Prohledat tento blog

2022-06-22

Jak k nám přišlo AIDS

Ovlivnilo AIDS morálku? O fenomenologii nemoci a jejího kvazietického zneužívání

motto:

„4 Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
5 Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
6 Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“

 

„4η αγαπη μακροθυμει χρηστευεται η αγαπη ου ζηλοι [η αγαπη] ου περπερευεται ου φυσιουται
5 ουκ ασχημονει ου ζητει τα εαυτης ου παροξυνεται ου λογιζεται το κακον
6 ου χαιρει επι τη αδικια συγχαιρει δε τη αληθεια“

(1Kor 13, 4-6 ř,l)

AIDS jako fenomén:


Na prvním místě je třeba říct, že nemoci mají čtverou stránku: objektivně lékařskou (to je mimo moji kompetenci) a pečovatelskou (to také), subjektivně pacientskou (chvála Bohu ani to ne), ale i informační (fenomenologickou) – co o věci víme, jak se o ní šíří a košatí informace, jak je vnímáme, vstřebáváme, reagujeme na ně, využíváme jich a zneužíváme. Zvěst o nemoci AIDS, působené virem HIV zasáhla náš svět poněkud nečekaně v době, kdy největší hrozbou pro lidstvo byly jaderné zbraně a studená válka.

Aniž bych chtěl tento jev bagatelizovat, musím konstatovat, že AIDS je vlivnější jako informace než jako skutečná nemoc. Odborná pojednání o původu, mechanismu šíření a průběhu nemoci říkají běžnému člověku pramálo. Víc jeho život ovládají různé představy s tímto jevem spojované. Alfons Labisch (ĎaS 1/2004) řadí AIDS mezi tzv. „skandalizované nemoci“. Skutečně nás kde kdo straší lavinovým šířením této nemoci a to již od samého počátku jejího objevení! Typické pro naše prostředí je, že se na ni ze strachu začaly dělat vtipy! Fakticky však málo kdo z nás skutečně nějakého nositele této choroby osobně poznal. Odborné statistiky, skandalisty ignorované, znají jiné zabijáky: „Každým rokem zemře více než 11 milionů dětí v důsledku nemocí a podvýživy. Sedm z deseti dětských úmrtí v rozvojových zemích můžeme přiřadit k pěti hlavním příčinám: zápal plic, průjem, spalničky, malárie a podvýživa. … Každých třicet vteřin zabije malárie v Africe jedno dítě a představuje zde jedno z nejdůležitějších ohrožení těhotných žen i jejich novorozených dětí“ (WHO-Fact-Sheet 1998 – časopis Světové zdravotnické organizace – údaje dosud aktuální). Kde je zmínka o AIDS? A kdo se bojíme malárie?


PEREX

Esej Jakuba Dvořáka zkoumá, jak se nemoc AIDS stala nejen zdravotním, ale i kulturním, morálním a náboženským fenoménem. Autor kriticky reflektuje stereotypy, strach a moralizování, které nemoc provázely, a klade důraz na lidskost, soucit a odmítnutí zneužívání utrpení druhých k ideologickým cílům.

In diesem Essay analysiert Jakub Dvořák, wie AIDS nicht nur als Krankheit, sondern auch als kulturelles, moralisches und religiöses Phänomen wahrgenommen wurde. Er kritisiert Stereotype, Angst und Moralisierung und plädiert für Menschlichkeit, Mitgefühl und die Ablehnung ideologischer Instrumentalisierung von Leid.

Dans cet essai, Jakub Dvořák explore comment le sida est devenu un phénomène non seulement médical, mais aussi culturel, moral et religieux. Il critique les stéréotypes, la peur et la moralisation, et appelle à l’humanité, à la compassion et au refus de l’instrumentalisation idéologique de la souffrance.

In this essay, Jakub Dvořák examines how AIDS evolved from a medical issue into a cultural, moral, and religious phenomenon. He critiques the stereotypes, fear, and moralizing that accompanied the disease, and advocates for compassion, humanity, and resistance to the ideological exploitation of suffering.


Milujeme hrůzyplné historky – proto i o AIDS se vyprávějí spousty fám. Jednou z nejoblíbenějších je ta, že nositelé viru HIV s oblibou zanechávají někde nakažené injekční stříkačky s poťouchlým poselstvím – „už ho taky máš“. Těmto zprávám lidé věří, nic na tom nemění fakt, že nikdy žádný takto infikovaný pacient zaznamenán nebyl a odborníci se shodují v tom, že vir HIV je mimo tělní tekutiny tak nestabilní, že z odložené injekční jehly může člověk chytit spousty jiných nebezpečných nemocí, především různé formy žloutenky, ale ne HIV! Jinou oblíbenou historkou, která se objevila brzy po AIDS, je ta, že se lidé nakažení virem HIV rádi s někým neznámým vyspí a pak mu nechají na zrcadle rtěnkou vzkaz. Motiv nápisu rtěnkou na zrcadle se objevil v mnoha, dokonce i českých, filmech.

Jak nějaká kavkovská scéna působilo, když jsem byl koncem 80. let na biblické hodině, kde farář přítomné strašil tím, že AIDS se může šířit i aerosolem, který ze slin udělá zubařská vrtačka, a že zubaři jsou dnes nejohroženější. Přítomen byl i jeden dentista, který prodělal různá odborná školení a snažil se farářova slova korigovat, ale nikdo ho neposlouchal – farář prostě nabízel zajímavější horůrek!

Zde jen musím znovu upomenout na paradoxní situaci – mnozí faráři se cítí být kompetentní do těchto věcí mluvit už svojí vírou. Já s tím nesouhlasím, a přece o tom s Vámi mluvím. Nemluvím však o nemoci samé, ale o našich reakcích na ní.

Kterak k nám AIDS přišlo – stručná historie informace o nemoci:

Na epidemii AIDS v USA poprvé upozornil Dr. Michael Gottlieb, který 5. 6. 1981 ve svém článku pro Americké středisko kontroly přenosných chorob nazvaném „Týdenní zpráva o morbiditě a mortalitě“, popsal případy pěti mladých homosexuálů, postižených tehdy ještě velmi vzácnou pneumocystickou pneumónií (zápalem plic).

New York Times přinesl téhož roku poprvé zprávu širší veřejnosti o podivné epidemii, šířící se především mezi sanfranciskými homosexuály, která se projevuje různými kožními chorobami, především Kaposiho sarkomy. Nemoc je rok na to pojmenována jako Syndrom získaného selhání imunity. Brzy se objevují i další ohrožené skupiny – narkomané, užívající drogu nitrožilně, kteří si půjčují bezprostředně po sobě stříkačky (to je podstatně jiná situace nežli stříkačka odložená). Po vynálezu testu na HIV pozitivitu byla polovina testovaných mužů na západním pobřeží USA pozitivních, na východním to byla „jenom“ třetina. Na jedné newyorské klinice to bylo 87% testovaných narkomanů! Přesto podstatné je, že prvotní výskyt souvisel s komunitou promiskuitně žijících homosexuálů. Tady je třeba připomenout, že na věci kolem sexu je Amerika až přecitlivělá, Amerika se ráda bojí, a je rovněž citlivá na téma homosexuality. Právě tato situace zplodí spousty stereotypů o AIDS, které nevyvrátí žádná pozitivní vědecká fakta. AIDS získá hodnotu trestu, bude navždy spojována především se sexem, zvláště homosexuálním. Později se prokáže, že homosexualita s nákazou virem HIV nesouvisí, spíš že promiskuitní sexualita je živnou půdou (rozhodně však tvrzení, že Sexuální revoluce přinesla AIDS, je přepjaté – viz brožuru Tomáše Řeháka SEX: šlehačka na dortu).

1983 Dr. Montagnier z Pesteurova institutu v Paříži izoloval virus, který označil zkratkou LAV. Současně se prokázalo, že kromě USA a Kanady je virus rozšířen v 15 evropských zemích. Šíří se do Afriky a Jižní Ameriky. Nemoc AIDS se vyskytovala již před rokem 1970. Epidemicko-pandemické šíření začínalo už v polovině 70. let.

1984 Objevem původce AIDS se pochlubí v USA Dr. Gallo – svůj objev označí HTLV-III. Je zjištěno, že viry LAV a HTLV-III jsou totožné, dostanou společné označení HIV (později se přijde na to, že Dr. Gallo zcizil Montagnierův objev, přesto je dnes uváděn jako spoluobjevitel viru HIV).

Těžko se asi dopátráme toho, kdy se u nás zpráva o AIDS objevila poprvé. Oficiálně se hovoří o jakémsi článku v Rudém Právu v roce 1984. Já však o ní četl už někdy v roce 1981-1982 ve 100+1 zahraničních zajímavostí (nepodařilo se mi ono číslo sehnat). Nemluvilo se ještě o AIDS, ale vše podstatné o této chorobě už bylo řečeno. Pozdější informace spíš dřívější zpřesňovaly, ale zásadně neměnily. Spekulovalo se už tehdy o možnosti, že jde o bakteriologickou zbraň, která unikla z laboratoří. Tento názor je dnes odmítán.

I v pozdějších letech to bylo hlavně Rudé Právo a Haló sobota, které pouštěly informace o této chorobě, ale vždy s připomínkou, že jde o záležitost druhé strany železné opony (od prastrýce – patologa jsem věděl, že tou dobou už byla i u nás podezřelá úmrtí). Jako projev morální dekadence bylo zmiňováno, že v Rakousku, ale i v jiných západních zemích, začali někteří volat po obnovení koncentračních táborů pro nakažené HIV.

4. 3. 1987 byla poprvé uveřejněna zpráva o výskytu AIDS v Československu. V České republice byly k tomuto datu evidovány čtyři případy onemocnění a třicet šest nositelů viru. Na Slovensku dvě onemocnění a sedm nostelů virů.

21. 11. 1987 byla uveřejněna zpráva, že u nás zemřel první člověk na AIDS.

O rok později také Mladý svět přinese zprávu o prvním soudním procesu s šiřitelem viru HIV. Ačkoliv byl tou dobou již mechanizmus šíření nemoci znám, ostraha doprovázející pachatele při procesu byla vybavena bílými, gumovými, zástěrami, rouškami na ústech a gumovými rukavicemi. Tyto okolnosti i nepodmíněný trest odnětí svobody časopis kritizoval.

