 |
| Tento obraz Paola Veronese známe jako Svatbu v Kani galilejské. Fakticky byl malován jako Večeře Páně. Inkviziční cenzura ho ale donutila jej přejmenovat kvůli rozverné atmosféře a "nechutnostem", jako je "přítomnost trpaslíků a německých žoldáků". |
Co je správné při Večeři Páně (VP)? Je skoro neuvěřitelné, v jakou spoustu otázek tento obřad mohl vyústit! …
Je to už trochu dávno, co Jiří Hoblík otevřel na Svobodných protestantských stránkách otázku, zda by se při slavení VP neměl, nebo alespoň nemohl, dělat zvláštní kruh pro alkoholiky s nealkoholickým vínem či spíše moštem. To vyvolalo otázku, bez čeho všeho by VP nebyla tím, čím být má – raději bez kalichu, než bez alkoholu, byla zásada jistého bratra faráře. Ježíš prý ustanovil víno, tak to má být víno. Že by tudíž byl lichý jeho argument – je-li chléb tělem Kristovým, tělo obsahuje i krev, to si nepřipouštěl. Stejně tak ani to, že Ježíš ustanovil chléb a kalich, tudíž by VP neměla být celá, pokud by jedno chybělo, máme-li brát vážně argument Ježíšem ustanoveného.
Sám jsem inicioval debatu na Facebooku (FB), která odhalila, v jakém názorovém spektru se v Českobratrské evangelické církevi (ČCE), jíž jsem byl do podzimu 2015 členem, dokonce duchovním, pohybují! Trocha vhledu prozradí, že podobně se k VP stavěla církev vždy, že ani v Římskokatolické církvi nezněl jen jeden názor – zatímco některé autority zastávaly principy až evangelické, mnozí evangelíci jsou katoličtější než papež sám. Ostatně na Tridentském koncilu, který měl mimo jiné definitivně stanovit, co vlastně tato církev o VP učí, dostala skupina „nižších“ theologů (bez biskupského svěcení) pověření prozkoumat evangelické spisy o VP a stanovit, co neodporuje (!) katolické víře. Zajímavé je, že obstály i mnohé názory Kalvínovy, vadili spíš Zwingli a Oecolampad. Na FB pak je jedněm jasné, že s VP se má šetřit, jinak zevšední, jiný tvrdí, že bible nám „jasně“ (!) říká, že bez VP není bohoslužba úplná. Najdou se i takoví, jimž VP zavání magií, že je v bibli, s tím se dodnes nesrovnali, raději by ji však vyškrtli z bohoslužebného života úplně.
Historie vyvolala neskutečný seznam otázek, volajících po definici jak platnosti samotného obřadu, tak i způsobilosti k jeho výkonu a účasti na něm:
- Smysl?
- Platnost?
- Přítomnost Kristova?
- Četnost vysluhování?
- Podmínky/překážky pro vysluhujícího?
- Četnost účasti?
- Podmínky/překážky pro účast?
- Liturgické kroky?
- Materie?
- Místo mezi svátostmi?
- Postavení mezi funkcemi církve?
Tyto otázky krystalizovaly v průběhu církevních dějin, nezřídka jako vedlejší produkt řešení jiných, neméně důležitých, jakými jsou otázky Boží jedinosti a osob v Trojici, poměr lidství a božství Kristova či podmínky spasení. Už brzy začala být VP považována za něco mimořádného. Mluvilo se o ní jako o „léku nesmrtelnosti“ (Ignatius; ~50-107), spolu s Modlitbou Páně a dalšími vyznavačskými texty byla v dobách pronásledování křesťanů „rodinným tajemstvím“ církve; ve východní liturgii Jana Zlatoústého se zachoval výkřik „tas tchyras“ (dveře!), neboť před zahájením obřadu se muselo zkontrolovat, zda nemůže přihlížet někdo nepovolaný. Podle Jana Zlatoústého probíhá VP za zamčenými dveřmi! Najednou jsou některé prvky křesťanské nauky „tajné“ a svěřují se jen spolehlivě obráceným, a tedy pokřtěným. Zřejmě důsledek života v ilegalitě a pronásledování. V Písmu nic podobného není, ačkoliv se Jan Zlatoústý odvolává na tajemné místo v Mt 7,6 NA28 (srv. Did 9,5e), ale souvislost nejasného výroku s eucharistií je záhadou ještě větší. VP se tak stává skoro mystériem jen pro zasvěcené. Neubráníme se pocitu magična.
