Prohledat tento blog

2026-01-18

Otvírák na Bibli 11.

 Už jsme dozráli k četbě komentářů ...

Ano, zatímco někteří lidé hledají v komentářích hned po přečtení nějaké biblické pasáže, možná i dříve, pro nás to bude vrcholem vlastní exegetické práce. Někdo může namítnout, že to vypadá, jako bychom se cítili být chytřejšími a vzdělanějšími, než autoři komentářů. Jiná námitka může znít, proč se napřed neseznámit s tím, co už o daném místě bylo napsáno? Nebudeme pak objevovat Ameriku, nebo dokonce, nedostaneme se na scestí, která jsme si mohli přečtením komentářů ušetřit?

První námitka je hloupá. Nikdo není neomylný, dokonce ani autoři komentářů ne, a vůbec tím nesnižujeme jejich vzdělanost a inteligenci. Vzpomeňme však na poučku z modulu 7., že autor i čtenář jsou dětmi své doby, mají jiné zkušenosti, kladou si jiné otázky, protože také řeší jiné problémy. Platí to i o těch čtenářích, kteří sepsali ty komentáře. Psychologicky by se dalo říct i to, že jsme každý jiného zaměření. I proto je dobré své zkušenosti sdílet s jinými, abychom se na věc mohli podívat z více pohledů. Komentáře neslouží, tedy NEMĚLY BY SLOUŽIT k tomu, aby nahrazovaly naše zkušenosti. I když budeme svoji zkušenost sdílet s velmi vzdělaným odborníkem prostřednictvím komentáře, pořád je to jen člověk. A naopak, může být naše zkušenost a postřehy méně významné, ale jejich význam je v autentičnosti - pokud bychom začali komentářem, ztratili bychom schopnost vlastních postřehů i vlastního tázání. I neučeného může napadnout otázka či postřeh, kterých si odborník nevšiml.

Jen vybaveni vlastním studiem budeme autorům komentářů partnery. Jinak hrozí, že budeme jejich otroky. A to i za cenu, že při četbě komentářů zjistíme, že něco už bylo někým popsáno, nebo že jsme něco viděli špatně. To k procesu myšlení patří také. STUDIUM BIBLE NESPOČÍVÁ V HLEDÁNÍ NEOMYLNOSTI. Tím padá i ta námitka druhá.

Teď ale shrnutí minulé lekce:

Jestli by bylo složité vypsat všechno, co vám mohly dát biblické slovníky, pak odborná, populárně odborná, nebo vůbec tematicky šířeji či specifičtěji zaměřená literatura už by se nám sem sotva vešla. Záleží na tom, po čem jste sáhli, na co jste se zaměřili, a i na těch otázkách, které jste si na počátku položili i těch, které vám vyvstaly v průběhu předchozího studia. A ano, i na těch očekáváních, se kterými jsme po Bibli sáhli, ještě než jsme si vybrali konkrétní oddíl, jak jsme o tom hovořili v úvodním modulu.

Aby bylo možné shrnout sklizeň studia doplňující literatury, zkusme si stručně ujasnit odpovědi na otázky ohledně epištoly a okolností jejího vzniku, které nám tato literatura poskytla:

  1. Kdo je autor?
  2. Kdy epištolu psal?
  3. Komu?
  4. Jaké byly okolnosti a podněty sepsání?
  5. Jaký to mělo účinek a dopad?
  6. Jaký prostředek autor zvolil?
  7. A možná vás napadne i něco dalšího ...

Nyní si tedy to, co jste načetli, zkuste do této osnovy shrnout. Následně tedy ukáži, co vše jsem z této literatury vyčetl já, ale znovu zdůrazňuji, že jsme lidé různí, proto i to, co nám v paměti uvázne, co nás zaujme, může být různé. I to je nakonec dobrý podnět pro různé rozhovory a debaty.

Podle standardní biblické mapy je
patrné, že do Říma vedla až úplně
poslední Pavlova cesta.
Tak tedy:

