Prohledat tento blog

2022-10-22

Hitlerovy ukradené děti, Ingrid von Oelhafen a Tim Tate

 

Koho zajímá projekt Lebensborn?

    • Grada 2019 (pův. 2016)
    • překlad Martin Vondrášek
    • ISBN
      • ePub 978-80-271-1120-6
      • pdf 978-80-271-111-0
      • tisk 978-80-271-0885-5

Počátkem 90. let, kdy padl komunismus, zdroj mnoha tabuizací historie, se stalo módou "objevování holokaustu" s tehdy typickým slovíčkařením: praví "znalci" se při zaslechnutí slova holokaust ostentativně pohoršeně optali: "to myslíte šoa?". Tehdy se tvrdilo, že prý komunisté i toto tajili. Dokonce i lidé, s nimiž jsem o tom před revolucí mluvil, najednou překvapeně zjišťovali, že něco takového vůbec bylo, aby mohli dojít k závěru, že je třeba udělat "novou theologii", ta však už dávno nesla efektní označení "theologie po Osvětimi". I kdyby komunistický režim jinde tuto kapitolu nacismu tajil, v Československu určitě ne. Zmínky byly ve filmu i v literatuře, umlčet se je nepovedlo ani po emigraci některých autorů, jako byl Arnošt Lustig, Jiří Weiss nebo Ján Kadár a Elmar Klos i dalších. Hovořil jsem o tom i se studenty v NDR, ani pro ně to nebylo nic tajemného, i když Honeckerův režim tajil i slova oficiální hymny svého státu. Lze tak maximálně s profesorkou Lipstadtovou (Popírání holokaustu, 2001, ISBN 80-7185-402-6) říct, že se komunisté snažili privatizovat si utrpení pro ty své, židovské oběti jen jakoby bokem, ale tajemství to nebylo.

Nemenší zrůdností, kterou nacistický režim vynalezl, nemenší, než likvidace údajně "podřadných ras", bylo pěstování té nadřazené. Především projekt Lebensborn. Ten byl však zrůdný tak, že se o něm vlastně pořádně mnoho neví, jeho odborný výzkum je stále dost váhavý. V naší filmové tvorbě se sice v roce 2000 objevil film Pramen života od Milana Cieslara, obsahuje však dost historicky sporných tvrzení. Společným nedostatkem je fatální nezájem o osudy takto nakultivovaných dětí!

Nebudu se pouštět do výkladu Himmlerova projektu Lebensborn, zde odkáži na Wikipedii. Jen připomenu, že podle obecně přijímané představy se skládal ze dvou složek:

  1. Řízené plození rasově dokonalých potomků, zejména s příslušníky SS, což se dělo podobně jako vyhlazování jiných ras s jakousi živočichářskou technologií, a
  2. Poněmčování dětí uloupených na okupovaných územích, které vykazovaly rysy Himmlerem vyfabrikované arijské či nordické rasy. (Vzpomeňme na lidické děti!)

Když americká jednotka v jednom jihoněmeckém městě čistě náhodou narazila na cosi, co připomínalo sanatorium plné kojenců, o jejichž původu přítomné sestřičky zarytě mlčely, a ani místní obyvatelé o tom, co se v tom zařízeně SS děje, neměli sebemenší potuchy, byli stejně šokováni, jako když jejich kolegové i z jiných armád naráželi na koncentrační tábory. Přitom bylo jasné, že jde jen o jednu buňku větší sítě, ale další podobné objekty nalezeny nebyly, leda prázdné, navíc se zlikvidovanou dokumentací. Jako se nechtělo dlouho nikomu věřit, že někdo mohl druhé lidi likvidovat průmyslovou metodou, dodnes se nechce mnohým přijmout, že někdo mohl vyrábět děti jako v nějaké líhni nebo psí množírně. A hlavně, že takto nakultivované děti žijí stále mezi námi!

Kniha, kterou tu doporučuji, je dílem jednoho z těchto dětí. Paní Ingrid, která se nakonec se jménem, na které byla zvyklá, identifikovala, i když později zjistí, že se ve skutečnosti jmenuje jinak, že byla ušetřena pro své "nordické rysy" a na rozdíl od svých sourozenců ukradena, ne zlikvidována, se jí pokusila ze svých životních traumat vypsat. Novinář Tim Tate, který se jako jeden z mála po osudech dětí Lebesbornu pídil, jí povzbudil ke knižnímu vydání a pomohl jí to uspořádat.

V knize poznáváme děvče, které prožívalo peripetie německého dítěte na konci druhé světové války, kdy se s paní, kterou považovala za svoji matku, a "bratrem", jehož tato počala s jiným mužem než s manželem, museli několikrát před postupujícími Spojenci prchat, a které i tak žilo v rodině s velmi chladnými vztahy, jak mezi údajným otcem a matkou, tak i dospělých k dětem. Bylo však na to zvyklé. Jediný, ke komu měla bližší vztah, byl ten bratr, ten se však v dospělosti zabil.

Při všem tom utíkání cítila, že je předmětem nějakých konspirací, ale jako malé dítě to neřešila. Bylo ovšem divné, že jí dlouho neposílali do školy, a když chtěla studovat na střední, bylo to ne jen matkou, ale i prapodivně tajemným spolkem osob, které do jejich záležitostí mluvily, zamítnuto. Musela se jít učit na praktický obor. Když dosáhla dospělosti, na truc se na střední školu přihlásila. A tehdy zjistila, proč jí v tom všichni bránili: osobní doklady, které musela předložit, byly falešné. Celá její identita byla falešná!

Kniha popisuje její zápas o poznání vlastní identity, hledání po archivech, souboj s lidmi, kteří mnoho tajili, protože se nevzdávali naděje, že "myšlenka" národního socialismu zase ožije, ale také poznání dalších stejně postižených lidí. Setkání se skutečnými příbuznými, k nimž si však vztah už nevytvořila, jejich jazyk se nebyla s to naučit. Vztah k sobě - kým skutečně je, i ke jménu, které jí sice nepatřilo, ale už si na ně zvykla, proto se ho nevzdala ani později, když jí příbuzní pěstounů o to žádali, nebo aby alespoň nepoužívala to "von". Pátrala i po motivaci pěstounů, proč se do programu Lebensborn zapojovali a přisvojovali si uloupené děti.

Na knize mě zarazilo pouze to, že bod 1. účelu Lebensbornu autorka ne zpochybňuje, ale dokonce popírá. Tvrdí, že se nikdy nepotvrdilo, že by se tam děti přímo plodily. Historici to mají za jisté a doložené. Kdyby ne, od svého dědy, evangelického faráře v Libiši, jsem slyšel historku, jak se ho jedno nacismem zfanatizované děvče pokoušelo přemluvit, aby jí pomohl v matrice zamazat židovské předky, aby se mohla programu Lebensborn zúčastnit. Nepřesvědčila ho a tím jí v tom zabránil.

Kniha tedy vyplňuje alespoň trochu onu mezeru v povědomí o dějinách nacionálního socialismu, co se stalo s dětmi z nacistických líhní a jak vlastně žily/žijí?

Téma je třeba otevřít ne jen kvůli minulosti. I na Ukrajině jsou dnes kradeny děti a jejich osud bude zřejmě podobný, jako plodů zrůdného projektu Lebensborn.



Dále k tématu: