Charakteristika osob s Aspergerovým syndromem

„Když se setkáte s jedním autistou, setkali jste se s jedním autistou.“

(http://mujautismus.cz/2019/04/proc-autiste-trepou-rukama/)

Jakub Dvořák, seminární práce PSYCHOP, 28. 5. 2019

Jako téma své práce jsem si vybral právě charakteristiku nositelů výše zmíněného syndromu, protože jsem o tomto jevu jednak hodně četl, s jeho diagnostikovanými a možná i nediagnostikovanými nositeli se i osobně setkal. Hlavně však jde stále o značně otevřený problém, protože jde o syndrom, tedy souběh různých příčin a projevů, tudíž těžko zmapovatelný jev. Navíc velmi mladý, takže málo prozkoumaný, mnohými odborníky dokonce neuznaný, ostatní se na jeho charakteristikách nemohou shodnout, je těžké odlišit jej od jiných postižení. Do debaty však začínají čím dál více promlouvat sami nositelé tohoto syndromu[1], nezřídka současně odborníci na danou problematiku (např. Christine Peißmann[2]), jejich rodiče, učitelé či vychovatelé[3] a další.

Téma se od Levinsonova filmu Rain Man (1988) stalo populárním i na veřejnosti, vznikly spousty dalších filmů[4], seriálů nebo knih[5], které pomohly zpopularizovat téma poruch autistického spektra (dále PAS) a Aspergerova syndromu (dále AS) na veřejnosti. Zároveň ovšem pomohly z pochopitelné neznalosti vytvořit i zafixovat mnohé falešné stereotypy. Zejména osobní svědectví vyvolala mimořádná očekávání, neboť nositelé AS, jimž se podařilo překonat komunikační bariéru, byli nutně vysokofunkční, tedy i nadprůměrně inteligentní, což ale neplatí o všech nositelích AS. Opačný vliv měla diagnostika AS u pachatele[6] teroristických útoků v Oslo a masové vraždy na ostrově Utøya v roce 2011. AS bývá zpětně sledován u osobností z minulosti, zejména u géniů, jako byl Albert Einstein, ale i problematických osobností současnosti, jako u Vladimira Putina. U aspergeriků bývá vynášen i zatracován zonální zájem – obsedantní, soustředěné sledování nějakého detailu, které slibuje, že jeho nositel bude v běžném životě nepraktický, ale v určité disciplíně může dosáhnout mimořádných výsledků. Někdy se tomu říká savantské schopnosti[7]. Ty se ale neprojevují vždy a u všech. Naopak jiní jsou přesvědčeni, že každý, kdo na poli vědy a umění dosáhl nějakého úspěchu, musel být alespoň z části nositelem AS. To posílil stereotyp potrhlého vědce a učence.

Podrobně popisuje dějiny objevu a výzkumu PAS Kateřina Thorová[8], proto se jimi nechci zbytečně zabývat v této práci. Jen zmíním pár bodů, které jsou zdrojem výše zmíněných nejasností.

Především jde o objev autismu vůbec. První zmínku o něm učinil v roce 1911 E. Bleuer, jako o symptomu schizofrenie. Dodnes bývají osoby s PAS nesprávně diagnostikovány, jako schizofrenici[9], což je součást zmatků kolem PAS. Autismus, jak mu rozumíme dnes, popsal teprve roku 1943 americký psychiatr Leo Kanner. Všiml si dětí jakoby zakletých do svého vnitřního světa[10]. U nich předpokládal sníženou inteligenci. Už o rok později si všiml ve své habilitační práci Hans Asperger autistických psychopatů, jedinců s běžnou i nadprůměrnou inteligencí, kteří vykazují znaky Kannerova autismu. Ti se lišili ne jen vyšší inteligencí, ale i neobvyklými zájmy a také tím, že vývoj jejich řeči nebyl jako u Kannerových autistů opožděn.

Kannerův raný autismus byl okamžitě předmětem studií a bádání, zatímco Aspergerovi autističtí psychopati upadli do 80. let minulého století v zapomnění. Teprve v roce 1992 jej WHO uznala za samostatnou diagnózu v klasifikačním systému ICD-10 s označením F84.5. Pro záporné konotace slova psychopat se ujalo označení Aspergerův syndrom (AS). Charakteristická pro nositele AS je sociální neohrabanost, vyplývající z neporozumění běžným sociálním kódům. Autorka knih o AS, sama nositelka této diagnózy, Liane Holliday Willey se charakterizuje jako „hranatý kolík, který se snaží vecpat do kulaté dírky společnosti“[11]. Na své okolí může tedy působit ne jen jako nositel všemožných psychóz, ale nezřídka mu bývají přisuzovány morální nedostatky, nebo snížená inteligence. AS ale může být diagnostikován jen u osob s průměrným a vyšším IQ, tedy 90 a výše.

