Čemu křesťané nerozumějí, do toho nemohou mluvit!

Rozpaky nad úvodníkem k Evangelickému časopisu Český bratr 4/2018 Daniely Ženaté: Kdo je tady dylina?

Celkem vzato mi může být fuk, co se píše v časopisu církve, se kterou už toho mnoho společného nemám. Potíž je, že se vyjadřuje bezděky k oboru, který je mi blízký - k pedagogice, zejména k té speciální.

Autorka, šéfredaktorka časopisu a manželka současného synodního seniora této církve, se snaží zaujmout úvodníkem pro téma romské menšiny ve společnosti a v církvi. Přitom začíná v typicky sebemrskačské poloze, jakou se vyznačují všechny nešikovné pokusy vycházet vstříc menšinám, útokem do vlastních řad, útokem na majoritu, když romské slovo dilino (zde psáno jako dylina, ale já se držím pravopisu kapesního slovníku ISBN 80-04-21768-0). Tvrdí, že toto slovo, s významem blázen (také hlupák), mluví spíš o "nás", protože jsme přece vinni:

"Začít můžeme dvacet let trvajícími tahanicemi kolem romského koncentračního tábora v Letech u Písku a pokračovat můžeme přes posílání romských dětí do speciálních škol, které jim zavřou cestu ke kvalitnímu vzdělání, až po problémy ve vyloučených lokalitách."

Typické pro nekompetentní mluvení do složitých záležitostí je zjednodušování zamotaných problémů, převádění na nějakého společného jmenovatele, generalizace a podobné. Je to i móda v jistých rádoby intelektuálních, ale i duchovních, euroamerických, proudech, kterou i s jejich negativními dopady popsali pánové Buruma a Magalit v knize Okcidentalismus. Dnes se spíš hovoří v této souvislosti o ideologii univerzální viny bílého muže. A pokušením křesťanů je, myslet si, že víra jim dává odpověď na všechny otázky s řešením všech problémů.

V křesťanském podání je tato ideologie svůdná, protože vypadá, jako pokání. Evangelíci ji milují, stejně jako Dostojevského Bratry Karamazovy, kde zazní oblíbený citát: "všichni jsme vinni, a já ze všech nejvíc!" Pokrytectví této ideologie analyzovala v souvislosti s "německou vinou na holokaustu" Hannah Arendtová ve své reportáži o procesu s Adolfem Eichmannem: Eichmann v Jeruzalémě. Proto se nebudu jeho analýzou zdržovat, jen připomenu citát, jímž Arendtová komentuje občasné záchvaty špatného svědomí německé mládeže, která tu dobu ani nezažila: "je příjemné cítit se provinile, když člověk ví, že nic špatného neudělal." Tato komedie odvádí pozornost od skutečných chyb a provinění na pole, v němž se kajícník cítí spíš povzneseně, než zahanbeně.

V tomto duchu tedy autorka úvodník, který se má zabývat pozicí menšin v její církvi (a to by asi byla hutná kapitola, protože v mnoha jejích regionech nepřijmou nikoho, kdo není od nich, a kdo není rodilým evangelíkem, bývá vnímán jako náplava!), teše do společenských záležitostí, na které nemá tato vliv žádný.

Toto pokrytectví se pak vyznačuje oním zjednodušováním: tak třeba koncentrační tábor v Letech u Písku a památník + vepřín. Jistě, zaznívají i všelijaké zhovadilosti, např. výroky jednoho potomka japonsko korejských imigrantů na Moravě. Ale ten problém jednoduchý není: stát musí vypořádat nejen majetková vyrovnání s majiteli vepřína, nýbrž zvážit i fakt, že vepřín patří do struktury místní ekonomiky a pracovních příležitostí. Tlačením na pilu, jak mají ve zvyku lidskoprávní aktivisté, se to nevyřeší. Navíc současná společnost, kterou takto kárá, není původcem, ale dědicem mnohaletého problému. Ale to mě nepálí. To je jenom příklad autorčiny nekompetentnosti.

Nejhorší tvrzení jsem vyznačil v citátu kurzívou. To už je naprostý nesmysl, co tady nepoučená redaktorka, zjevně oblibující mediální klišé, tvrdí.

Speciální školství je neustále terčem nejrůznějších útoků. Zaznívají slova, jako diskriminace a podobně. Dokonce nás za to prý kritizovala Evropská unie. Na ni se nezlobím, ale na české politiky, kteří jen kývali, ale vůbec nic si o problému nezjistili, stejně jako ona.

Tvrzení, že do speciálních škol jsou děti posílány na základě své etnické příslušnosti, je stejná hloupost, jako tvrdit, že tyto školy uzavírají cestu ke kvalitnímu vzdělání. Mnozí mají asi v podvědomí nešikovné pokusy špatných pedagogů motivovat líné děti k učení hrozbami zvláštní (dnes praktickou) školou. Ještě příšernější je to, co jsem na vlastní uši slyšel, dokonce na střední škole, že učitelka nadává zlobícím dětem, že jsou jako z Jedličkova ústavu! Učitel, který takovou nehoráznost vypustí z huby, by měl být zastřelen na školním hřišti! To se ani za studia pedagogiky o tomto ústavu, jeho učitelích, a zejména o jeho žácích, nic nenaučili? Co tam na tom peďáku vlastně dělali?

Pamětní deska v terase náchodského parku
s QR odkazem na stránky města.

