Kázání na III. adventní neděli 17. 12. 2006, které bylo použito v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně, na text Jb 35, 2-14 (he,ř,l).
Jobův příběh je většinou znám: jeho zbožnost podrobena zkoušce → ze strany lidí, vlastními pochybnostmi, zrazován manželkou, haněn přátely ... Avšak my víme už dopředu, že tato „horizontální“ zkouška má původ „vertikální“ v Bohu. Tedy v jeho prapodivné sázce se satanem, je-li Jóbova zbožnost upřímná, nebo vypočítavá. Odvrátí se od Boha, když už pro něj nebude plnění božích příkazů výhodné? Přátelé se mu snaží pomoci nalézt smysl jeho utrpení, ale jejich slova se míjí s pravdou; Jób o to vyzývavěji žádá audienci u samotného Boha. Může si to člověk dovolit? Dočká se reakce z opačné strany, nebo vyzní jeho volání naprázdno.
Pořad bohoslužeb:
Kde se vzal tu se vzal Elíhú, jehož slova nejsou jako slova předchozích řečníků, splývají s následnou řečí samotného Hospodina: nepotvrdí slova Jóbových přátel, ale ani jej nepodpoří v jeho při s Bohem.
Čas čekání je v jeho slovech odhalen jako Boží škola …
Není problém v tom, že by se Jób dopouštěl hříchu; hřích i spravedlnost však zůstávají mezi námi. Čekáme svého Boha, protože na něm máme zájem – třeba oprávněný – utrpení, zoufalí ze zla ve světě … podobně jako Jób. Jsme však s to čekat Hospodina, když nás netlačí žádná bota?
Mlčení boží si dnes spíš vysvětlíme jako jeho neexistenci. Což by prakticky znamenalo, že jsme zůstali na světě opuštěni. Ale zvěst je v tom, že opuštěni nejsme: Bůh se zajímá o naše zoufalství, aniž by na něm mohl mít sám jakýkoliv zájem. Tím se nejen liší podstatně jeho směřování k nám od našeho požadování, aby zakročil proti bezpráví, či naši bezúhonost potvrdil.
Bůh směřuje k nám, i když se cítíme se svými radostmi, bolestmi, štěstím i výhradami vůči světu a bližním osamoceni. Proto má smysl čekat, odsud má svůj význam i Adventní čas.
Bezpochyby se očekávání Hospodina, zakomponované do církevního kalendáře a tudíž pevně usazené v přetrvávajícím čase, brzy stane stereotypem. Máme přestat čekat? Máme prohlašovat adventní slavnosti za pokrytectví? [dodávám v roce 2025: co dnes čekají ukrajinské děti, a co vojáci, kteří brání svoji zemi? Jejich krev je prolévána, a oni sami musejí, aby ochránili své blízké, krev prolévat. Co čekají Rusové, kteří se vzepřeli zločinům svého národa a jeho vůdců, a jestli žijí, tak v mukách? Co asi čekají Palestinci, muslimové i křesťané, a co jejich židovští sousedé, že se má v budoucnosti stát, když významní činitelé na obou stranách stále hledají smysl v nekonečném a bezvýchodném ničení životů, nadějí i materiálních statků, údajně podle boží vůle? Jaký je jejich Advent? Co asi od Boha očekávají oni? Kdo se ujme jejich pře?]
Máme doopravdy čekat. Snad to, čemu se má na rozdíl od dobytka člověk, ať už tomu rozumí či ne, naučit, je právě čekat s důvěrou, porozumět vlastnímu očekáváni a svým nadějím, s Bohem spojovaným.
Pod čarou:
AI Copilot se zasekla, když jsem požádal, aby vytvořila na dané téma obrázek:
"Omlouvám se, Jakube — takový obrázek nemohu vytvořit. Kombinace vánočního motivu s utrpením či válečnými scénami by nevyhnutelně zahrnovala prvky násilí nebo lidského strádání, které nesmím vizuálně zobrazovat."