  1. Ačkoliv je nepochybné, že epištolu psal skutečně Pavel, jemuž je věnována větší část knihy Skutky apoštolů a hlavní část Epistoláře (o jiných jemu připisovaných epištolách pochybnosti jsou). I podle jeho vlastních zpráv (Fp 3, 4-6 ř,l; 2Ko 11, 22 ř,l; hlavně však Ř 11, 1 ř,l!) se jedná o diasporního Žida, který pocházel z Tarsu, dnes turecký Mersin. Patřil prý do benjamínského kmene (jeho původní jméno Saul odkazuje na prvního izraelského krále z téhož kmene), což bývá zpochybňováno, zda tou dobou nějací Benjamínci zbyli. Ale i když kromě Judejců většina izraelských kmenů zanikla, část Levijců a Benjamínců se zachovala také. Kdyby Pavel takto lhal, mohl by oklamat nás, sotva však své současníky (jeho židovský původ dnes zpochybňují někteří autoři, jako Gerald Messadié, Obecné dějiny antisemitismu, ISBN 80-7252-038-5; Hyam Maccoby, The Mythmaker: Paul and the Invention of Christianity, ISBN 978-0-7607-0787-6; oba ale pracují pouze s nedoloženými domněnkami). Pavel sám se hlásí k farizejské tradici, dokonce se k ní hrdě hlásí i jako křesťan, alespoň podle Sk 23, 6 (ř,l) vnímá víru v Ježíšovo vzkříšení jako naplnění farizejského přesvědčení o vzkříšení. Nejen Sk, i sám Pavel připomíná, jak byl ve víře horlivý. Sice sám netvrdí, že by byl žákem rabana Gamaliela staršího, známe to jen z Lukášova podání (Sk 22, 3 ř,l). I to dnes mnozí zpochybňují. Rozhodně nepřejal jeho tolerantní přístup ke křesťanství (Sk 5, 34-39 ř,l). I on sám ve svých listech přiznává, že se tento nový (zatím jen v rámci židovství) směr snažil vyhubit. Pak ale došlo k obratu, který Sk popisují velmi fantasticky hned 3 × (9, 1-19 ř,l; 22, 6-16 ř,l; 26, 12-18 ř,l), vždy s drobnými odchylkami, sám Pavel se o tom v epištolách vyjadřuje jen velmi stručně. Důsledkem ale je, že se z pronásledovatele křesťanů stal velmi horlivý misionář. Ovšem křesťanství se až dosud šířilo jen po Židech. Také Pavel začal po synagogách, ale v Korintu došlo mezi ním a Židy k roztržce (Sk 18, 1-11 ř,l srv. i 13, 46 ř,l), už před tím jsou v Antiochii i slovně stoupenci tohoto hnutí odlišeni od židovství - poprvé jsou nazváni křesťany (Sk 11, 26 ř,l)! Nakonec se křesťanství rozdělí do dvou větví: židovská a pohanská (Ga 2, 9 ř,l). Zatím co ta židovská nezaznamenala žádný valný úspěch, ta pavlovská nastavila dnes běžný stav, kdy je křesťanství světovým, nejen etnocentrickým, náboženstvím. V jeho době to bylo ale nové, a je to jeho skutečný vklad do nové víry. Zároveň vykazuje dobré povědomí o tehdejší helénské filosofii, používá helénské prostředky argumentace. Byl tak dobře na svůj úkol apoštola pohanů (Ř 11, 13 ř,l) vybaven. Současně byl ale Pavel římským občanem, a to už od narození (Sk 22, 25-28 ř,l), což mu zajišťovalo i určitá privilegia (i to někdy budí pochybnosti o jeho židovství, ale Židé s římským občanstvím výjimkou nebyli). Určitě nebyl chudý: jako farizeus byl vyučen řemeslu, a i když je zastává názor, že ten, kdo je vyučován "ve slovu", má se s vyučujícím dělit o prostředky k živobytí (Ga 6, 6 ř,l), alespoň v Korintu se drží farizejské zásady, že učitel zákona se má živit sám (1Ko 9, 4-15 ř,l). Jeho řemeslem bylo šití stanů, což ho spojovalo s manželi Priscillou (Priskou) a Akvilou (Sk 18, 1-3 ř,l), Židy z Říma, které zmiňuje i ve svých epištolách (Ř 16, 3 ř,l). Jejich pohyb umožňuje Pavlovy epištoly datovat, protože se stali obětí Claudiova vyhnání Židů z Říma, což je dobře datovatelný údaj. Pavlovo vyjadřování prozrazuje filosofické a rétorické vzdělání.
  2. Pravděpodobné místo sepsání.
    Epištola má sice čelnou pozici v epistoláři, ale nejstarší není. Spíš nejpropracovanější (viz bod 3.) což bylo dáno okolnostmi. Jelikož zde Pavel podává velmi kompletní přehled svého učení, už od dob patristických, zejména pak v reformaci, se stává zdrojem dogmatik. Pravděpodobně tedy byla sepsána roku 55 při poslední návštěvě Korintu, kdy se chystá pokračovat ve svých cestách do Říma. Jeho kolegové, manželé Priscilla s Akvilou, jsou už zase zpět (Ř 16, 3 ř,l).
  3. Důvod, proč je epištola tak obsáhlá a zároveň systematická, spočívá právě v tom, že římský sbor Pavel nezaložil, znal tam jen pár lidí, ale osobně ho římští křesťané neznali. Musel se jim představit a také své učení. Byl už sice v církvi známý, dokonce o něm kolovaly mezi křesťany i pomluvy (Ř 3, 8 ř,l), nebyl ale ve své době ani v církvi autoritou. Dlouho se vyrovnával s Petrem a Jakubem, bratrem Ježíšovým, který řídil jeruzalémskou církev. Autoritou se stal až po své smrti, když si církev uvědomila význam jeho epištol. Situace římských křesťanů se tak podobá naší: ani my nejsme v přímém kontaktu s Pavlem. Zatímco ostatní epištoly působí zmateně, protože je Pavel píše svým známým, a nemusí jim tudíž spoustu věcí vysvětlovat, zde je situace jiná. To zajistilo Ř její postavení v epistoláři, ale i v dějinách dogmatiky.
  4. Pavel se chystá pokračovat do Říma, jakmile doručí do Jeruzaléma sbírku, kterou vykonaly jeho pohanokřesťanské sbory na jeruzalémské chudé, čímž mimo jiné demonstrovali sounáležitost obou větví raně křesťanské misie - Pavlovské i apoštolské (srv. 1. bod). Tam však byl zatčen a teprve po průtazích, kdy se raději odvolá přímo k císařskému soudu do Říma, deportován. Takže to dopadne trochu jinak, než měl v plánu (viz časovou osu vlevo - nedostatky v češtině padají na vrub AI, která se to teprve učí. Buďme shovívaví). Na rozdíl od jiných epištol neřeší Pavel s adresáty žádné problémy. Na druhou stranu mějme na paměti, že v době sepsání ještě nedošlo k oddělení křesťanství od židovství. Také Židé provozovali v té době misii mezi pohany, a i mezi nimi se o to vedou spory, zda je to tak správně. Mnozí učenci tuto praxi nakonec zavrhnou. Jejich proselyté jsou však plně podrobováni starozákonním pořádkům, včetně obřízky a dietetických předpisů. I raná církev si dlouho nevěděla rady, jak prozrazuje zejména 15. kapitola Sk (1-29 ř,l). Podle Sk ovšem raná církev i na tyto křesťany, i když v míře omezené, některé příkazy, s výjimkou obřízky, aplikovala. Sám Pavel ale proti tomu, zejména v epištolách Fp a Ga, dost vášnivě brojí - podle něj je po Kristu zbytečné nadále udržovat tyto vnější znaky oddělení vyvolených od nevyvolených, jejich význam byl dočasný (Ga 3, 19 ř,l). Nyní se rozdíl mezi Židy a góji stírá, stejně jako i další rozdíly: muž × žena, urozený × neurozený, bohatý × chudý, svobodný × otrok ... (Ga 3, 28 ř,l; 1Ko 12, 13 ř,l). Tím Pavel vyvolal jak mezi Židy, ale i v zárodku budoucí křesťanské církve, nejedno napětí, shádal se kvůli tomu dokonce i s apoštoly (Ga 2, 11-14 ř,l)! Protože se situace od těch dob už v následujících století radikálně změnila, tím spíše dnes žijeme v jiné realitě, mnoho z významů těchto souvislostí nám uniká a připisujeme jim významy jiné. Všimněme si hlavně, že Pavel nemluví pouze o spasení, jak mu to čteme často mezi řádky, nýbrž o spravedlnosti pouhou milostí! Jedno z falešných pochopení Pavla je i představa, že je odpůrcem Tóry (pražský rabín Sicher ho v jednom ze svých článků charakterizoval jak geniálního odpůrce Tóry. nebyl ani jedno - geniální, ani odpůrcem Tóry). Je třeba také připomenout, že Pavel žil ve zkráceném horizontu dějin, neboť očekával brzký druhý příchod Kristův (parúzii), tudíž i konec dějin (1Te 4, 15 ř,l). S nenaplněním takových očekávání se církev po něm, jak je doloženo i v NZ, také až bolestně vyrovnávala. Mnohé z jeho výroků, které si dnes čtenáři vysvětlují jako odkaz na posmrtný soud, cílily ve skutečnosti tímto směrem.
  5. Pavlovým záměrem bylo představit se římským křesťanům a vyvrátit některé pomluvy. Jak to římští křesťané přijali a zpracovali, to už se nezvíme. Mezi nimi a Pavlem neproběhla tak čirá korespondence (nebo se nám z ní alespoň nic nezachovalo), jako mezi ním a korintskými. Také mezi ně přišel už jinak, než jako misionář. Avšak jeho korespondence se stane krystalizačním bodem budoucích písem svatých křesťanů, NZ, takže už 2Pt 3, 15n (ř,l) o ní mluví v jedné rovině s "Písmem," čímž v té době (80. léta 1. století) mohl myslet pouze židovský kánon. Už pro generaci otců, hlavně Augustina, se Ř stala základem pro shrnutí křesťanského učení do dogmatik, podobně pro renezanční reformátory, když reagovali na kupčení s odpustky, ale je východiskem dogmatik a věrouk až do dnes. Sám Pavel, a to musíme stále držet v paměti, NESEPISOVAL DOGMATIKU.

    6. Otvírák na Bibli

    1. Začínáme ...
    2. Vybíráme vhodný překlad
    3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
    4. Detailní segmentace, smyslové řádky
    5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
    6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
    7. Analýza tématu.
    8. Práce s konkordancí.
    9. Co si počít s biblickým slovníkem?
    10. Jak si opatřit další, externí, informace?
    11. Už jsme dospěli k četbě komentářů!
  6. V důsledku svého cestování, také několikerého věznění, udržoval Pavel se svými sbory, či tím římským, styk písemný. To mělo v té době velmi vlivnou literární paralelu: populární epištoly Epikúrovy. Pavel, stejně jako Epikúros, ani nepomyslel, že by spisovali nějaké knihy. Epikúros proto, že nevěřil ve význam smrti: "pokud jsme tu my, není tu smrt; pokud je tu smrt, nejsme tu my. Proto se nás smrt netýká". Pavel na tom byl částečně podobně: tím, že očekával brzký konec světa, pro něj nemělo spisování nějakého svědectví pro příští generace cenu. Ale pro něj byly ještě Písmem svatým knihy Starého zákona. Určitě neměl vůli jim konkurovat. Bohatě se na ně naopak odkazuje. Pro křesťany však založil epištolu jako literární druh a manýru. Jeho řecké vzdělání prozrazuje, že jeho epištola je spíš řečnickým projevem: klade si v ní otázky, na které odpovídá, řeší různá pro a proti ... MUSÍME MÍT NA PAMĚTI, ŽE JEHO POSLOVÉ PŘEČETLI ADRESÁTŮM DOPIS NARÁZ, NE VERŠÍK PO VERŠÍKU jak se stalo později zvykem! Pavlovým tématem je tedy setření rozdílů mezi Židy a góji (Ř 10, 12n ř,l), a zcela jinak nastavená otázka spravedlnosti i přístupu, už zcela bezprostředního (Ga 3, 20 ř,l), člověka k Bohu, díky Kristově oběti, ale také z toho vyplývající morální důsledky, nové morálky. Tedy ne obchodování církve s odpustky, ani polemika s Pelagiem. Pavel také neřešil pozdější filosoficko theologickou otázku poznatelnosti Boha rozumem, i když některé formulace v nám zkoumaném oddílu tyto debaty vyprovokovaly. I na to je při výkladu Pavlovy epištoly třeba pamatovat.
  7. To už je na Vás ...

To je shrnutí toho, co lze z různé literatury, z těch slovníků a encyklopedií, jimiž jsme se zabývali před tím, vyčíst, co je vlastně čitelné i z novozákonních spisů; soudobé autory Pavel a jeho dílo nijak nezaujali. Tyto informace potřebujeme k tomu, abychom se podívali na to, o čem ten spis doopravdy je, nezatížený dalšími dějinami výkladů a použití. To, na čem až dosud pracujeme, je exegeze: rozpoznání, co text kdysi znamenal. V posledním modulu se budeme zabývat tím, co si z toho vzít pro sebe v našem životě. Ale napřed se musíme prokousat k vlastnímu, dobovému, významu.

