Otvírák na Bibli 10.

 Jak si opatřit další, externí, informace?

• 
  literární druh
• typ textu
• pozadí

V minulých krocích jsme hledali informace, které se týkají buď textu přímo, nebo jsou pro tento text specifické. Nyní pro ně půjdeme dále. Zatím ještě ne do komentářů, na to je ještě čas. Ale pustíme se do širší literatury: knihy o Bibli, o Novém zákoně, o epištolách, o rané církvi, či přímo o Pavlovi a jeho době. Napřed si však shrneme poznatky z kroku minulého.

Výsledky minulého úkolu?

Pokud jste se na to podívali důkladně, je jasné, že bychom už dnes nic jiného nepopsali. Ale doufám, že jste si to prošli a sami rozpoznali, co stojí za to si poznamenat, buď že vám to pomůže u výkladu tohoto oddílu, nebo i něčemu dalšímu. Homosexualitu jsme už řešili. Zkusme si demonstrovat přínos slovníku třeba opět na heslu moudrost, jímž jsme se zabývali nad konkordancí:

Adolf Novotný:    (AN)

• 
  potvrdil, že neexistuje biblické pojetí moudrosti, protože např. v SZ je mnoho různých způsobů pojetí moudrosti: může znamenat i zručnost.
• Na druhou stranu je zřejmý její kladný význam, je darem božím, ano, může dokonce reprezentovat Boha samotného.
• Jejím protikladem je bláznovství, jehož charakter je jednoznačně protibožský. Pavlova práce s těmito pojmy, zvláště v 1Ko a Ř je dost výjimečná a vědomě provokativní, ale ne normotvorná.
• I pro NZ (tam je heslo poněkud rychle sfouknuté) je moudrost cílem zbožnosti.

Nový biblický slovník:    (NBS)

• 
  Je obsáhlejší, věnuje se vyrovnaně SZ i NZ.
• Pokud jde o SZ, pak se tam opakují stejné postřehy, jako u AN, ale víc detailně propracované.
• Tím, že se AN novozákonnímu užití příliš nevěnoval, nelze je srovnávat.
• V zásadě se oba slovníky shodnou na celkově pozitivním hodnocení moudrosti. Všimneme si však, že oproti AN nepracuje NBS s biblickými výpověďmi v jejich literárních souvislostech, ale stále jakoby s dogmatickými výpověďmi. To se týká i míst, kdy hodnotí význam Pavlových výroků.
• V obou Zákonech klade důraz na antagonní poměr zjevené moudrosti vůči "světské," prý založené jen na intuici, zkušenosti a rozumu, a to hlavně té řecké. Tady už moc neargumentuje biblickými odkazy. Trochu z toho čiší spíš moderní  zápas theologů s vědou než skutečné otázky svatopisců. Zdá se, že zde z autorů mluví spíš jejich ideologický postoj, protože v Bibli takové napětí není.
• Velmi zajímavý je ale odkaz na Ř 11, 33 (ř,l). Je sice zvláštní, že pominul náš oddíl, ale je to prakticky jediný odkaz do Ř. A navíc dost příhodný, protože, jak jsme si řekli, že námi studovaný oddíl pouze připravuje prostor pro vrcholný výrok, pak je to právě verš tomuto předcházející: Ř 11, 32 (ř,l). Proto i tento s našim oddílem úzce souvisí.

Vzhledem k tomu, že je tento úkol už poněkud náročnější, nebudeme dělat větší shrnutí obsahů. Záleží to dost na Vás, které slovníky jste použili a na jaká hesla jste se soustředili. Důležité ale je si, vše podstatné, důležité i zajímavé, poznamenat pro další práci. Teď jen souhrn metodický: možná jsme se dozvěděli hodně věcí, které nám dal už průzkum konkordanční. Ale ani to není bez užitku. Alespoň se nám náš postřeh potvrdil z jiných zdrojů, a určitě byl i něčím doplněn. Podobné to bude, až se podíváme do komentářů. Půjdeme-li do nich s vlastními postřehy, budeme v tom víc autentičtí, a budeme je vnímat jak nezávisle na autorovi, tak i víc do hloubky a s větším pochopením.

Co ještě potřebujeme vědět?

Ale nestačí jen Bible, ani pomůcky pro Bibli přímo vydávané. Představa, že stačí číst jen Bibli, že tam je všechno, lichotí naší lenosti, ale ten, kdo ji někdy opravdu četl, pozná sám, že takhle to nefunguje. Ano, opravdu poctivý čtenář brzy zjistí, že těch informací potřebuje víc. Prošli jsme zatím odkazy, konkordance a slovníky. Mapy či synopse nám tady pomohou leda minimálně. Z map hlavně "Cesty apoštola Pavla," které bývají často součástí vydání Bible, ale hlavně Biblických atlasů. Na komentáře se vrhneme později; abychom s nimi dokázali držet krok, budeme si muset ještě trochu rozšířit obzory. V dnešní době je mnoho literatury, i v češtině, dostupné laikům. Naposledy všechno jistí internet, v poslední době i umělá inteligence (AI), i když se s ní teprve všichni učíme pracovat.

Jedna ze standardních biblických map:
Cesty apoštola Pavla.

Teď se ale podíváme na literaturu. Pominu odbornou; budu mluvit jen o té běžně dostupné. Literatura se může týkat:

• Bible jako celku,
• jen Nového zákona,
• pouze pisatelů, v našem případě Pavla,
• nějakého tématu,
• doby a místa vzniku,
• nebo může s námi studovaným oddílem souviset jen nepřímo.

Těžko říct, co tam budeme hledat. Hledáme totiž všechno, především to, co nevíme, takže ani nemůžeme vědět, že jsme to hledali. Také proto možná zjistíme, že mnohé z toho, co jsme si nastudovali, nám nakonec nepomohlo. Ale ani tak to nebude marné. Možná se nám to bude hodit jindy. Teď si spíš povíme o tom, jak bychom v těch knihách měli hledat? Ale určité vodítko by tu bylo:

• Autor,
• Spis,
• Okolností vzniku,
• Účel,
• Zákonitosti formy

Některé monografie o Pavlovi tady mohu vypsat - jsou to:

• Günther Bornkamm, Apoštol Pavel, ISBN 80-7017-175-3, Teologická a historická studie o životě, misijní činnosti a teologii apoštola Pavla. Bornkamm propojuje biblické texty s historickým kontextem a sleduje Pavlovo myšlení v rámci raného křesťanství. Dnes už trochu zastaralé.
• Wolfgang Trilling, Apoštol Pavel: Misionář a teolog, ISBN 80-7021-124-4, původní německý název: Mit Paulus im Gespräch, tedy asi jako Rozhovor s Pavlem. Kterýsi čerchmant nakukal redaktorům ve Vyšehradu, že tak tupý název bude pro lidi lákavější, ale holt, stalo se. Autor skutečně jakoby vede rozhovor s Pavlem nad jeho epištolami, čímž vzniká čtivá dialogická studie o Pavlově teologii, jeho misijním působení a duchovním odkazu. Přibližuje tak Pavla jako živého partnera v rozhovoru o víře, církvi a Kristu.
• Daniel Marguerat, Pavel z Tarsu, Muž, jenž se potýkal s Bohem, ISBN 978-80-86498-39-3. Autor přednáší Nový zákon na universitě v Lausane. Nakladatelství Mlýn, které tuto knihu vydalo, vydalo i jeho Úvod do Nového zákona, ale o tom, až budeme mluvit o literatuře širší perspektivy. Autor sice bojuje s různými stereotypy, spíš předpokládanými, ale odhaluje skutečnou podstatu Pavlova působení, která jde za stále se opakující souboj víry a skutků, jenž nikam nevede. Vydavatelství nemá moc dobře uspořádané stránky, je proto nutné na nich dost hledat. Odkázat přímo na cíl není možné.