Západní církevní autority se nemohly dohodnout, zda je Ježíš v materiích přijímán reálně, či zda je taková myšlenka rouhavá, v praxi však účastník – komunikant – vnímal živly jako reálné tělo a krev Kristovu, ať si universitní mistři debatují, o čem chtějí. To vedlo ke zvláštnímu zacházení s materiemi – uchovávání hostií v monstrancích, klanění se monstrancím – vše to, co jinak uznávané církevní autority odsuzovaly jako modlářství, se nakonec stalo běžnou praxí, theologicky dodatečně zdůvodňovanou.
Kapitolou samou o sobě je, proč se vytratilo v západní liturgii z užívání víno? Na to existují mnohé výklady. Víno, které vtrhlo mezi nové národy v mírném pásmu ze středomoří, však bývalo považováno za nápoj křesťanský; pivo (obilné víno – vinum cereale → cerevisia), milované Germány i Slovany, za nápoj pohanský. Součástí konverze měla být i změna nápojů. Na synodu v Cáchách (817) padl dokonce návrh křesťanům pivo zakázat, ale vaření piva se tou dobou stalo významným zdrojem příjmů řeholních řádů a klášterních bratrstev, takže se to neprosadilo. Proč se tedy víno stáhlo z VP, proč bylo omezeno jen na vysluhujícího, zatímco ostatní se museli spokojit s tím, že v hostii, jako v těle Kristově, je obsažena i krev? Do debat s evangelíky, kteří se vrátili k přijímání pod obojí, neexistuje pro to žádný výklad ani dokument. Lze jen spekulovat o velmi pragmatických důvodech. V mírném pásmu nebylo vhodné klima pro pěstování středomořské révy. Až do mírného globálního oteplení, které ovlivňovalo dějiny Evropy od 13. století, bylo asi její pěstování na většině kontinentu sotva možné. U nás révu zaváděl až Karel IV. a nebylo to jednoduché. Víno se proto muselo při šíření křesťanství na sever dovážet. Lze si představit, jaký nedostatek musel vzniknout, když celá obec či město byli plně křesťanské. Pokud se kněz nenaučil od Ježíše měnit vodu ve víno, patrně se nedostalo na každého. Ale může to také souviset s představou reálné krve Kristovy ve víně. Chléb či hostie se daly snadno uchovat, ale víno už hůře. Problematické je i zajištění, aby nebyla krev Páně zneuctěna: přijímajícímu mohla stéct koutky nebo po bradě, mužům, většinou zarostlým, ulpět ve vousech, chabá ruka mohla kalich upustit. Jsou dokonce záznamy o tom, že se v jednom klášteře museli mniši bičovat, pokud jim při přijímání z kalichu cvakly o kalich zuby. To pak musel být obřad nikoliv radostný, ale spíš stresující (nebyl-li mnich masochista).
Východní církev tyto problémy asi neřešila: z jejich prosfory a vína se umíchá kaše, která se servíruje lžící, takže možnost ztráty je minimalizována. Navíc nehrály přesné definice na východě tak významnou roli, jako na západě. Proměnění vína a chlebu na tělo a krev Páně se prožívalo, nepochybovalo se o něm, neřešilo se, jak? Je to především západní křesťan, kdo potřebuje mít vztah mezi materiemi a tělem s krví Kristovou vysvětlené, aby byl vůbec schopen účasti na obřadu. Také pak chce vysvětlení, jaké z toho plynou praktické důsledky – pro vysluhujícího, komunikanty i pro materie.
Večeři Páně, její obsah, provedení, výroky a postoje při ní, způsobilost k účasti i vysluhování, přítomnost „těla a krve Kristovy“ v ní – to vše se řešilo nejen na koncilech a synodech, ale bývalo i důvodem k napětím jak mezi jednotlivci, tak i mezi čtyřmi křesťanskými patriarcháty. Když pak zbyly po islámské invazi jen dva – východní (Konstantinopol/Moskva) a západní (Řím), rozkol mezi nimi si nalezl svůj výraz i v eucharistické praxi. Totéž lze říct o západní reformaci. Odpor proti západnímu, lateránskému, „přijímání pod jednou způsobou,“ byl vyjadřován ostentativním „přijímáním pod obojí způsobou,“ což vedlo v Čechách až ke stavění symbolu kalicha proti symbolu kříže, které je pro evangelíky ve světě nepochopitelné.
