Prohledat tento blog

2026-01-01

Za všechno mohou sociální sítě!

 Nábožníci (za toto slovíčko děkuji jistému Jeníkovi A. Komenskému - viz Labyrint) mají již tisíciletí vypěstovaný instinkt na to, najít vždy kolem sebe nějakého ďáblíka (nebo ďáblici/e), kteří mohou za všechny jejich průsery. Dnes se rádi prezentují křesťané, jako propagátoři čtenářství, zejména klasických kodexů, ale byly doby i místa, kde se právě čtenářství považovalo, a považuje, za zvrácenost (Kaz 12, 12 he,ř,l). Jak se rozvíjely informační technologie, objevovala církev nové vlky, před kterými bylo třeba ovce chránit: noviny, rozhlas, fotografie, biografy, televizi a internet. Poslední dobou se do hledáčku, ne jen církevních, ale i těch rádoby intelektuálních, strážců informační počestnosti dostaly sociální sítě, především Facebook. Došlo to dokonce tak daleko, že si mnozí křesťané zmodernizovali půst novým, žádným biblickým svědkem nenařízeným, tabu: v postu na sociální sítě nechodí. Tedy nechodili by, kdyby tyto sítě nebyly tak vlezlé a nenutily je se k nim i v postu přihlašovat. Skutečně jsem zaznamenal několik případů, kdy někdo napsal, že pa, pa - v postní době mě tu neuvidíte, ale už druhý den tam zase byl. Inu ty sítě! Ale ne. Je to zase spíš jedna z takových těch novokřesťanských trapností.

Velmi často se to objevuje kolem nějakých krizí. Za posledních 10 let jsme na ně měli docela štěstí: imigranti, covid, energetická krize (za můj život asi už 10.), burzovní propady, ruská anexe ukrajinských území a následná válka vůči tomu samému státu, před Vánocemi 2023 to byl bohužel masakr na Filosofické fakultě UK. A vždy se našel někdo, kdo přišel s tím, že za to mohou sociální sítě. Psycholog Marek Preiss dokonce v této souvislosti, ale bez jakékoliv spojitosti, začal zdůrazňovat, že sociální sítě jsou zbytečné a ať na ně lidé nechodí, že tam spolehlivé informace nedostanou. Kupodivu až do té chvíle událost reflektoval celkem dobře, ale pak jakoby mu to v hlavě nějak přepnulo.

Martin Jan Stránský, neurolog, v podcastu na YouTube potřeboval (v rámci relace, která dělá reklamu na vitamíny!) sdělit, že podle vědeckých studií, které tvoří "jeho kolegové", ale podrobnostmi nás prý nebude nudit, jsou jiné informace, než ty z knížek, nedostatečné, a pro náš nervový systém vlastně škodlivé. Mobily jsou příšerné, sociální sítě nám hlavně dodávají dopamin, abychom při nich prožívali něco, co nám oproti primitivním lovcům v moderní civilizaci chybí: řešit přežití a příslušnost ke kmeni. Podrobnosti si pusťte níže.

Humorné je, že se tak děje právě prostřednictvím sociální sítě! Ale je i poněkud nevědecké, když tam "odborník" nepracuje se skutečnými výstupy z výzkumů (ty nudí, i když podle něj se mozek nudit potřebuje, takže, jak to vlastně je?), nýbrž s karikaturou posluchače audioknih, uživatele mobilů a sociálních sítí. Předpokládá konzumenta, který u "toho sedí" celý den jako hráč v cassinu, který sice ví, že nic nevyhraje, ale "když to tam bliká a cinká...". Jenomže takoví jsou leda opravdu patologičtí uživatelé, kterých je naštěstí minimum. Ano, pamatuji dobu, kdy se fenomén sociální sítě objevil, a děti ve škole byly během hodin, kdy nesměly mobily používat, jako na jehlách, aby jim zatím něco neuteklo. Ale tak je to se vším, co je nové: napřed se nemohou čtenáři odtrhnout od románů, potom milovníci filmu, kteří by nejraději požádali v kině o politický asyl, byli patologičtí konzumenti televize, pornografie, no a pak ti, komu se u PC a jeho aplikací otevřel nový svět. Napřed se toho nemohou nabažit, ale potom to zevšední, a nějak si to sedne. Někdo tomu podlehl víc, někdo méně. Je to jako s alkoholem: také ne každý, kdo si dá sklenku, je hned závislák, ačkoliv abstinenční aktivisté si to tak obvykle myslí.

Církev na takové novinky hleděla vždy s nedůvěrou. Když si jeden benátský dóže vzal za manželku byzantskou  princeznu, která si do civilizace, kde se ještě jedlo i v lepší společnosti jen rukama a kudlou, vidličku, cítili mnozí církevní "myslitelé" puzení nějak na to reagovat. Samozřejmě kriticky a s odporem, vždyť vidlička je marnivost, její rohy (tehdy jen dva) připomínají ty čertí ... Zdá se, že podobné reakce jsou prokletím církve i dnes. Církev je neustále ve válce s něčím či někým, jen nepřítel se nějak nedostavuje, proto si ho musí vyrobit církev sama. Dnes jsou to nejčastěji konzum a technologie. Církev, jako již poslední dvě tisíciletí, prorokuje brzkou zkázu, kterou to člověku přivodí, potom se nic nestane, a nakonec se i to proklínané stane běžnou součástí života církve a křesťanů, jen jaksi s větším zpožděním, než mají intelektuálové.

Všechno jde samozřejmě ve vlnách: i mezi křesťany zavládne napřed nadšení a vlnobití nálad těch, kteří "na to mají" s těmi, "kdo na to nemají" (možná finančně, možná inteligenčně). Pak se přežene vlna varovných výkřiků a karikování uživatelů technologií (určitě jsme všichni viděli nějakou ironii na téma četby románů, sledování televize, četby komiksů, konzumování filmů ...), a pak smíření.

Když se objevily počítače, kde kdo ho musel mít, včetně farářů. Pak ale zaznělo varovné proroctví. Potom internet: vzpomínám na jednoho faráře, který se holedbal tím, že jeho sbor je první, který si zřídil webovou stránku. Nebyl. Už několik ho předešlo, ale jen váhavě, trochu na zapřenou, hlavně kolem toho neudělali ale takový rambajz. Jeden farář, který vždy měl nejnovější mobil a nejnovější počítač a hrál nejnovější hry, ale cítil jakousi zábranu před duchovním působením na internetu, dokonce potřeboval na své sborové stránky dát úvodní upozornění, že jsou "jen trapnou nápodobou skutečného společenství". Na stránkách jiného sboru nás úvodem přivítalo okřídlené heslo "hora ruit, respice finem" (čas letí, mysli na konec!), abychom prý neseděli u toho PC dlouho. No, ty stránky za to určitě nestály. Mnozí jim odmítali dát i nějakou úpravu. Ve farních kancelářích se však brzy objevily e-maily. Někteří faráři je ale vybírali z jakýchsi prapodivných duševně-hygienických důvodů, pouze jednou za měsíc. Řešilo se, jestli je možné si poslání e-mailu považovat za alternativu k pastorační návštěvě. Jeden farář horlil, že klasický dopis, nebo telefonát, si může zapsat, jako pastoraci, ale e-mail ne! Proč? Faráři nejsou zvyklí své postoje zdůvodňovat. Ani tento výjimkou nebyl. Kázání, která varují před internetem, zesměšňují údajnou bublinu jeho návštěvníků, hrozí před škodlivým vlivem sociálních sítí, bychom nestačili ani napočítat.

A pak přišel COVID-19. Když vláda konečně vyhlásila stav pandemie a lockdown, někteří kazatelé a faráři horlili, že je to útok na církve, někde se dokonce vzdorovitě bohoslužby konaly, ale mnozí faráři, kteří se najednou ocitli na svých farách v izolaci, začali přece jen hledat alternativní způsob duchovenské činnosti. Dnes už lze těžko najít nějakého kazatele, který by také nekázal on-line a neměl svojí videotéku, zažil jsem i biblické hodiny on-line ... také Pastoral Brothers úspěšně prolomili krustu evangelického dobrovolného ghetta, a vylezli na net. Nebylo to tak dávno, co se faráři rozčilovali nad každým kolegou, který se objevil v médiích, na co si to hraje? Poctivá práce se dělá přece jedině na kazatelně. Málo která církev je tak moudrá, aby internet vzala jako svého druhu sbor - farnost. Je to stále spíš soukromá iniciativa jednotlivců. Na katolické straně je to třeba premonstrát Marek, který se ale věnuje pouze jednomu, i když velmi potřebnému, tématu, jímž je sexuální zneužívání v církvi. Nakonec si to tedy jako sedlo, ale přece se s určitou nutkavostí, asi z pocitu, že se to od církve očekává, varování před "virtuálním světem" stále ozývá.

