Otvírák na Bibli 2.

Nemáme těch překladů nějak moc?

Vybrat vhodný překlad?

V minulém dílu jsem Vás vyzval, abyste se pokusili nad konkrétním Biblickým textem o čtenářskou sebereflexi. Zatím žádná reakce nepřišla. Snad časem. Ale než se do toho člověk pustí, ano, je tu ještě jeden krok, který  nemůžeme vynechat, nad kterým Biblickým překladem budeme uvažovat?

No jistě. Bible, s níž většina čtenářů přichází do styku, není ta Bible, jakou měli před očima její původní a autory cílení čtenáři. Většinou jde o překlady, a překládání je vždycky problém. Z mnoha důvodů totiž nikdy nelze text z jednoho jazyka převést do jazyka jiného, aniž se překladatel musí rozhodovat, co vyzdvihne jako hlavní, a naopak, co upozadí, nebo dokonce zcela obětuje.

Problém překladů řešil lid boží staré i nové smlouvy po celé své dějiny, tedy otázku, který překlad je ten správný, nebo vůbec, je-li správné Bibli překládat? Není "slovem božím" pouze v originále? Vezměme jen v úvahu, že muslimové se svým Koránem nakládají podle podobné logiky: ať jsou jakékoliv národnosti, čtou jej výhradně v arabštině, a to i tehdy, když arabštině nerozumějí! Pokud jste však četli Korán v nějakém českém překladu, pak vězte, že skutečný Korán jste nikdy nečetli.

I v běžných knihkupectvích je nabídka biblí

a překladů vskutku bohatá

Židé jsou v tomto méně rigidní, přesto ani pro ně není starý zákon či Talmud tím pravým, není-li v původním hebrejsko aramejském znění. Ale i oni potřebovali od antických dob všelijaké překlady, ze kterých dnes hlavně čerpá textová kritika.

Podobně, když začala upadat znalost původních jazyků Bible - hebrejštiny s aramejštinou a řečtiny, a mezi křesťany začaly vznikat divoké překlady do latiny (vetus latina: Afra a Itala), rozhodla se západní církev do toho vnést pořádek, pověřila Jeronýma, aby mezi nimi našel nejlepší, ale on místo toho připravil nový, vlastní, známý dnes jako Vulgata. I to bylo předmětem diskusí, ale nakonec se právě ona stala oficiálním textem této církve, v jiných jazycích neměla být šířena. Paradoxem bylo, že ne původní znění, ale už překlad!

Už před reformací však vznikaly překlady do jazyků nových národů v Evropě. Na českomoravském území byla tato činnost obzvlášť intenzivní. A je dodnes. Někdo tvrdí, že je to chyba, já za tím vidím spíš chvályhodný zájem o Bibli a její význam v našich dějinách.

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?

O překladech, které má český čtenář k dispozici, jsem psal jinde. Nebudu se tu o tom podrobně rozepisovat. Jen připomenu, že nové překlady mají těžký život, a bylo tomu tak vždycky. Lidé mívají sklon vybírat si jeden, na který by přísahali. Pro mnohé evangelíky je dodnes nedotknutelná Bible Kralická, pro některé dokonce její znění z 16. století; že její následné korekce 1603 a 1613 byly nutné, neuznávají. I po roce 1613 k nim docházelo, ale pro Biblické společnosti je rozhodující ta poslední předexilní - 1613. A přece evangelíci nezaháleli: i Komenský recenzoval Kralickou, pořizoval též vlastní překlady. Známý je nový zákon profesora Žilky. Z evangelického prostředí vzešel popud k vytvoření Českého ekumenického překladu (ČEP), k němuž se však dodnes mnozí staví s odporem, protože jen Kralická je ta pravá. Za zradu byl považován i pokus o revizi Bible Kralické, o nějž se pokoušeli dva faráři, přestože jejich vlastní motivací byla úcta k tomuto překladu a fakt, že komise, která pořídila ČEP, vlastně opustila původní plán jen Kralickou zrecenzovat, považovali rovněž za zradu a tragédii pro celou ČCE.

Katolíci, jiné církve a mnozí soukromníci (např. Miloš Pavlík), dokonce i Židé (Tóra Sicher-Hirsch) se pouštějí do překladů dál. To někteří sledují s nelibostí. V některých kruzích se dokonce šíří tvrzení, že správný je ten překlad, který byl v daném jazyce první, další už jsou svévole. I to by bylo těžké určit, který to vlastně byl. Jeden profesor evangelické teologické fakulty - tehdy Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, prý tvrdil, že Kralická byla produktem Reformace, a pokud by měl být pořízen překlad nový, musela by proběhnout nějaká nová reformace. Jenomže dobrá církev se reformuje stále. Zastírat jistě nebudeme, že mnohé překlady nevznikly z upřímného zájmu o Bibli, nýbrž v rámci konfesijních bojů, kdy se jedním překladem bojovalo proti jinému. I tak mohly ovšem vzniknout perly:

Vydavatelé Biblí pamatují na všechny

věkové kategorie čtenářů.

V anglosaském světě je dodnes ceněn Překlad krále Jakuba (KJV), mladší brácha Kralické, i když je neustále recenzován, zatímco souběžně vznikají překlady nové. Zajímavé je, že pohnutkou pro krále, aby takový podnik inicioval, nebyl zájem o Bibli, nýbrž strach z toho, že zvláště v kruzích independentů divoce vznikající překlady podrývají jeho autoritu. Ovšem jako král si mohl dovolit zafinancovat vznik tak důkladné vědecké obce, jaká před tím ani potom neměla obdoby svojí interdisciplinaritou: protože se v Bibli objevují jevy z různých oborů, byli v komisi botanici, biologové, geografové, lékaři ... takový tým je skutečně unikátní! (National Geographic 12/2011)

Pokud jde o české katolíky, jejich laici čtou podle své nátury svobodně jakékoliv překlady. Hierarchie však vyžaduje, aby četli jen takové, které mají svolení "nihil obstat". Podmínky k udělení jsou přitom dost přísně definovány kanonickým právem článkem 825. Požadavkem přitom je, aby překlady byly opatřeny mezititulky a vysvětlivkami, aby si čtenář nevykládal některé pasáže špatně. Překlad musí být věrný originálu, současně však v souladu s "dvoutisíciletou tradicí církve". U vědomí, že překlad formuje jakousi odbornou terminologii církve a její liturgický jazyk, požaduje soulad s tradičním slovníkem. Kupříkladu jméno Ježíšovy matky musí být důsledně psáno "Maria" aby se tak odlišilo od jmen jiných Marií. Současně musí mít liturgické kvality. Myslím, že tyto požadavky mimo jiné přepínají požadavky na překlad, spojují mnoho protichůdných hledisek, jsou poznamenány nedůvěrou v rozum laiků a přehlížejí, jak dostupné jsou dnes veškeré potřebné informace. Poznamenalo to i ČEP, který "nihil  obstat" má. Katolíci však nejvíc využívají Bognerův tzv. Český katolický překlad, v rukou katolíka ovšem klidně uvidíte i Bibli 21, dost diskutabilní podnik, který Česká biskupská konference odmítla. Nihil obstat či imprimatur má ale tak velké množství překladů.

Nekatolické církve u nás mívají vztah k překladům komplikovaný. Zpravidla se hlásí k zásadám renesanční Reformace, požadující Bibli v jazyku dostupném lidu, současně k humanistické zásadě ad fontes. Jejich vztah však velmi poznamenalo rekatolizační tažení proti Bibli kralické. Některé proto jiné než Kralickou odmítají. Církev bratrská dokonce dlouho odmítala i její upravenou verzi z roku 1613, lpěla na verzi tzv. Šestidílky z let 1579-1593. Českobratrská církev evangelická sice žádný formální předpis pro užívání Bible nemá, přesto se v ní traduje, že smějí být užívány jen dva překlady: Kralická a ČEP. Formálně lpí na tom, aby kázání i theologie vycházely z původních textů, z vlastní zkušenosti však vím, že pracovat s původními texty je v ní schopen málo kdo.

Nechci řešit, který překlad je "správný" či snad "nejlepší". Překlad je vždy překladem, je vždycky dobré, má-li člověk přístup k originálu, ale i to byl výdobytek Reformace (a knihtisku), že se začala překládat do všech možných řečí, i takových, které toho podle dřívějšího mínění nebyly hodné. Naopak, chtěl bych Vás povzbudit, abychom si tohoto díla předků víc vážili a snažili se jej vytěžit co možná nejlépe, a neupínali se na jeden, i když ho máme rádi, jsme na něj zvyklí a tak dále.

Důvody, proč i tak malý jazykový prostor, jakým český nesporně je, potřebuje tolik překladů, jsou nasnadě:

1. mění se čeština,
2. mění se i naše poznatky o původních jazycích,
3. zpřesňují se poznatky o Biblických reáliích,
4. objevují se nové a nové rukopisy Bible, zejména pro nový zákon,
5. hlavně však není jen jeden překladatelský přístup, a žádný není "jediný správný", každý vystihuje určitou stránku toho původního textu, zatímco jinou upozadí.

Ukázka ryze české studijní pomůcky www.davar3.net.

Práce s překlady

Co s tím čtenář? Dobré je, srovnávat si různé překlady. Ani Vás dnes nemusí děsit představa stolu plného knih, které se navíc chtějí stále zavírat. Jsou dnes na to elektronické pomůcky, ať softwarové, nebo online. I laik tudíž může mít vše po kupě, dokonce třeba v mobilu. Někdo se nad tím pohoršuje, kam to ten svět spěje, ale také čteme Bibli v kodexu, ne na svitcích či dokonce na nějakých tabulkách. Modernizace četbu Bible provázela od počátku. Raději se snažme těchto nástrojů maximálně využívat.

Druhy překladů a způsoby překládání

Často lidé měří kvalitu překladu doslovností, ale doslovný překlad jednak není možný, a hlavně by byl nesrozumitelný. O Bibli Kralické se někdy hovoří, jako o doslovném překladu, ale je mnohem odvážnější. Dřívější pokusy Jednoty českých bratří byly doslovné.

And Bible pro smartphony.
Další pomůcky zde.

Doslovnost není jedinou kvalitou překladu. Důležité je uvědomit si, že text má dvě části, které si vzájemně slouží, ale rozhodně nejsou totožné: formu a obsah. Každý překladatel si především musí ujasnit, které složce dá přednost. Podle toho vznikají různé typy překladů:

Formání překlady se snaží především uchovat strukturu původního textu, často za cenu nesrozumitelnosti. Nejsou vhodné pro první četbu, ale určitě mají své místo na pracovním stolku (obrazovce) čtenáře, který usiluje o hlubší porozumění.

Smyslové překlady, často mylně označované za "volné", se snaží převést smysl způsobem maximálně přiměřeným čtenářovi a jeho jazyku. Působí přirozeněji, obětováním formy se z nich však vytrácejí některé strukturální souvislosti. Jejich životnost je krátkodobá, protože cílí na velmi konkrétního čtenáře a dobu. Jejich příprava je přitom dost náročná, jelikož víc než formální překladatel musí smyslový znát cílový jazyk, jeho literární zvyklosti a způsoby vnímání v dané době. Jejich místo je určitě u prvotního čtenáře, jsou vhodné jako misijní, ale pro hlubší studium mohou také pomoct jako svého druhu komentáře.

Estetické překlady jsou překlady, které vznikají z důvodů uměleckých. Ale už staří rukopisci se někdy snažili vnášet do Biblického, zejména novozákonního, textu estetické úpravy, aby při bohoslužebném čtení působily slavnostněji, učesaněji. To lze říct o celé tzv. Byzantské tradici novozákonních rukopisů, do níž patří i Textus Receptus (Stefanus), který byl podkladem většiny humanistických překladů i následných až do 20. století, tedy i Bible Kralické nebo KJV. V českém prostředí překlad vyloženě liturgického, estetického charakteru chybí. Katolický požadavek takového překladu chápu a dokonce i potřebu společné odborné a liturgické terminologie vyznavačské obce. Současně si však nemyslím, že by se na to muselo pamatovat u všech překladů. Soudím, že by se měly tyto požadavky omezit jen na překlady užívané v bohoslužbách.

Co s tou spoustou překladů?

Podrobnosti o jednotlivých překladech se dají sehnat na internetu leckde (příklad). Sám jsem se jimi zabýval ve výše zmíněném článku. Tady mi jde spíš o to, jak s překlady pracovat a jak využít jejich potenciál.

Pokud Vám nejsou původní jazyky dostupné, snadno srovnáním překladů Vámi studovaného místa v Bibli zjistíte, která místa představují pro překladatele problém, ale také kolika způsoby lze třeba i Vám důvěrně známé místo pojmout.

Pokud jste naopak s to číst Bibli v původním znění, ani tehdy není bez zajímavosti zjistit, jak si různí lidé nebo celé týmy s daným textem poradili, jak k nim dané místo promlouvalo? To je to, co nazývám svého druhu komentářem.

Úkol 2:

Vezměte text, který jste si vybrali pro první úkol v minulém článku, ale klidně třeba i nějaký jiný, vyberte si z mnoha nabídek o kterých jsou zde zmínky několik překladů, dejte si je do tabulky, třeba ve Wordu nebo v Excelu do souhledu - verš proti verši, a zkuste si je porovnat:

1. v čem se shodují a kde se rozcházejí (podtrhnout nebo vyznačit)?
2. Zkuste odhadnout, proč dochází k těmto rozdílům?
3. Jakou překladatelskou strategii sledují autoři jednotlivých překladů?
4. Určete, jak závažné pro porozumění textu tyto rozdíly jsou?
5. Ujasněte si, zda Vám srovnání těchto rozdílů porozumění komplikuje, nebo naopak otevírá nové významy?
6. Zde si vezměte k ruce poznámky z minulého úkolu, porovnejte svá očekávání s tím, jak se Vaše pochopení srovnáním překladů vyvinulo a doplňte si nové poznatky.
7. Z překladů vyberte ten, který nejvíc vykazuje znaky formálního překladu, a ten použijte v příštím kroku, kterým se budeme zabývat v příštím díle: ORIENTACE V TEXTU.

Pro další kroky budeme totiž potřebovat takový text, který nejvíc zachovává formální strukturu textu.

