Nebudu prudit dalším z mnoha stereotypních popisů toho, jak se někomu u lékaře zhroutil svět, když si vyslechl diagnózu. Upřímně, vždycky mi takoví lidi přišli divní. Nevíme snad, že jsou nemoci, že se to může stát i nám? Mnohý by čekal, že se jako věřící budu ptát, proč to na mě Bůh dopouští, nebo že se budu tvářit, jak jsem díky víře v pohodě. Nehodlám dělat ani jedno. Nečekám, že by mi měla víra zajišťovat nějaká privilegia. Přece jsem byl něčím zaskočen.
Jednou věcí je, že jsem byl vždy spíš osobou pečující. Vlastně už jako dítě jsem se podílel na péči o prarodiče, pečovatelství jsem se věnoval v Německu a tak dále. Teď i pečovatele dělám. A také má rodina na mě bývá dost závislá. Sám jsem potřeboval nemocniční péči jen v první třídě, což už je hodně dávno. Uvědomil jsem si, že v takové chvíli ani nevím, jak se vyřizuje neschopenka, nevím, co si vzít do nemocnice, jak se tam chovat a pohybovat. Byl to pro mě naprostý nezvyk, i když theoretických zkušeností mám dost.
Největším překvápkem ovšem bylo, když jsem zjistil, že jsem snad nikdy v životě ani pořádně neviděl. Věděl jsem sice, že nevidím úplně dobře, jsem však tupozraký, krátkozraký astigmatik, tak jsem si myslel, že je to asi součást toho, že svět kolem mě je podivně zmatlaný. Bylo to i inspirativní: především jsem měl vždy smysl pro vibrující impresionistické pohledy, protože tak nějak vypadá i můj svět. Nemám rád, nebo spíš neumím vnímat, hyperrealistické, ostré, detailní obrazy, protože takhle já nevidím. Druhá věc je, že jsem se v životě musel naučit pracovat s minimem informací a vytěžit z nich, co jde. Například i za volantem reaguji na překážky dřív, než si je vůbec stihnu zaostřit. Zpětně si uvědomuji, že mi přes obraz vždy cestovaly fleky. K tomu úporné bolesti hlavy, zejména v pubertě značné, postupně se to ale vytratilo, či spíše splynulo s bolestmi od páteře. Až nyní, ani ne v 55 letech, jsem si však uvědomil, že to není úplně v pořádku. Když ale nevidíte, tedy ne pořádně, těžko to někomu vysvětlíte. A to musíte. Jestli vidíte nebo ne, o tom nerozhoduje váš pocit, nýbrž lékařská diagnóza. Pokud jde o čtení písmenek na zdi, s korekcí brýlemi se to nakonec zvládne. A dnešní přístroje objektivně řeknou, je-li vaše oko zdravé či ne. Dokonce i subjektivní pohled lékaře je dnes eliminován. Takže, když je oko v pořádku, není důvod, proč bys neviděl. Kvůli své neohrabanosti jsem byl považován tu za simulanta, pitomce, tu za lajdáka nebo i něco horšího. Všichni to vidí, jak to, že ty ne? Vždyť i brýle máš.
Četl jsem jedné klientce z knihy a pošťoural si při tom pravé oko. K mému překvapení mi zmizel text z knihy. Podíval jsem se do knihy jen pravým okem a bylo to dobré. Podíval jsem se okem levým a tu mi někdo stáhnul barvy, kontrast, zůstaly jen matné obrysy knihy. Obraz byl náhle jako špatně setřený stírací los. Teprve tehdy jsem zjistil, že to nebude jen dosud diagnostikovanými nedostatky mého zraku, dokonce ani stále zvyšujícím se věkem. První, co mě napadlo, byl některý z palety zákalů, nebo rethinopathie. Vším tím mí předkové trpěli. Ačkoliv nemám rád pobyt u lékaře, ani v ambulanci, natož na klinice, vyjednal jsem si hned vyšetření na očním, ale ukázalo se, že oči mám v pořádku. Jenže přestávám vidět, a dokonce ani pravé oko není v takovém pořádku, jak jsem se domníval.
Asi mě mělo varovat, že když jsem popsal své potíže telefonicky lékařce, dostal jsem termín už za týden, i když se na něj jindy čekají i měsíce. Ale já si nikdy nechci myslet nic špatného, zejména ne o svém zdravotním stavu. Byl jsem sám překvapen, jak je to s tím zrakem špatné. Při čtení levým okem světelný panel s písmeny prostě zmizel. Ukázali mi pak ještě mřížku, jestli se linky nekroutí, ony však místo toho mizely. Naléhali na mě, abych si určitě udělal čas ve čtvrtek na perimetr. Dostal jsem i pár morálních ponaučení, že snad zrak je důležitější, než práce. No to je dilema. Samozřejmě, že je důležitý, jenomže práce také. Jednak mám určitou odpovědnost, no a jde i o obživu. Patřím totiž k té trapné menšině, pro kterou není práce jen prostředkem seberealizace, nýbrž především té obživy. Ale zaměstnavatel byl vstřícný, a to po celou následující dobu.
Vyšetření na perimetru je taková počítačová hra, jen místo do obrazovky koukáte jako husa do flašky do jakéhosi kopacího míče, snažíte se zahlédnout bliknutí světýlka a pokaždé, když se to povede, zmáčknete knoflík. Občas se mi to povedlo i tam, kde už jsem neviděl. Výstupem je něco, co znám z astronomie jako odvrácenou a přivrácenou stranu Měsíce. Jen místo kráterů jsou tam vyznačena slepá místa. Že mám na levém oku Oceanus Procellarum, to jsem čekal, ale ani odvrácená strana, pravé oko, nebyla bez poskvrny. I pravé oko už sleplo.
Kvůli perimetru jsem měl rozkapané oči, takže jsem je měl jako outloň nebo feťák. Rozšířené zorničky, všechno mě bolelo. Jediná pracovní činnost, které jsem byl ten den ještě schopen, byla účast na poradě. I tam jsem měl oči zavřené. Levým jsem stejně nic neviděl a obě mě bolely. I když se obraz z oka do mozku nepřenáší, oční pozadí stejně nadměrné světlo vnímá. Kolegyně mě ovšem podezíraly, že chrápu.
Od počátku ledna do konce února se mi najednou život proměnil v maraton po všelijakých ordinacích a vyšetřeních, zažil jsem dokonce i magnetickou rezonanci. Vše to mi do práce dost zasahovalo, ale zvládli jsme to. Resumé vyšetření na perimetru totiž bylo, že ač mám zrak jako rys ostrovid, skutečně nevidím. Prý jsem přímo učebnicový případ. Kéž by v jiné disciplíně, než v neurologii. Třeba učebnicovým příkladem zbohatlíka.
Šíp se v jedené ze svých Všechnopárty přiznal Suchému, že si donedávna myslel, že neurolog je opakem urologa. Suchý se ho nevěřícně optal: "a není snad?" Nevím. Slyšel jsem tuto skeč nedávno, aniž by mě vůbec napadlo, že ten pojem bude najednou se mnou spojován čím dál častěji. K pochcání to není, spíš k posrání. Takový je však život.
Zkrátka i neuroložka byla výstupy mého vyšetření na perimetru nadšená, neboť jsem byl prohlášen za učebnicový příklad makroadenomu hypofýzy, který tlačí na chiasmatické křížení nervů. Nejsem neurolog, nýbrž pacoš. Nadšení odborníků jsem tudíž sdílet nemohl. Samozřejmě, že vím, že nemoci existují a mohou se přihodit dokonce i mně. Tak hloupý, aby mě to mohlo překvapit, abych propadal depresím či kvílel za nocí "proč já? Proč ne někdo jiný?", to opravdu nejsem. Ale nebudu zastírat, že jsem si to nepřál. Rozhodně jsem nikdy nechtěl mít nádor jakýkoliv, hlavně ne v hlavě nebo na varlatech. No tak se na mě vyřádil místo pohlavního ten hlavní.
Přitom sleduji vlastně několik zajímavých pozitiv.
- Ukázalo se třeba, že jsem si to tam skutečně nosil od dětství. Možná si řeknete, že jsem ve svých nedožitých 55 mohl litovat, že se na to nepřišlo dřív. Tím bych ovšem přišel jednak o zajímavé životní zkušenosti, ale hlavně, jaké tenkrát byly diagnostické methody a způsoby operace? A bylo by to tenkrát operabilní? Bohu díky, že na to přišli až dnes, kdy je neurochirurgie, zejména ta česká, na úrovni světové, jsou magnetické rezonance a rozhodně civilizovanější způsoby jak proniknout do lebky, než byly za mého dětství!
- A žiji dnes v Královéhradeckém kraji, kde působí největší kapacity na tento problém v republice!
- Mezi tím mi také dospěl synek, udělal si řidičák, dokonce i pěkně a zodpovědně řídí, a to vlastní auto, i když právem velmi levné. O spoustu věcí se musel začít starat za mě a nakonec i o mě.
- Nedávno bylo zrušeno opatření, kdy první dny pracovní neschopnosti nebyly placené.
- Těsně před nástupem do nemocnice mi do auta vrazila srna. Ne jen, že jsem zrovna krátce před tím na to uzavřel pojistku, ale navíc odpadl problém, jak se budu dopravovat za klienty, když auto bude v servisu. Tak jsme putovali do servisu oba ve stejnou dobu.
Ale nemilé zjištění to bylo. A pak ten marathon: představte si, že jsem se lékařům pokud možno vyhýbal. Ne že bych trpěl syndromem bílého pláště, že bych se lékařů bál. Nic špatného mi neudělali. Ve skutečnosti v dobách, kdy jsem řešil potíže s páteří, neudělali vůbec nic, to by však bylo na jiné téma. Nerad mařím čas v čekárnách, kde se cítím jako kříženec simulanta s Lazarem. K doktorovi, říkal jsem si, půjdu až pro recept do truhlárny. Najednou mi všichni říkali: "dojdete si tam, pak si vyřídíte tohle" a tak dále. A já ani nevěděl, jak se to dělá. Jako by každý čekal, že mám být pacient - profesionál.
V celé té záležitosti ovšem sehrála i významnou roli protekce. Na jednu stranu mě to těší, protože jsem měl kolem sebe moc hodné lidi, kteří mi dost iniciativně pomáhali, ale zároveň je to špatně. Zdravotní péče by měla být dostupná všem a v potřebné míře. Jak se ukázalo, v naší zemi stále není. Operován jsem byl 22. 2. Kdybych postupoval neprotekčně, teprve 25. 2. bych byl na prvním endokrinologickém vyšetření! Kdy bych se tedy až dostal na operaci, to se mohu jen dohadovat.