Situace za covidu nejen omezila náboženský provoz v kostelích, ale i v rozhlase. Ano, i bohoslužby v rozhlase, nebo v televizi, byly sledovány s nedůvěrou. Kazatelé, kterým se té cti dostalo, vždy naznačili, že by posluchači měli opustit přijímač a jít mezi ně. Někteří se navíc snažili předstírat, že mají pod kazatelnou samou mládež. Slyšel jsem dokonce jednoho, který na úvod řekl: "posluchače rozhlasu bude možná trochu rušit pláč támhle Vašíka, nebo brebentění děcek v první řadě (nic takového slyšet nebylo), ale my nejsme církví starých babiček!" Chudáci babičky! Když se však nekonaly bohoslužby v kostelích, museli si v rozhlase poradit jinak. Tím spíš, že v lockdownu se k médiím upnuli i ti, které by poslouchání bohoslužeb mimo kostel ani nenapadlo. A tak si pomohli nahrávkami těch starých. Ironií osudu je, že, když chtěli evangelické, vydali jedno starší z pražského sboru ČCE v Kobylisích, kde se kazatel posmíval těm, kdo nesedí pod kazatelnou, ale doma u PC: "a tak se cítí u těch svých compů bezpeční a neoslovitelní". Bezděky tím ukázal dvě hlavní kazatelské chyby: kázat o těch, kdo nejsou mezi námi, a ještě s pohrdáním, a zároveň naznačil, že působení duchovního je ohrožující! A to vše v době, kdy církve, které před covidem varovali před virtuálním světem, začaly v něm objevovat alespoň na chvíli nový prostor vedle tradičního modelu. Najednou už neříkaly "pozor na ty vaše počítače," nýbrž: "sestro, bratře, no tak, přihlaste se na ten počítač, ať nejsem na těch on-line bohoslužbách a biblické tak sám!" Tím trapněji to kázání působilo.

Církve tedy nakonec přínos internetu a sociálních sítí objevily. Samozřejmě ne až za covidu. Už dříve si dělali stránky. Někteří faráři, i když je to v rozporu se stanovami Wikipedie, si udělali heslo o sobě. Nejprve tu byl Evangnet, potom si i synodní rada ČCE udělala několik svých domén, které ale byly zmatečné, postupně se jich zbavovala, až nakonec vytvořila definitivní E-cirkev.cz. Chvíli bylo napětí mezi soukromou iniciativou Evangnetu a oficiálními stránkami ČCE, jeden pracovník dokonce vyzýval vůdčí osobnosti Evangnetu, aby společně prohlásili, že nejsou oficiální stránkou církve, nebo aby SR umožnili jeho obsah moderovat, ale nakonec přišly moudřejší SR, které začaly spolupracovat. Postupně se i Facebook a další sociální sítě nasytily křesťanskými obsahy. Ale do covidu to bylo tak trochu neukotvené. Teprve za lockdownu se z toho stalo jakž takž nové pracovní pole. Chtělo by se říct, tak sláva. Jenomže to trvalo přes třicet let, než se začaly církve stavět k tomuto prostoru jako k nové příležitosti, a ne jako k ohrožení! ale všem chybám ještě není konec. Vlastně ten varovně vztyčený prst vůči moderním komunikačním prostředkům, ironizace jejich uživatelů a pohrdavé karikatury, ty nezmizely ani přes to, že se křesťané naučili s těmito prostředky jakž takž pracovat!

Nejhorší ale je, že se tyto varovné moralismy řídí stále starým křesťanským sklonem zdůrazňovat nesvobodu člověka v rozhodování. Tu samozřejmě vidí "odborníci" u druhých lidí, kteří jim připadají jako tupé ovce, jen reagující na podněty zvenčí: rána klackem, štěkání na psa, bez rozumu a vlastního úsudku, neboť jim do hlav ve skutečnosti nevidí. Svoji svobodnou vůli vylučují jen v případě, že něco špatného provedou. Tehdy vztáhnou všeobecnou zkaženost člověka i na sebe - "no, tak co sem mohl dělat, vždyť jsem jen člověk?" Ale skutečný křesťan především vnímá svoji vlastní odpovědnost, nesnaží se všechno svádět na vnější vlivy: dobu, společnost, poměry, média, dokonce ani na ty sociální sítě ne:


Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“    Mk 7, 15 ČEP οὐδέν ἐστιν ἔξωθεν τοῦ ἀνθρώπου εἰσπορευόμενον εἰς αὐτὸν ὃ δύναται κοινῶσαι αὐτόν, ἀλλὰ τὰ ἐκ τοῦ ἀνθρώπου ἐκπορευόμενά ἐστιν τὰ κοινοῦντα τὸν ἄνθρωπον.    Mk 7:15 NA 28

(Obrázky od AI na téma Duchovenstvo v boji proti sociálním sítím).

K tématu:




2025-12-25

Jo, těším se na Vánoce jako dítě ...

Kázání na Boží hod Vánoční 25. 12. 2006 Bohuslavice n. Metují / Opočno na text Mt 18, 1-5 (ř,l). Bohoslužby s Večeří Páně.

Zjišťuji, že mnoha kolegům, ale i necírkevním „intelektuálům“ činí problém vzít vánoční oslavy vážně: vadí jim sentimentalita, nezakotvenost v Písmu, či spíše pohanský původ právě tohoto data, vyprázdněnost, konzum, … zkrátka mají potřebu distancovat se od prožívání Vánoc. Přiznávám, že k výběru dnešního textu mě inspiroval výrok jednoho kolegy: „Pro děti dokážu udělat vánoční bohoslužby i bez sarkasmu a ironie, ale oslavu Vánoc dospělými nechápu.“

Že se Ježíš zřejmě nenarodil 25. 12. 0 v Betlémě, už snad není pro dnešního člověka takovým překvapením. Přece oslava samotného vstupu Páně do lidského příběhu nemusí být jen ústupkem infantilitě zvykům a sentimentu. Dokonce ji lze považovat za podstatu křesťanské zvěsti. Bůh s námi (Iz 7, 14 he,ř,l; Mt 1, 23 ř,l Mt 28, 20 ř,l)! Bůh ne proti nám, ale na naší straně. A hlavně, ne Bůh, který je nad našel lidské životy povýšený, tak, jako my často od něj očekáváme, že nás někam pozvedne, dovolí nám shlížet na lidský život z nadhledu.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

(starý a | nový evangelický zpěvník. / alternativy)

Večeře Páně:

pozvání: Zj 19, 9b - Blaze ... ř,l

propuštění: Tt 3, 4-7 ř,l

Dětství v Bibli, to není vždy kladné. Děti určitě nejsou nevinné, jak se to někdy interpretuje. A také není cílem víry ani podmínkou dětinskost, jak také může někdy křesťanství působit. Dokonce převažují hodnocení negativní nad kladnými. Pavel nás v 1Ko 14, 20 (ř,l) varuje před dětinštěním. Ale pro Ježíše je dítě nejlepší odpovědí na to, když se jeho učedníci začnou hádat o to, kdo je mezi nimi důležitější, významnější, zasloužilejší. Přiznejme si, že i nás víra k takovým otázkám nezřídka vede.

Přijmout Nebeské království jako dítě? Možná je to Království nebeské tím dítětem, které má být přijato. Nejde, jak si to mnozí často vysvětlují, o posmrtnou blaženost - jak se říká: přijít, nebo nepřijít, do nebe. Možná je to království tak slabé v našem světě, že je nutné se ho ujmout jako toulavého kotěte. Jenže ono se pak ujímá nás, a pak zjišťujeme, že naše důležitost vůbec důležitá není. Království nebeské/boží stoji na lidskosti - na lidském příběhu boha samotného. Hřích je, chce-li se člověk stát bohem (Gn 3, 5 he,ř,l). Ale naše víra dosvědčuje, že Bůh se nechce, nemusí chtít, stát Bohem, nýbrž přijímá na sebe lidský příběh.

Distancování se od Vánočních oslav může být v mnohém oprávněné, ale nesedí mi, že je u toho vždy přítomno zesměšňování Vánoc a těch, kdo je slaví. Opačným koncem zesměšněného je zesměšňující, který vystavuje na odiv svoji převahu. A to je právě moment, kdy k nám může i ona zatracovaná sentimentální historka o děťátku promlouvat.

Jedním z vředů křesťanství, zjevně od prapočátku, je touha Ježíšových vyznavačů vypnout se nad druhé. Pokud chce člověk uniknout z davu, být sebou, nesplynout, může právě u Ježíše vidět, že se to dá zařídit i jinak než pohrdáním těmi, kdo nám pro náš křivý pohled s tím davem splývají. Což jít kus cesty s nimi, jako i Bůh jde, ne jen kus, ale plnou cestu lidského života s námi?

