Prohledat tento blog

2017-03-17

Trumpování po českých médiích a internetu

Občas přemýšlím, jsem - li ještě v Čechách, nebo spíš v USA. Všemi médii stále hýbe Donald Trump, skoro, jako bychom my sami neměli za prezidenta Miloše Zemana. Zeman se sice snažil na Trumpově úspěchu přiživit: prý ho někdo nazval českým Trumpem (spíš trumpetou), a on to bere, jako poklonu. O tom teda nevím, nikde jsem to nezaznamenal, ale spíš mu jeho vítězství pomohlo, jako mediální polostín. Protože na Zemana a jeho úlety dnes média dlabou. Všichni sledují, co Trump: jedni vyzdvihují jeho úspěchy, šikula, kolik jich má, sotva pár týdnů v úřadě! Druzí sáhodlouze komentují i to, jak se kde blbě zatvářil. Obě strany mají své mohutné davy křiklounských sympatizantů, kterým je jasné, že média jsou zkorumpovaná (říká to ostatně i ministr financí, a ten o tom asi ví své, když jich tolik skoupil), že straní tomu druhému. Atmosféra, alespoň na sociálních sítích houstne, a kdyby jich nebylo, asi by ti dobří lidičkové vyšli do ulic, aby si místo šťavnatých nadávek a obviňování ze spiknutí dali pořádně do čuni. Člověk se ptá, proč nějaký pantáta za oceánem tak rozdmýchává emoce v jedné prťavé zemi uprostřed Evropy (pravda, její hlavní město je o fous větší, než Lucembursko, a Náchodský zámek je větší, než hlavní město Lichtenštejnska)?

Ještě víc otázek budí, proč tento pantáta zaujal křesťanské servery a kruhy. I tady platí, že Trump je jedněm mesiášem, druhým jinou hypostazí satana samotného. I tak, stará církevní dogmata a "pravdy víry" ztrácejí na půvabu: Trump, ne Ježíš/satan.

Chci se pokusit napřed o politicko sociální analýzu tohoto jevu, abych na ni navázal theologickou.

Můj první dojem vychází z kontextu, že dlouhodobě v zemích hlavních hráčů globální politiky jaksi dostávají na frak ti "správní" lidé; vůle lidu, motor demokratické společnosti, vynáší na vrchol dlouho posmívané, a jako populisty nálepkované jedince. Třešničkou na tomto cukrářském počinu demokracie se stal prezident nejdůležitějšího z nich - USA. Opakuje se stále tentýž scénář: předvolební průzkumy naznačují, že populista nemá moc šance, ačkoliv tomu správnému pěkně šlape na paty, ale stále jsou tu moudří voliči. Pak vyhraje, a všichni se třesou, nadávají voličům za jejich blbost, malují apokalyptické scénáře dalšího vývoje globální politiky, zpochybňují základní prvky demokracie, včetně smyslu svobodných voleb - jako A. Hitler odmítají "vládu davu", ačkoliv i jeho k moci takový dav vynesl.

Můj dojem z toho je dvojí: předně očekáváme, že volby za naší hranicí se povedou lépe, než u nás. Kvantitativně by pak měly potvrdit, že náš samozřejmě správný názor, je opravdu správný. Avšak v Evropě vyhrávají lidé, kterým to ti "správní" nepřejí (a hlavně sobě). O to víc tedy očekávali kvalitativní potvrzení, které má správnost potvrdit, že alespoň v zemi největšího lídra globální politiky stane ve vrcholné funkci ta správná osoba. Nestalo se, a tak liga správných se utěšuje alespoň vtípky na vítěze, slíděním po těch jeho skutečných i domnělých chybách a omylech, a hlavně analýzami voličské stupidity.

Ovšem zajímavé je, jak jeho zastánci jeho úspěch reflektují: prý vyhrál hlas lidu nad zájmy jakých si skrytých oligarchických struktur. Může být. Ale cožpak tento miliardář není jedním z takových oligarchů?