U té literatury jsme se měli soustředit na několik otázek:

  • Co nám autor o sledovaném tvrdí?
  • Jak ke svým závěrům došel?
  • Jsou jeho argumenty přesvědčivé?
  • Umí svá tvrzení dobře vysvětlit?
  • Staví se vůči nám partnersky, nebo nás nutí věřit bez možnosti ověření?

A totéž budeme hodnotit i u těch komentářů:

Co je komentář, co od něj očekávat, a jak s ním pracovat?

Komentáře k biblikým textům jsou zřejmě starší než Bible sama. Pořizovali je už židovští autoři, některé pasáže v NZ jsou vlastně komentáři k výrokům starozákonním. Koncem 16. století vydala Jednota českých bratří svůj překlad Bible v 6 dílech, poslední roku 1579, i s komentáři.

Komentáře pomáhají vyložit hlavně nejasná místa, doplnit další souvislosti, zejména o historickém, kulturním a jazykovém pozadí biblických textů, pro lepší porozumění laikům i na podporu práce vykladačům a kazatelům. Bývají vydávány samostatně, nebo jako součást biblických překladů. Ale spíš než tyto technické otázky je důležitý charakter komentářů, které použijeme a proč právě ty. Také komentáře a výklady jsou totiž různého typu:

  • Akademické: ty sdílejí poznatky mezi odborníky a jejich studenty či kazateli, kteří v praxi nerezignovali na kritické zkoumání biblické látky. Zabývají se biblickými jazyky, doplňující literaturou, dobovým a materiálním pozadím, theologickými debatami. Zaměřují se spíš na výzkum, než na praktickou použitelností. Naproti tomu ...
  • Aplikační: ty se snaží historický text propojit víc s dneškem, s lehčím exegetickým zájmem.
  • Spirituální: zaměřené na podporu osobní zbožnosti. Nejsou ani pro kazatele, ani pro odborníky. Snaží se formovat zbožnost jednotlivce, nebo k použití pro menší skupinky.
  • Exegetické: pracují s biblickou hebrejštinou, aramejštinou a řečtinou, sledují slovní zásobu, syntaxi, strukturu, textové varianty dostupných rukopisů (podrobně zde) a podobně.
  • Výkladové: snaží se vyvážit důkladný rozbor s pastorační jasností, vysvětlení autorova záměru s uplatněním konkrétních míst v dnešní době, zpravidla verš po verši. Ty bývají většinou součástí vydání Bible. V hodné při přípravě kázání, vyučování náboženství, pastoraci, nebo soukromou, ale hlubší, práci s biblickým textem.
  • Homiletické: ty jsou pořizované na podporu kazatelů při přípravě kázání nebo látky k vyučování. Nabízejí vysvětlení biblických pasáží, ale nezahlcují technickými detaily.
  • Specializované: věnují se velmi úzkým tématům, jako třeba reflexi SZ v NZ, biblickému zeměpisu, historickému bádání a podobně. Jsou spíš doplňkem k jiným komentářům, nebo rozvádějí ty akademické.
  • Theologické: v Bibli sledují především témata dogmatiky.

(podrobnosti - viz The Expositor's Library)

Avšak každý dobrý komentář nakonec obsahuje od toho všeho něco. I tady je výběr závislý na osobních očekáváních, zájmu a vlastní orientaci. U každého komentáře můžeme totéž sledovat i u jejich tvůrců. Také si musíme všímat záměrů, dogmatických předznamenání, ale i poctivosti, srozumitelnosti a jasnosti a nezáludnosti v argumentaci. Je to vlastně stejné, jak jsem o tom výše mluvil o té rozšiřující literatuře. Komentáře autorů, kteří se domnívají, že nic dokazovat ani vysvětlovat nemusejí, dovolávají se na nějaké tajemné zdroje a inspirace, nebo vám nedostupné vzdělanosti, ty můžeme klidně odložit. Nestačí ani odvolávání se na starší či respektované autory. Také oni musejí svá tvrzení něčím doložit, a to srozumitelně. Všímejme si i toho, do jaké míry jsou komentáře orientovány nejen na konkrétní místo, ale i na celek (viz modul 6.)!

Jaké komentáře jsou k dispozici?

No, v našem jazykovém prostoru je to horší. Tady skutečně pomohou naše jazykové znalosti. Ještě víc zaráží, že v češtině je toho k tak významné epištola, jako je Římanům, obzvlášť málo. Série ekumenických komentářů České biblické společnosti k ní také dosud nedospěla. Pár věcí se přesto najde:

  • Jan Blahoslav Souček, Spravedlnost Boží: Výklad epištoly k Římanům, Praha 1948.
  • Alois Adlof, Výklad epištoly Pavla Římanům, 1. díl 1902 a 2. díl 1925.
  • Jiří Beneš, Formování spirituality v listu Římanům, Návrat domů 2023.
  • Karl Barth, Stručný výklad listu Římanům, Praha 1989.
  • Michael Theobald, List Římanům - Malý stuttgartský komentář k NZ, Karmelitánské nakladatelství 2002.
  • Michal Klus - Kázání a studijní výklady k Římanům - vlastní stránky.
  • Různé on-line nástroje mívají i nějaké komentáře, že jsou však zdarma, jsou buď historické, nebo ne úplně nejlepší. I tak ale stojí za studium - viz zde.

Není důležité, co si o nich myslím, nebo co si o nich myslí jiní. Stejně budeme jejich nálezky porovnávat s tím, co jsme už nastudovali v předcházejících krocích, a budeme si tak schopni udělat opravdu svůj názor. Také není dobré být závislí na jednom komentáři, nýbrž srovnat si jich víc, nejlépe komentářů různého typu.


Úkol?

Zkuste si vybrat, co znáte, nebo co seženete. Vezměte si k ruce své úvodní otázky i postřehy z průběhu studia. Podívejte se zejména na to, jak vám osvětlily ta místa, kde jste si udělali nějakou tu značku. Potom se to pokuste celé vyhodnotit a shrnout. 

Až budeme mít to všechno pohromadě, pustíme se do posledního, vrcholného kroku, a tím bude VÝKLAD, neboli HERMENEUTIKA.



QR kód k získání veškerých
studijních materiálů,
k Otvíráku i mnohé další.
Materiály pro tento modul nesou označení
Ř 01, 18-32 - Analýza 06 - Práce s komentáři.
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , ,

2026-01-01

Za všechno mohou sociální sítě!

 Nábožníci (za toto slovíčko děkuji jistému Jeníkovi A. Komenskému - viz Labyrint) mají již tisíciletí vypěstovaný instinkt na to, najít vždy kolem sebe nějakého ďáblíka (nebo ďáblici/e), kteří mohou za všechny jejich průsery. Dnes se rádi prezentují křesťané, jako propagátoři čtenářství, zejména klasických kodexů, ale byly doby i místa, kde se právě čtenářství považovalo, a považuje, za zvrácenost (Kaz 12, 12 he,ř,l). Jak se rozvíjely informační technologie, objevovala církev nové vlky, před kterými bylo třeba ovce chránit: noviny, rozhlas, fotografie, biografy, televizi a internet. Poslední dobou se do hledáčku, ne jen církevních, ale i těch rádoby intelektuálních, strážců informační počestnosti dostaly sociální sítě, především Facebook. Došlo to dokonce tak daleko, že si mnozí křesťané zmodernizovali půst novým, žádným biblickým svědkem nenařízeným, tabu: v postu na sociální sítě nechodí. Tedy nechodili by, kdyby tyto sítě nebyly tak vlezlé a nenutily je se k nim i v postu přihlašovat. Skutečně jsem zaznamenal několik případů, kdy někdo napsal, že pa, pa - v postní době mě tu neuvidíte, ale už druhý den tam zase byl. Inu ty sítě! Ale ne. Je to zase spíš jedna z takových těch novokřesťanských trapností.

Velmi často se to objevuje kolem nějakých krizí. Za posledních 10 let jsme na ně měli docela štěstí: imigranti, covid, energetická krize (za můj život asi už 10.), burzovní propady, ruská anexe ukrajinských území a následná válka vůči tomu samému státu, před Vánocemi 2023 to byl bohužel masakr na Filosofické fakultě UK. A vždy se našel někdo, kdo přišel s tím, že za to mohou sociální sítě. Psycholog Marek Preiss dokonce v této souvislosti, ale bez jakékoliv spojitosti, začal zdůrazňovat, že sociální sítě jsou zbytečné a ať na ně lidé nechodí, že tam spolehlivé informace nedostanou. Kupodivu až do té chvíle událost reflektoval celkem dobře, ale pak jakoby mu to v hlavě nějak přepnulo.

