Jak k nám přišlo AIDS

Ovlivnilo AIDS morálku? O fenomenologii nemoci a jejího kvazietického zneužívání

motto:

„⁴ Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.

⁵ Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.

⁶ Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“

 

„⁴η αγαπη μακροθυμει χρηστευεται η αγαπη ου ζηλοι [η αγαπη] ου περπερευεται ου φυσιουται

⁵ ουκ ασχημονει ου ζητει τα εαυτης ου παροξυνεται ου λογιζεται το κακον

⁶ ου χαιρει επι τη αδικια συγχαιρει δε τη αληθεια“

(1Kor 13, 4-6)

AIDS jako fenomén:

Na prvním místě je třeba říct, že nemoci mají čtverou stránku: objektivně lékařskou (to je mimo moji kompetenci) a pečovatelskou (to také), subjektivně pacientskou (chvála Bohu ani to ne), ale i informační (fenomenologickou) – co o věci víme, jak se o ní šíří a košatí informace, jak je vnímáme, vstřebáváme, reagujeme na ně, využíváme jich a zneužíváme. Zvěst o nemoci AIDS, působené virem HIV zasáhla náš svět poněkud nečekaně v době, kdy největší hrozbou pro lidstvo byly jaderné zbraně a studená válka.

Aniž bych chtěl tento jev bagatelizovat, musím konstatovat, že AIDS je vlivnější jako informace než jako skutečná nemoc. Odborná pojednání o původu, mechanismu šíření a průběhu nemoci říkají běžnému člověku pramálo. Víc jeho život ovládají různé představy s tímto jevem spojované. Alfons Labisch (ĎaS 1/2004) řadí AIDS mezi tzv. „skandalizované nemoci“. Skutečně nás kde kdo straší lavinovým šířením této nemoci a to již od samého počátku jejího objevení! Typické pro naše prostředí je, že se na ni ze strachu začaly dělat vtipy! Fakticky však málo kdo z nás skutečně nějakého nositele této choroby osobně poznal. Odborné statistiky, skandalisty ignorované, znají jiné zabijáky: „Každým rokem zemře více než 11 milionů dětí v důsledku nemocí a podvýživy. Sedm z deseti dětských úmrtí v rozvojových zemích můžeme přiřadit k pěti hlavním příčinám: zápal plic, průjem, spalničky, malárie a podvýživa. … Každých třicet vteřin zabije malárie v Africe jedno dítě a představuje zde jedno z nejdůležitějších ohrožení těhotných žen i jejich novorozených dětí“ (WHO-Fact-Sheet 1998 – časopis Světové zdravotnické organizace – údaje dosud aktuální). Kde je zmínka o AIDS? A kdo se bojíme malárie?

Milujeme hrůzyplné historky – proto i o AIDS se vyprávějí spousty fám. Jednou z nejoblíbenějších je ta, že nositelé viru HIV s oblibou zanechávají někde nakažené injekční stříkačky s poťouchlým poselstvím – „už ho taky máš“. Těmto zprávám lidé věří, nic na tom nemění fakt, že nikdy žádný takto infikovaný pacient zaznamenán nebyl a odborníci se shodují v tom, že vir HIV je mimo tělní tekutiny tak nestabilní, že z odložené injekční jehly může člověk chytit spousty jiných nebezpečných nemocí, především různé formy žloutenky, ale ne HIV! Jinou oblíbenou historkou, která se objevila brzy po AIDS, je ta, že se lidé nakažení virem HIV rádi s někým neznámým vyspí a pak mu nechají na zrcadle rtěnkou vzkaz. Motiv nápisu rtěnkou na zrcadle se objevil v mnoha, dokonce i českých, filmech.

Jak nějaká kavkovská scéna působilo, když jsem byl koncem 80. let na biblické hodině, kde farář přítomné strašil tím, že AIDS se může šířit i aerosolem, který ze slin udělá zubařská vrtačka, a že zubaři jsou dnes nejohroženější. Přítomen byl i jeden dentista, který prodělal různá odborná školení a snažil se farářova slova korigovat, ale nikdo ho neposlouchal – farář prostě nabízel zajímavější horůrek!

