Luxus nahoty

Zvyklo se kolem lidské nahoty nadělat v křesťanském prostředí mnoho řečí. Bible však o ní svědčí velmi přejně:

"Oba dva byli nazí,

člověk i jeho žena

ale nestyděli se"

(Gn 2,25)

Mělo by se správně říct, "nestyděli se před sebou navzájem". Mohli si dovolit být nazí - měli jistotu, že jejich nahoty nebude zneužito.

Stěžujeme si na pokrytectví druhých lidí, mrzíme se často nad sebou, že před svým okolím neumíme být, čím jsme. Nezdržíme se sami mnohé přetvářky. Bojíme se, možná právem, jak nás budou posuzovat. Bojíme se sami před sebou žít bez předstírání. Nahota je luxus, který si v dravém světě nemůžeme dovolit, neboť číhá na naše slabá místa a konečně my na slabá místa lidí v našem okolí též. Není snadnější cesty, jak zakrýt svoji nahotu, nežli poukázat na odhalená místa svého bližního. Člověk a jeho žena ztrácejí luxus nahoty ve vzájemných výmluvách a přenášení odpovědnosti - čtěme noviny, poslouchejme zprávy v televizi, ale i co naše vlastní ústa mluví…

Je hezké poukázat na to, jak je to v tom našem světě špatné, hezky si o tom popovídáme a zase jsme sami o kus lepší. Pomůže však jen slabá místa tohoto světa odhalovat? Bůh nabízí jinou cestu: dovoluje člověku nahlédnout svoji nahotu. V Ježíšovi obnažuje svůj záměr s námi, lásku, která přemáhá naše selhání, za výmluvy ukrývané.

Ježíš osvobozuje: osvobozuje nás především od přetvářky. Jako Bohem milovaní dostáváme nyní konečně svobodu pohledět sobě do tváře. Zbaveni mnohých iluzí, ale nikoliv v rezignaci, neboť před ním smíme být tím, čím jsme, a přece nás neodsoudil.

Láska k člověku přetíná začarované kruhy výmluv a přetvářek. Ale umíme stejně přijmout své bližní, jací jsou, bez svých iluzí o nich, bez jejich masek, bez svých vlastních nároků, jaké bychom je chtěli mít, jako v Kristu přijal Bůh nás?

Člověk má svobodu být sebou samým, přeje-li ji též druhému. Mohou-li se druzí na nás spolehnout, že jejich slabého místa nezneužijeme. Bohu je naše nahota příležitostí k tomu, aby ji přikrýval, naposledy vlastním tělem. Právě tím, že ji nepranýřuje, ale pomáhá nám, je příležitostí k sebepoznání a uznání, a tím předpokladem nápravy. Dokud se člověk skrývá za své masky a výmluvy, žádné naděje není. Dokud pase po chybách druhých, bere jim svobodu k přiznání.

Moralisté, škarohlídi a všichni ti, kdo jen hubují, byť právem, na zlo kolem nás, jsou podobni Chámovi, synu Noemovu, jenž nahotu svého otce roztrubuje, zatímco ostatní ji přikrývají. Moudrý není ten, kdo toho kolem sebe nejvíc odhalí, ale kdo bolavá místa uzdraví. A Bůh k tomu dává jedinečnou příležitost ve svém odpuštění…

Psáno koncem 90. let pro studentský časopis Quo vadis Evangelické akademie v Náchodě