Martin Jan Stránský, neurolog, v podcastu na YouTube potřeboval (v rámci relace, která dělá reklamu na vitamíny!) sdělit, že podle vědeckých studií, které tvoří "jeho kolegové", ale podrobnostmi nás prý nebude nudit, jsou jiné informace, než ty z knížek, nedostatečné, a pro náš nervový systém vlastně škodlivé. Mobily jsou příšerné, sociální sítě nám hlavně dodávají dopamin, abychom při nich prožívali něco, co nám oproti primitivním lovcům v moderní civilizaci chybí: řešit přežití a příslušnost ke kmeni. Podrobnosti si pusťte níže.

Humorné je, že se tak děje právě prostřednictvím sociální sítě! Ale je i poněkud nevědecké, když tam "odborník" nepracuje se skutečnými výstupy z výzkumů (ty nudí, i když podle něj se mozek nudit potřebuje, takže, jak to vlastně je?), nýbrž s karikaturou posluchače audioknih, uživatele mobilů a sociálních sítí. Předpokládá konzumenta, který u "toho sedí" celý den jako hráč v cassinu, který sice ví, že nic nevyhraje, ale "když to tam bliká a cinká...". Jenomže takoví jsou leda opravdu patologičtí uživatelé, kterých je naštěstí minimum. Ano, pamatuji dobu, kdy se fenomén sociální sítě objevil, a děti ve škole byly během hodin, kdy nesměly mobily používat, jako na jehlách, aby jim zatím něco neuteklo. Ale tak je to se vším, co je nové: napřed se nemohou čtenáři odtrhnout od románů, potom milovníci filmu, kteří by nejraději požádali v kině o politický asyl, byli patologičtí konzumenti televize, pornografie, no a pak ti, komu se u PC a jeho aplikací otevřel nový svět. Napřed se toho nemohou nabažit, ale potom to zevšední, a nějak si to sedne. Někdo tomu podlehl víc, někdo méně. Je to jako s alkoholem: také ne každý, kdo si dá sklenku, je hned závislák, ačkoliv abstinenční aktivisté si to tak obvykle myslí.

Církev na takové novinky hleděla vždy s nedůvěrou. Když si jeden benátský dóže vzal za manželku byzantskou  princeznu, která si do civilizace, kde se ještě jedlo i v lepší společnosti jen rukama a kudlou, vidličku, cítili mnozí církevní "myslitelé" puzení nějak na to reagovat. Samozřejmě kriticky a s odporem, vždyť vidlička je marnivost, její rohy (tehdy jen dva) připomínají ty čertí ... Zdá se, že podobné reakce jsou prokletím církve i dnes. Církev je neustále ve válce s něčím či někým, jen nepřítel se nějak nedostavuje, proto si ho musí vyrobit církev sama. Dnes jsou to nejčastěji konzum a technologie. Církev, jako již poslední dvě tisíciletí, prorokuje brzkou zkázu, kterou to člověku přivodí, potom se nic nestane, a nakonec se i to proklínané stane běžnou součástí života církve a křesťanů, jen jaksi s větším zpožděním, než mají intelektuálové.

Všechno jde samozřejmě ve vlnách: i mezi křesťany zavládne napřed nadšení a vlnobití nálad těch, kteří "na to mají" s těmi, "kdo na to nemají" (možná finančně, možná inteligenčně). Pak se přežene vlna varovných výkřiků a karikování uživatelů technologií (určitě jsme všichni viděli nějakou ironii na téma četby románů, sledování televize, četby komiksů, konzumování filmů ...), a pak smíření.

Když se objevily počítače, kde kdo ho musel mít, včetně farářů. Pak ale zaznělo varovné proroctví. Potom internet: vzpomínám na jednoho faráře, který se holedbal tím, že jeho sbor je první, který si zřídil webovou stránku. Nebyl. Už několik ho předešlo, ale jen váhavě, trochu na zapřenou, hlavně kolem toho neudělali ale takový rambajz. Jeden farář, který vždy měl nejnovější mobil a nejnovější počítač a hrál nejnovější hry, ale cítil jakousi zábranu před duchovním působením na internetu, dokonce potřeboval na své sborové stránky dát úvodní upozornění, že jsou "jen trapnou nápodobou skutečného společenství". Na stránkách jiného sboru nás úvodem přivítalo okřídlené heslo "hora ruit, respice finem" (čas letí, mysli na konec!), abychom prý neseděli u toho PC dlouho. No, ty stránky za to určitě nestály. Mnozí jim odmítali dát i nějakou úpravu. Ve farních kancelářích se však brzy objevily e-maily. Někteří faráři je ale vybírali z jakýchsi prapodivných duševně-hygienických důvodů, pouze jednou za měsíc. Řešilo se, jestli je možné si poslání e-mailu považovat za alternativu k pastorační návštěvě. Jeden farář horlil, že klasický dopis, nebo telefonát, si může zapsat, jako pastoraci, ale e-mail ne! Proč? Faráři nejsou zvyklí své postoje zdůvodňovat. Ani tento výjimkou nebyl. Kázání, která varují před internetem, zesměšňují údajnou bublinu jeho návštěvníků, hrozí před škodlivým vlivem sociálních sítí, bychom nestačili ani napočítat.

A pak přišel COVID-19. Když vláda konečně vyhlásila stav pandemie a lockdown, někteří kazatelé a faráři horlili, že je to útok na církve, někde se dokonce vzdorovitě bohoslužby konaly, ale mnozí faráři, kteří se najednou ocitli na svých farách v izolaci, začali přece jen hledat alternativní způsob duchovenské činnosti. Dnes už lze těžko najít nějakého kazatele, který by také nekázal on-line a neměl svojí videotéku, zažil jsem i biblické hodiny on-line ... také Pastoral Brothers úspěšně prolomili krustu evangelického dobrovolného ghetta, a vylezli na net. Nebylo to tak dávno, co se faráři rozčilovali nad každým kolegou, který se objevil v médiích, na co si to hraje? Poctivá práce se dělá přece jedině na kazatelně. Málo která církev je tak moudrá, aby internet vzala jako svého druhu sbor - farnost. Je to stále spíš soukromá iniciativa jednotlivců. Na katolické straně je to třeba premonstrát Marek, který se ale věnuje pouze jednomu, i když velmi potřebnému, tématu, jímž je sexuální zneužívání v církvi. Nakonec si to tedy jako sedlo, ale přece se s určitou nutkavostí, asi z pocitu, že se to od církve očekává, varování před "virtuálním světem" stále ozývá.

Situace za covidu nejen omezila náboženský provoz v kostelích, ale i v rozhlase. Ano, i bohoslužby v rozhlase, nebo v televizi, byly sledovány s nedůvěrou. Kazatelé, kterým se té cti dostalo, vždy naznačili, že by posluchači měli opustit přijímač a jít mezi ně. Někteří se navíc snažili předstírat, že mají pod kazatelnou samou mládež. Slyšel jsem dokonce jednoho, který na úvod řekl: "posluchače rozhlasu bude možná trochu rušit pláč támhle Vašíka, nebo brebentění děcek v první řadě (nic takového slyšet nebylo), ale my nejsme církví starých babiček!" Chudáci babičky! Když se však nekonaly bohoslužby v kostelích, museli si v rozhlase poradit jinak. Tím spíš, že v lockdownu se k médiím upnuli i ti, které by poslouchání bohoslužeb mimo kostel ani nenapadlo. A tak si pomohli nahrávkami těch starých. Ironií osudu je, že, když chtěli evangelické, vydali jedno starší z pražského sboru ČCE v Kobylisích, kde se kazatel posmíval těm, kdo nesedí pod kazatelnou, ale doma u PC: "a tak se cítí u těch svých compů bezpeční a neoslovitelní". Bezděky tím ukázal dvě hlavní kazatelské chyby: kázat o těch, kdo nejsou mezi námi, a ještě s pohrdáním, a zároveň naznačil, že působení duchovního je ohrožující! A to vše v době, kdy církve, které před covidem varovali před virtuálním světem, začaly v něm objevovat alespoň na chvíli nový prostor vedle tradičního modelu. Najednou už neříkaly "pozor na ty vaše počítače," nýbrž: "sestro, bratře, no tak, přihlaste se na ten počítač, ať nejsem na těch on-line bohoslužbách a biblické tak sám!" Tím trapněji to kázání působilo.