Zde jen musím znovu upomenout na paradoxní situaci – mnozí faráři se cítí být kompetentní do těchto věcí mluvit už svojí vírou. Já s tím nesouhlasím, a přece o tom s Vámi mluvím. Nemluvím však o nemoci samé, ale o našich reakcích na ní.

Kterak k nám AIDS přišlo – stručná historie informace o nemoci:

Na epidemii AIDS v USA poprvé upozornil Dr. Michael Gottlieb, který 5. 6. 1981 ve svém článku pro Americké středisko kontroly přenosných chorob nazvaném „Týdenní zpráva o morbiditě a mortalitě“, popsal případy pěti mladých homosexuálů, postižených tehdy ještě velmi vzácnou pneumocystickou pneumónií (zápalem plic).

New York Times přinesl téhož roku poprvé zprávu širší veřejnosti o podivné epidemii, šířící se především mezi sanfranciskými homosexuály, která se projevuje různými kožními chorobami, především Kaposiho sarkomy. Nemoc je rok na to pojmenována jako Syndrom získaného selhání imunity. Brzy se objevují i další ohrožené skupiny – narkomané, užívající drogu nitrožilně, kteří si půjčují bezprostředně po sobě stříkačky (to je podstatně jiná situace nežli stříkačka odložená). Po vynálezu testu na HIV pozitivitu byla polovina testovaných mužů na západním pobřeží USA pozitivních, na východním to byla „jenom“ třetina. Na jedné newyorské klinice to bylo 87% testovaných narkomanů! Přesto podstatné je, že prvotní výskyt souvisel s komunitou promiskuitně žijících homosexuálů. Tady je třeba připomenout, že na věci kolem sexu je Amerika až přecitlivělá, Amerika se ráda bojí, a je rovněž citlivá na téma homosexuality. Právě tato situace zplodí spousty stereotypů o AIDS, které nevyvrátí žádná pozitivní vědecká fakta. AIDS získá hodnotu trestu, bude navždy spojována především se sexem, zvláště homosexuálním. Později se prokáže, že homosexualita s nákazou virem HIV nesouvisí, spíš že promiskuitní sexualita je živnou půdou (rozhodně však tvrzení, že Sexuální revoluce přinesla AIDS, je přepjaté – viz brožuru Tomáše Řeháka SEX: šlehačka na dortu).

1983 Dr. Montagnier z Pesteurova institutu v Paříži izoloval virus, který označil zkratkou LAV. Současně se prokázalo, že kromě USA a Kanady je virus rozšířen v 15 evropských zemích. Šíří se do Afriky a Jižní Ameriky. Nemoc AIDS se vyskytovala již před rokem 1970. Epidemicko-pandemické šíření začínalo už v polovině 70. let.

1984 Objevem původce AIDS se pochlubí v USA Dr. Gallo – svůj objev označí HTLV-III. Je zjištěno, že viry LAV a HTLV-III jsou totožné, dostanou společné označení HIV (později se přijde na to, že Dr. Gallo zcizil Montagnierův objev, přesto je dnes uváděn jako spoluobjevitel viru HIV).

Těžko se asi dopátráme toho, kdy se u nás zpráva o AIDS objevila poprvé. Oficiálně se hovoří o jakémsi článku v Rudém Právu v roce 1984. Já však o ní četl už někdy v roce 1981-1982 ve 100+1 zahraničních zajímavostí (nepodařilo se mi ono číslo sehnat). Nemluvilo se ještě o AIDS, ale vše podstatné o této chorobě už bylo řečeno. Pozdější informace spíš dřívější zpřesňovaly, ale zásadně neměnily. Spekulovalo se už tehdy o možnosti, že jde o bakteriologickou zbraň, která unikla z laboratoří. Tento názor je dnes odmítán.