Nejen jako pedagog, ale i obyvatel města Náchoda, k jehož osobnostem patří i Josef Zeman, musím proti takovým hloupostem protestovat. On je zakladatelem těchto škol, proto jsou jimi v Evropě a ve světě známy především Čechy, ačkoliv s tím začal jako pedagog rakousko-uherský a spolupracoval na tom s pedagogy německými. V životopisu jiného speciálního pedagoga, Františka Bakule, stejně jako v životopisu ophtalmologa a optopeda Jana Deyla, čteme, že jejich nápady narážely u zemského školního inspektora. Bohužel, jejich životopisci nepíší, kdo to byl a v čem s nimi nesouhlasil. Přitom jde právě o Josefa Zemana a důvod vzájemných rozporů této svaté trojice české speciální pedagogiky je velmi zajímavý: úctyhodní pánové Deyl a Bakule měli totiž za to, že postižené děti třeba ani nepotřebují umět číst a psát, hlavně se uživit. Že se u nich dokonce nemá vzbuzovat falešná naděje, že by se mohly vyrovnat zdravým lidem. Nemysleli to zle, prostě to byl jejich pohled na věc. A právě tohle byl důvod ke sporu se zemským školním inspektorem Josefem Zemanem, který chtěl pro postižené děti plnohodnotné vzdělání, tedy dokonce i pro děti s nějakou mentální poruchou.

Josef Zeman je tak českým průkopníkem toho, o co se neúspěšně pokoušeli ve stejné době adaptivní pedagogové v USA: přizpůsobení výuky možnostem a potřebám žáka. Při frontální výuce však není možné věnovat se, nebo přizpůsobit speciálním potřebám, některých žáků. Vznik zvláštních škol však rozhodně nebyl motivován jejich separací. Spíš nešlo jinak vytvořit podmínky, vstřícné jejich způsobu učení. Jeden z adaptivních pedagogů tvrdil: "ukažte mi jakékoliv dítě ve slumu, a já z něj udělám doktora." To je samozřejmě přemrštěné, ale podle něj, když některému dítěti nevyhovují běžné podmínky a tempo učení, ještě neznamená, že je nevzdělavatelné. Jen to potřebuje podat jinak, nebo pomaleji. Podobně i Zeman usiloval o vytvoření paralelního školství, v němž by se s dětmi se speciálními potřebami dalo pracovat jinak, než jak to vyhovuje většině. Smyslem zvláštních škol však nikdy nebylo tyto děti stigmatizovat, nebo jim dokonce zamezit v přístupu ke kvalitnějšímu vzdělání. Vzdor tomu, co se školstvím udělali komunisté, to bylo přesně naopak. Navzdory zažitým představám někteří absolventi speciálních škol dokonce odmaturovali, jiní vychodili i školu vysokou.

Jiná, médii i evropskými politiky šířená, hloupost je, že jsou tam umisťovány romské děti. V devadesátých letech některé lidskoprávní organizace proto požadovaly jejich zrušení. Ve světě bývají zmiňovány jako porušování práv dítěte v ČR. Celkově je to chyba především českých politiků a diplomatů, že ještě nedokázali světu vysvětlit, o co ve skutečnosti jde. Je to spíš něco na co bychom měli být hrdi.

Jako učitel z jedné takové školy (ale navštívil jsem i jiné), mohu potvrdit, že romských dětí je tam opravdu minimum a žádné dítě, které tam je, není jenom odklizené proto, že vadilo nějaké nervní učitelce, nebo rodičům "bílých" spolužáků. Na to, aby se dítě do takové školy dostalo, nestačí být jen líný, zlobit, nebo se špatně učit. Musí mu být akreditovanými pracovišti diagnostikována nějaká porucha. Byly dokonce zaznamenány pokusy rodičů o uplacení specialisty, aby dítěti zvláštní školu doporučil, neboť rodič, sám absolvent této, se tam měl dobře.

Kdo se však v této oblasti pohybuje, ví, že romský vztah ke vzdělání je složitý. Dovolím si proto zde odkázat na poučenější bakalářskou práci Ireny Růžičkové Romské děti v české škole. Rozhodně ovšem nejde o to, že by majoritní společnost šoupala systémově tyto děti do nějakých odkladišť. I romští aktivisté přiznávají že pro jejich komunitu má vzdělání minimální význam. To je také důvod slabé úspěšnosti, která dotčenými jako neúspěch vnímána není. I když je jim vzdělání lhostejné, v moderní (ne jen bílé) společnosti se bez něj obejít nelze. Tady je na místě otázka, co s tím? Rozhodně ne falešné obviňování společnosti a speciálního školství.

Možná si řeknete, je to jen úvodník, žádná studie nebo vědecké pojednání. Ale cožpak krátký úvodník nemá být poctivý a poučený? I kvůli takovému štěku by měl autor mít o věci, k níž se vyjadřuje, nějaké informace, a ne se spokojovat se všelijakými stereotypy, byť velmi rozšířenými.

Pokud by to tato církev se svojí vstřícností k romským (ale i jiným menšinám) myslela vážně, měla by se sama něčemu naučit. Především by měla zapátrat spíš u sebe, než se trefovat do terčů, do nichž se v takové debatě střílí vždycky. Obecně se dá konstatovat, že předsudky vůči menšinám se nevyřeší živením předsudků vůči většině. Analýzu problému nelze nahradit simplifikací.

Shrnuji:

• Speciální školy nejsou nástrojem diskriminace, nýbrž pomoci.
• Speciální školy nebrání v kvalitním vzdělání, ale vyrovnávají vzdělávací potřeby dětí, kterým běžné školy nestačí. Jsou tu pro ně, ne proti nim!
• Speciální školy nejsou primárně pro žádnou etnickou skupinu, ani nejsou za trest!
• Společnost si musí problém své interakce s menšinami řešit a není to nikdy ukončený proces. Sebemrskačství, stejně jako odpor vůči menšinám, to ovšem nevyřeší.