Mnohem děsivější je však theologické očekávání. Křesťané obecně oscilují mezi pokusy vzdělávat mocensky boží království na zemi (zvláště po Konstantinovi) nebo se ze záležitostí tohoto světa stahovat do svého občanství v nebesích. Avšak obě tyto formace najednou neumějí zaujmout k Trumpovi rozumně vyčkávací neutralitu. Obě k němu potřebují říct své.

Kladně Trumpa hodnotí především extrémní, zejména fundamentalistické kruhy. Už jeho volba byla řádně modlitebně připravena (jak jeden z mých spolužáků na ETF UK říkal, a mě to tahalo za uši: "promodlována" :-D ): internetem koloval videoklip, kde byl Trump, tvářící se jako Mussolini, obklopen kazately všech barev (ač je Trump odpůrci nálepkován, jako rasista) a různých denominací, převážně baptistických. Sám jen uznale pokyvoval hlavou na všechny strany, že by se modlil, to se nezdálo. Zatímco kolem něj se ti muži i ženy (jo, také je to mačo) modlili jak satani. Ten klip je pro pozici Trumpa v křesťanském elektorátu příznačný: sám se toho neúčastní, ale je spokojen, že jiní za něj na modlitbách potí krev. Je totiž s podivem, co právě tyto kruhy vede k takovému modlitebnímu zápalu, jako by šlo o život, když, kdyby byl členem jejich denominace, asi by jím už pro svůj životní styl, tak vzdálený křesťanskému, obzvláště fundamentalistickému, nebyl. I když, církve umějí odpouštět, zejména miliardářům.

Liberální kruhy jsou naopak otřesené a bijí na poplach: od Trumpovy vlády se čeká vše nejhorší: rasové nepokoje, třetí světová válka, příležitostně možná i Armagedon.

Na tom celém nejvíc zaráží, že je to vlastně jen takový člobrda. Jeho pokusy přetvořit právní systém své země svému přesvědčení se stále ukazují, jako liché. Ústavnost USA je tak pevná, že s tím nikdo nic neudělá, ani prezident, který má v USA mocnější postavení, než v ČR. Proti všem očekáváním se dokonce postavil Rusku v otázce Krymu, ačkoliv je svými odpůrci považován za Putinovu loutku.

Co si tedy od tohoto neznaboha slibují oni zbožní? Někdy neuvěřitelné věci. Hlavně zní "ochrana tradičního způsobu života a rodiny", zejména vůdčí postavení mužů, ochrana nenarozených proti potratům a podobně. Jindy, že omezí příliv uprchlíků a zabrání pronikání islámu do Ameriky, ačkoliv ten je již dávno její součástí. U těchto tradicionalistů však člověk nikdy neví, co to je ten tradiční způsob života. Ani, zda v tom mají sami jasno. V každém případě v jejich podání je Clintonová satanem v sukních - údajně podporuje islám, násilím chce nutit církve k oddávání homosexuálům, div, že každou těhotnou ženu nežene na potrat! Předně, ona je produktem a nástrojem moci oligarchů, jimž údajně sklaplo.

Mezi českými církvemi je moderní judaizování, a tito judaisté chtějí své přesvědčení projevovat nadržováním státu Izrael. A tady je problém: Trump je jedněmi prezentován, jako rasista, a to už je jen krůček od nálepky antisemita! Judaismus prochází liberálními i fundamentalistickými kruhy. Liberálové tudíž o jeho proizraelských postojích zarytě mlčí. Mlčí i proto, že současně chtějí být vstřícní vůči islámu, což nejde úplně dohromady, protože jsou antipalestinští, a Palestinci jsou, tumáš čerte kropáč, křesťany a muslimy. I nad tím se musejí oči přimhouřit. Přimhuřují je ovšem i oni fundamentalisté, když přezírají palestinské křesťany. Od Trumpa si slibují jasně proizraelský postoj, zastavení podpory Palestinského státu, podpora židovských osad na palestinském území, a hlavně přenesení americké ambasády z Tel-Avivu do Jeruzaléma, navzdory všem mezinárodním dohodám o jeho statusu. I v této věci měl však Trump víc řečí, než činů; Izrael je ostatně od USA hodně daleko, a lidé jeho typu přece hlásají "Amerika na prvním místě".

