Kázání na text Mt 25, 31-46 (ř,l)
(Náchod 15. 5. 2011; Semonice 22. 5. 2011)
Některá místa v bibli pochopitelně zneklidňují: čteme-li o dělení lidstva na ovce a kozy, kdo se ubrání otázce: „a kde bych se asi ocitnul já?“ Ale bylo skutečně záměrem evangelistovým jenom provokovat naše úzkosti a nejistoty? Pro mě je toto místo mnohem cennější v tom, že se zde církev dokázala poučit i ze svých omylů. Míváme dojem, že lid boží měl cestu jakoby vždy nalajnovanou. Jediné, o čem rozhodoval, bylo, zda po ní půjde, nebo ne. Ale on musel často spíš hledat, kudy ta cesta vede. Teprve zpětně mu to zapadlo do nějakého logického systému. Prvotní církev očekávala brzký příchod Kristův (parúzie) a tím i konec světa. Zdálo se, že stačí jen trpělivě čekat. Ale brzy se měla přesvědčit, že tak jednoduché to nebude.
Pořad bohoslužeb:
- introitus: Ž 25, 8-9.15 he,ř,l
- 1. píseň: 217 | 633
- čtení: Iz 58, 1-10 he,ř,l
- 2. píseň: 373 | 574
- text: Mt 25, 31-46 ř,l
- 3. píseň: 609 | 276
- poslání: Jk 1, 22 ř,l; 2, 14-17 ř,l
- požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
- 4. píseň: 582 | 684
Očekávání brzkého konce selhalo; nyní stála církev před otázkou, co dál? Toho jsou plna podobenství celé této 25. kapitoly, a vlastně už v předcházející, Matoušova evangelia. Náš oddíl je vyvrcholením série úvah, začínajících už někde v Mt 24, 36 (ř,l): zde není důležité, kdy Pán přijde, ale zda bude očekáván. Jenomže jak jej máme čekat? Čím ten prodloužený čas naplníme? Hledání odpovědi na tuto otázku rané církve je právě tím, dnes velmi podnětným, přínosem.
Je takový málo známý židovský autor, Jiří Weil, který prožil dokonce i gulag, když se vrátil do Prahy, měl nastoupit do transportu, ale jeho přátelé zinscenovali jeho sebevraždu, do konce války ho pak ukrývali ve svých domovech. Zkušenost z tohoto období popsal v knize Život s hvězdou. Zde se zmiňuje o katolické ženě, která ho jednou zastavila na ulici, a že prý slyšela, že má jít do nějakého transportu, kam odvážejí všechny Židy. Poprosila ho, aby, až se tam setká s Ježíšem; setká, protože to je také Žid, ať mu prý vyřídí, že ona na něj nikdy nezapomněla. Byla to dojemná prosba naivní ženy, které se nic nedělo, muži, který prožíval nepředstavitelné úzkosti. A přece ve své naivitě vystihla podstatu toho, co znamená být s Kristem. Ježíš byl určitě spíš mezi vězni koncentráků a gulagů, než na sekretariátech vlád a politických stran, než v církevních úřadech a kostelích.
Mnohem víc jde o změnu hodnotového systému, ptáme-li se po tom, co je božské … pak už nám lidé nejsou jen pouhými (ne)užitečnými známostmi.
Jen domysleme to Ježíšovo podobenství do důsledků: asi by nás musel půlit – část by šla nalevo, část napravo. Z někoho by napravo zůstal kus větší, z jiného menší, ale nikdo bychom nezůstali cele ani na jedné straně. Ale o to přece nejde. Jde o to, jak být dnes Ježíši po boku. Vzpomeňme jen, koho Ježíš v Mt 5, 3-12 (ř,l) blahoslaví! Ne za co budeme spaseni, nýbrž toto je spasení – pohled zostřený jakoby lupou kříže Kristova! Ani jedna skupina nejedná s postranními úmysly, obě jsou překvapené, že něco dělali, nebo nedělali, pro samotného Krista. Jakoby to šlo spontánně z nich. Bez otázky po nějakém trestu či odměně.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Pravidla diskuse:
1. mluvit věcně, výstižně a ne zbytečně dlouze.
2. mluvit k věci.
3. nechat mluvit i domluvit a vnímat druhé.
4. reagovat na řečené, ne na domněnky.
5. nepodsouvat, co druhý neřekl.
6. nevyvracet, co druhý netvrdí.
7. respektovat čest oponenta.
8. oponent není satan ani třídní nepřítel, ani není nemocný.
9. pravda se dokazuje argumenty, ne silou hlasu, velkými písmeny ani hrozbami a nadávkami.
10. jiný názor je třeba pochopit, i když ne nutně přijmout, zásadně však není tvým úkolem ho potřít.
" ... lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš." (Jk 1, 20)
SLUŠNÝ ČLOVĚK MÁ JMÉNO, ANONYM JE HNUSNÝ SRAB A JEN NICKY POUŽÍVAJÍ NICKY!