Otvírák na Bibli 4.

Detailní segmentace, smyslové řádky

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?

Rozčlenění studovaného textu na menší celky v minulé kapitole nám doufám pomohlo uvědomit si, že každá takto vyčleněná buňka má svůj vlastní účel a nějak se vztahuje k ostatním. Nemusí to být přitom nutně struktura řetězu; vztahy se mohou napojovat paprskovitě, dvě buňky, které mezi sebou mají jinou, ji mohou přeskočit, jindy se vracet (i můj text zde by bylo možné podobným způsobem rozebrat). Pro další ponor do textu (při kterém si teprve ujasníme, čemu rozumíme, čemu nerozumíme a co nás oslovuje nebo odpuzuje a zda právem; co budeme potřebovat vysvětlit ...) uděláme totéž, ale s jednotlivými buňkami tohoto textu! Pustíme se do dělení, třeba uprostřed věty, na detailnější, tzv. "smyslové" řádky.

Struktura (možných) vazeb mezi prvky

Dělení na smyslové řádky

postup je poměrně jednoduchý: každé sdělení potřebuje dvě složky -

1. To, o čem bude řeč, to je to, co určuje téma, co je mezi mluvčím a příjemcem známé a jasné (alespoň se s tím počítá), takže na to lze navazovat, a
2. to, co se o tom říká, tedy obsah sdělení, o němž se předpokládá, že bude pro posluchače tím novým, co se o tématu dozví.

Bez prvého by se nedalo hovořit, bez druhého by to nemělo smysl. Pokud mezi mnou a mluvčím není nějaká, alespoň primární, shoda, že víme, o co půjde, je téměř nemožné navázat, i když budeme mluvit stejným jazykem, budeme si cizinci.

Bez druhého bychom jen opakovali, co obě strany vědí, takže by bylo sdělení bez obsahu.

Než se pustíme do dalšího kroku, dáme si trochu theorie:

Je to nutné, protože když něco děláme, musíme si uvědomit, proč? To, co nás čeká, bude trochu piplačka, a leckoho napadne, jestli toho skutečně není moc. Nestačí Bibli prostě jen tak číst?

Na počátku ano. Ale musíme si uvědomit, že text je starý. Vytržený z mnoha souvislostí. List k Římanům je například skutečným dopisem. To znamená, že byl napsán v určité době určitým lidem a řešil jejich problémy. My nevíme, jaká další komunikace mezi oběma stranami proběhla. Máme z ní jen jeden list jedné z nich. Jako bychom drze nakukovali přes rameno někomu, kdo si ten dopis oprávněně čte. Mnoho věcí nám může uniknout. Dopis byl navíc napsán pro kompletní přečtení, ne pro vytrhávání částí a destilování z nich nějakých nauk, jak bývá užíván. Jako sněhová koule cestou staletím na sebe nabalil mnoho výkladů, některé oprávněné, jiné jej zatěžují. Na text a jeho výklady jsme si zvykli, takže je s textem i podvědomě spojujeme. Sami jsme nějak zaměřeni a to nás při porozumění ovlivňuje.

Při detailním zkoumání půjde ne jenom o to, porozumět, co v textu je, ale očistit jej od všech historických nánosů i vlastních pokusů do něj něco vpašovat. Sami na sebe musíme dávat pozor zejména tam, kde máme pocit, že už mu rozumíme, nebo že dokonce dokazuje něco, co bychom chtěli, aby dokazoval. Když Pavel psal list Římanům, staral se o své a jejich problémy, ne o naše názory a přesvědčení, o dokazování či vyvracení našich "pravd".

Následující kroky budou tedy takovou cestou k řádnému seznámení s textem, po němž si teprve ujasníme, jaké další kroky využijeme a jaké pomůcky k tomu budeme potřebovat.

Posláním následujícího kroku bude, ujasnit si, co je v tomto sdělení čím? Za tím účelem budeme postupovat takto (dále tu budu už pracovat jen s textem Bible kralické, abych nepůsobil rušivě. V přílohách, na něž budu odkazovat, bude i řecký text):

Zjevuje se zajisté hněv Boží s nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, pravdu Boží v nepravosti zadržujících.

Tento verš jsem nakouskoval takto:

Zjevuje se zajisté hněv Boží	co se děje?
s nebe	odkud
proti každé bezbožnosti	proč?
a nepravosti lidí,
pravdu Boží v nepravosti zadržujících.	čí bezbožnost a nepravost?

(Takto jsem pochopitelně zpracoval celý oddíl. Zkuste si to napřed sami, pak to porovnejte s tím, co je v přílohách .pdf a .ppsx)

K čemu to bylo dobré?

K mnohému. Text byl doposud předivem vztahů, v nichž se hned na první pohled neukazují všechny souvislosti, i kdyby se jich ukázala většina. Text tak může na první pohled působit:

• srozumitelně, je to však falešný dojem, nebo neúplný.
• nesrozumitelně, za to nemůže ovšem text, jako celek, nýbrž detail, který je nutné odhalit a vysvětlit.
• chaoticky, asi jako zašmodrchaná vlna. My ji ovšem začneme rozmotávat, opatrně, aby se nám na ní neudělaly uzlíky, abychom tak dali dohromady, co se vztahuje k čemu a co s čím a jak souvisí - abychom se vyhnuli zmatkům i falešným domněnkám.

Právě takovým nakouskováním se ozřejmí, co působí dojmy srozumitelnosti, nesrozumitelnosti a významu textu. Nyní budeme připraveni zapátrat v tom, který prvek textu je tím činitelem, co považujeme za hlavní, co vedlejší nebo pomocné sdělení, a na co a jak bychom se měli zaměřit správně.

Tento krok nám teprve pomůže zvolit vhodné pomůcky k dalšímu studiu (slovníky, atlasy, komentáře, odkazy, konkordance ...).

Úkol do příště?

• jako vždy: zkusit to sám se studovaným textem,
• porovnat výsledky své práce s mojí v přílohách .pdf a .ppsx,
• případné rozdíly zkusit vysvětlit.
• Udělat si záznam do protokolu o tom, zda jsme v tomto kroku nepřišli na něco nového?
• Zkusit to s jakýmkoliv jiným oddílkem z Bible.
• Už to dále nebudu připomínat, ale stále si vedeme protokol.

Jako všechny předcházející, i tento krok nás někam posunul a zároveň připravil na kroky další. Zaměřili jsme nyní svoji pozornost k detailům, které se naučíme podrobně studovat v kroku příštím, kterým bude interpunkční analýza textu.

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

Jsme nejatheističtějším národem Evropy? A má být?

Některé věřící, zejména duchovenstvo, vydráždily minulý týden výsledky analýzy, kterou vypracoval v letech 2014-2016 v rámci projektu "European Social Survey" ředitel Střediska Benedikta XVI. pro náboženství a společnost" Stephen Bullivant.

Je zajímavé podívat se, jak a s jakými titulky o tom referovala média. Na televizi jsem se zrovna nedíval, a v rozhlasu, který jsem v té době poslouchal, ČR 3 Vltava, jsem žádnou reflexi nezaznamenal. Namátkou nejdůležitější zdroje:

• Novinky.cz: Mladé Evropany náboženství nezajímá. A Čechy už vůbec ne
• iDnes.cz: Ateismus vládne evropské mládeži. A Češi znovu vedou, říká průzkum

Je zajímavé, jaká byla reakce křesťanů, především duchovenstva, ale i laiků. Jeden můj bývalý kolega farář, a snad mohu říct i přítel, třebaže je to už bezmála dvacet let, co jsme se naposledy viděli, dokonce nervózně zareagoval, že není divu v zemi, kde se k moci s mohutnou podporou voličstva dostanou lidé, jako Miloš Zeman nebo Andrej Babiš. (Dlužno říct, že svůj omyl s pokorou, u duchovenstva nevídanou, uznal).

Naopak jiní se snažili výsledky průzkumu zpochybňovat: Novinky.cz, to přece není solidní médium a Lidovky, no jasně, jejich vlastníkem je estébák, slouha atheistického režimu, takže je jasné, kdo a proč si takový průzkum objednal! Další kontroval leteckým snímkem z Velehradu z některého z monstrózních setkání, čímž chtěl údajný nezájem mladých lidí o náboženství zpochybnit.

