Byl Ježíš vzkříšen? A kde ho máte?

 Kázání na neděli Vzkříšení 31. 3. 2002 na Ga 2, 15-21 (ř,l) v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně. Bohoslužba s Večeří Páně.

Mezi slovutnými teology se i dnes najdou tací, kteří porovnávají, zda je pro naši víru významnější kříž nebo vzkříšení. Při pozorném čtení Písma se však takto ptát nemůžeme, neboť bez kříže není vzkříšení a bez vzkříšení zůstává kříž jen tragickým důsledkem lidské zvůle. Jenomže jak tuto záhadu vysvětlit druhým, svým dětem, ano i sobě samotným? Kříž zdá se srozumitelnějším – vždyť takových je kolem nás nahusto! Boží muka, mnohá vyobrazení, ale s vysvětlením vzkříšení, to mají problém i bibličtí svědkové. Podívejme se, jak končí evangelia a jak to popisuje Pavel → zatímco o ukřižování referují více méně shodně, tady vyprávějí každý jiný příběh.

Ženy od hrobu, apoštolové a všichni vyznavači jsou až podnes podezíráni z bláhovosti a za křesťanskou vírou se skutečně mnohá bláhovost s pověrčivostí nezřídka skrývají. Divme se proto třeba tomu Janovu Tomášovi, který si nechtěl „pouze sáhnout“, nýbrž opřít svoji víru ve Vzkříšeného o pevný základ – chce se přece dotknout Kristových ran! Nejde o všetečnost. Chce vědět, že ten, o kterém vyprávěla Marie i kolegové, já totožný s tím, kterého viděl umírat na kříži. Neodmítá Kristovo vzkříšení, jak mu někteří vykladači vyčítají, ale chce tuto víru uzemnit. A Ježíš mu v tom vyhoví.

Texty:

• introitus: Ž 16, 8-11 he,ř,l
• 1. píseň: 667/383 | 560/711
• čtení: J 20, 19-31 ř,l
• 2. píseň: 346 | 549
• text: Ga 2, 15-21 ř,l
• 3. píseň: 660/344 | 548/541
• poslání: 1Kor 15, 42b-49.57n ř,l ř,l
• požehnání: Nu 6, 24-26 he,ř,l
• 4. píseň: 334 | 534

(starý a | nový evangelický zpěvník. / alternativy)

Večeře Páně:

pozvání: Ž 98, 1bn he,ř,l

propuštění: Ř 8, 31bn ř,l

Optejme se svědků Kristova vzkříšení, předně Pavla, abychom pochopili, jak se s takového vzkříšeného dotknout.

Potíž s referencemi o vzkříšení → zjevně je to silně osobní zážitek, vždyť ani my Kristem nedisponujeme. Přesto zvěstujeme, že byl vzkříšen.

Známa je Pavlova polemika o Vzkříšení z 1Ko 15 (ř,l), kde vypráví svoji verzi o setkání se vzkříšeným. Avšak v Ga tuto historku nepřipomene. Zde jde o něco jiného – o otázku ospravedlnění a v této souvislosti slovo o živém Kristu padne, nezaujatě, prosto vší polemiky a apologie.

Vyznáváme-li, že Kristus byl vzkříšen dosvědčujeme, že to pro nás je více, nežli odpověď pro konfirmační cvičení a tečka za případnou debatou → je to zkušenost.

Také Pavlovo svědectví je silně osobní: „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“. Pavel nebyl ožrala a narkoman, nežil zhýrale, jako třeba Augustýn. Byl zbožný, dokonce velmi zbožný. Fanatik. Ale jeho zbožnost byla zlá.

Z pronásledovatele se stává pronásledovaný, z bořitele budovatel, z ustrašeného hloučku zoufalců bez perspektivy společenství radosti a naděje → a to vše nějak souvisí s tím člověkem, který je napřed do oné beznaděje uvrhl svojí smrtí.

