Tak trochu o kozách ...

Kázání na text Mt 25, 31-46 (ř,l)

(Náchod 15. 5. 2011; Semonice 22. 5. 2011)

Některá místa v bibli pochopitelně zneklidňují: čteme-li o dělení lidstva na ovce a kozy, kdo se ubrání otázce: „a kde bych se asi ocitnul já?“ Ale bylo skutečně záměrem evangelistovým jenom provokovat naše úzkosti a nejistoty? Pro mě je toto místo mnohem cennější v tom, že se zde církev dokázala poučit i ze svých omylů. Míváme dojem, že lid boží měl cestu jakoby vždy nalajnovanou. Jediné, o čem rozhodoval, bylo, zda po ní půjde, nebo ne. Ale on musel často spíš hledat, kudy ta cesta vede. Teprve zpětně mu to zapadlo do nějakého logického systému. Prvotní církev očekávala brzký příchod Kristův (parúzie) a tím i konec světa. Zdálo se, že stačí jen trpělivě čekat. Ale brzy se měla přesvědčit, že tak jednoduché to nebude.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 25, 8-9.15 he,ř,l
• 1. píseň: 217 | 633
• čtení: Iz 58, 1-10 he,ř,l
• 2. píseň: 373 | 574
• text: Mt 25, 31-46 ř,l
• 3. píseň: 609 | 276
• poslání: Jk 1, 22 ř,l; 2, 14-17 ř,l
• požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
• 4. píseň: 582 | 684

Očekávání brzkého konce selhalo; nyní stála církev před otázkou, co dál? Toho jsou plna podobenství celé této 25. kapitoly, a vlastně už v předcházející, Matoušova evangelia. Náš oddíl je vyvrcholením série úvah, začínajících už někde v Mt 24, 36 (ř,l): zde není důležité, kdy Pán přijde, ale zda bude očekáván. Jenomže jak jej máme čekat? Čím ten prodloužený čas naplníme? Hledání odpovědi na tuto otázku rané církve je právě tím, dnes velmi podnětným, přínosem.

Ačkoliv Židé Ježíšovy doby byli už převážně řemeslníky a obchodníky, obrazy z pasteveckého života jejich pradávných předků se jim zažraly do podvědomí. Tehdy se chovaly černé kozy a světlé ovce. Barva nemá symbolizovat primárně jejich kvality, ale vycházela z jejich potřeb: černé kozy trpěly vedrem, zatímco světlé ovce chladem, a proto je bylo nutné v poledne a večer oddělovat. Tato zkušenost však posloužila jako obraz soudu: chladnomilné kozy zůstávají venku, nedávají se do salaše s ovcemi. Tím jsou na tom ale stejně, jako nepřipravené družičiky (25, 10-12 (ř,l)) či ti, kdo sice Pána vzývali, ale nečinili to, co od nich očekával (7, 22n (ř,l))!

Výklady tohoto místa jsou různé: jedni se rozpakují nad tím, zda se zde nezpochybňuje pavlovská víra ve spravedlnost bez zásluh, jiní uvažují o tom, zda zde není učednický kruh jakousi třetí skupinkou, národy jsou souzeny podle toho, jak se chovali k učedníkům (Mt 10, 40-42 (ř,l)) (podobně jako v židovské tradici mají být národy - gójové, souzeni podle toho, jak se chovali k Židům. Odsud izraelské ocenění „Spravedlivý mezi národy“). Na textu je však právě to působivé, že z oné tradice vybočuje: učedníci zde netvoří zvláštní skupinku, ale patří mezi ony národy – není důležité, kdo byl jakého vyznání, náležel k jaké církvi, ale kdo byl s Kristem? Nejsou to automaticky učedníci, ale ti, které charakterizuje jejich bída a vyloučení (možná dokonce zasloužené)!

Je takový málo známý židovský autor, Jiří Weil, který prožil dokonce i gulag, když se vrátil do Prahy, měl nastoupit do transportu, ale jeho přátelé zinscenovali jeho sebevraždu, do konce války ho pak ukrývali ve svých domovech. Zkušenost z tohoto období popsal v knize Život s hvězdou. Zde se zmiňuje o katolické ženě, která ho jednou zastavila na ulici, a že prý slyšela, že má jít do nějakého transportu, kam odvážejí všechny Židy. Poprosila ho, aby, až se tam setká s Ježíšem; setká, protože to je také Žid, ať mu prý vyřídí, že ona na něj nikdy nezapomněla. Byla to dojemná prosba naivní ženy, které se nic nedělo, muži, který prožíval nepředstavitelné úzkosti. A přece ve své naivitě vystihla podstatu toho, co znamená být s Kristem. Ježíš byl určitě spíš mezi vězni koncentráků a gulagů, než na sekretariátech vlád a politických stran, než v církevních úřadech a kostelích.

Ačkoliv k dějinám působení našeho oddílu patří bezpochyby, a právem křesťanská sociální angažovanost, ani o to zde nejde. Spíš kde hledat dnes Krista, který u Mt na nebesa neodchází, nýbrž zůstává s těmi svými (Mt 28, 20 (ř,l)).