I v pozdějších letech to bylo hlavně Rudé Právo a Haló sobota, které pouštěly informace o této chorobě, ale vždy s připomínkou, že jde o záležitost druhé strany železné opony (od prastrýce – patologa jsem věděl, že tou dobou už byla i u nás podezřelá úmrtí). Jako projev morální dekadence bylo zmiňováno, že v Rakousku, ale i v jiných západních zemích, začali někteří volat po obnovení koncentračních táborů pro nakažené HIV.

4. 3. 1987 byla poprvé uveřejněna zpráva o výskytu AIDS v Československu. V České republice byly k tomuto datu evidovány čtyři případy onemocnění a třicet šest nositelů viru. Na Slovensku dvě onemocnění a sedm nostelů virů.

21. 11. 1987 byla uveřejněna zpráva, že u nás zemřel první člověk na AIDS.

O rok později také Mladý svět přinese zprávu o prvním soudním procesu s šiřitelem viru HIV. Ačkoliv byl tou dobou již mechanizmus šíření nemoci znám, ostraha doprovázející pachatele při procesu byla vybavena bílými, gumovými, zástěrami, rouškami na ústech a gumovými rukavicemi. Tyto okolnosti i nepodmíněný trest odnětí svobody časopis kritizoval.

V rámci „glasnosti“ se začínají v televizi i v předfilmech v biografu objevovat nezřetelné, rozmazané či potemnělé postavy svědčící o tom, jak se nakazily AIDS. O pár let později první přestane svoji identitu skrývat. Pretendenti komunistického režimu se začínají sami obávat – propaganda tématizuje zdravý sex, doporučuje kondom: mezi plakáty oslavujícími VŘSR se objevují hesla jako „Věrnost není přežitek, ale nejlepší ochrana proti AIDS“. Jako komickou perličku lze zmínit článek z titulní strany Haló soboty z 18. 11. 1989, kde komunisticky investigativní reportér se dvěma studentkami „odhalují“, jak nesnadné je pro mladého člověka opatřit si prezervativ. Společnost však řešila tou dobou závažnější věci. Téma AIDS/HIV začne být opět populární v 90. letech.

Evoluční psychologie a reakce na AIDS:

Nevím, zda jsme schopni bez přetvářky zavzpomínat, jaké pocity v nás vyvolala první zpráva o této chorobě. Jsem přesvědčen, že to byl strach, pocit odporu k nakaženým, radost či naděje, že „nás se to netýká“. Populistický francouzský politik Le Pen ostatně učinil zřízení „AIDS-salií“ (obdoba leprosalií) součástí svých programů. Víme, že tento typ politika velmi citlivě čte v přáních lidu a slíbí, co mu na očích vidí. Jsme hodní lidé a víme, že by se jednou taková věc mohla týkat někoho z nás nebo našich blízkých. Připusťme však, že setkání s tímto jevem v nás vyvolává pocity, za které se současně stydíme.

V jedné reportáži ve francouzské televizi se redaktorka před zraky diváků napila ze sklenice, z níž před tím pil muž, který měl AIDS. Proslýchalo se, že se později dost bála.

Bylo by laciné pohoršovat se proto nad lidskou povahou, jak bývá zejména v křesťanském prostředí zvykem. Odpor, který budí čímkoliv postižený člověk je podle evolučních psychologů velmi důležitý pud, který našim předkům umožňoval přežít.

