Tato nová móda v církvích zřejmě zasáhla i ekuménu v naší zemi. První takovou vlaštovkou byla událost, k níž došlo v Evangelické církvi Metodistické (ECM). Šokující nebylo ani tak to, že se v církvi něco podobného vyskytlo. Ekuménu spíš zaskočila razance, s jakou se tomu vedení ECM postavilo. Dokonce s tím vyšlo na veřejnost (kdosi na internetu k tomu například napsal, že se to nemělo dělat, protože to byla služba satanovi, který se potřebuje na veřejnosti pochlubit, co se mu povedlo, že se to mělo řešit diskrétně), že zasáhla rychle a nekompromisně, troufla si přizvat k řešení i odborníky mimo svoji komunitu, což je zejména pro nekatolíky v naší zemi velký krok. A hlavně předala viníka příslušným orgánům. Tím přerušila církevní, ekumenickou, tradici tutláni.
Že byl postup této církve pro ekuménu šokující, dokazuje fakt, že se k němu potřeboval vyjádřit i senior Českobratrské církve evangelické (ČCE), i když jí se to přímo netýkalo. Ale jistě cítil, že minima sesterské církve se stává maximou i pro ostatní. V zásadě jí vyjádřil podporu, i když jí současně ujistil, že v ČCE se nic podobného stát nemůže, protože to má ČCE ošetřené. Kdo nežil v ČCE se zavřenýma očima, ví, že to tak rozhodně není.
ČCE má lety vypěstovanou kulturu nevnímání a neřešení problémů, tedy těch vnitřních. Podrobněji se tomu věnuji jinde. Protože se neustále cítí někým ohrožována, má za to, že by nebylo taktické prát špinavé prádlo na veřejnosti. Víc než sexuálních problémů, má problémů finančních. I zde platilo, že vinen je ten, kdo na problém upozorní. Církevní funkcionáři dlouhodobě považují za chybu, kdyby se nechávali zatahovat do problémů. Bývalý synodní senior Pavel Smetana v jedné vypjaté chvíli hystericky řval: "Synodní rada nemá zájem o problémy, synodní radu problémy nezajímají" (viz zde). Velmi často jsem slyšel různé vedoucí osobnosti prohlašovat, že cítí jako svoji povinnost veškeré spory obracet v žert. Nebrat to vážně.
Jak dopadne člověk, který si dovolí vznést obvinění, to ukazují kauzy jako Travná nebo Prokop (ušetřím si odkazy, všichni v ČCE vědí). Ti, kdo upozornili na zpronevěry faráře Adolfa Petra, museli odejít, dokonce i z církve, zatímco na podvodníka Český bratr psal ódy a synodálové mu poslali dopis na podporu. V případě kauzy Prokop nikdo nikdy nevysvětlil, jak se mohl vrchním ekonomem stát mnohokrát stíhaný a trestaný podvodník na útěku před vězením, který jako jediný z uchazečů nepředložil výpis z trestního rejstříku? V kauze Travná synodní senior Smetana prohlašoval i do tisku, že když mu bratr řekne, že je nevinný, tak on mu věří, ačkoliv je to v rozporu i s vlastními řády ČCE. Jak by asi dopadlo za jeho působení podání na sexuálního agresora?
Velkým problémem ČCE je, že je provázána příbuzenskými vztahy. Upozornit na selhání jednoho, znamená postavit si proti sobě celé jeho příbuzenstvo, což může znamenat, postavit si proti sobě i své vlastní příbuzné. Spor je v ČCE nebratrský, proti vedoucím činitelům je to vnímáno jako zrada církve, Krista a Boha. Tyto psychologické faktory bude velmi těžké překonávat.
Ačkoliv jsem k ČCE kritický a jejímu novému synodnímu seniorovi skeptický, zejména pro to, jak se postavil k té kauze v ECM, zdá se z posledních kroků, že svůj tehdy vyjádřený závazek, že s tím něco udělá, přece jen bere vážně a chce v tom podniknout nějaké kroky. Brzy po událostech v ECM zveřejnil na stránkách ČCE iniciativu proti sexuálnímu násilí v ČCE.