Znovu ale připomínám, najít by se toho dalo i více, i od českých autorů.

Nebudeme opomíjet ani internet:

• Celkem slušné informace nabízí Wikipedie, česká, ale využijete-li svých jazykových znalostí, jistě získáte i informací více.
• V dnešní době je také třeba pracovat s umělou inteligencí (AI), i když její informace je nutné ověřovat. Zkusil jsem různým nástrojům tohoto druhu položit otázku: "Co je pozitivně známo o apoštolu Pavlovi a jeho působení?" Zkuste si to sami:
• Chat-gpt.
• Gemini.
• Copilot.
• Claude Anthropic.
• A další, které se mezi tím vyvinou, nebo které znáte a máte s nimi nějaké dobré zkušenosti.
• Své slovníky mají i theologické fakulty, například
• ETF UK
• KTF UK

Internet či AI dnes budí v kázáních a výrocích církevních osobností často spíš rozpaky a obavy, ale moudřejší je se začít učit tyto nástroje dobře využívat. To, že laickému čtenáři činí mnohé pomocné informace dostupnějšími, patří určitě mezi ty dobré. Tím, že se můj projekt v minulosti dost zdržel, jsme se dočkali právě třeba i té AI, proto se s ní můžeme učit pracovat společně.

Literatura širšího záběru:

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?
10. Jak si opatřit další, externí, informace?

Samozřejmě že i tady lze využít výše popsané onlineové nástroje, takže se nyní budu věnovat už pouze literatuře. Půjde především o publikace, které se věnují Novému zákonu nebo době rané církve, kam Pavlův spis náleží. Avšak, zatímco u různých úvodů do Bible a Nového zákona víme, kam sáhnout, stačí si třeba podle obsahu nalistovat příslušnou kapitolu, třeba o rané církvi, o Pavlovi či jeho epištolách, u publikací s mnohem širším záběrem, třeba dogmatickým nebo historickým a morálním, to může být těžší. Kvalitní publikace by však měly na konci obsahovat rejstříky, nejlépe dělené na věcný a jmenný, ty nejlépe vybavené publikace mohou mít dokonce i rejstřík biblický, ve kterém si můžeme snadno hned nalézt, na kterých stránkách se pojednává přímo o námi studovaném oddílku. Stejně jako u konkordancí a biblických slovníků však musíme mít jasnou představu, co budeme v těch rejstřících hledat. K tomu nám může pomoct příprava, kterou jsme si udělali při interpunkční analýze. Současně si však musíme dále zachovávat otevřenost, aby nás zaujetí otázkami nezaslepilo, a my zůstali připraveni vyslechnout i taková sdělení, která jsme nečekali. I k tomu jsme si svá očekávání na počátku vypsali, abychom se od nich dokázali odpoutat.

Při veškeré otevřenosti si však musíme pár bodů, které budeme dále zjišťovat, vypsat:

• Kdy spis vznikl?
• Proč byl sepsán?
• Jak tehdy vůbec církev vypadala a co se v ní dělo?
• Co konkrétně se řešilo mezi pisatelem a adresáty a jak to bylo asi úspěšné?

Jen tak se přiblížíme pochopení toho, oč ve spisu doopravdy šlo. Už teď ale připomenu to, co bude tématem úplně posledního modulu, že tím ještě nebudeme hotovi s tou nejdůležitější otázkou, a sice, co z toho konkrétně vyplývá pro nás. Avšak bez toho prvního nemůžeme seriózně zodpovědět to druhé.

Z literatury širšího záběru, která je dostupná českému laickému čtenáři, lze doporučit například:

• Petr Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona, ISBN: 80-7021-052-4. Jo, je to už velmi odborné, ale myslím, že ne nedostupné i laikům. Záleží na míře, jakou chcete do problematiky proniknout. prof. Petr Pokorný byl jedním z mála evangelických theologů, který neulpíval na liteře, ale šel dál. Za mnohé svědčí i to, že ten úvod není jen theologický, ale i literární.
• Velmi doporučuji produkci nakladatelství Mlýn: specializuje se na velmi náročná témata, ale, zvláště v tzv. "Malé řadě," jsou tato témata podaná významnými odborníky všeobecně dostupnou formou. Bohužel nemá Mlýn uživatelsky moc vstřícné stránky a je těžké v nich vyhledávat. Doufám, že je přeci jen zmodernizují. Z jejich produkce vybírám, ale zdaleka to není vše, co lze doporučit:
• Daniel Marguerat a kol., Úvod do Nového zákona, ISBN 978-80-86498-78-2, oddíl III, zvl. kap. 9.
  
• Bernard Gillièron, Bible nespadla z nebe, ISBN 80-901589-0-0: tato kniha nám pomůže pochopit literární okolnosti vzniku Epištoly k Římanům (nehledě na to, že i ostatních biblických knih).
• tentýž - Církev právě zrozená, ISBN 80-907589-6-X, kde se naopak seznámíme s historickým a věcným pozadím toho, za jakých okolností epištola vznikla.

A mohl bych pokračovat. Je mnoho křesťanských nakladatelství, která produkují literaturu pro pochopení Bible, někdy horší, někdy velmi dobré, úrovně. Některá bohužel svoji činnost ukončují, jako Kalich. Naopak katolické nakladatelství, které směle produkuje i evangelickou literaturu, Vyšehrad, funguje dál. Ale práce nekončí, proto nabídka není nikdy vyčerpávající. Chci jen ukázat, že i český laický čtenář Bible má po čem sáhnout. Není nutné přelouskat všechno. Něco si zkrátka vyberte.

Odbornost odborné literatury se neměří nesrozumitelností, či dokonce těžkou dávkou nesnadno pochopitelných informací, ale fakticitou, argumenty, kterými autoři doloží, jak ke svým poznatkům došli, a jak moc jim lze věřit. Ale ze zkušenosti vím, že i ta populární literatura může být pro někoho "těžká". Ne proto, že by bylo složité ji pochopit, nýbrž že bourá některé naivní představy o Bibli a o křesťanské víře. Leckoho zaskočí, že Bible vznikala ve velmi složitém procesu, a ne, že by ji někdo přinesl hned hotovou. Je na vás, budete-li mít odvahu se tomu otevřít, zda chcete věřit pravdě, nebo svým představám. Kdo se však pustí do poctivého studia Bible, musí počítat s tím, že se jeho názory budou nutně měnit či vyvíjet.

Úkol:

1. Vypište si poznatky z literatury, které se vám hodily k práci s námi sledovaným textem.
2. Projděte si poznámky z celého procesu a vytvořte si z nich souhrny, případně si zapište, co ještě budete chtít, ano, co budete potřebovat, vědět.

Tím teprve budeme připraveni na práci s KOMENTÁŘem!

QR kód k získání veškerých
studijních materiálů,
k Otvíráku i mnohé další.
Materiály pro tento modul nesou označení Ř 01, 18-32 - Analýza 05 - Práce s pomůckami - Shánění dalších informací.

Co nám chybí mezi biblickým textem a jeho použitím?

Recenze knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti, Karolinum Praha 2018, překlad Martin Balcar, ISBN 978-80-246-3201-8, ISBN 978-80-246-3215-5 (online: pdf).