Mnohem víc jde o změnu hodnotového systému, ptáme-li se po tom, co je božské … pak už nám lidé nejsou jen pouhými (ne)užitečnými známostmi.

Jen domysleme to Ježíšovo podobenství do důsledků: asi by nás musel půlit – část by šla nalevo, část napravo. Z někoho by napravo zůstal kus větší, z jiného menší, ale nikdo bychom nezůstali cele ani na jedné straně. Ale o to přece nejde. Jde o to, jak být dnes Ježíši po boku. Vzpomeňme jen, koho Ježíš v Mt 5, 3-12 (ř,l) blahoslaví! Ne za co budeme spaseni, nýbrž toto je spasení – pohled zostřený jakoby lupou kříže Kristova! Ani jedna skupina nejedná s postranními úmysly, obě jsou překvapené, že něco dělali, nebo nedělali, pro samotného Krista. Jakoby to šlo spontánně z nich. Bez otázky po nějakém trestu či odměně.

Mluví se často o krizi křesťanství; proč? SR ČCE má strach, abychom správně vyplnili při sčítáni lidu název naší církve; je to theologická motivace, hledat svoji čest v síle elektorátu, který za námi stojí? Kdo spočítá ty, v nichž máme onoho Krista nalézt, abychom byli s ním, i za cenu, že s tímto světem a jeho podporou ztratíme kontakt?

(O obrázky na dané téma jsem opět požádal umělou inteligenci. Zadání znělo: "Udělej mi futuristický obraz soudu nad národy podle Matoušova evangelia, 25. kapitoly, veršů 31-46")

Jen Jehovista?

Recenze knihy Martin Sodoma (autorská dvojice Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička), Jehovista, ISBN vázaná: 978-80-257-4332-4, e-kniha: 978-80-257-4422-2. 2024.

V Praze se koná knižní veletrh, ale o mnohých letošních literárních počinech už se dnes člověk spíš na internetu či v médiích. Už si přesně nevzpomínám, jakými cestami ke mně doputovala informace o tomto dílku. Nejde o dokument, nýbrž o osobní svědectví. Sice příběh smyšlený (i když jsou v něm občas jmenovány skutečné osoby), ale sestavený z reálných zkušeností. Mapuje život víry nadšeného svědka Jehovova Oty Malého, kterého začne víra uvádět do čím dál trýznivějších rozporů, ty vyvolávají neurózy, zalézá mu to do soukromí, až se mu víra a s ní život zcela zhroutí. Ale ještě těžší je nalézt cestu ven, když vlastně jen v jejím rámci máte lidi, o které se můžete opřít, které tím ztratíte, vydáni na pospas "světu", vůči němuž jste byli celý život vychováváni k nedůvěře!

Cennou na tomto svědectví je právě ona zkušenost rozcházení se s vírou. Všechna lidská uskupení mají nějakou svoji víru. To se netýká jen Svědků Jehovových. Všechna zavazují své členy ke sdílení jakýchsi "PRAVD", ale žádné své členy nevybaví (z důvodů hrubě pochopitelných), co má dělat, když rozpozná, že to žádné pravdy nejsou. Všechny však vytvářejí sociální přediva, z nichž, kdo je vytržen, ztratí půdu pod nohama. Proto je rozchod velmi těžkou zkušeností, zasahující i do nejintimnějších sfér. Nejde o knihu "o svědcích", oba autoři jsou právě bývalými svědky jehovovými.

Cenný je ale právě i autentický ponor do života víry, kterou Ota původně prožíval. Na rozdíl od jiné literatury tu nejsou svědci démonizováni. Setkáváme se s obyčejnými lidmi. Velmi hodnými, kteří se vzájemně podporují, jsou ochotni i k všelijakým obětem jeden pro druhého, jejich rodinné vztahy působí idylicky, harmonicky. Myslí to s vámi vlastně velmi upřímně, když vám na ulici nabízejí své tiskoviny. Upřímně věří, že všechny ostatní církve učí ne jen nesmyslům, ale vyloženým hloupostem, i když o nich nic ani nevědí, kromě toho, co se o nich dočetli ve vlastních tiskovinách, u nichž zase nemají ani tušení, kdo je píše.

Velmi sympatické je, že stírají sociální, rasové i pohlavní rozdíly: sice tam sestry mají podřízené postavení, ale často právě na nich stojí organizace, svědkové procházejí vyloučenými ghetty, kam se bojí vstoupit i policajti. Ano, získají mezi sebe Romy, jimž přeonačí život, dokonce je alespoň na čas navlečou do obleků a kravat - typického znaku svědků. Proto je symbolicky i na obálce prázdná košile s kravatou, symbolizující onu prázdnotu uniformity. Avšak i v takto rigidním společenství se najdou různé názorové proudy: setkáváme se se svědky tu přísnými, jindy liberálními, s těmi, jímž je okolní svět semeništěm démonů i s těmi, jimž to přijde od těch druhých směšné. A přece tu panuje jednota, protože opustit organizaci, i když jí už nevěřím, je nemyslitelné.