Protože jsme lidské – myslící bytosti, prožíváme úzkost ne jen fyzickou, ale i metafyzickou. Požadujeme od světa který nás obklopuje smysluplnost. Tu může nabídnout pouze řád. Jevy jako je jakákoliv metla lidstva, tento řád popírají. Máme sklon pak takové jevy vykládat, dávat do souvislostí, které jim řád dodají násilím. Tak už za Černé smrti byl hledán viník: Židé, Saracéni, boháči i chuďasové, stoupenci sekt. Reformní kazatelé odhalují souvislosti mezi morem a hříchem, muslimové, kteří na Pyrenejském poloostrově dostali mor dřív než křesťané, málem změnili vyznání, ale nakonec i křesťany pohroma zasáhla. Myslitelé mor vykládali, a ten si dělal, co ho napadlo. Přesto byli mnozí s to nacházet v něm nějaký smysl. Totéž lze vysledovat i v případě HIV/AIDS; tu také kde kdo nazývá novodobým morem. V JAR získal na ministerstvu zdravotnictví významný post americký „lékař“, který tvrdí, že žádné AIDS neexistuje, že je to výmysl západních farmaceutických firem, užívaje demagogické „pravdy“, že na AIDS dosud nikdo nezemřel.

Výklad nebo popření, to jsou dvě pochopitelné reakce na pocit ohrožení smyslu života. Smysl může přitom taková metla mít jen tehdy, dolehne-li na záda toho, kdo si to zaslouží. To nám dává jistotu, že budeme-li zachovávat určité zásady, nemáme se čeho bát. Rubem je nepřátelský postoj vůči těm, na které již udeřila …

Theologie nemoci:

Bible je v této věci rozporuplná: malomocní jsou vyvrženi z lidského společenství dokonce na Hospodinův příkaz, kulhaví a slepí z bohoslužeb (2Sm 5, 8)! Je nápadné, že Ježíšovy zázraky směřují právě k těmto lidem. Ale Ježíš sám nenabízí jednoznačný výklad nemoci: podle Mk 2, 1-5 a J 5, 14 by se dalo soudit, že sdílel víru v nemoc jako trest za hřích. Už kniha Jób a Ž 73. však toto smysluplné pojetí nemoci relativizují. V J 9, 1-3 se Ježíš odmítne zabývat otázkou příčin slepcova postižení; spíš se chopí příležitosti, kterou mu dává.

Problémem monotheistických náboženství, která věří v jednoho, všemohoucího, dobrého a spravedlivého Boha, je vysvětlení zla. Křesťané a židé musejí vždy znovu před tímto problémem zavřít ústa; nám pomáhá paradox trpícího Syna Božího. Islám tento problém řeší jednoduše – Alláh může všechno, kdo má právo jej soudit? Ostatně i Pavel říká, že hlína nemůže volat hrnčíře k odpovědnosti (Ř 9, 20n).

Přece jsme nakloněni i té možnosti, obviňovat trpící, že si své neštěstí zavinili sami, nebo odhalit nějaké vnější spiknutí. Zlo bez viníka by mohlo zpochybňovat Boha, jeho jedinost, všemohoucnost či dobrotu!

Hledáme-li však berličky pro svoji kulhající víru, většinou za cenu nelidského odmítání bližních, musíme se poctivě prozkoumat, zda nám ještě jde o věci Boží, ne-li spíš o „naše věci“ – potřebu fyzického a metafyzického klidu? Theologizace nemoci může být ve skutečnosti jen sofistikovaným podáním onoho evolučně-psychologického pudu.

Krize křesťanství – Hledá se peklo!

Někomu spadlo AIDS jako požehnání z nebe. Zatímco se mnozí chvějí (jako hříšníci Zj 18, 7n), jiní překonávají strach tím, že se z pohrom doléhajících na hříšníky radují (jako spravedliví Zj16, 5n). Je to dáno tím, že slabá víra, podlomená prohrou na dvou frontách, dostala nový smysl existence.

Styl života se vymkl kontrole křesťanské morálky či spíše moralizmu. Změnil se i obraz světa, takže dnešního člověka už nelze strašit tím, že přijde po smrti do pekla.

V 18./19. století nabralo křesťanství doposud nebývalý antisexuální ráz. Víc v USA než v Evropě, protože v USA je vlivný fundamentalismus a současně antisexualismus, který sem zavlekli stoupenci sekt nacházejících v „Novém světě“ ve velkých počtech nový domov. To, co v Evropě vypadá jako bludařství, má v USA vliv v nejvyšších politických kruzích.