V rámci „glasnosti“ se začínají v televizi i v předfilmech v biografu objevovat nezřetelné, rozmazané či potemnělé postavy svědčící o tom, jak se nakazily AIDS. O pár let později první přestane svoji identitu skrývat. Pretendenti komunistického režimu se začínají sami obávat – propaganda tématizuje zdravý sex, doporučuje kondom: mezi plakáty oslavujícími VŘSR se objevují hesla jako „Věrnost není přežitek, ale nejlepší ochrana proti AIDS“. Jako komickou perličku lze zmínit článek z titulní strany Haló soboty z 18. 11. 1989, kde komunisticky investigativní reportér se dvěma studentkami „odhalují“, jak nesnadné je pro mladého člověka opatřit si prezervativ. Společnost však řešila tou dobou závažnější věci. Téma AIDS/HIV začne být opět populární v 90. letech.

Evoluční psychologie a reakce na AIDS:

Nevím, zda jsme schopni bez přetvářky zavzpomínat, jaké pocity v nás vyvolala první zpráva o této chorobě. Jsem přesvědčen, že to byl strach, pocit odporu k nakaženým, radost či naděje, že „nás se to netýká“. Populistický francouzský politik Le Pen ostatně učinil zřízení „AIDS-salií“ (obdoba leprosalií) součástí svých programů. Víme, že tento typ politika velmi citlivě čte v přáních lidu a slíbí, co mu na očích vidí. Jsme hodní lidé a víme, že by se jednou taková věc mohla týkat někoho z nás nebo našich blízkých. Připusťme však, že setkání s tímto jevem v nás vyvolává pocity, za které se současně stydíme.

V jedné reportáži ve francouzské televizi se redaktorka před zraky diváků napila ze sklenice, z níž před tím pil muž, který měl AIDS. Proslýchalo se, že se později dost bála.

Bylo by laciné pohoršovat se proto nad lidskou povahou, jak bývá zejména v křesťanském prostředí zvykem. Odpor, který budí čímkoliv postižený člověk je podle evolučních psychologů velmi důležitý pud, který našim předkům umožňoval přežít.

Protože jsme lidské – myslící bytosti, prožíváme úzkost ne jen fyzickou, ale i metafyzickou. Požadujeme od světa který nás obklopuje smysluplnost. Tu může nabídnout pouze řád. Jevy jako je jakákoliv metla lidstva, tento řád popírají. Máme sklon pak takové jevy vykládat, dávat do souvislostí, které jim řád dodají násilím. Tak už za Černé smrti byl hledán viník: Židé, Saracéni, boháči i chuďasové, stoupenci sekt. Reformní kazatelé odhalují souvislosti mezi morem a hříchem, muslimové, kteří na Pyrenejském poloostrově dostali mor dřív než křesťané, málem změnili vyznání, ale nakonec i křesťany pohroma zasáhla. Myslitelé mor vykládali, a ten si dělal, co ho napadlo. Přesto byli mnozí s to nacházet v něm nějaký smysl. Totéž lze vysledovat i v případě HIV/AIDS; tu také kde kdo nazývá novodobým morem. V JAR získal na ministerstvu zdravotnictví významný post americký „lékař“, který tvrdí, že žádné AIDS neexistuje, že je to výmysl západních farmaceutických firem, užívaje demagogické „pravdy“, že na AIDS dosud nikdo nezemřel.

Výklad nebo popření, to jsou dvě pochopitelné reakce na pocit ohrožení smyslu života. Smysl může přitom taková metla mít jen tehdy, dolehne-li na záda toho, kdo si to zaslouží. To nám dává jistotu, že budeme-li zachovávat určité zásady, nemáme se čeho bát. Rubem je nepřátelský postoj vůči těm, na které již udeřila …

Theologie nemoci:

Bible je v této věci rozporuplná: malomocní jsou vyvrženi z lidského společenství dokonce na Hospodinův příkaz, kulhaví a slepí z bohoslužeb (2Sm 5, 8 he,ř,l)! Je nápadné, že Ježíšovy zázraky směřují právě k těmto lidem. Ale Ježíš sám nenabízí jednoznačný výklad nemoci: podle Mk 2, 1-5 (ř,l) a J 5, 14 (ř,l) by se dalo soudit, že sdílel víru v nemoc jako trest za hřích. Už kniha Jób (he,ř,l) a Ž 73. (he,ř,l) však toto smysluplné pojetí nemoci relativizují. V J 9, 1-3 (ř,l) se Ježíš odmítne zabývat otázkou příčin slepcova postižení; spíš z něj udělá příležitosti k oslavení Boha.

Problémem monotheistických náboženství, která věří v jednoho, všemohoucího, dobrého a spravedlivého Boha, je vysvětlení zla. Křesťané a židé musejí vždy znovu před tímto problémem zavřít ústa; nám pomáhá paradox trpícího Syna Božího. Islám tento problém řeší jednoduše – Alláh může všechno, kdo má právo jej soudit? Ostatně i Pavel říká, že hlína nemůže volat hrnčíře k odpovědnosti (Ř 9, 20n ř,l).

Přece jsme nakloněni i té možnosti, obviňovat trpící, že si své neštěstí zavinili sami, nebo odhalit nějaké vnější spiknutí. Zlo bez viníka by mohlo zpochybňovat Boha, jeho jedinost, všemohoucnost či dobrotu!

Hledáme-li však berličky pro svoji kulhající víru, většinou za cenu nelidského odmítání bližních, musíme se poctivě prozkoumat, zda nám ještě jde o věci Boží, ne-li spíš o „naše věci“ – potřebu fyzického a metafyzického klidu? Theologizace nemoci může být ve skutečnosti jen sofistikovaným podáním onoho evolučně-psychologického pudu.

Krize křesťanství – Hledá se peklo!

Někomu spadlo AIDS jako požehnání z nebe. Zatímco se mnozí chvějí (jako hříšníci Zj 18, 7n ř,l), jiní překonávají strach tím, že se z pohrom doléhajících na hříšníky radují (jako spravedliví Zj16, 5n ř,l). Je to dáno tím, že slabá víra, podlomená prohrou na dvou frontách, dostala nový smysl existence.

Styl života se vymkl kontrole křesťanské morálky či spíše moralizmu. Změnil se i obraz světa, takže dnešního člověka už nelze strašit tím, že přijde po smrti do pekla.

V 18./19. století nabralo křesťanství doposud nebývalý antisexuální ráz. Víc v USA než v Evropě, protože v USA je vlivný fundamentalismus a současně antisexualismus, který sem zavlekli stoupenci sekt nacházejících v „Novém světě“ ve velkých počtech nový domov. To, co v Evropě vypadá jako bludařství, má v USA vliv v nejvyšších politických kruzích.

Nejhůře nesli křesťané ztrátu monopolu na výklad světa. Paradigma světa se změnilo i po jiných stránkách – jestliže dříve byla Boží vůle sama o sobě autoritou, nyní se musí obhájit tím, že odpovídá zájmům člověka.

Před příchodem AIDS působilo křesťanství jako přežitek spíš na „západě“ než v komunistickém světě. AIDS však dalo chabé víře nový impuls: najednou se mohli věřící pasovat na ty, kdo už od počátku věděli, jak to nakonec skončí (Ř 2, 17-20 ř,l).

„Kde je vědo tvůj osten?“

AIDS bývá spojováno především se sexem, ale i theologové, kteří toto odmítají, neodolají snadno jinému pokušení. Vědci si na této nemoci vylámali zuby. Dnes sice žádný solidní vědec nehovoří o své všemohoucnosti, v křesťanských kruzích však mindrák z vědy přetrvává.

Do objevu AIDS se zdálo, že v oblasti bakterio- a virologické, na co není prášek, na to bude brzy injekce. Když se objevilo AIDS způsobilo to strach. V letech 1983/1984 svitla izolováním viru HIV nová naděje. Ovšem i objev viru byl provázen vědeckou trapností: Montagnier s důvěrou poslal kolegovi Gallovi do USA vzorek svého objevu, ten jej nakultivoval a prohlásil za svůj.

Hned po objevu původce nemoci ovšem prohlásila americká ministryně zdravotnictví a sociálních služeb Margaret Hecklerová, že vakcína bude do čtyř let. Podobně optimistická prohlášení se objevovala i v dalších pětiletkách.

Závod o nalezení účinného léku vyvolává také napětí ve světě farmaceutickém, neboť se zde rýsuje mimořádná příležitost k ohromným ziskům. Utajování a šmírování, podrazů a vzájemných útoků je toho důsledkem nepřejícím plodné spolupráci.

Mnohá kázání nasvědčují, že tato situace přichází chabé víře vhod: je možné vědce moralizovat a přitom jim strouhat mrkvičku pro jejich neschopnost. Co ale lidé, kteří trpí a očekávají od vědců právem pomoc?

AIDS – racionalizované peklo:

Jistý rakouský lovec porna prohlásil, že „mnozí si myslí, že AIDS je Boží trest, ale ona je to Boží milost“. Jako mnozí další, i on si slibuje, že hrozba onemocnění lidi přinutí k zodpovědným, tedy omezeným, sexuálním vztahům.

AIDS zahrálo do karet všem, kdo chtějí dostat pod kontrolu sexuální život svých bližních, nebo těm, kteří chtějí obhajovat racionalitu některých iracionálních soudů Bible. Velmi výhodné bylo spojení nemoci s homosexualitou. Její odmítání je samo o sobě nesmyslné, ve spojení s AIDS však dostává racionální impuls. Všimněme si, že s AIDS je spojována homosexualita vždy. Ostatní příležitosti nákazy minimálně.

Pat Buchanan, poradce Richarda Nixona, napsal roku 1983 v článku „Sexuální revoluce začala požírat vlastní děti“, že „nebozí homosexuálové vyhlásili válku přírodě, příroda je za to teď krutě trestá“. Kazatel Jerry Falwell kázal, že „když si člověk zahrává s ohněm, … nemůže se vysmívat Bohu a doufat, že mu to beztrestně projde.“ Baptistický pastor z Rena dokonce požadoval: „… že bychom měli vykonat to, co je psáno v Bibli, a podřezat jim krky …“ (zajímalo by mě, kterou Bibli to četl). Stoupenci velmi vlivného amerického hnutí Morální většiny už v roce 1984 požadovali, aby byl zastaven výzkum léčiv HIV/AIDS či jeho financování z veřejných prostředků, neboť jde o zasloužený trest. Podobné návrhy předkládají opakovaně politici zejména z republikánských řad; zatím bezúspěšně. Ale už ve 4 státech USA je zakázáno očkovat mladé dívky proti viru způsobujícímu rakovinu děložního čípku s poukazem na to, že by se děvčata míň bála, a to by je povzbuzovalo k „nemorálnímu způsobu života“.

