Für eine Neuorientierung in der christlichen Ethik
3. aufl. Kreuz Verlag Stuttgart 1991
(©1982)
Je večer, 15. 6. 1979. V Norinberku se koná „Kirchentág“ Německé evangelické, Luterské církve. V pavilonu „A“ by měla právě začít přednáška na téma: „Homosexualita a Evangelium“. Přednášející se však bojí vystoupit na podium. Přední místa v sále obsadili příslušníci hnutí: „Křesťané za duchovní a morální obnovu“. Každý, kdo vstoupil do haly, obdržel jejich letáček, ve kterém upozorňují na svůj postní protest proti „zradě kirchentágu“, spočívající ve stavění homosexuálních „perverzí“ na roveň „podivuhodnému aktu stvoření nového lidského života“. Jeden mladík z jejich řad stojí na podiu, Bibli v ruce, křičí do mikrofonu: „Je to hanba církve, že jsou tu mezi námi homosexuálové...“. Jaký div, že přednášející si netroufá dál. Přemýšlí, jak je to možné, že právě svědectví o Kristu může v lidech vyvolat tolik vášní a nenávisti. Kajícně si uvědomuje, že sám, když se představoval, vyjádřil zdůrazněním svého manželského stavu a otcovství od právě napadaných účastníků distanci. Také on sám je obětí obav a předsudků jako mladík, který křičí do mikrofonu. Když tento skončil svůj rozhořčený projev, ujala se mikrofonu starší malá, nenápadná žena. Oznámí shromážděným, že má rakovinu a to v nejhorším stádiu: „Kdyby mne láska tamté ženy nepřesvědčovala o smyslu mého života, už bych tu dávno nebyla... Jakto že my, kteří se odvoláváme na Ježíše, snášíme brutalitu a spory mezi lidmi, jsme ale rozhořčeni, když se dva lidé milují...“. V hale A nastalo ticho. Za chvíli jejímu osobnímu svědectví tleskají i ti v prvních řadách, kdosi jí poslal kytičku. Atmosféra se znenadání změnila, přednášející se může bez obav ujmout slova.
Oním přednášejícím je Dr. Hans Georg Wiedemann (*1936), farář v Düsseldorfu, externí lektor praktické teologie v Bonnu a člen představenstva „Telefonseelsorge“ v Düsseldorfu. Vzpomínkou na dramatický začátek své přednášky na norinberském Kirchentágu r. 1979 uvádí osobní doslov ke své knize Homosexuelle Liebe, která vyšla poprvé v roce 1982. Její obsah zřejmě zasáhl citlivé místo v praxi a etice Lutherské církve i křesťanských církví vůbec. Proto se v roce 1991 dočkal svého již třetího vydání. Jak naznačuje podtitulek, kniha není věnována především homosexuálům, ale těm, jimž je homosexualita vnějším problémem. Neumějí ji pochopit, proto se s ní nemohou vyrovnat. Působí jim rozpaky a obavy, tzv. homofobii. Je věnována těm, které láska dvou lidí stejného pohlaví provokuje až k nenávistným a agresivním reakcím. Adresáty nejsou pouze jednotlivci. S homosexualitou se těžko vyrovnávají celé skupiny lidí. Jako teolog a farář věnuje autor svoji knihu především církvi, jejíž rozpaky před homosexualitou jsou jen částečně totožné s těmi obecnými, nýbrž má k nim zcela vlastní důvody. Kniha přitom není žádným pranýřem předsudků; autor se snaží s pastýřskou citlivostí analysovat jejich původ. Jde mu o porozumění, neboť církev je svým vztahem k homosexualitě handicapována v realizaci svého poslání.
Úvod a první kapitola nás uvádějí do vlastního problému. Autor seznamuje s projevy tzv. „homofobie“ ve společnosti a v církvi. Pomáhá čtenáři ohledat kořeny vlastní homofobie. Odsud dochází k poznatku, že homosexualita není problémem pouze homosexuálů, nýbrž každého, kdo má strach z kontaktu s ní. Proto je homosexualita také problémem církve. Jedním ze zdrojů předsudků vůči homosexualitě je redukce homosexuality na pouhou otázku pohlavního ukojení. Autor se snaží čtenářovi homosexualitu objasnit v celé její šíři. Heterosexuálně orientovaný muž si jen těžko dovede představit, že homosexuální cítí ke svému partnerovi to samé, co on k ženě. Autor zároveň zjišťuje, že neschopnost církve otevřít se homosexuálům a pochopit je, spočívá v nepochopení sexuality vůbec. Chceme-li pochopit homosexualitu, musíme napřed pochopit, co to je sexualita obecně, též neredukovatelná na pouhý koitus. Tato oblast je však v církevní tradici zatížena. V první kapitole seznamuje autor s některými důležitými pojmy i pokusy jak obsah toho, co homosexualitou nazýváme, vystihnout lépe. Přes všechny nedostatky termínu se autor nakonec přidrží „homosexuality“.
Ve druhé kapitole předává Dr. Wiedemann slovo pedagogovi, a na problém homosexuality uznávanému odborníkovi panu Helmutu Kentlerovi. V kratičkém úvodu je Helmut Kentler představen, po té následuje rozhovor s tímto mužem, který je sám homosexuál. Rozhovor vyplňuje první polovinu kapitoly. Za ním pak následuje pár autorových vysvětlivek k tématu „homosexualita“. H. Kentler ukazuje v rozhovoru, že sexualita se neobjevuje u člověka pouze po dobu schopnosti rozmnožování, ale své projevy sexuality mají i děti a staří lidé. Sexualita je více, nežli prostředek k rozmnožení, nýbrž je součástí mezilidské komunikace a jako taková má důležitou společenskou funkci. Jako se učíme mluvit, tak se již od malička učíme sexuálně komunikovat. Děti, které jsou ochuzeny o něhu, budou mít v dospělosti potíže s erotickou imaginací a tím i se vztahy k druhým lidem. Děti nejsou asexuální a není třeba sexualitu přednimi tajit. Spíše je třeba naučit je s tímto vybavením zacházet, jako se učí mateřskému jazyku. Tím je odkryt další předsudek o sexualitě, že je totiž jen produktem pudů a jeho uplatnění může být ospravedlněno pouze jeho biologickou funkcí. Od těch dob, co člověk není pouhým zvířetem, ale má také nějakou kulturu, je sexualita touto kulturou utvářena a sama ji ovlivňuje. Projevům sexuality se tedy učíme a každá kultura je upravuje po svém. Je ošidné, považujeme-li vlivy kultury za cosi, co je dané přírodou, a tím postaveno na roveň „zákonu Božímu“. Sexualita, tudíž také homosexualita, je více než pohlavní styk. Smysl jí nedává teprve schopnost rozmnožování, ale vztah k druhé osobě, který je sexuálními projevy tlumočen. Jako řeč má svoje vady, také tento komunikační prostředek může být poškozen, nebo zneužíván - lze jím tlumočit lásku i egoismus, něhu i agresivitu. Ale to není vada sexuality jako takové.
Proč homosexuální projev sexuality budí odpor či podráždění? Důvodů může být několik a všechny se týkají velmi citlivých oblastí lidské duše. Předně nikdo nejsme stoprocentně muži či ženami. Zigmund Freud zjistil, že děti jsou v podstatě bisexuálně orientované. V průběhu dospívání se však jedna stránka lidské sexuality upozaďuje, zatímco se vyhraňuje druhá. Nejčastějšími projevy potlačené schopnosti k homosexuálnímu vztahu jsou např. aktivity v různých mužských nebo ženských spolcích, party „pivních strejců“ a pod. Touto “druhou frontou“ své sexuality se však pod vlivem své kultury cítí být člověk ohrožován. Má obavy ze „svedení“. Případně jej pohoršuje, jestliže někdo provozuje nepokrytě to, co on sám v sobě potlačuje. Avšak homosexualita nevzniká svedením; že se bude později uplatňovat schopnost vztahu ke stejnému pohlaví, k tomu jsou položeny základy již v prenatálním období. Jiným zdrojem homofobie je naše potřeba jistot, které bezděky nacházíme ve svých zvycích a v tom, co ze své kultury přijímáme jako samozřejmé. Nejsme-li zvyklí ze své kultury na homosexualitu, pak v nás setkání s ní může vyvolat pocit, že se hroutí samy základy naší existence. Tentýž pocit vyvolává ovšem každé nahlédnutí za obzor vlastní kultury. Odsud je vysvětlitelná i xenofobie. To jsou faktory, které brání člověku otevřít se vůči svému bližnímu a využít cele komunikačních možností, které sexualita dává.
Komunikační funkci sexuality, aplikovanou i biblickými autory, demonstruje autor ve třetí kapitole na „Písni písní”, nebo na vztahu krále Davida a Saulova syna Jonatana.
Odkud se tedy bere strach ze sexuality, pohrdání sexualitou, či její stydlivé přezírání? Je nesporné, že tento odstup od sexuality vnesla do evropské kultury právě církevní morálka. Proč? Vychází to genuinně z vlastního obsahu její zvěsti, či se jedná o vedlejší produkt, nebo dokonce o „cizí těleso“ v křesťanském učení? Na to se pokouší autor podat odpověď ve čtvrté a páté kapitole. Ve čtvrté se zabývá nepětím mezi sexualitou člověka a církevní morálkou. Ukazuje se, že podcenění sexuality není ve skutečnosti vlastním produktem evangelia, jako spíše trojdílné antropologie (duch-duše-tělo), které pochází z řeckého, především novoplatonského myšlení. Novoplatonismus „vpašovali“ do křesťanského podvědomí především církevní otcové Tertulian a Augustin. Negativní vztah k sexualitě, jako k nižší stránce lidského života, kterou je třeba trpět jen pro zachování lidského rodu, jsou skutečně kontaminace křesťanství cizí filosofií. Tato kontaminace však vedla v církevní praxi i etice k dalekosáhlým důsledkům a naše postoje ovlivňuje dodnes. Otázky, spojené se sexualitou, nezřídka zastiňují vlastní zdroj křesťanské etiky. Přitom si autor všímá i jistého přínosu křesťanství pro pochopení sexuality. Ten nachází v sekularizaci sexuality - osvobození sexuality od náboženského zatížení, umožňující teprve využít jejích komunikačních možností. Avšak svojí úzkoprsostí tradiční křesťanská etika zatížila sexualitu nábožensky jiným způsobem a zakopala tak svoji hřivnu.
Křesťan však může překonat obavu ze sexuality, ale tím nepřekoná homofobii. Výše zmíněné zdroje obav jsou podporovány údajným odsouzením „homosexuality“ na některých místech Starého i Nového Zákona. Některá tato místa z obou částí Bible proto autor rozebírá v kapitole páté. Dochází nejen již k notorickému „objevu“, že starozákoní výhrady vůči homosexuálnímu styku se netýkají homosexuality samé, nýbrž míří proti některým magickým a „právním“ praktikám, ale i k velmi zajímavému poznatku, že Pavlovy výčty těch ruhačů, kteří „neobdrží Království Boží“ (
1Kor 6, 9 Tm 1, 10), jsou židovská klišé, označující tradičně „ohavnosti pronárodů“, které byly před Izraelci zapuzeni a proto se jim má vyvolený lid vyhýbat. Jsou navíc formulovaná po vzoru stoických seznamů „ctností“ a „nectností“. Nejde tu tedy o žádnou „křesťanskou etiku“, či dokonce o učení o homosexualitě. Tyto výpovědi musí být chápány v celkovém formálním rámci a vykládány z funklce této formy. Ani Pavel konečně nerozuměl pod pojmem
αρσενοκοιτης to samé, co odpovídá našim dnešním zkušenostem. Stoický vliv na Pavlovy formulace však bývá novozákoníky přezírán. Pátá kapitola končí nutně zjištěním, že Bible o homosexualitě vlastně neříká nic, což již dávno před autorem konstatovala holandská Rada církví v publikaci věnované otázce způsobilosti či nezpůsobilosti homosexuálů k výkonu duchovenské služby:
Een mens hoeft niet aleen te blijven. Ústředním motivem Pavlovské teologie je Boží láska, jíž musí ustoupit vše, co je s ní v rozporu, nikoliv nauka o homosexualitě. Hříchem v tomto smyslu bývá často dogmatická strnulost, bránící otevřenosti vůči Bohu a bližnímu. Shledá-li církev některé etické představy za překonané a vlastnímu poslání se příčící, je její povinností tyto odbourat. Ukazuje se, že vztah křesťanů k homosexualitě je vždy závislý na chápání autority Bible.
V šesté kapitole je dokumentován současný přístup německých církví k homosexualitě pomocí některých oficiálních dokumentů. Sám autor cituje některá vyjádření za církev Lutherskou evangelickou, za Římskokatolickou církev nechává promluvit jejího diplomovaného teologa a svého spolupracovníka z düseldorfské linky Paula Berberse. Evangelíka na jeho pojednání především zaujme zjištění, že ani Římskokatolická církev není takovým dogmatickým monolitem, jak se někdy zdá a jak by si to její vedení možná i přálo, nýbrž z jejích reprezentativních kruhů mohou přicházet i naprosto kontroverzní vyjádření. V zásadě však ukazují obě studie, jak církve na jedné i druhé straně jen váhavě do svého myšlení a praxe promítají poznatky z oborů lékařských věd i z vlastních oborů, jakými je biblická exegeze či systematická teologie, pokud jde o homosexualitu. Teoretická vyjádření se buď zastavují v prostřed kroku směrem k pochopení, nebo nesouhlasí s praxí.
Následující kapitola dokumentuje postoje různých etik a dogmatik předních teologů, včetně D. Bonhoeffera nebo K. Bartha. U posledního upozorňuje, že krátce před smrtí v jakémsi rozhovoru své odsudky homosexuality, vyjádřené v Dogmatice, odmítl. Zde se vyrovnává i s častou „teologickou“ námitkou proti homosexualitě, užívající kategorie „přirozeného“ jako „Božího řádu“. Tato kategorie je ve vyjádřeních evangelického teologa značně problematická. Pochází vlastně z tomismu a deistické filosofie a uvrhla v minulém století církev do role „posvěcovatelky statu quo“. Vede k představě zjevení Boží vůle v přírodě. Obecně je problematická tím, že objektivizuje subjektivní zkušenosti (např. kulturní). Evangelická teologie nezná žádnou nerevidovatelnou etiku, tradici, nebo instituci. Zároveň by neměla stavět rovnítko mezi přírodní zákonitosti a vůli Boží. Strach kriticky zhodnotit důvody k odmítání homosexuality mají zjevně původ jinde, nežli ve vlastním učení. Pro etiku Evangelia je zásadní pouze láska. „Miluj a pak čiň co chceš“ (Augustin). „Jako Duch věje, kam chce, tak také láska věje, kam chce“ (H. Gollwitzer).
V osmé kapitole přicházejí ke slovu homosexuálové sami, tedy mužští, neboť lesbické spolky nechtěly s autorem spolupracovat. Osmá kapitola je žatvou odpovědí na anketní otázky. Z nich se dozvíme, kolik je mezi homosexuály farářů, studentů bohosloví, nebo církevních zaměstnanců. Poznáme specifické problémy homosexuálů, pocházející zpravidla z vnějších vlivů. Problémy se sebepoznáním a sebeuznáním. Následuje tzv.: „comming out“, tedy veřejné přiznání homosexuality. To má několik stupňů: v rodině, mezi kolegy, nebo spolužáky a ve společnosti vůbec. Věřící homosexuál nadto musí „vyjít na světlo“ ve společenství věřících, nechce-li být traumatizován neustálou přetvářkou. Právě zde církev více uškodí, nežli pomůže. Ačkoliv má v evangeliu zdroj pomoci k sebepoznání a sebepřijetí i k osvobození člověka od přetvářky, nutí naopak k pokrytectví. Nepoučení pastýři zde napáchají mnoho křivd. V nemnohých případech ovšem sehrálo věřící společenství i faráři roli kladnou. Homosexuální mužové nacházejí více pochopení u žen - matky se se synovou homosexualitu většinou brzy vyrovnají, otcové zásadně nikdy. Jednomu muži v sebepoznání, comming out i při hledání životního partnera pomohla právě kamarádka. Společenské klima však homesexuály nutí spíše k utajování homosexuality. Tím vzniká mnoho dalších problémů - potíž s hledáním partnera je jeden z nejbolestivějších. Homosexuál je často odkázán pouze na tzv. „subkulturu“, tedy příležitostné známosti v barech homosexuálů, na plovárnách a pod. Takové vztahy nutně postrádají kvalitu trvalého vztahu lásky. Homosexuálové se bojí samoty. Čím je však „partnerský trh“ na tomto poli omezenější, tím rostou nároky. Mezi homosexuály vládne kult mladosti. Od určitého věku přestává být homosexuál žádoucí a je odsouzen k samotě. Strach ze stáří je mnohem intenzivnější nežli u heterosexuálů. I zde má církev co říci, avšak tím, že není homosexuálům otevřená, vrhá je do náruče této subkultury. Měli bychom se zamyslet nad většinovým pocitem homosexuálů, že svoji identitu nalezli teprve když se vnějšně i vnitřně osvobodili od církve!
