Panoptikum

 Je moudré o tom psát? Mnohý by raději „moudře“ pomlčel, tolerantní vůči lidským slabostem. Avšak zamlčování a popírání nepřináší žádné poučení. Rozhodně to nemá nic společného s odpuštěním. Možná budu osočen ze zlomyslnosti, ne-li z něčeho horšího, domnívám se však, že je užitečné pohledět pravdě do očí. Pravdě o tom, co jsou faráři ČCE zač. Já jí jako farář bohužel pohledět do očí musel. To, co popíši, je jen zlomek skutečnosti, a to ještě většinou ten humornější. I tak je to ale spíš smutné. Tento esej jsem začal psát ještě jako člen a farář této církve. Protože se mi v ní postupně začaly uzavírat všechny dveře, logickým krokem byl můj odchod z celé církve. Práci na článku jsem neměl dokončenou a zdálo se, že to tak zůstane. Je nabíledni, že mohu být osočen, že se tím článkem své bývalé církvi mstím. I s tím rizikem jsem se nakonec do jeho dokončení pustil, protože nejde o pomstu, nýbrž diagnózu, která je předpokladem určení správné terapie. Dovedu si představit, že budu překřikován tím, že jsou i skvělí bratři a sestry faráři/ky, že já vidím (jedním z neduhů ČCE a křesťanstva vůbec je záliba v takovýchto obrazech) „tmavou skvrnu na bílém poli,“ ačkoliv to bílé pole je podstatně větší, než ta malá skvrnka. Ale kde klíčí rakovina, tam jsou druhým krokem metastázy, a já už bych to tak nebagatelizoval. Třeba se stane zázrak, a najdou se i v ČCE uši k slyšení, mezi nimiž sídlí moudrost, aby pochopila, k čemu je takový esej dobrý.

Zde stojím, nemohu jinak ...

Kousek za Cínovcem je v Krušných horách ztracená saská vesnička Johnsbach. V sedmdesátých letech minulého století zde lutheránům vyhořel kostel a měl být stržen. Ale nadšení místních vedlo ke vzkříšení, ovšem modernizačnímu vzkříšení, tohoto objektu z popela. Ze zvonů sice zbylo jen pár střepů dnes zasazených do omítky ve vstupu, dochovala se ale autentická nahrávka, kterou tam dnes několikrát denně pouštějí. Zvon bez rozeznění a dozvuků působí sice přízračně, ale i tak dobré. Vnější plášť zůstal původní, chrámová prostora však byla vyplněna patry – v podkroví je dnes bohoslužebný sál, pod ním mnoho všelijakých účelových místností a kuchyněk. Kolem kostela stojí dvě staré hrázděné fary. Jedna funguje jako fara dál, ta blíže hřbitovu byla postupně přestavována na rekreační objekt pro východoněmecké faráře, uvězněné v železné oponě. Ale dříve, než se projekt plně realizoval, ta opona padla, s ní i pověstná východoněmecká zeď, a tak faráři vystřelili do celého, dříve zapovězeného, západního, světa: teplejší a slanější moře než Balt, Alpy, Izrael, Thaisko … Co teď ale s Johnsbachem a dalšími podobnými objekty na území Německa, demokratického jen oficiálním názvem? Protože jsou němečtí faráři v podstatě hodní, udělali fond pro své české, českobratrské kolegy, a nabídli jim rekreaci i s kapesným. Řekněte však Čechovi, že mu dáte rekreaci v Krušných horách! Z toho bude celý nakřivo. My tehdy v devadesátých letech bydleli pod horami Orlickými. Ale ani ty Krušné nejsou tak špatné, nebýt snad vybydlených Teplic a okolí či cest roubených bordely a dospělými i nedospělými prostitutkami. Za hranicemi jsou ale přeci jen hezčí. Málo kdo o tom u nás ví. A tak, zatímco se vytvořila čekací listina na Rujánu, Synodní rada prosila faráře, aby někdo jel i do toho Johnsbachu, abychom Němce neurazili. Tak jsem se tam s rodinou dostal třikrát i já. A právě zde jsem několikrát narazil na prapodivnou povahu svých kolegů.

Když jsme tam přijeli poprvé, objekt se prakticky dostavoval. Jen dva pokoje byly funkční a jen v jednom byla kuchyňka. Češi se často Němcům posmívají pro jejich akurátnost, ale ona svůj smysl má. Na českobratrském faráři, naprosto nezvyklém dodržovat jakékoliv řády, boží i lidské, si však zuby vylámala. Německá strana trvala přesně na tom, aby pozvaní v den příjezdu přijeli, aby přijely ty osoby, které byly ohlášeny, a ne někdo jiný, víc nebo míň. A také, aby přesně v den odjezdu odjely, ani dřív, ani později. Hostitelé chtěli čas na přípravu ubytování pro nový turnus. Ale právě to je něco, co rozum průměrného českobratrského faráře nikdy nepochopí. Musím zmínit ještě jednu okolnost, která je sice soukromá, ale sehrála v tom jistou roli: moje žena nevidí. Na nové prostředí si musí zvykat a není dobré v něm cokoliv moc měnit. Němci to věděli a byli na nás připravení: měli pro nás pokoj s kuchyňkou a vlastním sprchovým koutem. Ale bohužel, vše sklaplo arogancí českobratrského faráře a jeho rodiny, kteří tam byli před námi.

Tento kolega prostě oznámil správcovým, že se jim tam líbí, proto si pobyt o pár dní protáhnou. Víc s nimi odmítal komunikovat – „zde stojím, nemohu jinak“. Ani náš příjezd a zjištění, že už tam žádné volné kapacity pro nás nejsou, jej neobměkčili. Správcová nám nakonec v rozpacích na ty dva dny ustlala pár postelí v rozestavěném pokoji bez zázemí se společným WC na patře a s tím, že vařit si můžeme v kostele. Snad jen totální blbec, jako onen farář a jeho rodina nepochopí, co svojí arogancí způsobí nevidomé ženě, která kvůli vaření i jiným každodenním nutričním potřebám musí jít přes farní dvůr, prokličkovat krchov do kostela a tamní chodby. Ale mělo být hůř: „klíč najdete na …“, řekla správcová, ale její zrak uvíznul na prázdném hřebíku. Teprve dalším decentním vyšetřováním se podařilo zjistit, že klíč stopila opět rodina onoho faráře a zabrala i společné prostory. Klíč dlouho odmítali vydat: „ale my tam máme náááááááááástroj,“ vypískla příšernou fistulí paní farářová, vlastně též farářka. Do rozumné řeči z jazyka píšťaly parní lokomotivy převedeno to znamenalo, že ta banda sobců měla dceru studující na konzervatoři. Posílali jí cvičit na housle do jedné z oněch mnoha místností v kostelním přízemí, a kvůli tomu zatarasili přístup všem ostatním do celého objektu! Po mnohých diskusích nám naštvaný farář prásknul klíčem do ruky, ale jeho skvav nás při prvním vaření hlídala, zda jim snad „náááááááááástroj“ nepřimícháme do polívky. Chtěli jsme se obrátit na podpatku a vrátit domů, ale soucit se správcovou, evidentně zaskočenou chováním českého faráře, nás přiměl strpět i pár dní provizoria.

S arogancí a sebestředností farářstva jsem se pak setkával mnohokrát a mnohými způsoby i jinak a jinde. Bylo to extrémní vědomí vlastních, často domnělých práv, neschopnost empatie, bohorovné ignorování všech vlastních závazků a ohledů na druhé, neschopnost komunikace. Prostě, když chci, tak udělám, lidi ať se jdou klouzat. Ale v kontextu s německou přesností to obzvlášť tlouklo do očí. Při druhé návštěvě téhož objektu se nám správcová pochlubila, jak práce pokročily: skoro každý pokoj už svoji kuchyni má, navíc přímo v budově je společná prostora, vybavená sporákem se sklokeramickou deskou! Já vím, dnes to má skoro každý, ale tenkrát to i v Německu bylo něco výjimečného. Pak ale nastal trapas, když nám začala obšírně, jako kdybychom přišli odněkud z buše, vysvětlovat, že jsou na čištění této plotny jen speciální přípravky. My takový sporák doma neměli. Jednak nám nevyhovuje, ale je to pro nás i dost drahé. Neznamená to ovšem, že bychom nevěděli, o co jde, a jak se s tím zachází. Ale urazit jsme se nemohli, protože jsme nakonec zjistili, že farářská rodina z ČCE, která tam byla před námi, jim to vše sice odkývala, avšak stejně jim vydrbali desku obyčejným brusným práškem, takže díky našim farářům to byl vlastně už druhý takový sporák, kterým si objekt vybavili. Je sice pravda, že jejich předkové spískali dvě světové války. Přesto si ale myslím, že takové peklo, jako je spolupráce s ČCE, si ti Němci určitě nezasloužili.

Poslední návštěva byla také zajímavá, ačkoliv jsme díky práci ÚCK měli tentokrát k dispozici objekt celý. Ale nebylo to jejich dobrotou, nýbrž bordelem, který tam panuje. Opět jsme byli pozváni dvě farářské rodiny do Johnsbachu. S tou druhou jsme se znali už z dávna, ale neviděli jsme se dlouho, takže jsme se těšili, že se zase setkáme. Přijeli jsme tam však sami, navíc neočekáváni, protože ÚCK naši dovolenou zrušila! Nakonec se ukázalo, že se ta druhá rodina hlásila na úplně jiný termín, ale ÚCK jim to bez vzájemné domluvy změnila. Jim se to nehodilo, protože v době termínu, který jim přidělili, měli nějakou významnou sborovou akci. Proto ten pobyt zrušili. Jenomže nějaká skopová hlava na ÚCK to u Němců zrušila nám, takže ti zas čekali tu druhou rodinu. Našim příjezdem byli zaskočeni. Není dobré dělat Němcům v jejich organizaci chaos. Chaos je však podstatou ČCE, vždyť zejména duchovenstvo této církve si permanentním porušováním všech pravidel potvrzuje svůj pocit výjimečné osobnosti, geniality a nezávislosti. Nakonec to i Němci nějak skousli. Jenže pak se množily potupné přípisy německé strany na ÚCK, v nichž se zdůrazňovaly věci samozřejmé pro lidi slušné, pro duchovenstvo ČCE však zcela nepochopitelné. Jednoduše řečeno, že řády a dohody se mají respektovat. Ne, že se něco ujedná, a lidi si udělají, co je právě napadne. Takhle jeden z farářů Němce zaskočil i tím, že místo se členy rodiny tam dorazil s mládeží ze svého sboru, jindy se tam střídaly osoby z celé širší rodiny farářovy. Vztah duchovenstva ČCE k řádům lze ilustrovat na zážitku z jednoho konventu, kde jsme projednávali změnu znění jednoho článku v Církevních řádech. Vzal jsem si slovo a pokusil se konventuálům vysvětlit nesmyslnost této úpravy, do jakých neřešitelných situací by nás to dostalo. Po mně se přihlásil jeden kazatel a řekl: „on to Kuba moc komplikuje. Když to tam v tý Praze chtěj mít, tak jim to odhlasujme. Stejně si budeme dál dělat každý to, na co jsme zvyklí“. A odhlasovali.

Vono to nějak dopadne

S podivným myšlením ČCE, ÚCK zvlášť, jsem byl konfrontován i jindy, když jsme na fary dostali seznam různých konferencí, na které bychom se mohli hlásit. Většinou jdou takové informace tajnými cestičkami, takže jsou faráři, kteří jsou na konferencích víc než na sboru, ale asi o tyto konkrétně zájem nebyl. Snad proto byly nabídnuty veřejně. Jedna, na níž měl být Ulrich Luz, autor novozákonních komentářů, které na mě působily velmi svěže, by mě i lákala. Proto jsem si na SR (tehdy ještě elektronická komunikace byla v plenkách, takže to šlo klasickou cestou, jistá zdlouhavost tudíž byla pochopitelná) napsal o bližší informace. Po drahné době mi přišel dopis, že žádné nemají, až budou mít, že mi je pošlou, ale zatím to berou, jako že jsem se přihlásil. Nepřihlásil, ale s tím, že věci jsou chápány jinak, se člověk v ČCE po čase nutně smíří, i když to správně není. Za pár měsíců mi přišel štos brožur, z nichž jsem vyrozuměl, že částka v DM, kterou bych musel vydat ne jen na pobyt a stravu, ale i na účastnický poplatek, je pro mě, s polovičním platem faráře a polovičním platem učitele, astronomická. Okamžitě jsem na SR napsal, že to ruším, aby to mohli včas nabídnout někomu zazobanějšímu. Měsíce žádná reakce, když tu mi najednou volá jedna farářka, že dostala ze SR zprávu, že my dva máme jet spolu na tu konferenci, že bychom se měli domluvit na společné cestě, aby to bylo levnější. Poněkud zaskočen tím, že mé odřeknutí nevzali na vědomí, i tím, že někdo mi s někým organizuje život, aniž by dal vědět i mně, jsem jí vysvětlil, že jsem to již dávno zrušil, nemaje peněz. Upřímně udivena mi řekla, že ona je také nemá. Vždycky parta farářů od nás jezdí na tyto konference. Ano, něco o nákladech a poplatcích se tam plká, ale oni vždy jedou bez peněz a „vono to nějak vždycky dopadne“. Věta „vono to nějak vždycky dopadne“ by vůbec měla být napsána na synodněseniorském řetězu, místo onoho „sapere, agere, locqui“. Je to skutečně jediný princip, který život v ČCE řídí.

Dobrý farář nesedí na faře ...

Stupidita se táhne jako nit osudu všemi orgány ČCE. Po nástupu na bohuslavický sbor jsem musel hned vyřešit objednávku Evangelických kalendářů a Čtení na každý den. Ověřil jsem zájem, sepsal objednávku, a v tabulce Kalichem samým zaslaného formuláře zaškrtl, že si přejeme zásilku zaslat poštou na dobírku. Asi za čtvrt roku telefonát z Kalicha:

Kalich:      „Dobrý den, tak zpracováváme tu vaši objednávku EK a NKD“ řekl kdosi nepředstavený, jakoby mě právě nachytal na farských švestkách, ale na úplně jiné faře úplně jiné církve.

Já:             „Není něco v pořádku?“

Kalich:      „Ne, všechno v pořádku. Jen, že vy tam máte zaškrtnuto, že to chcete na dobírku.“

Já:             „No, vždyť to máte v nabídce. Je v tom nějaký problém?“

Kalich:    „Ne, vůbec. Já jen, že faráři si to normálně vyzvedávají osobně.“

Já:             „To je možné, ale já to chci na dobírku. Nepojedu do Prahy jen kvůli tomu přece.“

Kalich:      „Ale faráři si to vždycky vyzvedávají. Třeba až pojedete na Synodní radu?“

Já:         „To snad není povinnost. Na Synodní radu se nechystám. Nemohu mařit čas cestami do Prahy kvůli balíčku. Proč mi voláte?“

Kalich:      „Vy to fakt chcete poslat?“

Já:             „No ano. Jasně jsem to zaškrtnul podle vaší nabídky, tak proč je v tom problém?“

Kalich:      „Není, jen vám budeme muset zaúčtovat poštovné a balné.“

Vylekal jsem se, o jak horentní kapitál svojí neochotou cestovat připravím sbor?

Kalich:      „34,- Kč.“

Já:             „Víte, že celá cesta do Prahy by mě vyšla minimálně na šest stovek a jeden pracovní den ztracený?“

Kalich:      „Tak vy si proto fakt nepřijedete?“

Já:             „NE!“ (dodatek „ty debile“ jsem raději spolknul).

Později jsem jednomu farářovi z nejmenovaného moravského seniorátu Kalich pochválil, jak hodní jsou, že tam už zaměstnávají i mentálně retardované. On mi na to ale řekl, že u nich v seniorátu je to normální postup: farář v neděli odkáže, hupne do auta, během týdne, kdy zruší biblické apod., nebo tím pověří kde koho, prokličkuje pracovní týden republikou, ponavštěvuje své známé faráře, přespí u nich na farách, dorazí do Prahy, kde si vyřídí své soukromé záležitosti, pak zajde třeba do Kalicha, koupí nějakou knihu, tu dá do sborové knihovny a tím se mu z toho stane služební cesta, kterou si celou nechá proplatit. V sobotu dorazí domů, nadlábne se, přes noc spíchne kázání a druhý den se jede nanovo. „Přezaměstnanost“ mnohých farářů, jak jsem se později přesvědčil, skutečně spočívá v takovém neprůhledném přesouvání se z místa na místo za nejasnými cíli. Kdo ví, zda při „služební cestě“ od fary k faře, neřešil s kolegy spásu veškerenstva? Často farář neprchá jen před svojí skutečnou prací, ale i před vlastní rodinou. Z knihy bohoslužeb jednoho sboru jsem zjistil, že místní farářka, aniž by byla ze služby uvolněna, nekázala jeden rok vůbec, zato tam kázal kde kdo, včetně jejího nevěřícího manžela, studentů bohosloví prvního ročníku, kteří ani nemají oprávnění, a další a další. Chtějme pak po farářích, aby chápali, že dělají něco špatného! Pro ně je porušování všech pravidel druhou přirozeností. Vyzvednutí balíčku v Kalichu je dobrou záminkou pro soukromý výlet do hlavního města až z východní periferie republiky za sborové peníze. Farář, který blahosklonně nevyužije dobré sítě pošt v ČR, se jeví jako čipera, nikoho ani nenapadne, zda nemrhá penězi i časem, který mohl být využit lépe. Či spíše už nikomu ani na faře nechybí, možná ani své rodině. Tato úchylka už se stala v církvi normou, racionální řešení tudíž i pracovníka Kalichu zjevně vykolejilo. A já jsem svojí nezkušeností naboural jeden z významných principů této církve. Jako i několikrát později jsem ukázal, že se to dá dělat i jinak, rozumněji a bez podvodů.

Ostatně v dobách, kdy jsem na půl úvazku farářoval a na půl úvazku učil, mi někteří kolegové vyčítali, že nejezdím na lednové farářské kursy. Těžko jsem jim vysvětloval, že se nemohu utrhnout z výuky, že učení není jako jiná zaměstnání, že ve školním roce si nemůžeme brát volno jen tak, musíme odučit hodiny a zvládnout tematické plány, takže ani dobrá vůle vedení školy by na tom nic nezměnila. Na to mi jeden naprosto bezelstně řekl: „a kdyby ses dohodl se žáky, že tam budou ticho, tak si nikdo tvé nepřítomnosti nevšimne.“ Nevím, zda to byl projev jeho pohrdání mou prací jako učitele, nebo zda je to projev toho, jak faráři přistupují k práci vůbec, především své vlastní? Kdo ví?

... a také nemá nikdy čas!

Na jednom sboru přijali mladého faráře s očekáváním, jak už tak živý sbor rozpumpuje. První problém ale nastal s vyučováním náboženství, které tam mělo tak bytelnou tradici, že fungovalo i za komunistů. Při příjímacích pohovorech sice neřekl nic, ale pak jim odmítl vyučovat, neboť je prý odpůrcem vyučování náboženství na školách. Nic proti, ale pak tam neměl vůbec nastoupit. Jenomže byl patrně odpůrcem i jiných aktivit sboru, jako jsou biblické, protože rušil postupně všechno, co na sboru fungovalo, a to proto, že neměl čas. Mimo to se zamiloval do 300 km vzdáleného děvčete a musel u něj přes týden pobývat, což kupodivu starší pochopili a se zaťatými zuby mu to pěstování nového vztahu tolerovali. V jakém jiném zaměstnání se člověku tohle povede? Avšak milý farář, nejen, že nebyl vyhozen, dokonce snadno sehnal farářský post v místě bydliště nevěsty, a tak svému původnímu sboru ukázal nečekaně paty. Nikdo se nad jeho pracovní morálkou nepozastavil. Není farář na sboru nakonec skutečně zbytečný?

Zažil jsem i seniorátního faráře, který si našel nějaké školení v zahraničí, svého seniora však neinformoval a zmizel. Teprve po návratu o tom sepsal zprávu seniorátnímu výboru, ale s tím, že to byla vlastně služební cesta, že byl tudíž celý týden 24 hodin denně v práci, takže má přesčasy, napracováno, a tudíž nárok na dovolenou navíc, kterou si okamžitě vybírá, a veškeré náklady si dal proplatit. A výbor na to kývnul. Nikdo se neptal, kdo ho na tu údajně služební cestu vyslal, v čem se tam školil, nic! U každého normálního zaměstnavatele by spíš dostal vyhazov.

Vidí problém tam, kde jiní ne

Jiný farář – mimoň, měl vážný problém na staršovstvu a byl schopný věnovat jeho řešení i hodinu z každé schůze. Městské fary bývají oázou venkovské idyly. Ale tráva a keře něco chtějí, aby neutekli až do města. Farář však, ještě k tomu ThDr., by byl nerad, aby jej, světce, viděli z okolních domů se sekačkou a hráběmi, ač jinak zdravý jako tuřín. Museli proto sestavit služby ze členů sboru, především starších. Ale ouha! Někteří z nich byli MUDr., jiní Ing., další měli tituly méně známé, nebo vůbec žádné. Farář nebyl s to sestavit jejich seznam na nástěnku, protože nevěděl, má-li uvádět jména i s tituly, nebo bez? Starší i další členové sboru mu stále říkali, že je jim to jedno, ale místo, aby se schůze věnovaly důležitým věcem, stále se vracel k této otázce. Když mu řekli, aby je tam neuváděl, řešil, zda se otitulovaní nebudou zlobit. Když mu řekli, ať je tam dá, prudil s tím, že to těm neotitulovaným bude třeba líto. Tím byla činnost staršovstva dokonale paralyzována.

S řády a zákony si hlavu láme jen hlupák, který je neumí porušovat

Už za První republiky československé se jeden podnikavý kurátor zbavil nepotřebného pozemku tím, že jej laskavě daroval svému sboru na stavbu nové modlitebny s farou. Šlo o mokřinu, takže tam byla stavební uzávěra, ale s tím si dobrý evangelík hlavu neláme – korupce kvetla i za Masaryka: postavit modlitebnu v močále bez povolení a dodatečně to zlegalizovat, nebyl ani tehdy problém. Dnes už trochu je, protože se mezi tím objevila i ekologie či ekosystém, a i takto málo bonitní pozemky získaly jistou hodnotu. Všichni, kdo faru obývali, byli potrestáni za kurátorův hřích nemocemi, bodavým hmyzem, houbou; sbor musel neustále udržovat sborový dům nastojato, protože se permanentně propadal. Poslední duchovenská osoba, která tam sloužila, si k ní však chtěla ještě přistavět garáž. Potomci oněch prvorepublikových hříšníků jí to ale nedovolili i s poukazem, že ani stavební povolení by nezískali. Tak si jí ona osoba postavila sama, bez povolení vlastníka i úřadů. Navíc měla tu drzost chtít po sboru proplacení! Ne jen, že částka, kterou žádala, byla přemrštěná, ale dovolil by si to normální člověk? A přece polovina farářů seniorátu se kolegy zastávala, že by mu to sbor měl proplatit: „vždyť přístavba, ač nezákonná, nemovitost zhodnotila“. Sbor byl tedy bombardován zlobnými dopisy úřadů, aby na vlastní náklady odstranil černou stavbu, sbor to chtěl po kazateli, a kazatel a jeho kámoši po nich, aby mu uhradili náklady se stavbou spojené.

Nakonec oné osobě setnula vaz jiná kulišárna. Několik farářů seniorátu se specializovalo na dojení německých partnerských sborů. Někdy měli tu drzost žádat příspěvky i na soukromé nákupy. Tento byl jedním z nich: jak se na sboru něco nevedlo, už smolil dopis do Německa. Starším namluvil, že sbor nemůže mít devizový účet, on ale má soukromý, dary se pošlou na něj a on sboru vše poctivě odevzdá. Po čase však pojal potřebu zavézt do Němec děkovnou delegaci. Podcenil přitom protektorátní vzdělání svých ovec. Ty brzy zjistily, že Němci hovoří o dvojnásobné částce, než jaká byla sboru odevzdána. Kazatel napřed tvrdil, že druhá půlka daru byla osobním darem německého kolegy jemu, ale to mu nespolkli. Nakonec 90% daru sboru vydal, zbytek si nechal, že prý je na to zákon, že jako sprostředkovateli mu náleží 10% daru.

Setnulo vaz? Ale kdeže. Sbor musel opustit. Dodnes si nepřipouští a mnoho kolegů s ním, že by udělal něco špatného. Důvodem jeho odchodu ze sboru byla prý závist staršovstva, které mu nepřálo jeho misijní úspěchy. Přešel jen na jiný sbor, sbor, který si ho podle jeho mínění zaslouží víc.

Řeklo by se, že v ČCE působí jako faráři samí zloději a podvodníci. Ale je to trochu jinak. Řekl bych, že jde jenom o pozměněné myšlení, o deformované mozky. I když kradou, smilní, časem se možná dočkáme i vražd, upřímně nechápou, že dělají něco špatného. Komunistický, atheistický stát vzal do svých rukou financování duchovenstva, osoboval si za to právo zasahovat do duchovního života církví. Farářům žádný jiný legální příjem neumožňoval, ale to, co jim platil, nebylo k životu. Sbory proto nechávaly farářům prostor pro „přivýdělek“. V krizové situaci, jako je válka, živelná katastrofa, nebo represivní režim, lze určité výjimky z morálky připustit. Ale 1. 1. 1990 mělo to vše skončit. Člověk by čekal, že by to především faráři měli pochopit, že je musela celá ta situace morálně deprivovat. Ale ono to pokračovalo dál, přenášelo se to i na ty, kteří ani za komunismu nepůsobili. Z přiživování se stal služební požitek. Zdá se, že se komunistům podařilo duchovenstvo zlomit především morálně. Podvádělo se ovšem i dřív. Leccos může být způsobeno i tím, že mnozí faráři jsou dětmi farářů, po generace jejich rod vyrůstal na farách a rozdíl mezi soukromým a sborovým majetkem se jim rozmyl. Bez potíží, zejména mravních, kradou, ale nejsou si toho vědomi.

Farář ani jeho rodina by neměli mít vliv na finance sboru. Přesto na mnoha sborech pokladnu spravuje farář a jeho rodina. Několikrát jsem slyšel o farářích, kteří svůj nástup na sbor podmiňují tím, že oni budou spravovat finance. Není to jen ziskuchtivost; nezřídka je za tím farářova představa, že jen on to zvládne správně. Ačkoliv je to v rozporu se zákony i Řády církve, vždy to projde. Na jednom takovém sboru, bohatém na finance i lidi, mezi kterými se našlo rozhodně víc cifršpionů z profese, než aby musela účetnictví a finance spravovat jeho žena, takového faráře měli. Sbor byl hrdý, že vždy vede v celocírkevních charitativních sbírkách. Při jedené takové velevýznamné sledovali starší přehledy jako výsledky olympiády. Ale jejich sbor měl stále rovnou nulu! Začali po tom pátrat. Nakonec se ukázalo, že výsledek sbírky si farář uložil na soukromý termínovaný vklad se čtvrtletou výpovědní lhůtou. Je to dokonce zákonem popsaný trestný čin, ale farář nechápal, co provedl. Vždyť ty tři měsíce jsou ještě v normě do odevzdání sbírky, tak co by si nenechal naběhnout úroky? Výnos sbírky pak přece poctivě odevzdá. Brzy na to musel do penze a tiše se to sprovodilo ze světa. Za pár let se ale objevil v jednom pohraničním sboru a žádal místního faráře o soukromé bohoslužby. V ČCE je to poněkud neobvyklá žádost. Nakonec se ukázalo, že se v onom městě v jednom hotelu sešla mezinárodní skupinka zástupců církevních charitativních organizací. Onen farář na ní zastupoval Diakonii ČCE. Celé to bylo tajemné. Místní farář privátní bohoslužby odmítl, ale pozval je na řádné bohoslužby k sobě do sboru. To ten druhý zásadně nechtěl. Vůbec bylo zřejmé, že se o konání tohoto jednání nemá pokud možno vědět, jenomže německá delegace trvala na bohoslužbách. Později se podařilo zjistit, že tam šlo především o financování těchto organizací, a ten podivný farář byl pověřen z Němců něco pro Diakonii vyzuzat. Místní farář byl dokonce v radě Diakonie, že tam tento kolega působí však ani on nevěděl. Začal po tom pátrat, ale ředitel Diakonie věděl jen, že Diakonie nějaký odbor pro zahraniční styky má, že ho tamten farář vede, čím přesně se zabývá a co se v něm děje, však sám nevěděl! I to je pro ČCE příznačné: všudypřítomné tajnůstkaření. Všechno se tají, nikdo neví, proč, ani před kým.

