Prohledat tento blog

2024-12-28

Večeře Páně? Jen podle Bible! Platnost?

Platnost Večeře Páně?

Další ze steam punkových obrázků
AI na téma transsubstanciace.

Když vyjíždíme do zahraničí, musíme si zkontrolovat, zda máme platné doklady. Také občanky, zejména před volbami, je dobré překontrolovat. Platná musí být i platební karta, nebo řidičák. Skoro od samého počátku, asi tak od 2. století, však církev řeší i platnost svých úkonů, zejména těch, které jsme si navykli nazývat svátostmi. Když pojedu do zahraničí s neplatnými doklady, asi se nikam nedostanu a budu muset zase zpátky. V horším případě si posedím i v nějakém exotickém vězení. Pokud přijdu s neplatnou občankou k volbám, asi neodvolím. Na poště mi nedají balíček. Za neplatný řidičák možná zaplatím pokutu a na neplatnou platební kartu nedostanu žádné chechtáky. Ale co může být neplatné na Večeři Páně (nebo i křtu)?


Bratrské vyznání XII/7
o svátostech
Naposledy i tomuto učí, že svátosti nikdy netratí, ale vždycky mají moc svou z Kristova ustanovení, svědčiti, jistiti a jako pečetiti, hodným přítomnou milost a spasení, nehodným pak vinu a zatracení; buďte ony pak přisluhovány a podávány od kněze dobrého a ctného, neb hříšníka tajného a pokrytého. Augustin svědčí: Věc neb pravdu svátosti sám Bůh dává; svátosti podávají dobří i zlí, totiž služebníci. A dokavadžby takoví pokrytci a zlí služebníci v nešlechetnostech svých zjeveni a trestáni nebyli, a kázeň církve menší neb větší, až (byliliby zarputilí) i vyloučením konečným na ně zřízeně by nedošla; svátostí, kterýmiž oni posluhují, když toliko to činí podle vůle, rozkazu, smyslu a ustanovení Pána Krista, má od nich požíváno býti. Ačkoli služebníkům církve potřebí se v tom opatřiti, aby jiným sloužíce sami zavrženi nebyli9. Item:10 Aby svatého psům nedávali a perel před svině nemetali. A lidu tolikéž třeba s pilností prohlednouti, aby svátostí k soudu a obvinění nepřijímali.11
  1. 1Ko 9,27 ř;l.
  2. Mt 7, 6 ř;l.
  3. 1Ko 11, 26 ř;l.

Z katolického hlediska je to jasné: nepřijdu do nebe. Účast na tzv. svátostech je chápána jako podmínka spásy. Sice musím opět konstatovat, že nějak nikdo neví, co to je, samozřejmě to není to, co se říká v pohádkách o čertech, ale popsat to nikdo neumí (blíže zde). Za tyto rozpaky může už sám Pavel, který naznačil, že Večeře Páně (VP) nemusí být vždy Večeří Páně, i  když tak navenek vypadá (1Ko 11, 20 ř;l). Naznačil, že ne neplatný může být takový obřad, ale spíš škodlivý (1Ko 11, 17.29n ř;l ř;l). Nikde však nemluví o nějakých podmínkách platnosti. Jen tolik, že tím, jak se lidé při tomto obřadu chovají k sobě navzájem buď potvrzují, co tento obřad zpřítomňuje, nebo se s tím dostávají do zásadního rozporu (1Ko 11, 18.21n.33n ř;l ř;l ř;l). Jsou to přesně ta místa v tzv. Ustanovení Večeře Páně, která všechny dogmatiky, konfese a katecheze ostentativně ignorují, zabývají-li se otázkami hodnosti či vhodnosti u VP, či podmínkami její platnosti!

Potíž ale je v tom, za co vlastně VP platí? Katolíci o ní mluví jako o oběti. Přesně to evangelíci odmítají: jedinou obětí je Ježíš sám. V době renezanční reformace dokonce řekli, že je to "jen" symbol, připomínka (srv. opakovací formuli v tzv. Antiochijské tradici: 1Ko 11, 24c a 25c ř;l a L 22, 19c ř;l). Při různých inkvizičních procesech či v protireformační propagandě se to dokonce tvrdilo o evangelících všech, ale pro většinu reformačních směrů už to bylo trochu za hranou. Ale dodneška není jasné, čeho? I v reformaci nakonec převládlo magické pojetí tohoto obřadu, ačkoliv se distancovali od transsubstanciace. Také odmítají katolickou zásadu "ex opere operato", tedy že by tyto úkony působily spásu svým výkonem, a přece se nelze ubránit pocitu, že i oni ji pojímají jako úkon málem magický. Spíš je pro ně stále problém svůj postoj k nim vůbec vysvětlit. Raději to zamluví spoustou citací či negativních výpovědí. Představa však, že by spásu přinášel nějaký úkon či účast na něm, že by jeho neprovedení, a hlavně neplatné provedení, mohlo něco vykonat, nebo by mohlo ublížit, koliduje s Pavlovým důrazem na spasení z pouhé milosti. Žádný obřad není spásotvorný. Tím by se stal dalším dobrým skutkem, za který bychom čekali odměnu, což Pavel odmítá!

Večeře Páně? Jen podle Bible!

  1. Smysl?
  2. Platnost?
  3. Přítomnost Kristova?
  4. Četnost vysluhování?
  5. Podmínky/překážky pro vysluhujícího?
  6. Četnost účasti?
  7. Podmínky/překážky pro účast?
  8. Liturgické kroky?
  9. Materie?
  10. Místo mezi svátostmi?
  11. Postavení mezi funkcemi církve?

Jakmile se však z VP stane spásonosný, mysterijní, úkon, je církev nucena vyřešit mnohé technikálie, jejichž byť jen nedopatřením proměněné či opomenuté provedení může celý obřad zneplatnit. Zatímco Ježíš hovoří k učedníkům, že mají konat tento obřad na jeho památku, kdykoliv budou jíst chléb tento a pít z kalicha tohoto (přísně vzato by to mělo znamenat pojídání a popíjení v rámci židovského paschálního obřadu, a mnozí jsou toho názoru, že i v Korintu šlo o pesach, protože Pavel hovoří o času paschy - nekvašených chlebů (1Ko 5, 7 ř;l - ovšem toto místo lze chápat i symbolicky)!