AIDS aktivizovalo jednotlivce i organizace usilující o záchranu lidstva. Lidské neštěstí přitahuje ty, kdo mají s trpícími upřímný soucit, i devianty, kteří (aniž si to sami uvědomují) chtějí druhé jen ovládat. Kdo je kdo, to se pozná podle toho, když se ukáže, že není koho zachraňovat. Ti kdo to mysleli upřímně, se zaradují, kdo se chtějí přiživovat, těm vytuhnou rysy. Devianti potřebují, aby peklo bylo náležitě horké.

Není to však pouze křesťanský kapric, jak naznačuje film Věry Chytilové „Kopytem sem, kopytem tam“ natočený podle námětu Pavla Škapíka. Téma AIDS tam vnutila sama režisérka (původně se měla zápletka stočit kolem rakoviny). I to je určitý parazitismus – chtěla být prostě první kdo to použije, a ještě tak moralistně! AIDS bez příchutě pekla, ovšem také bez jakéhokoliv smyslu, jsem zatím nalezl jen v poslední povídce z trilogie Chaima Potoka „Staří muži o půlnoci“. Jistý (bezkonfesijní) komentátor LN kritizuje v 90. letech zpracování sexuality ve filmu a literatuře, že není znám zdravý sex – „sex se prostě trestá“ (AIDS, úchylové …).

Příklad "humoru" "křesťanských"
aktivistů za "zdravý" sex
z přednášky manželů Řehákových
Sex: šlehačka na dortu,
plné podobných demago-
gických hovadin.
Peklo však brzy vychladlo: AIDS postihuje i lidi, kteří nežijí proti morálním představám oněch zachránců světa, naopak je poměrně jednoduché se pomocí různých prostředků a zachovávání určitých pravidel nákaze vyhnout, aniž by bylo bezpodmínečně nutné přijmout jejich řešení, zdrženlivost, jako jediné. Ještě není možné proti AIDS očkovat ani ho léčit, ale již existují prostředky, které oddalují propuknutí nemoci AIDS a její průběh zmírňují. Lidé se bojí míň, protože se ukázalo, že i s AIDS za zády se dá žít. Narychlo zbudovaná uzavřená oddělení pro léčbu AIDS byla opět zrušena, neboť stačí péče ambulantní. Všichni samozřejmě tvrdí, že proti homosexuálům a hedonistům nic nemají – nechtějí je ovládat, nýbrž chránit. Před peklem samozřejmě. Vezměme jim však peklo, jak zareagují? Zaútočí na prostředky ochrany před peklem, které jim zkazily radost! A tak se místo proti AIDS bojuje proti kondomům.

Nejpokrytečtější jsou poukazy na statistiky alarmující prudkým nárůstem HIV pozitivity a nemoci AIDS zejména na jihu Afriky a v bývalé Indočíně. Je prokazatelné, že na vině je nevzdělanost a neinformovanost, současně předsudky proti lékům a kondomům. „Záchranáři“ znají jediný recept: zdrženlivost. Sexuální osvětě, kondomům a léčivům zarytě brání. Odříkání sexu ale všichni schopni nejsou. Mnozí také těmto lidem nevěří, nevěří jim proto ani že AIDS existuje. Místní pověry dokonce tvrdí, že AIDS může vyléčit soulož s pannou!

Morálka bez pekla:

Nyní možná budu považován za obhájce volného sexu. Není tomu tak. Nedomnívám se však, že dobré jednání, motivované strachem, je skutečně morální. Mají-li se k sobě lidé chovat slušně, nemůže to být proto, že by si špatné chování mohli nějak odskákat.

Pokud jde o uspořádání pohlavního života, nemůže být hlavním motivem obava o život a zdraví. Křesťanská morálka, založená na sebeobětování, škodí zdraví víc než AIDS. Při jakémkoliv pokusu o morální působení si musíme především sami uvědomit, oč nám jde. Skutečně o dobro druhých? Skutečně o jejich štěstí? Vskutku o Boží vůli? Nemá jejich neštěstí spíš pomoci naší slabé víře nalézt smysl existence, nepromyšlené morální požadavky jednoduché zdůvodnění, a to bez ohledu, že značná část postižených nemocí AIDS či nakažených virem HIV si svůj osud sama nezavinila?

Jednat dobře je třeba, i kdyby pekla nebylo. Jsme-li svým partnerům a partnerkám věrní jen ze strachu, je to marné. Tím však morálka sama zpochybněna není. Věrnost (a ne jen v sexu) je pro mě hodnotou samou o sobě, proto ji nemohu degradovat na „nejlepší ochranu proti AIDS“.

Křesťanství bez pekla:

Je to širší problém křesťanského života: potřebuje křesťanská víra peklo, aby získala smysl? To by bylo ubohé. Pavlův antinomismus si uvědomuje, že Zákon sám špatný není, ale pervertoval (Ř 7, 7-14 ř,l; srv. i 1Tm 1, 8-11 ř,l). Smyslem milosti Kristovy je osvobodit lidské dobré jednání od vypočítavosti. Člověk, který se bojí trestu, nemůže jednat jinak, než sobecky a sebestředně. Když je osvobozen od strachu z trestu, může se vmyslet do potřeb druhého (1Ko 10, 29 ř,l).

Řešíme-li však prostřednictvím svého jednání s bližními své osobní krize, i když jde o krize víry, chtěj nechtěj na druhých lidech parazitujeme.

Parazitní aktivismus a zneužitá víra:

Na lidském neštěstí se velmi často přiživují lidé mající obsedantní zálibu v organizování jiných, jejich sešikování do armád bojujících proti nějakému, většinou značně spektakulárnímu, nepříteli lidstva. Zneužívány k tomu bývají ty nejušlechtilejší myšlenky a pohnutky. Jejich společným rysem je zveličování těchto nebezpečí, protože bez nich by ztratily takové organizace význam.

Jakákoliv organizace, jejímž smyslem k existenci je existence nepřítele, má brzy jediný cíl – žít a přežít.

Je jisté, že budou zneužívat i křesťanské víry a vyvolávat ve věřících pocit povinnosti táhnout to s nimi. Bůh nás však poslal zvěstovat evangelium a ne usilovat o kontrolu pohlavního života svých bližních. A s jeho láskou k člověku se jistě neshoduje radost z jejich utrpení. Nejsme tudíž povinni bránit zlepšování a zmírňování osudu těch, které postihla tato či jiná pohroma. AIDS však získalo příchuť čehosi mythického – pekla. Ale z pekla má radost pouze ďábel.

Morální výzva nemoci:

Jediným skutečně morálním rozměrem nemoci AIDS je tudíž vztah k postiženým. Již jsem řekl, že vyvolávají odpor. Řekl jsem také, že to samo není hřích, zločin ani chyba. Je to pud. Ten má svoji funkci, ale Bůh nám dal i rozum, abychom jím své pudy kontrolovali. Ne jen sexuální. I takové sebezáchovné pudy, které nás jinak chrání před nákazou. Známe její mechanizmus, nevíme, jak ji léčit, ale alespoň víme, na co si dát pozor a čeho se nebát. Není-li v našich kompetencích lidi postižené HIV/AIDS uzdravit, můžeme podporovat úsilí těch, kdo se o to pokoušejí. Bránit těm, kdo by chtěli křesťanství zneužívat k udržování pekla ve varu. Bojovat se svým odporem k nemocným lidem, ne proto, abychom se ukázali jako lepší, ale aby jim bylo s námi lépe, abychom k jejich neštěstí nepřidávali i sociální ostrakizaci.

(Vyšlo 1. 12. 2010 na Svobodných protestantských stránkách)

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

2022-06-18

Křídla dávat, nebo přistřihovat?

Uveřejněno v EČČB 2010/02

Na svém 3. zasedání přijal 32. Synod ČCE novelizovaný „Řád výchovy a vzdělávání v církvi“ (ŘVVC), kde v článku 2., 1. (a jediném) odstavci formuluje „Obsah výchovy a vzdělávání v církvi“ takto:

Obsahem výchovy a vzdělávání v církvi je poznávat Písmo svaté, naslouchat Božímu slovu dosvědčenému dílem Ježíše Krista a na slyšené slovo odpovídat v modlitbách i v životních postojích sborů i jednotlivců.

V Poradním odboru pro vzdělávání laiků královéhradeckého seniorátu považujeme centrální stanovení cílů výchovy a vzdělávání za významné (viz moji recenzi knihy Katecheze). Někdo může namítnout, že ty jsou přece jasné, dané biblí, divit se, že si je nejsme schopni sami vymyslet. A možná máme i ostych, proto se někdy i na SR o cílích evangelické edukace (edukace = komplex výchovy a vzdělávání) hovoří váhavě jako o „otevřených“. Ale z pedagogického hlediska je nemožné učit bez definovaných cílů, a z hlediska systémové pedagogiky není myslitelné provozovat edukaci v rámci společenství, které nemá svůj cíl definovaný. Jak deleguje celek konkrétní výkon na nižší organizační složky (v našem případě na senioráty a sbory), musíme dotvářet tyto cíle do konkrétnějších podob. Na těchto postech však nestojí katecheta sám za sebe. Centrální definice edukačních cílů tak deklaruje, že církev za svými pěšáky v poli stojí, že je podporuje, že jí není lhostejné, co na bohoslužbách, presbyterkách, nedělních školách, při výuce náboženství atd., dělají.

Pedagogové milují nejrůznější vizualizace, a to včetně vizualizací didaktického procesu. Základem všech vždy zůstává „svatá trojice“ didaktiky: učitel – učivo – žák. Pořadí je lhostejné, protože mezi těmito prvky probíhá neustálá interakce a všechny jsou v procesu stejně důležité. Čím podrobněji pak výuku studujeme, tím víc dalších prvků musíme vzít v úvahu: organizační a materiální podmínky či metodiku. Z hlediska systémové pedagogiky má pak tento proces svůj sociální rámec; v našem případě hned dva: běžnou společnost a vyznavačské společenství. Podtrhuji, že i společnost. Pavučině interakcí mezi těmito prvky, jakož i jim samotným, dává smysl a oprávnění očekávaný nebo reálně dosažený cíl – výstup. Má-li tedy na církevní půdě probíhat nějaká edukace, je úloha definice obsahu výchovy a vzdělávání v církvi klíčová. ŘVVC, zejména čl. 2. vítám jako významný. Církev navíc tímto řádem přiznává výchově a vzdělávání v církvi i náležitou důležitost. Ta v dějinách křesťanství samozřejmá není.