Je to vskutku otázka složitá, jak vysvětlit co znamená, že „Pán žije!“, „Byl vzkříšen!“. Jsou různé způsoby, jakými se to teologové snaží pojmout do srozumitelných definic, ale vždy jim z toho něco vypadne. Problém je, že tvrdíme, že je „Pán živý“, ale nemůžeme jej ukázat. Nejsou nám dostupná ani vidění vzkříšeného. Jen stará svědectví. Naše osobní naděje se o ně opírá. Ale víme, co nadělal s našimi životy.

Pavel tedy nemůže prokazovat Kristův život spekulací nebo důkazem, ale tím, jak do jeho života Ježíš vstoupil, jak je jím vše podmaněno, podmíněno a vše se o něj od nynějška opírá → nezemřel Kristus, nýbrž Pavel. Pavel (ovšem i my) smíme být také dokladem toho, že Pán je skutečně živý“!

Za nás ...

 Kázání na Velký Pátek 21. 3. 2008 v Bohuslavicích nad Metují, na text Ř 5, 6-8 (ř,l).

I po letech jsme ještě plni důsledků útoků islámských teroristů. Nejvíc nás dráždí to, co vnímáme jako fanatismus - jejich sebevražedné akce. Ty ovšem obsahují morální apel na nás. Výslovně to říkají, a dva novináři to popsali takto: „Moderní společnost dělá z lidí bezduchá, zbabělá stvoření, jimž jsou cizí jakékoliv ideály a schopnost obětovat se pro vyšší cíle, jako je národ, vlast či Bůh“ (Buruma, Magalit, OKCIDENTALISMUS, ISBN 80-7106-762-8). Ani nám není cizí představa, že svět, který nás obklopuje a jehož jsme součástí, je jaksi změkčilý a na odpis, honící se jen za svým pohodlím. Amedeo Molnár, evangelický historik, píše o Husovi: „Biblický christocentrismus vedl Husa k přesvědčení, že pravda se v dějinách uskutečňuje tam, kde je za ni člověk ochoten obětovat život“ (A. Molnár a Rejchrtovi, SLOVEM OBNOVENÁ).

Na výhrady těchto lidí jsme citliví: vždyť u základů naší víry (která mimochodem zplodila tzv. „západní civilizaci“) je oběť, oběť, kterou si dnes připomínáme – „Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné“. Bohužel je dnes módou tuto stránku Ježíšovy smrti, pod záminkou odmítání "satisfakční theorie," představu zástupnosti, popírat. A přece je pro naši víru naprosto zásadní, že Ježíš neumíral ani jako fanatický vyznavač nějakého učení, pravdy, ani se mu nestala nehoda, nebylo to nedorozumění, ale stalo se to pro ČLOVĚKA, konkrétně i pro NÁS SAMOTNÉ.

Texty:

• introitus: Ž 22, 20-24 he,ř,l
• 1. píseň: 308, 1-9 | 510, 1-96
• čtení: J 11, 47-52 ř,l
• 2. píseň: 309 | 517
• text: Ř 5, 6-8 ř,l
• 3. píseň: 312 | 518
• poslání: Ř 8, 31n ř,l
• požehnání: Nu 6, 24-26 he,ř,l
• 4. píseň: 308, 10-15 | 510, 10-15

(starý a | nový evangelický zpěvník)

Pavlovo poselství bývá jednostranně vykládáno, jako učení o ospravedlnění pouhou vírou. To také budí mnoho nedorozumění. Ale je to víra ve význam a moc Kristovy oběti. Ale jeho skutečným poselstvím je, co ta smrt způsobila – že vyvolení i nevyvolení jsou si před Bohem rovni v hříchu. Bůh jim všem dal stejnou šanci v Kristu. Je to šance na nový, jiný život. Už není důležité, kdo z jakého národa či klubu pochází!

