Láska až za hrob

 Je něco po smrti?

Věřím v těla z mrtvých vzkříšení?

Jak se v Bibli hledá, až se najde!

Zamyšlení nad knihou Fritze Rieneckera Das Schönste kommt noch, ISBN 3-417-20309-0.

Kdo je/byl Friz Rienecker? Obávám se, že by to málo kdo z přednášejících systematické theologie, tedy dogmatiky, věděl. Studující theologie by na tom byli ještě hůř. Nešlo o žádnou osobnost, která by udělala v theologii pořádný otvor.

Asi za to může neobyčejné spojení vysoké akademické hodnosti s iracionálním odmítáním vědy, zejména té biblické. A přece právě na tomto poli se pokusil o ambiciózní projekt, který určitě zná každý student bohosloví minimálně z doby, kdy se snažil poprvé seznámit s Novým Zákonem v jeho původním znění. Jenomže díky neznalosti němčiny ho zná jako pana Schlüssla. "Podívám se do Schlüssla," říkali studenti, když si nebyli jistí s určením nějakého gramatického tvaru v řeckém Novém Zákoně.

Pan docent byl trochu smolař. Měl smůlu na dvě věci. Předně na překotně se vyvíjející svět (už bych ani dnes studentíkům bohosloví nedoporučoval ten Klíč používat, i ve své době byl textologicky zaostalý), svět theologie a obecně, ale hlavně na smrt. Jí věnoval své poslední dílo. Ještě k tomu Jazykovému klíči, tedy Sprachlicher Schlüssel, jak zní ve skutečnosti jeho studenty bohosloví oblíbené dílo. Pravda, slyšel jsem i jednoho vzteklého, tehdy mladého (dnes mu táhne na šedesát) absolventa ETF UK, který by rád všechny exempláře spálil. Ale většinou to platí. Byl vlastně jen jednou realizací velmi ambiciózního projektu. Následovat měl Klíč sémantický a Klíč k novozákonním reáliím. Ale to už nestihl. Škoda, ten sémantický by mě zajímal.

Posmrtně však vyšla jeho poslední práce, ve které se snaží nahlédnout za hranicí smrti: Das Schönste kommt noch - To nejkrásnější teprve přijde. Než vyšla, už tam byl. Pustil jsem se do jejího čtení, jako bych četl prapodivný cestopis, který někdo sepsal ještě dřív, nežli se vydal na cestu. Už v jiném příspěvku jsem přiznal, že mám s tímto tématem problém. Skutečně mě fascinují nápady různých kazatelů, kteří jsou schopni s naprostou jistotou lidem popisovat, co po smrti bude. Katolíci a evangelíci to vidí dost jinak, přesto jsou příslušníci obou církví s naprostou jistotou tvrdit, že to bude přesně tak, jak věří. Do čeho se to pan docent pustil?

S naprostou jistotou tvrdí, že jde o jasnou věc, kterou doloží dvěma způsoby:

1. svědectvími těch, kteří tam nahlédli (?????? vážně?!)
2. a pak důkazy z Bible (!!!!).

Hned v předmluvě dává průchod svému cítění, pro které je iracionalita slabý pojem. Spíš vyložená válka, kterou vyhlásil rozumu: "První křesťané ... nevěřili na smrt. Smrt jim byla jen branou k životu. K této vítězné životní jistotě nedošli hloubáním, přemýšlením, studiem či důkazy," cituje v předmluvě D. Dr. Paula Jaegera (Ich galube keinen Tod, Heilbromn, 1957, str. 62), aby vyjádřil, jakou cestou se jeho "vědecká" argumentace bude v následujících kapitolách postupovat. Následuje pokus ukamenovat čtenářův mozek snůškou citátů různých autorů, tu vytržených ze souvislostí, tu překroucených. Jedny jsou od neznámých autorů, jiné od velmi známých, ale měly dokazovat něco, co jejich autoři dokazovat nezamýšleli. Jejich společným jmenovatelem mělo být, že pozemský život bez vyhlídky na posmrtný nemá smysl. Také postuluje, že sama touha po nesmrtelnosti je důkazem, že po smrti něco být musí (Kaz 3, 11 he,ř,l), a že naopak odmítání této víry je "nepřirozené". Ale bylo by takové zjištění důkazem, že život po smrti existuje, i kdyby bylo pravdivé? O tom mám velké pochybnosti.

Kniha je tedy dělena do dvou částí: první je založena na svědectvích těch, kdo se tam na rozdíl od autora stavili jen na otočku a druhá prý na důkazech z Bible. A hlavně kvůli té druhé jsem do ní investoval čas i peníze: zjistit, co patrně ne jen autor považuje za "důkaz z Bible" o posmrtném životě?

Autor není samozřejmě hlupák. Tuší, že se pouští na mělkou či hodně rozbouřenou vodu, na tenký led. Ví moc dobře, že zejména starozákonnímu člověku byly podobné úvahy cizí. Avšak už během sáhodlouhých úvodů naznačí, že ve své jasnozřivosti mluvili o něčem, co se projeví až v budoucnosti, ačkoliv sami tomu tak ještě nerozuměli.

Důkazy z Bible?

Autor si je rozdělil do dvou kategorií:

1. Starozákonní a
2. novozákonní.

Starozákonní:

Právě u nich musel vědět, že se ráchá ve velmi mělkých vodách. Ale to by nebyl theolog, zejména, když má zásadu, že víra je víc než důkaz, aby si neporadil. Opět na to jde lišácky. Trošku do toho jako systematický Němec vnese zdání řádu a struktury, když si ony údajné starozákonní důkazy začne kategorizovat:

1. Výpovědi, které se zabývají smrtí jako takovou.
2. Výpovědi, které někdy velmi dojemnou formou vyjadřují touhu a přesvědčení, že pro zbožné jednou bude život věčný v obecenství s Bohem.
3. Výpovědi, z nichž vyzařuje tak jasná naděje na věčný život, že i dnes v nich děti boží nacházejí výraz svých vlastních nadějí a očekávání.