Potíže s izolací homosexuálů spíše řeší různé svépomocné organizace a poradní střediska. Těch bývá mnoho a jejich cíle, metody i životnost bývají různé. Jsou spolky, bojující za rovnoprávnost i spolky, ulehčující sdílením zkušeností ony fáze hledání a zveřejňování identity, pomáhající též v uspořádání partnerských vztahů. Ve vztahu k ostatní veřejnosti vystupují buď provokativně, nebo naopak usilují o porozumění. S těmi nejvýznamějšími seznamují kapitoly desátá a jedenáctá. Některé vznikly i na křesťanské půdě, jako např. HuK (Homosexuelle und Kirche).
V dodatku si pak můžeme přečíst kázání, kterým posloužil autor 18. 4. 1981 v Kolíně nad Rýnem při vzpomínkové bohoslužbě na homosexuály, umučené v koncentračních táborech. Zde je křesťan konfrontován s doočíbijícím faktem, že si církve stěží uvědomily ještě během války svoji odpovědnost za osud Židů, ale odpovědnost za osud homosexuálů si neuvědomily dodnes. V dodatku autor dále podává několik praktických návrhů pro křesťanské uspořádání partnerských vztahů homosexuálů, včetně liturgie obřadu „Freundschaftssegen“ (požehnání přátelského svazku), obdoby obřadu svatebního.
Knížka není pouhou sbírkou úvah, postřehů, názorů a zkušeností autorových. Z předešlého je možno si všimnout, že autor neváhá dát slovo zkušenějším, např. pokud jde o psychologii, nebo o klima v církvi jiné konfesse. Autor se opírá o poznatky vědeckých pracovišť, zabývajících se tímto fenoménem. Cituje často Z. Freuda, představuje výsledky výzkumů amerického Kinsleyova institutu, nebo dává slovo Freudově žačce a kritičce Charlotte Wolff a jiným. Zároveň nezapomíná, jakého oboru je sám – v kapitole věnované rozborům biblických míst se opírá především o poznatky H. v. Rada, v částech systematických cituje nejvíce H. Golwitzera, který se otázkou homosexuality zabýval tehdy, když Lutherská církev v Hanoveru zbavila úřadu veřejně homosexuálně žíjícího faráře.
Celá kniha však podle mého soudu trpí jedním velikým nedostatkem. Již úvodem autor předesílá, že homosexualita není ani hříchem, ani nemocí, ale ani anomálií. V odmítání takového ohodnocení jde autor až tak daleko, že odmítá jaké koliv pokusy vznik homosexuality objasnit. To ho nutí i k některým nepoctivostem. Především skutečnost, že sexualita není oprávněna jen pro svoji reprodukční funkci jej vede k tomu, že tuto funkci z diskuse o významu sexuality vylučuje úplně, aby nemohl být v žádném ohledu homosexuální poměr považován za „méněcenný“. Dále tvrdí, že teorie, objasňující vznik homosexuality jsou pouze nepotvrzenými hypotézami. Už v době vzniku knihy však bylo i experimentálně ověřeno, že homosexualita souvisí s vývojem hypotalamu ve 4. až 6. měsíci, který ovlivňují hladiny hormonů androgenů a estrogenů, produkovaných tělem těhotné ženy. Že abnormální poměr těchto hormonů lze považovat za anomálii. Přesvědčení, že homosexualita je pouze odlišným nadáním, které ani nelze objasňovat, pouze uznat, není mezi sexuology tak stoprocentně přijímáno, jak se snaží autor předstírat a co chvíli (místy nápadně nevhodně) čtenáři připomínat. Dále se snaží působit ve čtenáři dojem, že považování heterosexuality za „přirozenou“ formu sexuality, je pouhý předsudek. Neuvědomuje si, že takový „předsudek“ nevzniká „na zelené louce“ nýbrž je možná nereflektovaným, přece produktem biologické zkušenosti. Nejde jen o ono rozmnožování, které člověk nemůže tak jednoduše z pojednání o sexualitě vyloučit, ale třeba i o vybavení pohlavních orgánů a pod. Autor je dítětem doznívající doby, která si libovala v porážení „tradičních předsudků“ aniž by poctivě zhodnotila jejich původ. Zde si bere autor na pomoc i C. Wolffovou, která dokonce tvrdí, že rozlišování pohlaví je produktem „kapitalisticko-patriarchálních“ předsudků. Na místo toho dnešní doba opět uznává i různou funkci různých pohlaví v rodině a ve společnosti, i když ne v zastaralém patriarchálním smyslu slova.