Ukaž mi řecký Nový Zákon!

Faráři na sebe dělají často ramena, víc než v jiných oborech, předně v tomto je to ale obzvlášť smutné. ČCE bývá charakterizována, jako církev, která dbá na vzdělání. Snad to byla někdy pravda, ale touto dobou je to už minulost. Faráři musejí mít sice vysokoškolské vzdělání, fakticky na něj hned v prvním roce služby zapomenou. Někteří studovali se zájmem, ale nemalá část šla fakultu jen „udělat“. Třeba se ctí, třeba s vyznamenáním, ale nic víc. ČCE často zdůrazňuje, že její faráři umějí hebrejštinu a řečtinu, ale je to fikce. Fakticky si tak maximálně „ozvláštní“ kázání tím, že občas prohlásí, že něco se hebrejsky či řecky řekne tak a tak, aniž by bylo řečeno, proč je to důležité. Ne jen, že neumějí takovou znalost při studiu bible používat, ale farář, který tyto jazyky hned v prvním roce služby nezapomene, je pro své kolegy podezřelý. Mnoho farářů skutečně ani bibli nezná. Setkal jsem se dokonce s tím, že jeden farář prohlašoval, že určité biblické knihy nikdy nečetl a číst nebude, protože se obává, že by mu jeho pojetí víry zkomplikovaly. Ovšem jistý bohoslovec to dotáhl i na doktorát prací o Janově evangeliu. Prošlo mu to, přesto, že byla plná nesmyslů. Když jsem se ho ptal, jak k takovým věcem došel, přiznal, že Janovo evangelium nikdy nečetl, jen knihy o něm. To prý stačí. Ostatně ještě se zmíním o tom, že v ČCE se běžně podvádí, a to už při studiu na bohoslovecké fakultě. V roce 2016 se naopak doktorát z theologie stal důvodem k odmítnutí bohoslovce, jako kazatele ČCE, prý (jak mu synodní senior Ženatý odsekl) „k čemu ti bude na sboru doktorát“. A přece je požadavku vzdělanosti alespoň využíváno k vzájemnému znejišťování.

Když píši tyto smutné vzpomínky, nemohu nevzpomenout na faráře, kterého si jinak vážím a měl jsem ho rád. Rozhodně lze říct, že jemu ČCE v životě ublížila moc, víc, než mně, přesto v ní na rozdíl ode mě vydržel. Byl i profesorem jedné západní bohoslovecké fakulty, když v ČSSR upadl jako chartista v nemilost. Měl jisté vědecké ambice, nepochybně i schopnosti. Ale i s ním jsem zažil trapas, jaký je pro ČCE dost typický. Náhodou se mi objevil jednu neděli pod kazatelnou, když jsem v kázání odmítl jedno oblíbené stereotypní theologické klišé. Po kázání si se mnou chtěl promluvit. Samozřejmě jsme ho i s jeho manželkou pozvali na kafe na faru. Obecně mé kázání pochválil, ale v tom odmítnutí onoho stereotypu se prý mýlím, a on mi to dokáže, ať mu prý podám řecký text nového zákona.

Tady musím trochu odbočit. V Čechách byli bohoslovci na fakultě, zejména v době komunismu, kdy byly tyto texty těžko dostupné, vybavováni vydáním Nestle-Aland 26. V době, kdy mi začal trochu haprovat zrak, mi profesor Petr Pokorný sehnal úplně jiné vydání, GNT 4 – modernější, hlavní text v podstatě odpovídal šestadvacítce, v textově kritickém aparátu měl však jen menší odchylky, zato víc odkazů na citace v církevních otcích, vyznačen stupeň jistoty rekonstrukce, hlavně ale překladatelské poznámky. Tou dobou jsem se totiž překladatelstvím zabýval. Mimo to mělo toto vydání větší formát, tudíž i písmo. Ale jinak šlo o plnohodnotný, vědecky rekonstruovaný text řeckého nového zákona. Na rozdíl od drobné, kapesní šestadvacítky, většinou modrošedé, měl ovšem tmavě červené desky, čímž mohl mírně připomínat jedno vydání Českého ekumenického překladu, které se mi nikdy nedostalo do rukou. Překlad nejrozšířenější, ale také má mnoho odpůrců. Onoho faráře to zřejmě popletlo. To bych mu nevyčítal, i když na deskách jasně zářil zlatý nápis „THE GREEK NEW TESTAMENT“.

Podivný byl spíš další postup, který prozradil, že onen člověk vlastně nechtěl vůbec nic dokazovat, jen mě pokořit. Jelikož jsem skutečně vždy pracoval s biblí v původních jazycích, nemusel jsem dlouho hledat. Podal jsem mu ho z pracovního stolku hned, jak jsme do mé pracovny vešli. Skoro se na něj ani nepodíval, hned nasadil pohrdavou grimasu: „já chci ‚ŘECKÝ NOVÝ ZÁKON‘, tenhle překlad dej pryč!“ Jen jsem mu řekl, že to je řecký nový zákon. Najednou se zmátl, udiveně se na něj podíval, zmateně v něm zalistoval, zdálo se, že ani neví, co v něm vlastně chtěl. Najednou se obrátil na svoji manželku, něco k ní prohodil, čímž odvedl pozornost, nový zákon jakoby mimoděk zaklapl, odložil, a celé to zamluvil. Už jsme se k tomu nevrátili. Bylo zřejmé, že po obvyklých zkušenostech s kolegy faráři nepočítal s tím, že bych řecký nový zákon vůbec měl, nebo mu rozuměl. To, že jsem mu ho dal do ruky, ho vyvedlo z míry. Zjevně čekal, jak mě jen za moji nevzdělanost setře, tím zpochybní má tvrzení, i když by to vlastně žádnou souvislost nemělo. Ale najednou nevěděl, kudy kam.

Za podmínek přesně stanovené teploty a tlaku si sledovaný objekt udělá, co ho zrovna napadne

U mnoha farářů jsou patrné i vyložené známky psychopatie. Jednou jsem byl pověřen udělat zápis z konventu. Druhým zapisovatelem byl farář sboru, v němž se konvent konal. Poněkud podivná postava, spolupráce s ní ještě šílenější. Jednání mělo být nahráváno, což mě trochu uklidňovalo. Vedení konventu totiž jednání nemožně odbývalo. Nedodržovali žádný protokol, snažili se mít to rychle z krku: někdo něco navrhl, jiný promptně navrhl uzavření debaty, předseda dal hlasovat, konventuálové zvedli pracky a někdo z vedení prohlásil „jasná většina“. Nikdo nic nepočítal, nikdo nepoložil obligátní otázky: kdo je pro, kdo proti a kdo se zdržel hlasování. Kdyby tohle někdo šetřil, celé jednání konventu by muselo být prohlášeno za zmatečné. Dodnes si vyčítám, že jsem proti tomu neprotestoval, ale asi jsem byl zbabělý. A tak jsem kouzlil se slovy, aby to alespoň v zápisu vypadalo košer.

Nemám rád špatně odvedenou práci a zbytečné průtahy. Hned po skončení konventu jsme se dohodli s revizory z řad laiků, jak si to mezi sebou předáme elektronicky, aby to šlo rychle. Místní farář mi přenechal své záznamy, já měl něco sepsat, rozeslat k opřipomínkování, konečnou schválenou verzi vytisknout, pak bylo domluveno, komu kdo to pošle k podpisu. Posledním měl být místní farář, který měl připojit svůj podpis, přílohy a nahrávku z jednání. Ještě ten den jsem potřeboval vyjasnit sporné místo v poznámkách, volal jsem mu kvůli nahrávce, ale ukázalo se, že někdo zapomněl nahrávání spustit. Co naplat? Do čtyřiadvaceti hodin byl zápis opřipomínkován, vyřešen, vytištěn a vydal se na svoji finální cestu. Ale tam to také skončilo. Během několika dnů byly připojeny podpisy všech a zaslán poslednímu v řadě. Ten vše slíbil okamžitě zaslat seniorátnímu výboru i s přílohami. Tím jsem se uspokojil a pochvaloval si, jak jsme to zvládli. Za pár měsíců mi ale volal senior, kdy už to konečně pošlu (poslat to měl ten druhý, senior to věděl, jemu však nevolal. Asi ho už dobře znal). Tehdy bylo užívání mobilů novinkou, v ČCE zvlášť. Bylo to proto i pro mě zajímavé, že se mi to celé podařilo vyřídit během jedné cesty autem z práce domů. Slabým článkem v řetězu byl samozřejmě ten druhý farář. Ale okamžitě sliboval, že to „někde najde“ a hned pošle. Zase jsem si myslel, že je to hotové. Jenže za pár dní mi od něj přišel poštou cár papíru s neumělými poznámkami z konventu, plný gramatických chyb, styl to nemělo žádný. Nebyl to dokument, na kterém jsme se dohodli. Volal jsem mu, proč mi to posílá, proč nepošle to, co jsme mu poslali, podepsané a s přílohami na seniorát. Prý to někde ztratil, tak se to pokusil sepsat znovu. Nechápal, že má poslat to, co bylo schváleno, a ne cancour, který si vymyslí. Znovu jsem to vytiskl, znovu žádal revizory o podpis, znovu jsem to poslal onomu farářovi. Opět mi však přišel ten jeho hajzlpapír. Zase to prý ztratil, navíc i veškeré přílohy. Museli jsme tedy ještě sepsat protokol o jejich ztrátě, kterou odmítl vysvětlit. Nakonec jsem mu výsledný papír musel vrazit na pastorálce pod nos a přinutit ho hodit tam muří nohu, osobně pak odevzdat seniorovi. Ten mě začal za průtahy veřejně kárat, tak jsem ho odkázal na pravého viníka. Mnozí to považovali za „nebratrské“: podle morálky ČCE je správné, aby si to vždy v Ježíšově duchu odskákal nevinný.

Onen farář byl vždy číslo: nevedl kartotéku, neměl přehled, kdo patří do jeho sboru, protože je prý farářem všech lidí. Neodevzdával žádné výkazy, pokud, pak nikdy včas a zásadně ne na předepsaném formuláři. Když měl například odevzdat účetní výkaz sboru, a bylo mu jasně řečeno, že je nutné, aby to bylo v jednotném schématu a na jednotném formuláři k dalšímu zpracování, vždy to poslal na vlastním, naprosto nekompatibilním s celocírkevním. Seniorát to později skousnul a přimhuřovaly se nad tím oči. Tento farář tíhnul k fundamentalismu. Jeho nástupce, když si onoho zvolili v Praze, byl spíš liberál, ale v podstatě vykazoval stejné osobnostní rysy. Sbor asi miluje stejný model faráře, model „magor“. A není sám. Zdá se, že se v podstatě od faráře očekává, že bude trochu blázen. On pak do ničeho nemůže mluvit a je rád, že je rád. Někdo si pak myslí, že je to znak osobnosti, že se chová nekonvenčně, nedá se svazovat žádnými řády a stereotypy. Ovšem s lidmi, o nichž víte, že zásadně neudělají to, co bylo domluveno, se těžko spolupracuje. Jediný pak znak osobnosti u nich je to, že se každý chová specificky potrhle: má bláznivý vous, hábit, čepičku … nic z toho však skutečně sbor duchovně neobohacuje. Církev se mění v podivnou organizaci, kterou vede panoptikum podivínů.

Psychopatický farář, který nahradil toho prvého psychopata, se vyznamenal i v jiné situaci. Ale v něm se především angažovala další duchovenská „osobnost“. Byl jsem vedoucím Seniorátního odboru pro vzdělávání laiků. Když jsme připravovali akce, snažili jsme se sborům poskytnout co nejlepší servis. Jeden čas jsem měl dokonce i velmi dobré styky s jedním tiskařem, takže mi dělal plakáty grátis. Ale o tenhle kontakt jsem přestěhováním přišel. Jen jedinkrát jsem tudíž žádal seniorátní výbor o peníze, asi tisíc korun, ale byl jsem odmítnut, že prý děláme plakáty moc luxusní. Místo toho mi alibisticky nabídli částku, která by nic nepokryla. Co na tom, že utráceli desetitisícové částky za nesmysly, jako reklamní trička na mládež, která pak nikdo nekupoval, nebo komerční pronájmy prostor pro konání akcí jiných odborů, ačkoliv nedostatkem budov a sálů církev rozhodně netrpí? Nakonec jsem tisky plakátů a další věci financoval za svého. Po seniorátu jsme chtěli jen cestovné pro řečníky. I to nám senior vyčítal, když jsme si pozvali jednou řečníky dva, navíc větší část cesty jeli jedním autem. Pak ale nastal neuvěřitelný problém: evangelíci se jen líně a pomalu učí pracovat s novými technologiemi. Na mnohých farách nebyly tiskárny, jinde farář elektronickou poštu vybíral jen jednou za měsíc (pokud nezapomněl). Plakáty na akce jsme proto posílali běžnou poštou vytištěné, zároveň i elektronicky. Jistá duchovenská osoba se tím však cítila dotčena, tedy, že to dostala i běžnou poštou, protože ona přijímá jen tu elektronickou. Pomsta byla sladká: osoba nelenila, a po všech farách rozeslala o mně elaborát, jak zbytečně mrhám církevními prostředky (připomínám, že církev na to nedala ani korunu). K ní se přidal onen psychopat, že prý se „hrozně rozčílil, když našel ve schránce plakáty vytištěné.“ Holt jsem nebyl dobrý evangelík, ale jak to může někoho rozčílit, to mi hlava nebere. Když jsem zjistil, co ona osoba rozjela, podal jsem slušný výklad. Zajímavé je, že farářům nevadilo přijmout onen hanopis, ale tím, že jsem jim rozeslal odpověď, jak se věci mají, jsem je naštval, a mnozí si moji adresu hned zablokovali. Osoba, která to celé vyvolala, mi pak napsala několik jedovatých dopisů, v nichž vysvětlovala důvody svého rozčilení: jak je to složité, dostat dopis do schránky. Zda si uvědomuji, co jí to stojí práce, když musí jít ke schránce, otevřít ji, vybrat a vytřídit poštu, přemýšlet, co a proč jsem jí to poslal. Chvilku jsem si kladl otázku, zda počítač nějak nepřepnul z jejího dopisu na historii projektu Apollo, kterou v něm také mám. Základním farářským umem duchovních ČCE je schopnost udělat z banálního úkonu klasické řecké drama se všemi základními prvky: kolize, krize, peripetie … Jak ubozí jsme, že dělajíce tyto úkony dennodenně a bezmyšlenkovitě, nevnímáme, jaké je to vlastně dobrodružství! Wolker napsal o poštovní schránce báseň, ale pořádný farář umí o cestě pro dopis sepsat román na pokračování. Díky tomu si pak připadají velice pilní, vytížení až přetížení.

S plakáty jsme měli i jiné potíže. Mnozí faráři mají různé výtvarné ambice, proto si dělali plakáty na naše akce vlastní. Opět onen výše zmíněný moula nám tak jednu akci, která se konala v jeho sboru, přejmenoval. Řečník byl dotčen, že vidí něco jiného, než na čem jsme se dohodli. Prosil jsem proto v dalších případech faráře, aby si svoji kreativitu šetřili na vlastní akce a respektovali, že za své si zodpovídáme my. Přesto mi zase od jiného obratem přišlo, že jim naše plakáty přišly příliš suché, že „si udělali své, lidštější“.

Bohužel mezi našimi faráři je lví podíl těch, kteří by se jinde neuplatnili právě pro neschopnost respektovat druhé a spolupracovat. V jednom seniorátu například dlouhodobě plánoval jeden farář, který vedl příslušný odbor, celoseniorátní akci, jeho kolega však naplánoval na stejný termín sborovou, na kterou zval seniorát, ačkoliv věděl, že to koliduje. Když se mu kolega připomněl, že už v seniorátu něco probíhá, řekl jen přátelsky „tak to tam nějak skrouhněte, a přijeďte k nám“. Těžko chápal, že kolegu neúcta k jeho práci nutně urazila. S tímhle farářem a jeho neschopností koordinovat své nápady s jinými, jsem si také užil své.

Pomsta po mnoha letech

Psychopatie jistého faráře se dotkla i mé rodiny kvůli něčemu, co se snad odehrálo jen v jeho hlavě, a to víc než před padesáti lety! Těžko do těchto srdcatých záležitostí vidět, ale vzal si do hlavy, že kdysi chodil s mojí tetou, ale ta ho nechala. Teta sice tvrdí, že spolu nechodili, že spolu ani nikdy nemluvili o samotě, ale on byl přesvědčený, že to tak bylo a že ji k rozchodu přinutil děda, tedy její otec. Myslím, že můj vlastní děd byl tak povznesen nad všední život, že ho ani nezajímalo, s kým jeho dcery chodí, ale kdo ví. I kdyby to pravda byla, křesťan, dokonce farář, by neměl reagovat, jako onen pán. Napřed jako bohoslovec vyhlásil dědovi nesmiřitelnou válku, a po mnoha letech, kdy byl děda už po smrti, zneužil k pomstě vlastního syna, který byl i úředně potvrzeným šílencem.

Tou dobou už byl onen mstitel nejen ženat a s rodinou, ale měl dokonce i vnuky. Jeden z jeho synů, velmi hodný a sympatický, studoval bohosloví. Moc mu to ale nešlo. Byl starší než já, ale sešli jsme se v jednom ročníku, protože přes svoji fenomenální inteligenci (už v prvním ročníku například plynně četl z řeckého nového zákona, a dokonce mu i rozuměl) postupoval jen pomalu, neboť se pravidelně zbláznil a musel se léčit. Farářem se vlastně pořádně nikdy nestal. Jen takový šolich. Nikdy se své šílenství nenaučil maskovat.

Závěrečnou práci jsme začali psát stejně, ale on ji dokončil (teda on! Na KEBF, později ETF UK, se také na poctivé studium moc nedrželo) až dávno po mně. Oba jsme dostali téma z církevní historie, ale zatím co já měl zabrousit až do 16. století a zapátrat po Havlovi Caherovi, on dostal za úkol psát zrovna o mém dědovi. Tou dobou jsem ani já a možná ani on nic netušili o tom, jaký vztah k němu měl jeho táta. Profesorka na církevní dějiny mě požádala, abych mu pomohl a půjčil mu i něco z dědovy pozůstalosti. To jsem udělal; bylo později těžké dostat to z něj zpět, ani se mi všechno nevrátilo, protože si v průběhu práce párkrát pobyl v Havlíčkově Brodě. Po několika letech byla jeho práce na ETF UK odevzdána. Moje rodina se o její obsah velmi zajímala, ale když se jim ji podařilo získat, nestačili se divit. Materiály, které jsem údajnému autorovi zapůjčil, vůbec využity nebyly. Veškerá tvrzení byla z palce vycucána a práce byla celkově snůškou dehonestujících pomluv, smyšlenek a špíny. Nejstarší teta (ne ta domnělá snoubenka) dokonce začala pracovat na žalobě. Při její přípravě se však ukázalo, že v době sepsání a odevzdání byl student ve skutečnosti zase v léčení. Jeho rozdělanou práci mu za jeho zády dokončil a jeho jménem odevzdal táta. Mimochodem, mnoho farářů, pokud měli děti na bohosloví, za ně dělali práce. Nejen proto, že by byly jejich ratolesti tak líné a neschopné, ale i proto, že se báli, aby jim neudělaly ostudu. Hromádkovci a barthiáni navíc chtěli zabránit tomu, aby se práce jejich dětí nevymkly z požadovaného ideologického rámce. Prakticky své děti k poctivému studiu nepustili, ony pak takto vedené šly na fary! Nebylo řídkým jevem ani to, že za ženaté studenty bohosloví dělaly práce jejich manželky, které přitom současně studovaly jiné obory. Mnoho farářů šlo ostatně na studium s nějakou představou o svém budoucím farářování, na fakultu se fakticky nešli učit, jen ji jako nutné zlo udělat, aby mohli jít na faru. Proto je na farách nakonec dost theologických nedouků. V každém případě na ETF UK nikoho neudiví, že práci za hospitalizovaného studenta dokončil a odevzdal někdo jiný.

Pilný farář nemá čas ani na práci

Zvláštní způsoby jednání, jaké jsou v ČCE zcela obvyklé, lze demonstrovat na případu jednoho poněkud neobvyklého kazatele. Od ostatních se lišil především tím, že kazatele určitě nešel dělat proto, že by nebyl schopný uživit se jinak. Že o něm mluvím jako o „kazateli“ je zřejmé, že vlastně nikdy nedosáhl farářské hodnosti, zůstal „diakonem“, později byla tato funkce přejmenována na „jáhna“. Studoval sice bohosloví, ale dostal se do nějaké vnitřní krize, a snad se stal alespoň na čas vyloženým atheistou. Odešel ze studia a dlouhá léta se věnoval velmi zemitému povolání. Postupně se opět k víře vrátil, stal se tím diakonem, oženil se dokonce s rozvedenou farářkou. Měl svůj sbor, na penzi pak pomáhal své manželce. Člověk by ovšem čekal, že muži s takovou životní dráhou nebude realita cizí. Ale opak je pravdou. Jeho kázání bývala příšerná. Často ukázkou totálního porušování všech homiletických pravidel. V ČCE by například kázání mělo vycházet z biblického textu. Jeho jsem však několikrát slyšel úvodem kázání říct: „už jsem měl kázání skoro hotové, ale stále jsem k němu nemohl najít vhodný biblický verš“. I když to neřekl, bylo vždy zřejmé, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice. Měl však jedno veliké plus, které mnoha jiným kazatelům chybí: měl opravdu upřímný zájem o lidi, s nimiž pracoval. Kdokoliv snad jen prošel kolem fary, znal brzy jeho významná data a okamžitě každému gratuloval. I mému tátovi, který tou dobou, kdy jsme do oněch míst jezdili, byl nevěřící. Vlastní theologická složka mu však úplně nesedla. Bylo záhadou, proč se na ní vůbec dal. Hledal z ní vždy cestu ven, jak jen mohl. Zneužíval diasporní charakter svého sboru, kdy bylo nutné svážet lidi z okolních vesnic. Velmi ochotně to dělal, ale každou neděli z jiné světové strany. Údajně proto, že má raději komornější shromáždění. Fakticky proto, že se musel trápit jen jedním kázáním za měsíc. Rád se však pletl do různých manuálních prací, kterým ovšem vůbec nerozuměl, přesto že se fyzickou prací živil. Ale nebyl stavař.

Střechu modlitebny pozlobila vichřice, odnesla pár tašek, ostatní pocuchala. Diakon si na staršovstvu posteskl, že zase nebude mít čas dělat pořádně kázání, protože musí v týdnu vylézt na půdu, a nějakou latí ty tašky porovnat. Starší, kteří už v životě pár baráků postavili, mu jasně řekli, že je to blbost. Že to chce tašky sundat a položit znovu. Ať se do toho neplete a raději udělá pořádné kázání, aby stálo za to v neděli do kostela chodit. Oni se ve čtvrtek sejdou a tu střechu udělají. Jenomže ve čtvrtek, když přišli, už tam diakon pobíhal s latí a šťouchal do tašek. Vyhnali ho a udělali, jak bylo domluveno. V neděli se kazatel samozřejmě na úvod omluvil, že neměl čas dělat pořádné kázání, protože musel při opravě střechy pomáhat. Jeho pletení se do technických záležitostí pak bylo na pořadu jednání staršovstva co chvíli. Náhle se v Kostnických jiskrách objevil článek, podepsaný matkou kurátora onoho sboru, která kazatele nejvíc kritizovala. Ačkoliv byla paní středoškolsky vzdělanou úřednicí, byl psán stylem a jazykem naivní bábrle z lidu. Navážel se do „nejmenovaného“ kazatele, který si myslí, že všechno dělá nejlépe, proto se do všeho motá, ale oni na něj na staršovstvu vyzrají, a všechno udělají za něj, ať má vztek. Do ubohé ženy se ve sboru všichni, tedy včetně jejího vlastního syna, pustili, co že jí to napadlo, takovou kravinu napsat, tahat vnitřní problémy sboru do časopisu s mezicírkevní působností, jestli už jí snad nekape na karbid. Zapřísahala se, že ona nic takového nenapsala. Na článek formou čtenářské reakce hned zareagoval dotčený diakon. Jako by se ho to netýkalo přímo, postavil se za všechny výtky vůči onomu kazateli, ale obrátil je proti svému předchůdci. I to je něco typického pro duchovenstvo ČCE. Prý je kazatelem na sboru, kde takový všetečka působil, navykl lidi ve sboru, že farář dělá všechno a on, ač nerad, musí jednat stejně, neboť se to od něj očekává. Lidem ve sboru to nedalo, stále řešili, kdo to vlastně tenkrát napsal. Jeden podezříval druhého, ten zase třetího. Nakonec se sám diakon přiznal k autorství už toho prvního článku. Upřímně se tomu zasmál a čekal, že i ostatní to budou považovat za prima fór, výtky ze staršovstva proprat takhle veřejně. Naprosto nechápal, že se vlastně dopustil trestného činu, když zneužil cizí identitu. A proč by měl. V ČCE platí jistá forma zločinecké solidarity – evangelík evangelíka, zejména kazatele, nesmí předhodit světské spravedlnosti, ani kdyby mu před očima děti znásilňoval. To by bylo nebratrské.

Co kazí faráře?

O jiné podobné věci vím od faráře Šplíchala – seniora, důchodce, který řešil na odpočinku theoretickou otázku, která ho trápila – pastorace pastýřů. Těm, kdo mají pečovat o lidi, se žádné duchovní péče nedostává. Že to má mravní následky, demonstroval na něčem, co se muselo udát kolem mého narození. Jistý kazatel se dopustil spousty podvodů; některými se obohacoval, jinými maskoval jiná selhání. Jelikož hrozilo provalení, napsal jménem svého kurátora na Synodní radu dopis, jímž tehdejšímu synodnímu seniorovi poskytl falešné informace o svých průšvizích. Senior se s kurátorem osobně znal, důvěřoval mu, proto si nic neověřoval. Jiní, kteří se incidentem zabývali, byli ovšem v obraze, a synodní tak byl za hlupáka. Byl prý velmi ješitný, proto řádil jako čert. Napřed atakoval svého málem bývalého kámoše, ten ale žádný dopis neposlal. Hned bylo jasné, odkud vítr fouká. Synodní byl ne jen ješitný, ale i zbabělý. Proto rozhodl, že onen farář musí skončit, ale jeho vyhozením pověřil alibisticky jeho seniorátního šéfa, onoho pozdějšího důchodce-poimenika. Vyprávěl nám, jak to celé probíhalo: oznámil dotčenému, že se musejí sejít za přítomnosti starších a celou věc projednat. Farář navrhl, aby to bylo po bohoslužbách. Sám je vedl, hned uvedl, že se tam všichni sešli na „kajících bohoslužbách“, při kterých chce vyznat své hříchy. Pak postupně vyjmenoval všechno, co se vědělo i něco, co zatím ještě nikdo ani nevěděl. Vše však pravidelně proložil refrainem, že to tedy teď vyznal, a že podle bible je to tím odpuštěno, takže jedeme dál, jako by se nic nestalo. Z toho ho jeho senior, ačkoliv mu to bylo nepříjemné, vyvedl. Své myšlenky zpracovat nestačil, neboť krátce po oné přednášce zemřel na selhání srdce. Ale měl za to, že toho kazatele tenkrát zkorumpovalo to, že farář nemá nikoho, kdo by o něj duchovně pečoval. Sám sobě vyznává hříchy, sám si dává rozhřešení. Pak to v extrémních případech končí tím, že přestane mezi dobrem a zlem rozlišovat. Odpustí si všechno. I když na tom něco možná je, přece se to tím vysvětlovat a vysvětlováním omlouvat nedá. Spravedlivý, žije-li před tváří boží, není nikdy sám.

