Otvírák na Bibli 6.

Vraťme se ze stromů do lesa ...

Důsledky faktu, že oddíl i se svými detaily patří do širších souvislostí:

Pomalu finišujeme s kroky přípravnými (trvalo to, co?), abychom se pustili do výkladu. Ale tyto kroky jsou nezbytné, jinak bychom nevěděli, co a proč vůbec vykládat. Jaké si klást otázky. Nyní jsme získali určitý přehled o tom, co můžeme dělat dál.

Nebude ovšem úplně možné nabídnout vyčerpávající seznam kroků k dalšímu postupu, protože každý text chce něco jiného, také dává různé možnosti. Například pro některé knihy, jako jsou třeba evangelia, existují velmi specifické pomůcky: pro ta evangelia jsou to tzv. Synopse. Ale to teď předbíhám. Než se pustíme do takovýchto kroků, musíme provést ještě poslední přípravný krok, a tím je ...

... zasazení oddílu do širších souvislostí:

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?

Patří k tisíciletým omylům čtenářů a vykladačů Bible, že vnímají jednotlivé věty, jako nějaké samostatné, izolované výpovědi. Jako v zákonících je každý řádek, každý paragraf a odstavec samostatným sdělením, tak také, jakoby jednotlivé věty v Bibli samy o sobě přinášely nějaké učení o něčem. Ale tak žádná kniha v Bibli myšlena nebyla. Ostatně málo kdo z autorů biblických knih psal s vědomím, že by se z jeho spisu mohlo stát Písmo svaté. Kupříkladu my se zabýváme epištolou = dopisem. A on to skutečně je dopis se vším všudy, žádná dogmatika.

Už ze základní školy si všichni pamatujeme, že každé slušné sdělení musí mít strukturu: ÚVOD, STAŤ a ZÁVĚR. Ne jinak je tomu u biblických knih, tím spíš, že v jejich době ne jen, že nebyly počítače, nebyly vůbec žádné levné psací materiály. Autor nemohl psát spontánně, co mu zrovna slina na jazyk přinese, dílo si musel napřed v hlavě slovo od slova připravit, dokonce i spočítat písmenka, aby věděl, jak dlouhý svitek bude potřebovat! Už proto mají zejména epištoly velmi pevnou strukturu.

Bible kralická, šestidílná z roku 1593 uváděla

u některých epištol strukturální rozbory.

Zde Epištola k Římanům z exempláře

Městského muzea v Jaroměři, kat. č. 6206.

V minulém kroku jsme si izolovali detaily k dalšímu zkoumání. Nyní je potřeba si uvědomit, že význam takových detailů určuje jejich postavení ve struktuře celku a je proto nutné si jej ujasnit. Detaily se vztahují:

1. k jiným místům ve vlastním spisu,
2. k jiným místům v příslušném "zákoně",
3. k ostatním částem Bible,
4. k nekanonické literatuře,
5. k dobové literatuře,
6. k situaci autora i adresátů,
7. ke kultuře a světu autora a adresátů.

A právě to určuje, jakými cestami se budeme ubírat při výkladu, jaké kroky a pomůcky k tomu použijeme.

V tomto kroku si ujasníme vztah 1. a možná tím nakročíme k několika dalším. Ale takové věci se předvídat nedají. Rozhodně ne vždycky. Tady nám trochu pomáhá, že jde o epištolu, dopis, uzavřený útvar, který měl být přečten naráz, ne po verších a kapitolách. Má proto velmi pevnou strukturu. Tudíž také každá jeho část má v této struktuře jasné místo.

Někdo by řekl, že je to moc odborné, že to předpokládá nějaké studium. Určitě: cokoliv máme dělat pořádně, je tomu třeba něco dát. Kdo se, byť amatérsky, zabývá dejme tomu fotbalem, neváhá si o něm leccos nastudovat. Tím spíše, pokud jde o Bibli, jestli ji tedy považujeme ve svém životě za důležitou. Nejde o školy a tituly, nýbrž o seriózní práci. A s tou se počítá i u "laiků". Podívejme se na obrázek výše: už v 16. století, když se Jednota českých bratří chystala dát Čechům do rukou Bibli, vybavili ji mnoha pomůckami. Zejména u epištol neváhali nabídnout strukturální diagramy, ačkoliv šlo o dobu rané typografie, a tak jednoduché, jako dnes, to rozhodně nebylo! Zatímco dnešní čtenář, nezřídka kazatelé různých církvi, či dokonce fakultní thelogové, pracují s jednotlivými verši, jako by šlo o samostatné, do sebe uzavřené, celky, bratří si zjevně uvědomovali, že by tak neměl postupovat ani laický čtenář! Pochopitelně, starý tisk je asi dnešnímu čtenáři srozumitelný hůře. tak si dovoluji nabídnout jeho přepis modernějšími prostředky:

Převedení diagramu Bible kralické, šestidílné,
moderními prostředky.

Místo oddílu v kontextu:

Právě pohled do tohoto diagramu nás upozorní na několik podstatných faktů, které mají na pochopení textu a jeho výklad zásadní vliv:

1. Epištola má svoji vstupní pasáž, pozdravy a td., a podobná je i část závěrečná. Hlavní je ovšem jádro celé epištoly. A o vztah  vykládaného oddílu k jádru epištoly tu jde především.
2. Pohledem na diagram zjistíme, že náš oddíl se sice nachází v centrální části epištoly, ale jako vstupní pasáž k ústřednímu tématu.
3. V této fázi se nedá očekávat nic zásadního, žádné "učení". Podstatné je třeba čekat uvnitř tohoto jádra. Náš oddíl musíme chápat, jako přípravu na otevření hlavního tématu.
4. Cokoliv jsme v minulém kroku izolovali, jako jednotlivou otázku, má k tomuto jádru nějaký vztah.
5. Kromě toho, vše to má původ v nějakých předcházejících vlivech (třeba i v tom, co mezi autorem a adresáty proběhlo dříve, a co se nedochovalo), které budou zjistitelné hůř, ale nemožné to není.

Abych řekl pravdu úplnou, právě nyní je jasné, že je třeba před výkladem oddílu mít přečtený celek; epištola byla přece napsána k přečtení naráz. A není zase tak dlouhá, aby to člověk nezvládl za pár minut. Avšak i člověku, který se do toho pustí, přijdou vhod některé pomůcky, které připravili odborníci i generace dřívějších čtenářů. O některých a o jejich využití si povíme nyní:

Pomůcky k výkladu Bible:

Jak tedy zjistíme, v jakém vztahu jsou jednotlivá slova, slovní spojení a fráze, které jsme si izolovali? Musíme zkusit různé pomůcky, které se nám nabízejí: dnes a příště se naučíme pracovat hlavně s tím, co nám nabízí ...

