důvodu. Nikdy ovšem pro to, že by něco špatného bylo na mě. Od známých jsme se pak alespoň ze tří sborů dozvěděli, že nevidomou paní farářovou na sboru tam nechtěli. Na jednom prý měli pětiletý plán, jak jejich sbor bude expandovat, a nevidomá paní farářová by jim prý lidi odpuzovala. Tak to je velmi zbožné, že? :-)

Židovské Hagády znají příběhy o tom, jak zlé je, když se snoubí zbožnost s hloupostí. Mezi křesťany je však rozšířená pověra, že se rozum nemá do víry plést. Když jsme měli před svatbou, zúčastnili jsme se jedné křesťanské akce v dalekém městě, místní si nás po ní rozebrali na nocleh. Nás bohužel vyfasovala rodina jistě hodných, ale příšerně hloupých lidí. Je pochopitelné, že v cizím prostředí musí mít nevidomý po ruce svého průvodce, ale sexem posedlí pobožnůstkáři to nepochopí. Ještě ke všemu byl pán domu amatérským architektem, takže na záchod se u nich chodilo velmi komplikovaně špajzem s vytrčenými policemi. Nemilosrdně nás rozdělili do vzdálených pokojů, protože oni nechtějí, aby si jejich dcery myslely, že nesezdaní muž a žena mohou spát ve společném pokoji. A tak týrali moji budoucí choť tím, že si celou noc ani na záchod dojít nemohla. Škoda, že tam pro ně neměli dva homosexuály. Lepší už byla jedna evangelická farářka, u které jsme za podobných okolností nocovali dříve. Ta se omezila jen na slovní vyjádření nesouhlasu, aby Bůh věděl, že ona na našem hříchu nemá podíl, a nechala nás být.

Někdy jsou postižení lidé, nevidomí především, obětí ne zlých úmyslů, ale právě těch nejlepších ze svého okolí. Lidé, kteří by rádi pomohli, zapomínají, že než někomu pomohou, měli by se napřed zeptat, zda tu pomoc člověk potřebuje a jakou? Když pomoc odmítnete, urážejí se, nebo jí vnutí i proti vaší vůli. A nebo se vás prostě neptají. Mnohý nevidomý zažije, že zůstane někde stát, aniž by mu někdo pomohl. Stejně tak časté ale je, že ho najednou někdo drapne a někam vede. Ale jsou i horší situace. Manželka nedávno byla na jedné recepci. I když nevidí, žije normálně, normálně se o sebe postará, takže ani s jídlem nemá a nikdy neměla žádné potíže. Když dostali řízek a chystala se do něj pustit, paní naproti najednou zvolala: "nakrájejte jí to tam někdo". Už to "jí", které jakoby zpředmětňuje, zbavuje subjektivity, ale vůbec to vyvolává dojem snad nějaké nesvéprávnosti. Samozřejmě se pak takový člověk propadá hanbou, ačkoliv sám hanebného nic neprovedl, a ještě se na onu paní vlastně ani nesmí zlobit, vždyť "to myslela dobře". Znovu říkám, komukoliv chceme pomáhat, měli bychom se domluvit napřed s ním, jednat vůči němu a zjišťovat, co je a zda vůbec něco potřeba. A také diskrétně, ne na plný ceres!

Tak dámy, Vy chcete žít ve společnosti, kde se nemusíte bát obtěžování? Kdo by nechtěl, ale nežijeme ani ve společnosti, kde můžete klidně poslat děti na ulici s důvěrou, že to do nich nějaký debilní zfetovaný řidič nenapálí. Také bych rád, aby moje žena chodila do města, kde se k ní budou všichni slušně chovat, kde jí nikdo nebude nadávat, hlídat jí, aby nekradla atd. Ale nejde to. Jsme vždy rádi, když se živí a zdraví vrátíme.