Církve tedy nakonec přínos internetu a sociálních sítí objevily. Samozřejmě ne až za covidu. Už dříve si dělali stránky. Někteří faráři, i když je to v rozporu se stanovami Wikipedie, si udělali heslo o sobě. Nejprve tu byl Evangnet, potom si i synodní rada ČCE udělala několik svých domén, které ale byly zmatečné, postupně se jich zbavovala, až nakonec vytvořila definitivní E-cirkev.cz. Chvíli bylo napětí mezi soukromou iniciativou Evangnetu a oficiálními stránkami ČCE, jeden pracovník dokonce vyzýval vůdčí osobnosti Evangnetu, aby společně prohlásili, že nejsou oficiální stránkou církve, nebo aby SR umožnili jeho obsah moderovat, ale nakonec přišly moudřejší SR, které začaly spolupracovat. Postupně se i Facebook a další sociální sítě nasytily křesťanskými obsahy. Ale do covidu to bylo tak trochu neukotvené. Teprve za lockdownu se z toho stalo jakž takž nové pracovní pole. Chtělo by se říct, tak sláva. Jenomže to trvalo přes třicet let, než se začaly církve stavět k tomuto prostoru jako k nové příležitosti, a ne jako k ohrožení! ale všem chybám ještě není konec. Vlastně ten varovně vztyčený prst vůči moderním komunikačním prostředkům, ironizace jejich uživatelů a pohrdavé karikatury, ty nezmizely ani přes to, že se křesťané naučili s těmito prostředky jakž takž pracovat!

Nejhorší ale je, že se tyto varovné moralismy řídí stále starým křesťanským sklonem zdůrazňovat nesvobodu člověka v rozhodování. Tu samozřejmě vidí "odborníci" u druhých lidí, kteří jim připadají jako tupé ovce, jen reagující na podněty zvenčí: rána klackem, štěkání na psa, bez rozumu a vlastního úsudku, neboť jim do hlav ve skutečnosti nevidí. Svoji svobodnou vůli vylučují jen v případě, že něco špatného provedou. Tehdy vztáhnou všeobecnou zkaženost člověka i na sebe - "no, tak co sem mohl dělat, vždyť jsem jen člověk?" Ale skutečný křesťan především vnímá svoji vlastní odpovědnost, nesnaží se všechno svádět na vnější vlivy: dobu, společnost, poměry, média, dokonce ani na ty sociální sítě ne:


Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“    Mk 7, 15 ČEP οὐδέν ἐστιν ἔξωθεν τοῦ ἀνθρώπου εἰσπορευόμενον εἰς αὐτὸν ὃ δύναται κοινῶσαι αὐτόν, ἀλλὰ τὰ ἐκ τοῦ ἀνθρώπου ἐκπορευόμενά ἐστιν τὰ κοινοῦντα τὸν ἄνθρωπον.    Mk 7:15 NA 28

(Obrázky od AI na téma Duchovenstvo v boji proti sociálním sítím).

K tématu:




Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , , , , , ,

2025-12-25

Jo, těším se na Vánoce jako dítě ...

Kázání na Boží hod Vánoční 25. 12. 2006 Bohuslavice n. Metují / Opočno na text Mt 18, 1-5 (ř,l). Bohoslužby s Večeří Páně.

Zjišťuji, že mnoha kolegům, ale i necírkevním „intelektuálům“ činí problém vzít vánoční oslavy vážně: vadí jim sentimentalita, nezakotvenost v Písmu, či spíše pohanský původ právě tohoto data, vyprázdněnost, konzum, … zkrátka mají potřebu distancovat se od prožívání Vánoc. Přiznávám, že k výběru dnešního textu mě inspiroval výrok jednoho kolegy: „Pro děti dokážu udělat vánoční bohoslužby i bez sarkasmu a ironie, ale oslavu Vánoc dospělými nechápu.“

Že se Ježíš zřejmě nenarodil 25. 12. 0 v Betlémě, už snad není pro dnešního člověka takovým překvapením. Přece oslava samotného vstupu Páně do lidského příběhu nemusí být jen ústupkem infantilitě zvykům a sentimentu. Dokonce ji lze považovat za podstatu křesťanské zvěsti. Bůh s námi (Iz 7, 14 he,ř,l; Mt 1, 23 ř,l Mt 28, 20 ř,l)! Bůh ne proti nám, ale na naší straně. A hlavně, ne Bůh, který je nad našel lidské životy povýšený, tak, jako my často od něj očekáváme, že nás někam pozvedne, dovolí nám shlížet na lidský život z nadhledu.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

(starý a | nový evangelický zpěvník. / alternativy)

Večeře Páně:

pozvání: Zj 19, 9b - Blaze ... ř,l

propuštění: Tt 3, 4-7 ř,l

Dětství v Bibli, to není vždy kladné. Děti určitě nejsou nevinné, jak se to někdy interpretuje. A také není cílem víry ani podmínkou dětinskost, jak také může někdy křesťanství působit. Dokonce převažují hodnocení negativní nad kladnými. Pavel nás v 1Ko 14, 20 (ř,l) varuje před dětinštěním. Ale pro Ježíše je dítě nejlepší odpovědí na to, když se jeho učedníci začnou hádat o to, kdo je mezi nimi důležitější, významnější, zasloužilejší. Přiznejme si, že i nás víra k takovým otázkám nezřídka vede.

Přijmout Nebeské království jako dítě? Možná je to Království nebeské tím dítětem, které má být přijato. Nejde, jak si to mnozí často vysvětlují, o posmrtnou blaženost - jak se říká: přijít, nebo nepřijít, do nebe. Možná je to království tak slabé v našem světě, že je nutné se ho ujmout jako toulavého kotěte. Jenže ono se pak ujímá nás, a pak zjišťujeme, že naše důležitost vůbec důležitá není. Království nebeské/boží stoji na lidskosti - na lidském příběhu boha samotného. Hřích je, chce-li se člověk stát bohem (Gn 3, 5 he,ř,l). Ale naše víra dosvědčuje, že Bůh se nechce, nemusí chtít, stát Bohem, nýbrž přijímá na sebe lidský příběh.

Distancování se od Vánočních oslav může být v mnohém oprávněné, ale nesedí mi, že je u toho vždy přítomno zesměšňování Vánoc a těch, kdo je slaví. Opačným koncem zesměšněného je zesměšňující, který vystavuje na odiv svoji převahu. A to je právě moment, kdy k nám může i ona zatracovaná sentimentální historka o děťátku promlouvat.

Jedním z vředů křesťanství, zjevně od prapočátku, je touha Ježíšových vyznavačů vypnout se nad druhé. Pokud chce člověk uniknout z davu, být sebou, nesplynout, může právě u Ježíše vidět, že se to dá zařídit i jinak než pohrdáním těmi, kdo nám pro náš křivý pohled s tím davem splývají. Což jít kus cesty s nimi, jako i Bůh jde, ne jen kus, ale plnou cestu lidského života s námi?

Židé dodnes čekají svého mesiáše jako válečníka, který je osvobodí od jejich nepřátel. Ano, i my bychom chtěli mít za zády nějakého supermana. Ale dostáváme dítě - tvora bez hodnosti, bez významu, širokých ramen a loktů, bez úřadu, světského, ani církevního. A tam máme Boha hledat, tam se s ním máme potkat. Na dítěti je poutavé právě to, že má svůj příběh před sebou teprve otevřený. I dospělý následovník Kristův může mít svůj příběh otevřený, i když už toho má za sebou dost, dokonce i něco dokázal. Ale důležité je právě to lidství, ne nadlidství. Ne moc, trůny, dobývání společenských, geografických a politických kolonií, ne v kancelářích a palácích obložených zlatem, ne zbyteční potentáti, rozplývající se nad svojí důležitostí - tam Království nebeské nehledejme.

Vánoční dárečky, předmět tolika ironií, mají v tomto smyslu hluboký význam: vzpomeňme jen, jak jsme to prožívali jako děti; pohleďme, jak to naše děti prožívají! Nemáme se od nich něčemu přiučit? Jak dary dávat, tak především dary přijímat, to je umění. Nejde o dárky, ale o to, zda jimi dáváme sebe, jako i Pán nám především sebe samého nabízí. Pak i balíčky pod stromkem zvěstují …

Co si kdo o dnešních svátcích slaví (pokud vůbec něco slaví) je jeho věc. Zejména tyto svátky nejsou od toho, abychom se nad někoho povyšovali, dávali mu znát svoji intelektuální či duchovní převahu. Podstatné je, že můžeme slavit, neboť máme co. Pokud už nejsme s to naučit se od dětí přijímat dary s užasle otevřenou pusou, pokud k tomu musíme vždy něco ironizujícího dodat, abychom získali odstup, možná se o mnoho připravujeme …

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , ,

2025-12-21

Konec proroků ... adventní kázání na Za 13, 1-6

Kázání na text Za 13, 1-6 (he,ř,l) na neděli 19. 12. 2004 – 4. Advent Bohuslavice n. Metují

Mnohé očekávali proroci od příchodu Mesiáše. Ale to nechtěné na očekávání je, konec vlastního poslání.

