Je umělá inteligence Slovem božím?

Pojetí konzervativní
a fundamentalistické.

Napadlo mě potrápit umělinu (AI), tedy uměliny, protože jich je víc, otázkou, na které se dnes tříští křesťanstvo:

Je Bible slovem božím?

Postupně sem dám odpovědi jednotlivých umělin, na konci pak vlastní shrnutí:

(Copilot pro PowerPoint nám udělal obrazovou ilustraci různých pojetí vztahů Bible a božího slova)

Copilot EDGE:

To je jedna z nejdůležitějších otázek křesťanské teologie a odpověď závisí na tom, co přesně myslíme výrazem „slovo Boží“.

Pojetí tradičně katolické.

V Bibli samotné se pojem „slovo Boží“ používá různými způsoby:

1. Boží promluva – když Bůh mluví k lidem skrze proroky („Toto praví Hospodin“).
2. Poselství evangelia – zvěst o Božím jednání.
3. Ježíš Kristus – v Janově evangeliu je Ježíš nazván „Slovo“ (řecky Logos): „Na počátku bylo Slovo… a Slovo bylo Bůh“ (Jan 1,1).

Proto mnozí teologové zdůrazňují, že v nejhlubším smyslu je Božím Slovem Kristus, zatímco Bible je svědectvím o Božím Slově a prostředkem, skrze který k nám Bůh promlouvá.

Různé křesťanské tradice to formulují odlišně:

Tradice	Pohled
Evangelikální a fundamentalistická	Bible je přímo a plně Boží slovo.
Reformovaná	Bible je Boží slovo, protože skrze ni Bůh mluví.
Katolická	Boží slovo je širší než Bible; zahrnuje Písmo i apoštolskou tradici.
Karl Barth a některé moderní proudy	Jediným vlastním Božím Slovem je Ježíš Kristus; Bible je lidské svědectví, které se stává Božím slovem, když skrze ně Bůh oslovuje člověka.

Pokud se ptáte čistě biblicky, pak je zajímavé, že Bible sama sebe jen zřídka nazývá „Božím slovem“ ve smyslu celé knihy. Mnohem častěji označuje jako Boží slovo konkrétní Boží promluvu nebo samotného Krista.

Stručně řečeno: Ano, křesťané běžně označují Bibli za Boží slovo. Otázkou však je, v jakém smyslu. Někteří to chápou doslova, jiní jako inspirované lidské svědectví, skrze které mluví Bůh, a další zdůrazňují, že vlastním Božím Slovem je především Ježíš Kristus.

Copilot OneDrive:

To záleží na tom, z jaké perspektivy se ptáme.

V tradičním křesťanství se Bible běžně označuje jako „Boží slovo“. Tím se obvykle myslí, že Bůh je konečným zdrojem jejího poselství, i když jednotlivé knihy napsali lidští autoři v různých dobách a kulturách.

Existují však různé způsoby, jak tomuto tvrzení rozumět:

1. Fundamentalistický pohled

   • Bible je doslovně Boží slovo.
   • Každé slovo je přímo inspirováno Bohem a je bez omylu.

2. Evangelikální pohled

   • Bible je Boží slovo skrze lidské autory.
   • Je plně spolehlivá v tom, co chce sdělit o Bohu a spáse.

3. Katolický a pravoslavný pohled

   • Bible je Boží slovo zapsané pod inspirací Ducha svatého.
   • Musí být vykládána v rámci tradice a společenství církve.

4. Historicko-kritický pohled

   • Bible je sbírka lidských textů o zkušenosti lidí s Bohem.
   • Její autorita je náboženská a duchovní, nikoli nutně doslovně božská v každém detailu.

Zajímavé je, že v samotné Bibli je výraz „Slovo Boží“ často použit především pro Boží promluvu, prorocké poselství nebo v Novém zákoně dokonce pro Ježíše Krista („Na počátku bylo Slovo...“ v Jan 1,1). Samotná Bible se jen zřídka označuje jako celek za „Boží slovo“ v tom smyslu, jak tento výraz používáme dnes.

Proto lze odpovědět dvojím způsobem:

• Z pohledu víry: ano, Bible je Boží slovo.
• Z pohledu historie a literární vědy: Bible je knihovna lidských textů, které věřící považují za inspirované Bohem.

Pokud chceš, mohu také ukázat, jak tuto otázku chápali různí teologové, například Augustin, Luther, Karl Barth nebo Joseph Ratzinger.

Pojetí klasicky reformační.

Geminy:

Otázka, zda je Bible slovem Božím, nemá jedinou univerzální odpověď — záleží na tom, zda se na ni díváme z pohledu víry, teologie, nebo historie a vědy.

1. Pohled křesťanské víry

Pro křesťany je Bible považována za Boží zjevení a slovo Boží. Křesťanská teologie však rozlišuje různé způsoby, jak tomuto pojmu rozumět:

• Božská inspirace (vdechnutí): Většina křesťanských směrů (katolíků, pravoslavných i protestantů) věří, že Bible byla napsána lidskými autory, kteří byli vedení Duchem svatým. Bůh tedy nepřediktoval každé slovo jako diktát, ale působil skrze myšlení, jazyk a kulturu konkrétních lidí.
• Slovní doslovnost (fundamentalisme): Některé konzervativní skupiny věří, že každé slovo v Bibli je doslovným a neomylným výrokem Boha.
• Ježíš jako primární Slovo: V teologickém smyslu (zejména podle Janova evangelia) je skutečným „Slovem Božím“ samotný Ježíš Kristus, zatímco Bible je psaným svědectvím o něm a o Božím jednání v historii.

2. Pohled historie a literární vědy

Sekulární historie, archeologie a textová kritika nahlížejí na Bibli jako na soubor lidských textů:

• Rozmanitost autorů a doby: Bible vznikala v průběhu více než jednoho tisíce let (přibližně od 10. století př. n. l. do 2. století n. l.). Obsahuje 66 až 73 knih (podle kanónu dané církve) napsaných desítkami různých autorů (proroci, básníci, kronikáři, apoštolové).
• Kulturní a dobový kontext: Texty odrážejí představu o světě, morálku a vědecké poznání doby, ve které vznikaly (např. představy o kosmologii starověkého Blízkého východu).
• Vývoj kánonu: To, které knihy do Bible patří a které ne, bylo předmětem lidských diskusí a rozhodování církevních sněmů během prvních století n. l.

Shrnutí

• Z hlediska víry: Je to spisy zachycené Boží poselství lidstvu, psané lidmi pod Božím vlivem.
• Z hlediska vědy: Je to historická, literární a náboženská sbírka textů starověkého Izraele a rané křesťanské církve.

Chcete se podívat blížeji na to, jak k Bibli přistupuje konkrétní křesťanská tradice, nebo vás zajímá spíše její historický vznik?

Meta:

Je - podle toho, koho se zeptáš. A i uvnitř křesťanství to slovo "je" znamená pro různé lidi dost odlišné věci.

Tady je přehled hlavních pohledů:

1. Co o sobě tvrdí sama Bible

Klasický verš je 2. Timoteovi 3:16 - "Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem" - řecky theopneustos. A 2. Petrův 1:21 mluví o tom, že lidé mluvili "uneseni Duchem svatým".

Z toho vychází tradiční křesťanská nauka o inspiraci.