Přeji požehnanou četbu.

Jedna z mnoha onlinových pomůcek: www.bibleserver.com

Pro zájemce o hlubší studium jsem připravil i pár srovnání v dokumentu pdf zde.

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

Otvírák na Bibli 1.

V nedávné trilogii úvah o práci s Biblí jsem se soustředil hlavně na pnutí ohledně výkladu Bible mezi laiky a odborníky. Tehdy jsem se zamýšlel nad nesmyslností tohoto sporu. Předně, kdo je to laik a kdo odborník? A není spor o kompetence k četbě a výkladu Bible ve skutečnosti naprosto nesmyslným sporem o neomylnost?

Podtrhl jsem tenkrát, že kompetentní jsou k četbě i výkladu oba tábory, laici i odborníci, ale je třeba odlišit laika od diletanta, od hlupáka, který pohrdá poučením (Př 1, 7b). Kompetentní čtenář by se měl umět stále ohlížet za sebe, zda to, jak Bibli porozuměl, je správné. Být zdravě sebekritický.

V nové sérii úvah bych se chtěl nad možnostmi laické práce s Biblí zamyslet metodicky: jak postupovat, na co se zaměřit, a čemu se i třeba vyhnout. Budu při tom zabrušovat i do práce odborné, a to ze dvou důvodů:

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?

1. V minulé sérii jsem poukázal na to, že laická i odborná práce se řídí prakticky stejnými principy. Rozdíl je jen v intenzitě a hloubce, v použitých nástrojích.
2. Laická i odborná práce s Biblí se vzájemně prolínají. Za falešný přitom považuji důraz na údajnou samostatnost laické četby, která staví laiky proti odborníkům do nějaké opozice. K četbě Bible člověk nutně potřebuje doplňkové informace, a kde je získat, než u odborníků? Pokud je nedají na internet, ani Google či Wikipedia člověku nepomohou. Nikdo samozřejmě nezakazuje laikovi Bibli samostatně číst. Avšak moudrý laik radou nepohrdne. Navíc Bible vznikla ve společenství a pro společenství. Čte se v obecenstvích. Konfrontace různých pohledů je vždycky obohacující, proč zrovna u Bible by to platit nemělo? Přístupnost Bible laikům neznamená, že si ji bude člověk číst ve skanzenu svého nitra, izolován od vlivu z okolí. Naopak, potřebuje i širší literární rozhled, komunikovat i s jinou literaturou, než je Bible, aby se v Bibli zorientoval. Spíš si řekneme, jak si potřebné informace opatřovat, než jak se bez nich obejít.

Začínáme ...

První, na co by se měl každý čtenář Bible zaměřit, je otázka, proč Bibli vlastně čte? Co od toho očekává? Pokud se Vám zdá tato otázka zbytečná, uvědomme si, že k žádnému textu nepřistupujeme bez očekávání. To pak ovlivňuje, jak čtené vnímáme. Je to podobné, jako s turistikou: kdosi prohlásil, že když si zajedeme třeba do Paříže, stejně tam nevnímáme to, jaká Paříž je, ale pídíme se po tom, co v ní už někdo viděl před námi a něco o tom napsal. Tak to bývá i s Biblí. Pokud máme vyposlechnout něco nového, musíme alespoň na chvíli odhodit všechna očekávání, která nám mohou k porozumění pomoct, stejně jako nás mohou zaslepovat či mást.

Lze to vůbec? Ne. Ale je třeba se z jejich vlivu vymanit alespoň tím, že si svá očekávání uvědomíme.

Než se pustíme do četby ...

... je dobré zamyslet se nad tím, proč to dělám? Jak Bibli a smyslu její četby rozumím? Co si myslím, že mi její četba přinese? Nad tím je třeba se zamyslet obecně i nad konkrétním místem, do jehož četby se chci pustit. Je dobré někam si odpovědi na tyto otázky poznamenat, a v dalších krocích sledovat, jak byla má očekávání naplněna: byla naplněna, překonána, nebo přinesla zklamání? Posunul jsem se během studia Bible někam dál, nebo jen potvrdila, co jsem si už beztak myslel?

Pozorná četba:

Přečtený text si pro jistotu přečteme alespoň dvakrát, abychom se ujistili, zda nám něco neuteklo.

To je úkol číslo jedna: zvolte si konkrétní místo v Bibli, a zkuste ho s touto předběžnou sebereflexí prostudovat. Když mi své zkušenosti popíšete do komentářů, budu rád.

Příště ...

... se podíváme na volbu překladů.

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

Četba bible - odborník vs. laik? Raději plodná spolupráce

Tímto příspěvkem shrnuji předchozí dvě studie: o Laické práci s biblí a o Odborné práci s biblí.

V předchozích studiích jsem se hlavně zabýval mezemi obojího přístupu. Zdůraznil, že laické nelze ztotožňovat s diletantským. Diletantství se však pochopitelně může dopustit i odborník. Mnohem podstatnější ovšem je zamyslet se nad tím, odkud se bere taková polarizace? Proč a kdo vlastně třídí čtenáře bible do nějakých nesmiřitelných táborů?

Ukázka stránky Biblického slovníku

Adolfa Novotného

Vše má původ už v samotné myšlence posvátného textu. V židovsko-křesťanské civilizaci se skoro má za samozřejmé, že každé náboženství má knihu, ale v podstatě to mimo tento prostor platí jen v islámu. Snad ani Avesta neměla nikdy takovou normotvornou funkci, jako knihy Židů, křesťanů a muslimů, přičemž právě v době setkání s perskou civilizací přicházejí Židé s definitivní podobou Tóry.

Narozdíl od Koránu není žádná část bible výsledkem práce jednoho muže, ani nepředstírá (snad s výjimkou Desatera a jeho prováděcích předpisů), že by spadly z nebe. To až pozdější židovské legendy ji, později i tzv. ústní Tóru (talmudické výklady), obestřely nadpřirozenými významy. I ty si ale udržely mezi řádky povědomí, že vznik Tóry má co dělat s dobou Ezdrášovou, neboť tou dobou končí období prorockého ducha, které je vymezeno právě postavami těchto dvou zákoníků: Mojžíše a Ezdráše. Právě důraz na konec prorokování naznačuje, v čem je význam posvátného textu: zkrotit ne(z)řízenou inspiraci proroků pevnější normou, nežli je to, že někdo přijde a tvrdí, že měl sen, vidění, že mu Bůh právě nadiktoval ...

Doba rané církve sice oživila proroctví, ale hned musela sama čelit eruptivnímu vzniku všelijakých hnutí, která hrozila rozložením církve nebo jejím zavedením na všelijaké cestičky.

Raně novověký reformační důraz na bibli a její otevření laictvu pak šel dvěma směry: už Chebský soudce hledal normu, před níž se musí sklonit i magisterský úřad církve. Již na tomto místě musím připomenout jeden motiv o inspiraci ne jen bible, ale především jejího výkladu, a tím je přesvědčení, že četbu bible, zvláště, je-li patřičně podložena modlitbou, řídí třetí osoba Trojice - Duch Svatý. Věk Ducha Svatého, je v Lukášově díle věkem církve. Etablovaná západní církev ovšem Ducha Svatého automaticky ztotožnila s církevním úřadem a jeho mandátem. Proto Chebský soudce nemohl za rozhodčího ve sporech Husitů s církví označit Ducha Svatého, jak zástupci církve požadovali, neboť by to bylo zase magisterium, kdo by měl poslední slovo. Proto byla jako arbitr jmenována bible, což pak bude znamením celé renezanční reformace. Současně však bylo třeba i zde krotit hnutí, která se svezla s reformací a opět hrozila vnášet do křesťanství chaos.