Hlavně nic nevyšetřovat!

Celkem známý je případ jednoho vymírajícího sboru s ohromnou lutherskou farou po Němcích. A ještě na jeho území byla budova, která mu sice nepatřila, ale kdysi patřila té lutherské farnosti. V Německu ještě žili pamětníci, bohatí pamětníci, kterým záleželo na tom, aby se vrátila do církevních rukou. Nabídli proto SR finanční dar, aby bylo možné budovu odkoupit a opravit. SR chtěla peníze, ale bez odpovědnosti (opět příznačné!). Přinutila tedy místní sbor, aby se o dar zajímal, ač ten sotva zvládal péči o budovy užívané. Dokonce sehnali velmi agilního a činorodého bratra, který to měl organizovat. Ten vymyslel i pár vzdušných zámků, k čemu by byla budova použitelná, ze kterých SR jihla. Fakticky došlo jen k nákupu a základní údržbě budovy, se zbytkem peněz pověřený „bratr“ zmizel. Později se vyloupl na Plzeňsku, jako zakladatel nějaké letniční církve. Trestnímu stíhání však zabránila sama SR v obavě, že by se o celé věci dozvěděli Němci a přestali další dary posílat. Ale to jí nebránilo tlačit na sbor a jeho faráře, aby projekt, který jim byl naprosto k ničemu, dokončili, a ještě splatili ukradené prostředky. Jako projev veliké milosti jednal Synod o prominutí dluhu, který jim fakticky SR sama způsobila! Farář toho sboru znechuceně opustil ne jen sbor, ale i celou ČCE.

Farář nikdy neodchází, jeho služba trvá věčně

Nejsem příznivcem zpívání při Večeři Páně. Myslím, že by se měli účastníci soustředit na obřad samotný, nehledět do země, ale sdílet jej s dalšími. Evangelíci mají zjevně strach, aby Večeře Páně nenudila, snaží se účastníky bavit, nějak to ozvláštňovat, ale odvádějí tím pozornost od samotného aktu. Někde se varhaník ani nedostane k přijímání. Občas jsem si říkal, jestli nebudeme muset před Večeří Páně dělat dřepy nebo kliky.

Měl jsem jednou vést bohoslužby a vysluhovat Večeři Páně při jedné větší akci v jistém sboru. Mezi přítomnými byl i jeden vysloužilý farář. Připravil jsem shromáždění na to, že se zpívat nebude, že budeme skutečně společně vysluhovat chléb a víno a nerušeně vnímat smysl obřadu a jeden druhého. Ještě, než jsem stačil zahájit čtením ustanovení, skočil mi do toho onen vysloužilec: „ještě jsi nám zapomněl říct, co budeme zpívat?“ Znovu jsem mu vysvětlil, že a proč se zpívat nebude, a Večeře Páně mohla začít. Důchodce se tam však vrtěl, jako dítě s ADHD, tu hustil něco do někoho po levici, tu po pravici, nakonec odkráčel ke skříňce se zpěvníky a vrátil se s náručí zpěvníčků, které otevřené rozdal lidem ve svém okolí. Ke mně jen brouknul: „my si tady zazpíváme 308.,“ udal takt a lidi váhavě zabékali. Faráři prostě nemají schopnost ustoupit, dát prostor, respektovat, že nejsou vždy kohouti na smetišti. Vysvětlují si to vědomím svého poslání. Tím spíše by však měli respektovat, že nejsou sami, kdo jej má. Zmíněný důchodce patřil k těm, kdo svým nástupcům připravili tím, že odchodem do penze neopustili svůj poslední sbor, vyložené purgatorium. Jak jsem se dozvěděl, i svému nástupci zasahoval nepříjemně do služby. Když mu například sborový dopis jeho nástupce přišel „moc moderní“, udělal si jednoduše svůj v duchu evangelické secese a socialistického cyklostylu. Může být hůř. Na jednom sboru, který vznikl v téměř venkovském prostředí na předměstí, ale postupem času obrostl panelovým sídlištěm, si do penze odcházející farář koupil byt v nejvyšším patře paneláku nejblíž faře, takže měl dění na farním dvorku i uvnitř prakticky pod dozorem. Jeho žena také. A tak pravidelně vyjadřovali nespokojenost s tím, co se děje na zahradě, co nová paní farářová kutí v kuchyni, jací lidé k nim chodí …

Již zmíněný důchodce mi nepříjemně zasáhl do práce vlastně ještě jednou. Ani tento zásah nepostrádal komično. Objevil se mi nečekaně na biblické hodině i s chotí, rovněž penzionovanou farářkou. Probírali jsme církevní vyznání a jejich biblický základ. Pro tu příležitost jsem si připravil souhled několika starocírkevních vyznání jako názornou pomůcku, lidem vytiskl, aby se mohli podívat na to, o čem mluvím. Když pak měla vypuknout obvyklá diskuse, vzal si slovo (a už ho nepustil) onen farář. Nasadil vážný ksicht a pravil: „Ježíš nás neposlal dělat tabulky a souhledy … já znám kolegy faráře, kteří jsou schopni hádat se o slovíčka, ale když jde o to, překročit chudáka na cestě, tak ho … tak ho překročí!“ Jeho blbost může omluvit snad jen vysoký věk, ale podle toho, co jsem slyšel, to ani za mlada nebylo lepší.

Když na to tak vzpomínám, vlastně jsem nebyl jediný, komu zasáhla tato dvojice do biblických hodin. Farář na sboru, kde trávili důchod, zřejmě pojal biblickou hodinu, jako otevřenou debatu. Nevím o tom nic bližšího, protože nikdo z nás, kteří jsme s tím byli oním párem konfrontováni, jsme u toho nebyli. Možná by se mi to také nelíbilo, ale člověk musí respektovat, že kolega si to dělá po svém a debata ničemu neodporuje. Způsob, jakým to rozmázli, i argumentace, mluví také za všechno. Na pastorální poradě kazatelů kvůli tomu na něj přede všemi zaútočili, jak prý je možné, že nechává při biblických mluvit jiné lidi – on je tam přece farář, jemu Bůh sbor svěřil, on je na to studovaný, tak jak to, že nechává se k tomu vyjadřovat lidi ze sboru?

Farář není z tohoto světa

Onen farář víru vnímal tak (a ne jen on), že si vytvořil svůj svět. Co se mu nehodilo, to nevnímal, ať už jde o to, že se nebude zpívat při Večeři Páně, nebo že jsou nějaké předpisy. Pobavil dokonce i výrokem, když koncem 90. let minulého století vypukla v církvi debata o homosexualitě a registrovaném partnerství, prohlásil, že „homosexualita je vynález moderních theologů“ (v jeho slovníku je moderní totéž, co zvrhlé, nebo špatné – moderní pedagogiku také prý vymysleli učitelé, protože jsou líní učit), „za mých mladých let nic takového nebylo,“ prohlásil přesto, že za dob jeho bohosloveckých studií na fakultě vypukl skandál kvůli jednomu studentovi, pozdějšímu synodnímu seniorovi, příslušníkovi jednoho z vlivných evangelických rodů. Ten opustil seminář a žil se svým milencem, dokud na něj jeho rodina nedošlápla, nepřinutila ho vrátit se, milého opustit, pojmout manželku a DNA tohoto rodu protáhnout do dalšího kola dějin ČCE. Po své seniorské, později dokonce rotaryánské éře, se se svojí manželkou rozvedl (krátce na to zemřela), a opět se ke svému příteli vrátil a nalezl sám sebe. Ovšem v EČČB, když jej kolem osmdesátin oslavovali, jeho rozvod a homosexualitu přešli, tvářili se, jako by ho s manželkou rozloučila až smrt. Nevidět, jak se věci mají, je pro ČCE typické. Mnozí lidé, a ne fundamentalisté, si namlouvají, že vlastně od dob biblických je všechno stejné, „akorát lítáme do vesmíru,“ jak mi řekl jeden mladý farář, aniž by připustil, že už to je dost silný zásah do paradigmatu světa a vnímání místa člověka v něm. Schopnost vytvářet si svět svých iluzí a žít si v něm, je zaměňována s vírou, a pokud to působí praštěně, pak se z toho dělá „bláznovství pro Krista,“ ale je to jen bláznovství čiré. Oni ale mají pocit, že staré rezavé klíče k pochopení a výkladu světa, stále pasují, měnit se nemusejí, možná trochu promazat.

Zmíněný farář byl zanícený kutil a stavitel (ani on si s projekty a stavebními povoleními nedělal žádné vrásky). Traduje se o něm, že měl kdysi na návštěvě německého kolegu. Bavili se o své práci a kolega se ho ptal, zda se u něj ve sboru konají také biblické hodiny. „No jo,“ odpověděl, „už před půl hodinou jsem tam měl bejt.“ Stejně si nelámal hlavu s jinými věcmi. Jednou jsem ho, krátce po revoluci navštívil v jeho sboru. Ač velký komouš a kámoš s církevním tajemníkem (ten si po revoluci otevřel pohřební službu), rozhodl se na sboru podnikat v cestovním ruchu. Podkroví fary předělal na ubytovnu. Patrně zázrakem se mu podařilo vecpat tři podlaží do podkroví, samozřejmě spíš pro trpaslíky. Měl tam i sál pro hromadné zájezdy dětí, které by při spánku musely mít nohy zasunuté pod krovy. Chlubil se mi, kolik záchodů tam má. Popravdě, dospělému by se tam nevešla řiť, a člověk a hovno už by se tam najednou nesrovnali vůbec. Na první pohled bylo jasné, že to neodpovídá žádným hygienickým ani požárním předpisům. Pokud by tam vypukl požár, než by se spící děti vysoukaly z pod krovů a prošly úzkými koridory s nízkými stropy a strmými schodišti, byly by uzené. Když jsem se ho ptal na projekt a povolení, koukal na mě, jako bych se ho ptal na podíl mimozemských civilizací při stavbě. Jednu z jím ubytovaných výprav postihla epidemie salmonely. Milý farář ovšem ochotně vlastním vozem všechny děti rozvozil domů. Samozřejmě, kdyby přivolal lékaře a oni hygieniky, byl by z toho průšvih jak noha. Ale takové vypočítavosti nebyl onen farář ve své naivitě ani schopen. On upřímně věřil, že to dělá pro ty děti. Že měla být vyhlášena karanténa, že nákazu rozvozil po republice, to mu ani na mysl nepřišlo.

Farář nemůže žít s lidmi

Neschopnost odejít na penzi se zvlášť bolestně projevila u jiného faráře, který byl během své kariéry i členem jedné ze Synodních rad, ale obecně se o něm vědělo, že kdekoliv se vyskytne, začne všechno řídit. Odešel ze sboru, zůstal však v místě, a dále se do jeho záležitostí vměšoval. Po něm nastoupila mladá, sotva vystudovaná, farářka po vikariátu. Měli jsme tam známé. Ti za mlada, ještě za faráře důchodce, byli velmi aktivními členy, pán i dlouho kurátorem. S farářem měli dobré, skoro přátelské vztahy, takže další události pro ně byly nepochopitelné. S novou farářkou se také skamarádili, s kurátorovou manželkou si i sem tam zašla farářka na pivo. Ale kurátor stárnul, jeho společenský význam tím rostl. Angažován na mnoha postech v městské politice musel pustit sborové funkce. S paní kurátorkou, která to po něm převzala, měli ovšem vztahy dobré rovněž.

Ty naše známé postihla privatizace jejich domu: nájemníci sice vytvořili projekt, ale na Městském úřadě jim ho úředníci jednoduše odmítli převzít. Konkurs měl předem jasného vítěze, jediného účastníka, který měl s činžákem jiné plány, než je bytový dům. A tak si museli hledat jiné bydlení. S tím však souběžně sbor opustil kostelník. Kostelnická funkce byla za byt. Sbor (pro další pochopení je důležité popsat dispozice) měl vilu, kde v suterénu byl ten kostelnický byt, v přízemí sborové prostory, zdaleka nejen modlitebna, teprve v patře byt farní. Když se o zoufalé situaci svého předchůdce dozvěděla stávající kurátorka, nabídla mu okamžitě kostelnictví, a on rád přijal. Nadšená byla takovým řešením i farářka. Méně už bývalý farář a farářčin nevěřící manžel. Ti se shodli na tom, že na faře nikoho nechtějí. Přestože ani jeden nebyl členem staršovstva, účastnili se schůzí, které se tohoto problému týkaly (farář – důchodce všech, a všechny je řídil!), a byli velmi proti, i když bývalému farářovi to mohlo být už jedno, takže farářka sama najednou zjistila, že ani ona v baráku nikoho dalšího nechce. Emeritus řádil, že se musí ten byt v suterénu okamžitě zrušit úplně, že sbor potřebuje tyto prostory k jiným účelům, ačkoliv, jak jsem již napsal, sborových prostor v přízemí bylo víc, než co mohl sbor využít! A tady zaznělo i pár perliček: Emeritus prohlásil: „FARÁŘ NEMŮŽE BYDLET V DOMĚ S JINÝMI LIDMI, PROTOŽE, CO KDYBY ZROVNA PSAL KÁZÁNÍ, A ONI TAM ZAČALI NĚCO DĚLAT!“ Že sám tak žil leta, že farní a kostelnické prostory jsou oddělené sborovými prostorami, takže k rušení nedochází, že ani v poustevně není člověk izolován od okolního ruchu … nikdo v tu chvíli neřešil. Čiší z toho ale zvláštní, pro ČCE však opět příznačná misanthropie. Co by vlastně mohli lidé okolo faráře dělat takového, že by jej to limitovalo v jeho duchovenském poslání? Druhá perla zazněla, když káral kurátorku: „Pěkně plníte svůj slib! Pěkně! Copak si nevzpomínáte, co jste slibovala, že BUDETE POMÁHAT SVÉMU FARÁŘOVI, A NE NĚJAKÝM LIDEM?“ Pro mnoho lidí v ČCE je právě proto misie problematická, že by se do sboru dostaly nové osoby. Zejména tvrdé jádro, zpravidla provázané příbuzenskými a jinými vazbami, se nekompromisně brání proti lidem, kteří by destabilizovali vyvážený systém, fungující ke spokojenosti onoho jádra už od Tolerančního patentu. Celá ČCE je prokvašená vzájemným strachem, podezíravostí a z toho vyplývajícím kutím všelijakých piklů. V ČCE se má za to, že nic není, jen tak, že za vším něco je, nějaký zájem některé ze soupeřících klik. Proto se už předem chovají lidé defenzivně a ofenzivně, i když o nic nejde.

Dokud nás smrt nerozdělí

Ještě horší je neschopnost ustoupit z centra pozornosti, která se s věkem umocňuje. Pochopitelně – ačkoliv ČCE se chlubí demokratickými prvky své správy, fakticky je taková „vláda lidu“ jen povrchní. Kupříkladu, i když si sbor povolává svého duchovního volbou, schvalují toho, koho jim k volbě svolí staršovstvo a nadřízené úřady, to vše v mnoha utajovaných jednáních a procesech. Synodní rada může ovlivnit, a často ovlivňuje, volby jednoduše tím, že neudělí pokyn k volbě. Také správa sboru je věcí jednoho muže/ženy, jde jen o to, zda tuto pozici vyboxuje kurátor/ka z laiků, nebo farář/ka. Mnozí duchovní si prostě bez ohledu na výsledky jednání dělají, co chtějí. Kontrola nad nimi není, protože mnozí laikové, kteří budou faráře tajně kritizovat i pomlouvat, přímo neudělají nic, buď že se to nesluší, nebo je to nebratrské. Nadřízené orgány pak v podstatě nemají zájem o žádné problémy a jejich řešení, proto vizitace a podobné věci konají jen s nevolí, tuší-li někde problém, takovému místu se vyhnou. Pokud už něco řeší, musí jít o pořádný problém, který prosákne do médií (jako když jeden farář obtěžoval konfirmandky), nebo se do toho zamotají orgány činné v trestním řízení. Anebo, pokud mají vyšší místa zájem nějakého duchovního vydeptávat. Když nic podobného nenastane, a to většinou, je farář na sboru sám voják v poli, vším a všemi zapomenutý. Avšak v tomto mikrosvětě je vlastně stálým středem světa. To pak mnohé poznamená, zejména ve stáří.

Celkem známý je případ hronovského faráře Šáry, který se v deformované podobě dostal díky Egonu Hostovskému i do literatury (Žhář). Šárova staropanenská dcera o té události sepsala i knihu Na Chocholouši, plnou nekritického obdivu k tragicky zesnulému tatíčkovi. I z ní je však patrné, že si za svůj osud mohl značnou měrou sám. Naprosto nepochybuji o tom, že jeho konkurent, podvodník Chláda, byl lump. Avšak situaci, kdy sbor dychtil po mnoha letech po nové tváři na kazatelně, vyvolala Šárova zjevná neschopnost předat sbor Bohu a ustoupit do pozadí. Šára přišel do Hronova, jako do upadající kazatelské stanice vzdáleného reformovaného sboru v Klášteře nad Dědinou, aby jej za pár let proměnil v živý samostatný sbor s vlastní modlitebnou, farou a sítí kazatelských stanic. Všechna čest. Ale když zestárl, příliš se na sbor upnul. Nedokázal se s ním rozejít. Byl to sbor „jeho“, tudíž už ne boží. Když došlo ke spojení lutherské a reformované církve do ČCE, byly v kraji obě denominace zastoupené, což vyvolalo mnoho mrzutostí. Jednou z nich bylo, že reformovaný Hronovonáchod a lutherský Šonovonáchod, se měly o své kazatelské stanice podělit, aby se jejich správa optimalizovala. Mladý šonovský farář, pozdější vlivná a kontroverzní osobnost J. L. Hromádka, byl s kmetem Šárou do té doby v dobrých vztazích, oba theologicky naladění na stejnou vlnu. Ale když měl Šára předat Šonovu stanice, ke kterým měl tento blíže, začaly problémy. Sice už skuhral, jak ho to všechno zmáhá, ale do důchodu odejít odmítal, protože co by měl co dělat na „jeho“ sboru jiný farář. Když mu někdo připomněl jeho věk, obviňoval jej, že si přeje jeho smrt. Stejné to bylo s kazatelskými stanicemi: Chládu si vlastně do sboru nasadil, protože péči o ně nezvládal. Ale když měl Náchod s Novým Městem nad Metují předat Hromádkovi, zlobil se: „vždyť ty jsem si založil já, to jsou moje stanice“. „Vděčně“ (jak Šárová píše) sice přebral od Šonova Rtyni a další, které „si“ přece také někdo založil, ale své vydat odmítal. Se skřípajícími zuby se nakonec musel vzdát Nového Města, Náchod si však rozdělili napůl: Šonov si podržel německy mluvící sbor, velkostatek a zámecké úřednictvo, Hronovu zbyli náchodští textilní dělníci. Právě tyto, i v Chocholouši popsané myšlenkové pochody prozrazují, jak farář sebe a sbor vnímal. Už nešlo o pavlovskou dělbu práce, kdy jeden zasívá, jiný zalívá, jiný sklízí, ale Bůh dává vzrůst.

Když po revoluci vznikl „právní stát“, i církve, které vybředly z poloilegality, se zato musely takovému právnímu řádu přizpůsobit, včetně toho pracovního. Prakticky to znamenalo, že faráři měli po divočinách v dovolených a museli si je řádně vybírat. Ale to byl pro mnohé nezvládnutelný problém. Vypařit se z fary jen tak, žádný problém. Ale zažádat o dovolenou od - do, zajistit zastupování a odpočívat v uvedeném termínu, s tím si mnozí nevěděli rady. Jeden dokonce nechápal, co jako bude se sborem za jeho nepřítomnosti? Když mu nadřízení vysvětlili, že si musí dohodnout zastupování v neděli, přes týden pak s jiným kolegou pohotovost, vyděsil se: „co by tu měl co pohledávat jiný farář? Mně přeci Bůh svěřil tento sbor“. Nakonec odjel, ale raději zrušil i bohoslužby, jen aby si do revíru nevpustil jiného kolegu. I to o ledasčem vypovídá.

Já zažil konflikt s ne nezajímavou farářskou osobností, které jsem si až do té doby pro její theologické postřehy vážil, která však už pár let na penzi v domově pro vysloužilé faráře byla. Ztratil zrak, proto se ocitl na společném výletě pro nevidomé a jejich přátele z Německa a Čech, který jsem organizoval. Celou dobu jsem pociťoval, že mu tím, že se všechno kolem mě motá, lezu krkem. Zvlášť komické to bylo při přesunech autobusem, kdy bylo třeba dávat i všelijaké pokyny a informace palubním rozhlasem. Kdykoliv jsem k účastníkům zájezdu začal mluvit, vyskočil za sedačky, hnal se ke mně, jako by potřeboval na malou, nervózně přešlapoval, až mi i dětinsky rval mikrofon z ruky, jako nedočkavý feťák jointa. Sotva mě nechal domluvit, a už řečnil jednu větší pitomost za druhou, alespoň vyprávěl anekdoty, nebo historky z dětství: „když jsem měl jet studovat do Vratislavy, říkala mi maminka ‚synáčku, co si tam v těch Němcích počneš?‘ A já jí povídám, ‚maminko, Pán Bůh, který byl se mnou doma na Vysočině, se mnou bude i v těch Němcích‘ …“. Kvůli němu jsme si nemohli cestou ani mezi sebou povídat. Kdykoliv jsem potřeboval něco sdělit, vrtěl se jak s roupy, skákal mi do řeči. Evangelíci sice na očistec nevěří, ale tehdy mi přišlo, že jestli existuje na světě místo, kde žije pohromadě víc takových vysloužilců, pak je to purgaorium, jak když vyšije. Onen pán měl o dvacet let mladší manželku, tedy asi šedesátiletou. Mnoho evangelíků přestalo považovat kouření za morální úpadek, ale kouření žen je stále podezřelé. Jednou jsem tu jeho manželku přistihl schovanou pod schodištěm ubytovny, kde jsme přespávali, jak kouří, ale kouří tak, jako by z cigarety chtěla vysát oharek i s filtrem. Třásly se jí ruce i veškeré obličejové svalstvo. Bylo mi jí líto. Já dokončím svoji práci, a víc se s jejím starým vidět nemusím. Ona to má ale čtyřiadvacet hodin denně. Pochopitelně bych nic zlého dotyčnému nepřál a hajzla, který ho o pár let později sejmul na přechodu pro chodce, odsuzuji. Je však třeba si i čestně přiznat, že mnoha lidem v jeho okolí se ulevit muselo. Tehdy jsem se zařekl, že takhle dopadnout nechci.

Čím větší mimoň ...

Jak to, že sborům a církvi nevadí zaměstnávat takovou sbírku praštěnců, od nichž mohou očekávat s jistotou jen to, že nikdy neudělají, co se od nich čeká, co je potřeba ani to, co se dohodne? Jednoduše, už jsem řekl, že se tradičně od evangelického faráře očekává jistá povznesenost nad obyčejný život, a tím bláznovství, mylně ztotožňovaným s Pavlovým „bláznovstvím pro Krista“. Ale je nesporné, že to přináší i praktické problémy a tam pak nastávají třenice mezi duchovenskou osobou a staršími sboru. Někdy to bývá i vinou kurátorů či jiných starších. Farář model Magor je pro sbor lákavý, protože si má být vědom své praštěnosti, neschopnosti, a vědět, že jen blahovůlí starších může být tím, čím je, tam, kde je. Ale často jsou ti blázni sebevědomější, nežli by se čekalo, pak jdou svým starším přes hlavy a hned naštvaně práskají dveřmi od far, jak něco není po jejich. Nezřídka kvůli malichernostem své posty opouštějí, ale sehnat místo na jiné faře kupodivu problém nemívají. Samozřejmě se to snaží církev řešit. Provokuje především nekontrolovatelnost farářovy práce a věčné podezřívání duchovenských osob, že se před skutečnou prací na farách jen skrývají (bohužel, nezřídka oprávněné). Starší si stěžují, že je farář prakticky neodvolatelný, ale to není tak úplně pravda. Druhá věc, na kterou si stěžují je, že zatímco oni jej odvolat nemohou, on může, smlouva nesmlouva, prásknout dveřmi, kdy ho napadne, a odejít na jiný sbor, který jim ho přetáhne. To už je pravda, protože jediné, co farářovi diktuje věrnost smlouvě, je jeho osobní morálka, a ta už není, co bývala (pokud vůbec někdy), či spíše, čím by být měla. Jenomže jednoduché věci se v ČCE řeší složitě, a místo přímých řešení je volena nějaká lesní cesta. Když například farář smilní či krade sborový majetek, nebo neplní své povinnosti, nelze jej obvinit, že žije v rozporu s církevními řády a povolávací listinou. To se přece nedělá, bylo by to „nebratrské“. Hledají se tudíž jiné způsoby, jak jej odstranit. Stačilo by přitom jasně stanovit pracovní náplň, což ani u duchovenské činnosti problém není, a když se neplní, tak nazdar. Ne. V ČCE se to řeší zkracováním doby pracovního úvazku pro všechny. Předně někdo po církvi rozšířil blud, že pracovní úvazky na dobu neurčitou se už nikde nedávají, že je na nich něco nemorálního. Není to pravda, ale v ČCE se věří tomu, čemu se věřit chce. Napřed byly striktně omezeny na 10, potom na 5 let. Faráři důchodci pak rádi zůstávají ve službě až do skonu, což nebývá zdravé pro sbor, kde se usadí, navíc zabírají místa pro mladší kolegy. Avšak místo toho, aby se jednoduše řeklo, že s penzí musí farář odejít, jako je tomu v mnoha protestantských církvích v zahraničí (sloužit může dobrovolnicky, jen placené místo někomu přenechat), ono se zavede omezení neomezení: důchodce smí zůstat, ale musí podstupovat rok co rok novou volbu. Jenomže duchovenstvo je ješitné a i to mnozí kmeti považovali za osobní urážku. Běžný postup v ČCE ovšem je, zavést napřed drakonická opatření, a pak hledat kličky, jak je obejít. A to také vedlo na mnoha sborech k mrzutostem.

Umění (ne)odejít

Vím o dvou případech (ale mohlo jich být i víc), kdy dva faráři, oba shodou okolností působící na jednom sboru neuvěřitelných čtyřicet let, byli sice v důchodovém věku seznámeni s novým opatřením, že se budou muset od sboru nechat každý rok opakovaně volit, ale nějak nevstřebali, že se to týká doopravdy i jich samotných.

Jeden z nich se zásadně neúčastnil ani povinných porad kazatelů – pastorálek. Prý, že „když se sejdou dva faráři, pomlouvají třetího, a to on nechce.“ Fakticky to byl velmi společensky vystupující misanthrop, který před většinou členů sboru dokázal utajit i to, kde se nachází fara, kterou sbor vlastnil! Díky své uzavřenosti před kolegy prohlídal ono opatření pro faráře důchodce. Domníval se, že má smlouvu na neurčito, tudíž na doživotí. Jenomže staršovstvu přišel najednou dopis, že pokud neprovedou do určitého data novou volbu svého faráře, který už dosáhl důchodového věku, jsou bez faráře. To ho zaskočilo. Ve staršovstvu blekotal něco, jako že: „počkat, počkat, já jsem se nerozhodl pro tento sbor sám, na něj mě povolal někdo vyšší a Ten rozhodne, kdy z něj odejedu. Žádná Synodní rada, ani já. Já jsem se s tím sborem oženil, a svoji ženu přece také neopustím jen proto, že jsem někde našel hezčí babu.“ Okamžitě jel na Synodní radu. Z ní odešel ujištěn (jak se alespoň domníval) samotným seniorem, že jeho osobně se to netýká. Ale hned druhý den přišel dopis od téhož seniora, že volbu musejí samozřejmě provést. Uražen odmítl kandidovat, ale sbor, který tím byl zaskočen neméně, jej umluvil. Řekl dobře, ale jen na rok, během něho si sežeňte nástupce. Když se tak stalo, nastal jiný problém. Sbor mezi tím zjistil, kde je fara a jaké jsou její dispozice – především, že jsou tam dva byty, proto mohou nechat jeden dosavadnímu faráři na výměnek a ve druhém ubytovat nového. Jenomže dosavadní si postavil hlavu, že on faru s nikým sdílet nemůže. Obsadil i byt druhý. Někteří starší už se začínali bouřit, ale většina měla k dosavadnímu faráři přeci jen respekt, takže nakonec mu to prošlo. Ostatně fara byla od sboru dost daleko, takže i nový farář radši bydlí v bytě nedaleko sboru, který museli koupit. Vedle toho bytu však vlastní sbor i faru, kam je její obyvatelé nepustí ani kvůli údržbě, která je součástí vlastnických povinností! A tak doufají, že farář a jeho žena jednou umřou, a oni pak budou moci té fary využívat ke sborovým účelům.

