Prohledat tento blog

pátek 24. listopadu 2017

#MeToo - blind

Rozjela se kampaň "#MeToo". Jsem z ní opravdu poněkud rozpačitý. Obtěžování žen tu bylo vždy. Tím nechci říct, že to není problém. Ale není to problém, na který by se muselo upozorňovat, protože prý o něm nikdo neví, bagatelizuje se, je tolerován ... Jistě, že jsou tu muži, kteří považují ženy za objekt pro "své potěšení". Titíž ovšem zpravidla považují všechny lidi bez ohledu na pohlaví za nástroj k uspokojení svých potřeb a tužeb. Rádi dokazují, že "pány jsou tady oni". Je to komplexní jev. A mimochodem, takové ženy existují rovněž. Jsou ženy, které musejí všichni, ne jen muži a ne jen sexuálně, uspokojovat. Na druhou stranu by se dalo říct, že muži i ženy by si měli být vzájemně, recipročně "pro potěšení", raději než pro zlost, jen jisté formy, obzvláště důvěrné, by měly být vyhrazeny do exkluzivních, oboustranně příjemných vztahů. Avšak kampaně, jako tato, mívají často za následek "hony na čarodějnice" pro vyložené hlouposti: ano, někteří úchyláci ženy osahávají, mají hloupé narážky, plácají po zadku, ale když se najednou začne dělat problém i z toho, že někdo hvízdl, či dokonce na ženu zamrkal, už to začíná smrdět hysterií. Potom bychom tu měli to, co si v USA snad už odbyli v 80. letech, kdy mohl muž dostat od ženy pohlavek i za to, že jí pustil do dveří napřed, přidržel dveře, nebo nabídl pomoc do kabátu, tedy za galantnosti, které jindy ženy od mužů marně očekávají.

Když například novinářka Markéta Kutilová popisuje případy, kdy jí někdo při předjíždění na kole uchopil za prs, nějaký muž před ní masturboval, nebo si její šéf v autě při společné jízdě obnažil pohlaví, mluví o tom ve smyslu, jako že by se mělo "mužům něco změnit v hlavě", nebo že naše "společnost není v pohodě". Která společnost ale kdy byla v pohodě? V naší společnosti, a ne jen v ní, se vraždí, krade korumpuje a td. Hlavně to, co popisuje, nedělají muži, nýbrž konkrétní pánové, které by každý považoval za úchyláky. Možná i proto podobným svědectvím nemohou lidé uvěřit, protože to není normální jednání. Je úchylné, a tomu se vždy věří těžko, i když postižený ví své. Rovněž komentáře, které dostává na svůj web, nejsou komentáři "mužů", nýbrž zase jen těch, kdo se cítí dotčeni, tedy těch výjimečných mužů - úchylů. Dělat z toho problém "mužů" nebo "společnosti" je úchylné neméně. Je pochopitelné, že se tím cítila dotčena, ale svalováním viny na všechny muže a celou společnost se to rozhodně nevylepší. Spíš vzniká nová nespravedlnost.

Jsou lidé, kteří ve společnosti prožívají opravdové problémy. Ne jen, že o nich někdo hloupě mluví, nebo se na ně nevhodně zatváří. A je takových skupinových problémů určitě víc, než o kterém chci hovořit. Ale budu hovořit o tom, co důvěrně znám a prožívám prakticky každý den, kdy s manželkou vyjdeme do obchodu či jednoduše na veřejnost. Budu-li o tom hovořit, nečekám, že někdo zaslzí, že se rozohní a rozpoutá nějakou kampaň, že bude obviňovat společnost, Čechy a podobně. Raději bych, aby se lidé lépe kolem sebe dívali a přemýšleli, co dělají. Samozřejmě prožíváme i mnoho dobrého, setkání s fantastickými lidmi.

Budu mluvit o tom, co ve společnosti prožívají postižení lidé, především nevidomí. Posuďte samy, dámy, zda je nějaké písknutí, mrknutí či pohled možná (a možná také ne) do výstřihu takovým utrpením?