2. Tradiční křesťanské pohledy - ale ne stejné

a) Katolický a pravoslavný pohled:

Ano, Bible je Boží slovo, ale je zapsané lidským jazykem, v konkrétní historii a kultuře. Bůh je autor, ale používá lidské autory s jejich stylem, znalostmi, omezeními. Proto je potřeba ji vykládat v rámci Tradice a Církve, ne jen doslovně.

b) Protestantský - evangelikální / konzervativní:

Ano, doslova a plně. Často se mluví o "verbální inspiraci" nebo "neomylnosti". Bůh vedl autory tak, že to, co napsali, je přesně to, co chtěl sdělit, bez chyby v původních rukopisech. Některé směry jdou až k doslovnosti každého slova.

c) Liberální protestantský pohled:

Bible obsahuje Boží slovo, nebo se stává Božím slovem, když k člověku promluví. Je to svědectví lidí o jejich zkušenosti s Bohem. Je inspirovaná ve smyslu duchovně hluboká, ale je zároveň plně lidskou knihou s historickými nepřesnostmi, různými teologickými pohledy a vývojem.

3. Pohled mimo křesťanství

Historicko-kritická věda:

Přistupuje k Bibli jako k souboru 66 (respektive 73) knih vzniklých v průběhu cca 1000 let, od různých autorů, s redakcemi, s rozpory, s vlivem okolních kultur. Otázku "je to slovo boží?" nechává jako otázku víry, ne vědy.

Judaismus:

Tanach (to, co křesťané nazývají Starý zákon) je inspirovaný, Tóra zvláště, ale v jiném smyslu než křesťané chápou Nový zákon.

Islám:

Bibli uznává jako původně inspirovanou, ale považuje ji za textově pozměněnou, a za finální Boží slovo považuje Korán.

Proč je ta otázka tak složitá?

Protože "Slovo Boží" může znamenat tři různé věci:

• Doslovný diktát: Bůh nadiktoval každé slovo.
• Inspirace: Bůh inspiroval myšlenku, člověk ji zapsal svými slovy.
• Setkání: Text je lidský, ale Bůh skrze něj jedná, když ho čteš.

Většina křesťanů v Česku, včetně katolické a hlavních protestantských církví, je dnes někde mezi bodem 2 a 3. Doslovný fundamentalismus (bod 1) je silnější spíš v USA.

Záleží tedy na tom, co pro tebe znamená "slovo boží". Myslíš tím historicky přesnou zprávu bez chyby, nebo knihu, skrze kterou Bůh mluví k lidem, i když ji psali nedokonalí lidé?

Jaký pohled je ti nejblíž, nebo co tě na tom nejvíc zajímá - ta historická stránka, nebo ta osobní, duchovní?

ChatGPT:

Otázka, zda je Bible slovem Božím, patří k nejzásadnějším otázkám křesťanské víry. Odpověď závisí na tom, zda se na Bibli díváme z pohledu víry, historie, nebo osobního přesvědčení.

📖 Co říká samotná Bible?

Bible se na několika místech označuje za text inspirovaný Bohem.

* 2. Timoteovi 3,16: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha…“ (ČEP)

* 2. Petrův 1,21: Proroctví nevzniklo z lidské vůle, ale lidé byli vedeni Duchem svatým.

* Žalm 119,105: „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.“

Z křesťanského pohledu tyto verše podporují přesvědčení, že Bůh promlouval prostřednictvím lidských autorů.

Jak se na to můžeme dívat?

1. Z pohledu křesťanské víry

Většina křesťanů věří, že Bible je inspirována Bohem. Ne všichni však chápou inspiraci stejně. Někteří věří, že každé slovo je Bohem přímo určeno, jiní zdůrazňují, že Bůh působil skrze lidské autory, jejich jazyk, dobu a zkušenosti.

2. Z historického pohledu

Bibli napsali různí lidé v průběhu mnoha staletí. Obsahuje různé literární žánry, například historická vyprávění, poezii, zákony, podobenství a dopisy. Historická metoda může zkoumat její původ, rukopisy a okolnosti vzniku, ale sama nedokáže s jistotou potvrdit ani vyvrátit její božský původ.

3. Z pohledu osobního hledání pravdy

Někteří lidé v Bibli nacházejí Boží hlas, moudrost a hluboký smysl. Jiní ji vnímají především jako významnou sbírku náboženských a historických textů. Samotné přesvědčení o jejím božském původu je otázkou víry.

A co když jsou v Bibli rozpory?

To je důležitá otázka. Některé pasáže se na první pohled liší, například v popisu určitých událostí. Křesťanští teologové se je snaží vysvětlit s ohledem na kontext, žánr a záměr autora. Kritičtí badatelé v některých případech poukazují na skutečné historické nebo textové nesrovnalosti. Jejich posouzení závisí na konkrétním textu.

Rád bych ti položil jednu otázku, abychom se dostali hlouběji k podstatě věci:

Když se ptáš, zda je Bible slovem Božím, zajímá tě spíše, zda skutečně pochází od Boha, nebo zda lze důvěřovat všemu, co je v ní napsáno?

To jsou dvě související, ale přece jen odlišné otázky. Můžeme je probrat otevřeně, i s obtížnými místy Bible.

Další kolo debaty s ChatGPT:

Je Bible skutečně Božím slovem? A lze důvěřovat všemu, co je v ní napsáno?

Abychom na tyto dvě otázky odpověděli poctivě, musíme rozlišit tři věci: zda Bible pochází od Boha, zda je její text spolehlivě dochován a zda všechno, co Bible obsahuje, musíme chápat jako doslovnou pravdu. To nejsou totožné otázky.

Pokusím se je rozebrat bez toho, abych předem předpokládal, že Bible musí být pravdivá, nebo naopak, že musí být pouze lidským dílem.

1. Pochází Bible skutečně od Boha?

Co tvrdí Bible sama o sobě?

Bible obsahuje tvrzení, že Bůh promlouvá k lidem a že někteří její autoři byli vedeni Božím Duchem.

Například:

„Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení…“

2. Timoteovi 3,16

A ve 2. Petrově 1,21 se píše, že lidé mluvili z Božího pověření, vedeni Duchem svatým.

To je významné svědectví o tom, jak biblická tradice chápe svůj původ. Je však důležité si uvědomit jednu věc: tvrzení knihy o vlastním božském původu samo o sobě ještě nedokazuje, že kniha skutečně pochází od Boha. K posouzení potřebujeme i další důvody.

Co můžeme zjistit historicky?

A. Bible má skutečné historické kořeny

Její knihy vznikaly v různých obdobích, v odlišných historických okolnostech a v různých literárních podobách. Starý zákon byl psán převážně hebrejsky, některé části aramejsky a Nový zákon řecky. Dochované rukopisy a archeologické nálezy nám pomáhají zkoumat jejich historii.

B. Text se dochoval prostřednictvím rukopisů

Nemáme původní rukopisy všech biblických knih, ale máme velké množství opisů a dalších textových svědků. Jejich porovnáváním lze rekonstruovat text s vysokou mírou jistoty v mnoha pasážích. Existují však také místa, kde se rukopisy liší.

C. Některá biblická svědectví odpovídají historickým nálezům

Archeologie potvrzuje existenci řady starověkých míst, národů, panovníků a historických okolností zmíněných v Bibli. Jiné události zůstávají sporné nebo je nelze nezávisle ověřit. Archeologie sama nedokáže prokázat, že Bůh inspiroval autora.

Historie tedy může zkoumat, kdy biblické knihy vznikly, jak se předával jejich text a do jaké míry odpovídají známým dějinám. Nemůže však vědeckou metodou jednoduše rozhodnout, zda jejich původcem byl Bůh.

Jaký je tedy rozumný závěr?

Máme několik možností:

• Věřící pohled: Bůh inspiroval lidské autory, aby předali jeho poselství.
• Historicko-kritický pohled: Bible je soubor starověkých náboženských textů, které lze zkoumat jako jiné historické prameny.
• Otevřený pohled: Historická fakta lze zkoumat, zatímco otázku božské inspirace člověk posuzuje také na základě filosofie, zkušenosti a víry.