Nejhůře nesli křesťané ztrátu monopolu na výklad světa. Paradigma světa se změnilo i po jiných stránkách – jestliže dříve byla Boží vůle sama o sobě autoritou, nyní se musí obhájit tím, že odpovídá zájmům člověka.

Před příchodem AIDS působilo křesťanství jako přežitek spíš na „západě“ než v komunistickém světě. AIDS však dalo chabé víře nový impuls: najednou se mohli věřící pasovat na ty, kdo už od počátku věděli, jak to nakonec skončí (Ř 2, 17-20).

„Kde je vědo tvůj osten?“

AIDS bývá spojováno především se sexem, ale i theologové, kteří toto odmítají, neodolají snadno jinému pokušení. Vědci si na této nemoci vylámali zuby. Dnes sice žádný solidní vědec nehovoří o své všemohoucnosti, v křesťanských kruzích však mindrák z vědy přetrvává.

Do objevu AIDS se zdálo, že v oblasti bakterio- a virologické, na co není prášek, na to bude brzy injekce. Když se objevilo AIDS způsobilo to strach. V letech 1983/1984 svitla izolováním viru HIV nová naděje. Ovšem i objev viru byl provázen vědeckou trapností: Montagnier s důvěrou poslal kolegovi Gallovi do USA vzorek svého objevu, ten jej nakultivoval a prohlásil za svůj.

Hned po objevu původce nemoci ovšem prohlásila americká ministryně zdravotnictví a sociálních služeb Margaret Hecklerová, že vakcína bude do čtyř let. Podobně optimistická prohlášení se objevovala i v dalších pětiletkách.

Závod o nalezení účinného léku vyvolává také napětí ve světě farmaceutickém, neboť se zde rýsuje mimořádná příležitost k ohromným ziskům. Utajování a šmírování, podrazů a vzájemných útoků je toho důsledkem nepřejícím plodné spolupráci.

Mnohá kázání nasvědčují, že tato situace přichází chabé víře vhod: je možné vědce moralizovat a přitom jim strouhat mrkvičku pro jejich neschopnost. Co ale lidé, kteří trpí a očekávají od vědců právem pomoc?

AIDS – racionalizované peklo:

Jistý rakouský lovec porna prohlásil, že „mnozí si myslí, že AIDS je Boží trest, ale ona je to Boží milost“. Jako mnozí další, i on si slibuje, že hrozba onemocnění lidi přinutí k zodpovědným, tedy omezeným, sexuálním vztahům.

AIDS zahrálo do karet všem, kdo chtějí dostat pod kontrolu sexuální život svých bližních, nebo těm, kteří chtějí obhajovat racionalitu některých iracionálních soudů Bible. Velmi výhodné bylo spojení nemoci s homosexualitou. Její odmítání je samo o sobě nesmyslné, ve spojení s AIDS však dostává racionální impuls. Všimněme si, že s AIDS je spojována homosexualita vždy. Ostatní příležitosti nákazy minimálně.

Pat Buchanan, poradce Richarda Nixona, napsal roku 1983 v článku „Sexuální revoluce začala požírat vlastní děti“, že „nebozí homosexuálové vyhlásili válku přírodě, příroda je za to teď krutě trestá“. Kazatel Jerry Falwell kázal, že „když si člověk zahrává s ohněm, … nemůže se vysmívat Bohu a doufat, že mu to beztrestně projde.“ Baptistický pastor z Rena dokonce požadoval: „… že bychom měli vykonat to, co je psáno v Bibli, a podřezat jim krky …“ (zajímalo by mě, kterou Bibli to četl). Stoupenci velmi vlivného amerického hnutí Morální většiny už v roce 1984 požadovali, aby byl zastaven výzkum léčiv HIV/AIDS či jeho financování z veřejných prostředků, neboť jde o zasloužený trest. Podobné návrhy předkládají opakovaně politici zejména z republikánských řad; zatím bezúspěšně. Ale už ve 4 státech USA je zakázáno očkovat mladé dívky proti viru způsobujícímu rakovinu děložního čípku s poukazem na to, že by se děvčata míň bála, a to by je povzbuzovalo k „nemorálnímu způsobu života“.

