Charakteristika osob s Aspergerovým syndromem

„Když se setkáte s jedním autistou, setkali jste se s jedním autistou.“

(http://mujautismus.cz/2019/04/proc-autiste-trepou-rukama/)

Jakub Dvořák, seminární práce PSYCHOP, 28. 5. 2019

Jako téma své práce jsem si vybral právě charakteristiku nositelů výše zmíněného syndromu, protože jsem o tomto jevu jednak hodně četl, s jeho diagnostikovanými a možná i nediagnostikovanými nositeli se i osobně setkal. Hlavně však jde stále o značně otevřený problém, protože jde o syndrom, tedy souběh různých příčin a projevů, tudíž těžko zmapovatelný jev. Navíc velmi mladý, takže málo prozkoumaný, mnohými odborníky dokonce neuznaný, ostatní se na jeho charakteristikách nemohou shodnout, je těžké odlišit jej od jiných postižení. Do debaty však začínají čím dál více promlouvat sami nositelé tohoto syndromu[1], nezřídka současně odborníci na danou problematiku (např. Christine Peißmann[2]), jejich rodiče, učitelé či vychovatelé[3] a další.

Téma se od Levinsonova filmu Rain Man (1988) stalo populárním i na veřejnosti, vznikly spousty dalších filmů[4], seriálů nebo knih[5], které pomohly zpopularizovat téma poruch autistického spektra (dále PAS) a Aspergerova syndromu (dále AS) na veřejnosti. Zároveň ovšem pomohly z pochopitelné neznalosti vytvořit i zafixovat mnohé falešné stereotypy. Zejména osobní svědectví vyvolala mimořádná očekávání, neboť nositelé AS, jimž se podařilo překonat komunikační bariéru, byli nutně vysokofunkční, tedy i nadprůměrně inteligentní, což ale neplatí o všech nositelích AS. Opačný vliv měla diagnostika AS u pachatele[6] teroristických útoků v Oslo a masové vraždy na ostrově Utøya v roce 2011. AS bývá zpětně sledován u osobností z minulosti, zejména u géniů, jako byl Albert Einstein, ale i problematických osobností současnosti, jako u Vladimira Putina. U aspergeriků bývá vynášen i zatracován zonální zájem – obsedantní, soustředěné sledování nějakého detailu, které slibuje, že jeho nositel bude v běžném životě nepraktický, ale v určité disciplíně může dosáhnout mimořádných výsledků. Někdy se tomu říká savantské schopnosti[7]. Ty se ale neprojevují vždy a u všech. Naopak jiní jsou přesvědčeni, že každý, kdo na poli vědy a umění dosáhl nějakého úspěchu, musel být alespoň z části nositelem AS. To posílil stereotyp potrhlého vědce a učence.

Podrobně popisuje dějiny objevu a výzkumu PAS Kateřina Thorová[8], proto se jimi nechci zbytečně zabývat v této práci. Jen zmíním pár bodů, které jsou zdrojem výše zmíněných nejasností.

Především jde o objev autismu vůbec. První zmínku o něm učinil v roce 1911 E. Bleuer, jako o symptomu schizofrenie. Dodnes bývají osoby s PAS nesprávně diagnostikovány, jako schizofrenici[9], což je součást zmatků kolem PAS. Autismus, jak mu rozumíme dnes, popsal teprve roku 1943 americký psychiatr Leo Kanner. Všiml si dětí jakoby zakletých do svého vnitřního světa[10]. U nich předpokládal sníženou inteligenci. Už o rok později si všiml ve své habilitační práci Hans Asperger autistických psychopatů, jedinců s běžnou i nadprůměrnou inteligencí, kteří vykazují znaky Kannerova autismu. Ti se lišili ne jen vyšší inteligencí, ale i neobvyklými zájmy a také tím, že vývoj jejich řeči nebyl jako u Kannerových autistů opožděn.

Kannerův raný autismus byl okamžitě předmětem studií a bádání, zatímco Aspergerovi autističtí psychopati upadli do 80. let minulého století v zapomnění. Teprve v roce 1992 jej WHO uznala za samostatnou diagnózu v klasifikačním systému ICD-10 s označením F84.5. Pro záporné konotace slova psychopat se ujalo označení Aspergerův syndrom (AS). Charakteristická pro nositele AS je sociální neohrabanost, vyplývající z neporozumění běžným sociálním kódům. Autorka knih o AS, sama nositelka této diagnózy, Liane Holliday Willey se charakterizuje jako „hranatý kolík, který se snaží vecpat do kulaté dírky společnosti“[11]. Na své okolí může tedy působit ne jen jako nositel všemožných psychóz, ale nezřídka mu bývají přisuzovány morální nedostatky, nebo snížená inteligence. AS ale může být diagnostikován jen u osob s průměrným a vyšším IQ, tedy 90 a výše.

Jinou kapitolou je původní předpoklad odborníků, že jde výhradně o mužskou záležitost, nebo převážně – tedy v poměru 1 žena na 8 mužů. To zpochybňuje právě Rudy Simone v díle Aspergerka[12], v originálu „Aspergirls“. Podle ní jsou jen projevy AS u mužů nápadnější, než u žen. Osobně jsem se jako učitel setkal především se žačkami s AS.

Josef Schovanec, Francouz s českými kořeny, kterému byl AS diagnostikován teprve v 19 letech, tedy v roce 2000, a to po sérii nesprávných, často dost bizarních, diagnóz, tvrdí, že tou dobou bylo ve Francii jen pár psychiatrů, kteří o PAS něco věděli[13]! Popravdě, přečteme-li si definici AS u různých autorů[14], nelze se zbavit dojmu jistého tápání. K tomu je třeba AS odlišit od jiných diagnóz s podobnými projevy, jako je ona schizofrenie, nebo obsedantní jednání, úzkosti a deprese, nebo od vysokofunkčního autismu, který je pro některé autory totožný s AS, pro jiné zásadně odlišný. Také je třeba vyloučit smyslová postižení.

Předmětem sporů byla etiologie AS a PAS vůbec: jde o důsledek výchovy, společnosti, nebo o organický a genetický původ? Poslední verze dnes dominuje, neboť moderní technologie umožňující sledovat aktivity mozkových center, odhalily dysfunkce v oblasti amygdaly i špatnou koordinaci mozkových center. V již zmíněném filmu Rain Man byl ovšem příčinou postižení špatný otec, také Larsův otec se choval k synovi odmítavě. Fakticky, jako syndrom, však nemá AS jedinou příčinu a jde o pervazivní, tedy všepronikající, poruchu. Předpoklad viny na straně rodičů, vycházející z psychoanalýzy, u veřejnosti rodičům dětí s PAS velmi ublížil[15].

Základní poučka zní, že je to porucha sociální interakce, porucha v oblasti verbální a nonverbální komunikace a omezené, stereotypní zájmy. Charakteristická je omezená mimika a chudá fantazie. Ale právě tyto charakteristiky bývají dnes v dílech samotných nositelů AS zpochybňovány.

Na prvním místě je třeba zdůraznit, že není člověk jako člověk, tudíž ani nositel AS jako nositel AS. Jako syndrom je AS vícesložkový a jeho jednotlivé složky se nemanifestují vždy ve stejné míře. Nepomůže ani dělení AS na nízkofunkční (IQ v pásmu normálu), vysokofunkční (IQ v nadprůměru) a nespecifický (částečný či nezařaditelný). Ve všech těchto kategoriích jde především o osobnost nositele AS, její lidskou jedinečnost, která by se neměla za diagnózou ztrácet, nebo s ní být ztotožňována.

AS spočívá do značné míry v nekompatibilitě myšlení v oblasti společenského kódování: člověk s „normálním myšlením“ rozumí těmto kódům jaksi intuitivně – tedy ví, co se má v určitých situacích říkat, jak se má tvářit, jak reagovat, jak plnit sociální očekávání. Přes vysokou inteligenci se musí nositel AS těmto kódům učit, nejsou pro něj srozumitelné. Nízkofunkční nositelé AS proto často reagují agresivitou, mylně považovanou za jejich vlastnost, vysokofunkční naopak vyvíjejí netradiční strategie, jak svůj handicap překonat. I přesto působí na své okolí neohrabaně. Co mi chybí, je snaha o porozumění z druhé strany, tedy od těch „normálních“.

Rudy Simone se ptá, proč na AS nahlížet jen jako na nedostatek? AS je především součástí osobnosti svých nositelů (ona mluví ovšem hlavně o nositelkách), něco bere, ale otvírá i jiné možnosti, především nové, laterální, pohledy na známé skutečnosti. Specifické, zonální či obsedantní zájmy nositelů AS mohou působit patologicky. Musí však člověk odpovídat tabulkám? Není sice normální, dokáže-li se šestnáctileté děvče do omrzení zabývat historií leteckých motorů vyrobených v letech 1940-1945, ale nemůže právě z tohoto jejího zájmu společnost i něco vytěžit? Rudy Simone nezpochybňuje, že je třeba nositelům AS rozšiřovat obzory proti tak typickému ulpívání na detailech bez vztahu k celku. Ale rozhodně radí svým aspergirls, aby si nedaly své zájmy brát. Tím směrem by se asi měla ubírat i pedagogika při práci s těmito osobami – ne jen, jak je socializovat, ale především, jak rozvíjet jejich potenciál a jak jej do společnosti adaptovat či asimilovat?