Je zřetelné, že mělkost svých "důkazů" se bude snažit překecat přehnaně nadnesenými, afektovynými výkřiky a také vykřičníky. A je k tomu důvod:

1. řada výpovědí:

Sem patří celá řada starozákonních výroků, kde se například mluví o připojení k otcům po smrti - Gn 35, 29 (he,ř,l); o sestoupení do podsvětí - Gn 37, 35b (he,ř,l); nebo že mrtví nechválí Hospodina - Ž 6, 6 (he,ř,l); 88, 11-13 (he,ř,l); nebo žalozpěv nemocného krále Chizkijáše v Iz 38, 18-19a (he,ř,l), který se ale uzdraví k běžnému, nikoliv posmrtnému, životu; bere si za svědky takové výpovědi, jako Ž 90 (he,ř,l) - prý "žalm věčnosti", který však s konečností lidských dnů výslovně počítá, neboť "Bůh je pánem nad smrtí i říší mrtvých" (k tomu zneužije 2Kr 20, 5n (he,ř,l); Ž 139, 8 (he,ř,l); Am 9, 2) (he,ř,l), vysvobození z jakékoliv nesnáze či nemoci je slaveno jako vysvobození ze smrti (Ž 116, 8, (he,ř,l)), z čehož účelově, ještě ve spojení s tím, že se židovské bohoslužby nesmějí účastnit nemocní ani zemřelí, že jde o předzvěst vzkříšení, tedy osobního vzkříšení. O ničem z toho však ony verše nehovoří. Pan docent jednoduše zneužívá trik, který je v těchto kruzích běžný:

• Tradici selektivního užívání biblických veršů, oproštěných od souvislostí,
• slovo "učence" o kterém "se nepochybuje",
• apodiktické, ničím nepodložené a neověřitelné tvrzení.
• Zavalit čtenáře spoustou odkazů do Bible - může se spolehnout, že většina čtenářů Bibli ve skutečnosti nikdy ani nečetla a bude líná si to hledat a ověřovat (o tom podrobněji zde), a tak panu docentovi jednoduše "uvěří".

Vlastně úplně stejný postup, jaký zvolil už v té první části, a neopustí ho ani ve zbytku spisu.

2. řada výpovědí:

Tu tedy definuje jako důkaz lidské touhy po věčnosti a jistoty věčného života v obecenství s Bohem. Proti tomu nelze mnoho namítnout, pokud by jím vybrané verše takovou touhu a jistu dokazovaly, ale i to bude problém. Ovšem touha ani jistota nejsou důkazem naplnění svého cíle.

Tu touhu mají dokazovat třeba Ž 42, 3 (he,ř,l) a 17, 15 (he,ř,l), který, snad pro zmínku o procitnutí, prohlašuje s jistotou za večerní, což sehraje při jeho výkladu podstatnou roli. Ta zmínka o procitnutí mu umožní bez jakéhokoliv důkazu prohlásit, že jde o procitnutí ne ze spánku, ale ze smrti. Avšak širší kontext ukáže, že v prvém případě jde o touhu navrátit se k chrámové bohoslužbě, která byla žalmistovi upřena, ve druhém je žalmista pronásledován, dovolává se pro svoji spravedlnost Hospodinova zásahu a doufá, že bude ušetřen (tady trochu opatrně s překlady).

Rienecker místo nějakých rozborů a výkladů začne vykřikovat cosi o křídlech, která žalmisty povznesla nad prostory zemské, aby náhle střemhlav vletěl do čistě lidských potřeb. S naprostou samozřejmostí prohlásí, že nejhlubší potřebou každého člověka je přece viditelná, vnímatelná, blízkost boží a láska k němu. Jak jsi na to Fricku přišel? Inu vybájil, to je přece jasné. Jen díky vytrhaným veršíkům z Bible a vzletném básnění lze odargumentovat cokoliv. Ale i kdyby taková potřeba skutečně byla, lze lidskými tužbami a potřebami argumentovat? Většina theologů by to odmítla, včetně těch, kteří, když se jim to hodí, toho sami použijí. Za jiných okolností by možná ani Rienecker takový postup za legitimní neuznal.

Dále se vzrušuje nad nadějí, která prýští z Ž 16, 10 (he,ř,l). Odmyslíme-li si však autorovy vzruchy a přikládání pozdně křesťanských představ k žalmovým veršům, opět zde slyšíme naději na boží vedení v tomto světě, v tomto životě. V protikladu je úcta k jiným bohům, ale ne zápas se smrtí. Zde se autor odvolává na každodenní prožitky zbožné radosti, ohrazuje se proti racionalitě na straně jedné, ale i spiritismu na straně druhé, které se mu však záhadně slévají dohromady. Celkově působí jeho vyjadřování dost pomateně.

Ještě větší euforii dokáže u našeho biblisty vyvolat Ž 126. (he; ř,l Ž 125)! Až na preskript ho odcituje celý (jen 6 veršů, to jde). Avšak, jak už je u něj i jiných theologů "dobrým" zvykem, než k tomu přikročí, bez jakéhokoliv argumentu či dokladu tvrdí, že ho lze prohlásit za "text o novozákonní (!) oslavě zesnulých". Jenomže každý, kdo nemá úplně vygumováno v hlavě, hned pozná, že o nějakém vzkříšení a jásotu zemřelých tu vůbec řeč není, jen oslava událostí, popisovaných třeba v knihách Ezdráš a Nehemjáš, kdy byla obnovena bohoslužba v Jeruzalémském chrámu po návratu z Babylonského zajetí v letech 520-515 př. n.l. v tzv II., - Zerubábelově, chrámu. Je sice pravda, že je třeba rozlišovat při výkladu Bible mezi exegezí a hermeneutikou, tedy výkladem toho, co Bible říkala, a co může dát dnes, ale rozhodně to neznamená, že si v ní mohu najít to, co chci. I tady přebíjí nedostatek, vlastně spíš vyloženou absenci, argumentů a důkazů nadšenými výkřiky.

Samozřejmě, že nebyl takový hlupák, aby nevěděl, o čem je ten žalm doopravdy. Na to byl příliš vzdělaný v oboru. Ale s tím se nakonec vyrovná po svém: prý, že "někteří z poutníků do chrámu mohli pocítit, že země otců není tím konečným cílem ... aniž by cokoliv věděl o posmrtném životě, nechá se starozákonní věřící uspokojit Jahwem, jeho milostí!" A štěstí je přece (to asi dá rozum) jen v nebeském obecenství s BOHEM (jako spisovatel nemůže křičet, tak alespoň ty verzálky). Podobnou argumentací by ale člověk mohl stejně dobře prohlásit, že se těšili na odpolední husí pečínku. Jeho stylem jsou takové podprahové nástřely, jimiž svá problematická tvrzení vsouvá do čtenářovy mysli. Jestliže napřed prohlásí, že je něco "jasné pro křesťanskou duši", pak tím vyvolá ve čtenáři pochybnost o vlastním křesťanství, když jako pan docent nevnímá též.