Když přemýšlím, jak by se měli lidé k nevidomým chovat, docházím k závěru, že jednoduše slušně: tak, jak by se měli chovat i k sobě navzájem. Pak by možná nebylo ani tolik hypermarketových rvaček u regálů. Prostě ohleduplně, pak by ohleduplnější byla i celá společnost. Víc vnímavá pro druhé. Ale asi bych chtěl nebe na zemi.

Co dámy? Raději to hvízdnutí, ne?

2017-11-22

#MeToo

Na sociálních sítích se rozjela jedna z mnoha kampaní, které mají samozřejmě udělat svět lepší tím, že se odstraní ze společnosti problém, který je strašný, ovšem nikdo si ho dosud prý nevšímal. Ženy jsou v naší společnosti obtěžované. No považte: když jde pěkná dívka parkem, dokonce na ní nějaký výrostek tu a tam pískne! Někteří muži jsou taková prasata, že se za ní dokonce i ohlédnou. Nemluvě o těch dobytcích, kteří i mrkají. Jak to má chudák žena vydržet?

Ano, po přečtení prvního odstavce mě jistě mravokárci obviní, že problém bagatelizuji, nebo popírám. Ale jistě, nepřehlížím, že se dějí i horší, vskutku odsouzení hodné věci. Jistý komentátor z Hospodářských novin na to šel od lesa - tvrdil, že proti této kampani brblají muži 40+, kategorie, do které sám patří. A tak se s nimi jakoby solidarizuje: "také jsem brblal, ale pak jsem si představil, že by se to vše dělo mým dcerám. No, chlapi, a co říkáte teď? Ještě pochybujete, že je to problém?" Já ovšem na sociálních sítích zaznamenal jiné brblání - brblání žen, kterým projevy sympatií a obdivu nevadí, jsou jim někdy i příjemné. Spíš mě tedy šokovala jistá dáma, která považovala za společensky únosné i poplácávání po zadnici.

V celé té kampani, jak jinak, jsme dostali do peří především my, Češi. Na západě jsou samozřejmě civilizovanější. Ženám z jedné země vadí, že jim někdo civí do výstřihu (proč tedy výstřih málem ke kolenům?), jiným i to, že na ně někdo mrkne. No hrůza. Kam se mají lidé dívat? Nejlépe na špičky bot, a to samozřejmě jen těch vlastních. Česká společnost je prý trestuhodně tolerantní k těmto zločinům. Nevím. Ano, byl jsem svědkem toho, jak se jakýsi pán v povznesené náladě pokoušel objímat děvčata na zastávce metra. Ta ho ale pěkně zpražila. A v tom to celé je. Tvrdit, že jsme všichni vinni, jako onen komentátor, a jak to mají ve zvyku kazatelé různých církví, odvádí pozornost od skutečných viníků. A ti jsou skutečně výjimkou zde i na tom bájném, civilizovanějším západě. Někdy je důležité spíš to, jak se k věci staví samotné "oběti".

I v cizině řeší problémy s tím, že si šéfové myslí o svých podřízených ženách, že jsou to vlastně jejich souložnice. Příslovečným se stalo ředitelské plácání sekretářek po zadku. Nevím, zda to stále funguje. Slyšel jsem ale o případu jedné sekretářky, kterou ředitel permanentně plácal po zadku. Když pak měl jednání s kolegy z jiných podniků, přede všemi ho plácla také. Pak už si nic nedovolil, dokonce ji ani nevyhodil. Někdy mě spíš udivuje odevzdanost, s níž to některé ženy přijímají. Pro některé profese je to dokonce skoro standard. Například ve zdravotnictví je nižší ženský personál považován za součást služebních požitků lékařů, zejména při nočních. Samozřejmě jen ty nejhezčí sestřičky. Myslel jsem si, že je to takové klišé nekonečných seriálů. Bohužel jsem se setkal osobně s případem, kdy jistý lékař vskutku kosil sestřičky, jako obilí, aniž by si připouštěl, že něco není v pořádku, a ty kosené také ne. Když pak jednu přivedl do jiného stavu, nemohl pochopit, že se s ním jeho zákonitá rozvedla. Prý nechápe, že on je schopný, je s to utáhnout dvě manželky i dvě rodiny. To, co je na tom pikantní je fakt, že kromě své profese je také evangelickým kazatelem. Konflikt se svojí vírou si nepřipouštěl (ani jeho postavením v církvi to neotřáslo), což ukazuje, jak samozřejmé to ve zdravotnictví je. Jenomže i v české společnosti takové chování budí běžně odpor. Věčné navážení se do Čechů vnímám spíš jako hanobení svého národa. Tomu bychom se měli také bránit, a ne sami sebe neustále očerňovat.

