Marianne Suhr, Roter Milan, ISBN 978-3-86915-026-0, Edition Ebersbach, Berlín
Recenze
Roter Milan - Luňák červený. U nás poněkud vzácný pták. Vyskytovat se tu opět začal až po roce 1989. V západní části Evropy je ale celkem hojný. Provádí své pátravé lety nad braniborskými mokřady a dívá se spatra na lidské hemžení pod sebou, jsou mu lhostejné zdi, které si kolem sebe lidé nastaví - buď si to ta berlínská, nebo zdi v nás samotných. Pro jednu z hrdinek románu, Karin, je prý pro Braniborsko příznačnější, než jeho erbovní orel, který se tam pro změnu nevyskytuje vůbec (asi jako dvouocasý lev v Čechách). Je částí její duše, kterou zdi na jednu stranu vězní, na druhou stranu chrání a ona se z nich snaží uletět, snaží se propátrat terén pod sebou objektivně, i když je v něm namočená víc, než je jí milé. O to hůř, že se začíná kolem její padesátky měnit k nepoznání.
Román začíná po pádu berlínské zdi, kdy se bývalá občanka NDR, pak Západního Berlína, přestěhuje do Lucemburku, údajně, aby byla blíže své kamarádce z dětství, Janne, která tam už déle pobývá. Ale spíš tam, jak se ukáže, ze sjednoceného Berlína prchá. Jenomže i Lucemburk má svoji zeď, a do té doslova a do písmene Karin svým autem hned po příjezdu narazí.
Výchozí postavou celého děje je vlastně Janne. O ní se také něco dozvíme, ale Janne je tu proto, aby si nad podivným počínáním své kamarádky kladla otázky. Zeptat se jí v nemocnici netroufá. Karin je zachráněna, ale proč do té zdi vrazila, to nikomu nesvěří. Jak Janne, tak i čtenář se mohou jen dohadovat, zda to byl pokus o sebevraždu, nebo její soukromý boj se zdmi. Včetně té, kterou má v sobě, a která pádem Berlínské nezmizela, naopak vyrostla ještě výš. Skutečným tématem románu není hledání vztahu obou žen k sobě, jak sugeruje vydavatelská anotace, jako právě tyto zdi. To se vyjevuje pátráním Janne po tom, proč to Karin udělala, ale i po tom, co tomu předcházelo a co následovalo. Život Karin, její podivný přesun do Lucemburku a stejně záhadné zmizení z nemocnice, kde Janne zanechá jen klíče od bytu, v němž nalezne její deníky, do kterých se začte.
Román je dělen na tři části psané ichformou. Ich je v první části Janne, které je zmatena tím, co to Karin udělala a kam zmizela. Ve druhé části je to Karin, která je zde přítomna ve svých denících, kterými čtenář listuje společně s Janne. Ve třetí části jsou to obě ženy dohromady, protože vypravěčce Janne se Karin nakonec ozve svými dopisy až z Izraele, kde nakonec zakotvila definitivně.
Můj zájem vzbudil právě pohyb obou žen jednak prostorově - po obou stranách německých zdí, jednak historií. Obě se narodí zhruba v letech 1938-1939. Tedy ještě před válkou, do které vstoupí jako nemluvňata. Až po válce začnou brát rozum, slyší o nějakém čase "za Adolfa", ale ani netuší, že nějakou válku zažily, že tyto velké dějiny dupaly po jejich soukromých, kojeneckých a batolecích, životech už od začátku. Netuší dlouho, jaký význam má, že se s jednou snažila maminka přežít v troskách Berlína, než přešla k příbuzným do Braniborska, zatímco druhou tam zanesl odsun Němců z Východního Pruska. Jakoby to byly nějaké povídačky o pravěku. Ale stopy to na jejich životech nutně zanechalo. I v dospělosti těžko chápaly, proč je němectví ve světě přijímáno s nedůvěrou, odporem i opovržením, proč by se za to, že jsou Němky, měly stydět? Spíš, než že by hledaly vztah k sobě navzájem (obě se nakonec ocitnou na Západě ještě zamlada, naváží spolu kontakt prakticky okamžitě, takže jejich osobní vztah narušen nebyl) hledají vztah k sobě samotným a k historii svých rodin i svého národa. Snaží se proniknout do důsledků života v totalitě, v jejich případě ve dvou totalitách. Proniknout i přes to, o čem se doma ani ve společnosti raději nemluví.
Hlavní otázka zní, co přijde potom, až tyto ploty padnou. Bude to dobré, nebo špatné? Pro mě, jako člověka vyrostlého ve východním bloku a na východní straně berlínské zdi, je zajímavé, jak to mohl vidět člověk z té vnitřní, i když svobodnější, strany. A i tam byla velmi citlivá Karin spíš výjimkou. Nenáviděla zeď, která je svírala, ale její pád nepřijala s všeobecným nadšením. Naopak vnímala, že se do jejího světa, který se jí stal domovem, vřinula realita NDR, před kterou prchla. Ať jde o ducha těch lidí, kteří se přeci jenom vyvíjeli jinak, než ti na západě, nebo o konkrétní lidi. Například ji v roce 1989 v jedné kavárně obsluhoval číšník, v němž poznala sekretáře SED, který jí kdysi, jako školačce, vyhrožoval, že ji zastřelí. Ale když došlo k exodu východních Němců, i on se s ním svezl přes Prahu, protože i partajníci věděli, že Honeckerovu režimu odtikávají poslední hodiny. Potlačované frustrace pod vládou komunismu se transformovaly do neonacismu, takže do multikulturního, svobodomyslného a tolerantního Berlína západního vstoupil rasismus a neonacismus. My z východu asi méně chápeme, že i těm za zdí se nějak změnil svět, a to ne nutně pozitivně. Jestli je román něčím přínosný, určitě ne jen pipláním se v citech dvou dam v nejlepších letech, ale právě v té reflexi, jak velké dějiny šlapou po těch soukromých a jak se v tom může jedinec snažit zorientovat.
Jak román dopadne? Dobře nebo špatně? Těžko říct. To musí čtenář rozhodnout sám. Na jednu stranu můžeme bořit zdi v sobě i okolo nás, na druhou po každé zbořené zdi vyrostou jinde zdi nové, a možná ještě větší. A přece to snad má smysl v tom pokračovat.