Tohle se stalo trochu osudným Janu Amosovi Komenskému, který do konce života věřil na obnovu starozákonního proroctví, stával se tak ovšem obětí různých falešných proroků - Drabíka, Poniatovské a dalších.

Ukázka Synopse s textově kritickým aparátem

Pokud ovšem reformace dávala už od Valdése bibli do rukou laikům (to ovšem i hnutí Devotio moderna), pak se tím nikdy nevymezovala proti odbornosti výkladu, jen proti neomylnosti, kterou si při jejím výkladu a aplikaci osobovaly vrchní církevní úřady, které často opravdu přímo i laické čtení zakazovaly! (Karel IV. byl žádán papežem Urbanem V., aby zakázal čtení bible v němčině v Praze). Ovšem reformace, která na jednu stranu kladla důraz na čtení bible v národním, tudíž laikům srozumitelném jazyce, místo latinského překladu, zároveň přijala humanistickou zásadu "ad fontes" (zpátky k pramenům), která vedla ke studiu bible v původních jazycích: hebrejštině, aramejštině a řečtině. To vedlo následně k nutnosti dalšího studia, a proto jistou dávku vzdělanosti předpokládá. Tu zdůrazňoval i Luther v korespondenci s Lukášem Pražským, který byl dřív k vzdělanosti nedůvěřivý, později se dal přesvědčit.

Ovšem církevní úřad nebyl v reformaci zbaven své neomylnosti, aby se neomylným stal každý jouda, který se naučí číst a psát. Je jisté, že reformace vyvolala tlak na veřejné vzdělávání, jak jej už před Komenským požadoval německý pastor Ratichius, až si někdy lidé kladou otázku, zda v reformaci není spasení podmíněno určitou úrovní vzdělání. Ratichius, Komenský, ale i jejich souputníci z opačného, z katolického, tábora, požadovali vzdělání právě proto, aby si byl každý člověk sám schopen dovodit, které náboženství je pravé. Jestli však občas slýchám a čtu, že rozdíl mezi katolictvím a evangelictvím je v tom, že katolíci mají jednoho papeže, zatímco každý evangelík je si sám sobě papežem, pak je to všechno špatně. Reformace měla institut neomylné autority odbourat docela. Proto se o čtenářích bible, kteří chtějí být neomylní, ať už pro své vzdělání, úřad, či dokonce nevzdělanost, vyjadřuji dost neuctivě. Je to jen projev hlouposti, a zbožnost by hloupá být neměla.

Reformace právě proto vyvolala potřebu všeobecného vzdělání, aby člověku víru nediktovala moc nějakého úřadu, ale také, aby laický čtenář měl po ruce všechny dostupné informace. Proto se může někdy zdát, že evangelické bohoslužby mívají až jakoby školský průběh. Než se nad tím ale pohoršíme, pochopme, že vzděláváním se přece nikomu neubližuje. Naopak: rozšiřují se jeho obzory a kompetence. Ale přesně toho se bojí hlupáci - ne nevzdělaní či neotitulovaní lidé, ale lidé, kteří mohou mít vysvědčení a doktoráty z prestižních universit, avšak dále se vzdělávat už nechtějí.

A právě na takové cílí falešní proroci, kteří vycházejí jejich lenosti vstříc, když je ujišťují: "ty přece žádné vzdělání nepotřebuješ!" Je otázkou, proč to dělají? Snad proto, že hloupý člověk je snáze ovladatelný, snad proto, že chtějí ospravedlňovat hloupost vlastní, kdo ví? Setkal jsem se i s duchovními, kteří právě proto, že si chtěli vystačit jen s tím, co se naučili na fakultě, nebo dokonce jen s tím, s čím už na ní šli, nechtěli mít moc poučené farníky, aby jejich hloupost neprohlédli. Ovšem tvrdit, že odborníci berou laikům bibli z rukou, když je upozorňují, že pouhá prvoplánová četba je matoucí, je blud.

Reformace právě kvůli tomu vyvinula instituty, které mají laikům pomoci od diletantství. Evangelický kazatel by neměl nutit lidi, aby jeho slovu v kázání věřili, protože on má školy, on je pověřen církví, aby vykládal bibli, nýbrž musí svá tvrzení vysvětlit a obhájit. Aby i laici byli s to sledovat jeho výklad, byly vyvinuty další nástroje: nedělní školy, setkávání různých věkových i profesních kategorií nad biblí, biblické hodiny a podobně. V neposlední řadě různé pomůcky: populární literatura, biblické slovníky, konkordance, synopse, komentáře ... a vynalézají se další, dnes zejména elektronické.

Ti, kdo upřednostňují onen dělnicko rolnický, diletantský výklad Písma na základě dojmů na první přečtení, vůbec reformační přístup k bibli nepochopili.

Setkával jsem se, a to i jako student bohosloví na KEBF a ETF UK, se spojováním četby bible s působením třetí osoby Trojice - s Duchem Svatým. Přiznávám, že u profesorů to určitě nikdy nemělo ten význam, že by existovala jako nějaká nadpřirozená výkladová instance, která by zasvěcenci prostředkovala neomylnost; spíš motiv čehosi, jako tajemství, které ovšem nestojí v protikladu k rozumu, jen upozorňuje, že jsou i skutečnosti, které jeho možnosti přesahují, čehož si však je pravá racionalita vědoma i mimo zónu náboženství a nadpřirozena. Ano, spíš šlo o rozměr motivace k slyšení slov Písem svatých, tedy, že se stávají něčím, co se nás týká osobně. A to je i místo Ducha Svatého v novozákonním užívání: Duch je zde tím, kdo sjednocuje Otce se Synem (J 14-16), zároveň následovníky Kristovy navzájem (1Ko 12, 13). Připomíná jim jeho slova, dokonce umožňuje rozpoznat, čím slova staré smlouvy o Kristu svědčí. Nikdy však není prostředkovatelem neomylnosti člověku - vždyť i Pavel, spoluautor bible (!) připomíná, že neví všechno, jen jako v zrcadle, jako v hádance (1Ko 13, 12), pročež je diskutabilní, dělá-li někdo z bible studnici stoprocentně neomylných výpovědí v každém detailu! Hlavně otvírá nový věk smíření po soudu a důvěrnější vztah mezi lidmi a Bohem (např. 2Ko 3, 17; Ga 4, 6), má i morální význam (m.j. Ga 5, 22) a mohli bychom pokračovat. Není však vázán na bibli. To by bylo z mnoha ohledů problematické, protože ani není přesně definován její rozsah (např. pokud jde o Apokryfy/deuterokanonické knihy, ale i v novém zákoně narážíme na odkazy ke knihám, které se nakonec v žádné podobě do bible nedostanou). Myšlenka, že Duch Svatý prostředkuje nějaký nadrozumový výklad bible, z ní dělá tu kouzelnou knihu a otvírá brány lecjakému šarlatánství, protože brání rozumovému prověřování takového výkladu, nárokuje si slepou důvěru, ale toho biblický Bůh neužívá (např. 1J 4, 1). Jakékoliv čarování s nadpřirozeným výkladem bible, který se vymyká kritickému rozumu, je tudíž sám o sobě bohapustým rouháním, ať jej užívá jednotlivec, nebo církevní úřad.