Celkově lze konstatovat, že reakce církevníků byla velmi nervózní až hysterická. Shodou okolností přinesla média i jinou informaci z oblasti náboženství, ale z jiného a jiného světa - z (ne jen) egyptského islámu:

• Info.cz: Odstup, ateisto! Proč mají Arabové takový problém s nevírou v Boha

Tak kdybych je chtěl s tímhle srovnávat, asi by se čertili. Tady přeci náboženství není předpokladem ani moci ani samotného přežití. Jsme přece zemí se svobodou náboženství, tudíž i svobodou k atheismu. A přece podobnost reakcí je nápadná:

• Nevěření je prezentováno jako úchylka,
• jako mravní nedostatek: absence nebo potenciální narušení hodnot, nezájem o hlubší stránky života, synonymum povrchnosti.

A k tomu ještě ta podivná česká národní obsese (ano, teď si také smočím): plivat na vlastní národ. Ale Češi? Pro Čecha vždy fuj, fuj!

Musím říct, že tu nervozitu křesťanů nechápu. Jednak jsme si už dávno měli odvyknout, že by náboženství mělo být chráněno zákony či kulturou. Víra je přece vždy něco výjimečného. Věřit se nedá z musu, ať vynuceného politickou mocí, nebo pod vlivem okolí, konformní náboženství.

Ani se nepotvrzuje, že náboženství (jakékoliv) je garantem morálky. Předně svoji morálku mají i zločinecké gangy. Ne všechna náboženství mají morálku, a morálka mnohých náboženství, včetně křesťanských církví, je někdy prapodivná! Vždyť udavačství v čarodějnických procesech a podobně, nebo krytí pedofilních kněží, aby nebyla poškozena pověst církve, to vše diktovala věřícím morálka, jenom trochu naruby. O rozporuplném vztahu křesťanů k morálce jsem se obšírně rozepsal v článku Med a smetana. Tady se chci zaměřit na jinou věc:

Že zejména v Evropě je velký odklon od náboženství už od dob Renesance a že pod racionální kritikou berou náboženské samozřejmosti za své, to je nám známo. Ano, v 80.-90. letech 20. století zachvátila českou společnost, zejména mládež, vlna religiozity. V těch 80. to byla hlavně reakce na komunistický režim a jeho uzavřenost, v 90. se zase mocně experimentovalo se vším, co bylo do té doby zakázané. Ale ještě v té době z toho tato společnost rychle vystřízlivěla a pokud si předtím náboženství dobylo nějaký kredit, prudce ho ztratilo. Nepomohly ne jen skandály duchovních, ale ani pokusy církví ukázat, kdo tu teď bude pískat. Vše samozřejmě dorazila restituce, k níž měli i křesťané sami dost rozporuplný vztah. Nic z toho však není důvodem k onomu odklonu.

V devadesátých letech se mnoho farářů utěšovalo, že koncepce dospělého, tudíž nenáboženského člověka Dietrich Bonhoeffera je mylná, což měla dokazovat právě ta vlna religiozity. Ta je utěšovala, ačkoliv ze zdrojů svého vyznání i vzdělání měli rozpoznat, že je v ní něco falešného.

Ano, je tu problém i pro tu analýzu samotnou, co je a co není zbožnost, nebo bezbožnost: když se mluví o tom, že Slováci či Moravané jsou zbožní, zatímco Češi bezbožní, nemohu souhlasit. Je zbožností to, že člověk podléhá náboženským vzruchům a hysteriím? Je to zbožnost, že chodím do kostela, protože to tak kolem mě dělají všichni, že jsem si to tak zvykl, že si nedovedu představit, že by svět mohl fungovat bez Boha? Jestli jsem od pražského arcibiskupa Duky slyšel někdy něco moudrého, byla to před víc jak deseti lety, to ještě arcibiskupem nebyl, odpověď na otázku, co říká na bezbožnost Čechů? Řekl, že se mu tohle příčí. Jistě, Češi se k náboženství nehlásí, ale v Ekvádoru je 95% katolíků, zbytek evangelíci a animisté, atheismus je na 0%, přesto je tu největší kriminalita, únosy turistů, vraždy ... proti tomu turista v Čechách nic moc neriskuje. To dokazuje, že Češi jsou si vědomi, že je nad nimi nějaká vyšší autorita, ačkoliv jí neříkají "bůh". Zato čemu to věří ti "zbožní" v Ekvádoru, to je otázka. Ostatně katolický kněz pan Vacek z Letohradu trefně rozlišuje mezi zbožností a pobožností.

Skutečně věřící lidé, tedy podle Bible věřící, by neměli víru považovat za normu a samozřejmost. Vždyť sám Ježíš nás varuje: (Mt 7, 13n || L 13, 24). Sami si svojí zbožností nemůžeme být jisti a neměli bychom na ni spoléhat! Proto, když někdo otevřeně přizná svoji skepsi vůči náboženství, měli bychom kvitovat jeho poctivost. Poctivý atheismus je upřímnější a tím lepší, než nepoctivá náboženskost. A proto by nás neměly výsledky této analýzy ani rozčilovat, ale ani zneklidňovat.

Naprosto falešné je dávat tento vztah do souvislosti s výsledky voleb, vždyť ony nedobropověstné, leč oblíbené, politiky volí především křesťané. A další z klubu, ogar z rodiny japonsko-korejských přivandrovalců, který nás straší imigranty, se na Moravě těší ohromné podpoře. Zdejší křesťané neváhají každého, kdo jej odmítá, onálepkovat jako vlastizrádce. Naopak mládež, která byla předmětem výzkumu, myslí většinou opačně, mezi 16. a 18. rokem však nemají volební práva. Jejich nezájem o náboženství tudíž volby neovlivnil.

Falešné je to i v tom, že třeba v Rusku je religiozita mezi mládeží silná; volili proto lépe, než Češi? O tom mám své pochybnosti.

Křesťané by měli skončit s považováním nevíry či nezájmu o náboženství za patologický jev. Je to prostě jednoduše tak, že náboženství lidi nepřesvědčuje. Nepotřebují ho. Ale pro skutečně věřícího by nemělo být náboženství "uspokojováním náboženských potřeb," jak tomu říkali komunisté.

Církve se samozřejmě mohou zamyslet nad tím, co dělají špatně, a jistě by se měly spíš než nad atheismem zamýšlet nad sebou. V zásadě však nelze říct, že nutně něco špatně dělají. Vždyť sami říkají, že víra je dar, tudíž ne povinnost. Ani povinnost Boha ji lidem dávat.

Atheismus je především důsledkem svobody vyznání. Toho, že nikdo není nucen víru vyznávat ani předstírat, což je dobře. Češi nejsou bezbožní, jen nepodléhají hysteriím tak snadno, jsou skeptičtější, kritičtější, což je dobře. A paradoxně právě to je dobře především pro věřící samotné, protože jen v takové atmosféře, kde náboženství není konvencí, kde není chráněno mocensky ani společenským tlakem, kde je výjimkou, se dá věřit upřímně a poctivě. Češi zřejmě mají méně náboženských potřeb, což mrzí především duchovenstvo, neboť by zde přes všechna varování theologů rádi nalezli nějaký navazovací bod, ale víra není uspokojováním potřeb, duchovním konzumem.

Naznačování, že si analýzu i s výsledky "někdo objednal", nějaký anciáš, je falešné. Ano, objednal. Byla to Římskokatolická církev. Prostě našla odvahu přestat snít o nějaké renesanci náboženství, a podívat se faktům do očí, hryznout do jablka, které je pro ni kyselé. Ale konečně víme, jak to je. Proto přijměme výsledky beze strachu a obviňování. Zamysleme se nad tím, proč my věříme a co bychom chtěli té své společnosti nabídnout. Je ostatně dobře, že nepodléhají náboženskému fanatismu. No jasně, nedá se asi spoléhat na to, že budou jednou nosit peníze do kostelních kasiček. Ale kdo ví. Však k víře se musí také dozrát ...

Otvírák na Bibli 3.

Překladů Bible je na trhu dost, také s různými

praktickými doplňky pro snadné užívání

a rychlou orientaci.

Co budeme v Bibli hledat?

Hrubá segmentace

V minulých dvou kursech jsme se naučili ujasnit si, co vlastně od četby Bible očekáváme a vybrat si k další práci vhodný překlad.