Odkazový aparát:

Odkazové aparáty se do Biblí vpisují od nepaměti. Dnešní vydavatelé si ovšem často nevědí rady s jejich typografií: Bible kralická s tím začala od svého vydání z roku 1603, prvního bez komentářů, které byly nahrazeny odkazy. Ty se nacházejí za každým veršem, pomocí hvězdiček a kroužků byly cíleny přesně na konkrétní část verše. Naopak původní vydání ČEP mělo v patě stránky velmi bohatý odkazový aparát, ale bylo to nepřehledné, málo kdo jej uměl užívat. Zhruba od roku 2000 byl aparát zredukován, nyní je většinou u příslušných veršů na vnějším okraji stránky.

Přesné odkazování do Bible umožnili dva muži: ve 13. století rozdělil Bibli biskup Štěpán Langton na kapitoly, v 16. století pak tiskař Robert Estienne ještě očísloval verše. Díky tomu i zde odkazujeme na zkratku číslo kapitoly, číslo/a veršů. Celkem geniální systém, který dokonce předznamenal dnešní softwarové Bible, protože jej lze jednoduše pro přesnou navigaci převzít, má však několik problematických bodů:

• Zkratky nejsou jednotné. Já se tu držím přibližně toho systému, který užívá ČEP. V praxi se v nich ale u každého vydání Bible musí člověk zorientovat, stejně tak jako v tom, jak odkazují třeba na výběry nebo úseky veršů.
• Někde jsou v číslování veršů mezi některými vydáními Bible rozpory, zejména v Žalmech. Výjimečně i v číslování kapitol: například některá vydání už od Ž 10 mají jiné číslování, významný rozdíl je třeba i mezi Biblí kralickou a ČEP v počtu kapitol u Jl. I to musí mít člověk na paměti.
• Aparáty mohou odkazovat i do knih, které sice s Biblí souvisejí, ale k biblickému kánonu nepatří.
• Aparáty různých vydání se shodnou jen výjimečně, a to včetně aparátů ČEP a Bible kralické, ačkoliv z ní ČEP v podstatě vycházel. Důvodem bývají jak nové poznatky - zjistí se např. že věci, které spolu zdánlivě souvisejí, žádnou souvislost nemají, zato se objeví někde jiná, nebo i to, že některé jsou zaměřeny tematicky, jiné třeba lexikálně.
• Například ČEP někdy nabízí i další symboly: zda jeden verš ovlivnil jiný, přešel do jiného, nebo si vzájemně odporují a podobně.

Pokud to bude nutné, vydám seznam zkratek, který bude v cloudu s dalšími pomůckami.

Zde předkládám srovnání odkazových aparátů různých vydání Bible - Kralická, ČEP, vědecké vydání Nového zákona Nestle-Aland 27 a 28 a překladatelské Greek New Testament 4 a 5 (Metzger), dále z německé Die gute Nachricht a latinské Vulgaty:

Už z tohoto srovnání jsou některé výše zmíněné skutečnosti patrné, a k tomu ještě jedna navíc:

Vykládat Bibli Biblí?

Historie vzniku Nového zákona

Musím zde poukázat na jeden nešvar, mezi křesťany velmi rozšířený: myšlení bývá nahrazováno hesly, ta znějí opojně, ale jsou zavádějící. Kdo by co namítal proti zásadě, že Bibli máme vykládat Biblí? Dovolím si namítnout, že Bible se uzavřeným systémem stala až mnoho let po tom, co byla napsána její nejmladší kniha (patrně 2Pt). Jinými slovy, ti, kdo ji psali, nevěděli, na jaké knihy smějí a na jaké nesmějí odkazovat. Psali v určitém představovém a literárním kontextu. Že se mnohé z těchto knih součástí Bible nestanou, to nemohli vědět. Proto jsou v odkazových aparátech odkazy i na takové knihy. Některé, jako kniha Moudrosti (Mdr) nebo 1. a 2. Makabejských (Mak), se dostaly alespoň do katolických Biblí. Jiné, jako Nanebevzetí Mojžíšovo (NanebMoj), všechny možné Apokalypsy, Závěti a podobná literatura, se nedostaly do Bible žádné církve (v přílohách kurzívou), proto na ně různá vydání Bible neupozorňují, to však neznamená, že by s probíraným textem nesouvisely. I tak je to jen zlomek toho, s čím mohou souviset, vždyť ani odborníci všechno neznají.

Abychom věděli, co s čím a jak souvisí, je dobré mít také představu o postavení jednotlivých spisů v historii. Samozřejmě je diskutabilní, zda odborníci vědí vše přesně. Ale zhruba víme, kdy a za jakých okolností jednotlivé biblické knihy vznikaly. Přikládám malý diagram. Podrobnosti najdete v různých "literárních úvodech". Zde jen odkáži na dvě díla: stručnější: Bernard Gillèron, Bible nespadla z nebe, a obsáhlejší, ale jen pro Nový zákon: Petr Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona.

Úkol na příště:

Úkolem z dnešního kursu budou následující kroky:

1. Ujasnit si u našeho textu, jaké je jeho postavení v celku knihy, a jeho knihy v Bibli a v historii Bible.
2. Totéž prozkoumat i u jiných textů, kterými se hlouběji zabýváte.
3. Prozkoumat vydání Bible, která máte k dispozici, jaké pomůcky k dalšímu výkladu Vám nabízejí.
4. Nyní se zaměříme na odkazový aparát: má ho Vámi užívané vydání Bible? A jak je uspořádán?
5. Použijte některý z nabízených aparátů (Vaše Bible nebo i mnou nabízený přehled) a zkuste si odkazovaná místa porovnat, jak souvisejí s našim textem a čím nám náš text osvětlují?
6. Pokud si na to troufnete, zkuste si je projít a porovnat všechny. Pokud narazíte na nekanonické knihy, mnoho toho vyšlo v češtině v nakladatelství Vyšehrad, jako KNIHY TAJEMSTVÍ A MOUDROSTI, ale dají se sehnat i na internetu.
7. Jako vždy si zapište do protokolu, co nového jste se o textu dozvěděli, jak třeba odpovídají na otázky, které jste formulovali při detailní segmentaci?

Doprovodné materiály jsou hotové. Osobní, a hlavně zdravotní, obtíže, které mi na 4 roky přerušily práci, překonány. Brzy snad budu moci pokračovat. Na odkazované texty se zaměřím i v příštím díle, kdy si o některých souvislostech popovídáme podrobněji. Ale zkuste to napřed sami.

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

Scroll up

Češi v boji proti elitám

Zejména kolem poslední prezidentské volby se začalo v médiích, ale především i mezi lidmi, hovořit o zradě elit, o jejich pocitu nadřazenosti vůči tzv. "obyčejným lidem", o jejich snaze ovládnout politiku a stát i odpovědnosti za veškerá selhání evropské byrokracie. Ze slova elita (někdo vyvolený, nebo zvolený, ale lid to někdy chápe jako nadřazený či privilegovaný) se stala téměř nadávka: jsi elita? Jsi vinen prakticky za všechno, co se v této zemi i světadíle nepovedlo.