Co k tomu dodat? Z hrůzou sleduji ekumenickou bolest všech denominací: z církví se vytratil Bůh, tedy otázka po jeho vůli. Jedni mají za to, že Jeho vůle je ta jejich, druhé to nezajímá. O to víc se upínají k takovým dílčím projevům (ne)úspěšnosti svého přesvědčení na poli politickém. Ale kdo doufá v Hospodina ví, že takový úspěch, ať kvantitativní či kvalitativní, nic nepotvrzuje a nic nevyvrací. Nikomu nedává za pravdu. Říká to jen, kdo dokázal spíš přesvědčit potřebný elektorát. Pokud jde o dobro politické, každý občan, věřící i nevěřící, by se měl především ptát sám u sebe, co pro něj na své úrovni udělat, a ne čekat spasení od mocenských struktur.

2016-12-28

KŘESŤANSKÝ INTERNET?

Poslední z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 
2Tm 2,14-26 (na den 6. 10. 2016 - čtvrtek)

Ježíš nám v Mk7,15 říká, že „Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“ Přesto jsme stále nakloněni věřit tomu, že nás kazí společnost, televize, a v nové době třeba internet. Že není něco v pořádku, o tom svědčí všechny pokusy o křesťanské servery na internetu, chaty, nebo diskusní skupinky na sociálních sítích. Dost mě to osobně tíží, ale všechny končí v pekle hádek a sporů o víru, bojích o slovíčka, útocích jeden na druhého. Pocit, že hájím pravdu, a ještě k tomu Boží, osvobozuje od naslouchání bližnímu. A pak si člověk řekne, že nebýt těchhle novot, nic takového by se nestalo. Ale ne. Jak vidíme, Pavel řešil stejný problém dva tisíce let před internetem. Tak nějak se nám to lepí na paty. Internet jen dal vyniknout tomu, co je v lidech. Nelze se na něj zlobit. Kdyby tu nebyla ta příležitost, jen by se to někde dusilo a tutlalo, gangréna by však bujela v skrytu dál. Ptejme se spíš, co proti tomu dělat? Jak se máme chovat, ne jen na internetu, ale i mezi sebou? Proč je mezi námi kvůli víře tolik řevnivosti, že mnozí považují i podlosti, pomluvy a všelijaké úskoky za ospravedlnitelné, vedou-li k likvidaci odpůrce té správné podoby víry?
V té příručce mladému následovníkovi, správci sboru, předává Pavel především pověření bránit jalovým sporům a hádkám. Leckdo z toho i po těch internetových zkušenostech vyvodí, že jakékoliv diskuse v církvi jsou nepřípustné. Ale i to je omyl. To by byl největším rozvratníkem sám Pavel. Cožpak ve svých epištolách, a zřejmě i v reálném působení, mnohokrát nepolemizuje? Cožpak přímo tady se nenaváží do učení dvou naprosto nekorektně jmenovaných pánů (jako prve jmenoval jiné dva, kteří jej zradili)? Je tedy moudrostí správce sboru, který je však příkladem ostatním, takže nakonec úkolem všech, rozpoznat, kdy jde skutečně o víru, kdy jde o něco podstatného, a kdy se to lidé jen domnívají.
Ano, často nám přijdou veledůležité věci, u nichž s odstupem rozpoznáme jejich malichernost. Napomíná-li Pavel mladého Timothea, aby utíkal před mladickými tužbami, jde mu především o to, co odporuje pravým znakům zbožnosti: spravedlnosti, víře, lásce a pokoji. Úkolem správce není sbor zglajchšaltovat – sbor bude vždy plný rozporů a různých pojetí, jak už do Korintu píše (1Kor 11,18n). Něco jsou názory hodnotné, něco méně, jiné hodné zavržení. Ale skutečný boží člověk, a nemusí k tomu ani mít úřad, jim však může uniknout, jak jsme si včera řekli, v duchu Kristově: sledovat zájem i těch druhých, i těch odpůrců. Zájem neznamená přání. Zájem určuje duch Kristův. Jeho následovník je svobodný sám od sebe pro druhé. Jestli s nimi polemizuje, ne proto, aby prosadil sebe a své protivníky zdrtil, ale abychom se všichni něčemu naučili a poučili, obohatili. Tak, jak Bůh skrze Krista napomíná a poučuje nás samotné. Jen ten, kdo je vyučován, může učit. Kdo se poučení vzpírá, prosazuje se hádkami o hlouposti.
Píši tyto úvahy v červnu 2016. Společností hýbají spory o přijímání uprchlíků či setrvání v EU. Nevím, jak to bude vypadat, až to budete číst. Ale dnes se mi zdá, že ani na jedné straně není moudrých. Tím hůř, že se v tom snaží působit i křesťané. Místo trpělivého a laskavého působení však i oni jen přilévají oleje do různých ohňů. A z toho je mi úzko.
Úkolem Kristova člověka není nutně umlčovat „špatné“ názory, zapírat rozpory, ale působit trpělivě ve prospěch všech. Naslouchat, zajímat se, ale také odpovídat, ovšem osvobozen od své ješitnosti. A právě tady vidíme hlavní význam Kristovy oběti: být pevným základem, na nějž se můžeme postavit i proti svým pudům a vášním, které vedou boj proti tomu, k čemu je Kristův služebník ustanoven. Bůh je spravedlivý, soudí lidi, rozlišuje mezi dobrým a zlým, a přece na oba nechá svítit své slunce. Úděl všech bere na sebe inkarnací svého syna, jemuž ani naše úzkosti či bloudění nejsou cizí, nepohrdá námi pro ně.
Modlitba:
„Prosíme tě, Pane náš, abychom se plně postavili pod tvůj soud, chodili před tebou, tebe se dotazovali. Byli tak osvobozeni od potřeby obstát před druhými, prosadit sebe samotné, i když třeba pod rouškou nějakého svatého boje. Vysvoboď nás od zahleděnosti do sebe, abychom mohli být solí a světlem světu.“