Židé dodnes čekají svého mesiáše jako válečníka, který je osvobodí od jejich nepřátel. Ano, i my bychom chtěli mít za zády nějakého supermana. Ale dostáváme dítě - tvora bez hodnosti, bez významu, širokých ramen a loktů, bez úřadu, světského, ani církevního. A tam máme Boha hledat, tam se s ním máme potkat. Na dítěti je poutavé právě to, že má svůj příběh před sebou teprve otevřený. I dospělý následovník Kristův může mít svůj příběh otevřený, i když už toho má za sebou dost, dokonce i něco dokázal. Ale důležité je právě to lidství, ne nadlidství. Ne moc, trůny, dobývání společenských, geografických a politických kolonií, ne v kancelářích a palácích obložených zlatem, ne zbyteční potentáti, rozplývající se nad svojí důležitostí - tam Království nebeské nehledejme.

Vánoční dárečky, předmět tolika ironií, mají v tomto smyslu hluboký význam: vzpomeňme jen, jak jsme to prožívali jako děti; pohleďme, jak to naše děti prožívají! Nemáme se od nich něčemu přiučit? Jak dary dávat, tak především dary přijímat, to je umění. Nejde o dárky, ale o to, zda jimi dáváme sebe, jako i Pán nám především sebe samého nabízí. Pak i balíčky pod stromkem zvěstují …

Co si kdo o dnešních svátcích slaví (pokud vůbec něco slaví) je jeho věc. Zejména tyto svátky nejsou od toho, abychom se nad někoho povyšovali, dávali mu znát svoji intelektuální či duchovní převahu. Podstatné je, že můžeme slavit, neboť máme co. Pokud už nejsme s to naučit se od dětí přijímat dary s užasle otevřenou pusou, pokud k tomu musíme vždy něco ironizujícího dodat, abychom získali odstup, možná se o mnoho připravujeme …

2025-12-21

Konec proroků ... adventní kázání na Za 13, 1-6

Kázání na text Za 13, 1-6 (he,ř,l) na neděli 19. 12. 2004 – 4. Advent 
Bohuslavice n. Metují

Mnohé očekávali proroci od příchodu Mesiáše. Ale to nechtěné na očekávání je, konec vlastního poslání.

Sotva se začnou jejich naděje naplňovat, hned ne zcela tak, jak si před tím Judejci představovali. Jsou zklamáni Bohem (vývojem událostí) i sebou samými. Prorok jim musí dodat odvahu, víru ve smysl. Tomu hlavnímu musíme připravit prostor.

Zaslíbení nepřichází pro lidstvo, ani pro Židy, ale pouze pro židovskou vrchnost – královskou dynastii a ty, jimž se dostává cti bydlet v sídelním městě. Všechno bude: porážka nepřátel, nový začátek bývalého lidu božího, jako lidu božího budoucnosti. Ale první, co musí v centru dění vytrysknout, je pramen očištění; vyříznutí vředů z organismu božího lidu: hřbet, nahrbený nesprávným směrem. Proč jen pro ty přední z lidu? Ne-li pro to, že toho mají nejvíc zapotřebí!

A tu, jedním dechem s odřezáváním idolů a ducha nečistého zazní slovo o těch, kteří byli doposud vnímáni jako jejich protivníci: i s prorockým úřadem bude konec, až bude dokonáno smíření a očištění.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Odkud se bere taková nevraživost vůči prorokům jednoho z nich? Snad konkurenční tahanice mezi kolegy? Ale Zacharjáš nemluví o nějaké zvláštní skupině (falešných – tak LXX) proroků, nýbrž o prorocké službě jako takové.

S prorockou službou bývaly zkušenosti rozporné – maximum, co může poctivý prorok učinit, je ohlásit příchod plnosti. Tím si podepisuje vyhazov z úřadu: skutečná plnost už nebude potřebovat interpreta. K čemu může být prorok, když už se proroctví naplnilo?

Naplnění zvěstí Zacharjášových věříme, že jsme se dočkali příchodem Božím v Kristu: Může přijít něco víc, nežli Bůh sám? A přece, zdá se, to není všechno. Ani srdce nemáme úplně nová a v nich vepsán Zákon Hospodinův. A jsme-li čisti, pak ve víře; plné zjevení musíme očekávat. Ale poslední prorok, Jan Křtitel, musí také ustoupit ze scény, když přichází Ježíš. Tak i Luther říká, že „pracuju na tom, aby moje práce byla zbytečná“.

Mnohé očekávala církev od příchodu Krista; zatím však žije v trvalém Adventu. Jedním ze znaků je fakt, že jsme již tak blízko naplnění, a znovu potřebujeme proroky …

Církev čeká – má-li v tomto světě ještě nějaké prorocké poslání, pak to jen potvrzuje jistou nenaplněnost jejích nadějí. Až se opravdu dokoná služba očištění, bude její služba zbytečná. Advent nám připomíná, že naším úkolem budování církve není.

2025-12-19

Zkoumejte, co se líbí Pánu (Ef 5, 10)

Recenze knihy Jeana-Denise Kraegeho Bible a to, co říká Bůh, ISBN 978-80-86498-72-0. (odkaz na biblický verš z názvu - ř,l)


Jo, jo, ale jak se to dělá? Jak může být někdo tak hloupý? To nevíš, přece: koukni se do Bible, ne? Jo, a ty už ses kouknul? Kdybys to někdy doopravdy udělal, zjistil bys, že to tak snadné není. Kupříkladu trvalo víc než 300 let od sepsání Epištoly k efezským, než se Bible stala tou, kterou známe dnes. Většina biblických lidí neměla při svém rozhodování o tom, co dělat a jak žít, žádnou knihu, do které by se mohli podívat, už vůbec ne do Listu k efezským, který byl právě sepisován. Ani proroci nečetli Bibli; k nim se Boží slovo jaksi "stávalo" (např. Jr 29, 30 he,ř,l); jejich spisy teprve vzniknou. A navíc řešilo jen aktuality, ne nějaké nadčasové vize. Zatímco mnoho čtenářů Bible očekává nějaké vnuknutí nad Písmem svatým, prorok Elíša (Elizeus) si, nic takového nemaje, pozval šumaře, aby mu k tomu zahrál (2Kr 3, 15 he,ř,l). Boží slovo může dokonce nabádat ke lži: 2Kr 8, 10 (he,ř,l). Zatím co mnohá vnuknutí, dokonce i v Novém zákoně, přicházejí ve snu (oneiromantie) (zejména v Ezechielovi a v Matoušově evangeliu či ve Skutcích apoštolských), prorok Jeremjáš takové praktiky odmítá (Jr 23, 25-28 he,ř,l). Avšak Daniel, který se hlásí k inspiraci Jeremjášem (Dn 9, 2 he,ř,l), oneiromantii sám užívá (za vše třeba jen Dn 7 ar,ř,l). Ale to není ten největší problém.

Největší problém je, že Bible sama osobě jasnou řečí, jak to ve své situaci účelově formuloval Martin Luther, nemluví (srv. ostatně třeba 2Pt 3, 15n ř,l). Ona je vlastně sbírkou různých svědectví, z různých dob a situací, ty sledují různé zájmy a řeší všelijaké problémy, kromě těch našich. Nikde například nezpochybňuje ani otroctví, ani mnohoženství, ačkoliv si to zastánci tzv. "křesťanských hodnot" stále myslí. Ve skutečnosti není žádný jasný biblický postoj, že sexualita patří jedině do manželství, jak často slýcháme. Hospodin vyzývá Jozua ke genocidě kenaanských etnik, a theologové mají plné ruce práce dnešním lidem pomocí tuny religionistických spekulací vysvětlit, že to tak bylo vlastně správně a plně v souladu s evangeliem. A to je dnes hlavní hermeneutická otázka - co je tím, co mám/e dnes vyslechnout z Bible já/my, v našich dnešních podmínkách? Naší otázkou dnes není, proč šel Izrael do Babylonského zajetí, a co potom, ani jak se vyrovnat s tím, že význam etnického původu přestal být po Kristu důležitý, ani jak přežít a co očekávat v podmínkách římského impéria a odloženého druhého příchodu Kristova (parúzie). 



PEREX

Kraegeho kniha Bible a to, co říká Bůh slibuje jistotu při čtení Písma, ale recenze upozorňuje, že právě tato jistota je vykoupena zjednodušením hermeneutiky. Místo poctivého zápasu s textem dostává čtenář hotové odpovědi, které obcházejí klíčové otázky výkladu.


Kraeges Buch Die Bibel und das Wort Gottes verspricht Klarheit im Verstehen der Schrift, doch die Rezension zeigt, dass diese Klarheit oft auf Kosten einer sorgfältigen Hermeneutik geht. Statt ehrlicher Auseinandersetzung mit dem Text werden fertige Antworten angeboten, die wichtige Auslegungsschritte überspringen.


Le livre de Kraege, La Bible et parole de Dieu, prétend offrir une lecture sûre et directe de l’Écriture. La recension souligne cependant que cette assurance repose sur une herméneutique simplifiée, qui remplace le travail interprétatif honnête par des réponses toutes faites.


Kraege’s The Bible and Word of God promises confident, straightforward access to Scripture, yet the review argues that this confidence comes from oversimplifying hermeneutics. Instead of engaging the text with care, the book offers ready‑made conclusions that bypass essential interpretive questions.