Tato představa se zrodila mezi 16. a 17. stoletím v hnutí pietismu. Johann Arndt, stejně jako po něm hlavní osobnost tohoto hnutí Philip J. Spener, došli mylnou četbou Ef 3, 16 a Ř 7, 22 k tomu, že mezi lidskými orgány se nachází "duchovní jádro" člověka, na které navazuje Bůh, když člověka oslovuje. Tomuto orgánu začali říkat srdce, čímž zjevně mysleli jiné srdce, nežli krevní pumpu. Tento orgán je styčným důstojníkem Ducha Svatého, tudíž to, co "obráceného", "hluboce věřícího" člověka napadne při četbě bible, je výkladem přímo Ducha Svatého. Právě tato úvaha je sama o sobě dokladem toho, jak je takový model četby bible nepoužitelný. Je to totiž sám takový střelný nápad nepoučené mysli, který vyvozuje závěry, na které autoři vůbec nemysleli. Pietisté sice mají na svoji omluvu to, že nemohli ve své době vědět nic o Gnózi a o tom, že se apoštol chtěl proti jejich představám, blízkým pietistické anthropologii, naopak vymezit. Avšak pozornější četba je mohla varovat, že "vnitřní člověk" je tak vzácně použitý obrat, že je těžko obhajitelné konstruovat na něm závěry s tak dalekosáhlými důsledky.

Problém pietismu spočívá v tom, že si nebyl vědom toho, že své domněnky formuluje v určitých společenských souvislostech. Vznikl v Německu a rozšířil se do skandinávských zemí, jimž je společné, že je tu protestantská církev církví státní, mocensky podporovanou. Sepětí konfese s politickým postavením vedlo ke vzniku ortodoxie, tedy v podstatě omílání "správných" dogmatických pouček, které bylo též obsahem universitního theologického studia. Proti této formální víře postavil pietismus "pravou", "vnitřní", emocionální víru. Jelikož biflování dogmatik ztotožnil mylně s "rozumem", postavili proti němu cit. Rozumový člověk je povrchní, citový je hluboký. A právě tady začíná konflikt rozumného čtení bible hlavou s citovou četbou srdcem. I z biblického hlediska je to nesmysl, mezi čtenáři bible to však straší dál. Pietismus předjal dobu, které je dnes v módě říkat postfaktická: pro ně nebylo důležité, o čem bible je, ale jak ji prožívají. Odsud už je jen krůček k popírání přírodovědeckých objevů, stejně jako objevů na poli vědecké biblistiky, jelikož důležitější, než vědět, jak svět vznikl a funguje doopravdy, jak a proč se taková knížka psala, je důvěřovat bibli a prožívat její slova. A tady se řadí do nesmiřitelných táborů universitně vzdělaní profesionálové (prý nevěřící, pochybující) proti pevně, ve svém nitru zakotveným, introvertním laikům - diletantům. Představa se fatálně zahnízdila i v kruzích, které pietismu odporují.

Jak odlišit laika od profesionála? Jedině tím, že profesionál se biblí zabývá z profese, jednoduše řečeno, že mu za to platí. Ale vzdělání, to nejsou školy nebo tituly, jak se často říká, nýbrž rozhled a schopnosti. Zatímco dnes absolventi theologických fakult v praxi rychle zapomínají, co se v biblistice naučili, jejich laičtí svěřenci se mohou s pomocí internetu dozvědět i víc, než co člověk na fakultě získá, a to včetně kompetence, která odumírá u farářů nejdříve - znalost biblických jazyků.

Mezi laikem a profesionálem je naopak potřebná vzájemná symbióza. Pokud profesionál neshrne výsledky svého úsilí do podoby přístupné laikům, zůstane z něho mrtvý kapitál, dobrý tak pro budování akademické kariéry, ale bez praktického významu. Na opačné straně, laik, potřebuje poznatky člověka, kterému je dáno se biblí zabývat intenzivněji a s větším rozhledem. Avšak ani pro profesionály nemůže být bez zajímavosti, jak bible k lidem mluví, jak a čím je oslovuje. Nakonec i mezi profesionály, stejně jako mezi laiky, by měl probíhat intenzivní rozhovor, neboť, jak říká lidové přísloví: "víc lidí víc vidí." Z psychologického hlediska: každý jsme jinak zaměřen a v zádech nám pracují různé zkušenosti, proto si nabízíme pohledy, které jsou jiným nedostupné. Čtenáři bible ale mívají sklony k ideologickým sporům, které jim sdílení zkušeností znemožňují.

Ideální tudíž je, když laici i odborníci poctivě studují bibli. Berou ji jako to, čím doopravdy je: tedy souborem knih, které vznikly v různých dobách, dokonce i v odlišných prostředích. Vyjadřují se různými způsoby: vypravováním, poezií, napomínáním, dopisy, dokonce i mythem. To také ovlivňuje jejich význam, neboť básničku nelze číst stejně, jako vypravování. Oba by si měli klást otázku, o čem to je, kdo a proč to napsal, proč se to do bible dostalo, jaký je vztah určitého místa k jiným místům, nebo k dějinám lidu božího, ať staré nebo nové smlouvy? Odsud teprve můžeme přemýšlet, co to může znamenat konkrétně pro nás dnes? Ale hlavně se musíme mít celou dobu na pozoru, jestli si tam třeba nevědomky nevkládáme to, co bychom tam chtěli najít? Rozumíme tomu? Je všechno tak, jak si to myslíme, jak nám to někdo kdysi vyložil?

To dělají oba typy poctivých čtenářů, i když na různé úrovni. Odborník připravuje hodně příruček: komentáře, slovníky a publikace o konkrétních knihách nebo jevech v bibli, kterým by měl laik moudře, tedy kriticky, ne slepě, ale také ne s apriorním odmítáním, naslouchat a využívat jich. Produkce je u nás trochu chudá, ale i tak toho vychází dost, zejména z nakladatelství Mlýn, ale i z jiných. Většinou však od zahraničních autorů.

Důležité je však také živé sdílení. Církve za tímto účelem vyvinuly výše zmíněné příležitosti: už samotné kázání v kostele je (mělo by být) výkladem Písma, jsou katecheze, výuky náboženství, biblické hodiny, při kterých je možné se ptát a hledat s odborníkem (jím by měl každý farář nebo katecheta být) odpovědi na všechny tyto otázky.

Jindy se budu věnovat konkrétním postupům při čtení bible. Zde jen chci říct, že čtenář bible není nikdy izolován, není odkázán jen na sebe nebo jen na nadpřirozenou pomoc od Boha, jak si mnozí myslí. Myslí si také, že četba bible, má-li být dostupná laikům, musí být jednoduchá. To prostě nejde. Starý text z jiné civilizace nemůže logicky být po dvou až třech tisících letech jednoduše srozumitelný. Laik musí s odborníkem spolupracovat, ale to není totéž, jako by laikovi někdo bibli upíral. Jediné, co lze laikovi i odborníkovi upřít, je neomylnost. A v tom je omyl oné polarizace četby bible, která odborníky vnímá, jako odborným studiem zkažené.

