Prohledat tento blog

sobota 16. prosince 2017

Odborná práce s biblí

Každá slušná společnost má svého šamana: člověka, který žije mimo svoji komunitu v ústraní, ale když nastane složitý problém, když si ani náčelník neví rady, vyhledají ho, aby jim pomohl. Hraje významnou roli při důležitých rozhodnutích nebo ontogenetických procesech. Je to například on, kdo zasvěcuje mladíky do dospělosti - to jsou takové ty hlubinné věci, se kterými ani náčelník nemá co do činění. Šaman svým odloučeným životem budí dojem, že je ve spojení se supranaturálními silami, které mu otevírají vhled do jiných dimenzí existence, přesahující i běžné politické procesy.

Budu nyní mluvit z pozice euroamerické a křesťanské, protože v globálním pohledu bychom se ztratili. Křesťanství sice nevymýtilo, ale určitě dost zredukovalo pohanství, ačkoliv jeho zbytky různě po Evropě zůstaly, někdy i do křesťanské zbožnosti pronikly. A právě církev a její duchovní přijali onu šamanskou funkci - poustevníci, mniši a jeptišky, posléze i kněží a celý klérus přijali i jiný, poněkud nadpozemský způsob života, takže to oni budili dojem, že v případě nutnosti stačí jen hrábnout do nebes a podat vysvětlení všeho. Samozřejmě zjednodušuji, ale tak nějak to je. To však lidé přestali baštit, když se ukázaly vážné rozpory jak v organizaci samotné církve (dvoj a trojpapežství), v její morálce, ale i s novými přírodovědeckými poznatky a objevy. Od dob novověku vytlačuje z šamanské pozice náboženství věda. Věda by přitom měla vést k poznávání, ale v civilizaci, zvyklé na šamany, musí ten, kdo zabije šamana, zaujmout jeho místo. A tak vzniklo soupeření mezi náboženstvím a vědou, které je v jiných kulturách neznámé, o neomylnost. Euroamerický člověk očekává od vědy, že bude vědět, že bude prorokovat. Přejala tudíž věštecko-prorocko-šamanské funkce, ať se to jejím nositelům líbí, nebo ne. To není prosím nějaký můj objev, nebo tvrzení. To jsem si vypůjčil od Karla Raimunda Poppera, z jeho knihy Otevřená společnost a její nepřátelé. Funguje to dodnes. Například v jedné diskusi, v níž jistý zavilý atheista, stavějící humanismus proti křesťanství, odbyl námitku, že humanisté byli většinou křesťané, motivovaní biblí tím, že byli "kultivovaní vědou". Vědě tím zjevně přisuzoval jiné významy, než které jí přísluší, právě spíš náboženské. Zdá se, že s výjimkou jednotlivců naše společnost nedozrála do takového stádia, abychom nechali myšlení volný průběh bez toho, aby mu nějaká šamanská moc předem plánovala, kam má dojít. Nedozrála pro otevřený konec. Nyní těká, hledá ho tu tam, tu onde. Jednou v náboženství, pak ve vědě, dnes je v kursu hledání "alternativ", samoúčelného a soběstředného negování všeho, co je mainstreamové, systémové, racionální, ve prospěch iracionality, jako "alternativy".

Sama věda se totiž v šamanské funkci neosvědčila. Zaplatila však za ni krutou daň - také její kněží se museli stáhnout do ústraní, do svých studoven a laboratoří, a kutit tam své obřady, běžnému člověku nesrozumitelné. V 19. i v polovině 20. století bylo dokonce vědeckou módou halit se do tajemných a neprůhledných definic, existoval i vědecký jazyk s nezvyklou syntaxí. Ve vědě strašila romantická víra v génie. A génius, který svým myšlením předbíhá dobu, nemůže být srozumitelný, leda někomu kongeniálnímu, ale takových musí nutně být jen minimum. Je-li génius stereotypně nepochopený, co je to za vědce, kterému je rozumět?