Jiří Drahoš

Wikipedia.cz

Zaznamenal jsem dokonce případ duchovního jedné církve, který si prý až v nemocnici, kde byl před volbami na operaci, uvědomil, "jak smýšlí a čeho se obávají prostí lidé", stal se zemanovcem, přivítal "hanebnou porážku Drahoše" (rozuměj jednoho z elitářů). Nyní nadšeně brojí proti elitám, stejně jako mnoho dalších, včetně duchovenstva, jeho regionu - Moravy. Tam se hlasy proti elitám, tedy Pražákům, ozývají často a poslední události jim dodávají víc a více sebevědomí: Morava si už od Prahy nenechá nic líbit. Tento motiv jsem zaznamenal i ve vnitřních diskusích jedné církve o jejím dalším směřování. I její moravští členové přicházejí s tím, že její běh až doposud trestuhodně určovaly pražské elity, ale "Morava je dnes sebevědomější".

Člověk by v tom na první pohled hledal tradiční českomoravské plebejství. Jiný farář, tentokrát českobratrský, Miloš Rejchrt, kdysi napsal, že český vztah k elitám formovala skutečnost, že Češi měli málo šlechticů, většina šlechty působící v Čechách byli cizáci. Češi a Moravané vnímají tudíž všechno, co přesahuje průměrnost, jako cizí, jestli ne nepřátelské, tedy alespoň podezřelé a ohrožující. Jakkoliv mám onoho faráře rád a mnoha jeho postřehů si vážím a jistě i na tomto něco bude, nemyslím, že to zcela vystihuje původ onoho fenoménu boje proti elitám. Spíš mi to přijde jako jeden z projevů tradičního českého sebepohrdání.

Stephen "Steve" Bannon

Wikipedia.cz

Že jde o něco hlubšího, to si mohl člověk uvědomit při květnové návštěvě Stephena Bannona, bývalého poradce Donalda Trumpa, v Praze. Vítězství 45. prezidenta Spojených států amerických, se kterým se po jeho zvolení v roce 2016 podlézavě identifikoval i náš prezident, se totiž také neslo, stejně jako vítězství Miloše Zemana, na křídlech masové nedůvěry k jakýmsi elitám.

Nechme teď stranou všechny kontroverze kolem obou amerických politiků. Zůstaňme u toho, že oba se cítí být vítězi v jedné bitvě globálního povstání proti elitám, které zavádějí svět do zkázy, protože jejich postavení jim zajišťuje jakási privilegia, která si chtějí udržet, ať to svět stojí, co to stojí. Nechme stranou, že to vypadá jako jedna z mnoha paranoidních ideologií, všechny analogie s historickými křivdami, které z toho vznikly. Důležité je něco jiného: kdo jsou to ty elity, proti kterým prý nyní sebevědomě povstal celý svět, proti jejich hegemonii a tyranii, proti jejich světovládě?

Na ČT bylo možné poslechnout si jeho vyjádření v debatě s Lannym Davisem k tomu, jak si toto povstání představuje. Právě při něm bezděky ty elity definoval.

Z vyjádření Stephena Bannona vyplynulo zcela jasně, že když mluví o elitách, má na mysli staré finančnické rody a kliky. Jejich vyvolenost či výjimečnost je ekonomická, investiční síla. Ostatně právě nad tím se dodnes komentátoři Trumpova vítězství ve volbách pozastavují, jak jej mohli prostí Američané vnímat jako bojovníka proti finančním elitám, když je sám součástí tohoto světa?

Právě z toho ale vyplývá i jisté nedorozumění, které ovládlo českou společnost. Česká společnost zkrátka nic takového nemá. Díky rozkladu Rakousko-Uherského mocnářství, Protektorátu a komunismu došlo k totálnímu vymýcení všech finančních elit. Pokud se po revoluci nějaké objevily, nemají pevné kořeny, navíc i média kolem nich opatrně ťapkají. Vědělo se například cosi o nějakém Petru Kellnerovi, ale dlouho nikdo ani nevěděl, jak ten pán, který údajně létá soukromým tryskáčem na oběd do Švýcar, vlastně vůbec vypadá. Tak korektně se vůči němu média chovala! Při přechodu z plánovaného na tržní hospodářství (slovo kapitalismus je pitomina z komunistické propagandy) bylo vůbec klika, že někdo prachy na investování měl, takže se raději nešťouralo v tom, kde je sebral. Viz jeden takový - premiér v demisi!

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy ÚFaR FF UK

Už jen množství jeho titulů mnohé Čechy děsí!

Wikipedia.cz

Pokud tedy v údajném českém plebejství onen globální boj proti elitám zarezonoval, museli si Češi nějaké elity, proti nimž by mohli bojovat, na které by mohli všechno svádět, a jejich světovlády se obávat, teprve vymyslet. Z nedostatku či nedotknutelnosti elit finančních se tudíž musel obrátit proti jedinému, v čem Češi dokáží, skutečně dokáží, být nadprůměrní - proti elitám intelektuálním. A tak se z lidí, jako je třeba Tomáš Halík, stali pro mnohé nepřátelé státu, chapadla nějaké chobotnice, usilující ovládnout jejich obyčejné životy. Proč? Co by z toho měly, Bůh suď. Stačí, že myslí jinak, odhalují jiné pohledy na svět, než které jsou běžně prezentovány, už tím se povyšují, proto jsou nebezpeční.

Mluví-li Trump či Bannon (teď nechme stranou, jak upřímně) o nebezpečných elitách, mohou mít dokonce i svůj díl pravdy a je třeba se nad tím zamyslet. Mluví-li o nich naši populisté, je to klasický hovor o voze a koze. Pod jejich blábolením se tento lid vrhá do sebevražedného odporu proti lidem, kteří jediní jsou schopni odhalovat a pojmenovávat zhoubné působení elit Bannonových, a místo hysterických bojůvek nabídnout i nějaká řešení. Češi by měli být na svoji inteligenci hrdí a učit se od ní. Místo toho si chybnou aplikací cizích nálezků, jako v historii už mnohokrát, řežou větev pod vlastním zadkem.

Neblábolíme, makáme (komu na co?)

Podmanivost prázdného politického hesla je příznakem hlubší společenské krize, paralyzované mezilidské komunikace!

Mudrci všech barev kůže i politické ideologie si nevědí rady s tím, jak mohlo hnutí ANO získat absolutní většinu ve všech volebních obvodech. Me Too; a nechci hned sklouznout k tomu, co spolehlivě následuje: ke zjištění, že lidi jsou blbí. Jsem také člověk, pohybuji se mezi lidmi, slyším jejich naděje, úzkosti i zklamání. Největší zklamání je přitom z toho, jací lidé jsou u moci. Všichni proklínají Babiše, dušují se, že jej nevolili. A přece, i u nás tu většinu měl! Začínám propadat různým spikleneckým theoriím. Ostatně nedávná odborná analýza průběhu voleb v ČR odhalila několik slabých míst v našem volebním systému, především fakt, že urna s hlasy je zamčena přes noc z pátka na sobotu v ne nedobytných volebních místnostech bez jakéhokoliv dozoru! Ale dejme tomu, že to bylo košer; mohl skutečně onen pitomý slogan voliče natolik strhnout?