V našem páru jsem já ten zdravý a vidící, proto mohu reakce okolí na svoji manželku sledovat a komentovat. Manželka je jimi hlavně deptána.

Musím říct, že od devadesátých let, kdy jsme se vzali, se toho dost změnilo. Pamatuji doby, kdy se manželka na něco zeptala třímajíc bílou hůl prodavačky, která jí dosekla: "se podívejte, né". Když jí řekla, že nevidí, vztekla se: "no přece tady, za mnou!" Také jsme měli vždy v obchodech za sebou ocas: stále nás někdo hlídal, jestli nekrademe. Dokonce v jedné samoobsluze prodavačka, která nás hlídala, pokaždé vše, co manželka vzala do ruky, jí okamžitě vyškubla a vrátila do police, takže jsme raději odešli. To už se nestává, alespoň ne na Náchodsku, kde si na nás už asi zvykli. Když jsem v jednom obchodě nedávno četl v lahůdkách manželce ceny salámů a nějaká prodavačka na nás vyletěla, jestli jako monitorujeme ceny pro konkurenci, byl jsem tím po těch letech dost zaskočen. Přece život nevidomého není jednoduchý ani dnes, i když to dramatizovat nemíním.

Postižený (ale i třeba starý) člověk především překáží. Tak to je a nic se s tím nenadělá. Řeklo by se, že člověk se standardním IQ, dospělý a střízlivý, by to měl pochopit. Ale běžná zkušenost je taková, že lidé důsledky absence zraku stále nedomýšlejí. A hlupákovi nepomůže ani vysoká škola, jenže pak by tu muselo být těch hlupáků požehnaně.

Před čtvrt stoletím jsme byli šťastní, když jsme čekali naši prvorozenou. Když však manželka přišla na gynekologii na prohlídku, zdrtila jí sestřička slovy: "aha, a vy nevidíte, tak to bude na přerušení, že?" Manželku to dojalo k slzám. Paní doktorce to pak sestra ohlásila slovy: "těhotná, a prý je to chtěné. No to je zase hvězda, co?" Paní doktorka jí tedy za to vypucovala, to zase ano. Ale i lékaři o postižených často hovoří, jako o věci, jako by to nebyli lidé. Když manželku doprovázím, mívají sklon mluvit se mnou místo s ní. Schválně se někdy koukám jinam a nereaguji na ně. Ať se učí mluvit s pacientkou, ne s doprovodem.

Se zdravotnictvím souvisí jistě nejšílenější atak, který jsme zakusili roku 2004 na příjmu na chirurgii královéhradecké nemocnice, když šla manželka na operaci žlučníku. Jakýsi pečovatel tam tehdy vezl pacientku na vozíku, a místo do volného koridoru sní ve zřejmé snaze ji i sebe trochu pobavit najel do fronty pacientů u příjmu. Manželka pochopitelně neviděla, co se děje, když jsem ji pak strhnul stranou, byla z toho zmatená. Toho kreténa jsem na místě seřval, že do mé ženy málem najel, ten vůl ale odsekl: "snad neni slepá, né?" Asi jsem si měl jít na něj okamžitě stěžovat, už kvůli dalším pacientům, ale také jsem se bál dělat tam nějaké vlny, když jim tam nyní ženu nechám, a na nich bude záviset její přežití. Dobrý pocit jsem z toho neměl. Ani z toho, že jsem z čekajících a uskakujících ve frontě byl jediný, kdo se proti tomu ohradil. Přece nebudu tvrdit, že je divná celá společnost, když něco podobného toleruje. Ale divné to je. Správně by mu měli všichni na místě nařezat.

Lidé ale například nechápou, proč mají nevidomým uvolnit místo v dopravních prostředcích, když mají nožičky v pořádku. Tedy zamyslete se: když člověk vidí ví, čeho se chytit, co očekávat, kam ustupovat. Zkuste si to, jet se zavázanýma očima třeba v metru ve stoje. Snad pochopíte.

Stejné je to s tím, že se u lidí se zrakem počítá. Proto se někteří lidé pohybují i po ulici s očekáváním, že se jim vyhnou ti druzí. Nevidomý se Vám ale neuhne, ani, když na to máte právo, nebo na něj vrháte zlobné pohledy. Kupříkladu jednou jela manželka s naší známou do pražské Ikey na Černém Mostě. Ta známá neměla moc zkušeností, na co vše dát pozor. A tak se stalo, že v nějaké tlačenici předrandila manželce jakási mamina kočárkem přes nohy, a ještě jí na ně dupla. Teprve potom si všimla bílé hole a omluvila se. Ale ta agresivita s tím kočárkem byla výmluvná. Patrně čekala, že se manželka uhne, a když nic, dopálila se. Že to, že nereaguje, může mít nějaký důvod, že se měla ozvat, a pokud možno z kraje slušně a ne hned naštvaně, to jí nějak nenapadlo.

Do konfliktu se mohou dostat i různá postižení. Když chodila manželka pro našeho synka do první třídy, měla naučenou cestu. Problém nevidomého je, že si ji opravdu musí zapamatovat. My si cestu nepamatujeme. Hledáme ji očima. Když někde někomu překážíme, vidíme, kam uhnout a kudy pokračovat. Ale nevidomý neví kam uhnout. Když ho pak někdo odstrčí, neurvale nebo něžně, nemusí už opět najít svůj orientační bod. Manželka šla po chodníku, holí oklepávala obrubníky, když v tom se za ní ozvala zoufalá, naštvaná paní na vozíku: "no vona se neuhne no to je strašný!" Ale nebyl to žádný naschvál. Nevidomý se prostě uhnout nemůže. Neví kam, a mohl by se ztratit.

Také na ulici to bývá složité. Agresi řidičů při přecházení jsme zažili rovněž několikrát (prosím, jen některých řidičů; ne řidičstva celého - vždyť sám také řídím). Nejhorší to bylo asi tehdy, když se manželka při procházce se psem komusi otřela o zrcátko, ještě ke všemu nesprávně zaparkovaného auta na chodníku se zákazem zastavení. Řidič na ní vyletěl a seřval jí tak, že jen díky tomu, že to bylo už u vchodu do domu, mohla manželka zaběhnout domů, ale zle jí z toho bylo ještě večer. Ostatně auta, bezohledně zaparkovaná na chodnících a u zdí domů, které nevidomým slouží jako vodící linie, to je také těžký problém. Takoví řidiči by skutečně zasloužili jít sami ke zdi.

Mimořádné projevy agresivity vyvolávají obchody, zvláště, jsou-li v nich lidé vyzbrojeni takovou zbraní, jako je nákupní košík. Dokonce v Německu, když jsem prohlížel regály, tudíž poodešel od manželky a hlásil jí, co a za jakou cenu tam mají, najednou jsem koutkem oka zmerčil prodavačku, která se s řadou košíků řítila přímo na ni v očekávání, že manželka uhne. I tehdy u toho byla bílá hůl. Rychle jsem paní vběhl do cesty a zarazil to. Trochu si nabila, ale raději ona, než aby zasáhla manželku. Ostatně nevidomý by v takové situaci nevěděl, kam uskočit, čeho se chytit, jak se chránit. Zranil by se víc, než kdybyste takhle drcli do vidomého.

Neskutečným problémem jsou palety se zbožím, vystavené v hypermarketech místo ve skladu, i když se z nich zboží nevykládá. Někdy i tarasí přístup ke zboží v regálech. Je mnoho theorií, proč to dělají. Jestli skutečně proto, aby lidé obchodem jen neproběhli, ale museli se u regálů zdržet a pokochat, je to dost pitomý nápad. Lidi to spíš naštve. Zužuje to koridory, lidé propadají panice. Teď tam přijde nevidomý, který má dost problém se zbožím se seznámit. Není to naschvál, prostě to jinak nejde. Musíte si uvědomit, že se zbožím se musí seznámit tam, kde je. Na dálku jej obhlédnout nemůže. Nemůže si ani nikam odstavit vozík, protože by ho nenašel. Navíc by mu ho spolehlivě někdo odvezl, protože i tam by překážel. Není to lepší ani s průvodcem, který musí hlídat spoustu věcí, a tedy ani vozíku nemůže věnovat větší pozornost.