Základním problémem je odlišné myšlení, logika a způsob hodnocení. Následkem toho má nositel AS problémy se sociálními kontakty. Nerozumí řeči těla, proto ji sám neužívá, reaguje na ni neočekávaně. Domnělá absence emocionality je též důsledkem toho, že jeho emocionalita funguje jinak. Následkem toho se v běžné společnosti ocitá jakoby v cizině, ačkoliv je krajan a nejeví známky postižení. Proto jsou reakce okolí odmítavé i obranné. Aspergerik se proto často uzavírá do sebe, což problém zhoršuje. Pokud k tomu mají, jako třeba Josef Schovanec, předpoklady, uchylují se někteří nositelé AS k předstírání, že jsou cizinci. Protože oni mají na rozdíl od autistů vůli komunikovat, vymýšlejí různé strategie, které ovšem na okolí působí podivně.  Je charakteristické, že stránky www.mujautismus.cz, jsou zcela v rukou nositelů AS, ne autistů, protože ti nejeví o komunikaci zájem. Prostředí elektronické komunikace osobám s PAS vyhovuje lépe než kontakt osobní.

Jako cizinec ve vlastní domovině se tedy nositel AS musí normálním, intuitivním interakcím učit. Proto je vržen do zdánlivého chaosu, ve kterém si musí dělat pořádek, jako Bůh v počátečním chaosu v Gn 1. Vnášet systém do toho, co jemu smysl nedává. Naproti tomu on vidí systém tam, kde jej nevidí většinová společnost. Proto se může jevit jako pomatený, čemuž se snaží uniknout křečovitým lpěním na poučkách, které si o té normální společnosti vytvořil. Někdy až tak, že je vyžaduje od druhých. Proto se zdá, že nechápe jemné rozdíly, neví, že vedle pravdy a lži je také domněnka, omyl, přesvědčení …. Fakticky každodenní pohyb v cizím prostředí neúměrně zatěžuje jeho myšlenkovou kapacitu, proto se s ním nejlépe vyrovnávají vysokofunkční nositelé AS, kteří mají také nejlepší prognózu v budoucí socializaci.

To se dotýká i údajně omezené fantazie aspergeriků, kterou zpochybňuje sama umělkyně s AS Rudy Simone[16]. Podle stereotypu o AS se tito zabývají jen věcmi, jako jsou seznamy, řády, matematika, fyzika, astronomie, biologie – vším, co je exaktní. Předně se mohou tyto ulpívavé zájmy během života měnit, ale to samo neznamená absenci smyslu pro umění, estetiku, filosofii a jiné vědy, vyžadující víc představivosti. Naopak, nositel AS musí vyvinout hodně představivosti k překonávání komunikačních bariér, čímž se do značné míry vyčerpává. Ale jde také o to, že jeho fantazie opět narážejí na nepochopení, působí bláznivě i úchylně, proto se s nimi přestane svěřovat. Podle Rudy Simone, je pro nositele AS, zahnané do vnitřního Ghetta, naopak charakteristický bohatý vnitřní život. Navenek ale manifestují zálibu ve všem, co má řád, včetně svých soukromých rituálků (často zmiňované je třepání rukama), lpění na významech pojmů, nezřídka soukromých, které jim dávají v cizím prostředí alespoň nějaký pocit jistoty. Cokoliv ji narušuje, vnímají s nedůvěrou, třeba i jako nepřátelství. Proto nemají rádi vtípky, dvojsmysly, nepoznají, kdy si z nich děláte legraci v dobrém, nebo kdy na ně útočíte.

Cílem edukace nositelů AS by tedy neměla být jejich normalizace. Je třeba vyjít z podmínek, které mají. Pomoct jim překonávat sociální problémy v komunikaci, v hledání kamarádů, partnerů, vzdělání a uplatnění – to jsou pole, na nichž jsou handicapováni. Ale vlastně toho od nás nepotřebují mnoho – jen vstřícnost, porozumění a toleranci. Totéž bychom měli očekávat i od nich a pomáhat jim k tomu. Složité je zde uplatnit ideje integrace a inkluze. Snaží se o to např. Miroslav Vosmik a Lucie Bělohlávková[17]. Naproti tomu zde hojně zmiňovaná Rudy Simone by za pokrok, v jehož naplnění doufá, považovala zřízení speciálních škol pro nositele AS, dokonce pohlavně rozdělené.

Téma je otevřené, charakteristiky nositelů AS nejsou zatím tedy úplně jasné. Promlouvají do nich už i sami takto charakterizovaní. Jejich hlas je samozřejmě značně zaujatý, moudří odborníci by jej měli brát ale velmi vážně.

Seznam citovaných prací

Autor	Název	ISBN
Thorová Kateřina	Poruchy autistického spektra	978-80-7367-091-7
Vosmik Miroslav, Bělohlávková Lucie	Žáci s poruchou autistického spektra v běžné škole	978-80-7367-687-2
Simone Rudy	Aspergerka	978-80-262-1395-6
Preißmann Christine	Život s Aspergerovým syndromem	978-80-7367-688-9
Schovanec Josef	O kolečko míň	978-80-7432-497-0
Axel Brauns	Pestrostíni a netopýři	978-80-7367-832-6
Mark Haddon	Podivný případ se psem	978-80-7203-541-0

Autor	Článek	URL
Koukolík František	Autismus: Vše, co jste chtěli vědět a báli se zeptat	https://vtm.zive.cz/clanky/autismus-vse-co-jste-chteli-vedet-a-bali-se-zeptat/sc-870-a-186917/default.aspx
Drtinová Daniela	Matka autisty: Stát nenabízí nic. Terapie stojí 22 tisíc měsíčně, ale děláme pokroky	https://video.aktualne.cz/dvtv/matka-autisty-stat-nenabizi-nic-terapie-stoji-22-tisic-mesic/r~9156627e67bc11e9ae850cc47ab5f122/?redirected=1558274100&fbclid=IwAR2rfttDrNJE9tbkRAq_-nnPMh7oIe9rVXNNaFRE-xXC7FwHUmy24w20Z-8
		http://mujautismus.cz/
Sparrow Max	Proč autisté třepou rukama?	http://mujautismus.cz/2019/04/proc-autiste-trepou-rukama/

---

[1] Axel Brauns, Pestrostíni a netopýři, ISBN 978-80-7367-832-6; Josef Schovanec, O kolečko míň, ISBN 978-80-7432-497-0; Denise Linke, Dost dobře nenormální, ISBN 978-80-88290-17-9; Rudy Simone, Aspergerka, ISBN 978-80-262-1395-6.

[2] Christine Peißmann, Život s Aspergerovým syndromem, ISBN 978-80-7367-688-9.

[3] Ludmila Janáková, Sama bych se v nebi bála, 978-80-7387-538-1; Torey Haydenová – veškeré dílo; a další

[4] Např. Craig Gillespie, Lars a jeho vážná známost, 2007.

[5] Zejména v roce 2003 Whitbreadovou cenou oceněná kniha Marka Haddona Podivný případ se psem, ISBN 978-80-7203-541-0.

[6] Jméno záměrně neuvádím.

[7] Rudy Simone, pozn. 1.

[8] Poruchy autistického spektra, ISBN 978-80-7367-091-7, stry. 34nn.

[9] Josef Schovanec, pozn. 1.

[10] Christine Preißmann, pozn. 2.

[11] Rudy Simone, pozn. 1.

[12] Pozn. 1.

[13] Josef Schovanec, tamtéž.

[14] Srv. Thorová, pozn. 8, Tab. 4.4, str. 187, kde jsou srovnána dvě diagnostická kritéria z roku 1989.

[15] Thorová (pozn. 8) hovoří o psychoanalýze jako o „černém období“.

[16] Pozn. 1.

[17] Žáci s poruchou autistického spektra v běžné škole, ISBN 978-80-7367-687-2.

Křesťanský terorismus

V den, kdy tuto úvahu začínám psát (10. 1. 2019) se v křesťanských médiích objevila potěšující zpráva, že v zemi, odkud bylo nutné nedávno dostat křesťanku osvobozenou od odsouzení k trestu smrti za údajné rouhání, kde tento zákon bývá obvykle vůči křesťanům zneužíván, kde na osvobození oné sestry v Kristu zareagovaly davy nepokoji, výhružkami smrtí, kde i duchovní požadovali zrušení osvobození a popravu též soudců, kteří ji osvobodili, kde každý politik, který navrhne zrušení tohoto nemoderního zákona je vždy zavražděn, se nakonec pět set imámů dohodne na společném prohlášení, odsuzující násilí a zabíjení ve jménu své víry a diskriminování náboženských menšin v zemi, která má islám jako státní náboženství (více zde).

Tak zvané Islamabádské prohlášení má skutečně hodně nedostatků, místy vytlouká klín klínem, ale je to krok k modernímu uspořádání náboženských poměrů v zemi. Je tudíž otázkou, zda tady neudělali islámští duchovní krok, kterým nechali jiná náboženství za sebou, ta by se měla zamyslet, jak sama odpoví.

Myslím na křesťany. Jsem křesťan, ačkoliv jsem se ocitl mimo jakékoliv církve. A přece mi na těchto bratrech a sestrách záleží, protože obraz křesťanství nakonec vytváříme všichni. Co by měly deklarovat ony?

Terorismus si dnes zpravidla spojujeme s islámem, ale není to tak dávno, co jej užívaly i jiné skupiny, včetně křesťanů. Nebudu se vracet k inkvizici a středověku, to už je pasé. Nechám stranou i takové jevy, strašné, ale marginální a extrémní, jako byly Děti boží, nebo Korešovci a jiné sekty. I bez toho je dvacáté století plné projevů agresivního křesťanství. Souboje IRA a britských aktivistů, třeba z tzv. Oranžského klubu, užívaly zhusta prvků terorismu. Přitom bývaly prezentovány i jako souboje katolíků s protestanty. A pokud je něco ukončilo, tak konec železné opony, jelikož je zřejmé, že je podporoval Sovětský svaz. Křesťanská láska to rozhodně nebyla. Méně známé, ale také ne marginální, jsou souboje některých extrémně křesťanských skupin s "potratáři", kteří neváhali ve jménu záchrany životů nenarozených klást bomby do gynekologických klinik, stejně jako ekologičtí extremisté do obchodů s kožichy. U oněch antipotratářů se dokonce objevily případy, kdy na gynekology byli najímáni nájemní vrazi. Zajímavé spojení zbožnosti se satanem!