Jinou kapitolou je původní předpoklad odborníků, že jde výhradně o mužskou záležitost, nebo převážně – tedy v poměru 1 žena na 8 mužů. To zpochybňuje právě Rudy Simone v díle Aspergerka[12], v originálu „Aspergirls“. Podle ní jsou jen projevy AS u mužů nápadnější, než u žen. Osobně jsem se jako učitel setkal především se žačkami s AS.

Josef Schovanec, Francouz s českými kořeny, kterému byl AS diagnostikován teprve v 19 letech, tedy v roce 2000, a to po sérii nesprávných, často dost bizarních, diagnóz, tvrdí, že tou dobou bylo ve Francii jen pár psychiatrů, kteří o PAS něco věděli[13]! Popravdě, přečteme-li si definici AS u různých autorů[14], nelze se zbavit dojmu jistého tápání. K tomu je třeba AS odlišit od jiných diagnóz s podobnými projevy, jako je ona schizofrenie, nebo obsedantní jednání, úzkosti a deprese, nebo od vysokofunkčního autismu, který je pro některé autory totožný s AS, pro jiné zásadně odlišný. Také je třeba vyloučit smyslová postižení.

Předmětem sporů byla etiologie AS a PAS vůbec: jde o důsledek výchovy, společnosti, nebo o organický a genetický původ? Poslední verze dnes dominuje, neboť moderní technologie umožňující sledovat aktivity mozkových center, odhalily dysfunkce v oblasti amygdaly i špatnou koordinaci mozkových center. V již zmíněném filmu Rain Man byl ovšem příčinou postižení špatný otec, také Larsův otec se choval k synovi odmítavě. Fakticky, jako syndrom, však nemá AS jedinou příčinu a jde o pervazivní, tedy všepronikající, poruchu. Předpoklad viny na straně rodičů, vycházející z psychoanalýzy, u veřejnosti rodičům dětí s PAS velmi ublížil[15].

Základní poučka zní, že je to porucha sociální interakce, porucha v oblasti verbální a nonverbální komunikace a omezené, stereotypní zájmy. Charakteristická je omezená mimika a chudá fantazie. Ale právě tyto charakteristiky bývají dnes v dílech samotných nositelů AS zpochybňovány.

Na prvním místě je třeba zdůraznit, že není člověk jako člověk, tudíž ani nositel AS jako nositel AS. Jako syndrom je AS vícesložkový a jeho jednotlivé složky se nemanifestují vždy ve stejné míře. Nepomůže ani dělení AS na nízkofunkční (IQ v pásmu normálu), vysokofunkční (IQ v nadprůměru) a nespecifický (částečný či nezařaditelný). Ve všech těchto kategoriích jde především o osobnost nositele AS, její lidskou jedinečnost, která by se neměla za diagnózou ztrácet, nebo s ní být ztotožňována.

AS spočívá do značné míry v nekompatibilitě myšlení v oblasti společenského kódování: člověk s „normálním myšlením“ rozumí těmto kódům jaksi intuitivně – tedy ví, co se má v určitých situacích říkat, jak se má tvářit, jak reagovat, jak plnit sociální očekávání. Přes vysokou inteligenci se musí nositel AS těmto kódům učit, nejsou pro něj srozumitelné. Nízkofunkční nositelé AS proto často reagují agresivitou, mylně považovanou za jejich vlastnost, vysokofunkční naopak vyvíjejí netradiční strategie, jak svůj handicap překonat. I přesto působí na své okolí neohrabaně. Co mi chybí, je snaha o porozumění z druhé strany, tedy od těch „normálních“.