Ke knize jsem přišel trochu omylem. Kvůli jednomu článku jsem se chtěl s pomocí umělé inteligence (AI) dopátrat, co vše je dostupné českému čtenáři o novozákonní TEXTOLOGII. Nic, takže ani AI nedocvaklo, na co se jí ptám, a hned si to bez varování vyložila jako TEOLOGII. Omluvou mi budiž, že už zase bojuji s mírným omezením zraku, ale také fakt, že obal knihy byl vyzdoben obrázkem Bodmerova papyru 𝔓⁷². Překvapen, že se přece jen něco k tématu našlo, jsem knihu hned objednal. Až potom jsem si všiml, že jsem si opatřil něco jiného. Ale nelitoval jsem. Kniha je to velmi podnětná a rád bych se o autorovy postřehy s vámi podělil, protože odhaluje původ jisté aporie, ve které se potácí theologie, asi ne jenom evangelická, ale ta, jak kniha ukazuje, obzvlášť a specificky.

---

PEREX

Tento článek představuje recenzi knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti. Autor se zamýšlí nad napětím mezi biblickým textem a jeho současným použitím v teologii, etice a homiletice. Text nabízí kritickou reflexi nad tím, jak interpretace ovlivňuje aplikaci a jaké výzvy z toho vyplývají.

---

Dieser Beitrag ist eine Rezension des Buches Novozákonní teologie a hledání její závažnosti von Thomas R. Hatina. Der Autor reflektiert die Spannung zwischen dem biblischen Text und seiner heutigen Anwendung in Theologie, Ethik und Homiletik. Der Text bietet eine kritische Auseinandersetzung mit den Herausforderungen der Interpretation und Umsetzung.

---

Cet article est une critique du livre de Thomas R. Hatina Novozákonní teologie a hledání její závažnosti (La théologie du Nouveau Testament et la recherche de sa pertinence). Il examine la tension entre le texte biblique et son application contemporaine en théologie, en éthique et en homilétique, en proposant une réflexion critique sur le rôle de l’interprétation.

---

This article is a review of Thomas R. Hatina’s book Novozákonní teologie a hledání její závažnosti (New Testament Theology and the Search for Its Significance). It reflects on the tension between biblical texts and their modern application in theology, ethics, and preaching, offering a critical perspective on how interpretation shapes practice.

---

Kdo je Autor? Jeho jméno, ačkoliv je kanadským theologem, napovídá, že krajan. Narodil se roku 1962 v Praze, ale události o šest let později ho zanesly i s rodiči jinam. Na svoji vlast nezapomněl, ale jeho služby využívá u nás pouze HTF UK. Jeho domovskou universitou je Trinity Western University v Britské Kolumbii, kde působí jako profesor biblických studií. Předmětem jeho zájmu je novozákonní theologie a hermeneutika - aktualizace starých textů, jde na to ale z mnohem větší šíře, než je v české, zejména evangelické, theologii obvyklé.

Také v tomto díle se věnuje otázce, jak můžeme vytěžit z biblických, především novozákonních, textů něco závažného pro naši současnost. A zde se nachází onen chybějící článek v dosavadních pokusech formulovat theologii Bible i její praktickou použitelnost.

Autor se podrobně zabývá historií pokusů o biblickou, či alespoň staro/novozákonní theologii, přičemž ukazuje, že je to při rozmanitosti biblických spisů ne-li nemožné, pak alespoň ne schůdné nějakou přímou cestou od textu k dogmatu. Ani cesta tzv. "kánonů v kánonu" není slibným směrem, protože ty kánony si do toho kánonu vpašovává theolog sám. V Bibli samotné nejsou.

Tohle jsem cítil už dávno, ale kniha mi pomohla vystopovat dějinný moment, kdy se protestantská biblická theologie zacyklila ve své aporii. Autor ukazuje, že vše začalo u evangelického sporu s katolickým magisteriem. Reformátoři oprávněně cítili, že magisterium překrucuje svým výkladem poselství Bible. Avšak v reakci na to odmítli jakékoliv mezičlánky mezi Biblí a čtením. Odmítli tak patristický čtverý výklad písma:

1. Co mám vědět,
2. co mám věřit,
3. co mám činit
4. a co mám očekávat? ...

Jak si evangelíci představují aplikaci Bible.

... a tomu podobná. Odmítali alegorii, typologii a další nástroje středověké interpretace Bible. Martin Luther v polemice proti Erasmovi Rotterdamskému ve spisu De servo arbitrio (Otrocká vůle) v roce 1525 píše: "Scriptura sui ipsius interpres est, et per se lucet sicut sol" (Písmo je svým vlastním vykladačem a samo září jako slunce). Šlo o to, aby se mezi Bibli a jejího čtenáře nevecpala nějaká svévolná vykladačská mocnost. Jenomže sám Luther si s tímto přesvědčením ještě téhož roku naběhl, když jeho žák Thoma Müntzer z Bible nad slunce jasněji vyčetl, že má vyvolat v německých zemích revoluční apokalyptický teror. Postupně nasazuje své vlastní klíče k odemykání Bible, jako zásadu "was Christum treibt" (co podporuje Krista), ale to je ještě méně orientační. Autor to lapidárně shrnuje do postřehu, že evangelický pokus přejít ze starých biblických textů rovnou do současnosti způsobil, že v samotném evangelickém táboře došlo k mnoha neřešitelným konfliktům, a evangelíci nakonec nebojovali ani tak s katolictvím, jako mezi sebou. Já doplňuji, že to je i problém dnešních křesťanských, zejména evangelických, sporů o homosexualitu a Bibli. Obě strany sporu - konzervativní i progresivní, se stále pokoušejí o nemožné: aplikovat Bibli bez dalšího na současnost, jak říkají karbaníci: rovnou z ruky.

Autor jde po dalším vývoji zejména evangelických pokusů o nalezení božího slova v Bibli. Kritizuje racionalismus Osvícenství, k němuž musela prý evangelická nehermeneutická exegeze dospět: historická kritika. Podle mě je v této části ne úplně spravedlivý, ale nakonec jeho kritika historicko kritických method nesměřuje k jejich likvidaci, naopak zdůrazňuje, že se s ní musí i nadále počítat. Pravda Bible však není ani v historické pravdě. Sleduje pokusy o rekonstrukci biblických událostí stylem jak to bylo doopravdy, nebo jaký byl historický Ježíš a co doopravdy řekl, protože, ne jen, že jsou to nutně jen spekulace a fantazie badatele, ale i kdyby se mu podařilo touto cestou k něčemu dojít, co si s tím má dnešní čtenář počít?

Stejně slepou cestou jsou všechna americko evangelikální WWJ "What would do Jesus?" (Co by udělal Ježíš?), které má prý i slovensko katolickou obdobu "čobuj" (Čo by urobil Ježiš - Ján Markoš, Síla rozumu v bláznivé době, ISBN 978-80-7637-344-0), jako cesta od bible k etice a činu. I to je jen spekulace, protože Ježíš nebyl vystaven otázkám a problémům našeho světa, a také i v tomto světě má každý trochu jiný, individuální, úkol. Ani Ježíš nenosil naše mokasíny.

Jak jedině lze Bibli aplikovat dnes.

Hatina pro to, co já nazývám u evangelíků kryptofundamentalismem razí pojem fundacionalismus. Ten podobně jako fundamentalismus hledá v Bibli bezprostřední obsah, ale tímto pojmem jej od fundamentalismu odlišuje, protože to není fundamentalismus v pravém slova smyslu, avšak podobně jako on se nedokáže odpoutat od litery Bible. Popravdě, evangelický čtenář tu občas narazí na pojmy, které nejsou v jeho kruzích obvyklé, nebo obvyklé pojmy, kterým autor dává poněkud jiný význam. Například racionalismus, který je podle něj prý tím nutným důsledkem zrušení mezičlánků mezi čtenářem a starým textem, pro něj představuje zájem a poněkud zatížení zejména evangelických biblistů studiem historie a snahou vykládat biblický svět historií. Podle mě je racionalismus projevem sebereflexe, která je schopná sama o sobě rozpoznat, když nějaká theorie přestává fungovat a je na čase ji nahradit jinou. Fixaci na theorie naopak vnímám jako iracionální. Z tohoto hlediska vidím i pana Hatinu jako racionalistu, i když on o racionalismu mluví kriticky. Je třeba ovšem při jeho čtení mít stále na paměti, že mu v zádech pracuje jednak univerzitní způsob myšlení, střetávající se s naivním obrazem světa evangelikálů. To není svět, jak ho známe v českém křesťanském prostředí.