A přece je třeba říct, že křesťanství z toho v podstatě vyrostlo. Spíš se zvrhla náboženství, donedávna vnímaná jako principiálně nenásilná: objevil se hinduistický i budhistický terorismus. Avšak od Al Kutba začíná být terorismus spojován spíš s islámem. Původně mířil na moderní muslimy, ale také na USA, které se staly synonymem ohrožení islámu. Čím? Třeba jen holými rameny Američanek, která dráždila původně nábožensky zcela apatického poštovního úředníka. Od islámské revoluce v Íránu pak začíná kromě antiamerikánského tažení, spíš verbálního, praktické tažení proti jiným formám islámu: sunitského, vahabitského, a kolik jich je. Ta se radikalizovala stejně, jako šíité. Svět to bral spíš s nadhledem. Mocnosti se vzájemných sporů snažily využívat ve svůj prospěch, často nebylo, a není dosud, jasné, kdy jde o náboženství a kdy o klanové či etnické spory. Jenomže 11. 9. 2001 došlo k jasnému vyhlášení války islámu ostatnímu světu. Islám se tedy musel, a trvalo mu to dlouho, jasně vymezit vůči těmto proudům, aby bylo jasné, co od něj svět vlastně může čekat, a zda do něj ještě patří?

Zdá se, že křesťané nic takového nemají zapotřebí. A přece. Asi nejviditelnějším globálním problémem křesťanů bylo sexuální násilí duchovenstva ne nezletilcích. Nejde o vraždy, nejde o násilné šíření víry, ale je to "ohavnost spuštění na místě svatém". Může být něco horšího, než pohlavní zneužití duchovním? Ano. Dnes je jasné, že církevní úřady o tom věděly, ale neřešily to. Ne, že by to podporovaly, ale nadřadily zájem na pověsti církve nad oběti. Počet obětí tak rostl, ale o všem se mlčelo. Čím víc se mlčelo, tím víc toho vybublávalo na povrch. Nakonec i katolíci začali být sebevědomější než dříve a začali své duchovní volat k odpovědnosti. Po dlouhém přešlapování na místě lze tedy přičíst papeži Františkovi rozhodnost, se kterou se nakonec do problému obul, pojmenoval jej a rozhodl o nulové toleranci (už i Jan Pavel II., ale váhavě). Byl to dobrý začátek, ale pohlavní násilí na nezletilcích není jediným problémem této, i jiných, církví, se kterým by se měly poctivě, před tváří Boha i veřejnosti, vyrovnat.

Přes takové pozitivní kroky lze však v křesťanském světě sledovat podobnou nervozitu, jako ve světě jiných náboženství:

Islám, hinduismus, budhismus - to byla donedávna regionálně omezená, ve svém prostředí však pevně zakotvená náboženství. Teprve moderní svět - železniční a letecká doprava až po informační, je v jejich regionech znejistěly. Naproti tomu křesťané se vnímali globálně už dlouho, a asi půl tisíciletí praktických zkušeností jim napovědělo, že nemusejí mít vždy a ve všem poslední slovo. Půl tisíciletí soubojů s přírodními vědami, které vrcholí částečně oboustranně prospěšným smírem, částečně jen klidem zbraní, protože křesťanům došla munice, a částečně i latentní nevraživostí některých, zejména amerických, skupinek. A přece vlastně ani v islámských a jiných regionech nejde jen o islám, nýbrž o náboženství samo, co se v moderním světě dostává do krize. Tím pádem to pociťují stále víc i křesťané.

Na sociálních sítích i v knihách se začíná hovořit o soft pronásledování křesťanů v Evropě a v USA. Podle této představy se křesťanské země a jejich politické i duchovní (!) reprezentace spikly proti svým křesťanským základům a začaly církev pronásledovat. Ale žádní kněžouři a jiní černoprdelníci nestojí nyní u soudů, jako v padesátých letech u nás. Jen je jim upírán automatický vliv ve společnosti, především v oblasti vzdělávání. Zkrátka, jak jednotlivcům, tak i některým představitelům církví, se svobodné, nábožensky neutrální, soužití začalo zajídat. I odmítači konstantinského spojení trůnu a oltáře mají najednou za to, že křesťanství by si v tradičně křesťanských zemích zasloužilo mocensky chráněný respekt. Za tím účelem -

• vlamují se do vzdělávacího systému. Je zajímavé, že obsah křesťanství zůstává stranou, ale tato tendence se vybíjí na tématech, jako je sexualita nebo (údajně) tradiční rodina. Zcela zřetelná byla aktivita tzv. "obránců rodičovských práv," dnes se projevující zejména "pochody pro rodinu" a jinými podobnými aktivitami bez zjevného důvodu a smyslu. Neustále straší lidi údajnou sexuální výchovou v osnovách, ačkoliv osnovy už dávno nejsou a o sexualitě se ve škole učilo už dávno. Tvrdí, že je výsadním právem rodičů seznamovat děti se sexualitou. Jimi podnícený pražský arcibiskup Dominik Duka si došlápl i na tehdejšího ministra školství, aby stáhl z internetu materiál pro vyučující o sexualitě (naprosto neškodný dokument), a ačkoliv nějaký církevní potentát není partnerem v jednání sekulární vlády, ministr ŠMTV sklapnul paty a dokument poslušně stáhl. Porušil tím právo veřejnosti na informace a zkomplikoval komunikaci vyučujících s MŠMT ohledně RVP. Šlo o naprosto ničemnou akci s jediným cílem - církevní potentát si dokázal, že má přeci jenom ve společnosti nějakou moc.
• Křesťané nezřídka nutí lidi kolem sebe brát ohledy na jejich soukromou víru, vždy posilováni přesvědčením, že jejich víra vyjadřuje vůli Nejvyššího. Nejčastějším projevem této tendence je časté obtěžování policistů oznámeními o tom, že se někde opaluje nějaká žena nahoře bez. Policie kvůli tomu i několikrát doopravdy zasahovala, ačkoliv nejracionálnější reakcí by bylo doporučit stěžovateli, aby se díval někam jinam, jestli jej to pohoršuje.
• Naprosto frapantním dodáváním si významu byly dopisy synodního seniora Českobratrské církve evangelické v době vypuknutí uprchlické krize vládě ČR, kde tento restituční hrdina, oslavovaný svojí církví za to, že vyždímal ze státu víc peněz, než o kolik reálně přišla, že nemají ve vládě osobnosti, které by dokázaly lidu vysvětlit nutnost otevřenosti uprchlíkům. Kupodivu ani slovo o tom, že se jeho církev ráda vzdá části restitučních náhrad ve prospěch uprchlíků. Místo toho naprosto neuvěřitelná výzva: "dejte nám legislativní rámec, my už se o to postaráme." Slovo církve, která se nepostará ani sama o sebe, která neměla osobnosti schopné přesvědčit své lidi o potřebě odpoutat se od pupeční šňůry státu a postavit se na vlastní nohy! Navíc projev naprosté neznalosti fungování státu: vláda nemá zákonodárnou moc, je to moc výkonná. Na rozdíl od agresivního šéfa největší církve však alespoň v zoufalé situaci vládu určitě pobavil.
• Obecně jsou patrné tendence křesťanů na všech úrovních zajistit si, aby sekulární stát poskytoval křesťanům mimořádnou ochranu. Co na tom, že Ježíš vyzývá své následovníky, aby šli za ním, bez jakékoliv ochrany v tomto světě: ptáci mají hnízda a lišky doupata, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. V mnoha křesťanech stále žije představa, že církví budou jen tehdy, když jim na to nějaký stát dá štempl. Navíc požadují další zákonné ochrany, chybí už jen nějaká obdoba nechvalně známého Butlerova zákona v USA, který v roce 1925 vyvolal frašku s tzv. "opičím procesem".
• Nejhorším projevem je křesťanský trolling: jeho nejděsivějším důsledkem je působení jakýchsi internetových soft osamělých vlků. Jde o bezejmenné a neidentifikovatelné osoby, které se většinou obracejí proti svým souvěrcům. Posilováni představou, že oni nebojují proti světu, ale proti jiným křesťanům, kteří dle jejich představ víru pokřivili, napadají diskusní fóra, kryti svojí anonymitou všechny urážejí a zaplňují prostor svými tématy, až nakonec všechny otráví. Křesťanská diskusní fóra umřou neodvratnou smrtí, a nemůže za to nikdo jiný, než křesťané. V křesťanské tradici je totiž od Nového Zákona patrný sklon k paranoidnímu pocitu ohrožení.

Jaromil Jireš: Neúplné zatmění

Normalizační film ze života zrakově postižených dětí

Jakub Dvořák | UVEDSPP | 10. 12. 2018

O filmu:

Film natočil roku 1981 režisér Jaromil Jireš podle scénáře Daniely Fisherové. Hlavní dětskou roli zahrála Lucie Pátíková, tehdy žákyně jazykové školy. Většinu dětských rolí zahrály přímo děti ze Školy pro děti se zbytky zraku na Malé Straně v Praze, ve Šporkově ulici, kde bylo také nasnímáno nejvíc obrazů, dokonce i přímo v internátu, v pokojích těchto dětí.

Film byl ve své době unikátní svým syžetem, ale i tím, že se v něm objevily opravdu zrakově postižené děti ve svém soukromí, ačkoliv socialistický stát se jejich existenci snažil popírat. To se podepsalo na mnoha cenzurních zásazích, které konečnou podobu filmu ovlivnily. Jaromil Jireš dokonce zamýšlel svěřit hlavní roli jednomu z dětí tzv. „Šporkárny“, kandidátkami byla dvě děvčata na obrázku vlevo, totalitní dohled však trval na Lucii Pátíkové. Důvody sděleny nebyly. Podrobně v úvaze níže.