Novoroční zamyšlení nad jednou adventní písní

Když v roce 1979 vydala Českobratrská církev evangelická svůj (tehdy nový) zpěvník, hned mě tam zaujala píseň Noc ke konci se kloní pod číslem 277. Působivá byla už svojí melodií, ale i slovy, která velmi podmanivě vystihují adventní a vánoční naději.

Později mě zaujala i jinou věcí, totiž, že ačkoliv v německém originálu je ve 3. verši odkaz na lukášovské jesle, český hovoří o "chudé skalní sluji", což je zřetelný vliv apokryfního, nekanonického Jakubova protoevengelia. Narazil jsem na to v době, kdy jsem se těmito evangelii zaobíral a zajímalo mě, jak mocný je stále jejich vliv. Autora překladu se již zeptat bohužel nelze.

Text i melodie pocházejí z německých zpěvníků. Autor překladu Miloslav Heryán zřejmě čerpal z východoněmeckého Evangelisches Kirchengesangbuch (EKG), kde je pod číslem 14; v novějším Evangelisches Gesangbuch (EG) z roku 1994 je pod číslem 16. Počítá se s ní i v Novém evangelickém zpěvníku, plánovaném na rok 2018, ale už teď jsou náznaky, že se plánovaný termín ke 100. výročí této církve dodržet nejspíš nepodaří (p.s.: nakonec z toho byl rok 2021, kde je pod čísly 454, zde s podivným rytmem i notací, kterou někdo pěkně zmršil, ani přetextování 5. skoky mi nepřijde šťastné natož nutné, a jako kánon 455).

Nyní se chci ale zamyslet nad jistou stránkou této písně, kterou působivé obrazy i melodie tak trochu zastiňují, totiž, že noc, o které se v ní zpívá, byla tmavá skutečně dost.

Kritici onoho novostarého zpěvníku z roku 1979 často hovoří o tom, že jsou v něm údajně zbytečné informace o autorech, dobách vzniku a původu písní, samozřejmě s oním oblíbeným argumentem všech pitomců, že "to přece nikoho nezajímá". Nevím, jak koho, a nebudu ze svého zájmu dělat po vzoru hlupáků obecný závěr, ale pro mě rozhodně tyto informace podružné nejsou, naopak mnohé odhalují. Možná je nás málo takových, kdo se i o to zajímáme, ale určitě nejsem sám, a i jiné by to zajímat mělo. Ostatně v německých i jiných zahraničních zpěvnících si dovolí "obtěžovat" zbožné pěvce mnohem hutnějšími informacemi. U této písně však zarazí, že jen u autora textu zaznamenáme rok vzniku, u melodie sotva jeho jméno. Ročník textu je 1938 a jinde se dozvíme, že melodie dokonce 1939. Kdo není úplným historickým ignorantem jistě brzy pochopí, že to nebyly roky zrovna pohodové, zejména pro naši vlast ne, ale ani pro zbytek světa. Rozhodně však ne pro autora textu. Pro jeho soukromý život to byla doba temná obzvlášť!

O autorovi textu Jochenu Klepperovi lze sehnat pár informací, vždyť jeho život byl předčasně ukončen čtyři roky po sepsání této písně. Byl však úspěšným spisovatelem prusko-evangelického románu. Ano, byl to evangelík a byl to Prus, příslušník národa, který má v českých zemích poněkud pachuť, a který nám mylně splývá s němectvím když zapomínáme, že Němci nejsou národem jedním. Co je však mnohem zajímavější je fakt, že byl v době tvrdých protižidovských zákonů, které postihovaly i Němce samotné, když "mrvili rasu" obcováním s Židy, ženatý s Židovkou, se kterou se i přes nátlak úřadů a perzekuci odmítal rozvést. Nakonec byl roku 1942, v roce, kdy se rozeběhlo tzv. "konečné řešení židovské otázky", po nezdařeném pokusu vycestovat s manželkou a její dcerou z prvního manželství do Švédska, aby je zachránil, spáchali raději všichni společnou sebevraždu plynem. Poslední zápis v jeho deníku zněl: "Nad námi stojí obraz žehnajícího Krista, který o nás zápasí. V jeho pohledu končí náš život."

Pokud nám leccos, čím procházíme, připadá temné, teprve když poznáme pozadí textu písně, pochopíme, co je opravdová tma: tunel, na jehož konci žádné světlo nezáří. Ale on i tak to světlo někde dál tušil, a rozhodně nešlo jen o jeho osobní záchranu.

Mnohem podivnější je Johannes Petzold, autor melodie, později uznávaný odborník na hymnologii, muzikant, skladatel i pedagog. Ten se naopak dočkal vysokého stáří a spokojeného pozemského života. Jestli k sobě dva lidé rozhodně nepasují, pak tito dva autoři písně. Zatímco textař byl pronásledován nacistickým režimem, druhý byl nadšeným nacistou. Už jako začínající učitel založil nacistické odbory pro učitele a v době, kdy složil melodii, byl dobrovolně odveden na frontu, kde bojoval za svého Führera a jeho zrůdnou ideologii. Pro něj temnota mohla symbolizovat nepřátele tohoto režimu. Když se ale po úrazu vrátil domů, narazil na protinacistickou odbojářku (ano, lidi, Němci byli i v protinacistickém odboji, i když to historici dodnes popírají, či aspoň bagatelizují), která mu napravila hlavu. Konec války jej tedy zastihl jako odbojáře, takže kádrově čistého, tudíž mohl rozvinout po válce svoji kariéru.

Na té písni je pozoruhodné, že je dvojí temnota: kolem nás, ale i v nás. Jeden byl obklopen temnotou, a přece mu ji prozařovala víra a naděje. Druhý si možná myslel, že je obklopen temnotou, ale fakticky ji měl v sobě. Pokud hledal světlo, pak špatně, protože nevěděl, proti jaké temnotě by jej měl hledat. Jeho světlem se stala jeho životní láska, která mu ale napřed ukázala, kde je ta jeho tma.

Poučné je, že člověk může být morálně prohnilý, nebo alespoň pomýlený, ale to neznamená, že by nemohl být skvělým muzikantem. I to je jiskřička světla, která se může rozzářit v nečekaném momentu.

Možná tyto okolnosti byly při vydání zpěvníku upozaděny, protože by mohly dráždit tehdejší cenzuru, ale i jemnocit zbožných pěvců. Avšak dějiny víry jsou plné různě temných okamžiků, a někdy je temnota současně vnější i vnitřní. Důvěra v Boha jednomu pomůže držet správné principy i za cenu své oběti, druhému opustit ty chybné a nalézt správnou cestu. Pro mě je na tom obzvlášť působivé, že v příběhu obou autorů sehrály kromě Boha velmi výraznou roli ženy a jejich láska k nim. Láska je tím světlem, ať už k Bohu nebo lidskému partnerovi, které umí prozářit i ty nejhutnější tmy, zejména, když nejsou kolem nás, ale v nás, kde jsou nejtemnější.

