Vždy bylo pro věřící těžké určit, co nám vlastně Ježíš říká, a co od nás v důsledku toho očekává, jaký je jeho příklad, abychom se podle něj orientovali ve svém vlastním životě: máme být laskaví? Máme být přísní? Kdo chce, má Ježíše krutého a přísného; komu se to nelíbí, má z něj učitele nenásilí, vlídnosti, pacifismu … A všichni prý mohou podat „důkazy z Písma svatého“ …
Příběh o vyhnání směnárníků v každém případě vlídný obraz Ježíšův zpochybňuje – být to někdo jiný než Ježíš, věděli bychom hned, že je to neznaboh a výtržník! Co bychom asi řekli my, kdyby nám sem teď někdo vkročil a začal nám vyhazovat vybavení modlitebny ven? V Bohuslavicích se po spojení Lutherské církve s Helvetskou něco podobného skutečně stalo: když bohuslavští helvíti, kteří až doposud chodili do Kláštera nad Dědinou, vstoupili poprvé do bývalého lutherského, nyní společného, kostela a uviděli tam oltář, obraz a další, helvítům odporné, vybavení, začali to vyhazovat na dvorek.
Pro Ježíše se mnozí snaží nalézt nějaké ospravedlnění v představě vietnamského tržiště v chrámových prostorách. Tato představa se pak ráda snoubí s reformační reakcí na svatokupectví, nebo dokonce s obrazem Žida, jako notorického kšeftaře (ten se ale objevil až hluboko ve středověku). Avšak o žádnou tržnici tu ve skutečnosti nešlo. Možná nás to zaskočí, ale šlo o součást bohoslužby, takovou, jaké provozujeme i my sami!
Pořádek bohoslužeb. Písně jsou číslovány podle EZ z roku 1979
Ježíš ve skutečnosti reaguje na celkem pochopitelný, logický, servis poutníkům, harcujícím se z daleka, aby uctili Boha v jeho chrámu: jsme rádi, že na svátky přijdou, že se něco děje; nemusejí oběti tahat s sebou, koupí si je na místě; běžná měna je ovšem pro své pohanské symboly nečistá, směnárnictví je výrazem touhy po absolutní (formální) čistotě darů pro chrám. A, ano, někdo si tím také vydělá. Na tom nic špatného není – mnohý chudák má alespoň zaměstnání. Tak se dá všem hromadným slavnostem vytknout sklon ke komercializaci (typicky se to vyčítá vánočním oslavám, někdy i velikonočním).
Je pochopitelné, že si všichni vkládáme do biblických příběhů své zkušenosti, osobní i historické. Kdyby byly jen o minulosti, nebyly by už o ničem. Nesmíme to však přehnat: našlápneme-li do nich třeba středověk, musíme se někdy vrátit ke kořenům, abychom rozpoznali, kdy jej otřít.
Všem zmíněným výkladovým modelům pro tento podivný příběh je společné to, že je to „o těch druhých“, také třeba o konzumní společnosti, o kapitalismu, o církevní vrchnosti … Slovo boží je však vždy především o božím lidu. Vrátíme-li se ke kořenům zjistíme, že takový bohoslužebný provoz, jako byl v tom židovském chrámu, máme i mi zde. Co jsou sbírky, co prodej časopisů a literatury? Je to také servis, který slouží provozu církve. V tom problém nebude.
Je víra jen kšeft? Snadno k tomu sklouzává, ale mnohem horším pokušením jsou formální projevy života společenství tam, kde se sice „něco dělá“, ale ztrácí to obsah, vytratí se smysl, víra neproměňuje, neuzdravuje a nepřivádí člověka k jeho poslání: být člověkem. A tak Janův Ježíš začne hned zhurta (synoptický tím naopak končí), i bič, zbraň, si uplete.
Jaký je tedy Ježíš? Vlídný nebo krutý. Je takový, jaký jeho lid a situace obou jeho lidů, židovského i křesťanského, potřebují. Potřeba ale není totožná s touhou. Kdo jej vidí vždy jako smiřujícího, mýlí se, stejně, jako ten, kdo je vždy vidí jen s pěstí práskající o směnárníkův stůl. Mýlil by se i ten, kdo by chtěl od Boha/Ježíše, vždy či především „evangelium“, pokud si „radostnou zvěst“ spojí jen s tím, z čeho se naše srdce blahem zatetelí. Evangelium tu je – Bůh nevypráskává z chrámu ty druhé, ale svůj lid, protože mu na něm záleží, a nemůže ho nechat jít bez povšimnutí do zkázy. Proto musí být i krutý. Ale nejkrutějším trestem božímu lidu bylo vždy to, když už si mohl dělat, co jej napadlo, neboť Bohu na něm přestalo záležet. „Vyvolení“ v biblickém smyslu není členstvím ve VIP klubu, leda v tom smyslu, že jsme první na božím soudu.
Pořádek bohoslužeb pro Náchod a pro Václavice. Písně jsou číslovány podle EZ z roku 1979
Už nějaký čas narážím na podobné postupy v různých debatách: někdo něco prohlásí, jiný mu to zkritizuje, načež se ten dotčený, případně jeho fandové, začne ohánět svobodou slova, kritika obviňovat z intolerance, prosazování jednotného názoru atd. Svoboda slova se vztahuje m.j. na:
Přesvědčení, že Země je plochá,
Že nám vládnou ilumináti, Soros, Gates a židozednáři,
Putin je největší křesťan a Ukrajina ho spolu se Západem ohrožuje,
COVID-19 je podvod, nic takového neexistuje, a navíc je to americká biologická zbraň,
Očkování proti němu (i proti jiným chorobám) je neúčinné, nebezpečné a při vakcinací jsou lidé čipováni,
Američani nikdy nebyli na Měsíci, do kosmu se létat nedá, i když Rusům se to povedlo,
Svět byl stvořen v sedmi dnech,
Homosexuálové ohrožují rodinu,
Chystá se spiknutí, homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou rasu a konzervativcům budou odebírány děti,
Elity chtějí zredukovat počet obyvatel Země, aby si udržely své výhody, proto přišli s Green dealem, očkováním, ekologií, homosexualismem ...
Liberálové útočí na křesťany,
Horší než utrpení ukrajinských dětí je výchova dětí stejnopohlavními páry,
Milada Horáková se přece přiznala a v koncentráku dělala kápo,
Kundera je kunda a žádný spisovatel ...
Myslím, že seznam by mohl pokračovat do nekonečna.
Omylem 90. let minulého století nebyl jen mafiánský kapitalismus, ale též opojení svobodou myšlení a názorů (i když i to spolu souvisí). Sebevětší pitomost se prezentovala jako úctyhodný názor a přesvědčení. Bylo téměř neslušné říct, že je něco pravda, tudíž opačné tvrzení lež nebo hloupost. Každý máme přece právo na tu svoji pravdu, a na všem může něco být. Také se nesmíme dotknout něčích citů a přesvědčení. I vzdělaní lidé byli tehdy ochotni věřit, že je uzdraví nějaký minerál, strejda z Tramtárie, nebo že naši zemi chrání kus plechu ve Staré Boleslavi. A najdou se takoví i dnes. Mluvil jsem tehdy s jedním profesorem ETF UK, který si posteskl, že studenti z některých církví odevzdávají nesmyslné práce, ale uznat jim je v zájmu dobrých ekumenických vztahů musejí, protože se hájí: "Ano je to blbost, ale naše církev to takhle učí, proto to tak musíme napsat".