• Námět:   Daniela Fisherová
• Režie:        Jaromil Jireš
• Kamera:   Emil Sirotek
• Hudba:    Zdeněk Pololáník
• Rok natočení/uvedení: 1981/1982
• ČSFD:    http://csfilm.cz/filmy/neuplne-zatmeni/2017-07-26-14-00-00
• URL:        https://www.youtube.com/watch?v=mHeuSBgy2Lk

Zrakově postižené děti v socialistickém státě (ne)existují

Budu muset uznat hned na počátku, že ve své době (bylo mi tehdy 15 let) byl pro mě tento film skutečným zážitkem. Dodneška si jej pamatuji, ačkoliv za celou éru normalizace se objevil na obrazovce jen jednou, a ani po revoluci neslavil žádné komerční úspěchy. A to jsem nemohl ani tušit, že s většinou dětských herců se za pár let seznámím osobně, stanou se mými kamarády, jedno z děvčat i mojí ženou. Díky ní jsem také získal vhled do věcí které vznik filmu ovlivňovaly. Pokud bych se měl zamyslet proč, bylo to tím, že mě problematika zrakového postižení zajímala od malička, ale prakticky se o ní nedaly sehnat informace, a nebylo to jen proto, že nebyl žádný internet. Můj zájem byl inspirován dvěma věcmi. Předně jsem v dětství trpěl zrakovou vadou, brýle mě obtěžovaly a léky byly nechutné. Rodiče mi často hrozili, že jestli nebudu dělat, co říkají lékaři, mohu o zrak i přijít. Zajímalo mě tudíž, zda je taková perspektiva horší, než vitamín A v odporném oleji. Brzy jsem se seznámil s Brailleovým písmem, což byla druhá motivace, protože písma mě vždy zajímala (v době shlédnutí filmu jsem se obíral ze stejného důvodu japonštinou), ale ani seznámení s tímto písmem nebylo snadné, dokonce ani studenti speciální pedagogiky s ním nepřišli do styku! Ostatně zřídka kdy člověk potkal na ulici v Praze někoho s bílou holí, občas, protože jsem jezdíval Ječnou ulicí do školy, jsem potkával děti, které se dorozumívaly rukama. Ale navenek se stát tvářil, že nic takového, jako postižené děti, v socialistickém ráji není. Film tedy působil jako stržení nějaké opony, za kterou se ukrýval zcela jiný svět.

Ovšem ani tento svět neměl s realitou mnoho společného. Tandem Jireš/Fisherová měl pochopitelně upřímnou snahu vynést utajovaný svět postižených dětí do veřejného povědomí, a i když se jim to povedlo, cenzura se postarala o několik zásadních úprav, které jej znevěrohodnily, později se stával v zasvěcených kruzích i předmětem posměchu. Avšak díky tomu, že jsem získal přístup do zákulisí, nemohu být k němu až tak kritický.

V prvním plánu sledujeme příběh dospívajícího děvčete Marty (Lucie Pátíková), kterou úraz na kolotoči zcela připraví o použitelný zrak (zůstává jí jen světlocit a barvocit), předpokládá se, že už před tím měla nějakou latentní vadu. Značně necitlivým způsobem je vržena do jí neznámého světa, odloučena od rodiny, která jejího odchodu sice lituje, ale pro dlouhodobé odloučení její místo v domácnosti zabírá víc a více mladší sestra. V novém prostředí se aklimatizuje jen těžko: ve snaze nepřipustit si, že její stav je trvalý, sabotuje veškeré pokusy o terapie, sebe i druhé přesvědčuje, že se jednou uzdraví. Její souboj s realitou vrcholí útěkem z ústavu domů, kdy se jí i poslepu povede stopem dojet domů a ohlásit se do telefonu: „to jsem já“. Tím aktem nakonec dochází k sebepřijetí. V tomto procesu je jí nápomocen zkrachovalý psycholog (Oldřich Navrátil), který se pokusí své akademické neúspěchy překonat vědeckou prací o dětech z onoho ústavu, a právě Martu si velmi oblíbil, spojil s ní i naději na svůj vlastní návrat do vědeckého světa. I když mu Marta svojí vrtkavostí zmaří obhajobu vědecké práce, je to on, kdo jí nakonec provede peripetiemi sebeuvědomění, a přijetí své situace.

Druhý plán však spočívá v něčem jiném: film ukazuje, že zrakově postižené děti jsou, že žijí stejný život, jako děti zdravé, mají své naděje i zklamání, radosti i starosti, baví se, ale za poněkud odlišných podmínek. Vidíme děti, které spolu zpívají, vyvádějí za zády vychovatelů rošťárny, děvčata sledují módu, i když spíš hmatem, dokonce i otíráním materiálů o tváře a podobně. Seznamují se s (tehdy) novými technologiemi kompenzace zrakového deficitu. Sledujeme šachový turnaj, výuku sebeobsluhy a prostorové orientace a jiné praktické dovednosti.

Bohužel jsme svědky i toho, jak postižený jedinec začíná být pro svoji rodinu přítěží: když například mladší sestra vezme Martu do divadla a zapovídá se s kamarády, na Martu docela zapomene. Ta zůstane nevědomky stát před zrcadlem, odkud jí neurvale vyhodí dámy, které se potřebují doupravit.

… a je o ně dobře postaráno

Celé to byla ale od A až do Z fikce. První cenzurní zásah byl veden proti samotné škole, kde se tyto děti vzdělávaly. V průběhu natáčení se ze školy, která měla fakticky sídlo přímo v centru Prahy na Malé Straně, hned pod Hradem, stalo jakési rehabilitační sanatorium kdesi v obci Staré Zámky. Režim si nepřál, aby se o existenci školy, a tím i o šíři její potřeby, vůbec vědělo. Podle filmu by měla být hlavní hrdinka jakoby na rehabilitaci. Taková rehabilitace by ale trvala jen krátkodobě, kdežto pobyt hrdinky i ostatních dětí v zařízení byl zjevně dlouhodobý. Navíc rehabilitované by byly jen děti po úrazech, ale děti, které ve filmu vystupují, byly většinou postižené od narození, což je i ve filmu patrné.

Ačkoliv škola ve Šporkově ulici byla na vysoké úrovni, má tento způsob vzdělávání zrakově postižených dětí určitě značný nedostatek v tom, o čem film i hovoří, že mimopražské děti tak byly dlouhodobě, někdy už od předškolního věku (!), odloučené od svých rodin.

Z odborného hlediska lze posuzovat i způsoby, jakými rehabilitace zrakově postižených dětí probíhá:

• Přístup filmového personálu je bez sentimentu, což je dobře, ale někdy to vyústí až v hrubost a vyhoření. Fakticky se to občas skutečně děje, ale ne v až takové míře. Ovšem sekernická vychovatelka a terapeutka nebyla jen karikaturou. Měla i své reálné předlohy, i v tom, že se pod drsnou slupkou skrýval upřímný zájem o svěřence.
• Trávení volného času zrakově postižených dětí bylo přes veškerou hranost zobrazeno reálně, včetně hry se zápalkou, kterou skutečně přes veškerá zákazy tyto děti hrály a se kterou se filmaři seznámili při natáčení. Ve filmu hraje moje žena šachy, ty hrála i doopravdy. Podobné aktivity však nebyly systémové, hodně závisely na angažovaných lidech, kteří se jim věnovali ve volném čase. I tady platilo oficiální tabu. Film pochopitelně neprozrazuje úplně všechno, ale i postižené děti vyvádějí takové věci, o kterých se prostě nemluví.
• Odhadování prostoru pomocí luskání prstů byla naprostá fikce. Dokonce to ani nikde nebylo popsáno v literatuře. Přesto jsem si to párkrát vyzkoušel a domnívám se, že by to i fungovat mohlo. Tyfloped Pavel Wiener (autor např. Prostorové orientace zrakově postižených, ISBN 80-239-6775-4) i s tímto propagoval bílé hole s kovovým, a tedy znějícím zakončením, protože vytvářely zvukový obraz prostoru.
• Přebírání korálků patří rovněž k reálným terapeutickým aktivitám zrakově postižených dětí.
• Naprosto nereálný byl výcvik chození s bílou holí, při kterém dojde i k působivé scénce, kdy se spolu dva hoši začnou svými holemi šermovat. Ve skutečnosti ani na speciálních školách taková výuka systematicky neprobíhala, jelikož režim neměl o nevidomé na veřejnosti zájem. Skutečnost byla taková, že přesně v době vzniku filmu po takové výuce někteří odborníci volali, ale pokud se konala, bylo to opět díky soukromým iniciativám. Podle informací od mé manželky k nim do školy právě v době vzniku filmu začal docházet již zmíněný Pavel Wiener. Protože jsem později měl tu čest patřit do jeho týmu, vím, jak složité to bylo. Oficiálně jsme dokonce předstírali, že na těchto školách zakládáme pionýrskou organizaci. Kuriozní bylo, že některými pionýrskými vedoucími byli tajní mniši a řádové sestry! Fakticky tedy film říkal, co by se dělat mělo, ale co se ve skutečnosti zanedbává.
• Manželce se na filmu nejvíc líbily výcviky odhadů směrů, vzdáleností a hloubky. Ve filmu bylo k posledně jmenovanému použito jójo. Ani tato metoda nikde popsána není a nikdy nebyla použita, o její funkčnosti se ale pro změnu přesvědčila díky filmu moje manželka. Reálné na té scénce je však to, jak kreativně musí speciální pedagog postupovat.

Sci-fi nebo promo?

