K dopisu Synodní rady ČCE k válce v Ukrajině

 

Pamatuji se, jak v roce 2001 po 11. září řešili mnozí faráři na pastorálce, zda se k tomu mají vyjadřovat a jak vlastně? Jeden říkal, že neví, ale myslí si, že "se to od něj očekává", druhý zase, že na nic nepřišel, měl své "standardní" kázání a lidé mu pak děkovali, že je tím neotravoval. Bylo zajímavé, že jejich postoje k této otázce řídilo pouze domnělé či faktické očekávání obce věřících. A také chyběla otázka, proč, a zda mám vůbec co sdělit? Theoreticky samozřejmě všichni věděli, že by odpovědi na tyto otázky měly vycházet z nitra víry. Ale jako mnoho věcí v mé bývalé církvi, ani toto se v ní prakticky vůbec nijak neuplatňuje. Pokud tedy něco už k nějaké aktuální události řeknou, bývá to zmatené hledání slov, do kterého se jen sem tam nějak vrazí Bůh a Ježíš, případně i třetí člen Trojice a také se tam plácne jako motto nějaký biblický verš.

Nový synodní senior ČCE Pavel Pokorný zjevně pocítil nutkání k událostem na Ukrajině něco říct, něco zbožného, snad i zásadního, a tak poslal do sborů pastýřský list. Jsem k této církvi kritický, ale začnu něčím pozitivním. Především je dobré, že se pokusil něco říct, že dokonce povzbuzuje k praktické pomoci a proti pocitu, že nemá nic cenu (bohužel spíš mentorsky). Díky tomu snad není ten list až tak zbytečnou písemností.

Avšak i u něj je patrné, že šlo jen o jeho vnitřní nutkavost cosi říct, ale co vlastně? Byla to výpověď víry, byla v tom nějaká theologie, jakou by se dalo právem od člověka v jeho postavení očekávat? Ano, je tam zmíněn Bůh i Ježíš, ale stačí to?

Počínaje výběrem biblického verše (Ž 46, 2-3, tedy bez chybně uvedeného 1. verše) z dopisu dýchá něco divného, co se latinsky nazývá curvelatio in se ipsum, což blahé paměti výstižně přeložil církevní historik Amedeo Molnár jako zakurvenost do sebe samotného. Místo thelogické výpovědi víry z toho vyšel jen pokus amatérského psychologa pofoukat zraněnou duši. Celý text je chiasticky koncipován tak, že začíná jakoby psychotherapeuticky využitým biblickým textem a končí modlitbou. Centrální výpovědí jsou povzbuzení k pomoci, která bázlivě vystrčí růžky z hlavního masa textu, utěšujícího dušičku, aby se nebála svých citů. Vystupuje poněkud zmateně. Celé je to zmatené, protože něco předpokládá, co ale vůbec nemusí být pravda. V tomto případě pomáhajícího adresáta, nebo alespoň takového, který má vůli, ale tělo je slabé. Ale je to skutečně tak?

Také se můžeme k onomu masu rámujícímu mohutně střed textu ptát, je skutečně dušička křesťánků bolestivá a potřebuje pofoukat? S pohledem na to, čím trpí lidé pod ruskou palbou to působí divně. Je opravdu třeba foukat sofistikovaná uskřinutí dušiček v Čechách, když válečné pole je úplně jinde? Tohle se Pavlovi (dříve jsme si tykali) zjevně moc nepovedlo.

Ale nejde mi o výsměch. Chtěl bych mu i jeho církvi pomoct najít cestu z tohoto plácání se na mělčinách víry. A tou by neměla být ani vnitřní potřeba mluvčího ani očekávání oslovené obce, nýbrž vedení Slovem Božím. Biblický text by neměl být jen mottem, měl by být zdrojem. Vše to předpokládá nějaké hledání, ale to tam není. Jen strach církevního potentáta, že lidi při pohledu na události přestanou věřit. Jistě, i Bible takové texty zná (např. Fp 2, 12-14), ale jejich funkce je spíš okrajová.

To co mi v tom mase chybí je pevná kostra. Tu může dát skutečně jen pevný základ. Je mnohem víc, a závažnějších, otázek víry, například celá etika válečného konfliktu, co tady s vírou ve smíření a odpuštění, jak si stojí před Bohem obránci své domoviny, co teď s láskou k nepřátelům, když musejí v sebeobraně zabíjet vojáky, často vyložené děti, které zfamfrněl, dokonce i podvedl, nepřítel? Sami sebe vydávají na smrt. To jsou otázky, se kterými si ČCE nikdy nevěděla rady. Lavírovala vždy mezi naivním pacifismem a přimhuřováním očí nad tím, že se to bez toho kvéru asi vždycky nedá. ČCE se samozřejmě děsí portrétu feldkuráta Katze, který žehná zbraním. Ale o to tady nejde.

ČCE totiž už dávno, zamotaná do všelijakých ohledů - tu na mocné, tu na nemocné, aby šla s dobou (většinou včerejší), ztratila schopnost formulovat svoji víru. Rezignovala na veškerou theologii, jíž tak maximálně zahnala do fakultního ghetta, především theologii morální. Je to zase další příklad toho, jak bez theologie, která navíc přejde do morálních, praktických, důsledků, jsou výpovědi církevních představitelů vlastně prázdné. Prázdné jako duše do sebe zakurveného křesťana.

---

• Prohlášení SR rok po té. Koncepčně už lepší, přesto je to stále jakoby "o nás". Stále uhýbá před pojmenováním morálních důsledků ruské agrese vůči Ukrajině, zazní i zmínka o "zneužívání náboženství k ospravedlnění agrese", ale příliš soft.