Med a smetana

Příspěvek ke křesťanské etice, zveřejněno původně na Svobodných protestantských stránkách 6. 6. 2011

„Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré.“

(Iz 7, 14b-15 he,ř,l)

Etika hraje v křesťanství určitě významnou roli: římský papež je považován za neomylného ve věcech víry a etiky, v ničem jiném. Ať to někdo bere nebo nebere, je nápadné, že etika je zde rovnocenná dogmatu! Veřejnosti se křesťanské církve rády prezentují jako strážkyně dobrých či tradičních mravů, současně však každý (katolík, evangelík, pietista, evangelikál, to je lhostejné) zdůrazní, že křesťanství přece není etika. Možná i proto, že v dobách, kdy ani v církvi nikomu nic neříkají články víry, pokoušejí se mnozí ethosem nahradit dogma. Někteří dokonce etiku zcela popírají (ranný K. Barth přednesl roku 1928 sérii přednášek, kterou jeho žáci vydali jako Ethik, v nichž v podstatě popřel smysl jakékoliv etiky, protože žádná etika nemůže obsáhnout boží vůli a v tomto pojetí může občanská morálka sloužit jen k sebeuspokojování měšťáka, pro tehdejší inteligenci, duchovních včetně, nepřítele lidstva - v podstatě theologizovaná romantika). Křesťanství je pak krizí veškeré morálky a tudíž odmítnutím. V jejich pojetí je svět zkažený hříchem, nenapravitelný, každý pokus o praktické dobro je podezřelý z rozmělňování drtivého dopadu tohoto dogmatu. Svět musí „s rachotem zaniknout“ (2Pt 3, 10) i se svojí morálkou, aby mohl přijít nový. Už jako konfirmand, zejména pak jako bohoslovec, jsem slyšel mnohokrát podobenství o hříchu a mravnosti, které mi přišlo tehdy duchaplné, dnes spíš jako pokleslá sofistika: „sedíš-li ve špatném vlaku je jedno, jak se tam chováš, stejně jedeš špatným směrem“. Drobné nápravné pokusy jen oddalují konečné zhroucení, které je ve skutečnosti jedinou skutečnou cestou k nápravě veškerenstva. Stoupenci takových radikálních postojů si velmi dobře rozuměli s komunismem, pro který byl starý svět také nereformovatelný, revoluce musí přerušit dosavadní vývoj a nastolit zbrusu nové pořádky (proletariát musí klást přepjaté nerealistické požadavky, aby se to zhroucení urychlilo. Buržoazní vykořisťovatel Friedrich Engels své dělníky nešetřil, aby jejich nespokojenost a tím revoluční zápal neoslaboval …). Že stoupenci tohoto směru často naletěli komunismu, je asi jen jeden z mnoha jejich hříchů. Největším je jejich nevole vůči všemu dobrému ve světě, absolutní nezájem o spravedlnost v něm, vždyť ten prostě spravedlivým podle jejich učení být nesměl. Pro každého optimistu, zejména pro humanisty, pansofisty a osvícence, měli jen pohrdavý posměch, nebo se k nim stavěli dokonce nenávistně. Radovali se tudíž ze zlého (1Kor 13, 6), dnes obvykle sednou na lep stoupencům tzv. „Frankfurtské školy“.

---

PEREX

Jakub Dvořák se v této rozsáhlé eseji zamýšlí nad rozporem mezi křesťanskou vírou a etikou. Kritizuje jak moralizující přístup, tak i teologický cynismus, který etiku zcela odmítá. Text je výzvou k poctivému, komunikativnímu a lidsky citlivému přemýšlení o mravnosti jako nedílné součásti víry.

---

In diesem Essay reflektiert Jakub Dvořák über das spannungsreiche Verhältnis zwischen christlichem Glauben und Ethik. Er kritisiert sowohl moralisierende Tendenzen als auch theologische Konzepte, die Ethik völlig ablehnen. Der Text plädiert für eine ehrliche, dialogfähige und mitfühlende Auseinandersetzung mit moralischen Fragen im Glaubensleben.

---

Jakub Dvořák explore dans cet essai les tensions entre foi chrétienne et éthique. Il critique à la fois le moralisme rigide et le cynisme théologique qui rejette toute morale. Un appel à une réflexion honnête, empathique et ouverte sur la place de l’éthique dans la foi.

---

In this essay, Jakub Dvořák examines the complex relationship between Christian faith and ethics. He critiques both moralistic rigidity and theological cynicism that dismisses ethics altogether. The text calls for honest, compassionate, and thoughtful engagement with morality as an integral part of faith.

---

Křesťan v důsledku takové ideologie může prožívat jen permanentní špatné svědomí, současně uklidňované vírou ve smíření. Někteří „dobří křesťané“ soudí, že smějí vidět v druhých i ve světě jen dobro, nemohou proto nic kritizovat. Jiní naopak vidí svět kolem nás, jak leží ve zlém, nelze jej napravit, jen trpně přežít až k příchodu Páně. Formulace etických principů připadá jedněm jako křesťanu nepříslušející souzení, druhým jako pokus tvrdé „pravdy“ rozmělnit. Důsledkem pak je mravní cynismus: je-li vše, co udělám špatně, proč si dělat zbytečně svědomí s důsledky vlastních činů?

Extrémní přepnutí morálních požadavků až k totální destrukci mravnosti vede nutně k mravnímu vyprázdnění. Jak se to líbí obětem lidského hříchu a amorálního jednání? Chybou tohoto pojetí člověka – permanentního hříšníka – je izolování hříšníka do vlastního nitra, do prostoru, kde se domnívá prožívat intimní vztah se smiřujícím Bohem, jako by svět okolo nich, svět obětí, neexistoval, jako by hřích byl jen v prostoru mezi Bohem a hříšníkem! Důsledkem je i to, že milost, kterou pak zvěstujeme, je s to smířit pouze banality, předsudky a pohoršení pro drbny. Tváří v tvář skutečnému zlu však zůstáváme bezradní! Ovšem dva dobří křesťané si dodnes nevjedou do vlasů kvůli nějakému dogmatu, osobám Trojice a tak, jako kvůli otázkám „co se má a co se nemá“. Že by ale mluvili o morálce, to by si nikdy nepřiznali. Kde se bere taková rozporuplnost ve vztazích k morálce, etice?

Co je etika:

Sám výraz etika je poněkud zavádějící: stojí za ním dva řecké pojmy, které hovoří v podstatě o zvyku, obyčeji. Podle toho se pro odlišení mravů od psaného práva hovoří o právu zvykovém. Jistá část mravního hodnocení vychází ze zvyků a obyčejů. Současně však usiluje o nadhled nad ně, ptá se po skutečném dobru, nezávisle na obyčejích, které jsou kriticky prověřovány. Etika jednak reflektuje, co se za dobré považuje (deskriptivní etika), a zároveň se ptá, co by se za dobré považovat mělo (normativní etika), zkoumá i logiku mravních soudů (metaetika). Proto je termín "zvykové právo" nedostačující.

Podstatné je, že eticky relevantní jsou pouze takové vztahy, které se dotýkají alespoň jednoho ze tří mravních vztahů: vztah k sobě (personální), ke druhému člověku (interpersonální – pojmy vypůjčené z psychologie) a životnímu prostředí (ekologický). Toto pomůže zejména proti častému zneužívání predikátu etický.

Důležité je také, zda je mravní odpovědnost přímá, pak hovoříme o individuální etice, nebo jako součást společenských institucí, tehdy hovoříme o sociální nebo strukturální etice (takto „strukturalisticky“ to pomenovává např. A. Rich, Etika hospodářství, ISBN 80-85241-67-1; ISBN 80-85241-62-5).

Soubory těchto vztahů, uplatňované v konkrétních situacích, se nazývají aplikovaná etika. To je potom třeba profesní etika, mediální etika, zdravotní etika, etika pomáhajících profesí, bioetika, sexuální etika, etika pohlavních rolí (genderová) atd.

To vše potřebuje nějaké „noty“, soubory konkrétních pravidel pro mravní posouzení lidského jednání, tedy konkrétní mravy. S nimi jsou spojeny problémy s jejich původem, uznáním, intenzitou závaznosti i zda jsou absolutní nebo kulturně, sociálně, situačně, nábožensky atd. relativní? Sledujeme dodržováním mravních principů nějaké cíle, nebo je jejich dodržování cílem o sobě? Jsou rovnocenné, či podle jakých hodnotových kriterií je můžeme nadřazovat a podřazovat? Záleží na tom, zda od nich lze očekávat absolutní dobro (utopie), přiměřenost možnostem a okolnostem (realismus, relationismus, ale v extrémní podobě i pragmatické vyprázdnění). Je také nutné rozlišovat mezi etikou, jejími cíly a prostředky k jejich dosažení.

Místo etiky v křesťanské víře:

Náboženství nemusí být nutně spojeno s etikou. Většina náboženství přináší etické důsledky jen nepřímo. V podstatě jen judaismus a křesťanství znají přímé spojení víry a mravů.

Pro judaismus je příznačné, že tam, kde v centru pohanských náboženství stojí modla, má Zákon, upravující vztahy mezi člověkem a Bohem a závazky mezi lidmi navzájem. Pro zbožnost i spravedlnost zná hebrejština jediný pojem: cedakah (צדקה). V jeho Zákoně se mísí pravidla etická s ethnicko náboženskými. Přece je významné, že etika tu charakterizuje národ jako lid vyvolený a (ačkoliv to není nutně pravda) odlišuje ho od národů jiných. V samotném judaismu je však o aplikaci těchto pravidel mnoho sporů. V Ježíšově době bylo velmi živé očekávání Mesiáše, na jehož příchod se různé školy připravovaly různým způsobem, ale shoda platila v tom, že tato příprava spočívá v životní praxi. V této atmosféře se zrodilo křesťanství.

Ježíš sám byl následovníkem Jana Křtitele (J 3, 26), který se od ostatních odlišoval popřením nacionalismu – Židé na Mesiášově soudu neobstojí jen pro svůj původ – podroboval je očistným obřadům, jakým byli podrobováni pohané, když se chtěli stát Židy. Naléhavost jeho zvěsti měla rozměr nadnárodní. Na to Ježíš navázal, ale podtrhl namísto zlověsti možnost odpuštění a smíření. Ježíš není hlasatelem ideologie odpuštění (ono ani není žádnou „červenou nití“ táhnoucí se viditelně celou Biblí), mluví též o uzdravení, o pokání člověka, které může přijít jen ze strany Boží. Odpuštění není ideologie, je to možnost, kterou Ježíš otevřel.