Právě rozpory s realitou byly předmětem zmíněné odborné kritiky. Stručně: tak to přece není. Jaromil Jireš ovšem nebyl žádným miláčkem režimu, už vůbec ne spisovatelka, scénáristka a pedagožka Daniela Fisherová. Jejich záměrem určitě nebylo vylepšovat před veřejností pozici postižených dětí v reálném socialismu. Faktograficky se tedy zásahy cenzury podepsaly na celkové podobě filmu spoustou naprostých nesmyslů, které jsou při pozorném sledování zřejmé. Ovšem díky určitým kompromisům (včetně zákazu svěřit hlavní roli skutečně zrakově postiženému dítěti) se nakonec film na veřejnost do jejího povědomí dostal, tím i vědomí, že takové děti jsou, že se s nimi nějak pracuje, a nebo, že by se s nimi určitým způsobem pracovat mohlo a mělo. Z tohoto pohledu se film jeví spíš jako určitá promoakce iniciativ, usilujících o zlepšení v této oblasti. Určitě nebude náhodou, že aktivity jiného neoblíbence režimu, Pavla Wienera, syna a manžela husitských farářek, právě v té době, ač potajmu, přešly z teoretické fáze do praktických aktivit. Později se začaly postižené děti, i když nesměle, objevovat ještě před pádem totality i v dalších filmech. Spíš tedy, než za nějakou režimní selanku, je třeba tento film považovat za průkopnický počin s velmi reálnými i praktickými důsledky, ovšem v mezích tehdy daných možností.

Mgr. Jakub Dvořák, účastník programu CŽV, k zápočtu z UVEDSPP.

Čemu křesťané nerozumějí, do toho nemohou mluvit!

Rozpaky nad úvodníkem k Evangelickému časopisu Český bratr 4/2018 Daniely Ženaté: Kdo je tady dylina?

Celkem vzato mi může být fuk, co se píše v časopisu církve, se kterou už toho mnoho společného nemám. Potíž je, že se vyjadřuje bezděky k oboru, který je mi blízký - k pedagogice, zejména k té speciální.

Autorka, šéfredaktorka časopisu a manželka současného synodního seniora této církve, se snaží zaujmout úvodníkem pro téma romské menšiny ve společnosti a v církvi. Přitom začíná v typicky sebemrskačské poloze, jakou se vyznačují všechny nešikovné pokusy vycházet vstříc menšinám, útokem do vlastních řad, útokem na majoritu, když romské slovo dilino (zde psáno jako dylina, ale já se držím pravopisu kapesního slovníku ISBN 80-04-21768-0). Tvrdí, že toto slovo, s významem blázen (také hlupák), mluví spíš o "nás", protože jsme přece vinni:

"Začít můžeme dvacet let trvajícími tahanicemi kolem romského koncentračního tábora v Letech u Písku a pokračovat můžeme přes posílání romských dětí do speciálních škol, které jim zavřou cestu ke kvalitnímu vzdělání, až po problémy ve vyloučených lokalitách."

Typické pro nekompetentní mluvení do složitých záležitostí je zjednodušování zamotaných problémů, převádění na nějakého společného jmenovatele, generalizace a podobné. Je to i móda v jistých rádoby intelektuálních, ale i duchovních, euroamerických, proudech, kterou i s jejich negativními dopady popsali pánové Buruma a Magalit v knize Okcidentalismus. Dnes se spíš hovoří v této souvislosti o ideologii univerzální viny bílého muže. A pokušením křesťanů je, myslet si, že víra jim dává odpověď na všechny otázky s řešením všech problémů.

V křesťanském podání je tato ideologie svůdná, protože vypadá, jako pokání. Evangelíci ji milují, stejně jako Dostojevského Bratry Karamazovy, kde zazní oblíbený citát: "všichni jsme vinni, a já ze všech nejvíc!" Pokrytectví této ideologie analyzovala v souvislosti s "německou vinou na holokaustu" Hannah Arendtová ve své reportáži o procesu s Adolfem Eichmannem: Eichmann v Jeruzalémě. Proto se nebudu jeho analýzou zdržovat, jen připomenu citát, jímž Arendtová komentuje občasné záchvaty špatného svědomí německé mládeže, která tu dobu ani nezažila: "je příjemné cítit se provinile, když člověk ví, že nic špatného neudělal." Tato komedie odvádí pozornost od skutečných chyb a provinění na pole, v němž se kajícník cítí spíš povzneseně, než zahanbeně.

V tomto duchu tedy autorka úvodník, který se má zabývat pozicí menšin v její církvi (a to by asi byla hutná kapitola, protože v mnoha jejích regionech nepřijmou nikoho, kdo není od nich, a kdo není rodilým evangelíkem, bývá vnímán jako náplava!), teše do společenských záležitostí, na které nemá tato vliv žádný.

Toto pokrytectví se pak vyznačuje oním zjednodušováním: tak třeba koncentrační tábor v Letech u Písku a památník + vepřín. Jistě, zaznívají i všelijaké zhovadilosti, např. výroky jednoho potomka japonsko korejských imigrantů na Moravě. Ale ten problém jednoduchý není: stát musí vypořádat nejen majetková vyrovnání s majiteli vepřína, nýbrž zvážit i fakt, že vepřín patří do struktury místní ekonomiky a pracovních příležitostí. Tlačením na pilu, jak mají ve zvyku lidskoprávní aktivisté, se to nevyřeší. Navíc současná společnost, kterou takto kárá, není původcem, ale dědicem mnohaletého problému. Ale to mě nepálí. To je jenom příklad autorčiny nekompetentnosti.

Nejhorší tvrzení jsem vyznačil v citátu kurzívou. To už je naprostý nesmysl, co tady nepoučená redaktorka, zjevně oblibující mediální klišé, tvrdí.

Speciální školství je neustále terčem nejrůznějších útoků. Zaznívají slova, jako diskriminace a podobně. Dokonce nás za to prý kritizovala Evropská unie. Na ni se nezlobím, ale na české politiky, kteří jen kývali, ale vůbec nic si o problému nezjistili, stejně jako ona.

Tvrzení, že do speciálních škol jsou děti posílány na základě své etnické příslušnosti, je stejná hloupost, jako tvrdit, že tyto školy uzavírají cestu ke kvalitnímu vzdělání. Mnozí mají asi v podvědomí nešikovné pokusy špatných pedagogů motivovat líné děti k učení hrozbami zvláštní (dnes praktickou) školou. Ještě příšernější je to, co jsem na vlastní uši slyšel, dokonce na střední škole, že učitelka nadává zlobícím dětem, že jsou jako z Jedličkova ústavu! Učitel, který takovou nehoráznost vypustí z huby, by měl být zastřelen na školním hřišti! To se ani za studia pedagogiky o tomto ústavu, jeho učitelích, a zejména o jeho žácích, nic nenaučili? Co tam na tom peďáku vlastně dělali?

Pamětní deska v terase náchodského parku
s QR odkazem na stránky města.

Nejen jako pedagog, ale i obyvatel města Náchoda, k jehož osobnostem patří i Josef Zeman, musím proti takovým hloupostem protestovat. On je zakladatelem těchto škol, proto jsou jimi v Evropě a ve světě známy především Čechy, ačkoliv s tím začal jako pedagog rakousko-uherský a spolupracoval na tom s pedagogy německými. V životopisu jiného speciálního pedagoga, Františka Bakule, stejně jako v životopisu ophtalmologa a optopeda Jana Deyla, čteme, že jejich nápady narážely u zemského školního inspektora. Bohužel, jejich životopisci nepíší, kdo to byl a v čem s nimi nesouhlasil. Přitom jde právě o Josefa Zemana a důvod vzájemných rozporů této svaté trojice české speciální pedagogiky je velmi zajímavý: úctyhodní pánové Deyl a Bakule měli totiž za to, že postižené děti třeba ani nepotřebují umět číst a psát, hlavně se uživit. Že se u nich dokonce nemá vzbuzovat falešná naděje, že by se mohly vyrovnat zdravým lidem. Nemysleli to zle, prostě to byl jejich pohled na věc. A právě tohle byl důvod ke sporu se zemským školním inspektorem Josefem Zemanem, který chtěl pro postižené děti plnohodnotné vzdělání, tedy dokonce i pro děti s nějakou mentální poruchou.

Josef Zeman je tak českým průkopníkem toho, o co se neúspěšně pokoušeli ve stejné době adaptivní pedagogové v USA: přizpůsobení výuky možnostem a potřebám žáka. Při frontální výuce však není možné věnovat se, nebo přizpůsobit speciálním potřebám, některých žáků. Vznik zvláštních škol však rozhodně nebyl motivován jejich separací. Spíš nešlo jinak vytvořit podmínky, vstřícné jejich způsobu učení. Jeden z adaptivních pedagogů tvrdil: "ukažte mi jakékoliv dítě ve slumu, a já z něj udělám doktora." To je samozřejmě přemrštěné, ale podle něj, když některému dítěti nevyhovují běžné podmínky a tempo učení, ještě neznamená, že je nevzdělavatelné. Jen to potřebuje podat jinak, nebo pomaleji. Podobně i Zeman usiloval o vytvoření paralelního školství, v němž by se s dětmi se speciálními potřebami dalo pracovat jinak, než jak to vyhovuje většině. Smyslem zvláštních škol však nikdy nebylo tyto děti stigmatizovat, nebo jim dokonce zamezit v přístupu ke kvalitnějšímu vzdělání. Vzdor tomu, co se školstvím udělali komunisté, to bylo přesně naopak. Navzdory zažitým představám někteří absolventi speciálních škol dokonce odmaturovali, jiní vychodili i školu vysokou.

Jiná, médii i evropskými politiky šířená, hloupost je, že jsou tam umisťovány romské děti. V devadesátých letech některé lidskoprávní organizace proto požadovaly jejich zrušení. Ve světě bývají zmiňovány jako porušování práv dítěte v ČR. Celkově je to chyba především českých politiků a diplomatů, že ještě nedokázali světu vysvětlit, o co ve skutečnosti jde. Je to spíš něco na co bychom měli být hrdi.