Sotva se začnou jejich naděje naplňovat, hned ne zcela tak, jak si před tím Judejci představovali. Jsou zklamáni Bohem (vývojem událostí) i sebou samými. Prorok jim musí dodat odvahu, víru ve smysl. Tomu hlavnímu musíme připravit prostor.

Zaslíbení nepřichází pro lidstvo, ani pro Židy, ale pouze pro židovskou vrchnost – královskou dynastii a ty, jimž se dostává cti bydlet v sídelním městě. Všechno bude: porážka nepřátel, nový začátek bývalého lidu božího, jako lidu božího budoucnosti. Ale první, co musí v centru dění vytrysknout, je pramen očištění; vyříznutí vředů z organismu božího lidu: hřbet, nahrbený nesprávným směrem. Proč jen pro ty přední z lidu? Ne-li pro to, že toho mají nejvíc zapotřebí!

A tu, jedním dechem s odřezáváním idolů a ducha nečistého zazní slovo o těch, kteří byli doposud vnímáni jako jejich protivníci: i s prorockým úřadem bude konec, až bude dokonáno smíření a očištění.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Odkud se bere taková nevraživost vůči prorokům jednoho z nich? Snad konkurenční tahanice mezi kolegy? Ale Zacharjáš nemluví o nějaké zvláštní skupině (falešných – tak LXX) proroků, nýbrž o prorocké službě jako takové.

S prorockou službou bývaly zkušenosti rozporné – maximum, co může poctivý prorok učinit, je ohlásit příchod plnosti. Tím si podepisuje vyhazov z úřadu: skutečná plnost už nebude potřebovat interpreta. K čemu může být prorok, když už se proroctví naplnilo?

Naplnění zvěstí Zacharjášových věříme, že jsme se dočkali příchodem Božím v Kristu: Může přijít něco víc, nežli Bůh sám? A přece, zdá se, to není všechno. Ani srdce nemáme úplně nová a v nich vepsán Zákon Hospodinův. A jsme-li čisti, pak ve víře; plné zjevení musíme očekávat. Ale poslední prorok, Jan Křtitel, musí také ustoupit ze scény, když přichází Ježíš. Tak i Luther říká, že „pracuju na tom, aby moje práce byla zbytečná“.

Mnohé očekávala církev od příchodu Krista; zatím však žije v trvalém Adventu. Jedním ze znaků je fakt, že jsme již tak blízko naplnění, a znovu potřebujeme proroky …

Církev čeká – má-li v tomto světě ještě nějaké prorocké poslání, pak to jen potvrzuje jistou nenaplněnost jejích nadějí. Až se opravdu dokoná služba očištění, bude její služba zbytečná. Advent nám připomíná, že naším úkolem budování církve není.

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , ,

2025-12-19

Zkoumejte, co se líbí Pánu (Ef 5, 10)

Recenze knihy Jeana-Denise Kraegeho Bible a to, co říká Bůh, ISBN 978-80-86498-72-0. (odkaz na biblický verš z názvu - ř,l)


Jo, jo, ale jak se to dělá? Jak může být někdo tak hloupý? To nevíš, přece: koukni se do Bible, ne? Jo, a ty už ses kouknul? Kdybys to někdy doopravdy udělal, zjistil bys, že to tak snadné není. Kupříkladu trvalo víc než 300 let od sepsání Epištoly k efezským, než se Bible stala tou, kterou známe dnes. Většina biblických lidí neměla při svém rozhodování o tom, co dělat a jak žít, žádnou knihu, do které by se mohli podívat, už vůbec ne do Listu k efezským, který byl právě sepisován. Ani proroci nečetli Bibli; k nim se Boží slovo jaksi "stávalo" (např. Jr 29, 30 he,ř,l); jejich spisy teprve vzniknou. A navíc řešilo jen aktuality, ne nějaké nadčasové vize. Zatímco mnoho čtenářů Bible očekává nějaké vnuknutí nad Písmem svatým, prorok Elíša (Elizeus) si, nic takového nemaje, pozval šumaře, aby mu k tomu zahrál (2Kr 3, 15 he,ř,l). Boží slovo může dokonce nabádat ke lži: 2Kr 8, 10 (he,ř,l). Zatím co mnohá vnuknutí, dokonce i v Novém zákoně, přicházejí ve snu (oneiromantie) (zejména v Ezechielovi a v Matoušově evangeliu či ve Skutcích apoštolských), prorok Jeremjáš takové praktiky odmítá (Jr 23, 25-28 he,ř,l). Avšak Daniel, který se hlásí k inspiraci Jeremjášem (Dn 9, 2 he,ř,l), oneiromantii sám užívá (za vše třeba jen Dn 7 ar,ř,l). Ale to není ten největší problém.

Největší problém je, že Bible sama osobě jasnou řečí, jak to ve své situaci účelově formuloval Martin Luther, nemluví (srv. ostatně třeba 2Pt 3, 15n ř,l). Ona je vlastně sbírkou různých svědectví, z různých dob a situací, ty sledují různé zájmy a řeší všelijaké problémy, kromě těch našich. Nikde například nezpochybňuje ani otroctví, ani mnohoženství, ačkoliv si to zastánci tzv. "křesťanských hodnot" stále myslí. Ve skutečnosti není žádný jasný biblický postoj, že sexualita patří jedině do manželství, jak často slýcháme. Hospodin vyzývá Jozua ke genocidě kenaanských etnik, a theologové mají plné ruce práce dnešním lidem pomocí tuny religionistických spekulací vysvětlit, že to tak bylo vlastně správně a plně v souladu s evangeliem. A to je dnes hlavní hermeneutická otázka - co je tím, co mám/e dnes vyslechnout z Bible já/my, v našich dnešních podmínkách? Naší otázkou dnes není, proč šel Izrael do Babylonského zajetí, a co potom, ani jak se vyrovnat s tím, že význam etnického původu přestal být po Kristu důležitý, ani jak přežít a co očekávat v podmínkách římského impéria a odloženého druhého příchodu Kristova (parúzie). 


PEREX

Kraegeho kniha Bible a to, co říká Bůh slibuje jistotu při čtení Písma, ale recenze upozorňuje, že právě tato jistota je vykoupena zjednodušením hermeneutiky. Místo poctivého zápasu s textem dostává čtenář hotové odpovědi, které obcházejí klíčové otázky výkladu.

Kraeges Buch Die Bibel und das Wort Gottes verspricht Klarheit im Verstehen der Schrift, doch die Rezension zeigt, dass diese Klarheit oft auf Kosten einer sorgfältigen Hermeneutik geht. Statt ehrlicher Auseinandersetzung mit dem Text werden fertige Antworten angeboten, die wichtige Auslegungsschritte überspringen.

Le livre de Kraege, La Bible et parole de Dieu, prétend offrir une lecture sûre et directe de l’Écriture. La recension souligne cependant que cette assurance repose sur une herméneutique simplifiée, qui remplace le travail interprétatif honnête par des réponses toutes faites.

Kraege’s The Bible and Word of God promises confident, straightforward access to Scripture, yet the review argues that this confidence comes from oversimplifying hermeneutics. Instead of engaging the text with care, the book offers ready‑made conclusions that bypass essential interpretive questions.


Už v dobách svého theologického studia jsem se začal intenzivně zabývat souběhem interpretace Bible a etiky. Slýchal jsem často, že podle Bible je něco jasné, proto musíme jednat tak a tak, a hlavně o tom nepřemýšlet. Jelikož jsem Bibli opravdu přečetl, a to už před studiem theologie, věděl jsem, že to nesedí. Hledám od té doby cestu, jak to dělat správně. Bohužel jsem až později pochopil, že značná část křesťanů, včetně theologů, se podobnými úvahami cítí být přímo existenciálně ohrožena. V prostoru evangelické církve je totiž každá hermeneutika v podezření z "odvysvětlování" Písma. Prakticky pouze prof. Petr Pokorný (P.P. a kol. Hermeneutika, ISBN 80-7021-776-0), alespoň na té evangelické půdě, měl odvahu otevřít otázku biblické hermeneutiky (trochu i prof. Jan Heller, ale ten jen specificky při hledání christologie ve Starém zákoně (např. Von der Schrift zum Wort, ISBN 978‑3374004560; Bůh sestupující, ISBN 978‑80‑7017‑307‑7). Naposledy Miloš Rejchrt, ale pouze v míře omezené - viz odkazy dole). Bohužel to dotáhl jen k historii hermeneutiky; perspektivy a metodika pro dnešek zůstaly v náznacích.