Jednou jsme v Kauflandu zůstali takhle u zeleniny v prostoru zúženém paletou. Čtu manželce, co a za kolik tam je, když tu náhle začala řvát bolestí. Ohlédnu se, a dědek za ní, když mu překážela, do ní začal třískat košíkem. Musel jsem mu honem vysvětlit nevýhody předčasných pohřbů. Pak dal pokoj. Avšak staří lidé, často rovněž se zrakem silně omezeným, bývají obětí agresivity mnohých. Na Facebooku dokonce existuje skupina lidí, kteří se nenávistně vyjadřují o důchodcích v Kauflandu.

Vadit ale můžete i tehdy, když nepřekážíte. Tak například ve skoro prázdném náchodském Lidlu jsem jednou manželce četl, co mají z hovězího v mrazáku. Všude kolem volno, když v tom se na nás řítí baba s košíkem. Jen tak tak jsem manželku strhnul z cesty. Na můj dotaz, jestli se madam nezbláznila, mi odsekla: "stojíte tam moc dlouho". Mimochodem, sama tam na hovězí nešla. Zřejmě nechtěla být kanibalkou. Neméně ale nepřijemné je, když vás lidé neustále odstrkují. Manželka se mě drží za ruku. Stojíme u regálu a já jí říkám, co tam je, když v tom jí ode mě někdo odstrčí, a protože se mě pevně chytne, nahne se do regálu přes ní. Slušný člověk něco takového neudělá.

Jindy se nám derou pod nohy. Lidi si myslí, že můžeme přece uhnout. Ano, o jedno uhnutí by nebylo. Jenomže chce to jeden, druhý třetí ... Nevidomý je permanentně dezorientován. Zkuste si to, zavázat si oči, a nechat sebou stále cloumat sem tam, a ještě se soustředit na nákupy. Lepší je počkat, nechat ho, až si to vybaví, ale lidem to nedochází.

Velmi často se mi stává, že najisto ukládám zboží do košíku, a ejhle, košík mi někam jede. I když se snažíme nepřekážet, někomu vždycky vadíme. Nevím, ale já bych si nikomu netroufnul odvážet jeho košík. Leda s jeho svolením, protože nevím, proč ho má tam, kde ho má. Když odvezete košík nevidomému, už ho nenajde. Když si košík někde necháme stát, i tam buď překáží, ale už se nám dokonce stalo, že nám ho odvezl personál v domnění, že to tam někdo nechal. Tak jsme jednou stáli u mrazáků se salámy v Lidlu ve Vimperku, když nám najednou odjížděl košík. Rychle jsem ho čapnul. Pán, kterému překážel, se čertil a moralizoval. Nevšímali jsme si ho, což ho rozpálilo ještě víc. Nevím. Když někde stojí lidé u regálu, tak počkám, nederu se tam. To považuji za normální. Ale nám, když jsme u regálů, třeba přitroublá holčina najednou vlítne pod nohy, z pravidla to vezmou vždy z manželčiny strany, takže nemohu hned reagovat. Manželka pochopitelně neví, co se to děje, ale dotyčná se domnívá, že je to nedostatek dobré vůle. Jedna takové se nás přiblble otázala: "mohli byste mě pustit vzít si jen housku? Je to problém?" Na mé: "je," se pak zatvářila ještě debilněji.