Ani v Pavlových slovech, která mají především význam zaslíbení, nelze přeslechnout určitý mravní apel. Vždyť tím novým rozměrem křesťanského života je právě být podoben tomu, který se za nás obětoval! Ukřižování s Kristem!

Etika sebeobětování je jistě důležitá, ještě víc zneužitelná! Islámští teroristé jsou instantní podobou něčeho, co prošlo našimi vlastními dějinami, kdy se jedni nadchli pro myšlenky, které je povznášely k sebeobětování i obětování druhých; zůstali jen ti, kdo se tomu dokázali vyhnout.

Časté nářky na absenci ochoty k oběti jsou jen planým moralizováním, zejména tehdy, když vlastní oběť nahrazujeme uctíváním těch obětovaných. A tak, když přehlížíme, co zla přineslo zbrklé sebeobětování jiných, ať již ve válkách, nebo v morálním vydírání těch, kdo se pro druhé „obětovali“, není určitá únava z obětí v naší kultuře nakonec oprávněná? Také však přehlížení, že i v naší vlastní kultuře jsou pořád lidé ochotní se za něco či někoho obětovat, dokonce za dobré věci, a ani k tomu nutně nepotřebují náboženství. Ostatně i Pavel říká, že ochotni obětovat se za někoho dobrého, kdo za to stojí, lidé jsou, také lhostejno, jaké jsou víry. Poselství Kristova kříže by nebylo plné, kdybychom si neřekli, že Ježíš mezi tím, kdo za to stojí a kdo ne, vůbec nerozlišuje.

A právě zde vidím významný rozdíl mezi Ježíšem a těmi, kdo se obětují za velké ideály: do svého obětování se nehrnul svévolně, opásán výbušninou nezatahoval do svého sebeobětování druhé, neobětoval se za ideje a myšlenky, za víru či pravdu, nýbrž za člověka, a to nijak ušlechtilého! ZA NÁS …

Ani Pavel nezpochybňuje, že ve světě ochota k oběti nechybí. Je výjimkou, ale každý okamžik je něčemu obětován, zvlášť když to stojí za to. Ježíšova oběť však je obětí za někoho, kdo za to nestojí. Tím je nám však cena teprve přiřknuta. Jiné oběti nemohou být zjevnou demonstací Boží lásky a o to tu jde spíš než o nějak hrdinství.

Na Ježíšově oběti je podstatné, že dává hodnotu tomu, co ji nemá, že mrtvé křísí k životu, který doposud nežili, umožňuje vnitřní přerod nám samým …

Pryč s Lazarem!

 Kázání na květnou neděli 24. 3. 2002 ve sboru ČCE v Bohuslavicích nad Metují a v kazatelské stanici v Opočně na text J 12, 9-11 (ř,l).

(Sborové shromáždění)

Společně s celou církví Kristovou i my si dnes připomínáme Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. V Janově evangeliu je v této souvislosti zaznamenána opomíjená epizodka: nejen Ježíš kráčí na Golgotu, ale také kolem Lazara se stahuje smyčka! Tím je u Jana vyjádřen onen podvojný význam oné triumfální atmosféry.

Lazar tu je spíše pasivní figurkou, objekt různých událostí a zájmů. Nic nedělá, jenom je. Ale už sama jeho existence se stává předmětem debat, dohadů, ano, dokonce i úkladů. Proč?

Do jeho života nějak vstoupil Ježíš a proto, aniž by se o to musel jakkoliv přičinit, je zde živým důkazem, že Pán je živý! Lidé nejsou zvědaví na Ježíše jenom tak. Máme-li i dnes lidem říct něco o něm, lze jen poukázat na to, jak vstupuje do životů lidí, jak je přeměňuje, dokonce i křísí. Jeho samotného však ukázat nemůžeme, leda na jeho díle.

Lazar, ale i třeba slepý v 9. kapitole, nebo chromý v 5., to jsou jediné důkazy, že Ježíš není jen jedním z rádoby spasitelů světa. Kdo chce poznat Ježíše, musí přes Lazara; kdo chce Ježíše odstranit, nemůže také jinak, nežli přes tento živý důkaz.