Samozřejmě, pan docent upozorní, že SZ ještě neměl tu moc proniknout do věčného života, jen drobnými paprsky prozářit představu šeólu. Prokombinuje však křížem krážem různé prvky SZ spisů, které spolu nesouvisejí, smixuje je s dogmatikou, což mu umožní překonat plné vědomí, že v SZ většinou není cílem zbožnosti překročení hranice smrti. Především pracuje s motivem obecenství s Bohem. K tomu přimíchá rituální předpisy o čistotě, že mrtvola (protože podle dogmatiky, zejména lutheránské, je znamením hříchu) je nečistá, takže jeho logikou z toho vyplývá, že musí být něco, co mrtvolnost mrtvoly zruší, aby tu mohlo být to obecenství. Zcela jedinečné události, jako Henochovo vyhnutí se smrti (Ge 5, 24 he,ř,l) a Eliášův odlet do nebes (2Kr 2, 1-11 he,ř,l) suverénně prohlásí za jasné znamení boží pro čtenáře, že i jemu je podobná budoucnost připravena. Co na tom, že se na těch místech o ničem takovém nehovoří, naopak jsou právě naprosto unikátní? Pana docenta jen omlouvá, že Erich von Däniken dokázal vyprodukovat s těmito motivy nápady ještě divočejší.

3. řada výpovědí:

Už pro autora typicky emfatický nadpis je opatřen poznámkou pod čarou. Ta odkazuje na oddíl Jb 19, 25-27 (he,ř,l). Je to postup poněkud podivný, protože vytrhne čtenáře ze souvislé četby, ale proč? Jednak aby si přečetl tvrzení, že verše 26n jsou Jóbovým vyznáním (proč?) a že to autor převedl z hebrejského textu! Obojí bez souvislostí či významu, protože ani hebrejský text nemůže zastřít, že v celku Jób nedosáhne rozřešení svého sporu na onom světě, nýbrž v této časnosti a pro tuto časnost (Jb 42, 10-17 he,ř,l). Jakoby tato hříčka s poznámkou pod čarou chtěla čtenářově mysli implantovat jakési předporozumění, protože hned v následujícím textu se musí autor vypořádat s faktem, že by tyto spekulace tváří v tvář starověké literatuře, včetně SZ, nemohly obstát.

Avšak postup je stále stejný: nadnesenými výroky, tentokrát namíchanými s takovými bláboly, které učeného nositele akademických hodností usvědčí z totální neznalosti všeho možného, včetně religionistiky, popře nakonec svá předcházející tvrzení. Doposud totiž stavěl jako mnozí jiní svoji chatrnou víru na předpokladu, že je touha po věčnosti dána všem lidem všech dob a veškeré kultury či náboženství. Nyní ale tvrdí, že starověkým a vysoce vzdělaným národům bylo "tajemství vzkříšení těla" odepřeno. "Pohansko-řecké myšlení" (!) prý vedlo k představě, že duše je tělem uvězněná. Častý argument, že když něco řekne docent, tak to musí přece něco znamenat, tady definitivně bere za své.

Autor sepsal toto dílo v době, kdy už byly důkladně zpracované nálezy z Nag Hammadi. Kdyby byl opravdu v obraze, věděl by, že spekulace o uvězněné duši, které byly sice zpracované už v tzv. novoplatonismu, se skutečného rozvedení se dočkaly až v gnostické větvi křesťanství, tedy ne v prostředí pohansko-řeckém, jak tvrdí autor (blíže viz Petr Pokorný, Píseň o perle, ISBN 978-80-7021-246-2). Pro lidi jeho ražení ovšem představuje víra nikdy neměnný systém, prostý vývoje a větvení. Proto musí buď popírat, nevidět, nebo překrucovat. Ale to už vědecké opravdu není. Autor proto zbytečně přesvědčuje čtenáře, že člověk nemá ducha, duši a tělo, ale že je duchem, duší a tělem, proto musí být obnoven s tím vším dohromady. Používá tak manipulativní figuru, že vyjde z tématu, aby přesvědčoval o nějakých často opakovaných trivialitách, čímž problematické stránky svých původních tvrzení jakoby zakecá. Vyvracet, co nikdo netvrdí. Díky tomu ale vypracuje jakýsi klasický model křesťanského vnímání světa: kdysi bylo všem lidem něco společné, pak se to zvrtlo, a jen osvícení dostali zjevení o tom, na co svět zapomněl nebo to zmotal. Klasický přístup křesťanských misionářů.

Toto je malá ochutnávka. Článek bude pokračovat.

Otvírák na Bibli 8.

Online vyhledávání na stránkách
ČBS

K čemu je dobrá konkordance?

Další postupy a pomůcky.

Vrátíme-li se pár kroků zpět, tedy do 5. modulu - Interpunkční analýze, nadělali jsme si k textu nějaká znaménka. Jde mi zejména o otazníčky, ale i ty ostatní jsou důležité. Je třeba si to projít znovu a zeptat se, na co všechno už jsme dostali odpověď. Možností je několik:

• Ano, a můj názor se mi potvrdil.
• Ano, ale můj názor se zkomplikoval, ne-li zcela změnil.
• Ne, musím hledat dál.
• Ne, začal jsem si klást otázky jiné.

Všechny tyto možnosti (a kdo ví, nenajdete-li ještě jiné!) mají své oprávnění i význam. Nic z toho není špatně. Ale ještě zdaleka jsme se nepřiblížili konci. Nyní se dostáváme do fáze, kdy by nám měly naskakovat nové a závažnější otázky:

1. O co v textu jde?
2. Jaké další informace budu potřebovat?
3. Kde a jak si je opatřím?

V této fázi je jedno, čím budeme pokračovat. Některé kroky můžeme i vynechat. Ale něčím začít musíme. Začneme používat pomůcky, které nejsou přímo v samotném textu, tedy alespoň většinou. V této chvíli bych chtěl probrat možnosti konkordancí a textových vyhledavačů.

Před tím si však musíme shrnout výsledky minulého úkolu:

Shrnutí hledání významu:

Tvrzení	(předpokládaný) Opak
v. 18.
· Hněv Boží vzbuzuje bezbožnost a nespravedlnost lidí, kteří …	· (Zbožnost a spravedlnost Boží hněv tedy odvracejí) – co je to zbožnost a spravedlnost? Jr 5, 1; 7, 19 aj. opak všeho následujícího:)
· … převracejí pravdu v nepravost.	· (Uvedení nepravdy na pravou míru).
v. 19.-20.
· Pravda se týká toho, kdo je a jaký je Bůh.	· Jde tedy o představu Boha?
· Pravda o Bohu (jeho moc a božství) je čitelná od stvoření světa.	· Bůh není to, co vyrobíme svýma rukama nebo důvtipem.
· Absence výmluvy. (× K Athéňanům ve Sk 17, 30 hovoří o prominutí času jejich nevědomosti. Není úplně jasné, zda si tou nevědomostí byli sami vinni. ČEP je vyviňuje).	· Je tedy člověk plně odpovědný za své náboženství?
v. 21.
· Boha poznali, ale nevzdali mu chválu,	· Jak jej poznali a jak mu měli vzdát chválu?
· … jejich mysl se tím zatemnila (Židé Gójům často upírají schopnost rozlišovat - שכל).	· Kdo nemá mysl zatemněnou? Nebo může člověk se zatemněnou myslí posoudit zatemněnou mysl lidstva?
v. 22.
· Přesvědčení o své moudrosti jsou hloupí …	· Jsou snad moudří přesvědčeni o své hlouposti? Co je moudrost?
v. 23.
· Důsledkem je modlářství.	· Opakem je tudíž ta pravá úcta k pravému Bohu?
v. 24-32.
· Důsledkem modlářství je morální rozvrat.	· Je dobrá víra zárukou dobrého života a jednání? Jaký vliv má víra na skutky?