Obávám se, že ANO, a snadno by mohl oslovit i ty, kteří proti tomuto hnutí vyjadřují jistou aversi. Celé to heslo totiž předpokládá porozumění, vyvěrající z celospolečenské nevole vůči komunikaci. Staví do protikladu slova a činy. Nežvanit, makat! To známe z různých výtvorů komunistické propagandy, a jak to zabíralo! Dokonce i na antikomunisty, ačkoliv si to nepřiznají!

Je třeba si všimnout, jak nelibě nesou lidé vše, co souvisí se vstřebáváním informací. Řekne-li se například přednáška, výklad (ne v obchodě, to by byla jiná!), nebo v církevním kontextu kázání, mají mnozí za svoji občanskou povinnost nápadně zívnout. Jestliže kdysi lidi rádi poslouchali vyprávění strarých lidí o životě, dnes jsou užvanění starci jen na obtíž. Podobně však nesnášejí i jakékoliv vysvětlování.

Jeden z mnoha důvodů, proč už nejsem členem Českobratrské církve evangelické, je absence komunikace, tedy přímé. Nikdo, tedy především odpovědní činitelé, se nezajímá o fakta. Zpravidla si vytvoří ve sporných věcech svoji představu, filtrují pak informace, které jsou s ní v rozporu. Místo rozboru situace nastupují jen postranní informace, klepy. Tím se pak církev řídí. Měl jsem paradoxní zkušenost s jedním jejím multifunkcionářem, který rád napomínal lidi. Napsal mi: "s tebou se nedá komunikovat, protože kdykoliv ti něco vytknu, ty mi to vysvětlíš. Ale já nechci vysvětlení, já chci vidět sebereflexi!" To mi přišlo příznačné pro celospolečenskou situaci. Dnes nikdo nestojí o vysvětlování. Jako by všichni už předem měli jasno: vysvětlení, je odvysvětlení, řeč o více než třech slovech blábolením, politici lžou, média lžou a "všetci kradnů" a proto nikoho nic nezajímá. Inteligence se chytila do vlastní pasti: inteligent musí být kritický, ale inťoši si to přebrali tak, že nic neberou vážně a předem vědí, své. Proto nevnímají. Ani vědci nezkoumají, jen plní zadané úkoly, mediální pracovníci se o nic nezajímají jen servírují to, co se domnívají, že od nich čtenář žádá. Vyučování nemá děti nudit informacemi, má je bavit. Vědomosti a schopnosti získané ve škole jim stejně k ničemu nebudou. Když si někdo chce zahrát na školského reformátora, začne mluvit o slovním hodnocení, ale to nekrachuje tolik na učitelích, jako na žácích a rodičích, protože dítě si místo jednociferného hodnocení přinese domů román ...

Problém je fatální vzájemná nedůvěra ve společnosti: předem se ví, že všechno je jinak, i když se neví, jak. I rozumná řeč se mění v blábolení, protože ji nikdo neposlouchá. Nejde o to všemu věřit, ale přemýšlet. A to je práce těžší, než nakonec makat třeba na zahrádce, o tom píše už ve své slavné přednášce Jak pracovat? T. G. Masaryk. Proto už předem odmítáme, když nám někdo chce něco sdělovat. Věřící lidé se často bojí, že je řečmi chce někdo svést z víry pravé, politici nás chtějí k něčemu zmáknout ... důsledkem je mlčenlivá politika bez vysvětlování, jak ji předvádí skutečně Babiš, když na žádné otázky neodpovídá, tedy smysluplně. Kdo odpovídá, musí vysvětlovat. Složité věci nelze říct jednoduše, blá blá ... Ten, kdo krade, moc řečí nenadělá, ani na soudu, na to má právníky. A ani soudy často fakta nezajímají, jen obraz a dojem.

Že se, a to už od ráje, jedná o problém rozpoznání dobrého a zlého a teprve odvozeně o jeho činění, jí i četným jejím souputníkům, sdruženým v rozmanité pomocnické organizace, příliš nedocházelo.

(Stanislav Komárek, Opšlstisova nadace, ISBN 978-80-7227-145-0, str. 43)

V takové atmosféře snadno dojdou i učení lidé k přesvědčení, že je třeba činů, ne slov. Jenomže činy beze slov jsou samy o sobě nebezpečné. Potřeba je každý čin promyslet, vysvětlit a vyložit voličům a jeho důsledky obhájit, nebo přiznat chyby. Pan Babiš naproti tomu moc řečí nenadělá, tu si mákne na Kostelecké uzeniny, na státní zakázky či eurodotace, na média, teď už i na vládu, odkud může ochromovat další záruky demokratického uspořádání naší společnosti a nic vysvětlovat nemusí. Dokonce ani popírat, že to nebylo podle práva. Stačí opakovat "je to kampaň" a "proč se o to zajímáte zrovna teď", nic tím neříká, stejně jako tím sloganem, takže není, o čem přemýšlet. A tím se stává odpovědný veřejný činitel blábolilem.

Pak se však důvěryhodným politikem stává ten, který nemluví, nýbrž maká, aniž by se kdo zajímal, na čí zadek či jinam. Pokud lid nechce vysvětlení, aby nemusel přemýšlet, pak je vydán na pospas tomu, kdo jej žádným vysvětlováním neobtěžuje.

Vidím z toho cestu ven? Jistě. Nejsem povýšeneckým kritikem fatálně blbé společnosti. Možnost je tu vždy, jen si ji uvědomit a přijmout. Tou možností je obnova narativním kultury: schopnosti vyprávět, vykládat, vysvětlovat, a hlavně to vše vnímat. Začněme u sebe, začněme poslouchat, co se kolem nás říká, co lidé doopravdy sdělují, než si začneme myslet to své.

Otvírák na Bibli 5.

Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu.

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?

V minulém díle jsme dospěli do bodu, ve kterém máme text prakticky rozložený na prvočinitele, na jednotky, nesoucí nějaké sdělení. Tím jsme došli do situace, kdy místo lesa můžeme začít vnímat jednotlivé stromy. Tam je totiž něco, co nám může při sledování celku snadno uniknout.

Nečti proto, abys odporoval a vyvracel, ani proto, abys věřil a pokládal za nezvratné, ale proto, abys věřil a uvažoval. - Francis Bacon

Proč Bibli vlastně čteme?

A proč ji ne jenom čteme, ale dokonce studujeme do hloubky? Důvodů je hned několik:

1. je to náboženská, autoritativní kniha křesťanských komunit, starý zákon i Židů. Proto se k ní obracíme, když chceme pochopit podstatu vlastního vyznání,
2. možná se chceme ubezpečit o tom, v co věříme, v co máme doufat,
3. nebo zjistit, co od nás sám Bůh očekává.
4. A možná také hledáme argumenty: proti Bibli nebo pro ni; případně proti těm, kdo věci vidí jinak, než my. Mnoho lidí doufá, že se zde přesvědčí o tom, co si již dávno sami myslí.
5. A nebo proto, abychom se dozvěděli o tom, co v ní je, o co v ní jde, teprve potom popřemýšleli, co my s tím dnes?