Čím se budeme při výkladu řídit?

Nyní na oba kroky navážeme a zužitkujeme je. Ale také rozvineme. Jednak jsme si vybrali překlad, který nám další práci usnadní, budeme však dále pokračovat v ujasňování si toho, o co studiem Bible vlastně usilujeme. Jestliže jsme si vyjasnili a zaznamenali, co sami od Bible očekáváme, jde teď o to zamyslet se nad tím, co bychom v Bibli hledat měli, co nám ona chce sdělit a na co se při studiu Bible soustředit, po čem se ptát? V zásadě jde o to, abychom se otevřeli i tomu, co sami nečekáme a nepředpokládáme. Nebudu zde mluvit o častém, Biblí samotnou nepotvrzovaném, tvrzení, že garantem správného výkladu je Duch Svatý. Za tímto tvrzením jsou často ambice těch, kdo se cítí být jeho nositeli. Buď si to církev, nebo jednotlivci. Duch Svatý je garantem víry (J 14, 26), v Bibli je především tím, kdo otevírá "novou éru", věk (jak se mezi Židy věřilo) smíření po příchodu Mesiášově (Jo 3 || Sk 2), ale v žádném případě ne neomylnosti, nedává člověku do Bible vstupenku bez rozumové práce (2Pt 3, 16), vůbec není na Bibli, jako na nějakou esoterickou knihu, vázán. Tím operovali často blouznivci, kteří, když své nauky nemohli rozumem obhájit, prohlašovali je za vyšší, rozumu nedostupný, dokonce se jemu příčící, typ výkladu, proto se mu musí slepě věřit (Př 1, 7), ne o něm přemýšlet. Bůh však lidskou hloupost určitě nepotřebuje, vždyť je to on, kdo nám rozum do hlavy dal (Ef 5, 17). A ta slova z listu k Efezským by nás měla motivovat v dalším čtení. Duch Svatý nám pomáhá nalézt v příběhu Ježíše Nazaretského kosmický i osobní význam, zjevení boží vůle, jeho věčného záměru (Žd 1, 1-2). Tím se naše zkušenost propojí se zkušeností těch, kdo Bibli, hlavně Nový zákon, psali a tak máme jistou výhodu při snaze o porozumění, ale rozhodně ne patent na všeznalství. Chci se soustředit na technickou stránku četby a výkladu Bible, na to, co kromě modlitby pro to můžeme udělat my sami.

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?

Čtení Bible je poznamenáno mnoha výklady z dlouhé historie této činnosti. Vždyť musíme vzít v úvahu ne jen křesťanské potýkání s výkladem Bible, ale už s židovským, na které rané křesťanství v podstatě plynule navázalo a obohatilo jej o další postupy, známé především z Alexandrie. Jako sněhová koule na sebe Bible nabalila cestou dějinami spoustu výkladů, které se nám zadřely do podvědomí. Ty nám porozumění usnadňují, ale nezřídka jsou i balastní, zavádějící, odvádějící od podstaty. My se nad tím nyní musíme kriticky zamyslet a udělat si v tom pořádek.

Trocha poučení z historie výkladu:

Vezměme si kupříkladu styl argumentace traktátu "Výroky otců" (Avot) z židovské Mišny, jehož III. kapitola obsahuje sérii výroků, odkazujících se s různými tvrzeními na Starý zákon. Teď není podstatné, jsou-li dobré či špatné, ale jak jsou na slova Bible navázána. Např. 4. (V českém vydání ISBN 80-900895-7-7; v elektronickém 3.) výrok: "Rabi Šim'on řekl: Tři, kteří jedli u jednoho stolu a nepronesli nad ním slova Tóry, jako by jedli z obětí mrtvých, neboť je řečeno: 'Všechny stoly jsou samý zvratek a výkal, místa není (Iz 28, 8)'." Avšak tři, kteří jedli u jednoho stolu a pronesli nad ním slova Tóry, jako by jedli ze stolu Božího, neboť je řečeno: 'Promluvil ke mně: toto je stůl, který je před Bohem. (Ez 41, 22b)'" A podobných reflexí je tato kapitola plná. Nejde o to, že by Bibli překrucovaly, ale že odkazovaná místa s tvrzením vůbec nesouvisejí.

Ovšem podobné reflexe najdeme třeba i v Novém zákoně, i když ne až tak odtažité. Způsob, jakým například Pavel v Ga 4, 21-31 reflektuje příběh o Abrahámových ženách, by mohl být dost diskutabilní! Úskalí takových veršíkových důkazů je ostatně patrné i v příběhu Ježíšova pokoušení ďáblem v Mt 4, 6n || L 4, 3n. Především jsme si už od předkřesťanských dob navykli číst Bibli v kratších úryvcích, často vytržených ze souvislosti. Pak máme pocit, že nám "něco říkají", nebo že "něco dokazují".

Vybíráme oddíl z Bible:

Lidé (včetně theologů) většinou nedomýšlejí důsledky faktu, že Bible je almanachem starých židovských a raně křesťanských spisů rozličného původu a žánrů, které vznikaly jen v lehké závislosti na sobě, žádný ovšem jako součást uzavřeného systému, kterým se Bible stala definitivně až ve 4. století, nepočítáme-li fakt, že ke Starému zákonu přidala římskokatolická církev pár dalších na Tridentském koncilu v 16. století.

Obráceně je zvykem číst jen krátké pasáže: počínaje faktem, že kázat se nedá na celou Bibli nebo biblickou knihu, nýbrž jen na úseky, a konče oblibou biblických citátů na záložkách a podobně. Čtenáři Bible mívají dokonce své výtisky plné barevných podtržení, co se jim líbí, atd.

Ano, i my si to zkusíme na oddílku vytrženém z celku, ale nebudeme při tom zapomínat na několik důležitých faktů:

• Oddílek patří do většího celku, proto musíme mít jasno, proč jsme vyjmuli právě ten a v rozsahu, jaký jsme použili?
• Sám ten větší celek patří do celku nadřazeného (epistolář, Tóra, Žaltář, Starý či Nový zákon ...), proto je třeba myslet na to, jaké je jeho postavení v onom celku i v historii jeho vzniku?
• Sám vyjmutý oddíl je v nějakém postavení v knize, ze které jsme ho vybrali. Jak do něj zapadá a jakou funkci v ní plní?
• Aby to nebylo málo, protože nevznikal v uzavřeném systému, může čerpat i odkazovat na souvislosti, které jsou úplně mimo biblický text: na situace, zkušenosti, nebo literaturu, která součástí Bible není, třeba se ani nedochovala.

(o tom podrobněji zde)

Trochu jsem čekal, zda třeba nevyplyne nějaký návrh z komentářů a diskusí. Bohužel, dosud nikdo nereagoval. Ale nevadí. Rozhodl jsem se použít oddíl Ř 1, 18-32, a to z těchto důvodů:

• Jde o velmi diskutovaný oddíl, jímž bývá dokazována pravdivost všelijakých názorů:
• dnes nejvíc v diskusi o křesťanském postoji k homosexualitě a homosexuálům,
• je však i předmětem protestantsko katolických sporů o otázky svobodné vůle člověka a poznatelnosti Boha přirozeným rozumem.
• dalším tématem, které s předcházejícím souvisejí a které rádi řeší zejména evangeličtí theologové, je, zda zde apoštol Pavel podává obecnou anthropologii - nauku o zkaženosti člověka, nebo mluví o určité lidské skupině.
• Tato pozice v křesťanském, dogmaticko věroučném diskursu nejlépe odhaluje fatality povrchní četby, proto se právě na něm dá nejlépe demonstrovat význam hlubšího studia.
• Verš 18. odděluji od 17., protože přísudkem na počátku věty okázale nasazuje nové téma - zjevení (božího hněvu z nebe). Není to úplně jednoduché, ačkoliv jde o nejobvyklejší členění, ale třeba Bible 21 jej spojuje s vv. 16-17, protože už tam je téma zjevení uvedeno, a je jisté, že odtržením od předchozího verše může dojít k přehlédnutí souvislostí. Domnívám se však, že Pavel zde provedl dost výrazné nasazení nového tématu, takže si vystačíme jenom s tím, že nesmíme na širší souvislosti zapomínat.