Pacošovi - amatérovi řeknou, "a taky si zajděte na neurologii a endokrinologii". Má vědět, co a jak, že. Má snad jiné starosti v životě? Má, takže když mi na otázku, jak a kam, jen pokrčili rameny, hledal jsem u starého dobrého internetu. Samozřejmě, že jsem se obrátil tam, kde tuším největší odborné zázemí, na náchodskou nemocnici. Vzhledem k tomu, že kreativní architekt toto zařízení ne jen nafoukl, ale dokonce z něj pro pobavení pacientů udělal i kvalitní bludiště, zvláště když už ztráta zraku začíná být citelná, to nebyla lehká cesta. Dovolat se tam se, jako do mnoha jiných ordinací, nedalo. První termín mi nabídli až za 14 dní. To jsem mohl, jak jsem si myslel, mluvit o štěstí.
O můj zdravotní stav se začala zajímat jedna hodná paní doktorka, radioložka, se kterou jsme nepřišli o kontakt, ani když jsme vystoupili z církve. Církev je dnes hlavně zdrojem užitečných kontaktů. O víru tam už tolik nejde. To se mi na církvi nelíbí, ale musím uznat, že mi nyní kontakty z té doby vhod přišly. Když jsem jí řekl na kdy jsem objednán na neurologii a na endokrinologii, okamžitě zasáhla, protože tohle chce rychlé řešení. Především mě poslala k neuroložce, která nemá ordinaci v našem gargantuovském špitále, nýbrž v sousedství mého bydliště, která je navíc v oboru nejvyšší šajbou v okrese. A dále zavolala endokrinoložce, která zase ordinuje od nás za rohem, taky dobrá, ale její sestřičky jen zběžně jukly do papírů a našly nějaký otvor v kalendáři. Vysvětlila jí, o co se jedná, a hned tu byl termín ani ne za týden. Pošťouchla to i na magnetické rezonanci, navíc dohlédla na to, aby mi tam zrovna udělali odběry pro endokrinologii. Kdybych byl pacientem bez protekce, tak se v tom budu sám plácat ještě půl roku a přijdu o zrak úplně, možná i nenávratně.
Paní doktorka mě ještě před magnetickou rezonancí stačila povzbudit: "To nemusí být ještě nádor, to ukáže až rezonance. Klidně to může být jen roztroušená skleróza". Tak díky. Najednou jsem se začal na tu rezonanci i nádor těšit.
Zážitek z magnetické rezonance stál také za to. Měl jsem o tom jen mlhavou představu, co to je. Bylo mi jasné, že je to něco jako CT, ale úplně jiného. Místo do tunelu vás vrznou do velkého prstence. Měl jsem za to, že to bude otázka pár minut. Ne jen, že to celé trvalo minut 50, po kterých jsem nemohl ani hnout očima, proto jsem je musel po celou dobu udržet zavřené, k tomu ještě se začaly ozývat velmi hlasité zvuky, jako na nějaké technopárty. Není to moje oblíná hudba, a ani tancovat se při tom nedá. Chvílema se dokonce ozývaly jakoby výstražné signály, takže jsem začal uvažovat o tom, nemám-li utéct do krytu. Nevím, co souvisí s provozem přístroje, nebo zda tím u pacienta i něco úmyslně nestimulují. Měl jsem klapky na uších, ale i do nich zřejmě něco posílali hadičkami. Elektronické zařízení v tom totiž být nesmí. Pohybujete se v magnetickém poli 1,5 Tesla! Ta jednotka mi nebyla úplně neznámá. Setkal jsem se s ní v astronomii v článku o magnetismu neutronových hvězd. Tehdy tam pro přiblížení psali, že kdyby magnet o síle 1 Tesla putoval po oběžné dráze, mohl by na zemi mazat platební karty. Nesmíte-li se pohnout, začne kde co svědit, nos si prosí o podrbání. Když to bylo v polovině, objevily se tam najednou zakuklené osoby, něco dělaly, pak mi se slovy: "pan doktor to chce vidět ještě s kontrastní látkou", něco píchli a celé to pokračovalo nanovo.
Výsledkem té tortury bylo zjištění, že to není adenom, nýbrž makroadenom a že si to tam nosím už dlouho. Žádná hladká kulička, vyplněná "likvorem" (neplést s likérem), nýbrž zajizvená scvrklá višeň, zahnutá doprava. Proto ten velký výpadek na levém oku. To ale operaci začalo komplikovat, protože se zdálo, že se tam do toho boku laparoskopicky nedostanou, a za rok tak budu muset ještě na gamanůž. Vážně bych nečekal, že se jednou tak důkladně seznámím s nejmodernější lékařskou technikou. Informace na Wikipedii by mi k ukojení zvědavosti stačily. Hypofýza s chiasmatem jsou uložené v části lebky, které se říká turecké sedlo. To mám prý působením adenomu zdeformované. Hypofýza s tím totiž občas bojovala sama, proto to zajizvení. Tehdy mi to začalo do sebe zapadat, proč se kvalita mého vidění v průběhu života měnila a proč jsem míval období bolestí hlavy, která pak zase z ničeho nic pomíjela. Poslední dobou mě však znovu rozbolela hlava i z pouhého zakašlání. Tušil jsem, že něco není v pořádku, ovšem na tohle jsem asi nechtěl ani pomyslet. Člověk také hned nedomyslí, že všechny nádory nemusejí být zhoubné. Tyhle nebývají, i když poslední slovo má až histologie.
Postupně jsem musel také připravit své klienty na to, že se delší dobu neuvidíme. Není samozřejmě třeba je zatěžovat svými starostmi, ale oni se zajímají. Proto není možné všechno tajit. Mnozí mi vyjádřili podporu. Jeden mi našel na internetu zvukové knihy, abych, kdyby to nebylo s těma očima hned dobré, měl, čím se v nemocnici zaměstnat. Jedna zbožná katolička mi slibovala, že se za mě bude modlit k panně Marii. Jsem, ač necírkevně, evangelicky věřící. Mohl by to být trochu problém, ale Bůh si to přebere sám. Cení se ta solidarita a spoluúčast. Všem jsem hodně vděčný.
Blížilo se kritické datum. Na poslední chvíli mi stačila ještě ta srna zrubat auto. Chudák na to doplatila mnohem hůř. Nevím, co se to v hlavě tomu ubohému zvířeti dělo, drclo však do mě zleva. Samozřejmě jsem si říkal, jestli bych tomu, kdybych na levé oko viděl (jezdil jsem tou dobou s levým okem zavřeným, jelikož mi posílalo už jen matoucí vize), byl schopen zabránit? Ale myslím, že ne. Bylo to náhlé. A tak jsem šel do nemocnice ne jen já, nýbrž i auto. Do poslední chvíle jsem jezdil, samozřejmě velmi, velmi, opatrně. Ustál jsem i pokus jedné hlídky Policie ČR o podvod či zneužití pravomoci veřejného činitele. Jeden policajt s kolegyní se snažili dostat ze mě peníze dost primitivním trikem. Napřed že jen běžná kontrola, pak že prý: "máme vás natočenýho, jak telefonujete za jízdy, tak co? Dáte nám to hned, nebo se v tom záznamu budeme muset hrabat?" Museli, ale nic nevyhrabali. Prý jim to nejde zvětšit. Nervózní policistka navíc dodala: "a ani ste si necvakal na mobilu, cóó?" Tím proflákla, že se ani nedomnívali, že by něco mohlo vypadat jako hovor za jízdy. Prostě to zkoušeli. Policajti by se měli ve vlastním zájmu držet jen na té správné straně zákona. Akorát mě bohužel zdrželi v péči o klienty a narušili mi harmonogram. Samozřejmě jsem jim neřekl, že mám co dělat, abych viděl na cestu, natož abych řešil za jízdy mobil. Když jsem v pátek odevzdal auto do servisu, hrozně jsem si oddechl, že už za volant nesednu. Dál už mě vozil syn. Bylo to čím dál tím víc vysilující.
Ještě před tím jsem absolvoval několik posledních vyšetření. Předně jsem se zajel podívat na neurochirurgickou kliniku do HK. Paní neuroložka mi iniciativně vytelefonovala dřívější termín přijetí, protože hrozilo, že pan docent odjede na měsíc kamsi přednášet, jak se však ukázalo, bylo to jen na týden. Pan docent se divil, že jsem si ničeho nevšiml dřív. Řekl jsem mu, že jsem si myslel, že určité věci jdou na vrub stáří. Jak jsem prý přišel na to, že jsem starý? Inu, věk končí na -sát, mám vnučku a pletu si Žebrák s Točníkem. "Aha, já abych věděl, kdy to mám takhle zavěsit. Protože jsem stejně starý." Spokojeně si prohlédl můj nos a já byl také spokojený. Kdyby to nešlo nosem, muselo by to jít pusou, což si nedovedu představit vůbec, nebo lebkou, to si dovedu představit až dost dobře a přišlo by mi to v 21. století velmi necivilizované. Seznámil mě i s tím problémem a velkou pravděpodobností, že půjdu na gamanůž. Pak mi řekl onu "potěšující" větu: "budete žít plnohodnotným životem, akorát budete víc sledován lékaři". Zní to vždy povzbudivě, asi jako: "kašpárek už se vám nepostaví, ale jinak budete žít plnohodnotným životem". Říkal jsem si, zlatá Stb, o nich aspoň člověk nevěděl, že ho sledují. No jo, tak se asi vypracuji na pacienta - profesionála. Žena jela se mnou jako morální a psychologická podpora. A také měla starost, čím dál větší. Jak je prý pan docent starý, ptala se mě? "Takový nevyjančený mladíček," odpověděl jsem jí. "Jako my". Aspoň jsme si s manželkou zašli zase jednou do kavárny.