V praxi všech denominací lze tedy vysledovat podmínky platnosti obřadu v těchto oblastech:

  1. Správná vysluhující osoba
  2. Správná látka
  3. Správná forma
  4. Úmysl
  5. Víra přijímajících.


Česká synopse tzv. ustanovujících textů.


Bodem 1. jme se už zabývali. Připomenu jen, že se tento problém neřeší ani v Bibli, dlouho není zmiňován ani v poapoštolské literatuře. Naopak bod 2. je už dvě tisíciletí předmětem sporů. Vzpomínám, jak v jednom pražském sboru ČCE přinesla paní farářka židovské macesy, jelikož studiem Písma svatého prý došla k závěru, že to má být právě maces (viz výše). Ale římskokatolická církev, a po ní i lutheráni nebo husité, i v některých sborech ČCE to je zvykem, užívají tzv. hostie, která do jisté míry zachovává složení macesu. Především absencí kvasu. Ale už tím došlo k rozkolu mezi západní církví a východní, kde se začalo užívat tzv. prosfory, k jejíž přípravě se kvas používá. Východní si to zdůvodňovali i "theologicky," že nová smlouva chce i nové matérie. Reformace, zejména česká, však kladla důraz na obyčejnost, proto se většinou užívá běžný chléb. V planetárně misijní římskokatolické církvi sice občas padaly návrhy, aby alespoň v dalekých misiích, kde se chleba nepeče z obilné mouky, bylo možné použít jiný materiál, například banánové těsto, ale vždy to bylo ostře zamítnuto.


Kapitolou samou pro sebe je víno. To totiž ze západní liturgie téměř vymizelo, podává se jen výjimečně, třeba novomanželům, ale zástupně za celé shromáždění jej přijímal pouze vysluhující. Ostatním bylo řečeno, že když se hostie mění na tělo Kristovo, je v něm i krev, takže víno nepotřebují. Mešní víno musí také zachovávat určitá pravidla a vinař musí mít certifikát. Často jej produkují kláštery.


Reformace se charakterizovala i tím, že dala kalich lidu. V symbolice české reformace se stal kalich ikonickým znamením, a byl dokonce postaven proti kříži, což je zahraničním evangelíkům nepochopitelné. O symboly kalicha a kříže se někde vedou i spory v evangelických sborech, kdy někteří by tam ten kříž chtěli, zatímco jiní by v tom viděli zradu evangelických principů.


Mezi evangelíky se jinak otázka vína neřeší - může to být jakékoliv. Vím ovšem o případu jednoho evangelického sboru, kde si farář neověřil, jaké víno kupuje. Omylem vzal vinnou láhev s pálenkou. Po požití vypadali účastníci, jakoby právě prožili nějaký mystický zážitek. Byla ta VP tehdy platná? Mnohý by zapochyboval. Totiž i evangelíci mají své zvykové požadavky na víno. To se projevilo v debatě, zda by se kvůli možné účasti alkoholiků nemělo vysluhovat nealkoholickým moštem. Zde jistý farář horlil, že to není možné, protože musíme poslouchat Krista. Alkoholici prý mají podle něj přijímat jen chléb, protože je v něm, jako v těle, krev přítomna, tudíž o nic nepřicházejí. Nějak mu nedocházelo, že, má-li být opravdu poslušný, Ježíš ustanovil chléb a kalich (!). Že tedy užitím onoho katolického argumentu se vlastně dostává do rozporu se svým vlastním principem (viz diskuse za odkazovaným článkem). Ale Ježíš, a po něm i další, hovoří výslovně o kalichu, vůbec ne o tom, co je v něm. Tedy ani o stupních alkoholu! Víno se celou dobu jen tiše předpokládá. A pokud by měl být chlebem maces, Židé pijí víno kořeněné a ředěné vodou! Praxe s nealkoholickým vinným moštem je dnes ve světě velmi běžná, zvláště v zemích, kde měli svého času problémy s alkoholismem téměř pandemické. Já se s tím běžně setkával v Německých církvích. O materiích ale podrobněji až jindy.


Neméně důležité je, co se má u toho říkat. Reformace často zdůrazňuje, že jen to, co ustanovil Ježíš, nic víc. Ježíš však přesně nic neustanovil. Zpravidla se tedy užívá formulace z KO (ke zkratkám viz předcházející díly a studii ke svátostem). Ale Ježíš nezavedl žádnou formulaci. I evangelíci se tedy VP snaží vším možným vyšperkovat, aby podtrhli její mysterijní charakter, zejména zpěvy při obřadu, bez kterých se některým jeví VP jako fádní a málo tajemná. I otázku "magické formule" tedy považuji z čistě biblického hlediska za matoucí a zatemňující výhled k podstatě VP.


Poslední dva body jsou asi podstatnější: jasné je, že aby to byla VP, musejí účastníci chtít a být si vědomi toho, co právě konají, že je to připomínka Kristovy smrti (1Ko 11, 26 ř;l). V této souvislosti nepadne dokonce ani slovo o vzkříšení! To si nechá Pavel do 15. kapitoly svého dopisu. Avšak ani zde není nic o platnosti či neplatnosti. Mnohé církve ovšem žádají, aby účastníci měli správné dogmatické představy či prožitky. Katolická liturgie je plná modliteb, ve kterých účastníci ujišťují Boha, že věří v reálnou přítomnost Kristovu v matériích. Tím se ale budu zabývat až v podmínkách k účasti. Zde jen podtrhuji, že tu nejde o zplatnění či zneplatnění obřadu!