Celkem by to bylo pro pobavení, kdyby se svobody slova nezačali dovolávat šiřitelné pomluv, hoaxů a naprostých kravin, které se dotýkají i konkrétních osob, nebo hrají nějakou úlohu v hybridní válce.
J. Kmenta, Rudý Zeman: Herec Martin Dejdar se stylizuje do oběti za svoje názory. Nepochopil, že není stíhán politickou mocí, jenom jeho kolegové s ním pro hodnotové rozpory odmítají dále spolupracovat, na což mají stejně legitimní právo, jako on své, jim odporné, "hodnoty" prezentovat.
Pokud jde o toho Kunderu, napsal o něm tlustospis jistý Jan Novák. Ten někoho, zejména toho, kdo už beztak neměl Kunderu rád, nadchl, ale spíš vyvolal kritiku (příklad). Jeden evangelický farář se kvůli tomu čílil na svém facebookovém profilu, že je snad zakázáno Kunderu kritizovat. Úplně tím argumenty kritiky přešel, jakoby kritika kritiky byla jen nějakým duševním vyšinutím. Zajímavé je, že tento rádoby ochránce svobody slova podepsal petici proti filmu Havel, protože neodpovídá tomu, jak by Havla chtěl vidět on sám. Pan farář zkrátka nepochopil, že svoboda slova neznamená nekritizovatelnost řečeného. Jako může Novák zdrbat Kunderu, aniž by ho za to pověsili na kandelábr, sám může být kritizován též. Tím jeho právo slova porušeno není.
Takhle se můžeme dozvědět, že liberálové nechápou svobodu slova, protože kritizují jiné názory než svoje. Ale o tom svoboda slova není. Říct, že je něčí názor špatný či chybný, není porušením jeho práv. Tím by byla kriminalizace, ale ne odmítnutí a vyvrácení jeho tvrzení. To ke svobodě slova naopak patří také. Odmítnutí něčího názoru neodporuje tudíž liberalismu.
Jaromír Nohavica tvrdí, že byl zakazován za komunismu, a teď znovu. Nebyl zakazován nikdy. I když nesměl vystoupit na Portě, sám Miroslav Šlouf mu zařídil koncert v Praze. Skutečně zakazovaní umělci takové "štěstí" neměli. Ani dnes není zakazován, jen je částí veřejnosti pro svoji ostudnou kolaboraci s Stb, Putinovým režimem a hanebné písně z poslední doby odmítán. I to je zcela legitimní, a nijak neporušuje jeho práva. Na přízeň posluchačů žádný nárok nemá.
Kritika cizího názoru je měřitelná věcnými argumenty, nikoliv emocemi a rozkrýváním temných stránek kritikovi mysli. Už v roce 1994 vydal Jiří Krupička knihu Renezance rozumu, v níž kritizuje rezignaci na kvalitativní posuzování různých názorů. Ne každá pitomost je názor, už vůbec ne úctyhodný. Názor musí být podložen něčím pevnějším a objektivnějším, než je pevné a upřímné přesvědčení svého nositele. Ani to, že mu to "něco dává," nebo že to pro něj "něco znamená", že to má tradici, sdílí komunita a učí sekta, nestačí. Není porušením ničího práva říct o blbosti, že je to blbost, stejně jako o blbci říct, že je to blbec. Bude-li někdo tvrdit například, že je Země plochá, a lidi, kteří s tím nesouhlasí, označovat za "kulozemce", jako by šlo o nějaké dva rovnocenné názorové proudy, je třeba to odmítnout. Že je Země plochá, to není názor, nýbrž pitomost. Pokud to někdo tvrdí jinak než z recese, je tudíž pitomec. Racionální debata s ním možná není. Je jen na místě se mu vysmát.
Václav Klaus and his Boys z jeho tzv. "institutu" se v této knížce čílí, že jsou umlčováni. Prý je potlačována jiná, než "mainstreamová" pravda. Že jsou jejich lživá tvrzení z not ruské propagandy rozporována neznamená, že jsou jejich názory potlačovány. Ke svobodě slova patří i svoboda bláboly vyvracet. Neexistuje žádná mainstreamová ani alternativní pravda. Alternativou k pravdě je vždy lež. Ten jeho institut plný zkrachovanců dál existuje, a nikdo mu ho ještě ani nezavřel, ani nevypálil.
Shrnuji tedy: svoboda slova neznamená, že mohu lhát, že mohu domněnky vydávat za fakta, že mohu tvrdit, že pravda neexistuje, protože každý máme právo na tu svoji, vedle pravdy jsou ještě "alternativní pravdy," které jsou plnoprávnou alternativou k pravdám "mainstreamovým" (tuto demagogii se dnes obrnilo i několik sektářů - že prý reprezentují alternativní křesťanství proti maninstreamovému) a Křemílek s Vochomůrkou fakt existují. Svoboda slova neznamená, že se hloupost nesmí nazvat hloupostí a že každé tvrzení je úctyhodný názor. Pokud člověk smí říkat hlouposti, a nejít proto na popraviště, je tu svoboda slova. Svoboda říct, že pitomost je pitomost je ovšem svobodou slova také.
Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.
Umělá inteligence dostala za úkol udělat realistickou fotografii evan- gelických farářů, kteří se upro- střed moderního, až futuristického, města přetahují o Bibli.
Moje bývalá církev ČCE vždy jednou asi tak za dekádu rozčeří hladiny stojatých vod ekumény nějakým prohlášením o vztahu k homosexuálům. Teď už to akceleruje, už po roce, ale tím se dnes nechci zabývat přímo, protože jsem tomuto tématu věnoval několik příspěvků(tam jsou i další relevantní odkazy). V nich jsem naznačil, že obsedantní motání se církví kolem tohoto tématu vlastně není o homosexuálech, ale o hledání podstaty křesťanství. V ničem jiném totiž církve a křesťanstvo vůbec tak nerozumí samo sobě. Homosexualita je jen zástupným problémem neschopnosti komunikovat o tom, co je prioritou a podstatou křesťanské víry, jakou roli v tom hraje Bible a vůbec absence upřímného zájmu rozdováděných, soupeřících, stran o pochopení těch druhých. To je to, co tu chci rozebrat podrobněji.
Když nyní na posledním zasedání 36. synodu schválili svolení žehnat stejnopohlavním párům, neobešlo se to bez následných vzrušených reakcí. Leccos zapříčinil i způsob, jak se návrh na synod vůbec dostal. Nevzešel z žádného k podobným otázkám ustanoveného odboru, nýbrž šlo o tzv. spěšný návrh, který vzešel od někoho s hlasem poradním, zřejmě z odboru pro vzdělávání. Takový postup vedl k tvrzení jedněch, že prý nebyl dobře prodiskutován. Jiní kontrují, že diskuse se už přece vedou zatraceně dlouho.
Ty, kdo se k tomu na synodu vyjádřili, by bylo lze rozdělit do tří skupin:
Na prvém místě jsou ti, kteří byli pro. Ti zastupovali 78% synodálů, kteří hlasovali pro, takže je to jasná převaha. K jejich příspěvkům jen tolik, že počítali i s tím, že ČCE kvůli tomu někoho ztratí, ale jiní se třeba zase najdou.
Pak jsou tu ti, kdo byli proti. Ti vynikli nepřekvapivě tím, že byli jasně proti, ale nedokázali říct, proč. Především lounsko-žatecký farář Pavelka, o kterém se ještě zmíním.
