Je něco po smrti?
Věřím v těla z mrtvých vzkříšení?
Zamyšlení nad knihou Fritze Rieneckera Das Schönste kommt noch, ISBN 3-417-20309-0.
Kdo je/byl Friz Rienecker? Obávám se, že by to málo kdo z přednášejících systematické theologie, tedy dogmatiky, věděl. Studující theologie by na tom byli ještě hůř. Nešlo o žádnou osobnost, která by udělala v theologii pořádný otvor.
Asi za to může neobyčejné spojení vysoké akademické hodnosti s iracionálním odmítáním vědy, zejména té biblické. A přece právě na tomto poli se pokusil o ambiciózní projekt, který určitě zná každý student bohosloví minimálně z doby, kdy se snažil poprvé seznámit s Novým Zákonem v jeho původním znění. Jenomže díky neznalosti němčiny ho zná jako pana Schlüssla. "Podívám se do Schlüssla," říkali studenti, když si nebyli jistí s určením nějakého gramatického tvaru v řeckém Novém Zákoně.
Pan docent byl trochu smolař. Měl smůlu na dvě věci. Předně na překotně se vyvíjející svět (už bych ani dnes studentíkům bohosloví nedoporučoval ten Klíč používat, i ve své době byl textologicky zaostalý), svět theologie a obecně, ale hlavně na smrt. Jí věnoval své poslední dílo. Ještě k tomu Jazykovému klíči, tedy Sprachlicher Schlüssel, jak zní ve skutečnosti jeho studenty bohosloví oblíbené dílo. Pravda, slyšel jsem i jednoho vzteklého, tehdy mladého (dnes mu táhne na šedesát) absolventa ETF UK, který by rád všechny exempláře spálil. Ale většinou to platí. Byl vlastně jen jednou realizací velmi ambiciózního projektu. Následovat měl Klíč sémantický a Klíč k novozákonním reáliím. Ale to už nestihl. Škoda, ten sémantický by mě zajímal.
Posmrtně však vyšla jeho poslední práce, ve které se snaží nahlédnout za hranicí smrti: Das Schönste kommt noch - To nejkrásnější teprve přijde. Než vyšla, už tam byl. Pustil jsem se do jejího čtení, jako bych četl prapodivný cestopis, který někdo sepsal ještě dřív, nežli se vydal na cestu. Už v jiném příspěvku jsem přiznal, že mám s tímto tématem problém. Skutečně mě fascinují nápady různých kazatelů, kteří jsou schopni s naprostou jistotou lidem popisovat, co po smrti bude. Katolíci a evangelíci to vidí dost jinak, přesto jsou příslušníci obou církví s naprostou jistotou tvrdit, že to bude přesně tak, jak věří. Do čeho se to pan docent pustil?
S naprostou jistotou tvrdí, že jde o jasnou věc, kterou doloží dvěma způsoby: svědectvími těch, kteří tam nahlédli (?????? vážně?!) a pak důkazy z Bible (!!!!). Hned v předmluvě dává průchod svému cítění, pro které je iracionalita slabý pojem. Spíš vyložená válka, kterou vyhlásil rozumu: "První křesťané ... nevěřili na smrt. Smrt jim byla jen branou k životu. K této vítězné životní jistotě nedošli hloubáním, přemýšlením, studiem či důkazy," cituje v předmluvě D. Dr. Paula Jaegera (Ich galube keinen Tod, Heilbromn, 1957, str. 62), aby vyjádřil, jakou cestou se jeho "vědecká" argumentace bude v následujících kapitolách postupovat. Následuje pokus ukamenovat čtenářův mozek snůškou citátů různých autorů, tu vytržených ze souvislostí, tu překroucených. Jedny jsou od neznámých autorů, jiné od velmi známých, ale měly dokazovat něco, co jejich autoři dokazovat nezamýšleli. Jejich společným jmenovatelem mělo být, že pozemský život bez vyhlídky na posmrtný nemá smysl. Také postuluje, že sama touha po nesmrtelnosti je důkazem, že po smrti něco být musí (Kaz 3, 11 he,ř,l), a že naopak odmítání této víry je "nepřirozené". Ale bylo by takové zjištění důkazem, že život po smrti existuje, i kdyby bylo pravdivé? O tom mám velké pochybnosti.
Kniha je tedy dělena do dvou částí: první je založena na svědectvích těch, kdo se tam na rozdíl od autora stavili jen na otočku a druhá prý na důkazech z Bible. A hlavně kvůli té druhé jsem do ní investoval čas i peníze: zjistit, co patrně ne jen autor považuje za "důkaz z Bible" o posmrtném životě?
Autor není samozřejmě hlupák. Tuší, že se pouští na mělkou či hodně rozbouřenou vodu, na tenký led. Ví moc dobře, že zejména starozákonnímu člověku byly podobné úvahy cizí. Avšak už během sáhodlouhých úvodů naznačí, že ve své jasnozřivosti mluvili o něčem, co se projeví až v budoucnosti, ačkoliv sami tomu tak ještě nerozuměli.
Důkazy z Bible?
Autor si je rozdělil do dvou kategorií:
- Starozákonní a
- novozákonní.
Starozákonní:
Právě u nich musel vědět, že se ráchá ve velmi mělkých vodách. Ale to by nebyl theolog, zejména, když má zásadu, že víra je víc než důkaz, aby si neporadil. Opět na to jde lišácky. Trošku do toho jako systematický Němec vnese zdání řádu a struktury, když si ony údajné starozákonní důkazy začne kategorizovat:
- Výpovědi, které se zabývají smrtí jako takovou.