Pro začátek výběr překladu: aktivnímu a hledajícímu čtenáři nabízím předně souhled většiny českých překladů tohoto místa ve formátu pdf. Možná se leknete, až to uvidíte, ale s dnešní technikou není moc složité, a ani to dlouho netrvá, si takovou pomůcku vyrobit. Hlavně už při tom si všimnete oněch překladatelských přístupů, o kterých jsem mluvil minule. Jako mnoho dalších činností při výkladu Písma Vás to přiměje k pozorné a detailní četbě.

Volba překladu:

Z vybraných textů jsem si pro další práci zvolil překlad Bible kralické z roku 1613. Není to proto, že by byl nejlepší nebo že ostatní jsou špatné. Naopak: souhled také odhaluje významovou bohatost pasáží, která četbou jednoho překladu unikne. Měl-li bych mluvit o vyloženě špatném překladu, tak je to Slovo na cestu, které ani není překladem, vůbec neodpovídá ani požadavkům "dynamického ekvivalentu", je to spíš velmi volná parafráze se svévolnými vsuvkami nepatřičných významů. I ten ale může někomu v základní orientaci po Bibli pomoct, asi jako některá "dětská" vydání Bible. Ke studiu je ale naprosto nevhodný. Bibli Kralickou jsem vybral proto, že na rozdíl od ostatních (včetně Studijního překladu) zachovává přechodníky a tím i strukturu, která je pro další práci významná.

Problém s Kralickou Biblí na internetu:

Zde musím na okraji zmínit problém s textem tohoto překladu na internetu: prakticky všude, kde se nabízí Bible kralická, ať už on-line nebo v aplikacích, jde o stav z roku 1579 z překladu tzv. Šestidílky. To se týká i třeba Evangnetu. Může se zdát, že je to jedno. Avšak porovnáním obou překladů v souhledu zjistíme, že původní text je od toho definitivního z roku 1613 značně odlišný, významně se rozchází i s řeckým textem. Proto je třeba dále pracovat s tou poslední verzí. Ta je dostupná v mobilní aplikaci And Bible nebo na stránkách ETF UK (tento odkaz nyní bohužel nefunguje, protože ETF UK, údajně ze strachu před hackery, podmínila přístup na své stránky registrací, ale nikde nenabízí veřejnosti možnost se zaregistrovat. Její stránky jsou dnes pro veřejnost nepřístupné, ale třeba se to časem zase změní).

Hrubá segmentace...

Struktura Ř 1, 18-32

... je nutná, protože naše mysl není skutečně schopná vnímat v celku, jen epizodicky. Podvědomě i zcela promyšleně ten, kdo něco sděluje, sám své sdělení strukturuje. Jediným problémem je, že je to jeho systém, ne náš, proto může text působit chaoticky. Abychom se v něm vyznali, musíme si ho zpřehlednit, uspořádat pro sebe. Autor mu systém dal, teď jde o to rozpoznat, jak to udělal:

• gramatické prostředky: předložky, spojky, částice ...
• obsahové: změny tématu nebo jeho rozvoj, dějové zvraty ...
• vstupy či odchody osob, změna prostředí a kulis ve vyprávěních ...
• změny rytmu atd. ...

Text Ř 1, 18-32 jsem nakouskoval na úvod - v. 18, dvojí paralelní nástin důvodu Božího hněvu - vv. 19n a 21n, Bůh je vydal vv. 24n a 26n, tedy opět paralelní texty, a konec: shrnutí důsledků Božího hněvu ve vv. 28-32, které připravují čtenáře na následující sdělení.

Postupoval jsem takto:

·        Dvojí „διοτι“ (nebo, proto) (vv. 19 a 21) odděluje gramaticky oba úseky od předchozího, čemuž odpovídá i téma.

·        Podobně dvě tematicky paralelní části vv. 24-25 a 26-27 odděluje fráze o tom, že „proto je Bůh vydal …“ (vv. 24 a 26), navíc je od sebe dělí doxologie zakončená „amen“ (v 25).

·        vv. 28-32 pak vše předchozí shrnují a připravují pokračování v následující kapitole.

Názorně si to můžete prohlédnout v příloze pdf nebo v prezentaci téhož.

Co dál?

1. zkuste to po mně, třeba to pojmete jinak. Není jedna jediná možnost, každá má svá pro i proti. Už zde chci upozornit na důležitost debaty o postupech a výstupech.
2. Udělejte to s jakýmkoliv jiným textem.
3. Poznamenejte si do protokolu, který si vedete, jaká nová odhalení jste získali.

Získali jsme nyní přehled o vnitřních vztazích vybraného textu. Budeme sledovat dále jeho přesahy do celku i do jiných dokumentů.

Myslím, že už nyní je zřejmé, že tradiční otázky, které si čtenáři nad tímto textem kladou, mohou být zavádějící, že text je významově mnohem bohatší, navíc se v něm jedná o věcech, které máme sklony přezírat.

Příště se podíváme na to, jak se do textu ponořit hlouběji a začít klubko jeho významů rozplétat.

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

Otvírák na Bibli 2.

Nemáme těch překladů nějak moc?

Vybrat vhodný překlad?

V minulém dílu jsem Vás vyzval, abyste se pokusili nad konkrétním Biblickým textem o čtenářskou sebereflexi. Zatím žádná reakce nepřišla. Snad časem. Ale než se do toho člověk pustí, ano, je tu ještě jeden krok, který  nemůžeme vynechat, nad kterým Biblickým překladem budeme uvažovat?

No jistě. Bible, s níž většina čtenářů přichází do styku, není ta Bible, jakou měli před očima její původní a autory cílení čtenáři. Většinou jde o překlady, a překládání je vždycky problém. Z mnoha důvodů totiž nikdy nelze text z jednoho jazyka převést do jazyka jiného, aniž se překladatel musí rozhodovat, co vyzdvihne jako hlavní, a naopak, co upozadí, nebo dokonce zcela obětuje.

Problém překladů řešil lid boží staré i nové smlouvy po celé své dějiny, tedy otázku, který překlad je ten správný, nebo vůbec, je-li správné Bibli překládat? Není "slovem božím" pouze v originále? Vezměme jen v úvahu, že muslimové se svým Koránem nakládají podle podobné logiky: ať jsou jakékoliv národnosti, čtou jej výhradně v arabštině, a to i tehdy, když arabštině nerozumějí! Pokud jste však četli Korán v nějakém českém překladu, pak vězte, že skutečný Korán jste nikdy nečetli.

I v běžných knihkupectvích je nabídka biblí

a překladů vskutku bohatá

Židé jsou v tomto méně rigidní, přesto ani pro ně není starý zákon či Talmud tím pravým, není-li v původním hebrejsko aramejském znění. Ale i oni potřebovali od antických dob všelijaké překlady, ze kterých dnes hlavně čerpá textová kritika.

Podobně, když začala upadat znalost původních jazyků Bible - hebrejštiny s aramejštinou a řečtiny, a mezi křesťany začaly vznikat divoké překlady do latiny (vetus latina: Afra a Itala), rozhodla se západní církev do toho vnést pořádek, pověřila Jeronýma, aby mezi nimi našel nejlepší, ale on místo toho připravil nový, vlastní, známý dnes jako Vulgata. I to bylo předmětem diskusí, ale nakonec se právě ona stala oficiálním textem této církve, v jiných jazycích neměla být šířena. Paradoxem bylo, že ne původní znění, ale už překlad!

Už před reformací však vznikaly překlady do jazyků nových národů v Evropě. Na českomoravském území byla tato činnost obzvlášť intenzivní. A je dodnes. Někdo tvrdí, že je to chyba, já za tím vidím spíš chvályhodný zájem o Bibli a její význam v našich dějinách.

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?