Na této zkušenosti je ovšem vystavěna etika smíření a smiřování. Začíná to smířením mezi člověkem a Bohem a mezi dvěma příslušníky židovského národa, pokračuje smiřováním pohlaví, generací, stavů, národů …, jak to postupně dopracovává novozákonní literatura. Shrnujícím principem může být ústřední bod Modlitby Páně: „… a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům …“ (Mt 6, 12 || L 11, 4). Jednou nepochybnou křesťanskou mravní maximou je tudíž ochota ke smíření. Tato maxima je však snadno zneužitelná a také zneužívána! Končívá často extrémním soucitem s pachatelem, který se obrací proti jeho (prý nesmiřitelným) obětem.

Nebezpečí této maximy je ovšem současně korigováno pokáním: odpuštění samo není univerzální, je předpokladem k vnitřním změnám v člověku a proto také součástí odpuštění musí být nutně i nový život. Zde musím zásadně polemizovat s častým tvrzením, že Bůh šmahem všechno odpouští, a to bez jakýchkoliv podmínek (srv. např. Jakub S. Trojan, Ježíšův příběh - výzva pro nás, ISBN 80-7298-136-6) – takový Bůh by se obětem zla musel nutně jevit jako pořádný cynik!

Pokání není jen to, že na sebe začnu svalovat vinu za vše, co jsem udělal i neudělal. Nejde o to ponižovat se, protože to dobře vypadá a v církvi je to žádané. Pokání je především vnitřním přerodem, který zaslibují proroci jako Jr či Ez, které předvídá Dt a Ježíš realizuje. „Spasení“ nespočívá v tom, že mi na soudu něco projde, nebo že si to za mne odskáče někdo jiný! Spasení je otevření nové možnosti, stát se novým, „vnitřním“ člověkem. Pokání není tedy jeho předpokladem, nýbrž uskutečněním.

Evangelíci podtrhují u Pavla učení o spasení pouhou milostí, bez zasloužení skutků Zákona. Vidí tudíž zpravidla mezi ním a Jk rozpor. Ale rozporně musí působit i Pavel sám, současně smiřující, zvěstující odpuštění, a zároveň napomínající, trestající, vedoucí ostré spory s oponenty, dokonce proklínající! Potíž není v Pavlovi, ale v našem nepochopení. Katolíci si naopak všímají toho, že to byl právě Pavel, kdo na křesťanské půdě zpracoval něco, co bychom mohli nazvat systematickou křesťanskou etikou (např. W. Trilling, MIT PAULUS IM GESPRÄCH, Lipsko ²1988, ISBN 9783746202563. Česky vydal Vyšehrad pod názvem: APOŠTOL PAVEL, MISIONÁŘ A THEOLOG, 1994, ISBN 80-7021-130-X). Pavel není buď jedno nebo druhé, nýbrž obojí: nerozděleně, nesmíšeně ….

Mluví-li Jakub o mrtvé víře, není-li provázena skutky (Jk 2, 17), není to polemika proti Pavlovi (Ř 3, 28); vždyť to samé říká Pavel v Ř 5-6, dokonce proklíná ty, kdo by jeho učení interpretovali ve smyslu, že odpuštění otvírá cestu ke svévoli (Ř 3, 8; viz i Ga 5, 13)!

Pavel se ovšem sám vědomě pohybuje v paradoxech, hovoří-li o křesťanské svobodě: „Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal.“ (1Kor 9, 19).

Výše popsané faktory působí určitou rozporuplnost v našem vztahu k etice:

Veškeré mravní myšlení je hodnotovým soudem. Nejen, že je poddáno subjektivnímu názoru, ale křesťan váhá jakýkoliv hodnotový soud pronést, neboť ví, že by jím současně žaloval sám sebe (srv. Mt 7, 1-5). Tváří v tvář obětem, které žádají naše zastání, se však tato váhavost musí nutně jevit, spíš než jako milosrdenství, jako alibismus. Otázkou je, zda vedle požadavku smíření a smiřování, nemáme být vírou v Krista trpícího, citlivější vůči bezpráví, soucitní k obětem, připraveni zastávat se práv druhých? To jsou vlastně dvě koncepce závazků plynoucích z evangelia, které spolu v církvi soupeří: držet se zpátky a jen neškodit, či zda se i aktivně do dění v tomto světě zapojovat?

Vrátím-li se k onomu Pavlovi, v jeho podání jde zejména o to, osvobodit křesťanské tázání po dobru od veškeré vypočítavosti, včetně náboženské, k plnému zaujetí pro potřeby a zájmy bližního (soukromě to nazývám etikou z pozice oběti) 1Kor 10, 23-29: cílem etiky není už ani odměna časná ani nebeská. Tím spíše může být projevem lásky.

Patří do křesťanství etika?

Vzhledem k výše řečenému o podstatě křesťanství a etiky je třeba říct, že vztah k Bohu bez mravních důsledků nemůže být pro křesťana myslitelný (Mk 12, 28-34!). Dostává však novou motivaci, místy i obsah. Její konkretizace však musí vždy procházet rozhovorem, může být závislá i na konkrétní situaci, vyžadující mravní zhodnocení. To mohou někteří pokládat za pokus o otupení závazků. Většinou jde ale o jiný úhel pohledu na stejný problém. Nebýváme však jako křesťané schopni analyzovat jednotlivé komponenty, ze kterých se zbudování mravního názoru skládá, včetně subjektivních faktorů, připisujeme-li všemu význam stejně absolutní. Rozhovor o etice mezi křesťany proto fatálně vázne.

Předmětem sporu musí být i otázka, jak mluvit o křesťanské etice navenek: každý totiž reprezentujeme pouze své názory, i když je máme sklon vydávat za křesťanské. Rozejdeme se ovšem i v názoru na to, zda nároky evangelia jsou univerzální či jen vyznavačské. Obojí je podobně opodstatněné (exklusivní Judaismus, exklusivní Luther, Hromádkův únik před pojmenováním zla v komunistické společnosti do sebereflexe v předmluvě k Husově Dcerce × inklusivní Kalvín nebo způsob římskokatolického mravního působení). Jednou z křesťanských mravních maxim by měla být i schopnost vnímat bližního, jeho postoje, ač opačné, a nepřisuzovat jim unáhleně ty nejzavrženíhodné motivace! Být spravedliví, vždyť „… království Boží a jeho spravedlnost …“ je to, oč by nám mělo jít nejprve (Mt 6, 33a).

Otevírá se však i jiná, spíše probuzenecká otázka: potřebuje věřící = znovuzrozený člověk pro své jednání pravidla? Nestačí žít pod diktátem svého obrozeného srdce (Jr 31, 33)? Pomysleme jen, že v podobenství o Milosrdném Samařanovi nebyl Samařan motivován žádnou náboženskou či filosofickou úvahou, nýbrž soucitem – tedy afektem (L 10, 33). Ale i tato úvaha předpokládá izolovaný vztah mezi jednajícím a Bohem, v podstatě jen soběstřednou otázku jednajícího po tom, jak obstojí on sám. Dalším bludem by byla představa, že nové srdce zaručuje neomylnost v praktických rozhodnutích. Především však mezi jednajícím a objektem jeho jednání musí dojít alespoň k částečnému dorozumění, dohodě, na kterou má onen objekt přece také právo!

Max Weber tvrdí, že mladí reformovaní křesťané byli vychováváni v tom, že se jich „na posledním soudu nebude Ježíš ptát ‚jednal jsi dobře?‘, nýbrž: ‚poslouchal jsi?‘“ (Protestantská etika a duch kapitalismu, in Metodologie, sociologie a politika, ISBN 978-80-7298-389-6, stry. 133–168). Podstatou této výchovy bylo přesvědčení, že křesťan má být poslušný Božích výroků a nepřemýšlet o nich; může snad hlína dodat něco k vůli a záměrům hrnčíře? Mohou pro ní být vůbec pochopitelné (Ř 9, 20n)? Jakákoliv intelektuální činnost ve vztahu k etice se stávala okamžitě podezřelou z pokusů ospravedlnit neposlušnost a tudíž hříchem. To se přenáší i na celospolečenskou úroveň: ve společnosti jsou ti, jimž je dáno rozkazovat (Ř 13) (ve společenstvích, kde byla protestantská víra exkluzivní volbou, se nepočítalo, že by mezi nimi byli ti vyvolení), ostatní musejí poslouchat. Zbožný má projevit svoji dobrou vůli, státotvornost a loyalitu absolutní spolehlivostí v plnění příkazů (1Pt 2, 13-16). Zda jsou správné, to si vyřídí Ježíš s těmi, kdo rozkazují. Křesťan, který by svévolně neuposlechl špatný rozkaz, by byl trestán. Naopak ten, kdo poslušně vykoná i to, co se jeho soukromému svědomí protiví, nebude za následky svých činů volán k odpovědnosti. Poslechl, to je podstatné. Za takových podmínek bere etika za své jako pouhý lidský konstrukt, stavící se proti nevyzpytatelné vůli Boží. Etika totiž předpokládá, že jednající má volbu mezi dobrem a zlem, musí tudíž rozhodovat (decisionismus). Křesťan se však stáhne do zdánlivě pokorné neschopnosti: kdo jsem já, abych rozhodoval, co je dobré a co zlé? Najednou se po něm už nechce, aby rozuměl svým volbám a činům a pátral po jejich důsledcích – koná pouze svoji povinnost. Nevzpomeneme v této souvislosti na Broučky (Jan Karafiát, 1876)? A nevzpomeneme také na nemilosrdný podíl mnoha křesťanů na antihumánních režimech, k nimž sice vnitřně pociťovali odpor, vzdor proti nim by však považovali za hřích ještě větší?

Kompetentní mravnost:

Podobný postoj popisuje u polsko-ukrajinských Židů v 11. – 17. století v knize Vyvolení Chaim Potok. Má to zřejmě něco společného se sebepercepcí společenství žijícíh jako vyvolené stádečko ve světě, ke kterému nepatří, v němž je zbytečné ptát se po dobrém a zlém. Dobré je stejně jen mezi vyvolenými. Zdánlivá pokora je však pouhým alibismem. Odvolává se sice na to, že Adam s Evou zhřešili tím, že okusili ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého (Gn 3), ale zapomíná se při tom, že řešením od té chvíle není přestat mezi dobrem a zlem volit, nýbrž činit tak kompetentně. Mesiáš má právě umět to, co se Adamovi s Evou nepovedlo (Iz 7, 15), a ne přestat se o to vůbec pokoušet. Ideál bezmyšlenkovité poslušnosti je výtvor lidského alibismu jaký nikde v Bibli nenajdeme. Přesto se v mnoha kázáních objevují výzvy, abychom prostě poslouchali. Ale tito kazatelé nám už neřeknou jak se pozná, které příkazy přicházejí skutečně od Boha a které se jen tak tváří, aby nás ve skutečnosti svedly ke zlému. Kazatelé, kteří v tomto weberovském smyslu působili na evangelíky, nesou těžký hřích, neboť nechali evangelíky při volbě mezi dobrým a zlým zcela bezbranné a obávám se, že je dodnes patrná neochota evangelíků k hodnotovým soudům, neboť si s nimi nevědí díky této výchově rady! Proto tedy i tento postoj patří k těm vylučujícím etiku z křesťanského života, neboť veškeré etické otázky jsou vyřešeny jednosuše: „poslouchej, Broučku!“ Co to však máme poslouchat, zůstává nejasné. I tato methoda patří k těm, které nás udržují v permanentním špatném svědomí a tím i v jisté vydíratelnosti. Ani „poslouchat Bibli“ nepomůže, neboť Bible není seznamem příkazů, neposkytuje návody k řešení našich konkrétních situací. To, co posloucháme, jsou naše pochopení a interpretace, případně pochopení toho, koho jsme si zvolili za neomylného interpreta a svoji odpovědnost přenesli na něj. Tedy opět decize. Ale dovoluje nám to i jednoduché soudy o druhých: „daří se ti dobře? Poslouchal jsi. Máš v očích saze, zlomil sis křídlo? Asi jsi nebyl, Broučku, poslušný!“ Pokora je dobrá věc, pokořujeme-li se před Bohem. Ale jak poznáme, kdy se pokořujeme skutečně před Bohem, nebo kdy k nám přichází ďábel v rouše beránčím?