EXKURS: Maimonides -

Maimonides (Moshe ben Maimon, 1138–1204), jeden z nejvýznamnějších židovských filozofů středověku, nabízel k výkladu Bible racionální, filozoficky orientovaný interpretační klíč, který se snažil sladit biblické zjevení s aristotelskou filozofií a rozumem.

Klíčové prvky Maimonidova výkladu Bible:

Esoterický vs. exoterický výklad:

V Průvodci zbloudilých Maimonides tvrdí, že Bible obsahuje hluboké filozofické pravdy, které jsou skryté za doslovným významem. Text má dvě vrstvy:

• Exoterickou (povrchovou), určenou pro široké masy.
• Esoterickou (skrytou), určenou pro vzdělané a filozoficky založené čtenáře.

Přirozený rozum jako nástroj výkladu:

Maimonides trval na tom, že výklad Bible musí být v souladu s rozumem. Pokud se zdá, že text odporuje logice nebo přírodním zákonům, je třeba ho chápat metaforicky nebo alegoricky.

Princip „peshat“ (doslovný smysl):

Ačkoli Maimonides uznával význam doslovného výkladu (peshat), často ho transformoval tak, aby odpovídal filozofickému kontextu. Například příběh o stvoření světa nebo sen Jákoba s žebříkem vykládal jako symbolické vyjádření metafyzických pravd.

Mashal (podobenství) jako hermeneutický model:

Mnohé biblické pasáže podle něj fungují jako podobenství, která mají vést čtenáře k hlubšímu poznání. Tento přístup mu umožnil reinterpretovat antropomorfní obrazy Boha jako filozofické metafory

Reinterpretace halachy (židovského práva):

Maimonides se snažil sladit právní předpisy Tóry s filozofickým rozumem. Jeho právní hermeneutika byla ovlivněna arabskou logikou a muslimskou jurisprudencí

Maimonides tak vytvořil systém výkladu, který nebyl jen teologický, ale i filozofický, logický a etický. Jeho přístup ovlivnil nejen židovskou tradici, ale i křesťanské a islámské myslitele. Je tedy zřejmé, že různé víry v určité době vlastně řešily stejné problémy a kupodivu velmi podobným způsobem.

Autor se pouští i do velmi širokého interpretačního rámce, zahrnující i náboženské texty jiných vyznání. Požaduje, aby dnešní theologie, zejména biblická, reflektoval pluralitu náboženství v dnešní společnosti i fakt, že tyto knihy hovoří nábožensky do náboženského prostředí. I to je pro české evangelíky zatím trochu tvrdý oříšek. A i zde se často projevuje jejich přesvědčení, že co o jiných náboženství potřebují znát, je přece v Bibli.

Kniha je mnohoslibná, skončí však náhle, jako Markovo evangelium. Také u této knihy má člověk pocit, že se konec ztratil. Očekáváme-li, že autor nabídne i hermeneutický klíč, pak ani u něj není. Ale možná je hlavním přínosem knihy povzbuzení se po něm ptát. Zjištěním autorovým zkrátka je, že zejména evangelíkům chybí hermeneutika: uvědomění, že starý (autor se nebojí hovořit o mythologii; já bych byl tady opatrnější - biblická látka sice užívá jazyk mythu, ale nemá všechny prvky mythu. Ve své době by byl nemythologický text ovšem těžko srozumitelný) text nemůže bez dalšího mluvit do současnosti. Za všechny současné aporie při hledání praktického naplnění víry může právě takový pokus přejít z textu rovnou do aplikace.

Příkladem mohou být velmi špatné, ale dost běžné motivace v dnešních kázáních: kazatel přečte třeba text z Pavlovy epištoly a začne: "Pavlova otázka je i naší otázkou dnes". Stejně tak stálé pokusy předstírat, že za dva tisíce let se svět vlastně nezměnil, a biblické otázky i jejich řešení zůstávají stejné. "Vždyť se nic nezměnilo, jenom lítáme do vesmíru," napsal mi jednou jeden farář, který považuje dobu reformační za zlatý věk, následný myšlenkový vývoj za řetězec omylů. Nějak mu nedošlo, že už tím, že létáme do kosmu, nás nutně obklopuje jiný vesmír. Proti takovému zjednodušování se stavěl už doc. John A. T. Robinson (Honest to God, London, 1963), který horoval pro to, aby dnešní čtenář přistupoval k Bibli ze své pozice, a nesnažil se předstírat, že je antickým křesťanem. Stejně tak katolický theolog, ale přednášející na evangelických fakultách, Wolfgang Trilling (Mit Paulus im Gespräch ISBN 3-7462-0256-6 - česky pod nešťastným názvem Apoštol Pavel, misionář a teolog) bez okolků napíše, že když Pavel řeší nějaký problém ve svých epištolách, byl zpravidla vyřešen ve chvíli, kdy sedl ke svému psaní. To, co my dnes tedy řešíme, není to, co pálilo Pavla. Hatina dokonce navrhuje, že i evangelíci by si měli vytvořit nějakou interpretační autoritu, jako katolíci, ale to si nemyslím, že je nutné. Stačí nasměrovat dnešní theologii Bible k hermeneutice. Bez hermeneutiky bude evangeliká biblická theologie odsouzena k permanentnímu verbalismu, vážení slovíček na lékařských váhách, rekonstruování minulosti, nebo naopak vkládání do biblického textu významů, které v něm ve skutečnosti nejsou, jenom jsme si je tam vpašovali.

Zajímavý je i pedagogický charakter celého díla, který se mimo jiné projevuje i tím, že každá kapitola končí návrhem témat k diskusím.

Přínosem Hatinovy knihy je tedy spíš povzbuzení, kterým směrem by se biblická theologie měla dnes ubírat - hledání interpretačních klíčů k biblickým textům, a tím překonat aporii toho, co nazývá fundacionalismem.

---

Pod čarou

Příspěvek byl na internetu prakticky okamžitě zablokován pro nevhodný a citlivý obsah. Na můj dotaz, zda je text něčím nevhodný nebo citlivý, odpověděla AI takto:

Ne, podle obsahu stránky, kterou právě upravuješ, text nevykazuje žádné známky nevhodnosti ani citlivosti, které by vyžadovaly omezený přístup.

Proč je text v pořádku:

• Téma je akademické a teologické – zabývá se výkladem Bible, hermeneutikou, etikou a homiletikou.
• Neobsahuje urážlivý jazyk, nenávistné projevy ani kontroverzní výzvy.
• Štítky jako „Thomas R. Hatina“ nebo „systematika“ naznačují odborný přístup, nikoli provokativní obsah.

Pokud bys měl v plánu publikovat tento text veřejně, můžeš to udělat bez obav. Pokud ale chceš, aby byl přístupný jen určité skupině (např. studentům nebo členům sboru), můžeš nastavit soukromí podle zamýšleného publika.

Na dotaz, proč k tomu došlo, byla udivena. Spekulovala o možné chybě algoritmu.

Jak rozpoznat mesiáše?

Kázání na neděli 2014 01 05 - L 20, 1-8 (ř,l) - Klášter nad Dědinou, Opočno.

(100. publikovaný příspěvek)

Co je to víra? Je to nekritické přijetí nějakého učení či autority? Leckdo by oněm členům židovské rady - Sanhedrinu, vytkl, že pochybovali, že nevěřili. Ale víru bez rozumové kontroly potřebují jen podvodníci a šarlatáni!