Vzdělání soudobá pedagogika definuje jako kompetenci, tedy schopnost, samostatnost vzdělaného při různých výkonech. Výchova a vzdělávání vyvazuje edukanta (vzdělávaného) ze závislosti na vzdělavateli, buď si jím jedinec či celá instituce jako církev. Jenomže ten, kdo vzdělává, může sledovat záměr přesně opačný, nemůže jej však nikdy zajistit. Socialistické školství nás např. naučilo číst a psát, díky tomu jsme si mohli číst zakázanou literaturu. Podobně církevní edukace stojí vždy na rozcestí, zda se bude snažit víru svých členů řídit, nebo je podporovat k samostatnému pohybu na jejím poli i s rizikem, že se s ní možná rozejdou.

Jinou sociologicky reflektovanou rovinou vzdělávání totiž je jeho funkce: zda se společnost prostřednictvím edukace reprodukuje nebo reformuje. Přeneseno do konfesního společenství – zda je funkcí církevního vzdělávání zachovat „starou víru“, nebo ji vylepšovat. Jsme církví vzešlou z reformace, která si přisvojila starou patristickou zásadu o permanentní reformaci církve. Přesto i taková se opevní v určitých pozicích a důvody k tomu nejsou nutně chybné. Vzdělávání je vždy pod tlakem protichůdných sil: zabránit odcizení se víře předků, současně však dává do rukou prostředky tutéž kriticky přehodnocovat. Existují pochopitelně extrémní názory se semperreformátory na jednom a s tradicionalisty na opačném křídle. Avšak proč opouštět dobré tradice a proč z nich neodstraňovat omyly a bludy? A tak se bude církevní edukace vždy odehrávat v silovém poli těchto napětí.

Pokud jde o edukanta, církevní edukace ho vybavuje suverenitou vůči víře a světu, současně jej však chrání pro jedno před druhým. Definovat vzdělávací cíle je proto důležité pro vzdělavatelskou instituci samotnou: vyjadřuje, zda víc víře jedince křídla dává nebo přistřihuje. Po mém soudu je třeba směřovat k prvému od druhého, ale neztratit přitom jistou obezřetnost, aby nám ta víra přece jen někam neuletěla. Zároveň nám však nesmí otupovat rozum (EZ 373,3; v novém 574).

Církevnímu vzdělávání se však pod nohy plete i ten specifický problém, že vzdělávání je výkonem „lidského chytráctví“. Víra dar boží. Už nový zákon tak osciluje mezi nedůvěrou k učenosti a zjištění, že bez ní nelze ani správně rozumět písmu svatému (2Pt 3, 16 ř,l). I raná církev si musela vytvořit vlastní vzdělávací systém patrný v mladších spisech. Patristé dílem užívali pohanské filosofie, dílem textologie. Přes různá váhání se nakonec církev stala nositelkou evropské vzdělanosti. Ale tuto pozici od 12. století ztrácela, až se s učenci ve století 18. ocitla na válečné stezce. Tento stav přetrvává; v kázáních nezřídka zaznívají výroky proti pyšnému rozumu a učenosti, výsměch všem intelektuálním selháním lidstva. Stejný posun od vzdělanostního optimismu ke skepsi a nepřátelství lze pozorovat srovnáním písní v EZ seřadíme-li si je na časovou osu.

Církev též sdílí rozporuplný vztah ke vzdělání s ostatní evropskou kulturou, v níž máme za protikladné postoje a znalosti „přirozené“, „autentické“ s pouhou „naučeností“. Neučíme se školou, ale životem. Ale i to je blud, jehož následkem společnost očekává od vzdělávacích institucí, včetně církevních, že budou uchovávat staré dobré nauky, avšak nepoužitelné v praxi. Víra postavená na tom co člověk přijme při biblických či konfirmačním cvičení, je dětinská, neautentická, hodná posměchu. První rada, kterou pak nezřídka dostávají vikáři od svých mentorů je, aby zapomněli na všechno, co se naučili. Proč tu tedy vůbec máme ETF UK a trváme na jejím absolvování jako na podmínce ujmout se kazatelského úřadu? Proč máme odbory pro vzdělávání (už jen v některých seniorátech)? Také proto je třeba mít obsahy a cíle ujasněné, aby se učilo skutečně pro život, a ne jen pro učení, zejména je-li to život víry.

Proto je důležité, že máme ve svých řádech dokument, na který lze navazovat. Jako u všech předchozích řádů o výchově a vzdělávání převažují nad obsahovými a cílovými ustanoveními organizačně-kompetenční. Ale podstatné není v kvantitě. Ostatně ani tyto články nejsou podřadné.

Dnešní pedagogika definuje cíle vyučování jako cílové kompetence, které jsou žákům buď prostředkovány nebo jsou při nich rozvíjeny. Čl. 2. ŘVVC v podstatě hovoří jejím jazykem. Edukace sleduje cíle v oblasti poznání, dovedností a postojů. Čl. 2. tak splňuje i tento požadavek. Z theologického hlediska by bylo možná lepší dát na první místo „naslouchání Božímu slovu“, ale v ŘVVC je na prvním místě cíl poznávací – poznat bibli. Jelikož se mi zdá dnešní reálná církevní edukace dezorientovaná, považuji právě tento bod za páteř, a dobře definovanou páteř. Další bod je v osobních kompetencích – naslouchat a odpovídat, a to ve vztahu k Bohu. Tento prvek ukazuje, že církev svého edukanta staví před boží tvář jako autonomní bytost. Dává mu potřebnou výbavu, ale zbytek je na nich. Slyšení a odpovídání není církví prostředkováno a regulováno. Hlavní kompetencí je tedy kompetence k samostatné komunikaci s Bohem! Většího snad nad tento cíl skutečně není! Nakonec nás vede i do oblasti postojů, což v sobě nutně zahrnuje schopnost rozhodování, hodnocení a sebeutváření, utváření svých postojů. Vedle nedůvěry ke vzdělání máme také nedůvěru ke všemu, co zavání vnuceným životním slohem. Víra však bez určitého životního slohu myslitelná není. Nedůvěru vyvolává sklon církevní kázně vyžívat se v  malichernostech. Ale jak poznám, co je podstatné? Jen tak, že se v tom budu cvičit. Malichernosti překonáme zase jen patřičnou výchovou a vzděláváním. A proto je důležité, že i to patří do cílů církevní edukace. I na tomto poli se ovšem musí křesťan chovat autonomně.

Naposled je důležitá i reflexe dvojího rozměru výchovy – orientuje se jednak na společenství, a současně na jednotlivce. Jde tudíž o sebevýchovu církve vzájemnou výchovou svých členů. Netýká se jen funkcionářů. Neklade si cíle nereálné – např. uvěření v její kompetenci není.

K zásadním kladům proto nakonec patří i jadrnost a stručnost. Centrální definice cílů nemůže být jiná než generální. Další úrovně vzdělávání by si podle okolností měly definovat víc a konkrétnějších cílů. Přece bych uvítal, kdyby tyto cíle více reflektovaly, že svůj vyznavačský život nežijeme jen před Bohem a souvěrci, nýbrž také ve světě. A tak znovu odkazuji na svoji recenzi oné knihy o katechetice, kde jsou cíle církevní edukace definovány přece jen trochu hlouběji.



Poznámka pod čarou: tento 12 let starý text jsem psal ještě jako člen a duchovní ČCE, se kterou jsem se ale musel pět let na to rozejít. Proto v ní hovořím o "naší církvi", ačkoliv už takovou není. Považuji ale za prospěšné to, co jsem se jí tehdy snažil sdělit, připomenout, protože zde popsané principy a význam vzdělávání jsou stále platné.

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , , , , , , ,

2022-05-27

Bude někdy církev učící se, místo poučující?

 Komentář k prohlášení 4. zasedání 35. synodu ČCE "Žijeme spolu v jedné církvi"


"Ty se tedy nazýváš židem, spoléháš na zákon, chlubíš se Bohem a tím, že znáš jeho vůli a vyučován zákonem dovedeš rozpoznat, na čem záleží. Myslíš si, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kteří jsou ve tmách, vychovatelem nevzdělaných, učitelem nedospělých, protože máš v zákoně ztělesnění všeho poznání a vší pravdy. Ty tedy poučuješ druhého, a sám sebe neučíš?"

Když se vyjadřuji ke své bývalé církvi, manželka z toho vždy znervózní. Prý proč to dělám? Nechtěli nás tam, už jsme se od toho osvobodili, proč se k tomu vracet? Ano, proč? Jednak jsem sám v době, kdy jsem byl nejen jejím členem, ale dokonce i farářem a aktivní na mnoha polích, nesl s nelibostí, když někdo jen prásknul dveřmi, a ani neřekl, proč? Současně, i když jsem dnes necírkvením křesťanem, neztrácím vztah k jiným křesťanům přes společně sdílenou víru, vyjadřuji se i k jiným církvím. ČCE ale hraje prim, hlavně proto, že ji dobře znám, lépe, než je jí milé. Církve obecně nemají rády kritické hlasy. Ale i těch je třeba. Beru velmi vážně slova Ezechielova ze 3, 18 (he,ř,l) a 33, 8 (he,ř,l), která chápu i tak, že nakonec každý, kdo ví, že něco není v pořádku, má povinnost to říct, jinak je spoluvinný. Počítám s tím, že se členové ČCE budou jen vztekat, jako i nad ostatními mými kritickými články, ale já si tím možná jen čistím svědomí, že jsem jen tak nepráskl dveřmi a neodešel bez rozloučení.

PEREX

Jakub Dvořák se v této eseji kriticky zamýšlí nad postojem Českobratrské církve evangelické k homosexualitě. Na základě osobní zkušenosti i historického vývoje ukazuje, že církev často selhává v sebereflexi, dialogu a skutečném naslouchání. Text je výzvou k tomu, aby se církev přestala tvářit jako autorita a začala se sama učit.

In diesem Essay setzt sich Jakub Dvořák kritisch mit der Haltung der Evangelischen Kirche der Böhmischen Brüder zur Homosexualität auseinander. Aus persönlicher Erfahrung und historischer Perspektive zeigt er, wie die Kirche oft an Selbstreflexion und echtem Dialog scheitert. Der Text fordert eine Kirche, die nicht belehrt, sondern selbst lernbereit ist.

Jakub Dvořák propose ici une réflexion critique sur l’attitude de l’Église évangélique des Frères tchèques face à l’homosexualité. S’appuyant sur son expérience personnelle et l’histoire récente, il dénonce le manque d’écoute, de dialogue et d’humilité de l’institution. Un appel à une Église qui apprend au lieu de simplement enseigner.

In this essay, Jakub Dvořák offers a critical reflection on the Czech Evangelical Church’s stance on homosexuality. Drawing from personal experience and historical context, he highlights the church’s failure to engage in honest dialogue and self-reflection. A call for a church that learns rather than lectures.