Poslední skupinu tvoří ti, kdo se snažili zahrát to nějak do autu. Tato skupinka se rekrutovala hlavně z prostředí církevního managementu. Jejich motivace není jednoduše postižitelná. Někdy to byl skrytý protest, většinou však nejrůznější kalkuly. Pod záminkou slabého prodiskutování se snažili odročit to na příští synod, přehodit mu tento horký brambor. Někdo je podezírá, že vůbec spekulovali o tom, že se na to za rok zapomene a vyšumí to samo. U členů synodní rady byl patrný strach z rozkolu v církvi.
Jak to dopadlo, je jasné. Již zmíněný Pavelka byl jeden z mála, kteří byli jasně proti. Ale dokázal jen říct, že to odporuje tomu, jak on rozumí Bibli. Je to sice subjektivně podané, ale postihuje to podstatu sporu nejlépe: jak vlastně rozumíme Bibli a její autoritě?
Bible:
Tady dostala AIda zadání jiné: Komenský kárá Koperníka za zbourání vesmíru.
První a hlavní bolestí nejen ČCE je, že si křesťané nevědí rady s Biblí. Nevědí si s ní rady hlavně proto, že se o její význam servaly tři hlavní proudy západního křesťanství: římští katolíci, lutheráni a helvíti. Lutheráni s kalvinisty, stejně jako naši husité, utraquisté či Čeští bratří důrazem na Bibli hlavně čelili moci a svévoli církevního magisteria. Vymysleli úderná hesla, jako sola scriptura (jedině Písmo) a podobně. Avšak katolíci se s nimi brzy sešli na jedné lodi, když Biblí začali mlátit po hlavách přírodovědce, často kněze či řeholníky se zájmem o přírodu, kteří objevovali rozpory čím dál hlouběji empiricky prozkoumaného světa s tím, jak je popisován v Bibli. I tak svobodomyslný muž, jakým nesporně Jan Amos Komenský byl, srovnal ve svém LabyrintuKoperníka s Hérostratem, který se chtěl proslavit spálením chrámu. Koperník, podle Komenského samozřejmě motivován svojí slávychtivostí, boural stavbu vesmíru, jak si ji představovali zbožní křesťané. A to nemluvím o tom, že čím dál svobodomyslnější badatelé o Bibli samotné si víc a více troufali objektivně vnímat rozpory v jejím vlastním obsahu!
Galileovi v jádru nakloněný papež Urban VIII. mu domlouval, že je třeba svět vykládat podle Bible, až když to nejde jinak, přijmout obraz jiný. To byl v jeho době celkem snesitelný kompromis, ale měl za následek, že "biblivěrné" církve i jednotliví křesťané to tak praktikují dodnes. V podstatě jen reaktivně ustupují, když už to nejde jinak, ale snaží se zoufale z Bible uchovat, co jde, případně, co si do ní sami vložili. Správný postup by byl proaktivní: zodpovědný křesťan by se měl ptát, jak to tedy s tou biblickou pravdou a poselstvím je? Měl by se tak ptát permanentně, ze své vůle porozumět, ne až něčím z vnějšku dotlačen.
Nemohu ani souhlasit s nedávným, i když nepochybně dobře míněným, tvrzením synodního seniora ČCE Pavla Pokorného, že je třeba respektovat, že máme každý svůj výklad Bible (zde). Jako pokus šéfa církevního spolku zachovat narušený vnitřní smír je to pochopitelné, ale theologicky i logicky je to nonsens. Nelze mít svůj výklad Bible, stejně jako třeba nemůže mít lékař svůj názor na fungování mozku. To neznamená, že ten správný výklad někdo musí nutně držet ve svých rukou, ale je třeba jej hledat, ptát se, jak chce být sama Bible, respektive její jednotlivé spisy, chápány (viz zde). Své pojetí Bible podložit relevantními argumenty. Nemohu si do ní nic svévolně vkládat ani z ní nic ubírat.
I komentáře některých diskutérů na chatech, které na rozhodnutí 36. synodu reagují, se ozývají hlasy, že je třeba začít mluvit o autoritě Bible. V onom veřejném rozhovoru to zmíní nakonec sám Pavel Pokorný. Zdálo by se, že je to naděje, že už konečně někomu začíná svítat. Jsou to ale bohužel zatím jen takové jiskřičky, které vyprsknou z kotle vášnivých sporů, avšak jen vyletí, zasyčí a zhasnou, nezapálí nic. Proč? Jednoduše: autorita Bible je pro tyto lidi tabu. Všichni nakonec dojdou k tomu, že "je to jasné", aby o tom nemuseli přemýšlet. Všichni křesťané vždy zdůrazní, že nemilují spory. A přesto se nakonec do krve zhádají o kdejakou pitomost, protože i ty největší prkotiny se mohou stát stavebním kamenem jejich víry. Nejde o to, že by se neradi přeli, ale o to, že nemají rádi, když s nimi někdo nesouhlasí. Mezi sebou si to pak vysvětlují tím, že jde o osobnostní poruchu, o pravdomanství. To samozřejmě diagnostikují u těch druhých. I když i to je občas ve hře, ve skutečnosti jde o chybu systému. Aby mohli otázku pravdy a autority Bible opravdu otevřít, museli by ji vystavit pochybnosti, což je základ opravdového přemýšlení. Tím by ale ohrozili fungování a soudržnost celého systému.
Karl Brath, vůdčí a poněkud kontroverzní, osobnost nejen evangelické theologie, která nepostrádá jisté psychopatologické rysy, napsal pro ekumenickou thelogickou konferenci, která se konala 5. 1. 1947 v Ženevě, přednášku Písmo a církev (Die Schrift und die Kirche, in Theologische Studien, Heft 22, 1947), s podtitulem "Autorita a význam Bible". V první kapitole si položí otázku: "proč má Bible autoritu?" A odpoví na ni, jak je u theologů zvykem, podobenstvím: "Když se zeptáte malého dítěte, proč tý ženský říká mámo, odpoví, že je to máma". Tak také zbožný křesťan musí na otázku, proč má Bible autoritu, odpovědět, prostě proto, že ji má. Ve zbývajících osmi kapitolách se od toho v podstatě neodlepí: tak to je, protože to tak je. Podobnými hříčkami se mezi křesťany maskuje, že odpověď nemají, a hlavně jí ani nechtějí hledat. Myšlení je cesta do neznáma, kdo ví, co by bylo na jejím konci? Abychom vyřešili otázku, jak autoritu Bible chápat, muselo by se o tom začít přemýšlet, ale to si církev nemůže dovolit, protože by ji to destabilizovalo. Nemohou si to dovolit ani jednotliví křesťané, ne pro pravdomanství, ale čistě proto, že většinou věří, aby někam zapadli - učení, které zastávají, definuje jejich osobní i skupinovou identitu, ne zkušenost, věří, aby myslet nemuseli. To je pravý důvod, proč ani mezi sebou, a hlavně o zásadních věcech víry, nejsou schopni komunikovat.
V námitkách proti usnesení 36. Synodu se tedy ozývá, že nebyl dostatečně prodiskutován (to ne jen 2. skupina, ale i ta 3.). Zastánci naopak rezolutně tvrdí, že se o tom diskutuje už přes dvacet let, takže to žádný problém není. Kdo má pravdu? Nechci být oportunní alibista, ale musím konstatovat, že obě tvrzení, byť protichůdná, jsou pravdivá.
