Prohledat tento blog

středa 17. ledna 2018

Četba bible - odborník vs. laik? Raději plodná spolupráce

Tímto příspěvkem shrnuji předchozí dvě studie: o Laické práci s biblí a o Odborné práci s biblí.

V předchozích studiích jsem se hlavně zabýval mezemi obojího přístupu. Zdůraznil, že laické nelze ztotožňovat s diletantským. Diletantství se však pochopitelně může dopustit i odborník. Mnohem podstatnější je však zamyslet se nad tím, odkud se bere taková polarizace? Proč a kdo vlastně třídí čtenáře bible do nějakých nesmiřitelných táborů?

Ukázka stránky Biblického slovníku
Adolfa Novotného
Vše má původ už v samotné myšlence posvátného textu. V židovsko-křesťanské civilizaci se skoro má za samozřejmé, že každé náboženství má knihu, ale v podstatě to mimo tento prostor platí jen v islámu. Snad ani Avesta neměla nikdy takovou normotvornou funkci, jako knihy Židů, křesťanů a muslimů, přičemž právě v době setkání s perskou civilizací přicházejí Židé s definitivní podobou Tóry.

Na rozdíl od Koránu není žádná část bible výsledkem práce jednoho muže, ani nepředstírá (snad s výjimkou Desatera a jeho prováděcích předpisů), že by spadly z nebe. To až pozdější židovské legendy ji, později i tzv. ústní Tóru (talmudické výklady) obestřely nadpřirozenými významy. I ty si ale udržely mezi řádky povědomí, že vznik Tóry má co dělat s dobou Ezdrášovou, neboť tou dobou končí období prorockého ducha, které je vymezeno právě postavami těchto dvou zákoníků: Mojžíše a Ezdráše. Právě důraz na konec prorokování naznačuje, v čem je význam posvátného textu: zkrotit ne(z)řízenou inspiraci proroků pevnější normou, nežli je to, že někdo přijde a tvrdí, že měl sen, vidění, že mu Bůh právě nadiktoval ...

Doba rané církve sice oživila proroctví, ale hned musela sama čelit eruptivnímu vzniku všelijakých hnutí, která hrozila rozložením církve nebo jejím zavedením na všelijaké cestičky.

Raně novověký reformační důraz na bibli a její otevření laictvu pak šel dvěma směry: už Chebský soudce hledal normu, před níž se musí sklonit i magisterský úřad církve. Již na tomto místě musím připomenout jeden motiv o inspiraci ne jen bible, ale především jejího výkladu, a tím je přesvědčení, že četbu bible, zvláště, je-li patřičně podložena modlitbou, řídí třetí osoba Trojice - Duch Svatý. Věk Ducha Svatého, je v Lukášově díle věkem církve. Etablovaná západní církev ovšem Ducha Svatého automaticky ztotožnila s církevním úřadem a jeho mandátem. Proto Chebský soudce nemohl za rozhodčího ve sporech Husitů s církví označit Ducha Svatého, jak zástupci církve požadovali, neboť by to bylo zase magisterium, kdo by měl poslední slovo. Proto byla jako arbitr jmenována bible, což pak bude znamením celé renezanční reformace. Současně však bylo třeba i zde krotit hnutí, která se svezla s reformací a opět hrozila vnášet do křesťanství chaos.

Tohle se stalo trochu osudným Janu Amosovi Komenskému, který do konce života věřil na obnovu starozákonního proroctví, stával se tak ovšem obětí různých falešných proroků - Drabíka, Poniatovské a dalších.

Ukázka Synopse s textově kritickým aparátem
Pokud ovšem reformace dávala už od Valdése bibli do rukou laikům (to ovšem i hnutí Devotio moderna), pak se tím nikdy nevymezovala proti odbornosti výkladu, jen proti neomylnosti, kterou si při jejím výkladu a aplikaci osobovaly vrchní církevní úřady, které často opravdu přímo i laické čtení zakazovaly! (Karel IV. byl žádán papežem Urbanem V., aby zakázal čtení bible v němčině v Praze). Ovšem reformace, která na jednu stranu kladla důraz na čtení bible v národním, tudíž laikům srozumitelném jazyce, místo latinského překladu, zároveň přijala humanistickou zásadu "ad fontes" (zpátky k pramenům), která vedla ke studiu bible v původních jazycích: hebrejštině, aramejštině a řečtině. To vedlo následně k nutnosti dalšího studia, a proto jistou dávku vzdělanosti předpokládá. Tu zdůrazňoval i Luther v korespondenci s Lukášem Pražským, který byl dřív k vzdělanosti nedůvěřivý, později se dal přesvědčit.