Jenomže je tu i druhá stránka věci: když například ženy takové jednání od mužů ve svém okolí očekávají, jsou dokonce i uražené, když nepřijde nějaká lascivní narážka, když se tomu podřizují, pak čemu se divit. Kupříkladu slavný a vážený herec Miloš Kopecký byl vyhlášený kanec. Kolem něj nemohl beztrestně projít ani Skot v sukni. V jeho okolí se to brzy bralo tak, že herečka, na kterou nic nezkusil, je asi méněcenná. Tak to popisovala jedna z těch, které marně čekaly, až i na ně dojde. Prý se jí omluvil (on jí, že jí neobtěžuje!) že nic, protože ale "nezlobte se, nejste můj typ." To je samozřejmě případ z prostředí "celebrit", ale v běžném životě to funguje někdy podobně. Ale zase je třeba dodat, že ne všeobecně.

Já nejsem žádný očumovač, porno nesleduji, jediná žena, které projevuji nějakou důvěrnou náklonnost, je moje vlastní. Dokonce ani nemám rád, když mě cizí ženy líbají, ale v některých kruzích se to tak nebere. Snažím se tomu vyhnout. Proto mi spíš vadí opačné věci. Jestli je některým ženám bytostně nepříjemné, že po nich muži koukají, může být naopak mužům nepříjemné, když je svým oblečením nutí uhýbat pohledem. Mnoho žen se ostatně snaží muže uvádět do rozpaků záměrně, zvláště, když od nich něco potřebují: žákyně učitele, žadatelka o něco úředníka, podřízená šéfa ... I matky dcerám bez obalu říkají, že si na zkoušku musejí vzít hodně hluboký výstřih, mají-li být úspěšné. O učení ani slovo. Považuji to také za sexuální násilí na zkoušejícím a takovým studentkám lze jen popřát, aby byl profesor homosexuál.

Onen komentátor psal, že prý, jak se mají naše dcery cítit, když je do tak svinské společnosti, jakou prý česká je, vypouštíme? Nevím. Svoji jsem marně vedl k tomu, alby zbytečně neprovokovala. Ne, aby chodila v nikábu, ale aby se nesnažila získávat svým vzhledem nepřiměřenou pozornost či výhody. V každém případě však žádná společnost není ideální. Jako nemůžeme své děti chránit před dalšími škodlivými vlivy, nýbrž musíme je učit odolávat pokušením a útokům. Nebezpečí je ve společnosti mnohem víc, pro děvčata, chlapce, i hermafrodity. Těžko je nějakými kampaněmi zcela vyloučíme. A neříkám, že se na to nemá upozorňovat. Ale některé způsoby budí dojem spíš samoúčelného aktivizmu. Když však mohou ženy, deprivované mužskými pohledy, mluvit o své zkušenosti, rozhodl jsem se, upozornit na jiný problém stejnou cestou. Me Too.

V příštím blogu poukážu na zkušenosti postiženého člověka třeba jen při nákupu v obchodě. Tam prožíváme skutečné problémy, proti kterým je nějaké písknutí puberťáka na prsaté děvče opravdu bagatelní. Mám však naději, že když na to upozorním, začnou se alespoň někteří lidé nad svým chováním snad více zamýšlet.

P.s.

