Nábožníci (za toto slovíčko děkuji jistému Jeníkovi A. Komenskému - viz Labyrint) mají již tisíciletí vypěstovaný instinkt na to, najít vždy kolem sebe nějakého ďáblíka (nebo ďáblici/e), kteří mohou za všechny jejich průsery. Dnes se rádi prezentují křesťané, jako propagátoři čtenářství, zejména klasických kodexů, ale byly doby i místa, kde se právě čtenářství považovalo, a považuje, za zvrácenost (Kaz 12, 12 he,ř,l). Jak se rozvíjely informační technologie, objevovala církev nové vlky, před kterými bylo třeba ovce chránit: noviny, rozhlas, fotografie, biografy, televizi a internet. Poslední dobou se do hledáčku, ne jen církevních, ale i těch rádoby intelektuálních, strážců informační počestnosti dostaly sociální sítě, především Facebook. Došlo to dokonce tak daleko, že si mnozí křesťané zmodernizovali půst novým, žádným biblickým svědkem nenařízeným, tabu: v postu na sociální sítě nechodí. Tedy nechodili by, kdyby tyto sítě nebyly tak vlezlé a nenutily je se k nim i v postu přihlašovat. Skutečně jsem zaznamenal několik případů, kdy někdo napsal, že pa, pa - v postní době mě tu neuvidíte, ale už druhý den tam zase byl. Inu ty sítě! Ale ne. Je to zase spíš jedna z takových těch novokřesťanských trapností.
Velmi často se to objevuje kolem nějakých krizí. Za posledních 10 let jsme na ně měli docela štěstí: imigranti, covid, energetická krize (za můj život asi už 10.), burzovní propady, ruská anexe ukrajinských území a následná válka vůči tomu samému státu, před Vánocemi 2023 to byl bohužel masakr na Filosofické fakultě UK. A vždy se našel někdo, kdo přišel s tím, že za to mohou sociální sítě. Psycholog Marek Preiss dokonce v této souvislosti, ale bez jakékoliv spojitosti, začal zdůrazňovat, že sociální sítě jsou zbytečné a ať na ně lidé nechodí, že tam spolehlivé informace nedostanou. Kupodivu až do té chvíle událost reflektoval celkem dobře, ale pak jakoby mu to v hlavě nějak přepnulo.
Martin Jan Stránský, neurolog, v podcastu na YouTube potřeboval (v rámci relace, která dělá reklamu na vitamíny!) sdělit, že podle vědeckých studií, které tvoří "jeho kolegové", ale podrobnostmi nás prý nebude nudit, jsou jiné informace, než ty z knížek, nedostatečné, a pro náš nervový systém vlastně škodlivé. Mobily jsou příšerné, sociální sítě nám hlavně dodávají dopamin, abychom při nich prožívali něco, co nám oproti primitivním lovcům v moderní civilizaci chybí: řešit přežití a příslušnost ke kmeni. Podrobnosti si pusťte níže.
Humorné je, že se tak děje právě prostřednictvím sociální sítě! Ale je i poněkud nevědecké, když tam "odborník" nepracuje se skutečnými výstupy z výzkumů (ty nudí, i když podle něj se mozek nudit potřebuje, takže, jak to vlastně je?), nýbrž s karikaturou posluchače audioknih, uživatele mobilů a sociálních sítí. Předpokládá konzumenta, který u "toho sedí" celý den jako hráč v cassinu, který sice ví, že nic nevyhraje, ale "když to tam bliká a cinká...". Jenomže takoví jsou leda opravdu patologičtí uživatelé, kterých je naštěstí minimum. Ano, pamatuji dobu, kdy se fenomén sociální sítě objevil, a děti ve škole byly během hodin, kdy nesměly mobily používat, jako na jehlách, aby jim zatím něco neuteklo. Ale tak je to se vším, co je nové: napřed se nemohou čtenáři odtrhnout od románů, potom milovníci filmu, kteří by nejraději požádali v kině o politický asyl, byli patologičtí konzumenti televize, pornografie, no a pak ti, komu se u PC a jeho aplikací otevřel nový svět. Napřed se toho nemohou nabažit, ale potom to zevšední, a nějak si to sedne. Někdo tomu podlehl víc, někdo méně. Je to jako s alkoholem: také ne každý, kdo si dá sklenku, je hned závislák, ačkoliv abstinenční aktivisté si to tak obvykle myslí.