Texty:

• introitus: Za 9, 9n he,ř,l
• 1. píseň: 118 | 146
• čtení: J 12, 12-19 ř,l
• 2. píseň: 504 | 723
• text: J 12, 9-11 ř,l
• 3. píseň: 317 | ×
• poslání: Iz 9,1-6 Kral. 2-7  he,ř,l
• požehnání: Nu 6, 24-26 he,ř,l
• 4. píseň: 312 | 518

(starý a | nový evangelický zpěvník)

Má-li nás cokoliv pálit a tlačit, snad jenom otázka, zda i my jsme živým svědectvím o Kristu a jeho moci. Může na nás svět poznat, že Ježíš stále koná mezi lidmi své dílo?

Na Lazarovi se to pozná právě tím, že to, co se týká Krista, týká se i jeho osobně a co se jeho osobně týká, dotýká se samotného Ježíše. Stejné je to i s těmi dalšími.

Není přitom důležité, abychom byli za každou cenu pronásledováni. Byl by dokonce hřích o to usilovat, neboť pak by na sebe musel někdo vzít hříšnou úlohu pronásledovatele. Avšak to, že nás Ježíš povolal k jinému, svojí „logikou“ prostoupenému životu, nesmí zůstat zasuto!

Nesetkáváme se zde dnes jen, abychom si každoročně připomněli Ježíšův triumfální vjezd do Jeruzaléma, nýbrž abychom se také zamysleli nad tím, jak jsme prožili minulý rok a jaké úkoly nás do budoucna čekají. Máme, můžeme vůbec mít nějaký úkol od Pána?

Ať je nás málo či mnoho, ať jsme kde jsme, církev má úkol jediný: být živým důkazem působení Krista. Těmi, s nimiž Pán něco učinil a tak s tím i žijí. Jeho samého není možné vidět ale důsledky jeho působení vidět jsou - mají být k vidění právě zde, mezi námi. I když jsme slabí a stísnění, máme přece úkol mimořádný. Ne jen ti, kdo byli uzdraveni, také ti, kteří spolu s ním slouží (viz J 2, 9 Svatba v Káni galilejské ř,l), jsou s ním.

Otvírák na Bibli 9.

 

Co si počít s biblickým slovníkem?

Zatímco konkordance byla "jakoby slovníkem", biblické slovníky jsou opravdové slovníky, které sestávají ze slov, hesel nebo témat, jež jsou abecedně uspořádána a ke každému slovu je nějaký výklad, tu jedna věta, jindy několik stran textu. Někdy jsou i dílem jednoho člověka, většinou spíš celého kolektivu. Podrobnosti se můžete dočíst třeba i na Wikipedii, kde je i velmi podrobný výčet dostupných v češtině, na internetu jsou dohledatelné i online (často pirátsky). Bývají vydávány samostatně, nebo jako moduly aplikací (viz DAVAR 4, kde je i český populární, geniální, bohužel zastaralý, Biblický slovník Adolfa Novotného jako modul aplikace i samostatně v pdf), někdy bývají přímo součástí vydání Bible (například německá Die Gute Nachricht), ale to spíš v zahraničí. Podrobnosti si povíme dále, teď si ale zopakujeme úkol z minulé lekce:

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?

Čím nám pomohla konkordance?