Týká se to i mého komentáře k poslednímu prohlášení 4. zasedání 35. synodu, které, jak ČCE znám, se sice tváří jako postoj celé církve, ale, jak i z jejího prohlášení vyplývá, především však mluvím ze zkušenosti, spíš vyhrotí spory, které na dané téma bublají v ní i v jiných církvích už dávno.

Jde o homosexualitu a vztah církve k ní. Toto téma kvasí na různých debatních serverech, na Evangnetu  svého času v jakémkoliv tematické vlákně, až správcové projekt diskuse raději úplně odpískali. I velmi laskaví a ideálů plní křesťánci propadají hněvu, hulvátství a jiné sprostotě. Hlavně proto, že jsou dnes jiní, kteří to vidí jinak, ale jinak jim to neumějí podat, než provokacemi a zesměšňováním.

Napřed se zmíním o svém vztahu k tomuto tématu. Nebyl jsem s ním vždy vyrovnán, ale vždy jsem chápal křesťanství tak, že by se mělo zastávat všech vyvržených a ponižovaných. Kristovu oběť nechápu jen jako smíření našich hříchů, ale i tak, že se postavil jednoznačně na stranu vyvrženců (Mt 25, 31-46 ř,l). K nim lze homosexuály bezpochyby počítat. Především se na ně dělaly dost hloupé vtipy, nebyl to jen hospodský humor, šlo i o seriózní zábavu. A to jsem se narodil až po tom, co byla zrušena kriminalizace homosexuality v naší zemi! I když socialistický stát homosexuály dekriminalizoval a vstřícnost vůči nim bývá označována za neomarxismus, fakticky byla homosexualita považována za kriminální, což ukazuje i jeden z propagandistických filmů ve formátu detektivního seriálu, jak se to tenkrát dělalo. Zde odkaz na jeden příklad z doby těsně před pádem režimu! Chtěl bych k nim být vstřícný, ale současně věřit Bibli. A to jsem věděl, že skloubit to, je těžké. Mrzelo mě to na Boha, že je k nim tak nevlídný, současně jsem se mu ale snažil dělat advokáta. Proto chápu i ty, kdo si s tím nevědí rady, a nebudu jim hned podsouvat nějaké fobie, jak je to dnes v módě (ke zneužívání tohoto pojmu viz článek faráře ČCE Tomáše Pavelky, EČČB 7-8/2015, za který byl svými souvěrci, kteří by bez tohoto pojmu nebyli zjevně schopni "argumentovat", notně pokárán).

Prvně jsem se s ním sešel na církevní půdě paradoxně u katolíků, když jsem koncem osmdesátých let usiloval o zřízení jakési ekumenické diakonie a jednou se to tam otevřelo, když se k tomu přidala jedna katolická podzemní iniciativa. Potom jsem pracoval v Blinden und Taubstummen Mission v Magdeburgu. Já tam byl kvůli nevidomým, ale byla tam i misie pro homosexuály, kterou vedl homosexuální farář. Bydlel pode mnou i se svým druhem, na jejich klienty jsem narážel pokaždé, kdy jsem procházel chodbami misie, navíc jsme měli s tím farářem v jídelně místo u jednoho stolu. Přiznám se, že jsem se zpočátku při obědě dost ošíval, ale byl to vlastně fajn chlap. O homosexualitě jsme spolu nikdy nemluvili, jen o víře obecně a nadávali jsme spolu na komunisty. Protože mě však na bohoslovecké fakultě zaujala etika, řešil jsem i tento problém; tenkrát to ještě nebylo v módě. To se spojilo s druhou linií, kterou jsem se vydal, a to s biblickou exegesí. Začal jsem docházet na obou frontách k mnohým i pro mně nečekaným závěrům (to ale není předmětem tohoto článku). Napsal jsem na toto téma i jednu práci, která je i na tomto blogu (byla uveřejněna v Teologické reflexi). Dnes mám i blízké osoby, které jsou orientovány homosexuálně.

ČCE je mnohými vnímána jako církev, která v této věci jde jaksi proti ostatnímu křesťanstvu. Bude dobré podívat se na to, jak to bylo doopravdy, abychom zase tuto iniciativu nepřeceňovali.

Předně je třeba říct, že v době, kdy jsem se v německých církvích, ať lutherských nebo u baptistů, setkával v této věci s naprostou otevřeností, v ČCE bylo silně pohoršující o tom jen vůbec mluvit. Dnes už trochu komicky působí kniha bývalého synodního kurátora MUDr. Zdeňka Susy Milování, Středokluky 1995, ISBN 80-901910-0-2. O homosexualitě se v ní píše v kapitole "Sexuální úchylky" (stry. 36nn). Na začátku se zamotá do definice úchylky, aby potom řekl, že "z úchylek se dnes nejvíc mluví o homosexualitě. Důvodem je jistě probíhající epidemie AIDS, ..." Už toto spojení homosexuality s AIDS působilo v této době alespoň o deset let opožděně (srv. i jeho článek v ČB 10/1989, kde o homosexualitě mluví jako o problému pro ČCE vnějším, jen že se o ní kvůli AIDS mluví veřejně, zajímají se o něj i věřící). Potom přebere námitky proti homosexualitě, zejména opřené o Bibli, proti tomu postaví jako druhý extrém vědecká zjištění a z nich plynoucí vstřícnost vůči homosexuálům (zmíní, že některé církve homosexuálním párům i žehnají), řeší spor o podílu vrozeného a výchovou získaného, aby nakonec spíš naznačil, že se vůbec neví, jak to je: "Homosexuál je tedy člověk postižený, měl by být jako takový chápán a sám sebe tak přijímat," (str. 39) zní jeho verdikt, podaný jako osobní domněnka. Homosexuální organizace ovšem "vyvíjejí tlak, aby se homosexualita za úchylku nepovažovala". Její vyřazení ze seznamu diagnóz považuje za chybu danou politickými ohledy. Vyzývá ovšem, "pokud proto není prostor jinde", aby se církev zapojila do odbourávání předsudků (nezmiňuje, že církev je jejich zdrojem). Výchova homosexuálů, kteří jsou "neschopní žít celý život v pohlavní zdrženlivosti, která připomíná calibát," by měla vést k odpovědnému partnerství. Nic proti tomu, leda proti zjevné preferenci toho celibátu. Motá se i na otázce, zda svěřit homosexuálům výchovu dětí. Na jednu stranu řekne, že je taková výchova nepoznamená, ale současně, že děti vychovávané stejnopohlavními páry nejsou dobře připravené pro vlastní partnerské soužití. Je prý málo dětí k adopci a hodně neplodných heterosexuálních párů, takže by to nedoporučoval. Je třeba dodat, že MUDr. Susa není odborníkem na tuto problematiku. Chyby v jeho spisu jsem mu v soukromém dopisu uctivě naznačil, ale odpověď jsem nedostal. Chudák ovšem dostal sodu od své církve, kterou hlavně pobouřilo, že s mládeží o sexualitě vůbec mluví. Podle mnohých tehdy se má mládež od sexu spíš odvádět, aby na něj vůbec nemyslela. Byla to doba, kdy mnozí křesťané považovali za hlavní poslání církve bojovat proti sexuální výchově ve školách! Susova kniha spíš zapadla, ve své době neměla žádný vliv. Ale artikuluje tehdejší většinové myšlení v církvi.

Ve stejné době (1993-1994) ovšem farář Jiří P. Štorek rozjíždí v kobyliském sboru zcela jinou aktivitu, která vyústí do vzniku společenství homosexuálních křesťanů Logos. Štorek byl inteligentní člověk, měl celou věc dobře i theologicky promyšlenou, jeho silou i slabinou ovšem bylo, že byl dost nesmlouvavý. Když si něco vzal do hlavy, tak to prostě udělal, i když se jiní postavili proti němu. Slabinu vidím v tom, že, jako mnoho jiných farářů, neuměl lidi získávat. On jim svoji akci prostě vlepil. Logos trpěl jedním závažným nedostatkem, na který jsem narazil náhodou, když jsem získával materiály pro svoji práci na fakultu. Nešel jsem přes Štorka, ale přes své známé homosexuální křesťany, většinou katolíky. Od nich jsem se dozvěděl, že ke Štorkovi chodí převážně katolíci, zatímco k nim, ke katolíkům, evangelíci. Důvod byl ten, že věřící homosexuálové si nemohli v té době ve svých komunitách dovolit žádné prozrazení. Druhou slabinou bylo, že tehdy tato aktivita zůstala na okraji ČCE. Většina jejích členů, zejména duchovní, ji buď ostentativně ignorovali, nebo, a to čím dál víc, požadovali její zastavení, objevily se i požadavky na Štorkovo exkomunikování (v Církevních řádech taková možnost není), a to zejména od Moravanů.

K okrajovosti této aktivity přispíval i pocit mnoha evangelíků, že je to problém vnější, že v ČCE homosexuálové nejsou. Fakt, že nikdo z Logosu členem ČCE nebyl, jim to potvrzoval. V samotném kobyliském sboru však jeden homosexuální bratr byl, ten chodil ke katolíkům. Přes veškerou vstřícnost ČCE je v ní stále tabu, že i jeden z jejích synodních seniorů byl homosexuál. Převažoval asi pocit, že ať si homosexuálové jsou, ale ať "neexhibují", drží se stranou, pak si jich nebude nikdo všímat. Tento pocit převažoval mezi křesťany. Ostatní společnost byla naopak velmi otevřená.