Ten jeho druhý kolega, který na tom byl dost podobně, vyvolal dokonce kvůli své volbě pozdvižení ve městě, kde sloužil. Nevím jak moc moudré to bylo, ale kurátor si chtěl v početném staršovstvu udělat před nucenou roční volbou průzkum, kolik starších by si dosavadního faráře ještě přálo, jestli není víc těch, kteří by chtěli změnu. Farář se tím cítil dotčen, proto šel do protiútoku: jeho žena, působící v místní nemocnici, rozjela přes své pacienty po celém městě, tedy i mezi nečleny církve, petiční akci na podporu svého manžela. Tím se interní průzkum ve staršovstvu okamžitě přesunul na veřejnost a sbor se dostal do krize, kterou měl řešit místní senior. Ten však „považoval za svoji povinnost“ nebrat problém vážně a obracet ho v žert. Při vizitaci si z toho dělal srandičky, četl jim z Hostovského Žháře, čímž se beznadějně znemožnil. Farář nakonec odešel s prásknutím dveří do důchodu. Poslední, co udělal, bylo, že si zajistil doživotní užívání jednoho z luxusních bytů ve vlastnictví sboru, které sbor pronajímal. On si ho zajistil za tisícikorunové nájemné! Zásadně odmítl dál kazatelsky vypomáhat, přestal chodit do kostela, jen sbor prudil svými dopisy, co mu mají v bytě z povinnosti vlastníků upravit, opravit, nebo zařídit, asi tak čtyřikrát do měsíce!

I když ses nestal farářem, jsi poznamenán

Někdy zkušenost s farářským životem poznamená i lidi, kteří se sice faráři nakonec nestali, ačkoliv k tomu směřovali, ale z nějakého důvodu k tomu nedošlo. Jsou buď svým bývalým směřováním pronásledováni, nebo deformováni. To chci demonstrovat na případu dvou bohoslovců, kteří šli nakonec do „civilu“.

První byl obětí toho, že vzal vážně, co mu bratří profesoři, vesměs barthiáni, mlátili do hlavy: „ke službě faráře musíš cítit vnitřní povolání“. Od samého počátku jsme byli masírováni, zda ho máme, a jak se to projevuje. Slabší povahy si něco vymyslely, upřímnější považovali za povolání i to, že se na jinou školu nedostali, nebo že jim rodiče odmítli cokoliv jiného financovat. Jen pár bylo schopno vyjádřit svojí motivaci nějak autenticky. Přiznávám, že pokud jsem patřil mezi ně, bylo to jen tím, že to přede mnou zvládnul jeden starší spolužák, což mi dodalo odvahu nevyjadřovat se frázemi. Jeden hoch, který měl ke studiu vskutku svérázný přístup (výbornou z latiny místo dobré si na profesorce vynutil tím, že jí seděl na zemi před kabinetem, a odmítal odejít, dokud mu nedá lepší známku), vyžíval se v protikomunistických provokacích, ale jinak se jeho přesvědčení moc neprojevovalo. Pád komunistického režimu vyvolal očekávání, že se teď lidé pohrnou do kostelů a nastane náboženské boom. Ale až na chvilkovou módní vlnu zejména u převlíkačů kabátů se nic takového nekonalo. Já spíš očekával, že to bude naopak, protože církev vytvářela bublinu relativní svobody v nesvobodě. Právě pro onoho hocha to znamenalo přehodnocení vůle studovat. Rok před dokončením tedy oznámil, že jeho jedinou motivací ke studiu bohosloví byl odpor ke komunismu a nyní si uvědomuje, jak je to nedostatečné. Jeho farář a profesoři jej však umluvili, aby dostudoval a počkal si, „vono to povolání třeba zatím přijde“. Nepřišlo, to mu bylo jasné i po dokončení studia, takže nejen, že neusiloval o nástup na sbor, ale požádal o vyškrtnutí ze seznamu kazatelů. Jistá farářka tím byla pobouřena, sepsala pro Kostnické jiskry článek o tom, jak mladí bohoslovci vystudují za prachy církve, a pak si jdou za lepším jinam. Jwlikoř se stal úředníkem na městském úřadě jednoho většího města uvedla ho jako příklad. Cítil to jako nespravedlnost, proto se s ní sešel a vysvětlil jí, proč nemohl nastoupit na místo kazatele; těžko najít hůře placené zaměstnání, ale peníze nebyly tím důvodem. Farářka mu slíbila, že se za článek veřejně omluví. Zmínila se o tom ale svému otci, zasloužilému diakonovi, ten se velmi rozhorlil a přikázal své dceři, aby se neomlouvala a trvala na původním článku. Co na tom, že Bůh je Bohem smlouvy a neplnění dohod je jedním z největších hříchů ve starém zákoně? Pokud si vzpomínám, došlo i na nějaké soudy, v nichž „dobří evangelíci“ stranili proradné farářce. Brát bibli, ideologii „povolání“ a smlouvy vážně, to se v ČCE neodpouští.

Druhý, shodou okolností ze stejného seniorátu, začal studovat s upřímným přesvědčením, že to povolání má. Ale události na KEBF, později ETF UK, po revoluci, kdy v mnoha lidech vyžluklo to nejhorší, jej rozkolísaly. Mlčí se o tom, ale všichni vědí, že se fakulta rozštípla, kde kdo tam s kde kým bojoval velmi nevybíravými až dětinskými prostředky. Děkanem se měl stát po kvapném odstoupení Luďka Brože církevní historik Amedeo Molnár. Sám předpověděl, že se k němu všichni postaví zády, a měl pravdu. On a jeho asistentka se stali černými ovcemi i mezi kolegy. Jeho jmenování sekretářka odmítala přijmout. Jeho asistentka Noemi Rejchrtová navíc od ní dostávala dopisy, zpochybňující její kompetentnost v oboru. Několikrát se jim v třeskuté zimně stalo, že se jim někdo vloupal do kabinetu a vypnul jim tam topení, takže druhý den tam měli psí zimu. Molnár pak sekretářce v nějaké emotivní výměně názorů otevřeně řekl, do kterého typicky ženského tělního otvoru si může své pravomoci nacpat, což ostatní profesory zbožně pohoršilo a žádali ho, ať se plačící sekretářce omluví. Tehdy zazněla památná Molnárova věta: „škoda, že v církvi se nesmí sprostě mluvit, ale sprostě jednat ano“. Pak ho švihlo, brzy umřel, a jeho otalárovaní kolegové pro něj na pohřbu ronili krokodýlí slzy.

Dobrácký student ty války na fakultě nesl těžce. Jednou jsem ho dokonce zastihl, když seděl po nějaké takové vlně v posluchárně, brečel jak malé dítě a štkal, že to jsou fašisti. Studium bohosloví, ať už intelektuálně či morálně, rozkolísalo jeho víru. Ještě nebyl rozhodnut, že nenastoupí na faru, ale dost to zvažoval. Jenomže jeho farář už nezvládal administrovat sousední sbor, proto na něj tlačil, aby přešel na dálkové studium a nastoupil u něj jako diakon. On se mu upřímně svěřil se svými pochybnostmi, zda vůbec má faráře dělat. Jenomže jeho farář s arogancí pro lídry ČCE přímo příslovečnou, to odmítl vzít vážně. Hledal v tom jen tlak na vyšší mzdu. S úšklebkem mu slíbil, že se s ním rozdělí o to, co za administrování toho sboru k platu dostává. Víc se s ním bavit nechtěl. On se jím dal ovlivnit, ale to jej nakonec utvrdilo v tom, že duchovenská služba pro něj není. Seknul s tím úplně, vstoupil do obecní politiky a v těch popřevratových turbulencích se najednou vyloupl jako starosta jednoho historického západočeského městečka. A tehdy se projevila jeho evangelická deformace.

Jedna z nejtěžších kapitol takové obecněradní agendy historických měst je, jak skloubit jejich charakter s moderním životem. Do toho mluví spousty lidí, protichůdně a všichni více méně právem. Krátce po revoluci ale nebyly na mnoho věcí žádné regule, nevědělo se jak, tak si kde kdo dělal, co ho právě napadlo. Náš starosta dostal peníze na rekonstrukci náměstí. Nevyhlásil žádnou veřejnou soutěž, žádná výběrová a připomínková řízení, nýbrž oslovil kámoše architekta, který mu navrhl něco, co mnohým vyrazilo dech. Městská kasa to unese, veřejný rozpočet nekrvácí. Pro posouzení výsledku připojuji obrázek. Na první pohled je jasné, že tento kreativní výstřelek je silným bezpečnostním rizikem, zejména pro lidi hendikepované. Ale mnoha lidem přišlo, že by se to všude jinde vyjímalo lépe, než zrovna na historickém náměstí. Řešilo se to i v televizních zprávách. Redaktor, úpravou náměstí zjevně šokovaný, se onoho byvšího bohoslovce zeptal, co tomu říkali památkáři? A ten mu s odzbrojující bezelstností řekl: „tušili jsme, že odsud přijde asi nejvíc námitek, proto jsme je raději ani nekontaktovali.“ Jako normální postup to může přijít jen někomu, koho (de)formoval život v ČCE.

*****

Nejhorší zážitky jsou z vrchních pater církve. Ještě horší je, když se bordel církevního managementu přelije do sekulárního prostředí. Po pádu komunismu si však ČCE otevřela několik dalších kanálů svého působení. Přiznám se, že jsem si sám tehdy říkal, jestli je to nutné, ačkoliv jsem se podílel na vzniku Diakonie, ale to bylo ještě za komunismu, kdy tím církev vykrývala něco, co nefungovalo, nebo fungovalo špatně. Avšak jednou padlo rozhodnutí: církev se pustila i do sociální a vzdělávací aktivity. Různé osoby měly motivace všelijaké, dokonce i dobré. Jestliže se však něco takového spustí, musí to vzít celá církev za své. Nemůže se tvářit, jako by se jí týkalo jen dění ve vlastním sboru. Farářstvo se bez ohledu na věk stáhlo do ústraní: církvi přísluší jen péče o sbory. Leda by tyto aktivity přinášely nějaký misijní nebo ještě lépe finanční profit. Diakonie ani Evangelické akademie nic takového nepřinášely. Že by tudy mohla církev nabídnout nějaké ovoce víry své společnosti, být tu, jak říkají dobře katolíci „v tomto světě pro tento svět a království boží“, nad tím jedni nechápavě vrtěli hlavami, jiní krčili rameny, nebo rovnou ohrnovali nosy. Někteří faráři, dokonce celé senioráty, práci těchto pro církev satelitních aktivit sabotovali.

Diakonie začala, jako organizace s plně věřícím mančaftem, ale čím dál tím více v ní bylo lidí z jiných církví než ČCE. Členové ČCE se zpravidla o práci této instituce nezajímali. Pokud, tak jen proto, že byli jinak nezaměstnatelní. Dnes je tam víc nevěřících lidí, ale ti dělají svoji práci alespoň jakž takž poctivě.

Nevěřící ředitel v Diakonii

Učil jsem náboženství v instituci, zvané lidově „pasťák“, tehdy „Dětský výchovný ústav“ pro nezletilé delikventy. Jeden z tamních učitelů vyhrál konkurs na ředitele jednoho z pražských ústavů Diakonie, nadšeně se rozloučil a odjel šéfovat. Do roka byl zpět, otřesen poměry v církevním sociálním ústavu. Předně tam byl, jak už jsem několikrát řekl, pro ČCE typický chaos. Právní postavení jednotlivých středisek bylo nejasné, podivné byly především finanční toky. Nebyla ani jasná žádná subordinace, protože někteří zaměstnanci si z vedení nic nedělali a nacházeli zastání v nejvyšších patrech Diakonie, protože tam měli příbuzné a „bratry v Kristu“.

Pan ředitel, říkejme mu třeba pan Hucul, šel do práce s nadšením, které mu nezchladila ani první věc na kterou narazil, že v ústavu pro mentálně postižené děti není žádný program. Jediné, v čem se vzdělávaly, byl jim nepochopitelný katechismus, modlitby a křesťanské písně. Horší bylo, že všichni jeho pokyny nadšeně přijímali, ale u toho také zůstalo. Vzácné nebyly případy, kdy lidé, kteří měli něco vykonat, se museli zrovna odejít modlit. Zahradník a údržbář v jedné osobě ani zbožnost nepředstíral. Prostě nechodil do práce. Pokud nechtěl ředitel, aby živý plot okoupil celý dvorek a přilehlé komunikace, musel ho zkrotit sám, ale neměl nářadí. Jediné, v čem se pracovní odpovědnost zahradníkova projevovala, bylo, že ho měl důkladně zamčené, a ani ředitelovi ho nevydal. Ředitel si musel sám nakoupil nářadí za svoje peníze. Vyhodit ničemného zahradníka také nemohl, neboť mu vždy někdo z ústředí Diakonie nebo SR vysvětlil, že takhle se mezi křesťany nejedná, to by bylo nebratrské. Když pak uklízečce, která pucovala zařízení pouze svými modlitbami od démonů, sebral část platu, vlítla k němu do kanceláře s nataženou pravicí: „bratře řediteli, odpusťme si“! Ruku nepřijal, neměl, co odpouštět. Ač pohan, držel se Pavlova slova „kdo nepracuje, ať také nejí“. Mzda jen za práci. Odsekla mu, „no jó, vy vlastně jste ten nevěřící!“ Opět mu někdo z vedení vysvětlil, že takhle v církevním zařízení jednat nemůže.

Vrchol byl v začachrování peněz, které pro své středisko získal. Naivitou, snad i vyloženou blbostí ČCE je, že chce všechno řídit jedním principem. Ústředí Diakonie mělo být jakoby Synodní radou, střediska sbory. Tehdy ani sbory neměly jasnou právní subjektivitu, své prostředky a rozpočet v pravém smyslu slova neměly. Vše šlo přes ústředí. Stejné to bylo zpočátku i v Diakonii. Pan Hucul měl kamaráda podnikatele, spolu s ním pak zorganizovali síť sponzorů pro Huculovo středisko, ale peníze musely jít na hlavní účet Diakonie, teprve odsud do střediska. Ředitel Diakonie prohlásil za samozřejmé, že peníze, které sehnal Hucul, skončí u něj. Jak jinak? Stále nešly, až Hucul zjistil, že došly do úplně jiného střediska. Jako bylo napřed samozřejmé, že peníze, které si sežene jedno středisko, patří jemu, bylo najednou stejně samozřejmé, že ústředí musí „spravedlivě“ nakládat se sponzorskými dary, a dělit je podle potřeb středisek. Celý milion skončil ve středisku, jehož líná ředitelka prohlásila, že „si je zasloužila nejvíc, protože se za ně nejvíc modlila.“ S prásknutím dveří Hucul odešel. Ještě si ho ředitel Diakonie a synodní senior zavolali do Jungmanky, aby se s ním „bratrsky rozloučili“. Poděkovali mu za jeho práci a nabídli dvacetitisícovou odměnu, hlavně však, aby pomlčel o všem, co v Diakonii zažil. Odměnu odmítl, jestli nemají dost peněz pro střediska, ať ji pošlou raději tam. Je zahanbující, když nevěřící má rovnější a pevnější páteř než celá církev. Ještě smutnější bylo Huculovo shrnutí, když nám to vypravoval: „já nevěřím, ale myslel jsem, že v církevním zařízení budou pracovat lidé, motivovaní svojí vírou. Narazil jsem tam ale jen na lidi, kteří vírou maskují svoji lenost a neschopnost.“ Vedení Diakonie ho nešetřilo rovněž: o jeho odchodu byla zmínka ve zprávě pro synod s tím, že Diakonie je otevřená spolupráci i s nevěřícími lidmi, ale ti „jaksi nesouznějí s křesťanským prostředím“ a neumějí se v něm pohybovat. Ještě perlička, když Diakonie vypsala znovu konkurs na toto místo, zúčastnil se ho i jeden můj vzdálený příbuzný. Šel na pohovor jako prvý. Když skončil a odešel, vyběhl za ním jeden z farářů, který byl v komisi: „to bylo skvělé, udělal jste na nás dobrý dojem. Škoda, že už máme vybráno?“ Vybráno? Konkurs přece teprve začal! Ale s tím, že nic v ČCE není míněno poctivě a vážně, se člověk nakonec setkává všude.

Komedie konkurs

Sám jsem jednou konkursem na ředitele jednoho střediska prošel, a byla to zkušenost k nezaplacení. Předně se pohovor zvrtnul, protože jsem na všechny otázky odpovídal otevřeně a poctivě (tehdejší šéf Diakonie mi za to dokonce se zadrháváním na závěr poděkoval). Tu bylo zřejmé, že všichni v komisi čekali, jak budu lhát, že mě tam budou smažit, ale najednou nevěděli, kudy dál? Chvíli mi přišlo, jako by oni byli na konkursu u mě. Nakonec ze sebe začal tehdejší ředitel Diakonie soukat otázku. Její vážnost byla patrná, protože měl v obličeji výraz člověka, který tlačí na toaletě s úpornou zácpou: co prý bych dělal, kdybych ve středisku našel nějaké nesrovnalosti v účetnictví. Otevřeně jsem řekl, že bych je pochopitelně prošetřil, pokud by šlo o chyby, pokusil bych se je napravit, zjistím-li však nějaké kriminální jednání, okamžitě to nahlásím. V tu chvíli se obličeje zaražených komisařů probraly ze strnulosti a bylo jasné, že jsem konkurs neudělal. Absurdní drama mi od té doby nic neříká a nudí mě.

Jedna moje známá stála u zakládání Diakonie a považovala ji za své poslání. Pak se do ní ale z církve přenesla nějaká soupeření klik, různí lidé byli povyhazováni, mezi nimi i ona, přestože s těmi tahanicemi nic mít nechtěla. Velice jí to mrzelo, ale brzy našla místo v nějakém státním sociálním zařízení. Později si k vyhazovu gratulovala, popsala to, jako přechod z pekla do nebe. Komentovala zejména způsob obsazování funkcí: na novém pracovišti bylo samozřejmé, že když se uvolnilo místo, byly napřed stanoveny potřebné kompetence kandidáta, poté hledána vhodná osobnost. V Diakonii se vždy řešilo, „kým to rychle zaplácnout, aby se nám tam nedostal tamten?“ To je ostatně opět typické pro ČCE jako celek.

Synodní radu problémy nezajímají

Vztah ČCE ke „světu“ je fatálně zapšklý. Většinou všichni, zejména duchovní, jako by se báli, že se ušpiní. Ponorky, nebo kosmické stanice mají přestupní komory, které pomáhají vyrovnávat rozdíly v tlaku a prostředí mezi vnějším a vnitřním prostorem. Diakonie či Evangelická akademie mohou působit, jako takové přechodové prostředí mezi „světem“ a církví. Ale to ČCE nikdy nepochopila. Podmiňovala to maximálně nějakým ziskem pro církev. Že jsou tyto aktivity službou i vizitkou církve v tomto světě, to nedokázala vzít dostatečně na vědomí. Je to tudíž jen kontaminované prostředí, s nímž chce mít církev co nejmíň společného. Štítivost, s jakou se ho dotýká, je zoufalá právě v případě Evangelických akademií. V tomto prostředí jsem pracoval 17 let, a interakce vnějšího prostředí s vnitřním by mohla vydat na román. Pokusím se to dále alespoň trochu popsat, a příliš do toho nezabřednout. Jisté je, že církev rozjíždí spoustu aktivit, s nimiž ale pak nechce mít nic společného. Maskuje to jakoby tolerancí – že se do chodu těchto aktivit nevměšuje, ale je to jen alibismus. Ve skutečnosti jen nechce mít žádnou práci. Je jako dítě, které si pořídí štěňátko, ale chodit ho venčit a pečovat o ně, to už raději přenechá jiným.

SR koupila za peníze z holandského daru vilku, jako školu. Pěkně by se tam učilo. Stará židovská vila po obětech holokaustu. Ale nebyla vybavená pro školní účely. Bylo to vždy strašné provizorium, pro některé třídy bylo třeba najmout učebny v jiných objektech. Když jsem začínal, učili jsme i na půdě železářství, kde nebylo ani topení! SR ale tvrdošíjně odmítala budovu prodat a koupit něco vhodnějšího, že prý by to Holanďanům těžko vysvětlovali. SR nejde především o peníze, nýbrž o čím dál více peněz. Vedení školy jednou určité prostory sehnalo, ale samostatně nic dělat nemohlo, protože dosavadní budova byla majetkem církve. Proto žádala SR o jednání. Ta odmítala, a své odmítnutí přijeli „pilně“ osobně vyjádřit všichni členové SR do Náchoda.

Pokud by někdo chtěl zažít skutečné panoptikum idiocie, není možné doporučit nic lepšího, než takové jednání SR. Padlo při něm i pár dalších perel, hodných zaznamenání. Předně jsme vyslechli kázání, ne úplně nejhorší, od tehdejšího člena SR pověřeného správou Evangelických akademií, dnes synodního seniora Daniela Ženatého. Pak se ujal slova tehdejší synodní senior Pavel Smetana. Nasadil masku připitomělého staříka, který nic nechápe a nerozumí. Jasné poselství: „Synodní rada Vám dává značku, razítko, ale s problémy si musíte poradit sami. MY VŽDYCKY SPOLÉHÁME NA SCHOPNÉ, SAMOSTATNÉ OSOBNOSTI V TERÉNU,“ perla první: okec toho, že SYNODNÍ RADA NIKDY NIC NEDĚLÁ. Ne nepomlouvám; on to opravdu řekl také, to je perla číslo dvě: „SYNODNÍ RADA NEMÁ ZÁJEM O PROBLÉMY, MY NECHCEME VĚDĚT NIC O PROBLÉMECH. Budete-li mít problémy, které si nevyřešíte sami, zrušíme vás,“ vyhrožoval – senilní stařík se začal transformovat v lítou bestii, postupně ale, aby tato nesvatá trojice tváří synodního seniora byla kompletní, i do mesiáše: aby předvedl, že nejsou tak neschopní, oznámil nám dvě evangelia. Předně, že SR nám vyhlédla budovu v našem okolí za rozumnější peníz, než jsme si vyhledali sami, a jeden úředník z MŠMT jim slíbil, že dostanou příspěvek od státu, takže dosavadní budova se prodávat nemusí. Pak jen koukal, jak budeme ohromeni. Učitelé ale kreténi nejsou, proto se snažili zjistit, co se za tím skrývá. Nakonec vyšlo najevo, že SR vstoupila v jednání s člověkem, který vlastnil budovy školského typu proti hronovskému sboru, ale všichni nájemníci mu pro neseriózní jednání nakonec utekli. Byl to vyhlášený podvodník, který napřed někoho nalákal na nízké nájemné, a když se tam tento usadil a stěhování by bylo pro něj problém, začal nájemné prudce šroubovat. Byl tím tak známý, že kromě SR už žádného hejla v okolí sehnat nemohl. SR jsme okamžitě varovali, ale Ženatý s námi mluvil, jako by nám podsouval, že my sami si nic nepřejeme tak, jako přesídlit do Hronova, jen se to stydíme říct. Jeden farář, který se s ním kamarádí, mi pak vysvětlil, že si „přece jenom myslel, že jsme líní se stěhovat“. I tato přezíravost farářů je typická. Ukázalo se navíc, že v případě slíbeného daru jde jen o ústní slib nekompetentního úředníka, ani ministr o tom nic nevěděl. Náš angličtinář je varoval, ať o těch budovách nikomu neříkají, nebo se toho MŠMT chytne, a že nám nic nedá, když už je problém vyřešen. Jednání bylo v pátek, a v pondělí už jsme dostali z MŠMT dopis, který jeho varování potvrdil. Pro salárníky: pro tenhle nesmyslný výlet vyplácala SR církevní prostředky! SR se před učiteli představila jako sbor hlupáků.

Co si to dovolujete!

Pan Daniel Ženatý byl také smutným hrdinou v jiném příběhu: za premiérování současného prezidenta republiky, pana Zemana, si stejnojmenný ministr školství vymyslel, že všechny školy musejí mít jednotné osnovy. Proto i křesťanské předměty na křesťanských školách mají mít stejné osnovy. SR, místo aby protestovala, sezvala nás vyučující k poradě o podobě křesťanských předmětů. A tak jsme museli opustit školy, napracovat si ztracený den jindy, rozjet se do Prahy a jednat. Jednat? Jednání „moderoval“ Daniel Ženatý. Byly chlebíčky, čaj, kafe, ale žádná práce. Moraváci plácali o svých zážitcích z minulosti, ostatní jsme na ně čuměli a čekali, kdy se moderátor chopí slova. Ale ten si jen čistil nos. Když už to trvalo hodinu, připomněl jsem jemně, že jsme tam kvůli práci. Ženatý, znechucen víc, než bylo třeba, tedy zahájil. Pak už mělo celé jednání charakter skutečné pracovní skupiny, více méně ovšem díky jeho pokračující nečinnosti: věcné výměny názorů a zkušeností, práce na konečné podobě, stanovování návrhů a požadavků … to se v ČCE jen tak nezažije. Nakonec jsme své představy hodili na papír. Vnímali jsme to, jako splnění úkolu od SR, výstup z pracovního jednání, vůbec to nemělo formát nějaké petice. Všichni jsme se pod to podepsali, aby bylo jasné, že jsme se na tom sjednotili. Kupodivu nám v této fázi jednání Ženatý ještě vycházel vstříc a sám nám nabídl, že udělá kopie pro každého z nás. Avšak, když nám je přinesl a my si je rozebrali, jemu pak předali originál, stala se s ním podivná změna. Najednou zbrunátněl a začal na nás řvát, co si to dovolujeme, dávat SR nějaké podepsané papíry! Zda si uvědomujeme, že od SR to bylo velice vstřícné gesto, když nám dovolila se k věci vyjádřit? Že by také mohla osnovy stanovit jednoduše sama, a nařídit nám je? Asi nikoho nepřekvapí, že po návratu do svých škol jsme zjistili, že nové osnovy přišly poštou ten den, co my jsme na přání milostivé SR šaškovali v Praze. Tehdy jsem pochopil, že to celé byla jen hra na demokracii – měla z toho být jen kecačka u chlebíčků a kávy, a my jsme pak měli vděčně přijmout od SR osnovy, které by nás žádnou práci nestály. Jediné štěstí, že vláda krátce na to skončila, a s ní i požadavek jednotných osnov.

Kdo se hrabe ve skolních odpadcích?