Každé zjednodušení je samozřejmě špatné, ale i s tímto nebezpečím lze říct, že pro katolíka je ústřední otázkou vysvětlit vztah mezi živly (materiemi) a tělem s krví Kristovou, zatím co evangelík si musí vyřešit otázku, proč chodit k VP, když jedinou podmínkou spásy je oběť Kristova, která se člověku dává z milosti a bez zásluh, tudíž se účast na obřadech nesmí proměnit v takovou zásluhu, onen Pavlovský „skutek zákona“. Ale ani v odměnu za ctnostný život, vždyť Kristus se nabízí hříšným! Otázkou společnou je, co může tento akt znehodnotit – kdo je oprávněn jej „moderovat“ a kdo se jej (ne)smí účastnit?
Čtyři konfese, jimiž se řídí moje bývalá církev (ČCE), v nás však zanechají pocit zmatků. Přístupy a důrazy se zásadně liší: Helvetské s Augustanou se spolu rvou o přítomnost Kristovu v živlech, Helvetské s Bratrským se shodne, že přijímat tělo a krev Páně není jen tak, ale praxe je podstatně jiná: zatímco v Ženevě mohl přistupovat každý, o kom nebylo známo nic špatného, Bratří měli takovou obavu, aby někdo „nejedl a nepil sobě odsouzení“ (1Ko 11,29 NA28), že bránili v přístupu každému, koho před tím starší sboru řádně neprověřili. Co z toho je správně?
Jako bibli věrní evangelíci hledáme v takových zmatcích pomoc v Písmu svatém. To však nechávají naše otázky lhostejným. Přesto jsou všichni přesvědčeni, že VP slaví tak, jak ji slaví, „podle bible“, a byl by hřích, dělat to byť jen trochu jinak. Je neuvěřitelné, jak bohaté jsou naše palce, co vše si z nich dokáží lidé vycucat ve věcech víry, a ještě pak jejich obsah nalézt v bibli! Co se tedy doopravdy v bibli o VP píše?
V bibli, tedy v novém zákoně, se nám o slavení Večeře Páně dochovaly čtyři hlavní zprávy: Mt 26,26-29 NA28 (dále MT), Mk 14,22-25 NA28 (dále MK), L 22,15-20 NA28 (dále LK) a 1Ko 11,23-25 (+ 26-34) NA28 (dále KO). Ani v jednom případě však nejde o přesný záznam události; s tímto záměrem byly jakoby napsány zprávy v evangeliích synoptických (Mt, Mk a L), ale i ty jsou spíše již dokladem liturgického uchopení, než popisem události. Později si ukážeme, proč. Mezi jednotlivými zprávami jsou více či méně závažné rozpory, které umožnily odborníkům rozlišit dvě tradice: na jedné straně MT a MK (někdy zvaná Jeruzalémská), na druhé LK a KO (zvané podobně Antiochijská). Dvě poslední však vykazují další zvláštnosti mezi sebou, dané už tím, že zatímco Pavel hovoří o pořádcích v životě a liturgii korintského sboru, Lukáš zase vypráví příběh, který se snaží (jak na začátku evangelia slíbil – L 1,3 NA28) historicky co nejpřesněji zarámovat, čímž se dostane do rozporu s již zjevně zaběhanou praxí: místo jednoho se mu objeví v průběhu eucharistie kalichy dva!
Předobraz Večeře Páně hledala církev už mezi 9. až 13. stoletím také v poněkud tajemné události v Gn 14, 18 (he,ř,l), kdy šálemský král Malkísedek (מַלְכִּי־צֶ֨דֶק֙) přináší Abrahamovi, který se vrací z boje, chléb a víno, protože byl knězem Boha nejvyššího. Vmáčkne se tak mezi Abrahama a krále sodomského, který k němu přistoupil už před tím. Ale ani toto místo nelze považovat za nějaký obřad, žádný z toho nevzešel, ale text mohl inspirovat. Tuto souvislost zmiňují i tzv. svaté z Lutychu, jimž se (ačkoliv Vilemína byla posmrtně upálena a vyškrtnuta z kalendáře) nakonec povedlo prosadit Svátek těla a krve Páně.