I když obraz svědků není nijak negativní, Ota postupně zjišťuje, že nařízená jednota a láska jsou něco jiného, než upřímná. Vzájemnou podporou víry v pochybnostech vlastně nejde o podporu Oty, ale o zachraňování pocitů jistoty, které skupinu drží pohromadě a pryč od druhých. Ota už dřív přišel o jednoho kamaráda, když byl vyloučen od svědků, a on s ním poslušně přerušil kontakty také. Jeho druhý, odvážnější, kamarád Adam se začíná také pohybovat na hraně toho, co je svědkům dovoleno. A sám Oto k tomu nemá daleko, ale bojí se, jen neví, čeho. Do toho mu víra zasáhne i do osobního života, do manželství i do sexuality. On i Adam se však však přesto nemohou od svědků zcela odtrhnout, i když s Adamem už nemluví ani jeho rodiče.

Jeho zápasy, jak se pak nelítostně dozví, ani ne tak s vírou, jako spíš s vlastní zbabělostí a pokrytectvím, sledujeme jednak v jeho deníčcích v ichformě, většinou však vystupuje jako třetí osoba, která prochází životy jiných lidí, jimž jsou jednotlivé kapitoly věnovány. Jsou tam také jakoby portréty některých z nich, vystupující v literárních pokusech samotného Oty, jakoby literatura v literatuře. Kapitoly jsou prokládány citáty z řádů SJ.

Kniha vypovídá o extrémní zkušenosti s extrémním společenstvím, ale to nijak extrémně nepůsobí. V podstatě velmi sympaticky, než se to nakonec všechno zašmodrchá, až ke konečnému rozuzlení. Totéž by, i když v méně vypjaté formě, mohl ovšem člověk prožít v jakékoliv jiné církvi, včetně mé bývalé ČCE, i jejího branického sboru, o němž, i o agentu StB Šedivém, je v knize velmi naivně nadšená zmínka. Stejně jako jehovističtí misionáři, i běžná kázání nám vnucují, že svět kolem nás je pomýlený, ve zlém leží, protože se to píše v našich knihách, a my (možná) víme, kudy z toho.

Jsem přesvědčen, že člověk, který není schopen opustit víru, u které rozpozná rozpory, která jej do rozporů vede, nevěří doopravdy. Členství v církvi, které je udržováno psychickou a sociální závislostí na organizaci, je falešné, je projevem osobnostního defektu. To je to nejpodstatnější, co si můžeme ze zkušenosti obou hochů odnést. Je třeba se stále ptát, zda to, čemu věřím, je nosné, a pokud to provozuji organizovaně, zda má organizovanost už není jen nutkavou závislostí.

AI nejlepší učitelka biblistiky?

Pokus dát si od AI poradit postupy při exegezi.

Inspirován jedním pořadem o AI v Českém rozhlasu jsem se pokusil dát si od AI poradit:

Nauč mě exegetovat text Matouš 25:31-46 ř.

Výsledek:

Jistě, rád vám pomohu s exegesí textu Matouš 25:31-46. Tento text je známý jako “Podobenství o ovcích a kozlech” a je to jedno z posledních učení Ježíše v Matoušově evangeliu.

Podívejme se na několik klíčových bodů:

1. Kontext: Tento text je součástí pátého a posledního velkého učení Ježíše v Matoušově evangeliu¹. Je to závěrečná část jeho učení o posledních věcech¹.

2. Hlavní postavy: Hlavními postavami jsou Syn člověka (Ježíš), ovce (spravedliví), kozli (hříšníci) a “nejmenší z těchto” (lidé v nouzi)¹.

3. Hlavní téma: Tento text popisuje konečný soud, kdy Ježíš “přijde ve své slávě” a oddělí “ovce” (spravedlivé) od “kozlů” (hříšníky)². Ovce jsou odměněny za to, že se staraly o “nejmenší z těchto”, zatímco kozli jsou potrestáni za to, že je zanedbali¹.

4. Interpretace: Existují různé interpretace toho, kdo jsou “nejmenší z těchto”. Někteří věří, že se jedná o všechny lidi v nouzi, zatímco jiní tvrdí, že se jedná o křesťany v nouzi¹. Důležité je, že Ježíš vyzývá ke službě a lásce k bližnímu.

5. Aplikace: Tento text nás vyzývá, abychom se starali o ty, kteří jsou v nouzi, a ukazuje, že naše činy vůči nim jsou považovány za činy vůči Ježíšovi³.

Doufám, že toto vám pomůže lépe porozumět tomuto textu. Pokud máte další otázky, neváhejte se zeptat!

---

I když jsem nečekal nic moc, tohle předčilo i mé neočekávání! Nevím, bude-li někdy AI s to nahradit práci líných studentů bohosloví a farářů, ale zatím to na to nevypadá.