Ovšem církevní úřad nebyl v reformaci zbaven své neomylnosti, aby se neomylným stal každý jouda, který se naučí číst a psát. Je jisté, že reformace vyvolala tlak na veřejné vzdělávání, jak jej už před Komenským požadoval německý pastor Ratichius, až si někdy lidé kladou otázku, zda v reformaci není spasení podmíněno určitou úrovní vzdělání. Ratichius, Komenský, ale i jejich souputníci z opačného, z katolického tábora, požadovali vzdělání právě proto, aby si byl každý člověk sám schopen dovodit, které náboženství je pravé. Jestli však občas slýchám a čtu, že rozdíl mezi katolictvím a evangelictvím je v tom, že katolíci mají jednoho papeže, zatímco každý evangelík je si sám sobě papežem, pak je to všechno špatně. Reformace měla institut neomylné autority odbourat docela. Proto se o čtenářích bible, kteří chtějí být neomylní, ať už pro své vzdělání, úřad, či dokonce nevzdělanost, vyjadřuji dost neuctivě. Je to jen projev hlouposti, a zbožnost by hloupá být neměla.

Reformace právě proto vyvolala potřebu všeobecného vzdělání, aby člověku víru nediktovala moc nějakého úřadu, ale také, aby laický čtenář měl po ruce všechny dostupné informace. Proto se může někdy zdát, že evangelické bohoslužby mívají až jakoby školský průběh. Než se nad tím ale pohoršíme, pochopme, že vzděláváním se přece nikomu neubližuje. Naopak: rozšiřují se jeho obzory a kompetence. Ale přesně toho se bojí hlupáci - ne nevzdělaní či neotitulovaní lidé, ale lidé, kteří mohou mít vysvědčení a doktoráty z prestižních universit, avšak dále se vzdělávat už nechtějí.

A právě na takové cílí falešní proroci, kteří vycházejí jejich lenosti vstříc, když je ujišťují: "ty přece žádné vzdělání nepotřebuješ!" Je otázkou, proč to dělají? Snad proto, že hloupý člověk je snáze ovladatelný, snad proto, že chtějí ospravedlňovat hloupost vlastní, kdo ví? Setkal jsem se i s duchovními, kteří právě proto, že si chtěli vystačit jen s tím, co se naučili na fakultě, nebo dokonce jen s tím, s čím už na ní šli, nechtěli mít moc poučené farníky, aby jejich hloupost neprohlédli. Ovšem tvrdit, že odborníci berou laikům bibli z rukou, když je upozorňují, že pouhá prvoplánová četba je matoucí, je blud.

Reformace právě kvůli tomu vyvinula instituty, které mají laikům pomoci od diletantství. Evangelický kazatel by neměl nutit lidi, aby jeho slovu v kázání věřili, protože on má školy, on je pověřen církví, aby vykládal bibli, nýbrž musí svá tvrzení vysvětlit a obhájit. Aby i laici byli s to sledovat jeho výklad, byly vyvinuty další nástroje: nedělní školy, setkávání různých věkových i profesních kategorií nad biblí, biblické hodiny a podobně. V neposlední řadě různé pomůcky: populární literatura, biblické slovníky, konkordance, synopse, komentáře ... a vynalézají se další, dnes zejména elektronické.

Ti, kdo upřednostňují onen dělnicko rolnický, diletantský výklad Písma na základě dojmů na první přečtení, vůbec reformační přístup k bibli nepochopili.

Setkával jsem se, a to i jako student bohosloví na KEBF a ETF UK, se spojováním četby bible s působením třetí osoby Trojice - s Duchem Svatým. Přiznávám, že u profesorů to určitě nikdy nemělo ten význam, že by existovala jako nějaká nadpřirozená výkladová instance, která by zasvěcenci prostředkovala neomylnost; spíš motiv čehosi, jako tajemství, které ovšem nestojí v protikladu k rozumu, jen upozorňuje, že jsou i skutečnosti, které jeho možnosti přesahují, čehož si však je pravá racionalita vědoma i mimo zónu náboženství a nadpřirozena. Ano, spíš šlo o rozměr motivace k slyšení slov Písem svatých, tedy, že se stávají něčím, co se nás týká osobně. A to je i místo Ducha Svatého v novozákonním užívání: Duch je zde tím, kdo sjednocuje Otce se Synem (J 14-16), zároveň následovníky Kristovy navzájem (1Ko 12, 13). Připomíná jim jeho slova, dokonce umožňuje rozpoznat, čím slova staré smlouvy o Kristu svědčí. Nikdy však není prostředkovatelem neomylnosti člověku - vždyť i Pavel, spoluautor bible (!) připomíná, že neví všechno, jen jako v zrcadle, jako v hádance (1Ko 13, 12), pročež je diskutabilní, dělá-li někdo z bible studnici stoprocentně neomylných výpovědí v každém detailu! Hlavně otvírá nový věk smíření po soudu a důvěrnější vztah mezi lidmi a Bohem (např. 2Ko 3, 17; Ga 4, 6), má i morální význam (m.j. Ga 5, 22) a mohli bychom pokračovat. Není však vázán na bibli. To by bylo z mnoha ohledů problematické, protože ani není přesně definován její rozsah (např. pokud jde o Apokryfy/deuterokanonické knihy, ale i v novém zákoně narážíme na odkazy ke knihám, které se nakonec v žádné podobě do bible nedostanou). Myšlenka, že Duch Svatý prostředkuje nějaký nadrozumový výklad bible, z ní dělá tu kouzelnou knihu a otvírá brány lecjakému šarlatánství, protože brání rozumovému prověřování takového výkladu, nárokuje si slepou důvěru, ale toho biblický Bůh neužívá (např. 1J 4, 1). Jakékoliv čarování s nadpřirozeným výkladem bible, který se vymyká kritickému rozumu, je tudíž sám o sobě bohapustým rouháním, ať jej užívá jednotlivec, nebo církevní úřad.

Tato představa se zrodila mezi 16. a 17. stoletím v hnutí pietismu. Johann Arndt, stejně jako po něm hlavní osobnost tohoto hnutí Philip J. Spener došli mylnou četbou Ef 3, 16 a Ř 7, 22 k tomu, že mezi lidskými orgány se nachází "duchovní jádro" člověka, na které navazuje Bůh, když člověka oslovuje. Tomuto orgánu začali říkat srdce, čímž zjevně mysleli jiné srdce, nežli krevní pumpu. Tento orgán je styčným důstojníkem Ducha Svatého, tudíž to, co "obráceného", "hluboce věřícího" člověka napadne při četbě bible, je výkladem přímo Ducha Svatého. Právě tato úvaha je sama o sobě dokladem toho, jak je takový model četby bible nepoužitelný. Je to totiž sám takový střelný nápad nepoučené mysli, který vyvozuje závěry, na které autoři vůbec nemysleli. Pietisté sice mají na svoji omluvu to, že nemohli ve své době vědět nic o Gnózi a o tom, že se apoštol chtěl proti jejich představám, blízkým pietistické anthropologii, naopak vymezit. Avšak pozornější četba je mohla varovat, že "vnitřní člověk" je tak vzácně použitý obrat, že je těžko obhajitelné konstruovat na něm závěry s tak dalekosáhlými důsledky.

Problém pietismu spočívá v tom, že si nebyl vědom toho, že své domněnky formuluje v určitých společenských souvislostech. Vznikl v Německu a rozšířil se do skandinávských zemí, jimž je společné, že je tu protestantská církev církví státní, mocensky podporovanou. Sepětí konfese s politickým postavením vedlo ke vzniku ortodoxie, tedy v podstatě omílání "správných" dogmatických pouček, které bylo též obsahem universitního theologického studia. Proti této formální víře postavil pietismus "pravou", "vnitřní", emocionální víru. Jelikož biflování dogmatik ztotožnil mylně s "rozumem", postavili proti němu cit. Rozumový člověk je povrchní, citový je hluboký. A právě tady začíná konflikt rozumného čtení bible hlavou s citovou četbou srdcem. I z biblického hlediska je to nesmysl, mezi čtenáři bible to však straší dál. Pietismus předjal dobu, které je dnes v módě říkat postfaktická: pro ně nebylo důležité, o čem bible je, ale jak ji prožívají. Odsud už je jen krůček k popírání přírodovědeckých objevů, stejně jako objevů na poli vědecké biblistiky, jelikož důležitější, než vědět, jak svět vznikl a funguje doopravdy, jak a proč se taková knížka psala, je důvěřovat bibli a prožívat její slova. A tady se řadí do nesmiřitelných táborů universitně vzdělaní profesionálové (prý nevěřící, pochybující) proti pevně, ve svém nitru zakotveným, introvertním laikům - diletantům. Představa se fatálně zahnízdila i v kruzích, které pietismu odporují.