- Výpovědi, které někdy velmi dojemnou formou vyjadřují touhu a přesvědčení, že pro zbožné jednou bude život věčný v obecenství s Bohem.
- Výpovědi, z nichž vyzařuje tak jasná naděje na věčný život, že i dnes v nich děti boží nacházejí výraz svých vlastních nadějí a očekávání.
Je zřetelné, že mělkost svých "důkazů" se bude snažit překecat přehnaně nadnesenými, afektovynými výkřiky a také vykřičníky. A je k tomu důvod:
1. řada výpovědí:
Sem patří celá řada starozákonních výroků, kde se například mluví o připojení k otcům po smrti - Gn 35, 29 (he,ř,l); o sestoupení do podsvětí - Gn 37, 35b (he,ř,l); nebo že mrtví nechválí Hospodina - Ž 6, 6 (he,ř,l); 88, 11-13 (he,ř,l); nebo žalozpěv nemocného krále Chizkijáše v Iz 38, 18-19a (he,ř,l), který se ale uzdraví k běžnému, nikoliv posmrtnému, životu; bere si za svědky takové výpovědi, jako Ž 90 (he,ř,l) - prý "žalm věčnosti", který však s konečností lidských dnů výslovně počítá, neboť "Bůh je pánem nad smrtí i říší mrtvých" (k tomu zneužije 2Kr 20, 5n (he,ř,l); Ž 139, 8 (he,ř,l); Am 9, 2) (he,ř,l), vysvobození z jakékoliv nesnáze či nemoci je slaveno jako vysvobození ze smrti (Ž 116, 8, (he,ř,l)), z čehož účelově, ještě ve spojení s tím, že se židovské bohoslužby nesmějí účastnit nemocní ani zemřelí, že jde o předzvěst vzkříšení, tedy osobního vzkříšení. O ničem z toho však ony verše nehovoří. Pan docent jednoduše zneužívá trik, který je v těchto kruzích běžný:
- Tradici selektivního užívání biblických veršů, oproštěných od souvislostí,
- slovo "učence" o kterém "se nepochybuje",
- apodiktické, ničím nepodložené a neověřitelné tvrzení.
- Zavalit čtenáře spoustou odkazů do Bible - může se spolehnout, že většina čtenářů Bibli ve skutečnosti nikdy ani nečetla a bude líná si to hledat a ověřovat (o tom podrobněji zde), a tak panu docentovi jednoduše "uvěří".
Vlastně úplně stejný postup, jaký zvolil už v té první části, a neopustí ho ani ve zbytku spisu.
2. řada výpovědí:
Tu tedy definuje jako důkaz lidské touhy po věčnosti a jistoty věčného života v obecenství s Bohem. Proti tomu nelze mnoho namítnout, pokud by jím vybrané verše takovou touhu a jistu dokazovaly, ale i to bude problém. Ovšem touha ani jistota nejsou důkazem naplnění svého cíle.
Tu touhu mají dokazovat třeba Ž 42, 3 (he,ř,l) a 17, 15 (he,ř,l), který, snad pro zmínku o procitnutí, prohlašuje s jistotou za večerní, což sehraje při jeho výkladu podstatnou roli. Ta zmínka o procitnutí mu umožní bez jakéhokoliv důkazu prohlásit, že jde o procitnutí ne ze spánku, ale ze smrti. Avšak širší kontext ukáže, že v prvém případě jde o touhu navrátit se k chrámové bohoslužbě, která byla žalmistovi upřena, ve druhém je žalmista pronásledován, dovolává se pro svoji spravedlnost Hospodinova zásahu a doufá, že bude ušetřen (tady trochu opatrně s překlady).
Rienecker místo nějakých rozborů a výkladů začne vykřikovat cosi o křídlech, která žalmisty povznesla nad prostory zemské, aby náhle střemhlav vletěl do čistě lidských potřeb. S naprostou samozřejmostí prohlásí, že nejhlubší potřebou každého člověka je přece viditelná, vnímatelná, blízkost boží a láska k němu. Jak jsi na to Fricku přišel? Inu vybájil, to je přece jasné. Jen díky vytrhaným veršíkům z Bible a vzletném básnění lze odargumentovat cokoliv. Ale i kdyby taková potřeba skutečně byla, lze lidskými tužbami a potřebami argumentovat? Většina theologů by to odmítla, včetně těch, kteří, když se jim to hodí, toho sami použijí. Za jiných okolností by možná ani Rienecker takový postup za legitimní neuznal.
Dále se vzrušuje nad nadějí, která prýští z Ž 16, 10 (he,ř,l). Odmyslíme-li si však autorovy vzruchy a přikládání pozdně křesťanských představ k žalmovým veršům, opět zde slyšíme naději na boží vedení v tomto světě, v tomto životě. V protikladu je úcta k jiným bohům, ale ne zápas se smrtí. Zde se autor odvolává na každodenní prožitky zbožné radosti, ohrazuje se proti racionalitě na straně jedné, ale i spiritismu na straně druhé, které se mu však záhadně slévají dohromady. Celkově působí jeho vyjadřování dost pomateně.
Toto je malá ochutnávka. Článek bude pokračovat.