2016-12-25

BŮH NENÍ VŠEMOHOUCÍ!

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 
2Tm 2,8-13 (na den 5. 10. 2016 - středa)


Rouhavá myšlenka pro mnohé, že? Ale ano: dnes se hovoří o tom, co má společného s křesťanstvím islám, a v čem si podobné být tyto víry nemohou. Málo kdo ví, že v islámu hraje jistou roli i Ježíš, ale není spasitelem, dokonce ani nebyl ukřižován. V islámu je akcentována všemohoucnost boží až k absurdnu. Proto je pro muslima křesťanství těžce nesrozumitelné.
I my vyznáváme Boha všemohoucího, a přece věříme, že se dějí spousty věcí, které Bůh neschvaluje. Ovšem ani svého jednorozeného syna přitom neušetří lidské bídy, nechá na něm náš hřích plně vyřádit. Ne jen na něm, ale kdokoliv jej vyzná, jako svého Pána, jede v tom s ním. To pocítí slepec v Janově evangeliu, nebo Lazar. Jeho svědkové nemusejí mít vždy úspěch; Pavel narazí na nepochopení, je dokonce považován za zločince. To je také to, k čemu Pavel vyzbrojuje svého žáka: buď mocný, mocný jako Bůh – mocný, ale v milosrdenství.
Tady je úběžník mezi mocí, láskou a disciplínou, o které Pavel mluví. Pavel neztrácí svoji osobnost ve vyrovnaných řadách Kristovy armády. Vyčnívá z této raně křesťanské armády tak zřetelně, že kolem jeho epištol vykrystalizuje nový zákon, a inspirují další novozákonní i paralelní autory. Ale jen proto, že jeho životem projde život Kristův, což zdůrazňuje i v listu k Římanům. „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ On je zdrojem moci, lásky i kázně svých následovníků. Pavel není důležitý. Důležité nejsou jeho zásluhy o sbor, o církev, o misii. Ty jsou jen nástroji toho hlavního: slovo Boží nesmí být spoutáno. Jeho láska není jen nějaký jalově něžný cit. Projevuje se skutečným nasazením a trpělivostí pro „vyvolené“.
Kazatel, který na první místo staví svoji službu, takový ji dál nepředá, jeho dílo umře s ním. Pavel je v poutech, ale už v listu do Filipis zdůrazňuje, že to není žádný problém. Hlavně, že evangelium jde dál. Tam je mu dokonce jedno, že i přes jeho odpůrce!
Jak poznám, co je Vůle boží? Pro křesťana je to Ježíšův příběh, jak jej dosvědčuje nový zákon. Jak koresponduje s naším životem a našimi volbami? Mnozí theologové se opět snaží Ježíše sundat z kříže, ale jsem si jist, že se jim to nepovede. Ježíš nás vždy bude zvát na nepohodlné cesty. Na těch můžeme selhat, a musíme počítat i s důsledky selhání. Ale v poslední větě slyšíme o Všemohoucím, že ani on nemůže všechno: nemůže být nevěrný sám sobě. A tato jeho věrnost sobě a svému milosrdenství nakonec zvítězí i nad naším případným selháním.
Modlitba:
„Smiluj se nad námi, Pane, když selháváme. Sám víš, jak cesta, na kterou zveš, je nesnadná, jak se příčí naší lidské přirozenosti. Ale čerpáme naději z tvého milosrdenství, že klesající nenecháš ležet na cestě, nýbrž podpíráš je a neseš na svých ramenou. Děkujeme ti, že i když my selháváme, tvé milosrdenství neselhává.“
Něco pro Boží hod Vánoční :-), neboť v tento den je tato meditace v mém blogu publikována.