Později se objevili "popularizátoři vědy", jejich kolegové je ale odsuzovali, jako by to byli nějací ruhači, znesvěcovatelé, svatokrádežníci. Populárně podaná věda nutně zjednodušuje, což pravověrné kolegy dráždí, podle své nátury se tomu buď smějí, nebo se nad tím rozčilují. Pochopitelně jen do doby, než si uvědomí, že na pochopení vědy širší společností v demokratickém státě je závislé její financování. I tak je "čistá" věda, konaná za větrem, a věda "špinavá", která se tahá do tisku a televize, dnes i na internet - věda pro blbečky. Za svou šamanskou roli zaplatili vědci "odtržením od reality". Když se ukázalo, že nejsou neomylní, vmetla jim to společnost, hledající "alternativitu," do tváře: už nejste našimi šamany. Od té doby slovo věda, vědec, dostalo pachuť podvodu, nějaké systémové lži, lobující o své pozice. Důkazem může být dětský časopis Čtyřlístek, v němž je sice hlavní postava základního příběhu vědec - Myšpulín, ale v 90. letech přichází seriál Rexík, v němž jsou dětem vědci představováni jako magoři, bojující proti realitě, aby si mohli uchovávat své pozice. Sám Alber Einstein v něm vystupuje jako neurotický truhlík, jehož theorie relativity nemá nic společného s hledáním pochopení skutečnosti, jen s jeho nervózní snahou proslavit se. Smysl výzkumu vesmíru je zpochybněn zcela: na co zkoumat jiné planety, když Země je prokazatelné nejzábavnější planetou ve vesmíru.

Momentálně bují "spiklenecké theorie" o vědě a vědcích, často i z reklamních důvodů: vědci, lékaři, tají různé babské recepty na uzdravení všeho možného, aby nepřišli o svůj mrzký zisk. Navíc od vědce očekávají lidé totéž, co od papeže: neomylnost. Vědci však zkoumají, vyvracejí, co už bylo jednou "vědecky dokázáno", jeden s druhým mají spory. Stoupenci tzv. kritické theorie vůbec odmítají uznat jako vědecké cokoliv, co nelze vyvrátit! Když se pak lidé, líní sami přemýšlet, schovávají za větu: "to už přece bylo dávno vědecky dokázáno," pocit zklamání z vědy se prohlubuje. Pak mají často sklon chovat se jako nevzdělaný pekař Matěj z komunistického dvojfilmu Pekařův císař - Císařův pekař, který radí vědcům, jak mají svoji vědu správně dělat. V tomto filmu režim, zaštiťující se údajně "vědeckým světovým názorem", dělal z vědců podvodníky, šarlatány a darmožrouty. A ne jen v něm. V lidech postkomunistických zemí to pořád straší. Lidé mají k vědcům rozporuplný vztah. Trocha úcty, avšak vážně je neberou. Ale jen hlupák nebere na vědomí odborníka, i když není neomylný a vševědoucí. Přesto: vědec, všechna čest, zvlášť, když občas nabídne důkaz pro něco, co si  stejně dávno myslím, ale jinak, vědci mudrují nad něčím, čemu tzv. "obyčejný člověk" nemůže rozumět, a proto to pro něj nemá žádný význam.

"Obyčejný člověk" se stal mírou všeho. Běda, jestli rozumíš tajemstvím vědy, protože pak už nejsi obyčejný, už nejsi jeden z nás. Ale obyčejný člověk je ve skutečnosti jen mentální konstrukt, protože nic takového neexistuje. A přece je dnes mírou všeho! To je v pozadí mnoha dnešních mentálních zmatků. Racionálně myslící lidé, vědci především, se proto raději stáhli do různých Ghett, nebo tam byli jednoduše vykázáni. Pokud z nich nevystrčí ani nos, nechá je jejich okolí v poklidu žít a bádat.

Biblickou vědu postihly stejné nehody, navíc dvojnásob, ne, trojnásob těžší! Biblická věda stojí svým způsobem proti nedůvěřivé hierarchii, nedůvěřivé nevěřící, zejména pak proti velmi nedůvěřivé věřící veřejnosti.