V minulém modulu jsme se tedy zabývali používáním konkordancí. Jako významné slovo jsme si určili vše, co se nějak týká moudrosti. Pokud pracujeme s českými konkordancemi, je samozřejmě důležité ujasnit si, jaké slovo je za výrazem českým. Jenomže pohled do velmi důkladné konkordance Bič-Souček nám ukáže bohatost synonym jak v řecké, tak i v hebrejsko aramejské částí Bible! Navíc, máme-li být opravdu důkladní, pak musíme pracovat ne jen s moudrý, ale i moudrost, moudře, dokonce moudřejší (samostatně u Kašpara), dokonce i moudrým učinit, protože na to má řečtina samostatné sloveso. To samé slovo pak bývá překládáno různě. V Kral. se můžeme setkat i s překladem opatrný/opatrnost. Bylo by na výsost seriózní projít všemi těmito možnostmi. Ale tady si to trochu zjednoduším. Soustředím se pouze na Pavlem užitý termín sofos/sofia (σοφος/σοφια).

Protože Pavel mluví o těch, kdo se moudrými být cítí, zjednoduším si to pouze na ty moudré. I tak to bude práce jako na kostele, jak ukazuje obrázek vpravo. I když i starozákonní jazyky nabízejí pár dalších možností, hlavní výrazivo tvoří kořen CH-K-M (חכם) - u Bič-Souček. Řecká zásoba synonym se zdá být poněkud bohatší, ale ne všechno, co se v Kral. překládá moudrý, je skutečně nejvhodnější překlad. Podíváme-li se jen na výsek Pavlova slovníku, který jsem zachytil na obrázku níže, převládá u něj naprosto výraz sofos - H (σοφος).

Významy obou znamenají samozřejmě moudrý, ale to hlavně ve své slovníkové podobě. Významy mu však dává i způsob užívání, jak Pavlův, tak také v literatuře, která jej nesporně formovala, což jsou knihy SZ. Tady už sledujeme i jiné významy. Může to dokonce znamenat šikovnost, zručnost (τεχνη), ale i zbožnost.

Způsob, jakým ho bylo užito Pavlem v Ř nás nutí zabývat se otázkou, zda jsou jeho významy kladné, nebo záporné. V Ř 1, 22 (ř,l) je patrný despekt vůči těm "moudrým". Ještě víc tento dojem budí jiné Pavlovy výroky o moudrosti, za všechna 1Ko 1, 19-27 (ř,l) (ve v. 19. ovšem Pavel poněkud ohnul starozákonní citát. Tomu se věnuji podrobněji zde). Avšak sám Pavel používá toto slovo i v kladném smyslu. Popravdě, hlavně v komunikaci s Korinťany, tedy vůbec ne s korintskými pohany, nýbrž s křesťany! A vůbec nešlo o vědu nebo filosofii, nýbrž o pocit náboženského zasvěcení! V celém listu Ř je naopak toto místo jediné, kde jej použije ironicky. Už v Ř 1, 14 (ř,l) (ČEP a B21 to ovšem převádějí jak vzdělaní/nevzdělaní nebo prostí, toto místo navíc v Kašparově konkordanci chybí! Viz obrázek níže) se prohlašuje za dlužníka moudrých i nemoudrých, Řeků i barbarů (to má pro výklad našeho oddílu význam dost značný, ale o tom jindy)! Moudrost je naopak cílem v Ř 16, 19 (ř,l), kde to má morální důsledky. Vlastně jediné místo, kde mluví Pavel, ani ne negativně, spíš varovně, v Ř o moudrosti, je Ř 11, 25 (ř,l lépe Kral.), kde to sice připomíná náš oddíl, ale zde použije Pavel pro něj neobvyklé slovo fronimos (φρονιμος) - K - spíš rozumný (viz i 2Ko 11, 19 ř,l). Jeho napomenutí bylo zjevně inspirováno Př 3, 7 (he,ř,l) a ohlasem několika podobných míst v Př, Kaz a Iz, kde se však pracuje s jinými výrazy, a to i v hebrejštině (na obrázku stránky Kašparovy konkordance níže zatrženo).