Jinak jsem si od AI nechal udělat obrázky na téma: Udělej mi futuristický obraz soudu nad národy podle Matoušova evangelia, 25. kapitoly, veršů 31-46. Schválně jsem to takto rozepsal, protože většinou biblický text při takových příležitostech AI ignoruje. Jak se jí to povedlo nyní, posuďte sami.

Kdo má moc odpouštět?

 Kázání na text Mk 2, 1-12 (ř) ve sborech ČCE: na neděli 30. 9. 2007 – 17. n. po Trojici v Proseči, na neděli 28. 10. 2007 – 21. n. po Trojici v Děčíně a v Benešově nad Ploučnicí a na neděli 10. 8. 2008 – 12. n. po Trojici v Šonově, Novém Městě nad Metují a v Bohuslavicích nad Metují.

Mohli bychom Ježíšovi závidět, že když někam přijde, nahrnou se před dům davy. Naši závist však otupí fakt, že i tady platí, „všeho do času“. Davy jsou vrtkavé - jednou chtivé slova, jindy krve kazatele. A hlavně, davy mohou být důsledkem lačnosti po slovu, ale také překážkou těm, kdo jej potřebují zoufale slyšet. Stranou příběhu tak jistý majitel nemovitosti utrpí škodu na svém majetku. Stálo to za to?

Jsme svědky začátku Ježíšova působení; ještě toho mnoho nepředvedl, kdekdo si s ním může spojovat různé naděje i pochybnosti. Zatím dokonce nevyvolal ani pohoršení tím, že vyháněl démony v sobotu přímo při bohoslužbách, ačkoliv jindy to pozornost, a ne kladnou, vzbudí. A právě moment, kdy se k němu přes dav vkrádají čtyři, nesoucí ochrnutého kamaráda (těžko říct, co čekali, ale místo uzdravení které čekáme my) se nesenému dostalo odpuštění.. A právě to vyvolá větší rozpaky než samo uzdravení.

Dnešní člověk spíš pochybuje, zda je něco takového vůbec možné, zda se to doopravdy stalo, nebo zda je správné nemoc ztotožnit s božím trestem, zákoníci položí otázku zcela jinak: „kdo má vlastně právo odpouštět“?

Mohli bychom se zaměřit nad tímto nevyčerpatelným příběhem na mnohé: možná by nás mohlo dokonce zaskočit, že uzdravený žádnou víru neprojevil; byl uzdraven vírou svých kamarádů, která se projevila činem, ne nějakým učením. Ale my se většinu s Ježíšem pohoršíme nad kamenným srdcem zákoníků. Neupozornili nás však zákoníci na cosi podstatného?

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 51, 11-14 he,ř,l
• 1. píseň: 680 | 315
• čtení: 2Sm 11, 14-25 he,ř,l
• 2. píseň: 217 | 633
• text: Mk 2, 1-12 ř,l
• 3. píseň: 373 | 574
• poslání: Ř 6, 1-11 ř,l
• požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
• 4. píseň: 685 | 418

Zákoníci nebyli bandou pobožných pokrytců mařících čas šmírováním zbožnosti či bezbožnosti druhých. Svoji víru přenášeli přes ústrky a překážky ze strany vnějšího i vnitřního nepřítele. Jejich víra byla přísná, tak přísná, jak bývá víra, o kterou musel člověk rozumět. Měli bychom jim i my sami rozumět - jsou to vlastně písmáci - lidi věrní Bibli. To také často zdůrazňujeme - znalost Písma svatého a jeho naplňování v životě. A také jsme si kvůli tomu i leckdo leccos museli vytrpět. Proto jim bylo i jasné, že odpuštění se snadněji prohlásí, než skutečně dá. Odpuštění, nemá-li být výsměchem obětem, nemůže být levnou záležitostí. K odpuštění je potřeba moc, zmocnění, zplnomocnění.

Sám Ježíš připouští, že odpuštění je možné až příliš snadno plácnout, zvláště když se nás důsledky hříchu netýkají, vždyť Ježíš ani nezjišťoval, čeho se měl ochrnutý vlastně dopustit! Pro jeho víru bylo samozřejmé, že je hříšník, jinak by ochrnutý nebyl. A nebo je pro něj hříšníkem každý člověk? V každém případě - následné uzdravení není pokusem šokovat davy zázrakem, nýbrž potvrzením, že ani s odpuštěním nemluví do větru.

Křesťanství bývá deformováno tím, že jej chápeme jen jako životní moudrost odpuštění: tváří v tvář obětem zla však musíme umlknout. Křesťané, kteří mluví jen o odpuštění a chápou jej pouze jako jakousi amnestii, nechápou, proč by kvůli němu musel Ježíš trpět. Zůstávají však potom bezradní, když jsou konfrontování se skutečným zlem. Hřích je totiž proto hříchem, že po něm zůstávají oběti. A jen oběť má právo vyhlásit odpuštění, jinak se odpuštění zvrhne v cynický žvást (jako v Davidově případě!). A nebo také ve vypočítavost: když dnes přimhouřím oči já, příště ty: nebudeme řešit, že jsem někomu přebral ženu a nechal ho utratit, já zase nebudu řešit, že jsi něco zpackal, že kvůli tomu umírali další, Hospodinu věrní, lidé.

