CO JE CÍRKEV? JAKÉ POSLÁNÍ MÁ VĚŘÍCÍ VE SVĚTĚ?

Jde o první ze série meditací, o které jsem byl požádán redaktorem denního čtení z bible Mana pro tento den v době, kdy jsem se již ne v dobrém rozešel se svojí církví, církví Českobratrskou evangelickou, přestal tudíž být jejím farářem. Byl to skoro zázrak, protože dotyčný mě původně vyhledal kvůli mým příspěvkům o nástroji melodika, jelikož potřeboval poradit s výběrem. Teprve během toho vyplynulo, co jsem zač. Chopil jsem se této činnosti vděčně, jak i bez církevní organizace, která mi přestala být zázemím víry, lásky a naděje, naplnit duchovenské poslání. Samozřejmě, i tady prošly mé meditace redakční úpravou, což se na nich místy dost nepěkně podepsalo, ale bez toho to nejde. Rozhodl jsem se je zrecyklovat, a postupně je zde uveřejňovat v neupraveném znění.

Meditace nad Sk 27,14-26 (na den 27. 9. 2016 - úterý)

Vymýšlet plány na jeho záchranu? Přinášet neotřelá řešení? Hubovat na svět kolem a vymezovat se vůči němu? Nebo přinášet zábavu? Nic z toho. Pavel poslání nehledá. Ono si ho našlo samo na lodi zmítané bouří, kam se dostal ne zcela dobrovolně. Může se zdát, že chytračí: „měli jste mě poslechnout, nemuselo by to tak dopadnout, vidíte, vidíte!“ Jenže divme se, že lidé poslouchají spíš odborníky, mořeplavce, a také své oprávněné obchodní zájmy svých chlebodárců. Sotva kdo dá na nějakého potulného kazatele, dokonce vězně, snad podvodníka. No, měl pravdu, ale co teď s tím?

Pavel jen naplano nechytračí. Sice připomene, že to přece říkal, ale zároveň otevře novou naději. Nesnaží se vrátit všechno do výchozího bodu, ale směřuje dál, ač sám nemá přesnou představu. Ale vepředu nás nečeká zmar. Teď nás obklopuje beznaděj, ale Bůh mi vás daroval. Ne k mé osobní spotřebě, ne pro moji církev. Dal mi i žoldáky, kteří se mě za chvíli pokusí zabít, i důstojníka, který mě zachrání. Dal mi i zrádné lodníky, kteří budou chtít dezertovat. Ale to neznamená, že je bude Pavel vlastnit; jen, že budou žít dál. Pavel zase půjde za svým úkolem.

Věřící nejsou ve světě od toho, aby mu kázali, drželi si odstup od jeho nadějí i beznadějí, a jen z povzdálí chytračili. Tone-li svět, oni s ním. Otevřou-li ze zdrojů okno naděje, bude otevřeno i jim. Především se ale musíme naučit vnímat svět kolem nás ne jen, jako nebezpečí, nýbrž jako příležitost a dar od samotného Boha, společníky na stejné lodi. Místo žalování na svět kéž zazní Bohu díky za něj z našich úst.

Modlitba:

Pomož nám, Pane, prosíme, nést ovoce a otevírat naději tam, kde se jí už nedostává. Amen