Nevěřící lidé mají pocit, že bible, jako veškerá náboženská věda, je nějaké tmářství. Co souvisí s biblí, nemůže být vědou. Biblickou vědu vnímají jako podvod, jako pokus indoktrinovat přes vědu, vpašovávat do vědy náboženství, ačkoliv euroamerický člověk tady vidí radikální antagonismy. Biblická věda se nevěřících buď netýká, nebo je rozčiluje a ohrožuje.

Oni "obyčejní věřící" pak mají strach, že biblická věda jim vpašovává do víry vědu, zatímco oni chtějí jen "pokorně věřit" bez hloubání a přemýšlení. Bible, nemá-li být odňata laikům (jak to stále opakuje jeden farář na Evangnetu), musí být srozumitelná  na jednoduché přečtení. Kdo řekne, že je k pochopení třeba dalších informací, prý zakazuje laikům bibli číst a vykládat, kompetenci k výkladu údajně podmiňuje minimálně universitním vzděláním, ne-li akademickými hodnostmi. Biblická věda tak ze sebe dělá papeže, zrazuje reformaci.

Hierarchie nemusí sledovat nutně nějaký zavrženíhodný cíl: svoji moc. Často jde jen o zaujatost organizačními problémy, hlavně problémem, jak lidi udržet v jednom stádci a "zachovat jim víru dobrou". Věda, potácející se mezi otázkami a odpověďmi, které budou v dalším kole podrobeny novým otázkám a pochybnostem, všechno komplikuje, křesťanskou obec znejišťuje, zneklidňuje. A tak je i pro ni vědecké bádání nepohodlné. Mimo to, duchovní rádi hrají roli odborníků. Ale skutečný odborník se sám ptá a zkoumá. Nepředkládá hotové odpovědi. To však, zdá se, odporuje praktickým potřebám vedení církve a sboru, které očekává od odborníků nikoliv problém, nýbrž definitivní, pro vždy platné řešení. To věda nabídnout nemůže. Pak se řekne: "no jo, věda. Včera tvrdila to, dnes tohle, kdo ví, co řekne příště? Držme se toho, co už máme."

Uvedu příklad banálního objevu, který mezi křesťany kromě několika zastydlých fundamentalistů asi nikoho nerozhází: stvoření světa. Kde kdo ví, že to nemohlo proběhnout před šesti tisíci lety, jak počítají biblické letopisy, ani ne v sedmi dnech, že náš svět má za sebou podstatně delší a komplikovanější historii. Jenomže nejde jen o to, že biblický mýtus zpochybnila empirická věda. Sama biblická věda přináší poznatky o biblické zprávě: například, že jsou minimálně dvě až tři vedle sebe, že předkládají dva těžko srovnatelné scénáře (Gn 1, 1 - 2, 3 (a možná už první dva verše představují samostatnou zprávu) × 2, 4-25), k tomu další drobné, roztroušené v jiných knihách, především v Žalmech. Biblická věda zná i literární tvorbu předního Orientu dávno před příchodem Izraelců do Palestiny. Jak se o vzniku světa uvažovalo, jakou funkci tyto příběhy měly (zpravidla v novoročním rituálu, který měl vše, co se v právě proběhnuvším roce nepovedlo, nasadit na správné koleje - tedy žádný výzkum historie, ale také žádná babská báchorka, jen jiný než očekávaný způsob komunikace). Biblická věda zkoumá funkce těchto příběhů a má pro své poznatky věcné, snadno verifikovatelné argumenty. Přesto tváří tvář jim se lidé ohrazují popíráním:

Nevěřící si řeknou: "no jo, vono vám to s tím stvořením selhalo, tak se snažíte tu neobhajitelnou báchorku zachraňovat údajnými významy ve druhém a třetím plánu, ale my víme, že když svět nebyl stvořen v sedmi dnech, je to celé hloupost".

Mnozí věřící zpozorní: je lhostejné, jak svět vznikl doopravdy. Důležité je být věrný a nedat se zviklat. Bibličtí vědci se ale chtějí líbit svým světským kolegům, proto opustili věrnost Pravdě, dělají ústupky, a nás svádějí od Krista a od věrnosti bibli. Ale "sola scriptura" a basta!