O překladech, které má český čtenář k dispozici, jsem psal jinde. Nebudu se tu o tom podrobně rozepisovat. Jen připomenu, že nové překlady mají těžký život, a bylo tomu tak vždycky. Lidé mívají sklon vybírat si jeden, na který by přísahali. Pro mnohé evangelíky je dodnes nedotknutelná Bible Kralická, pro některé dokonce její znění z 16. století; že její následné korekce 1603 a 1613 byly nutné, neuznávají. I po roce 1613 k nim docházelo, ale pro Biblické společnosti je rozhodující ta poslední předexilní - 1613. A přece evangelíci nezaháleli: i Komenský recenzoval Kralickou, pořizoval též vlastní překlady. Známý je nový zákon profesora Žilky. Z evangelického prostředí vzešel popud k vytvoření Českého ekumenického překladu (ČEP), k němuž se však dodnes mnozí staví s odporem, protože jen Kralická je ta pravá. Za zradu byl považován i pokus o revizi Bible Kralické, o nějž se pokoušeli dva faráři, přestože jejich vlastní motivací byla úcta k tomuto překladu a fakt, že komise, která pořídila ČEP, vlastně opustila původní plán jen Kralickou zrecenzovat, považovali rovněž za zradu a tragédii pro celou ČCE.

Katolíci, jiné církve a mnozí soukromníci (např. Miloš Pavlík), dokonce i Židé (Tóra Sicher-Hirsch) se pouštějí do překladů dál. To někteří sledují s nelibostí. V některých kruzích se dokonce šíří tvrzení, že správný je ten překlad, který byl v daném jazyce první, další už jsou svévole. I to by bylo těžké určit, který to vlastně byl. Jeden profesor evangelické teologické fakulty - tehdy Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, prý tvrdil, že Kralická byla produktem Reformace, a pokud by měl být pořízen překlad nový, musela by proběhnout nějaká nová reformace. Jenomže dobrá církev se reformuje stále. Zastírat jistě nebudeme, že mnohé překlady nevznikly z upřímného zájmu o Bibli, nýbrž v rámci konfesijních bojů, kdy se jedním překladem bojovalo proti jinému. I tak mohly ovšem vzniknout perly:

Vydavatelé Biblí pamatují na všechny

věkové kategorie čtenářů.

V anglosaském světě je dodnes ceněn Překlad krále Jakuba (KJV), mladší brácha Kralické, i když je neustále recenzován, zatímco souběžně vznikají překlady nové. Zajímavé je, že pohnutkou pro krále, aby takový podnik inicioval, nebyl zájem o Bibli, nýbrž strach z toho, že zvláště v kruzích independentů divoce vznikající překlady podrývají jeho autoritu. Ovšem jako král si mohl dovolit zafinancovat vznik tak důkladné vědecké obce, jaká před tím ani potom neměla obdoby svojí interdisciplinaritou: protože se v Bibli objevují jevy z různých oborů, byli v komisi botanici, biologové, geografové, lékaři ... takový tým je skutečně unikátní! (National Geographic 12/2011)

Pokud jde o české katolíky, jejich laici čtou podle své nátury svobodně jakékoliv překlady. Hierarchie však vyžaduje, aby četli jen takové, které mají svolení "nihil obstat". Podmínky k udělení jsou přitom dost přísně definovány kanonickým právem článkem 825. Požadavkem přitom je, aby překlady byly opatřeny mezititulky a vysvětlivkami, aby si čtenář nevykládal některé pasáže špatně. Překlad musí být věrný originálu, současně však v souladu s "dvoutisíciletou tradicí církve". U vědomí, že překlad formuje jakousi odbornou terminologii církve a její liturgický jazyk, požaduje soulad s tradičním slovníkem. Kupříkladu jméno Ježíšovy matky musí být důsledně psáno "Maria" aby se tak odlišilo od jmen jiných Marií. Současně musí mít liturgické kvality. Myslím, že tyto požadavky mimo jiné přepínají požadavky na překlad, spojují mnoho protichůdných hledisek, jsou poznamenány nedůvěrou v rozum laiků a přehlížejí, jak dostupné jsou dnes veškeré potřebné informace. Poznamenalo to i ČEP, který "nihil  obstat" má. Katolíci však nejvíc využívají Bognerův tzv. Český katolický překlad, v rukou katolíka ovšem klidně uvidíte i Bibli 21, dost diskutabilní podnik, který Česká biskupská konference odmítla. Nihil obstat či imprimatur má ale tak velké množství překladů.

Nekatolické církve u nás mívají vztah k překladům komplikovaný. Zpravidla se hlásí k zásadám renesanční Reformace, požadující Bibli v jazyku dostupném lidu, současně k humanistické zásadě ad fontes. Jejich vztah však velmi poznamenalo rekatolizační tažení proti Bibli kralické. Některé proto jiné než Kralickou odmítají. Církev bratrská dokonce dlouho odmítala i její upravenou verzi z roku 1613, lpěla na verzi tzv. Šestidílky z let 1579-1593. Českobratrská církev evangelická sice žádný formální předpis pro užívání Bible nemá, přesto se v ní traduje, že smějí být užívány jen dva překlady: Kralická a ČEP. Formálně lpí na tom, aby kázání i theologie vycházely z původních textů, z vlastní zkušenosti však vím, že pracovat s původními texty je v ní schopen málo kdo.

Nechci řešit, který překlad je "správný" či snad "nejlepší". Překlad je vždy překladem, je vždycky dobré, má-li člověk přístup k originálu, ale i to byl výdobytek Reformace (a knihtisku), že se začala překládat do všech možných řečí, i takových, které toho podle dřívějšího mínění nebyly hodné. Naopak, chtěl bych Vás povzbudit, abychom si tohoto díla předků víc vážili a snažili se jej vytěžit co možná nejlépe, a neupínali se na jeden, i když ho máme rádi, jsme na něj zvyklí a tak dále.

Důvody, proč i tak malý jazykový prostor, jakým český nesporně je, potřebuje tolik překladů, jsou nasnadě:

1. mění se čeština,
2. mění se i naše poznatky o původních jazycích,
3. zpřesňují se poznatky o Biblických reáliích,
4. objevují se nové a nové rukopisy Bible, zejména pro nový zákon,
5. hlavně však není jen jeden překladatelský přístup, a žádný není "jediný správný", každý vystihuje určitou stránku toho původního textu, zatímco jinou upozadí.

Ukázka ryze české studijní pomůcky www.davar3.net.

Práce s překlady

Co s tím čtenář? Dobré je, srovnávat si různé překlady. Ani Vás dnes nemusí děsit představa stolu plného knih, které se navíc chtějí stále zavírat. Jsou dnes na to elektronické pomůcky, ať softwarové, nebo online. I laik tudíž může mít vše po kupě, dokonce třeba v mobilu. Někdo se nad tím pohoršuje, kam to ten svět spěje, ale také čteme Bibli v kodexu, ne na svitcích či dokonce na nějakých tabulkách. Modernizace četbu Bible provázela od počátku. Raději se snažme těchto nástrojů maximálně využívat.

Druhy překladů a způsoby překládání

Často lidé měří kvalitu překladu doslovností, ale doslovný překlad jednak není možný, a hlavně by byl nesrozumitelný. O Bibli Kralické se někdy hovoří, jako o doslovném překladu, ale je mnohem odvážnější. Dřívější pokusy Jednoty českých bratří byly doslovné.

And Bible pro smartphony.
Další pomůcky zde.

Doslovnost není jedinou kvalitou překladu. Důležité je uvědomit si, že text má dvě části, které si vzájemně slouží, ale rozhodně nejsou totožné: formu a obsah. Každý překladatel si především musí ujasnit, které složce dá přednost. Podle toho vznikají různé typy překladů:

Formání překlady se snaží především uchovat strukturu původního textu, často za cenu nesrozumitelnosti. Nejsou vhodné pro první četbu, ale určitě mají své místo na pracovním stolku (obrazovce) čtenáře, který usiluje o hlubší porozumění.

Smyslové překlady, často mylně označované za "volné", se snaží převést smysl způsobem maximálně přiměřeným čtenářovi a jeho jazyku. Působí přirozeněji, obětováním formy se z nich však vytrácejí některé strukturální souvislosti. Jejich životnost je krátkodobá, protože cílí na velmi konkrétního čtenáře a dobu. Jejich příprava je přitom dost náročná, jelikož víc než formální překladatel musí smyslový znát cílový jazyk, jeho literární zvyklosti a způsoby vnímání v dané době. Jejich místo je určitě u prvotního čtenáře, jsou vhodné jako misijní, ale pro hlubší studium mohou také pomoct jako svého druhu komentáře.