Jako většinu problémů, které si křesťané s tímto obřadem v průběhu dvou tisíciletí vytvořili, ani otázka platnosti v NZ nikde nepadne. Možná je problematický už sám ten pojem. Protože VP není platidlo, ani při průchodu do ráje. Není dokonce ani legitimací do Božího království, jako nějaký cestovní pas nebo vízum. Tím je jen Ježíš sám a jeho oběť, kterou VP připomíná. Připomíná jej ale v sociálním kontextu: (1Ko 10, 15-17 ř;l; 12, 12 ř;l). Skutečným problémem (ne jen) korintského sboru byly sklony k elitářství  a samolibosti. Pavel v listu upozorňuje na jednotu v mnohosti, povinnost vzájemně se přijímat a nikým ani nepohrdat, ani nikoho nepřehlížet. A to bylo to tělo, které korintští ignorovali a proti němuž se proviňovali. Obřad, který měl ještě daleko k nějakému mystériu, protože se tam mohli jedni přejíst a opít, zatímco jiní hladovět, se tím dostával do rozporu s tím, co bylo jeho obsahem - že totiž všichni jsme jako křesťané produktem boží lásky, která jde až za všechny myslitelné hranice. Ale tyto sklony církev kvůli Pavlovu slovu neopustily. Etablovaly se v ní. A proto je k této stránce VP rozum dnešních křesťanů slepý. Upřímně, většina problémů, které si s tím obřadem nadělali, opravdu oni sami, jen přebíjí a usmrcuje jeho skutečné poslání. Zejména to, že z něj bylo uděláno něco mysterijního a magického. Typické je, že účastníci toho obřadu často zavírají oči, usebírají se, aby je druzí nerušili, ačkoliv by se je měli spíš naučit o to intenzivněji vnímat.


Řecká synopse tzv. ustanovujících textů s podrobnějším rozborem




Odkazy pod čarou k tématu:

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , ,

2024-12-23

Přišel jako dítě? - kázání na Boží hod vánoční na text Mt 18, 1-5

Kázání na Boží hod vánoční 2006 v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně

Texty:

(/ = alternativní, | = starý a nový evangelický zpěvník)

Zjišťuji, že mnoha kolegům farářům, ale i necírkevním „intelektuálům“ činí problém vzít vánoční oslavy vážně: vadí jim sentimentalita, nezakotvenost v Písmu, či spíše pohanský původ právě tohoto data, vyprázdněnost, konzum, … zkrátka mají potřebu distancovat se od prožívání Vánoc. Přiznávám, že k výběru dnešního textu mě inspiroval výrok jednoho faráře: „Pro děti dokážu udělat vánoční bohoslužby i bez sarkasmu a ironie, ale oslavu Vánoc dospělými nechápu“

Tento čas je dobou, kdy má kde kdo potřebu se nějak proti těmto svátkům ohradit, napomenout nás třeba, že „to není o dárcích a uklízení“. Ale že se Ježíš zřejmě nenarodil 25. 12. 0 v Betlémě, už snad není pro dnešního člověka takovým překvapením. Kdo prošel konfirmací, ten by to vědět měl.  Nemluvě tedy o absolventovi studia bohosloví. Že bychom se neměli honit, netěšit se na dárky, o tom už se namluvilo, až hanba, a zřejmě to bude pokračovat i v příštích letech. Přece oslava samotného vstupu Páně do lidského příběhu nemusí být jen ústupkem infantilitě zvykům a sentimentu.

Až teprve švýcarský psycholog Piaget nás naučil vnímat dítě jako svébytnou bytost. Dětství bylo dřív vnímáno spíše jako dětská choroba, jako něco, z čeho by měl člověk honem rychle vyrůst. Jistě, nad kočárkem se rozněžňuje kde kdo, ale novozákonní svědkové Mt a L, kteří Ježíšovo dětství rozehráli, s tím mají úplně jiný záměr. Ani v Bibli totiž není dětství ničím něžným a pozitivním. V NZ jsme sice konfrontováni s dětmi i s Ježíšem samotným, jako s dítětem, ale i zde je tlak na dospělost. Nakonec ani křesťanství nevede i infantilizaci dospělce. Je nám současně předkládáno dítě i jako vzor, ale je to vlastně překvapivé, mělo by být, protože jinak i ve víře je třeba nakonec překonat to, co je dětinské (1Ko 14, 20 ř; Ga 4, 3 ř; Ef 4, 14 ř; J 9, 21 ř ... a další).

Přijmout Nebeské království jako dítě? O dítěti tu mluví Ježíš ve dvojím smyslu - v aktivním i pasivním. Tedy přijímat jako dítě, a přijmout dítě. Jednou z charakteristik dětství je nehotovost a otevřenost. Dítě nemá žádné zkušenosti ani zásluhy, na kterých by mohlo stavět hodnotu své osobnosti. A současně vše přijímá s dětinským úžasem a překvapením. Je to naprostý protiklad nás, lidí vybavených zkušenostmi, a také poněkud povznesených nad každé překvapení. Může ještě nás něco překvapit? A jsou všechna překvapení dobrá? Dítě se musí teprve všemu učit. Dospělý mívá často pocit, že ho učení ponižuje. Vždyť kdo ho má právo poučovat? Není to drzost? A Bůh? Učí se Bůh?

Distancování se od Vánočních oslav může být v mnohém oprávněné, ale nesedí mi, že je u toho vždy přítomno zesměšňování Vánoc a hlavně těch, kdo je slaví. Opačným koncem zesměšněného je zesměšňující, který vystavuje na odiv svoji převahu. A to je právě moment, kdy k nám může i ona zatracovaná sentimentální historka o děťátku promlouvat.

Jedním z vředů křesťanství, zjevně od prapočátku, je touha Ježíšových vyznavačů vypnout se nad druhé. Pokud chce člověk uniknout z davu, být sebou, nesplynout, může právě u Ježíše vidět, že se to dá zařídit i jinak než pohrdáním těmi, kdo nám pro náš křivý pohled s tím davem splývají. Začteme-li se do Pavlových epištol s otevřeností, zjistíme, že mu spíš než ospravedlnění pouhou vírou leželo na srdci, aby se z křesťanské zkušenosti nestala záminka pro povyšování se. Bohužel, dodnes je v tom neúspěšný a to pokušení na nás stále dotírá.