Jako pedagog však mám především zájem na vysvětlení těchto stránek biblistiky laické veřejnosti, protože je mnohem důležitější, aby byly akceptovány běžnými čtenáři Bible, než zapadnout do ghetta odborné obce. Vysvětlit složité věci kolegovi odborníkovi obsáhlým textem je mnohem jednodušší, než je stručně, ale přesvědčivě a výstižně zprostředkovat veřejnosti. Hledám proto publikace, které bych mohl doporučit. Jistá naděje mi svitla, když jsem v nabídce vydavatelství Mlýn našel Kraegeho knihu s mnohoslibným názvem. Po přečtení mi však zůstaly určité rozpaky.

Roztříštěnost textu
nedovoluje rukopis
přečíst ani určit, ale m.j.
se tu zřetelně rýsuje koptské
slovo ⲚⲀⲞⲨⲞⲘϤ =
myslí,uvažuje.
A tak jsem se dočkal objednané publikace s typickým mlýnským designem, ač bez mlýnského kola, který byl ještě obohacen pozadím, dotvořeným snímkem nějakého koptského, sahidského, rukopisu, patrně dokonce z nějakého apokryfu. Sice bych očekával nějaký řecký, novozákonní; nevím, jestli to pro autora designu (v rejstříku firem neregistrovanou firmu Splácal a Uhladil) mělo nějaký význam, ale asi se mu jen líbil. Vydavatelem i překladatelem je Jan Keřkovský. Jde o celkem aktuální dílko: originál vyšel v roce 2020, a už za rok byl k dispozici českému čtenáři. Tím spíš ovšem zarazí, že je nakonec mnohými dnešními otázkami zcela nepoznamenáno.

Autorem je podle obálky i internetových zdrojů bývalý farář reformované církve ve Francii a ve Švýcarsku, který příležitostně přednášel na theologických fakultách. To je dobrá kvalifikace - mezi odbornou vědou a praktickou zkušeností v kontaktu s laickou veřejností. A při všech nedostatcích, toto je na knize znát. Autor má odvahu položit si mnohé otázky, které se snaží ledsjaká duše zbožná spíše potlačovat. Otázky, které, jak sám otevřeně říká, vedou k tomu, že Bibli brutto - její literu, rozhodně jako přímé sdělení boží skutečně brát nelze. Je ale schopen s tím pracovat? Jak ukáži dále, jeho další kroky jsou dost diskutabilní, a je zřejmé, že nakonec zůstává v zajetí bludiště klasické evangelické "hermeneutiky," která čím dál víc ukazuje, že její chodbičky nevedou nikam, kdo se v nich ztratí, točí se v beznadějném kruhu. Tak bohužel i Kraege.

Kniha je skutečně vedena Cimrmanovou frustrační kompozicí: na počátku vyvolá velká očekávání, po nichž následuje zklamání, a nakonec z ní vypadne nechtěná komedie a hra na hermeneutiku. Nejvíc práce mi dalo vysledovat, kde k těm zlomům vlastně došlo, a jak se mohl autor při tom nadějném nástupu tak absolutně ztratit v hromadě nesmyslných vývodů. Bylo to sice najednou, ale známky budoucího zhroucení systému se rýsovaly vlastně už v průběhu těch nadějných paragrafů. Když dostal jaderný fyzik Izák (Izidor) Izrael Rabi Nobelovu cenu, ptali se ho novináři, jak ke svým objevům došel. Prý ho už v mládí maminka naučila, že základem poznání je dobře položená otázka. Opačně se o Kraegeho zbloudění dá říct, že si do cesty nastavěl spoustu chybných otázek, axiomů a postulátů, které mu přes dobré znalosti nedovolily dojít ke správnému cíli. Avšak díky střídání dobrých otázek se zmatenými působí dílko nakonec velmi nekonzistentně. Proto se nedá jednoznačně říct, je-li kniha dobrá nebo špatná.

Začíná několika veleslibnými kapitolkami a paragrafy - prvních 24 paragrafů lze přijmout téměř bez výhrad. Jejich přínos je v tom, že problematiku "božího slova" otvírá s naprostou, dá se říct, až bezohledností k citům mnohé zbožné duše. § 4 naznačí skutečnou cestu k pochopení toho, co se v Bibli míní božím slovem, a v následujících pěti paragrafech přesně rozliší mezi četbou a uctíváním Bible. Avšak už v nich se rýsuje budoucí potácení se mezi hermeneutikou, skutečnou hermeneutikou, a dogmatikou. Totiž následující kapitoly a paragrafy působí, jako by je psal někdo, kdo ty předcházející ani nečetl, natož aby je nenapsal!

Tak například už sama otázka po "božím slovu" lpí stále na klasickém evangelickém ztotožňování tohoto slova s textem Bible, od čehož se neodpoutá, ani když sám prohlásí, že výroky o inspirovanosti v Bibli vlastně nejsou o té naší Bibli (§§ 10-14). Samozřejmě si v tom a mnohém jiném protiřečí. Jak z toho ven. Paradoxně důkazem z Písma (§ 11): cituje 2Tm 3, 16 (ř,l), který (spolu s nezmiňovaným podobným textem 2Pt 1, 20n - ř,l) slouží jako "důkaz inspirovanosti" Bible). Naprosto správně říká, že to nemůže být o Bibli, která tehdy ani nebyla - tedy ne v té podobě, jak ji známe dnes (§ 12). A přece se snaží tímto textem proponovat thesi, že text vlastně říká, že ne všechno v Bibli je inspirované. Použije klasicky "křesťanský," manipulativní postup: napřed čarování s náznaky, že by se to dalo přeložit i jinak, následně téma opustí, a po několika kapitolách se k něm s plnou vahou vrátí, už ne jako k údajné možnosti překladu, ale pracuje s tímto tvrzením jako s jasným faktem. Celá faleš spočívá v tvrzení, že prý podle řecké gramatiky (!) by se to dalo přeložit i tak, že "(Písmo) je také vhodné k vyučování ...," což sice ničím nepodloží, jen tím nesmyslným odkazem na gramatiku, ale hned stejně nepodloženě tvrdí, že to znamená, že "ne všechno v Bibli je inspirované" (napadlo mě, zda se něco neztratilo v překladu, ale je to hloupost. Nemaje k originálu přístup, oslovil jsem překladatele dotazem, jak tato pasáž zní ve francouzštině, prý mi to pošle, "jestli to ještě někde najde," ale zřejmě to dodnes nenašel). Celý tento postup je naprosto nesmyslný, navíc zbytečný. Kdyby autor vyšel z toho, že Bibli opravdu není možné, a vlastně ani nutné, brát jako přímé boží sdělení, nýbrž chápat ji v jejích vlastních dobových a kulturních souvislostech (ne, že by to nevěděl) mohl si ušetřit několik dalších, naprosto komických kapitol, Už tady však nasedl na tobogán, který ho nechal řítit se beznadějně do propasti jak gerasenského vepře.

K dalším hloupostem patří nastavení postulátů "božího slova" (§ 15). Tím by měl být údajný soulad. I zde stačí poukaz na to, co píši v úvodu, že Bible je almanachem spisů různého stylu, zaměření, které v rozličných dobách a situacích sledují různé cíle. Ale veden evangelickým verbalismem ukazuje údajný nesoulad téměř katechismovým šťouráním slovíček. §§ 16-21 se snaží mapovat rozpory, často údajné, v Bibli. Ne že by tam nebyly. Stačí si jen položit otázku, kolik zvířat si vzal Noe do archy. Avšak Kraege se plácá v údajných rozporech mezi Pavlem a Jakubem. I když tyto rozpory řešili už církevní otcové, dnešní theologové si většinou uvědomují, že mezi nimi žádný rozpor není. Hovoří-li oba o skutcích, Pavel o rituálních a o etnických markerech, kdežto Jakub, plně v souladu s Pavlem, o ovoci nového života v Kristu (E. P. Sanders, J. D. G. Dunn, M. T. Wright, J. A. Fitzmyer, L. T. Johnson, i když evangelikály úplně neberu, ale i J. R. W. Stott, D. J. Moo ...). Těmito debatami, jakož i jinými poznatky soudobé biblistiky, je Kraege fatálně netknutý. Jakoby zamrzl na pomezí osvícenství a ortodoxie.