Klima se začalo měnit kolem roku 2000. Sice ještě v té době jsem se pokusil na toto téma otevřít debatu na Evangnetu, ale ten mi ji automaticky vyhodil a na obrazovce se mi objevila hláška "bleee!", jak chtěl být asi někdo z evangneťáků vtipný, ale brzy se toto téma probíralo i na synodech. Z vnějšku to způsobila veřejná debata o registrovaném partnerství, zároveň po jistém váhání křesťané začali využívat internet, diskuse se z uzavřených skupinek přelila do veřejného prostoru. Z nitra církve k tomu přispělo, že se do popředí dostaly nové generace, také víc protažené světem. Ale bylo to tak půl na půl, ovšem obojí krajní a nesmlouvavé pozice. Jedni horovali pro, druzí bili na poplach, vzájemně se posílali do pekel či jiných tělních otvorů. I v této době ovšem prohlásil naprosto smrtelně vážně jeden východočeský farář ČCE, že homosexualitu si vymysleli moderní theologové: "za mého mládí nic takového nebylo." Homosexualita, téma donedávna tabuizované, se přes noc stala hlavním článkem víry pro všechny strany sporu. Když jsem na jeden dopis, kterým vyzývali odpůrci registrovaného partnerství faráře, aby se modlili se svými sbory za jeho neschválení, odpověděl upozorněním, že mezi křesťany jsou i ti, kdo jej schvalují, a že by místo těchto přesilovek bylo lepší zasednout k jednomu stolu a popovídat si o tom, dostal jsem od nich výhružný dopis, že se postarají, abych už nemohl Bohu kazit jeho ovečky. Zjevně nějaké kroky podnikli, protože se o mně a mé rodině začaly šířit hnusné pomluvy, jichž se chytili i mí odpůrci v královéhradeckém seniorátu, ačkoliv tu převažovali příznivci registrovaného partnerství. Mezi oběma tábory šlo skutečně o přesilovky: předstírání, že jejich postoj je ten samozřejmě křesťanský, kdo si myslí něco jiného, je nemocný. Oba tábory usilovaly o to, dostat se do pozice, v níž by svůj postoj mohli prosadit těm druhým přes hlavy. Zvítězil tábor příznivců homosexuálů. To by mě mělo těšit, ale netěší mě, jak k tomu došlo, protože je to věci spíš na škodu. Nedošlo k tomu férovou diskusí, držící se zásad křesťanského dialogu, jak je popsán ve Fp 2, 3 (ř,l); Ř 12, 3 (ř,l) či Jk 1, 19 (ř,l). Je třeba podtrhnout, že to nezvládla ani jedna strana sporu!

I toto je ČCE. Je nezodpovědné
vyvolávat dojem, že jsou v ní
homosexuálové všude vítáni!
V roce 2001 bylo poprvé oficiálně požehnáno v kobyliském sboru stejnopohlavnímu páru. Také došlo k prvním coming outům, dokonce i v řadách duchovenstva. ČCE měla i lesbickou farářku, která ale své místo, když si našla partnerku, opustila. Protože byla Češka německého původu, našla si místo v německé lutherské církvi. Překvapilo mě jen, že tam musela podepsat, že se svojí partnerkou nebudou žít na faře, protože jsem se v této církvi setkal s jinými homosexuálními faráři, kteří žádný problém neměli. Někde se i homosexuálním párům žehnalo (Ženy z fary, ISBN: 80-85241-32-3). Velký problém je, že Češi často nemyslí, jen přejímají, co se v cizině dělá. Problém s Němci je, že jim byla sexuální otevřenost vždycky vlastní, až nacismus to obrátil. Po jeho pádu se k ní opět vrátili, ale už poznamenáni špatným svědomím za zločiny, mimo jiné i na homosexuálech. Je to sice dobré, ale špatné svědomí není theologie. Na druhou stranu, když jsem se na jednom českém chatu zmínil o homosexuálech zavražděných v Osvětimi, dostal jsem zlobný dopis od jednoho Žida, že jsem tím pošpinil památku jeho příbuzných, zavražděných tamtéž. To ukazuje, jak české náboženské milieu bylo v té době ještě zablokované.

Příznivci homosexuálů tedy získali navrch v roce 2005. Už nějakou dobu pracovala komise pro otázku homosexuality při synodu. Sice ji předešel SPEK, ale hned po něm vydalo 3. zasedání 31. synodu elaborát Problematika homosexuálních vztahů. Text byl připravený velmi pečlivě, podílela se na něm vedle komise i ETF UK. Bohužel velmi rozplácaně, plný málo přesvědčivých daňkoveckých odkazů na religionistiku a podobně, které byly oprávněné u starozákonních míst, ale u novozákonních už vyznívaly nepřesvědčivě. Veškerá pečlivost se vyčerpala pokusem zapůsobit na synodály svojí učeností, místo aby je edukovali. Nějak jim uniklo, že většina synodálů byla odborníky v jiných oborech, a i přítomní faráři už byli většinou mimo obraz. Text byl synodály přijat bez námitek, a přece značná část členů ČCE jím byla zaskočena. Odkáži zde na jedno vzácně kultivované vyjádření přesvědčení, že se tak událo přes hlavy synodálů, spíš vahou fakultních autorit, prý by se to dnes (2018) už stát nemohlo, protože je Morava sebevědomější. Zjevně se jeho autor mýlil, protože po 4 letech se tedy objevil dokument nový, dnešní omluva.

Shrnuji, že vstřícný vztah k homosexuálům nebyl ani tehdy vlastní celé ČCE, ani většiny. Možná to skutečně, jak si myslí farář a učitel Aleš Wrana, je nějaká velmi silná "pražská bublina". Už proto mi přišlo takové prohlášení nezodpovědné, ale konkrétní kritiku si nechám nakonec. Jen doplním, že i díky spíš kašpařinám, než seriózní osvětové práci, na kterou si netroufá, faráře pro menšiny Mikuláše Vymětala (člen komise, která materiál připravila), je dnes ČCE spojována s pozitivním vztahem k homosexuálům. Je to ale trochu falešné. Vlastně první církev, která ukázala homosexuálům vlídnější tvář v ČR, byla i k hrůze mnohých evangelíků Církev starokatolická. Dokonce se v médiích objevovala tvrzení, že budou oddávat homosexuální páry, ale to bylo dementováno. Dnes se začínají i další církve stavět k homosexuálům vstřícněji.

Co zaskočilo mě, je fakt, že synod ČCE formuloval omluvu. Když padl před lety na synodu návrh, aby se ČCE omluvila těm, jimž bylo ublíženo krytím rozkrádaček ve středisku Diakonie v Travné, sešli se zástupci synodu se synodní radou a vydali pozoruhodné prohlášení (usnesení č. 36). Došli totiž k závěru, že církev se nikomu omlouvat nemůže (hlavně nikoho rehabilitovat!), protože v Církevních řádech není pravomoc k omluvám (rehabilitacím) definována ani u synodu ani u synodní rady. Nevím. Zřejmě došlo ke změnám řádů, ale to teď studovat nechci.

První, co je třeba konstatovat, že se ČCE na tomto tématu jaksi zadrhla: stále dokumenty ke stejnému tématu, které nikam nevedou a nic neřeší. Není potřeba spíš něco jiného, než omluvu? Pracoval jsem v církevním i necírkevním prostředí a odnesl jsem si z toho pocit, že v necírkevním prostředí se problémy hlavně řešily, v církevním se pouze "vyznávaly viny".

Co ta omluva řeší? Inu vlastně nic. Tak nějak se naznačí, že se někde stala chyba, moc nás to mrzí, to jsme nechtěli. Ale kde se stala a kdy tu chybu někdo pojmenuje? Na to si nějak ČCE ani jiná církev netroufá. Jistě, musí udržet vnitřní smír a toto téma je pro členy církví brizantní. Proto se v něm musí našlapovat jako kolem proložky pukavců. Je však možné vyhýbat se stále sporům? V etických otázkách se totiž obojaká vyjádření dlouho udržet nedají.

Mezi obojaká vyjádření řadím i to, že text vlastně neříká, zda jsou homosexuálové hříšníky, či ne? Věta "Na kříži na sebe vzal hřích každého člověka a ve svém vzkříšení dává každému naději nového života" se dá chápat dvojím způsobem: buď říká, že homosexuálové jsou stejně hříšní, jako ostatní lidé, ne proto, že jsou homosexuálové, nebo tvrdí, že homosexualita je hřích, ale Ježíš přišel smířit i ten (tak to na Evangnetu hlásá třeba Aleš Wrana). Přitom klíčové je právě to, zda se bude církev dále dívat na homosexuály jako na hříšníky, i když okem smířlivým?

Celý problém všech pozitivních kroků vůči homosexuálům ze strany církví je ale ten, že církve chtějí řešit problémy homosexuálů, dokonce je bránit proti předsudkům. Jaké však problémy mají homosexuálové? Nebýt církví, tak prakticky žádné. Ty jsou zdrojem předsudků vůči homosexuálům. Ale takhle to žádný ze vstřícných církevních dokumentů nikdy neřekne.

Veškerá, i ta přejná, prohlášení církví stále přistupují svrchu. My vám chceme pomoct. Ale pomoct by měly církve samy sobě. Ony neřeší problém homosexuálů, ale svůj problém, že si s nimi nevědí rady, že si nevědí rady se svými autoritami, především, jaký mají vztah k Bibli? Kvůli sobě, zdůrazňuji, vůbec ne kvůli homosexuálům. Velkým počinem, neřku-li frajeřinou, by od církve (jakékoliv) bylo, kdyby dokázala říct: "přátelé, ještě si s vámi nevíme rady. Musíme si prostudovat své svaté texty, zamyslet se nad tím, proč vás naši předkové ve víře tak odmítali, a musíme si to hlavně ujasnit mezi sebou. Mějte s námi trpělivost, případně (a to už by byla frajeřina největší!) buďte tak hodní a pomozte nám, prosím!" Ani tento dokument neřeší hemeneutiku, tedy jak si to srovnat s Biblí? Prohlášení, že "Bereme vážně biblické svědectví o Bohu. Věříme, že Písmo svaté se nám působením Ducha svatého aktuálně stává jeho slovem. To platí i pro ta místa, kde se Písmo vyjadřuje k homosexuálnímu chování. Čteme-li Bibli od jejího středu, totiž Ježíše Krista, říká nám zřetelně a jasně: Bůh ve své lásce přichází ke každému z nás. Tím také ovšem často překračuje hranice dané lidskými předsudky," je tak odzbrojivě a umrtvujícně pravdivé, až vlastně vůbec nic neříká (pouhá pobožná floskule). Ne jen homosexuálům, ale ani těm bratřím a sestrám, kteří si se spojením brát vážně Bibli a být vstřícný k homosexuálům nevědí rady. A i k nim by měla být přece církev vstřícná. Místo omluv nebo bojování s předsudky by měla začít s osvětou ve vlastních řadách.

Církev nakonec nemá problém s homosexuály, ale se sebou. Po dvou tisících letech přemetů, účelového kroucení vlastního vyznání, aby vyhověla nějakému režimu nebo společenské náladě (projděte si třeba všechna čísla Českého bratra!), už dnes sama neví, co je obsahem jejího poselství, a nechce si to přiznat. Tisíce generací bylo mláceno po hlavě Biblí s její nespornou autoritou; jak dnes církev vysvětlí, že nejde zase jen o jeden z mnoha pokusů být dnešní? Církev je dlužná, ale ne homosexuálům, nýbrž sobě a těm, kdo se v ní právem ptají, tuto otázku zodpovědět. Ale to by ji musela napřed analyzovat, a to by si napřed musela přiznat, že ve svém učení jasno nemá. Odpůrci vstřícnosti k homosexuálům nejsou ani tak homofobové, jak by je chtěla vidět druhá strana, nýbrž právem se ptají, zda se zase účelově neustupuje z principů, které jim církev sama namlátila do hlavy (příklad). Tu by si musela církev přiznat, že není neomylná a má se sama co učit. Dělat to proaktivně, ne až donucena vnějšími tlaky.