Církev na takové novinky hleděla vždy s nedůvěrou. Když si jeden benátský dóže vzal za manželku byzantskou princeznu, která si do civilizace, kde se ještě jedlo i v lepší společnosti jen rukama a kudlou, vidličku, cítili mnozí církevní "myslitelé" puzení nějak na to reagovat. Samozřejmě kriticky a s odporem, vždyť vidlička je marnivost, její rohy (tehdy jen dva) připomínají ty čertí ... Zdá se, že podobné reakce jsou prokletím církve i dnes. Církev je neustále ve válce s něčím či někým, jen nepřítel se nějak nedostavuje, proto si ho musí vyrobit církev sama. Dnes jsou to nejčastěji konzum a technologie. Církev, jako již poslední dvě tisíciletí, prorokuje brzkou zkázu, kterou to člověku přivodí, potom se nic nestane, a nakonec se i to proklínané stane běžnou součástí života církve a křesťanů, jen jaksi s větším zpožděním, než mají intelektuálové.
Všechno jde samozřejmě ve vlnách: i mezi křesťany zavládne napřed nadšení a vlnobití nálad těch, kteří "na to mají" s těmi, "kdo na to nemají" (možná finančně, možná inteligenčně). Pak se přežene vlna varovných výkřiků a karikování uživatelů technologií (určitě jsme všichni viděli nějakou ironii na téma četby románů, sledování televize, četby komiksů, konzumování filmů ...), a pak smíření.
Když se objevily počítače, kde kdo ho musel mít, včetně farářů. Pak ale zaznělo varovné proroctví. Potom internet: vzpomínám na jednoho faráře, který se holedbal tím, že jeho sbor je první, který si zřídil webovou stránku. Nebyl. Už několik ho předešlo, ale jen váhavě, trochu na zapřenou, hlavně kolem toho neudělali ale takový rambajz. Jeden farář, který vždy měl nejnovější mobil a nejnovější počítač a hrál nejnovější hry, ale cítil jakousi zábranu před duchovním působením na internetu, dokonce potřeboval na své sborové stránky dát úvodní upozornění, že jsou "jen trapnou nápodobou skutečného společenství". Na stránkách jiného sboru nás úvodem přivítalo okřídlené heslo "hora ruit, respice finem" (čas letí, mysli na konec!), abychom prý neseděli u toho PC dlouho. No, ty stránky za to určitě nestály. Mnozí jim odmítali dát i nějakou úpravu. Ve farních kancelářích se však brzy objevily e-maily. Někteří faráři je ale vybírali z jakýchsi prapodivných duševně-hygienických důvodů, pouze jednou za měsíc. Řešilo se, jestli je možné si poslání e-mailu považovat za alternativu k pastorační návštěvě. Jeden farář horlil, že klasický dopis, nebo telefonát, si může zapsat, jako pastoraci, ale e-mail ne! Proč? Faráři nejsou zvyklí své postoje zdůvodňovat. Ani tento výjimkou nebyl. Kázání, která varují před internetem, zesměšňují údajnou bublinu jeho návštěvníků, hrozí před škodlivým vlivem sociálních sítí, bychom nestačili ani napočítat.
A pak přišel COVID-19. Když vláda konečně vyhlásila stav pandemie a lockdown, někteří kazatelé a faráři horlili, že je to útok na církve, někde se dokonce vzdorovitě bohoslužby konaly, ale mnozí faráři, kteří se najednou ocitli na svých farách v izolaci, začali přece jen hledat alternativní způsob duchovenské činnosti. Dnes už lze těžko najít nějakého kazatele, který by také nekázal on-line a neměl svojí videotéku, zažil jsem i biblické hodiny on-line ... také Pastoral Brothers úspěšně prolomili krustu evangelického dobrovolného ghetta, a vylezli na net. Nebylo to tak dávno, co se faráři rozčilovali nad každým kolegou, který se objevil v médiích, na co si to hraje? Poctivá práce se dělá přece jedině na kazatelně. Málo která církev je tak moudrá, aby internet vzala jako svého druhu sbor - farnost. Je to stále spíš soukromá iniciativa jednotlivců. Na katolické straně je to třeba premonstrát Marek, který se ale věnuje pouze jednomu, i když velmi potřebnému, tématu, jímž je sexuální zneužívání v církvi. Nakonec si to tedy jako sedlo, ale přece se s určitou nutkavostí, asi z pocitu, že se to od církve očekává, varování před "virtuálním světem" stále ozývá.