Jako učitel z jedné takové školy (ale navštívil jsem i jiné), mohu potvrdit, že romských dětí je tam opravdu minimum a žádné dítě, které tam je, není jenom odklizené proto, že vadilo nějaké nervní učitelce, nebo rodičům "bílých" spolužáků. Na to, aby se dítě do takové školy dostalo, nestačí být jen líný, zlobit, nebo se špatně učit. Musí mu být akreditovanými pracovišti diagnostikována nějaká porucha. Byly dokonce zaznamenány pokusy rodičů o uplacení specialisty, aby dítěti zvláštní školu doporučil, neboť rodič, sám absolvent této, se tam měl dobře.

Kdo se však v této oblasti pohybuje, ví, že romský vztah ke vzdělání je složitý. Dovolím si proto zde odkázat na poučenější bakalářskou práci Ireny Růžičkové Romské děti v české škole. Rozhodně ovšem nejde o to, že by majoritní společnost šoupala systémově tyto děti do nějakých odkladišť. I romští aktivisté přiznávají že pro jejich komunitu má vzdělání minimální význam. To je také důvod slabé úspěšnosti, která dotčenými jako neúspěch vnímána není. I když je jim vzdělání lhostejné, v moderní (ne jen bílé) společnosti se bez něj obejít nelze. Tady je na místě otázka, co s tím? Rozhodně ne falešné obviňování společnosti a speciálního školství.

Možná si řeknete, je to jen úvodník, žádná studie nebo vědecké pojednání. Ale cožpak krátký úvodník nemá být poctivý a poučený? I kvůli takovému štěku by měl autor mít o věci, k níž se vyjadřuje, nějaké informace, a ne se spokojovat se všelijakými stereotypy, byť velmi rozšířenými.

Pokud by to tato církev se svojí vstřícností k romským (ale i jiným menšinám) myslela vážně, měla by se sama něčemu naučit. Především by měla zapátrat spíš u sebe, než se trefovat do terčů, do nichž se v takové debatě střílí vždycky. Obecně se dá konstatovat, že předsudky vůči menšinám se nevyřeší živením předsudků vůči většině. Analýzu problému nelze nahradit simplifikací.

Shrnuji:

• Speciální školy nejsou nástrojem diskriminace, nýbrž pomoci.
• Speciální školy nebrání v kvalitním vzdělání, ale vyrovnávají vzdělávací potřeby dětí, kterým běžné školy nestačí. Jsou tu pro ně, ne proti nim!
• Speciální školy nejsou primárně pro žádnou etnickou skupinu, ani nejsou za trest!
• Společnost si musí problém své interakce s menšinami řešit a není to nikdy ukončený proces. Sebemrskačství, stejně jako odpor vůči menšinám, to ovšem nevyřeší.

Otvírák na Bibli 6.

Vraťme se ze stromů do lesa ...

Důsledky faktu, že oddíl i se svými detaily patří do širších souvislostí:

Pomalu finišujeme s kroky přípravnými (trvalo to, co?), abychom se pustili do výkladu. Ale tyto kroky jsou nezbytné, jinak bychom nevěděli, co a proč vůbec vykládat. Jaké si klást otázky. Nyní jsme získali určitý přehled o tom, co můžeme dělat dál.

Nebude ovšem úplně možné nabídnout vyčerpávající seznam kroků k dalšímu postupu, protože každý text chce něco jiného, také dává různé možnosti. Například pro některé knihy, jako jsou třeba evangelia, existují velmi specifické pomůcky: pro ta evangelia jsou to tzv. Synopse. Ale to teď předbíhám. Než se pustíme do takovýchto kroků, musíme provést ještě poslední přípravný krok, a tím je ...

... zasazení oddílu do širších souvislostí:

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?

Patří k tisíciletým omylům čtenářů a vykladačů Bible, že vnímají jednotlivé věty, jako nějaké samostatné, izolované výpovědi. Jako v zákonících je každý řádek, každý paragraf a odstavec samostatným sdělením, tak také, jakoby jednotlivé věty v Bibli samy o sobě přinášely nějaké učení o něčem. Ale tak žádná kniha v Bibli myšlena nebyla. Ostatně málo kdo z autorů biblických knih psal s vědomím, že by se z jeho spisu mohlo stát Písmo svaté. Kupříkladu my se zabýváme epištolou = dopisem. A on to skutečně je dopis se vším všudy, žádná dogmatika.

Už ze základní školy si všichni pamatujeme, že každé slušné sdělení musí mít strukturu: ÚVOD, STAŤ a ZÁVĚR. Ne jinak je tomu u biblických knih, tím spíš, že v jejich době ne jen, že nebyly počítače, nebyly vůbec žádné levné psací materiály. Autor nemohl psát spontánně, co mu zrovna slina na jazyk přinese, dílo si musel napřed v hlavě slovo od slova připravit, dokonce i spočítat písmenka, aby věděl, jak dlouhý svitek bude potřebovat! Už proto mají zejména epištoly velmi pevnou strukturu.

Bible kralická, šestidílná z roku 1593 uváděla

u některých epištol strukturální rozbory.

Zde Epištola k Římanům z exempláře

Městského muzea v Jaroměři, kat. č. 6206.

V minulém kroku jsme si izolovali detaily k dalšímu zkoumání. Nyní je potřeba si uvědomit, že význam takových detailů určuje jejich postavení ve struktuře celku a je proto nutné si jej ujasnit. Detaily se vztahují:

1. k jiným místům ve vlastním spisu,
2. k jiným místům v příslušném "zákoně",
3. k ostatním částem Bible,
4. k nekanonické literatuře,
5. k dobové literatuře,
6. k situaci autora i adresátů,
7. ke kultuře a světu autora a adresátů.

A právě to určuje, jakými cestami se budeme ubírat při výkladu, jaké kroky a pomůcky k tomu použijeme.

V tomto kroku si ujasníme vztah 1. a možná tím nakročíme k několika dalším. Ale takové věci se předvídat nedají. Rozhodně ne vždycky. Tady nám trochu pomáhá, že jde o epištolu, dopis, uzavřený útvar, který měl být přečten naráz, ne po verších a kapitolách. Má proto velmi pevnou strukturu. Tudíž také každá jeho část má v této struktuře jasné místo.

Někdo by řekl, že je to moc odborné, že to předpokládá nějaké studium. Určitě: cokoliv máme dělat pořádně, je tomu třeba něco dát. Kdo se, byť amatérsky, zabývá dejme tomu fotbalem, neváhá si o něm leccos nastudovat. Tím spíše, pokud jde o Bibli, jestli ji tedy považujeme ve svém životě za důležitou. Nejde o školy a tituly, nýbrž o seriózní práci. A s tou se počítá i u "laiků". Podívejme se na obrázek výše: už v 16. století, když se Jednota českých bratří chystala dát Čechům do rukou Bibli, vybavili ji mnoha pomůckami. Zejména u epištol neváhali nabídnout strukturální diagramy, ačkoliv šlo o dobu rané typografie, a tak jednoduché, jako dnes, to rozhodně nebylo! Zatímco dnešní čtenář, nezřídka kazatelé různých církvi, či dokonce fakultní thelogové, pracují s jednotlivými verši, jako by šlo o samostatné, do sebe uzavřené, celky, bratří si zjevně uvědomovali, že by tak neměl postupovat ani laický čtenář! Pochopitelně, starý tisk je asi dnešnímu čtenáři srozumitelný hůře. tak si dovoluji nabídnout jeho přepis modernějšími prostředky:

Převedení diagramu Bible kralické, šestidílné,
moderními prostředky.

Místo oddílu v kontextu:

Právě pohled do tohoto diagramu nás upozorní na několik podstatných faktů, které mají na pochopení textu a jeho výklad zásadní vliv:

1. Epištola má svoji vstupní pasáž, pozdravy a td., a podobná je i část závěrečná. Hlavní je ovšem jádro celé epištoly. A o vztah  vykládaného oddílu k jádru epištoly tu jde především.
2. Pohledem na diagram zjistíme, že náš oddíl se sice nachází v centrální části epištoly, ale jako vstupní pasáž k ústřednímu tématu.
3. V této fázi se nedá očekávat nic zásadního, žádné "učení". Podstatné je třeba čekat uvnitř tohoto jádra. Náš oddíl musíme chápat, jako přípravu na otevření hlavního tématu.
4. Cokoliv jsme v minulém kroku izolovali, jako jednotlivou otázku, má k tomuto jádru nějaký vztah.
5. Kromě toho, vše to má původ v nějakých předcházejících vlivech (třeba i v tom, co mezi autorem a adresáty proběhlo dříve, a co se nedochovalo), které budou zjistitelné hůř, ale nemožné to není.

Abych řekl pravdu úplnou, právě nyní je jasné, že je třeba před výkladem oddílu mít přečtený celek; epištola byla přece napsána k přečtení naráz. A není zase tak dlouhá, aby to člověk nezvládl za pár minut. Avšak i člověku, který se do toho pustí, přijdou vhod některé pomůcky, které připravili odborníci i generace dřívějších čtenářů. O některých a o jejich využití si povíme nyní:

Pomůcky k výkladu Bible:

Jak tedy zjistíme, v jakém vztahu jsou jednotlivá slova, slovní spojení a fráze, které jsme si izolovali? Musíme zkusit různé pomůcky, které se nám nabízejí: dnes a příště se naučíme pracovat hlavně s tím, co nám nabízí ...