Průserem všech církví je, že si myslí, že sedí na pytli pravd, že je mají ve svých knihách a tradici. Jen hrábnout a nabídnout světu. Být třeba ve světě obranou proti předsudkům. Ale ten už je dávno nemá. Církev by byla ráda průkopnicí, ale může za světem jen na obě nohy pajdat. Kdyby si někdy připustila, že se musí sama učit, třeba i od světa, či od samotných homosexuálů, jimž chce pomáhat od předsudků které sama plodí, to by skutečně bylo o něčem. Ze všeho toho ale vyplývá její fatální neduh: neumí komunikovat. Ne s moderním člověkem, o kterém hloubá, ale mezi sebou. Jedinou argumentací, kterou znají, je verbální (a možná i neverbální) agresivita, lhostejno, jaký názor hájí. Byli vyučeni hrdě věřit vzdor realitě. Nejsou schopni naslouchat a učit se. To prozrazuje mělký základ toho, čemu říkají víra. Ať vstřícný nebo nevstřícný pohled ne jen na homosexuály, ani jeden postoj není argumentačně dobře ukotvený. Obě strany jsou ve své víře už dlouhodobě nejisté, jako je nejisté postavení jejích autorit, o kterých odmítají myslet, nejsou-li k tomu něčím dotlačeny. Za půl tisíciletí od galileovského obratu ve vnímání světa se stále ničemu nenaučili, jen bojují o pozice, proto se mohou jenom hádat. Jen člověk s vírou na pevném základu je schopen se něčemu naučit.

Budu-li tu parafrázovat Nevila Armstronga, omluva ČCE homosexuálům je velkým skokem pro církev, ale zanedbatelným pro lidstvo.

p.s.:    Že není ČCE ve skutečnosti s touto věcí srovnána, o tom svědčí fakt, že v přípravné komisi jsou jen příznivci vstřícného postoje k homosexuálům. Údajně je to vina odpůrců, kteří se na její práci odmítli podílet, ačkoliv jim byla místa nabídnuta. V průběhu synodu jen došlo k několika návrhům komisi zrušit, a to hlavně proto, že se její odpůrci domnívali, že jejím faktickým a nepřiznaným posláním je příprava prostoru pro uzavírání homosexuálních manželství. To předseda komise, bývalý synodní senior Daniel Ženatý, odmítl. Ovšem taková podezíravost už ke kultuře ČCE patří jako k psovi blechy.

Další informace:

Moje články na podobné téma:

p.s.: 16. 6. 2022

Kouzlo nechtěného:

Následující obrázek ukazuje jednu z reakcí, a to přímo od faráře ČCE, který nedlouho před tím v jiném vlákně prohlásil, že by to podepsal, "kdybyste se tam nenavážel do Mikuláše Vymětala". Jeho reakce prozrazuje, že ani neví, na co to reagoval tentokrát. Byl na to upozorněn, ale ani po týdnu se neopravil. To je typické pro úroveň debaty v ČCE: nikdo nic nevnímá, s ničím se neseznámí, ale domnívají se, že všechno už dopředu znají. Stačí zareagovat v minulosti mnohokrát použitými klišé, zde dosazování za homosexuály jiných skupiny církví marginalizovaných lidí. Největší problém ale je, že stejně, včetně farářů a učitelů bohosloví, přistupují k Bibli: nečtou ji, protože si myslí, že co je v ní, to v podstatě vědí. Hlavně ji komentují a užívají pro svá kázání. Tato reakce je potvrzeními problému, o kterém zde píši.

odkazy:

  • Volné pokračování: Nebýt homosexuálů ...
  • Rozhodnutí 36. Synodu ČCE o žehnání stejnopohlavním párům. Po mém soudu kompromisní, ale přiměřené klimatu v této církvi.


Další doklad toho, že ČCE není s tématem homosexuality vyrovnána, jak předstírá:

Ukázka pochází z úvodu k facebookové skupině Přátelé ČCE. Je dokladem toho, že má-li vzniknout minimálně dojem širokého konsensu mezi členy církve, je nezbytné diskusi na dané téma zakázat.
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , ,

2022-05-08

Pravdu mám já

 V tom se nemohu mýlit!

Nebo chcete říct, že jsem se spletl, když jsem odhadoval, že toto mé prohlášení čtenářskou obec rozdělí do dvou skupin, z nichž první se otřepe odporem, kdežto druhou potěší, že jsem se konečně odkopal, co jsem doopravdy zač? Proč ale chceme na jednu stranu mít všichni pravdu, zatímco u druhých nás to popouzí: "jak si můžeš myslet, že máš pravdu ty, když ji mám já?"

V eseji o diskusích v církvi z roku 2010 jsem se mimo jiné zabýval nečistými postupy, jimiž se lidé v diskusích snaží oponenty delegitimovat a zahánět do kouta. Jedním z nich je útok na oponentovo údajné pravdomanstvi. Je možné pravdu vlastnit? A jestli ne, jak je potom vůbec možné jakkoliv s pravdou operovat: mluvit jí, hledat, odhalovat, zjišťovat, tvrdit jí, prosazovat, bojovat za ni i umírat, trpět a tak dále?

V této eseji chci poukázat na to, že takové debatérské úskoky lze dělat pouze v českém (snad i slovenském) jazykovém prostoru, že stojí na jedné české zvláštností, možná na jednom jazykově historickém nedorozumění, jímž může být protivník v diskusi zahnán do bezvýchodné situace.

Jazykovědci mezi vámi už určitě přemýšlejí o tom, jak by to řekli jinak, že? Inu v němčině to zní "Recht haben", anglicky "to be right", v jazyku, který konstituoval gramatiku evropských jazyků, v latině, se to řekne "iustum esse", v řeckém Novém Zákoně podobný obrat s pravdou (leda nepřesný překlad J 13, 13 v ČEP) nenajdeme. Žádný z jazyků, jak je patrné, nekonstruuje to, čemu my říkáme vlastnictví pravdy takovým pohoršlivým způsobem. Pouze nám blízká němčina (neboť se vyvíjela v těsné blízkosti s češtinou) tu mluví o vlastnění. Ale německé "Recht", stejně jako anglické "Right", neoznačuje pravdu v našem způsobu chápání pravdy, jako shody tvrzení s fakty. Jde o termíny právní: buď říkají, že máš právo, nebo že jsi v právu, tak i latina. Dnes exponované jazyky ruština a ukrajinština, podobně označují toho, kdo tvrdí pravdu, jako pravého, opravdového, nebo oprávněného. Španělské "estar en lo cierto" vytváří dojem, že pravdomluvec stojí na pevném základu. Ještě zajímavější je francouzské "avoir raison" či italské "avere regione", které by při otrockém překladu mluvilo o tom, že má někdo důvod. V debatách těmito jazyky by tudíž nebylo možné nachytat partnery na údajném pocitu, že jsou majiteli pravdy. Jejich jazyky takovou představu nenavozují, zatímco český debatér jinou možnost, jak to formulovat, nemá.

Ale i v češtině jde o nedorozumění. Připomenu eufemismus, jímž se nepřímo říká, že někdo zemřel: "už je na pravdě boží". Jestli je otázkou, zda lze pravdu vlastnit, pak je tu další problém, zda je možné na pravdě být". Ano, pokud si ujasníme, že toto úsloví, stejně jako to problematické jmění pravdy, vzniklo v dávných dobách, kdy slovo pravda mělo i v češtině jiný význam. Přeloženo do dnešní češtiny by to znělo, že je na spravedlnosti boží, tedy před božím soudem. A tím se dostáváme zpět k onomu německému recht haben = ten, jehož tvrzení se shoduje s fakty, je v právu, má právo svá tvrzení hlásat i obhajovat, že i na tom božím soudu jeho tvrzení obstojí.

Co nás pohoršuje, je-li někdo přesvědčen, že to, co říká je pravda? Má snad tvrdit a hlásat něco, o čem takto přesvědčen není? To by byl lhář. Ale útokem na jeho pravdomanství se dá oponenta snadno zmást k tomu, aby se zastyděl, sám svá tvrzení zpochybnil aby obvinění z pravdomanství odvrátil, a tím se teprve dostal svému protivníkovi na lopatu. Jenomže česká mentalita byla hodně formována pocity frustrace a závisti lůzrů, pro které byl každý, kdo něco má, lump. Buď si to drahé auto, mobil, nebo pravda. V našem lidu je bohužel velmi snadné použitím slovesa mít vyvolávat nelibost vůči podmětu.

K tomu se pak druží potřeba pravdu rozmělňovat v jakémsi kvázi skepticismu. Pilát se v J 18, 38 (ř) ptá, co je to pravda? Ale není to pokorná skepse intelektuála, který ví o úskalích poznání a poznávání (ještě že má čeština vidy!). Je to projev zbabělého alibismu státního úředníčka, který má pocit, že schová-li se za nejednoznačnost či mnohoznačnost faktů, nikdo od něj nemůže čekat zodpovědné rozhodnutí. Avšak, i když si je jist svojí pravdou, stejně se nechá okolnostmi dotlačit k špatnému a nesmyslnému rozhodnutí.

Dnešní postmodernistické rozostřování pravdy také nemá nic společného s intelektualitou. Mohlo se to zdát tak v devadesátých letech po pádu Železné opony, kdy představa, že nikdo nevíme s jistotou, co je pravda a že tak může mít každý nějakou tu svou, slibovala možnost pokojné koexistence stoupenců různých věr, názorů a pověr. Ale i tato představa, shoda na nepravdě, byla falešná. To ukazuje dnešní diskurs o mnoha společenských otázkách, od homosexuality, přistěhovalectví přes COVID až po ruskou agresi vůči Ukrajině. Nikde hledání pravdy a zájem o ní, natož snaha druhou stranu přesvědčit. Kde není víra v pravdu, zůstává jen snaha porazit nepřítele, či alespoň uzavřít smlouvu o neútočení. Rozbředlost pravdy a přesvědčení přešla do fanatické "zásadovosti", stejně povrchní, jako byla "tolerance" postavená na skepsi vůči pravdě.

Když zabrousím do církevního prostředí, slyšel jsem v jednom kázání, že si nesmíme myslet, že víme, co je správné a co ne. No jo, pane faráři, a jak tedy potom máme vědět, jak máme jednat správně? Samozřejmě máme zůstávat v nejistotě a platit si u církve odpuštění. Kázání jiného faráře bylo demagogicky postavené na Husově výroku: "Slyš pravdu, hledej pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, braň pravdu až do smrti," že Hus prý nikde neříká "měj pravdu". A jak tedy poznáme, co to máme slyšet, hledat, učit, milovat, mluvit a bránit i za cenu svého života? Všechno jen plytké hrátky s oním nedorozuměním v češtině.