Mnozí se dnes ptají, co různá náboženství spojuje. Nebo alespoň to, co nás sbližuje s židovstvím. Ale je tu jedna podstatná věc, která nás právě od všeho ostatního odlišuje. Mircea Eliade zjišťuje, že podstatou všech náboženství je důsledné rozlišováním mezi posvátným a profánním. To platí nakonec i o židovství, a má to svůj velmi dobrý důvod. Ale křesťanství staví na boží inkarnaci, na prolomení neprolomitelné hranici božského a lidského světa. A když lidského, tak se vším všudy. Bůh umí být i prcek. Křesťan nesmí hledat božské v nadpozemských titánech. Je to vlastně už ve Starém zákoně, a je to to, co nás s tím židovstvím skutečně spojuje. Například Gn 6, 1-8 (he) ukazuje, že Bůh není s vládci a králi, kteří budí dojem božského původu. Oni také nepřinášejí naději na to, že všechno vyřeší, i když jim to lidé věří. Spása se dotýká obyčejného člověka, který nalezne milost. A také svůj život staví na spravedlnosti. Křesťanství spíš vede člověka, aby se koukal pod nohy, jestli po něčem důležitém nešlape, než aby vzhlížel k nebesům (Sk 1, 11 ř). A také k trůnům a palácům, honosným úřadům. Máme najít Boha ve své vlastní lidskosti.

Vánoční dárečky, předmět tolika ironií, mají v tomto smyslu hluboký význam: vzpomeňme jen, jak jsme to prožívali jako děti; pohleďme, jak to naše děti prožívají! Nemáme se od nich něčemu přiučit? Jak dary dávat, tak především dary přijímat, to je umění. Nejde o dárky, ale o to, zda jimi dáváme sebe, jako i Pán nám především sebe samého nabízí. Pak i balíčky pod stromkem zvěstují … A tak o Vánocích jde o ty dárečky pod stromečkem. Hrají důležitou roli. Když to našimi dětmi škube nedočkavostí a když jim potom září oči a projevují nespoutanou radost, stávají se učiteli nás, dospělých a zkušených. Nezapomněli jsme na něco? Dětská radost i nás nutí sestoupit z piedestalu těch zkušených, které už nic nepřekvapí a jsou nade vše dětinské povzneseni. Možná v nich je pro nás nějaké sdělení.


Co si kdo o dnešních svátcích slaví (pokud vůbec něco slaví) je jeho věc. Nemáme rozhodně právo se nad nikým ošklíbat, ani kohokoliv shazovat a zesměšňovat. Zejména tyto svátky nejsou od toho, abychom se nad někoho povyšovali, dávali mu znát svoji intelektuální či duchovní převahu. Podstatné je, že můžeme slavit, neboť máme co. Pokud už nejsme s to naučit se od dětí přijímat dary s užasle otevřenou pusou, pokud k tomu musím vždy něco ironizujícího dodat, abychom získali odstup, možná se o mnoho připravujeme …

Výtvory AI na téma punkový obraz Ježíšova narození.


Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , ,

2024-11-22

Večeře Páně? Jen podle Bible! Podmínky či překážky pro vysluhujícího?

 Podmínky či překážky pro vysluhujícího?

(pokračování starší série)

Jeden z obrázků od AI, která
dostala za úkol vytvořit
steampunkový obrázek
transsubstanciace.
Nedávno jsem se dozvěděl, že někteří katolíci mají problém přijímat eucharistii z rukou jáhnů a pastoračních asistentů, nedej Bože asistentek (!), protože mají sice téměř kompetence kněží, ale bez celibátu. Prý je odpuzuje představa, že mohli mít chvíli před obřadem pohlavní styk. Tím se dostáváme ke kapitole, že ne jen pasivní, ale zejména aktivní účast na tomto obřadu je už od prapočátků zatarasena oblakem podmínek. Dá se říct, že už od Didaché. Ale co na to Bible? Jo, tak v té bychom museli hrabat špendlíkem, abychom tam o tom našli byť jen řádek. A přece to tam mnozí našli!

Většina církví, počínaje římskokatolickou, ale shodnou se s ní na tom většinou i evangelíci, zejména evangelikálové, je třeba vysluhujícímu udělit speciální pověření. V té katolické je to kněžské svěcení, které je též považováno za svátost, ale může ho suplovat i pověření jáhenské či pastoračního asistenta, v nouzi i kdokoliv, pokud možno věřící. Kněz je však reprezentuje samotného Ježíše. Tím, a také tzv. apoštolskou posloupností, se zvláštní funkce vysluhujícího vysvětluje. Podobné je to v pravoslaví. Evangelíci, třeba právě ČCE, má k tomuto účelu tzv. ordinaci, která ale jako svátost chápána být nemá. Evangelíci ostatně zdůrazňují všeobecné kněžství. Přesto, kněz, farář, či jiný pověřenec, je v postavení mysthagoga, který účastníkům, komunikantům, prostředkuje styk s čímsi nadpřirozeným, co je obestřeno mnoha tajemstvími, nejasnostmi a zároveň posvátnou hrůzu budícími zkazkami.

Je to skoro neuvěřitelné, ale i tohle někteří najdou v Bibli! Avšak ani Didaché, která zná podmínky pro křtitele, se osobou vysluhující eucharistii nezabývá vůbec! Stejně ani v Bibli nenajdeme jedinou zmínku o tom, kdo by měl být pověřený s chlebem a vínem nakládat. Abych řekl pravdu, ať jsem hrabal kde jsem hrabal, vždy jsem se setkal s tvrzením, že to tak "sám Pán poručil," aniž by se řeklo, kde. Například v Bratrském vyznání XIV/6 čteme:

"Také dále učí tomu, že s tou služebností neb svátostí Páně nic jiného nemá činěno býti, než to, což jest od samého Pána Krista oznámeno, ustaveno a zjevně přikázáno, kterýžto podávaje učedlníkům svým obzvláštně chleba, těmito přesvětlými slovy svými přikázati ráčil: Vezměte a jezte. Též podávaje obzvláštně kalicha poručil: Píte z něho všickni. A tak podle toho přikázaní Páně učí, že tělo a krev Pána Ježíše Krista má toliko rozdáváno od služebníků církve, a společně od věřících křesťanů přijímáno býti; a nemá býti za živé neb mrtvé znovu obětováno, ani ku poctě a pokloně vystavováno neb pozdvihováno, ani sem neb tam pověrně nošeno a v nějakých skrýších schováváno."

Je tam zjevný logický faul: bratří odkazují na tzv. ustanovující texty (podrobně viz zde), kde se ovšem nic takového neříká.

Česká synopse tzv. ustanovujících textů.