AIDS aktivizovalo jednotlivce i organizace usilující o záchranu lidstva. Lidské neštěstí přitahuje ty, kdo mají s trpícími upřímný soucit, i devianty, kteří (aniž si to sami uvědomují) chtějí druhé jen ovládat. Kdo je kdo, to se pozná podle toho, když se ukáže, že není koho zachraňovat. Ti kdo to mysleli upřímně, se zaradují, kdo se chtějí přiživovat, těm vytuhnou rysy. Devianti potřebují, aby peklo bylo náležitě horké.

Není to však pouze křesťanský kapric, jak naznačuje film Věry Chytilové „Kopytem sem, kopytem tam“ natočený podle námětu Pavla Škapíka. Téma AIDS tam vnutila sama režisérka (původně se měla zápletka stočit kolem rakoviny). I to je určitý parazitismus – chtěla být prostě první kdo to použije, a ještě tak moralistně! AIDS bez příchutě pekla, ovšem také bez jakéhokoliv smyslu, jsem zatím nalezl jen v poslední povídce z trilogie Chaima Potoka „Staří muži o půlnoci“. Jistý (bezkonfesijní) komentátor LN kritizuje v 90. letech zpracování sexuality ve filmu a literatuře, že není znám zdravý sex – „sex se prostě trestá“ (AIDS, úchylové …).

Příklad "humoru" "křesťanských"
aktivistů za "zdravý" sex
z přednášky manželů Řehákových
Sex: šlehačka na dortu,
plné podobných demago-
gických hovadin.

Peklo však brzy vychladlo: AIDS postihuje i lidi, kteří nežijí proti morálním představám oněch zachránců světa, naopak je poměrně jednoduché se pomocí různých prostředků a zachovávání určitých pravidel nákaze vyhnout, aniž by bylo bezpodmínečně nutné přijmout jejich řešení, zdrženlivost, jako jediné. Ještě není možné proti AIDS očkovat ani ho léčit, ale již existují prostředky, které oddalují propuknutí nemoci AIDS a její průběh zmírňují. Lidé se bojí míň, protože se ukázalo, že i s AIDS za zády se dá žít. Narychlo zbudovaná uzavřená oddělení pro léčbu AIDS byla opět zrušena, neboť stačí péče ambulantní. Všichni samozřejmě tvrdí, že proti homosexuálům a hedonistům nic nemají – nechtějí je ovládat, nýbrž chránit. Před peklem samozřejmě. Vezměme jim však peklo, jak zareagují? Zaútočí na prostředky ochrany před peklem, které jim zkazily radost! A tak se místo proti AIDS bojuje proti kondomům.

Nejpokrytečtější jsou poukazy na statistiky alarmující prudkým nárůstem HIV pozitivity a nemoci AIDS zejména na jihu Afriky a v bývalé Indočíně. Je prokazatelné, že na vině je nevzdělanost a neinformovanost, současně předsudky proti lékům a kondomům. „Záchranáři“ znají jediný recept: zdrženlivost. Sexuální osvětě, kondomům a léčivům zarytě brání. Odříkání sexu ale všichni schopni nejsou. Mnozí také těmto lidem nevěří, nevěří jim proto ani že AIDS existuje. Místní pověry dokonce tvrdí, že AIDS může vyléčit soulož s pannou!

Morálka bez pekla:

Nyní možná budu považován za obhájce volného sexu. Není tomu tak. Nedomnívám se však, že dobré jednání, motivované strachem, je skutečně morální. Mají-li se k sobě lidé chovat slušně, nemůže to být proto, že by si špatné chování mohli nějak odskákat.