Dnes je na tomto postavená informační diverze, zejména za časů COVIDu, tím víc při zpochybňování ruské agrese. Vždy se opakují slova o tom, že všechno může být jinak, nikdo nemůžeme vědět, jak je to doopravdy a každý má pravdu svoji. I marxismus byl postaven na demagogii o třídní podmíněnosti pravdy, takže pravdivost pravdivosti určoval třídní zájem. To vše jen ve snaze otevřít dveře tzv. alternativní pravdě = lži, považované za jinou pravdu. Relativizace pravdy, která se pěstovala v intelektuálních kruzích 90. let, se nyní vrací v podobě nečekané - fake news, které se rády prezentují jako jiná, ne mainstreamová, pravda, proti které mohou něco namítat jen pravdomani.

Sledování a hledání pravdy nesmí vymizet z našeho života ani diskuse. Bohužel ona nepochopená česká (i slovenská) formulace nasměrovala chybně tázání po pravdě: místo abychom se ptali, co je pravda a jaká je pravda, řešíme, kdo ji má, kdo si ji mít zaslouží?

Pravdu nikdo nemá. To není ani podstatou onoho nešťastného českého obratu, který dřív takovým nebyl. Pravdu nemá žádný člověk, žádná strana, hnutí, náboženství nebo církev, dokonce ani tu svoji. Pravdu nestanovuje žádná moc, ani zákon nebo úřad. Pravda je pravdou sama o sobě, my se jí svými výroky a přesvědčeními pouze dotýkáme, ale to, že ji nikdo nevlastní, neznamená, že není. Jen není majetkem. Je třeba být přesvědčen o pravdivosti toho, co tvrdíme, jinak bychom byli podvodníky nebo pokrytci. Zároveň je ale totéž třeba vnímat u druhé strany, proto se vědomě vzdát pokušení nahradit nedostatek argumentů osobními útoky na jeho mravní integritu obviňováním z pravdomanství. Jestli vám někdo vyčítá, že si myslíte, že máte pravdu, co by asi na podobnou otázku odpověděl sám? To odhaluje její nesmyslnost.

Ta česká formulace je nešťastná. To ale neznamená, že bychom museli nutně hledat lepší. Takové pokusy končí ve šroubovaném nebo škrobeném vyjadřování, případně ve vytváření života neschopných novotvarů (např. host - hostka), tedy v trapnosti. Přijměme řeč, jak jsme ji dostali od předků a obrozenců. Jen je třeba být si vědom jejích úskalí, abychom je nezneužívali, ale také se nedali zneužít.

V hledání pravdy i v diskusích (lhostejno zda přímých nebo mediovaných) je třeba být asertivní v tom, že budeme opravdu přesvědčeni o tom, co říkáme, a netřeba to zapírat. Kdyby nám někdo vyčetl, že si myslíme, že máme pravdu, je namístě odpovědět, že ano, jinak by byl člověk podvodník a lhář. Pravdu lze podkládat jen argumenty, takto je třeba prověřovat svá tvrzení, pokud se setkáme s opačnými výroky, ale také vyžadovat totéž od svých oponentů. Osobní útoky, vtípky, zesměšňování, toho je třeba se vzdávat a také to odrážet. Jen věcnost nás může dovést blíže skutečné pravdě, v tom se opravdu mýlit nemohu, proto pravdu mám já 😀.

"Pravdu má jenom bouchačka"

John Hardy, traditional, Greenhorns

Odkazy:

Vystavil v 2 komentáře:
Štítky: , , , , , ,

2022-04-02

Zhulený Hitler?

 Norman Ohler, Totální Rauš, drogy ve třetí říši (Der totale Rausch. Drogen im Dritten Reich, 2015), překlad Nina Vojtů 2016. ISBN 978-80-7491-790-5 (vázaná kniha); 978-7577-022-6 (pdf); 978-7577-023-3 (ePub); 978-7577-04-0 (MobiPocket). HOST Brno 2016. RECENZE

Před nějakým časem bylo v debatách o nacismu (ale i jiných totalitách) otevřeno dlouho ignorované téma: jaký je podíl drog na hrůzách 2. světové války nebo holokaustu? A není to znevažování dějin a jejich obětí, budeme-li to nahlížet z této stránky? Leckoho napadne, že mluvit o drogách v této souvislosti, může být bulvární honba za senzací. Vědecká historická publikace se ptá po seriózních, logických, procesech, které vyplodily události, a také jejich neméně logické důsledky. S iracionálními faktory obvykle nepracují, protože jsou sotva objektivně uchopitelné pomocí nějaké kvantifikace. A přece se v roce 2015 objevila publikace, hned následující rok nabídnutá i českému čtenáři, která má obsahovou i formální podobu seriózní vědecké, historické, publikace, právě na takové téma.

V očích některých českých, povrchních, recenzentů dílu ublížil i fakt, že autor není historik, nýbrž novinář, že nemluví seznamy čísel a nečtivým, nesrozumitelným jazykem. Ale žijeme již dávno v době, kdy se takto ani odborná práce nedělá, protože i ty největší kapacity všech oborů vědí, jak jsou závislé na popularizaci výsledků svého bádání. Avšak ona tam i ta čísla, která někomu chybí, jsou. Jsou tam například přehledy objednávek, které u chemiček udělal Wehrmacht, z čehož se dá leccos dovodit. Jsou tam i přehledy o obchodech, které uzavíral osobní Hitlerův "lékař" doktor Morell. Vše, co autor tvrdí, je nějak podložené. Spis je nakonec vybaven všemi náležitostmi, včetně seznamu použité literatury a věcného i jmenného rejstříku.

Spis dává nahlédnout do předhitlerovského období moderních německých dějin, o kterém se i u nás ještě málo ví, kdy období mezi roky 1918-1933 zůstávají zahaleny stínem toho, co přišlo po nich. Přitom jde o velmi dynamické období, ve kterém se formoval první německý pokus o demokratický stát na materiálních i duševních troskách první světové války. Ty začaly bojem proti pokusům komunistů zavést svoji diktaturu, vyrovnávání se s ekonomickými nedostatky, zátěží z reparací, ztrátou perspektivy, čachry junkerů z Východního Pruska podporované senilním prezidentem. To by se však nakonec dařilo, nebýt světové ekonomické krize, překonat. Začaly se rýsovat obory, ve kterých jsou Němci dodnes na špici, tedy včetně chemického a farmaceutického průmyslu. Autor netvrdí, jak mu některé české recenze podsouvají, že nacismus a světová válka jsou výlučně produktem chemie, ale že i tyto obory život v zemi, která si lízala rány, jež si zavinila, ale za žádnou cenu se nechtěla vzdát představy, že je jen obětí událostí a spiknutí, ovlivnily. Samozřejmě i jinde se konzumovaly drogy na veliko (vzpomeňme jen tuto neblahou stránku u takových osobností našich vlastních dějin, jako byl Jan Masaryk, bohužel také kokainista), ale v Německu se sešla síla chemického a farmaceutického průmyslu s celkovou depresí ve společnosti. Němci se chopili japonského Pervitinu, aby jej nabídli běžným občanům jako antidepresivum, později jím nabudili vojáky při "Blitzkriegu".

Autor velmi pečlivě zkoumá veškeré dokumenty, ať v archivech, osobních vzpomínkách či materiální pozůstatky po činnosti distributorů drogy, rozpory mezi oficiálním bojem nacistů proti drogám a rozporuplnou skutečností, včetně toho, že přísný abstinent, nekuřák a vegetarián Hitler se musel nechat před svými veřejnými vystoupením stimulovat ne jen vitamíny a proteiny živočišného původu, že jeho nejbližší spolupracovník Göring byl závislý na morfiu a další. U recenzí, které mu podsouvají, že se snad pokouší události z doby nacismu vyložit pouze jedním, poněkud bulvárním, aspektem, jsou stejně nesmyslné, jako tvrzení, že se snad pokouší Hitlera a spol. vyvinit tím, že nebyli při smyslech. I tomu je tam věnovaná jedna kapitola. Podobné výtky jsou jen bohužel důsledkem úpadku české literární kritiky, která se často spokojí jen s letmou četbou a sžíravými, zdánlivě duchaplnými, komentáři.

Kniha je užitečná z mnoha ohledů, už proto, že se věnuje aspektu, kterému se snad ze strachu, že by tím vážnost 2. světové války utrpěla, historici nevěnovali prakticky vůbec, i když se o nich vědělo. Je připomínkou, že historii netvoří jen ekonomické, sociální a historické příčiny, nýbrž i lidská rozhodnutí, decise, ale také spousta iracionalit. Jelikož, sledujeme-li výroky vůdčích osobností nacismu i ty, kdo je od nich hltali, nemůžeme se zbavit dojmu, že se jejich myšlení pohybovalo v nějaké jiné dimenzi (za dob svého působení v Německu jsem se ještě mohl stýkat s tehdejšími aktéry, kteří vysloveně mluvili o tom, že své dřívější myšlení a rozhodování dnes nechápou), musíme vzít v úvahu i kolektivní blouznění. Cerman a jemu podobní by si měli uvědomit, že historické události se skládají z nekonečného množství různých kamínků, jako mozaika. "Velké" dějiny se skládají z atomů těch "malých". Hlubokých rozborů historicky vážných, sociálně a ekonomicky popsatelných determinantů, byly napsány mraky. Jen v nich stále zůstávají prázdná místa. Ta budou, pokud do nich nepustíme i ta méně "vážná", ale fakticky působící témata.

Mravními důsledky takových zjištění, tedy, zda se tím neumenšuje tragičnost obětí a vina pachatelů, se 3. díl ostatně zabývá také. Že byl někdo zhulený, to ničí vinu nezmenší, zato tragédie je tím větší. Kdyby si onen kritik dílo raději pořádně přečetl, než aby si dával záležet na kousavé ironii, došlo by mu, že tím zhuleným tam nebyl jenom, a ani hlavně, Hitler, aby bylo možné tvrdit, že kdyby nebyl na drogách, nikdy by se to takhle nestalo. O tom ta kniha opravdu není.

Že ve "velkých" a "vážných" událostech hrají roli i motivy nízké, o tom už dnes není pochyb. Dílo je příspěvkem k tzv. "dějinám všedního dne", jimž se začala konečně několik posledních dekád věnovat pozornost víc.

K tématu dále: 

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , , , ,
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)