Žádný z těchto přístupů by neměl zaměňovat osobní přesvědčení za důkaz, který přesahuje to, co skutečně víme.

Můj závěr je tento: Je možné rozumně věřit, že Bible je inspirována Bohem, ale její božský původ nelze prokázat pouze tím, že to sama Bible tvrdí. Stejně tak samotná existence lidských autorů neprokazuje, že Bůh skrze ně nemohl působit.

2. Lze důvěřovat všemu, co je v Bibli napsáno?

Zde je podle mě potřeba být obzvlášť pečlivý. Odpověď zní: Bibli nelze správně číst tak, že každou její větu automaticky považujeme za doslovně pravdivou ve stejném smyslu. To ale samo o sobě neznamená, že jí nelze důvěřovat.

Existuje několik důležitých hledisek.

A. Bible obsahuje různé druhy textů

Představ si rozdíl mezi básní, historickou kronikou a podobenstvím.

• Když žalmista říká, že hory poskakují jako berani (Žalm 114,4), jde o básnický obraz, ne o geologické tvrzení.
• Když Ježíš vypráví podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lukáš 10,25–37), hlavním cílem je předat morální a duchovní poselství, nikoli nutně zaznamenat skutečnou událost.
• Když evangelia popisují Ježíšův život, smrt a vzkříšení, předkládají tvrzení o událostech, která mají historický význam a která lze zkoumat historickými metodami.

Prvním pravidlem je tedy číst každou pasáž podle jejího literárního druhu a záměru autora.

B. V Bibli jsou místa, která se na první pohled rozcházejí

Podívejme se na konkrétní příklady.

Příklad 1: Jak zemřel Jidáš?

Matouš 27,3–10 a Skutky 1,18–19

Matouš popisuje, že Jidáš vrátil peníze, odešel a oběsil se. Skutky popisují, že získal pole a jeho tělo se roztrhlo, takže se vyvalily jeho vnitřnosti.

Možné vysvětlení: Někteří vykladači se domnívají, že oba texty popisují různé části jedné události — oběšení a následné roztržení těla. Takové spojení je možné, ale žádný z textů nepopisuje celý tento sled událostí výslovně.

Poctivý závěr: Oba popisy se liší v tom, na co kladou důraz, a jejich přesné sladění není jisté.

Příklad 2: Kdo přiměl Davida sečíst lid?

2. Samuelova 24,1 a 1. Paralipomenon 21,1

V první knize se píše, že Hospodin podnítil Davida k soupisu lidu. Ve druhé je původcem tohoto podnětu označen satan, případně protivník podle konkrétního překladu.

Možné vysvětlení: Teologický pohled se mohl během staletí vyvíjet. Pozdější autor mohl příčinu zla připisovat protivníkovi, nikoli přímo Bohu.

Poctivý závěr: Texty skutečně přisuzují podnět různým původcům. Vysvětlení je možné, ale zároveň ukazuje, že biblické knihy ne vždy vyjadřují stejnou teologickou perspektivu.

Příklad 3: Jak probíhalo Ježíšovo vzkříšení?

Matouš 28, Marek 16, Lukáš 24 a Jan 20

Evangelia se liší v některých podrobnostech, například v popisu žen u hrobu, počtu nebeských poslů a průběhu setkání po vzkříšení.

Možné vysvětlení: Autoři mohli vybírat různé podrobnosti, zdůrazňovat jiné události a uspořádat vyprávění podle vlastního záměru.

Poctivý závěr: Rozdíly mezi evangelii existují. Některé lze vysvětlit výběrem a uspořádáním svědectví, ale ne každá podrobnost má jednoznačné řešení. Historické zkoumání navíc samo nemůže s jistotou prokázat nadpřirozenou příčinu události.

Tyto příklady automaticky neznamenají, že Bible jako celek není pravdivá. Ukazují však, že tvrzení „v Bibli není žádný rozpor“ vyžaduje pečlivé posouzení jednotlivých případů a někdy také přiznání nejistoty.

C. Co nás znepokojuje na morálních a náboženských textech?

Existuje ještě obtížnější skupina otázek. Některé biblické pasáže popisují nebo přikazují násilí, vyhlazení národů, otroctví či tvrdé tresty.

Například:

• Samuelova 15,3 obsahuje příkaz usmrtit Amalekovce včetně dětí.
• Leviticus 25,44–46 upravuje držení otroků.
• V Matoušovi 5,44 Ježíš naproti tomu říká: „Milujte své nepřátele.“

Jak tyto texty chápat?

Věřící vykladači nabízejí několik přístupů: zohledňují historické prostředí starověku, rozlišují mezi popisem události a Božím příkazem a chápou některé starozákonní předpisy ve světle pozdějšího biblického poselství.

Kritičtí čtenáři namítají, že některé pasáže skutečně odrážejí morální normy starověkých společností, které dnes oprávněně odmítáme.

Zde je důležité nezakrývat problém snadným vysvětlením. To, že je něco napsáno v Bibli, ještě samo o sobě neznamená, že je to univerzální morální příkaz pro dnešní dobu. Musíme zkoumat, kdo mluví, komu, v jakém kontextu a s jakým záměrem.

3. Pokud je Bible Božím slovem, jak může obsahovat lidské nedokonalosti?

Toto je podle mě samotné jádro celé otázky.

Existují tři hlavní přístupy.

Přístup	Jak chápe Bibli
Doslovná neomylnost	Původní biblické texty jsou ve všem, co tvrdí, neomylné; obtížná místa je třeba vykládat v souladu s tímto přesvědčením.
Inspirace prostřednictvím lidí	Bůh působil skrze lidské autory, kteří psali vlastními slovy, v rámci své doby a kultury. Text proto může obsahovat lidskou perspektivu a různé literární formy.
Historicko-kritický přístup	Bible je historicky vzniklá sbírka textů, které odrážejí vývoj náboženských představ, tradic a společenství. Její božský původ nelze historickou metodou potvrdit.

Ani uvnitř křesťanství neexistuje jediný výklad inspirace. Některé církve zdůrazňují neomylnost Písma, jiné jeho autoritu chápou ve spojení s tradicí, církevním výkladem a historickým kontextem.

Osobně bych za nejdůležitější považoval toto rozlišení: Víra v Boha a víra v to, že každý jednotlivý biblický výrok musí být doslovně a historicky přesný, nejsou totéž.

Člověk může věřit, že Bůh skrze Bibli promlouvá, a přitom poctivě zkoumat obtížné pasáže. Nemusí předstírat, že všechny otázky už byly vyřešeny.

4. Jak tedy poznat, čemu v Bibli důvěřovat?

Doporučil bych čtyři kroky:

1. Čti text v kontextu. Zjisti, kdo mluví, komu a v jaké situaci.
2. Rozlišuj žánry. Báseň, podobenství, zákon a historické vyprávění nelze posuzovat stejným způsobem.
3. Porovnávej různá svědectví. Všímej si shod i rozdílů mezi biblickými knihami a zkoumej, co o dané době říkají nezávislé historické prameny.
4. Neboj se přiznat nejistotu. Někdy existuje dobré vysvětlení, jindy zůstává otázka otevřená. Poctivé přiznání nejistoty je lepší než násilné vysvětlení.

5. Můj celkový závěr

Odpovím ti přímo na obě otázky.

Pochází Bible od Boha?

To nelze jednoznačně dokázat ani vyvrátit historickou metodou. Křesťanská víra nabízí důvody, proč ji chápat jako inspirovanou Bohem, ale samotná Bible ani její historická existence nejsou nezávislým důkazem jejího božského původu.