Z přiloženého je tedy zřejmé, že jedna z otázek, které církve řeší jako naprosto zásadní, nemá v Bibli ve skutečnosti oporu žádnou. Pro Bibli to prostě není problém. Ježíš mluví o tom, že kdykoliv budete jíst ... a pít ..., ale nikde se neřeší žádné technikálie! Dokonce ani text Pavlův, ačkoliv ten různé nepořádky při tomto obřadu řeší. Je možné rozumět tomu tak, že tehdy to nebylo nutné a rozumělo se to samo sebou, ale to by pak také bylo bezpředmětné, protože o těchto samozřejmostech můžeme jen spekulovat. Je těžké představit si, že, kdyby to bylo tak důležité, nebyla by o tom žádná zmínka.

Je vskutku nápadné, že o tomto obřadu víme pouze z evangelií a ve speciální pasáži v KO (užité zkratky viz úvodní článek). Nečteme o ní ani ve Sk, leda v narážkách, jako je Sk 2, 42 (ř,l); 46 (ř,l) a 20, 7 (ř,l), kde se však mluví pouze o lámání chleba (víc o slyšení apoštolského/Pavlova slova). Mohla by to být sice figura pars pro toto (narážka na část, symbolizující celek, jako když se řekne mnohohlavý dav), ale pokud v tom nechceme nutně vidět Večeři Páně, není to ničím jisté. Mohlo jít jen o společné stolování, které mělo i jiný význam, jak naznačuje spor mezi Pavlem a Petrem v Antiochii - viz Ga 2, 11-14 (ř,l). Ani paralelní text Ko 3, 16 (ř,l) || Ef 5, 19 (ř,l), který je považován za obraz raně křesťasnské bohoslužby, kladoucí též důraz na slovo, podobný obřad nezmiňuje, přesto jeden člen iniciativy Coena v jedné diskusi tvrdil, že "Bible jasně říká, že bez Večeře Páně není bohoslužba celá." Je to holt jako vždy, když Bible něco "jasně říká" - jen zbožné přání.



Večeře Páně? Jen podle Bible!

  1. Smysl?
  2. Platnost?
  3. Přítomnost Kristova?
  4. Četnost vysluhování?
  5. Podmínky/překážky pro vysluhujícího?
  6. Četnost účasti?
  7. Podmínky/překážky pro účast?
  8. Liturgické kroky?
  9. Materie?
  10. Místo mezi svátostmi?
  11. Postavení mezi funkcemi církve?
Hlavně ale ani z KO, kde Pavel kritizuje praxi Večeře Páně, nevyčteme, že by jejím vysluhováním měli být pověřeni zvláště ustanovení jedinci. Je až s podivem, jak prostá je raně křesťanská liturgie ve své střízlivosti, prostá všech ezoterních prvků. Možná by to mohl být úkol tzv. jáhnů, tedy diakonů, o nichž čteme ve Sk 6, 1-6 (ř,l), jejich služba však byl zjevně nižší, než služba apoštolská, spočívající ve zvěstování evangelia, i když k ní měli speciální pověření a v pastorálních epištolách jsou zavázáni určitou disciplínou (směli mít např. jen jednu ženu, ale pohlavní zdrženlivost se po nich nežádala). Tím padá katolický argument apoštolskou posloupností, že prý v MT, MK a L Ježíš pověřuje vysluhováním apoštoly a tedy jen jejich nástupce.

Ještě chci zmínit praxi některých společenství, kde si účastníci vysluhují navzájem. Vždy však u toho musí být pověřená osoba.

Pokud tedy můžeme vztáhnout na otázku, kdo má chléb a víno vysluhovat, nějaký biblický verš, mohl by to být jedině, ale opravdu jen velmi volně, text z Mt 24, 45-51 (ř,l):


"Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas dával pokrm, který služebník je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. Když si však špatný služebník řekne: ‚Můj pán nejde,‘ a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů."

"Τίς ἄρα ἐστὶν ὁ πιστὸς δοῦλος καὶ φρόνιμος ὃν κατέστησεν ὁ κύριος ἐπὶ τῆς οἰκετείας αὐτοῦ τοῦ δοῦναι αὐτοῖς τὴν τροφὴν ἐν καιρῷ; μακάριος ὁ δοῦλος ἐκεῖνος ὃν ἐλθὼν ὁ κύριος αὐτοῦ εὑρήσει οὕτως ποιοῦντα· ἀμὴν λέγω ὑμῖν ὅτι ἐπὶ πᾶσιν τοῖς ὑπάρχουσιν αὐτοῦ καταστήσει αὐτόν. ἐὰν δὲ εἴπῃ ὁ κακὸς δοῦλος ἐκεῖνος ἐν τῇ καρδίᾳ αὐτοῦ· χρονίζει μου ὁ κύριος, καὶ ἄρξηται τύπτειν τοὺς συνδούλους αὐτοῦ, ἐσθίῃ δὲ καὶ πίνῃ μετὰ τῶν μεθυόντων, ἥξει ὁ κύριος τοῦ δούλου ἐκείνου ἐν ἡμέρᾳ ᾗ οὐ προσδοκᾷ καὶ ἐν ὥρᾳ ᾗ οὐ γινώσκει, καὶ διχοτομήσει αὐτὸν καὶ τὸ μέρος αὐτοῦ μετὰ τῶν ὑποκριτῶν θήσει· ἐκεῖ ἔσται ὁ κλαυθμὸς καὶ ὁ βρυγμὸς τῶν ὀδόντων."



Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , ,

2024-07-07

Tak trochu o kozách ...

Kázání na text Mt 25, 31-46 (ř,l)

(Náchod 15. 5. 2011; Semonice 22. 5. 2011)

Některá místa v bibli pochopitelně zneklidňují: čteme-li o dělení lidstva na ovce a kozy, kdo se ubrání otázce: „a kde bych se asi ocitnul já?“ Ale bylo skutečně záměrem evangelistovým jenom provokovat naše úzkosti a nejistoty? Pro mě je toto místo mnohem cennější v tom, že se zde církev dokázala poučit i ze svých omylů. Míváme dojem, že lid boží měl cestu jakoby vždy nalajnovanou. Jediné, o čem rozhodoval, bylo, zda po ní půjde, nebo ne. Ale on musel často spíš hledat, kudy ta cesta vede. Teprve zpětně mu to zapadlo do nějakého logického systému. Prvotní církev očekávala brzký příchod Kristův (parúzie) a tím i konec světa. Zdálo se, že stačí jen trpělivě čekat. Ale brzy se měla přesvědčit, že tak jednoduché to nebude.


Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Očekávání brzkého konce selhalo; nyní stála církev před otázkou, co dál? Toho jsou plna podobenství celé této 25. kapitoly, a vlastně už v předcházející, Matoušova evangelia. Náš oddíl je vyvrcholením série úvah, začínajících už někde v Mt 24, 36 (ř,l): zde není důležité, kdy Pán přijde, ale zda bude očekáván. Jenomže jak jej máme čekat? Čím ten prodloužený čas naplníme? Hledání odpovědi na tuto otázku rané církve je právě tím, dnes velmi podnětným, přínosem.


Ačkoliv Židé Ježíšovy doby byli už převážně řemeslníky a obchodníky, obrazy z pasteveckého života jejich pradávných předků se jim zažraly do podvědomí. Tehdy se chovaly černé kozy a světlé ovce. Barva nemá symbolizovat primárně jejich kvality, ale vycházela z jejich potřeb: černé kozy trpěly vedrem, zatímco světlé ovce chladem, a proto je bylo nutné v poledne a večer oddělovat. Tato zkušenost však posloužila jako obraz soudu: chladnomilné kozy zůstávají venku, nedávají se do salaše s ovcemi. Tím jsou na tom ale stejně, jako nepřipravené družičiky (25, 10-12 (ř,l)) či ti, kdo sice Pána vzývali, ale nečinili to, co od nich očekával (7, 22n (ř,l))!

Výklady tohoto místa jsou různé: jedni se rozpakují nad tím, zda se zde nezpochybňuje pavlovská víra ve spravedlnost bez zásluh, jiní uvažují o tom, zda zde není učednický kruh jakousi třetí skupinkou, národy jsou souzeny podle toho, jak se chovali k učedníkům (Mt 10, 40-42 (ř,l)) (podobně jako v židovské tradici mají být národy - gójové, souzeni podle toho, jak se chovali k Židům. Odsud izraelské ocenění „Spravedlivý mezi národy“). Na textu je však právě to působivé, že z oné tradice vybočuje: učedníci zde netvoří zvláštní skupinku, ale patří mezi ony národy – není důležité, kdo byl jakého vyznání, náležel k jaké církvi, ale kdo byl s Kristem? Nejsou to automaticky učedníci, ale ti, které charakterizuje jejich bída a vyloučení (možná dokonce zasloužené)!

Je takový málo známý židovský autor, Jiří Weil, který prožil dokonce i gulag, když se vrátil do Prahy, měl nastoupit do transportu, ale jeho přátelé zinscenovali jeho sebevraždu, do konce války ho pak ukrývali ve svých domovech. Zkušenost z tohoto období popsal v knize Život s hvězdou. Zde se zmiňuje o katolické ženě, která ho jednou zastavila na ulici, a že prý slyšela, že má jít do nějakého transportu, kam odvážejí všechny Židy. Poprosila ho, aby, až se tam setká s Ježíšem; setká, protože to je také Žid, ať mu prý vyřídí, že ona na něj nikdy nezapomněla. Byla to dojemná prosba naivní ženy, které se nic nedělo, muži, který prožíval nepředstavitelné úzkosti. A přece ve své naivitě vystihla podstatu toho, co znamená být s Kristem. Ježíš byl určitě spíš mezi vězni koncentráků a gulagů, než na sekretariátech vlád a politických stran, než v církevních úřadech a kostelích.

Ačkoliv k dějinám působení našeho oddílu patří bezpochyby, a právem křesťanská sociální angažovanost, ani o to zde nejde. Spíš kde hledat dnes Krista, který u Mt na nebesa neodchází, nýbrž zůstává s těmi svými (Mt 28, 20 (ř,l)).

Mnohem víc jde o změnu hodnotového systému, ptáme-li se po tom, co je božské … pak už nám lidé nejsou jen pouhými (ne)užitečnými známostmi.

Jen domysleme to Ježíšovo podobenství do důsledků: asi by nás musel půlit – část by šla nalevo, část napravo. Z někoho by napravo zůstal kus větší, z jiného menší, ale nikdo bychom nezůstali cele ani na jedné straně. Ale o to přece nejde. Jde o to, jak být dnes Ježíši po boku. Vzpomeňme jen, koho Ježíš v Mt 5, 3-12 (ř,l) blahoslaví! Ne za co budeme spaseni, nýbrž toto je spasení – pohled zostřený jakoby lupou kříže Kristova! Ani jedna skupina nejedná s postranními úmysly, obě jsou překvapené, že něco dělali, nebo nedělali, pro samotného Krista. Jakoby to šlo spontánně z nich. Bez otázky po nějakém trestu či odměně.

Mluví se často o krizi křesťanství; proč? SR ČCE má strach, abychom správně vyplnili při sčítáni lidu název naší církve; je to theologická motivace, hledat svoji čest v síle elektorátu, který za námi stojí? Kdo spočítá ty, v nichž máme onoho Krista nalézt, abychom byli s ním, i za cenu, že s tímto světem a jeho podporou ztratíme kontakt?

(O obrázky na dané téma jsem opět požádal umělou inteligenci. Zadání znělo: "Udělej mi futuristický obraz soudu nad národy podle Matoušova evangelia, 25. kapitoly, veršů 31-46")
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , ,

2024-05-29

Jen Jehovista?

Recenze knihy Martin Sodoma (autorská dvojice Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička), Jehovista, ISBN vázaná: 978-80-257-4332-4, e-kniha: 978-80-257-4422-2. 2024.