Už v dobách svého theologického studia jsem se začal intenzivně zabývat souběhem interpretace Bible a etiky. Slýchal jsem často, že podle Bible je něco jasné, proto musíme jednat tak a tak, a hlavně o tom nepřemýšlet. Jelikož jsem Bibli opravdu přečetl, a to už před studiem theologie, věděl jsem, že to nesedí. Hledám od té doby cestu, jak to dělat správně. Bohužel jsem až později pochopil, že značná část křesťanů, včetně theologů, se podobnými úvahami cítí být přímo existenciálně ohrožena. V prostoru evangelické církve je totiž každá hermeneutika v podezření z "odvysvětlování" Písma. Prakticky pouze prof. Petr Pokorný (P.P. a kol. Hermeneutika, ISBN 80-7021-776-0), alespoň na té evangelické půdě, měl odvahu otevřít otázku biblické hermeneutiky (trochu i prof. Jan Heller, ale ten jen specificky při hledání christologie ve Starém zákoně (např. Von der Schrift zum Wort, ISBN 978‑3374004560; Bůh sestupující, ISBN 978‑80‑7017‑307‑7). Naposledy Miloš Rejchrt, ale pouze v míře omezené - viz odkazy dole). Bohužel to dotáhl jen k historii hermeneutiky; perspektivy a metodika pro dnešek zůstaly v náznacích.

Jako pedagog však mám především zájem na vysvětlení těchto stránek biblistiky laické veřejnosti, protože je mnohem důležitější, aby byly akceptovány běžnými čtenáři Bible, než zapadnout do ghetta odborné obce. Vysvětlit složité věci kolegovi odborníkovi obsáhlým textem je mnohem jednodušší, než je stručně, ale přesvědčivě a výstižně zprostředkovat veřejnosti. Hledám proto publikace, které bych mohl doporučit. Jistá naděje mi svitla, když jsem v nabídce vydavatelství Mlýn našel Kraegeho knihu s mnohoslibným názvem. Po přečtení mi však zůstaly určité rozpaky.

Roztříštěnost textu
nedovoluje rukopis
přečíst ani určit, ale m.j.
se tu zřetelně rýsuje koptské
slovo ⲚⲀⲞⲨⲞⲘϤ =
myslí,uvažuje.
A tak jsem se dočkal objednané publikace s typickým mlýnským designem, ač bez mlýnského kola, který byl ještě obohacen pozadím, dotvořeným snímkem nějakého koptského, sahidského, rukopisu, patrně dokonce z nějakého apokryfu. Sice bych očekával nějaký řecký, novozákonní; nevím, jestli to pro autora designu (v rejstříku firem neregistrovanou firmu Splácal a Uhladil) mělo nějaký význam, ale asi se mu jen líbil. Vydavatelem i překladatelem je Jan Keřkovský. Jde o celkem aktuální dílko: originál vyšel v roce 2020, a už za rok byl k dispozici českému čtenáři. Tím spíš ovšem zarazí, že je nakonec mnohými dnešními otázkami zcela nepoznamenáno.

Autorem je podle obálky i internetových zdrojů bývalý farář reformované církve ve Francii a ve Švýcarsku, který příležitostně přednášel na theologických fakultách. To je dobrá kvalifikace - mezi odbornou vědou a praktickou zkušeností v kontaktu s laickou veřejností. A při všech nedostatcích, toto je na knize znát. Autor má odvahu položit si mnohé otázky, které se snaží ledsjaká duše zbožná spíše potlačovat. Otázky, které, jak sám otevřeně říká, vedou k tomu, že Bibli brutto - její literu, rozhodně jako přímé sdělení boží skutečně brát nelze. Je ale schopen s tím pracovat? Jak ukáži dále, jeho další kroky jsou dost diskutabilní, a je zřejmé, že nakonec zůstává v zajetí bludiště klasické evangelické "hermeneutiky," která čím dál víc ukazuje, že její chodbičky nevedou nikam, kdo se v nich ztratí, točí se v beznadějném kruhu. Tak bohužel i Kraege.

Kniha je skutečně vedena Cimrmanovou frustrační kompozicí: na počátku vyvolá velká očekávání, po nichž následuje zklamání, a nakonec z ní vypadne nechtěná komedie a hra na hermeneutiku. Nejvíc práce mi dalo vysledovat, kde k těm zlomům vlastně došlo, a jak se mohl autor při tom nadějném nástupu tak absolutně ztratit v hromadě nesmyslných vývodů. Bylo to sice najednou, ale známky budoucího zhroucení systému se rýsovaly vlastně už v průběhu těch nadějných paragrafů. Když dostal jaderný fyzik Izák (Izidor) Izrael Rabi Nobelovu cenu, ptali se ho novináři, jak ke svým objevům došel. Prý ho už v mládí maminka naučila, že základem poznání je dobře položená otázka. Opačně se o Kraegeho zbloudění dá říct, že si do cesty nastavěl spoustu chybných otázek, axiomů a postulátů, které mu přes dobré znalosti nedovolily dojít ke správnému cíli. Avšak díky střídání dobrých otázek se zmatenými působí dílko nakonec velmi nekonzistentně. Proto se nedá jednoznačně říct, je-li kniha dobrá nebo špatná.

Začíná několika veleslibnými kapitolkami a paragrafy - prvních 24 paragrafů lze přijmout téměř bez výhrad. Jejich přínos je v tom, že problematiku "božího slova" otvírá s naprostou, dá se říct, až bezohledností k citům mnohé zbožné duše. § 4 naznačí skutečnou cestu k pochopení toho, co se v Bibli míní božím slovem, a v následujících pěti paragrafech přesně rozliší mezi četbou a uctíváním Bible. Avšak už v nich se rýsuje budoucí potácení se mezi hermeneutikou, skutečnou hermeneutikou, a dogmatikou. Totiž následující kapitoly a paragrafy působí, jako by je psal někdo, kdo ty předcházející ani nečetl, natož aby je nenapsal!

Tak například už sama otázka po "božím slovu" lpí stále na klasickém evangelickém ztotožňování tohoto slova s textem Bible, od čehož se neodpoutá, ani když sám prohlásí, že výroky o inspirovanosti v Bibli vlastně nejsou o té naší Bibli (§§ 10-14). Samozřejmě si v tom a mnohém jiném protiřečí. Jak z toho ven. Paradoxně důkazem z Písma (§ 11): cituje 2Tm 3, 16 (ř,l), který (spolu s nezmiňovaným podobným textem 2Pt 1, 20n - ř,l) slouží jako "důkaz inspirovanosti" Bible). Naprosto správně říká, že to nemůže být o Bibli, která tehdy ani nebyla - tedy ne v té podobě, jak ji známe dnes (§ 12). A přece se snaží tímto textem proponovat thesi, že text vlastně říká, že ne všechno v Bibli je inspirované. Použije klasicky "křesťanský," manipulativní postup: napřed čarování s náznaky, že by se to dalo přeložit i jinak, následně téma opustí, a po několika kapitolách se k něm s plnou vahou vrátí, už ne jako k údajné možnosti překladu, ale pracuje s tímto tvrzením jako s jasným faktem. Celá faleš spočívá v tvrzení, že prý podle řecké gramatiky (!) by se to dalo přeložit i tak, že "(Písmo) je také vhodné k vyučování ...," což sice ničím nepodloží, jen tím nesmyslným odkazem na gramatiku, ale hned stejně nepodloženě tvrdí, že to znamená, že "ne všechno v Bibli je inspirované" (napadlo mě, zda se něco neztratilo v překladu, ale je to hloupost. Nemaje k originálu přístup, oslovil jsem překladatele dotazem, jak tato pasáž zní ve francouzštině, prý mi to pošle, "jestli to ještě někde najde," ale zřejmě to dodnes nenašel). Celý tento postup je naprosto nesmyslný, navíc zbytečný. Kdyby autor vyšel z toho, že Bibli opravdu není možné, a vlastně ani nutné, brát jako přímé boží sdělení, nýbrž chápat ji v jejích vlastních dobových a kulturních souvislostech (ne, že by to nevěděl) mohl si ušetřit několik dalších, naprosto komických kapitol, Už tady však nasedl na tobogán, který ho nechal řítit se beznadějně do propasti jak gerasenského vepře.

K dalším hloupostem patří nastavení postulátů "božího slova" (§ 15). Tím by měl být údajný soulad. I zde stačí poukaz na to, co píši v úvodu, že Bible je almanachem spisů různého stylu, zaměření, které v rozličných dobách a situacích sledují různé cíle. Ale veden evangelickým verbalismem ukazuje údajný nesoulad téměř katechismovým šťouráním slovíček. §§ 16-21 se snaží mapovat rozpory, často údajné, v Bibli. Ne že by tam nebyly. Stačí si jen položit otázku, kolik zvířat si vzal Noe do archy. Avšak Kraege se plácá v údajných rozporech mezi Pavlem a Jakubem. I když tyto rozpory řešili už církevní otcové, dnešní theologové si většinou uvědomují, že mezi nimi žádný rozpor není. Hovoří-li oba o skutcích, Pavel o rituálních a o etnických markerech, kdežto Jakub, plně v souladu s Pavlem, o ovoci nového života v Kristu (E. P. Sanders, J. D. G. Dunn, M. T. Wright, J. A. Fitzmyer, L. T. Johnson, i když evangelikály úplně neberu, ale i J. R. W. Stott, D. J. Moo ...). Těmito debatami, jakož i jinými poznatky soudobé biblistiky, je Kraege fatálně netknutý. Jakoby zamrzl na pomezí osvícenství a ortodoxie.