Obecná a vyznavačská etika:

Křesťanská víra tedy zahrnuje určitou mravnost. Má tato mravnost nějaká specifika, nebo jde v podstatě o obecnou mravnost lidskou (T. Akvinský a „přírodní zákon“)? Jaká jsou specifika křesťanské mravnosti? Není nakonec mravnost podmíněna náboženstvím?

Úvodem je třeba kategoricky říct, že morálka a Boží vůle jsou dvě různé věci, tudíž i porušení mravů a hřích. Nelze tvrdit, že kdo nevěří v Boha, nemá morálku (Voltaire). Morálku si však vynucuje lidské společenství samo a je myslitelná i bez konkrétního náboženství. Můžeme se s ní setkat i ve zločineckých komunitách. Lidská společnost je tedy nemyslitelná bez morálky, ale ne bez náboženství. Sebeprezentaci církví jako bašty dobrých mravů chápu spíš jako pokus obhájit svůj raison d’être před lidmi, kteří by pravý smysl existence církve buď nepochopili, nebo kdy o něm má církev sama pochybnosti. Takový postup je nepoctivý, tudíž nemorální! Již egyptské mudrosloví 2000 let před Kristem dokázalo vyjádřit velmi jemné mravy, jež máme sklon spojovat právě spíš s Ježíšem či dokonce s osvícenstvím!

Musíme se tedy zeptat, zda je vztah mezi obecnou a křesťanskou morálkou antagonní, nebo graduje (obecná = dobré, ale křesťanská = ještě lepší). Dějiny biblické (šířeji než křesťanské!) morálky mohou znít překvapivě, ale židovská i křesťanská komunita, vzdor výlučnosti, kterou si přisuzovaly, ve skutečnosti mnohé hodnoty se svým okolím sdílely, jinými se dokonce inspirovaly, jiné ovšem odmítaly či dokonce nahrazovaly lepšími! Jedna možnost nevylučuje nutně druhou: „Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.“ (Fp 4, 8). Není povinností křesťana hodnoty světa kolem sebe odmítat ani je přijímat. Ale je třeba přemýšlet o tom, co je pochvaly či zavržení hodno. Měřítkem přitom nemohou být dílčí výroky, izolované z Písma, jimiž lze obhajovat naprosto protichůdné postoje, nýbrž dynamika Ježíšova příběhu v životě naší víry. Typickým příkladem může být Ef 5, 21-33 (viz i dále Ef 6, 1-9): apoštol běžné mravy nepřevrací, ale nadřízeným připomíná závazky vůči podřízeným, konkrétně v křesťanském případě pak prezentuje tyto požadavky jako vyznavačský akt. Morálka zrcadlí zkušenost s Bohem (srv. Dt 5, 15).

Můžeme se ovšem ptát, zda je potom možné toto křesťanské koření v mravech přisypávat do morální polévky obecné (můžeme například domlouvat nekřesťanu, který prožil křivdu, aby odpouštěl)? T. Akvínský, Kalvín a další vycházeli z logiky, že co je dobré pro křesťana, musí být dobré pro každého, vždyť všechny stvořil stejný Bůh, lhostejno, zda o tom vědí a zda to uznávají. Důsledkem však může být i mravní teror či prosazování nepochopitelných a tudíž nepochopených, nepřijatých, hodnot. Domnívám se, že i zde je třeba soudit z pohledu oběti a současně se ptát, zda nám jde skutečně o dobro, nebo o vliv?

„… nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé …,“ píše Pavel v Ř 12, 2. To může být chartou jakési trvalé vyznavačské odlišnosti, tedy i odlišitelnosti od ostatního světa. Je jistě dobré cítit nad sebou takový nárok, ale nebylo by spravedlivé trvat na tom, aby zbytek světa hrál roli černého pozadí k našim světlým životům. Nebylo by poctivé dobro v nekřesťanském světě zpochybňovat. Zpochybňování spravedlnosti ve světě se může projevovat i jakousi „tolerancí“ ke zlému, která nám brání „mentorovat“ nevěřící; soudit můžeme přece jen ty, kdo jsou z nás (1Kor 5, 12). Hříšník se raduje, ale oběť trpí. Současně dáváme najevo, že nevěřícího pokládáme za neschopného nejen morálního činu, ale vůbec úsudku! Proto není jednoduché tento spor rozhodnout! Spravedlnosti, jak ji chápe i ten svět kolem nás, se evangelium nepříčí. Dokonce býváme jako křesťané světem kolem nás právem kritizováni, když podle svých vlastních hodnot ve skutečnosti nežijeme; poukazujeme-li pak na to, že jsme především omilostnění hříšníci, působí to spíš jako vytáčka. Jinakost musí spočívat pouze v té jiné motivovanosti, motivovanosti Kristem.

Trvalé a dočasné v etice:

Přecházíme tedy k obecnějším věcem: jsou mravy vždy a za všech okolností konstantní, nebo jsou poplatné době, situaci, zájmům, zkušenostem, filosoficko-náboženskému pozadí? Můžeme např. soudit středověké události z hlediska dnešních mravů? Můžeme lidská práva, která jsou do značné míry produktem evropské kulturní zkušenosti, exportovat do jiných částí světa, což prakticky znamená přísně požadovat jejich dodržování a odsuzovat jejich porušování v kulturách, které se k nim ještě nedopracovaly?

Zatímco jedni považují morálku za konstantní, naddějinnou, jiní tvrdí, že teprve zraje. Konzervativci spíš soudí, že s časem zahnívá. Jsou dobré staré mravy nebo nové? A jsou vůbec nějaké staré a nové mravy? Mají-li zůstat závaznými, nemusíme z nich čas vyloučit úplně (týká se to i problému vyznavačský × obecný)? I v Bibli samotné nám však morálka zraje a je třeba mít na paměti, že co v minulosti přinášelo dobro, může později přinášet spíš bezpráví. Kromě toho vývoj ve společnosti otevírá problémy dříve netušené, na něž nám ani Bible ani zkušenosti předků nemohou dát přímou odpověď, ač i z jejich zkušeností se můžeme poučit. Pokud si toto připustíme otvírá se ovšem problém, nezačneme-li si etiku přizpůsobovat momentálním zájmům? Z hlediska oběti se pak nabízí otázka, čí subjekt má přednost: oběti nebo vykonavatele (má být křesťan vůči mohamedánovi křesťanem, či s ním jednat podle jeho vlastních maxim)?

Je třeba připustit, že etika je vícesložková, že má své konstanty a své složky variabilní. V dnešním etickém diskurzu se už méně hovoří o normách či imperativech, jako spíš o maximách, o intencích, cílech, a o prostředcích k jejich dosažení. Můžeme říct, že konstantou mravů je požadavek lidskosti a spravedlnosti vůči všem, požadavek určité reciprocity: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.“ (Mt 7, 12c – bylo by pak ale zlé dostat se do rukou masochistickému fundamentalistovi). Skutečná morálka proto velmi závisí na empathii a sympathii, na schopnostech, daných výhradně člověku. Prostředky k naplnění těchto cílů, jako je ochrana zdraví, života, (poctivě nabytého) majetku a lidské důstojnosti, pak mohou podle okolností variovat. A to zejména při vědomí, že k dokonalé morálce se můžeme pouze blížit, ale nikdy ji nemůžeme dosáhnout. I v tom musí být morálka lidská, že nepožaduje, co není v lidských silách a možnostech.

Že jsou rozpory v morálce jednotlivých křesťanů, je přirozené; může to být i zbohacující a tvůrčí, neboť i morálně-vyznavačské problémy nazíráme subjektivně a z části. Jisté principy ovšem musejí zůstat konstantní, a tím základním by měla být zkušenost s Kristem, z níž už novozákonní autoři vařili nové a nové morální důsledky, my v tom musíme pokračovat. Co je problém, je značná nekomunikativnost v církvi, zejména o otázkách mravních. Některé skupinky rády prezentují své názory jako obecně křesťanské. Ze sebe tak dělají reprezentanty ryzího křesťanství; o jiných tím zřetelně říkají, že křesťany nejsou. Kdo reprezentuje křesťanské mravy za těchto okolností před světem? Ten, kdo má pravdu, nebo kdo má úřad? Obě odpovědi jsou chybné. Rozporům v křesťanstvu se musíme napřed naučit sami bez předsudků porozumět. Světu pak musíme, máme-li zůstat poctiví, říct, v čem jsme za jedno a v čem mezi námi naopak probíhá spor (typicky otázka homosexuálů a „registrovaného partnerství“).

Etický diskurs:

O etice je tedy především třeba umět mluvit. K tomu slouží i určitá „odborná“ terminologie, která nemá odlišovat laiky od expertů, nýbrž usnadňovat komunikaci. Pokud tak činí, je třeba se s ní seznámit. Současně zejména odborník musí chápat, že ne všichni mohou tento jazyk plně ovládat. I když morální rozhodnutí musejí často padat ve zlomcích sekund, je dobré věnovat tomu co nejvíc času, kolik je to jen možné, vyjasňování si svých pozic a svého pochopení. Kategorické postoje však tomu moc nepřejí.

Rozpory v hodnocení místa etiky v křesťanské víře mají za následek, že nemáme dostatečně vypěstovaný komunikační aparát pro toto téma a současně vyjasněná hodnotící kritéria. Proto je etika něco, o čem se v církvi nemluví nýbrž rovnou řve. Musíme si vypěstovat kulturu komunikace o věcech mravních: připustit, že ve víře hrají důležitou roli, ale že ne všechny jejich komponenty mají význam absolutní, připustit, že etické důsledky evangelia sami plně neznáme, nýbrž musíme je postupně odhalovat. Nesmíme se dát zaskočit, že jiní mohou na pozadí téže zkušenosti smýšlet jinak. Mravní můžeme být plně jen tehdy, když se otevřeme druhému a jeho jinému pohledu na stejný problém při stejné zkušenosti. Budeme-li se brát vzájemně vážně, jen tehdy budeme skutečně křesťanští.