Známe-li pozadí písně, určitě se nám bude jinak zpívat.

Kéž ve světle i ve tmách dokážeme v příštím roce 2018 zpívat k chvále Boží a s jeho pomocí s našimi milovanými na vzdory všem tmám, které nepřijít nemohou.

Biblická nedorozumění

Kdysi se mě pokusil jeden farář stáhnout na svoji stranu slovy: "mimochodem, bratře, také považujete určitě chatové diskuse na internetu za nešťastné?" Musím mu odporovat. Že bychom si lépe porozuměli v hospodě, tváří v tvář, to jisté není. V internetu chyba není, ale v lidech. Na internetu je to jen víc vidět. Jsem naopak rád, že lidé diskutují, dokonce o víře a Bibli. Že to končí v hádkách a neporozumění, v tom ať raději zpytují své svědomí (Mk 7, 14-23 ř,l).

Na jednom chatu položilo jisté děvče otázku, jestli by někdo neměl něco k výkladu Ef 5, 22-24 (ř,l), prý potřebuje vyzbrojit na jakousi debatu. Neřeklo o čem, ani co tam chce zastávat, ale evidentně šlo o otázky, které je dnes v módě nazývat "genderové", a patrně se snažila vymanévrovat pozice mezi pravdivostí Bible a rovnoprávností žen. Zajímavé byly odpovědi. Většina jí upozorňovala, že je třeba zohlednit širší kontext, pojmout do toho i vv. 21-29 (ř,l) (že k tomu patří i 5, 30 (ř,l) - 6, 9 (ř,l), to ovšem nepřipomněl nikdo).

Pozitivní bylo, že se jí nikdo nepokusil setřít tvrzením, že to tak prostě být má, žena ať je svému muži podřízena a konec. V mnoha křesťanských rodinách se to tak ovšem praktikuje. Jen v současné době, kdy se vyrovnáváme s islámem, se klade důraz (a bylo to už ve středověku) na lepší postavení žen v křesťanském prostředí, než v islámském. Proto připomínka podřízenosti žen by se asi špatně vyjímala, ale v osmdesátých i devadesátých letech minulého století to mnozí prezentovali, jako křesťanský, Bohem žádaný, model rodinných vztahů, dokonce i za pomoci "psychologických" argumentů. Stejně se ovšem postupovalo i v následné diskusi, která se zamotala na tom, proč muži úcta, ženě láska .... Celá diskuse prozradila, že si vlastně všichni debatéři nevědí rady s Biblí a s ideály rovnosti: jak to na sebe napasovat?

První kolo spočívalo v tom, že jistý člověk onomu děvčeti text "vyložil": vyprd odzbrojující výklad v duchu, jak to je, takový, který neřekne nic až tak špatného, ale celý text, s jeho intencí a dynamikou, jednoduše zabije, usmrtí. Ten byl v tom duchu, mají-li být ženy podřízené, tak ať chlapi milují až za hrob. Nic proti tomu, ale neseděl mi v tom ten podivný schematismus. Tím byly prosyceny i další úvahy, jako že muži a ženy jsou jinak nastaveni, že to tak napsal ten a ten strejda psycholog: muž přinese domů výplatu, to je jeho vyznání lásky, pak si pustí hokej. Žena by si chtěla popovídat - staré, otřepané stereotypy. Nedávno na Facebooku někdo třeba zrecykloval tvrzení, že "muži si povídají s ženami, aby s nimi spaly; ženy spí s muži, aby si s nimi povídali". Stupidní stereotyp, předpokládající u muže sexualitu, naproti tomu u ženy asexualitu. Mnohokrát už bylo ukázáno, že ženy rozhodně asexuální nejsou, a ani muži necloumá jen pohlavní chtíč. Ale zejména mezi křesťany jsou tyto rádoby psychologické zkratky velmi oblíbené.

O čtení Bible jsem se i v souvislosti s dotčeným oddílem vyjádřil v poněkud delší a komplikovanější studii Úvahy o autoritě Bible. Rád bych se k tomu nad textem Ef 5, 21 (ř,l) - 6, 9 (ř,l) jednodušší formou vrátil. Pro lepší pochopení ještě nabízím ke stažení v pdf pomůcku jak v češtině, tak v řečtině.

Ukázka české verze:

	Kol 3, 17 (ř,l) – 4, 1 (ř,l)		Ef 5, 21 (ř,l) - 6, 9 (ř,l)		1Pt 2, 18 (ř.l) – 3, 7 (ř,l)
úvod	17 Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.		21. V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým:
vztah manželský	18. Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu.	19 Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně.	22 ženy svým mužům jako Pánu, 23 protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. 24 Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.	25 Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, 26 aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; 27 tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. 28 Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. 29 Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev;	3, 1. Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním, 2 když uvidí váš čistý život v bázni Boží. 3 Pro vás se nehodí vnější ozdoba - splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy - 4 nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. 5 Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům, 6 tak jako Sára poslouchala Abrahama a 'nazvala jej pánem'. Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte se ničím zastrašit.	7 Stejně i muži: když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší; a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života. Tak vašim modlitbám nebude nic překážet.
			30 vždyť jsme údy jeho těla. 31 'Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo'. 32 Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. 33 A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.
vztah rodičovský	20 Děti, poslouchejte ve všem své rodiče, protože se to líbí Pánu.	21 Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly.	6, 1. Děti, poslouchejte své rodiče [v Pánu], protože to je spravedlivé. 2 'Cti otce svého i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: 3 'aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.	4 Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.	× × × × ×
vztah otrocký	22 Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, nýbrž ze srdce, v bázni Páně. 23 Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, 24 s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. 25 Kdo se dopouští křivdy, dostane za to odplatu. Náš Pán nikomu nestraní.	4, 1. A vy, páni, dávejte otrokům, co jim spravedlivě patří. Pamatujte, že i vy máte Pána v nebi.	5 Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. 6 Nejen naoko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli 7 a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu. 8 Víte, že Pán odmění každého, kdo něco dobrého učiní, ať je to otrok nebo svobodný.	9 Vy páni, jednejte s otroky také tak a zanechte vyhrůžek. Víte přece, že jejich i váš Pán je v nebesích, a ten nikomu nestraní.	2, 18 Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. 19 V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. 20 Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. 21 K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 22 On 'hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest'. 23 Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. 24 On 'na svém těle vzal naše hříchy' na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. 25 'Jeho rány vás uzdravily.' Vždyť jste 'bloudili jako ovce', ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.

---

 [JD1]               vztahy: Tato struktura pochází z Aristotelovy Politiky, kapitoly 3,5nn. Přímá inspirace touto knihou není prokázaná, ani nutná, ač Aristotelovo dílo se právě v těchto dobách stalo populárním mezi správními úředníky Říše římské, četli jej i císaři. Aristotelés studuje společnost od primárních článků, a tím základním je rodina. Vztahy uvnitř „dokonalé domácnosti“ (οικια τελεια) rozděluje na tyto tři od „nejnižší“ po nejvyšší:

vztahy v aristotelově pořadí	pořadí v Ef 5, 21 – 6, 9 (Kol 3, 17 – 4, 1)	pořadí v 1Pt 2, 18 – 3, 7
δεσποτης      ×            δουλος   (pán       ×       otrok)	3.	1.
ποσις*          ×            αλοχος* (manžel ×       manželka)	1.	×
πατηρ           ×            τεκνα     (otec      ×       dítě)	2.	2.