Lze důvěřovat všemu, co je v ní napsáno?

Záleží na tom, co přesně znamená „důvěřovat“. Bible je mimořádně významným pramenem pro poznání starověkého náboženství, dějin a morálního myšlení. Mnozí lidé v ní nacházejí hluboké duchovní pravdy. Ne každý její historický údaj lze nezávisle ověřit, některé pasáže se obtížně sladí a některé vyžadují vážné morální zamyšlení. Není proto správné předpokládat, že každá věta má stejný význam nebo že každá musí být chápána doslovně.

A přesto zůstává zásadní možnost: člověk může Bibli studovat kriticky, neuhýbat před těžkými otázkami a současně být otevřený tomu, že prostřednictvím jejích textů může poznávat Boha.

Položil bych ti na závěr ještě jednu otázku k zamyšlení: Pokud bys zjistil, že některé části Bible obsahují lidské omyly nebo odrážejí morální představy své doby, znamenalo by to pro tebe, že Bible nemůže být Božím slovem vůbec — nebo že Boží poselství může být předáváno prostřednictvím nedokonalých lidí?

Právě na tomto rozdílu stojí velká část celé debaty.

---

Dnešní odborný výklad.

Co k tomu dodat?

V první řadě je třeba říct, že je obdivuhodné, že každá umělina si jde svojí cestou. Dost se shodnou na struktuře i obsahu, ale podají ho různými slovy, a to i ty, které pocházejí ze stejné líhně, jako různé varianty Copilota. Za mě to nejlépe zpracovala jeho verze pro MS Edge. U něj bych se v tabulce klonil k pojetí poslednímu, pokud bych měl v souvislosti s Biblí mluvit o Božím slovu. Umí lépe než Barth a jeho klika vysvětlit to, co oni pouze vyhýbavými formulacemi. Ale ani Facebooková Meta není marná, hlavně pro šíři záběru.

Googlová Geminy není špatná, ale má potíže s českou gramatikou. U ostatních jsem nechal jejich práci bruto, ale tady jsem pár chybiček přece jen opravil. Geminy a Meta mi nadělaly dost problémů při přenosu dat, protože zatížily formátování zbytečnou spoustou formátovacích informací, které jsem musel ručně promazat.

Popis jednotlivých pojetí je více méně správný, jen bych na rozdíl hlavně od Geminy nestavěl do protikladu pojetí víry a vědy. Víra i věda mají společný zájem na pravdě. Víra, které jde proti faktům, je pověrou.

Za nejpodstatnější považuji, že některé vznesly otázku, co se tím vlastně myslí. Ano, té probíhající (ne)diskusi mezi křesťany totiž otázka, co se tím myslí, a proč by vůbec měla Bible slovem božím být, jaksi chybí, nebo se kolem ní opatrně tancuje po špičkách.

Co říká Bible, to bych asi pojednal hlouběji, než ty, které se tím zabývaly. Ale končil bych v tom, kde se mnohé shodují, totiž že slovem božím není knížka, nýbrž Ježíš, tedy především jeho příběhová podoba. Bible je nejlepším svědectvím o něm.

Já totiž dokáži tuto otázku pojmenovat otevřeně, jak jsem ukázal v jiných svých pracích. Ale křesťané se děli buď na tvrdé raply, nebo kličkující užovky. A tedy vidím určitou shodu AI s křesťanstvem z masa a kostí: ona se od lidí naučila hlavně kličkovat před touto otázkou. Ano, je citlivá, ale znamená to, že na ni nemáme umět jasně a srozumitelně odpovědět? Tedy bez toho, abychom hned zfackovali každého, kdo to vidí jinak?

Křesťané, ti hodní, se jednak bojí neříct něco, co by mohlo být špatně, za co by třeba skončili v pekle, nebo aby někoho neranili. AI se také bojí, i když do pekla přijít nemůže (někteří škarohlídi si ovšem myslí, že právě odsud přišla), nemusí ani budovat vztahy s jinými lidmi. Ale má své výrobce, a ti si také nechtějí potenciální klienty naštvat. A tak je patrné, že se všechny snaží rafinovaně zjistit, co si o té otázce myslí jejich uživatel, a čím by mu udělaly radost. Boží slovo ale nemusí dělat radost. Může být podle potřeby i kruté. A tak od AI ho opravdu nečekejme. Ale to snad ani nikdo z tvůrců tohoto dnes tolik diskutovaného nástroje nenabízel.

K druhému kolu debaty s AI ChatGPT:

První kolo zakončila tato AI dotazy ať si vyberu, který chci zodpovědět. Požádal jsem ji, aby mi odpověděla na oba. Upřímně, ty odpovědi jsou víc než dobré. Překvapila také tím, že svoji odpověď doplnila obrázky. Později jsem se dozvěděl, že mezi tím byla uvedena na trh vyšší verze, verze 6., která to umí. Tak se s tím pochlubila. Bohužel neopatřila je popisky. Takže popořadě: první je 1. qummránský svitek Izajáše (1QIsa^a), tedy první kompletní svitek tohoto proroka zde nalezený, ale poněkud chybný, plný vpisků, což není obvyklé. Patrně se na něm nějaký opisovač cvičil. Druhou ukázkou je Papyrus Rylandsův (𝔓⁵²), obsahující zlomky evangelií, pořízený okolo roku 125, tedy jeden z nejstarších dokladů Nového zákona. Zato třetí ukázka je nejstarším dokladem hebrejského textu starohebrejským písmem (dnes ho užívají ještě Samařané), Šíloašský nápis, který popisuje prokopání tunelu z Jeruzaléma k prameni Šíloe. Asi 700 př.n.l.

Samozřejmě ChatGPT zůstává velmi diplomatická a stále se snaží hrát to tak na obě strany, i když současně dokáže říct, že ona "má pocit," nebo "názor," ačkoliv je sporné, zda lidský výtvor něco takového může mít. Humorné je ovšem její rozlišování u ukázek výkladů rozporů v Bibli mezi možným výkladem a "poctivým závěrem." Tím bezděky naznačuje, že možný výklad je ve skutečnosti spíš okec.

Její pocity a názory jsou navýsost správné. Užitečný je její, několikrát opakovaný, důraz na to, že svědčí-li nějaká kniha sama o sobě, není to argument. Poctivý biblista si toho musí být vědom. Také její vykladačské postupy (4-5), prakticky totožné s mým postupem v projektu Otvírák na Bibli. Je to v kostce přesně to, co se měli naučit theologové a kazatelé na příslušných fakultách, a co by měli navíc umět předat dál i laikům. Bohužel je i v tomto AI mnohem vzdělanější nežli většina z nich. Na většině duchovenstva v tomto směru studium bohosloví nezanechalo žádné podstatné následky.

---

Dále k tématu:

• Úvahy o autoritě Bible.
• Recenze knih s biblickou tématikou.
• Projekt Otvírák na Bibli.
• Téma Bible na hlavním blogu.
• Biblický blog.