Abych se nenudil, dostal jsem štos těžko čitelných papírů, které jsem měl všechny podrobně pročíst a podpisem stvrdit, že se vším souhlasím. Samozřejmě bezva, když člověk už skoro nevidí. Tou dobou se mi dokonce ve slepých skvrnách začala objevovat blikající modrá a červená kolečka. Většina pacientů to ani nečte a podepíše. Já to ne jen chtěl poctivě přečíst, ale také jsem to musel přečíst zajímající se manželce. Když jsem jí četl, jaké mohou nastat komplikace i s důsledky, vyřešil se její problém se zácpou. Div že mi už nehledala biblický verš na parte. Uklidňoval jsem ji, že si nemocnice jen kryje záda. Papíry byly ze špatné kopírky, navíc plné pravopisných chyb, i nedokončená slova, špatné skloňování ... myslím, že Fakultní nemocnice by měla víc dbát o dojem, jaký udělá. Horší dojem už dělal jen slovník pracovníků oddělení JIP. Pidlooký, ale učitel a bývalý sazeč se i přes slepotu hlásil o slovo.
Další šok mě čekal u mé obvoďačky při předoperačním vyšetření. Na endokrinologii mi vyčetli pouze tuk a cholesterol, ale tím že se teď zabývat nebudeme (už je to tady: příprava na ten zvýšený lékařský dohled!). O cukru řeč nebyla. Avšak při předoperačním vyšetření jsem ho měl najednou vysoký. Do nemocnice jsem tak šel s cejchem diabetika, ačkoliv jsem jím nikdy nebyl, diabetes všeho druhu znám jen theoreticky a od svých klientů. Ani jsem neměl žádný z jimi popisovaných pocitů. Doktorka sice řekla, že to bude asi ze stresu, ovšem ve špitále to bylo, jako bych měl na čele vypáleno "STARÝ CUKROVKÁŘ". Nikdy jsem nepovažoval cukr za jedovatý, v kafi ho mám moc rád, ale zacloumalo to se mnou tak, že jsem si přestal cokoliv sladit. Teprve pár dní po návratu z nemocnice jsem si začal opatrně dopřávat.
Dny D (D1 = nástup, D2 = operace) se poťouchle blížily, a přece působily neskutečně, hůř než kdysi dávno maturita. Jako by se to týkalo stále někoho jiného. Neuměl jsem si to představit, ani co bude potom, jestli potom něco vůbec bude. Občas jsem přemýšlel, co si tu počne rodina, jestli to nedopadne, jestli se nevrátím, nebo jako úplná troska. A zase mi to přišlo, jako by šlo o někoho jiného. Sklep, půdu a svůj psací stůl už neuklidím, to bude muset vdova se sirotky. Měl bych udělat nějakou závěť? Na to už bylo také pozdě, navíc by to stálo takové prachy za notáře, že už by ani nebylo co dědit. Aspoň jsem vyřídil daňové přiznání a platby za odvoz odpadů, aby to tu nezůstalo na krku vdově a sirotkům.
Nejhůř to dopadalo na moji manželku. Současně však toho prožila v nemocnicích tolik, že je na rozdíl ode mě přímo nemocniční mazák, takže ví, co a jak. Občas si z ní dělám legraci, že kdybych jí oznámil, že bude zítra konec světa, řekne: "musíme jít nakupovat". Tak i tentokrát. Ale vybavila mě vskutku vším, co jsem v té nemocnici potřeboval. Jen s toaletním papírem to přepískla. Prý vždy měla svůj, v nemocnici byl nedostatek. Papíru měli na neurochirurgii dost. Bohužel nejde, když jsou spolu dva tak provázaní, aby ten druhý netrpěl také.
Těsně před nástupem se stačilo doma podělat, co mohlo, například myčka, ale díky Bohu se to povedlo dát rychle do pořádku, aby to tu neměla manželka zbytečně složitější. Stačí obsluha kotle, venčení hárajícího psa...
Ještě poslední, co jsem potřebovat vyřídit, bylo navštívit mámu. Dva dny po mé operaci jí bylo 90 a já nevěděl, zda se toho vůbec dožiju. To už bylo auto v servisu, takže nás do Prahy vezl kluk. Já si užíval pozice starého nemohoucího otce, o kterého se už musí starat synek. Návštěva se vydařila, z druhé strany dorazila i dcera s vnučkou, takže to bylo moc pěkné, že jsem se s nimi pro všechny případy mohl ještě setkat. Vyřídil jsem vše, co bylo u mámy třeba zařídit, a jeli jsme domů.
Přešla neděle, krátká i nekonečná současně, a druhý den jsme se se synkem vydali do Hradce. Synek, který tam studuje i pracuje, sliboval, že bude chodit na návštěvu, to mu ovšem COVID nedovolil. Návštěvy zakázány. Ostatně jsem ještě před cestou do Prahy na doporučení obvoďačky musel v sobotu absolvovat PCR test. Jak se ukázalo, úplně zbytečně.
A pak jsem stál s taškami před ponurou budovou, kde bych měl nyní strávit minimálně týden, nenechají-li si mě tam déle, nebo pokud to nevezme rychlejší konec.
V recepci na mě hned zaútočili dlouhou špejlí na PCR test. Nic proti, budou se mi stejně v nose šťourat ještě hlouběji. Ale proč jsem si potom musel dělat ten test v sobotu? "A kdo vám to řekl, abyste se šel testovat?" Když jsem řekl, že praktická, jen zakroutila sestřička hlavou a šla se poradit. Za chvíli přišla s tím, že to tedy bude asi platné. To už z protější lavičky vystartoval pán, se kterým jsem pak po většinu zde stráveného času sdílel i společný pokoj. I on si nechal udělat test. Navíc měl velký důvod k obavám. Pán byl totiž recidivista. Měl naprosto stejnou diagnózu, jako já, jenže na první operaci byl už asi před rokem. Do roka mu to tam narostlo znovu, a téměř v původní velikosti, takže i napodruhé to bylo klasifikováno jako makroadenom! V každém případě bylo setkání s ním pro mě výhodou, protože už měl jeden výkon za sebou, takže jsem od něj získával podrobnější a použitelnější informace, než od zdravotnického personálu. Předesílám, že jsem byl s péčí v nemocnici velmi spokojen a jsem všem vděčný. Nedostatky tu ovšem byly. Ten nejhorší byl hlavně naprostý informační chaos. Informace nebyly, neodpovídalo se na otázky, zapomínalo se informovat, ani personál si mezi sebou nepředával informace, takže člověk nevěděl, na čem je a celá péče byla dost chaotická.
Pán měl důvod k obavám. Měl totiž nastoupit na operaci o měsíc dřív, ale asi měl počkat na mě. Byl již starší a jeho paní také. Ta ztratila zrak následkem rozpadu sítnice a protože už se ve vysokém věku nezvládla naučit sebeobsluze, musela po dobu jeho léčení být sama v pobytovém zařízení. Pán tehdy nastoupil a na neurochirurgii mu udělali test. Ten dopadl neurčitě: nebyl vyloženě pozitivní, ale druhá čárečka se trochu rýsovala, takže ho poslali domů. Tím pádem vypukl poplach v pobytovém zařízení, protože tam si sice paní otestovali, byla negativní, když ale byla v kontaktu s pozitivní osobou, museli kvůli její přítomnosti vyhlásit karanténu. Jenomže další testy byly negativní. Pán se proto nechal sám otestovat před druhým nástupem. Když se zdálo, že by ten test mohl být neplatný, lekl se, že se to bude celé zase opakovat. Ale dopadlo to dobře. Sice nakonec s tím testem přišli nanovo, protože platnost obou našich testů vyprší v době plánované operace, avšak tentokrát to bylo u obou negativní.
První den jsem dostal ještě napít a oběd, ale pak už jsem jíst nesměl a pít jenom střídmě, jen na svlažení patra. To nebylo lehké, protože tu byl vzduch suchý jako v panelákovém bytě, trochu i přetopeno. Zato přicházela procesí. Léčba adenomu hypofýzy je totiž multioborová: neurologie, neurologická chirurgie, endokrinologie, k tomu pomocné obory, jako je anesteziologie, protože to budou tahat nosem, tak i ORL, no a u mě navíc ta diabetes! Kromě odborného personálu se nám chodili představovat i sestřičky, sanitářky a sanitáři a všichni se mě ptali, jak beru inzulín a jak dlouho a kolikrát denně si kontroluji cukr, zda mám speciální oděv a obuv atd. Těžce jsem jim vysvětloval, že nic takového nedělám, leda u svých klientů. Uznali, že to asi bylo ze stresu, cukr mi však nakonec změřili. Bohužel byl zase dost vysoký, takže jsem pár buchen inzulínu během svého pobytu získal. Zkrátka jsem byl pro ně diabetik a také tak se mnou v rukavičkách jednali. Až jsem si připadal jako podvodník nebo nemocný. Ale cukr jsem vždy k večeři dostával, i ke kakau, které je samo o sobě sladké až hanba. Vystrašen testy jsem ho vždy nechal ležet. Normálně by mi přidělená dávka nestačila.
Jedno komické procesí, které vypadalo, jako že jdou se mnou sepsat preventivní závěť, mi přišlo sdělit krutou novinu: "víte, po tý operaci vám budeme muset dát na nos takovou bandáž, a ten knír by nám tam překážel". Ptal jsem se, zda to mám oholit já, ale ne, to prý udělají, jen abych se připravil na to, že až se probudím, bude pryč. I když jsem jim opakovaně řekl, že knír mě trápí vskutku nejméně, ještě mnohokrát mi to vysvětlovali. Je pravda, že jeden z mých klientů, když jsem ho holil, mě neustále v zrcadle sledoval, abych mu kníra neufikl. Ne všichni na tom tak ovšem lpí. Nakonec mi jen vyholili trochu pod nosem, ani ne až ke rtu, takže ta bandáž potom dost špatně držela.
Jedním z důsledků onoho chaosu bylo i to, že ačkoliv má výška a váha byly v předoperačním vyšetření, stále se mě na to všichni ptali. Všem jsem to po pravdě sděloval. A tu jsem zahlédl, že tam mají poznámku: "nadváha!" Kdo mě kdy viděl, ví, že nadváhou rozhodně netrpím. Teprve při propouštění jsem zjistil, že mi stejně někdo ubral z výšky deset centimetrů. Ještě že to nemělo na dávku anestezie vliv.
Většinu věcí, především z oblečení, jsem musel poslat do skladu. Vlastně jsem stále neměl reálnou představu o tom, co budu potřebovat. Jak mi bude, když budu mít rozšťouranou hlavu? Budu třeba schopen četby? A uvidím vůbec ještě? Nakonec jsem si nechal pyžamo, župan, peněženku s doklady, elektroniku, z neelektronických knih jen řecký Nový zákon a pár časopisů, sešitek, náčrtník a nějaké výtvarné prostředky, kdybych byl zase schopen kreslit, a pití. Čaje nám tam však vždy v termoskách nosili, takže to také nebylo tak nutné. Ale jak tam budu ten čas trávit, to byla otázka.