Ani následné kroky SR nebyly lepší. Bylo to spíš horší a horší. Ale začnu v trochu nižších patrech církve. Vše začalo tím, že se na EA v Náchodě začaly v komunikaci s tehdejší ředitelkou projevovat zřetelné prvky šikany některých pedagogů. Sám jsem měl nějaký čas pocit, že ze mě má paní ředitelka strach, ale když zjistila, že rozhodně v církvi žádnou privilegovanou osobou nejsem, začala se mi mstít různými dětinskými zlomyslnůstkami. Vzhledem k její fenomenální hlouposti jsem si s ní snadno poradil s humorem sám. Ale někdy to byly přímo estébácké postupy. Jednou z věcí, o které jsme také v předmětu Křesťanská etika hovořili, byla pochopitelně bible a vše, co s ní souvisí, tedy i židovství. Mluvili jsme také o apokryfní literatuře, Talmudu a jiném. Didaktická technika byla tou dobou a zejména pod vedením této osoby na EA, v době kamenné – tedy v podstatě v době křídy. Počítače pravda patřily všeobecně ještě k luxusu, ale na jiných školách už ne tolik. A tak největším vrcholem didaktické techniky byl xerox, k němuž jsme ale měli přístup jen omezený – podle toho, jak paní ředitelka usoudila, že si to zasloužíme. Demonstroval jsem židovský vztah k apokryfní literatuře kopií jedné stránky z Talmudu, na níž byl dřevořez s židovskými hrdiny, kde mezi biblickými postavami byla například i Judit. Jedna kopie se mi nepovedla, hodil jsem jí proto zmačkanou do odpadků. Druhý den jsem byl volán na kobereček k paní ředitelce. S výrazem divoké saně se na mě obořila, jak to, že učím děti hebrejštinu? Trochu jsem byl zaskočen, co je to za kravinu. Načež se jí najednou na stole objevila ona nepovedená, pomačkaná kopie obrázku z Talmudu, sice s akcentem na obrázky, ale kus hebrejského textu, název traktátu, tam byl také. Slušně a zdvořile jsem jí vysvětlil, která bije. Dostal jsem opět sprchu, jestli si uvědomuji, že jsme křesťanská, a nikoliv židovská škola, že si tudíž nepřeje, abych mluvil v hodinách o židovství. Těžko blbcovi, který byl ještě před pár lety členkou KSČ, vysvětlovat, že to spolu souvisí. Ale stačilo jí ukázat dokument, který by měla znát, a sice osnovy předmětu, kde se výslovně psalo, že obsahem je křesťanská a židovská věrouka. Takovými způsoby se jí dařilo vždy zahánět do kouta. Kvůli sobě jsem si starosti nedělal. Byla to spíš švanda představit si jí, jak večer prolejzá odpadky a hledá v nich nějaký usvědčující materiál. Anebo tu špinavou práci dělal někdo jiný? Někdo, kdo jí řekl, že jde o hebrejský text (pochybuji, že to mohla poznat sama), že by někdo z absolventů bohosloví, někdo z obou farářů, kteří se tam pohybovali, tedy náměstek seniora nebo spirituál? Raději nedomýšlet.

Od pilných farářů nesmíte čekat, že budou pracovat!

Předmětem jejího mobbingu se však brzy stala i češtinářka, poněkud nervózní, ano i trochu nešikovná žena, která budila pozornost i tím, že měla jednu nohu kratší a dost pajdala. To už jsem řešit musel, navíc si toho začali všímat i jiní kolegové a čekali ode mě, a právem, že něco udělám. Tehdy jsem začal pomalu rozkrývat, mezi jakými sviněmi jsem celou dobu žil, jaký hnůj jsou faráři, které jsem do té doby považoval za bratry. Ne dokonalé, ale snad přece motivované vírou. Ukázalo se, že s nimi cloumá všechno možné, ale s vírou to nic společného nemá.

K osobě češtinářky je třeba říct, že své nedostatky měla, ale čekal bych, že křesťanství „křesťanských“ škol se projeví i v tom, že se slabším pedagogům či žákům, pomůže. Rozhodně, že se s nimi bude jednat férově. Paní ředitelka si ale libovala v ponižování oné učitelky. Ta, na rozdíl ode mě, se z ní nervově hroutila. Dělala chyby čím dál větší. Brzy jí bylo jasné, že se jí paní ředitelka zbaví, nadto přišla nato, že jí manžel podvádí s jinou. Když však chtěla od ředitelky v lednu vědět, jestli si má hledat jiné místo, ředitelka jí upokojila, že s ní počítá i na příští rok. Jenomže hned po maturitách jí dala výpověď, tedy v době, kdy už se učitelská místa hledají jen těžko. Ředitelka tuto faleš obhajovala tím, že jen nechtěla, aby je opustila před maturitami sama, že jí tam chtěla mít na opravy písemek.

Většina členů sborovny dělala, jako že nic nevidí, neslyší. Ale dvě zásadové učitelky to začaly řešit. Bohužel jedna z nich měla doma také problémy, také přistihla manžela s jinou. Zmiňuji to proto, aby bylo zřejmé, jaké prasárny jsou někteří faráři schopní.

S důvěrou jsem se tehdy obrátil na člověka, kterému jsem dosud neměl důvod nedůvěřovat. Teď se však ukázala jedna jeho podivná vlastnost, o níž jsem se měl čím dál víc přesvědčovat, že jde vlastně o jeho standardní charakterový rys: žije jakoby v jiném světě. Mluví z cesty a nesnáší problémy, které by měl řešit, miluje však funkce. Prostě echt evangelík: Michal Kitta – tou dobou náměstek seniora královéhradeckého seniorátu pověřený dohledem nad Evangelickou akademií. Hovořil jsem s ním o tom, ale s házením hrachu na stěnu bych asi pochodil lépe. Napřed blábolil něco o tom, že musím chápat, že je „Vlastička“ (ředitelka) nevěřící, že neví nic o Ježíšovi a odpuštění. Ano, i tak lze projevit „křesťanskou“ aroganci vůči nevěřícím – považovat je za neschopné morálního úsudku, a ještě se tvářit blahosklonně! Upomenul jsem ho, že o to tady nejde. Že lumpárnu rozpozná i nevěřící. Ale ukázalo se, že jeho myšlení se skutečně neumí odpoutat od floskulí, frází a stereotypů. „Vlastička mi vždycky řekne: ‚Já vím, já to s lidma moc neumím‘. Ona umí vyjádřit sebereflexi, zato od tebe jsem se toho ještě nedočkal“. Znovu jsem mu připomenul, že zde neřešíme moji morálku, ale to, že se jménem církve dějí konkrétní osobě křivdy a že to tak nelze nechat. „A ty se bojíš, že by se ti to mohlo stát taky?“ přišla najednou totálně zcestná reakce. Znovu jsem mu připomněl, že nejde o mně, ale o kolegyni. „No, ale sám říkáš, že není dobrá. Škola není zaopatřovací ústav“. Znovu jsem mu připomněl své zásady i to, že byla klamána a často zesměšňována před kolegy i studenty. Zmínil jsem se i o tom, že už si toho všímají i jiní. „Já vím,“ jmenoval onu agilní kolegyni, zřejmě s ním už mluvila sama. „No jo, oni jim oběma zahýbají manželé, takže se spolu vzájemně identifikují“. Zaražen tím jeho plácáním a neschopností postavit se k věci rozumně, obrátil jsem se na druhou duchovenskou osobu, od které jsem doufal nějaké pochopení, na tehdejšího spirituála Radima Žárského.

I to byl případ, ale to už by z toho tady byl román. Nadělal na EA pár pěkných bot, a už vstup byl podivný. Stručně jen, že měl vždy sklony dělat ze sebe kvočnu mládeže a chránit ji. K učitelům také přistupoval tak, že on před nimi studenty chrání. V této věci však zareagoval jako Kittův klon: když jsem mu řekl, o co nám jde, jako satanem posedlý odpověděl: „já vím, ony ty dvě učitelky mají nevěrné manžele, a tak se spolu identifikují.“ Tady už začalo být jasné, že jsem vskutku vydán na pospas vyloženým bláznům, kteří se snad i smluvili, či vyloženému flašinetáři Brundibárovi.

K třetímu pokusu jsme se všichni zainteresovaní rozhodli zajet společně. Další pán, kterému jsem mylně důvěřoval, byl sám senior Vojen Syrovátka. Přesvědčil jsem ostatní učitele, že je to poctivý člověk, chartista, že ten nás určitě vyslechne. Byl jsem pak za pitomce, protože to, co nás ve Dvoře Králové čekalo, bylo všechno jiné, jen ne upřímný služebník Páně.

Už při příjezdu jsme mohli tušit, že se křesťanského přijetí nedočkáme. Vojen nás snad od kuropění čekal za plotem své fary. Vypadal jako nasraný bernardýn, ale byl to Vojen. Že máme zanechat všech nadějí, bylo jasné, jakmile nám znechuceně potřásl rukama a pustil nás dál. Ačkoliv jsme žádali o důvěrný rozhovor, rovnou nám nervózně řekl, že pozval i Kittu a Žárského, aby na nás nebyl sám, ale že ti mají (pochopitelně, jak jinak) „moc práce“. Vyjádřil jsem nad tím podiv, protože s nimi jsme již mluvili, teď chceme mluvit s ním a doufáme v nepředpojaté vyslyšení, že jde vlastně o prohřešek proti kazatelskému reversu, jestliže důvěrný hovor takto napráší. Ale co, vždyť takový papír není v ČCE jedinou normou, která se porušuje. Korunu tomu ale nasadil, když nám řekl, že Michal s Radimem ho ujistili, že je na EA vše v pořádku, a on jim bezvýhradně důvěřuje. Radim ho ujistil, že tam žádná šikana není, protože on má „na to nos“. Proto, jestli se má s námi vůbec bavit, musíme ho napřed přesvědčit, že Michal s Radimem jsou pořádní darebáci. Tak to už byl vyloženě vrchol jeho hajzlovství: celý problém se snažil podmínit něčím, o co vůbec nešlo, navíc nás stavěl do dosti podivné role. Jisté však bylo, že on o poctivý, nepředpojatý rozhovor v duchu Boha, „u něhož není osob přijímání,“ rozhodně zájem nemá. Snažili jsme se mu vysvětlit, že o tom jsme se s ním bavit nepřišli, že mu chceme jen předestřít, co se nám ve fungování EA nezdá být v pořádku. S těmi dvěma jsme už mluvili, nepochodili, proto se snažíme jít o příčku výš, ale nechceme se bavit o nich. Stejně se zarputilostí senilního starce neustále mluvil o těch dvou farářích. Démoni Kitta s Žárským se nad námi vznášeli celou dobu jednání. Najednou Vojen zcela z cesty vyplácl: „Po Kittovi a Žárském nesmíte chtít žádnou práci. To jsou nejpilnější faráři v seniorátě, mají nejvíc funkcí, a proto nesmíte čekat, že je budou dělat doopravdy“. Popravdě, lačnost mnoha „bratří“ po různých funkcích mi byla dlouho podezřelá, a že je to bezvadný způsob, jak se jakékoliv práci vyhnout, mi bylo jasné. Ale doposud jsem to měl spíš za projev hlouposti, sem tam i vyčůranosti některých jedinců. Každý personalista ovšem ví, kolik hodin má den, kolik odpočinku člověk potřebuje, a životopisy uchazečů o místa, které se chvástají spoustou aktivit a funkcí, automaticky zahazují do koše, protože jde buď o lháře, nebo o lidi, jimž pak na skutečnou práci čas nezbývá. Ale ČCE miluje faráře, kteří pracují 25 hodin denně, nejedí, nespí, nesouloží, o rodinu se nestarají, ale mají spoustu funkcí a koníčků. Jenomže díky tomu, že jsme Vojena vykolejili, a on začal kecat, se ukázalo, že jde vlastně o záměrný systém.

Už jsem to zkrátka nevydržel dál odrážet, a na hovor o Kittovi a Žárském částečně přistoupil, když jsem se ho zeptal, po kom tedy tu práci máme chtít, a kdo jí doopravdy dělá? „Ty seš chytrej, no, ty seš chytrej, ale jak to mají všechno zvládat?“ Velice necitlivě jsem mu řekl, že je to jeho manažerská neschopnost, když neumí optimálně rozdělit funkce mezi faráře i nefaráře, protože mnoho z nich mohou zvládat i laici. „Ty seš chytrej, no, ty seš chytrej, ale koho tím mám pověřit?“ Připomněl jsem mu, kolik tam má farářů (tehdy to bylo 17), takže není nutné věšet všechny funkce jen na dva věšáky. „Ty seš chytrej, no, ty seš chytrej, ale to by se mi tam mohl dostat i …;“ tady už si uvědomil, že moc mluví, takže jsme se nedozvěděli, z koho to má takový strach. Ale bylo jasno: jsou osvědčené věšáky na funkce, které, zavalené povinnostmi, na nic nakonec nesáhnou, když nic nedělají, i jejich nadřízení mají klid, protože nedělají a neřeší žádné problémy. Senior jim to blahosklonně odpouští, oni jsou mu vděčni, budují si pověst pilných farářů a mohou se věnovat svým koníčkům.

V jednu chvíli nám Vojen Syrovátka, takto také člen správní rady Diakonie ČCE pohrozil: „my to v Diakonii děláme tak, že když si podřízení stěžují na nadřízené, komplet všechno vyhodíme, vedení i zaměstnance, a nabereme nové, na pracácích je lidí dost.“ Když jsem mu připomněl, že jsou to mafiánské způsoby, že když se něco děje, místo řešení problémů naučí církev lidi jen držet hubu a krok, odpověděl mi, „ale my máme v Diakonii klid.“

„Pochopení pro problémy bližních patří neodmyslitelně ke křesťanství, a proto se sluší připomínat potřebnost sociální citlivosti, vzájemné solidarity a uplatňování sociální spravedlnosti.“

Citát z Vojenovy knihy Pohled zpět, který po těchto zkušenostech s autorem vyznívá obzvlášť pokrytecky.

Když jsme se s nepořízenou rozloučili, neopomněl říct: „no tak jste mě nepřesvědčili, že by Michal s Radimem byli takoví hajzlové.“ Řekl jsem mu, že o tom jsme se nepřišli bavit, ale bylo to, jako mluvit do dubu. Já ho nepřesvědčil, že jsou to hajzlové, ale on mě o tom přesvědčil sám, přesvědčil mě i o svém vlastním hajzlovství. A tak jediný efekt této návštěvy byl, že mi někdo na parkovišti urazil zpětné zrcátko.

Čím vším se ještě tahle karikatura bojovníka za lidská práva vyznamenala, nebudu rozpitvávat. Vrchol popření jakéhokoliv citu pro spravedlnost či práva, jakékoliv morálky, bylo, když jsem se jednou v diskusi s tehdejším farářem třebechovického sboru, dnes docentem na ETF UK Filipem Čapkem, dostal do sporu na pastorální poradě. Třeba si řeknete, že dostat se do sporu, je něco špatného. Ale tam, kde se myslí, je spor vždycky. Dokonce i se sebou musí vést člověk spor, když zvažuje pro a proti pro nějaké řešení otázek. Nejde o to, jestli se dva lidé mají rádi, jestli spolu souhlasí nebo nesouhlasí. Ať už máte jakékoliv zkušenosti z církevních debat a o mně si myslíte cokoliv, trvám na tom, že jsem nikdy nikoho neponižoval, nesouhlas s nějakým tvrzením nebyl nikdy veden emocemi a vždy jsem jen formuloval argumenty. Nikdy jsem se také na nikoho nezlobil, že si myslí něco jiného, ani že si myslí, že má pravdu, protože by bylo spíš divné myslet si něco, co za pravdu nepokládám. Nevím, o co tenkrát šlo, snad o jeho tvrzení, že pro křesťany není směrodatný hebrejský starý zákon, nýbrž spíš jeho znění Septuaginty, protože to formovalo zákon nový a rané křesťanství. Ale je možné i to, že to byla nějaká banalita. Určitě jsem ale proti Filipovi nevystoupil nijak agresivně. Ostatně člověk s akademickými ambicemi by neměl čekat, že s ním budou všichni souhlasit. Naopak, situaci, kdy musí svá tvrzení vysvětlovat a obhajovat, by měl brát jako samozřejmou. Přesto na mě vylít Vojen a řval přede všemi, že mi zakazuje nesouhlasit s Filipem. Že on, jako senior, sleduje jeho přípravu na doktorát, že Filip je velice učený hoch, že on ví, co všechno čte, a že já nemám právo s ním nesouhlasit. Filipovi ani nikomu dalšímu z přítomných na tom nic divného nepřišlo. Odhlédněme od toho, že ani jako senior není oprávněn vydávat takové zákazy, ale může tohle vypustit z huby někdo, komu kdy šlo o občanské svobody, včetně svobody slova? Jsem přesvědčen, že nikoliv, a jeho chartismus byl zřejmě jen jakýmsi nedopatřením.

Jak můžete dělat faráře v církvi, kterou vede takovej chlap?

Naprosto zničující byl zážitek kolem volby nového ředitele náchodské EA. Kde se vzal, tu se vzal, najednou byl mezi námi nový kolega, prost pedagogických zkušeností (prý se kdysi, když studoval na Vysoké škole středoevropských studií, zúčastnil jakéhosi výzkumu jedné z profesorek, což mu později přičetli jako dostatečný ekvivalent odučených let), nebyl ani z církve, jen bývalým členem CB a měl za sebou pár semestrů na HBF UK. Se zbožností to ale nikdy nepřeháněl, ačkoliv ji občas i sehrál. Od chvíle, kdy vzal poprvé za kliku, bylo jasné, že je to náš budoucí ředitel a také se tak choval. Když například ředitelka rozhodla, že děti musejí v době oběda opustit učebny a učebny se musejí zamknout, prostě řekl (stal se totiž také okamžitě třídním učitelem jedné třídy), že jeho třída se tím řídit nebude. Stejně se postavil i k tomu, když bylo stanoveno datum, ve kterém se mají odehrávat všechny rozdílové zkoušky, aby to nenarušovalo harmonogram akcí. Propadlíci jeho třídy si je sjednávali na různé termíny, prý jim to pan třídní dovolil, a tak dále – dělal chaos, ale procházelo mu to. Jinak ale paní ředitelce lezl do všech tělních otvorů. Mnoho kolegů také brzo pochopilo, že jejich budoucnost závisí na něm, a začali se k němu podle toho chovat. Že má Kittovu podporu, bylo jasné také okamžitě. Blížil se termín odchodu ředitelky do důchodu a tím konkurs. Najednou se začaly proti mně vršit stížnosti – studenti si na mě stěžovali na studentské radě, zejména ti, kteří tam prokazatelně ani nebyli. Studentskou radu dostal pochopitelně na starost budoucí ředitel. Všechno se mi dařilo vyvracet, ale když to na mě vybalil Kitta a já se proti tomu ohradil, úplně nepříčetně na mě řval: „já ti nevěřím, že se nechceš stát ředitelem. Jsem přesvědčen, že se na to nehodíš, a udělám všechno proto, aby ses jím nestal!“ Podobně řval i na moji manželku. Právě v tem moment se najednou po ČCE začaly o mně šířit pomluvy, jako třeba, že jsem rozhádal dva sbory, že se moje manželka s nějakým sborem soudila – naprosté a snadno vyvratitelné nesmysly, ale v ČCE se tomuhle věří.

Dotyčného kandidáta ovšem znali i studenti, protože pracoval v některých sociálních ústavech, kam chodili na praxe. Neměli s ním nejlepší zkušenosti, a i když podkuřoval své třídě, i v ní se jich našlo několik, kteří proti jeho ředitelství protestovali.

Zde chci konstatovat, že ředitelování nikdy nebylo mým snem. Určitě by mě to nebavilo. Kdybych ale chtěl být ředitelem, nebylo by to nic nečestného se do konkurzu přihlásit. Je na jiných lidech, jestli mě schválí, nebo ne. Já se ale nehlásil. Pokud jsem se tedy k protestům přidal, bylo to jednak proto, že jsem dotyčného považoval za nevhodnou osobu, ale také, že bych rád, aby se ČCE začala chovat poctivě: poctivě vypsala konkurs, dala všem kandidátům dost času na přípravu, a aby se tak mezi nimi vyloupla kvalitní osobnost. ČCE konkursy ráda vypisuje, ale jejich neřízených výsledků se bojí, protože, „co kdyby se jim tam dostali ONI?“ Takže se konkursy všelijak falšují. Zatímco budoucí ředitel měl na přípravu tři měsíce, veřejně byl konkurs vyhlášen s týdenním předstihem. I tak se asi tři protikandidáti našli.

Ale i studenti si všimli, komu se jde na ruku, a zaslali Synodní radě protestní dopis. Rekce byla totálním morálním i osobnostním selháním nejvyššího duchovního představitele, synodního seniora Jóela Rumla. Přišel i s novým generálním ředitelem Evangelických akademií, panem Martinem Čechem. Ten zřejmě potřeboval na seniora udělat dojem. Snažil se argumenty studentů odbývat (já u toho pouze byl, ale jednali studenti sami). Jejich argumentům ale nestačil, nervózně šmidral očičkama po seniorovi, co tomu říká, jestli se tím neshodil? Ruml ale čuměl celou dobu na špičky bot. Když už bylo jasné, že s tím si Čech neporadí, ujal se slova sám. Ani na chvíli se nepokusil nad slovy studentů zamyslet. Přišel je prostě zkrotit. Snažil se na to jít tak, jak se to mezi faráři dělá: skákal jim do řeči, překrucoval jejich výroky, zesměšňoval je, ale studenti, snad zvyklí z praxí jednat i s osobami s oslabenou myslí, s ním jednali velmi vyspěle: trpělivě vysvětlovali své argumenty, uváděli věci na pravou míru – nevěděl jsem, mám-li se nad nimi dmout pýchou, nebo se stydět za seniora. Vrcholem trapnosti v této fázi bylo, když chtěla jedna studentka poreferovat o jednom incidentu, k němuž došlo s budoucím ředitelem v ústavu, kde byla na praxích: „Já u toho nebyla,“ začala studentka, „ale slyšela jsem …“ V ten moment jí skočil senior do řeči, s ukazovákem pravice nataženým k nebesům tam poskakoval na jedné noze, jak když si malý harant hraje na indiána, a řval: „slyšeli jste to! Slyšeli jste to! Ona u toho nebyla! Ona to jen slyšela.“ Ale i tady ho studenti usadili. Přinutili ho vyslechnout. Přinutili vyslechnout, ale vnímat, na to už jejich síly nestačily.

Pak přišly dva nejhorší okamžiky:

První, když jsem po této debatě nedebatě přišel do sborovny, kde seděl naprosto zhroucený představitel mé církve, klepal se jak ratlík a brblal do svých vousů: „já nemám problém jednat s mládeží, já rád mluvím s mládeží, ale tohle byli fanatici.“ Jemně jsem ho upozornil, že s ním žádní fanatici nejednali, že to byli oni, kdo jednali věcně, předkládali argumenty, zatímco on na ně řval, zesměšňoval je a skákal jim do řeči, ale oni se tím nedali rozhodit. „Proč jste skákal do řeči slečně, která sama upozornila, že nebyla čehosi očitým svědkem?“ „Já sem považoval za svoji povinnost …,“ začal. Mimochodem, všimli jste si už, že kdykoliv takhle začne farář, spolehlivě bude obhajovat sviňárnu, nad kterou by se i pohan studem začervenal? Ptal jsem se ho, proč nebyl konkurs vyhlášen transparentně a tak, aby se mohli přihlásit kandidáti za stejných podmínek. Odpověděl „Ale vždyť to není proti zákonu?“ Řekl jsem mu, že proti zákonu ne, ale je to nemorální. Uchechtl se, „ale zákonné, takže je to v pořádku.“ A tenhle člověk měl drzost moralizovat několikrát za své oba mandáty vládu i celou společnost! Jasně prokázal, že dobro, právo, spravedlnost a poctivost jsou mu zcela lhostejné.

Když jsem vyšel ze sborovny, obklopili mě studenti a položili mi otázku, a to je ten druhý, a ze všech nejtěžší okamžik: „jak můžete dělat faráře v takové církvi, kterou řídí takovej chlap?“ Odpovědět jsem nemohl, protože všechny ty fráze o tom, že jsme všichni slabí, hříšní, omylní, že jsme v církvi kvůli Kristu a ne kvůli Rumlovi, by byly jen bohapustou výmluvou.

Poděkování Synodní rady studentům za pozdrav k Velikonocům

Ještě si nemohu odpustit připomínku jedné události, v níž se Synodní rada pohybovala v sekulárním prostředí Evangelické akademie jako slon v porcelánu. To už byl výše uvedený ředitel pěkně usazený ve svém křesle a měl pár let ředitelování za sebou. Velmi nadšená učitelka výtvarné výchovy, výtvarnice, byla pověřena, aby se studenty udělali školní velikonoční pozdrav. Učitelka je sice katolička, ale většina našich studentů byla nevěřící. Pokud už byli z nějaké církve, tak maximálně z katolické, také tam bylo dost adventistů, kteří běžné církevní svátky neslaví, z ČCE prakticky nikdo. Tohle by měl člověk pochopit a brát tolerantně, když jim bylo ponecháno na vůli, jaké návrhy připraví. Takže co? No, tak upřímně míněné návrhy našich studentů byly plné vajíček a zajíčků. No. Křesťané to nebyli, tak proč je nutit do pokryteckých vyznavačských symbolů. Toho si byla ona učitelka vědoma. Škola bohužel poslala jeden pozdrav i na Synodní radu, jako zřizovateli. Synodní pantátové byli samozřejmě „potěšeni“, jak už takový farář, nota bene bafuňář, potěšen být může: Pavel Kašpar, člen SR pověřený církevním školstvím, odeslal zpět „děkovný dopis“, ve kterém ředitele (ač ho nemám rád, musím se ho zastat, že neprávem) sprdnul: „uvědomujete si, že jste na křesťanské škole! Je Vám jasné, že vajíčko není křesťanský symbol!“ Už jste si také všimli, že, pokud jsou faráři zásadoví, tak jedině v tom, co jim osobně přináší prospěch, nebo v úplných hovadinách, ale to potom opravdu důsledně? Je to asi prokletím lidu božího, že stále cedí komáry, ale velbloudy polyká. A je ten lid ještě opravdu boží?

Samozřejmě se to dle zásady padajícího hovna nezastavilo u ředitele, ten sprdnul onu výtvarnici. Ona to naštěstí dětem netlumočila, alespoň jejich upřímný zápal pro věc nebyl takto zkalen. Málem se to svezlo i po mně, protože tou dobou se už  na mě sháněla horečně kompra, takže i mě ředitel napadl, jak to, že jsem žáky v rámci svého předmětu nepoučil. Než jsem stačil zareagovat, napadená učitelka se mě zastala, že jsem nebyl do projektu vůbec zapojen. Ale i kdybych byl, vedení církve mělo respektovat, že na naší škole studují převážně sekulární studenti. Ani já bych je nenutil k vyznavačským projevům, když to není jejich vyznání. Byla by to jen výchova k pokrytectví. Děti jim upřímně, po svém popřály k velikonocům, reakce Synodní rady byla těžce dacanská, arogance z pocitu, že hájí nějaké čisté zásady.

* * *

A dost!

Pokud si myslíte, že je toho dost, máte pravdu, ale rozhodně to není všechno. Mohl by člověk přidat, jaké zlodějiny, smilstva a které další lumpárny se péčí nejvyšších míst v církvi kryjí. Ale je dobré v pravý čas přestat.

ČCE je vlastní to, že má sice nějaké řády a zřízení, ale ty nakonec nikoho nezajímají. Stejně se podle nich nejedná. Můj děd, když vzpomínal kolem 70. narozenin na svoje začátky, které provázely konflikty, že při nich narážel na to, že v ČCE ve skutečnosti vládnou autority, o jejichž existenci neměl ani tušení. Samozřejmě mimo oficiální řády. V ČCE se má za to, že dodržování pravidel by bylo úzkoprsé. Jejich permanentní porušování a obcházení považují za známku své svobodomyslnosti. Ale kde není právo, tam není svoboda, nýbrž bezpráví. Tím je ČCE prokvašená, ale nikdo to nevnímá, protože všichni mají za to, že jejich mravní povinnostíje, zbožně nad tím přimhuřovat oči. Konflikty tudíž nikdo neřeší, ty, kdo na ně upozorní, pronásleduje. A kde není právo, není ani odvolání proti takovému pronásledování. Její hřích se tak kumuluje.