Nedivme se, že zodpovědní vůdcové víry lidu nemohou automaticky přijmout někoho, kdo se prezentuje jako vyslanec Boží; což bychom si sami někoho takového nechtěli také otestovat? Vždyť když i k nám přijde někdo s nároky, abychom mu věřili, ptáme se, jakým právem, kdo ho k tomu zmocnil? A není to snad od nás oprávněná opatrnost? A tak i ti židovští starší pokládají právem otázku, kdo ti dal ke tvému působení slovem i skutkem oprávnění. Vždyť i darebáci dovedou, když se jim to hodí, konat obdivuhodné, někdy i prospěšné, skutky. A proto se člověk musí ptát, co za tím je. Nepodlehnout prvnímu dojmu, špatnému, ani dobrému.

Avšak Ježíš však svoji odpověď podmiňuje zodpovězením své otázky – nebudí to trochu podezření? Nevykrucuje se? Co by mu udělalo, kdyby řekl - Bůh mě poslal. No jo, ale opět, posaďme se mezi ty židovské radní sami, alespoň v duchu - co bychom odpověděli? No jistě, četli jsme Bibli, tak víme, jak to bylo s tím Janem. Ale kdybychom ji neměli? Jak se správně rozhodnout, co odpovědět.

Moudří presbyteři ani tedy nenechávají nic na zbrklém rozhodnutí – poradí se, zhodnotí pro a proti. V jednom z těch pokusů o zfilmování Ježíšova příběhu to působí jako slabost.  Ale ano. Také se, pokud jsme moudří, v závažných otázkách snažíme najít radu - u rodičů, u přátel, bratří a sester, čteme knihy učenců, někdy si i za nimi zajdeme osobně. Jenomže Ježíš toto jejich moudré počínání nijak neocení; CO TEDY NEBYLO SPRÁVNĚ?

Vírou se pohybujeme na velmi tenkém ledě v otázkách poznání, poznávání, vědění. To je snadno zneužitelné. Neptá-li se nás Ježíš, ptají se jiní; a když ne oni, ptá se nás náš vlastní rozum na mnohé. Tyto otázky můžeme ignorovat, nebo přiznat „nevím“ (ignoro) – jako bychom si řekli se Sókratem: "jediné, co vím, je, že nic nevím" (εν οιδα, οτι ουδεν οιδα). Jak by nám samotným přišlo vhod, kdyby Ježíš řekl něco jasnějšího. Ale ani celá Bible nám jasnější odpověď nenabídne! SAMI SE ROZHODNĚTE, KOHO V TOM JEŽÍŠOVI PŘIJÍMÁTE!

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 89, 15n he,ř,l
• 1. píseň: 680 | 315
• čtení: Ex 2, 11-14 he,ř,l
• 2. píseň: 373 | 574
• text: L 20, 1-8 ř,l
• 3. píseň: 379 | 581 - zmršeno!
• poslání: 1Pt 1, 14-25 ř,l
• požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
• 4. píseň: 685 | 418

Židovská rada se jej neptá (viz kontext, v porovnání s Mt 21, 23-27 (ř,l) a Mk 11, 27-33 (ř,l)!) na moc konat divy (příběh o prokletí fíkovníku Lukáš ani nemá), ale na oprávnění kázat, evangelizovat, slovem měnit lidská rozhodování, hodnocení, vstupovat jim do života, mluvit rázně, nárokovat si …

… nejde o akademickou disputaci – víra vede k rozhodnutí, pokání; podle své víry bude člověk také živ. Nevědět není chyba. Víra přece potvrzuje, že nevíme (Jan Heller). „Nevím“ však není vždy známkou skromnosti a pokory. Je dokonce i postmoderní módou hodnotové nerozhodnosti! Je to proto, že se můžeme do pohodlného agnosticismu utéct tam, kde víme, že něco je pravda, a klade si to na nás nároky. Pak je pohodlné položit si agnostickou otázku: "copak mi vůbec víme, co je pravda?," a dál se nestarat, jako Pilát v Janově evangeliu. Je například velmi snadné, když se něco děje a cítím, že bych měl nějak zasáhnout, třeba, když je někdo napaden a já se bojím, říct si: "vím snad, kdo je v právu? Co když je všechno jinak?"

Co můžeme říct pozitivně o Ježíšovi? Nic. Věřím = nevím. Pouštím se tedy na onen velmi tenký led. Avšak tam, kde jsou důsledky našeho rozhodnutí nepříjemné, je pokušením utéci se ke skromnému „agnosticismu“ (přesvědčení o nemožnosti poznání). „V pekle jsou vyhrazena zvláštní místa těm, kdo si v době mravní krize uchovali neutralitu“ (Dante Alighieri – Božská komedie).

Je poctivé, ale i NEPOCTIVÉ NEVĚDĚNÍ. Chybou radních nebyla neschopnost jednoznačného úsudku, ale vypočítavost. Neptali se, jak je to doopravdy (i tehdy by asi museli přiznat svoji nevědomost), ale spekulovali, jaký bude vnější efekt jednoznačného rozhodnutí. Jedno by je vedlo k pokání, druhé ohrozilo; paradoxně odkaz na vlastní nevědomost byl pro ně únik, který jim umožňoval zachovat si zdání odborníků, ne přiznání! A to je alibistické. Známe to nejen od našich politiků, ale i od duchovenstva, ano, pro nás samotné je to tím skutečným pokušením (nikoliv nějaké sexuální puzení, jak si lidé pokušení často představují). Je poctivé nevěřit, když skutečně nevím. Ale když jen kličkuji před rozhodnutím, třeba i přiznat, že jsem se v něčem zmýlil, že jsem někdy neměl pravdu, takové nevědění požehnané není.

AUTORITU DÁVÁ PRAVDA SAMA A TEN, KDO PŘED NÍ UHÝBÁ, POTVRZUJE, ŽE JÍ ROZUMÍ MOC DOBŘE …

Čím je Ježíš, o tom nejsou žádné důkazy; každý se musíme zodpovědně rozhodnout, kým nám je, kým nám bude. Ale podle toho pak budeme voláni k odpovědnosti. A tady prostor pro účelové nevědění prostě není …

---

Pod čarou - 10. 8. 2025

Do čtyřiadvaceti hodin po uveřejnění tohoto kázání došlo k jeho zafiltrování algoritmy Microsoftu pro údajně citlivý obsah. Stalo se to v tomto týdnu mnoha mým článkům i některým kázáním. Potíž je, že za tyto postupy nikdo neodpovídá a nelze se proti nim hájit. Filtrem se stávají takto blokované stránky neviditelné pro vyhledavače i umělou inteligenci. Postupem, který tu nyní nechci popisovat, se mi to povedlo obejít a využil jsem toho, abych se AI zeptal, co mohlo být na mém kázání tak citlivé? Zde je její odpověď:

Skvělá otázka, Jakube. Kázání „Jak rozpoznat Mesiáše?“ je skutečně hluboké a provokativní – a právě to může být důvodem, proč se jeho samostatné otevření může někdy jevit jako problematické.

Proč může být citlivé pro některé systémy?

Zde je několik možných důvodů:

• Kritika náboženské autority: Text otevřeně zpochybňuje slepé přijetí víry a autority, což může být vnímáno jako kontroverzní v kontextu náboženských diskusí.
• Filozofická hloubka: Autor se nebojí jít do ostrých úvah o agnosticismu, alibismu a mravní odpovědnosti – to může být pro automatické systémy těžko interpretovatelné.
• Citace Danta a Sókrata: Použití silných výroků jako „V pekle jsou vyhrazena zvláštní místa těm, kdo si v době mravní krize uchovali neutralitu“ může být algoritmicky vyhodnoceno jako potenciálně „citlivé“ nebo „polarizující“.
• Výzva k osobnímu rozhodnutí: Text nevede čtenáře k jednoznačnému závěru, ale nutí ho k vlastnímu postoji – což je pro některé systémy nekomfortní, protože neobsahuje „jasnou pravdu“.