Totéž platí o světě: komunikovat plnohodnotně se světem znamená vyjít mu vstříc v tom, že si nejen nenecháme od něj vnutit nějakou roli, ale ani sami mu nebudeme vnucovat role, které by měl v naší víře hrát (černé pozadí). Musíme se poctivě zaposlouchat do jeho nadějí a hodnot, abychom mu mohli vskutku něco nabídnout. Být jiní, ale ne křečovitě jiní. Skutečnost, že z pohledu věčnosti je dobro čímsi nedostupným neznamená popírat relativní dobra ve světě, který nás obklopuje.

Shrnutí:

• Z výše uvedeného vyplývá, že podstatou etiky je dobrovolný ohled zvýhodněných na znevýhodněné, který může mít podobu aktivní i pasivní (přes veškeré pochyby, že by k tomu byli zvýhodnění ochotní, to tak ve skutečnosti funguje). Někomu tu může chybět zmínka o Bohu, ale já hovořím o obecných, nábožensky neutrálních principech. Mluvíme-li o boží vůli, pohybujeme se na jiné rovině než etické. Etika je skutečně zájmem lidským a její význam to nikterak nesnižuje.
• Není-li boží vůle obsažena etikou a hřích jejím porušením, hřích i „nový život“ se však projevují i v etice.
• Ve sporu o to, zda spolu mravy a víra nějak souvisejí se objevil pojem interimní (prozatimní) etika. Ten vyjadřuje, že mravy sice nemohou boží vůli plně vystihnout ani nahradit, ale to není důvod odmítat je, neboť je zaměřena na dobro bližních, nakonec i nás samotných a životního prostředí. Nemůžeme-li etikou dosáhnout dobra absolutního i tak má smysl sledovat dobra prozatimní.
• Na smysl oběti Kristovy musíme pohlížet i tak, že upravuje vztah k nám samotným, současně s tím a i v souvislosti s tím k našim bližním. Probouzí nejen ochotu obětovat se pro bližního, nebo alespoň vědomí, že jsme mu tím zavázáni, nýbrž učí nás přijímat v lásce i sebe samotné, umět odpustit i sobě. Vztah k životnímu prostředí je složitější, neboť toto téma vstoupilo do etického uvažování až ve 20. století, ale i u Krista se učíme, jak Bůh vládne světu.
• Sebeobětování však může být i záludné: sebeobětováním můžeme bližního ponižovat a zavazovat, děláním věcí jako by za něj jej zbavovat sebeuplatnění či schopnosti být samostatný. Určitý protiskutkařský apel nás učí obětovat i vlastní hrdinství, je-li v zájmu jednajícího a nikoliv jeho oběti.
• Křesťanova etika musí být především na úrovni motivační oproštěna od jakékoliv vypočítavosti. Mluvíme-li o křesťanské svobodě či zákonu svobody, jde především o osvobození od vypočítavého konání dobra motivem vděčnosti a lásky, což jsou maximy křesťanské etiky.
• Zdrojem konkrétní náplně může být Písmo jen promyšleně: je to stálý souboj mezi duchem a literou (2Kor 3, 6).
• Při hledání praktického uplatnění si nesmíme myslet, že někde leží hotové recepty, jen poslechnout: naše etická rozhodnutí musejí respektovat fakta o předmětech i osobách, které jsou součástí mravní události. I křesťan, a zejména křesťan, musí být v zájmu spravedlnosti připraven se vším se nepředpojatě seznámit a naslouchat (J 7, 51). Teprve potom může uvažovat, co mu v dané situaci jeho křesťanská zkušenost říká.
• Křesťan musí být tudíž otevřený a komunikovatelný. V praxi se však setkáváme spíš s opakem, se „zbožnou zabedněností“. Komunikativnost předpokládá vůli k poctivému vyrovnání s druhými (Jk 3, 17). Vzdělávání v etice má vlastně svůj cíl v uschopnění k posouzení mravního problému a připravenosti o něm komunikovat. Základem komunikovatelnosti je i schopnost rozebrat mravní problém na různé činitele, nebrat je všechny jako stejně závažné, nýbrž umět vytvořit hodnotový a hodnotící systém, který umožní posoudit zásadní od méně zásadního, závažné od méně závažného, cíle od prostředků a trvalé principy od podmíněných detailů a hlavně vyznavačské principy od obecně požadovatelných. Bereme-li všechno jako rovnocenné (buď jako stejně zásadní nebo stejně relativní), nemůže dojít k domluvě ani (vyznavačsky) poctivému, spravedlivému a dobrému jednání.
• Smyslem křesťanské etiky tedy není jen uchování mravní čistoty. Má samozřejmě i zvěstný a demonstrativní význam (1Pt 2, 12), ale to nemůže být záměrné. Záměrná musí být především upřímná láska (Ř 12, 9).

„⁸Milostí tedy jste spaseni skrze víru. ⁹Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. ¹⁰Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“

(Ef 2, 8-10)

(Jakub Dvořák)

Jakou roli hrají předsudky v životě vyznavačském?

Kázání na text Ř 1, 18-32 na neděli 25. 8. 2002 (pastorální porada kazatelů 15. 3. 2004)

Bohuslavice nad Metují

Texty:

EZ 1979 | NEZ

1. introitus: Mal 1, 11 he
2. píseň: 217 | 633
3. čtení: Lv 18, 1-5 he; 24-30 he
4. píseň: 399 | 761 !
5. text: Ř 1, 18-32 ř,l
6. píseň: 482 | 169
7. poslání: Iz 2, 3 he; 56, 6-8 he
8. požehnání: Ř 15, 5-9 ř,l
9. píseň: 447 | 305 !

Písně označené ! považuji za zmatlané v novém zpěvníku. V takové podobě bych je zpívat nedal.

Často se hovoří o odbourávání předsudků. Mnozí chtějí očistit křesťanství od předsudků vůči Židům, proto hledají v NZ stopy po nich. Ale i ne-židé (Gójové) by se mohli právem cítit mnohým z NZ dotčeni. „Apoštol pohanů“ – Pavel – dal hned v úvodu svého nejvýznamnějšího spisu průchod tradičním židovským předsudkům vůči nim. Chtěl bych se dnes s Vámi zamyslet nad tím, jakou roli hrají předsudky v životě vyznavačském?

Pavlova slova bývají čítána spíš jako moralita; on si však připravuje nahrávku pro konečné rozuzlení: „Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“ (Ř 11, 32). Přitom užije představ, jaké se o pohanech v židovském prostředí tradovaly i tradují. V Pavlově době byly populární Sibyly, zejména 3. kniha hovoří o pohanech, kteří se utíkají k modlám, zatímco Židé, kteří nad nimi jednou zvítězí, neobcují s mladými chlapci, jak je to zvykem u modloslužebníků. Podobně v knize Chaima Potoka Jmenuji se Ašer Lev je mladý Ašer varován před nežidovským prostředím. Sám apoštol pohanů Pavel viděl ty, jimž hlásal evengelium, jako posedlé svojí modloslužbou (1Ko 12, 2) a své poslání viděl v tom, nějak to z nich oloupat.

Takové předsudky však mají svůj legitimní původ v životě vyznavačském, který tíhne k sebevymezení vůči okolí – jaké jsou znaky zvláštního božího vlastnictví? Z toho vzešly celé seznamy "ohavností Gójů," například Lv 18! Vymezení oněch „ohavností“ mělo původně sloužit pro vlastní poučení: udržte si svoji jedinečnost, nesplyňte s nimi. Během času se však může zvrhnout v představu, jací ti Gójové vlastně jsou … učením o nich. A to už se stávají předsudkem.

Prorocká tradice odhaluje že ony „ohavnosti Gójů“ nebyly ani tak problémem oněch (pro)národů, jako spíš samotného lidu božího. Snad nebylo legitimní nadělat si z „těch druhých“ odstrašující příklad. Starý zákon to ovšem koriguje gójskými ženami v královském rodokmenu, nebo prorokem Jeremiášem, oceňujícím věrnost Gójů svým bohům. Ale bylo to legitimní, pokud si tím onen zvláštní lid uchovával vědomí závazku. Ne, když si z toho udělá učení "o nich".

Židé se v určitém čase ale museli nutně proti svému okolí vymezit. Byli v zajetí mezi úspěšnějšími národy, a nebraňme se si to přiznat, i kulturně na mnohem vyšší úrovni. Pokušení vzdát se své víry by bylo veliké. Proroci jim tu kulturu museli zošklivit. Ale křesťané si podobně budou později ošklivit svoji mateřskou loď, židovství, jakož i prostředí, v němž se rozšířili: anticko hellénistickou civilizaci, stejně jako civilizace pohanských národů, ať už vstupujících do Evropy, nebo objevených v době zámořských objevů. Pak si ale budou podobně ošklivit západní křesťané ty východní. Reformovaní křesťané katolíky, nebo jinou větev reformace, než je ta vlastní. Přiznejme si, kolik evangelíků je evangelíky jen proto, aby nebyli jako katolíci! Když se pak cítíme ohroženi sekulární civilizací nebo militantním atheismem, snadno sáhneme k představě, že ti bezbožníci jsou v něčem horší než my, tudíž my jsme ti lepší - nejsme konzumní, nejsme kariéristé, nehoníme se za požitky (ono to ovšem nebývá pravda ani o nás).

Předsudky konstituují identitu společnosti. Totéž se dnes čeká i od náboženství. Smyslem biblické víry je však proměna. Biblická víra nevede k sebeuspokojení v dosaženém, ať z Židovského, pohanského nebo křesťanského směru, nýbrž k pokání (Ř 2, 4!).

Pavel musel vědět, že „Gójové“ nejsou žádná bezuzdná zvířata (Ř 2, 14), jako ani všichni Židé nejsou Zákonem kultivováni. Byl však v něčem vychováván, zejména on, diasporní Žid, čelící vlivům pohanského prostředí. Sdílel stereotypy své komunity. Přečtěte si, jak probíhá výchova v židovských rodinách, třeba knihy o Ašeru Levovi od Chaima Potoka, nebo na některých židovských webech. Hodně se klade důraz na to, aby se židovská mládež nesmísila se svými nežidovskými vrstevníky: klanějí se falešným bohům (srv. 1Ko 12, 2), mají chybné priority, neposlouchají rodiče, dělají věci, které jsou pro nás hanebné ... Podobně i my slýchali od rodičů a možná to říkáme svým dětem: ti nevěřící nejsou jako my, žijí jinak ... Pavel tu prezentuje židovský pohled na svět nežidovský, pohled odstrašující.