A k jakým výsledkům jste dospěli Vy?

Vyplnění sémantického čtverce by mohlo vypadat takto:

Pokud si kladete otázku, k čemu je to dobré, tak jen zdůrazním, že v procesu zkoumání textu je vlastně téměř každý krok nějakým výstupem a zároveň přípravným krokem k dalším operacím. V tuto chvíli jsme si ujasnili, co autor (Pavel) sleduje. Trochu nás to zpomalilo, abychom trochu krotili svá porozumění a předporozumění, a přinutili se tím zabývat, ne zbrkle předpokládat, že jsou ty věci jasné. Jako nejdůležitější shrnutí vidím toto:

1. Tématem je modlářství. Jak si ukážeme dále, Pavlovým tématem nebyla ani homosexualita, ani jakákoliv anthropologie. Dokonce ani spasení pouhou vírou!
2. Jak už bylo řečeno, každý výrok dostává smysl pouze v širších souvislostech a vazbách. Vlastní Pavlovo téma musíme rozklíčovat na dvou polích: v jeho vlastním poslání, o kterém čteme ve Sk a mezi řádky i v jeho epištolách (samozřejmě i v knihách tomu věnovaných a v příslušných heslech biblických slovníků, ale o tom jindy). Podstatné je tedy téma, to bylo nadhozeno už v Ř 1, 16 (ř), a to se bude jako refrain vracet i v kapitolách následujících: podvojnost pohan (Řek, gój) × Žid.
3. Nyní se ale budeme věnovat jednotlivým slovíčkům.

A na co jste přišli Vy?

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?

Slovíčka a zase slovíčka!

Starší exegeze, a ani ta současná se od toho úplně neoprostila, se vyžívala ve "vážení slovíček na lékařských vahách." Dnes bychom měli umět rozlišovat mezi slovem a významem. To má dvojí dopad:

• Ne vždy, když dva používají stejné slovo, mu přikládají stejný význam, a ani když jej jeden autor přebírá od druhého, nemusí tím myslet totéž, dokonce může jít i proti tomu, jak jej ten prvý užil. Budeme sledovat, jak onen autor s některými slovíčky pracuje v jednom svém spisu, porovnáme to s tím, jak jej užívá jinde, a to všechno s tím, jak s tím slovem pracují jiní. Slovo má vždy význam v souvislostech, nestačí jen slovník.
• Mějme na paměti, že tentýž význam se dá vyjádřit i jinak: synonymy, symboly, opisem, rčeními, nebo celým literárním útvarem. Pražská lingvistická škola, které se drželi překladatelé Nového Zákona při překládání ČEP, říká, že nositelem významu není slovo, nýbrž věta. Ale může to být klidně celý odstavec.

Konkordance:

Ukázka stránky konkordance
Bič - Souček.

Jsou slovníky, které ale místo významu slova odkazují na místa, kde se hledané výrazy objevují v Bibli. Mohou být jak pro původní texty, tak pro překlady. Překladové konkordance jsou bohužel závislé na konkrétním překladu. Někdy jsou i součástí vydání Bible, ale o českém takovém nevím.

Pokud odkazují na slova v původních textech, mohou být jen řecké nebo hebrejsko aramejské, jsou i kombinované, tedy, aby zabíraly i řecký Starý zákon, ale jsou těžko dostupné a velmi drahé, protože je užívá jen úzká skupina odborníků. Tyto konkordance pak bývají závislé na určitém typu původního textu. U Starého zákona to není až tak významné, u Nového by ale být mohlo.

Vyhledavače:

V dnešní době je možné vyhledávat slova pomocí vyhledávacích programů, buď v biblických aplikacích, nebo na webových vyhledavačích. Zde je problém hlavně morfologický: jak v češtině, tak i řečtině a hebrejštině/aramejštině, máme co dělat s jazyky ohebnými, v nichž dochází často ke kmenovým změnám. Už třeba samo sloveso být – to nemá pevný kmen: jsem, jsi, je, jsme, … to se základním tvarem nemá společného nic. Sloveso být je tím pověstné i v jiných jazycích (Lichtenberg). Některé biblické aplikace navíc nefungují úplně spolehlivě.

Užití Strongových čísel v programu
DAVAR 4.

Strongova čísla:

Výše popsané problémy se pokusil geniálně vyřešit americký profesor exegetické theologie James Strong. Pod jeho vedením vznikla v roce 1890 konkordance k překladu KJV. V ní označil slova, která mají společný kořen, čísly. Tím vznikl nadčasový systém, který je přenositelný na jakýkoliv překlad. Nadčasovost se ukázala až o víc jak sto let později, když byly biblické texty, původní i překlady, zpracovány digitálně. Strongovými čísly bylo možné skrytě i viditelně propojit slova se stejným základem v původních jazycích. Dnes jsou běžnou součástí on-line Biblí i biblických aplikací. Tím se užívání konkordancí dostalo na vyšší úroveň.

Jak pracovat s konkordančními pomůckami?

Poněkud složitý způsob odkazování na konkrétní
slova v konkordanci Bič - Souček.

Konkordance má doma kde kdo a přístup k vyhledavačům ještě víc lidí. Pokud vím, k ČEP nestačila vzniknout žádná. K Bibli kralické vznikla jednodušší Kašparova, ale i mnohem důkladnější, která u českých výrazů zaznamenává i jejich podklad v původních jazycích, ale ne tak, jak to vymyslel pan Strong. To je dílo profesorů M. Biče a J. B. Součka, která vyšla roku 1963 v celkem 32 sešitech. Ty si pak nechávali lidé sešít do tří tlustých svazků. Ale málo kdo ji uměl používat. Prof. Jan Heller dokonce plánoval vydat seznam hebrejských slov v ní obsažených, čímž by z ní udělal konkordanci hebrejskou, ale pokud vím, tak se mu to do konce dotáhnout nepovedlo.

