Prohledat tento blog

neděle 31. prosince 2017

Novoroční zamyšlení nad jednou adventní písní

Když v roce 1979 vydala Českobratrská církev evangelická svůj (tehdy nový) zpěvník, hned mě tam zaujala píseň Noc ke konci se kloní pod číslem 277. Působivá byla už svojí melodií, ale i slovy, která velmi podmanivě vystihují adventní a vánoční naději.

Později mě zaujala i jinou věcí, totiž, že ačkoliv v německém originálu je ve 3. verši odkaz na lukášovské jesle, český hovoří o "chudé skalní sluji", což je zřetelný vliv apokryfního, nekanonického Jakubova protoevengelia. Narazil jsem na to v době, kdy jsem se těmito evangelii zaobíral a zajímalo mě, jak mocný je stále jejich vliv. Autora překladu se již zeptat bohužel nelze.

Text i melodie pocházejí z německých zpěvníků. Autor překladu Miloslav Heryán zřejmě čerpal z východoněmeckého Evangelisches Kirchengesangbuch (EKG), kde je pod číslem 14; v novějším Evangelisches Gesangbuch (EG) z roku 1994 je pod číslem 16. Počítá se s ní i v Novém evangelickém zpěvníku, plánovaném na rok 2018, ale už teď jsou náznaky, že se plánovaný termín ke 100. výročí této církve dodržet nejspíš nepodaří.

Nyní se chci ale zamyslet nad jistou stránkou této písně, kterou působivé obrazy i melodie tak trochu zastiňují, totiž, že noc, o které se v ní zpívá, byla tmavá skutečně dost.

Kritici onoho novostarého zpěvníku z roku 1979 často hovoří o tom, že jsou v něm údajně zbytečné informace o autorech, dobách vzniku a původu písní, samozřejmě s oním oblíbeným argumentem všech pitomců, že "to přece nikoho nezajímá". Nevím, jak koho, a nebudu ze svého zájmu dělat po vzoru hlupáků obecný závěr, ale pro mě rozhodně tyto informace podružné nejsou, naopak mnohé odhalují. Možná je nás málo takových, kdo se i o to zajímáme, ale určitě nejsem sám, a i jiné by to zajímat mělo. Ostatně v německých i jiných zahraničních zpěvnících si dovolí "obtěžovat" zbožné pěvce mnohem hutnějšími informacemi. U této písně však zarazí, že jen u autora textu zaznamenáme rok vzniku, u melodie sotva jeho jméno. Ročník textu je 1938 a jinde se dozvíme, že melodie dokonce 1939. Kdo není úplným historickým ignorantem jistě brzy pochopí, že to nebyly roky zrovna pohodové, zejména pro naši vlast ne, ale ani pro zbytek světa. Rozhodně však ne pro autora textu. Pro jeho soukromý život to byla doba temná obzvlášť!

O autorovi textu Jochenu Klepperovi lze sehnat pár informací, vždyť jeho život byl předčasně ukončen čtyři roky po sepsání této písně. Byl však úspěšným spisovatelem prusko-evangelického románu. Ano, byl to evangelík a byl to Prus, příslušník národa, který má v českých zemích poněkud pachuť, a který nám mylně splývá s němectvím když zapomínáme, že Němci nejsou národem jedním. Co je však mnohem zajímavější je fakt, že byl v době tvrdých protižidovských zákonů, které postihovaly i Němce samotné, když "mrvili rasu" obcováním s Židy, ženatý s Židovkou, se kterou se i přes nátlak úřadů a perzekuci odmítal rozvést. Nakonec byl roku 1942, v roce, kdy se rozeběhlo tzv. "konečné řešení židovské otázky", při výslechu utýrán k smrti. O osudu jeho ženy jsem se nedočetl nic, ale asi nebude těžké si ho domyslet.

Pokud nám leccos, čím procházíme, připadá temné, teprve když poznáme pozadí textu písně, pochopíme, co je opravdová tma: tunel, na jehož konci žádné světlo nezáří. Ale on i tak to světlo někde dál tušil, a rozhodně nešlo jen o jeho osobní záchranu.

Mnohem podivnější je Johannes Petzold, autor melodie, později uznávaný odborník na hymnologii, muzikant, skladatel i pedagog. Ten se naopak dočkal vysokého stáří a spokojeného pozemského života. Jestli k sobě dva lidé rozhodně nepasují, pak tito dva autoři písně. Zatímco textař byl pronásledován nacistickým režimem, druhý byl nadšeným nacistou. Už jako začínající učitel založil nacistické odbory pro učitele a v době, kdy složil melodii, byl dobrovolně odveden na frontu, kde bojoval za svého Führera a jeho zrůdnou ideologii. Pro něj temnota mohla symbolizovat nepřátele tohoto režimu. Když se ale po úrazu vrátil domů, narazil na protinacistickou odbojářku (ano, lidi, Němci byli i v protinacistickém odboji, i když to historici dodnes popírají, či aspoň bagatelizují), která mu napravila hlavu. Konec války jej tedy zastihl jako odbojáře, takže kádrově čistého, tudíž mohl rozvinout po válce svoji kariéru.

Na té písni je pozoruhodné, že je dvojí temnota: kolem nás, ale i v nás. Jeden byl obklopen temnotou, a přece mu ji prozařovala víra a naděje. Druhý si možná myslel, že je obklopen temnotou, ale fakticky ji měl v sobě. Pokud hledal světlo, pak špatně, protože nevěděl, proti jaké temnotě by jej měl hledat. Jeho světlem se stala jeho životní láska, která mu ale napřed ukázala, kde je ta jeho tma.

Poučné je, že člověk může být morálně prohnilý, nebo alespoň pomýlený, ale to neznamená, že by nemohl být skvělým muzikantem. I to je jiskřička světla, která se může rozzářit v nečekaném momentě.

Možná tyto okolnosti byly při vydání zpěvníku upozaděny, protože by mohly dráždit tehdejší cenzuru, ale i jemnocit zbožných pěvců. Ale dějiny víry jsou plné různě temných okamžiků, a někdy je temnota současně vnější i vnitřní. Důvěra v Boha jednomu pomůže držet správné principy, i za cenu své oběti, druhému opustit ty chybné a nalézt správnou cestu. Pro mě je na tom obzvlášť působivé, že v příběhu obou autorů sehrály kromě Boha velmi výraznou roli ženy a jejich láska k nim. Láska je tím světlem, ať už k Bohu nebo lidskému partnerovi, které umí prozářit i ty nejhutnější tmy, zejména, když nejsou kolem nás, ale v nás, kde jsou nejtemnější.

Známe-li pozadí písně, určitě se nám bude jinak zpívat.

Kéž ve světle i ve tmách dokážeme v příštím roce 2018 zpívat k chvále Boží a s jeho pomocí s našimi milovanými na vzdory všem tmám, které nepřijít nemohou.


Žádné komentáře:

Okomentovat