Vzkaz panu profesorovi Tomášovi Petráčkovi, když podepsal petici proti vlivu Aliance pro rodinu na vládu, ukazuje, že hlavní nadějí víry mnohých křesťanů je, že ti druzí se budou smažit v pekle.
Ano, mluvilo se o tom až hanba, ale byla to diskuse? Dovolím si tvrdit, že to byl jen diskurs. Klasická diskuse, je konfrontací thesí a antithesí, zahrnuje pohyb kupředu v synethesích, novým krokem se opouštějí ty dříve dosažené. Je methodou hledání a vysvětlování. Diskurs proti tomu jen verbálně vymezuje komunitou zastávané pozice. Jeho smyslem je uchování dosaženého poznání a jeho interpretace. V zásadě tedy nedovoluje žádný pohyb, protože by tím musely být prozatímní pozice opuštěny. Lenin svým lidovým komisařům vtloukal do hlavy, aby se nedali zavléct do věcné diskuse, protože by tím připustili, že i druhá strana může mít pravdu. Avšak církev, bez ohledu na to která konkrétní parta, už dva tisíce let svým ovečkám vtlouká, že musejí hlavně věřit, být věrní ve víře až do (hořkého) konce, ne intelektuálně poctiví. Víra splynula s doktrínou - s přitakáním k nějakému názoru. Ten se neřídí zkušeností, nýbrž oddaností. Církve z podstaty věci nikdy neučily lidi přemýšlet, protože co by měl udělat člověk, který dojde k závěru, že to s tím učením někde nesedí? Má být i dále věrný? Myšlení se proto v církvích deleguje vždy na osobnosti: myslet, no ano, ale jsem já snad Pavel, Augustýn, Hus, Luther nebo Kalvín, či dokonce Barth nebo Hromádka?
Ve 2. vydání slavné německé theologické encyklopedie Religion in Geschichte und Gegenwart (RGG) v roce 1927 píše u hesla PoslušnostSiegmud Jakob Baumgarten: "Jen velice málo lidí je schopno vytvořit si svůj vlastní systém. Většina lidí uplatní svoji svobodu nejlépe tak, že se připojí k nějakému systému, k nějakému širšímu celku. V mnoha oblastech to není možné. V oblasti náboženství má však poslušnost svůj trvalý význam. ... základem veškeré náboženské výchovy je poslušnost, spolehnutí na autoritu ... je nejlepší připustit působení nějakého vlivu, a neptat se hned po základech a důvodech ... bez věčných otázek a odpovědí." Je sice pravda, že z mého 3. vydání RGG z roku 1958 toto "moudro" z 18. století vypadlo, ale ještě po celé 20. století bylo mezi protestantskými theology populární. Za mého studia theologie si jeden profesor posteskl, že "Barth a Hromádka už zemřeli, a noví se nenarodili. Proto musíme čerpat z jejich díla, dokud se zase nějaký velký theolog neobjeví (Hromádka za sebe doporučoval Hanse Joachima Iwanda, ale ten raději brzo na to zemřel a nijak moc se neprosadil), a být ve střehu, abychom ho neprohlídali." Ale hlavně nemyslet! Je to totiž pohodlnější: když nemyslíte, můžete se utěšovat tím, že neuděláte chybu. Pokud jste jen pokorně a poslušně následovali autoritu, pak veškerá vaše pochybení jdou na účet autority. Proto nemohou ani tolerovat samostatné myšlení druhým, protože ti svým myšlením zpochybňují, že tohle je ta správná cesta.
Lidé z větších církví budou samozřejmě tvrdit, že neříkám pravdu: jejich církve od sekt odlišuje právě to, že jsou v ní různé proudy. Ano, jsou, ale standardizované (dříve to byli barthiáni a jiní -jáni či -ovci, charizmatici atd. dnes jakoby se to scvrklo jen na jakési konzervativce a liberály, nebo progresivisty), a navíc spolu nekomunikují. Jde jen o přihlašování se k různým autoritám, ne o vlastní myšlení (1Ko 1, 12ř). Jak tedy mohou účinně debatovat lidi, kteří se jen vezou v nějakém systému, zastávající nauky, ne na základě zkušenosti, ale z potřeby patřit do nějaké sociální struktury? Neautentičtí křesťané nebyli nikdy školeni v řešení problémů, jejich analýze, ani v argumentaci. Jejich debaty jim pouze pomáhají k verbálnímu vytýčení svých sociálních bublin.
To má i praktické důsledky: jeden z důvodů, proč jsem se s ČCE k oboustranné spokojenosti rozešel, bylo, že když nastal praktický problém, který bylo třeba řešit, nezodpovědní odpovědní činitelé před tím ustrašeně utíkali. Jakákoliv mozková činnost jim naháněla smrtelnou hrůzu. Než aby něco rozhodovali, raději někomu takzvaně věřili, hlavně někomu, kdo jim říká, co beztak chtěli slyšet (1Kr 22, 28he).
Snad bude i líp...
Na celé té rádoby diskusi evangelíků o vztahu k homosexuálům totiž zaráží jedna věc: na názor a postoje té druhé strany nikdo není zvědavý. Jakoby si říkali, že je jim všechno jasné. Pan Pavelka jen řekne, že to odporuje jeho pojetí Bible, ale neobtěžuje se už to dále vysvětlovat. A ani se ho nikdo nezeptá: "a tak, Tomáši, jaké je to tvé pojetí Bible?" Ale ani nikdo z toho Pavelkova tábora nepoloží otázku těm druhým: "Jak jste tedy došli k tomu svému postoji, když Bible mluví proti?" Oba tábory mají jednoduše jasno: tamti jsou fundamentalisté a homofobové a pitomci, ti druzí zase vědí, že tamti jsou liberálové, bezbožníci, Bibli nečtou, nebo si z ní dělají "trhací kalendář" (rádi jako kolovrátek citují Ř 1, 26nř, tapetují tím různé chaty, dnes i o synodním seniorovi tím naznačují, že snad Bibli v životě nečetl) a vlastně jsou to také pitomci. Diskuse je nemožná, protože jejich komunity od nich nečekají, že budou něco zkoumat, či dokonce měnit své názory. Vysílá je do střetů jako boží bojovníky. Od nich se nečeká nic jiného, než že nepřátele Boží porazí, nebo hrdinně padnou. Církev nikdy nevybavila lidi do situace, kdy rozpoznají, že není v jejich samotném prostoru něco v pořádku. Ani reformační ne, přestože z takové situace reformace vzešla. Kritika církve? Ano, ale jen za reformace. A dnes už reformační doba není, takže ... Církev zná jen boj víry až do smrti, zachování víry navzdory všemu, i faktům, ale ne rozpoznávání omylů. Kdyby se tito lidé opravdu pustili do diskuse, museli by jednak odkrýt své slabiny, ale i naslouchat druhým, a už od počátku počítat s nějakou korekcí svých postojů. To by ale před svojí komunitou neobhájili. Vrátili by se jako matláci, nebo zrádci. To není pravdomanství, co jim nedovoluje vážně komunikovat.
Může být ale hůř: kdyby se toho Pavelky někdo zeptal, byl by Pavelka schopen odpovědět? Určitě ne. Pavelka byl totiž už dříve pozván do komise, která se postoji k homosexuálům zabývala, která loni vyprodukovala omluvu homosexuálům. Tato komise byla dost jednobarevná, ale ne vinou synodu. Ten přizval jmenovitě pana Pavelku i další podobně smýšlející, ti však práci v komisi "statečně" odmítli s výmluvou, že podezřívají tuto komisi, že jejím účelem je legitimovat stejnopohlavní sňatky. Návrh nakonec přišel z úplně jiné, nečekané, strany. Tedy možnost vyjádřit se měli, ale raději se stáhli do své bubliny. Tvrzení, že jejich hlas nebere nikdo vážně, je tedy licoměrné. Mlží nějakým pojetím Bible, které považují za tak správné, že se o něm ani nepotřebují bavit, takže se najednou ocitli mimo vnitrocírkevní debatu. Je třeba zdůraznit, že vlastní vinou.