2016-12-23

TROCHU VÁLKY, TROCHA SPORTU…

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 2Tm 2, 1-7
 (na den 4. 10. 2016 - úterý)

Ano, jsou věci, které bychom od svědků Kristových nečekali, ne jen od Krista samotného. Jednou věcí je, že mnoho dnešních křesťanů vyznává pacifismus, jako součást křesťanské víry. Zlobí se na kazatele, kteří dělají feldkuráty. Já k tomu také moc blízko nemám, ale rád si nechám od těch feldkurátů vysvětlit, co je k tomu vede. Stejně nemám moc porozumění pro sport, zejména „profesionální“, nebo televizní. A přece může obojí i křesťana obohatit a inspirovat. A to nemluvím o tom, že za Pavlových časů při sportu tekla krev i v jiných disciplínách, než je box!
Ani Jan Křtitel (alespoň podle Lukáše) vojákům jejich řemeslo nebere, sám Ježíš ostatně říká, abychom si nemysleli, že přišel uvést na zemi pokoj. Bude to spíš rozdělení, říká v tomtéž evangeliu (L 12, 51). Člověka hned napadnou všechny mrzutosti válek o víru od křížových výprav až po třicetiletou válku. Proti islámskému terorismu bývá zdůrazňován křesťanský humanismus; na některé věci bychom rádi zapomněli. Jen Armáda spásy (alespoň na počátku své historie) se určitých militantních konotací nebojí, i když nemají žádné zbraně, jen jakousi „posádkovou hudbu“. Ale mají disciplínu.
Říkám: sám sportem nežiji, ale docela rád si poslechnu ty, jimž to něco říká, a dost sleduji různé spory o fair play. Respektuji sport jako jakousi laboratoř morálky ve společnosti. Je mi sice putna, který klub vede, ale jak začnou rozhodovat fixly a úplatky, vím, že se děje něco, co ohrožuje podstatu naší civilizace.
Nevím, jaký sportovec byl Pavel. Těžko říct, zda někdy nepřičichl ke zbrani a krvi (zobrazován bývá s knihou a mečem). Přece bere mnoho obrazů z této oblasti. Inspiruje ho především schopnost kázně vojáků a sportovců. Pacifisté se posmívají jednotným vojenským úborům, vyrovnaným pochodovým řadám, poslušnosti rozkazům, které jakoby potlačují individualitu. Ve válce ale může nedisciplinovanost znamenat smrt, vlastní a spolubojovníků. Ve sportu naštěstí jen ztrátu medaile, ale nedisciplinovaný fotbalista to pokazí celému klubu!
Pavel tedy začíná předávat zkušenosti svému nástupci. A co víc, jemu dává návod, jak toto povolání delegovat dál. Povolání se tak řetězí až do časů dnešních. Dnes je ovšem velmi těžké svobodomyslným křesťanům připomínat, co Pavel říká i ve svých nezpochybnitelných listech, že křesťanská svoboda není svévolí. Víra potřebuje disciplínu. Ne pro potlačení individuality a posílení moci církevního úřadu. Je to stejně funkční disciplína, jaká se očekává od vojáků a sportovců: celý svůj život podřídit vytčenému cíli. Bez ní ani řidič neprojede úspěšně našimi dálnicemi.
Modlitba:
„Pane, nauč nás rozpoznávat tvůj hlas, abychom jej odlišili od hlasů falešných. Zaslechneme-li jej však, pomoz, abychom za ním uměli i důsledně vykročit, nerozptylováni ničím, co nás od této cesty odvádí. Dej, abychom tak i druhé mohli věrohodně zvát na cestu života, cestu s tebou, i když je úzká.“

