Jaromil Jireš: Neúplné zatmění

Normalizační film ze života zrakově postižených dětí

Jakub Dvořák | UVEDSPP | 10. 12. 2018

O filmu:

Film natočil roku 1981 režisér Jaromil Jireš podle scénáře Daniely Fisherové. Hlavní dětskou roli zahrála Lucie Pátíková, tehdy žákyně jazykové školy. Většinu dětských rolí zahrály přímo děti ze Školy pro děti se zbytky zraku na Malé Straně v Praze, ve Šporkově ulici, kde bylo také nasnímáno nejvíc obrazů, dokonce i přímo v internátu, v pokojích těchto dětí.

Film byl ve své době unikátní svým syžetem, ale i tím, že se v něm objevily opravdu zrakově postižené děti ve svém soukromí, ačkoliv socialistický stát se jejich existenci snažil popírat. To se podepsalo na mnoha cenzurních zásazích, které konečnou podobu filmu ovlivnily. Jaromil Jireš dokonce zamýšlel svěřit hlavní roli jednomu z dětí tzv. „Šporkárny“, kandidátkami byla dvě děvčata na obrázku vlevo, totalitní dohled však trval na Lucii Pátíkové. Důvody sděleny nebyly. Podrobně v úvaze níže.

• Námět:   Daniela Fisherová
• Režie:        Jaromil Jireš
• Kamera:   Emil Sirotek
• Hudba:    Zdeněk Pololáník
• Rok natočení/uvedení: 1981/1982
• ČSFD:    http://csfilm.cz/filmy/neuplne-zatmeni/2017-07-26-14-00-00
• URL:        https://www.youtube.com/watch?v=mHeuSBgy2Lk

Zrakově postižené děti v socialistickém státě (ne)existují

Budu muset uznat hned na počátku, že ve své době (bylo mi tehdy 15 let) byl pro mě tento film skutečným zážitkem. Dodneška si jej pamatuji, ačkoliv za celou éru normalizace se objevil na obrazovce jen jednou, a ani po revoluci neslavil žádné komerční úspěchy. A to jsem nemohl ani tušit, že s většinou dětských herců se za pár let seznámím osobně, stanou se mými kamarády, jedno z děvčat i mojí ženou. Díky ní jsem také získal vhled do věcí které vznik filmu ovlivňovaly. Pokud bych se měl zamyslet proč, bylo to tím, že mě problematika zrakového postižení zajímala od malička, ale prakticky se o ní nedaly sehnat informace, a nebylo to jen proto, že nebyl žádný internet. Můj zájem byl inspirován dvěma věcmi. Předně jsem v dětství trpěl zrakovou vadou, brýle mě obtěžovaly a léky byly nechutné. Rodiče mi často hrozili, že jestli nebudu dělat, co říkají lékaři, mohu o zrak i přijít. Zajímalo mě tudíž, zda je taková perspektiva horší, než vitamín A v odporném oleji. Brzy jsem se seznámil s Brailleovým písmem, což byla druhá motivace, protože písma mě vždy zajímala (v době shlédnutí filmu jsem se obíral ze stejného důvodu japonštinou), ale ani seznámení s tímto písmem nebylo snadné, dokonce ani studenti speciální pedagogiky s ním nepřišli do styku! Ostatně zřídka kdy člověk potkal na ulici v Praze někoho s bílou holí, občas, protože jsem jezdíval Ječnou ulicí do školy, jsem potkával děti, které se dorozumívaly rukama. Ale navenek se stát tvářil, že nic takového, jako postižené děti, v socialistickém ráji není. Film tedy působil jako stržení nějaké opony, za kterou se ukrýval zcela jiný svět.

Ovšem ani tento svět neměl s realitou mnoho společného. Tandem Jireš/Fisherová měl pochopitelně upřímnou snahu vynést utajovaný svět postižených dětí do veřejného povědomí, a i když se jim to povedlo, cenzura se postarala o několik zásadních úprav, které jej znevěrohodnily, později se stával v zasvěcených kruzích i předmětem posměchu. Avšak díky tomu, že jsem získal přístup do zákulisí, nemohu být k němu až tak kritický.

V prvním plánu sledujeme příběh dospívajícího děvčete Marty (Lucie Pátíková), kterou úraz na kolotoči zcela připraví o použitelný zrak (zůstává jí jen světlocit a barvocit), předpokládá se, že už před tím měla nějakou latentní vadu. Značně necitlivým způsobem je vržena do jí neznámého světa, odloučena od rodiny, která jejího odchodu sice lituje, ale pro dlouhodobé odloučení její místo v domácnosti zabírá víc a více mladší sestra. V novém prostředí se aklimatizuje jen těžko: ve snaze nepřipustit si, že její stav je trvalý, sabotuje veškeré pokusy o terapie, sebe i druhé přesvědčuje, že se jednou uzdraví. Její souboj s realitou vrcholí útěkem z ústavu domů, kdy se jí i poslepu povede stopem dojet domů a ohlásit se do telefonu: „to jsem já“. Tím aktem nakonec dochází k sebepřijetí. V tomto procesu je jí nápomocen zkrachovalý psycholog (Oldřich Navrátil), který se pokusí své akademické neúspěchy překonat vědeckou prací o dětech z onoho ústavu, a právě Martu si velmi oblíbil, spojil s ní i naději na svůj vlastní návrat do vědeckého světa. I když mu Marta svojí vrtkavostí zmaří obhajobu vědecké práce, je to on, kdo jí nakonec provede peripetiemi sebeuvědomění, a přijetí své situace.

Druhý plán však spočívá v něčem jiném: film ukazuje, že zrakově postižené děti jsou, že žijí stejný život, jako děti zdravé, mají své naděje i zklamání, radosti i starosti, baví se, ale za poněkud odlišných podmínek. Vidíme děti, které spolu zpívají, vyvádějí za zády vychovatelů rošťárny, děvčata sledují módu, i když spíš hmatem, dokonce i otíráním materiálů o tváře a podobně. Seznamují se s (tehdy) novými technologiemi kompenzace zrakového deficitu. Sledujeme šachový turnaj, výuku sebeobsluhy a prostorové orientace a jiné praktické dovednosti.

Bohužel jsme svědky i toho, jak postižený jedinec začíná být pro svoji rodinu přítěží: když například mladší sestra vezme Martu do divadla a zapovídá se s kamarády, na Martu docela zapomene. Ta zůstane nevědomky stát před zrcadlem, odkud jí neurvale vyhodí dámy, které se potřebují doupravit.

… a je o ně dobře postaráno

Celé to byla ale od A až do Z fikce. První cenzurní zásah byl veden proti samotné škole, kde se tyto děti vzdělávaly. V průběhu natáčení se ze školy, která měla fakticky sídlo přímo v centru Prahy na Malé Straně, hned pod Hradem, stalo jakési rehabilitační sanatorium kdesi v obci Staré Zámky. Režim si nepřál, aby se o existenci školy, a tím i o šíři její potřeby, vůbec vědělo. Podle filmu by měla být hlavní hrdinka jakoby na rehabilitaci. Taková rehabilitace by ale trvala jen krátkodobě, kdežto pobyt hrdinky i ostatních dětí v zařízení byl zjevně dlouhodobý. Navíc rehabilitované by byly jen děti po úrazech, ale děti, které ve filmu vystupují, byly většinou postižené od narození, což je i ve filmu patrné.

Ačkoliv škola ve Šporkově ulici byla na vysoké úrovni, má tento způsob vzdělávání zrakově postižených dětí určitě značný nedostatek v tom, o čem film i hovoří, že mimopražské děti tak byly dlouhodobě, někdy už od předškolního věku (!), odloučené od svých rodin.

Z odborného hlediska lze posuzovat i způsoby, jakými rehabilitace zrakově postižených dětí probíhá:

• Přístup filmového personálu je bez sentimentu, což je dobře, ale někdy to vyústí až v hrubost a vyhoření. Fakticky se to občas skutečně děje, ale ne v až takové míře. Ovšem sekernická vychovatelka a terapeutka nebyla jen karikaturou. Měla i své reálné předlohy, i v tom, že se pod drsnou slupkou skrýval upřímný zájem o svěřence.
• Trávení volného času zrakově postižených dětí bylo přes veškerou hranost zobrazeno reálně, včetně hry se zápalkou, kterou skutečně přes veškerá zákazy tyto děti hrály a se kterou se filmaři seznámili při natáčení. Ve filmu hraje moje žena šachy, ty hrála i doopravdy. Podobné aktivity však nebyly systémové, hodně závisely na angažovaných lidech, kteří se jim věnovali ve volném čase. I tady platilo oficiální tabu. Film pochopitelně neprozrazuje úplně všechno, ale i postižené děti vyvádějí takové věci, o kterých se prostě nemluví.
• Odhadování prostoru pomocí luskání prstů byla naprostá fikce. Dokonce to ani nikde nebylo popsáno v literatuře. Přesto jsem si to párkrát vyzkoušel a domnívám se, že by to i fungovat mohlo. Tyfloped Pavel Wiener (autor např. Prostorové orientace zrakově postižených, ISBN 80-239-6775-4) i s tímto propagoval bílé hole s kovovým, a tedy znějícím zakončením, protože vytvářely zvukový obraz prostoru.
• Přebírání korálků patří rovněž k reálným terapeutickým aktivitám zrakově postižených dětí.
• Naprosto nereálný byl výcvik chození s bílou holí, při kterém dojde i k působivé scénce, kdy se spolu dva hoši začnou svými holemi šermovat. Ve skutečnosti ani na speciálních školách taková výuka systematicky neprobíhala, jelikož režim neměl o nevidomé na veřejnosti zájem. Skutečnost byla taková, že přesně v době vzniku filmu po takové výuce někteří odborníci volali, ale pokud se konala, bylo to opět díky soukromým iniciativám. Podle informací od mé manželky k nim do školy právě v době vzniku filmu začal docházet již zmíněný Pavel Wiener. Protože jsem později měl tu čest patřit do jeho týmu, vím, jak složité to bylo. Oficiálně jsme dokonce předstírali, že na těchto školách zakládáme pionýrskou organizaci. Kuriozní bylo, že některými pionýrskými vedoucími byli tajní mniši a řádové sestry! Fakticky tedy film říkal, co by se dělat mělo, ale co se ve skutečnosti zanedbává.
• Manželce se na filmu nejvíc líbily výcviky odhadů směrů, vzdáleností a hloubky. Ve filmu bylo k posledně jmenovanému použito jójo. Ani tato metoda nikde popsána není a nikdy nebyla použita, o její funkčnosti se ale pro změnu přesvědčila díky filmu moje manželka. Reálné na té scénce je však to, jak kreativně musí speciální pedagog postupovat.

Sci-fi nebo promo?

Právě rozpory s realitou byly předmětem zmíněné odborné kritiky. Stručně: tak to přece není. Jaromil Jireš ovšem nebyl žádným miláčkem režimu, už vůbec ne spisovatelka, scénáristka a pedagožka Daniela Fisherová. Jejich záměrem určitě nebylo vylepšovat před veřejností pozici postižených dětí v reálném socialismu. Faktograficky se tedy zásahy cenzury podepsaly na celkové podobě filmu spoustou naprostých nesmyslů, které jsou při pozorném sledování zřejmé. Ovšem díky určitým kompromisům (včetně zákazu svěřit hlavní roli skutečně zrakově postiženému dítěti) se nakonec film na veřejnost do jejího povědomí dostal, tím i vědomí, že takové děti jsou, že se s nimi nějak pracuje, a nebo, že by se s nimi určitým způsobem pracovat mohlo a mělo. Z tohoto pohledu se film jeví spíš jako určitá promoakce iniciativ, usilujících o zlepšení v této oblasti. Určitě nebude náhodou, že aktivity jiného neoblíbence režimu, Pavla Wienera, syna a manžela husitských farářek, právě v té době, ač potajmu, přešly z teoretické fáze do praktických aktivit. Později se začaly postižené děti, i když nesměle, objevovat ještě před pádem totality i v dalších filmech. Spíš tedy, než za nějakou režimní selanku, je třeba tento film považovat za průkopnický počin s velmi reálnými i praktickými důsledky, ovšem v mezích tehdy daných možností.

Mgr. Jakub Dvořák, účastník programu CŽV, k zápočtu z UVEDSPP.