Proč to tedy píši? Abych si ulevil? No, a není to pochopitelné? Ale, i když mi to nebudete věřit, jde mi o dobro té církve, dnes už spíš křesťanstva vůbec. Že se mezi tím vyvinula situace, jak se vyvinula, a já ji musel opustit a ulehčit tak svému svědomí, které mi ona otázka těch studentů zatížila, je vedlejší. Začal jsem to psát s tím, že v ní zůstanu a vyvolám diskusi k nápravě. Ryba smrdí od hlavy, proto je třeba začít hlavou. Nabízím závěrem pár bodů, které považuji za závažné k řešení:

·        Je skutečně správné mít řády a pravidla, která se pak soustavně porušují?

·        Jsme (byli jsme) v té církvi skutečně rovnocennými bratřími a sestrami před Pánem, nebo jsou tam někteří rovnější?

·        Proč se do různých funkcí, zejména duchovenských, tak hojně dostávají lidé s rysy poruch osobnosti i myšlení (na FB se nedávno dokonce objevilo, že už se i mezi členy církve říká, když hledají školu pro své ratolesti: „když je blbej, tak ať jde alespoň na toho faráře“)?

·        Pokud to míní církev vážně, měla by hledat ne jména, ale kvalitní osobnosti.

·        Kvalita musí přitom být posuzována theologickým smyslem existence církve, jímž by nemělo být jen klientelistické zázemí pro příslušníky různých klik, nýbrž vyznání.

·        Především by si církev měla ujasnit, co je smyslem její existence, a zda tomu ještě vůbec věří a slouží.

·        Vzniklé problémy je třeba řešit, a to poctivým zkoumáním jejich podstaty, ne je odbývat různými klišé, odkazy na nějaké „dobré bratry/sestry“, jimž se bez dalšího „věří“, nebo zametat pod rohožku.

·        Může tohle, co se v církvi děje, Bůh schvalovat?

·        Mohou lidé v takovém prostředí, plném podvodů, úskoků, intrik a pomatenosti, věřit, že Kristus byl vzkříšen?

·        Opravdu chcete, aby Vám slovem božím sloužilo tohle?

Jakub Dvořák

Zoufalý útěk před komunismem - recenze německého románu z roku 2014

 Dorit Linke: Jenseits der blauen Grenze

Magellan, 2014, 4. vydání 2019, ISBN 978-3-7348-8201-2, Bamberg

25. 8. 1989 opouští za soumraku dvojice mladých lidí pláž ve východoněmeckém Kühlungsbornu, aby se vlastní silou dostala na 40-50 km vzdálený západoněmecký ostrov Fehmarn. Čas si spočítali na 29 hodin plavby! To je výraz čirého zoufalství i pro hlavní hrdinku Hannu, ačkoliv jde o trénovanou vytrvalostní plavkyni, natož pro jejího partnera Andrease, který nikdy nesportoval, plavat začal jen za tímto účelem před rokem! Román je psán ichformou z pohledu Hanny a detailní popisy pocitů při takto dlouhé plavbě, ochabování svalů, hledání orientace, koordinace rukou, svalů a dýchání prozrazují, že autorka, v té době osmnáctiletá mladá žena (ročník 1971), rodačka z Rostocku, jako její hrdinka, ví, o čem mluví. Sama byla vytrvalostní plavkyní, dokonce záchranářkou. Ví o čem mluví i když přerušuje plavbu svých hrdinů jejich vzpomínkami z dětství a dospívání, jak je tlak režimu postupně dohnal až k takovému zoufalství.

Hlavní vyprávěcí linkou je plavba, během níž musejí mladí lidé unikat před hlídkami, světlomety i pátrajícími plavidly až do mezinárodních vod, kde už čelí hlavně vlastnímu ochabování, beznaději a rozmarům povětří na volném moři, hrdinka stále přemítá o tom, proč se do takového podniku vůbec pustili. Příběh začíná popisem v dlouhých souvětích, jak však hrdince ubývají síly, její věty se zkracují, román končí štěky nesouvislých slov, jimiž se hrdinka povzbuzuje k vytrvalosti a udržování tempa, aby to před cílem nevzdala. V závěru už se realita prolíná se vzpomínkami na tréninky a závody. Během popisu cesty přes volné moře se v jejím přemítání vždy objeví jiskra vzpomínky na nějakou událost, kterou je popis cesty přerušen, aby postupně zdůvodnila sám útěk.

Během těchto vybočení můžeme sledovat život mladých lidí v totalitě. Lidí, kteří nepatřili k žádnému disentu či undergroundu, jako třeba hrdinové povídek Petra Šabacha. Dokonce jsou to členové komunistických organizací pro děti a mládež: Pionier a FDJ. Ale už jako děti cítí, že s tím režimem není něco v pořádku. Vyrovnávají se s tím způsobem, který je spíš typický pro Čechy, ale za komunismu se mu naučili i Němci: humorem. S dětskou naivitou vypouštějí z pusy až lehkovážně vtipy, které jsou dost podobné těm, jaké jsme si vyprávěli tou dobou u nás, i když i pár, které jsou mimo německou realitu nesrozumitelné, by se tam našlo také. Ale hlavní hrdinka je třeba dcerou bývalého profesora marxismu-leninismu, který je ovšem po mrtvici upoután na lůžko a nechává si jen od dcery předčítat knihy Jacka Londona. Jeho tchán je naopak odpůrcem komunismu, ale už poněkud popletený stařík, voják wehrmachtu, který byl zajat u Stalingradu a okusil sovětské zajatecké tábory. Ten svými neuváženými akcemi oběma mladým lidem zatápí. V jeho složité osobnosti se dá vyčíst, že je kritický k oběma režimům, ve kterých mu bylo dáno prožít svůj život, ale svou nacistickou minulost na rozdíl od jiných demokraticky smýšlejících Němců nezapírá. Ačkoliv je už hodně pomatený, přesto jde o inteligentního, přemýšlivého člověka.

Na pozadí dětství a dospívání hrdinů se odehrávají světové dějiny: Brežněvova smrt, nástup Pěrestrojky, ochabování komunistického režimu, výbuch Černobylu, jsou zde zmínky o NDR 1953, Maďarsku 1956 i ČSSR 1968. Kupodivu se v příběhu nikde neobjeví reflexe toho, že ve stejné době mnoho východních Němců našlo mnohem pohodlnější a bezpečnější cestu na Západ, přes západoněmecká zastupitelství ve Varšavě, Budapešti a nakonec i v Praze (cestou oněch mladých plavců to s různou měrou úspěšnosti zkusilo prý víc jak 5 tisíc Němců).

Román je pro Čechy poučný i v tom, že reflektuje fakt, že Němci nejsou jedním národem, nýbrž mnoha. Některé se dokonce i nemají vzájemně v lásce. První vzpomínkou je například příchod nového spolužáka z Drážďan, kterému neřeknou jinak, než Sasík Jens. Na jeho saský původ jsou tam neustále dělány narážky, ale Pomořanům zase Sasové i Berlíňané neřeknou jinak, než "rybí hlavy". Poněkud dětinský a jednodušší Jens se přesto stane jejich nejlepším kamarádem. Když se jeho rodině povede ještě za totality legálně vycestovat na Západ, trápí je, že už ho v životě neuvidí. Vidina opětného setkání s Jensem se stane i silnou motivací ve chvíli, kdy jim na moři docházejí síly. Mezi řádky však spolu s hrdiny pocítíme, že na rozdíl od československé reality, tady železná opona procházela prostředkem jedné země, dělila příslušníky jednoho národa na dva nepřátelské tábory, v případě Berlína se dokonce uvnitř jednoho státu ocitl druhý. Východňáci si tam složitě definují svůj vztah k Zápaďákům - závist i odpor. Už jako děti však pocítí zájem tajných služeb, Stasi, pokud se Zápaďáky přijdou do kontaktu. Mimo jiné také to, že už jejich některým spolužákům zlomil režim charakter, aby ve škole udávali!

Z jazykového hlediska je zajímavé prolínání horní němčiny s různými, hlavně středoněmeckými, dialekty, které by asi trochu znesnadnilo překlad, protože to v příběhu občas hraje významnou roli. Nevím, jakou cestou by měl překladatel jít? Poznámkami pod čarou, nebo použitím nějakých dialektů češtiny?

Realita NDR byla v mnohém podobná: měli tu i podobné instituce, jako Intershop (obdoba Tuzexu) a paralelní měny, tzv. Forumscheck (obdoba Bonů). S tím i paradoxy socialistického prostoru, v němž platily dvě měny, kde byly obchody (dokonce třeba i nádražní budovy), kam vlastní obyvatelé směli vstoupit jen výjimečně, a podobně za kriminální čin mohl být považován i poslech tzv. západní hudby. Přitom nazírání přes plot, který si ti východní sami postavili, bylo nedílnou součástí života běžného východního Němce.

Český čtenář by ovšem potřeboval přiblížit i realitu východoněmeckého světa dětí a mládeže, jako co byly časopisy Mosaik, nebo o východoněmecké rockové hudbě, o kterou se u nás z pochopitelných důvodů niko nezajímal, ačkoliv někteří muzikanti dosáhli tak vysoké úrovně, že je poslouchali i na Západě. Některá uskupení z té doby hrají ještě dnes. Češi ani moc neznají figurky Maxe a Moritze, ačkoliv do češtiny byly jejich příběhy přeloženy hned 2×, poprvé jako "Vít a Véna", podruhé jim byla ponechána jména původní. Také systém vzdělávání se od československého významně lišil. Včetně řešení "výchovných problémů". Avšak, ačkoliv je ta realita jiná, my pamětníci si určitě vybavíme dost analogií.

Nakladatelství Magellan se specializuje na literaturu pro děti a mládež. Tato kniha byla také v roce 2015 nominována na cenu za literaturu této kategorie. Důležité ale je, že se toto nakladatelství věnuje především didakticky použitelné literatuře. Ačkoliv to z románu nikde nevyčnívá, je určen pro práci v hodinách dějepisu, za tímto účelem nakladatelství zdarma nabízí i pracovní materiály pro výuku (QR kód v knize), součástí knihy je též malý slovníček východoněmecké reality na konci (ačkoliv český čtenář by toho potřeboval vyložit asi víc). Dnes je už chvála Bohu spoustu těchto reálií cizích ne jen západním, ale i těm východním Němcům. Podobný podnik mi na našem trhu chybí.

Na díle oceňuji nejen to, jak nás autorka dokáže vtáhnout do svého příběhu, a aniž by poučovala, i do historie, ale že se tak děje bez křečí a stereotypů, kterých se zatím žádný z mně známých českých autorů nedokázal vyhnout. Autorka se ani nevyhýbá poznamenání dvěma totalitami, kolem kterého dodnes německá literatura i film decentně kličkují. Dílo provází tragikomický humor, blízký nám Čechům. Zůstává otázkou, zda by stálo za to dílo přeložit do češtiny, nebo zda by se jím nemohl nějaký český literát inspirovat k vlastní tvorbě na podobné téma? V době, kdy u nás ve volbách získali moc komunisté, jako Miloš Zeman, Andrej Babiš, Vojtěch Filip a další, kdy důležité posty v politice zastávají komunistické mlátičky, kdy se mnozí i přes sociální sítě snaží budit dojem, že za socialismu nebylo zase tak zle, je třeba připomínat, proč jsme se z toho údajného ráje toužili tak dostat.

---

Odkazy:

• Román se stal předlohou divadelní hry.

Svobodná a osvobozující theologie

¹Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti. Nevracejme se k základním článkům o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha, ²k učení o křtu a vzkládání rukou, o vzkříšení z mrtvých a o posledním soudu.

Žd 6, 1n

¹Διὸ ἀφέντες τὸν τῆς ἀρχῆς τοῦ Χριστοῦ λόγον ἐπὶ τὴν τελειότητα φερώμεθα, μὴ πάλιν θεμέλιον καταβαλλόμενοι μετανοίας ἀπὸ νεκρῶν ἔργων καὶ πίστεως ἐπὶ θεόν, ²βαπτισμῶν διδαχῆς ἐπιθέσεώς τε χειρῶν, ἀναστάσεώς τε νεκρῶν καὶ κρίματος αἰωνίου.

ΕΒ 6, 1n NA 28 / GNT 5

Slovo "liberální" znamená "svobodný/á". Překvapuje mě, že jej ještě po tolika letech od svého studia evangelického bohosloví slýchám a čítám, jako nějaké nálepkování těch druhých: "liberálové". Poslední dobou se to dokonce přeneslo z křesťanské půdy do společnosti. I pro mnoho sekulárních politiků se největším nepřítelem kultury a společnosti stali lidé svobodomyslní. Někdo vytvořil dokonce spojení retardovaný a liberál, tedy libtard. V kontextu křesťanském však slovo liberál hovoří primárně o sepjetí víry a Bible. Řeklo by se, že pro křesťana musí být tato kniha autoritou samozřejmě, ale ono jde o to, jak? Už kdysi jsem o tom psal pro jednu presbyterní konferenci v Královéhradeckém seniorátu ČCE, později to publikoval na Svobodných protestantských stránkách (bohužel mi to tam někdo promazal, takže některé věty nedávají smysl. Proto to v plné verzi dávám také sem). Tím se teď nechci úplně zabývat, ačkoliv uznávám, že ten článek asi ne každý zvládne přečíst. Zde se chci zamyslet nad samotným liberalismem v theologii a víře.

Slovo liberalismus je původu spíš politického, i když má v theologii své pevné místo. Liberalismem jsou označovány veškeré politicko filosofické koncepce, založené na principu svobody a rovnosti všech lidí. Tedy i demokracie (vláda lidu), kterou chtějí někteří před tzv. "liberály" chránit, což už je samo o sobě nonsens.

Jeden z výdobytků theologického liberalismu je zasazení zpráv a zvěstí, včetně těch biblických, do historicko kulturního, případně politického, rámce. Učiňme to tedy i se samotným liberalismem, abychom pochopili, proč si s tímto fenoménem neumí český protestantismus ve skutečnosti poradit: půda, na které se zrodil, je totiž naprosto odlišná od českého evangelictví, ale čeští evangelíci tyto vlivy přebírají prakticky nereflektovaně, ať jde o liberalismus, nebo jeho kritiku. Je to vliv z jiného prostředí bez autentické zkušenosti, přitom právě ta se v době vzniku theologického liberalismu začala na různých frontách zdůrazňovat.

Český protestantismus je lžičkou v moři protestantismu světového. Nikdy neměl praktickou zkušenost s politickým zarámováním, v případě Českých bratří bylo dokonce programově odmítáno, i když se bratří podpoře sem tam nějakého urozeného pána nikterak nevzpěčovali. Stejně tak tedy nikdy nezapadl do konvenčního kulturního rámce; byl spíš v napětí, když ne vyloženě v opozici, s většinovou společností.

Naopak po přijetí zásady cuius regio, eius religio (čí vláda, toho náboženství) (25. 9. 1555) dostaly ve světě i protestantské církve politický vliv a staly se součástí společenské konvence. Velmi patrné je to např. v tzv. severských detektivkách: musí-li kriminalista jít příbuzným oběti zločinu sdělit smutnou zprávu, vezme to takticky přes místního lutherského faráře, aniž by zjišťoval, zda jsou oběť či příbuzní vůbec věřící nebo členy příslušné církve. Jde o samozřejmou spolupráci státních úřadů (i když ve Švédsku už došlo v roce 2000 k odluce). U nás je naopak mezi úřady a církvemi, dnes už i v případě té římskokatolické, zásadní nedůvěra. Církve ve světě tím ovšem byly pod vnitřním tlakem, jak svoji společenskou roli nejlépe naplňovat. V dobrém i ve zlém. Ve Švédsku bylo součástí katecheze na venkově například i vštěpování tzv. čeledního řádu selským pacholkům, kdy farář cítil jako svoji povinnost i před Bohem naučit mladé knechnty, jak mají pokorně plnit příkazy sedláka a být vděčni za stravu a ošacení a nemořit si hlavu nějakými ideály občanské svobody, které pro ně upřímně považoval za zhoubné.

Sklon českého protestantismu k povrchnímu přejímání zahraničních zdrojů, bez kritiky, bez reflexe, se projevoval, obzvláště v dobách nesvobod, především té komunistické, m.j. tak, že když nějaký theolog vycestoval do ciziny, zejména "protestantské", dovezl "něco", nějakou myšlenku nebo osobnost, kterou pak doma on i jeho kolegové donekonečna šťourali, jako pes, který honí svůj ocas. Pestrost světové theologie se tedy v českých protestantských podmínkách scvrkla jen na pár otázek, k nimž byly přibaleny rovnou i odpovědi. Český protestantský theolog je veden nepřemýšlet, ale žasnout nad "myšlenkou" (něco podobného sleduje v protestantismu Max Weber obecně, což protestanté odmítají, ale je to patrné i v Karafiátových Broučcích). Katolický sklon k tzv. nižšímu kultu, kultu světců, se proměnil v protestantismu k nekritickému adorování osvědčených autorit, theologů a jejich systémů. Na ETF UK i v ČCE jsem často už na začátku debaty, ještě dřív, než diskutujícímu došly věcné argumenty, slýchal větu: "o tom už toho napsal ten a ten tolik, že už vůbec nemá cenu o tom přemýšlet". Přemýšlení je vnímáno českými evangelíky jako projev pýchy a nedostatečné pokory. Myslící theolog se totiž staví na roveň těm velkým, zahraničním, ne-li dokonce nad ně! Běžný protestantský theolog vám tedy spíš řekne, kolik knih o nějaké věci přečetl, než co z nich vyčetl, jakoby kvantita knih byla argumentem. Avšak jedno perské přísloví říká, že "osel zůstává oslem, i když nese náklad knih". Český protestantský theolog knihy nečte, nestuduje, nýbrž uctívá, žasne nad nimi, fetuje je. Protože má neustálý pocit nějakého ohrožení a myšlení destabilizuje systém, neboť obsahuje kritiku a pochybnost, je ve své víře myšlením znejišťován.

Proto také není v tomto prostředí prakticky možná věcná diskuse, neboť český evangelík nepoužívá slova, nýbrž memy. Nesleduje argumenty, ale zda zazní taková či onaká slova, podle toho si zařadí partnera v diskusi do různých přihrádek, sám se do nich cíleně vřazuje pečlivě kontrolovaným užíváním pojmů. Diskuse mezi evangelíky nejsou racionální, spíš emocionální. Typickou reakcí je zuřivost kvůli naprostým nesmyslům, právě jen kvůli nějakému slovíčku, které se stává memem.

To je třeba mít na paměti, abychom pochopili nedorozumění, k nimž ve vnímání liberalismu dochází. Při tomto způsobu uvažování se myšlenky, proudy a systémy mění v nálepky, theologická debata je místo hledáním poznání prostředkem k potření a znemožnění nepřítele. I onou do kouta zahnanou minulostí protestantský theolog pravdu nehledá, ale prosazuje, bojuje za ni. V románu Opšlstisova nadace napsal Stanislav Komárek na adresu českých emigrantů, že "Každá nesnáz si ostatně žádá svou spravedlivou odměnu a špína a zdi ghetta se kdysi musely také kompenzovat nezvratným přesvědčením o vlastní vyvolenosti." Totéž platí ne jen o Židech nebo emigrantech, lízajících si své rány, ale i o českém protestantovi, v jeho nedůvěře vůči všemu, co je vně, ale také v potřebě potřít vnitřního nepřítele. Upnutý k jednomu systému uzavírá se všemu novému, u všeho sleduje jen znaky typického nepřítele své momentální pozice, a své odpůrce, často domnělé, jen nálepkuje označením liberál.

V české protestantské theologii 20. století strašilo učení švýcarského theologa Karla Bartha, především cezené Josefem Luklem Hromádkou. Jako vše, co proniklo do vnitřního ghetta mysli protestantského theologa krustou různých cenzur a paranoie, i ten se zde zabydlel značně vykastrován ve specificky českém barthiánství či hromádkovectví. Asi i v Barthově domovině došlo k určitému zjednodušení Barthovy theologie. Jednak sám Barth se proti barthiánství ohrazoval, nechtěl přijmout roli theologického guru (aspoň se tak tvářil, poslední dobou mám ale čím dál větší podezření, že svůj kult ve skutečnosti podporoval), a rozhodně ne jen ze skromnosti. Nechtěl být brzdou theologického myšlení, kterou se pro mnohé, zejména Čechy, stal. Svědčí o tom však i  poťouchlý dotaz jedné rozhlasové redaktorky, co že si myslí o liberální theologii, který zjevně čekal nějakou břitkou kritiku. K překvapení mnohých Barth prohlásil, že nic, že sám je liberálním theologem. Že ti, kdo se označují za thelogické liberály, jsou pro něj liberální málo (Křesťanská revue 7/1986). Tato historka se sice na ETF UK vypráví, ale její vypravěči ji nikdy nezpracovali:

V Českém bratru 12/2019 se snaží jeden z Hromádkových vnuků rehabilitovat kult svého, kdysi zbožňovaného, po roce 1989 zatracovaného, děda v deseti bodech, kdy ve druhém říká: "...prorocky vnímal nebezpečí ze strany liberálního protestantismu, kterým byla církev ovlivněna. Pro tento směr byla typická snaha o vytvoření moderní podoby náboženství, oproštěného od všeho dogmatického a mytologického. Hromádka poznal, že nahrazení věrouky etikou by znamenalo zpovrchnění a v podstatě rozbití křesťanské víry, a tím i církve. Podle Hromádky se křesťanství nesmí přizpůsobovat ničemu jinému než svrchované pravdě, která je v Bohu".

Ponechme stranou, zda je možné a moudré revokovat Hromádkův kult k zachování toho dobrého, co jeho theologie také přináší, i k duhu jeho následovníků, kteří se po revoluci ocitli na mělčině. Jde jen o to, jak je tu jednou větou tzv. liberální theologie charakterizována:

•  je to cosi, co se musí potírat. Boj proti liberální theologii je sám o sobě žádoucí, i když není jasné, proč,
• je jí přisuzována snaha o "moderní podobu náboženství …," proti rádoby nadčasovosti theologií "správných", tedy takových, které se odmítají přizpůsobovat něčemu jinému, než "svrchované pravdě, která je v Bohu,"
•  tato moderní podoba spočívá údajně v "nahrazení věrouky etikou."

V kostce se dá říct, že je to liberální theologie, jak si ji představuje průměrný český protestant, zejména takový, který o ní ví jen to, co o ní napsal Karel Barth, přesněji, co mu o Barthovi řekli jeho profesoři, protože přístup k literatuře nebyl za totality svobodný. Ukážeme si dále, že skutečný Barth to viděl úplně jinak. Teď jen chci doplnit, že vedle liberální theologie působil paralelní proud evangelikalismu, letniční a charismatická hnutí, které povětšinou spojuje biblický fundamentalismus: přesvědčení, že Bible je vlastním slovem božím, že její pisatelé nebyli ničím víc, než perem v božích rukou, s odvoláním na 2Tm 3, 16 (ř,l) a 2Pt 1, 21 (ř,l). Barthiánská kritika liberalismu je značně nevykvašená, zůstává v ní mnoho nejasností. Především ta, co vlastně tou svrchovanou pravdou, která je v Bohu, přesně myslí, ale Bible, jak ji berou fundamentalisté, to není. Barthiánství se biblicko kritických method bádání neodříká, i když ani k nim neumí zaujmout zralé a jasné stanovisko. Proto hlavní představitel charismatického hnutí Dan Drápal mohl na jedné besedě na ETF UK prohlásit, že "Karl Barth toho udělal hodně v boji proti liberální theologii, ale ani on neuznává Bibli za slovo boží, a proto je pro nás i on liberálem." A to je další způsob, jakým je liberalismus prezentován: fundamentalisté si nadávání do liberálů přisvojili a častují jím veškeré své odpůrce:

•  liberál nebere Bibli vážně!

Pokud theologický liberalismus vnímáme takto, musí pak setkání s velmi důležitým dílem Karla Bartha Protestantská teologie v XIX. století (I. a II. díl) působit jako rána mokrým hadrem přes obličej. Proti očekávané kritice se jedná o velmi dobrý vhled do doby vzniku liberalismu, tedy vlastně už od 17. a 18. století, může být dokonce i pro netheologa vynikající učebnicí osvícenské a romantické filosofie. Úvodem předesílá, že, "nemůžeme-li si k některým osobám uchovat úctu, zachovejme jim alespoň lásku". Barth se nestaví nad plejádu lidí, kteří theologický liberalismus vytvořili, jako soudce a kat. Naopak oceňuje u raných liberálů autenticitu, kterou u svých současníků postrádal. Dodejme jen, že totéž lze říct i o barthiánech.

Nechci v tuto chvíli tlumočit obsah Barthova díla. Díky evangelickému faráři Bohuslavu Vikovi je dostupné i v češtině, takže směle do toho! Jen chci zdůraznit, že tento bijec liberální theologie ukazuje ve skutečnosti jinou cestu: liberální theologii je třeba pochopit, nikoliv potřít. Ačkoliv se od ní distancuje, nepopírá její význam v dějinách theologie. I když kriticky, v podstatě na ni navazuje. Pokud o sobě mluví jako o liberálovi, nebyla to jen provokace. Pokud ho tak berou fundamentaliské, mají pravdu, i když nechápou, o čem mluví. Problém je však v českém protestantismu, který podvědomě stále touží po nehybné víře, je nedůvěřivý k dynamice myšlení vůbec, zejména v theologii. Mnozí faráři i fakultní mistři tak ulpívají - tu v časech raného křesťanství, jindy by se vrátili do dob reformace, nebo se zuby nehty drží zvláštního theologického kvasu, který v protestantismu proběhl hlavně v první půli 20. století. Jeden profesor ETF UK ve své přednášce prohlásil, že lituje, že se nenarodil dřív, aby zažil tu dobu, kdy se dělala velká theologie, jakoby to už byla uzavřená kapitola.

Z ulpívavosti českého protestantského theologického myšlení pak vyplývá takovýto scénář dějin teheologie: prvotní církev - dobrý, zejména doba očekávání brzké parúsie, ale patristika to všechno pokaňhala, namatlala do čisté víry pohanskou filosofii a po konstantinismu a papežství to šlo s vírou od deseti k pěti. Pak to zase postavili na správné koleje reformátoři, ale novověká filosofie, která se vymkla z theologického područí, osvícenství a proklatý liberalismus to zase všechno pokonili. A pak povstal BARTH (a HROMÁÁÁDKA!) a už je to zase v cajku. Teď jen udržet správnou linii, neuhnout vlevo ani vpravo. Skutečný Barth ale vidí tyto dějiny ne jako souboj hereze s pravověřím, nýbrž jako logický proces v dějinách myšlení. Na rozdíl od českého pojetí nejde o konflikt. Při hledání je nutné pochopitelně ozkoušet všelijaké, dokonce i slepé či zavádějící, cestičky. Pokud něco odmítal, tak ono pozérství pozdních liberálů, s nímž mluvili tak, aby byli liberály. Ale původní liberálové kladli upřímné otázky a hledali k nim poctivé odpovědi. Neautentické české přebírání cizích nálezků je tomu právě velmi blízké: nemá žádné své zkušenosti, neklade žádné otázky. Ztratilo zvědavost a schopnost samostatně formulovat myšlenky, jen kontroluje, zda zapadají tam, kam mají - jak chce být theolog liberálem, barthiánem či bultmanniánem, nebo kterým jankem. Ale Barth jen udělal na této cestě další krok, nikoliv revoluci, žádající krev předcházející generace. Barth zkrátka s dynamikou theologického myšlení počítá, kladení otázek a hledání i kontroverzních odpovědí nevidí jako odklon či selhání ve víře. Dokonce ani těm proklínaným liberálům víru neupírá, zatímco jeden z profesorů ETF UK, když komentoval profesora Žilku, vrcholného českého představitele liberalismu, pravil, že mu nikdy nebyl srozumitelný, protože, ač liberál, pořádal na fakultě modlitební chvilky, a "liberálové jsou přece bezbožní". Na adresu tzv. barthiánů Barth jednou prohlásil: "pokud by opravdu byli nějací barhiáni, musel by se od nich sám Barth mít čemu přiučit."