2016-12-17

PROČ TOLIK SLOV O MOCI?

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 2Tm 1, 8-18
 (na den 3. 10. 2016 - pondělí)


Moc je slovo, s nímž si ne jen církve dost naběhly. Moc je velkým pokušením. Ale tady nehovoří představitel nějaké mocné organizace, potlačující práva jiných na svobodu vyznání. Vždy se bavím, když v literatuře či filmech zaznamenám spiklenecké theorie o tom, že církev cosi od počátku svých dějin tají. Jako by vždy byla mocnou. Ne, tady hovoří přece člověk, který je pro svoji víru v okovech, od kterého se i lidé stejného vyznání v celém jednom regionu odvrátili. Bojí se dokonce, že by se snad i jeho milovaný spolupracovník a následovník odvrátit mohl, když uvidí jeho potupu.
Nejčastějšími slovy, která v tomto oddíle zazní, jsou (ne)stydění se a láska. Právě k nim je třeba moci. Ano, láska není zakuklená slabost – k ní je opravdu potřeba zmocnění, aby člověk překonal stud a strach. Nestaral se o to, co na moji víru řeknou lidé, zda mi ji úřady odsouhlasí, dokonce dají státní podporu, budu-li za sebou mít silný lidský elektorát. Podstatné je vědomí, proč člověk má podstupovat utrpení i třeba pohrdání, kdo jej tím pověřil, jaký smysl a cenu to všechno má. To je moc, která mu pomáhá ustát vězení, zradu, ale také i v nich vidět pár těch potěšujících zkušeností, jako je přátelství Timothea, nebo neúnavná služba Oneziforova. Na dva zrádce, či dokonce celý region zrádců, jedna dobrá duše, ale ta právě stojí za to. Ano, i apoštol potřebuje službu a podporu svých bližních. Není žádným akčním hrdinou.
Pavel není akčním hrdinou ani v tom, že by dokázal své okovy rozlomit jedním trhnutím, nebo dovedným rétorickým výkonem zlomit své věznitele. V tom moc víry nespočívá. Ale spíš v tom, že vězení, okovy, zrada, nic z toho jej nepřipraví o důvěru v toho, pro něhož to snáší, kdo sám šel předním takovou cestou. Nepřipraví jej ani o naději a lásku. Taková moc se ale projevuje v bezmoci (2 Kor 12, 9), za hradbami Jeruzaléma (Žd 13, 13), ne na trůnech, ne na široké cestě, kde je církev chráněna politickou mocí, kde její činitelé hrají role VIP při jednáních a na filmových festivalech. Teprve na úzké cestě s Kristem se dá věrohodně mluvit o moci víry.
Sám Bůh se nestydí vstoupit do života lidí a s nimi spojit slávu svého jména. Ne pro naše zásluhy – i na našem hříchu, selháních a slabostech se oslaví. Proto se ani jeho svědkové nemají, zač stydět: za Boha, své poslání, ani jeden za druhého. Naopak jeden z druhého mají potěšení a jsou si navzájem potěšením i posilou. To je ten Duch Kristův, který mezi nimi mocně působí.
Modlitba:
„Pane, chtěli bychom být silní, ale rádi bychom se při tom vyhnuli tvé úzké cestě. A přece si dodáváme odvahy prosit tě, abys právě tuto obavu zlomil, uvedl nás na svoji cestu, abychom v ní objevili cestu života. Přešli tak od cesty k zahynutí k životu s tebou. Kéž už v tomto čase dokážeme vnímat službu svých bližních, jim poskytovat svoji, a za tím vším abychom rozpoznali působení tvého Ducha.“