Jak odlišit laika od profesionála? Jedině tím, že profesionál se biblí zabývá z profese, jednoduše řečeno, že mu za to platí. Ale vzdělání, to nejsou školy nebo tituly, jak se často říká, nýbrž rozhled a schopnosti. Zatímco dnes absolventi theologických fakult v praxi rychle zapomínají, co se v biblistice naučili, jejich laičtí svěřenci se mohou s pomocí internetu dozvědět i víc, než co člověk na fakultě získá, a to včetně kompetence, která odumírá u farářů nejdříve - znalost biblických jazyků.

Mezi laikem a profesionálem je naopak potřebná vzájemná symbióza. Pokud profesionál neshrne výsledky svého úsilí do podoby přístupné laikům, zůstane z něho mrtvý kapitál, dobrý tak pro budování akademické kariéry, ale bez praktického významu. Na opačné straně, laik, potřebuje poznatky člověka, kterému je dáno se biblí zabývat intenzivněji a s větším rozhledem. Avšak ani pro profesionály nemůže být bez zajímavosti, jak bible k lidem mluví, jak a čím je oslovuje. Nakonec i mezi profesionály, stejně jako mezi laiky, by měl probíhat intenzivní rozhovor, neboť, jak říká lidové přísloví: "víc lidí víc vidí." Z psychologického hlediska: každý jsme jinak zaměřen a v zádech nám pracují různé zkušenosti, proto si nabízíme pohledy, které jsou jiným nedostupné. Čtenáři bible ale mívají sklony k ideologickým sporům, které jim sdílení zkušeností znemožňují.

Ideální tudíž je, když laici i odborníci poctivě studují bibli. Berou ji jako to, čím doopravdy je: tedy souborem knih, které vznikli v různých dobách, dokonce i v odlišných prostředích. Vyjadřují se různými způsoby: vypravováním, poezií, napomínáním, dopisy, dokonce i mythem. To také ovlivňuje jejich význam, neboť básničku nelze číst stejně, jako vypravování. Oba by si měli klást otázku, o čem to je, kdo a proč to napsal, proč se to do bible dostalo, jaký je vztah určitého místa k jiným místům, nebo k dějinám lidu božího, ať staré nebo nové smlouvy? Odsud teprve můžeme přemýšlet, co to může znamenat konkrétně pro nás dnes? Ale hlavně se musíme mít celou dobu na pozoru, jestli si tam třeba nevědomky nevkládáme to, co bychom tam chtěli najít? Rozumíme tomu? Je všechno tak, jak si to myslíme, jak nám to někdo kdysi vyložil?

To dělají oba typy poctivých čtenářů, i když na různé úrovni. Odborník připravuje hodně příruček: komentáře, slovníky a publikace o konkrétních knihách nebo jevech v bibli, kterým by měl laik moudře, tedy kriticky, ne slepě, ale také ne s apriorním odmítáním, naslouchat a využívat jich. Produkce je u nás trochu chudá, ale i tak toho vychází dost, zejména z nakladatelství Mlýn, ale i z jiných. Většinou však od zahraničních autorů.

Důležité je však také živé sdílení. Církve za tímto účelem vyvinuly víše zmíněné příležitosti: už samotné kázání v kostele je (mělo by být) výkladem Písma, jsou katecheze, výuky náboženství, biblické hodiny, při kterých je možné se ptát a hledat s odborníkem (jím by měl každý farář nebo katecheta být) odpovědi na všechny tyto otázky.

Jindy se budu věnovat konkrétním postupům při čtení bible. Zde jen chci říct, že čtenář bible není nikdy izolován, není odkázán jen na sebe nebo jen na nadpřirozenou pomoc od Boha, jak si mnozí myslí. Myslí si také, že četba bible, má-li být dostupná laikům, musí být jednoduchá. To prostě nejde. Starý text z jiné civilizace nemůže logicky být po dvou až třech tisících letech jednoduše srozumitelný. Laik musí s odborníkem spolupracovat, ale to není totéž, jako by laikovi někdo bibli upíral. Jediné, co lze laikovi i odborníkovi upřít, je neomylnost. A v tom je omyl oné polarizace četby bible, která odborníky vnímá, jako odborným studiem zkažené.

Žádné komentáře:

Okomentovat