Jen Jehovista?

Recenze knihy Martin Sodoma (autorská dvojice Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička), Jehovista, ISBN vázaná: 978-80-257-4332-4, e-kniha: 978-80-257-4422-2. 2024.

V Praze se koná knižní veletrh, ale o mnohých letošních literárních počinech už se dnes člověk spíš na internetu či v médiích. Už si přesně nevzpomínám, jakými cestami ke mně doputovala informace o tomto dílku. Nejde o dokument, nýbrž o osobní svědectví. Sice příběh smyšlený (i když jsou v něm občas jmenovány skutečné osoby), ale sestavený z reálných zkušeností. Mapuje život víry nadšeného svědka Jehovova Oty Malého, kterého začne víra uvádět do čím dál trýznivějších rozporů, ty vyvolávají neurózy, zalézá mu to do soukromí, až se mu víra a s ní život zcela zhroutí. Ale ještě těžší je nalézt cestu ven, když vlastně jen v jejím rámci máte lidi, o které se můžete opřít, které tím ztratíte, vydáni na pospas "světu", vůči němuž jste byli celý život vychováváni k nedůvěře!

Cennou na tomto svědectví je právě ona zkušenost rozcházení se s vírou. Všechna lidská uskupení mají nějakou svoji víru. To se netýká jen Svědků Jehovových. Všechna zavazují své členy ke sdílení jakýchsi "PRAVD", ale žádné své členy nevybaví (z důvodů hrubě pochopitelných), co má dělat, když rozpozná, že to žádné pravdy nejsou. Všechny však vytvářejí sociální přediva, z nichž, kdo je vytržen, ztratí půdu pod nohama. Proto je rozchod velmi těžkou zkušeností, zasahující i do nejintimnějších sfér. Nejde o knihu "o svědcích", oba autoři jsou právě bývalými svědky jehovovými.

Cenný je ale právě i autentický ponor do života víry, kterou Ota původně prožíval. Na rozdíl od jiné literatury tu nejsou svědci démonizováni. Setkáváme se s obyčejnými lidmi. Velmi hodnými, kteří se vzájemně podporují, jsou ochotni i k všelijakým obětem jeden pro druhého, jejich rodinné vztahy působí idylicky, harmonicky. Myslí to s vámi vlastně velmi upřímně, když vám na ulici nabízejí své tiskoviny. Upřímně věří, že všechny ostatní církve učí ne jen nesmyslům, ale vyloženým hloupostem, i když o nich nic ani nevědí, kromě toho, co se o nich dočetli ve vlastních tiskovinách, u nichž zase nemají ani tušení, kdo je píše.

Velmi sympatické je, že stírají sociální, rasové i pohlavní rozdíly: sice tam sestry mají podřízené postavení, ale často právě na nich stojí organizace, svědkové procházejí vyloučenými ghetty, kam se bojí vstoupit i policajti. Ano, získají mezi sebe Romy, jimž přeonačí život, dokonce je alespoň na čas navlečou do obleků a kravat - typického znaku svědků. Proto je symbolicky i na obálce prázdná košile s kravatou, symbolizující onu prázdnotu uniformity. Avšak i v takto rigidním společenství se najdou různé názorové proudy: setkáváme se se svědky tu přísnými, jindy liberálními, s těmi, jímž je okolní svět semeništěm démonů i s těmi, jimž to přijde od těch druhých směšné. A přece tu panuje jednota, protože opustit organizaci, i když jí už nevěřím, je nemyslitelné.

I když obraz svědků není nijak negativní, Ota postupně zjišťuje, že nařízená jednota a láska jsou něco jiného, než upřímná. Vzájemnou podporou víry v pochybnostech vlastně nejde o podporu Oty, ale o zachraňování pocitů jistoty, které skupinu drží pohromadě a pryč od druhých. Ota už dřív přišel o jednoho kamaráda, když byl vyloučen od svědků, a on s ním poslušně přerušil kontakty také. Jeho druhý, odvážnější, kamarád Adam se začíná také pohybovat na hraně toho, co je svědkům dovoleno. A sám Oto k tomu nemá daleko, ale bojí se, jen neví, čeho. Do toho mu víra zasáhne i do osobního života, do manželství i do sexuality. On i Adam se však však přesto nemohou od svědků zcela odtrhnout, i když s Adamem už nemluví ani jeho rodiče.

Jeho zápasy, jak se pak nelítostně dozví, ani ne tak s vírou, jako spíš s vlastní zbabělostí a pokrytectvím, sledujeme jednak v jeho deníčcích v ichformě, většinou však vystupuje jako třetí osoba, která prochází životy jiných lidí, jimž jsou jednotlivé kapitoly věnovány. Jsou tam také jakoby portréty některých z nich, vystupující v literárních pokusech samotného Oty, jakoby literatura v literatuře. Kapitoly jsou prokládány citáty z řádů SJ.

Kniha vypovídá o extrémní zkušenosti s extrémním společenstvím, ale to nijak extrémně nepůsobí. V podstatě velmi sympaticky, než se to nakonec všechno zašmodrchá, až ke konečnému rozuzlení. Totéž by, i když v méně vypjaté formě, mohl ovšem člověk prožít v jakékoliv jiné církvi, včetně mé bývalé ČCE, i jejího branického sboru, o němž, i o agentu StB Šedivém, je v knize velmi naivně nadšená zmínka. Stejně jako jehovističtí misionáři, i běžná kázání nám vnucují, že svět kolem nás je pomýlený, ve zlém leží, protože se to píše v našich knihách, a my (možná) víme, kudy z toho.

Jsem přesvědčen, že člověk, který není schopen opustit víru, u které rozpozná rozpory, která jej do rozporů vede, nevěří doopravdy. Členství v církvi, které je udržováno psychickou a sociální závislostí na organizaci, je falešné, je projevem osobnostního defektu. To je to nejpodstatnější, co si můžeme ze zkušenosti obou hochů odnést. Je třeba se stále ptát, zda to, čemu věřím, je nosné, a pokud to provozuji organizovaně, zda má organizovanost už není jen nutkavou závislostí.