Hierarchie je pak rozmrzelá: "koho takovéhle blbosti zajímají. Lidi chtějí být šťastni, slyšet, že je má Bůh rád, bavit se. Tohle jim k ničemu nepomáhá, jen je to rozrušuje."

V době, kdy jsem jako kazatel začínal, se konaly kursy pro začínající kazatele. Jeden jinak vynikající farář, který i psal úvahy do novin a vždy to byl člověk, který měl co říct, nemluvil do větru, ale tehdy se navážel do fakultních "biblických archeologů", jak pohrdavě nazýval ty, kdo vrtají v literárních vrstvách a žánrech, navážel se zejména do profesora Biče a jeho příspěvku k výkladu (vskutku rád o tom mluvil, vhod i nevhod) Gn 2, 7 kde některé, zejména světové, překlady prach podávají, jako materiál, z něhož byl Adam vyroben, ale v originále je prach ve 4. pádě. Bič z toho vyvozoval, že prach je třeba chápat, jako kvalitu člověka, nikoliv materiál: člověk = prach. "Von nám vo tom vykládal, jako by to bylo to evangelium!" Bylo to naprosto nesmyslné, protože tento dílčí Bičův  oblíbený "objev" pochopitelně žádným "evangeliem" nebyl, to však neznamená, že by byl tento drobný příspěvek k porozumění danému místu nezajímavý. Ano, člověk, kdyby to neznal, do pekla nepřijde, ale o tom biblické bádání není.

Jedni však soudí, že bibli se musí věřit, jiní, že se má jen prožívat, rozhodně však ne nad ní bádat a přemýšlet. Věda totiž zahrnuje kritické methody, a kdo jsme my, abychom bibli kritizovali?

Biblická věda trpí pochopitelně neduhy, jako vědy jiné. Také zde se někteří "odborníci" honí jen za slávou, granty, fakultní systém je nutí místo témat sledovat publikační a citační indexy. Ale to skutečná věda není. A i laik pozná, za kterou prací je upřímné kladení otázek a hledání odpovědí. To je totiž to, co vědu, i tu biblickou, vědou dělá.

Ve skutečné biblické vědě jde o porozumění tomuto specifickému textu. Biblická věda částečně využívá nástrojů běžné literární kritiky, ovšem s přihlédnutím ke specifickému charakteru této knihy, jako náboženskému, normotvornému textu uvnitř křesťanského (starozákonní i židovského) prostředí. Musí samozřejmě vycházet z určitých předpokladů a názoru na tento text - především, že je lidskými prostředky zkoumatelný. Jinak řečeno, nemůže k bibli přistupovat, jako k magickému textu. Musí ji odkouzlit. To je pro mnohé samozřejmě problém. Zejména do evangelických duší zanesl v 16. století zmatek Robert Bellarius, když tvrdil, že bibličtí autoři byli "jen psacím perem v božích rukou". Čelil tím jak katolickému magisteriu, tak evangelickým blouznivcům. A ano, z potřeby pevné normy, kterou necloumají na jedné straně mocenské ambice náboženských institucí, blouzniveckých nálad na straně druhé, vzniklo jak na straně židovské, tak i křesťanské, "Svaté Písmo", normativní text. Avšak kdokoliv jej opravdu četl, těžko mu přisoudí nadpřirozený původ. Naopak, o dobovou, kulturní, literární i osobnostní podmíněnost a další vlivy zakopává čtenář na každém kroku. Nejde o to, že laik by nemohl bibli vykládat, jak stále na Evangnetu onen farář podsouvá, ale četba bez znalosti širších souvislostí je vždy ošidná. Moudrý a poučený čtenář si naopak hledí další informace pořídit. Mě například to, že jsem se do bible začetl, dovedlo až ke studiu bohosloví.