Také naše křesťanská identita drží, pokud si zachováme předsudky o nekřesťanech, a evangelická, pakliže uživíme své předsudky o katolících. Jakékoliv násilné odbourávání předsudků však vychází naprázdno: vždyť ony mají i reálný základ. Bojovníci proti předsudkům vůči Židům vyvolávají předsudky vůči křesťanství, Novému Zákonu a křesťanům; kdo se chtějí zastat Romů, vytvářejí předsudky o lidech, kteří mají reálné špatné zkušenosti s tímto etnikem. Avšak jako základ jakékoliv, zejména duchovní identity, jsou předsudky o druhých základem lichým.

Pavel pravda otevře značně zkarikovaný obraz „pohana“, za nímž zase bude následovat neméně karikovaný obraz „Žida“ (Ř 2, 17-21). Pravda víry však není v absolutní platnosti této karikatury. Již proroci jí užívali k napomínání do vlastních řad; Pavel však učinil ještě jinou zkušenost – kdy i jeho předsudky oslavily moc smírčího aktu v Ježíšově oběti – „Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“ (Ř 11, 32) – V ten moment není důležité, jací jsou jedni i druzí doopravdy, ale že Bohu na obou záleží a kam to všechno nyní má směřovat.

---

Stránka: 1
 [JD1]               introit:          Mal 1, 11:

¹¹ Od východu slunce až na západ bude mé jméno veliké mezi pronárody.

Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar.

Zajisté bude mé jméno veliké mezi pronárody,

praví Hospodin zástupů.

 

Stránka: 1
 [JD2]               čtení:    Lv 18, 1-5.24-30:

¹ Hospodin promluvil k Mojžíšovi:

² „Mluv k Izraelcům a řekni jim: Já jsem Hospodin, váš Bůh.

³ Nesmíte jednat po způsobu egyptské země, v níž jste sídlili, ani po způsobu kenaanské země, do které vás vedu. Nebudete se řídit jejich zvyklostmi.

⁴ Budete jednat podle mých řádů a dbát na má nařízení; jimi se budete řídit, neboť já jsem Hospodin, váš Bůh.

⁵ Budete dbát na moje nařízení a na moje řády. Člověk, který podle nich bude jednat, bude z nich žít. Já jsem Hospodin.

²⁴ Ničím z toho všeho se neznečišťuj, neboť tím vším se znečišťují pronárody, které před vámi vyháním.

²⁵ Jimi byla znečištěna země. Proto jsem ji ztrestal pro její nepravost a ona vyvrhla své obyvatele.

²⁶ Vy tedy dbejte na má nařízení a na mé řády, ať se nedopustíte žádné z těchto ohavností, ani domorodec, ani ten, kdo přebývá mezi vámi jako host.

²⁷ Všech těchto ohavností se totiž dopouštěli mužové této země, kteří byli před vámi, takže země byla znečištěna.

²⁸ Nebo i vás země vyvrhne, kdybyste ji znečistili, jako vyvrhla pronárod, který byl před vámi.

²⁹ Každý, kdo se dopustí kterékoli z těchto ohavností, bude vyobcován ze společenství svého lidu.

³⁰ Proto dbejte na to, co jsem vám uložil. Nesmíte jednat podle ohavných zvyklostí, které byly páchány před vámi. Neznečišťujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“

 

Stránka: 1
 [JD3]               TEXT:  Ř 1, 18-32:

¹⁸ Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.

¹⁹ Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil.

²⁰ Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.

²¹ Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.

²² Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství:

²³ zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.

²⁴ Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla;

²⁵ vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen.

²⁶ Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený

²⁷ a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost.

²⁸ Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.

²⁹ Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči,

³⁰ pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče,

³¹ nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování.

³² Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.

 

Stránka: 1
 [JD4]               poslání: Iz 2, 3. 56, 6-8; Ř 15, 5-9:

^Iz 2,3 Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.

^Iz 56,6 Těm z cizinců, kteří se připojili k Hospodinu, aby mu sloužili a z lásky k jeho jménu se stali jeho služebníky, praví: „Všechny, kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku, kdo se pevně drží mé smlouvy,

⁷ přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí, jejich oběti zápalné a obětní hody dojdou na mém oltáři zalíbení. Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy,

⁸ je výrok Panovníka Hospodina, který shromažďuje zahnané z Izraele. Shromáždím k němu ještě další, k těm, kteří už k němu byli shromážděni.“

^Ř 15,5 Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše,

⁶ a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.

⁷ Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.

⁸ Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby, dané otcům,

⁹ a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno: ‚Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.‘

---

Poznámky k textu kázání viz ...

Jak k nám přišlo AIDS

Ovlivnilo AIDS morálku? O fenomenologii nemoci a jejího kvazietického zneužívání

motto:

„⁴ Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.

⁵ Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.

⁶ Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“

 

„⁴η αγαπη μακροθυμει χρηστευεται η αγαπη ου ζηλοι [η αγαπη] ου περπερευεται ου φυσιουται

⁵ ουκ ασχημονει ου ζητει τα εαυτης ου παροξυνεται ου λογιζεται το κακον

⁶ ου χαιρει επι τη αδικια συγχαιρει δε τη αληθεια“

(1Kor 13, 4-6 ř,l)

AIDS jako fenomén:

Na prvním místě je třeba říct, že nemoci mají čtverou stránku: objektivně lékařskou (to je mimo moji kompetenci) a pečovatelskou (to také), subjektivně pacientskou (chvála Bohu ani to ne), ale i informační (fenomenologickou) – co o věci víme, jak se o ní šíří a košatí informace, jak je vnímáme, vstřebáváme, reagujeme na ně, využíváme jich a zneužíváme. Zvěst o nemoci AIDS, působené virem HIV zasáhla náš svět poněkud nečekaně v době, kdy největší hrozbou pro lidstvo byly jaderné zbraně a studená válka.

Aniž bych chtěl tento jev bagatelizovat, musím konstatovat, že AIDS je vlivnější jako informace než jako skutečná nemoc. Odborná pojednání o původu, mechanismu šíření a průběhu nemoci říkají běžnému člověku pramálo. Víc jeho život ovládají různé představy s tímto jevem spojované. Alfons Labisch (ĎaS 1/2004) řadí AIDS mezi tzv. „skandalizované nemoci“. Skutečně nás kde kdo straší lavinovým šířením této nemoci a to již od samého počátku jejího objevení! Typické pro naše prostředí je, že se na ni ze strachu začaly dělat vtipy! Fakticky však málo kdo z nás skutečně nějakého nositele této choroby osobně poznal. Odborné statistiky, skandalisty ignorované, znají jiné zabijáky: „Každým rokem zemře více než 11 milionů dětí v důsledku nemocí a podvýživy. Sedm z deseti dětských úmrtí v rozvojových zemích můžeme přiřadit k pěti hlavním příčinám: zápal plic, průjem, spalničky, malárie a podvýživa. … Každých třicet vteřin zabije malárie v Africe jedno dítě a představuje zde jedno z nejdůležitějších ohrožení těhotných žen i jejich novorozených dětí“ (WHO-Fact-Sheet 1998 – časopis Světové zdravotnické organizace – údaje dosud aktuální). Kde je zmínka o AIDS? A kdo se bojíme malárie?

---

PEREX

Esej Jakuba Dvořáka zkoumá, jak se nemoc AIDS stala nejen zdravotním, ale i kulturním, morálním a náboženským fenoménem. Autor kriticky reflektuje stereotypy, strach a moralizování, které nemoc provázely, a klade důraz na lidskost, soucit a odmítnutí zneužívání utrpení druhých k ideologickým cílům.

---

In diesem Essay analysiert Jakub Dvořák, wie AIDS nicht nur als Krankheit, sondern auch als kulturelles, moralisches und religiöses Phänomen wahrgenommen wurde. Er kritisiert Stereotype, Angst und Moralisierung und plädiert für Menschlichkeit, Mitgefühl und die Ablehnung ideologischer Instrumentalisierung von Leid.

---

Dans cet essai, Jakub Dvořák explore comment le sida est devenu un phénomène non seulement médical, mais aussi culturel, moral et religieux. Il critique les stéréotypes, la peur et la moralisation, et appelle à l’humanité, à la compassion et au refus de l’instrumentalisation idéologique de la souffrance.

---

In this essay, Jakub Dvořák examines how AIDS evolved from a medical issue into a cultural, moral, and religious phenomenon. He critiques the stereotypes, fear, and moralizing that accompanied the disease, and advocates for compassion, humanity, and resistance to the ideological exploitation of suffering.

---

Milujeme hrůzyplné historky – proto i o AIDS se vyprávějí spousty fám. Jednou z nejoblíbenějších je ta, že nositelé viru HIV s oblibou zanechávají někde nakažené injekční stříkačky s poťouchlým poselstvím – „už ho taky máš“. Těmto zprávám lidé věří, nic na tom nemění fakt, že nikdy žádný takto infikovaný pacient zaznamenán nebyl a odborníci se shodují v tom, že vir HIV je mimo tělní tekutiny tak nestabilní, že z odložené injekční jehly může člověk chytit spousty jiných nebezpečných nemocí, především různé formy žloutenky, ale ne HIV! Jinou oblíbenou historkou, která se objevila brzy po AIDS, je ta, že se lidé nakažení virem HIV rádi s někým neznámým vyspí a pak mu nechají na zrcadle rtěnkou vzkaz. Motiv nápisu rtěnkou na zrcadle se objevil v mnoha, dokonce i českých, filmech.

Jak nějaká kavkovská scéna působilo, když jsem byl koncem 80. let na biblické hodině, kde farář přítomné strašil tím, že AIDS se může šířit i aerosolem, který ze slin udělá zubařská vrtačka, a že zubaři jsou dnes nejohroženější. Přítomen byl i jeden dentista, který prodělal různá odborná školení a snažil se farářova slova korigovat, ale nikdo ho neposlouchal – farář prostě nabízel zajímavější horůrek!

Zde jen musím znovu upomenout na paradoxní situaci – mnozí faráři se cítí být kompetentní do těchto věcí mluvit už svojí vírou. Já s tím nesouhlasím, a přece o tom s Vámi mluvím. Nemluvím však o nemoci samé, ale o našich reakcích na ní.

Kterak k nám AIDS přišlo – stručná historie informace o nemoci:

Na epidemii AIDS v USA poprvé upozornil Dr. Michael Gottlieb, který 5. 6. 1981 ve svém článku pro Americké středisko kontroly přenosných chorob nazvaném „Týdenní zpráva o morbiditě a mortalitě“, popsal případy pěti mladých homosexuálů, postižených tehdy ještě velmi vzácnou pneumocystickou pneumónií (zápalem plic).