Pokud jsme v klidu zdá se nám, že není nic snadnějšího, než odpouštět. Vždyť se nám to také může hodit. Tím spíš i mnozí theologové zpochybňují význam Kristovy smrti: Bůh přece může prostě vyhlásit amnestii. To je moudré. Ale nebyl by to výsměch obětem zla? A právě na to nás otázka zákoníků upozornila – k odpuštění je třeba oprávnění! Ježíšovo odpuštění by zůstalo cynické, kdyby nebylo solidární s obětmi. Odpuštění není amnestie. Kristovo odpuštění předpokládá moc, kompetenci k odpuštění. Odpuštění není bezbolestné ani pro Boha. Jen odpuštění, které dává ten, který trpí hříchem světa, není výsměchem lidem trpícím lidským hříchem.

Mluvíme-li o spasení, nesmíme ustrnout jen na odpuštění hříchů, ale též myslet na vlastní uzdravení – ne snad z nemocí, které paralizují nás, ale z těch, jimiž my paralizujeme své bližní. Bohoslužba by měla být místem, kam se neseme navzájem svojí vírou ke Kristu k uzdravení z moci zla …

Kázáním nás provázely pokusy AI
pojmout náš příběh ve stylu
steampunku.

AI a blaze plačícím.

 Co si AI počne s blahoslavenstvím?

Bývalý spolužák z ETF UK z BJB mě žertem požádal, abych mu zjistil, co si AI počne s textem Mt 5, 4 ř? Byl to fór, ale nedalo mi to. Takže postup a výsledek:

Tak jsem AI zadal úkol: Proveď důkladnou exegesi textu Matouš 5:4 a připrav na něj podle toho kázání, jak by ho napsal nejlepší kazatel Bratrské jednoty baptistů.

Matouš 5:4 je součástí tzv. "blahoslavenství", které je součástí Ježíšovy Kázání na hoře. Verš říká: "Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni."¹

**Exegeze:**

Tento verš je součástí širšího kontextu, který se týká Božího království a jeho vztahu k lidem. "Blaze těm, kdo pláčou" může být interpretováno jako ujištění pro ty, kteří trpí nebo jsou v tísni. Slovo "pláčou" může symbolizovat jak fyzický tak emocionální utrpení. Ježíš zde slibuje, že ti, kdo nyní trpí, budou nakonec potěšeni. Toto potěšení může přijít jak v této době, tak v budoucím věku, kdy bude Boží království plně realizováno.

**Kázání:**

Podle stylu kazatelů Bratrské jednoty baptistů, by kázání na toto téma mohlo vypadat takto:

"Milí bratři a sestry, dnes se zaměříme na slova našeho Pána Ježíše Krista z Matouše 5:4: 'Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.' Tato slova nám připomínají, že Bůh je s námi i v našem utrpení a slibuje nám útěchu.

Ježíš neříká, že bychom měli usilovat o utrpení nebo ho vyhledávat. Ale když přijde - a v tomto světě přijde - můžeme mít jistotu, že nejsme sami. Bůh je s námi. A slibuje nám útěchu.

Tato útěcha může přijít mnoha formami. Může to být pocit míru uprostřed bouře. Může to být nové pochopení nebo perspektiva, která nám pomáhá vidět naše utrpení v novém světle. Může to být prostě vědomí, že Bůh je s námi, že nás miluje a že má pro nás plán.

A konečně, tato útěcha přijde plně v budoucím věku, kdy Bůh 'smaže každou slzu z našich očí' (Zjevení 21:4). Takže ať už procházíme čímkoli, můžeme mít naději a důvěru v Boží sliby. Amen."

Doufám, že toto kázání by bylo v souladu s tím, jak by to napsal nejlepší kazatel Bratrské jednoty baptistů, například kazatel Alois Boháček⁴.

Zdroj:

Konverzace s Bingem, 14. 5. 2024

(1) biblenet.cz | bible online | český ekumenický překlad, bible kralická.

(2) SBOR BRATRSKÉ JEDNOTY BAPTISTŮ V AŠI - kazatelé sboru.

(3) Matouš 5, 21–26 (kázání) - evangnet.cz.

(4) Matouš 5 B21 - Blaze vám - Když Ježíš uviděl - Bible Gateway.

(5) Sbor Bratrské jednoty baptistů v Děčíně – Wikipedie.

(6) Sbor Bratrské jednoty baptistů v Žatci – Wikipedie.

(7) O nás – Sbor Bratrské jednoty baptistů v Žatci - bjb.zatec.

(8) UNITAS FRATRUM – Jednota bratrská - Historie.

(9) undefined.

Otvírák na Bibli 7.