2016-12-14

CO BYCH DO JEŽÍŠE NIKDY NEŘEKL?

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad L 17, 5-10
 (na den 2. 10. 2016 - neděle)


Snad, že mi bude dávat za příklad Boha typ člověka, který vždy budil u mě odpor: rozkydne se u stolu a čeká, že jej budou všichni obskakovat, lhostejno, co mají za sebou. To má být jako Bůh? My nemáme otroky; tady se dnešní člověk poněkud s Ježíšovým slovem míjí. Stejně ale známe lidi, kteří se ke svým bližním chovají, jako by tu byli pro ně a jejich pohodlí.

Ale ono je to trošičku potřeba: vždyť nám před tím pověděl něco o moci víry. Představte si, že bychom skutečně mohli říct nějaké hoře, aby se skácela do moře, a ona to udělala, asi jako v nějaké hře na počítači. Je to tak snadné? Ještě jsme to nezkusili, ale už přijde slovo korigující pokušení pýchy a velikášství: nejste ale páni světa, nebudete poroučet větru a dešti. Nezapomeňte, kde je Vaše místo.

Učedníci tedy pocítili jakousi slabost. Jako by jim Pán předložil nějaký nadlidský úkol – prokopat třeba tunel pod Prahou. A učedníci po něm chtějí „přispořit víru“. Upřímně, nevím, jak si to představit. Jak by to měl Ježíš udělat? Avšak potřebu povzbudit máme všichni. Jestli nám k tomu pomůže zrovna takové napomenutí: „kdybyste měli víru, jako zrnko hořčice …“, nevím … Mě to spíš uvrhává do ještě větší slabosti.

Avšak ještě nikdy nikdo neměl takovou víru, že by přemisťoval skály. A bylo by to vůbec potřeba? K čemu je taková víra? Učedníci prosí o ono přispoření v souvislosti s odpuštěním. Zvykli jsme si, že odpouštět je třeba. Je to ctnost. Ostatně v naší zemi lumpům nakonec vždycky všecko projde; když já pomlčím, oni třeba příště také o mých rošťárnách. A vůbec, i prezident umí podepsat amnestii, tak proč ne Bůh. Ale učedníci správně pochopí, že tím nadlidským úkolem je právě odpuštění a smíření. Zejména pro toho, kdo utrpí těžké ublížení a škodu. Inu, i proto musel Ježíš skutečně trpět, aby jeho odpuštění nebylo jen jalovou amnestií. Ke smíření je třeba zmocnění. Budeme-li mít víru v Kristovu moc, možná zůstane Sněžka na místě, ale my budeme někde jinde …

Modlitba:
Pane, i nám přispoř víry. Ne, abychom se měli čím ukázat před lidmi, nechceme bourat skály a přemisťovat kopce, ale projít úzkou branou, kterou nám prošlapáváš…

2016-12-11

DRZÁ VŠETEČNOST?