V § 22 mapuje rozpory mezi vědeckým a biblickým poznáním. I toho by bylo hodně. Jenže Kraege zvolí zrovna naprosto mylný střet Bible s vědou. Už vidět nějaký spor v údajném zahrnutí zajíce mezi přežvýkavce v Lv 11, 6 (he,ř,l) je spíš klasický hovor o voze a o koze. Ale tvrzení, že Jákob nemohl v Gn 32, 16 (he,ř,l) poslat Ezauovi darem třicet velbloudic s mláďaty, protože prý velbloud nebyl domestikován dříve než v 10. stolení př.n.l., je vyložený nesmysl. Jak na to přišel, nesdělil. Podle dostupných informací jsou doklady o domestikaci dromedára dokonce až do 4.-5. tisíciletí př.n.l. Tedy zase rána vedle!

Podobně lze hovořit i o jeho rozpacích nad údajně ztraceným koncem Markova evangelia. Podle soudobých poznatků se neztratilo nic, jen na pozdější čtenáře působilo vedle ostatních nedokončeně (Petr Pokorný).

Kapitola 1.4 - Co je pravda?, přináší velmi přínosné dělení na pravdu vědeckou a existenciální. To je ta velmi dobrá část, ale zavede výklad Bible do individualismu, jehož meze si sice uvědomuje (§ 66), ale v zásadě na něm trvá (§ 64), i když i dále hovoří o potřebě komunity (§ 93), jenomže bez nějaké důsledné reflexe se od toho individualismu neodvrátí.

Velmi silnou by mohla být i kapitola 1.5 - Služebník rozum, rehabilitující pro dnešního křesťana racionalitu, kterou křesťané všech barev a konfesí stále zpochybňují a odmítají. Také 2.3 - Historický Ježíš, která propátrává úskalí pokusů o historické rekonstrukce a postavení hermeneutiky na návratu k něčemu "původnímu". Zcela ho však minula debata o kérygmatu - zvěsti, veškerá sémantika, analýza stylu, funkce, pragmatika ... takže, i když má v obou případech pravdu, při pokusu o aplikaci na konkrétní místa se nemůže čtenář ubránit dojmu, že si z nás autor snad dělá srandu. Jeho rozhled po současné exegezi a hermeneutice je až překvapivě omezený.

V § 54 celkem správně pojedná úskalí klasických představ o tom, že Bible obsahuje kánony v kánonu, tedy že některé výroky jsou určující pro chápání ostatních, ale nakonec dojde k tomu, že je to jediná cesta, jak Bibli dále považovat za slovo boží. Zde se vrací k té své chatrné konstrukci o tom, že ne vše je v Bibli slovem božím, manipulací s překladem i pochopením 1Tm 3, 16 (ř,l). Dojde k prapodivnému závěru, že úkolem biblické hermeneutiky je rozlišit, co je a co není slovo boží (§ 65). Pracuje s rádoby odbornými termíny, používá pojmy jako hermeneutický kruh, kterým však dává svůj specifický význam: při čtení Bible je nutné nasadit kritéria toho, co je a co není boží slovo, a dalším čtením je prozkoumávat. Zkoumat ale není co. Kraege napřed postuluje, že je to vše, co odpovídá na obecné otázky lidstva (paradoxně, ve shodě se Stopařovým průvodcem po galaxii je to hlavně § 42) - jak rozumím sám sobě a o lidské svobodě. Proč tyto, a jsou skutečně otázkami všeho lidstva, světa a vesmíru vůbec? S obhájením tohoto problematického tvrzení se autor neobtěžuje. On se rozhodl to tak brát. Ještě horší ale je, že tou odpovědí na otázky života a vesmíru vůbec není 42, nýbrž ospravedlnění pouhou milostí. Kraege tvrdí, že k tomu došel svojí četbou a studiem. Avšak katechismové znění tohoto objevu vede k pochybnosti o pravdivosti takového tvrzení. Sumou - v Bibli je slovem božím jen to, co zvěstuje odpuštění pouhou milostí (Ř 3, 24 - ř,l). Proč toto, proč ne něco jiného, proč vůbec číst zbytek Bible, když nám stačí pouze jeden verš, to nevysvětluje. Prostě to postuluje. Další z jeho falešných postulátů. Pokud bychom ho měli brát vážně, musíme se ptát, proč je Bible tak tlustá kniha, když na to podstatné v ní by stačila pohá záložka do ní?

Falešné jsou i alternativy, které klade: buď čtu Bibli jako slovo boží celou, nebo ji třídím podle kánonů v kánonu; buď ji čtu historicky, nebo podle kánonu v kánonu, a tak podobně. Avšak i představa kánonu v kánonu je dnes mezi theology odmítána, a to nemluvím o theolozích z kruhů evangelikálních, protože jim jde jen o fundamentalismus (např. F. Watson, ale podrobnosti především u T. Hatiny). V zásadě opět navrší kupu nesmyslů, které není ani s to věrohodně obhájit. Toto bloudění ho nakonec vede k potácení se ve 3. dílu, který je věnován Starému zákonu. Ano, odmítne staré reformační klišé, že SZ = zaslíbení, NZ = naplnění (Ř 3, 21 - ř,l), ale nahradí ho jiným, snad ještě horším: SZ ukázal, že ospravedlnit člověka skutky se nepovedlo, proto musel přijít NZ - spasení pouhou milostí. SZ je prý cennou pomůckou k probádání hlubin hříchu (§ 85). No, pane, faráři, to nám z toho SZ moc nezbylo, co? Ono z celé Bible vůbec. Zůstane jen tupá dogmatika (tomu říká dogmaticko-kritické čtení Bible, aby to vypadalo učeně).

Závěr (§§ 88-93) obsahují pár dobrých úvah, které jakoby chtěly smutný dojem z větší části knihy napravit, často si s jeho "hermeneutickým" přístupem protiřečí, ale moc to nejde. Když například vyzývá k otevřenosti při četbě Bible (§ 90), těžko tomu věřit, když té četbě svými kánony předem narazil pořádný náhubek. Ani vůči dogmatice kriticky nelze Bibli číst, pokud před tím postuloval ortodoxní požadavek, aby Bible byla vykládána právě dogmatem.

Celkově špatná byla otázka, co je v Bibli slovem božím. To se podle Bible děje v různých časech a situacích různým způsobem. Bible je dokumentem o tomto setkávání. Vrcholným slovem je Ježíš sám, jeho příběh (Žd 1, 1n - ř,l), který je plný významů, a to ne jen reformačního řešení spasení, jestli ze skutků nebo z víry. Proto je i nutné udržet Bibli, jakožto různá svědectví o něm, pohromadě, a ne je dokonce třídit stylem pana Kraegeho (podobně jako Luther), že je třeba Pavel důležitější než Jakub, protože Pavel mluví o milosti, kdežto Jakub o skutcích. Na Ježíšově příběhu je třeba postavit narrativní (vyprávění) hermeneutiku, protože to je hlavní styl biblických autorů. Stavět na kánonech v kánonu, to je stále to, co Hatina nazývá fundacionalismem, je to verbalismus, v podstatě fundamentalismus, jenom selektivní. Staví na výrocích, zatímco uniká celek. Pokud by takové kánony existovaly, musely by být těmi, které vytvořily kánon, ale to spasení pouhou milostí zjevně nebylo.

Kniha se na polici neohřeje. Poputuje do sklepa. Moc, co si z ní vzít, tam není. Přesto má i své dobré stránky: otevírá některé otázky, zabývá se tím, proč Bibli, proč ne jinou literaturu, otevírá otázky vztahu Bible k jiným knihám, svatým i nesvatým, když Bůh nemůže být vázán jen na jeden spis, formuluje důležité problémy. Jako kladné vidím nakonec i to, že autor k nim navrhuje svá řešení, protože jiné knihy na dané téma pouze shrnují historii a přístupy k hermeneutice, ale nic nenavrhují. Kniha by tedy mohla posloužit jako námět pro diskusi, ale vykopávací otázka by v ní musela znít: "proč takhle ne?"

Kniha má tedy své silné stránky, ale to, co slibuje, to neřeší. Není špatné ji přečíst, ale doporučit ji jako celek, to se zdráhám. Doufám, že na trhu jsou i jiné, a lepší, knížky, a že budou mít mlynáři příště lepší ruku při výběru.


Dále k tématu:

2025-12-13

A jak se těšíte na Vánoce?