Můj čiperný synek mě už dříve k různým svátkům vybavil sluchátky a čtečkou knih. Rozečtených knih ve čtečce, jejichž četba s ubývajícím zrakem poněkud vázla, jsem měl dost. Také jsem si opatřil nějaký lehčí žánr, především detektivky od Petra Eidlera (Balajky). Jako detektivky nic moc. Pod záminkou detektivního příběhu se tam však odkrývá život současných českých Židů i z historie holokaustu, takže nakonec i z vlastní historie našeho národa. Jen vydavatelsky jsou děsně odfláknuté, což zase dráždí mé sazečsko-učitelské srdce. Ty jsem tam četl první dny. Až potom jsem si troufnul na náročnější literaturu. Hlavně jsem tam měl svůj notebook (ten dostal okamžitě cejch jako já na náramku na ruku, aby bylo jasné, že patříme k sobě) a bylo tam připojení na internet. Takže jsem si čas do operace, která měla proběhnout příští den v 8:00, krátil kromě četby i tím, že jsem začal sepisovat své zážitky churavého pacoše.
V noci jsem moc nespal. Ne pro strach ze zítřka. Zkusil jsem si položit otázku, jaký to ve mně vyvolává pocit, ale stále žádný. Operace byla stejně neodvratná, jako neskutečná. Můj vnitřní člověk to stále bral, jako příběh někoho jiného. Strach jsem neprožíval, zkrátka to nešlo. Po všechny dny v nemocnici jsem vstával už kolem čtvrté ráno.
Problém se spaním nebyl zapříčiněn ani hlasitým spánkem mého souseda, taky z Náchoda. Byli jsme tři na pokoji, já u okna, ten hlasitý spáč uprostřed a u dveří ten zkušený pán. Jeho zkušenost se projevila i v tom, že si s sebou vzal pro tyto případy klapky na uši. Mě to nerušilo. Když jsem unaven, usnu i u cirkulárky. Ale spát nešlo.
Ráno udělali velmi brzo poslední testy a šetření, pobalili věci, které jsem měl ve stolku, zejména cennosti, které zaevidovali extra, donesli mi kelímek s desinfekcí, do které si mám rozpustit mýdlo, a osprchovat se tím. A také mi přinesli pověstnou nemocniční košilku - andělíčka. Vykonal jsem všechno, jak jsem měl i toho andílka oblékl, samozřejmě jsem si přes něj vzal župan, protože v tom člověk opravdu vypadá jak andělíček na barokním oltáři, což je velmi nevkusné. Proč má člověk tuhle potupnou košilku, když mu neoperují tělo, jen hlavu a ještě nosem? Hrál jsem si s myšlenkou, že je to proto, že kdyby něco, aby tam nahoře věděli, kam mě poslat. Ještě že jsem hodný a spořádaný pacient. Kdybych zlobil, asi by mi přinesli rohy a ocas.
Také jsem si musel natáhnou tlakové punčochy proti embólii. A zase, nebýt tohoto, byl bych je natahoval někomu jinému. Prostě jsem na opačné straně nyní.
Osmá hodina se blížila a mě to stále přišlo neskutečné. Jednou z věcí, která mě nedávala klid, byla anestesie. Ta má dvě stránky: jednak, aby člověk důkladně usnul a nezůstal ani trochu při vědomí, a zadruhé, aby se pak ještě probudil. Obojí bylo pro mě neskutečné. Já totiž vědomí neztrácím skoro ani ve spánku. Až na tu kýlu v dětství, jsem nikdy žádnou plnou anestezii nezažil. Dokonce jsem se nikdy ani do bezvědomí neopil. Takže mě stejně znepokojovala představa, že se dostanu do stavu, ve kterém bych přišel o sebekontrolu, hraničícího se smrtí, jakož i to, že bych mohl zůstat při vědomí a sledovat, jak se ve mně šťourají. Ale dopadlo to dobře.
Dorazil sanitář, překontroloval, že jsem se umyl a dodržuji dress code nebešťanů, vytáhl postranice postele, odbrzdil a vydali jsme se na cestu. Cítil jsem se v tu chvíli jako Švejk, chystající se dobývat Bělehrad. Drandit chodbami a výtahem veřejným prostorem na pelechu s holou zadnicí, i když pod pokrývkou, jen potvrzovalo změny mé společenské role.
Vjeli jsme na sál, tam už bylo národa, lidí jak u maturitní komise, jen všichni zakuklení. Všichni se na mě vrhli, pomohli mi přelézt na operační stůl, něčím mě zakryli, co mělo i přesahy pro fixaci rukou, dali mi náhubek, prý s kyslíkem, pak mi píchli narkózu a ještě něco zapichovali do rukou, ale to už jsem skutečně odplul někam do nikam. Nebylo to náhlé, že bych si to ani neuvědomil. Věděl jsem to, že mi vědomí mizí, a ani to nebyl tak nepříjemný pocit, jak jsem se obával.
Skoro okamžitě, jak jsem to pociťoval, se nade mnou objevily jiné obličeje, jen toho sanitáře, který mě na sál odvezl, jsem poznával. Jinak nové, zarespirátorované, tváře a všichni na mě křičeli. Tenhle efekt theoreticky znám. Už v pasťáku, kde jsem kdysi učil náboženství, si zfetovaní chovanci, když se probouzeli z rauše, stěžovali, že na ně všichni řvou. Také na střední škole se podle toho dalo poznat, kdo je pod vlivem drog, protože, i když jste na ně normálně promluvili, měli pocit, že na ně řvete. Narkóza totiž bystří smysly. Setkal jsem se i s tím, že jedna pacientka slyšela přes zeď, jak se ve vedlejší místnosti baví o jejím stavu, že je beznadějný. Většina zdravotníků si to ale neuvědomuje, takže nejen, že na pacienty mluví při probouzení příliš hlasitě, ale baví se i za zdmi o věcech, do kterých pacientům na JIP skutečně nic není, ale ti před tím nemají kam utéct, takže vyslechnou i velmi intimní hovory.
Dvě věci byly okamžitě jasné: žiju a nezblbnul jsem. Jestli mi nepoškodili mozek, to jsem si hned ověřil pohledem na hodiny na stěně. Jednak jsem dohlédl až na ně a z postavení ručiček poznal, že je po desáté, tudíž operace trvala dvě hodiny, jak bylo plánováno. Také jsem si hned přeříkal pinkódy k našim kartám a, světe div se, nic jsem nezapomněl.
Z druhé strany se děly podobné pokusy, které jsem se vzdor různým bolestem a stálému ještě obluzení snažil vnímat a reagovat na ně: "víte kde jste!", "jak se jmenujete!", "co je dneska za den!", "kolikátého je!" "víte jaký je rok!" ... Nepíši to s otazníkem, protože to stejně nebyly otázky. Vůbec je to nezajímalo. Ale ten pocit, že to na mě řvou, ty vykřičníky vystihují nejlépe. Zkoušel jsem odpovídat a současně si ověřit, jak je na tom zejména to levé oko. Pravé jsem zavřel. Ještě tam nějaký závoj byl, ale už menší. Bylo jasné, že regenerace uskřinutých nervů bude chtít čas. Den ode dne to pak bylo lepší, ale veškeré závoje zmizely až pár dní po návratu domů. Já si zatím chtěl ověřit, zda tím okem přečtu nápisy na pláštích personálu. S trochou odhadování, ale šlo to. Před tím by ten nápis zmizel úplně. Takže operace se povedla. Jenomže tím koukáním jedním okem jsem vyvolal trochu poprask.
"Vy vidíte dvojitě!", vykřikl jeden z bílých plášťů. Snažil jsem se to dotyčné zdravotnici, snad lékařce, vysvětlit. Ale je zajímavé, že stejně jako v zaměstnání zaměstnanec a ve škole žák, v nemocnici je pacient okamžitě za lháře a podvodníka. Ale když si to nakonec vysvětlit nechala, začala se také zajímat, jak vidím. Ale podezření, že bych mohl vidět dvojitě, se zjevně vzdát nechtěla. Nevím, co by to znamenalo? Šel bych zase na sál? Každopádně, i kdybych dvojitě viděl, bylo by snad v mém zájmu to zapírat?
Nejhorší jsem měl za sebou, ale čekalo mě to nejtěžší, vydržet ten pooperační stav. Moc mě toho nebolelo, byl jsem ještě pod různými sedativy. Páteř se trochu ozývat začala. Normálně totiž musím měnit často polohu. Teď jsem se nemohl ani hnout. Všichni kolem mi neustále říkali, že stehy v mé hlavě a nose jsou velmi jemné. Hrozí, že by mi mohla začít unikat ne jen krev, ale i tekutina, ve které plave mozek, což by mohlo mít fatální následky. Stále se přitom se mnou mluvilo, jako bych měl přece vědět, co mám, respektive nemám, dělat. Stále jsem se cítil jako kalendář: kdokoliv prošel kolem mě, se mě ptal, kdo jsem, kde jsem a kolikátého dneska je?
Cítil jsem se spíš jako zboží v polici hypermarketu. Tak nějak jsem tam visel v posteli u nějaké tyče, na které visely infuze a všelijaké přístroje. Ty vydávaly zvuky, jejichž význam jsem z práce znal. Bohužel jsem neměl po ruce ovládání k posteli, jinak bych si ji trochu upravil. Jak jsem zjišťoval i později, nikdo v nemocnici nevěděl, k čemu je střední panel lůžka. Zkoušel jsem, zda to tak je i doma, ale na domácí matraci se mi to neděje. Od klientů však vím, že na nemocničních postelích člověk jede nohama napřed jako po skluzavce. Jediné, čím se tomu dá zabránit, je zvednutí středního panelu, jinak je člověk okamžitě natlačený na pelest v nohách. Když si ho zvednete, ležíte docela pohodlně. V celém baráku jsem byl ale jediný, kdo si toho mohl užít. Ostatním se kroutily nohy u pelesti a museli se pořád vytahovat na polštář. Já si nebyl jistý, zda se smím zvedat, protože při každém napnutí síly mi šly tlaky do hlavy.
Najednou jsem byl jako někteří mí klienti. Upoután na lůžko, nemohu se hnout, do ruky mi vedlo několik hadiček, na prsou elektrody, kolem pravé paže vak, který se napřed po čtvrthodinách, později po půl a nakonec po hodině, nafukoval. Ten mi tak sloužil i jakoby hodinky. Na pravém ukazováku kolíček od saturace. Samozřejmě i cévka v citlivém místě. Bylo těžké se i vyčůrat, ačkoliv moč měla odcházet samovolně. Na obličeji kyslíkovou masku, pod ní vycpaný nos a šaškovskou bambuli na něm. Původně bílou, postupně se však barvila do temně ruda. Chtělo se mi smrkat, ale to nešlo, ten pocit jsem musel potlačovat. Dva měsíce, to jsem se teprve tady dozvěděl, nebudu smět vůbec smrkat a kašlat! Jediné, čím jsem se od klientů odlišoval, byla perspektiva, že je to jen na chvíli. Ta chvíle se mi však zdála být nekonečnou. Představa, že tu takhle budu ležet celých 24 hodin, to mě přišlo jako pekelné, nic na tom nemění, že jsem měl celou dobu na sobě andělíčka. Abych si nestěžoval, myslel jsem na to, co jsem četl o židovských transportech. Co je proti tomu to, co tu prožívám já? Snažil jsem se z toho ale také vytěžit něco pro svoji práci, především vcítit se do svých klientů, kteří něco podobného prožívají i roky. Patro se mi lepilo, jak jsem musel dýchat pusou, a něco jsem na něm cítil, z čeho se potom, když mi bylo povoleno se víc hýbat, vyklubaly nějaké dva pruhy seschlých hlenů. Ale měl jsem u sebe stále zobáčkový hrnek (v Německu jsme tomu aspoň říkali Schnabeltasse) s čajem. Takže zase trochu jako svůj klient. Musel jsem se naučit nemít hloupý pocit, když si o něco ochotnému personálu říkám. Počítal jsem, kolikrát se mi nafoukne vak tonometru, jak se čas vleče. Nemohl jsem tu mít u sebe mobil ani čtečku, prakticky jsem mohl jen svým nově nabytým zrakem civět do tmavnoucího stropu.
Největším povyražením, pokud nepočítám stálé zjišťování prostoru, času a mé osoby v něm, bylo pravidelné měření cukru, takže prsty na levé ruce jsem měl za chvíli, jako bych v nich žmoulal jehelníček. Cukr mi stále lítal hodně vysoko, ale paní doktorka s tím byla spokojená. Prý by na JIPce bylo horší, kdybych měl hypoglykemii, že bych jim tam mohl upadnout do kómatu. Samozřejmě opět dotazy, jak často beru inzulín a jakou mám dietu a vysvětlování, že nic takového nemám a neberu, ani do budoucna brát nechci.
Na JIPce nás bylo víc, ale všichni jsme byli odděleni zástěnami, jen já byl trochu na očích, protože jsem ležel hned u chodby, která žádnou zástěnou oddělena nebyla. Za plentou za mnou jsem slyšel nějakou starší paní, které chodili měřit cukr a dávat inzulín. Hned jsem pochopil, že jsem byl dán do kouta pro diabetiky.
Už jsem věděl, po kolik nafouknutí tonometru přijde měření cukru, napřed k paní, potom ke mně. Takové hlouposti jsem tam z nudy studoval. Ze špatně přilepeného šaškovského nosu mi občas stekla směs krve a hlenu po kníru do pusy. Přemýšlel jsem o manželce, jak to doma zvládá. Jako by to mohl jeden sanitář tušit, přišel mi sdělit, že se na mě manželka ptala, ještě když jsem byl na sále, a že mě moc pozdravuje. "Ona se snad bojí víc než vy?" Maloval jsem si v duchu její obraz, to mě nejvíc potěšovalo. Pak jsem také zkoušel v duchu přebírat prstoklady na melodice a melodeonu, nebo jsem si představoval sudoku, abych se ujistil, že mi paměť fungovat nepřestala. Přehrával jsem si v paměti úryvky z Bible v hebrejštině a řečtině. Byl jsem Bohu i personálu zde vděčný, že jsem z té hlavy nic nevytrousil.
Večer chodili s léky. Léky nám vlastně také zabavili hned první den. Dávali nám ty jejich, aby to měli pod kontrolou. Mimo to stále měnili infuze, nebo mi do flexil něco vpravovali stříkačkami. Nestaral jsem se o to, musím jim důvěřovat, že vědí, co činí. K večeru, který se přece jen líně přivlekl, se nás přišli pozeptat, zda bychom rádi něco na bolesti. Ale jak jsem byl plný tišících prostředků, nic jsem nepotřeboval. Bylo naopak milým překvapením, že mě ten rozšťouraný nos vůbec nebolel. To mělo přijít až později. Teď jsem chtěl jen jediné: raději to tu zaspat, probudit se až ráno. I když nikdy neberu léky na spaní, tentokrát jsem si o ně řekl. Ale ouvej! Bylo mi řečeno, že na JIPce se spát nemůže. Při operaci jsem se naspal dost. Teď musím být vzhůru, aby mohli sledovat životní funkce. Teda nic proti prohýřené noci, ale představoval jsem si ji trochu jinak. Jediné, co té představě odpovídalo, byl podivný úkaz, ohňostroj, který se mi zjevoval pokaždé, když jsem přes všechny zákazy kýchnul. Věděl jsem, že nesmím, ale mé průdušky to nemohly stále pochopit a já je vždy neuhlídal. Pokaždé se mi zatmělo před očima do temně šedé nicoty, ve které zářily modré jiskřičky. Napřed mě to oslepovalo úplně, postupně to sláblo, asi týden po návratu domů to zmizelo úplně. Ten byl ale v tuto chvíli stejně v nedohledu, jako ten slibovaný plnohodnotný život.
Život na JIPce má však také svůj tep. Předně jsem tam mohl studovat chování personálu. Jestli tu řeknu pár kritických poznámek, nic to nemění na faktu, že na mě byli všichni hodní, všichni byli vlastně hrozně fajn, ale v některých věcech se chovali skutečně neprofesionálně. Chovat se takhle já v práci, asi bych si to pěkně odnesl. Jako by jim nedocházelo, že ač v mrtvolných polohách, stále je vnímáme. My po narkózách ještě vyostřeněji. Bylo úplně jedno, kdo tam byl jaká šajba. Od primáře až po sanitáře tam všichni mluvil hrozně sprostě. Z volů by tam do hodiny bylo slušné stádo, a to nepočítám kurvy a píči, těch bylo víc, než v pražské Perlovce. Chvíli tam diskutovali o tom, zda se sanitář žákyňce díval na krk nebo na kozy: "a co mám dělat, když si ty kozy furt drbe?", ohradil se. Jeden sanitář s jinou starší žákyňkou se mi hrabali v mých hadičkách, kdo prý to tam tak blbě zavedl. Prý jedna mladší žákyňka, což tu starší naštvalo, protože jí to ona učila, jak se to má dělat. "No jo, jenže VON jí to naučil takhle a chce, aby se to tak dělalo", řekl jí sanitář. VON byl nějaký lékař. Žákyňka i sanitář se shodli na tom, že je to vůl. Pak se bavili o nějaké "píče", že je blbá a arogantní. Když tato parta během noci odešla a přišla nová, hned jsem poznal, která je ta takto jmenovaná. Samozřejmě všichni z noční služby byli pro ni blbci a ignoranti. Přesně tohle pacient slyšet nepotřebuje.
I jinak to tam bylo v noci dramatické. Jeden z pacientů za plentami naproti mně měl zjevně demenci. Bylo divné, že personál na to vůbec nebyl připraven. Během noci pán několikrát vstal, strhal si hadičky, zahodil andělíčka a cestou se snažil strhat si z ruky čerstvou sádru, prý se chce podívat na hodinky. Nešlo mu vysvětlit, že musí zůstat ležet, nevěřil jim, že je po úraze, na žádnou zlomenou ruku si nevzpomínal. Když ho došíbovali zpět do postele, neustále někoho volal, nebo přemlouval procházející, ať mu to sundají, že se musí podívat na hodinky, nebo ať mu dají mobil. Skutečně to ta služba neměla lehké, ale tohle je u lidí s demencí běžné. Sestřička, která zaznamenala jeho první pokus o útěk, na něj vyjela: "no jste normální?" No samozřejmě, že není. Klást takovou otázku dementnímu člověku tudíž nenormální je. Říkám, jinak se i k němu chovali nakonec hezky, navíc už si k ránu na nějaký úraz vzpomínat začal. Ale i na tyhle věci by měl být personál vycvičen. Pán si samozřejmě vytáhl i cévku, takže tam byla louže, kterou pak musela sestřička vytřít. Postrádali ji ovšem někde jinde. "Taky bych šla už něco pořádnýho dělat, než tady řešit takový píčoviny," zavolala na ně. Znovu říkám, že i na ně budu vzpomínat s vděčností, ale bylo by co zlepšovat. Reflex z práce mě ponoukal, abych jim pomohl, ale musel jsem to potlačit. Tady v práci nejsem.
Pomalu začala místnost světlat. Bylo mi řečeno, že se mohu vytáhnout na polštář. Řekl jsem, že jsem myslel, že se hýbat nesmím. "Nenapínejte svaly, ať nepokazíte to naše opravdu náročné dílo". No, nějak jsem se tam lokty vyhrabal, protože nohy už jsem měl zkroucené. Prý si také mohu lehnout na bok, nemusím ležet na zádech. Jen si nesmím lehnout na břicho. Zkusil jsem si trochu uvolnit tedy páteř, ale byl jsem tak zahadičkován a zadrátován, že to nešlo. Všichni odolávali mým pokusům zjistit, jak na tom jsem. Informace smí podávat jen pan docent při vizitě. Ta se naštěstí blížila s každým nádechem vaku od tonometru, který se už nafukoval jen po hodinách.
Se svítáním se začal měnit personál, ale také nastal nový cvrkot. V jednu chvíli mi sejmuli kyslíkovou masku, že už to bude dobré. Podle mě bylo, ale zvuk přístroje, který jsem dost dobře znal od jednoho dětského klienta, začal protestovat. Přitom jsem žádný nedostatek kyslíku necítil. Snažil jsem se dýchat zhluboka jako při zpěvu, ale přístroj to nijak neocenil. Vrhli se na mě a náhubek jsem měl opět zpátky. Pak ale začaly ranní procedury, především hygiena a vynášení moči. 6:30 - kdybych neležel zde, byl bych v tu dobu v jedné obci na hranicích a věnoval se něčemu podobnému. Zatímco sanitář mi vypouštěl cévku, sestřička mi bázlivě sejmula masku, očekávajíc zřejmě, že upadnu do mdlob, ale nestalo se. Už i aparát byl s mojí saturací spokojen. Sebrali mi tedy směle deku a andělský ohoz a začali dělat to, co bych jindy a jinde touhle dobou někomu dělal já. Znovu jsem si ujasnil, že jsem dnes na druhé straně barikády.
Sestřička, která chtěla zapříst konverzaci, se mě během mytí mých intimních partií jen tak otázala, co vlastně dělám. Řekl jsem jí to. Ona i sanitář odčerpávající moč vytuhli: "tak to nás teď budete kritizovat, co?" Ubezpečil jsem je, že to rozhodně nemám v úmyslu, naopak, že se rád přiučím, že si ani v naší službě vzájemně nekecáme do individuálních postupů a respektujeme se. Snad je to uklidnilo. No jo, tu noční komunikaci tu ale kritizuji, to je pravda.
Jedním z diskutovaných problémů v pečovatelství je užívání mycích pěn při hygieně. My to děláme podle přání klientů. Ale najdou se i mezi námi odpůrci pěn. Také máme své preferované značky, ale klientům je můžeme pouze doporučit. Co si koupí, to je na nich. Někteří klienti je ale odmítají, a to hlavně kvůli tomu, že je v nemocnicích myli jen pěnou, žádnou vodu a že je to pak svědilo na kůži. My to kombinujeme. Tady mi ale dali vybrat, jestli vodu nebo pěnu. Pěna je dobrá hlavně na stolici, což jsem nepotřeboval. Ale vím, že sestřičky ji užívají raději než vodu. Lépe se s tím pracuje. Schválně jsem se nechal umýt tedy pěnou, abych vůbec věděl, jaké to pro naše klienty je. Používali nějakou jinou, než jaké znám, ale nestačil jsem to přečíst, která to je. Nesvědilo mě to a bylo to celkem příjemné i bez té vody. Prožil jsem si, co prožívají mí klienti, akorát já jen pro tentokrát. Oni to mají většinou jako trvalý stav. Zamýšlel jsem se i nad tím, zda je to ponižující, o čemž se také často vedou debaty. Nepřišlo mi to. Ale těšil jsem se, až se zase budu moct zaopatřit sám.
My však pracujeme ve větší pohodě. Tady to byl hukot. Pochopitelně, protože se čekala vizita, a to muselo být všechno v cajku.
Na vizitu jsem se pochopitelně těšil, protože měl přijít pan docent. Doufal jsem, že se něco dozvím o svém stavu. Ale v první vlně přišel tlum bílých plášťů, dokonce i cizojazyčných, pan docent však mezi nimi nebyl. Byla tu i skupinka persko-arabsky vyhlížejících studentů, jen jedna evropsky vyhlížející medička. S nimi okamžitě zapředla anglický hovor sestřička, která zrovna u mé postele něco vyplňovala v papírech, takže jsem zjistil, že ta Evropanka, jediná, která na sestřiččin pokus o konverzaci reagovala, byla Němka asi z Hannoveru. Sestřička se jen ptala na to, jak se jim tu líbí a zda je to pro ně inspirativní. Inu, mé ostatky budou známy i po světě.
Ze skupiny zdravotníků se vyloupl plášť s mladší hlavou, i když mírně šedivějící. Zdálo se, že to bude lékař, ale i když tu měli většinou cedulky se jmény a hodností, jednak je nenosili všichni, většinou je měli otočené zády, takže nebylo možné zjistit, co jsou zač. I to byl jeden z drobných nešvarů zde. Pro jeho asertivní vystupování jsem však odhadl, že to bude vysoká šajba. Samozřejmě došlo na moji identitu, orientaci v prostoru a čase a zda nevidím dvojitě. To jsem se zrovna snažil zjistit, jestli levým okem uvidím, zda na jmenovce má něco napsaného, takže jsem zase vyvolal poprask, ale brzy mi uvěřil, že jen testuji levé oko, takže se mě na výsledek toho samotestu poptal. Já se snažil zjistit, jak se operace povedla: "já jsem spokojený. Myslím, že jsem to udělal naprosto dobře". Věděl jsem sice, že operaci řídil pan docent, ale bylo zjevné, že i toto byl pán, který se mi hrabal v hlavě. Na můj dotaz, jak to je s tím pravým lalokem, mi jen odpověděl: "já myslím, že jsem to udělal dobře. Já jsem spokojený, ale detaily ukáže až magnetická rezonance. To víte, to je, jako bychom tahali v džungli za nohu opici ze stromu a nevěděli, za kterou větev se drží. Abychom tam něco nepoškodili. Víc vám řekne pan docent."
Nahmatal jsem si na hlavě nad levým uchem cosi jako drát. Za pravým uchem také. Bylo mi jasné, že bych za to neměl tahat, ale proč to tam mám? Doktor mi na otázku sdělil, že to není drát, ale steh. To vlevo. To ostatní jsou jen strupy od krve. Jak jsem k tomu přišel? "To je od takového svěráku, ve které jste měl hlavu během operace," odpověděl lékař. Ještě že jsem to prospal!
Také jsem se snažil zjistit, jak dlouho budu mít ucpaný nos a kdy půjdu na pokoj. Prý je to problém, kvůli mé cukrovce a té špatné saturaci si mě tam možná ještě den nechají, ale dřív než v jedenáct mě nepustí. Potom to velké procesí odešlo, medici si zřetelně oddechli, že už se na to tam nemusejí koukat.
Pan docent přišel krátce po nich, doprovázen jen skromnější skupinkou, podal mi dokonce ruku a poptal se mě, zda si ho pamatuji a jak se cítím. Na můj dotaz odpověděl podobně, jako jeho kolega, ale že myslí, že to dostali ven všechno: "to víte, to je jako honit pavouka smetákem po kuchyni". Potvrdil i, že budu muset na JIPce zůstat ještě jeden den.
Začal jsem se vyrovnávat s tím, že v tomhle purgatoriu budu muset ještě něco přežít, když zase nastal rozruch. Kolem deváté sem vtrhla skupina zdravotníků, rozdělili se na skupinky, vrhli se na některé postele, mimo jiné i na moji. Začali sundávat elektrody a odpojovat hadičky a už jsem jel do výtahu. Podivil jsem se, že jsem tam měl zůstat až do jedenácti. Prý se stala někde nějaká nehoda a budou potřebovat volno na JIPce. Účastníků a obětí nehody mi bylo samozřejmě líto, ale nezapřu, že jsem tu smutnou zprávu přijal se značným ulehčením.
Myslel jsem, že mě odvezou na můj původní pokoj a také k němu napřed zamířili, ale i k jejich překvapení byl zcela plný. Navíc tam bylo nějaké napětí, zřejmě jim tam nějaký z pacientů úmyslně nadělal do postele a na podlahu. Rychle se mnou zakormidlovali do místnosti v rohu s cedulkou "STACIONÁŘ," že si mě tu zatím nechají, protože mám tu cukrovku a špatnou saturaci. Asi na tom něco bude, protože ten pán se stejnou diagnózou, který šel na operaci až po mně, byl vrácen na pokoj hned bez mezipřistání. Pár dní jsem měl tedy samotku.
Jak opadávaly hadičky a byl jsem víc a více ponecháván své vlastní péči, cítil jsem, že se přeci jen blíží onen "plnohodnotný život". Podstatné bylo, že závoje z levého oka stále ustupovaly. Ale jíst bylo skoro nemožné. Zkuste jíst se zacpaným nosem. Bublalo mi z toho v uších a při polykání jsem se dusil. Avšak nešlo to jinak. Musel jsem to nějak zvládnout. Přinesli mi také moje věci, především mobil a počítač. Konečně jsem se mohl spojit s manželkou. Také jsem vyřídil poštu a zaplacení opravy auta. Dělal všechno možné, jen abych nemyslel na ty pooperační stavy. Z knih jsem zhltal obě detektivky, na nic jiného jsem neměl náladu.
Stále zacévkován a neustále mi dávali nějaké kapačky. V ruce jsem měl napíchané tři flexily, dvě vedly k infuzím, jedna byla na vstřikování stříkačkou. Chodili mi měřit cukr, ten stále lítal nahoru, takže mi několikrát prdli inzulín do břicha, kam jsem před spaním dostával i injekci na ředění krve. Ruce i břicho jsem měl, jako kdybych se mazlil s ježkem, ale nebylo to zase tak bolestivé, jak by mohl člověk čekat. Rozhodně bylo lepší, když mi píchali injekce do břicha odborníci, než když jsem kdysi musel já píchat do břicha injekce své manželce. Ta odpovědnost byla horší. Také mi co chvíli chodili odebírat krev, až jsem je podezíral, že budou dělat kroupová jelita.
K večeru jsem se dovolil, zda by mi sestřička podala ovladače k televizi. Ochotně mi vyhověla. Ve tři čtvrtě na jedenáct šel film, který režíroval můj bratranec, takže jsem ho už kvůli rodině musel vidět. Ale jeho filmy o obětech zločinu bývají dost těžké. Film Nevlastní bratr byl opravdu dobrý, ale ve své bezvýchodnosti nebyl tím, co potřebuje člověk po operaci hlavy vidět. Spořádaný hlavní hrdina (Viktor Preiss) se tam najednou ocitne v subkultuře, v jaké se pohybuje můj nezdárný bratr vlastní. Nevím, jestli se Petr (Slavík) inspiroval svým druhým bratrancem, ale pohled na to ve mně vyvolával deprese. Raději jsem se pokusil usnout. Kdykoliv se mi to však povedlo, ucpaný nos či dráždění ke kašli mě z toho zase vyvedli. Na suché patro se mi lepil jazyk, jak jsem byl nucen mít stále otevřenou hubu. Ráno jsem byl už ve čtyři vzhůru. Pustil jsem si kolem páté zprávy na Čt 24, a nestačil se divit. Ten podměrečný kremelský skrček skutečně udělal tu hovadinu, přímo zločin, před kterým varovali zpravodajci z celého světa, náš prezident se jim za to vysmíval, Rusové to popírali a všichni jsme doufali, že tak blbej ten Ruský národ snad není. No, tak je. Ještě blbější.
Dny D, jichž jsem se obával, a pokračování, co bude po tom, jako kdybych se ptal, co bude po smrti, byly náhle minulostí a život šel dál. Teď už nešlo o to přežít, ale postavit se zase na nohy a nepotrhat si při tom srůsty v hlavě. Hlavně zbavit se ucpaného nosu, hadiček a cévky a být zase jako člověk. Vážnost těch kritických dnů najednou vybledla ve srovnání s geopolitickou realitou a událostmi. Ve své situaci jsem to ovšem mohl jen tupě sledovat na obrazovce, přibit na pelech. Jediné, co jsem mohl, bylo poslat nějaké peníze a nadávat Putinovi. Dalo se čekat (také na to došlo, ale jsem rád, že ne tolik), že se na internetu objeví záplavy chytrolínských komentářů o bojovnících u obrazovek. Ano, pár takových troubů, kteří potřebovali dát najevo svůj nadhled a genialitu tím, že obviní lidi u obrazovek (lhostejno, zda televizních nebo počítačových/mobilových), že se z amatérských imunologů najednou stali stratégové, se našlo. Ale asi jsme byli všichni spíš zaskočeni tím, že se něco děje, s čím nemůžeme absolutně nic dělat. My, přibití do postelí svým zdravotním stavem a přestálými operacemi, jsme mohli tuplem jen sledovat ony proklínané obrazovky.
Když hodina pokročila, zavolal jsem poprvé od operace mámě, která měla přesně ten den své devadesátiny, jichž se dožila ne jen ona, ale teď i já. Vyřídila mi pozdravy od příbuzných, kteří se u ní sešli. Také dcera se pokusila o videohovor, vnučka prý chtěla vidět dědu, ale když mě vnučka viděla s tou bambulí na nose, ještě nasáklou krví, odvracela pohled. Je to ještě malá holčička. Já byl ovšem rád, že ji zase vidím. Také jsem poprvé zveřejnil pro přátele informace o svém zdravotním stavu na sociálních sítích. I odsud přišlo mnoho pozdravů a povzbudivých vzkazů. Zejména od kolegyň z práce.
Na pokoji se u mě zastavil i ten zkušenější pán. Vyrozuměl jsem, že je na pokoji, kde jsem začínal, ale že je tam s jedním pacientem nějaká nepohoda. Bohužel to byl také Náchoďák. Kolega už měl sundanou tamponádu z nosu i vyndanou cévku a chodil, zatímco já byl ještě Lazar. Od něj jsem se poprvé dozvěděl, že se stanu navíc ještě pacientem na ORL, že to bude ORL, kde rozhodnou o termínu našeho propuštění. Také mě připravil na to, že nebudu smět smrkat, kašlat ani moc tlačit na záchodě. On si kvůli tomu vzal z domova projímadlo, protože věděl, že ho tady nemají. Inu další informace, které jsem se měl asi dozvědět poněkud dřív a od povolanějších osob. Také měl na hlavě jeden steh, to jsem ho zase já poučil, od čeho to máme. Po zbytek pobytu zde jsme se raději připomínali, aby nám ty stehy vyndali, protože jsme stále naráželi na to, že si ani mezi sebou personál nepředává informace. Bylo tudíž nebezpečí, že nám je vyndat zapomenou. Z ruky už jsem si jednou stehy musel sám vytahat, ale z hlavy bych to asi nezvládl.
Pak přišel světlý okamžik v této osobně i globálně depresivní situaci. Přišli mi vyndat z nosu tu tamponádu. V nemocnici se člověk naučí radovat z každé prkotiny. Že budu moct zase normálně dýchat se zavřenou pusou, že mi při jídle nebude bublat v uších, že nebudu mít tlak v nose a nebudou mi z něj téct krvavé hleny do pusy, to v té chvíli představovalo vrchol štěstí. Myslel jsem, že to budou postupně tahat všechno ven, ale pan doktor to vzal jedním trhnutím. Netušil jsem, kolik se toho do lidského nosu vejde. Pašeráci využívají různé tělní otvory, i mnohem nechutnější, než je nos. Pan doktor zopakoval, co mi už pán řekl před tím, že si budu muset doma místo smrkání vyplachovat nos Vincentkou speciální konvičkou (manželka mi to okamžitě, jak jsem jí to řekl, šla do lékárny koupit), dostal jsem kapky do nosu, Vincentku ve spreji a speciální balzám do nosu. Prý také přijde sestřička, aby mě naučila si ty výplachy dělat. Operace nosem totiž nutně poškodila ne jen místa, kudy se mi vlámali do hlavy, ale i sliznice. Jejich funkce se bude obnovovat ještě měsíce.
Začali mi odpojovat infuze, i když flexily mi pro jistotu v ruce nechali. Stále mi měřili cukr, který létal k závratným výšinám, možná od glukózy, kterou jsem při operaci dostával, možná od kortikoidů, takže jsem dostával jeden inzulín za druhým, a to do břicha. Čekal jsem, že mi vyndají i cévku, ale to mě zklamali. Prý to musím ještě den vydržet, potřebují moji moč na testy. Nějak jsem se s tím po jejich odchodu vyrovnal, ale za půl hodiny přišla sestřička a bez řečí mi ji vyndala. Měl jsem z toho radost, i z toho, že mi tím nepoškodili svěrače. Dost jsem se bál, abych se po tom nezačal pomočovat, ale dopadlo to dobře. Avšak i to dokládalo informační chaos, který tu panoval. I to, že se opakovaně někdo divil, že už nemám cévku, tamponádu ani infuze. Představoval jsem si, že ke každému pacientovi musí existovat nějaký checklist, ale zřejmě nic takového není. My to v naší službě máme, musíme zapisovat informace ke každému klientovi a před každou službou si je pročíst.
Nikdo mi neřekl, abych opustil postel. Naopak, kolem mě visely cedule, abych se nehýbal a neváhal zavolat sestřičku. Sestřičky samozřejmě velmi ochotně přiběhly. Já se obával pohnout, protože mě stále nabádali k opatrnosti, aby nepopraskaly stehy. V té hlavě je to moc jemné. A najednou přijde sestřička s tím, že jestli se nezačnu hýbat, budou mi muset stále píchat něco na ředění krve. Vyptal jsem se tedy, jestli už opravdu můžu. Samozřejmě, jen hodně opatrně. Dávat pozor, aby mi z nosu netekla krev, nebo ještě hůř, čirá tekutina, to by byl průšvih. Hned jsem vylezl a zase se cítil jako člověk. Po vytažení cévky mi tam sice nechali bažanta, ale já si raději po takové době s chutí zašel na záchod. I takové věci se stanou důvodem k radosti. Sestřička mi hned cpala vysoké chodítko, prý abych se nezamotal. Odmítl jsem to. Šel jsem, jako ve vodě, ale žádnou oporu jsem nepotřeboval. Byla to taková úleva, stát zase na vlastních nohou.
Zrovna jsem přemýšlel, po několika úspěšných pochodech nemocniční chodbou, že půjdu navštívit toho zkušenějšího kolegu, abych mu návštěvu oplatil, když se do mého ajnclíku vřítilo komando sester, že se nemám o nic starat, ony se postarají, ať ulehnu, že se budu stěhovat. Opět jsem se vydal na cestu jako Josef Švejk na Bělehrad, já ale v leže. Tak jsem se ocitl opět na pokoji, kde jsem byl první noc, ale tentokrát uprostřed, zřejmě to tam měli rezervované pro Náchoďáky. Noční stolek s mými krámy hrkal za mnou. Pána jsem už tedy navštěvovat nemusel, zase jsme byli spolu. Můj pokoj potřebovali pro nějakou paní.
Na posteli u okna, kde jsem původně byl já, seděl nějaký starší pán, který se těšil už domů. Dokonce se blížil oběd, pán si myslel, že už ho bude jíst doma, ale sanita se nějak opozdila, už ani nebyl ve stavu. Sestřičky mu i tak oběd přinesly, aby nebyl o hladu. Oba pánové si notovali v tom, že ten Náchoďák, po kterém jsem zaujal místo, byl hrozný. Pán u okna byl se zpožděním smířen, protože si nepřál jet sanitou s ním. Pochopil jsem, že tam muselo být dusno. Skutečně se jim tam naschvál podělal. V nemocnici je někdy velmi důležité, jaká parta se na pokoji sejde. Ještě důležitější to je v takové situaci, jaká nastala po ruské invazi na Ukrajinu. Ať je v pokoji kolik chce postelí, televize je tam pořád jen jedna. A také jeden ovladač. Zejména v krizových situacích, jako je ta po vpádu Rusů na Ukrajinu, mohou klima v nemocničním pokoji poznamenat politické preference. O politice se nikdy nemluví lehce, natož na pokoji s lidmi, s nimiž jste upoutáni na lůžko. Buď se tam najde rapl, který všem bude diktovat, co se má v televizi pouštět a jaký na to mít názor, nebo to začne takovým opatrným očucháváním, kdo jak na co zareaguje. Zdá se, že ten pán přede mnou měl tu tendenci ovládat ovladač. Já ho nechal tomu staršímu kolegovi. Kdybych se chtěl dívat na něco jiného, umím si to pustit na mobilu. Když nám pak přivezli nového do party, ukázalo se, že ať jde o zahraniční politiku, nebo tu tuzemskou, jsme na tom docela podobně. Ač odsouzeni k nečinnosti, alespoň jsme si ponadávali na Putina a Rusáky i jejich domácí pomahače Zemana a Klause, lhostejno, že mně bylo přes padesát, kolegovi přes sedmdesát a tomu novému ještě nebylo ani třicet. Samozřejmě mohou různí facebookoví chytrolíni tento náš postelový boj zesměšňovat, ale bylo to to jediné, co jsme mohli dělat. Je pro nemocniční nažívání vždy úžasným darem, když si na pokoji i po této stránce lidi sednou. Tušil jsem, že na jiných pokojích taková pohoda není.
Když už jsem se zmínil o jídle, musím pochválit skvělou kuchyni. Ne že by dávali na výběr, ale to ani nečekám. Domácí kuchyně je také lepší, ale i to je v pořádku, to musí být. Jinak by se člověku v nemocnici nezdravě zalíbilo. Byla tu ale vydatná, chutná strava. Akorát nám jednou k snídani dali vajíčka natvrdo, dva cukry, ale žádnou sůl. Ale to je drobný detail. Vynikající byla i kultura stolování, především vkusné nádobí. Asi bych měl považovat za jednu z výhod, která mě potkala, i to, že už se za hospitalizaci nepřiplácí. Ačkoliv jsem občan nízkopříjmový, poplatek za stravu v nemocnici nepovažuji za nic neetického. Ten bych klidně zachoval, leda vyloženě nemajetné bych od něj osvobodil, ale doma bych za jídlo přece také vydával peníze, dokonce snad mnohem víc.
Příchod onoho mladíka na pokoj také dokumentoval informační zmatky, které tu panovaly. Chudák měl vybočené plotýnky, ztratil cit v nohou a levou nehýbal vůbec. Smolař. Byl totiž sportovec, ale i po úspěšném zákroku bude moct tak akorát chodit na procházky. Ten hlavní problém ale byl, že ho hned, jak ho přivezli, začali připravovat na operaci, což mimo jiné obnášelo i ono hladovění i střídmé pití, lhostejno, že tak jako tak nealko. Teprve večer přišla udivená sestřička: "vám nikdo neřekl, že se dneska operace ruší?" Až potom dostal aspoň večer najíst a napít, ale ráno to šlo nanovo. Naštěstí ten druhý den už to klaplo. Bylo těžké dozvědět se, proč k takovým průtahům došlo. Prý byla zase někde nehoda a došla jim anestetika. Pravda je, že jsme měli pavilon nedaleko heliportu a stále v noci slyšeli rámus od vrtulníků. Zřejmě se něco stalo. V souvislosti s válkou na Ukrajině to asociovalo všelijaké představy. Ale asi teda bylo na silnicích také divoko. Měli mu to však včas říct a dát mu aspoň oběd. I my dva adenomisté jsme z toho museli vyvodit, že nic nelze nechat náhodě, že se musíme stále připomínat, mimo jiné ty stehy na hlavě. Také mi najednou přestali měřit cukr a píchat inzulín. Když jsem se na to sestřičky zeptal, šla se informovat, aby mi sdělila, že hladina cukru už byla v pořádku, takže už to nepotřebuji. No sláva, ale stejně jsem si to musel pojistit, že na mě jen nezapomněli. Mimochodem, sestřička, která mě měla naučit vyplachovat si nos Vincentkou, za celou dobu mé hospitalizace nepřišla.
Jestli jsme to měli mezi sebou dobré my pacienti, drhlo to někdy mezi námi a sestřičkami. Většinou to bylo dobré, ale byla tam jedna, na pohled sympatická, ale dost nepříjemně komunikující sestřička. Každé ráno nám měřili teplotu, když jí zapsala, houkla na každého: "a?". Když jsme na ni udiveně čuměli, zařvala: "no, a?" "No byla včera stolice? To už máte vědět, co chci slyšet!" Ze základky si nepamatuji, že by nám něco takového kdy říkali. Měla problém i s našimi stolky. Byla to sloupovitá, hranatá skříňka se zásuvkou, policí a skříňkou, z jejíhož boku se vyklápěl stolek. Já na něm měl permanentně notebook. Kolega ho měl také ve vodorovné poloze, leccos si na něj pokládal, ale tato sestřička tam jednou ráno vlítla a aniž by se ho zeptala, sklopila mu to dolů. On se proti tomu ohradil, ale odsekla mu jen: "vy tu nemáte počítač." Naštěstí to nevyvolalo zlou krev mezi mnou a sousedem. Byl na ni těžce naštvaný. Prý s ní měl konflikty i před rokem. Snažil jsem se ho trochu uklidnit. Zajímavé je, že když jí v pondělí odpoledne končila služba, přišla se s námi oběma rozloučit, že jdeme druhý den domů, takže už se neuvidíme. Ačkoliv měla divné jednání, bylo to od ní nakonec velice milé. Mimo to to bylo poprvé, kdy jsme slyšeli, že jdeme určitě domů a domov se tak stával reálnější perspektivou.
Poslední dny jsme samozřejmě sledovali vývoj událostí na Ukrajině. Mile nás překvapilo, že se oproti roku 2014 Ukrajinci statečně bránili. Nevím, zda bychom měli takovou odvahu my. Občas se ozvou zbabělé hlasy, ale jsou kupodivu spíš okrajové. Druhé, co nás překvapilo, byla spontánní účast občanů naší země a téměř jednotný postoj světového společenství. Jen mí milí Němci mě mrzeli, ale člověk je chápe, s jejich historickou zátěží. Jedna sestřička měla na jmenovce ukrajinské jméno. Nevypadala nijak tragicky či stresovaně, ale mohl to být jen profesionální postoj. Odvahu zeptat se jí, jak to ona vidí, jsem nesebral. Možná to bylo dobře.
Jinak jsem tam dost četl a chodil, abych překonal to houpání. Udělal jsem i průmyslovou špionáž: poslal do práce pár obrázků z nástěnek, které by mohly být pro nás inspirativní. Hlava bolela, musel jsem mlsat Novalgin, abych to zahnal. Mimo to hromadu léků, zejména kortikoidy, na úpravu činnosti hypofýzy a pak také léky na nápravu škod způsobených kortikoidy. Měl jsem dostat domů léky na tři dny, ale i ty mi zapomněli v těch zmatcích zde dát.
Soused, kterému jsme svěřili ovladače k televizi, vybíral buď zpravodajství, když už jsme měli války dost, i celkem dobré filmy nebo dokumenty, zejména o přírodě. Nám mladším to kupodivu sedlo také, takže kvůli tomu žádný problém nevznikl. Když pánové sledovali sport, já si četl, nebo sledoval na mobilu něco jiného.
Na svůj bývalý samostatný pokoj jsem se ještě několikrát vrátil ve funkci televizního experta. Tamní televize se totiž občas z ničeho nic sama přepnula ze set-top-boxu na anténu, kterou neměla. Ještěže takové věci občas řeším u klientů, takže jsem si s tím poradil. Ale ani paní, která přišla na pokoj po mně, ani sestřičky, si s tím rady nevěděly, vždycky mě proto volali, abych jim s tím pomohl. Tak jsem se stal televizním expertem, i když doma tuto funkci zastává synek.
Pak se potvrdila sousedova slova, že budu muset na ORL. Těžko jsem z personálu páčil, kde to je. Fakultní klinika je město ve městě. Spíš jsem si to zase nechal vysvětlit od souseda. Půjčili mi služební bundu, protože moje věci mi ještě vydávat nechtěli, ale musel jsem tam v pantoflích. Naštěstí už se začalo hlásit jaro. Tou dobou, bylo to pondělí před propuštěním, mě začaly brát roupy, že si koupím u stánku něco dobrého a dám pořádnou kávu, snad i slazenou, když už mám ten cukr v pořádku. U stánku byly velmi slibně tvářící se zákusky, zejména Pavlova, také větrníky a špičky, nebo chlebíčky. A turka tam dělali také. Ale nebrali tam karty a já měl s sebou jen telefon. V areálu byl bankomat, ten však byl sto let za opicemi. Ještě nefungoval bezdotykově. Takže mi sklaplo. Zato mi důkladně vyčistili čuchometr, znovu ho něčím vycpali, aby mi pak nástroji, podobnými jako mají zubaři, tahali ty takzvané "krusty", které se začnou na poraněných sliznicích tvořit. Nebylo to o nic příjemnější, než u toho zubaře. Dostal jsem další kapky (opět mi to žena okamžitě koupila) a mnoho dalších rad, včetně té, že budu muset pravidelně do Hradce dojíždět na další čištění a kontroly. Ale stehy nepopraskaly a srůsty se vzdor tomu, že se občas nezdržím něčeho, po čem vidím modrý ohňostroj, hojí.
Druhý den jsem se už nemohl dočkat. Když mi přinesli mé věci, byl to skoro svátek. Pan doktor mi dal obřadně obálku nadepsanou "propouštěcí zpráva pro neurologa", ale začal velmi složitě okecávat další postup. Jako pacient bych potřeboval jasné kroky, zase spíš takový checklist. Místo toho to bylo: "no zajděte si co nejdřív, ale nemusí to být hned, ale neodkládejte to, ale možná bude ještě lepší, než tam půjdete, zajít vůbec někam jinam ..." Nakonec přeškrtnul toho neurologa a přepsal to na endokrinologa. Tím nastala série dalších zmatků, ale to by bylo na samostatný román, co mě čekalo během mé rekonvalescence. Jako zaměstnance mě zajímalo, jak to bude s neschopenkou? Ani to mi nebyli s to říct. Mám se domluvit s obvoďačkou, pokud se nedomluvím s někým jiným. Později si to budou přehazovat obvoďačka s endokrinoložkou, ale černý Petr zůstane obvoďačce. I takhle se pacoš cítí jako míček při stolním tenise. Ještě mi na poslední chvíli vytáhli také ten špagát z hlavy.
Čekání na sanitku bylo dlouhé. Se sousedem jsem se rozloučit nemohl, protože ten byl teprve v úterý na ORL, jelikož tam jako mazák chodil už průběžně. Stačil jsem se tedy rozloučit s tím mladíkem a předat mu ovladač k televizi. Chtěl jsem čekat venku, ale vylítla za mnou ještě sestřička, že mi přece musejí ještě udělat poslední odběr. Ještě neměli na kroupová jelita dost. Ale nikdo mi o žádných odběrech nic neřekl. Tak jsem, už sbalený, v botách a kabátě, ulehl naposledy na svoji postel a naposledy a narychlo cedil krev. To už ale sanita přijela a saniťák dost spěchal, neboť se mnou měla jet ležící paní, se kterou chtěl napřed jet kamsi za Trutnov, než mě vezme do Náchoda. Díky tomu jsme vpich špatně ošetřili a měsíc jsem tam měl děsný hematom.
Cesta do Trutnova byla vzdor nové dálnici skoro nekonečná, když jsme pak jeli do kopců k vesnici, kam směřovala paní, bylo mi zle. Naopak z Trutnova do Náchoda už to bylo raz dva. Saniťák se mi pochlubil, že se v Náchodě narodil a chvíli i bydlel, že tam chce vzít svého vnuka a ukázat mu místní památky, protože klade důraz na vzdělání, za což jsem ho pochválil. Málem jsme se k nám nedostali, protože nám cestu blokovali policajti, fotící špatně parkující auta před naším domem. Tašky jsem hodil za dveře a šel ještě koupit tulipány své statečné ženě.
Zase doma a vidící.
p.s.: 8. 6. 2022 - tak po dnešním vyšetření se ukázalo, že kus opice v džungli přece zůstal. Bude ho tedy třeba rok hlídat, aby nezačal dělat opičárny. Pak se uvidí, co dál. Ale histologie dopadla dle očekávání dobře.