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 2Tm 1,1-7 (na den 1. 10. 2016 - sobota)
Představte si, že Vám zemřeli rodiče (pokud se to už nestalo). Předpokládejme, že vztahy v rodině byly dobré. Ale všechno je jen dočasné. Jednou přijde čas likvidovat pozůstalost a pak nás čeká trpké rozhodování o tom, co s věcmi, které jim byly tak drahé, ale jejich smrtí se promění v hromadu odpadků, které vy nemáte kde ani proč schovávat, ale je Vám líto je i vyhodit. Tu naleznete krabičku zjevně opatrovanou, a v ní poklad nedozírné ceny: žádné šperky, žádné akcie, ale dopisy, které si vyměňovali dávno před Vaším narozením. Ještě nebylo jisté, že jednou do jejich světa budete patřit i Vy. Zatím tu jen byli jeden pro druhého. Kdo by rodiče znal lépe, než jejich děti. A přece Vám všetečný pohled do jejich soukromí otevře jiný rozměr jejich společného života. Budete muset zůstat v těchto dveřích stát, a jen zpovzdálí sledovat počátky příběhu, který se jednou stane i Vaším, ale tohle není Váš příběh. A přece se tu ten Váš rodí a připravuje. Tak přesně takhle na mě působí novozákonní epištoly.
Epištoly mám rád. Mnohokrát jsem se setkal s tím, že je mnozí křesťané považují za podřadné čtivo ve srovnání třeba s evangelii, a vůbec jim nedochází, že mnohé jsou vlastně starší, než ta evangelia. Pravda, 2Tm je spíš mladší, a možná jde spíš o příručku pro správce sboru, podanou formou korespondence mezi zkušeným apoštolem a jeho pokračovatelem. Ale i to dokazuje, jak je tento především pavlovský „formát“ působivý. Místo technokratického návodu na organizování sboru osobní list, plný i důvěrných, čistě lidských sdělení!
Rodiče jsou mrtvi. Už se nikdy nedozvíme, co je za všelijakými narážkami v jejich důvěrných listech, co si kdy řekli, provedli, proč se na sebe zlobili, co je smířilo, a přece ten příběh cítíme. Zeptat se jich nemůžeme, a kdyby ano, kdo ví, zda by nám to byli ochotni vypravovat. Stejně nevíme o všem, co se stalo mezi Pavlem a Timotheem, o jakých slzách se tam hovoří, ani o jaké radosti. Ale mějme na paměti, že jen všetečně prohlížíme cizí korespondenci. A přece víme, že se tu líhne něco, z čeho jednou budeme sami součástí. Už pozdrav naznačuje, co mezi adresátem a pisatelem je: je tu upřímný vztah, ale ne jejich soukromý – je daný společnou zkušeností, která přesahuje ne jen je samotné, nýbrž je nadgenerační součástí. Pavel zmiňuje své i Timotheovy předky; pro aktuální aktéry má zatím jen doufání, že i s nimi je to na dobré cestě, ale to je zatím otevřené. On předal pověření dalšímu služebníkovi, Timotheovi, ten je nyní má delegovat na další. My po tolika generacích víme, že to dopadlo dobře, teď tu jsme my, hrabeme se jim v korespondenci a sami doufáme, že i s námi to bude tak. Přijímáme pověření, a tak snad i my je budeme mít komu předat.
To, co je mocnější, než Pavlovo utrpení, než soukolí času a selhávání církví, hrozících zahubit setbu evangelia, je mocné, mocné ovšem v lásce a moudrosti. A ta se projevuje i poctivým vztahem obou aktérů: modlitba Pavlova není o tom, aby se jemu vedlo dobře, aby byl vysvobozen ze svých pout, aby nepřišel po smrti do pekla. Myslí na Timothea a jeho úzkosti, jeho duchovní i čistě lidské starosti. Pár řádků, a kolik se toho z nich dá vyčíst …
Modlitba:
„Kéž i nám dáš, Pane, abychom v evangeliu nalezli sílu, postavit se svému hříchu, osvobozeni od sebe, kéž v lidech kolem sebe nalezneme bližní, bratry a sestry, které jsi i pro nás osvobodil, nás pak pro ně. Vzbuď v nás upřímný zájem jeden o druhého, jako o tvé děti.“