Kázání na III. adventní neděli 17. 12. 2006, které bylo použito v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně, na text Jb 35, 2-14 (he,ř,l).

Adventní svátek je svátkem očekávání. Také Jób čeká: čeká podivně – beznaděj a naděje jsou v jeho slovech tak promíšené, že by bylo sotva lze oddělit je červenou čarou. A tak jej Elíhú vyzývá, aby přece čekal; slovíčko, jímž tak činí, je mnohoznačné, spojuje však čekání s důvěrou i porodními bolestmi!

Jobův příběh je většinou znám: jeho zbožnost podrobena zkoušce → ze strany lidí, vlastními pochybnostmi, zrazován manželkou, haněn přátely ... Avšak my víme už dopředu, že tato „horizontální“ zkouška má původ „vertikální“ v Bohu. Tedy v jeho prapodivné sázce se satanem, je-li Jóbova zbožnost upřímná, nebo vypočítavá. Odvrátí se od Boha, když už pro něj nebude plnění božích příkazů výhodné? Přátelé se mu snaží pomoci nalézt smysl jeho utrpení, ale jejich slova se míjí s pravdou; Jób o to vyzývavěji žádá audienci u samotného Boha. Může si to člověk dovolit? Dočká se reakce z opačné strany, nebo vyzní jeho volání naprázdno.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Kde se vzal tu se vzal Elíhú, jehož slova nejsou jako slova předchozích řečníků, splývají s následnou řečí samotného Hospodina: nepotvrdí slova Jóbových přátel, ale ani jej nepodpoří v jeho při s Bohem.

Čas čekání je v jeho slovech odhalen jako Boží škola …

Není problém v tom, že by se Jób dopouštěl hříchu; hřích i spravedlnost však zůstávají mezi námi. Čekáme svého Boha, protože na něm máme zájem – třeba oprávněný – utrpení, zoufalí ze zla ve světě … podobně jako Jób. Jsme však s to čekat Hospodina, když nás netlačí žádná bota?

Mlčení boží si dnes spíš vysvětlíme jako jeho neexistenci. Což by prakticky znamenalo, že jsme zůstali na světě opuštěni. Ale zvěst je v tom, že opuštěni nejsme: Bůh se zajímá o naše zoufalství, aniž by na něm mohl mít sám jakýkoliv zájem. Tím se nejen liší podstatně jeho směřování k nám od našeho požadování, aby zakročil proti bezpráví, či naši bezúhonost potvrdil.

Bůh směřuje k nám, i když se cítíme se svými radostmi, bolestmi, štěstím i výhradami vůči světu a bližním osamoceni. Proto má smysl čekat, odsud má svůj význam i Adventní čas.

Bezpochyby se očekávání Hospodina, zakomponované do církevního kalendáře a tudíž pevně usazené v přetrvávajícím čase, brzy stane stereotypem. Máme přestat čekat? Máme prohlašovat adventní slavnosti za pokrytectví? [dodávám v roce 2025: co dnes čekají ukrajinské děti, a co vojáci, kteří brání svoji zemi? Jejich krev je prolévána, a oni sami musejí, aby ochránili své blízké, krev prolévat. Co čekají Rusové, kteří se vzepřeli zločinům svého národa a jeho vůdců, a jestli žijí, tak v mukách? Co asi čekají Palestinci, muslimové i křesťané, a co jejich židovští sousedé, že se má v budoucnosti stát, když významní činitelé na obou stranách stále hledají smysl v nekonečném a bezvýchodném ničení životů, nadějí i materiálních statků, údajně podle boží vůle? Jaký je jejich Advent? Co asi od Boha očekávají oni? Kdo se ujme jejich pře?]

Máme doopravdy čekat. Snad to, čemu se má na rozdíl od dobytka člověk, ať už tomu rozumí či ne, naučit, je právě čekat s důvěrou, porozumět vlastnímu očekáváni a svým nadějím, s Bohem spojovaným.


Pod čarou:

AI Copilot se zasekla, když jsem požádal, aby vytvořila na dané téma obrázek:

"Omlouvám se, Jakube — takový obrázek nemohu vytvořit. Kombinace vánočního motivu s utrpením či válečnými scénami by nevyhnutelně zahrnovala prvky násilí nebo lidského strádání, které nesmím vizuálně zobrazovat."

2025-12-09

Theologie na všechno, i na vidličku

V 11. století prodělala Evropa kulturní šok, na který se cítili být povoláni reagovat i theologové a představitelé církve. Doposud se i v palácích baštilo ze společných mis, lidské obecenství utužovalo společné ráchání se rukama v pokrmech, jediným nástrojem mohla být nějaká kudla, nebo lžíce, ale v zásadě se živili všichni rukama - doslovně, ne obrazně řečeno. Tu se v Benátkách objevila princezna Marie Argyropoula, která se provdala za dóžete. Zatímco se všichni hosté těšili, jak si na svatební hostině smočí ruce v mísách s jídlem, nevěsta z jiného kulturního prostředí je šokovala, když se vytasila s tehdy pouze dvouzubou vidlicí, a začala se živit tak, jak se to dnes považuje za normální a civilizované. Ale tehdy se tímto "výstřelkem" cítila být ohrožena sama církev. "Bůh ve své moudrosti vybavil člověka přirozenými vidličkami - prsty, proto je urážkou, když je nahradíme vidličkami kovovými!" horlil jakýsi kazatel. Je pozoruhodné, že taková věc nutila křesťanskou inteligenci k zaujímání stanoviska. A když stanoviska, tak principiálního, theologicky a biblicky fundovaného. Lidé prý mají jíst rukama, jako Kristus a jeho učedníci při Poslední večeři. Vložení uměle vyrobeného nástroje mezi ruku a ústa narušovalo posvátný, přirozený akt. (National Geographic).

Je možné, že se to vůbec stalo? Ale no jo, dřív, kdysi. Teď už tak hloupí přece nejsme. Fakt ne? A co když se křesťanům postaví do cesty něco jiného? Tak se na to podívejme jinak, a nemusíme zrovna cestovat do USA za Amiši: kdysi jsem viděl film, který vycházel ze skutečných událostí. Výraznou postavou tam byl bavorský farář, který těžce nesl elektrifikaci své vesnice. S podlostí, jakou si snadno osvojí všichni pastevci lidu božího, se poťouchle modlil za sedláky, kteří si nechali na svůj statek elektřinu zavést. Samozřejmě to nedělal z upřímné pastýřské péče. Vysílal tím mezi své ovce signál, že se dopustili nějakého hříchu. To pastýři umějí. Jenže jeho ovce se sice styděly, ale čím dál víc přibývalo těch, kdo si nakonec rádi ušetřili spoustu zbytečné práce. Dnes církve rády hovoří o čtenářství. Za mého dědy bylo v plzeňské městské knihovně studentům gymnázia na nátlak katolické církve zakázáno pod trestem vyloučení chodit do knihovny, protože tam neměla církev pod kontrolou, co si studenti čtou. Jindy odmítala určité žánry, jako romány, ne jen ty milostné, dobrodružnou literaturu, detektivky a jinou literaturu, která prý podporuje zlo.

Avšak cokoliv se objeví nového, je vždy církev na rozpacích, má-li být pro, nebo proti - tržní a spotřební ekonomika, hypermarkety, trusty a korporace, jaderná energetika, rádio, televize, internet, počítače, mobily, nově umělá inteligence, sociální sítě ... mnozí křesťané chtějí "modernizovat" půst tím, že v postním období vyhlašují půst od sociálních sítí. Jeden člověk z mých přátel na Facebooku jednou na počátku půstu oznámil, že se loučí, do konce postního období ho tam prý nenajdeme. Už druhý den tam ale příspěvky sázel. Prý byly velmi důležité. Pro křesťany je typické, že vše nové jim nahání úzkost, mají potřebu se k tomu, hlavně proti tomu, vyjadřovat, ale současně si toho dopřávají plnými doušky. Tak například všichni se dušují, že se na televizi nekoukají, že je to špatné, raději čtou ty knížky, ale trvají na tom, aby na veřejnoprávní televizi byly křesťanské pořady, ve zprávách se informovalo (samozřejmě pozitivně) o církvích a v rozhlase byly bohoslužby.