* pojmy v NZ neznámé

               Základním vztahem v domácnosti jsou otroci × svobodní (3,1nn). Také tzv. „Haustafeln“ prochází základní vztah nadřízení (muži, rodiče, páni) a podřízení (ženy, děti, otroci).

 [JD2]               vztah rodičovský:            Jistá pavlovská ilustrace v Ga 4, 1 (ř,l) napovídá, že tento vztah měl v dané době blízko ke vztahu následujícímu: δεσποτικην.

Zde je třeba připomenout, že právě tento vztah hraje v Judaismu mimořádnou roli (viz Desatero), že v židovských představách je neúcta k rodičům jedním ze znaků „gójství“ (Ř 1, 30). Na řadě míst Pavlových epištol, zejména v obou listech do Korintu, lze doložit, že své poslání vůči pohanům (εθνη, εθνικοι = גוים) chápal v tom smyslu, že je od jejich „gójství“ očistí (1Kor 12, 2).

 [JD3]               vztah otrocký:  ××× 

Když si onen dotazovaný text takhle srovnáme, zjistíme první důležitou věc: texty z Kol a Ef patří do stejné generace novozákonních spisů. 1Pt je pozdější, ale vzniká v podobném klimatu. V této tradici, která hovoří o vztazích v domácnosti, působí podání Ef jako nejpropracovanější.

Neméně zajímavé je, že všechny tři texty (tedy s jistou výhradou i Pt), je možné srovnat do dvou sloupců, přitom v prvním jsou ti, kteří byli v dané společnosti (řečeno adornovsky) "znevýhodnění", zatímco ve druhém "zvýhodnění".

Zaujati dnešními otázkami přehlížíme fakt, že společnost, do níž je text adresován, se od té naší dost podstatně liší: předně považujeme ideály rovnosti už přes dvě sta let za samozřejmost, nadto už v hlubokém středověku považovala křesťanská společnost otrokářství za pohanskou zvrhlost, zatímco zde není tento jev problematizován vůbec; otrocký stav je samozřejmostí, stejně jako třeba v Desateru. Lidi, kteří považují podřízenost ženy v křesťanské rodině za boží vůli, kupodivu nikdy nehorují pro obnovu otrokářství, ale "Bible tu hovoří naprosto jasně". Jenomže tohle snadno podceníme, zaujati opět novodobým tématem: rovnost mužů a žen.

Děvče, které naneslo Ef 5, 22-24 (ř,l) do diskuse, bylo tak zaujaté "gendrovou" otázkou, že text vytrhlo z přímých souvislostí, a zároveň i z následujících, souvisejících napomenutí. Samozřejmě i ze širších dobových i z toho, "jak se tehdy v církvi o dané věci psalo", ale i z toho, jak se o tom psalo v tehdejší společnosti, a co mohli mít pisatel i adresáti před očima.

Ještě zaslepenější však byli ti, kdo přijali tupě její téma, a rovnou se snažili apoštoly i Boha bránit hned na dvou frontách: v jejich neomylnosti i spravedlnosti - Bůh je přeci moderní, moderní i v otázkách rovnosti pohlaví. Pokud mluví tak v případě žen, onak v případě mužů, má k tomu jistě své důvody. Ty ale musejí být jeho advokátovi srozumitelné, on musí poznat mysl Páně. A tak fabuluje o psychologii mužů a žen. Proč ne i o psychologii dětí a rodičů, nebo otroků a jejich pánů? Prostě moderní témata (údajné) mužské a ženské psychice byla tehdejším pisatelům vzdálená.

Jak tedy číst ne jen tato místa v Bibli? Především se osvobodit od všech zájmů: prosadit, nebo vyvrátit nějakou myšlenku, nebo dokonce nutit se se vším, co v Bibli je, souhlasit. Naopak, před Bohem musí být i v tom čtenář poctivý, že si jasně řekne, co mu třeba nejde zrovna pod nos.

Zároveň je ale třeba určitého odstupu, který umožní zeptat se, o co autorovi (autorům) vlastně šlo. Skutečně chtěli popisovat závazný křesťanský nebo biblický model rodiny? Všem třem předchází určitá předmluva, i když u Pt je trochu složitější. V pavlovských spisech jde zjevně o cosi, co bychom mohli nazvat bohoslužbou všedního dne, zatímco Pt mluví o křesťanské svobodě, kterou však nelze zaměňovat za bezohlednost či vzpupnost - křesťan má mít ke všem lidem úctu, i k takovým, kteří jí nejsou hodni.

Nejpropracovanější verze z Ef hovoří o tom, že i intimní vztahy křesťana mají odrážet to, čemu se u Krista naučil. Na prvním místě (v případě ženy dokonce ve vedlejším čase - viz řecký text) hovoří o podřízenosti těch, kdo už beztoho v tehdejší společnosti podřízeni byli. Jediné, v čem je "nový" a "jiný", je to, že se obrací na ty nadřazené, a jejich vědomí nadřazenosti koriguje, aniž by současně vyvolával v tehdejší společnosti nějaké revoluční změny. Ona dívka i ti, kdo jí dávali moudra, zapomněli, že pisatel mluví o vzájemné podřízenosti v intimních vztazích. Jestli ženy podřízené, muži milující, to už je trochu slovíčkaření. Podstatné je, že křesťanská zkušenost se projevuje i v osobním životě. Dokonce tak, že v křesťanské civilizaci se nakonec prosadilo zrušení otroctví a poddanství, rovnost mužů a žen, nakonec i korektní vztahy mezi vychovávanými a vychovateli. Ti, kdo prosazují podřízenost žen, jdou tedy proti duchu Písma, i když se odvolávají na literu.

Nedorozumění působí právě ty zaujatosti vlastními problémy a otázkami, které chceme nad Biblí řešit, aniž bychom se do ní napřed zaposlouchali a zeptali se, "o čem ty chceš hovořit?"

Dalším zdrojem nedorozumění je domnělá věrnost Bibli, věrnost Pravdě. Debatující ji často ztotožňují s tím, co si myslí, co sami učili, co se naučili od někoho dříve. Domnívají se, že je věrnost zavazuje k nekomunikativnosti, protože kdyby poslouchali nové, začali by dělat kompromisy. Avšak, jako čtenáři často Bibli skutečně nenaslouchají a vkládají si do ní své výklady a tendence, neumějí naslouchat ani jeden druhému, a za to sociální sítě opravdu nemohou. Naopak, kdyby se to naučili, staly by se jim i sociální sítě požehnáním ke vzájemnému sdílení postřehů a zkušeností s Písmem svatým.

---

DÁLE K TÉMATU:

• Laická práce s Biblí
• Odborná práce s Biblí
• Čtení Bible - Odborník versus laik
• Otvírák na Bibli
• Vše o Bibli na mém blogu
• Speciální biblický blog
• Kolik svátostí Bible ustanovuje?

Odkaz k přístupu k pracovním

a mnoha dalším materiálům