Potíž je v tom, že ji málo kdo umí používat. Maximálně, když si lidé vzpomenou na nějaký verš, ale nevědí, odkud je, si ho s pomocí konkordance vyhledají. Ale to je opravdu jen minimum, co se s tím dá dělat.

Pro nás je důležité, že význam slov nedělá jen jejich slovníkový význam, a to ani kdybychom hledali v nějakém slovníku k původním jazykům, ale způsob užívání. Je dobré vědět, jak se některá klíčová slova používala i mimo komunitu, která vytvořila Bibli, ale to je spíš pro odborníky. Ale tato komunita užívala některé pojmy, nebo s nimi spojené obsahy, někdy velmi specifickým způsobem. Starý i Nový zákon jsou také dílem různých škol. V nich zase měly některé pojmy ještě specifičtější význam (kupříkladu janovská literatura v NZ). A pro některé autory jsou jistá témata obzvlášť typická. Je dobré si udělat jejich průzkum. A právě v tom nám výše popsané nástroje pomáhají.

Postup:

Nyní se tedy vrátíme k těm původním textům, kde jsme si některá slovíčka označili jako důležitá, jedno, zda šipkou, otazníkem nebo vykřičníkem, a proženeme je těmito nástroji.

Pavlem preferovaný výraz σοφος a odvozeniny
má u Stronga číslo G4680.

Není tu prostor, abych to tu učinil se všemi, to si udělejte sami. Ale ukáži to jen na jednom slovu a jeho derivátech, které jsem si původně ani neoznačil. V průběhu práce jsem ale zjistil, že jsou klíčová. V materiálech už to předělávat nebudu, abych tento jev podtrhl: v průběhu práce se může ukázat, že některá slova, kterým jsme přisuzovali důležitost, vlastně tak důležitá nejsou, zatímco jiná, kterých jsme si nevšimli, mohou prokázat důležitost vyšší. Během práce na textu, ale také pod vlivem některých diskusí, které s tím nesouvisely, jsem si uvědomil, že pro Pavla je velmi důležitý pojem moudrost (σοφια), především podoba přívlastku moudrý (σοφος) a její slovesná podoba (σοφιζω), ačkoliv ta se přímo u Pavla nevyskytuje.

U PC pomůcek musíme pracovat
velmi opatrně. Kořen moudrosti
je současně moudr i moudř.

Podrobným průzkumem, který zde nemohu plně publikovat, ale který si můžete s dostupnými pomůckami snadno ověřit, zjistíme, že moudrost, ať už užijeme kterékoliv z bohaté palety synonym hebrejských, aramejských a řeckých, mají v Bibli vždy pozitivní zvuk. Jen málo míst v Bibli moudrost lidskou problematizuje. Některá místa, zvláště Žalmy nebo Přísloví, se jí dovolávají. Je i cílem zbožnosti. Hlavně tam, kde lidem v Písmu kovaným k poznání Boha nepomáhá, bývá brána i kriticky, ale není to postoj zásadní. Pavlovou vinou, který se s ní zjevně trochu, ale rozhodně ne principiálně, pral, a hlavně vinou špatných kazatelů, však zůstal v lidech pocit, že moudrost je cosi, co se staví proti víře. Dodnes se někteří ohrazují proti světské moudrosti, staví víru proti vědě a podobně. Ale Pavel s ničím takovým nebojoval. Abychom Pavla pochopili lépe, musíme si uvědomit, že byl na svoji dobu dobře vzdělaný sám: měl dobré školy, prý se vzdělával u rabína Gamaliele, což byla v té době tak vysoká prestiž, až to dodnes někteří zpochybňují. Jeho spisy však prozrazují i dobrou znalost soudobé řecké filosofie. Svého vzdělání plně využívá a nikde jej neshazuje.

Jeho vztah ke vzdělání a moudrosti (což není totéž!) nejlépe poznáme porovnáním jiného místa, kde o ní mluví, na které bylo i v odkazech odkazováno, které najdeme v 1Ko 1, 17-25 (ř;l). Zde přijde ke slovu opět dualita Židé × Řekové (tedy všichní tzv. "gójové" - pohané), jedni hledají znamení, druzí moudrost, v obou případech ani učenost náboženská (znalost Bible!), ani učenost filosofická, nepomohly najít cestu ke zjevení Božímu v trpícím Kristu. Ale Pavel, ať už vědomě či nevědomě, přejímá i prvky Sókratovské filosofie, pro které mohl být i ve své skepsí vůči moudrosti srozumitelný. Filosofie se proti sofistice vymezila jako hledání, nikoliv vlastnění, moudrosti. Sókratici a platonici mimochodem také odmítali pohanský polytheismus! Ale ani jedna strana neměla samozřejmý přístup ke smyslu Kristova kříže. O to tady v Pavlových výhradách vůči lidské moudrosti jde.

Úkol:

Teď to po mně překontrolujte, pak si, buď s konkordancemi, nebo s PC pomůckami (nejlépe s obojím), projeďte slova, která jste si poznamenali, nebo Vás teprve zaujmou, a své postřehy si zaznamenejte.

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

Večeře Páně? Jen podle Bible! Platnost?

Platnost Večeře Páně?

Další ze steam punkových obrázků
AI na téma transsubstanciace.

Když vyjíždíme do zahraničí, musíme si zkontrolovat, zda máme platné doklady. Také občanky, zejména před volbami, je dobré překontrolovat. Platná musí být i platební karta, nebo řidičák. Skoro od samého počátku, asi tak od 2. století, však církev řeší i platnost svých úkonů, zejména těch, které jsme si navykli nazývat svátostmi. Když pojedu do zahraničí s neplatnými doklady, asi se nikam nedostanu a budu muset zase zpátky. V horším případě si posedím i v nějakém exotickém vězení. Pokud přijdu s neplatnou občankou k volbám, asi neodvolím. Na poště mi nedají balíček. Za neplatný řidičák možná zaplatím pokutu a na neplatnou platební kartu nedostanu žádné chechtáky. Ale co může být neplatné na Večeři Páně (nebo i křtu)?