Estetické překlady jsou překlady, které vznikají z důvodů uměleckých. Ale už staří rukopisci se někdy snažili vnášet do Biblického, zejména novozákonního, textu estetické úpravy, aby při bohoslužebném čtení působily slavnostněji, učesaněji. To lze říct o celé tzv. Byzantské tradici novozákonních rukopisů, do níž patří i Textus Receptus (Stefanus), který byl podkladem většiny humanistických překladů i následných až do 20. století, tedy i Bible Kralické nebo KJV. V českém prostředí překlad vyloženě liturgického, estetického charakteru chybí. Katolický požadavek takového překladu chápu a dokonce i potřebu společné odborné a liturgické terminologie vyznavačské obce. Současně si však nemyslím, že by se na to muselo pamatovat u všech překladů. Soudím, že by se měly tyto požadavky omezit jen na překlady užívané v bohoslužbách.

Co s tou spoustou překladů?

Podrobnosti o jednotlivých překladech se dají sehnat na internetu leckde (příklad). Sám jsem se jimi zabýval ve výše zmíněném článku. Tady mi jde spíš o to, jak s překlady pracovat a jak využít jejich potenciál.

Pokud Vám nejsou původní jazyky dostupné, snadno srovnáním překladů Vámi studovaného místa v Bibli zjistíte, která místa představují pro překladatele problém, ale také kolika způsoby lze třeba i Vám důvěrně známé místo pojmout.

Pokud jste naopak s to číst Bibli v původním znění, ani tehdy není bez zajímavosti zjistit, jak si různí lidé nebo celé týmy s daným textem poradili, jak k nim dané místo promlouvalo? To je to, co nazývám svého druhu komentářem.

Úkol 2:

Vezměte text, který jste si vybrali pro první úkol v minulém článku, ale klidně třeba i nějaký jiný, vyberte si z mnoha nabídek o kterých jsou zde zmínky několik překladů, dejte si je do tabulky, třeba ve Wordu nebo v Excelu do souhledu - verš proti verši, a zkuste si je porovnat:

1. v čem se shodují a kde se rozcházejí (podtrhnout nebo vyznačit)?
2. Zkuste odhadnout, proč dochází k těmto rozdílům?
3. Jakou překladatelskou strategii sledují autoři jednotlivých překladů?
4. Určete, jak závažné pro porozumění textu tyto rozdíly jsou?
5. Ujasněte si, zda Vám srovnání těchto rozdílů porozumění komplikuje, nebo naopak otevírá nové významy?
6. Zde si vezměte k ruce poznámky z minulého úkolu, porovnejte svá očekávání s tím, jak se Vaše pochopení srovnáním překladů vyvinulo a doplňte si nové poznatky.
7. Z překladů vyberte ten, který nejvíc vykazuje znaky formálního překladu, a ten použijte v příštím kroku, kterým se budeme zabývat v příštím díle: ORIENTACE V TEXTU.

Pro další kroky budeme totiž potřebovat takový text, který nejvíc zachovává formální strukturu textu.

Přeji požehnanou četbu.

Jedna z mnoha onlinových pomůcek: www.bibleserver.com

Pro zájemce o hlubší studium jsem připravil i pár srovnání v dokumentu pdf zde.

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

Otvírák na Bibli 1.

V nedávné trilogii úvah o práci s Biblí jsem se soustředil hlavně na pnutí ohledně výkladu Bible mezi laiky a odborníky. Tehdy jsem se zamýšlel nad nesmyslností tohoto sporu. Předně, kdo je to laik a kdo odborník? A není spor o kompetence k četbě a výkladu Bible ve skutečnosti naprosto nesmyslným sporem o neomylnost?

Podtrhl jsem tenkrát, že kompetentní jsou k četbě i výkladu oba tábory, laici i odborníci, ale je třeba odlišit laika od diletanta, od hlupáka, který pohrdá poučením (Př 1, 7b). Kompetentní čtenář by se měl umět stále ohlížet za sebe, zda to, jak Bibli porozuměl, je správné. Být zdravě sebekritický.

V nové sérii úvah bych se chtěl nad možnostmi laické práce s Biblí zamyslet metodicky: jak postupovat, na co se zaměřit, a čemu se i třeba vyhnout. Budu při tom zabrušovat i do práce odborné, a to ze dvou důvodů:

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?

1. V minulé sérii jsem poukázal na to, že laická i odborná práce se řídí prakticky stejnými principy. Rozdíl je jen v intenzitě a hloubce, v použitých nástrojích.
2. Laická i odborná práce s Biblí se vzájemně prolínají. Za falešný přitom považuji důraz na údajnou samostatnost laické četby, která staví laiky proti odborníkům do nějaké opozice. K četbě Bible člověk nutně potřebuje doplňkové informace, a kde je získat, než u odborníků? Pokud je nedají na internet, ani Google či Wikipedia člověku nepomohou. Nikdo samozřejmě nezakazuje laikovi Bibli samostatně číst. Avšak moudrý laik radou nepohrdne. Navíc Bible vznikla ve společenství a pro společenství. Čte se v obecenstvích. Konfrontace různých pohledů je vždycky obohacující, proč zrovna u Bible by to platit nemělo? Přístupnost Bible laikům neznamená, že si ji bude člověk číst ve skanzenu svého nitra, izolován od vlivu z okolí. Naopak, potřebuje i širší literární rozhled, komunikovat i s jinou literaturou, než je Bible, aby se v Bibli zorientoval. Spíš si řekneme, jak si potřebné informace opatřovat, než jak se bez nich obejít.

Začínáme ...

První, na co by se měl každý čtenář Bible zaměřit, je otázka, proč Bibli vlastně čte? Co od toho očekává? Pokud se Vám zdá tato otázka zbytečná, uvědomme si, že k žádnému textu nepřistupujeme bez očekávání. To pak ovlivňuje, jak čtené vnímáme. Je to podobné, jako s turistikou: kdosi prohlásil, že když si zajedeme třeba do Paříže, stejně tam nevnímáme to, jaká Paříž je, ale pídíme se po tom, co v ní už někdo viděl před námi a něco o tom napsal. Tak to bývá i s Biblí. Pokud máme vyposlechnout něco nového, musíme alespoň na chvíli odhodit všechna očekávání, která nám mohou k porozumění pomoct, stejně jako nás mohou zaslepovat či mást.

Lze to vůbec? Ne. Ale je třeba se z jejich vlivu vymanit alespoň tím, že si svá očekávání uvědomíme.

Než se pustíme do četby ...

... je dobré zamyslet se nad tím, proč to dělám? Jak Bibli a smyslu její četby rozumím? Co si myslím, že mi její četba přinese? Nad tím je třeba se zamyslet obecně i nad konkrétním místem, do jehož četby se chci pustit. Je dobré někam si odpovědi na tyto otázky poznamenat, a v dalších krocích sledovat, jak byla má očekávání naplněna: byla naplněna, překonána, nebo přinesla zklamání? Posunul jsem se během studia Bible někam dál, nebo jen potvrdila, co jsem si už beztak myslel?

Pozorná četba:

Přečtený text si pro jistotu přečteme alespoň dvakrát, abychom se ujistili, zda nám něco neuteklo.

To je úkol číslo jedna: zvolte si konkrétní místo v Bibli, a zkuste ho s touto předběžnou sebereflexí prostudovat. Když mi své zkušenosti popíšete do komentářů, budu rád.

Příště ...

... se podíváme na volbu překladů.

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

Četba bible - odborník vs. laik? Raději plodná spolupráce

Tímto příspěvkem shrnuji předchozí dvě studie: o Laické práci s biblí a o Odborné práci s biblí.

V předchozích studiích jsem se hlavně zabýval mezemi obojího přístupu. Zdůraznil, že laické nelze ztotožňovat s diletantským. Diletantství se však pochopitelně může dopustit i odborník. Mnohem podstatnější ovšem je zamyslet se nad tím, odkud se bere taková polarizace? Proč a kdo vlastně třídí čtenáře bible do nějakých nesmiřitelných táborů?

Ukázka stránky Biblického slovníku

Adolfa Novotného

Vše má původ už v samotné myšlence posvátného textu. V židovsko-křesťanské civilizaci se skoro má za samozřejmé, že každé náboženství má knihu, ale v podstatě to mimo tento prostor platí jen v islámu. Snad ani Avesta neměla nikdy takovou normotvornou funkci, jako knihy Židů, křesťanů a muslimů, přičemž právě v době setkání s perskou civilizací přicházejí Židé s definitivní podobou Tóry.

Narozdíl od Koránu není žádná část bible výsledkem práce jednoho muže, ani nepředstírá (snad s výjimkou Desatera a jeho prováděcích předpisů), že by spadly z nebe. To až pozdější židovské legendy ji, později i tzv. ústní Tóru (talmudické výklady), obestřely nadpřirozenými významy. I ty si ale udržely mezi řádky povědomí, že vznik Tóry má co dělat s dobou Ezdrášovou, neboť tou dobou končí období prorockého ducha, které je vymezeno právě postavami těchto dvou zákoníků: Mojžíše a Ezdráše. Právě důraz na konec prorokování naznačuje, v čem je význam posvátného textu: zkrotit ne(z)řízenou inspiraci proroků pevnější normou, nežli je to, že někdo přijde a tvrdí, že měl sen, vidění, že mu Bůh právě nadiktoval ...

Doba rané církve sice oživila proroctví, ale hned musela sama čelit eruptivnímu vzniku všelijakých hnutí, která hrozila rozložením církve nebo jejím zavedením na všelijaké cestičky.

Raně novověký reformační důraz na bibli a její otevření laictvu pak šel dvěma směry: už Chebský soudce hledal normu, před níž se musí sklonit i magisterský úřad církve. Již na tomto místě musím připomenout jeden motiv o inspiraci ne jen bible, ale především jejího výkladu, a tím je přesvědčení, že četbu bible, zvláště, je-li patřičně podložena modlitbou, řídí třetí osoba Trojice - Duch Svatý. Věk Ducha Svatého, je v Lukášově díle věkem církve. Etablovaná západní církev ovšem Ducha Svatého automaticky ztotožnila s církevním úřadem a jeho mandátem. Proto Chebský soudce nemohl za rozhodčího ve sporech Husitů s církví označit Ducha Svatého, jak zástupci církve požadovali, neboť by to bylo zase magisterium, kdo by měl poslední slovo. Proto byla jako arbitr jmenována bible, což pak bude znamením celé renezanční reformace. Současně však bylo třeba i zde krotit hnutí, která se svezla s reformací a opět hrozila vnášet do křesťanství chaos.

Tohle se stalo trochu osudným Janu Amosovi Komenskému, který do konce života věřil na obnovu starozákonního proroctví, stával se tak ovšem obětí různých falešných proroků - Drabíka, Poniatovské a dalších.

Ukázka Synopse s textově kritickým aparátem

Pokud ovšem reformace dávala už od Valdése bibli do rukou laikům (to ovšem i hnutí Devotio moderna), pak se tím nikdy nevymezovala proti odbornosti výkladu, jen proti neomylnosti, kterou si při jejím výkladu a aplikaci osobovaly vrchní církevní úřady, které často opravdu přímo i laické čtení zakazovaly! (Karel IV. byl žádán papežem Urbanem V., aby zakázal čtení bible v němčině v Praze). Ovšem reformace, která na jednu stranu kladla důraz na čtení bible v národním, tudíž laikům srozumitelném jazyce, místo latinského překladu, zároveň přijala humanistickou zásadu "ad fontes" (zpátky k pramenům), která vedla ke studiu bible v původních jazycích: hebrejštině, aramejštině a řečtině. To vedlo následně k nutnosti dalšího studia, a proto jistou dávku vzdělanosti předpokládá. Tu zdůrazňoval i Luther v korespondenci s Lukášem Pražským, který byl dřív k vzdělanosti nedůvěřivý, později se dal přesvědčit.

Ovšem církevní úřad nebyl v reformaci zbaven své neomylnosti, aby se neomylným stal každý jouda, který se naučí číst a psát. Je jisté, že reformace vyvolala tlak na veřejné vzdělávání, jak jej už před Komenským požadoval německý pastor Ratichius, až si někdy lidé kladou otázku, zda v reformaci není spasení podmíněno určitou úrovní vzdělání. Ratichius, Komenský, ale i jejich souputníci z opačného, z katolického, tábora, požadovali vzdělání právě proto, aby si byl každý člověk sám schopen dovodit, které náboženství je pravé. Jestli však občas slýchám a čtu, že rozdíl mezi katolictvím a evangelictvím je v tom, že katolíci mají jednoho papeže, zatímco každý evangelík je si sám sobě papežem, pak je to všechno špatně. Reformace měla institut neomylné autority odbourat docela. Proto se o čtenářích bible, kteří chtějí být neomylní, ať už pro své vzdělání, úřad, či dokonce nevzdělanost, vyjadřuji dost neuctivě. Je to jen projev hlouposti, a zbožnost by hloupá být neměla.

Reformace právě proto vyvolala potřebu všeobecného vzdělání, aby člověku víru nediktovala moc nějakého úřadu, ale také, aby laický čtenář měl po ruce všechny dostupné informace. Proto se může někdy zdát, že evangelické bohoslužby mívají až jakoby školský průběh. Než se nad tím ale pohoršíme, pochopme, že vzděláváním se přece nikomu neubližuje. Naopak: rozšiřují se jeho obzory a kompetence. Ale přesně toho se bojí hlupáci - ne nevzdělaní či neotitulovaní lidé, ale lidé, kteří mohou mít vysvědčení a doktoráty z prestižních universit, avšak dále se vzdělávat už nechtějí.

A právě na takové cílí falešní proroci, kteří vycházejí jejich lenosti vstříc, když je ujišťují: "ty přece žádné vzdělání nepotřebuješ!" Je otázkou, proč to dělají? Snad proto, že hloupý člověk je snáze ovladatelný, snad proto, že chtějí ospravedlňovat hloupost vlastní, kdo ví? Setkal jsem se i s duchovními, kteří právě proto, že si chtěli vystačit jen s tím, co se naučili na fakultě, nebo dokonce jen s tím, s čím už na ní šli, nechtěli mít moc poučené farníky, aby jejich hloupost neprohlédli. Ovšem tvrdit, že odborníci berou laikům bibli z rukou, když je upozorňují, že pouhá prvoplánová četba je matoucí, je blud.

Reformace právě kvůli tomu vyvinula instituty, které mají laikům pomoci od diletantství. Evangelický kazatel by neměl nutit lidi, aby jeho slovu v kázání věřili, protože on má školy, on je pověřen církví, aby vykládal bibli, nýbrž musí svá tvrzení vysvětlit a obhájit. Aby i laici byli s to sledovat jeho výklad, byly vyvinuty další nástroje: nedělní školy, setkávání různých věkových i profesních kategorií nad biblí, biblické hodiny a podobně. V neposlední řadě různé pomůcky: populární literatura, biblické slovníky, konkordance, synopse, komentáře ... a vynalézají se další, dnes zejména elektronické.

Ti, kdo upřednostňují onen dělnicko rolnický, diletantský výklad Písma na základě dojmů na první přečtení, vůbec reformační přístup k bibli nepochopili.

Setkával jsem se, a to i jako student bohosloví na KEBF a ETF UK, se spojováním četby bible s působením třetí osoby Trojice - s Duchem Svatým. Přiznávám, že u profesorů to určitě nikdy nemělo ten význam, že by existovala jako nějaká nadpřirozená výkladová instance, která by zasvěcenci prostředkovala neomylnost; spíš motiv čehosi, jako tajemství, které ovšem nestojí v protikladu k rozumu, jen upozorňuje, že jsou i skutečnosti, které jeho možnosti přesahují, čehož si však je pravá racionalita vědoma i mimo zónu náboženství a nadpřirozena. Ano, spíš šlo o rozměr motivace k slyšení slov Písem svatých, tedy, že se stávají něčím, co se nás týká osobně. A to je i místo Ducha Svatého v novozákonním užívání: Duch je zde tím, kdo sjednocuje Otce se Synem (J 14-16), zároveň následovníky Kristovy navzájem (1Ko 12, 13). Připomíná jim jeho slova, dokonce umožňuje rozpoznat, čím slova staré smlouvy o Kristu svědčí. Nikdy však není prostředkovatelem neomylnosti člověku - vždyť i Pavel, spoluautor bible (!) připomíná, že neví všechno, jen jako v zrcadle, jako v hádance (1Ko 13, 12), pročež je diskutabilní, dělá-li někdo z bible studnici stoprocentně neomylných výpovědí v každém detailu! Hlavně otvírá nový věk smíření po soudu a důvěrnější vztah mezi lidmi a Bohem (např. 2Ko 3, 17; Ga 4, 6), má i morální význam (m.j. Ga 5, 22) a mohli bychom pokračovat. Není však vázán na bibli. To by bylo z mnoha ohledů problematické, protože ani není přesně definován její rozsah (např. pokud jde o Apokryfy/deuterokanonické knihy, ale i v novém zákoně narážíme na odkazy ke knihám, které se nakonec v žádné podobě do bible nedostanou). Myšlenka, že Duch Svatý prostředkuje nějaký nadrozumový výklad bible, z ní dělá tu kouzelnou knihu a otvírá brány lecjakému šarlatánství, protože brání rozumovému prověřování takového výkladu, nárokuje si slepou důvěru, ale toho biblický Bůh neužívá (např. 1J 4, 1). Jakékoliv čarování s nadpřirozeným výkladem bible, který se vymyká kritickému rozumu, je tudíž sám o sobě bohapustým rouháním, ať jej užívá jednotlivec, nebo církevní úřad.