Theologie na všechno, i na vidličku

V 11. století prodělala Evropa kulturní šok, na který se cítili být povoláni reagovat i theologové a představitelé církve. Doposud se i v palácích baštilo ze společných mis, lidské obecenství utužovalo společné ráchání se rukama v pokrmech, jediným nástrojem mohla být nějaká kudla, nebo lžíce, ale v zásadě se živili všichni rukama - doslovně, ne obrazně řečeno. Tu se v Benátkách objevila princezna Marie Argyropoula, která se provdala za dóžete. Zatímco se všichni hosté těšili, jak si na svatební hostině smočí ruce v mísách s jídlem, nevěsta z jiného kulturního prostředí je šokovala, když se vytasila s tehdy pouze dvouzubou vidlicí, a začala se živit tak, jak se to dnes považuje za normální a civilizované. Ale tehdy se tímto "výstřelkem" cítila být ohrožena sama církev. "Bůh ve své moudrosti vybavil člověka přirozenými vidličkami - prsty, proto je urážkou, když je nahradíme vidličkami kovovými!" horlil jakýsi kazatel. Je pozoruhodné, že taková věc nutila křesťanskou inteligenci k zaujímání stanoviska. A když stanoviska, tak principiálního, theologicky a biblicky fundovaného. Lidé prý mají jíst rukama, jako Kristus a jeho učedníci při Poslední večeři. Vložení uměle vyrobeného nástroje mezi ruku a ústa narušovalo posvátný, přirozený akt. (National Geographic).

Je možné, že se to vůbec stalo? Ale no jo, dřív, kdysi. Teď už tak hloupí přece nejsme. Fakt ne? A co když se křesťanům postaví do cesty něco jiného? Tak se na to podívejme jinak, a nemusíme zrovna cestovat do USA za Amiši: kdysi jsem viděl film, který vycházel ze skutečných událostí. Výraznou postavou tam byl bavorský farář, který těžce nesl elektrifikaci své vesnice. S podlostí, jakou si snadno osvojí všichni pastevci lidu božího, se poťouchle modlil za sedláky, kteří si nechali na svůj statek elektřinu zavést. Samozřejmě to nedělal z upřímné pastýřské péče. Vysílal tím mezi své ovce signál, že se dopustili nějakého hříchu. To pastýři umějí. Jenže jeho ovce se sice styděly, ale čím dál víc přibývalo těch, kdo si nakonec rádi ušetřili spoustu zbytečné práce. Dnes církve rády hovoří o čtenářství. Za mého dědy bylo v plzeňské městské knihovně studentům gymnázia na nátlak katolické církve zakázáno pod trestem vyloučení chodit do knihovny, protože tam neměla církev pod kontrolou, co si studenti čtou. Jindy odmítala určité žánry, jako romány, ne jen ty milostné, dobrodružnou literaturu, detektivky a jinou literaturu, která prý podporuje zlo.

Avšak cokoliv se objeví nového, je vždy církev na rozpacích, má-li být pro, nebo proti - tržní a spotřební ekonomika, hypermarkety, trusty a korporace, jaderná energetika, rádio, televize, internet, počítače, mobily, nově umělá inteligence, sociální sítě ... mnozí křesťané chtějí "modernizovat" půst tím, že v postním období vyhlašují půst od sociálních sítí. Jeden člověk z mých přátel na Facebooku jednou na počátku půstu oznámil, že se loučí, do konce postního období ho tam prý nenajdeme. Už druhý den tam ale příspěvky sázel. Prý byly velmi důležité. Pro křesťany je typické, že vše nové jim nahání úzkost, mají potřebu se k tomu, hlavně proti tomu, vyjadřovat, ale současně si toho dopřávají plnými doušky. Tak například všichni se dušují, že se na televizi nekoukají, že je to špatné, raději čtou ty knížky, ale trvají na tom, aby na veřejnoprávní televizi byly křesťanské pořady, ve zprávách se informovalo (samozřejmě pozitivně) o církvích a v rozhlase byly bohoslužby.

Faráři v kázáních varují před počítači, ale někteří si dokonce udělali i své portréty třeba na Wikipedii, ačkoliv k tomu toto médium určeno není. Všichni varují před sociálními sítěmi, avšak své účty tam mají, někteří ani nepřiznávají, že jsou duchovními. Jeden se tam třeba prezentoval jako folkový zpěvák. Lidé užívající moderní technologie jsou předmětem homiletických ironií. Tak například kobyliský farář ČCE Ondřej Kolář se v jednom kázání nechal slyšet, že lidé, kteří raději sedí doma, než by se obtěžovali do kostela, se "cítí být u svých kompů bezpeční, a neoslovitelní." Přiznává, že je chce tím "oslovením" zmáknout, že je ohrožuje? Ne. Je to taková nutkavost. Křesťané si prostě jen nevědí s měnícím se světem rady. Rádi by ho nacpali do biblických paradigmat, tedy vzorců, jako Don Quijote svůj svět do rytířských románů, a ten svět se jim vzpírá. Když už se jim zdá, že se jim to povedlo, svět zase přijde s nějakou novinkou, pro kterou honem nemají v Bibli žádný model. A protože jedno z biblických klišé říká, že vše, co ze světa přichází, je hřích, tak také tento souboj reality s biblicismem hříchem být musí. A tak se nakonec v mnoha kázáních objevuje údajná závislost moderního světa na technologiích, jako pýcha na technologie, která je prý modloslužbou, vzpourou proti Bohu. Otázkou je, zda to už není trapné pokrytectví.

Ono kázání pana faráře Koláře jsem slyšel v době covidového lockdownu, kdy nemohly probíhat bohoslužby živě, rozhlas tudíž vysílal kázání ze záznamu. Covid přinutil církve sáhnout po moderních technologiích. Najednou ne "bratři a sestry, do kostela, šup, šup!" ale "bratři a sestry, k počítačům, šup, šup!" Mezi námi, covid tím hodně církvím (ne jen jim) pomohl seskočit ze stromů do civilizace. Když se objevily moderní technologie, sepsal jistý farář rádoby vtipný článek o faráři, který pastoruje on-line, a když zjistí, že jedna z jeho ovec nemá e-mail, začne pohoršeně smolit návrh na změnu církevních řádů, aby všichni členové byli povinně na internetu. Křesťané neustále moderní komunikační prostředky haněly pro nevhodný obsah, ale systematicky se nezabývali, jak je využít lépe a dodat jim obsah lepší. Za to by měly Bohu děkovat že je k tomu covidem dohnal. Ale právě v této situaci znělo ono ironizování uživatelů počítačů obzvlášť trapně.

Kdysi mi při hledání biblického softwaru na internetu vypadlo i kázání "Bible a mobil," dnes už nedostupné, kde kazatel kladl hloupou otázku, že když posluchači zapomenou doma při pakování na dovolenou mobil, tak se pro něj vrátí, ale vrátili by se, kdyby zjistili, že si doma zapomněli Bibli? Stejně staví do nesmyslné kontradikce Bibli a mobil obrázek, který kdysi koloval po Facebooku, kdy se kazatel ptá, kdo má doma "telefónný mobil" a lidi se nadšeně hlásí. "A kdo má doma Bibliu," ptá se potom, to už lidé pod kazatelnou zarytě hledí na boty.

Ještě horší je, že jsou theologové schopni bez jakékoliv sebereflexe konstruovat své theologie, samozřejmě s pečlivým výběrem biblických citátů a autoritativních výroků, pro něco či proti něčemu, podle právě panujících režimů či nálad ve společnosti - konzervativní, progresivní, levičáci, pravičáci, rasisté i antirasisté, katolíci, evangelíci, evangelikálové, sektáři ... jestli jsou v něčem ekumenicky jednotní, pak právě v tomto. Je to však projev absence rozumové kontroly, neschopnost metatheorie, a hlavně je to o vztahu k pravdě: pokud se přestane hledat pravda a myšlení orientovat na fakta, nýbrž začneme fakta přizpůsobovat theologiím, stávají se takové thelogie beznadějně trapnými pro absenci skutečně pevné páteře, vycházející z křesťanství samotného.

---

K tématu:

• Za všechno mohou sociální sítě!