K těmto nepoctivostem jej vede především obava, aby homosexuálové nebyli považováni za méněcenné lidi, k nimž může „normální“ člověk přistupovat s povýšeným soucitem z „Olympu“ své „normality“. Homosexuál by pak mohl být podroben různým „nouzovým opatřením“. I když rozmnožovací stránka jeho sexuality je v praxi potlačena, všechny ostatní mají právo ne své plné uznání. Autor se bojí, aby „anomalita“ homosexuálního poměru nevedla k pouhému „trpění“ homosexuálů. V církevním prostředí homosexuálům, považovaným za lidi „postižené“, hrozí, že se stanou „pouhým objektem křesťanské dobročinnosti“. Otázka ohodnocení homosexuality pro mne není teologickým ani existenciálním problémem. Považuji-li tato tvrzení za neoprávněná, není to projev mé „homofobie“. Zaráží mne, s jakou samozřejmostí autor uvažuje o „anomálním“, nebo postiženém člověku jako o „méněcenném“, hodném v církvi jen role „pouhého objektu dobročinnosti“. Proto musí považovat chápání homosexuality jako anomálie za předsudek. Ve skutečnosti je spíše třeba změnit náš postoj k lidem jakkoliv postiženým, nebo anomálním a dát jim v církvi prostor k uplatnění jejich charismat, naučit se přijímat jejich službu. Přestat porovnávat cenu člověka podle jeho zdraví, nadání a normality, či vůbec cenu lidí srovnávat. Autor se, po mém soudu dopustil chyby, když právě přistoupil u sexuality na porovnávání „hodnoty“. Domnívám se, že z toho, co sám autor o sexualitě tvrdí je zřejmé, že kategorie „ceny“ je vůbec nevhodná, nehodná hájení jakékoliv „rovnocennosti“. Spíše je třeba hájit oprávněnost její realizace.
Myslím, že autor dostatečně obhájil široké spektrum významu sexuality jako takové, které je možné vztáhnout i na homosexualitu. Prokázal, že homosexualita není žádnou perverzí, hříchem, nebo vůbec něčím eticky nepřípustným, ale že kromě reprodukční plní veškeré své ostatní funkce. I když není homosexuální uplatnění lidské sexuality biologicky „normální“, není ničím, co by bylo nutné jakkoliv omezovat nebo potlačovat. K tomu neexistují společenské ani teologické důvody.
V jedné čtenářské reakci v Českém bratru jsem četl mínění, že církev nemá homosexuály pranýřovat ani omlouvat, nýbrž zvěstovat jim odpuštění hříchů. Práce H. G. Wiedemana mne přesvědčila o tom, že církev musí především naslouchat a rozumět, pak teprve uvažovat o svém poslání vůči člověku. Musíme se zbavit bezděčné představy, že vlastníme „odpovědi na všechny otázky“, abychom porozuměli vůbec sami sobě a svému poslání. Aby se i jakkoliv odlišným lidem stala církev zárodkem Božího království a ne královstvím strnulých představ a dogmat. Pochopení homosexuality není tudíž v posledu důležité kvůli homosexuálům, ale je službou a pomocí nám samotným k naplnění našeho poslání.
Psáno pro Teologickou reflexi 1995