Čtení Bible je poznamenáno mnoha záměry, se kterými ji otevíráme, ale je třeba se od nich oprostit, abychom nebyli lidem, který jen jako čeká oslovení od svého Pána, fakticky však sleduje své vlastní zájmy (Iz 58).

Vyhledávání výrazu v programu DAVAR.

Než vezmeme do rukou komentáře ...

... musíme mít nějakou představu o tom, po čem se v nich budeme pídit. Něco musíme nechat otevřené, protože autor komentáře nás třeba překvapí otázkou, kterou bychom si my sami nad konkrétním textem nepoložili. Příkladem u námi zvoleného textu může být zrovna třeba ten spor mezi evangelickými a katolickými theology, zda člověk má nějaké předpoznání Boha dřív, než otevře Bibli, nebo je mu podáno svědectví o Kristu, tedy před "zjevením", před "božím oslovením". Myslím, že to většinu běžných čtenářů nechává lhostejnými, ale podle komentářů zejména v katolických vydáních Bible vidíme, že to stále mnoho lidí pálí. Naopak, co pálí nás, to se třeba ve čtyřech z pěti komentářů řešit nemusí vůbec.

Bohužel, i práce "profesionálů", tedy třeba farářů, běžně začíná a končí přečtením komentáře. Důvěryhodného, kterému se pak "pokorně" věří. Ale tak by neměl postupovat ani laik, jinak je odkázán na slepou víru. Víra v Boha, Otce Ježíše Krista, by slepá rozhodně být neměla (J 15, 15).

Nejde jen o komentáře, jsou i další pomůcky: Biblické slovníky, atlasy, odkazy, všelijaké tabulky, převody jednotek, grafy ... Člověk, než po nich sáhne, musí mít představu o tom, jaký problém jejich použitím rozlouskne. K tomu je třeba ujasnit si, jak a čím na mě text působí a co je v něm zdrojem (ne)(do/po)rozumění? Jde o analýzu subjektivního prožitku nad textem.

Jak na to? Existuje samozřejmě mnoho různých cest, ale mně se osvědčila ta, již proto pro jednoduchost nabízím:

Interpunkční analýza textu:

Východiskem interpunkční analýzy je text, jak jsme si jej připravili v předchozích krocích, rozdělený na smyslové řádky. Nyní se můžeme detailněji zabývat funkcí jeho jednotlivých částí, tedy slov, nebo motivů, slovních spojení atd.

Tento krok provedeme takto:

Na okraj rozčleněného textu nebo nad jednotlivá slova si budeme psát interpunkční znaménka,

• ? - u všeho, čemu nerozumím, k čemu budu potřebovat další výklad - nad tím se pak zamyslíme později.
• ! - u všeho, co mi v dané chvíli přijde jako nejdůležitější, nejpodstatnější, hlavní autorovo sdělení.
• ← - pokud mám pocit, že mi dané místo říká něco osobního.

Následným krokem bude analýza prožitku:

Poznamenejme si, jak na nás oddíl působí jako celek:

• co se mi na něm líbilo?
• co mi vadilo?
• v čem vidím ústřední problém?
• a co mohou jednotlivé věty, osoby a věci v textu zmiňované znamenat?

Osoba čtenáře bývá theology často podceňována, ale text působí na naši osobnost a k tomu byl také napsán. V prvém plánu jej vnímáme emocionálně, citově, a víc než rozum pracuje podvědomí. Pokud se nad tím dokážeme trochu pozastavit a zamyslet, získáme tím nad svými pocity kontrolu.

Čeho jsme tímto krokem dosáhli?

Objektivizovali jsme si své chápání Bible. Zabrousím do literatury, kterou čeští intelektuálové, než byla přeložena do češtiny a než se objevil merchandising, obdivovali, nyní jí pohrdají: Rowlingové Harryho Pottera. Tam mají kouzelníci úžasnou pomůcku - myslánku, nádobu, do které si mohou odkládat své myšlenky, aby se na ně mohli podívat z odstupu. A přesně něco podobného jsme si bez kouzel vytvořili my sami.

Není ještě jisté, že něčemu rozumíme, tedy správně. Ale víme, jak a proč. Totéž lze říct i o tom, čemu nerozumíme, případně, co v nás vyvolává nelibost. Jen tak se ale můžeme začít zabývat tím, jaké kroky nám pomohou dál.

Příklad provedení analýzy:

Zde ukázka. Podrobný text ve formátu pdf zde a pro Power Point zde.

• co se mi na něm líbilo?: Upřímně, nevím. Takový výčet nepravostí může sám o sobě působit škarohlídsky. Ostatně jsem se sešel i s názorem kazatelů, kteří říkali, že se to „Pavlovi nepovedlo“ a že je třeba se takovým místům vyhýbat. Jistě mě ale zaujal vstřícný pohled na význam lidského rozumu v otázce poznání Boha a Jeho vůle, ačkoliv dnešními, zejména evangelickými, theology zpochybňovaný.
• co mi vadilo?: Právě ono (domnělé) škarohlídství, které působí dost nabubřele. Nejhorší je pro mě ale značná zmatečnost, kterou bude korigovat až zasazení do širších souvislostí. Ale častým problémem je, že je čten samostatně.
• v čem vidím ústřední problém?: Při podrobném čtení vynikne, že hlavní, i když přezíraný, problém je v modloslužbě, v nepravé bohoslužbě. Vzhledem k postavení textu v epištole nelze čekat, že by se ale zde řešil hlavní problém. Postavení oddílu v celku naznačuje, že jde o přípravný krok k dalšímu sdělení, proto bude třeba jej s tímto vědomím číst, vnímat, chápat i vykládat.
• a co mohou jednotlivé věty, osoby a věci v textu zmiňované znamenat?: Lidi, o kterých hovoří, jsou charakterizováni jako modloslužebníci, tudíž ne-Židé, Gójové, pohané. To souvisí s dvojicí Židé × pohané, která byla zmíněna už ve vv. 16.n a bude se řešit vlastně v průběhu celé následující části epištoly.

Běžné biblické programy i online stránky umožňují vkládání vlastních poznámek. Ještě lepší je přenést text do některého z textových editorů vyššího typu (zde Word z MS Office), kde můžeme s textem pracovat, své postřehy a získané informace k jednotlivým veršům průběžně databázovat pro pozdější připomenutí.

Ukázka zpracovaného, strukturovaného, textu Ř 1, 18-32 s mými poznámkami.

Úkoly?