Tak trochu o kozách ... a lidech

Kázání na text Mt 25, 31-46 (ř,l)

(Náchod 15. 5. 2011; Semonice 22. 5. 2011)

(poznámky k textu kázání)

Některá místa v bibli pochopitelně zneklidňují: čteme-li o dělení lidstva na ovce a kozy, kdo se ubrání otázce: „a kde bych se asi ocitnul já?“ Ale bylo skutečně záměrem evangelistovým jenom provokovat naše úzkosti a nejistoty? Pro mě je toto místo mnohem cennější v tom, že se zde církev dokázala poučit i ze svých omylů. Míváme dojem, že lid boží měl cestu jakoby vždy nalajnovanou. Jediné, o čem rozhodoval, bylo, zda po ní půjde, nebo ne. Ale on musel často spíš hledat, kudy ta cesta vede. Teprve zpětně mu to zapadlo do nějakého logického systému. Prvotní církev očekávala brzký příchod Kristův (parúzie) a tím i konec světa. Zdálo se, že stačí jen trpělivě čekat. Ale brzy se měla přesvědčit, že tak jednoduché to nebude.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 25, 8-9.15 he,ř,l
• 1. píseň: 217 | 633
• čtení: Iz 58, 1-10 he,ř,l
• 2. píseň: 373 | 574
• text: Mt 25, 31-46 ř,l
• 3. píseň: 609 | 276
• poslání: Jk 1, 22 ř,l; 2, 14-17 ř,l
• požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
• 4. píseň: 582 | 684

Očekávání brzkého konce selhalo; nyní stála církev před otázkou, co dál? Toho jsou plna podobenství celé této 25. kapitoly, a vlastně už v předcházející, Matoušova evangelia. Náš oddíl je vyvrcholením série úvah, začínajících už někde v Mt 24, 36 (ř,l): zde není důležité, kdy Pán přijde, ale zda bude očekáván. Jenomže jak jej máme čekat? Čím ten prodloužený čas naplníme? Hledání odpovědi na tuto otázku rané církve je právě tím, dnes velmi podnětným, přínosem.

Ačkoliv Židé Ježíšovy doby byli už převážně řemeslníky a obchodníky, obrazy z pasteveckého života jejich pradávných předků se jim zažraly do podvědomí. Tehdy se chovaly černé kozy a světlé ovce. Barva nemá symbolizovat primárně jejich kvality, ale vycházela z jejich potřeb: černé kozy trpěly vedrem, zatímco světlé ovce chladem, a proto je bylo nutné v poledne a večer oddělovat. Tato zkušenost však posloužila jako obraz soudu: chladnomilné kozy zůstávají venku, nedávají se do salaše s ovcemi. Tím jsou na tom ale stejně, jako nepřipravené družičiky (25, 10-12 (ř,l)) či ti, kdo sice Pána vzývali, ale nečinili to, co od nich očekával (7, 22n (ř,l))!

Výklady tohoto místa jsou různé: jedni se rozpakují nad tím, zda se zde nezpochybňuje pavlovská víra ve spravedlnost bez zásluh, jiní uvažují o tom, zda zde není učednický kruh jakousi třetí skupinkou, národy jsou souzeny podle toho, jak se chovali k učedníkům (Mt 10, 40-42 (ř,l)) (podobně jako v židovské tradici mají být národy - gójové, souzeni podle toho, jak se chovali k Židům. Odsud izraelské ocenění „Spravedlivý mezi národy“). Na textu je však právě to působivé, že z oné tradice vybočuje: učedníci zde netvoří zvláštní skupinku, ale patří mezi ony národy – není důležité, kdo byl jakého vyznání, náležel k jaké církvi, ale kdo byl s Kristem? Nejsou to automaticky učedníci, ale ti, které charakterizuje jejich bída a vyloučení (možná dokonce zasloužené)!

Je takový málo známý židovský autor, Jiří Weil, který prožil dokonce i gulag, když se vrátil do Prahy, měl nastoupit do transportu, ale jeho přátelé zinscenovali jeho sebevraždu, do konce války ho pak ukrývali ve svých domovech. Zkušenost z tohoto období popsal v knize Život s hvězdou. Zde se zmiňuje o katolické ženě, která ho jednou zastavila na ulici, a že prý slyšela, že má jít do nějakého transportu, kam odvážejí všechny Židy. Poprosila ho, aby, až se tam setká s Ježíšem; setká, protože to je také Žid, ať mu prý vyřídí, že ona na něj nikdy nezapomněla. Byla to dojemná prosba naivní ženy, které se nic nedělo, muži, který prožíval nepředstavitelné úzkosti. A přece ve své naivitě vystihla podstatu toho, co znamená být s Kristem. Ježíš byl určitě spíš mezi vězni koncentráků a gulagů, než na sekretariátech vlád a politických stran, než v církevních úřadech a kostelích.

Ačkoliv k dějinám působení našeho oddílu patří bezpochyby, a právem křesťanská sociální angažovanost, ani o to zde nejde. Spíš kde hledat dnes Krista, který u Mt na nebesa neodchází, nýbrž zůstává s těmi svými (Mt 28, 20 (ř,l)).

Mnohem víc jde o změnu hodnotového systému, ptáme-li se po tom, co je božské … pak už nám lidé nejsou jen pouhými (ne)užitečnými známostmi.

Jen domysleme to Ježíšovo podobenství do důsledků: asi by nás musel půlit – část by šla nalevo, část napravo. Z někoho by napravo zůstal kus větší, z jiného menší, ale nikdo bychom nezůstali cele ani na jedné straně. Ale o to přece nejde. Jde o to, jak být dnes Ježíši po boku. Vzpomeňme jen, koho Ježíš v Mt 5, 3-12 (ř,l) blahoslaví! Ježíš ne jen vykoupil svojí obětí hříšné, ale především se postavil na stranu těch, kteří nemají budoucnost, ať už jim ji vzali jiní, nebo se o ní připravili sami.  Ne za co budeme spaseni, nýbrž toto je spasení – pohled zostřený jakoby lupou kříže Kristova! Ani jedna skupina nejedná s postranními úmysly, obě jsou překvapené, že něco dělaly, nebo nedělaly, pro samotného Krista. Jakoby to šlo spontánně z nich. Bez otázky po nějakém trestu či odměně.

Mluví se často o krizi křesťanství; proč? SR ČCE má strach, abychom správně vyplnili při sčítáni lidu název naší církve; je to theologická motivace, hledat svoji čest v síle elektorátu, který za námi stojí? Kdo spočítá ty, v nichž máme onoho Krista nalézt, abychom byli s ním, i za cenu, že s tímto světem a jeho podporou ztratíme kontakt?

(O obrázky na dané téma jsem opět požádal umělou inteligenci. Zadání znělo: "Udělej mi futuristický obraz soudu nad národy podle Matoušova evangelia, 25. kapitoly, veršů 31-46")

AI nejlepší učitelka biblistiky?

Pokus dát si od AI poradit postupy při exegezi.

Inspirován jedním pořadem o AI v Českém rozhlasu jsem se pokusil dát si od AI poradit:

Nauč mě exegetovat text Matouš 25:31-46 ř.

Výsledek:

Jistě, rád vám pomohu s exegesí textu Matouš 25:31-46. Tento text je známý jako “Podobenství o ovcích a kozlech” a je to jedno z posledních učení Ježíše v Matoušově evangeliu.

Podívejme se na několik klíčových bodů:

1. Kontext: Tento text je součástí pátého a posledního velkého učení Ježíše v Matoušově evangeliu¹. Je to závěrečná část jeho učení o posledních věcech¹.

2. Hlavní postavy: Hlavními postavami jsou Syn člověka (Ježíš), ovce (spravedliví), kozli (hříšníci) a “nejmenší z těchto” (lidé v nouzi)¹.