Co jsme tímto průzkumem zjistili? Hodně. Pavel sice v námi sledovaném místě hovoří o (lidské) moudrosti s despektem, a najdou se i jiná podobná místa. I u Pavla však, a zejména v celé Bibli, převažuje drtivě kladný význam. Moudrost je někdy totožná se zbožností a je i cílem zbožnosti. Podtrhuji: Pavla nevyjímaje. Bylo by tedy pošetilé, ačkoliv je to velmi časté, tvrdit, že je nějaký Pavlův, či dokonce údajně "biblický" odmítavý postoj k moudrosti a vůbec k lidským intelektuálním schopnostem a vybavení.

Teď k těm slovníkům:

Známe cizojazyčné slovníky. Takové jsou k Bibli také - hebrejsko / nějaké, nebo řecko / nějaké, pro nás tedy hlavně české, ale je dobré využívat všech jazyků, které známe, protože pro širší jazykovou oblast se toho najde pochopitelně víc. Ale výklady potřebují i slova z naší mateřštiny. Sice jim rozumíme, avšak v Bibli mohou mít význam dost specifický.

U biblických slovníků musíme věnovat pozornost těmto vlastnostem:

• Vykládají-li konkrétní slova, ke kterému překladu byly vytvořeny, protože v jiném mohou být tatáž slova přeložena jinak.
• Jsou slovní, nebo tematické - protože v druhém případě by ta vazba na překlad byla volnější, ale zase by nám nepodával informace přímo ke slovu, které hledáme.
• Dobré je také znát autory a prostředí, ve kterém slovník vznikl. Vznikají různé slovníky, avšak ne vždy od dostatečně erudovaných lidí.
• Ze všeho nejdůležitější je vědět, co a proč tam hledáme.

Postup:

Předeslal jsem, že tu sice nepůjde o homosexualitu, na které se dnešní čtenář snadno zadrhne, ale to neznamená, že se budeme tomuto tématu vyhýbat. Je naopak přímo ideální na to, abychom si ujasnili, co od biblických slovníků můžeme očekávat, a jak k nim přistupovat.

Bylo by sice prospěšnější prostudovat jiná slova či jevy, ale zde se dá nejlépe demonstrovat sepětí mezi slovníkem a překladem, nebo charakterem slovníku, zda slovním nebo tematickým. Slovo homosexuál, homosexualita se totiž v Bibli nikde nevyskytují, a to i přesto, že v některých špatných překladech ho najít můžeme, ale jen za tu cenu, že je tam překladatelé vmáčkli o své vůli!

Letmý pohled odhalí, kdo to s tím "překládáním" poněkud přepískl. Slovo na cestu jde i nad rámec
Nidova dynamického ekvivalentu.

Jak se o podobných jevech mluví v Bibli, o tom jsem se rozepsal v exkursu "Sodomáři" v článku Nebýt homosexuálů ... (nyní i v samostatném článku zde). Podrobnosti najdete tam. Jen zopakuji, že o něčem se nemusí vypovídat pouze slovy, ale někdy i příměry nebo opisem. Zde máme právě co dělat s opisným vyjádřením. Proto nemůžeme pracovat jen se slovíčky.

Pro jednoduchost si vybereme dva slovníky, které jsou oba jinak koncipované, jeden starší, druhý novější. Ten první je český, ten druhý, ač přeložený do češtiny, má původ zahraniční:

1. to bude samozřejmě již zmíněný Biblický slovník Adolfa Novotného.
2. bude britský tak řečený Nový biblický slovník, ISBN 80-85495-65-1, který u nás vydalo v roce 1996 nakladatelství Návrat domů.

Adolf Novotný: (AN)

 - představuje typ slovníkového slovníku, tedy orientovaného na pojmy, a tudíž závislý na konkrétním překladu. V jeho případě by to byla tedy Kr. Pokud tedy chceme zjistit něco o dané věci, čteme-li jakýkoliv jiný překlad, budeme se muset kouknout i do té kralické, se kterou beztak pracujeme. Ale co tam budeme hledat?