Pokusím se tu v rámci esejistického formátu nastínit poněkud jinou koncepci dějin theologického liberalismu. Troufám si zde naznačit, že dosavadním badatelům, pokud se pro předchozí plané spory od tohoto tématu otráveně neodvrátili úplně, uniklo několik věcí. Především je třeba připomenout, že vznik liberální theologie úzce souvisí s jinou linií v dějinách víry, a sice se starším pietismem, a to dokonce i geograficky. Vždyť také původní liberálové za sebou nějakou tu pietistickou zkušenost měli. Souběh liberalismu s pietismem si Karel Barth plně uvědomuje, dokonce se odvolává i na starší autory, především na "liberála" Albrechta Benjamina Ritschela, ale jeho následovníci tuto část jeho kritiky pomíjejí. Možná i proto, že pietismus se zdál jednak zbožnější, a také méně zajímavý k theologické reflexi. Fakticky jde ale o dvě stránky téže mince (lepší přirovnání než tato otřepaná floskule mě v tuto chvíli nenapadá). S Barthem se tu shodnu v mnoha věcech, jen si myslím, že silně podcenil povrchnost českých protestantů, a začal užívat slova, která pak vedla k naprostému zmatku. On sám zjevně nepočítal s barthianismem, nýbrž s dalším procesem domýšlení.

Začnu tím, co mají oba směry v novověké víře společného; je to potřeba pro jejich pochopení. Podrobnostem se vyhnu, ty si najde pilný čtenář u samotného Bartha.

Pietismu a mladšímu liberalismu je společné toto:

• reagují na měnící se společenské a mentální klima své velmi přelomové doby,
• v prostředí konvenčního křesťanství se snaží odlišit křesťany z nezbytí od skutečných křesťanů, i když obě hnutí zde naberou trochu jiný směr, ale v podstatě zůstanou dál geneticky spjatými sourozenci, protože to další, co je jim společné, je
• individualismus, vynesení do popředí prožitku víry věřícího ega, místo její komunitou sdílené dogmatické, verbální, správnosti.
• S tím souvisí kritika dogmatu, která ale opět napadá dogmatiku z jiných stran.
• Ačkoliv to je pro dnešní povrchní užívání slova liberál nepochopitelné, oba směry vycházejí z Bible a jsou charakterizovány především jako způsoby vnímání jejího poselství. Ani jeden z těchto směrů ovšem není fundamentalistický!
• A naposledy: oba proudy mají společného nepřítele: ORTODOXII! Ortodoxie se jednak opevnila v dogmatických pevnostech proti Osvícenství a současně sledovala v konfesijních sporech politické cíle - usilovala o to, aby ji vrchnost uznala za jedinou správnou podobu křesťanství pro lokální poddané.

Ortodoxie = pravověří, sledovala sice pochopitelný a potřebný cíl: definovat obsah víry, ale nikoliv z vnitřní potřeby, tedy alespoň ve většině případů ne. Univerzitní mistři byli úkolováni svými vládci, aby sepsali závazné dogmatiky pro univerzity, aby měl učení svých církví vládce na svém území pod kontrolou. Mnozí se proti tomu vzbouřili. Pietisté tím postiženi nebyli, protože ti se spíš stahovali do vnitřního ráje, stranou od politiky, ale také od univerzit. I proto byli asi theologicky nezajímaví - vynikali v jiných oborech, zejména v pedagogice, jako například kontroverzní zakladatel učňovských škol August Hermann Francke, jenž na jednu stranu otevřel perspektivu problematické mládeži raně průmyslových měst, na druhou stranu proti duchu své doby obhajoval fyzické tresty na školách. Byli to hlavně učitelé univerzity v Halle nad Sálou, kteří odmítali pruskému králi takovou službu vykonávat. Cítili především ohrožení fakultní svobody, ale považovali také, opět ve shodě s pietisty, víru za vnitřní, emocionální a soukromou záležitost, kterou nelze nikomu žádným nařízením vnutit. Něco, co u nás dávno před tím razil Petr Chelčický a v Americe tzv. "Otcové poutníci". Právě z této svobodomyslnosti pietisticko-osvícenecké university v Halle se zrodilo označení liberál, stejně jako nedůvěra k dogmatice.

Karl Barth ve svých Dějinách dělá jednu obvyklou didaktickou zkratku: 18. století = absolutismus, vždy a ve všem. Jako pedagog jsem na tohle opatrný. Takovéhle zkratky jsou jen didaktickou pomůckou pro žáky dějepisu (možná i pro vyučující), aby se mohli ve spletitých dějinných vztazích orientovat. Ale dejme tomu. V kterém jiném dějinném období zažili lidé to, že se tolik doposud nevysvětlitelných záhad přírody podařilo (alespoň dočasně) vysvětlit jinak, než nějakými okultními, náboženskými, představami a mythologií? Jen hodně špatný theolog by to člověku té doby vyčítal. Nakonec theologové, kteří opravdu stáli pevně ve své víře, museli vnímat tento proces jako výzvu, ne jako ohrožení svých pozic. Přesto mnoho theologů té doby zareagovalo v duchu své doby, tedy absolutismem. Pokusem předmět své víry ovládnout. Zde použil Barth po mém soudu nevhodné slovo, které v česko-protestantském diskursu přinesl ona nedorozumění. Mluvil o humanizaci theologie. Jaký galimatiáš tím vyvolal u českých protestantů, to jsem uvedl v úvaze minulé, proto se tu tím hlouběji zabývat nebudu. Jen chci vysvětlit, jaký smysl to mělo u Bartha doopravdy.

Nakonec i ti, kdo budou proti humanizaci theologie protestovat, budou pro obhajobu své víry používat anthropocentrické argumenty, neboť jakékoliv objektivní se v průběhu dějin pro svoji nepřesvědčivost vypařily. Slýcháme, že někdo věří, protože mu to tak dává smysl, smysl života, že ho to zorientovalo, uklidnilo, že je nábožensky založený, existenci Boha či pravdu o Kristu má dokazovat lidská potřeba obojího, starozákonní kašrut zdravotními důvody … zkrátka aby to naplnilo nějakou lidskou potřebu. Nejde tedy o humanismus v morálním a filosofickém smyslu, proti kterému se křesťané často vyjadřují. Šlo tu spíš o pokus ovládnout tajemství víry lidskými prostředky: predikativně - svrchu nařízenou dogmatikou, nebo niterně, prožitkem, jako pietisté prožitkem citovým (časté používání odkazů na srdce), nebo jako liberálové intelektuálním, ale i oni často mluví o citu, jako zdroji náboženského přesvědčení. Jen jsou na rozdíl od pietistů hotovi i tento cit podrobit kritickému zkoumání v sobě i v dějinách. Od dob Osvícenství není theologa, včetně Bartha, který by nakonec neviděl víru jako lidský výkon, ačkoliv on i jeho následovníci se od toho verbálně distancují.

Jeden z oněch memů, na které jsou barthiáni citliví, je tzv. navazovací bod. Myšlení, které se obecně začalo zabývat člověkem více než Bohem, si také položilo otázku, co je na člověku tak zvláštního, že Bůh mluví k němu, ačkoliv mu patří všichni tvorové (Ž 8 he,ř,l). Především je třeba říct, že v rozporu s tvrzením českých evangelíků nešlo o to postavit člověka na boží místo, jak jsem o tom psal minule, ale reflektovat i druhou stranu interakce mezi Bohem a člověkem, tedy člověka. Ostatně, že studovat Boha a jeho slovo, lze objektivně jen na lidských reakcích na ně, je zřejmé např. v tzv. Janovské tradici Nového Zákona. Za všechna místa odkazuji třeba jen na 1J 4, 20 (ř,l). Ve své podstatě jde o pokorné vědomí, že Bůh sám předmětem studia a zkoumání být nemůže.

Pietisté se utekli už od Spenera k chybně pochopenému místu z Ef 3, 16 (ř,l), kdy onoho vnitřního člověka považovali za nějaký vnitřní orgán v lidském těle, jeho duši, nebo dokonce srdce, které v rozporu s biblickou symbolikou považovali za sídlo citu, zatímco Bible centrum citů vidí ve střevech. Srdce je naopak orgánem racionálního uvažování, takže blíže by byli liberálové, kteří navazovací bod hledali převážně v lidském rozumu. Zejména proti liberálům, ale vlastně i vůči pietistům, Barth odmítl tuto otázku vůbec řešit: "kdo prožije oslovení, už si neklade otázku, jak k tomu došlo". Podobně nepoctivě se Barth vyrovnával s jinými otázkami, které trápily jeho předchůdce i následovníky, jako třeba problém theodicee - ospravedlnění Boha - typický problém monotheistických náboženství, věří-li v jednoho, všemohoucího, a dokonce spravedlivého Boha: "kde se bere zlo?" Zde byl Barth ochoten jen kontrovat, že "největší theodiceou je onthropodicea" (zhruba: "největším ospravedlněním Boha je, že On ospravedlnil člověka"). A tohle je pro barthianismus příznačné: nahrazování chatrné a labilní argumentace údernými hesly a slovními hříčkami. Mimochodem, i naši barthiánští profesoři na KEBF, pozdější ETF UK, nám zpravidla nebyli s to říct, proč by Barthova theologie měla být tou jedinou správnou, vždy mluvili jen o pocitech, o nadšení a podobných hnutích, která v nich vyvolalo zaslechnutí některé Barhovy these. Nápadné bylo i to, že k tomu docházelo v jejich mládí, takže se vnucuje otázka, zda nešlo jen o generační konflikt, který by bylo s kapkou moudrosti možné řešit méně konfrontačně?

Barth založil svoji karieru na kritice liberální theologie. Jeho pověstnou chartou tohoto směru byl tzv. "Römerbrief", tedy výklad klíčové epištoly apoštola Pavla. Podle všeho, co jsme slýchali za mých studií, to měla být úplná revoluce. Tuhle představu narušuje několik faktů. Svým výkladem nevzbudil u liberálních profesorů odpor, spíš rozpaky. Typickým pro skutečné liberály totiž je velmi široký rozhled a záběr, vedoucí k toleranci, kterou mnozí barthiáni považovali za theologickou rozbředlost. Ale i arciliberál Žilka píše o Barthovi, že upoutal dost pozornost, no, uvidíme, co se z toho vyklube.

Revoluční na Barthově Römerbriefu mělo být to, že se nesnažil rekonstruovat dobové pozadí vzniku epištoly, jak se to tehdy od vědeckých pojednání Bible očekávalo, nýbrž opět rehabilitoval ptaní se po božím slovu nad řádky Bible, které pak převáděl do tehdy s nedůvěrou přijímaných dogmatických formulací, ale ne už stylem staré ortodoxie. Oponentem a recenzentem jeho prvního vydání mu byl jeho přítel a zakladatel existencialistického přístupu k výkladu Bible, který bývá vnímán jako konkurenční, Rudolf Bultmann. K prvnímu vydání měl mnoho recenzních připomínek, které Barth vděčně přijal a do druhého vydání zapracoval. Ostatně, když se proti Bultmannovi vzedmula vlna odporu, jeden evangelikál Bartha dokonce žádal, aby se od Bultmanna distancoval, věnoval Barth Bultmannovi publikaci Rudolf Bultmann, ein Versuch ihn zu vrstehen  (Rudolf Bultmann, pokus jak mu porozumět). Jeho přístup k Bibli neodmítá, jen jej kritizuje pro sepjetí s existencialistickou filosofií, když nebyla u zrodu Bible, ani není filosofií "dnešního" čtenáře. Pak také, trochu podpásově, říká, "zda už jsme tak daleko s odhalením podstaty víry, abychom se mohli zabývat už jen jejím podáním?", jako by se tyto dvě stránky vzájemně vylučovaly. V zásadě však o Bultmannovi říká, že je to muž, který "udělal z dnešních theologů nejvíc pro pochopení Nového Zákona, sám však zůstává nepochopeným".

Osobnost Rudolfa Bultmanna zmiňuji v souvislosti s Barthem z několika důvodů. Především je třeba zdůraznit, že oba patří do jednoho proudu v německé theologii, v níž nebyl Barth ani jedinou, ani vůdčí postavou. Za druhé, apologie J. L. Hromádky v Českém bratru připisuje liberální theologii prvky, se kterými přišel až postliberál Bultmann, a od kterých se Barth nikdy nedistancoval. Do této skupiny však patří mnohem víc jmen, osobností, které jsou třeba pro mě mnohem víc inspirativní, než zmínění dva pánové, i když i u nich jsem se mnohému naučil. Tento proud v theologii, spíš než nějaká theologie, se nazývá různě: theologie slova (protože rehabilitovala boží slovo a oslovení jako legitimní předmět theologické reflexe), dialektická theologie (neo-ortohodoxie), nebo theologie krize. Zejména u posledních dvou označení se chci zastavit, protože jejich charakteristika pomůže pochopit liberální theologii, a to tím, že pochopíme proč a jak na ni tato generace theologů mezi roky 1920-1933 zaútočila, paradoxně s využitím veškeré informační infrastruktury liberální theologie (kateder, časopisů …).

Označení dialektická theologie se razilo zejména v ČSSR a souznělo, právem či neprávem, s vládnoucí ideologií dialektického materialismu. Je dokonce nápadné, že její stoupenci zastávali většinou levicové politické pozice (sám Barth byl socialistou) a Hromádka svou kolaborací s totalitním režimem rozhodně popřel zásadu, že "se křesťanství nesmí přizpůsobovat ničemu jinému než svrchované pravdě, která je v Bohu" (Křesťanská revue 2/1990). Tato zásada přitom byla silou i slabinou celého tohoto proudu. Domníval se, že jí se právě nejradikálněji odlišuje od (údajně) převládající theologie liberální. Jediné, co totiž této theologii zbylo z dialektiky, byla neschopnost jasného vyjádření, oč v ní běží, leč snůškou prapodivných her se slovíčky a synthesami protikladů. Řeč této generace theologů byla plná kouzelných formulací typu: "už a ještě ne," "současně zatracen, současně spasen," a podobně. Tyto konstrukce v podstatě nic neříkaly, ale vyvolávaly pocity hlubokomyslnosti, nadšení, intelektuálního povznesení, takže se jejich prázdnota snadno přehlížela. Německý filosof Johannes Hoffmeister si toho všímá, když kritizuje, že tak musela dopadnout každá theologie či filosofie, která rezignuje na lidský rozum. Jedna z charakteristik této theologie totiž zní, že zdůraznila absolutní protiklad mezi Bohem a člověkem, a snažila se předmět theologie nahlížet z boží pozice, nikoliv lidským rozumem. Už to zní poněkud troufale a podezřele. Může toho člověk opravdu dosáhnout? Ale celkově rezignovala na vše lidské, protože tzv. liberální theologie byla podle ní zcela ovládnutá lidským hlediskem. Na ETF UK dodnes panuje nedůvěra ke všemu lidskému; i když se na jiných theologických učilištích budoucí duchovenstvo setká např. s psychologií, tady je vůči ní odpor, a když pod svá křídla vzala tato fakulta Jabok, školu se sociálně pedagogickým zaměřením, pocítili to podle mých informací studenti i tam. Právě zde se zrodil specifický způsob vyjadřování dnešních českých evangelíků, který mnoho naznačuje, slibuje, ale nic vlastně neříká, čímž trpí zejména takto vzdělaní faráři, když přičichnou ke sborové praxi. Zůstane jim pocit, že pokud mají na sboru obstát, musejí celou theologii hodit za hlavu. Tady se pak rodí pro barthiánství typické memy: poslušnost, povolání, vnitřní a vnější svědectví, které si vypůjčili tu z ortodoxie, tu z pietismu, ale jejich původní významy zavrhli, aniž by jim dali nějaký jiný. Totéž učinili s liberální racionalitou - rozum ano, ale ne. A to je celá ta dialektika. Barthianského theologa poznáte jednoduše podle toho, že vám řekne, čím vším křesťanská víra není, než čím doopravdy je. O své osobní víře nemluví vůbec, ne kvůli soukromí, ale protože je lidská, a nic lidského ho nezajímá, ani vlastní bytost.

Velmi pozoruhodný je odkaz na krizi. Tato kdysi nová, mladá, theologie se prý zrodila z krize. Ale co to mělo být za krizi? V tomto bodě je třeba si uvědomit, že charakteristika liberální theologie je odvislá od toho, z jaké pozice je nahlížena. Redaktor jedné antologie Teologie 20. století (ISBN 978-80-7021-074-1) zjevně straní barthianismu (konečně v úvodu přiznává, že liberální theologii ignoruje, proto mu toto století začíná teprve rokem 1919, kdy poprvé vyšel Römerbrief), charakterizuje onu údajnou krizi a tím i liberální theologii takto: "Zhroutila se (po první sv. válce - pozn. autor) důvěra v možnost smíření křesťanství a kultury, církve a společnosti, trůnu a oltáře, jak ji ztělesňovala vilémovská říše a legitimovala teologie protestantského liberalismu". Podle něj šlo v této thelogii o "pokus koncipovat teologii jako završení duchovních dějin lidstva".

K tomu je třeba přičinit několik poznámek: konstantinské spojení trůnu a oltáře v podstatě nepřekonala dodnes žádná církev ani theologie, s výjimkou církví ležících mimo tradičně předpokládaný křesťanský prostor, a v něm pouze Jednotě českých bratří (tím nemíním církve, které se dnes k jejímu odkazu hlásí, jako je ČCE, CB, JB či BJB, ačkoliv ta snad k tomu má díky silné zahraniční podpoře nejblíže) a snad církvím na americkém a australském kontinentu, kde je však křesťanství tak silnou společenskou konvencí, že to vydá za podobnou symbiózu náboženství s mocí. Barth ani jeho stoupenci nikdy neusilovali o odluku státu a církve. Vždyť pak by byl uveden v potaz i smysl bohosloveckých fakult na universitách, a kapr si svůj rybník nevypustí. I tzv. theologie krize hrála o tu čest být hlavní duchovní silou ve své společnosti. Vyčítat to tedy tzv. liberální theologii, je trochu nefér. Naopak liberální theologie, jak už bylo řečeno, ve skutečnosti vznikla jako protest proti vměšování moci do záležitostí víry a akademických svobod na prusko-saských theologických fakultách. Jistě, pak přišla do módy a ovládla fakulty. Ale potřeboval Vilém její požehnání k rozpoutání první světové války? Velmi pochybuji o tom, že od poloviny Třicetileté války vůbec nějaký mocipán takové požehnání potřeboval. Spíš je to výraz naivní pýchy theologů, že jejich působení vychyluje kormidlo světových dějin. Fakticky různé theologie už několik století za děním světa i kulturou jen tak povlávají. I barthianismus v podstatě anticipoval dobové nálady, romanticky bojující proti údajně upadlé biedermeierovské, měšťácké (buržoazní), kultuře konce 19. století, volání po revoluci, které narouboval na parúsii. Akorát theologům to vydrželo po celé století 20., aniž by si všimli, že svět už dávno řeší jiné problémy.

Druhá poznámka je ale závažnější: ze své podstaty nemohla liberální theologie představovat jednotný proud. Měla mnoho podob. Její odpůrci proto používají koktejl nejrůznějších omylů, které na tomto poli také vznikly, který vytváří imago nepřítele, jakousi woo-doo panenku, na kterou se svádí všechno zlo (včetně rozpoutání světových válek) a do které zapichují theologové barthiánského ražení špendlíky svého ostrovtipu. Fakticky ale jde o těžko sjednotitelný a jednotně charakterizovatelný fenomén. Jde o velmi rozmanité a pestré hnutí.

Je těžké podchytit všechny body sporu mezi liberální a poliberální či antiliberální theologie. Ale sledujme tři základní témata, která se v tomto diskursu objevují: etika, kultura a biblická exegese. Tím a malý shrnutím tuto úvahu zakončím.

Etika:

Snad právě toto téma vyvolalo nejvíc nedorozumění v křesťanském světě. Dokonce i tam, kde barthiánství neúřadovalo, se jej bojí. Etika přitom hraje v křesťanském světě mimořádnou roli. V žádném jiném náboženství, přes občasná tvrzení, že každé obsahuje nějakou etiku, ve skutečnosti nenajdeme takové spojení víry a mravů, jako v obou vírách biblických. Nikde také není takového moralizování, jako mezi křesťany. V katolické církvi je téma morálky vedle víry druhým polem, v němž může vydávat za určitých okolností papež neomylná dogmata a biskup závazná prohlášení. Církve napříč konfesemi, od katolíků po evangelikály, se na veřejnosti rády prezentují jako ochránci (tradiční) morálky. V hovoru mezi zasvěcenými je však plno spikleneckého pomrkávání: o morálku tu nejde; křesťanství přece není morálka. Mezi křesťany je to dokonce tabuizované téma: pokud jej otevřete, spolehlivě tím mnoho lidí rozčílíte.

Na ETF UK byl tento předmět vždy popelkou. Jednak studentů bylo v posluchárně obvykle málo, a někteří ani nebyli vzhůru. Předmět prakticky nikdy neměl obsah, učili jsme se tam nesmysly o etice monasticismu a podobně, věci, které byly spíš stereotypy protestantů o středověku, než pravda, postavená na faktech a dokumentech, kterých nedostatek není. Fakultní osobnosti tento předmět až na jednu čestnou výjimku nikdy neučily. Byl to obor, který různým vyučujícím doplňoval mezery v úvazku, nezřídka se v nich jen na nižší úrovni přemlelo to, co jsme znali už z historie nebo systematické theologie. V každé církvi ovšem platí, že vám nikdo předem neřekne, co je správně, ale každý hned pozná, že všechno, co děláte, je špatné. Tím se pěstuje efekt permanentního znejišťování, což zvyšuje závislost člena na organizaci, neboť ona mu vzápětí nabídne "rozhřešení".

Ale zpět k tomu, jak se to vlastně vůbec vylíhlo. Samozřejmě se musíme podívat opět na Bartha. Nejvýmluvněji o tom vypovídá fakt, že se etice nikde nevěnuje (v jednom dopisu své milence z roku 1926 píše: "Morálku jsem nekázal nikdy, spíš disciplínu, jako rub víry a naděje." Karl Barth-Charlotte von Kirschbaum, Briefwechsel: 1925-1935, 1971, 2008). V Dogmatice jde jen o apendixy k jiným článkům: O stvoření (III,4) a O křtu (IV,4). Pouze článek II,2 podává stručný základ křesťanské etiky. Barthiáni už se asi gebí, když tohle čtou, neboť dílo Ethik podepsané tímtéž pánem na trhu je, ale jeho autorské dílo to není. Jde o téměř textologickou rekonstrukci série přednášek, které Barth přednes v roce 1928, jak podle jeho vlastních poznámek, tak poznámek posluchačů. Tu provedl Barthův spolužák a spolupracovník Eduard Thurneysen, též klíčová osobnost barhianismu. Upřímně, už první these tohoto díla naznačují, že byl přednášející ve vleku svého odporu vůči liberální theologii, tedy některým jejím větvím, jako byli třeba neologové, kteří v některých svých vyjádřeních dělali z mravů hodnotící klíč k dogmatice. Jedním z jejich zájmů bylo hledání tzv. přirozeného zákona. Nejednalo se přitom vůbec o vynález neologů. S tím už přišel Tomáš Akvinský a je základem tzv. Tomismu, filosofie populární v římskokatolické církvi. Tomáš Akvinský usiloval o vytvoření myšlenkového a mravního modelu, který by byl nezávislý na přesvědčení, v jistotě víry, že takový nemůže než se vrátit zpět ke křesťanské víře v Boha - Stvořitele, který stvořenému světu vtiskl svůj řád. Rozdíl byl jen v tom postavení tzv. přírodního zákona nad dogmatiku, neboť Tomáš konflikt s empirickým poznáním a dogmatikou, jak k tomu došlo v tzv. Novověku, neprožíval. Ale to vše není podstatou skutečné etiky. Blízkost některých úvah liberálních theologů katolickému myšlení ovšem také mohla na české evangelíky působit jako červený hadr na býka.

Přesvědčení, že etika je měřítkem náboženství, bylo od dob Osvícenství naprosto běžné. Dokonce to pomáhalo katalyzovat veškerá konfesijní napětí, zvyšovaná ortodoxií. Židovský filosof, theolog a spisovatel Gotthold Ephraim Lessing tuto myšlenku zpopularizoval ve svém díle Moudrý Nathan: v multikulturním prostředí, kdy v jeho vlastní rodině jsou Židé, křesťané i muslimové, a ještě k tomu probíhá 3. křížová výprava, je nasnadě otázka po tom, které náboženství je pravé? Postavy i díky Nathanovi dojdou k řešení, že to už dnes nelze jednoznačně říct, ale dá se evidovat, které náboženství dělá svého vyznavače lidštějším, a to je úkolem každého vyznavače žít tak, aby se to právě o tom jeho náboženství dalo říct.

Příslušníkům různých věr to umožnilo uzavřít pragmatický smír, který nově se formující společenská struktura potřebovala jako prase drbání. Po třicetileté válce se definitivně rozpadá v Evropě lenní systém, postavený na agrárním hospodářství a přesvědčení o významu urozeného původu. Do popředí se dostává kultura měšťanů, dříve servis venkova, dnes nová elita, průmyslníci, obchodníci a finančníci, kteří se nyní stali tahouny ekonomiky, tím i občan. Šlechta s církví byly odstaveny postupně na vedlejší koleje, a dodnes to nerozdýchaly.

Pro takového měšťana (buržousta) bylo lhostejné, zda je soused či obchodní partner stoupencem správné víry, ale do jaké míry mu lze důvěřovat. Přišla tudíž vlna náboženské tolerance, až i lhostejnosti, zato významného zdůrazňování občanských ctností, až k vzájemnému slídění, drbání a pokrytectví. Vyšší morálka se totiž stala důkazem ušlechtilosti této nové společenské vrstvy, i když se nemohla pochlubit urozeným původem, pročež ji ustupující šlechta pohrdavě označovala za snoby (sine nobilitate = bez cti). Vzdělanější a kultivovanější měšťané pak měli sklon pohrdat venkovem.

Ale i venkov měl svůj pocit mravní nadřazenosti. Města vycucla venkovské obyvatelstvo: čeládka zde našla novou perspektivu, než jakou měla u sedláka. Stala se sebevědomější, měla peníze i volný čas, s čímž si nedokázala vždy úplně poradit. Zatímco někteří venkované se ve městě chytli a stali se něčím lepším, mnozí zde upadli. O Praze se někdy mluví jako o zlaté. Goldene Prag, to s obdivem říkají i hodní Němci, aniž by si uvědomili, že to původně bylo ironické označení pro zvrácené město, navíc plné Čechů. Die goldene Stadt, Harlanův film z roku 1942, obdivovaný nacisty, vypráví příběh ctnostné německé dívky ze Šumavy, která podlehne svodům velkoměsta a ke své škodě přetrhá venkovské kořeny té pravé morálky. V městské kultuře začal bujet i "zábavní průmysl", počínaje kulturními zařízeními, pajzly a bordely konče. To by se na venkově, kde každý každému vidí až do spoďárů, stát přece nemohlo!

Zvláštní moment nastal po napoleonských válkách, kdy se osud Evropy dostal do ligy, kam ani buržoust nedohlédl: do struktur nadnárodní diplomacie. Čím méně měl pod kontrolou osud své země, dokonce i města, tím víc byl králem své rodiny. Vznikla kultura ukázkové, tradiční (ať už se tím myslí, co chce) rodinné idylky. Kultura, která poznamená hlavně Vídeň a okolí, tedy i Čechy a německé země, a kterou brzy nazvou mladí bouřliváci pohrdavě Biedermaier. Možná na to podvědomě naráží i autor jedné evangelické písně, zvané Zašívák, pro dnes již zestárlou evangelickou mládež v době tzv. normalizace, která také vykazovala jisté biedermeierovské charakteristiky, v níž se ve 2. sloce zpívá "třetí zase buduje si pevnost rodiny, kam by utek z nouze světa, čestně, bez viny" (Svítá, 139). Zhruba kolem roku 1848 - skoro celé 20. století propuká frontální odpor k zbabělému měšťákovi, jeho hodnotám a kultuře, který se stará jen o ten svůj krb.