V Praze se koná knižní veletrh, ale o mnohých letošních literárních počinech už se dnes člověk spíš na internetu či v médiích. Už si přesně nevzpomínám, jakými cestami ke mně doputovala informace o tomto dílku. Nejde o dokument, nýbrž o osobní svědectví. Sice příběh smyšlený (i když jsou v něm občas jmenovány skutečné osoby), ale sestavený z reálných zkušeností. Mapuje život víry nadšeného svědka Jehovova Oty Malého, kterého začne víra uvádět do čím dál trýznivějších rozporů, ty vyvolávají neurózy, zalézá mu to do soukromí, až se mu víra a s ní život zcela zhroutí. Ale ještě těžší je nalézt cestu ven, když vlastně jen v jejím rámci máte lidi, o které se můžete opřít, které tím ztratíte, vydáni na pospas "světu", vůči němuž jste byli celý život vychováváni k nedůvěře!

Cennou na tomto svědectví je právě ona zkušenost rozcházení se s vírou. Všechna lidská uskupení mají nějakou svoji víru. To se netýká jen Svědků Jehovových. Všechna zavazují své členy ke sdílení jakýchsi "PRAVD", ale žádné své členy nevybaví (z důvodů hrubě pochopitelných), co má dělat, když rozpozná, že to žádné pravdy nejsou. Všechny však vytvářejí sociální přediva, z nichž, kdo je vytržen, ztratí půdu pod nohama. Proto je rozchod velmi těžkou zkušeností, zasahující i do nejintimnějších sfér. Nejde o knihu "o svědcích", oba autoři jsou právě bývalými svědky jehovovými.

Cenný je ale právě i autentický ponor do života víry, kterou Ota původně prožíval. Na rozdíl od jiné literatury tu nejsou svědci démonizováni. Setkáváme se s obyčejnými lidmi. Velmi hodnými, kteří se vzájemně podporují, jsou ochotni i k všelijakým obětem jeden pro druhého, jejich rodinné vztahy působí idylicky, harmonicky. Myslí to s vámi vlastně velmi upřímně, když vám na ulici nabízejí své tiskoviny. Upřímně věří, že všechny ostatní církve učí ne jen nesmyslům, ale vyloženým hloupostem, i když o nich nic ani nevědí, kromě toho, co se o nich dočetli ve vlastních tiskovinách, u nichž zase nemají ani tušení, kdo je píše.

Velmi sympatické je, že stírají sociální, rasové i pohlavní rozdíly: sice tam sestry mají podřízené postavení, ale často právě na nich stojí organizace, svědkové procházejí vyloučenými ghetty, kam se bojí vstoupit i policajti. Ano, získají mezi sebe Romy, jimž přeonačí život, dokonce je alespoň na čas navlečou do obleků a kravat - typického znaku svědků. Proto je symbolicky i na obálce prázdná košile s kravatou, symbolizující onu prázdnotu uniformity. Avšak i v takto rigidním společenství se najdou různé názorové proudy: setkáváme se se svědky tu přísnými, jindy liberálními, s těmi, jímž je okolní svět semeništěm démonů i s těmi, jimž to přijde od těch druhých směšné. A přece tu panuje jednota, protože opustit organizaci, i když jí už nevěřím, je nemyslitelné.

"Zvedl se a po cestě uličkou poslouchal dál: 'Jednej stejně rychle jako chirurg, který odstraňuje sněť, a vykořeň ze své mysli sklon ke stížnostem a k nespokojenosti s metodami práce Boží Organizace. Odstraň cokoli, co může takové pochybnosti živit!'"

I když obraz svědků není nijak negativní, Ota postupně zjišťuje, že nařízená jednota a láska jsou něco jiného, než upřímné. Vzájemnou podporou víry v pochybnostech vlastně nejde o podporu Oty, ale o zachraňování pocitů jistoty, které skupinu drží pohromadě a pryč od druhých. Ota už dřív přišel o jednoho kamaráda, když byl vyloučen od svědků, a on s ním poslušně přerušil kontakty také. Jeho druhý, odvážnější, kamarád Adam se začíná také pohybovat na hraně toho, co je svědkům dovoleno. A sám Oto k tomu nemá daleko, ale bojí se, jen neví, čeho. Do toho mu víra zasáhne i do osobního života, do manželství i do sexuality. On i Adam se však přesto nemohou od svědků zcela odtrhnout, i když s Adamem už nemluví ani jeho rodiče.

Jeho zápasy, jak se pak nelítostně dozví, ani ne tak s vírou, jako spíš s vlastní zbabělostí a pokrytectvím, sledujeme jednak v jeho deníčcích v ichformě, většinou však vystupuje jako třetí osoba, která prochází životy jiných lidí, jimž jsou jednotlivé kapitoly věnovány. Jsou tam také jakoby portréty některých z nich, vystupující v literárních pokusech samotného Oty, jakoby literatura v literatuře. Kapitoly jsou prokládány citáty z řádů SJ.

Kniha vypovídá o extrémní zkušenosti s extrémním společenstvím, ale to nijak extrémně nepůsobí. V podstatě velmi sympaticky, než se to nakonec všechno zašmodrchá, až ke konečnému rozuzlení. Totéž by, i když v méně vypjaté formě, mohl ovšem člověk prožít v jakékoliv jiné církvi, včetně mé bývalé ČCE, i jejího branického sboru, o němž, i o agentu StB Šedivém, je v knize velmi naivně nadšená zmínka. Stejně jako jehovističtí misionáři, i běžná kázání nám vnucují, že svět kolem nás je pomýlený, ve zlém leží, protože se to píše v našich knihách, a my (možná) víme, kudy z toho.

Jsem přesvědčen, že člověk, který není schopen opustit víru, u které rozpozná rozpory, která jej do rozporů vede, nevěří doopravdy. Členství v církvi, které je udržováno psychickou a sociální závislostí na organizaci, je falešné, je projevem osobnostního defektu. To je to nejpodstatnější, co si můžeme ze zkušenosti obou hochů odnést. Je třeba se stále ptát, zda to, čemu věřím, je nosné, a pokud to provozuji organizovaně, zda má organizovanost už není jen nutkavou závislostí.

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , , , , , ,

2024-05-24

AI nejlepší učitelka biblistiky?

Pokus dát si od AI poradit postupy při exegezi.

Inspirován jedním pořadem o AI v Českém rozhlasu jsem se pokusil dát si od AI poradit:

Nauč mě exegetovat text Matouš 25:31-46 ř.

Výsledek:

I když jsem nečekal nic moc, tohle předčilo i mé neočekávání! Nevím, bude-li někdy AI s to nahradit práci líných studentů bohosloví a farářů, ale zatím to na to nevypadá.