(Vracím se tímto k projektu, který jsem musel před pěti lety přerušit, zaneprázdněn soukromými starostmi, včetně zdravotními. Spoustu věcí se vyřešilo, i zrak mi byl chvála Bohu navrácen, takže můžeme pokračovat. Bohužel se k tomu přidal i kolaps jednoho počítače a jeho harddisku. Snad se ho, tedy hlavně data na něm, podaří vzkřísit.)

Houby v lese jsme nasbírali, teď je budeme čistit a krájet, čili -

ANALÝZA TÉMATU

O čem to vlastně je?
O čem chce autor mluvit? Copak to není jednoduché?

Jeden starý farář, který se v devadesátých letech pokusil normovat pracovní dobu svých kolegů, stanovil na přípravu kázání či biblické hodiny 10 minut! Prý to stačí: "nikdo přece nestudujeme Bibli, jak se to učí na fakultě - přečíst text, nějaký komentář, a je to." Skutečně to stačí? Komentář, a pokud možno nejen jeden, by měl být až na samém konci práce s Biblí, jinak si nebude s to její čtenář udělat vlastní představu. A tu by měl mít, než ji bude konfrontovat s představami a postřehy jiných lidí, včetně odborníků, kteří píší komentáře. Mimo jiné i proto, aby takovým komentářům vůbec rozuměl, věděl, co v nich hledat a dokázal s jejich autory držet krok (Wilhelm Egger, Methodenlehre zum Neuen Testament, ISBN 3-7462-0441-0). To platí nejen pro kazatele a jiné profesionály, nýbrž i pro laiky.

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.

Práci na každém textu je třeba si nějak rozvrhnout. Bible není jednotný text, i když se to tak mnoha lidem jeví. Proč se učí studenti biblistiky o historii jejího vzniku? Proto aby dokázali sledovat vliv této na konečnou podobu Bible, dokázali pochopit, co s čím a jak souvisí a jak to poznamenalo prezentaci významu textu v dané době. Především je zřejmé, že Bible nevznikla jako celek. Jím se stala postupně. Jde spíš o almanach židovské (Starý zákon, respektive Apokryfy) a raně křesťanské literatury (Nový zákon). V důsledku toho zahrnuje původem, účelem, okolnostmi, stylem a dalšími faktory, které se podílely na jejich vzniku, tak rozmanité, že neexistuje jednotná methodika k jejich výkladu, ačkoliv různí autoři takové návody (název Otvírák na Bibli byl míněn trochu ironicky) nabízejí.

Jedinou univerzální methodou k výkladu biblických textů je, zaposlouchat se do nich, o jaký další postup si řeknou samy.

O čem to vlastně je? O čem chtěl autor mluvit? Copak to není jednoduché?

V minulém kroku jsme tedy pracovali s křížovými odkazy. K tomu se ještě vrátíme. Ale napřed je třeba si říct, o čem to vlastně je, provést analýzu tématu. Není to jasné, o čem to je. I z každodenní zkušenosti víme, jak často si lidé neporozumí, a to i přesto, že mluví stejným jazykem, ve stejné kultuře a době. Oč spíš, když je mezi námi a autory tisíce let a velký kulturní odstup!

Autor (často spíš redaktor):

• Je dítětem své doby a kultury.
• Zpracovává své představy a zdroje, záměry a cíle v nový celek.
• Cílí na určitého čtenáře a chce jej ovlivnit.
• Jakmile vypustí dílo z rukou, ztrácí na jeho další působení vliv.

Čtenář:

• Je dítětem své doby a kultury.
• Vnímá podle svých představ, kódů, záměrů a cílů v jiné době a prostředí.
• Řeší jiné otázky.
• Nemůže se autora zeptat.

TYTO DVA SVĚTY SE SEJDOU JEN NESNADNO!

Můžeme mít pocit, že jsme text pochopili, a může být dokonce i správný. Přesto se na to musíme i opakovaně ptát.

Dosavadní kroky, zejména uvědomění si, jak na nás text působí, by nám nyní měly pomoct k tomu, abychom svá čtenářská očekávání upozadili (ne zrušili!) a dali chvíli prostor právě autorovi, jeho světu, čtenářům a záměrům.

I když si kazatelé a katecheti zvykli říkat, že "Pavel nám říká", ve skutečnosti Pavel mluví k někomu jinému. My jim jen nakukujeme do jejich korespondence. Toho si musíme být vědomi.

Vyjdeme nyní z toho, co jsme s textem vykonali, a prohlédneme si pomůcky, které máme k dispozici. Vybereme z nich ty, které se nám budou pro příslušný text hodit, které nám pomohou hledat odpovědi na otázky, které nám v průběhu práce s textem vyvstaly. Odkazuji zde na materiál z kroku 6. V něm jsme se seznámili s některými z dostupných pomůcek a ukázali si podrobně na odkazované oddíly k našemu textu v Bibli Kralické a v Českém ekumenickém překladu. I když se už Pavla nezeptáme, co a jak myslel a proč to psal, odkazy na (zřejmě) související místa nám poskytnou do jeho světa, myšlení a vyjadřování alespoň nějaký vhled. Nyní se na ně podíváme podrobněji:

Práce s odkazy:

V minulém kroku jste si měli zapsat své postřehy a zkušenosti s odkazy. Moje komentáře najdete v prezentaci Ř 01, 18-32 - Analýza 02 - Analýza tématu, kterou najdete spolu s ostatními materiály pro veřejnost v cloudu, na který odkazuje QR kód a odkaz dole.