Geneze podání události VP v NZ je asi taková: nejstarším dokladem je KO (52/53), která se úvodem odvolává na starší tradici. Následuje podání MK (50. léta). Podání MT i LK se pohybuje mezi roky 70-80, a podle většinové shody novozákoníků měli oba tradenti k dispozici vedle svých zdrojů i MK a hypotetickou sbírku Ježíšových výroků (Q).
K dalším svědectvím o eucharistii patří četné zmínky a narážky, více či méně spekulativní, v dalších novozákonních spisech: zmínky o „dík činění“ (eucharistii), krvi, kalichu, chlebu, lámání, sycení zástupů a další. Bez zajímavosti nejsou citace u církevních otců a zmínka o eucharistii v Didaché v 9., 10. a pak i ve 14. kapitole, kde jsou kladeny i podmínky k účasti a provedení: křest, modlitby, vyznání hříchů a vzájemné smíření (po roce 100, kdy již existují všechny novozákonní spisy, ale ještě nejsou uznány za Písmo svaté).
Naprosto svérázným se jeví přístup k Večeři Páně v Janovské tradici. Na první pohled je po přečtení evangelia zřejmé, že v pašijním příběhu něco chybí. Při pozornější četbě však musíme konstatovat zřejmý časový posun: podle J 19 NA28 je Ježíš ukřižován v pátek před (!) Velikonočními svátky, které splývají se sobotou (vv. 14. (NA28) 31. (NA28) a 42. (NA28)). Ježíš umírá v průběhu příprav k paschálnímu hodu, kdy jsou zabíjeni beránci – je na něj dokonce vztaženo ustanovení o velikonočním beránkovi z Ex 12,46c BHS (viz J 19,36 (NA28). Srovnej s J 1,29.36 (NA28); viz i 1Ko 5,7 (NA28)). To je zřetelný posun proti Synoptikům, neboť v jejich podání Ježíš Velikonoce se svými učedníky oslaví a přitom se odehraje cosi, z čeho se vyvine velmi brzy obřad Večeře Páně. S tímto posunem měli vykladači Janova evangelia vždy problém. Podle nátury jej buď přezírali, vykládali ho jako vliv „jiné tradice“, která by Večeři Páně neznala (další, výrazně eucharistický text u Jana J 6, 11.26-71 NA28 pak musel být vykládán jako dodatečná vsuvka, která toto nekonformní evangelium harmonizovala s běžnou liturgickou praxí), až po čarování s qummránskými rukopisy, které bylo od 50. let XX. století v módě (mnozí komunitu, která nám rukopisy zachovala, ztotožňovali s jakousi protokřesťanskou sektou, z níž vzešli Janovci. To jim umožňovalo tvrdit, že janovci používali jiný kalendář svátků. Jedna australská „theoložka“ dokonce tvrdila, že z qummránkých rukopisů vyčetla zasedací pořádek u Večeře Páně!). Nic z toho mě však nepřesvědčuje. Jan má i jiné, výrazně eucharisticky podbarvené místo, které vyústí do překvapivých důsledků – J 13,1-27 NA28: text zahrnuje společné stolování, lámání chlebu a jeho rozdílení, neméně důležitou okolností eucharistie je i označení zrádce, neboť ve všech tzv. „Ustanoveních Večeře Páně“ je zrada zmíněna, zejména v KO! Dojde tu i k ustanovení obřadu, ale společný hod to nebude. Naopak do Jidáše s kouskem chleba vstupuje Satan (J 13,27 NA28)! Jan tedy Večeři Páně znal. Je proto třeba se ptát, proč ji vynechal a proč s tímto obřadem asociuje negativa?