Kapitolou samou o sobě je návštěva muzeí, galerií a podobně. Někde jsou na to připraveni speciálními programy, z poslední doby musím pochválit zámek v Děčíně, ale i paní hraběnka v Častolovicích a další. Jinde alespoň povolí nevidomému si proti obecně platným pravidlům na exponáty sáhnout. To však potom slyšíme: "a jak to, že vona na to sahá a my nemůžeme?" Od dospělých lidí, kterým ale morální inteligence zmrzla v rané pubertě! V Kašperku mají zajímavé muzeum hraček a loutkových divadel. Pochopitelně, že si tam nesmí každý na exponáty sahat, vždyť co by z nich pak zbylo? Nevidomých tam ale zase tolik nepřijde, aby to moc omuchlali. Zdvořile jsme se dovolili, a bylo nám samozřejmě svoleno sáhnout si. Lidé se nad tím také nepozastavovali, když viděli bílou hůl. Pak ale přišla rodinka se dvěma dětmi a retardovaným tatínkem. Dítka měl sice na opačné straně výstavní plochy a chovala se slušně, přesto na ně stále řval: "děti, na nic nesahat, to se tady nesmí." Divné bylo, že to neříkal přímo jim, ale neustále kroužil kolem nás a očima po nás ze silně nasraného ksichtu pošmidrával.

Jo dámy, že na Vás mají někdy sexuální narážky, že musíte poslouchat nejapné hlášky? Víte kolikrát nevidomý zaslechne, jaká je to hrůza, a že by pro něj určitě bylo lepší, kdyby se nenarodil? Na neteřině svatbě seděla naproti nám žena z ženichova příbuzenstva, která se se svojí sousedkou naprosto neomaleně a nahlas bavila o tom, že: "já kdybych neviděla, tak spáchám sebevraždu". Nevidomý člověk bývá málokdy i hluchý, proto musí často vyslechnout úvahy lidí okolo, zda lidé, jako on, nezatěžují příliš sociální systém a zda má jejich život nějaký smysl či význam. "Proč nesedí doma na prdeli, když nevidí, a motá se tu?" rozčilují se. I úředníci na Úřadu práce se diví: "a proč chcete práci, když máte důchod? Vždyť není dost práce pro zdravý?" Co je proti tomu nějaký oplzlý vtípek?

Býval jsem farářem Českobratrské církve evangelické. I chování této církve vůči mé ženě byl důvod, proč jsem se s církví rozešel. O to hůř, že zde právem očekáváte víc porozumění. Ale leccos bylo možné vyčíst i z toho, že mě například kolegové řešili, jestli nejsem "nějakej divnej," že jsem si manželku vzal. Manželka jednoho faráře jí to dokonce do očí řekla, že musím být "jinej". Ačkoliv invalidní důchod nedosahuje úrovně minimální mzdy, kolegové měli stále pocit, že si nezaslouženě žijeme jako prasata v žitě a jejich ženám leželo v žaludku, že ony při mateřské mzdu nedostávají, ale moje žena důchod i mateřskou ano. Manželčino nevidění dokonce ohrozilo i moji pozici ve farářské profesi. Usiloval jsem například o místo v jednom sboru na Vysočině. Bohužel tam byl při pohovoru se staršími i bývalý, penzionovaný farář s chotí. Fara i modlitebna jsou ve vile, propojené dřevěným schodištěm. Řešili jsme mojí případnou práci u nich, ale paní farářová nám neustále skákala do řeči s tím, "a jak bude vaše paní drbat ty schody, když na to neuvidí." Jako by tam ji chtěli za uklízečku, a ne mě za faráře. Možná Vás to překvapí, ale doma máme i přesto, že manželka nevidí, uklizeno. Bylo jasné, že mi tam pšenka nepokvete. Postupně mě z různých důvodů odmítli na všech sborech kandidovat, někdy i bez udání důvodu. Nikdy ovšem pro to, že by něco špatného bylo na mě. Od známých jsme se pak alespoň ze tří sborů dozvěděli, že nevidomou paní farářovou na sboru tam nechtěli. Na jednom prý měli pětiletý plán, jak jejich sbor bude expandovat, a nevidomá paní farářová by jim prý lidi odpuzovala. Tak to je velmi zbožné, že? :-)