Pokud jde o uspořádání pohlavního života, nemůže být hlavním motivem obava o život a zdraví. Křesťanská morálka, založená na sebeobětování, škodí zdraví víc než AIDS. Při jakémkoliv pokusu o morální působení si musíme především sami uvědomit, oč nám jde. Skutečně o dobro druhých? Skutečně o jejich štěstí? Vskutku o Boží vůli? Nemá jejich neštěstí spíš pomoci naší slabé víře nalézt smysl existence, nepromyšlené morální požadavky jednoduché zdůvodnění, a to bez ohledu, že značná část postižených nemocí AIDS či nakažených virem HIV si svůj osud sama nezavinila?

Jednat dobře je třeba, i kdyby pekla nebylo. Jsme-li svým partnerům a partnerkám věrní jen ze strachu, je to marné. Tím však morálka sama zpochybněna není. Věrnost (a ne jen v sexu) je pro mě hodnotou samou o sobě, proto ji nemohu degradovat na „nejlepší ochranu proti AIDS“.

Křesťanství bez pekla:

Je to širší problém křesťanského života: potřebuje křesťanská víra peklo, aby získala smysl? To by bylo ubohé. Pavlův antinomismus si uvědomuje, že Zákon sám špatný není, ale pervertoval (Ř 7, 7-14; srv. i 1Tm 1, 8-11). Smyslem milosti Kristovy je osvobodit lidské dobré jednání od vypočítavosti. Člověk, který se bojí trestu, nemůže jednat jinak, než sobecky a sebestředně. Když je osvobozen od strachu z trestu, může se vmyslet do potřeb druhého (1Ko 10, 29).

Řešíme-li však prostřednictvím svého jednání s bližními své osobní krize, i když jde o krize víry, chtěj nechtěj na druhých lidech parazitujeme.

Parazitní aktivismus a zneužitá víra:

Na lidském neštěstí se velmi často přiživují lidé mající obsedantní zálibu v organizování jiných, jejich sešikování do armád bojujících proti nějakému, většinou značně spektakulárnímu, nepříteli lidstva. Zneužívány k tomu bývají ty nejušlechtilejší myšlenky a pohnutky. Jejich společným rysem je zveličování těchto nebezpečí, protože bez nich by ztratily takové organizace význam.

Jakákoliv organizace, jejímž smyslem k existenci je existence nepřítele, má brzy jediný cíl – žít a přežít.

Je jisté, že budou zneužívat i křesťanské víry a vyvolávat ve věřících pocit povinnosti táhnout to s nimi. Bůh nás však poslal zvěstovat evangelium a ne usilovat o kontrolu pohlavního života svých bližních. A s jeho láskou k člověku se jistě neshoduje radost z jejich utrpení. Nejsme tudíž povinni bránit zlepšování a zmírňování osudu těch, které postihla tato či jiná pohroma. AIDS však získalo příchuť čehosi mythického – pekla. Ale z pekla má radost pouze ďábel.

Morální výzva nemoci:

Jediným skutečně morálním rozměrem nemoci AIDS je tudíž vztah k postiženým. Již jsem řekl, že vyvolávají odpor. Řekl jsem také, že to samo není hřích, zločin ani chyba. Je to pud. Ten má svoji funkci, ale Bůh nám dal i rozum, abychom jím své pudy kontrolovali. Ne jen sexuální. I takové sebezáchovné pudy, které nás jinak chrání před nákazou. Známe její mechanizmus, nevíme, jak ji léčit, ale alespoň víme, na co si dát pozor a čeho se nebát. Není-li v našich kompetencích lidi postižené HIV/AIDS uzdravit, můžeme podporovat úsilí těch, kdo se o to pokoušejí. Bránit těm, kdo by chtěli křesťanství zneužívat k udržování pekla ve varu. Bojovat se svým odporem k nemocným lidem, ne proto, abychom se ukázali jako lepší, ale aby jim bylo s námi lépe, abychom k jejich neštěstí nepřidávali i sociální ostrakizaci.

(Vyšlo 1. 12. 2010 na Svobodných protestantských stránkách)