Rudy Simone se ptá, proč na AS nahlížet jen jako na nedostatek? AS je především součástí osobnosti svých nositelů (ona mluví ovšem hlavně o nositelkách), něco bere, ale otvírá i jiné možnosti, především nové, laterální, pohledy na známé skutečnosti. Specifické, zonální či obsedantní zájmy nositelů AS mohou působit patologicky. Musí však člověk odpovídat tabulkám? Není sice normální, dokáže-li se šestnáctileté děvče do omrzení zabývat historií leteckých motorů vyrobených v letech 1940-1945, ale nemůže právě z tohoto jejího zájmu společnost i něco vytěžit? Rudy Simone nezpochybňuje, že je třeba nositelům AS rozšiřovat obzory proti tak typickému ulpívání na detailech bez vztahu k celku. Ale rozhodně radí svým aspergirls, aby si nedaly své zájmy brát. Tím směrem by se asi měla ubírat i pedagogika při práci s těmito osobami – ne jen, jak je socializovat, ale především, jak rozvíjet jejich potenciál a jak jej do společnosti adaptovat či asimilovat?

Základním problémem je odlišné myšlení, logika a způsob hodnocení. Následkem toho má nositel AS problémy se sociálními kontakty. Nerozumí řeči těla, proto ji sám neužívá, reaguje na ni neočekávaně. Domnělá absence emocionality je též důsledkem toho, že jeho emocionalita funguje jinak. Následkem toho se v běžné společnosti ocitá jakoby v cizině, ačkoliv je krajan a nejeví známky postižení. Proto jsou reakce okolí odmítavé i obranné. Aspergerik se proto často uzavírá do sebe, což problém zhoršuje. Pokud k tomu mají, jako třeba Josef Schovanec, předpoklady, uchylují se někteří nositelé AS k předstírání, že jsou cizinci. Protože oni mají na rozdíl od autistů vůli komunikovat, vymýšlejí různé strategie, které ovšem na okolí působí podivně.  Je charakteristické, že stránky www.mujautismus.cz, jsou zcela v rukou nositelů AS, ne autistů, protože ti nejeví o komunikaci zájem. Prostředí elektronické komunikace osobám s PAS vyhovuje lépe než kontakt osobní.

Jako cizinec ve vlastní domovině se tedy nositel AS musí normálním, intuitivním interakcím učit. Proto je vržen do zdánlivého chaosu, ve kterém si musí dělat pořádek, jako Bůh v počátečním chaosu v Gn 1. Vnášet systém do toho, co jemu smysl nedává. Naproti tomu on vidí systém tam, kde jej nevidí většinová společnost. Proto se může jevit jako pomatený, čemuž se snaží uniknout křečovitým lpěním na poučkách, které si o té normální společnosti vytvořil. Někdy až tak, že je vyžaduje od druhých. Proto se zdá, že nechápe jemné rozdíly, neví, že vedle pravdy a lži je také domněnka, omyl, přesvědčení …. Fakticky každodenní pohyb v cizím prostředí neúměrně zatěžuje jeho myšlenkovou kapacitu, proto se s ním nejlépe vyrovnávají vysokofunkční nositelé AS, kteří mají také nejlepší prognózu v budoucí socializaci.

To se dotýká i údajně omezené fantazie aspergeriků, kterou zpochybňuje sama umělkyně s AS Rudy Simone[16]. Podle stereotypu o AS se tito zabývají jen věcmi, jako jsou seznamy, řády, matematika, fyzika, astronomie, biologie – vším, co je exaktní. Předně se mohou tyto ulpívavé zájmy během života měnit, ale to samo neznamená absenci smyslu pro umění, estetiku, filosofii a jiné vědy, vyžadující víc představivosti. Naopak, nositel AS musí vyvinout hodně představivosti k překonávání komunikačních bariér, čímž se do značné míry vyčerpává. Ale jde také o to, že jeho fantazie opět narážejí na nepochopení, působí bláznivě i úchylně, proto se s nimi přestane svěřovat. Podle Rudy Simone, je pro nositele AS, zahnané do vnitřního Ghetta, naopak charakteristický bohatý vnitřní život. Navenek ale manifestují zálibu ve všem, co má řád, včetně svých soukromých rituálků (často zmiňované je třepání rukama), lpění na významech pojmů, nezřídka soukromých, které jim dávají v cizím prostředí alespoň nějaký pocit jistoty. Cokoliv ji narušuje, vnímají s nedůvěrou, třeba i jako nepřátelství. Proto nemají rádi vtípky, dvojsmysly, nepoznají, kdy si z nich děláte legraci v dobrém, nebo kdy na ně útočíte.