A druhá strana, co ta by řekla, kdyby se jí už Pavelka či někdo jiný zeptal, jak z Bible vyposlechli, že mají žehnat homosexuálním párům? Ani oni nedávají jiné, než vyhýbavé odpovědi. Z křesťana jasné slovo o jeho naději nedostanete ani na mučidlech (1Pt 3, 15nř). Pokud se pustí do nějaké takové aktivity, lidskoprávní, ekologické či jiné, není úplně jisté, zda jim to dala skutečně jejich víra, nebo by se tato aktivita bez ní celkem snadno obešla? Zda jen nenahrazuje dnes dost diskutabilní křesťanské obsahy? I konzervativní boje proti "homosexualismu", za práva rodin a jiné maskují, že se klasické křesťanské obsahy vyprázdnily. Ani farář ani profesor theologie dnes nejsou schopni říct, čemu to vlastně věří. Z mnoha farářů se stávají horliví aktivisté pro něco či proti něčemu, co ale s křesťanstvím nesouvisí.Mikuláš Vymětal, tzv. "farář pro menšiny", nedávno přiznal, že mu vlastně křesťanské obsahy nic neříkají, ale křesťanství mu umožňuje realizovat jeho aktivity (rozhovor v dnes již nevycházejícím a na webu nedostupném časopisu Notanebe). V minulosti jsem některé lidi pohněval, když jsem tyto aktivity nazval kašpařinami, ale stojím si zatím. Ač nositel akademického titulu, nikdy neprovedl žádný vědecký výzkum této otázky. Hlavně nikdy nevysvětlil své názorové přemety v této ani jiných otázkách; nikdy nevysvětlil, jak došel ke své současné pozici. Nedělá žádnou osvětu, kde by své názory obhajoval, jen vyvolává kontroverze, které lidi víc štěpí na nesmiřitelné tábory, a snaze o porozumění hledání lepšího vztahu křesťanů k homosexuálům a jiným, dříve odmítaným, spíš znevěrohodňuje a tím jim škodí.
Doc. Petr Sláma z ETF UK okomentoval rozhodnutí 36. synodu, že "je to dobrý výsledek, ale bez řešení". To není špatný postřeh, ale je mu třeba jednu věc vytknout: byla to jeho fakulta, už tehdy tam působil, kdo byl o řešení požádán 31. synodem. Ale nevyplodili nic chytřejšího, než snůšku starých známých pouček o religionistické povaze starozákonních odsudků stejnopohlavní erotiky, ale celkem nic k těm novozákonním, a hlavně absence dotažení etických důsledků. Překvapuje mě komentář pana doktora Pavla Říčana, na něhož působil text "důkladně, protože mu je těžké porozumět" (EČČB 1/2022) Jako pedagog vidím text, text učitelů, kterému je těžké porozumět, jako důkladně odfláknutou práci (1Ko 14, 19ř). V řešení, přijmeme-li podobenství pana docenta, spoustu kroků chybělo, zejména několik posledních, tyto mezery pak maskovala přemíra zbytečných a zavádějících tvrzení bez praktického významu. Jestli má pan docent pocit, že synod dospěl ke správnému řešení bez postupu, tak ETF UK nabídla postup, ale bez řešení a výsledků. Velmi zhoubné jsou tanečky kolem toho, někoho se nedotknout, neurazit ... stejně z toho dotčení, uražení a ponížení nakonec budou.
Kdo by to měl, pane děkane, udělat?
Velkým omylem těch progresivnějších v ČCE, který dnes různí omílají do zblbnutí, je, že jsou úžasnou církví, ve které mohou být liberálové i konzervativci, bratři s druhem druh, pohromadě. Nechápou, že je to tím, že jejich liberalismus drtí konzervatismus. Jejich oponenti se tudíž tak komfortně necítí. Jejich představa úžasné církve to není. Je zřejmé, že různé protiproudy nemohou koexistovat. Vždy bude mít jeden navrch. A pokud nedokáží obě strany vyjít ze sebe hledáním nad svoji bublinu, je rozkol nevyhnutelný, nebo se jedna strana stáhne do katakomb, v nichž bude kout pikle. A to nezmiňuji fakt, že vedle nich je v té církvi oportunní masa, která se vždy přidá k vítězi.
Jak si vede v této věci sám synodní senior Pavel Pokorný? Zoufale. Tím hůř, že se dopouští kopanců veden svojí dobrotou. Zatímco církevní management se snažil rozhodnutí o povolení žehnat stejnopohlavním párům oddálit, postavil se jednoznačně za něj. To je dobře i problém zároveň: jedné straně sporu tím řekl, ať s ním nepočítají. Ale současně se rozhodl rozhádanou církev tmelit, a tady se dopustil největšího kopance: nabídl druhé straně, těm, kteří to ponesou těžce, rozhovor. Jistěže tím nic špatného nemyslel, ale to neznamená, že se toho nedopustil. Jaký rozhovor měl na mysli? Inu pastýřský. A to je dvojí chyba: ke komu se stavíme pastýřsky? K někomu slabému, oslabenému, nemocnému. A kam takový rozhovor vede? Určitě ne k tomu, že by ti druzí dostali prostor synodního přesvědčit o svých názorech. Dostanou jen prostor vypovídat se. Asi v Jungmannce, snad dostanou i dobré kafe od sesterských církví ze Západu, ale to, oč jim jde, nebude zjevně vzato vážně. Ta nabídka je ponižující. Proto tito lidé zvolili jinou cestu: petice, protestní dopisy, obskurní prohlášení a rozhněvané komentáře k chatům na dané téma. Jsou to postupy, které jim umožní nezasednout s druhou stranou tváří v tvář k jednomu stolu, ale hlavně jim pomůže uchovat si svoji důstojnost a pocit důležitosti, protože praktický význam nemají.
Pokorný udělal osudnou chybu - ty druhé ponížil. Ale ještě není pozdě. Mohl by přece jen něco udělat: mohl by všechny ty odpůrce i zastánce sezvat k sobě do kanceláře. Když už prozradil, komu fandí, měl by jejich setkání moderovat, svůj postoj upozadit, nechat je, ať si to před ním vyříkají. Jako jejich šéf jim může návštěvu synodní rady dát, jako pracovní, befelem. Přimět obě strany, aby spolu začaly konstruktivně hovořit o otázkách základů a podstaty víry, především o pojetí autority Bible. To by samo nic nevyřešilo, ale mohlo by prolomit bariéry. Ovšem i on sám by se musel otevřít tomu, že nelze predikovat, kam to povede a jak to skončí. Oni i on by byli vystaveni nároku stáhnout si thelogické trenky.
Stejně nešťastné je ovšem i jeho tvrzení, že Bible odsuzuje jen vynucený pohlavní styk osob stejného pohlaví, ne jejich dobrovolnou lásku. To mu naopak ti odpůrci mohou právem omlátit o nos, protože Pavel (tentokrát apoštol) mluví o zahoření dvou mužů k sobě navzájem.