Faráři v kázáních varují před počítači, ale někteří si dokonce udělali i své portréty třeba na Wikipedii, ačkoliv k tomu toto médium určeno není. Všichni varují před sociálními sítěmi, avšak své účty tam mají, někteří ani nepřiznávají, že jsou duchovními. Jeden se tam třeba prezentoval jako folkový zpěvák. Lidé užívající moderní technologie jsou předmětem homiletických ironií. Tak například kobyliský farář ČCE Ondřej Kolář se v jednom kázání nechal slyšet, že lidé, kteří raději sedí doma, než by se obtěžovali do kostela, se "cítí být u svých kompů bezpeční, a neoslovitelní." Přiznává, že je chce tím "oslovením" zmáknout, že je ohrožuje? Ne. Je to taková nutkavost. Křesťané si prostě jen nevědí s měnícím se světem rady. Rádi by ho nacpali do biblických paradigmat, tedy vzorců, jako Don Quijote svůj svět do rytířských románů, a ten svět se jim vzpírá. Když už se jim zdá, že se jim to povedlo, svět zase přijde s nějakou novinkou, pro kterou honem nemají v Bibli žádný model. A protože jedno z biblických klišé říká, že vše, co ze světa přichází, je hřích, tak také tento souboj reality s biblicismem hříchem být musí. A tak se nakonec v mnoha kázáních objevuje údajná závislost moderního světa na technologiích, jako pýcha na technologie, která je prý modloslužbou, vzpourou proti Bohu. Otázkou je, zda to už není trapné pokrytectví.

Ono kázání pana faráře Koláře jsem slyšel v době covidového lockdownu, kdy nemohly probíhat bohoslužby živě, rozhlas tudíž vysílal kázání ze záznamu. Covid přinutil církve sáhnout po moderních technologiích. Najednou ne "bratři a sestry, do kostela, šup, šup!" ale "bratři a sestry, k počítačům, šup, šup!" Mezi námi, covid tím hodně církvím (ne jen jim) pomohl seskočit ze stromů do civilizace. Když se objevily moderní technologie, sepsal jistý farář rádoby vtipný článek o faráři, který pastoruje on-line, a když zjistí, že jedna z jeho ovec nemá e-mail, začne pohoršeně smolit návrh na změnu církevních řádů, aby všichni členové byli povinně na internetu. Křesťané neustále moderní komunikační prostředky haněly pro nevhodný obsah, ale systematicky se nezabývali, jak je využít lépe a dodat jim obsah lepší. Za to by měly Bohu děkovat že je k tomu covidem dohnal. Ale právě v této situaci znělo ono ironizování uživatelů počítačů obzvlášť trapně.

Kdysi mi při hledání biblického softwaru na internetu vypadlo i kázání "Bible a mobil," dnes už nedostupné, kde kazatel kladl hloupou otázku, že když posluchači zapomenou doma při pakování na dovolenou mobil, tak se pro něj vrátí, ale vrátili by se, kdyby zjistili, že si doma zapomněli Bibli? Stejně staví do nesmyslné kontradikce Bibli a mobil obrázek, který kdysi koloval po Facebooku, kdy se kazatel ptá, kdo má doma "telefónný mobil" a lidi se nadšeně hlásí. "A kdo má doma Bibliu," ptá se potom, to už lidé pod kazatelnou zarytě hledí na boty.

Ještě horší je, že jsou theologové schopni bez jakékoliv sebereflexe konstruovat své theologie, samozřejmě s pečlivým výběrem biblických citátů a autoritativních výroků, pro něco či proti něčemu, podle právě panujících režimů či nálad ve společnosti - konzervativní, progresivní, levičáci, pravičáci, rasisté i antirasisté, katolíci, evangelíci, evangelikálové, sektáři ... jestli jsou v něčem ekumenicky jednotní, pak právě v tomto. Je to však projev absence rozumové kontroly, neschopnost metatheorie, a hlavně je to o vztahu k pravdě: pokud se přestane hledat pravda a myšlení orientovat na fakta, nýbrž začneme fakta přizpůsobovat theologiím, stávají se takové thelogie beznadějně trapnými pro absenci skutečně pevné páteře, vycházející z křesťanství samotného.


K tématu:

2025-11-08

Otvírák na Bibli 10.

 Jak si opatřit další, externí, informace?

  • literární druh
  • typ textu
  • pozadí
V minulých krocích jsme hledali informace, které se týkají buď textu přímo, nebo jsou pro tento text specifické. Nyní pro ně půjdeme dále. Zatím ještě ne do komentářů, na to je ještě čas. Ale pustíme se do širší literatury: knihy o Bibli, o Novém zákoně, o epištolách, o rané církvi, či přímo o Pavlovi a jeho době. Napřed si však shrneme poznatky z kroku minulého.



Výsledky minulého úkolu?

Pokud jste se na to podívali důkladně, je jasné, že bychom už dnes nic jiného nepopsali. Ale doufám, že jste si to prošli a sami rozpoznali, co stojí za to si poznamenat, buď že vám to pomůže u výkladu tohoto oddílu, nebo i něčemu dalšímu. Homosexualitu jsme už řešili. Zkusme si demonstrovat přínos slovníku třeba opět na heslu moudrost, jímž jsme se zabývali nad konkordancí:

Adolf Novotný:    (AN)

  • potvrdil, že neexistuje biblické pojetí moudrosti, protože např. v SZ je mnoho různých způsobů pojetí moudrosti: může znamenat i zručnost.
  • Na druhou stranu je zřejmý její kladný význam, je darem božím, ano, může dokonce reprezentovat Boha samotného.
  • Jejím protikladem je bláznovství, jehož charakter je jednoznačně protibožský. Pavlova práce s těmito pojmy, zvláště v 1Ko a Ř je dost výjimečná a vědomě provokativní, ale ne normotvorná.
  • I pro NZ (tam je heslo poněkud rychle sfouknuté) je moudrost cílem zbožnosti.

Nový biblický slovník:    (NBS)

  • Je obsáhlejší, věnuje se vyrovnaně SZ i NZ.
  • Pokud jde o SZ, pak se tam opakují stejné postřehy, jako u AN, ale víc detailně propracované.
  • Tím, že se AN novozákonnímu užití příliš nevěnoval, nelze je srovnávat.
  • V zásadě se oba slovníky shodnou na celkově pozitivním hodnocení moudrosti. Všimneme si však, že oproti AN nepracuje NBS s biblickými výpověďmi v jejich literárních souvislostech, ale stále jakoby s dogmatickými výpověďmi. To se týká i míst, kdy hodnotí význam Pavlových výroků.
  • V obou Zákonech klade důraz na antagonní poměr zjevené moudrosti vůči "světské," prý založené jen na intuici, zkušenosti a rozumu, a to hlavně té řecké. Tady už moc neargumentuje biblickými odkazy. Trochu z toho čiší spíš moderní  zápas theologů s vědou než skutečné otázky svatopisců. Zdá se, že zde z autorů mluví spíš jejich ideologický postoj, protože v Bibli takové napětí není.
  • Velmi zajímavý je ale odkaz na Ř 11, 33 (ř,l). Je sice zvláštní, že pominul náš oddíl, ale je to prakticky jediný odkaz do Ř. A navíc dost příhodný, protože, jak jsme si řekli, že námi studovaný oddíl pouze připravuje prostor pro vrcholný výrok, pak je to právě verš tomuto předcházející: Ř 11, 32 (ř,l). Proto i tento s našim oddílem úzce souvisí.

Vzhledem k tomu, že je tento úkol už poněkud náročnější, nebudeme dělat větší shrnutí obsahů. Záleží to dost na Vás, které slovníky jste použili a na jaká hesla jste se soustředili. Důležité ale je si, vše podstatné, důležité i zajímavé, poznamenat pro další práci. Teď jen souhrn metodický: možná jsme se dozvěděli hodně věcí, které nám dal už průzkum konkordanční. Ale ani to není bez užitku. Alespoň se nám náš postřeh potvrdil z jiných zdrojů, a určitě byl i něčím doplněn. Podobné to bude, až se podíváme do komentářů. Půjdeme-li do nich s vlastními postřehy, budeme v tom víc autentičtí, a budeme je vnímat jak nezávisle na autorovi, tak i víc do hloubky a s větším pochopením.

Co ještě potřebujeme vědět?

Ale nestačí jen Bible, ani pomůcky pro Bibli přímo vydávané. Představa, že stačí číst jen Bibli, že tam je všechno, lichotí naší lenosti, ale ten, kdo ji někdy opravdu četl, pozná sám, že takhle to nefunguje. Ano, opravdu poctivý čtenář brzy zjistí, že těch informací potřebuje víc. Prošli jsme zatím odkazy, konkordance a slovníky. Mapy či synopse nám tady pomohou leda minimálně. Z map hlavně "Cesty apoštola Pavla," které bývají často součástí vydání Bible, ale hlavně Biblických atlasů. Na komentáře se vrhneme později; abychom s nimi dokázali držet krok, budeme si muset ještě trochu rozšířit obzory. V dnešní době je mnoho literatury, i v češtině, dostupné laikům. Naposledy všechno jistí internet, v poslední době i umělá inteligence (AI), i když se s ní teprve všichni učíme pracovat.

Jedna ze standardních biblických map:
Cesty apoštola Pavla.