Bratrské vyznání XII/7

o svátostech

Naposledy i tomuto učí, že svátosti nikdy netratí, ale vždycky mají moc svou z Kristova ustanovení, svědčiti, jistiti a jako pečetiti, hodným přítomnou milost a spasení, nehodným pak vinu a zatracení; buďte ony pak přisluhovány a podávány od kněze dobrého a ctného, neb hříšníka tajného a pokrytého. Augustin svědčí: Věc neb pravdu svátosti sám Bůh dává; svátosti podávají dobří i zlí, totiž služebníci. A dokavadžby takoví pokrytci a zlí služebníci v nešlechetnostech svých zjeveni a trestáni nebyli, a kázeň církve menší neb větší, až (byliliby zarputilí) i vyloučením konečným na ně zřízeně by nedošla; svátostí, kterýmiž oni posluhují, když toliko to činí podle vůle, rozkazu, smyslu a ustanovení Pána Krista, má od nich požíváno býti. Ačkoli služebníkům církve potřebí se v tom opatřiti, aby jiným sloužíce sami zavrženi nebyli⁹. Item:¹⁰ Aby svatého psům nedávali a perel před svině nemetali. A lidu tolikéž třeba s pilností prohlednouti, aby svátostí k soudu a obvinění nepřijímali.¹¹

9. 1Ko 9,27 ř;l.
10. Mt 7, 6 ř;l.
11. 1Ko 11, 26 ř;l.

Z katolického hlediska je to jasné: nepřijdu do nebe. Účast na tzv. svátostech je chápána jako podmínka spásy. Sice musím opět konstatovat, že nějak nikdo neví, co to je, samozřejmě to není to, co se říká v pohádkách o čertech, ale popsat to nikdo neumí (blíže zde). Za tyto rozpaky může už sám Pavel, který naznačil, že Večeře Páně (VP) nemusí být vždy Večeří Páně, i  když tak navenek vypadá (1Ko 11, 20 ř;l). Naznačil, že ne neplatný může být takový obřad, ale spíš škodlivý (1Ko 11, 17.29n ř;l ř;l). Nikde však nemluví o nějakých podmínkách platnosti. Jen tolik, že tím, jak se lidé při tomto obřadu chovají k sobě navzájem buď potvrzují, co tento obřad zpřítomňuje, nebo se s tím dostávají do zásadního rozporu (1Ko 11, 18.21n.33n ř;l ř;l ř;l). Jsou to přesně ta místa v tzv. Ustanovení Večeře Páně, která všechny dogmatiky, konfese a katecheze ostentativně ignorují, zabývají-li se otázkami hodnosti či vhodnosti u VP, či podmínkami její platnosti!

Potíž ale je v tom, za co vlastně VP platí? Katolíci o ní mluví jako o oběti. Přesně to evangelíci odmítají: jedinou obětí je Ježíš sám. V době renezanční reformace dokonce řekli, že je to "jen" symbol, připomínka (srv. opakovací formuli v tzv. Antiochijské tradici: 1Ko 11, 24c a 25c ř;l a L 22, 19c ř;l). Při různých inkvizičních procesech či v protireformační propagandě se to dokonce tvrdilo o evangelících všech, ale pro většinu reformačních směrů už to bylo trochu za hranou. Ale dodneška není jasné, čeho? I v reformaci nakonec převládlo magické pojetí tohoto obřadu, ačkoliv se distancovali od transsubstanciace. Také odmítají katolickou zásadu "ex opere operato", tedy že by tyto úkony působily spásu svým výkonem, a přece se nelze ubránit pocitu, že i oni ji pojímají jako úkon málem magický. Spíš je pro ně stále problém svůj postoj k nim vůbec vysvětlit. Raději to zamluví spoustou citací či negativních výpovědí. Představa však, že by spásu přinášel nějaký úkon či účast na něm, že by jeho neprovedení, a hlavně neplatné provedení, mohlo něco vykonat, nebo by mohlo ublížit, koliduje s Pavlovým důrazem na spasení z pouhé milosti. Žádný obřad není spásotvorný. Tím by se stal dalším dobrým skutkem, za který bychom čekali odměnu, což Pavel odmítá!

Večeře Páně? Jen podle Bible!

1. Smysl?
2. Platnost?
3. Přítomnost Kristova?
4. Četnost vysluhování?
5. Podmínky/překážky pro vysluhujícího?
6. Četnost účasti?
7. Podmínky/překážky pro účast?
8. Liturgické kroky?
9. Materie?
10. Místo mezi svátostmi?
11. Postavení mezi funkcemi církve?

Jakmile se však z VP stane spásonosný, mysterijní, úkon, je církev nucena vyřešit mnohé technikálie, jejichž byť jen nedopatřením proměněné či opomenuté provedení může celý obřad zneplatnit. Zatímco Ježíš hovoří k učedníkům, že mají konat tento obřad na jeho památku, kdykoliv budou jíst chléb tento a pít z kalicha tohoto (přísně vzato by to mělo znamenat pojídání a popíjení v rámci židovského paschálního obřadu, a mnozí jsou toho názoru, že i v Korintu šlo o pesach, protože Pavel hovoří o času paschy - nekvašených chlebů (1Ko 5, 7 ř;l - ovšem toto místo lze chápat i symbolicky)!

V praxi všech denominací lze tedy vysledovat podmínky platnosti obřadu v těchto oblastech:

1. Správná vysluhující osoba
2. Správná látka
3. Správná forma
4. Úmysl
5. Víra přijímajících.

Česká synopse tzv. ustanovujících textů.

Bodem 1. jme se už zabývali. Připomenu jen, že se tento problém neřeší ani v Bibli, dlouho není zmiňován ani v poapoštolské literatuře. Naopak bod 2. je už dvě tisíciletí předmětem sporů. Vzpomínám, jak v jednom pražském sboru ČCE přinesla paní farářka židovské macesy, jelikož studiem Písma svatého prý došla k závěru, že to má být právě maces (viz výše). Ale římskokatolická církev, a po ní i lutheráni nebo husité, i v některých sborech ČCE to je zvykem, užívají tzv. hostie, která do jisté míry zachovává složení macesu. Především absencí kvasu. Ale už tím došlo k rozkolu mezi západní církví a východní, kde se začalo užívat tzv. prosfory, k jejíž přípravě se kvas používá. Východní si to zdůvodňovali i "theologicky," že nová smlouva chce i nové matérie. Reformace, zejména česká, však kladla důraz na obyčejnost, proto se většinou užívá běžný chléb. V planetárně misijní římskokatolické církvi sice občas padaly návrhy, aby alespoň v dalekých misiích, kde se chleba nepeče z obilné mouky, bylo možné použít jiný materiál, například banánové těsto, ale vždy to bylo ostře zamítnuto.

Kapitolou samou pro sebe je víno. To totiž ze západní liturgie téměř vymizelo, podává se jen výjimečně, třeba novomanželům, ale zástupně za celé shromáždění jej přijímal pouze vysluhující. Ostatním bylo řečeno, že když se hostie mění na tělo Kristovo, je v něm i krev, takže víno nepotřebují. Mešní víno musí také zachovávat určitá pravidla a vinař musí mít certifikát. Často jej produkují kláštery.