New York Times přinesl téhož roku poprvé zprávu širší veřejnosti o podivné epidemii, šířící se především mezi sanfranciskými homosexuály, která se projevuje různými kožními chorobami, především Kaposiho sarkomy. Nemoc je rok na to pojmenována jako Syndrom získaného selhání imunity. Brzy se objevují i další ohrožené skupiny – narkomané, užívající drogu nitrožilně, kteří si půjčují bezprostředně po sobě stříkačky (to je podstatně jiná situace nežli stříkačka odložená). Po vynálezu testu na HIV pozitivitu byla polovina testovaných mužů na západním pobřeží USA pozitivních, na východním to byla „jenom“ třetina. Na jedné newyorské klinice to bylo 87% testovaných narkomanů! Přesto podstatné je, že prvotní výskyt souvisel s komunitou promiskuitně žijících homosexuálů. Tady je třeba připomenout, že na věci kolem sexu je Amerika až přecitlivělá, Amerika se ráda bojí, a je rovněž citlivá na téma homosexuality. Právě tato situace zplodí spousty stereotypů o AIDS, které nevyvrátí žádná pozitivní vědecká fakta. AIDS získá hodnotu trestu, bude navždy spojována především se sexem, zvláště homosexuálním. Později se prokáže, že homosexualita s nákazou virem HIV nesouvisí, spíš že promiskuitní sexualita je živnou půdou (rozhodně však tvrzení, že Sexuální revoluce přinesla AIDS, je přepjaté – viz brožuru Tomáše Řeháka SEX: šlehačka na dortu).

1983 Dr. Montagnier z Pesteurova institutu v Paříži izoloval virus, který označil zkratkou LAV. Současně se prokázalo, že kromě USA a Kanady je virus rozšířen v 15 evropských zemích. Šíří se do Afriky a Jižní Ameriky. Nemoc AIDS se vyskytovala již před rokem 1970. Epidemicko-pandemické šíření začínalo už v polovině 70. let.

1984 Objevem původce AIDS se pochlubí v USA Dr. Gallo – svůj objev označí HTLV-III. Je zjištěno, že viry LAV a HTLV-III jsou totožné, dostanou společné označení HIV (později se přijde na to, že Dr. Gallo zcizil Montagnierův objev, přesto je dnes uváděn jako spoluobjevitel viru HIV).

Těžko se asi dopátráme toho, kdy se u nás zpráva o AIDS objevila poprvé. Oficiálně se hovoří o jakémsi článku v Rudém Právu v roce 1984. Já však o ní četl už někdy v roce 1981-1982 ve 100+1 zahraničních zajímavostí (nepodařilo se mi ono číslo sehnat). Nemluvilo se ještě o AIDS, ale vše podstatné o této chorobě už bylo řečeno. Pozdější informace spíš dřívější zpřesňovaly, ale zásadně neměnily. Spekulovalo se už tehdy o možnosti, že jde o bakteriologickou zbraň, která unikla z laboratoří. Tento názor je dnes odmítán.

I v pozdějších letech to bylo hlavně Rudé Právo a Haló sobota, které pouštěly informace o této chorobě, ale vždy s připomínkou, že jde o záležitost druhé strany železné opony (od prastrýce – patologa jsem věděl, že tou dobou už byla i u nás podezřelá úmrtí). Jako projev morální dekadence bylo zmiňováno, že v Rakousku, ale i v jiných západních zemích, začali někteří volat po obnovení koncentračních táborů pro nakažené HIV.

4. 3. 1987 byla poprvé uveřejněna zpráva o výskytu AIDS v Československu. V České republice byly k tomuto datu evidovány čtyři případy onemocnění a třicet šest nositelů viru. Na Slovensku dvě onemocnění a sedm nostelů virů.

21. 11. 1987 byla uveřejněna zpráva, že u nás zemřel první člověk na AIDS.

O rok později také Mladý svět přinese zprávu o prvním soudním procesu s šiřitelem viru HIV. Ačkoliv byl tou dobou již mechanizmus šíření nemoci znám, ostraha doprovázející pachatele při procesu byla vybavena bílými, gumovými, zástěrami, rouškami na ústech a gumovými rukavicemi. Tyto okolnosti i nepodmíněný trest odnětí svobody časopis kritizoval.

V rámci „glasnosti“ se začínají v televizi i v předfilmech v biografu objevovat nezřetelné, rozmazané či potemnělé postavy svědčící o tom, jak se nakazily AIDS. O pár let později první přestane svoji identitu skrývat. Pretendenti komunistického režimu se začínají sami obávat – propaganda tématizuje zdravý sex, doporučuje kondom: mezi plakáty oslavujícími VŘSR se objevují hesla jako „Věrnost není přežitek, ale nejlepší ochrana proti AIDS“. Jako komickou perličku lze zmínit článek z titulní strany Haló soboty z 18. 11. 1989, kde komunisticky investigativní reportér se dvěma studentkami „odhalují“, jak nesnadné je pro mladého člověka opatřit si prezervativ. Společnost však řešila tou dobou závažnější věci. Téma AIDS/HIV začne být opět populární v 90. letech.

Evoluční psychologie a reakce na AIDS:

Nevím, zda jsme schopni bez přetvářky zavzpomínat, jaké pocity v nás vyvolala první zpráva o této chorobě. Jsem přesvědčen, že to byl strach, pocit odporu k nakaženým, radost či naděje, že „nás se to netýká“. Populistický francouzský politik Le Pen ostatně učinil zřízení „AIDS-salií“ (obdoba leprosalií) součástí svých programů. Víme, že tento typ politika velmi citlivě čte v přáních lidu a slíbí, co mu na očích vidí. Jsme hodní lidé a víme, že by se jednou taková věc mohla týkat někoho z nás nebo našich blízkých. Připusťme však, že setkání s tímto jevem v nás vyvolává pocity, za které se současně stydíme.

V jedné reportáži ve francouzské televizi se redaktorka před zraky diváků napila ze sklenice, z níž před tím pil muž, který měl AIDS. Proslýchalo se, že se později dost bála.

Bylo by laciné pohoršovat se proto nad lidskou povahou, jak bývá zejména v křesťanském prostředí zvykem. Odpor, který budí čímkoliv postižený člověk je podle evolučních psychologů velmi důležitý pud, který našim předkům umožňoval přežít.

Protože jsme lidské – myslící bytosti, prožíváme úzkost ne jen fyzickou, ale i metafyzickou. Požadujeme od světa který nás obklopuje smysluplnost. Tu může nabídnout pouze řád. Jevy jako je jakákoliv metla lidstva, tento řád popírají. Máme sklon pak takové jevy vykládat, dávat do souvislostí, které jim řád dodají násilím. Tak už za Černé smrti byl hledán viník: Židé, Saracéni, boháči i chuďasové, stoupenci sekt. Reformní kazatelé odhalují souvislosti mezi morem a hříchem, muslimové, kteří na Pyrenejském poloostrově dostali mor dřív než křesťané, málem změnili vyznání, ale nakonec i křesťany pohroma zasáhla. Myslitelé mor vykládali, a ten si dělal, co ho napadlo. Přesto byli mnozí s to nacházet v něm nějaký smysl. Totéž lze vysledovat i v případě HIV/AIDS; tu také kde kdo nazývá novodobým morem. V JAR získal na ministerstvu zdravotnictví významný post americký „lékař“, který tvrdí, že žádné AIDS neexistuje, že je to výmysl západních farmaceutických firem, užívaje demagogické „pravdy“, že na AIDS dosud nikdo nezemřel.

Výklad nebo popření, to jsou dvě pochopitelné reakce na pocit ohrožení smyslu života. Smysl může přitom taková metla mít jen tehdy, dolehne-li na záda toho, kdo si to zaslouží. To nám dává jistotu, že budeme-li zachovávat určité zásady, nemáme se čeho bát. Rubem je nepřátelský postoj vůči těm, na které již udeřila …

Theologie nemoci:

Bible je v této věci rozporuplná: malomocní jsou vyvrženi z lidského společenství dokonce na Hospodinův příkaz, kulhaví a slepí z bohoslužeb (2Sm 5, 8 he,ř,l)! Je nápadné, že Ježíšovy zázraky směřují právě k těmto lidem. Ale Ježíš sám nenabízí jednoznačný výklad nemoci: podle Mk 2, 1-5 (ř,l) a J 5, 14 (ř,l) by se dalo soudit, že sdílel víru v nemoc jako trest za hřích. Už kniha Jób (he,ř,l) a Ž 73. (he,ř,l) však toto smysluplné pojetí nemoci relativizují. V J 9, 1-3 (ř,l) se Ježíš odmítne zabývat otázkou příčin slepcova postižení; spíš z něj udělá příležitosti k oslavení Boha.

Problémem monotheistických náboženství, která věří v jednoho, všemohoucího, dobrého a spravedlivého Boha, je vysvětlení zla. Křesťané a židé musejí vždy znovu před tímto problémem zavřít ústa; nám pomáhá paradox trpícího Syna Božího. Islám tento problém řeší jednoduše – Alláh může všechno, kdo má právo jej soudit? Ostatně i Pavel říká, že hlína nemůže volat hrnčíře k odpovědnosti (Ř 9, 20n ř,l).

Přece jsme nakloněni i té možnosti, obviňovat trpící, že si své neštěstí zavinili sami, nebo odhalit nějaké vnější spiknutí. Zlo bez viníka by mohlo zpochybňovat Boha, jeho jedinost, všemohoucnost či dobrotu!

Hledáme-li však berličky pro svoji kulhající víru, většinou za cenu nelidského odmítání bližních, musíme se poctivě prozkoumat, zda nám ještě jde o věci Boží, ne-li spíš o „naše věci“ – potřebu fyzického a metafyzického klidu? Theologizace nemoci může být ve skutečnosti jen sofistikovaným podáním onoho evolučně-psychologického pudu.

Krize křesťanství – Hledá se peklo!

Někomu spadlo AIDS jako požehnání z nebe. Zatímco se mnozí chvějí (jako hříšníci Zj 18, 7n ř,l), jiní překonávají strach tím, že se z pohrom doléhajících na hříšníky radují (jako spravedliví Zj16, 5n ř,l). Je to dáno tím, že slabá víra, podlomená prohrou na dvou frontách, dostala nový smysl existence.

Styl života se vymkl kontrole křesťanské morálky či spíše moralizmu. Změnil se i obraz světa, takže dnešního člověka už nelze strašit tím, že přijde po smrti do pekla.

V 18./19. století nabralo křesťanství doposud nebývalý antisexuální ráz. Víc v USA než v Evropě, protože v USA je vlivný fundamentalismus a současně antisexualismus, který sem zavlekli stoupenci sekt nacházejících v „Novém světě“ ve velkých počtech nový domov. To, co v Evropě vypadá jako bludařství, má v USA vliv v nejvyšších politických kruzích.

Nejhůře nesli křesťané ztrátu monopolu na výklad světa. Paradigma světa se změnilo i po jiných stránkách – jestliže dříve byla Boží vůle sama o sobě autoritou, nyní se musí obhájit tím, že odpovídá zájmům člověka.

Před příchodem AIDS působilo křesťanství jako přežitek spíš na „západě“ než v komunistickém světě. AIDS však dalo chabé víře nový impuls: najednou se mohli věřící pasovat na ty, kdo už od počátku věděli, jak to nakonec skončí (Ř 2, 17-20 ř,l).