Proč to může být problém pro Microsoft nebo jiné platformy?

• Automatické filtrování obsahu: Některé systémy mají nastavené filtry na náboženský nebo filozofický obsah, který se dotýká otázek autority, pravdy nebo víry.
• Obava z dezinterpretace: Pokud text není jednoznačný, může být vyhodnocen jako potenciálně zavádějící nebo nevhodný pro širší publikum.
• Nezvyklý jazyk a struktura: Kázání je psáno velmi osobitým stylem, který může být pro algorit

* * * * *

Dál se nedostala. Mám neskromný pocit, že toto a i ostatní kázání či články byly zablokovány proto, že jsou kvalitní.

Stát a občané Království božího?

Kázání na 1Tm 2, 1-7 (ř,l) na neděli 21. 8. 2011 v Klášteře nad Dědinou a v Opočně.

Tváří v tvář událostem, které popisují média, a jedna z nich je peprnější než druhá, otvíráme společně Písmo svaté s otázkou, co v tom všem od nás Bůh očekává? Slyšíme-li, že máme v prvé řadě za všechny aktéry těch zpráv děkovat Bohu, cítíme se jako Jozue, když před útokem na Jericho očekává boží pokyny, a slyší jen „zuj si boty!“ (Joz 5, 13-15 he,ř,l).

Slyšený text nás vrací do pozdních dob rané církve. Tehdejší církev si stejně jako dnešní křesťan musí ujasnit své místo v tomto světě: po počátečním očekávání brzkého příchodu musela přijmout, že její pobyt v tomto světě ještě nekončí, že není jen pro příslušníky vyvoleného národa, ale že Království boží se tím, kolem čeho se zformovala, otevírá pro všechny lidi, bez rozdílu původu, společenského postavení nebo pohlaví. Už prodělala také protivenství pro svoji víru - svět, ke kterému se obrátila, ji začal pronásledovat. Ještě víc ji však poznamenalo to, že v jejím vlastním středu vznikala všelijaká hnutí, některá budou dokonce považována za ohrožení samotné podstaty nové víry. Zkrátka život církve boží vždy provází všelijaké zvraty, zapříčiněné zevnitř i zvenčí. A ta církev se musí vždy znovu rozhodnout, kudy se dát.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 57, 10 n he,ř,l
• 1. píseň: 680 | 315
• čtení: Jr 29, 4-7 he,ř,l
• 2. píseň: 373 | 574
• text: 1Tm 2, 1-7 ř,l
• 3. píseň: 355 | 772
• poslání: Mt 5, 13-16 ř,l
• požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
• 4. píseň: 685 | 418

Moji profesoři na KEBF/ETF UK neměli epištoly této generace příliš v lásce. Milovali eschatologii - nauku o cíli víry a dějin. Zdálo se jim, že ve starších textech cítí větší dynamiku, vzdor vůči tomuto světu, stavu světa, jaký je, překonávala církev očekáváním světa, který teprve bude. V těchto pozdních epištolách se jim zdálo, že se církev začíná v tomto světě příliš usazovat. Ale co mohla dělat jiného? Nebylo to od ní naopak moudré a rozumné, že přestala jen očekávat nějakou kosmickou revoluci? Ježíš nepřišel; a co my tady teď? Jak se postavíme k tomuto světu a jeho pořádkům? Dnešní církev má bohužel zkušenost bipolární: buď ten svět ovládneme, nebo se k němu postavíme zády. Máme vlády peskovat, máme jim podlézat, nebo se tvářit, že se nás nic z toho, co dělají, už netýká, vždyť my máme své občanství jinde (Fp 3, 20 ř,l)? I výklady tohoto oddílu se nesou obvykle v takovém duchu:

Výklady přečteného oddílu běžně chápou jako „bohulibý“ život v nějakém vnitřním odcizení se světu: my dáme pokoj jemu, on nám, a bude dobře. Maximálně ocení jako projev politického realismu vědomí, že misii se lépe daří v politicky stabilních podmínkách, nebo čistě v duchu Jeremjášovského „pragmatismu“. Že prý bylo prozíravé rozpoznat, že není možné, aby církev konala svojí práci v nějakém chaosu. A tak musí věnovat vládcům svoji modlitbu, chovat se státotvorně, ale otočena zády.

Klíčem je však otázka, co to vůbec je ten bohulibý život? Je to skutečně život, který se staví k úsilí, bolestem, snahám a nadějím svého nevěřícího okolí s odstupem, maximálně s káravě povytaženým obočím?

(Poznámka z 21. 6. 2025: Velmi si vážím pana Miloše Rejchrta. Je to snad jediný ze současných duchovních, který má opravdu co říct, který se hodně angažoval i v tomto světě, rozumí mu a má mu co říct, co má hlavu a patu. Avšak při nedávné besedě 20. 5. 2025 v boskovické Sýpce ukázal, že ani jemu se nepovedlo překonat tradiční paletu církevních postojů: kladný postoj ano, ale velmi chladný! Jinak by prý zbývala jen podlézavost farářů režimu za totality, nebo Dukova příchylnost k některým politikům. Jinou alternativu ani on zjevně nezná).

 Na začátku nás ale udeří mohutný pleonasmus: 4 slovy se tam hovoří o modlitbě! Pleonasmus vnímali učitelé češtiny často jako stylistickou vadu a snižovali za to známku. Ale je to i prostředek, jak něco zdůraznit. Pokud jde o nějaké pleonastické zdůraznění modlitby, bývají uváděna v NZ většinou jen dvě slova. Pouze zde tolik! A za koho se máme modlit, či dokonce, jak říká poslední slovo, děkovat? Za bratry a sestry? Jeden pravoslavný pop, když kázal na J 17, 9 (ř,l), tvrdil, že nám dal Ježíš příklad, abychom se za svět nemodlili. Nějak opominul jiné, známější, místo z téhož evangelia, 3, 16 (ř,l), které přese všechno vidí tento svět jako předmět boží až extrémní lásky. V 1Ko 1, 4 (ř,l) Pavel děkuje Bohu za korintské, ne za všechny, ale za bratry a sestry. Jistě, i s nimi měl své potíže, ale byli to ti naši. Ale tady jsme nabádáni, abychom se modlili, dokonce děkovali, za všechny lidi, i když jsou proti nám. Abychom děkovali za lidi, co mají moc! Děkovali za ně, ne se jich báli, ne je peskovali, nebo jim ukazovali svůj nezájem. Opravdu jsme připraveni za naši vládu děkovat?

Alternativní píseň po kázání
ze zpěvníku Svítá, 2002.

Je třeba být také kritický, neboť kdo kritizuje, nabízí kritizovanému nějakou naději. Ale jen, když je to opravdu potřeba, když se děje něco nedobrého. Kritika je totiž také projevem zájmu o věc. Ten, kdo jen nadává, či si v koutku zoufá a žaluje, nebo trucovitě nastavuje záda, se staví do role, jako by se jeho už nic z toho, co se kolem nás děje, netýkalo. A právě ta mohutná výzva k modlitbě nás chce upozornit, že my nejsme z tohoto světa vyjmuti. Jeho bolesti, radosti i naděje se nás týkají také. Nejde o to, abychom se sobecky modlili za to, aby nám vládcové dali prostor pro náš pobožný život. Už v tom, že se za ně modlíme, neseme jejich břemena jako Kristus naše, projevujeme zájem, musíme se v tom i vzdělávat, a to tehdejší vládci rozhodně nebyli demokraté! A právě tento angažovaný postoj ke správě světských záležitostí je tím, co je od nás Bohu milé a co on od nás v tomto světě očekává, proč nás tu má. Jemu samému totiž záleží na všech lidech, i na těch vládcích, a nemusejí být nutně pod naším vlivem, naši souvěrci.