Tady nám to komplikuje právě to, že homosexualita tu není nikde jmenována. Proto na to budeme muset jít komplikovaně. Pokud bychom se orientovali pouze na náš text, tedy Ř 1, 27 (ř,l), nebude lehké stanovit si, čeho se chytit? Začít např. pojmem žádost, žádostivost, nezjistíme víc, než že převažují negativní vlastnosti. Pokud se chopíme pojmu rozpáliti se, to už budeme úspěšnější, protože na konci toho hesla je i přímý odkaz na námi zkoumaný verš. Ale heslo je velmi stručné, skoro se nedozvíme víc, než jsme věděli už před jeho přečtením. Lidé se tam rozpalují hlavně hněvem, u Iz a Jr také pijatikami. Aspoň se potvrdí, že naše místo je v Bibli svým významem unikátní.

Abychom z AN přece něco vytěžili, budeme si muset projít v Kr taková místa, která o námi sledovaném jevu hovoří přímo. Napřed se můžeme podívat, jak Pavel, jediný v NZ, komu to leželo na srdci, o tom mluví jinde. V 1Ko 6, 9 (ř,l) a v 1Tm 1, 10 je (ř,l) nám známý již pojem αρσενοκοιτης, tedy ten, kdo obcuje s muži. V případě 1Ko dokonce jako zde v souvislosti s modlářstvím, v 1Tm jen s tím, co se příčí zdravému učení. Ovšem stejně se dozvíme to, co jsme už věděli: "Žilka překládá pederast, Škrabal: chlapcomilec [1K.6:9], sodomita [1Tm.1:10], muž pohlavně zvrácený, ukájející pohlavní pud s mužem nebo s nedospělými chlapci." Jinými slovy, chybí tam to, po čem se asi dnešní čtenář táže nejvíc - chybí tam jakákoliv hodnotící nebo zdůvodňující výkladová linka.

Mohli bychom se tedy obrátit k tomu pojmu, který Kr užívá pouze v rámci SZ (stejně jako u ČEP, také u Kral. SZ překládala jiná parta, než NZ), a tou je už výše zmíněný sodomář. Tam už se toho najde víc, i když tam přímý odkaz na novozákonní místa chybí, pochopíme víc souvislosti. To už nechám na vás.

Nový biblický slovník: (NBS)

- je tematický. Ostatně už proto, že je přeložený, nemohl být vázán na nějaký konkrétní překlad. Proto tam položku homosexualita nalezneme.

Zde se dozvíme více podrobností na jednom místě. Také o debatách některých theologů a které názory autor hesla (jde o kolektivní dílo) odmítá, především, že by Pavel měl na mysli pouze homosexuální prostituci. Připomíná nám, že Pavel skutečně homosexualitu odsuzoval, ale varuje, aby toto zjištění nedošlo v dnešním užívání "daleko". Tuto thesi ovšem víc nerozvádí. Bez větší argumentace, pouze "zdá se, že ...," naznačuje, že Pavel měl na mysli homosexuální chování, ne homosexuálního jedince.

Stejně jako AN připomíná, že Pavel, stejně jako starozákonní tradice, viděl homosexualitu v souvislosti s pohanskými praktikami, tedy jako též v námi zkoumaném oddílu.

Popravdě se ani zde nedozvíme mnoho z toho, co by nám mohlo konkrétně při výkladu našeho oddílu pomoct.

Úkol:

Jak jsem však předeslal prve: ne všechny kroky jsou korunovány nějakým přínosem, ale proto ještě nejsou zbytečné. Jsou tu samozřejmě další hesla, na které bychom se mohli podívat, a to je úkol do dalšího kroku. Zaznamenejte si stručně, co se dozvíte o:

• Pavel,
• List k Římanům,
• o jednotlivých zde jmenovaných nectnostech,
• Zjevení,
• Hněv / boží,
• samozřejmě i tu Moudrost/Moudrý
• a cokoliv, co vás napadne, hlavně to, u čeho jste si udělali otazníček.

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům