2024-05-18

Kdo má moc odpouštět?

 Kázání na text Mk 2, 1-12 (ř) ve sborech ČCE: na neděli 30. 9. 2007 – 17. n. po Trojici v Prosečina neděli 28. 10. 2007 – 21. n. po Trojici v Děčíně a v Benešově nad Ploučnicí a na neděli 10. 8. 2008 – 12. n. po Trojici v Šonově, Novém Městě nad Metují a v Bohuslavicích nad Metují.

Mohli bychom Ježíšovi závidět, že když někam přijde, nahrnou se před dům davy. Naši závist však otupí fakt, že i tady platí, „všeho do času“. Davy jsou vrtkavé - jednou chtivé slova, jindy krve kazatele. A hlavně, davy mohou být důsledkem lačnosti po slovu, ale také překážkou těm, kdo jej potřebují zoufale slyšet. Stranou příběhu tak jistý majitel nemovitosti utrpí škodu na svém majetku. Stálo to za to?

Jsme svědky začátku Ježíšova působení; ještě toho mnoho nepředvedl, kdekdo si s ním může spojovat různé naděje i pochybnosti. Zatím dokonce nevyvolal ani pohoršení tím, že vyháněl démony v sobotu přímo při bohoslužbách, ačkoliv jindy to pozornost, a ne kladnou, vzbudí. A právě moment, kdy se k němu přes dav vkrádají čtyři, nesoucí ochrnutého kamaráda (těžko říct, co čekali, ale místo uzdravení které čekáme my) se nesenému dostalo odpuštění.. A právě to vyvolá větší rozpaky než samo uzdravení.

Dnešní člověk spíš pochybuje, zda je něco takového vůbec možné, zda se to doopravdy stalo, nebo zda je správné nemoc ztotožnit s božím trestem, zákoníci položí otázku zcela jinak: „kdo má vlastně právo odpouštět“?

Mohli bychom se zaměřit nad tímto nevyčerpatelným příběhem na mnohé: možná by nás mohlo dokonce zaskočit, že uzdravený žádnou víru neprojevil; byl uzdraven vírou svých kamarádů, která se projevila činem, ne nějakým učením. Ale my se většinu s Ježíšem pohoršíme nad kamenným srdcem zákoníků. Neupozornili nás však zákoníci na cosi podstatného?

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Zákoníci nebyli bandou pobožných pokrytců mařících čas šmírováním zbožnosti či bezbožnosti druhých. Svoji víru přenášeli přes ústrky a překážky ze strany vnějšího i vnitřního nepřítele. Jejich víra byla přísná, tak přísná, jak bývá víra, o kterou musel člověk rozumět. Měli bychom jim i my sami rozumět - jsou to vlastně písmáci - lidi věrní Bibli. To také často zdůrazňujeme - znalost Písma svatého a jeho naplňování v životě. A také jsme si kvůli tomu i leckdo leccos museli vytrpět. Proto jim bylo i jasné, že odpuštění se snadněji prohlásí, než skutečně dá. Odpuštění, nemá-li být výsměchem obětem, nemůže být levnou záležitostí. K odpuštění je potřeba moc, zmocnění, zplnomocnění.

Sám Ježíš připouští, že odpuštění je možné až příliš snadno plácnout, zvláště když se nás důsledky hříchu netýkají, vždyť Ježíš ani nezjišťoval, čeho se měl ochrnutý vlastně dopustit! Pro jeho víru bylo samozřejmé, že je hříšník, jinak by ochrnutý nebyl. A nebo je pro něj hříšníkem každý člověk? V každém případě - následné uzdravení není pokusem šokovat davy zázrakem, nýbrž potvrzením, že ani s odpuštěním nemluví do větru.

Křesťanství bývá deformováno tím, že jej chápeme jen jako životní moudrost odpuštění: tváří v tvář obětem zla však musíme umlknout. Křesťané, kteří mluví jen o odpuštění a chápou jej pouze jako jakousi amnestii, nechápou, proč by kvůli němu musel Ježíš trpět. Zůstávají však potom bezradní, když jsou konfrontování se skutečným zlem. Hřích je totiž proto hříchem, že po něm zůstávají oběti. A jen oběť má právo vyhlásit odpuštění, jinak se odpuštění zvrhne v cynický žvást (jako v Davidově případě!). A nebo také ve vypočítavost: když dnes přimhouřím oči já, příště ty: nebudeme řešit, že jsem někomu přebral ženu a nechal ho utratit, já zase nebudu řešit, že jsi něco zpackal, že kvůli tomu umírali další, Hospodinu věrní, lidé.

Pokud jsme v klidu zdá se nám, že není nic snadnějšího, než odpouštět. Vždyť se nám to také může hodit. Tím spíš i mnozí theologové zpochybňují význam Kristovy smrti: Bůh přece může prostě vyhlásit amnestii. To je moudré. Ale nebyl by to výsměch obětem zla? A právě na to nás otázka zákoníků upozornila – k odpuštění je třeba oprávnění! Ježíšovo odpuštění by zůstalo cynické, kdyby nebylo solidární s obětmi. Odpuštění není amnestie. Kristovo odpuštění předpokládá moc, kompetenci k odpuštění. Odpuštění není bezbolestné ani pro Boha. Jen odpuštění, které dává ten, který trpí hříchem světa, není výsměchem lidem trpícím lidským hříchem.

Mluvíme-li o spasení, nesmíme ustrnout jen na odpuštění hříchů, ale též myslet na vlastní uzdravení – ne snad z nemocí, které paralizují nás, ale z těch, jimiž my paralizujeme své bližní. Bohoslužba by měla být místem, kam se neseme navzájem svojí vírou ke Kristu k uzdravení z moci zla …

Kázáním nás provázely pokusy AI
pojmout náš příběh ve stylu
steampunku.


Žádné komentáře:

Okomentovat

P‌ravidla diskuse:

1. mluvit věcně, výstižně a ne zbytečně dlouze.
2. mluvit k věci.
3. nechat mluvit i domluvit a vnímat druhé.
4. reagovat na řečené, ne na domněnky.
5. nepodsouvat, co druhý neřekl.
6. nevyvracet, co druhý netvrdí.
7. respektovat čest oponenta.
‌8. oponent není satan ani třídní nepřítel, ani není nemocný.
9‌. pravda se dokazuje argumenty, ne silou hlasu, velkými písmeny ani hrozbami a nadávkami.
1‌0. jiný názor je třeba pochopit, i když ne nutně přijmout, zásadně však není tvým úkolem ho potřít.
" ... lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš." (Jk 1, 20)

SLUŠNÝ ČLOVĚK MÁ JMÉNO, ANONYM JE HNUSNÝ SRAB A JEN NICKY POUŽÍVAJÍ NICKY!