Čím horší je svět, tím víc je třeba obdivovat, že o něj Bůh neztratil zájem, a právě tento svět učinil scénou pro drama spásy v oběti Ježíšově, jehož lidství je zde neobvykle vypíchnuto na znamení, že ani na takovém světě nepřestává Bohu záležet. Bůh je v Ježíšovi tomuto světu člověkem; i my se máme stát lidmi tomuto světu.

Jsou bohoslužby únikem z každodenních zápasů? Je cílem zbožného života si se světem moc nezadat? Nebo se máme o něj aktivně zajímat a vstupovat do jeho zápasů? Bůh nás neočekává jako stěžovatele a žalobce. Je to náš svět a zájem Boží o něj, humanita Kristova, jsou jeho nadějí stejně jako naší. A tak shromáždění má být spíše audiencí vyslanců tohoto světa, zástupně za ty, kdo nevědí, že mají poděkovat, a komu poděkovat. To je to, co máme udělat zástupně za svět, co za nás nikdo neudělá. Zároveň však už nemůžeme zůstat k němu lhostejní.

Jak se pozná boží vůle? Těžko. Ale autor listu si zjevně přehrál Ježíšův příběh, a ten mu přinesl odpovědi (J 1, 1 - ř,l; Žd 1, 1n - ř,l).

Byl Ježíš vzkříšen? A kde ho máte?

 Kázání na neděli Vzkříšení 31. 3. 2002 na Ga 2, 15-21 (ř,l) v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně. Bohoslužba s Večeří Páně.

Mezi slovutnými teology se i dnes najdou tací, kteří porovnávají, zda je pro naši víru významnější kříž nebo vzkříšení. Při pozorném čtení Písma se však takto ptát nemůžeme, neboť bez kříže není vzkříšení a bez vzkříšení zůstává kříž jen tragickým důsledkem lidské zvůle. Jenomže jak tuto záhadu vysvětlit druhým, svým dětem, ano i sobě samotným? Kříž zdá se srozumitelnějším – vždyť takových je kolem nás nahusto! Boží muka, mnohá vyobrazení, ale s vysvětlením vzkříšení, to mají problém i bibličtí svědkové. Podívejme se, jak končí evangelia a jak to popisuje Pavel → zatímco o ukřižování referují více méně shodně, tady vyprávějí každý jiný příběh.

Ženy od hrobu, apoštolové a všichni vyznavači jsou až podnes podezíráni z bláhovosti a za křesťanskou vírou se skutečně mnohá bláhovost s pověrčivostí nezřídka skrývají. Divme se proto třeba tomu Janovu Tomášovi, který si nechtěl „pouze sáhnout“, nýbrž opřít svoji víru ve Vzkříšeného o pevný základ – chce se přece dotknout Kristových ran! Nejde o všetečnost. Chce vědět, že ten, o kterém vyprávěla Marie i kolegové, já totožný s tím, kterého viděl umírat na kříži. Neodmítá Kristovo vzkříšení, jak mu někteří vykladači vyčítají, ale chce tuto víru uzemnit. A Ježíš mu v tom vyhoví.

Texty:

• introitus: Ž 16, 8-11 he,ř,l
• 1. píseň: 667/383 | 560/711
• čtení: J 20, 19-31 ř,l
• 2. píseň: 346 | 549
• text: Ga 2, 15-21 ř,l
• 3. píseň: 660/344 | 548/541
• poslání: 1Kor 15, 42b-49.57n ř,l ř,l
• požehnání: Nu 6, 24-26 he,ř,l
• 4. píseň: 334 | 534

(starý a | nový evangelický zpěvník. / alternativy)

Večeře Páně:

pozvání: Ž 98, 1bn he,ř,l

propuštění: Ř 8, 31bn ř,l

Optejme se svědků Kristova vzkříšení, předně Pavla, abychom pochopili, jak se takového vzkříšeného dotknout.

Potíž s referencemi o vzkříšení je, že jsou v evangeliích, skutcích i epištolách dost odlišná → zjevně je to silně osobní zážitek, vždyť ani my Kristem nedisponujeme. Přesto zvěstujeme, že byl vzkříšen.

Známa je Pavlova polemika o Vzkříšení z 1Ko 15 (ř,l), kde vypráví svoji verzi o setkání se vzkříšeným. Avšak v Ga tuto historku nepřipomene. Zde jde o něco jiného – o otázku ospravedlnění a v této souvislosti slovo o živém Kristu padne, nezaujatě, prosto vší polemiky a apologie.

Vyznáváme-li, že Kristus byl vzkříšen dosvědčujeme, že to pro nás je více, nežli odpověď pro konfirmační cvičení a tečka za případnou debatou → je to zkušenost.

Také Pavlovo svědectví je silně osobní: „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“. Pavel nebyl ožrala a narkoman, nežil zhýrale, jako třeba Augustýn. Byl zbožný, dokonce velmi zbožný. Fanatik. Ale jeho zbožnost byla zlá.

Z pronásledovatele se stává pronásledovaný, z bořitele budovatel, z ustrašeného hloučku zoufalců bez perspektivy společenství radosti a naděje → a to vše nějak souvisí s tím člověkem, který je napřed do oné beznaděje uvrhl svojí smrtí.

Je to vskutku otázka složitá, jak vysvětlit co znamená, že „Pán žije!“, „Byl vzkříšen!“. Jsou různé způsoby, jakými se to teologové snaží pojmout do srozumitelných definic, ale vždy jim z toho něco vypadne. Problém je, že tvrdíme, že je „Pán živý“, ale nemůžeme jej ukázat. Nejsou nám dostupná ani vidění vzkříšeného. Jen stará svědectví. Naše osobní naděje se o ně opírá. Ale víme, co nadělal s našimi životy.

Pavel tedy nemůže prokazovat Kristův život spekulací nebo důkazem, ale tím, jak do jeho života Ježíš vstoupil, jak je jím vše podmaněno, podmíněno a vše se o něj od nynějška opírá → nezemřel Kristus, nýbrž Pavel. Pavel (ovšem i my) smíme být také dokladem toho, že Pán je skutečně živý“ novotou vlastního života!

Za nás ...

 Kázání na Velký Pátek 21. 3. 2008 v Bohuslavicích nad Metují, na text Ř 5, 6-8 (ř,l).

I po letech jsme ještě plni důsledků útoků islámských teroristů. Nejvíc nás dráždí to, co vnímáme jako fanatismus - jejich sebevražedné akce. Ty ovšem obsahují morální apel na nás. Výslovně to říkají, a dva novináři to popsali takto: „Moderní společnost dělá z lidí bezduchá, zbabělá stvoření, jimž jsou cizí jakékoliv ideály a schopnost obětovat se pro vyšší cíle, jako je národ, vlast či Bůh“ (Buruma, Magalit, OKCIDENTALISMUS, ISBN 80-7106-762-8). Ani nám není cizí představa, že svět, který nás obklopuje a jehož jsme součástí, je jaksi změkčilý a na odpis, honící se jen za svým pohodlím. Amedeo Molnár, evangelický historik, píše o Husovi: „Biblický christocentrismus vedl Husa k přesvědčení, že pravda se v dějinách uskutečňuje tam, kde je za ni člověk ochoten obětovat život“ (A. Molnár a Rejchrtovi, SLOVEM OBNOVENÁ).