Zde jen malá ukázka →

Jeden odkaz mi ale u všech vydání chybí – na 3. Sibyllu, kde čteme dost podobnou zprávu. Jde o Chválu Židů, tedy jakési dodávání si sebevědomí Židů, oč jsou lepší, než pohané. Pavel zjevně na něco podobného naráží:

3. Sibylla, řádky 595-602

z Chvála Židů

Posvátnost lože manželského vždycky na mysli mají, s mladými chlapci nic nemají, tak jak to obvykle činí foiničtí, egyptští, latinští muži, i široké Řecko podobně jako z ostatních národů veliké množství, jako jsou Peršané, Galatští i muži Asie celé rušící posvátný zákon od Boha nesmrtelného. Pro to vše Nesmrtelný sám na lidi smrtelné sešle pohromy, hladomor, rozličné rány a trápených nářek, války i morové rány a zármutek s bolestí k slzám, za to, že nesmrtelného nechtěli uctívat dárce lidského života, ale jen rukama dělaným modlám vzdávali chválu.

Překlad Thdr. Prof. Petr Pokorný, in KNIHY TAJEMSTVÍ A MOUDROSTI I., ISBN 978-80-7021-144-1

Spis vznikl před 160 př.n.l. a byl velmi populární. Pavel ho mohl znát, ale i kdyby ne, vyrůstal v prostředí, kde se takto myslelo. Ani u Bible si nevystačíme pouze s tím, co je v ní.

Je velmi důležité se takto u textu pozdržet a detailněji se jím zabývat. Býváme totiž plni svých otázek a hledáme na ně odpovědi. Může nám tak uniknout, že Pavel mluví o něčem jiném.

Například nehovoří o žádné anthropologii, ani o přirozeném poznání Boha. To jsou otázky pozdně středověké scholastiky. Přesto na tom mnozí kvůli 19. verši ulpěli.

Dnes, kdy mnozí hledají, i vedeni svojí vírou, spravedlivý postoj k sexuálním menšinám, zatímco druzí jsou svojí vírou puzeni bránit tzv, tradiční hodnoty, ulpíváme na vv. 24. a 26.n. Také Pavel tu trochu prodlévá, ale není to těžiště výpovědi ani tohoto oddílu, natož epištoly.

Proto se musíme od svých otázek odpoutat a dát prostor jemu. V následujícím kroku si v tématice uděláme trochu pořádek:

Hledání smyslu:

Dost jsme se obírali detailní analýzou, mimo jiné, abychom se od svého tázání odpoutali a víc se zaposlouchali.

Detailní tematický průzkum ukazuje, že ani téma anthropologie a přirozeného poznání Boha, ani homosexuality nejsou tím, co chtěl Pavel řešit, i když na tom trochu prodlévá.

Nyní si to uspořádáme:

Tvrzení	(předpokládaný) Opak
v. 18.
· Hněv Boží vzbuzuje bezbožnost a nespravedlnost lidí, kteří …	·
· … převracejí pravdu v nepravost.	·
v. 19.-20.
· Pravda se týká toho, kdo je a jaký je Bůh.	·
· Pravda o Bohu (jeho moc a božství) je čitelná od stvoření světa.	·
· Absence výmluvy. (× K Athéňanům ve Sk 17, 30 hovoří o prominutí času jejich nevědomosti. Není úplně jasné, zda si tou nevědomostí byli sami vinni. ČEP je vyviňuje).	·
v. 21.
· Boha poznali, ale nevzdali mu chválu,	·
· … jejich mysl se tím zatemnila (Židé většinou Gójů, upírají schopnost rozlišovat).	·
v. 22.
· Přesvědčení o své moudrosti jsou hloupí …	·
v. 23.
· Důsledkem je modlářství.	·
v. 24-32.
· Důsledkem modlářství je morální rozvrat.	·

Vašim úkolem bude:

1. Pročíst si témata jednotlivých veršů, zda byste je neuspořádali jinak.
2. Do druhého sloupce napsat, co by mělo být jinak?

Pokud přijmeme tvrzení A, říkáme, že neplatí Ā, dokonce může být jeho pravým opakem.

Máme-li pochopit, o co mluvčímu (Pavlovi) šlo, proti čemu a pro co mluví, musíme se zamyslet nad tím, jaké důsledky vyplývají z jeho tvrzení.

Z toho také vyplyne, která část jeho tvrzení je těžištěm, a která jen prostředkem k vyjádření.

Jedním z omylů katecheze je tvrzení, že v Bibli má všechno stejnou důležitost. I v Bibli naopak platí, že se její výpovědi dělí na SDĚLENÍ a PROSTŘEDEK KE SDĚLENÍ. Zaměňováním obojího k porozumění nedojdeme.