Odkazový aparát:

Odkazové aparáty se do Biblí vpisují od nepaměti. Dnešní vydavatelé si ovšem často nevědí rady s jejich typografií: Bible kralická s tím začala od svého vydání z roku 1603, prvního bez komentářů, které byly nahrazeny odkazy. Ty se nacházejí za každým veršem, pomocí hvězdiček a kroužků byly cíleny přesně na konkrétní část verše. Naopak původní vydání ČEP mělo v patě stránky velmi bohatý odkazový aparát, ale bylo to nepřehledné, málo kdo jej uměl užívat. Zhruba od roku 2000 byl aparát zredukován, nyní je většinou u příslušných veršů na vnějším okraji stránky.

Přesné odkazování do Bible umožnili dva muži: ve 13. století rozdělil Bibli biskup Štěpán Langton na kapitoly, v 16. století pak tiskař Robert Estienne ještě očísloval verše. Díky tomu i zde odkazujeme na zkratku číslo kapitoly, číslo/a veršů. Celkem geniální systém, který dokonce předznamenal dnešní softwarové Bible, protože jej lze jednoduše pro přesnou navigaci převzít, má však několik problematických bodů:

• Zkratky nejsou jednotné. Já se tu držím přibližně toho systému, který užívá ČEP. V praxi se v nich ale u každého vydání Bible musí člověk zorientovat, stejně tak jako v tom, jak odkazují třeba na výběry nebo úseky veršů.
• Někde jsou v číslování veršů mezi některými vydáními Bible rozpory, zejména v Žalmech. Výjimečně i v číslování kapitol: například některá vydání už od Ž 10 mají jiné číslování, významný rozdíl je třeba i mezi Biblí kralickou a ČEP v počtu kapitol u Jl. I to musí mít člověk na paměti.
• Aparáty mohou odkazovat i do knih, které sice s Biblí souvisejí, ale k biblickému kánonu nepatří.
• Aparáty různých vydání se shodnou jen výjimečně, a to včetně aparátů ČEP a Bible kralické, ačkoliv z ní ČEP v podstatě vycházel. Důvodem bývají jak nové poznatky - zjistí se např. že věci, které spolu zdánlivě souvisejí, žádnou souvislost nemají, zato se objeví někde jiná, nebo i to, že některé jsou zaměřeny tematicky, jiné třeba lexikálně.
• Například ČEP někdy nabízí i další symboly: zda jeden verš ovlivnil jiný, přešel do jiného, nebo si vzájemně odporují a podobně.

Pokud to bude nutné, vydám seznam zkratek, který bude v cloudu s dalšími pomůckami.

Zde předkládám srovnání odkazových aparátů různých vydání Bible - Kralická, ČEP, vědecké vydání Nového zákona Nestle-Aland 27 a 28 a překladatelské Greek New Testament 4 a 5 (Metzger), dále z německé Die gute Nachricht a latinské Vulgaty:

Už z tohoto srovnání jsou některé výše zmíněné skutečnosti patrné, a k tomu ještě jedna navíc:

Vykládat Bibli Biblí?

Historie vzniku Nového zákona

Musím zde poukázat na jeden nešvar, mezi křesťany velmi rozšířený: myšlení bývá nahrazováno hesly, ta znějí opojně, ale jsou zavádějící. Kdo by co namítal proti zásadě, že Bibli máme vykládat Biblí? Dovolím si namítnout, že Bible se uzavřeným systémem stala až mnoho let po tom, co byla napsána její nejmladší kniha (patrně 2Pt). Jinými slovy, ti, kdo ji psali, nevěděli, na jaké knihy smějí a na jaké nesmějí odkazovat. Psali v určitém představovém a literárním kontextu. Že se mnohé z těchto knih součástí Bible nestanou, to nemohli vědět. Proto jsou v odkazových aparátech odkazy i na takové knihy. Některé, jako kniha Moudrosti (Mdr) nebo 1. a 2. Makabejských (Mak), se dostaly alespoň do katolických Biblí. Jiné, jako Nanebevzetí Mojžíšovo (NanebMoj), všechny možné Apokalypsy, Závěti a podobná literatura, se nedostaly do Bible žádné církve (v přílohách kurzívou), proto na ně různá vydání Bible neupozorňují, to však neznamená, že by s probíraným textem nesouvisely. I tak je to jen zlomek toho, s čím mohou souviset, vždyť ani odborníci všechno neznají.

Abychom věděli, co s čím a jak souvisí, je dobré mít také představu o postavení jednotlivých spisů v historii. Samozřejmě je diskutabilní, zda odborníci vědí vše přesně. Ale zhruba víme, kdy a za jakých okolností jednotlivé biblické knihy vznikaly. Přikládám malý diagram. Podrobnosti najdete v různých "literárních úvodech". Zde jen odkáži na dvě díla: stručnější: Bernard Gillèron, Bible nespadla z nebe, a obsáhlejší, ale jen pro Nový zákon: Petr Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona.

Úkol na příště:

Úkolem z dnešního kursu budou následující kroky:

1. Ujasnit si u našeho textu, jaké je jeho postavení v celku knihy, a jeho knihy v Bibli a v historii Bible.
2. Totéž prozkoumat i u jiných textů, kterými se hlouběji zabýváte.
3. Prozkoumat vydání Bible, která máte k dispozici, jaké pomůcky k dalšímu výkladu Vám nabízejí.
4. Nyní se zaměříme na odkazový aparát: má ho Vámi užívané vydání Bible? A jak je uspořádán?
5. Použijte některý z nabízených aparátů (Vaše Bible nebo i mnou nabízený přehled) a zkuste si odkazovaná místa porovnat, jak souvisejí s našim textem a čím nám náš text osvětlují?
6. Pokud si na to troufnete, zkuste si je projít a porovnat všechny. Pokud narazíte na nekanonické knihy, mnoho toho vyšlo v češtině v nakladatelství Vyšehrad, jako KNIHY TAJEMSTVÍ A MOUDROSTI, ale dají se sehnat i na internetu.
7. Jako vždy si zapište do protokolu, co nového jste se o textu dozvěděli, jak třeba odpovídají na otázky, které jste formulovali při detailní segmentaci?

Doprovodné materiály jsou hotové. Osobní, a hlavně zdravotní, obtíže, které mi na 4 roky přerušily práci, překonány. Brzy snad budu moci pokračovat. Na odkazované texty se zaměřím i v příštím díle, kdy si o některých souvislostech popovídáme podrobněji. Ale zkuste to napřed sami.

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

Scroll up

Češi v boji proti elitám

Zejména kolem poslední prezidentské volby se začalo v médiích, ale především i mezi lidmi, hovořit o zradě elit, o jejich pocitu nadřazenosti vůči tzv. "obyčejným lidem", o jejich snaze ovládnout politiku a stát i odpovědnosti za veškerá selhání evropské byrokracie. Ze slova elita (někdo vyvolený, nebo zvolený, ale lid to někdy chápe jako nadřazený či privilegovaný) se stala téměř nadávka: jsi elita? Jsi vinen prakticky za všechno, co se v této zemi i světadíle nepovedlo.

Jiří Drahoš

Wikipedia.cz

Zaznamenal jsem dokonce případ duchovního jedné církve, který si prý až v nemocnici, kde byl před volbami na operaci, uvědomil, "jak smýšlí a čeho se obávají prostí lidé", stal se zemanovcem, přivítal "hanebnou porážku Drahoše" (rozuměj jednoho z elitářů). Nyní nadšeně brojí proti elitám, stejně jako mnoho dalších, včetně duchovenstva, jeho regionu - Moravy. Tam se hlasy proti elitám, tedy Pražákům, ozývají často a poslední události jim dodávají víc a více sebevědomí: Morava si už od Prahy nenechá nic líbit. Tento motiv jsem zaznamenal i ve vnitřních diskusích jedné církve o jejím dalším směřování. I její moravští členové přicházejí s tím, že její běh až doposud trestuhodně určovaly pražské elity, ale "Morava je dnes sebevědomější".

Člověk by v tom na první pohled hledal tradiční českomoravské plebejství. Jiný farář, tentokrát českobratrský, Miloš Rejchrt, kdysi napsal, že český vztah k elitám formovala skutečnost, že Češi měli málo šlechticů, většina šlechty působící v Čechách byli cizáci. Češi a Moravané vnímají tudíž všechno, co přesahuje průměrnost, jako cizí, jestli ne nepřátelské, tedy alespoň podezřelé a ohrožující. Jakkoliv mám onoho faráře rád a mnoha jeho postřehů si vážím a jistě i na tomto něco bude, nemyslím, že to zcela vystihuje původ onoho fenoménu boje proti elitám. Spíš mi to přijde jako jeden z projevů tradičního českého sebepohrdání.

Stephen "Steve" Bannon

Wikipedia.cz

Že jde o něco hlubšího, to si mohl člověk uvědomit při květnové návštěvě Stephena Bannona, bývalého poradce Donalda Trumpa, v Praze. Vítězství 45. prezidenta Spojených států amerických, se kterým se po jeho zvolení v roce 2016 podlézavě identifikoval i náš prezident, se totiž také neslo, stejně jako vítězství Miloše Zemana, na křídlech masové nedůvěry k jakýmsi elitám.

Nechme teď stranou všechny kontroverze kolem obou amerických politiků. Zůstaňme u toho, že oba se cítí být vítězi v jedné bitvě globálního povstání proti elitám, které zavádějí svět do zkázy, protože jejich postavení jim zajišťuje jakási privilegia, která si chtějí udržet, ať to svět stojí, co to stojí. Nechme stranou, že to vypadá jako jedna z mnoha paranoidních ideologií, všechny analogie s historickými křivdami, které z toho vznikly. Důležité je něco jiného: kdo jsou to ty elity, proti kterým prý nyní sebevědomě povstal celý svět, proti jejich hegemonii a tyranii, proti jejich světovládě?

Na ČT bylo možné poslechnout si jeho vyjádření v debatě s Lannym Davisem k tomu, jak si toto povstání představuje. Právě při něm bezděky ty elity definoval.