I zde se fatálně mnozí theologové cítili být kapitány celospolečenského diskursu, ale ve skutečnosti zase jen chabě povlávali za kulturou romantismu. Ta se vyznačovala někdy dost nabubřelou adorací hrdinství a hrdinů, v čemž byl ale trochu háček: ti, kdo uctívali různé hrdiny, už jimi sami být nemuseli. A to lze říct i o generaci oněch theologů slova. Jim splynula liberální theologie s kulturou biedermeierovského měšťana. S mladickou horlivostí na ni nakydali špínu, libovali si v nabubřelých prohlášeních, ale sami byli jaksi mimo skutečné dění. Spíš jen komentátoři, kteří na všem vždycky najdou ždibec nějaké špíny. Přitom tytéž obraty a slova nacházíme ne jen u theologů slova, ale i v opačných táborech, jako u Deutsche Christen, ano, i u skalních nacistů, včetně Hitlera a Goebelse, dokonce i v prohlášeních komunistů a dalších a dalších dobrodruhů té doby, kteří všichni nakonec žili ve vzdoru proti realitě a tudíž mimo ni. Jen v ústech a spisech těchto lidí to dostalo i jakoby theologický punc.

Společným rysem tohoto proudu byl odpor k měšťákovi a tím i k jeho morálce. Pocit, že musí přijít něco, co do tohoto hnoje zabodne vidle a obrátí ho vzhůru nohama. Někdo čekal revoluci, theologové slova oprášili starou dobrou parúsii.

Shrnujícím poznatkem ze všeho, co kdy Barth řekl k etice, je zjištění, že je to výtvor měšťáka, který si tak vytvořil normy mravného jednání pro nic menšího, než je jeho vlastní sebeuspokojení. Je ale snadné být spokojen sám se sebou, když jsem splnil mravní požadavky, které jsem si sám stanovil, zahřímá mu do toho Barth, ale co až řekne své požadavky živý Bůh sám! Jo, co až? Ale jaký to má význam pro každodenní praktické rozhodování člověka, jak má žít a jednat dobře? Vlastně vůbec žádné. Barth totiž přese všechnu svoji erudici nikdy v životě nepřišel na to, že etika má mnohem praktičtější důvod, než je něčí sebeuspokojování: totiž hledání dobra (ve zmíněné poznámce o morálce v dopisu své milence vysvětluje, že mu na jejich vztahu nevadí "co tomu řeknou lidé"). Co je morálka, to skutečně nikdy nepochopil, ani prakticky, ani theoreticky)! Jak na to mohl takový učenec zapomenout? Jednoduše. Na různých místech Bible, počínaje Gn a přes Žalmy až k Pavlovi se říká, že člověk je hříšný, dobra neschopný. A když je to v Bibli, tak to, kurva, musí být pravda, ne! Není proto vůbec namístě pomyslet na to, že by mohl mít člověk jakýkoliv náznak dobré vůle. Jistá linka biblických výroků se tak slila s romantickým pohrdáním měšťanskou morálkou. Barthiánům vždy dělal problém Pavlův výrok z Ř 2, 14 (ř,l), ale ne takový, aby jej nebyli s pro ně tak typickou "hlubokomyslnou" sofistikou schopni odvysvětlit.

A teď k té liberální theologii: barthiáni ji, jak jsme si všimli na začátku, viní z onoho biedermeierovského životního stylu. Ale byl opravdu produktem liberální theologie? Byl vůbec produktem jakékoliv theologie? O tom lze silně pochybovat. Šel mimo církve a konfese, sdíleli jej i atheisté. Spíš jde o zbožné přání theologů, aby stáli u kormidla dějin, ale i tady jenom smutně pokukovali po nějaké trafice pro sebe ve světě, který se bez nich začínal celkem snadno obcházet. Pokud na něm tedy církve participovaly, nebylo to z theologického přesvědčení a reflexe, kterou by k němu dospěly, ale prostě si našly důvod ke své existenci v tom, že to podpoří.

Barthiáni jí, jak bylo výše řečeno, podsouvají odpovědnost za spojení trůnu a oltáře. I to je trochu divné, vždyť to tu už bylo od dob císaře Konstantina. Tak proč liberálové? A parta, která se proti ní vymezila, snad sama nesklouzla nenápadně k témuž? Vždyť všichni působili v kultuře, v níž se samozřejmě rozumělo, že je člověk křesťan. Pokud ne, tak to bylo divné. No jistě, dialektici, stejně jako pietisté, evangelikálové, charizmatici a další, navázali na tuto situaci tím, že křesťanstvo rozlišili na dvě skupiny: konvenční a obrácené (jak říkají pietisté a td.), barthiánsky řečeno: povolané. Ale liberálové kdysi udělali něco podobného, akorát neměli ten pocit mezičasí, který od Gogartena zdůrazňovala theologie dialektická: křesťané patří k budoucímu času (Království božímu), ale musejí žít ve světě, ke kterému nepatří. Žijí tedy v prázdném prostoru. Hluboce působící myšlenka ovšem nebyla ve své době nikterak originální. Už mezi světovými válkami se oné době říkalo meziválečná, jako by současníci mohli věštit budoucnost. Byla to ovšem nálada očekávání, akorát každý čekal něco jiného. Jen všichni věděli, že něco rupne, a nemuseli být ani věřící!

Liberálům lze sotva vyčítat, že se neocitli v mezičasí dvou světových válek. Každá generace si žije svoji dobu a své krize. Liberálové se však kvůli tomu neodpoutali od reálného světa, ve kterém žili. Žili v reálném světě, ne v prázdném prostoru, oběma nohama na zemi, ne s hlavou v nebi. A to přišlo těm krizovým theologům jako zabřednutí do tohoto světa.

Opravdu je podstatou liberální theologie pokus nahradit náboženství etikou? A jaké je vlastně místo etiky v životě víry? Pokud se v některých proudech theologického liberalismu (z širší, ekumenické, perspektivy je třeba hovořit i o katolickém modernismu) akcentuje etika proti, ne snad náboženství, ale spíš okultním prvkům (ne jen) křesťanské víry, pak to nebyl zjevně vynález oněch theologů, jako spíš sdílení hodnot své doby. Liberální theologie si uvědomila, že jak první křesťané, tak ti středo a novověcí, vnímají, myslí, doufají a věří jako děti své doby. Sdílí s ní její obavy a naděje. Ty vyjadřují buď racionálně, emocionálně, nebo nábožensky (viz Adolf von Harnack). Ani Barth nepopírá, a ve svém výše zmíněném díle to dokonce výslovně říká, že kritická reflexe mnohých iracionálních prvků víry, kterých církev masivně mocensky zneužívala, byla nakonec nutná. Ať už to bylo dobře nebo ne, jako pevný bod víry, evidovatelný efekt náboženství, se jí vyloupla právě motivace k dobrému jednání. I to je mimochodem důležitý objev liberální theologie: theologie nemusí být věčná a neomylná.

Pokud jde o morálku, dala by se shrnout její role v dosavadní liberální theologii asi takto: liberálové vnímali křesťanství jako součást celosvětové evoluce k zlepšení poměrů, zlidštění světa. Na katolické straně bychom mohli najit obdoby v theologii  Pierra Teilharda de Chardin, ačkoliv ten k tomu došel z úplně jiného směru a hlavně na podkladu zcela jiných metatheorií.

Barth se proti tomu uchýlil zdánlivě ke klasické náboženské koncepci "zlatého věku," který ovšem pominul, a lidstvo spěje k horšímu. Barth ale nebyl naivka. Tato koncepce u něj zůstává jako mythologoumenon. Jenomže když byste se jej zeptali, kdy a kde ten zlatý věk byl, dozvíte se jen, jak tomu nemáte rozumět. Pak už jen tradiční barthovsko-barthiánské bonmoty typu: "když jedete ve špatné vlaku, je jedno, jak se chováte. Stejně jedete špatným směrem." Čemu Barth nehověl, to vždycky nestálo za řeč (ukážeme si to i na jeho vztahu k Bibli) a až na čestné výjimky toutéž cestou šli i barthiáni. Mezi ty výjimky patří Emil Brunner nebo Dietrich Bonhoeffer, kterého bych ale na barthiána určitě nedegradoval. Brunnerovo morální východisko "theologie stvoření" jeho kámoš Barth tvrdě odsoudil a Brunnera trochu zesměšňoval. U nás jej sdílí Jakub S. Trojan. Jinak se etika stala pro pobarthovské theology tabuizovaným prostorem. Člověk, tak, jak je, nemůže hledat dobro, proto nemá smysl o tom vůbec uvažovat. Člověk může pouze reflektovat a vyznávat svoji hříšnost a nedostatečnost. Arthur Rich, který se jako jeden z mála současných theologů pustil do etické reflexe a vytvořil termín interim (prozatímní dobro), v Etice hospodářství I. (ISBN 80-85241-61-7) zmiňuje, že to byla hlavně pozice raného Bartha. Pozdější Barth si potřebu etiky v praktickém životě uvědomil a snažil se jí postavit na vztazích uvnitř Trojice, nebo na následování Krista, který postavil ve své smrti na kříži za člověka výrazný obraz boží, kterému se člověk, jak ho známe, ani nepřibližuje, a právě to, ne nějaké drobné překročení pravidel, je hřích. Ale je to také orientace pro vyznavačský život. Ostatně tady je také jeden z dluhů protestantské theologie: jakoby, když už věřící hledá dobro, muselo být zásadně jiné, než to, které hledají jiné víry, včetně bezvěrectví: co je vyznavačská etika, která je odrazem náboženské zkušenosti, a co obecný, na víře a přesvědčení nezávislý mravní požadavek? K smůle protestantské theologie svoji etiku následování (na rozdíl od opomíjeného Bonhoeffera) nestačil Barth nikdy dopracovat. Takže zůstala abstraktní, a čeští barthiáni by si ji rozhodně netroufli domýšlet dál, ačkoliv tím by svého mistra konečně správně zhodnotili. (Z autorů českého protestantismu, kteří se, ať už z theologické či filosofické pozice, morálky neštítí, je zajímavé si přečíst P. Keřkovského Bázeň boží a narativní etika, ISBN 80-86498-20-4; Jana Payne Hermeneutická etika, ISBN 80-85875-07-1; a samozřejmě dílo prof. J. S. Trojana. Katolíci byli ale v tomto oboru i v biblistice nakonec mnohem pilnější).

Shrnujícím poznatkem je tedy nakonec zkušenost, že v etickém myšlení evangelíků zanechal barthianismus třeskutý chaos a zbavil evangelíky téměř veškeré vůle vnést sem pořádek. Běžný evangelík má pocit, že morálka nutně vnese moralismus, ale je to přesně naopak: moralismus vzniká nereflektovanou morálkou. A tak je v tomto prostředí naprosto běžné, že jedny stresuje pocit, že ať udělají cokoliv, bude to špatně, zatímco u druhých tento pocit vyvolá mravní oploštělost, působící i osvobodivě: když je všechno špatně, tak co bych se s tím rozčiloval? Vše je zakázané i dovolené zároveň, vše může být stejně tak odpuštěno, jako použito proti vám. Záleží na tom, chce-li vás někdo získat nebo deptat. A tím si tyto církve udržují nad svojí čeládkou moc. Kázání v lidech vyvolávají pocit, že hřích už je jen to, že vůbec ráno vstali z postele, vyznávání hříchů činí lidi odpovědnými za všechno, čeho se ani z časových ani z distančních důvodů nemohli dopustit (holokaust, ekologické krize ...), čímž se však osobní selhání vyznavačů jeví bagatelními, a pak ještě přijde odpuštění. Tento stav je třeba udržovat, takové permanentní morální skotské střiky, takže člověk, který na bohoslužby nepřijde jako hříšník, tam vlastně nemá, co dělat. "Hlavně se nesnažte na sobě něco napravovat, bylo by to jen horší!" varují rádi kazatelé: zůstávejme, jací jsme, choďme si do kostela pro odpuštění, a nápravu nechme až jednou přijde Království Boží. Už došlo k takovému vyprázdnění víry, že i přesto se jim kostely vylidňují a nikoho to neoslovuje. Mimo jiné i pro tu neschopnost lidi zorientovat v praktickém životě, který nelze redukovat jen na hřích a odpuštění. Theologové však dnes nejsou s to ničeho víc, než všechny nápravné pokusy lidí zesměšňovat a mít z jejich selhání poťouchle škodolibou radost. Čest výjimkám!

Kultura:

Oficiálně můj děda, ale podle máminých vzpomínek spíš babička, přeložil knihu tajemného německého autora asi z roku 1929 Deník velkoměstského faráře. Podle všeho byl tímto autorem barthián a současně (alespoň v době sepsání) hitlerčík, Martin Niemöller. Úžasný příklad toho, že ani tzv. theologům slova nebylo nic nelidského cizí. Nevím, zda si toho děda při překládán všiml, ale kromě nadšení novou theologií i zde prosakuje nenávist k otevřené společnosti, k cizincům, afinita k Stahlhelmu a jiným podobným paramilitárním organizacím, které jednou Röhm sjednotí do SA. Později se stane sice umírněným kritikem Hitlera, jeho vězněm a po válce byl i považován za protinacistického bojovníka, i když sám myšlenku odporu vládě považoval za rouhání (Ř 13, 1n ř,l); Hitlerovi dokonce nabízel své vojenské zkušenosti, jen se snažil korigovat jevy, jako antisemitismus, válku ale schvaloval. V době sepsání byl však nadšeným stoupencem Bartha i Hitlera. Po jednom setkání s liberálním farářem, který ho svými názory naštval a současně zaskočil svojí učenlivostí a tolerancí, poznamenal: "To se musí arci říci: staří liberálové (faráři i nefaráři) jsou volnější od náboženství zákona. Kdyby se jen nyní konečně chtěli skrze Bartha naučit, že po jejich kulturprotestantské smísenině nic není a — chtěli se naučit, více se skláněti před tím, jenž jest nad veškerý rozum! Také zde může Kristus čekat." V jedné větě se tu kromě fanatického barthianismu projevuje odpor ke kultuře i racionalitě. K tomu druhému lze s pochopením říct, že sice "pokoj boží" ... převyšuje "všeliký rozum (νους)" (Fp 4, 7 ř,l), udělat z toho antiracionální ideologii, jak se to moderním křesťanům děje, je úplně vedle. V Bibli není rozum Bohu a víře nepřátelský, dokonce se ho bibličtí autoři nezřídka dovolávají (Dt 30, 11-16 he,ř,l; Ř 10, 6-8 ř,l). Veškerá vzpoura proti rozumu končí v obskurnostech, které dávají prostor šarlatánství a sektářské manipulaci, tedy všemu, čemu se racionalita liberálů právem (to uznává i Barth) bránila.

Zde je třeba připomenout význam slova kultura. Slovo pochází z latinského colo, které označuje péči, zušlechťování, činnost sedláka a pěstitele. Kulturní je tudíž opakem přirozeného, lidskou činností nedotčeného (kulturní plodina, krajina, ...). Jako takové hovoří o lidském výkonu, u něhož mnozí dnešní theologové předem očekávají od člověka chloubu, proto se jí snaží krotit. Souznějí tak částečně s vlnou kritiky lidské civilizace, až na to, že jsou rovněž odpůrci naturalismu - přirozenosti. Takže se (ale to je plně v ideologii barthianismu) ocitají se svým odmítáním mimo čas a prostor i realitu.

Připomeňme jen, že o kultuře se hovoří v širším smyslu, tedy o celkovém civilizačním uspořádání a jeho projevech, a užším smyslu, které zahrnuje jen projevy civilizace, jež nazýváme uměním. Chtěj nechtěj, křesťanství se z něčeho takového vylouplo, a něco takového také nemohlo neovlivnit. To samozřejmě ani barthiáni nepopírají a sám Barth to všude, zejména ve svrchu zmíněném díle, potvrzuje. Barth sám dokonce rád exhibuje se svým kulturním rozhledem (ani svoji milenku neušetřil v této věci poučování). Dokonce si troufá znát kulturní preference samotného Boha a andělů: "nevím, jestli Bůh a jeho andělé poslouchají na nebesích Bacha, ale určitě poslouchají Mozarta," neváhal napsat. V zásadě však kulturu ve všech směrech okázale ignorují. Důvodem je spor s liberální theologií, přesněji s některými liberálními proudy, které naopak interakce víry a civilizace učinili předmětem svých reflexí, a možná dokonce i základem obhajoby křesťanství v moderním světě.

Tím se dostáváme k onomu klíčovému pojmu kulturprotestantismus. Pokud se chtěla spíš racionální, než liberální, theologie oprostit od magična, nechtěla poslat do důchodu Boha, jenom vyloučit jakékoliv šarlatánství církve panující. Hledala-li záchytné body pro rozumovou reflexi křesťanství, nemohla samozřejmě pominout jeho kulturní projevy. Pochybuji, že všichni, ale někteří určitě, v nich začali nalézat i obhajitelný smysl existence křesťanství (Schleiermacher viz níže), zvláště v jeho protestantské podobě. Je-li Bůh, to nevíme, ale s jistotou můžeme říct, že víra v něho dala vzniknout naší civilizaci, vtiskla jí určitý charakter a zároveň ovlivnila a stále ovlivňuje tvůrce uměleckých děl. Vždyť Bible inspiruje i tvorbu nevěřících! I kdyby nic z toho, co se v Bibli píše, nebyla pravda, její kulturní potenciál je to, kvůli čemu je třeba její víru udržovat, včetně infrastruktury k jejímu pěstování. V jedné knize se pochybovačný Žid svěří moudrému talmudistovi, že si myslí, že žádný Bůh není. Onen hloubal mu na to odpoví, že je to možné, ale "kdybychom na něj přestali věřit, byli bychom jako sirotci". Tuhle krizi náboženské víry, v podstatě i se stejným řešením, prožívala v určité době všechna náboženství.

Lesk a bída liberalismu

Kde udělali liberálové chybu a jak ji dokázali (zda vůbec) "theologové slova" překonat? Jestli vidím někde problém té klasicky liberální theologie, tak především v tom, čeho si všiml sám Barth, ale co ani on, už vůbec ne jeho janci, nedokázal překonat: že totiž vůbec nebyla liberální.

Ani liberálové si nebyli s to úplně připouštět, že ve svém myšlení jen splývají s určitou dobovou náladou a chyběla jim jakákoliv metatheoretická sebereflexe. Poučeni chybami z minulosti už bychom toho měli být schopni.

To, do čeho se liberalismus zapojil a barthianismus v podstatě nepřekonal, byla romantická představa "světového ducha". Tato představa pomohla německému idealistickému filosofovi G. W. F. Hegelovi uchopit poznatelnost světa v jeho proměnlivosti. Přelom XVII. a XIX. století vnesl do hry evoluci - tedy ne jen proměnlivost, ale i jakýsi plánovitý vývoj od primitivních počátků k nějakému předem danému cíli. To korespondovalo s mnoha křesťanskými představami, zatímco jiným odporovalo. Vešel se však do ní osvícenecký pocit, že post tenebras lux, později i Darwinova theorie, ale i vynálezce kola, Imhotep, dřívější proroci, učenci, filosofové, Mojžíš, Ježíš, Zarathuštra, Muhamád, Lao'tse, Confucius, církevní otcové a učitelé, reformátoři, později bohužel třeba i Lenin, Hitler, Stalin, možná i sám Barth. Hlavně dávala dějinám, individuálním i národním, smysl. Hegel si představoval, že celý svět je procesem sebeuskutečňování a sebepoznávání, sebeuvědomování, kosmické individuality. Lidský život a dějiny lidstva jsou jen součástí této velké bytosti. Samozřejmě to vyvolalo rozporuplné reakce theologů, ale nebyli jen odpůrci. Také mnozí z řad liberálů, díky svému flexibilnějšímu myšlení, byli tímto nápadem "osloveni". Mezi nimi hlavně jedna z nejvýraznějších osobností, někdy považovaný za zakladatele liberalismu v theologii -  F. D. E. Schleiermacher. Tomu se povedlo naroubovat ji na Bibli jako hermeneutický princip, a vlastně vůbec na veškeré náboženství. Dosáhl tím i jisté míry mezináboženské tolerance, protože vlastně každé náboženství je projevem sebeuvědomění světového ducha (i Ježíš byl významný sebeuvědoměním si své božské podstaty), ale fakticky do všech náboženství, křesťanství nevyjímaje, vložil zcela nevlastní obsah. To je však bolest všech synkretismů. Podle Bartha tím však opět obhájil theologii jako seriózní vědecký obor. Dosavadní theologové prý "unikali k historickým vědám, které se jevily být víc exaktní a tím vědečtější, než třeba dogmatika. Schleiermacher, také poznamenaný pietismem (dokonce ovlivněný ochranovskou Jednotou, v jejímž prostředí prožil mládí), rehabilitoval, to uznává i Barth, věření jako předmět, seriózního vědeckého zájmu (O náboženství, 1799). Byl dokonce velmi vášnivým kazatelem, což se mezi tehdejšími univerzitními theology moc nenosilo. Sepsal i jakousi věrouku, když se po nástupu na berlínskou universitu pustil i do reformování pruské církve - Křesťanská víra představená v souvislosti podle zásad evangelické církve (Der christliche Glaube nach den Grundsätzen der evangelischen Kirche im Zusammenhange dargestellt, 1820-1821), jíž se ovšem zdráhal nazvat přímo Dogmatikou (to učinil jemu a podobným navzdory až Barth). Sám Barth přiznává, že je při vší kritice Schleiermacherem stále ovlivněn.

Zde se dostáváme k pojmu, na který odpůrci theologického liberalismu dnes zhusta útočí - anthropocentrismus, tedy stavění člověka a jeho zájmů do centra pozornosti, i k onomu kulturprotestantismu. Dnes to má ale poněkud jiný význam, než v dobách Schleiermacherových. Schleiermacher pracoval s představou tzv. géniů: proč si náboženství a myšlenky z různých dob a prostředí odporují? Protože zachycují jen právě dosažený stav sebeuvědomění světového ducha, který bude zase překonán. Světový duch s lidmi komunikuje skrze génie - lidi nadané "duchem", kteří často ani sami nevědí, co sdělují, čímž sami sebe překonávají. Proto je oprávněné dávat i jejich myšlenkám v jiných dobách a situaci jiný obsah. Dodejme, že se to tak dělalo vždycky. Dělal to i Komenský, který byl s to najít křesťanské obsahy v Homérových eposech a podobně. Ale nikdy to nebylo spojeno s takovou představou v pozadí. Ta působila ve své době racionálně. Umožňovala pojmout do systému všelijak protichůdné "osobnosti" či myšlenkové systémy, skloubit jejich efemeritu s trvalostí, zachovat pocit, že dějiny mají nějaký "smysl" - nějaký jízdní řád. Vždy šlo o dobovou a situační manifestaci téhož ducha, který se manifestoval jako "duch doby", a jeho "věčných pravd". Dnes tato představa působí spíš iracionálně esotericky. Tehdy však umožnila i ve "svatých knihách", a to včetně Bible, hledat nějaké racionální jádro. Byl to takový přechodový moment mezi nekritickým přijímáním autorit a jejich kritickou reflexí.

Bylo by velkým dílem Bartha a jeho nohsledů i epigonů, kdyby se jim povedlo právě toto odbourat. Bolestí tzv. liberalismu nebyla touha po osvobození theologie z různých předpokladů, ať už politických či církevně politických a dogmatických, ale ono spojení křesťanské víry s romantickým idealismem. To mělo dokonce i fatální vliv na pedagogiku: zatímco osvícenečtí učenci (Jesef Kalasánský, Ratke, Descartes, Komenský, John Locke či Vittorino da Feltre a další) měli ambice naučit každého co nejvíc, "aby si sám mohl zodpovědně nalézt cestu ke spasení", romantičtí učitelé (bohužel až dodnes) jen třídí žáky na nadané a nenadané, jedny chtějí vést k osobnostnímu vývoji, druhé k poslušnosti, následování a obdivování se těm nadaným. Romantika byla vlastně těžce antidemokratická. Demokrat je v jejich pojetí pouze biedermeierovský měšťák, průměrňák. Romantika implikuje vůdcovský princip: vůdce je osobnost, je výjimečný. Skutečně jsem slyšel i jednoho katolického kněze říct v kázání, že to prý Bůh dělá jako dobrý učitel: "dá příležitost všem, ale věnovat se může jen těm geniálním, protože na takových stojí budoucnost světa." Je to tragický příklad toho, když farář nerozumí theologii, a ještě k tomu mluví do pedagogiky, které nerozumí už vůbec. Je pouze dědicem, možná nevědomým, romantických představ.

Výsledkem je mimo jiné i ochabnutí učenlivosti v této romantické kultuře. Génius má totiž veškeré své vědění a umění ze sebe, tedy ze světového ducha. Romantika postavila proti sobě dané a naučené. Samozřejmě s pohrdáním tím druhým. Romantika nahradila umění, které něco hledá, zkouší a učí se sebestřednou převádějící virtuozitou. Samozřejmě že to lze jen za cenu lží a falešných, vylepšených, portrétů géniů. Ani dnešní křesťan, tím méně theolog, se nechce nic učit. Očekává, že na něj vše potřebné sestoupí samo, nebo se svěří bengelovsky do ochrany génia. Ale běda, kdyby zamyslel sám!

Romantický model mohl působit i osvobodivě, protože když nejsem génius, myslet ani nemusím. Hlavně ale vyhovoval lidem s oploštělou morálkou a narcistní poruchou osobnosti. V tom je podporovali jejich následovníci, kteří k nim vzhlíželi, a jako mimořádným osobnostem jim leccos promíjeli, protože vůdcův duch nesmí být spoután žádnými pravidly. Ta jsou dobrá pro obyčejné lidi, ale ne pro génia. Ale to nemohli barthiáni odbourat, protože i sám Barth jim byl takovým duchem. Dnes občas vybublá v těchto kruzích debata o tom, zda měl milenku. Jedni takovou otázku považují za nevkusně bulvární, jiní to popírají nebo bagatelizují, ale měl, a když je s tím konfrontujete, dojdou k závěru, že "takový duch přece ...". Bohužel i Barth, což je zejména v jeho korespondenci s milenkou, která k publikování určena nebyla, proto se v ní stylizoval méně, patrné. Pokud jde o můj postoj k němu, od poučení se od něj, i když s narůstajícími výhradami, přes kritické přijetí, jsem po přečtení jeho korespondence s Charlotte Kirschbaumovou pocítil i trochu odpor a znechucení. I když se o barthiánech vyjadřoval až pohrdavě, je zřejmé, že si svůj kult také trochu pěstoval. Ostatně o génia se pohrdání vlastními epigóny tak trochu očekává. Podobně by se dalo říct i o Lininovi, Hitlerovi, Stalinovi a dalších podobných, že by nebyli ničím, kdyby se nenašly milionové armády pitomců, ochotných je obdivovat. Ti také nesou největší kus viny na jejich zločinech, a jestli chtějí barthiáni vinit liberální theologii z odpovědnosti na rozpoutání první světové války, sami odolnost proti afinitě k násilným a despotickým hnutím neprokázali. Čehož nejtragičtějším příkladem je právě Hromádka.

---

Dále k tématu:

• Hejdánek o Lüdemannovi: prof. Hejdánek se zde vyjádřil, že "liberální theologie u nás byla převálcována, ale ne překonána". Vzhledem k okolnostem tu neproběhla žádná diskuse, pominuti byli i další významní theologové, jako Bultmann či Bonhoeffer. Jen specificky český, osekaný, barthianismus. Zmiňuje i plochá barthiánská kázání na straně jedné, na straně druhé "jako houby po dešti vyrostlá hnutí všech možných typů náboženského diletantismu, jak je kolem sebe vidíme".

(nedokončeno - bude pokračovat)