Jako vždycky:

• zkusit si to sami,
• pokusit se zformulovat důvod, proč jste dané části označili, jak jste je označili,
• vést si záznamy,
• konfrontovat s postřehy jiných:

Skupinová práce s textem:

Jak jsem už napsal, Bible se často čte ve skupinkách, vlastně k tomu byla určena. Vždyť soukromá četba byla umožněna až v XV. století po vynálezu knihtisku. Určena byla církvi, tedy společenství, vedenému společnou vírou. Výše popsané kroky jsou významné ne jen k sebepochopení při čtení Bible, ale mohou být též východiskem k hovorům ve skupinkách. Mohou být moderované nebo volné, začít mohou ti, kdo si k nějakému místu napsali otazník, odpovědět jim mohou ti, kdo u stejného textu mají vykřičník či dokonce šipku. Pokud své dojmy vyslovíme nahlas a naučíme se je druhým vysvětlovat a obhajovat, nebo naopak dát se přesvědčit jejich argumenty, může to být zajímavá zkušenost. Jak řeklo jedno devítileté dítě: "někdy nevím, co si myslím, dokud to někomu neřeknu."

Podnětné debaty mohou vzejít i z předchozích kroků, ale tento je k tomu vhodný obzvlášť.

Doporučoval bych postupovat methodou brain stormingu. Ze zkušenosti vím, že "křesťanské" debaty tíhnou ke zbrklým hodnocením názorů a postřehů jiných lidí.

Alternativy:

Místo interpunkčních znamének lze pochopitelně použít jiné způsoby vyznačování: barevným podtržením nebo zvýrazňovačem, případně používat rovné, přerušované a tečkované čáry.

Mnohem podstatnější jsou alternativní otázky:

Mnozí katecheti vedou žáky k identifikaci s postavami v Bibli. To u epištoly použijeme těžko, to lze jen v příbězích, ale otázka, kde jsem v tom já, může být podnětná i zavádějící. Proto bych s ní pracoval opatrně. Proč by to muselo být o mně? A někdo, kdo je psychicky labilnější, by se mohl deptat ztotožňováním s negativními postavami, a to úplně zbytečně. Vnitřně pochopit však může člověk i Ježíše a farizee současně, ačkoliv se většinou neshodují. Ale snažit se vmyslet třeba i do Ježíšových odpůrců, může být rovněž podnětné. Rozhodně bychom neměli dávat vždy za pravdu tomu "správnému názoru", měli bychom (nejen) si umět říct, když nám něco nesedne. Zároveň chápat i "druhou stranu sporu".

Zajímavější jsou pro mě otázky, které doporučuje katecheta Claus Wegenast (pod vlivem W. Klafkiho pedagogiky), mějme však na paměti, že jsou to otázky, které si má klást katecheta při přípravě kurikula (tedy vyučování). I tak mohou být podnětné při přípravě skupinové práce s textem, jen se musí přizpůsobit:

• Jaký význam má, nebo může mít, zkušenost s tímto konkrétním textem pro život a myšlení mé třídy? (Poznání, náhled, schopnost, připravenost)
• Jaké předporozumění textu mohu u třídy očekávat?
• Jaké duchovní schopnosti a předběžné znalosti jsou pro úspěšný výklad nutné?
• Které mně známé otázky třídy budou obsahem textu dotčeny, případně zodpovězeny, které naopak text vyprovokuje?
• Jaké možnosti zpřístupnění se nabízejí:
• z pohledu od textu na třídu
• z pohledu od třídy k textu
• Co může přístup k obsahu textu komplikovat? (cizí obraz světa, odpor třídy vůči biblickým textům, nižší schopnost rozlišování mezi řečeným a míněným, přetížení intelektuálních schopností).
• Nabízí jazyková stránka textu nějakou metodu výkladu? (dialog, píseň, zpráva, vyznání, spor atd. vyžadují různý přístup).
• Má text jednu nebo více smyslových a významových rovin? (například Ježíšovo slovo v kontextu evangelia může v izolovaném podání vyznít zcela jinak. Také zprávu možno chápat i jako vyznání toho, kdo ji podává).
• Je nynější kontext textu nápomocný při hledání metod výuky? (Vyžaduje výklad textu výklad předcházející pasáže?…)
• Jaký vztah má text:
• k jiným textům
• k dějinám církve
• k moderní literatuře
• k modernímu umění
• k filmovým dílům
• k současným událostem?
• Jaké vědomosti, znalosti a schopnosti má pojednání o textu otevřít?

Než budeme moci vyvodit relativně definitivní závěry z této žně detailů, budeme se muset od jednotlivých stromů vrátit zpět do lesa - les jsou stromy a stromy les. Náš oddíl patří do širších souvislostí, a jen v nich dostávají tyto jednotliviny své ne jen obecné, ale také specifické významy. O tom zase příště ...

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

Otvírák na Bibli 4.

Detailní segmentace, smyslové řádky

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?

Rozčlenění studovaného textu na menší celky v minulé kapitole nám doufám pomohlo uvědomit si, že každá takto vyčleněná buňka má svůj vlastní účel a nějak se vztahuje k ostatním. Nemusí to být přitom nutně struktura řetězu; vztahy se mohou napojovat paprskovitě, dvě buňky, které mezi sebou mají jinou, ji mohou přeskočit, jindy se vracet (i můj text zde by bylo možné podobným způsobem rozebrat). Pro další ponor do textu (při kterém si teprve ujasníme, čemu rozumíme, čemu nerozumíme a co nás oslovuje nebo odpuzuje a zda právem; co budeme potřebovat vysvětlit ...) uděláme totéž, ale s jednotlivými buňkami tohoto textu! Pustíme se do dělení, třeba uprostřed věty, na detailnější, tzv. "smyslové" řádky.

Struktura (možných) vazeb mezi prvky

Dělení na smyslové řádky

postup je poměrně jednoduchý: každé sdělení potřebuje dvě složky -

1. To, o čem bude řeč, to je to, co určuje téma, co je mezi mluvčím a příjemcem známé a jasné (alespoň se s tím počítá), takže na to lze navazovat, a
2. to, co se o tom říká, tedy obsah sdělení, o němž se předpokládá, že bude pro posluchače tím novým, co se o tématu dozví.

Bez prvého by se nedalo hovořit, bez druhého by to nemělo smysl. Pokud mezi mnou a mluvčím není nějaká, alespoň primární, shoda, že víme, o co půjde, je téměř nemožné navázat, i když budeme mluvit stejným jazykem, budeme si cizinci.

Bez druhého bychom jen opakovali, co obě strany vědí, takže by bylo sdělení bez obsahu.

Než se pustíme do dalšího kroku, dáme si trochu theorie:

Je to nutné, protože když něco děláme, musíme si uvědomit, proč? To, co nás čeká, bude trochu piplačka, a leckoho napadne, jestli toho skutečně není moc. Nestačí Bibli prostě jen tak číst?