Kdo Bibli znají lépe, snaží se na to jít jemněji. Jeden takový se pustil do značně sofistického sémantického rozboru, že Pavel napsal, že ti muži opustili přirozený styk. Z toho vyvozuje, že Pavel mluví o těch, kdo před tím žili heterosexuálně, ale pak se zvrhli, ne tedy o homosexuálech, jak tomu rozumíme dnes. Tím by ovšem Pavlovi podsouval problém, který v jeho době nikdo neřešil: rozlišování mezi homosexualitou a homosexuálním chováním. Problém obou stran nakonec je, že dělají Bibli advokáty, pro ně je ta kniha neomylná a kouzelná. Jedni ji berou doslova, druzí do ní vpašovávají to, co by tam chtěli najít. A právě s tím je už třeba skoncovat, protože jinak budou věřící lidé jen pod tlakem z vnějšku dál nuceni ustupovat a ustupovat. Je třeba přiznat, že Bible nemusí mít pravdu, že Pavel byl dítětem své doby a kultury (také nepsal dogmatiku, ale dopis, v němž ani neřešil ne jen homosexualitu, ale dokonce ani ospravedlnění pouhou vírou. Od počátku se obírá něčím úplně jiným), nebyl odborníkem na tyto záležitosti. A ani jeho čtenáře víra nepasuje na odborníky na cokoliv (1Ko 13, 12ř).
Ovšem má-li se komunikovat, je třeba ne jen mluvit, ale i naslouchat. A tady vidím největší problém. Je možné i násilím přimět znesvářené strany (už teď někteří lidé tvrdí, že v ČCE a mezi křesťany vůbec probíhá něco jako kulturní válka) ke společnému stolu. A když se jim uvaří dobré kafe a pohrozí postihy, určitě mluvit začnou. Ale budou i poslouchat? K tomu už je nelze donutit ani násilím. I kdyby milý pan synodní senior sebral odvahu a přiměl všechny rozvaděné křesťany zasednout k jednomu stolu, nebude z toho nic, než série monologů. Proč? Na vině je opět tisícileté působení církve, jen malou měrou nějaké osobnostní poruchy. Tak třeba pan farář/kaplan Wrana, který bojuje ne jen proti hříchu homosexuálního chování, ale třeba i proti masturbaci, který si váží učenců z ETF UK, ale jen, pokud říkají, to co si myslí on. Pokud mu velmi komplikovaně vysvětlí, jak to s tou homosexualitou je, jednoduše s "věcností" sobě vlastní prohlásí, že Bibli odvysvětlili. Toto obvinění nijak nedoloží, jen pokračuje, že tím tehdejším dokumentem pro 31. synod "sebrali lidem Bibli z rukou" (k tomu blíže zde).
Musím myslet na zážitek z doby mého studia bohosloví na ETF UK - tehdy se konaly každé ráno před přednáškami pobožnosti. Jeden student se při jedné takové modlil: "a dej, Pane, aby to studium neovlivnilo naši víru ...". Je to jeden z mnoha příkladů, že víra (ne jen) dnešních křesťanů se projevuje hlavně neustálým strachem ze všeho, že nás to chce připravit o naši drahocennou víru, o spasení (i když nikdo přesně neví, co to je). Také zde platí, že někteří křesťané mohou trpět nějakou psychickou poruchou, ale určitě ne všichni. Ta úzkost není jejich osobnostní problém. I ona je jim jejich komunitou po dvě tisíciletí intenzivně vštěpována. A proto budou vždy ke všemu, co je pro ně nečekané, přistupovat s obavami, zaujímat obranné pozice. I tady si zakáží myslet, a rovnou to odmítnou. Potřebují si vsugerovat, že už dopředu vědí, o co půjde, že je za vším ještě něco jiného (často nějaké spiknutí), než se přiznává, proto hned uzavřou všechny vstupy do svého myšlení (k tomu podrobněji zde). Zvýšenou měrou tím trpí konzervativci, ale ani oni údajní liberálové od toho svobodní nejsou. Pokud tedy synodní senior přinutí ony strany zasednout, zasednou na obou stranách stolu opice 3 v jednom: nevidím, neslyším, ale hodně řvu! A to je základem oněch pseudodiskusí. Proto je pravda, že se o návrhu ještě nediskutovalo, i když se současně o věci mluvilo už dost. Ale neposlouchalo se.
Priority:
Můj prastrýc Jan Miřejovský napsal kdysi knihu Víra bez důkazů. Kniha je to dobrá, ale to, co většině lidem z ní uvízlo v paměti, je pouze název, který sám o sobě budí představu, jako by šlo o nějaký ideál. Jakoby ta boží PRAVDA bylo to, co se nedá dokázat. Proto se víra neptá po důkazech. Existují už středověké i novověké seznamy tzv. Důkazů boží existence: Anselma z Canterbury, Tomáše Akvinského, Reného Descartesa, nebo židé citují Maimonida. Při vší úctě k těmto učencům, dnes by neobstály ani u okresního soudu. Buď jsou založeny scholasticky na citátech, nebo na falešných premisách, a nebo se dokazují samy sebou - tedy argumentací v kruhu. To, že byli theologové od dob Osvícenství pohrdáni (někdy právem), zejména v komunistických zemích se státní ideologiíatheismu i pronásledováni, si dnes mnozí kompenzují pokusy hledět na atheismus jako na nějakou osobnostní nebo intelektuální nedostatečnost. Avšak sami vědí, že důkazy nemají. A proto si v podstatě zakázali o důkazech, ne jen o existenci boží, uvažovat. A tak jsme místo věcných argumentů v jejich diskusích svědky snah jít tomu, kdo nesouhlasí, po krku zezadu, útoky na jeho osobnost. Místo ad rem, ad hominem. I když někdo věcné argumenty použije, naučili se je nevnímat, místo toho jim to hlavách šrotuje: "co za tím je, co tím sleduje? A neměl snad těžké dětství?" Jedním z důvodů je i neochota či neschopnost setřídit si prvky víry podle důležitosti: jednak se bojí, že by to byl prostor ke svévoli, a také, že by mohli udělat chybu. Znají pouze dvě polohy: buď je vše stejně důležité, nebo lhostejné.
Zde jsem AInu požádal o fotky theologů ždímajících Písmo.
