Kázání na text 2Ko 1, 19-22 (ř,l) na neděli 27. 5. 2007
Neděle Svatodušní
Bohuslavice nad Metují / Opočno
Je-li skutečně složité dnešnímu člověku vysvětlit něco z článků víry, pak je to určitě jistota, s níž se hovoří v Bibli i v církvi o Kristově či Boží přítomnosti mezi námi. Je mezi námi, s námi, Bůh? Jak to mohu tvrdit tak jistě? Jednou se u nás na Evangelické akademii jedno děvče vyjádřilo: „není to jen ňáká nalejvárna“?
Pavel, jak víme, působil jako cestující misionář po Středomoří. Měl různé plány, ale ne vždy mu vyšlo to, co si předsevzal. A tak před korintskými obhajuje změny ve svém itineráři. Brání se, spíš očekávané, výtce z nespolehlivosti či vrtkavosti. Přitom sklouzne do prazvláštní spekulace o Kristu jako božím „ano“ k jeho zaslíbením. Jeho víra i jeho působení v církvi i navenek má zrcadlit jeho nejvnitřnější a nejpevnější přesvědčení o tom, co Bůh sleduje, co působí skrze příběh Ježíšův, který je zvěstován jako boží syn - tedy jeho právoplatný reprezentant. Přitom se zmíní o daru Ducha (svatého), který si s celou církví tento den připomínáme.
Pořad bohoslužeb:
- introitus: Ž 139, 1c-8 he,ř,l
- 1. píseň: 164 | ×
- čtení: Gn 1, 1n he,ř,l
- 2. píseň: 175/368 | 141/573
- text: 2Ko 1, 19-22 ř,l
- 3. píseň: 363 | 527
- poslání: Ř 5, 1-6 ř,l
- požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
- 4. píseň: 702/379 | 757/581
(starý a | nový evangelický zpěvník. / alternativy)
Večeře Páně:
pozvání: J 7, 37c - "Jestliže kdo žízní ..." ř,l
To, co je platné a spolehlivé v Božím slovu, je přijetí, přitakání k nám. Přiřknutí zaslíbení božích – srdce, tedy myšlení (!), ovládla naděje. Duch Boží je zde jakoby zálohou budoucího plnění stejně, jako je příslibem stvoření nad čímkoliv beztvarým a životu nepřejícím při stvoření, příslibem něčeho nového.
Celá ta Pavlova zamotaná spekulace má jedinou logiku – totiž že vychází z přesvědčení a vede k tomu, aby život vyznavačův byl skutečně ve všech směrech propleten a provázán s tím, koho vyznáváme, jak v ontologii, tak i v emocionální, konativní a praktické rovině. V tom se cítí být Korinťanům odpovědný, a tím se také obhajuje – jako Bůh není vrtkavý, ani jeho rozhodnutí lehkovážná nejsou. A zde také bere jistotu, že přítomnost boží je živou zkušeností, vlastní, ale i adresátů.
Zatímco nás zkušenosti (údajně) s Duchem Svatým rozdělují, v Pavlově listu tvoří společný základ, na němž je možné postavit sounáležitost i v případech, kdy je třeba řešit věci sporné (jisté napětí mezi autorem a adresáty nelze přehlédnout).
Pavel tyto spory neřeší z pozice autority nadané Duchem, nýbrž na respektu vůči korintským, nadaným společnou nadějí na naplnění společně přijatých zaslíbení. Nechce být pánem jejich víry; v ní i pro něj nepochybně stojí …
Vyznáním přítomnosti Ducha Svatého v našem společenství ovšem vyznáváme i jistou nehotovost – Duch není znakem naší duchovní zralosti, ale závdavkem pro zrání, proto i mezi námi zůstává mnohé otevřené…
Je-li skutečně těžké vysvětlit přítomnost Boží, Kristovu, tedy Ducha Svatého mezi námi, je to tím, že i my sami si to složitě vysvětlujeme. Církev odzkoušela mnoho modelů – od extatických projevů, zmocnění úřadů, prostého uznání až po city a pocity. Ale máme vůbec oprávnění k takové jistotě?
Když čteme pozorně Skutky apoštolů, kde se o daru Ducha svatého hovoří asi nejplastičtěji, vždy zní, že byl dán. Nejde o to, komu. Židovská naděje s ním počítala, až proběhne soud nad světem. Že byl dán znamenalo, že soud proběhl: v Ježíšově příběhu, a tudíž se dnes i s celým světem nacházíme v nové realitě. A tím si můžeme být jisti bez toho, abychom chtěli být majiteli tohoto Ducha. Ten není náš, ten je boží, je Kristův, protože svatý. Můžeme se jen dohadovat, jak si mohou novozákonní autoři dovolit o přítomnosti Ducha svatého hovořit s takovou jistotou; všimněme si však, že Pavel svoji jistotu nestaví proti druhé straně; naopak má ji i o ní…