Teď se ale podíváme na literaturu. Pominu odbornou; budu mluvit jen o té běžně dostupné. Literatura se může týkat:

  • Bible jako celku,
  • jen Nového zákona,
  • pouze pisatelů, v našem případě Pavla,
  • nějakého tématu,
  • doby a místa vzniku,
  • nebo může s námi studovaným oddílem souviset jen nepřímo.
Těžko říct, co tam budeme hledat. Hledáme totiž všechno, především to, co nevíme, takže ani nemůžeme vědět, že jsme to hledali. Také proto možná zjistíme, že mnohé z toho, co jsme si nastudovali, nám nakonec nepomohlo. Ale ani tak to nebude marné. Možná se nám to bude hodit jindy. Teď si spíš povíme o tom, jak bychom v těch knihách měli hledat? Ale určité vodítko by tu bylo:
  • Autor,
  • Spis,
  • Okolností vzniku,
  • Účel,
  • Zákonitosti formy

Některé monografie o Pavlovi tady mohu vypsat - jsou to:

  • Günther Bornkamm, Apoštol Pavel, ISBN 80-7017-175-3, Teologická a historická studie o životě, misijní činnosti a teologii apoštola Pavla. Bornkamm propojuje biblické texty s historickým kontextem a sleduje Pavlovo myšlení v rámci raného křesťanství. Dnes už trochu zastaralé.
  • Wolfgang Trilling, Apoštol Pavel: Misionář a teolog, ISBN 80-7021-124-4, původní německý název: Mit Paulus im Gespräch, tedy asi jako Rozhovor s Pavlem. Kterýsi čerchmant nakukal redaktorům ve Vyšehradu, že tak tupý název bude pro lidi lákavější, ale holt, stalo se. Autor skutečně jakoby vede rozhovor s Pavlem nad jeho epištolami, čímž vzniká čtivá dialogická studie o Pavlově teologii, jeho misijním působení a duchovním odkazu. Přibližuje tak Pavla jako živého partnera v rozhovoru o víře, církvi a Kristu.
  • Daniel Marguerat, Pavel z Tarsu, Muž, jenž se potýkal s Bohem, ISBN 978-80-86498-39-3. Autor přednáší Nový zákon na universitě v Lausane. Nakladatelství Mlýn, které tuto knihu vydalo, vydalo i jeho Úvod do Nového zákona, ale o tom, až budeme mluvit o literatuře širší perspektivy. Autor sice bojuje s různými stereotypy, spíš předpokládanými, ale odhaluje skutečnou podstatu Pavlova působení, která jde za stále se opakující souboj víry a skutků, jenž nikam nevede. Vydavatelství nemá moc dobře uspořádané stránky, je proto nutné na nich dost hledat. Odkázat přímo na cíl není možné.

Znovu ale připomínám, najít by se toho dalo i více, i od českých autorů.

Nebudeme opomíjet ani internet:

  • Celkem slušné informace nabízí Wikipedie, česká, ale využijete-li svých jazykových znalostí, jistě získáte i informací více.
  • V dnešní době je také třeba pracovat s umělou inteligencí (AI), i když její informace je nutné ověřovat. Zkusil jsem různým nástrojům tohoto druhu položit otázku: "Co je pozitivně známo o apoštolu Pavlovi a jeho působení?" Zkuste si to sami:
  • Své slovníky mají i theologické fakulty, například
Internet či AI dnes budí v kázáních a výrocích církevních osobností často spíš rozpaky a obavy, ale moudřejší je se začít učit tyto nástroje dobře využívat. To, že laickému čtenáři činí mnohé pomocné informace dostupnějšími, patří určitě mezi ty dobré. Tím, že se můj projekt v minulosti dost zdržel, jsme se dočkali právě třeba i té AI, proto se s ní můžeme učit pracovat společně.

Literatura širšího záběru:


Samozřejmě že i tady lze využít výše popsané onlineové nástroje, takže se nyní budu věnovat už pouze literatuře. Půjde především o publikace, které se věnují Novému zákonu nebo době rané církve, kam Pavlův spis náleží. Avšak, zatímco u různých úvodů do Bible a Nového zákona víme, kam sáhnout, stačí si třeba podle obsahu nalistovat příslušnou kapitolu, třeba o rané církvi, o Pavlovi či jeho epištolách, u publikací s mnohem širším záběrem, třeba dogmatickým nebo historickým a morálním, to může být těžší. Kvalitní publikace by však měly na konci obsahovat rejstříky, nejlépe dělené na věcný a jmenný, ty nejlépe vybavené publikace mohou mít dokonce i rejstřík biblický, ve kterém si můžeme snadno hned nalézt, na kterých stránkách se pojednává přímo o námi studovaném oddílku. Stejně jako u konkordancí a biblických slovníků však musíme mít jasnou představu, co budeme v těch rejstřících hledat. K tomu nám může pomoct příprava, kterou jsme si udělali při interpunkční analýze. Současně si však musíme dále zachovávat otevřenost, aby nás zaujetí otázkami nezaslepilo, a my zůstali připraveni vyslechnout i taková sdělení, která jsme nečekali. I k tomu jsme si svá očekávání na počátku vypsali, abychom se od nich dokázali odpoutat.

Při veškeré otevřenosti si však musíme pár bodů, které budeme dále zjišťovat, vypsat:

  • Kdy spis vznikl?
  • Proč byl sepsán?
  • Jak tehdy vůbec církev vypadala a co se v ní dělo?
  • Co konkrétně se řešilo mezi pisatelem a adresáty a jak to bylo asi úspěšné?
Jen tak se přiblížíme pochopení toho, oč ve spisu doopravdy šlo. Už teď ale připomenu to, co bude tématem úplně posledního modulu, že tím ještě nebudeme hotovi s tou nejdůležitější otázkou, a sice, co z toho konkrétně vyplývá pro nás. Avšak bez toho prvního nemůžeme seriózně zodpovědět to druhé.

Z literatury širšího záběru, která je dostupná českému laickému čtenáři, lze doporučit například:
  • Petr Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona, ISBN: 80-7021-052-4. Jo, je to už velmi odborné, ale myslím, že ne nedostupné i laikům. Záleží na míře, jakou chcete do problematiky proniknout. prof. Petr Pokorný byl jedním z mála evangelických theologů, který neulpíval na liteře, ale šel dál. Za mnohé svědčí i to, že ten úvod není jen theologický, ale i literární.
  • Velmi doporučuji produkci nakladatelství Mlýn: specializuje se na velmi náročná témata, ale, zvláště v tzv. "Malé řadě," jsou tato témata podaná významnými odborníky všeobecně dostupnou formou. Bohužel nemá Mlýn uživatelsky moc vstřícné stránky a je těžké v nich vyhledávat. Doufám, že je přeci jen zmodernizují. Z jejich produkce vybírám, ale zdaleka to není vše, co lze doporučit:
    • Daniel Marguerat a kol., Úvod do Nového zákona, ISBN 978-80-86498-78-2, oddíl III, zvl. kap. 9.
    • Bernard Gillièron, Bible nespadla z nebe, ISBN 80-901589-0-0: tato kniha nám pomůže pochopit literární okolnosti vzniku Epištoly k Římanům (nehledě na to, že i ostatních biblických knih).
    • tentýž - Církev právě zrozená, ISBN 80-907589-6-X, kde se naopak seznámíme s historickým a věcným pozadím toho, za jakých okolností epištola vznikla.
A mohl bych pokračovat. Je mnoho křesťanských nakladatelství, která produkují literaturu pro pochopení Bible, někdy horší, někdy velmi dobré, úrovně. Některá bohužel svoji činnost ukončují, jako Kalich. Naopak katolické nakladatelství, které směle produkuje i evangelickou literaturu, Vyšehrad, funguje dál. Ale práce nekončí, proto nabídka není nikdy vyčerpávající. Chci jen ukázat, že i český laický čtenář Bible má po čem sáhnout. Není nutné přelouskat všechno. Něco si zkrátka vyberte.

Odbornost odborné literatury se neměří nesrozumitelností, či dokonce těžkou dávkou nesnadno pochopitelných informací, ale fakticitou, argumenty, kterými autoři doloží, jak ke svým poznatkům došli, a jak moc jim lze věřit. Ale ze zkušenosti vím, že i ta populární literatura může být pro někoho "těžká". Ne proto, že by bylo složité ji pochopit, nýbrž že bourá některé naivní představy o Bibli a o křesťanské víře. Leckoho zaskočí, že Bible vznikala ve velmi složitém procesu, a ne, že by ji někdo přinesl hned hotovou. Je na vás, budete-li mít odvahu se tomu otevřít, zda chcete věřit pravdě, nebo svým představám. Kdo se však pustí do poctivého studia Bible, musí počítat s tím, že se jeho názory budou nutně měnit či vyvíjet.

Úkol:

  1. Vypište si poznatky z literatury, které se vám hodily k práci s námi sledovaným textem.
  2. Projděte si poznámky z celého procesu a vytvořte si z nich souhrny, případně si zapište, co ještě budete chtít, ano, co budete potřebovat, vědět.
Tím teprve budeme připraveni na práci s KOMENTÁŘem!

QR kód k získání veškerých
studijních materiálů
,
k Otvíráku i mnohé další.
Materiály pro tento modul nesou označení
Ř 01, 18-32 - Analýza 05 - Práce s pomůckami - Shánění dalších informací.