Pobožnost na úvod oslavy 30. výročí Diakonie SCPS SZP 23. 3. 2023 V 17:00
|
|
Uvedení:
Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.
Požádán o úvodní pobožnost k této příležitosti, vybavila se mi zrovna tato Pavlova slova. A čím dál, tím více jsem vnímal, jak jsou právě pro ni přiléhavá.
Pavel samozřejmě neslavil žádné výročí založení korintského sboru. Avšak i zde přicházely ke slovu zásluhy těch, kdo se na jeho ne jen založení, ale především dalšího trvání (to je také často opomíjené, že není-li pokračování, i počátek ztrácí na významu!) podíleli. Pavel neslaví, nýbrž napomíná: vadí mu rozbroje ve sboru!
Kde se berou? Jako příčinu vidí Pavel pýchu. Ne obyčejnou, ale duchovní! Mluví-li dále o tom, že jsou korintští křesťané tělesní, a ne duchovní, není za tím obvyklá představa duchovnosti kontra tělesnot. Právě naopak: usvědčuje korintské, že v honbě za duchovními zážitky propadají tělesnosti nejhrubšího zrna! Upínají se na osoby, a uniká jim původ, smysl a podstata tohoto díla.
Podstatou a základem je vždy Kristus, ten ukřižovaný (1Ko 1, 18-31 ř). Pavel sice píše, že s tím mají problémy Židé a Řekové. Že však o tom musel psát křesťanskému sboru, to ukazuje, že ani nám to nejde snadno do hlavy. Snad občas čekáme od náboženství něco zajímavějšího a víc povznášejícího, duchovního. Ale jsme vždy vraceni k základu, na kterém má i naše vlastní práce smysl. A proto je ten základ sám důležitější, než naše dílo.
Tím ale není řečeno, že jsou naše dílo a přínos zbytečné. Jendo z nepřípustných slov v evangelické theologii je synergie – spolupráce. Evangeličtí theologové často podsouvají katolíkům, že oni chtějí dobrými skutky s Bohem na svém spasení spolupracovat. Ale je to vůči nim nefér. Ono totiž nejde v životě víry stále jen o to spasení. Ve víře jde o víc. A Pavel hned v 9. verši (ř) bez zábran mluví o tom, že jsme (my nebo oni) spolupracovníky božími. Jsme? Není to namyšlené?
Náš vztah k aktivitám ve víře osciluje mezi dvěma extrémy. Na jedné straně bývá v kázáních citován švýcarský sociolog Jean Ziegler, že prý „Bůh nemá jiné ruce než ty naše, buď změníme svět, nebo to neudělá nikdo.“ Jindy slýcháme z kazatelen častý vtípek, že „jsme Bohu nejužitečnější, když spíme”.
Bůh by byl velmi špatným Otcem, kdyby nás k žádné práci nepustil, a všechno chtěl dělat za nás (× Ex 14, 14 he). Jeden čas se v pedagogice propagovala projektová výuka. Jejím slabým článkem však byli učitelé, kteří nepochopili, že v ní nejde o soutěž, nýbrž o učení se spolupráci. Aby ti jejich žáci byli nejlepší a pokud možno, dokonalí, zasahovali jim do projektu tak, že žáky k samostatné práci ani nepustili. Rodiče škodí svým dětem buď tím, že je zanedbávají, nebo že o ně pečují až moc. Bůh se o nás nestará tak, že by za nás všechny naše úkoly udělal, a ještě vylízal všechno, co jsme si kde nadrobili. Tím by nám neprospěl.
Kdo umí spolupracovat s Bohem na jeho díle, umí také spolupracovat s druhými. Ale umí také ustoupit a pustit k dílu druhého, který má jiný pohled, jiný přístup a jiné obdarování. I to v tom Korintu drhlo, a zjevně ne jen tam. Pokud spolupracujeme s Bohem, nedáváme se vést ani záslužnictvím, ani svojí ješitností. Nevím, jestli bylo od Gaudího moudré oslavovat Boha megalomanskou, i když velmi zajímavou, stavbou chrámu Sagrada família, který byl vysvěcen po víc jak sto letech od zahájení stavby, postavený však není dodnes, a kdo ví, zda se toho dožijeme. Věděl však, že jeho konečnou podobu neuvidí. Když se ho ptali, jestli mu to není líto, dal zajímavou odpověď: „můj investror má čas.“ Ostatně i stavba našeho svatovítského chrámu v Praze trvala půl tisíciletí! Jen spoluprací na tom, co nás přesáhne, překonáme i sami sebe. A tím, kdo nás přesahuje, je stále Ježíš, ten ukřižovaný.Být spolupracovníky božími, to je milost boží, jednak, že je na čem spolupracovat. Protože to je to důležité, můžeme získat takový ten zdravý odstup od své důležitosti, i důležitosti jiných „osobností“. Ale je to také milost boží, že své dílo nekoná lidem přes hlavy, nýbrž zve je, aby s ním šli do toho i oni.