2017-11-05

Laická práce s biblí

Na světě jsou tři náboženství, která mají v centru pozornosti místo idolu nebo přírodních sil a procesů knihu: židovství, křesťanství a islám. Všechna tři náboženství v podstatě řeší, jak historický text aplikovat v současných podmínkách. Nejdelší historickou zkušenost mají pochopitelně Židé (zoroastrismus, který s tím patrně přišel jako první, už dnes živý, pokud vím, není), a to především díky Talmudu.

Už Talmud používá některých postupů, které přejdou do křesťanského i islámského užívání textů. Mnohé z nich předpokládají až zázračný, nadpřirozený, původ takových textů. Nejtěžší zkušenost je to pro reformační podobu křesťanství. Evangelíci si někdy foukají totiž na to, že to reformace sebrala bibli kněžourům a universitním mistrům a dala ji laikům. Ale není to tak úplně pravda. Pokud se výklad bible laicizoval, může za to víc Černá smrt, která nešetřila ani duchovenstvo, ani universitní komunity. Laici, tedy "nekněží", se museli obejít při výkladu, který byl pro jejich víru i praktický život důležitý, bez nich. Evropou se rozlila vlna laického náboženství Devotio nova, reformace se spíš vyřinula jako jeden z jejích proudů. Avšak proudů, který Písmo svaté postavil proti moci církevního magisteria. Nešlo tu o otázky pravdy a poznávání, nýbrž autority, kterou má být učení a rozhodování církevních úřadů měřeno, jí podřízeno i kritizováno.

Připomínáme si 500 let od vystoupení Martina Luthera, které pro Němce i mnoho dalších národů zahájilo reformaci. My, Češi, vidíme její kořeny v historii hlouběji. Němci dokonce Novověk datují nikoliv objevením Ameriky, nýbrž až údajným přibitím 95 thezí na dveře wittemberské katedrály. Jeden z typických luthereských důrazů je zásada sola scriptura. Už ale Luther narazil na to, jak nebezpečné je vydat bibli do rukou lidem, kteří si ji vykládají díky své neučenosti všelijak. Ostatně už 2Pt 3, 16 musí něco podobného řešit.

Ruku v ruce s reformací však také brala za své scholastika, tedy nazírání světa přes texty, směrem k větší smyslové evidenci, sensualismu a racionalismu. Mnohé talmudicko-scholastické postupy musely být odmítnuty, jako nelegitimní. Stejně tak ale i laický naivismus. Přicházejí "historicko kritické methody" (historická, náboženská, literární, pragmatická, formy ...), které však dodnes budí odpor křesťanů, stavějících zásadu sola scriptura proti vědeckému poznání a racionalitě. Do popředí stavějí s levičáckou umanutostí "dělnicko rolnický" pohled na problém Písma, víry a poznání, obracejí se i proti závěrům vědecké theologie. To však Luther neměl vůbec v úmyslu.

Na neoficiálním webu Českobratrské církve evangelické, na Evangnetu, zuří už několik let nesmyslný boj o tzv. "laický výklad Písma", kde spolu s notorickými, psychopatickými, trolly i někteří ne nevýznamní duchovní této církve vedou boj proti jejímu vstřícnému pohledu na homosexuály a homosexualitu. Marginální texty v bibli, které se staví proti stejnopohlavnímu pohlavnímu styku, mají své religionistické, historické i literární pozadí. V neposlední řadě je třeba přihlížet i k dobové funkci těchto textů, a ne je bezprostředně aplikovat na současné zkušenosti stylem, "co je psáno, to je dáno a basta". Člověk si musí klást i další otázky, oč biblickým autorům šlo, a to se tato církev pokusila, jenomže jaksi přes hlavy svých členů, dokonce i farářů. To ukazuje i případ faráře Aleše Wrany, který tvrdí, že tím sebrala laikům bibli, protože jim vzala sebedůvěru při jejím výkladu.

Ale laická práce s biblí neznamená, že laický pohled je víc, než pohled odborníků. Reformaci nevedli žádní neučení prťáci. Hus, Luther a další, to byli universitní mistři. Než se Jan Blahoslav pustil do překladu Nového Zákona, prošel třemi universitami! Přesto se tito lidé zaštiťují reformací, když laický pohled stavějí proti odbornému. Odborník sice není neomylný, ale to neznamená, že je jeho pohled bezpředmětný. Je navíc schopen sebereflexe. Laik diletant, domnívající se, že odborné postřehy jen "odvysvětlovávají" Písmo a zbavují je jeho magičnosti, snadno podléhá naivním představám. Spíš tedy on se považuje za neomylného, a je tak neschopen své pochopení reflektovat. Moudrý laik ale chápe, že postřehy odborníků mu v pochopení pomáhají. K sebedůvěře při výkladu Písma nemusí s odborníky soupeřit, považovat se za neomylného. Naopak, vědomí vlastní omylnosti a nedostatků v informacích jej nemusí vést k malomyslnosti, spíš k plodné spolupráci s odborníkem.

Reformace také kladla důraz na vzdělání i laiků. Mnoho lidí si plete pojmy laik (nekněz) či amatér (neprofesionál - milovník) s pojmem diletant. V případě bible pak stavějí diletantský pohled nad odborný - copak musí mít člověk universitní vzdělání, aby mohl číst bibli? Ne, nemusí, ale další informace si opatřit musí. Vzdělávání laiků je také reformačním výdobytkem. Zejména dnes vzniká i dost pomůcek, v nichž se laik, který nechce být při studiu Písma jen diletantem, může poučit. Nesmí samozřejmě poučením pohrdat, jako to dělají i sami absolventi theologických škol. "Hloupý" pak "věří každému slovu" (Př 14, 15). Dnešní vykladač bible, laik nebo profík, má k dispozici ne jen knihy, ale i internet, sice pohrdaný, ale velmi aktuální zdroj mnoha informací. Proč by tedy měl být laik nutně diletantem, čili pitomcem, to bohužel ani církve svým členům vysvětlit neumějí.

Laický, ale možná i leckterý profesionální, pohled na bibli narážejí na sám fakt, že se v ní očekává "boží slovo", "boží oslovení". Pro mnohé to znamená, že k bibli přistupují s hrůzou a třesením, předem naladěni na to, aby všemu, co si tam přečtou, "věřili", snažili se i před sebou obhajovat vše, i kdyby jim to nešlo na rozum. Jeden stařičký učitel říkal svému žákovi, pozdějšímu významnému starozákoníkovi: "ty nad tou biblí moc přemýšlíš. Nad biblí nesmíš myslet, musíš ji nechat na sebe působit." Onen starozákoník selhal v osobním životě, ženy mu nějak nedávaly pokoje. Jeho učitel si to pochopitelně vysvětlil tím, že nad tou biblí "moc myslel". Samo Písmo svaté se však na mnoha místech lidského rozumu dovolává, vyzývá k jeho užívání, zejména v Žalmech a Příslovích; ostatně, proč by nám ho jinak Bůh dával, kdybychom jej neměli užívat? Cením si na Jednotě českých bratří, že přes různá zakolísání zaujali nakonec k racionalitě pozitivní stanovisko. I laik tedy musí nad biblí myslet.

Klíčovou otázkou pro obě strany ovšem zůstává, kde je to Slovo boží? Jak se pozná Co se líbí Pánu, jak se píše ve spisu, který dnes v bibli je, ale když byl sepsán, bible ještě nebyla, alespoň ne v dnešním rozsahu (Ef 5, 10)? Jen pouhým přečtením bible? Laik samozřejmě bibli rozumět může. Nemusí mít k jejím čtení a výkladu žádné zmocnění. Ale je-li moudrý, určitě se bude se svým pochopením radit s jiným laiky, především s odborníky. Odborné práci bude věnována příští úvaha. Následovat bude synthésa obou. Podrobnostem o možnostech laické práce se budu věnovat později, protože půjde o obsáhlejší studii. Metodika laické i odborné práce je velmi bohatá, a stále košatí.


Následuje úvaha na téma Odborná práce s biblí ->, dále synthésa obou ->