Jinak jsem si od AI nechal udělat obrázky na téma: Udělej mi futuristický obraz soudu nad národy podle Matoušova evangelia, 25. kapitoly, veršů 31-46. Schválně jsem to takto rozepsal, protože většinou biblický text při takových příležitostech AI ignoruje. Jak se jí to povedlo nyní, posuďte sami.

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , ,

2024-05-18

Kdo má moc odpouštět?

 Kázání na text Mk 2, 1-12 (ř) ve sborech ČCE: na neděli 30. 9. 2007 – 17. n. po Trojici v Proseči, na neděli 28. 10. 2007 – 21. n. po Trojici v Děčíně a v Benešově nad Ploučnicí a na neděli 10. 8. 2008 – 12. n. po Trojici v Šonově, Novém Městě nad Metují a v Bohuslavicích nad Metují.

Mohli bychom Ježíšovi závidět, že když někam přijde, nahrnou se před dům davy. Naši závist však otupí fakt, že i tady platí, „všeho do času“. Davy jsou vrtkavé - jednou chtivé slova, jindy krve kazatele. A hlavně, davy mohou být důsledkem lačnosti po slovu, ale také překážkou těm, kdo jej potřebují zoufale slyšet. Stranou příběhu tak jistý majitel nemovitosti utrpí škodu na svém majetku. Stálo to za to?

Jsme svědky začátku Ježíšova působení; ještě toho mnoho nepředvedl, kdekdo si s ním může spojovat různé naděje i pochybnosti. Zatím dokonce nevyvolal ani pohoršení tím, že vyháněl démony v sobotu přímo při bohoslužbách, ačkoliv jindy to pozornost, a ne kladnou, vzbudí. A právě moment, kdy se k němu přes dav vkrádají čtyři, nesoucí ochrnutého kamaráda (těžko říct, co čekali, ale místo uzdravení které čekáme my) se nesenému dostalo odpuštění.. A právě to vyvolá větší rozpaky než samo uzdravení.

Dnešní člověk spíš pochybuje, zda je něco takového vůbec možné, zda se to doopravdy stalo, nebo zda je správné nemoc ztotožnit s božím trestem, zákoníci položí otázku zcela jinak: „kdo má vlastně právo odpouštět“?

Mohli bychom se zaměřit nad tímto nevyčerpatelným příběhem na mnohé: možná by nás mohlo dokonce zaskočit, že uzdravený žádnou víru neprojevil; byl uzdraven vírou svých kamarádů, která se projevila činem, ne nějakým učením. Ale my se většinu s Ježíšem pohoršíme nad kamenným srdcem zákoníků. Neupozornili nás však zákoníci na cosi podstatného?

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Zákoníci nebyli bandou pobožných pokrytců mařících čas šmírováním zbožnosti či bezbožnosti druhých. Svoji víru přenášeli přes ústrky a překážky ze strany vnějšího i vnitřního nepřítele. Jejich víra byla přísná, tak přísná, jak bývá víra, o kterou musel člověk rozumět. Měli bychom jim i my sami rozumět - jsou to vlastně písmáci - lidi věrní Bibli. To také často zdůrazňujeme - znalost Písma svatého a jeho naplňování v životě. A také jsme si kvůli tomu i leckdo leccos museli vytrpět. Proto jim bylo i jasné, že odpuštění se snadněji prohlásí, než skutečně dá. Odpuštění, nemá-li být výsměchem obětem, nemůže být levnou záležitostí. K odpuštění je potřeba moc, zmocnění, zplnomocnění.

Sám Ježíš připouští, že odpuštění je možné až příliš snadno plácnout, zvláště když se nás důsledky hříchu netýkají, vždyť Ježíš ani nezjišťoval, čeho se měl ochrnutý vlastně dopustit! Pro jeho víru bylo samozřejmé, že je hříšník, jinak by ochrnutý nebyl. A nebo je pro něj hříšníkem každý člověk? V každém případě - následné uzdravení není pokusem šokovat davy zázrakem, nýbrž potvrzením, že ani s odpuštěním nemluví do větru.

Křesťanství bývá deformováno tím, že jej chápeme jen jako životní moudrost odpuštění: tváří v tvář obětem zla však musíme umlknout. Křesťané, kteří mluví jen o odpuštění a chápou jej pouze jako jakousi amnestii, nechápou, proč by kvůli němu musel Ježíš trpět. Zůstávají však potom bezradní, když jsou konfrontování se skutečným zlem. Hřích je totiž proto hříchem, že po něm zůstávají oběti. A jen oběť má právo vyhlásit odpuštění, jinak se odpuštění zvrhne v cynický žvást (jako v Davidově případě!). A nebo také ve vypočítavost: když dnes přimhouřím oči já, příště ty: nebudeme řešit, že jsem někomu přebral ženu a nechal ho utratit, já zase nebudu řešit, že jsi něco zpackal, že kvůli tomu umírali další, Hospodinu věrní, lidé.

Pokud jsme v klidu zdá se nám, že není nic snadnějšího, než odpouštět. Vždyť se nám to také může hodit. Tím spíš i mnozí theologové zpochybňují význam Kristovy smrti: Bůh přece může prostě vyhlásit amnestii. To je moudré. Ale nebyl by to výsměch obětem zla? A právě na to nás otázka zákoníků upozornila – k odpuštění je třeba oprávnění! Ježíšovo odpuštění by zůstalo cynické, kdyby nebylo solidární s obětmi. Odpuštění není amnestie. Kristovo odpuštění předpokládá moc, kompetenci k odpuštění. Odpuštění není bezbolestné ani pro Boha. Jen odpuštění, které dává ten, který trpí hříchem světa, není výsměchem lidem trpícím lidským hříchem.

Mluvíme-li o spasení, nesmíme ustrnout jen na odpuštění hříchů, ale též myslet na vlastní uzdravení – ne snad z nemocí, které paralizují nás, ale z těch, jimiž my paralizujeme své bližní. Bohoslužba by měla být místem, kam se neseme navzájem svojí vírou ke Kristu k uzdravení z moci zla …

Kázáním nás provázely pokusy AI
pojmout náš příběh ve stylu
steampunku.


Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , ,
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)