Židovské Hagády znají příběhy o tom, jak zlé je, když se snoubí zbožnost s hloupostí. Mezi křesťany je však rozšířená pověra, že se rozum nemá do víry plést. Když jsme měli před svatbou, zúčastnili jsme se jedné křesťanské akce v dalekém městě, místní si nás po ní rozebrali na nocleh. Nás bohužel vyfasovala rodina jistě hodných, ale příšerně hloupých lidí. Je pochopitelné, že v cizím prostředí musí mít nevidomý po ruce svého průvodce, ale sexem posedlí pobožnůstkáři to nepochopí. Ještě ke všemu byl pán domu amatérským architektem, takže na záchod se u nich chodilo velmi komplikovaně špajzem s vytrčenými policemi. Nemilosrdně nás rozdělili do vzdálených pokojů, protože oni nechtějí, aby si jejich dcery myslely, že nesezdaní muž a žena mohou spát ve společném pokoji. A tak týrali moji budoucí choť tím, že si celou noc ani na záchod dojít nemohla. Škoda, že tam pro ně neměli dva homosexuály. Lepší už byla jedna evangelická farářka, u které jsme za podobných okolností nocovali dříve. Ta se omezila jen na slovní vyjádření nesouhlasu, aby Bůh věděl, že ona na našem hříchu nemá podíl, a nechala nás být.

Někdy jsou postižení lidé, nevidomí především, obětí ne zlých úmyslů, ale právě těch nejlepších ze svého okolí. Lidé, kteří by rádi pomohli, zapomínají, že než někomu pomohou, měli by se napřed zeptat, zda tu pomoc člověk potřebuje a jakou? Když pomoc odmítnete, urážejí se, nebo jí vnutí i proti vaší vůli. A nebo se vás prostě neptají. Mnohý nevidomý zažije, že zůstane někde stát, aniž by mu někdo pomohl. Stejně tak časté ale je, že ho najednou někdo drapne a někam vede. Ale jsou i horší situace. Manželka nedávno byla na jedné recepci. I když nevidí, žije normálně, normálně se o sebe postará, takže ani s jídlem nemá a nikdy neměla žádné potíže. Když dostali řízek a chystala se do něj pustit, paní naproti najednou zvolala: "nakrájejte jí to tam někdo". Už to "jí", které jakoby zpředmětňuje, zbavuje subjektivity, ale vůbec to vyvolává dojem snad nějaké nesvéprávnosti. Samozřejmě se pak takový člověk propadá hanbou, ačkoliv sám hanebného nic neprovedl, a ještě se na onu paní vlastně ani nesmí zlobit, vždyť "to myslela dobře". Znovu říkám, komukoliv chceme pomáhat, měli bychom se domluvit napřed s ním, jednat vůči němu a zjišťovat, co je a zda vůbec něco potřeba. A také diskrétně, ne na plný ceres!

Tak dámy, Vy chcete žít ve společnosti, kde se nemusíte bát obtěžování? Kdo by nechtěl, ale nežijeme ani ve společnosti, kde můžete klidně poslat děti na ulici s důvěrou, že to do nich nějaký debilní zfetovaný řidič nenapálí. Také bych rád, aby moje žena chodila do města, kde se k ní budou všichni slušně chovat, kde jí nikdo nebude nadávat, hlídat jí, aby nekradla atd. Ale nejde to. Jsme vždy rádi, když se živí a zdraví vrátíme.

Když přemýšlím, jak by se měli lidé k nevidomým chovat, docházím k závěru, že jednoduše slušně: tak, jak by se měli chovat i k sobě navzájem. Pak by možná nebylo ani tolik hypermarketových rvaček u regálů. Prostě ohleduplně, pak by ohleduplnější byla i celá společnost. Víc vnímavá pro druhé. Ale asi bych chtěl nebe na zemi.

Co dámy? Raději to hvízdnutí, ne?

Žádné komentáře:

Okomentovat