3. Úkolem tohoto kroku bude zkusit si vyplnit podle předchozí tabulky jednotlivé kolonky.

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

Je Babiš bezpečnostním rizikem?

"Napište mi příběh ..."

Za zády mi právě běží zprávy v televizi, ale co to dramatizovat: jsou toho plné sdělovací prostředky už delší dobu. Ministr financí Jan Lipavský v televizním rozhovoru nazval bývalého agenta Stb, spíš podnikavce, než podnikatele, bývalého ministra financí a premiéra, nakonec prezidentského kandidáta, který ve volbách propadl i díky neuvěřitelné fražce, když chtěl "hovořit o míru" a zapojil do ní i tzv. Pražské Jezulátko, Andreje Babiše, právě pro jeho lavírování mezi rozhodnou politikou EU ve věci ruské agrese na Ukrajině a orbánovsko-ficovskou pátou kolonou Ruska v EU jako bezpečnostní riziko. 

Na to následovalo něco, co je sice neuvěřitelné, přesto nikoliv překvapivé. Bývalý neschopný premiér, který se ale sám tituluje jako "krizový manažer", který absolutně nezvládl nástup ani průběh pandemie, protože sledoval víc své vlastní zájmy než zájmy občanů této země, projevil ne neuvěřitelnou sprostotu (ta je známa už dávno), ale fatální neschopnost i v tom, co by mohlo být vzhledem k jeho minulosti jeho doménou - v intrikování. Jako nacisté měli své SA a SS či komunisté Lidové milice, má ANO v Agrofertu svoji vlastní tajnou službu - bezpečnostní odbor. Babiš, neschopný ani toho, aby sám vymyslel nějaký plán, přikázal své milici, aby mu připravila podklady pro sviňárny vůči "tomu zmrdovi", jak v dopise tituluje ministra zahraničí. Buď je ale vážně tak neschopný, nebo boží mlýny doopravdy melou, ale nebyl schopen ani poslat ten e-mail správnému člověku. A ten se dostal na veřejnost. Nikdo se mu nemusel nabourat do jeho počítače. On to prostě vypálil sám! A tak se kvůli tomu dokonce sešla i poslanecká sněmovna.

„Dejte mi nějaká témata, nějaké pozadí toho zmrda. Napište mi příběh o Izraeli, jak se otočil našim lidem zády, jak šel do Dohy, jak chodí všude, dělá kampaň, hlasování poštou. Má děti? Mluví jazyky?“

Co s tím mohou zákonodárci pořídit, to nevím. Je vůbec otázkou, zda tomu věnovat tolik marného času. Ale přeci jedna věc na tom za pozornost stojí. Média se zasekla na několika drobnostech: že použil hrubý vulgarismus a že si shání informace o ministrově rodině. Popravdě, vulgarismy nepřekvapují. Že zmrd a kokot jsou v Babišově soukromí nejčastější slova, která jediná umí tento rádoby génius bez chyby vyslovit, to už odhalil novinář Kmenta, a ani tehdy to nebylo žádné překvapení. Překvapení nejsou ani jeho gangstersko estébácké metody. Spíš ona neuvěřitelná neschopnost. S ní také prozradil i to, jak vedl svoji prezidentskou kampaň, a proč v ní působil jak čerstvě vyoraná myš. Je zřejmé, že není ani schopen lži, které pouští z pusy, sám vymyslet. Píšou mu je jiní, on pak často neví, co plácá, a bývá i ve sněmovně dost mimo. Útočí například na rozhodnutí, která ale udělala jeho vláda, tvrdí, že Lipavský není v Izraeli, ačkoli celá republika ví, že tam hned po útoku Hamásu zajel. I když to byl zase jeho propadák, stejně se chce k tomu vracet. Babiš sám prozradil, jak vzniká jeho konstrukce reality: opakováním připravených tezí a příběhů, které mu jiní musejí vytvořit: o neschopné vládě, která nic nedělá, o svých úspěších, o katastrofálním stavu ekonomiky, o bezvýznamnosti našich úspěchů v diplomacii ... Jediné, co je překvapivé, je, že v téhle zemi se najde strašně moc ještě větších idiotů, kteří by takového ňoumu volili a kteří mu věří. V uniklém e-mailu je přitom zřejmé, že jeho výroky jsou předem někým připravované lži podle jeho pokynů, které ani není sám schopen vymyslet, ale ani v písemném projevu neumí postavit kloudnou větu, když o ně žádá.

Mě ani tak nezaráží vulgarity či kompra na děti. To by zvládl nalézt na Lipavského na internetu i průměrný absolvent praktické školy (Babiš by si tam ale nejspíš, kdyby to hledal sám, našel informace na svého stejnojmenného politika ve Vysokém Mýtě). Ale to konstruování příběhu, jak jej popisuje, falešné reality. A že mu ještě vůbec někdo věří. To je skutečně morální a bezpečnostní riziko.