V podstatě klasikou už může být doposud nedostižené dělení věcí víry na podstatné, služebné a případné od původní Jednoty českých bratří (II. Vatikánský koncil to částečně opsal jako hierarchii pravd). Ne jen při formulování obsahů víry a všelijakých provolání, ale už při čtení Bible samotné. Opět tu všichni váhají před strachem ze svévole nebo omylu. Ovšem nicnedělání dává jen pocit bezchybnosti, v žádném případě však bezchybnost. To, co dnešním křesťanům m.j. chybí, je odvaha k chybám, k tomu, co se v moderní pedagogice nazývá práce s chybou. Snaha o neomylnost a věčnost formulací odpovídá klasickému modelu úspěšného žáka, jako bezchybně pracujícího. Jelikož je takový model nereálný, produkuje klasická pedagogika jen zdatné podvodníky - jedničkáře, kteří nic nevědí, nic neumějí, ale na zkoušky se naučí. Moderní pedagogika naopak učí žáka s chybou počítat a pracovat. Kdo četl Vyvolené od Chaima Potoka, jistě si vybaví postavu rabína, který schválně vkládal do svých výkladů nesmysly. Jednak si tím kontroloval, zda ho děti poslouchají pozorně, hlavně je však učil, že i rabína je třeba kontrolovat, nevěřit všemu, co říká, a nebát se mu to říct, že udělal chybu. Tohle křesťanům chybí, ti se jen učí někomu věřit. I když křesťané vědí o omylnosti a o pokání, církve i jednotliví věřící chtějí být premianty ve svých theologiích a konfesích. Vlastně opět musím připomenout Jednotu českých bratří, jejíž Bratrské vyznání je v tomto směru jedinečným dokumentem, neboť jedině oni jsou otevřeni sebereflexi! Ať konzervativní či liberální, všechny pravdy dnešních křesťanů chtějí být definitivní a provždy platné. Chybí smysl pro dynamiku víry, kterou můžeme najít třeba u Pavla v 1Ko 13, 12 (ř) (kupodivu nikdo z biblivěrných nebere tady Pavlovo slovo doslova), nebo v Žd 6, 1-3 (ř), ale celé Janovo evangelium je vlastně řetězem uvěřování a u apoštolů i dalších osob zde vyznání o Ježíšovi krystalizuje a zraje, jako i v celém Novém Zákoně. V Knize Bůh sestupujícíprof. Jan Heller definuje význam Bible pro víru tak, že bibličtí svědkové ušli kus cesty. Naším úkolem je sledovat směr, jakým jdou, navázat na ně a pokračovat. Ne podpírat tedy své názory veršíky. Založeno čistě na veršících, Ježíš by Kristem nebyl.
Své bývalé církvi v této věci vyčítám hlavně to, že nereflektuje svůj posun od odsuzování a mlčení o homosexualitě, od pocitu, že jí se to netýká, až k dnešním veřejně deklarovaným postojům. To ani onen Mikuláš Vymětal nikdy nevysvětlil, jak se jeho pohrdavý postoj k homosexuálům (když si hrál na přísně kalvínského křesťana či ortodoxního žida) proměnil v jeho dnešní? I ve svém vstřícném postoji k homosexuálům jakoby říkala, že od věků až navěky ... Připomene jen, že když začala ordinovat ženy ke kazatelské službě, také z toho byl rozruch, že je to proti Písmu (1Ko 14, 34ř; 1Tm 2, 11-15ř), a dnes už si lidé zvykli. Přitom nejcennějším odkazem by bylo právě nahlédnutí do procesu vývoje těchto postojů. Možná by byla i pro odpůrce z vlastních řad čitelnější a přesvědčivější.
To by však předpokládalo ono stanovení priorit ve víře, jejich strukturování, a to vše také jasně, srozumitelně a přesvědčivě definovat a odůvodnit. Jinak bude těžko vyvracet, že jen odvysvětlovává a honí se za nějakými dobovými trendy. To by ale musela mít o věc ...
Upřímný zájem:
Může si ho však křesťan dovolit? Z toho, co jsem k tomu už napsal a co je popsáno výše, obávám se, že ne. Upřímný zájem by totiž ochaboval ideál vytrvalosti ve víře, nepodléhání svodům. Je to důsledek chybného pojetí víry. Theoreticky to mají všichni zpracované a proto budou to, co říkám, vehementně popírat. Ale faktem je, že víru stále pokládají za přitakání k nějaké "správné" nauce (2Tm 4, 2-5ř). V praxi nakonec vždy narazíte na to, že spasení má být odměnou za to, že jste něco považovali za pravdu, i kdyby to byla úplná pitomost, tím spíš si zasloužíte odměnu! A do toho přichází představa, že svět je plný ďáblů, chtějících nás zhltiti (1Pt 5, 8ř)! Nemůžete věřit nikomu: ne jen pohanům a neznabohům, také jiní křesťané představují ohrožení vaší spásy (Ga 2, 3-5ř; Jud 1, 4ř)! Už raná církev si prožila své zostření třídního boje! Až na výjimky žádná osobnostní porucha, pravdomanství, ale strach o spásu nutí křesťana nevnímat to, co je v rozporu s jeho přesvědčením! Tím trpí stoupenci všech směrů a klik v církvi! Takto vybavený křesťan je dokonale imunizován proti hledání pravdy, nemůže ani Bibli číst užitečně, protože v ní vždycky bude hledat jen potvrzení toho svého. A tak mu zbývá jediné skutečné potěšení a naděje v životě i ve smrti - totiž že ti druzí se budou smažit v pekle! I nad těmito řádky si mnozí řeknou: "Ha! už je to tady: chce otupit moji ostražitost, aby mě odvedl od pravdy!"
Na jedné pastorální poradě kazatelů jsme zabředli do diskuse o Ř 1, 18-32ř. Jedna farářka horlila, jak nesmíme Pavlova slova odvysvětlovátat. Ptal jsem se jí tedy, co tam mezi námi pohledává a není tiše, vždyť Pavel jasně řekl, že žena má ve shromáždění mlčet a že se jí nedovoluje učit. Prý jim jejich profesor na fakultě řekl, že to musíme chápat v dobovém kontextu a že se to týkalo jen situace konkrétních sborů. Najednou to nebylo odvysvětlováním. Ale takto nekonzistentní přístup k Bibli a biblické vědě je vlastně obvyklý. Připočteme-li k tomu onen paranoidní koktejl biblických veršů a chronickou neschopnost s nimi poctivě pracovat, bude těžké rozhodnout, co je důsledek zralé úvahy nad Biblí a co odvysvětlování, splývání s nějakou dobovou vlnou? Rozvaděné strany si nemohou dovolit pohledět na problém očima těch druhých, protože by ohrozili své přesvědčení. Navíc budou potřebovat, aby to s nimi ti druzí také táhli, pomohli jim vytvořit bublinu, ve které by křesťanství, ta jejich představa o něm, bylo "normální" (× Mt 8, 20ř || L 9, 58ř). Ne jen ostatní křesťany, i celou společnost, byť nekřesťanskou, prý pro její dobro (to je za všemi těmi pokusy působit na zákonodárce a vládu), ale jen si tím chrání svůj svět, kterému říkají "víra". Mezi sebou se budou vyhýbat věcné debatě, raději se budou jeden druhého snažit pokořit, jít si po krku zezadu - obviňování z fobií, špatné morálky nebo intelektu, nedůslednosti, nevzdělanosti, psychických a osobnostních poruch, či dokonce posedlosti ďáblem. Křesťan, lhostejno z kterého gangu, potřebuje mít pocit, že toho druhého má předem přečteného, protože to je jeho obranná reakce, cítí-li se ohrožen, což se cítí stále, nehledě na jeho nejistoty, takže se musí bát i toho, že na něj praskne, že vlastně nevěří. Proto v těchto kruzích bude vždy vítězit emocionalita nad racionalitou (když si křesťan něco přečte, buď se nadchne, nebo naštve, ale rozhodně nezamyslí), místo vnímání Bible, věci i člověka jim zůstanou jen jejich nálepky (liberál, neomarxista, fundamentalista, konzervativec ...), se kterými se takto označení nakonec ztotožní a budou je i hrdě nosit, aby někam zapadli. Kvůli tomu se totiž i církve štěpí do uzavřených spolků lidí přibližně stejného smýšlení. Na ty druhé místo argumentů používají haló efekty, skluzavky a jiné argumentační fauly, protože jim dávají pocit, že je mají přečtené. Pokud totiž podmínkou spasení je správný názor, tak ať raději padnou ti druzí.