Tato představa se zrodila mezi 16. a 17. stoletím v hnutí pietismu. Johann Arndt, stejně jako po něm hlavní osobnost tohoto hnutí Philip J. Spener, došli mylnou četbou Ef 3, 16 a Ř 7, 22 k tomu, že mezi lidskými orgány se nachází "duchovní jádro" člověka, na které navazuje Bůh, když člověka oslovuje. Tomuto orgánu začali říkat srdce, čímž zjevně mysleli jiné srdce, nežli krevní pumpu. Tento orgán je styčným důstojníkem Ducha Svatého, tudíž to, co "obráceného", "hluboce věřícího" člověka napadne při četbě bible, je výkladem přímo Ducha Svatého. Právě tato úvaha je sama o sobě dokladem toho, jak je takový model četby bible nepoužitelný. Je to totiž sám takový střelný nápad nepoučené mysli, který vyvozuje závěry, na které autoři vůbec nemysleli. Pietisté sice mají na svoji omluvu to, že nemohli ve své době vědět nic o Gnózi a o tom, že se apoštol chtěl proti jejich představám, blízkým pietistické anthropologii, naopak vymezit. Avšak pozornější četba je mohla varovat, že "vnitřní člověk" je tak vzácně použitý obrat, že je těžko obhajitelné konstruovat na něm závěry s tak dalekosáhlými důsledky.

Problém pietismu spočívá v tom, že si nebyl vědom toho, že své domněnky formuluje v určitých společenských souvislostech. Vznikl v Německu a rozšířil se do skandinávských zemí, jimž je společné, že je tu protestantská církev církví státní, mocensky podporovanou. Sepětí konfese s politickým postavením vedlo ke vzniku ortodoxie, tedy v podstatě omílání "správných" dogmatických pouček, které bylo též obsahem universitního theologického studia. Proti této formální víře postavil pietismus "pravou", "vnitřní", emocionální víru. Jelikož biflování dogmatik ztotožnil mylně s "rozumem", postavili proti němu cit. Rozumový člověk je povrchní, citový je hluboký. A právě tady začíná konflikt rozumného čtení bible hlavou s citovou četbou srdcem. I z biblického hlediska je to nesmysl, mezi čtenáři bible to však straší dál. Pietismus předjal dobu, které je dnes v módě říkat postfaktická: pro ně nebylo důležité, o čem bible je, ale jak ji prožívají. Odsud už je jen krůček k popírání přírodovědeckých objevů, stejně jako objevů na poli vědecké biblistiky, jelikož důležitější, než vědět, jak svět vznikl a funguje doopravdy, jak a proč se taková knížka psala, je důvěřovat bibli a prožívat její slova. A tady se řadí do nesmiřitelných táborů universitně vzdělaní profesionálové (prý nevěřící, pochybující) proti pevně, ve svém nitru zakotveným, introvertním laikům - diletantům. Představa se fatálně zahnízdila i v kruzích, které pietismu odporují.

Jak odlišit laika od profesionála? Jedině tím, že profesionál se biblí zabývá z profese, jednoduše řečeno, že mu za to platí. Ale vzdělání, to nejsou školy nebo tituly, jak se často říká, nýbrž rozhled a schopnosti. Zatímco dnes absolventi theologických fakult v praxi rychle zapomínají, co se v biblistice naučili, jejich laičtí svěřenci se mohou s pomocí internetu dozvědět i víc, než co člověk na fakultě získá, a to včetně kompetence, která odumírá u farářů nejdříve - znalost biblických jazyků.

Mezi laikem a profesionálem je naopak potřebná vzájemná symbióza. Pokud profesionál neshrne výsledky svého úsilí do podoby přístupné laikům, zůstane z něho mrtvý kapitál, dobrý tak pro budování akademické kariéry, ale bez praktického významu. Na opačné straně, laik, potřebuje poznatky člověka, kterému je dáno se biblí zabývat intenzivněji a s větším rozhledem. Avšak ani pro profesionály nemůže být bez zajímavosti, jak bible k lidem mluví, jak a čím je oslovuje. Nakonec i mezi profesionály, stejně jako mezi laiky, by měl probíhat intenzivní rozhovor, neboť, jak říká lidové přísloví: "víc lidí víc vidí." Z psychologického hlediska: každý jsme jinak zaměřen a v zádech nám pracují různé zkušenosti, proto si nabízíme pohledy, které jsou jiným nedostupné. Čtenáři bible ale mívají sklony k ideologickým sporům, které jim sdílení zkušeností znemožňují.

Ideální tudíž je, když laici i odborníci poctivě studují bibli. Berou ji jako to, čím doopravdy je: tedy souborem knih, které vznikly v různých dobách, dokonce i v odlišných prostředích. Vyjadřují se různými způsoby: vypravováním, poezií, napomínáním, dopisy, dokonce i mythem. To také ovlivňuje jejich význam, neboť básničku nelze číst stejně, jako vypravování. Oba by si měli klást otázku, o čem to je, kdo a proč to napsal, proč se to do bible dostalo, jaký je vztah určitého místa k jiným místům, nebo k dějinám lidu božího, ať staré nebo nové smlouvy? Odsud teprve můžeme přemýšlet, co to může znamenat konkrétně pro nás dnes? Ale hlavně se musíme mít celou dobu na pozoru, jestli si tam třeba nevědomky nevkládáme to, co bychom tam chtěli najít? Rozumíme tomu? Je všechno tak, jak si to myslíme, jak nám to někdo kdysi vyložil?

To dělají oba typy poctivých čtenářů, i když na různé úrovni. Odborník připravuje hodně příruček: komentáře, slovníky a publikace o konkrétních knihách nebo jevech v bibli, kterým by měl laik moudře, tedy kriticky, ne slepě, ale také ne s apriorním odmítáním, naslouchat a využívat jich. Produkce je u nás trochu chudá, ale i tak toho vychází dost, zejména z nakladatelství Mlýn, ale i z jiných. Většinou však od zahraničních autorů.

Důležité je však také živé sdílení. Církve za tímto účelem vyvinuly výše zmíněné příležitosti: už samotné kázání v kostele je (mělo by být) výkladem Písma, jsou katecheze, výuky náboženství, biblické hodiny, při kterých je možné se ptát a hledat s odborníkem (jím by měl každý farář nebo katecheta být) odpovědi na všechny tyto otázky.

Jindy se budu věnovat konkrétním postupům při čtení bible. Zde jen chci říct, že čtenář bible není nikdy izolován, není odkázán jen na sebe nebo jen na nadpřirozenou pomoc od Boha, jak si mnozí myslí. Myslí si také, že četba bible, má-li být dostupná laikům, musí být jednoduchá. To prostě nejde. Starý text z jiné civilizace nemůže logicky být po dvou až třech tisících letech jednoduše srozumitelný. Laik musí s odborníkem spolupracovat, ale to není totéž, jako by laikovi někdo bibli upíral. Jediné, co lze laikovi i odborníkovi upřít, je neomylnost. A v tom je omyl oné polarizace četby bible, která odborníky vnímá, jako odborným studiem zkažené.