Dorit Linke: Jenseits der blauen Grenze
Magellan, 2014, 4. vydání 2019, ISBN 978-3-7348-8201-2, Bamberg
Hlavní vyprávěcí linkou je plavba, během níž musejí mladí lidé unikat před hlídkami, světlomety i pátrajícími plavidly až do mezinárodních vod, kde už čelí hlavně vlastnímu ochabování, beznaději a rozmarům povětří na volném moři, hrdinka stále přemítá o tom, proč se do takového podniku vůbec pustili. Příběh začíná popisem v dlouhých souvětích, jak však hrdince ubývají síly, její věty se zkracují, román končí štěky nesouvislých slov, jimiž se hrdinka povzbuzuje k vytrvalosti a udržování tempa, aby to před cílem nevzdala. V závěru už se realita prolíná se vzpomínkami na tréninky a závody. Během popisu cesty přes volné moře se v jejím přemítání vždy objeví jiskra vzpomínky na nějakou událost, kterou je popis cesty přerušen, aby postupně zdůvodnila sám útěk.
Během těchto vybočení můžeme sledovat život mladých lidí v totalitě. Lidí, kteří nepatřili k žádnému disentu či undergroundu, jako třeba hrdinové povídek Petra Šabacha. Dokonce jsou to členové komunistických organizací pro děti a mládež: Pionier a FDJ. Ale už jako děti cítí, že s tím režimem není něco v pořádku. Vyrovnávají se s tím způsobem, který je spíš typický pro Čechy, ale za komunismu se mu naučili i Němci: humorem. S dětskou naivitou vypouštějí z pusy až lehkovážně vtipy, které jsou dost podobné těm, jaké jsme si vyprávěli tou dobou u nás, i když i pár, které jsou mimo německou realitu nesrozumitelné, by se tam našlo také. Ale hlavní hrdinka je třeba dcerou bývalého profesora marxismu-leninismu, který je ovšem po mrtvici upoután na lůžko a nechává si jen od dcery předčítat knihy Jacka Londona. Jeho tchán je naopak odpůrcem komunismu, ale už poněkud popletený stařík, voják wehrmachtu, který byl zajat u Stalingradu a okusil sovětské zajatecké tábory. Ten svými neuváženými akcemi oběma mladým lidem zatápí. V jeho složité osobnosti se dá vyčíst, že je kritický k oběma režimům, ve kterých mu bylo dáno prožít svůj život, ale svou nacistickou minulost na rozdíl od jiných demokraticky smýšlejících Němců nezapírá. Ačkoliv je už hodně pomatený, přesto jde o inteligentního, přemýšlivého člověka.
Na pozadí dětství a dospívání hrdinů se odehrávají světové dějiny: Brežněvova smrt, nástup Pěrestrojky, ochabování komunistického režimu, výbuch Černobylu, jsou zde zmínky o NDR 1953, Maďarsku 1956 i ČSSR 1968. Kupodivu se v příběhu nikde neobjeví reflexe toho, že ve stejné době mnoho východních Němců našlo mnohem pohodlnější a bezpečnější cestu na Západ, přes západoněmecká zastupitelství ve Varšavě, Budapešti a nakonec i v Praze (cestou oněch mladých plavců to s různou měrou úspěšnosti zkusilo prý víc jak 5 tisíc Němců).
Román je pro Čechy poučný i v tom, že reflektuje fakt, že Němci nejsou jedním národem, nýbrž mnoha. Některé se dokonce i nemají vzájemně v lásce. První vzpomínkou je například příchod nového spolužáka z Drážďan, kterému neřeknou jinak, než Sasík Jens. Na jeho saský původ jsou tam neustále dělány narážky, ale Pomořanům zase Sasové i Berlíňané neřeknou jinak, než "rybí hlavy". Poněkud dětinský a jednodušší Jens se přesto stane jejich nejlepším kamarádem. Když se jeho rodině povede ještě za totality legálně vycestovat na Západ, trápí je, že už ho v životě neuvidí. Vidina opětného setkání s Jensem se stane i silnou motivací ve chvíli, kdy jim na moři docházejí síly. Mezi řádky však spolu s hrdiny pocítíme, že na rozdíl od československé reality, tady železná opona procházela prostředkem jedné země, dělila příslušníky jednoho národa na dva nepřátelské tábory, v případě Berlína se dokonce uvnitř jednoho státu ocitl druhý. Východňáci si tam složitě definují svůj vztah k Zápaďákům - závist i odpor. Už jako děti však pocítí zájem tajných služeb, Stasi, pokud se Zápaďáky přijdou do kontaktu. Mimo jiné také to, že už jejich některým spolužákům zlomil režim charakter, aby ve škole udávali!
Z jazykového hlediska je zajímavé prolínání horní němčiny s různými, hlavně středoněmeckými, dialekty, které by asi trochu znesnadnilo překlad, protože to v příběhu občas hraje významnou roli. Nevím, jakou cestou by měl překladatel jít? Poznámkami pod čarou, nebo použitím nějakých dialektů češtiny?
Realita NDR byla v mnohém podobná: měli tu i podobné instituce, jako Intershop (obdoba Tuzexu) a paralelní měny, tzv. Forumscheck (obdoba Bonů). S tím i paradoxy socialistického prostoru, v němž platily dvě měny, kde byly obchody (dokonce třeba i nádražní budovy), kam vlastní obyvatelé směli vstoupit jen výjimečně, a podobně za kriminální čin mohl být považován i poslech tzv. západní hudby. Přitom nazírání přes plot, který si ti východní sami postavili, bylo nedílnou součástí života běžného východního Němce.
Český čtenář by ovšem potřeboval přiblížit i realitu východoněmeckého světa dětí a mládeže, jako co byly časopisy Mosaik, nebo o východoněmecké rockové hudbě, o kterou se u nás z pochopitelných důvodů niko nezajímal, ačkoliv někteří muzikanti dosáhli tak vysoké úrovně, že je poslouchali i na Západě. Některá uskupení z té doby hrají ještě dnes. Češi ani moc neznají figurky Maxe a Moritze, ačkoliv do češtiny byly jejich příběhy přeloženy hned 2×, poprvé jako "Vít a Véna", podruhé jim byla ponechána jména původní. Také systém vzdělávání se od československého významně lišil. Včetně řešení "výchovných problémů". Avšak, ačkoliv je ta realita jiná, my pamětníci si určitě vybavíme dost analogií.
Na díle oceňuji nejen to, jak nás autorka dokáže vtáhnout do svého příběhu, a aniž by poučovala, i do historie, ale že se tak děje bez křečí a stereotypů, kterých se zatím žádný z mně známých českých autorů nedokázal vyhnout. Autorka se ani nevyhýbá poznamenání dvěma totalitami, kolem kterého dodnes německá literatura i film decentně kličkují. Dílo provází tragikomický humor, blízký nám Čechům. Zůstává otázkou, zda by stálo za to dílo přeložit do češtiny, nebo zda by se jím nemohl nějaký český literát inspirovat k vlastní tvorbě na podobné téma? V době, kdy u nás ve volbách získali moc komunisté, jako Miloš Zeman, Andrej Babiš, Vojtěch Filip a další, kdy důležité posty v politice zastávají komunistické mlátičky, kdy se mnozí i přes sociální sítě snaží budit dojem, že za socialismu nebylo zase tak zle, je třeba připomínat, proč jsme se z toho údajného ráje toužili tak dostat.
Odkazy:
- Román se stal předlohou divadelní hry.