Situace za covidu nejen omezila náboženský provoz v kostelích, ale i v rozhlase. Ano, i bohoslužby v rozhlase, nebo v televizi, byly sledovány s nedůvěrou. Kazatelé, kterým se té cti dostalo, vždy naznačili, že by posluchači měli opustit přijímač a jít mezi ně. Někteří se navíc snažili předstírat, že mají pod kazatelnou samou mládež. Slyšel jsem dokonce jednoho, který na úvod řekl: "posluchače rozhlasu bude možná trochu rušit pláč támhle Vašíka, nebo brebentění děcek v první řadě (nic takového slyšet nebylo), ale my nejsme církví starých babiček!" Chudáci babičky! Když se však nekonaly bohoslužby v kostelích, museli si v rozhlase poradit jinak. Tím spíš, že v lockdownu se k médiím upnuli i ti, které by poslouchání bohoslužeb mimo kostel ani nenapadlo. A tak si pomohli nahrávkami těch starých. Ironií osudu je, že, když chtěli evangelické, vydali jedno starší z pražského sboru ČCE v Kobylisích, kde se kazatel posmíval těm, kdo nesedí pod kazatelnou, ale doma u PC: "a tak se cítí u těch svých compů bezpeční a neoslovitelní". Bezděky tím ukázal dvě hlavní kazatelské chyby: kázat o těch, kdo nejsou mezi námi, a ještě s pohrdáním, a zároveň naznačil, že působení duchovního je ohrožující! A to vše v době, kdy církve, které před covidem varovali před virtuálním světem, začaly v něm objevovat alespoň na chvíli nový prostor vedle tradičního modelu. Najednou už neříkaly "pozor na ty vaše počítače," nýbrž: "sestro, bratře, no tak, přihlaste se na ten počítač, ať nejsem na těch on-line bohoslužbách a biblické tak sám!" Tím trapněji to kázání působilo.
Církve tedy nakonec přínos internetu a sociálních sítí objevily. Samozřejmě ne až za covidu. Už dříve si dělali stránky. Někteří faráři, i když je to v rozporu se stanovami Wikipedie, si udělali heslo o sobě. Nejprve tu byl Evangnet, potom si i synodní rada ČCE udělala několik svých domén, které ale byly zmatečné, postupně se jich zbavovala, až nakonec vytvořila definitivní E-cirkev.cz. Chvíli bylo napětí mezi soukromou iniciativou Evangnetu a oficiálními stránkami ČCE, jeden pracovník dokonce vyzýval vůdčí osobnosti Evangnetu, aby společně prohlásili, že nejsou oficiální stránkou církve, nebo aby SR umožnili jeho obsah moderovat, ale nakonec přišly moudřejší SR, které začaly spolupracovat. Postupně se i Facebook a další sociální sítě nasytily křesťanskými obsahy. Ale do covidu to bylo tak trochu neukotvené. Teprve za lockdownu se z toho stalo jakž takž nové pracovní pole. Chtělo by se říct, tak sláva. Jenomže to trvalo přes třicet let, než se začaly církve stavět k tomuto prostoru jako k nové příležitosti, a ne jako k ohrožení! ale všem chybám ještě není konec. Vlastně ten varovně vztyčený prst vůči moderním komunikačním prostředkům, ironizace jejich uživatelů a pohrdavé karikatury, ty nezmizely ani přes to, že se křesťané naučili s těmito prostředky jakž takž pracovat!
Nejhorší ale je, že se tyto varovné moralismy řídí stále starým křesťanským sklonem zdůrazňovat nesvobodu člověka v rozhodování. Tu samozřejmě vidí "odborníci" u druhých lidí, kteří jim připadají jako tupé ovce, jen reagující na podněty zvenčí: rána klackem, štěkání na psa, bez rozumu a vlastního úsudku, neboť jim do hlav ve skutečnosti nevidí. Svoji svobodnou vůli vylučují jen v případě, že něco špatného provedou. Tehdy vztáhnou všeobecnou zkaženost člověka i na sebe - "no, tak co sem mohl dělat, vždyť jsem jen člověk?" Ale skutečný křesťan především vnímá svoji vlastní odpovědnost, nesnaží se všechno svádět na vnější vlivy: dobu, společnost, poměry, média, dokonce ani na ty sociální sítě ne:
|
|
(Obrázky od AI na téma Duchovenstvo v boji proti sociálním sítím).