Z vyjádření Stephena Bannona vyplynulo zcela jasně, že když mluví o elitách, má na mysli staré finančnické rody a kliky. Jejich vyvolenost či výjimečnost je ekonomická, investiční síla. Ostatně právě nad tím se dodnes komentátoři Trumpova vítězství ve volbách pozastavují, jak jej mohli prostí Američané vnímat jako bojovníka proti finančním elitám, když je sám součástí tohoto světa?

Právě z toho ale vyplývá i jisté nedorozumění, které ovládlo českou společnost. Česká společnost zkrátka nic takového nemá. Díky rozkladu Rakousko-Uherského mocnářství, Protektorátu a komunismu došlo k totálnímu vymýcení všech finančních elit. Pokud se po revoluci nějaké objevily, nemají pevné kořeny, navíc i média kolem nich opatrně ťapkají. Vědělo se například cosi o nějakém Petru Kellnerovi, ale dlouho nikdo ani nevěděl, jak ten pán, který údajně létá soukromým tryskáčem na oběd do Švýcar, vlastně vůbec vypadá. Tak korektně se vůči němu média chovala! Při přechodu z plánovaného na tržní hospodářství (slovo kapitalismus je pitomina z komunistické propagandy) bylo vůbec klika, že někdo prachy na investování měl, takže se raději nešťouralo v tom, kde je sebral. Viz jeden takový - premiér v demisi!

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy ÚFaR FF UK

Už jen množství jeho titulů mnohé Čechy děsí!

Wikipedia.cz

Pokud tedy v údajném českém plebejství onen globální boj proti elitám zarezonoval, museli si Češi nějaké elity, proti nimž by mohli bojovat, na které by mohli všechno svádět, a jejich světovlády se obávat, teprve vymyslet. Z nedostatku či nedotknutelnosti elit finančních se tudíž musel obrátit proti jedinému, v čem Češi dokáží, skutečně dokáží, být nadprůměrní - proti elitám intelektuálním. A tak se z lidí, jako je třeba Tomáš Halík, stali pro mnohé nepřátelé státu, chapadla nějaké chobotnice, usilující ovládnout jejich obyčejné životy. Proč? Co by z toho měly, Bůh suď. Stačí, že myslí jinak, odhalují jiné pohledy na svět, než které jsou běžně prezentovány, už tím se povyšují, proto jsou nebezpeční.

Mluví-li Trump či Bannon (teď nechme stranou, jak upřímně) o nebezpečných elitách, mohou mít dokonce i svůj díl pravdy a je třeba se nad tím zamyslet. Mluví-li o nich naši populisté, je to klasický hovor o voze a koze. Pod jejich blábolením se tento lid vrhá do sebevražedného odporu proti lidem, kteří jediní jsou schopni odhalovat a pojmenovávat zhoubné působení elit Bannonových, a místo hysterických bojůvek nabídnout i nějaká řešení. Češi by měli být na svoji inteligenci hrdí a učit se od ní. Místo toho si chybnou aplikací cizích nálezků, jako v historii už mnohokrát, řežou větev pod vlastním zadkem.

Neblábolíme, makáme (komu na co?)

Podmanivost prázdného politického hesla je příznakem hlubší společenské krize, paralyzované mezilidské komunikace!

Mudrci všech barev kůže i politické ideologie si nevědí rady s tím, jak mohlo hnutí ANO získat absolutní většinu ve všech volebních obvodech. Me Too; a nechci hned sklouznout k tomu, co spolehlivě následuje: ke zjištění, že lidi jsou blbí. Jsem také člověk, pohybuji se mezi lidmi, slyším jejich naděje, úzkosti i zklamání. Největší zklamání je přitom z toho, jací lidé jsou u moci. Všichni proklínají Babiše, dušují se, že jej nevolili. A přece, i u nás tu většinu měl! Začínám propadat různým spikleneckým theoriím. Ostatně nedávná odborná analýza průběhu voleb v ČR odhalila několik slabých míst v našem volebním systému, především fakt, že urna s hlasy je zamčena přes noc z pátka na sobotu v ne nedobytných volebních místnostech bez jakéhokoliv dozoru! Ale dejme tomu, že to bylo košer; mohl skutečně onen pitomý slogan voliče natolik strhnout?

Obávám se, že ANO, a snadno by mohl oslovit i ty, kteří proti tomuto hnutí vyjadřují jistou aversi. Celé to heslo totiž předpokládá porozumění, vyvěrající z celospolečenské nevole vůči komunikaci. Staví do protikladu slova a činy. Nežvanit, makat! To známe z různých výtvorů komunistické propagandy, a jak to zabíralo! Dokonce i na antikomunisty, ačkoliv si to nepřiznají!

Je třeba si všimnout, jak nelibě nesou lidé vše, co souvisí se vstřebáváním informací. Řekne-li se například přednáška, výklad (ne v obchodě, to by byla jiná!), nebo v církevním kontextu kázání, mají mnozí za svoji občanskou povinnost nápadně zívnout. Jestliže kdysi lidi rádi poslouchali vyprávění strarých lidí o životě, dnes jsou užvanění starci jen na obtíž. Podobně však nesnášejí i jakékoliv vysvětlování.

Jeden z mnoha důvodů, proč už nejsem členem Českobratrské církve evangelické, je absence komunikace, tedy přímé. Nikdo, tedy především odpovědní činitelé, se nezajímá o fakta. Zpravidla si vytvoří ve sporných věcech svoji představu, filtrují pak informace, které jsou s ní v rozporu. Místo rozboru situace nastupují jen postranní informace, klepy. Tím se pak církev řídí. Měl jsem paradoxní zkušenost s jedním jejím multifunkcionářem, který rád napomínal lidi. Napsal mi: "s tebou se nedá komunikovat, protože kdykoliv ti něco vytknu, ty mi to vysvětlíš. Ale já nechci vysvětlení, já chci vidět sebereflexi!" To mi přišlo příznačné pro celospolečenskou situaci. Dnes nikdo nestojí o vysvětlování. Jako by všichni už předem měli jasno: vysvětlení, je odvysvětlení, řeč o více než třech slovech blábolením, politici lžou, média lžou a "všetci kradnů" a proto nikoho nic nezajímá. Inteligence se chytila do vlastní pasti: inteligent musí být kritický, ale inťoši si to přebrali tak, že nic neberou vážně a předem vědí, své. Proto nevnímají. Ani vědci nezkoumají, jen plní zadané úkoly, mediální pracovníci se o nic nezajímají jen servírují to, co se domnívají, že od nich čtenář žádá. Vyučování nemá děti nudit informacemi, má je bavit. Vědomosti a schopnosti získané ve škole jim stejně k ničemu nebudou. Když si někdo chce zahrát na školského reformátora, začne mluvit o slovním hodnocení, ale to nekrachuje tolik na učitelích, jako na žácích a rodičích, protože dítě si místo jednociferného hodnocení přinese domů román ...

Problém je fatální vzájemná nedůvěra ve společnosti: předem se ví, že všechno je jinak, i když se neví, jak. I rozumná řeč se mění v blábolení, protože ji nikdo neposlouchá. Nejde o to všemu věřit, ale přemýšlet. A to je práce těžší, než nakonec makat třeba na zahrádce, o tom píše už ve své slavné přednášce Jak pracovat? T. G. Masaryk. Proto už předem odmítáme, když nám někdo chce něco sdělovat. Věřící lidé se často bojí, že je řečmi chce někdo svést z víry pravé, politici nás chtějí k něčemu zmáknout ... důsledkem je mlčenlivá politika bez vysvětlování, jak ji předvádí skutečně Babiš, když na žádné otázky neodpovídá, tedy smysluplně. Kdo odpovídá, musí vysvětlovat. Složité věci nelze říct jednoduše, blá blá ... Ten, kdo krade, moc řečí nenadělá, ani na soudu, na to má právníky. A ani soudy často fakta nezajímají, jen obraz a dojem.

Že se, a to už od ráje, jedná o problém rozpoznání dobrého a zlého a teprve odvozeně o jeho činění, jí i četným jejím souputníkům, sdruženým v rozmanité pomocnické organizace, příliš nedocházelo.

(Stanislav Komárek, Opšlstisova nadace, ISBN 978-80-7227-145-0, str. 43)

V takové atmosféře snadno dojdou i učení lidé k přesvědčení, že je třeba činů, ne slov. Jenomže činy beze slov jsou samy o sobě nebezpečné. Potřeba je každý čin promyslet, vysvětlit a vyložit voličům a jeho důsledky obhájit, nebo přiznat chyby. Pan Babiš naproti tomu moc řečí nenadělá, tu si mákne na Kostelecké uzeniny, na státní zakázky či eurodotace, na média, teď už i na vládu, odkud může ochromovat další záruky demokratického uspořádání naší společnosti a nic vysvětlovat nemusí. Dokonce ani popírat, že to nebylo podle práva. Stačí opakovat "je to kampaň" a "proč se o to zajímáte zrovna teď", nic tím neříká, stejně jako tím sloganem, takže není, o čem přemýšlet. A tím se stává odpovědný veřejný činitel blábolilem.

Pak se však důvěryhodným politikem stává ten, který nemluví, nýbrž maká, aniž by se kdo zajímal, na čí zadek či jinam. Pokud lid nechce vysvětlení, aby nemusel přemýšlet, pak je vydán na pospas tomu, kdo jej žádným vysvětlováním neobtěžuje.

Vidím z toho cestu ven? Jistě. Nejsem povýšeneckým kritikem fatálně blbé společnosti. Možnost je tu vždy, jen si ji uvědomit a přijmout. Tou možností je obnova narativním kultury: schopnosti vyprávět, vykládat, vysvětlovat, a hlavně to vše vnímat. Začněme u sebe, začněme poslouchat, co se kolem nás říká, co lidé doopravdy sdělují, než si začneme myslet to své.