„Kde je vědo tvůj osten?“

AIDS bývá spojováno především se sexem, ale i theologové, kteří toto odmítají, neodolají snadno jinému pokušení. Vědci si na této nemoci vylámali zuby. Dnes sice žádný solidní vědec nehovoří o své všemohoucnosti, v křesťanských kruzích však mindrák z vědy přetrvává.

Do objevu AIDS se zdálo, že v oblasti bakterio- a virologické, na co není prášek, na to bude brzy injekce. Když se objevilo AIDS způsobilo to strach. V letech 1983/1984 svitla izolováním viru HIV nová naděje. Ovšem i objev viru byl provázen vědeckou trapností: Montagnier s důvěrou poslal kolegovi Gallovi do USA vzorek svého objevu, ten jej nakultivoval a prohlásil za svůj.

Hned po objevu původce nemoci ovšem prohlásila americká ministryně zdravotnictví a sociálních služeb Margaret Hecklerová, že vakcína bude do čtyř let. Podobně optimistická prohlášení se objevovala i v dalších pětiletkách.

Závod o nalezení účinného léku vyvolává také napětí ve světě farmaceutickém, neboť se zde rýsuje mimořádná příležitost k ohromným ziskům. Utajování a šmírování, podrazů a vzájemných útoků je toho důsledkem nepřejícím plodné spolupráci.

Mnohá kázání nasvědčují, že tato situace přichází chabé víře vhod: je možné vědce moralizovat a přitom jim strouhat mrkvičku pro jejich neschopnost. Co ale lidé, kteří trpí a očekávají od vědců právem pomoc?

AIDS – racionalizované peklo:

Jistý rakouský lovec porna prohlásil, že „mnozí si myslí, že AIDS je Boží trest, ale ona je to Boží milost“. Jako mnozí další, i on si slibuje, že hrozba onemocnění lidi přinutí k zodpovědným, tedy omezeným, sexuálním vztahům.

AIDS zahrálo do karet všem, kdo chtějí dostat pod kontrolu sexuální život svých bližních, nebo těm, kteří chtějí obhajovat racionalitu některých iracionálních soudů Bible. Velmi výhodné bylo spojení nemoci s homosexualitou. Její odmítání je samo o sobě nesmyslné, ve spojení s AIDS však dostává racionální impuls. Všimněme si, že s AIDS je spojována homosexualita vždy. Ostatní příležitosti nákazy minimálně.

Pat Buchanan, poradce Richarda Nixona, napsal roku 1983 v článku „Sexuální revoluce začala požírat vlastní děti“, že „nebozí homosexuálové vyhlásili válku přírodě, příroda je za to teď krutě trestá“. Kazatel Jerry Falwell kázal, že „když si člověk zahrává s ohněm, … nemůže se vysmívat Bohu a doufat, že mu to beztrestně projde.“ Baptistický pastor z Rena dokonce požadoval: „… že bychom měli vykonat to, co je psáno v Bibli, a podřezat jim krky …“ (zajímalo by mě, kterou Bibli to četl). Stoupenci velmi vlivného amerického hnutí Morální většiny už v roce 1984 požadovali, aby byl zastaven výzkum léčiv HIV/AIDS či jeho financování z veřejných prostředků, neboť jde o zasloužený trest. Podobné návrhy předkládají opakovaně politici zejména z republikánských řad; zatím bezúspěšně. Ale už ve 4 státech USA je zakázáno očkovat mladé dívky proti viru způsobujícímu rakovinu děložního čípku s poukazem na to, že by se děvčata míň bála, a to by je povzbuzovalo k „nemorálnímu způsobu života“.

AIDS aktivizovalo jednotlivce i organizace usilující o záchranu lidstva. Lidské neštěstí přitahuje ty, kdo mají s trpícími upřímný soucit, i devianty, kteří (aniž si to sami uvědomují) chtějí druhé jen ovládat. Kdo je kdo, to se pozná podle toho, když se ukáže, že není koho zachraňovat. Ti kdo to mysleli upřímně, se zaradují, kdo se chtějí přiživovat, těm vytuhnou rysy. Devianti potřebují, aby peklo bylo náležitě horké.

Není to však pouze křesťanský kapric, jak naznačuje film Věry Chytilové „Kopytem sem, kopytem tam“ natočený podle námětu Pavla Škapíka. Téma AIDS tam vnutila sama režisérka (původně se měla zápletka stočit kolem rakoviny). I to je určitý parazitismus – chtěla být prostě první kdo to použije, a ještě tak moralistně! AIDS bez příchutě pekla, ovšem také bez jakéhokoliv smyslu, jsem zatím nalezl jen v poslední povídce z trilogie Chaima Potoka „Staří muži o půlnoci“. Jistý (bezkonfesijní) komentátor LN kritizuje v 90. letech zpracování sexuality ve filmu a literatuře, že není znám zdravý sex – „sex se prostě trestá“ (AIDS, úchylové …).

Příklad "humoru" "křesťanských"
aktivistů za "zdravý" sex
z přednášky manželů Řehákových
Sex: šlehačka na dortu,
plné podobných demago-
gických hovadin.

Peklo však brzy vychladlo: AIDS postihuje i lidi, kteří nežijí proti morálním představám oněch zachránců světa, naopak je poměrně jednoduché se pomocí různých prostředků a zachovávání určitých pravidel nákaze vyhnout, aniž by bylo bezpodmínečně nutné přijmout jejich řešení, zdrženlivost, jako jediné. Ještě není možné proti AIDS očkovat ani ho léčit, ale již existují prostředky, které oddalují propuknutí nemoci AIDS a její průběh zmírňují. Lidé se bojí míň, protože se ukázalo, že i s AIDS za zády se dá žít. Narychlo zbudovaná uzavřená oddělení pro léčbu AIDS byla opět zrušena, neboť stačí péče ambulantní. Všichni samozřejmě tvrdí, že proti homosexuálům a hedonistům nic nemají – nechtějí je ovládat, nýbrž chránit. Před peklem samozřejmě. Vezměme jim však peklo, jak zareagují? Zaútočí na prostředky ochrany před peklem, které jim zkazily radost! A tak se místo proti AIDS bojuje proti kondomům.

Nejpokrytečtější jsou poukazy na statistiky alarmující prudkým nárůstem HIV pozitivity a nemoci AIDS zejména na jihu Afriky a v bývalé Indočíně. Je prokazatelné, že na vině je nevzdělanost a neinformovanost, současně předsudky proti lékům a kondomům. „Záchranáři“ znají jediný recept: zdrženlivost. Sexuální osvětě, kondomům a léčivům zarytě brání. Odříkání sexu ale všichni schopni nejsou. Mnozí také těmto lidem nevěří, nevěří jim proto ani že AIDS existuje. Místní pověry dokonce tvrdí, že AIDS může vyléčit soulož s pannou!

Morálka bez pekla:

Nyní možná budu považován za obhájce volného sexu. Není tomu tak. Nedomnívám se však, že dobré jednání, motivované strachem, je skutečně morální. Mají-li se k sobě lidé chovat slušně, nemůže to být proto, že by si špatné chování mohli nějak odskákat.

Pokud jde o uspořádání pohlavního života, nemůže být hlavním motivem obava o život a zdraví. Křesťanská morálka, založená na sebeobětování, škodí zdraví víc než AIDS. Při jakémkoliv pokusu o morální působení si musíme především sami uvědomit, oč nám jde. Skutečně o dobro druhých? Skutečně o jejich štěstí? Vskutku o Boží vůli? Nemá jejich neštěstí spíš pomoci naší slabé víře nalézt smysl existence, nepromyšlené morální požadavky jednoduché zdůvodnění, a to bez ohledu, že značná část postižených nemocí AIDS či nakažených virem HIV si svůj osud sama nezavinila?

Jednat dobře je třeba, i kdyby pekla nebylo. Jsme-li svým partnerům a partnerkám věrní jen ze strachu, je to marné. Tím však morálka sama zpochybněna není. Věrnost (a ne jen v sexu) je pro mě hodnotou samou o sobě, proto ji nemohu degradovat na „nejlepší ochranu proti AIDS“.

Křesťanství bez pekla:

Je to širší problém křesťanského života: potřebuje křesťanská víra peklo, aby získala smysl? To by bylo ubohé. Pavlův antinomismus si uvědomuje, že Zákon sám špatný není, ale pervertoval (Ř 7, 7-14 ř,l; srv. i 1Tm 1, 8-11 ř,l). Smyslem milosti Kristovy je osvobodit lidské dobré jednání od vypočítavosti. Člověk, který se bojí trestu, nemůže jednat jinak, než sobecky a sebestředně. Když je osvobozen od strachu z trestu, může se vmyslet do potřeb druhého (1Ko 10, 29 ř,l).

Řešíme-li však prostřednictvím svého jednání s bližními své osobní krize, i když jde o krize víry, chtěj nechtěj na druhých lidech parazitujeme.

Parazitní aktivismus a zneužitá víra:

Na lidském neštěstí se velmi často přiživují lidé mající obsedantní zálibu v organizování jiných, jejich sešikování do armád bojujících proti nějakému, většinou značně spektakulárnímu, nepříteli lidstva. Zneužívány k tomu bývají ty nejušlechtilejší myšlenky a pohnutky. Jejich společným rysem je zveličování těchto nebezpečí, protože bez nich by ztratily takové organizace význam.

Jakákoliv organizace, jejímž smyslem k existenci je existence nepřítele, má brzy jediný cíl – žít a přežít.

Je jisté, že budou zneužívat i křesťanské víry a vyvolávat ve věřících pocit povinnosti táhnout to s nimi. Bůh nás však poslal zvěstovat evangelium a ne usilovat o kontrolu pohlavního života svých bližních. A s jeho láskou k člověku se jistě neshoduje radost z jejich utrpení. Nejsme tudíž povinni bránit zlepšování a zmírňování osudu těch, které postihla tato či jiná pohroma. AIDS však získalo příchuť čehosi mythického – pekla. Ale z pekla má radost pouze ďábel.

Morální výzva nemoci:

Jediným skutečně morálním rozměrem nemoci AIDS je tudíž vztah k postiženým. Již jsem řekl, že vyvolávají odpor. Řekl jsem také, že to samo není hřích, zločin ani chyba. Je to pud. Ten má svoji funkci, ale Bůh nám dal i rozum, abychom jím své pudy kontrolovali. Ne jen sexuální. I takové sebezáchovné pudy, které nás jinak chrání před nákazou. Známe její mechanizmus, nevíme, jak ji léčit, ale alespoň víme, na co si dát pozor a čeho se nebát. Není-li v našich kompetencích lidi postižené HIV/AIDS uzdravit, můžeme podporovat úsilí těch, kdo se o to pokoušejí. Bránit těm, kdo by chtěli křesťanství zneužívat k udržování pekla ve varu. Bojovat se svým odporem k nemocným lidem, ne proto, abychom se ukázali jako lepší, ale aby jim bylo s námi lépe, abychom k jejich neštěstí nepřidávali i sociální ostrakizaci.