Pro ČCE to bylo donedávna tabu. U nás se to neděje, přece nebudeme obviňovat své bratry z něčeho tak nízkého. V ČCE se zdůrazňují hlavně takové verše, jako Mt 7, 1-5. Osobně jsem zažil několikrát, že když jsem na něco upozornil, nezodpovědní odpovědní na to reagovali: "no to je špatné, co říkáte, bratře, to by se dít nemělo. A co u vás, u vás je všechno v pořádku? Jste si jistý, že by se i na vás nedalo něco najít?" Když jsme z Evangelické akademie upozornili na některé problémy seniora Vojena Syrovátku, odbyl nás, že ho faráři Kitta a Žárský ujistili, že je tam všechno v pořádku, on jim věří, proto se naším podáním zabývat nebude. Když jsme v poradním odboru pro vzdělávání laiků zorganizovali přednášku o domácím násilí v křesťanských rodinách, snažil se mi v tom zástupce našeho seniora zabránit (později jsem zjistil, že je ve svém okolí i mimo sbor znám tím, že buší dceru i manželku). Takhle se řeší spory v této církvi, kterou jsem musel nakonec opustit.
Nová iniciativa Pavla Pokorného by mohla být ovšem přelomová:
- Nabádá k řešení takových problémů, varuje před jejich "zametáním pod koberec" (to tam zazní několikrát, zjevně pod vlivem citátu papeže Františka).
- Doporučuje, aby se dotčené osoby obracely na pomoc i mimo církev (podává i seznam podpůrných organizací), pokud nemohou lidem v církvi důvěřovat.
- Výslovně odmítá solidaritu s viníky, odmítá promlčení.
- Také výslovně nabádá, aby se lidé neváhali obrátit na orgány činné v trestním řízení, což by dříve bylo vnímáno jako hřích a zrada (viz 1Ko 6, 1-7).
- Slibuje osvětu mezi členy církve a jejich představenými.
- Slibuje, že jde jen o začátek, že problém bude dál studován, řešen a postupy vylepšovány.
K tomu je třeba zmínit i dva další pozitivní body:
- Řád pastýřské služby byl od doby, co v ČCE nejsem, vylepšen o to, že pastýřská služba může přijímat podání od všech členů a na všechny členy, dřív to bylo jen mezi funkcionáři. Byl rozšířen její záběr. Navíc proti dřívějším pokusům zavázat členy mlčenlivostí před orgány činnými v trestním řízení je dnes v tomto řádu výslovně řečeno, že povinnost mlčenlivosti se na tyto případy nevztahuje (čl. 6,1), jakož i povinnost předávat trestné činy těmto orgánům a nesnažit se je suplovat (čl. 8,6). To by bylo dřív nemyslitelné.
- Už 4. 5. 2021 vydala synodní rada etický kodex pro pracovníky s dětmi a mládeží, v němž jsou případy sexuálního násilí zmíněny. To je také neobvyklé, protože dodnes se jakýchkoliv etických pravidel členové ČCE bojí jako čert kříže.
Dá se říct, že takto proaktivně pojatou iniciativu zatím jiná církev v ekuméně neformulovala. V podstatě jedině Ochranovská jednota se k sexuálnímu násilí stavěla donedávna proaktivně. Iniciativa, otázkou je, zda ČCE nebo jen seniorova, by byla přelomová a určitě příslibem nějakých zlepšení. Je tu ovšem několik problematických bodů:
- Narazí nepochybně na mnohaletou tradici, v podstatě stoletou, neřešení, nepřipouštění si problémů.
- Letitá nevole k připouštění vlastních chyb církve.
- S ní je spojená neochota rozhodujících osobností špinit si ruce.