Na počátku ano. Ale musíme si uvědomit, že text je starý. Vytržený z mnoha souvislostí. List k Římanům je například skutečným dopisem. To znamená, že byl napsán v určité době určitým lidem a řešil jejich problémy. My nevíme, jaká další komunikace mezi oběma stranami proběhla. Máme z ní jen jeden list jedné z nich. Jako bychom drze nakukovali přes rameno někomu, kdo si ten dopis oprávněně čte. Mnoho věcí nám může uniknout. Dopis byl navíc napsán pro kompletní přečtení, ne pro vytrhávání částí a destilování z nich nějakých nauk, jak bývá užíván. Jako sněhová koule cestou staletím na sebe nabalil mnoho výkladů, některé oprávněné, jiné jej zatěžují. Na text a jeho výklady jsme si zvykli, takže je s textem i podvědomě spojujeme. Sami jsme nějak zaměřeni a to nás při porozumění ovlivňuje.

Při detailním zkoumání půjde ne jenom o to, porozumět, co v textu je, ale očistit jej od všech historických nánosů i vlastních pokusů do něj něco vpašovat. Sami na sebe musíme dávat pozor zejména tam, kde máme pocit, že už mu rozumíme, nebo že dokonce dokazuje něco, co bychom chtěli, aby dokazoval. Když Pavel psal list Římanům, staral se o své a jejich problémy, ne o naše názory a přesvědčení, o dokazování či vyvracení našich "pravd".

Následující kroky budou tedy takovou cestou k řádnému seznámení s textem, po němž si teprve ujasníme, jaké další kroky využijeme a jaké pomůcky k tomu budeme potřebovat.

Posláním následujícího kroku bude, ujasnit si, co je v tomto sdělení čím? Za tím účelem budeme postupovat takto (dále tu budu už pracovat jen s textem Bible kralické, abych nepůsobil rušivě. V přílohách, na něž budu odkazovat, bude i řecký text):

Zjevuje se zajisté hněv Boží s nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, pravdu Boží v nepravosti zadržujících.

Tento verš jsem nakouskoval takto:

Zjevuje se zajisté hněv Boží	co se děje?
s nebe	odkud
proti každé bezbožnosti	proč?
a nepravosti lidí,
pravdu Boží v nepravosti zadržujících.	čí bezbožnost a nepravost?

(Takto jsem pochopitelně zpracoval celý oddíl. Zkuste si to napřed sami, pak to porovnejte s tím, co je v přílohách .pdf a .ppsx)

K čemu to bylo dobré?

K mnohému. Text byl doposud předivem vztahů, v nichž se hned na první pohled neukazují všechny souvislosti, i kdyby se jich ukázala většina. Text tak může na první pohled působit:

• srozumitelně, je to však falešný dojem, nebo neúplný.
• nesrozumitelně, za to nemůže ovšem text, jako celek, nýbrž detail, který je nutné odhalit a vysvětlit.
• chaoticky, asi jako zašmodrchaná vlna. My ji ovšem začneme rozmotávat, opatrně, aby se nám na ní neudělaly uzlíky, abychom tak dali dohromady, co se vztahuje k čemu a co s čím a jak souvisí - abychom se vyhnuli zmatkům i falešným domněnkám.

Právě takovým nakouskováním se ozřejmí, co působí dojmy srozumitelnosti, nesrozumitelnosti a významu textu. Nyní budeme připraveni zapátrat v tom, který prvek textu je tím činitelem, co považujeme za hlavní, co vedlejší nebo pomocné sdělení, a na co a jak bychom se měli zaměřit správně.

Tento krok nám teprve pomůže zvolit vhodné pomůcky k dalšímu studiu (slovníky, atlasy, komentáře, odkazy, konkordance ...).

Úkol do příště?

• jako vždy: zkusit to sám se studovaným textem,
• porovnat výsledky své práce s mojí v přílohách .pdf a .ppsx,
• případné rozdíly zkusit vysvětlit.
• Udělat si záznam do protokolu o tom, zda jsme v tomto kroku nepřišli na něco nového?
• Zkusit to s jakýmkoliv jiným oddílkem z Bible.
• Už to dále nebudu připomínat, ale stále si vedeme protokol.

Jako všechny předcházející, i tento krok nás někam posunul a zároveň připravil na kroky další. Zaměřili jsme nyní svoji pozornost k detailům, které se naučíme podrobně studovat v kroku příštím, kterým bude interpunkční analýza textu.

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

Jsme nejatheističtějším národem Evropy? A má být?

Některé věřící, zejména duchovenstvo, vydráždily minulý týden výsledky analýzy, kterou vypracoval v letech 2014-2016 v rámci projektu "European Social Survey" ředitel Střediska Benedikta XVI. pro náboženství a společnost" Stephen Bullivant.

Je zajímavé podívat se, jak a s jakými titulky o tom referovala média. Na televizi jsem se zrovna nedíval, a v rozhlasu, který jsem v té době poslouchal, ČR 3 Vltava, jsem žádnou reflexi nezaznamenal. Namátkou nejdůležitější zdroje:

• Novinky.cz: Mladé Evropany náboženství nezajímá. A Čechy už vůbec ne
• iDnes.cz: Ateismus vládne evropské mládeži. A Češi znovu vedou, říká průzkum

Je zajímavé, jaká byla reakce křesťanů, především duchovenstva, ale i laiků. Jeden můj bývalý kolega farář, a snad mohu říct i přítel, třebaže je to už bezmála dvacet let, co jsme se naposledy viděli, dokonce nervózně zareagoval, že není divu v zemi, kde se k moci s mohutnou podporou voličstva dostanou lidé, jako Miloš Zeman nebo Andrej Babiš. (Dlužno říct, že svůj omyl s pokorou, u duchovenstva nevídanou, uznal).

Naopak jiní se snažili výsledky průzkumu zpochybňovat: Novinky.cz, to přece není solidní médium a Lidovky, no jasně, jejich vlastníkem je estébák, slouha atheistického režimu, takže je jasné, kdo a proč si takový průzkum objednal! Další kontroval leteckým snímkem z Velehradu z některého z monstrózních setkání, čímž chtěl údajný nezájem mladých lidí o náboženství zpochybnit.

Celkově lze konstatovat, že reakce církevníků byla velmi nervózní až hysterická. Shodou okolností přinesla média i jinou informaci z oblasti náboženství, ale z jiného a jiného světa - z (ne jen) egyptského islámu:

• Info.cz: Odstup, ateisto! Proč mají Arabové takový problém s nevírou v Boha

Tak kdybych je chtěl s tímhle srovnávat, asi by se čertili. Tady přeci náboženství není předpokladem ani moci ani samotného přežití. Jsme přece zemí se svobodou náboženství, tudíž i svobodou k atheismu. A přece podobnost reakcí je nápadná:

• Nevěření je prezentováno jako úchylka,
• jako mravní nedostatek: absence nebo potenciální narušení hodnot, nezájem o hlubší stránky života, synonymum povrchnosti.

A k tomu ještě ta podivná česká národní obsese (ano, teď si také smočím): plivat na vlastní národ. Ale Češi? Pro Čecha vždy fuj, fuj!