(Vyšlo 1. 12. 2010 na Svobodných protestantských stránkách)

Křídla dávat, nebo přistřihovat?

Uveřejněno v EČČB 2010/02

Na svém 3. zasedání přijal 32. Synod ČCE novelizovaný „Řád výchovy a vzdělávání v církvi“ (ŘVVC), kde v článku 2., 1. (a jediném) odstavci formuluje „Obsah výchovy a vzdělávání v církvi“ takto:

Obsahem výchovy a vzdělávání v církvi je poznávat Písmo svaté, naslouchat Božímu slovu dosvědčenému dílem Ježíše Krista a na slyšené slovo odpovídat v modlitbách i v životních postojích sborů i jednotlivců.

V Poradním odboru pro vzdělávání laiků královéhradeckého seniorátu považujeme centrální stanovení cílů výchovy a vzdělávání za významné (viz moji recenzi knihy Katecheze). Někdo může namítnout, že ty jsou přece jasné, dané biblí, divit se, že si je nejsme schopni sami vymyslet. A možná máme i ostych, proto se někdy i na SR o cílích evangelické edukace (edukace = komplex výchovy a vzdělávání) hovoří váhavě jako o „otevřených“. Ale z pedagogického hlediska je nemožné učit bez definovaných cílů, a z hlediska systémové pedagogiky není myslitelné provozovat edukaci v rámci společenství, které nemá svůj cíl definovaný. Jak deleguje celek konkrétní výkon na nižší organizační složky (v našem případě na senioráty a sbory), musíme dotvářet tyto cíle do konkrétnějších podob. Na těchto postech však nestojí katecheta sám za sebe. Centrální definice edukačních cílů tak deklaruje, že církev za svými pěšáky v poli stojí, že je podporuje, že jí není lhostejné, co na bohoslužbách, presbyterkách, nedělních školách, při výuce náboženství atd., dělají.

Pedagogové milují nejrůznější vizualizace, a to včetně vizualizací didaktického procesu. Základem všech vždy zůstává „svatá trojice“ didaktiky: učitel – učivo – žák. Pořadí je lhostejné, protože mezi těmito prvky probíhá neustálá interakce a všechny jsou v procesu stejně důležité. Čím podrobněji pak výuku studujeme, tím víc dalších prvků musíme vzít v úvahu: organizační a materiální podmínky či metodiku. Z hlediska systémové pedagogiky má pak tento proces svůj sociální rámec; v našem případě hned dva: běžnou společnost a vyznavačské společenství. Podtrhuji, že i společnost. Pavučině interakcí mezi těmito prvky, jakož i jim samotným, dává smysl a oprávnění očekávaný nebo reálně dosažený cíl – výstup. Má-li tedy na církevní půdě probíhat nějaká edukace, je úloha definice obsahu výchovy a vzdělávání v církvi klíčová. ŘVVC, zejména čl. 2. vítám jako významný. Církev navíc tímto řádem přiznává výchově a vzdělávání v církvi i náležitou důležitost. Ta v dějinách křesťanství samozřejmá není.

Vzdělání soudobá pedagogika definuje jako kompetenci, tedy schopnost, samostatnost vzdělaného při různých výkonech. Výchova a vzdělávání vyvazuje edukanta (vzdělávaného) ze závislosti na vzdělavateli, buď si jím jedinec či celá instituce jako církev. Jenomže ten, kdo vzdělává, může sledovat záměr přesně opačný, nemůže jej však nikdy zajistit. Socialistické školství nás např. naučilo číst a psát, díky tomu jsme si mohli číst zakázanou literaturu. Podobně církevní edukace stojí vždy na rozcestí, zda se bude snažit víru svých členů řídit, nebo je podporovat k samostatnému pohybu na jejím poli i s rizikem, že se s ní možná rozejdou.

Jinou sociologicky reflektovanou rovinou vzdělávání totiž je jeho funkce: zda se společnost prostřednictvím edukace reprodukuje nebo reformuje. Přeneseno do konfesního společenství – zda je funkcí církevního vzdělávání zachovat „starou víru“, nebo ji vylepšovat. Jsme církví vzešlou z reformace, která si přisvojila starou patristickou zásadu o permanentní reformaci církve. Přesto i taková se opevní v určitých pozicích a důvody k tomu nejsou nutně chybné. Vzdělávání je vždy pod tlakem protichůdných sil: zabránit odcizení se víře předků, současně však dává do rukou prostředky tutéž kriticky přehodnocovat. Existují pochopitelně extrémní názory se semperreformátory na jednom a s tradicionalisty na opačném křídle. Avšak proč opouštět dobré tradice a proč z nich neodstraňovat omyly a bludy? A tak se bude církevní edukace vždy odehrávat v silovém poli těchto napětí.

Pokud jde o edukanta, církevní edukace ho vybavuje suverenitou vůči víře a světu, současně jej však chrání pro jedno před druhým. Definovat vzdělávací cíle je proto důležité pro vzdělavatelskou instituci samotnou: vyjadřuje, zda víc víře jedince křídla dává nebo přistřihuje. Po mém soudu je třeba směřovat k prvému od druhého, ale neztratit přitom jistou obezřetnost, aby nám ta víra přece jen někam neuletěla. Zároveň nám však nesmí otupovat rozum (EZ 373,3; v novém 574).

Církevnímu vzdělávání se však pod nohy plete i ten specifický problém, že vzdělávání je výkonem „lidského chytráctví“. Víra dar boží. Už nový zákon tak osciluje mezi nedůvěrou k učenosti a zjištění, že bez ní nelze ani správně rozumět písmu svatému (2Pt 3, 16 ř,l). I raná církev si musela vytvořit vlastní vzdělávací systém patrný v mladších spisech. Patristé dílem užívali pohanské filosofie, dílem textologie. Přes různá váhání se nakonec církev stala nositelkou evropské vzdělanosti. Ale tuto pozici od 12. století ztrácela, až se s učenci ve století 18. ocitla na válečné stezce. Tento stav přetrvává; v kázáních nezřídka zaznívají výroky proti pyšnému rozumu a učenosti, výsměch všem intelektuálním selháním lidstva. Stejný posun od vzdělanostního optimismu ke skepsi a nepřátelství lze pozorovat srovnáním písní v EZ seřadíme-li si je na časovou osu.

Církev též sdílí rozporuplný vztah ke vzdělání s ostatní evropskou kulturou, v níž máme za protikladné postoje a znalosti „přirozené“, „autentické“ s pouhou „naučeností“. Neučíme se školou, ale životem. Ale i to je blud, jehož následkem společnost očekává od vzdělávacích institucí, včetně církevních, že budou uchovávat staré dobré nauky, avšak nepoužitelné v praxi. Víra postavená na tom co člověk přijme při biblických či konfirmačním cvičení, je dětinská, neautentická, hodná posměchu. První rada, kterou pak nezřídka dostávají vikáři od svých mentorů je, aby zapomněli na všechno, co se naučili. Proč tu tedy vůbec máme ETF UK a trváme na jejím absolvování jako na podmínce ujmout se kazatelského úřadu? Proč máme odbory pro vzdělávání (už jen v některých seniorátech)? Také proto je třeba mít obsahy a cíle ujasněné, aby se učilo skutečně pro život, a ne jen pro učení, zejména je-li to život víry.

Proto je důležité, že máme ve svých řádech dokument, na který lze navazovat. Jako u všech předchozích řádů o výchově a vzdělávání převažují nad obsahovými a cílovými ustanoveními organizačně-kompetenční. Ale podstatné není v kvantitě. Ostatně ani tyto články nejsou podřadné.

Dnešní pedagogika definuje cíle vyučování jako cílové kompetence, které jsou žákům buď prostředkovány nebo jsou při nich rozvíjeny. Čl. 2. ŘVVC v podstatě hovoří jejím jazykem. Edukace sleduje cíle v oblasti poznání, dovedností a postojů. Čl. 2. tak splňuje i tento požadavek. Z theologického hlediska by bylo možná lepší dát na první místo „naslouchání Božímu slovu“, ale v ŘVVC je na prvním místě cíl poznávací – poznat bibli. Jelikož se mi zdá dnešní reálná církevní edukace dezorientovaná, považuji právě tento bod za páteř, a dobře definovanou páteř. Další bod je v osobních kompetencích – naslouchat a odpovídat, a to ve vztahu k Bohu. Tento prvek ukazuje, že církev svého edukanta staví před boží tvář jako autonomní bytost. Dává mu potřebnou výbavu, ale zbytek je na nich. Slyšení a odpovídání není církví prostředkováno a regulováno. Hlavní kompetencí je tedy kompetence k samostatné komunikaci s Bohem! Většího snad nad tento cíl skutečně není! Nakonec nás vede i do oblasti postojů, což v sobě nutně zahrnuje schopnost rozhodování, hodnocení a sebeutváření, utváření svých postojů. Vedle nedůvěry ke vzdělání máme také nedůvěru ke všemu, co zavání vnuceným životním slohem. Víra však bez určitého životního slohu myslitelná není. Nedůvěru vyvolává sklon církevní kázně vyžívat se v  malichernostech. Ale jak poznám, co je podstatné? Jen tak, že se v tom budu cvičit. Malichernosti překonáme zase jen patřičnou výchovou a vzděláváním. A proto je důležité, že i to patří do cílů církevní edukace. I na tomto poli se ovšem musí křesťan chovat autonomně.

Naposled je důležitá i reflexe dvojího rozměru výchovy – orientuje se jednak na společenství, a současně na jednotlivce. Jde tudíž o sebevýchovu církve vzájemnou výchovou svých členů. Netýká se jen funkcionářů. Neklade si cíle nereálné – např. uvěření v její kompetenci není.

K zásadním kladům proto nakonec patří i jadrnost a stručnost. Centrální definice cílů nemůže být jiná než generální. Další úrovně vzdělávání by si podle okolností měly definovat víc a konkrétnějších cílů. Přece bych uvítal, kdyby tyto cíle více reflektovaly, že svůj vyznavačský život nežijeme jen před Bohem a souvěrci, nýbrž také ve světě. A tak znovu odkazuji na svoji recenzi oné knihy o katechetice, kde jsou cíle církevní edukace definovány přece jen trochu hlouběji.

---

Poznámka pod čarou: tento 12 let starý text jsem psal ještě jako člen a duchovní ČCE, se kterou jsem se ale musel pět let na to rozejít. Proto v ní hovořím o "naší církvi", ačkoliv už takovou není. Považuji ale za prospěšné to, co jsem se jí tehdy snažil sdělit, připomenout, protože zde popsané principy a význam vzdělávání jsou stále platné.