Bohuslavice n. Metují / Opočno 17. 10. 2004
Použito i na pastorální poradě kazatelů v Hradci Králové
Zveřejněné (upravené) na Svobodných protestantských stránkách
|
ČTENÍ: |
|||
|
introit |
1. |
||
|
1. čtení |
2. |
||
|
TEXT |
3. |
||
|
3. čtení |
4. |
||
 |
| Číslování podle EZ 1979 |
Jonášův příběh je notorický, ale přece jej, soudím, příliš neznáme: všimli jsme si, že je to příběh misijní? Příslušník lidu Hospodinova, „bojící se Hospodina,“ před nímž zároveň prchá, prochází světem těch mimo, zatahuje jej do svého příběhu a ačkoliv před svým posláním prchá, lidé se obracejí k jeho Bohu!
Prorok dostal poslání, ne pro svůj lid, nýbrž pro jeho největší nepřátele. Má své důvody úkol nesplnit: bojí se? Koho? Ninivských? Asi ano, ale později řekne, že se nejvíc bál toho, že Hospodin je příliš milosrdný: on jim tam předpoví zkázu a zmar, a ono se nakonec nic nestane. Bude tam za hlupáka. I v tom měl pravdu. A tak se dá na útěk.
Jeho cesty se však protnou s cestami
jakýchsi obchodníků, jichž se nic z toho netýká. Jonáš je tak do svého příběhu zatáhne. Trest, cílený na
proroka, zasáhne i je …
Zástupce božího lidu je na jedné lodi s „góji“ a ve
stejném průšvihu. Všichni se obracejí ke svým bohům, jenom on ke svému nemůže –
jeho spánek není projevem absolutní důvěry v Boha, jak jsme tomu svědky u Ježíše, nýbrž vědomím, že ztratil právo; to
se může stát jen tomu, kdo je někdy měl!
I za této situace vydává prorok svědectví před světem: „náš společný průšvih je můj“. A v něm si, s pomocí zástupců strany druhé, musí také sáhnout až na dno!
Pokušením lidu Božího je poučovat, říkat druhým, co mají dělat, aby byli spaseni, jako by ta spása byla z něj. Ale skutečný lid Boží si musí být vědom, že svět kolem sebe zatahuje so svých vlastních průšvihů. Jonáš neříká, že ti pohané něco pokazili, že se modlí ke špatným bohům. On sice pravého Boha zná, ale neříká to pyšně, protože jeho vědomí pravého Boha je pokorné - ví, že s ním má nějaký problém, a do něj zatáhl i svět. Může říct jen jediné: zbavte se mě, jinak jste v problémech. Tohle jsem zavinil já. A to je to, co má lid Boží navíc: upřímné pokání, k němuž dospěje jen před Boží tváří. Avšak žádnou moudrost, kterou by ten zbytek světa mohl pokořit. Jen sám klesnout do hlubin.
Celý svět očekává od bohů pomoc v nouzi, jen „vyvolený“ ví, proč pomoc nepřichází. A právě v takové, pro misii nejnemožnější, situaci svět poznává Hospodina, když jeho prorok mizí v bezedných hlubinách.
Svět kolem Jonáše si dal podmínky na výběrové řízení pro Boha. I my dnes lovíme v kotli bohů a ptáme se, podle čeho se pozná ten pravý. Lodníci si řeknou, že ten, který vyřeší naše problémy. Nakonec se jím ale stane Bůh proroka, který přizná, já jsem ten problém. Ani církev vlastně nemá jiný problém, než sebe, které si sám nadělal, problémy s nenaplněným následováním.
Jonášův příběh je misijní; to není pro SZ příliš typické! Možná že v něm je i jádro našich frustrací z neúspěšných pokusů o misii. Je tu však i naděje. Prorok, ať před svým posláním prchá, nebo se mu nakonec podřídí, své poslání nesplní. A přece, avšak jakoby mimoděk, plní i taková poslání, která ani nezamýšlel.
A před čím utíkáme my? Co má být obsahem naší zvěsti?
Snažíme se být misijní cíleně. Musíme přece získat nové duše, abychom přežili, aby se našli noví salárníci. Nemisionaří však církev i tehdy, když před svým posláním utíká?