Biblická věda se musí těmito věcmi prokousat: používá nejrůznější nástroje, komunikuje s jinými vědami - od filosofie přes archeologii a historii až po literární vědu, a jejich poznatky a methody porovnává a aplikuje na  tento jedinečným způsobem funkční text. Ten, proto, aby měl význam a autoritu, nutně kouzelný být nemusí. Bohužel, mnoho i vzdělaných křesťanů to stále nedokázalo vstřebat. Proto je pro ně kritické zkoumání bible stále totožné s jejím znevažováním.

Biblická věda však bibli pojímá komplexně, jako produkt velmi složitého procesu, v němž roli nehrají jen autor a čtenář, nýbrž celé dějiny psaní, sbírání, redigování, tradování ... a hlavně její funkcionalita - vzniká z víry a pro víru. Víru, ale ne slepou. Kdo věří, měl by to vzít vážně, a odborné postřehy hned neodbývat, jako údajné odvysvětlování.

Rozumu užívající člověk (a proč by ho neužíval, když mu ho sám Pán Bůh dal?) musí brzy rozpoznat, že autor, autoři, možná ještě lépe: redaktoři a kanonizátoři tohoto textu žili v jiné době, v jiném světě (reálném i představovém), že z toho vyplývá i jejich způsob vyjadřování, ale také hledání odpovědí na otázky, které si dnes lidé nekladou, ani klást nemohou. Pokud v nich nacházíme odpovědi na ty své, děje se to často za cenu, že jim je tam sami podstrkujeme. Byli dětmi své doby a kultury, a to bychom měli, zejména, pokud mluvíme o starém zákoně, mluvit v množném čísle!

Například, mnoho lidí se v morálce ohání Desaterem. Ale tento text se obrací výhradně na dospělého muže, sedláka a otrokáře.

Ale i dnešní čtenář, laik, duchovní nebo badatel, jsou dětmi své doby: přistupují k bibli s určitými očekáváními a otázkami, s představami, jak se píše, psalo, nebo jak by se mělo psát, ale ono je všechno jinak. Staletí vykládání bible sice udržela povědomí o mnohém, takže i moderní městský člověk nakonec pochopí logiku nomádského pastevce ovcí a koz, ale také je zatížila mnoha cizími významy, takže moderní čtenář může mít pocit, že rozumí, ačkoliv to vůbec není pravda.

Slovo kritika v sousloví biblická kritika znamená rozlišování. Bůh také v Gn tvoří tím, že kritickou cestou: pojmenováváním a oddělováním, vnáší do chaosu řád. Také vědec, který vstoupí do biblického světa, si musí podle určitých principů dělat ve svém chápání bible řád: oddělovat, co je obhajitelné, co skutečně z bible vychází a co už si tam dal sám, nebo dali jiní. Právě proto, že pak bortí mnohé falešně zažité představy, mohou mnozí dostat pocit onoho odvysvětlování.

Biblická kritika je ve skutečnosti pokornější, než ono laické, spíš bych ale řekl diletantské, všeználkovství. Odborník je kritický především sám k sobě a svému pochopení bible. Vždy, když dojde k nějakému porozumění, musí si vzápětí položit otázku: "skutečně jsem to pochopil správně?" Proto se methody biblického zkoumání stále vyvíjejí a prohlubují, diletantismus naopak krní, protože chce rozumět tak, jak tomu rozuměl přece vždycky. Methodika biblické kritiky hledá pevné body, na nich je možné své závěry ověřovat a objektivizovat - osvobodit od všech subjektivních porozumění a předporozumění.

Nedůvěra a odpor k biblické vědě není tudíž vůbec projevem zdravé víry. Laik pochopitelně může číst bibli, dokonce i vykládat, ale moudrý laik nebude mít problém poradit se s tím, kdo se jejím výkladem zabývá profesionálně, dokonce vzniká pro laiky i dost pomůcek k výkladu bible. Bylo by naopak velmi pošetilé myslet si, že to zvládnu všechno sám.

Odbornost není totožná s absolvováním škol. Je to míra a preciznost zájmu, s nímž k bibli přistupujeme. Logická potřeba odborné pomoci rozhodně není proti tomu, aby i laik se zabýval biblí.

<- předchází úvaha na téma Laická práce s biblí a následuje synthésa obou ->

Žádné komentáře:

Okomentovat