V § 22 mapuje rozpory mezi vědeckým a biblickým poznáním. I toho by bylo hodně. Jenže Kraege zvolí zrovna naprosto mylný střet Bible s vědou. Už vidět nějaký spor v údajném zahrnutí zajíce mezi přežvýkavce v Lv 11, 6 (he,ř,l) je spíš klasický hovor o voze a o koze. Ale tvrzení, že Jákob nemohl v Gn 32, 16 (he,ř,l) poslat Ezauovi darem třicet velbloudic s mláďaty, protože prý velbloud nebyl domestikován dříve než v 10. stolení př.n.l., je vyložený nesmysl. Jak na to přišel, nesdělil. Podle dostupných informací jsou doklady o domestikaci dromedára dokonce až do 4.-5. tisíciletí př.n.l. Tedy zase rána vedle!

Podobně lze hovořit i o jeho rozpacích nad údajně ztraceným koncem Markova evangelia. Podle soudobých poznatků se neztratilo nic, jen na pozdější čtenáře působilo vedle ostatních nedokončeně (Petr Pokorný).

Kapitola 1.4 - Co je pravda?, přináší velmi přínosné dělení na pravdu vědeckou a existenciální. To je ta velmi dobrá část, ale zavede výklad Bible do individualismu, jehož meze si sice uvědomuje (§ 66), ale v zásadě na něm trvá (§ 64), i když i dále hovoří o potřebě komunity (§ 93), jenomže bez nějaké důsledné reflexe se od toho individualismu neodvrátí.

Velmi silnou by mohla být i kapitola 1.5 - Služebník rozum, rehabilitující pro dnešního křesťana racionalitu, kterou křesťané všech barev a konfesí stále zpochybňují a odmítají. Také 2.3 - Historický Ježíš, která propátrává úskalí pokusů o historické rekonstrukce a postavení hermeneutiky na návratu k něčemu "původnímu". Zcela ho však minula debata o kérygmatu - zvěsti, veškerá sémantika, analýza stylu, funkce, pragmatika ... takže, i když má v obou případech pravdu, při pokusu o aplikaci na konkrétní místa se nemůže čtenář ubránit dojmu, že si z nás autor snad dělá srandu. Jeho rozhled po současné exegezi a hermeneutice je až překvapivě omezený.

V § 54 celkem správně pojedná úskalí klasických představ o tom, že Bible obsahuje kánony v kánonu, tedy že některé výroky jsou určující pro chápání ostatních, ale nakonec dojde k tomu, že je to jediná cesta, jak Bibli dále považovat za slovo boží. Zde se vrací k té své chatrné konstrukci o tom, že ne vše je v Bibli slovem božím, manipulací s překladem i pochopením 1Tm 3, 16 (ř,l). Dojde k prapodivnému závěru, že úkolem biblické hermeneutiky je rozlišit, co je a co není slovo boží (§ 65). Pracuje s rádoby odbornými termíny, používá pojmy jako hermeneutický kruh, kterým však dává svůj specifický význam: při čtení Bible je nutné nasadit kritéria toho, co je a co není boží slovo, a dalším čtením je prozkoumávat. Zkoumat ale není co. Kraege napřed postuluje, že je to vše, co odpovídá na obecné otázky lidstva (paradoxně, ve shodě se Stopařovým průvodcem po galaxii je to hlavně § 42) - jak rozumím sám sobě a o lidské svobodě. Proč tyto, a jsou skutečně otázkami všeho lidstva, světa a vesmíru vůbec? S obhájením tohoto problematického tvrzení se autor neobtěžuje. On se rozhodl to tak brát. Ještě horší ale je, že tou odpovědí na otázky života a vesmíru vůbec není 42, nýbrž ospravedlnění pouhou milostí. Kraege tvrdí, že k tomu došel svojí četbou a studiem. Avšak katechismové znění tohoto objevu vede k pochybnosti o pravdivosti takového tvrzení. Sumou - v Bibli je slovem božím jen to, co zvěstuje odpuštění pouhou milostí (Ř 3, 24 - ř,l). Proč toto, proč ne něco jiného, proč vůbec číst zbytek Bible, když nám stačí pouze jeden verš, to nevysvětluje. Prostě to postuluje. Další z jeho falešných postulátů. Pokud bychom ho měli brát vážně, musíme se ptát, proč je Bible tak tlustá kniha, když na to podstatné v ní by stačila pohá záložka do ní?

Falešné jsou i alternativy, které klade: buď čtu Bibli jako slovo boží celou, nebo ji třídím podle kánonů v kánonu; buď ji čtu historicky, nebo podle kánonu v kánonu, a tak podobně. Avšak i představa kánonu v kánonu je dnes mezi theology odmítána, a to nemluvím o theolozích z kruhů evangelikálních, protože jim jde jen o fundamentalismus (např. F. Watson, ale podrobnosti především u T. Hatiny). V zásadě opět navrší kupu nesmyslů, které není ani s to věrohodně obhájit. Toto bloudění ho nakonec vede k potácení se ve 3. dílu, který je věnován Starému zákonu. Ano, odmítne staré reformační klišé, že SZ = zaslíbení, NZ = naplnění (Ř 3, 21 - ř,l), ale nahradí ho jiným, snad ještě horším: SZ ukázal, že ospravedlnit člověka skutky se nepovedlo, proto musel přijít NZ - spasení pouhou milostí. SZ je prý cennou pomůckou k probádání hlubin hříchu (§ 85). No, pane, faráři, to nám z toho SZ moc nezbylo, co? Ono z celé Bible vůbec. Zůstane jen tupá dogmatika (tomu říká dogmaticko-kritické čtení Bible, aby to vypadalo učeně).

Závěr (§§ 88-93) obsahují pár dobrých úvah, které jakoby chtěly smutný dojem z větší části knihy napravit, často si s jeho "hermeneutickým" přístupem protiřečí, ale moc to nejde. Když například vyzývá k otevřenosti při četbě Bible (§ 90), těžko tomu věřit, když té četbě svými kánony předem narazil pořádný náhubek. Ani vůči dogmatice kriticky nelze Bibli číst, pokud před tím postuloval ortodoxní požadavek, aby Bible byla vykládána právě dogmatem.

Celkově špatná byla otázka, co je v Bibli slovem božím. To se podle Bible děje v různých časech a situacích různým způsobem. Bible je dokumentem o tomto setkávání. Vrcholným slovem je Ježíš sám, jeho příběh (Žd 1, 1n - ř,l), který je plný významů, a to ne jen reformačního řešení spasení, jestli ze skutků nebo z víry. Proto je i nutné udržet Bibli, jakožto různá svědectví o něm, pohromadě, a ne je dokonce třídit stylem pana Kraegeho (podobně jako Luther), že je třeba Pavel důležitější než Jakub, protože Pavel mluví o milosti, kdežto Jakub o skutcích. Na Ježíšově příběhu je třeba postavit narrativní (vyprávění) hermeneutiku, protože to je hlavní styl biblických autorů. Stavět na kánonech v kánonu, to je stále to, co Hatina nazývá fundacionalismem, je to verbalismus, v podstatě fundamentalismus, jenom selektivní. Staví na výrocích, zatímco uniká celek. Pokud by takové kánony existovaly, musely by být těmi, které vytvořily kánon, ale to spasení pouhou milostí zjevně nebylo.

Kniha se na polici neohřeje. Poputuje do sklepa. Moc, co si z ní vzít, tam není. Přesto má i své dobré stránky: otevírá některé otázky, zabývá se tím, proč Bibli, proč ne jinou literaturu, otevírá otázky vztahu Bible k jiným knihám, svatým i nesvatým, když Bůh nemůže být vázán jen na jeden spis, formuluje důležité problémy. Jako kladné vidím nakonec i to, že autor k nim navrhuje svá řešení, protože jiné knihy na dané téma pouze shrnují historii a přístupy k hermeneutice, ale nic nenavrhují. Kniha by tedy mohla posloužit jako námět pro diskusi, ale vykopávací otázka by v ní musela znít: "proč takhle ne?"

Kniha má tedy své silné stránky, ale to, co slibuje, to neřeší. Není špatné ji přečíst, ale doporučit ji jako celek, to se zdráhám. Doufám, že na trhu jsou i jiné, a lepší, knížky, a že budou mít mlynáři příště lepší ruku při výběru.

Dále k tématu:

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , , , ,
Přihlásit se k odběru: Komentáře (Atom)