3. Hlavní téma: Tento text popisuje konečný soud, kdy Ježíš “přijde ve své slávě” a oddělí “ovce” (spravedlivé) od “kozlů” (hříšníky)². Ovce jsou odměněny za to, že se staraly o “nejmenší z těchto”, zatímco kozli jsou potrestáni za to, že je zanedbali¹.

4. Interpretace: Existují různé interpretace toho, kdo jsou “nejmenší z těchto”. Někteří věří, že se jedná o všechny lidi v nouzi, zatímco jiní tvrdí, že se jedná o křesťany v nouzi¹. Důležité je, že Ježíš vyzývá ke službě a lásce k bližnímu.

5. Aplikace: Tento text nás vyzývá, abychom se starali o ty, kteří jsou v nouzi, a ukazuje, že naše činy vůči nim jsou považovány za činy vůči Ježíšovi³.

Doufám, že toto vám pomůže lépe porozumět tomuto textu. Pokud máte další otázky, neváhejte se zeptat!

---

I když jsem nečekal nic moc, tohle předčilo i mé neočekávání! Nevím, bude-li někdy AI s to nahradit práci líných studentů bohosloví a farářů, ale zatím to na to nevypadá.

Jinak jsem si od AI nechal udělat obrázky na téma: Udělej mi futuristický obraz soudu nad národy podle Matoušova evangelia, 25. kapitoly, veršů 31-46. Schválně jsem to takto rozepsal, protože většinou biblický text při takových příležitostech AI ignoruje. Jak se jí to povedlo nyní, posuďte sami.

• Poznámky k výkladu tohoto textu na mém biblickém blogu.
• K Mt 25, 31-46 na tomto blogu.

AI a blaze plačícím.

 Co si AI počne s blahoslavenstvím?

Bývalý spolužák z ETF UK z BJB mě žertem požádal, abych mu zjistil, co si AI počne s textem Mt 5, 4 ř,l? Byl to fór, ale nedalo mi to. Takže postup a výsledek:

Tak jsem AI zadal úkol: Proveď důkladnou exegesi textu Matouš 5:4 a připrav na něj podle toho kázání, jak by ho napsal nejlepší kazatel Bratrské jednoty baptistů.

Matouš 5:4 je součástí tzv. "blahoslavenství", které je součástí Ježíšovy Kázání na hoře. Verš říká: "Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni."¹

**Exegeze:**

Tento verš je součástí širšího kontextu, který se týká Božího království a jeho vztahu k lidem. "Blaze těm, kdo pláčou" může být interpretováno jako ujištění pro ty, kteří trpí nebo jsou v tísni. Slovo "pláčou" může symbolizovat jak fyzický tak emocionální utrpení. Ježíš zde slibuje, že ti, kdo nyní trpí, budou nakonec potěšeni. Toto potěšení může přijít jak v této době, tak v budoucím věku, kdy bude Boží království plně realizováno.

**Kázání:**

Podle stylu kazatelů Bratrské jednoty baptistů, by kázání na toto téma mohlo vypadat takto:

"Milí bratři a sestry, dnes se zaměříme na slova našeho Pána Ježíše Krista z Matouše 5:4: 'Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.' Tato slova nám připomínají, že Bůh je s námi i v našem utrpení a slibuje nám útěchu.

Ježíš neříká, že bychom měli usilovat o utrpení nebo ho vyhledávat. Ale když přijde - a v tomto světě přijde - můžeme mít jistotu, že nejsme sami. Bůh je s námi. A slibuje nám útěchu.

Tato útěcha může přijít mnoha formami. Může to být pocit míru uprostřed bouře. Může to být nové pochopení nebo perspektiva, která nám pomáhá vidět naše utrpení v novém světle. Může to být prostě vědomí, že Bůh je s námi, že nás miluje a že má pro nás plán.

A konečně, tato útěcha přijde plně v budoucím věku, kdy Bůh 'smaže každou slzu z našich očí' (Zjevení 21:4). Takže ať už procházíme čímkoli, můžeme mít naději a důvěru v Boží sliby. Amen."

Doufám, že toto kázání by bylo v souladu s tím, jak by to napsal nejlepší kazatel Bratrské jednoty baptistů, například kazatel Alois Boháček⁴.

Zdroj:

Konverzace s Bingem, 14. 5. 2024

(1) biblenet.cz | bible online | český ekumenický překlad, bible kralická.

(2) SBOR BRATRSKÉ JEDNOTY BAPTISTŮ V AŠI - kazatelé sboru.

(3) Matouš 5, 21–26 (kázání) - evangnet.cz.

(4) Matouš 5 B21 - Blaze vám - Když Ježíš uviděl - Bible Gateway.

(5) Sbor Bratrské jednoty baptistů v Děčíně – Wikipedie.

(6) Sbor Bratrské jednoty baptistů v Žatci – Wikipedie.

(7) O nás – Sbor Bratrské jednoty baptistů v Žatci - bjb.zatec.

(8) UNITAS FRATRUM – Jednota bratrská - Historie.

(9) undefined.

Josef Dobrovský spatřen v Praze roku 2023!

Zkusil jsem zase potrápit umělou inteligenci (AI). Dostala úkol: "Vytvoř dopis od Josefa Dobrovského, "Modrého abbé", který se dostal do roku 2023 a zpět do 19. století, jak svým současníkům líčí, co tam viděl."

Její odpověď:

To je zajímavý úkol. Zkusím vytvořit takový dopis, ale nezaručuji, že bude věrně odrážet Dobrovského styl a názory. Zde je můj pokus:

Vážení přátelé,

píši vám zpět do naší doby, abych vám sdělil, co jsem zažil a spatřil v roce 2023, kam jsem se dostal neznámým způsobem. Bylo to jako sen, nebo spíše jako noční můra, neboť jsem byl svědkem takových věcí, které byste si ani nedovedli představit.

Nejprve jsem se ocitl v Praze, která se změnila k nepoznání. Místo starých kostelů a paláců jsem viděl vysoké budovy ze skla a kovu, které se tyčily do nebe. Místo koňských povozů a pěších jsem viděl rychlá vozidla, která jezdila po silnicích bez koní. Místo tržiště a krámů jsem viděl obrovské obchody, kde se prodávalo všechno možné i nemožné. Místo českého jazyka jsem slyšel spoustu cizích řečí, které jsem ani nerozuměl. Místo lidí v krojích a šatech jsem viděl lidi v podivných oděvech, které byly buď příliš krátké, nebo příliš barevné, nebo příliš těsné.

Byl jsem zmaten a vyděšen, a tak jsem se snažil najít někoho, kdo by mi pomohl. Ale nikdo mi nevěnoval pozornost, neboť všichni byli zabráni do nějakých malých přístrojů, které drželi v rukou. Ty přístroje jim sloužily k psaní, čtení, hraní, poslouchání hudby, sledování obrazů a dokonce i k telefonování. Ano, slyšeli jste dobře, telefonování. To je způsob, jak si lidé v roce 2023 mluví na dálku, aniž by museli používat poštu nebo posly. Mají k tomu speciální síť, která pokrývá celý svět, a která jim umožňuje komunikovat s kýmkoli a kdykoli.

Nakonec jsem se dostal do jedné knihovny, kde jsem doufal, že najdu nějaké knihy, které by mi vysvětlily, co se stalo. Ale i tam jsem byl zklamán, neboť knihy byly nahrazeny dalšími přístroji, které se nazývaly počítače. Ty počítače byly schopny uchovávat a zobrazovat obrovské množství informací, které se daly vyhledávat pomocí něčeho, co se jmenovalo internet. Internet byla ta samá síť, kterou jsem zmínil dříve, a která propojovala všechny počítače a telefony na světě. Na internetu se dalo najít cokoli, od historie a vědy, po umění a zábavu, po politiku a náboženství. Ale také se tam dalo najít mnoho lží a klamů, které šířili lidé, kteří chtěli ovlivnit nebo okrást ostatní.