Událost, která dala vzniknout VP, popisují vlastně jen tzv. synoptická evangelia (MT, MK, LK). Shodnou se hlavně na tom, že k ní dochází v rámci paschálního hodu, že její součástí je chléb a kalich, že jsou prohlášeny za tělo a krev Ježíšovy, vlastně stylem pars pro toto – tedy části mají znamenat Ježíše celého. Dalo by se dokonce snad říct, že se shodnou na dvou krocích, asi ve smyslu, že svědectví doložené dvěma svědky, je třeba považovat za pravdivé (Dt 17,6 BHS → J 8,17 NA28). Ale to narušuje poněkud LK (jak bylo již výše řečeno), který působil potíže i rukopiscům: v jeho podání figurují kalichy dva, jeden před chlebem a druhý po chlebu. Ještě víc znesnadňuje, že výroky, spojované s kalichem VP, zazní při prvním kalichu, ale kalich by měl následovat až po chlebu. To se stalo kritickým pro toho, kdo nám zanechal bilingvní kodex Bezův. Jde o rukopis řecko-latinský, přičemž latinský text ne vždy odpovídá sousednímu řeckému. Řecký text je v aparátech vědeckého vydání nového zákona označován „D“ (případně 05 = větší část, která se nachází v Cambridge, 06 = zlomky, které jsou v Paříži. 0 = rukopis psaný velkými písmeny, tedy zpravidla starší, než které jsou psané malými. U D se počítá s 5. – 6. stoletím), latinský „d“ (zlomky evangelií z 5. Století, které jsou v Cambridgi). Jeden kalich škrtá, ale výroky, spojované s kalichem, zazní u prvého, škrtá tudíž kalich druhý (!). Jako v Did 9 se tak kalich dostává před chleba, což už tehdejším liturgickým obyčejům odporovalo!
Nejstarší zpráva o slavení VP je tedy z KO – z Pavlovy epištoly, která je víc než jiná nabitá parenetickými (napomínajícími i kárajícími) prvky. Také zmínka o společném hodu je součástí pareneze. Není tudíž popisem velikonoční události kdysi v Jeruzalémě, ale na něco takového se odvolává (v 23.). Popis však nebyl účelem. Tím bylo mravní působení na adresáty listu. Právě tento text se stal liturgicky nejosvědčenějším textem ustanovení (je dobře strukturovaný, má rytmus), ačkoliv je to spíš vedlejší produkt. Mnohem plastičtěji však ukazuje spíš než historickou událost průběh obřadu, jak se odehrával za Pavlových časů v Korintu a nejspíš i v jiných sborech (všech?), ale v Korintu měl zřejmě svá specifika, proto také korintské Pavel kárá. Pavel spojil s referencí o ustanovení VP svoji parenezi, tudíž i témata, která jsou známa pouze z jeho podání, totiž téma hodného a nehodného užívání VP. Ačkoliv jde o tak ojedinělé téma, zřejmě díky liturgické použitelnosti Pavlova podání v církevní praxi zarezonovalo a vyvolalo otázky po tom, co se tím vlastně míní? K tragice církve patří, že takové otázky nejsou řešeny cestou exegeze, nýbrž neuvěřitelně sofistikovaných úvah, které okolnosti a souvislosti Pavlovy pareneze ostentativně ignorují.
Rád bych se této tématice tudíž věnoval v dalších úvahách. Toto je zatím jen vstupní esej pro další rozbory a přemýšlení nad výše nastíněnými otázkami. Shrňme jen předběžný výsledek, že slavit VP tak, jak je to v Písmu, by bylo velmi složité, neboť bible žádný přesný návod neobsahuje. Částečně proto, že to bylo něco, co „všichni znali“, částečně proto, že tyto věci vyvolaly spor, a staly se tak důležitými, až mnohem později. O VP se v ní proto mluví jen v narážkách a náznacích. Cokoliv, co o ní můžeme říct, čteme mezi řádky. Víc, než otázky materií či organizace (včetně promluv nad materiemi a během obřadu) se řeší obsah obřadu s praktickými, mravními důsledky pro účastníky. Podmínky pro materie či vysluhujícího nejsou žádné. Technická stránka věci je tudíž spíš otevřená našim rozhodnutím, včetně inkulturace.
p.s.: Tato studie byla napsána původně pro Svobodné protestantské stránky, jako úvod k sérii článků na dané téma. Mezi tím se ale moje cesty rozešly s ČCE. Tím jsem jednak vypadl z účasti na VP, zároveň jsem vnitřně nezvládal další účast na projektu Svobodných protestantských stránek. Jsou sice alternativní, nonconformní, ale pořád součástí života ČCE. Nemohl bych v nich uveřejnit nic, co by jen trochu zavánělo kritikou, aniž bych nebyl podezírán z řevnivosti a nepřátelství vůči ČCE. Projekt studie tak zůstal nedokončen. S pomocí Boží bych jej chtěl dokončit zde.