- Neméně bytelnou tradici má formální přístup k řádům: nikdo si s nimi nakonec hlavu neláme. Například podle Řádu pastýřské služby by neměl být člen rady členem seniorátního výboru (čl. 3,8), přitom v Královéhradeckém seniorátu jsme měli několik let členem pastýřské rady zástupce seniora a multifunkcionáře, aniž by to někdo napadl. ČCE měla vždy v podstatě dobré řády, ale nikdo je nikdy nedodržoval, ani se jimi nezabýval. Je tedy otázkou, zda tuto iniciativu budou její členové brát vážněji, než jakékoliv jiné řády.
Pokud by se povedlo Pavlovi Pokornému touto iniciativou překonat dosavadní stereotypy, měla by ČCE přece jen šanci stát se zase křesťanskou církví a přiznal bych, že jsem se mýlil když jsem vyjádřil po jeho zvolení pochybnost, že by zrovna on dokázal udělat v ČCE nějakou revoluci. Ale nebude to snadné. Tradice popírání a bagatelizování problémů jsou velice hluboko zakořeněné a přátelské či rodinné vazby poskytují ochranu proti jakýmkoliv postihům.
Nelze popřít, že se mezi některými členy ČCE o těchto problémech mluvilo i z ostra. Myslím především na článek v Protestantu 4/2020, nezávislém evangelickém časopisu, od Magdalény Trusinové. Dokonce několikrát varuje před tím, aby si evangelíci nemysleli, že se jich to netýká. Ale nikdy je nepojmenuje. Synodní rady dlouhodobě přikrývaly majetkové i sexuální průšvihy svých kazatelů i jiných pracovníků. Faráře Pavla Křivohlavého, známého podvody a obtěžováním děvčat už z dob bohosloveckého studia a působení v YMCA (odkud byl kvůli tomu vyhozen) krylo několik synodních rad, než se povedlo jej alespoň na šest let zbavit volitelnosti za faráře! Vedoucí mládeží mají sice odpovědnost, ale my museli dceru stáhnout z akcí mládeže, protože se tam setkala ne jen se sexuálním obtěžováním, ale i se šikanou, navíc tam jely díky synům jednoho faráře drogy. Vinen byl farář, který to sice organizoval, ale nikdy se akcí mládeže pod záminkou, že mládeži je třeba dávat důvěru, neúčastnil. Neměl ani tušení, co se tam děje, nebo před tím zavíral oči. Je otázkou, zda bude mít tedy taková iniciativa větší sílu než všechny tradice? Je problematické vydávat jakékoliv etické kodexy, když je ze zkušeností pravděpodobné, že se jimi stejně nebude nikdo řídit. K překonání těchto stereotypů by musel senior ukázat víc než jen prohlášeními, že bude jeho úřad proti podobným jevům nekompromisní. Musel by nevyhnutelně za dosavadní praxi své předchůdce kritizovat, případy přezírání problémů veřejně pranýřovat a církev by musela dosavadní praxi vyznat jako svůj hřích. Tady se mi jeví iniciativa ještě nedostatečná. Senior by pochopitelně riskoval, že naštve hodně lidí, často své příbuzné.
Je ČCE za co pochválit? Jestli nezůstane jen u proklamací, jestli se informace o této iniciativě dostanou vůbec k běžným členům a jestli je dokáže ČCE uvést v život, pak by konečně bylo.
Post scriptum:
Tento příspěvek ve FB skupině Přátelé ČCE, zejména pak diskuse pod ním, až na pár výjimek, schvalující či alespoň bagatelizující alkoholismus na církevním dětském táboře, což je v rozporu s výše zmíněným kodexem, dokazuje, že iniciativy synodního seniora zůstanou bohužel, jako obvykle, jen bezzubou iniciativou, jen aby se před veřejností předstíralo, že církev se svými problémy jako něco dělá.
Odkazy:
- Rozhovor se superintendentkou ECM Ivanou Procházkovou.
- Síť víry - Známky duchovního zneužívání.
- PROBOHA! - Klára Ptáčková, Církevní prostředí bývá leckdy spolupachatelem sexuálního násilí.
- Marek OPraem - případ zneužití v ČCE.