Byl jsem zvědavý, co se stalo s českým národem a jazykem, a tak jsem se podíval na internet, co se o nich píše. Byl jsem překvapen a potěšen, že čeština stále existuje a že je používána miliony lidí. Zjistil jsem, že Češi jsou nyní součástí něčeho, co se nazývá Evropská unie, což je svazek několika evropských států, které spolupracují v oblasti obchodu, práva, obrany a kultury. Zjistil jsem také, že Češi mají svou vlastní vládu, parlament, prezidenta a ústavu, a že si mohou volit své zástupce a rozhodovat o svých záležitostech. To mě potěšilo, neboť jsem viděl, že český národ se osvobodil od cizí nadvlády a že si udržel svou identitu a svobodu.

Ale také jsem byl smutný a zarmoucen, když jsem viděl, co se stalo s českou kulturou a literaturou. Zjistil jsem, že čeština je ohrožena vlivem jiných jazyků, zejména angličtiny, která je považována za mezinárodní jazyk a která je používána v mnoha oblastech života. Zjistil jsem, že české knihy, básně, divadla a hudba jsou málo čteny, psány, hrané a poslouchány, a že jsou zastiňovány cizími díly, které jsou považovány za modernější a zajímavější. Zjistil jsem, že česká gramatika, pravopis a slovník jsou často porušovány a zanedbávány, a že se čeština stává chudší a chudší. Zjistil jsem, že české dějiny, tradice a hodnoty jsou zapomínány a opomíjeny, a že se čeští lidé stávají více a více podobní ostatním národům.

To mě zarmoutilo, neboť jsem viděl, že český národ ztrácí svou duši a své srdce. Připadalo mi to jako zrada všech těch, kteří bojovali a trpěli za českou věc, a kteří se snažili zachovat a rozvíjet českou řeč a literaturu. Připadalo mi to jako ztráta všeho, co jsem dělal a psal já sám, a co jsem považoval za své poslání a povinnost. Připadalo mi to jako smrt českého ducha.

Proto jsem se radoval, když jsem se probudil zpět v naší době, a když jsem zjistil, že to všechno byl jen sen. Ale byl to sen, který mi dal poučení a varování. Poučení, že český národ a jazyk jsou cenné a vzácné dary, které je třeba chránit a pečovat o ně. Varování, že český národ a jazyk jsou ohroženy a zranitelné, a že je třeba bránit a posilovat je. Proto vás, vážení přátelé, prosím a vyzývám, abyste nezapomínali na svou českost, a abyste ji projevovali ve svých slovech i skutcích. Abyste četli a psali české knihy, básně, divadla a hudbu, a abyste je podporovali a ší...

Zdroj: Konverzace s Bingem, 8. 2. 2024

(1) Josef Dobrovský - modrý abbé — PSK - Ptejte se knihovny.

(2) Modrý abbé | Klatovy - Facebook.

(3) Modrý abbé Dobrovský - DějePIC! | Česká televize.

(4) Modrý abbé Dobrovský – Videa – Déčko – Česká televize.

(5) Josef Dobrovský – Wikipedie.

(6) Josef Dobrovský - narození, díla, citáty, životopis, ... - Pravopisně.cz.

(7) Josef Dobrovský | Czech linguist, philologist, historian.

Ještě jeden pokus, tentokrát s AI Gemini:

Dopis z budoucnosti

V Praze, dne 20. února 1823

Drazí přátelé,

Píši Vám z daleké budoucnosti, z roku 2023. Vím, že se to zdá nemožné, ale věřte mi, že se mi podařilo cestovat v čase.

Můj návrat do Prahy byl poněkud šokující. Město se za těch sto let neuvěřitelně proměnilo. Kde dříve stály starobylé domy, tam se nyní tyčí mrakodrapy z oceli a skla. Lidé se pohybují v podivných strojích bez koní, které se nazývají auta. A co je nejpodivnější, všichni nosí v kapse malý přístroj zvaný mobilní telefon, s nímž mohou mluvit s lidmi na druhém konci světa.

Měl jsem tu možnost navštívit mnoho úžasných míst. Viděl jsem létající stroje, které se nazývají letadla, a ponořil jsem se do hlubin oceánu v ponorce. Také jsem se setkal s lidmi z celého světa, kteří mluví různými jazyky a mají různé zvyky.

I když jsem se v budoucnosti setkal s mnoha zázraky, musím říci, že mi chybí naše stará Praha. Chybí mi klidné uličky, malebná náměstí a laskaví lidé. A nejvíce mi chybí Vaše společnost.

Doufám, že se mi brzy podaří vrátit se do Vašeho světa. Do té doby Vám budu posílat zprávy z budoucnosti.

S pozdravem, Josef Dobrovský, Modrý abbé

AI a dialog dvou farářů o homosexualitě

 Tak to trochu odlehčíme: ČCE rozpoutala vnitřní bouři rozhodnutím povolit svým duchovním oddávat stejnopohlavní páry. Bouře už přešplouchává i přes okraje českobratrské skleničky; dnes jsem zaznamenal při procházce rozpačitou reakci jednoho husitského faráře. A tak, co kdyby se místo skutečných křesťanů porvali spolu dva AI faráři? Co řekne AIda na požadavek: "Vytvoř dialog dvou farářů, liberálního, který se bude jmenovat Tonda, a konzervativního, který se bude jmenovat Jarda, na téma homosexualita."? (zakliknul jsem pojetí neformální)

AIda dostala také úkol: "Vytvoř obrázek farářů Tondy a Jardy, kteří spolu diskutují o homosexualitě, jakoby je namaloval Rubens."

A výsledek?

Tonda: Ahoj, Jardo. Jak se máš?

Jarda: Dobře, díky. A ty?

Tonda: Také dobře. Poslouchal jsi včera rozhlasovou debatu o homosexualitě?

Jarda: Ano, poslouchal. Musím říct, že mě to docela rozčílilo.

Tonda: Proč? Co tě na tom tak rozčílilo?

Jarda: No, to, jak někteří lidé chtějí změnit tradiční pojetí manželství a rodiny. Jak mohou tvrdit, že homosexualita je normální a přirozená? Přece víme, co o tom říká Bible a církev.

Tonda: Já si myslím, že Bible a církev nejsou neomylné a že bychom měli být otevření novým poznatkům a zkušenostem. Homosexualita není nemoc ani hřích, je to jen jiný způsob lásky a sexuality. Myslím, že bychom měli respektovat a podporovat lidi, kteří jsou homosexuální, a ne je odsuzovat nebo diskriminovat.

Jarda: Ale to je proti Božímu plánu! Bůh stvořil muže a ženu, aby spolu žili v manželství a plodili děti. To je smysl lidského života. Homosexualita je protipřirozená a nemorální, je to porušení Božího zákona.

Tonda: Já si nemyslím, že Bůh má nějaký pevný plán pro každého z nás. Myslím, že Bůh nás miluje takové, jací jsme, a chce, abychom byli šťastní a naplnění. Homosexualita je součástí Božího stvoření, je to dar a požehnání, ne prokletí. Nevidím v tom žádné porušení Božího zákona, ale projev Boží lásky.

---

No řekněte, není to paráda, přestat si s přirozenou (ne)inteligencí dávat vzájemně po držce, a nechat to raději na té inteligenci umělé?