Reformace se charakterizovala i tím, že dala kalich lidu. V symbolice české reformace se stal kalich ikonickým znamením, a byl dokonce postaven proti kříži, což je zahraničním evangelíkům nepochopitelné. O symboly kalicha a kříže se někde vedou i spory v evangelických sborech, kdy někteří by tam ten kříž chtěli, zatímco jiní by v tom viděli zradu evangelických principů.

Mezi evangelíky se jinak otázka vína neřeší - může to být jakékoliv. Vím ovšem o případu jednoho evangelického sboru, kde si farář neověřil, jaké víno kupuje. Omylem vzal vinnou láhev s pálenkou. Po požití vypadali účastníci, jakoby právě prožili nějaký mystický zážitek. Byla ta VP tehdy platná? Mnohý by zapochyboval. Totiž i evangelíci mají své zvykové požadavky na víno. To se projevilo v debatě, zda by se kvůli možné účasti alkoholiků nemělo vysluhovat nealkoholickým moštem. Zde jistý farář horlil, že to není možné, protože musíme poslouchat Krista. Alkoholici prý mají podle něj přijímat jen chléb, protože je v něm, jako v těle, krev přítomna, tudíž o nic nepřicházejí. Nějak mu nedocházelo, že, má-li být opravdu poslušný, Ježíš ustanovil chléb a kalich (!). Že tedy užitím onoho katolického argumentu se vlastně dostává do rozporu se svým vlastním principem (viz diskuse za odkazovaným článkem). Ale Ježíš, a po něm i další, hovoří výslovně o kalichu, vůbec ne o tom, co je v něm. Tedy ani o stupních alkoholu! Víno se celou dobu jen tiše předpokládá. A pokud by měl být chlebem maces, Židé pijí víno kořeněné a ředěné vodou! Praxe s nealkoholickým vinným moštem je dnes ve světě velmi běžná, zvláště v zemích, kde měli svého času problémy s alkoholismem téměř pandemické. Já se s tím běžně setkával v Německých církvích. O materiích ale podrobněji až jindy.

Neméně důležité je, co se má u toho říkat. Reformace často zdůrazňuje, že jen to, co ustanovil Ježíš, nic víc. Ježíš však přesně nic neustanovil. Zpravidla se tedy užívá formulace z KO (ke zkratkám viz předcházející díly a studii ke svátostem). Ale Ježíš nezavedl žádnou formulaci. I evangelíci se tedy VP snaží vším možným vyšperkovat, aby podtrhli její mysterijní charakter, zejména zpěvy při obřadu, bez kterých se některým jeví VP jako fádní a málo tajemná. I otázku "magické formule" tedy považuji z čistě biblického hlediska za matoucí a zatemňující výhled k podstatě VP.

Poslední dva body jsou asi podstatnější: jasné je, že aby to byla VP, musejí účastníci chtít a být si vědomi toho, co právě konají, že je to připomínka Kristovy smrti (1Ko 11, 26 ř;l). V této souvislosti nepadne dokonce ani slovo o vzkříšení! To si nechá Pavel do 15. kapitoly svého dopisu. Avšak ani zde není nic o platnosti či neplatnosti. Mnohé církve ovšem žádají, aby účastníci měli správné dogmatické představy či prožitky. Katolická liturgie je plná modliteb, ve kterých účastníci ujišťují Boha, že věří v reálnou přítomnost Kristovu v matériích. Tím se ale budu zabývat až v podmínkách k účasti. Zde jen podtrhuji, že tu nejde o zplatnění či zneplatnění obřadu!

Jako většinu problémů, které si křesťané s tímto obřadem v průběhu dvou tisíciletí vytvořili, ani otázka platnosti v NZ nikde nepadne. Možná je problematický už sám ten pojem. Protože VP není platidlo, ani při průchodu do ráje. Není dokonce ani legitimací do Božího království, jako nějaký cestovní pas nebo vízum. Tím je jen Ježíš sám a jeho oběť, kterou VP připomíná. Připomíná jej ale v sociálním kontextu: (1Ko 10, 15-17 ř;l; 12, 12 ř;l). Skutečným problémem (ne jen) korintského sboru byly sklony k elitářství  a samolibosti. Pavel v listu upozorňuje na jednotu v mnohosti, povinnost vzájemně se přijímat a nikým ani nepohrdat, ani nikoho nepřehlížet. A to bylo to tělo, které korintští ignorovali a proti němuž se proviňovali. Obřad, který měl ještě daleko k nějakému mystériu, protože se tam mohli jedni přejíst a opít, zatímco jiní hladovět, se tím dostával do rozporu s tím, co bylo jeho obsahem - že totiž všichni jsme jako křesťané produktem boží lásky, která jde až za všechny myslitelné hranice. Ale tyto sklony církev kvůli Pavlovu slovu neopustily. Etablovaly se v ní. A proto je k této stránce VP rozum dnešních křesťanů slepý. Upřímně, většina problémů, které si s tím obřadem nadělali, opravdu oni sami, jen přebíjí a usmrcuje jeho skutečné poslání. Zejména to, že z něj bylo uděláno něco mysterijního a magického. Typické je, že účastníci toho obřadu často zavírají oči, usebírají se, aby je druzí nerušili, ačkoliv by se je měli spíš naučit o to intenzivněji vnímat.

Řecká synopse tzv. ustanovujících textů s podrobnějším rozborem

---

Odkazy pod čarou k tématu:

• Téma Večeře Páně na tomto blogu.
• Téma Večeře Páně na biblickém blogu.
• Téma svátostí na tomto blogu.
• Téma svátostí na biblickém blogu.

Přišel jako dítě? - kázání na Boží hod vánoční na text Mt 18, 1-5

Kázání na Boží hod vánoční 2006 v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně

Texty:

• introitus: Ž 131, 1b-3 he
• 1. píseň: 288 | 472
• čtení: L 1, 1-20 ř
• 2. píseň: 654 / 297 | 479 / 483
• text: Mt 18, 1-5 ř
• 3. píseň: 281 | 464
• poslání: 1Ko 13, 8-13 ř
• požehnání: Ž 121, 5-8 he
• 4. píseň: 294 | 481

(/ = alternativní, | = starý a nový evangelický zpěvník)

Zjišťuji, že mnoha kolegům farářům, ale i necírkevním „intelektuálům“ činí problém vzít vánoční oslavy vážně: vadí jim sentimentalita, nezakotvenost v Písmu, či spíše pohanský původ právě tohoto data, vyprázdněnost, konzum, … zkrátka mají potřebu distancovat se od prožívání Vánoc. Přiznávám, že k výběru dnešního textu mě inspiroval výrok jednoho faráře: „Pro děti dokážu udělat vánoční bohoslužby i bez sarkasmu a ironie, ale oslavu Vánoc dospělými nechápu“

Tento čas je dobou, kdy má kde kdo potřebu se nějak proti těmto svátkům ohradit, napomenout nás třeba, že „to není o dárcích a uklízení“. Ale že se Ježíš zřejmě nenarodil 25. 12. 0 v Betlémě, už snad není pro dnešního člověka takovým překvapením. Kdo prošel konfirmací, ten by to vědět měl.  Nemluvě tedy o absolventovi studia bohosloví. Že bychom se neměli honit, netěšit se na dárky, o tom už se namluvilo, až hanba, a zřejmě to bude pokračovat i v příštích letech. Přece oslava samotného vstupu Páně do lidského příběhu nemusí být jen ústupkem infantilitě zvykům a sentimentu.