Na výhrady těchto lidí jsme citliví: vždyť u základů naší víry (která mimochodem zplodila tzv. „západní civilizaci“) je oběť, oběť, kterou si dnes připomínáme – „Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné“. Bohužel je dnes módou tuto stránku Ježíšovy smrti, pod záminkou odmítání "satisfakční theorie," představu zástupnosti, popírat. A přece je pro naši víru naprosto zásadní, že Ježíš neumíral ani jako fanatický vyznavač nějakého učení, pravdy, ani se mu nestala nehoda, nebylo to nedorozumění, ale stalo se to pro ČLOVĚKA, konkrétně i pro NÁS SAMOTNÉ.

Texty:

• introitus: Ž 22, 20-24 he,ř,l
• 1. píseň: 308, 1-9 | 510, 1-96
• čtení: J 11, 47-52 ř,l
• 2. píseň: 309 | 517
• text: Ř 5, 6-8 ř,l
• 3. píseň: 312 | 518
• poslání: Ř 8, 31n ř,l
• požehnání: Nu 6, 24-26 he,ř,l
• 4. píseň: 308, 10-15 | 510, 10-15

(starý a | nový evangelický zpěvník)

Pavlovo poselství bývá jednostranně vykládáno, jako učení o ospravedlnění pouhou vírou. To také budí mnoho nedorozumění. Ale je to víra ve význam a moc Kristovy oběti. Ale jeho skutečným poselstvím je, co ta smrt způsobila – že vyvolení i nevyvolení jsou si před Bohem rovni v hříchu. Bůh jim všem dal stejnou šanci v Kristu. Je to šance na nový, jiný život. Už není důležité, kdo z jakého národa či klubu pochází!

Ani v Pavlových slovech, která mají především význam zaslíbení, nelze přeslechnout určitý mravní apel. Vždyť tím novým rozměrem křesťanského života je právě být podoben tomu, který se za nás obětoval! Ukřižování s Kristem!

Etika sebeobětování je jistě důležitá, ještě víc však zneužitelná! Islámští teroristé jsou instantní podobou něčeho, co prošlo našimi vlastními dějinami, kdy se jedni nadchli pro myšlenky, které je povznášely k sebeobětování i obětování druhých; zůstali jen ti, kdo se tomu dokázali vyhnout.

Časté nářky na absenci ochoty k oběti jsou jen planým moralizováním, zejména tehdy, když vlastní oběť nahrazujeme uctíváním těch obětovaných. A tak, když přehlížíme, co zla přineslo zbrklé sebeobětování jiných, ať již ve válkách, nebo v morálním vydírání těch, kdo se pro druhé „obětovali“, není určitá únava z obětí v naší kultuře nakonec oprávněná? Také však přehlížení, že i v naší vlastní kultuře jsou pořád lidé ochotní se za něco či někoho obětovat, dokonce za dobré věci, a ani k tomu nutně nepotřebují náboženství. Ostatně i Pavel říká, že ochotni obětovat se za někoho dobrého, kdo za to stojí, lidé jsou také, lhostejno, jaké jsou víry. Poselství Kristova kříže by nebylo plné, kdybychom si neřekli, že Ježíš mezi tím, kdo za to stojí, a kdo ne, vůbec nerozlišuje.

A právě zde vidím významný rozdíl mezi Ježíšem a těmi, kdo se obětují za velké ideály: do svého obětování se nehrnul svévolně, opásán výbušninou nezatahoval do svého sebeobětování druhé, neobětoval se za ideje a myšlenky, za víru či pravdu, nýbrž za člověka, a to nijak ušlechtilého! ZA NÁS …

Ani Pavel nezpochybňuje, že ve světě ochota k oběti nechybí. Je výjimkou, ale každý okamžik je něčemu obětován, zvlášť když to stojí za to. Ježíšova oběť však je obětí za někoho, kdo za to nestojí. Tím je nám však cena teprve přiřknuta. Jiné oběti nemohou být zjevnou demonstrací Boží lásky a o to tu jde spíš než o nějaké hrdinství.

Na Ježíšově oběti je podstatné, že dává hodnotu tomu, co ji nemá, že mrtvé křísí k životu, který doposud nežili, umožňuje vnitřní přerod nám samým …

Pryč s Lazarem!

 Kázání na květnou neděli 24. 3. 2002 ve sboru ČCE v Bohuslavicích nad Metují a v kazatelské stanici v Opočně na text J 12, 9-11 (ř,l).

(Sborové shromáždění)

Společně s celou církví Kristovou i my si dnes připomínáme Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. V Janově evangeliu je v této souvislosti zaznamenána opomíjená epizodka: nejen Ježíš kráčí na Golgotu, ale také kolem Lazara se stahuje smyčka! Tím je u Jana vyjádřen onen podvojný význam oné triumfální atmosféry.

Lazar tu je spíše pasivní figurkou, objekt různých událostí a zájmů. Nic nedělá, jenom je. Ale už sama jeho existence se stává předmětem debat, dohadů, ano, dokonce i úkladů. Proč?

Do jeho života nějak vstoupil Ježíš a proto, aniž by se o to musel jakkoliv přičinit, je zde živým důkazem, že Pán je živý! Lidé nejsou zvědaví na Ježíše jenom tak. Máme-li i dnes lidem říct něco o něm, lze jen poukázat na to, jak vstupuje do životů lidí, jak je přeměňuje, dokonce i křísí. Jeho samotného však ukázat nemůžeme, leda na jeho díle.

Lazar, ale i třeba slepý v 9. kapitole, nebo chromý v 5., to jsou jediné důkazy, že Ježíš není jen jedním z rádoby spasitelů světa. Kdo chce poznat Ježíše, musí přes Lazara; kdo chce Ježíše odstranit, nemůže také jinak, nežli přes tento živý důkaz.

Texty:

• introitus: Za 9, 9n he,ř,l
• 1. píseň: 118 | 146
• čtení: J 12, 12-19 ř,l
• 2. píseň: 504 | 723
• text: J 12, 9-11 ř,l
• 3. píseň: 317 | ×
• poslání: Iz 9,1-6 Kral. 2-7  he,ř,l
• požehnání: Nu 6, 24-26 he,ř,l
• 4. píseň: 312 | 518

(starý a | nový evangelický zpěvník)

Má-li nás cokoliv pálit a tlačit, snad jenom otázka, zda i my jsme živým svědectvím o Kristu a jeho moci. Může na nás svět poznat, že Ježíš stále koná mezi lidmi své dílo?

Na Lazarovi se to pozná právě tím, že to, co se týká Krista, týká se i jeho osobně a co se jeho osobně týká, dotýká se samotného Ježíše. Stejné je to i s těmi dalšími.

Není přitom důležité, abychom byli za každou cenu pronásledováni. Byl by dokonce hřích o to usilovat, neboť pak by na sebe musel někdo vzít hříšnou úlohu pronásledovatele. Avšak to, že nás Ježíš povolal k jinému, svojí „logikou“ prostoupenému životu, nesmí zůstat zasuto!

Nesetkáváme se zde dnes jen, abychom si každoročně připomněli Ježíšův triumfální vjezd do Jeruzaléma, nýbrž abychom se také zamysleli nad tím, jak jsme prožili minulý rok a jaké úkoly nás do budoucna čekají. Máme, můžeme vůbec mít nějaký úkol od Pána?

Ať je nás málo či mnoho, ať jsme kde jsme, církev má úkol jediný: být živým důkazem působení Krista. Těmi, s nimiž Pán něco učinil a tak s tím i žijí. Jeho samého není možné vidět ale důsledky jeho působení vidět jsou - mají být k vidění právě zde, mezi námi. I když jsme slabí a stísnění, máme přece úkol mimořádný. Ne jen ti, kdo byli uzdraveni, také ti, kteří spolu s ním slouží (viz J 2, 9 Svatba v Káni galilejské ř,l), jsou s ním.