Má-li se tedy v této věci něco hnout, je třeba všechny věci, které nám brání ne jen komunikovat spolu, ale i číst s užitkem Bibli a posoudit problémy, které před nás moderní svět staví, jednoduše hodit za hlavu. Probudit opravdový zájem o druhé, o kladené otázky, o víru o Bibli, aniž bychom toto všechno cpali do nějakých předem připravených škatulek. Co je poctivé čtení Bible, co je jeho podstatou (co je duch a co litera - 2Ko 3, 6ř), co má ve víře jakou důležitost a jak to vše přesvědčivě zdůvodnit? Tomu musí předcházet poctivá analýza a následovat neméně poctivá argumentace.
Synodní rada uspořádala 31. 10. 2023 video diskusi na dané téma, kterou je možné sledovat zde, nebo v prohlížeči pod odkazy.
V lednu 2024 pak ČCE uspořádala konferenci na téma Autorita Písma a žehnání stejnopohlavním párům, z níž byla pořízena nahrávka, také sborník, ale nevím, kde by byl dostupný.
P.s. 2. 10. 2024: Po seznámení s oběma pokusy o dialog na dané téma musím bohužel konstatovat, že se evangelíci zase ničemu nenaučili. Tím nechci říct, že by během oněch debat nezazněly nějaké podnětné myšlenky a postřehy. Potvrdilo se však, že nikdo, a to včetně těžké váhy, jako byl současný děkan ETF UK Doc. Jan Roskovec (Nový Zákon) či Martin Prudký (Starý Zákon - tituly neuvádím, protože si s nimi nejsem jistý), není schopen na položené otázky odpovědět přímo. Asi nejpřímočařeji mluvil druhý jmenovaný. Prvý se naopak ztrácel v dlouhých é-é-é- a-a-a-, která protáhla jeho projev nejméně o 50%, takže se i při překročení řečnické lhůty nikam nedostal. Jen v následné diskusi řekl, že chtěl říct, že Pavel měl před očima praktiky v řecké armádě, ne opravdovou homosexualitu, ale tento "objev" považuji opravdu za slabý. Od novozákoníka by se dalo čekat přece jen něco víc.
"Druhá strana" nepřekvapila. Stále jen omílání starých klišé o nedostatečnosti lidského rozumu, o potřebě pokorně poslouchat "zjevení" (sic!), které ztotožňovali s Biblí. Novotomisticky se argumentovalo řády stvoření. Bůh nás prý varuje svými příkazy a zákazy i před takovými následky našich činů, které si ani nejsme s to uvědomit. Tak zněla i odpověď na otázku, jaké nebezpečí vidí konzervativci v lásce stejnopohlavních párů. Tím by se dalo ovšem okecat cokoliv. Dále používala methody apodiktického opakování vlastních thesí, jako neproblematických a jasných daností. I když občas licoměrně poděkovali druhé straně za její postřehy, buď je přecházeli, nebo je překroutili ve svůj prospěch.
Obě strany se křečovitě ujišťovaly navzájem, že k sobě patří, že jsou jen nedokonalí lidičkové, několirát z obou stran zazní, že nejsme schopni být objektivní, což popírá veškerou snahu o racionální nadhled nad naši podmíněnost, která je součástí skutečného racionálního myšlení, popírají, že rozum je schopen si svoji předpojatost kriticky uvědomit a odstoupit od ní v metatheorii. V podstatě se jen sobě i druhé straně pokoušeli nechat otevřená zadní vrátka, aby se odsud dalo relativně důstojně vycouvat.
Několikrát se zdůrazní, že se nediskutuje proto, aby se něco vyřešilo. Šlo jen o tlumení napětí v církvi, která se bojí rozpadu a dalšího odlivu už tak skromné členské základny. Jenomže to je cesta do pekel. Pokud si předem řeknu, že k pravdě se není možné dobrat, tak si k ní určitě uzavřu cestu.
I přes tyto nedostatky zazní pár podnětných postřehů:
Jan Roskovec se pokusil vymanévrovat ze zakouzlení Bible velmi dobrým postřehem, že v Bibli máme co činit se SVĚDKY, kteří si mohou dokonce i odporovat (uvedeno několik, bohužel trochu jalových, příkladů, daly by se najít i říznější). Čtenář, má-li se biblickému poselství otevřít, k nim musí takto přistupovat a přemýšlet. NIKDY NEPOSLOUCHÁME BIBLI, NÝBRŽ NĚJAKÉ POROZUMĚNÍ. To znamená i odpovědné rozsuzování, co je a co není podstatné.
Už v té říjnové debatě zazní, a je to několikrát zopakováno, že tu proti sobě nestojí nějací písmáci (v diskusi se snažili tento titul uzurpovat pro sebe konzervativci) a lidé, kteří na Bibli rezignovali, ale že jde o jiný pohled na autoritu Bible, že k poctivému naslouchání Bibli patří i její kritické zhodnocení, ne tupé následování veršíků. Bohužel všichni konzervativci, především člen SR a libeňský farář Roman Mazur s tímto pojetím dále pracovali. Tentýž se sice přimlouval, aby se jednotlivá křídla nenálepkovala, ale naslouchali si, přesto mluvil neustále o "aktivistech" a lidech, kteří prý tvrdí, že "když jsou některá biblická místa dobově a kulturně podmíněná tak že je odhodíme," o podléhání "světu" a "tlakům LGBTQ+ komunity". Tím své apely zcela popřel.
Proti neustálému tvrzení, že "Bible (jasně) praví," že "biblické pojetí manželství a sexuality je jednoznačné" a podobně, připomněl Martin Prudký, že mnohá místa, která jsme si zvykli chápat jako slovo o manželství, ve skutečnosti o institucionalizovaném manželství nemluví. Lehce nakousnul, že Bible zná mnohé modely manželství, včetně polygamie. Že i polygynie, kdy muž měl jednak manželky, dále souložnice (ženiny), a že i s otrokyněmi si mohl posloužit jak chtěl, a tudíž žádné biblické pojetí, podle kterého by sexualita patřila jen do manželského vztahu, to už nezmínil. Nezmínil ani problematický levirátní zákon.
Jeden diskutující i oba biblisté připomněli, že slovo autorita Bible nezná.
Jedním z diskutujících byl lounský farář Pavelka (za konzervativce) upozorněn, že svým důrazem na poslušnost a neschopnost racionálního úsudku uniká před odpovědným rozhodnutím.
Nejlépe připravená přednáška, která měla spád, obsah a dokonce se díky tomu vešla do vymezené řečnické lhůty, byla přednáška doc. Petra Galluse. Stojí za to si ji poslechnout celou, vzácně vybroušená byla její argumentace. Bohužel, ani on se nevyhnul jednomu stereotypu (Dt 25, 5-10; he,ř,l), že Bible nezná homosexualitu jako citový vztah. I když většinou ne, právě často zmiňované místo v Ř 1, 27 (ř,l). To jeho příspěvku snížilo přesvědčivost. K pochopení tohoto místa mohla upozornit na tematické zvraty v širším kontextu, ale bohužel to sám vztáhl k lexikálním otázkám, takže oslovení to odmítli řešit, protože se necítí být k tomu kompetentní. Ten problém však není v jazyku.
P.s. 10. 10. 2024: dnes večer, tedy pouhý týden, co jsem na tuto diskusi odkázal, byla celá ze stránek ČCE smazána. Případný zájemce má ale pekelnou smůlu! Dost to vypovídá o tom, jak je tento spolek otevřen komunikaci s veřejností.
Po tomto upozornění to tam začali zase vracet, občas to ale není kompletní.