Musím říct, že tu nervozitu křesťanů nechápu. Jednak jsme si už dávno měli odvyknout, že by náboženství mělo být chráněno zákony či kulturou. Víra je přece vždy něco výjimečného. Věřit se nedá z musu, ať vynuceného politickou mocí, nebo pod vlivem okolí, konformní náboženství.

Ani se nepotvrzuje, že náboženství (jakékoliv) je garantem morálky. Předně svoji morálku mají i zločinecké gangy. Ne všechna náboženství mají morálku, a morálka mnohých náboženství, včetně křesťanských církví, je někdy prapodivná! Vždyť udavačství v čarodějnických procesech a podobně, nebo krytí pedofilních kněží, aby nebyla poškozena pověst církve, to vše diktovala věřícím morálka, jenom trochu naruby. O rozporuplném vztahu křesťanů k morálce jsem se obšírně rozepsal v článku Med a smetana. Tady se chci zaměřit na jinou věc:

Že zejména v Evropě je velký odklon od náboženství už od dob Renesance a že pod racionální kritikou berou náboženské samozřejmosti za své, to je nám známo. Ano, v 80.-90. letech 20. století zachvátila českou společnost, zejména mládež, vlna religiozity. V těch 80. to byla hlavně reakce na komunistický režim a jeho uzavřenost, v 90. se zase mocně experimentovalo se vším, co bylo do té doby zakázané. Ale ještě v té době z toho tato společnost rychle vystřízlivěla a pokud si předtím náboženství dobylo nějaký kredit, prudce ho ztratilo. Nepomohly ne jen skandály duchovních, ale ani pokusy církví ukázat, kdo tu teď bude pískat. Vše samozřejmě dorazila restituce, k níž měli i křesťané sami dost rozporuplný vztah. Nic z toho však není důvodem k onomu odklonu.

V devadesátých letech se mnoho farářů utěšovalo, že koncepce dospělého, tudíž nenáboženského člověka Dietrich Bonhoeffera je mylná, což měla dokazovat právě ta vlna religiozity. Ta je utěšovala, ačkoliv ze zdrojů svého vyznání i vzdělání měli rozpoznat, že je v ní něco falešného.

Ano, je tu problém i pro tu analýzu samotnou, co je a co není zbožnost, nebo bezbožnost: když se mluví o tom, že Slováci či Moravané jsou zbožní, zatímco Češi bezbožní, nemohu souhlasit. Je zbožností to, že člověk podléhá náboženským vzruchům a hysteriím? Je to zbožnost, že chodím do kostela, protože to tak kolem mě dělají všichni, že jsem si to tak zvykl, že si nedovedu představit, že by svět mohl fungovat bez Boha? Jestli jsem od pražského arcibiskupa Duky slyšel někdy něco moudrého, byla to před víc jak deseti lety, to ještě arcibiskupem nebyl, odpověď na otázku, co říká na bezbožnost Čechů? Řekl, že se mu tohle příčí. Jistě, Češi se k náboženství nehlásí, ale v Ekvádoru je 95% katolíků, zbytek evangelíci a animisté, atheismus je na 0%, přesto je tu největší kriminalita, únosy turistů, vraždy ... proti tomu turista v Čechách nic moc neriskuje. To dokazuje, že Češi jsou si vědomi, že je nad nimi nějaká vyšší autorita, ačkoliv jí neříkají "bůh". Zato čemu to věří ti "zbožní" v Ekvádoru, to je otázka. Ostatně katolický kněz pan Vacek z Letohradu trefně rozlišuje mezi zbožností a pobožností.

Skutečně věřící lidé, tedy podle Bible věřící, by neměli víru považovat za normu a samozřejmost. Vždyť sám Ježíš nás varuje: (Mt 7, 13n || L 13, 24). Sami si svojí zbožností nemůžeme být jisti a neměli bychom na ni spoléhat! Proto, když někdo otevřeně přizná svoji skepsi vůči náboženství, měli bychom kvitovat jeho poctivost. Poctivý atheismus je upřímnější a tím lepší, než nepoctivá náboženskost. A proto by nás neměly výsledky této analýzy ani rozčilovat, ale ani zneklidňovat.

Naprosto falešné je dávat tento vztah do souvislosti s výsledky voleb, vždyť ony nedobropověstné, leč oblíbené, politiky volí především křesťané. A další z klubu, ogar z rodiny japonsko-korejských přivandrovalců, který nás straší imigranty, se na Moravě těší ohromné podpoře. Zdejší křesťané neváhají každého, kdo jej odmítá, onálepkovat jako vlastizrádce. Naopak mládež, která byla předmětem výzkumu, myslí většinou opačně, mezi 16. a 18. rokem však nemají volební práva. Jejich nezájem o náboženství tudíž volby neovlivnil.

Falešné je to i v tom, že třeba v Rusku je religiozita mezi mládeží silná; volili proto lépe, než Češi? O tom mám své pochybnosti.

Křesťané by měli skončit s považováním nevíry či nezájmu o náboženství za patologický jev. Je to prostě jednoduše tak, že náboženství lidi nepřesvědčuje. Nepotřebují ho. Ale pro skutečně věřícího by nemělo být náboženství "uspokojováním náboženských potřeb," jak tomu říkali komunisté.

Církve se samozřejmě mohou zamyslet nad tím, co dělají špatně, a jistě by se měly spíš než nad atheismem zamýšlet nad sebou. V zásadě však nelze říct, že nutně něco špatně dělají. Vždyť sami říkají, že víra je dar, tudíž ne povinnost. Ani povinnost Boha ji lidem dávat.

Atheismus je především důsledkem svobody vyznání. Toho, že nikdo není nucen víru vyznávat ani předstírat, což je dobře. Češi nejsou bezbožní, jen nepodléhají hysteriím tak snadno, jsou skeptičtější, kritičtější, což je dobře. A paradoxně právě to je dobře především pro věřící samotné, protože jen v takové atmosféře, kde náboženství není konvencí, kde není chráněno mocensky ani společenským tlakem, kde je výjimkou, se dá věřit upřímně a poctivě. Češi zřejmě mají méně náboženských potřeb, což mrzí především duchovenstvo, neboť by zde přes všechna varování theologů rádi nalezli nějaký navazovací bod, ale víra není uspokojováním potřeb, duchovním konzumem.

Naznačování, že si analýzu i s výsledky "někdo objednal", nějaký anciáš, je falešné. Ano, objednal. Byla to Římskokatolická církev. Prostě našla odvahu přestat snít o nějaké renesanci náboženství, a podívat se faktům do očí, hryznout do jablka, které je pro ni kyselé. Ale konečně víme, jak to je. Proto přijměme výsledky beze strachu a obviňování. Zamysleme se nad tím, proč my věříme a co bychom chtěli té své společnosti nabídnout. Je ostatně dobře, že nepodléhají náboženskému fanatismu. No jasně, nedá se asi spoléhat na to, že budou jednou nosit peníze do kostelních kasiček. Ale kdo ví. Však k víře se musí také dozrát ...