Cílem edukace nositelů AS by tedy neměla být jejich normalizace. Je třeba vyjít z podmínek, které mají. Pomoct jim překonávat sociální problémy v komunikaci, v hledání kamarádů, partnerů, vzdělání a uplatnění – to jsou pole, na nichž jsou handicapováni. Ale vlastně toho od nás nepotřebují mnoho – jen vstřícnost, porozumění a toleranci. Totéž bychom měli očekávat i od nich a pomáhat jim k tomu. Složité je zde uplatnit ideje integrace a inkluze. Snaží se o to např. Miroslav Vosmik a Lucie Bělohlávková[17]. Naproti tomu zde hojně zmiňovaná Rudy Simone by za pokrok, v jehož naplnění doufá, považovala zřízení speciálních škol pro nositele AS, dokonce pohlavně rozdělené.

Téma je otevřené, charakteristiky nositelů AS nejsou zatím tedy úplně jasné. Promlouvají do nich už i sami takto charakterizovaní. Jejich hlas je samozřejmě značně zaujatý, moudří odborníci by jej měli brát ale velmi vážně.

Seznam citovaných prací

Autor	Název	ISBN
Thorová Kateřina	Poruchy autistického spektra	978-80-7367-091-7
Vosmik Miroslav, Bělohlávková Lucie	Žáci s poruchou autistického spektra v běžné škole	978-80-7367-687-2
Simone Rudy	Aspergerka	978-80-262-1395-6
Preißmann Christine	Život s Aspergerovým syndromem	978-80-7367-688-9
Schovanec Josef	O kolečko míň	978-80-7432-497-0
Axel Brauns	Pestrostíni a netopýři	978-80-7367-832-6
Mark Haddon	Podivný případ se psem	978-80-7203-541-0

Autor	Článek	URL
Koukolík František	Autismus: Vše, co jste chtěli vědět a báli se zeptat	https://vtm.zive.cz/clanky/autismus-vse-co-jste-chteli-vedet-a-bali-se-zeptat/sc-870-a-186917/default.aspx
Drtinová Daniela	Matka autisty: Stát nenabízí nic. Terapie stojí 22 tisíc měsíčně, ale děláme pokroky	https://video.aktualne.cz/dvtv/matka-autisty-stat-nenabizi-nic-terapie-stoji-22-tisic-mesic/r~9156627e67bc11e9ae850cc47ab5f122/?redirected=1558274100&fbclid=IwAR2rfttDrNJE9tbkRAq_-nnPMh7oIe9rVXNNaFRE-xXC7FwHUmy24w20Z-8
		http://mujautismus.cz/
Sparrow Max	Proč autisté třepou rukama?	http://mujautismus.cz/2019/04/proc-autiste-trepou-rukama/

---

[1] Axel Brauns, Pestrostíni a netopýři, ISBN 978-80-7367-832-6; Josef Schovanec, O kolečko míň, ISBN 978-80-7432-497-0; Denise Linke, Dost dobře nenormální, ISBN 978-80-88290-17-9; Rudy Simone, Aspergerka, ISBN 978-80-262-1395-6.

[2] Christine Peißmann, Život s Aspergerovým syndromem, ISBN 978-80-7367-688-9.

[3] Ludmila Janáková, Sama bych se v nebi bála, 978-80-7387-538-1; Torey Haydenová – veškeré dílo; a další

[4] Např. Craig Gillespie, Lars a jeho vážná známost, 2007.

[5] Zejména v roce 2003 Whitbreadovou cenou oceněná kniha Marka Haddona Podivný případ se psem, ISBN 978-80-7203-541-0.

[6] Jméno záměrně neuvádím.

[7] Rudy Simone, pozn. 1.

[8] Poruchy autistického spektra, ISBN 978-80-7367-091-7, stry. 34nn.

[9] Josef Schovanec, pozn. 1.

[10] Christine Preißmann, pozn. 2.

[11] Rudy Simone, pozn. 1.

[12] Pozn. 1.

[13] Josef Schovanec, tamtéž.

[14] Srv. Thorová, pozn. 8, Tab. 4.4, str. 187, kde jsou srovnána dvě diagnostická kritéria z roku 1989.

[15] Thorová (pozn. 8) hovoří o psychoanalýze jako o „černém období“.

[16] Pozn. 1.

[17] Žáci s poruchou autistického spektra v běžné škole, ISBN 978-80-7367-687-2.