Až teprve švýcarský psycholog Piaget nás naučil vnímat dítě jako svébytnou bytost. Dětství bylo dřív vnímáno spíše jako dětská choroba, jako něco, z čeho by měl člověk honem rychle vyrůst. Jistě, nad kočárkem se rozněžňuje kde kdo, ale novozákonní svědkové Mt a L, kteří Ježíšovo dětství rozehráli, s tím mají úplně jiný záměr. Ani v Bibli totiž není dětství ničím něžným a pozitivním. V NZ jsme sice konfrontováni s dětmi i s Ježíšem samotným, jako s dítětem, ale i zde je tlak na dospělost. Nakonec ani křesťanství nevede i infantilizaci dospělce. Je nám současně předkládáno dítě i jako vzor, ale je to vlastně překvapivé, mělo by být, protože jinak i ve víře je třeba nakonec překonat to, co je dětinské (1Ko 14, 20 ř; Ga 4, 3 ř; Ef 4, 14 ř; J 9, 21 ř ... a další).

Přijmout Nebeské království jako dítě? O dítěti tu mluví Ježíš ve dvojím smyslu - v aktivním i pasivním. Tedy přijímat jako dítě, a přijmout dítě. Jednou z charakteristik dětství je nehotovost a otevřenost. Dítě nemá žádné zkušenosti ani zásluhy, na kterých by mohlo stavět hodnotu své osobnosti. A současně vše přijímá s dětinským úžasem a překvapením. Je to naprostý protiklad nás, lidí vybavených zkušenostmi, a také poněkud povznesených nad každé překvapení. Může ještě nás něco překvapit? A jsou všechna překvapení dobrá? Dítě se musí teprve všemu učit. Dospělý mívá často pocit, že ho učení ponižuje. Vždyť kdo ho má právo poučovat? Není to drzost? A Bůh? Učí se Bůh?

Distancování se od Vánočních oslav může být v mnohém oprávněné, ale nesedí mi, že je u toho vždy přítomno zesměšňování Vánoc a hlavně těch, kdo je slaví. Opačným koncem zesměšněného je zesměšňující, který vystavuje na odiv svoji převahu. A to je právě moment, kdy k nám může i ona zatracovaná sentimentální historka o děťátku promlouvat.

Jedním z vředů křesťanství, zjevně od prapočátku, je touha Ježíšových vyznavačů vypnout se nad druhé. Pokud chce člověk uniknout z davu, být sebou, nesplynout, může právě u Ježíše vidět, že se to dá zařídit i jinak než pohrdáním těmi, kdo nám pro náš křivý pohled s tím davem splývají. Začteme-li se do Pavlových epištol s otevřeností, zjistíme, že mu spíš než ospravedlnění pouhou vírou leželo na srdci, aby se z křesťanské zkušenosti nestala záminka pro povyšování se. Bohužel, dodnes je v tom neúspěšný a to pokušení na nás stále dotírá.

Mnozí se dnes ptají, co různá náboženství spojuje. Nebo alespoň to, co nás sbližuje s židovstvím. Ale je tu jedna podstatná věc, která nás právě od všeho ostatního odlišuje. Mircea Eliade zjišťuje, že podstatou všech náboženství je důsledné rozlišováním mezi posvátným a profánním. To platí nakonec i o židovství, a má to svůj velmi dobrý důvod. Ale křesťanství staví na boží inkarnaci, na prolomení neprolomitelné hranici božského a lidského světa. A když lidského, tak se vším všudy. Bůh umí být i prcek. Křesťan nesmí hledat božské v nadpozemských titánech. Je to vlastně už ve Starém zákoně, a je to to, co nás s tím židovstvím skutečně spojuje. Například Gn 6, 1-8 (he) ukazuje, že Bůh není s vládci a králi, kteří budí dojem božského původu. Oni také nepřinášejí naději na to, že všechno vyřeší, i když jim to lidé věří. Spása se dotýká obyčejného člověka, který nalezne milost. A také svůj život staví na spravedlnosti. Křesťanství spíš vede člověka, aby se koukal pod nohy, jestli po něčem důležitém nešlape, než aby vzhlížel k nebesům (Sk 1, 11 ř). A také k trůnům a palácům, honosným úřadům. Máme najít Boha ve své vlastní lidskosti.

Vánoční dárečky, předmět tolika ironií, mají v tomto smyslu hluboký význam: vzpomeňme jen, jak jsme to prožívali jako děti; pohleďme, jak to naše děti prožívají! Nemáme se od nich něčemu přiučit? Jak dary dávat, tak především dary přijímat, to je umění. Nejde o dárky, ale o to, zda jimi dáváme sebe, jako i Pán nám především sebe samého nabízí. Pak i balíčky pod stromkem zvěstují … A tak o Vánocích jde o ty dárečky pod stromečkem. Hrají důležitou roli. Když to našimi dětmi škube nedočkavostí a když jim potom září oči a projevují nespoutanou radost, stávají se učiteli nás, dospělých a zkušených. Nezapomněli jsme na něco? Dětská radost i nás nutí sestoupit z piedestalu těch zkušených, které už nic nepřekvapí a jsou nade vše dětinské povzneseni. Možná v nich je pro nás nějaké sdělení.

Co si kdo o dnešních svátcích slaví (pokud vůbec něco slaví) je jeho věc. Nemáme rozhodně právo se nad nikým ošklíbat, ani kohokoliv shazovat a zesměšňovat. Zejména tyto svátky nejsou od toho, abychom se nad někoho povyšovali, dávali mu znát svoji intelektuální či duchovní převahu. Podstatné je, že můžeme slavit, neboť máme co. Pokud už nejsme s to naučit se od dětí přijímat dary s užasle otevřenou pusou, pokud k tomu musím vždy něco ironizujícího dodat, abychom získali odstup, možná se o mnoho připravujeme …

Výtvory AI na téma punkový obraz Ježíšova narození.